Jan Jilek. průvodce životem v abstinenci

Jan Jilek průvodce životem v abstinenci

© 2011 Editor: Jan Jílek Redakce a korektura: Jaroslav Vacek Obálka: Miluše Skalská Sazba a příprava pro CTP: A. R. Garamond s. r. o., Hlavatého 664, 149 00 Praha 4

Jan Jilek průvodce životem v abstinenci

Kapitola 1

RECIDIVA JAKO PROCES Občas mívám s pacienty komunitní program na téma „Recidiva“. Je o procesu, který předchází samotné recidivě, ale také o procesu, jak recidivě předejít. Samozřejmě, když se píše na tabuli, co všechno k recidivě vede, vypadá ten proces velmi přehledný, velmi snadno realizovatelný, nejen ve smyslu procesu přípravy na recidivu, protože k recidivě se lidé dlouhodoběji připravují, ale také ve smyslu přecházení, že bych se tím ani nemusel hlouběji zabývat. Jenže čím déle pracuji v oboru, tím více si uvědomuji celý problém. Uvědomuji si, jak je recidiva destruktivní, riziková pro následný způsob života a traumatická situace sama o sobě. Hodně mě oslovila situace, která nastala na jedné mé skupině, kam docházejí poměrně staří matadoři, staří ve smyslu délky abstinence, kde jeden z nich vyprávěl o situaci, kdy byl na nějakém podnikovém večírku, odkud po zahájení pitky odešel. Do této chvíle to bylo zcela běžné povídání o tom, jak situaci zvládl. Daleko zajímavější byla jeho poznámka, když začal mluvit o těch lídrech, kteří tam zůstali až do rána a mezi které patřil kdysi i on. Najednou se mu rozzářily oči, a nejen jemu, ale i ostatním a ti také začali vzpomínat, jací byli kabrňáci a do kolika vydrželi. Uvědomil jsem si, cože se vlastně děje. Skupina se rozjíždí k recidivě. Po mém upozornění, že tohle je vlastně začátek přípravy na recidivu, nastalo ticho. Napřed se někteří ošívali s tím, že přeháním, poté, co si uvědomili, jak i oni měli rozzářený obličej, pomalu jejich nadšení uvadlo pro vzpomínání na to, jak velkou měli toleranci na alkohol, protože tohle je skupina převážně složená z alkoholiků, z nichž někteří mají kombinaci závislosti na alkoholu se závislostí na drogách a hazardní hře. V následné diskusi jsme dospěli k tomu, že tohle chování je vlastně velmi rizikové. Vyprávění a vzpomínání na to, „jak jsem byl dobrý, kolik jsem toho vydržel, jak všichni už odpadli a jen já a další dva tři podobní borci jsme stáli ještě na nohou“, vede k tomu, že si vlastně idealizuji dobu, v níž jsem aktivně pil, fetoval, hrál, jako dobu, která vlastně měla své kouzlo, dobu, kdy jsem patřil mezi „ty normální“. Sám osobně nikdy nikde nevyprávím, kolik, kde a co jsem vypil, jak dlouho jsem co táhnul, protože už dávno vím, že mě to přesně svádí k tomu, abych si sám sebe představil jako „hrdinu“, který byl nezdolný, a vlastně nic tak hrozného se nedělo. 7

Nijak si tyhle časy jednoduše nepřipomínám a přesně z toho důvodu nikdy nenechám vyprávět pacienty, když přijdou do skupiny jako noví, aby se rozpovídali, co kde brali, pili a kolik a jak probíhal ten proces. Přijde mi to velmi, velmi kontraproduktivní, protože je tohle, a nejen je, maximálně rozjede. Aby si uvědomili, do jakých sraček se dostali, lze zařídit jinak a mnohem bezpečněji pro ně samé i pro skupinu. V předchozích odstavcích jsem zmiňoval, že recidiva se dá nahlížet ze dvou hledisek. Jedno hledisko je, že si uvědomím postupnou přípravu na samotnou recidivu, odhalím onen proces, který nastal, nebo by mohl nastat, a druhé, že si uvědomím kroky, které vedou k recidivě, a vlastně jim preventivně předejdu. Zastavím se u jednoho velmi důležitého faktoru. Ten faktor se jmenuje pýcha. Můj přítel Lutera vždy říkal, že za začátku každého problému je nedostatek lásky a pýcha. Pokud si tohle tvrzení rozebereme v případě recidivy, uvidíme, že je veskrze pravdivé. Většina abstinujících závislých, především v počátcích života v abstinenci má tendenci sebe samé a i druhé přesvědčovat, že jsou v pořádku. Nic není problém, vše se daří, tak alespoň říkají a dávají tím světu i sobě najevo, že oni teď už nemají naprosto žádný problém. To je jeden z projevu pýchy. Další projevem pýchy je, že nikdy nepřipustí, že by měli myšlenky, případně chuť na svou drogu. Nezabývají se svými náladami, nezabývají se rizikovými myšlenkami, scházejí se s lidmi, kteří jsou pro ně rizikoví, navštěvují místa, která jsou v podstatě zdrojem jejich života v závislosti, a ještě přesvědčují sami sebe a své okolí, že se vlastně trénují ve snášení potíží, aby je mohli snáze v případě potřeby snášet. Sami sebe obelhávají a z nedostatku lásky k sobě projevují sobectví, které velmi dobře maskují racionalizací typu „přeci nebudu druhým dělat starosti“. Případně ještě jednou podobnou racionalizací „nemohu se přece celý život vyhýbat riziku“. Další podobné racionalizace jsou ty ve smyslu „stýkám se s těmi lidmi, abych se ujistil, že jsem lepší než oni“. Případně „stýkám se s těmi lidmi, abych je zachránil“. Všechny tyhle myšlenky jsou projevem pýchy a sobectví a nedostatku lásky v tom smyslu, že neberou ohled na svou skutečnou situaci, schopnosti a znalosti. Chovají se jako nesmrtelní, nezranitelní, riskují svůj život opomíjením všech pravidel, projevují svoji pýchu v tom, že dávají najevo, že už se nikdy nechtějí setkat s jakýmkoliv terapeutem, alkoholici nebudou brát Antabus, protože jen slaboši potřebují berličku, toxíci si to pivo přeci dají, stejně jako patologičtí hráči, protože oni jsou závislí na zcela něčem jiném a trochu piva, případně občas se opít, není žádné riziko. Tohle vše je vlastně přípravou a předchůdcem samotné recidivy. Dalšími faktory, jsou právě ony výše zmíněné myšlenky, nálady, kterými se nijak nezabývají, nemají 8

z jejich hlediska žádný význam, nepracují s nimi, nepřelaďují se, nechávají rozvíjet svoje fantazie o tom, že jednoho dne se uzdraví a vyléčí natolik, že budou schopni a moci brát svou drogu v omezené míře. Přitom verbálně ujišťují své okolí o své ochotě abstinovat, dávají najevo cenu, kterou má pro ně samotné život v abstinenci, leč vlastně už dávno spustili ten proces lhaní a sebeobelhávání, který je faktorem života v závislosti. Odmítnutí následné terapie, kterážto se nepřesně označuje jako „doléčování“, je dalším projevem pýchy a přeceňovaní, a zároveň spouštěcím mechanismem obsahujícím lež, přeceňování a nedostatek právě té lásky k sobě samému a svým potřebám. Mnozí terapeuti mylně říkají, že nebyli dostateční sobci. Což je omyl. Člověk, který dbá, aby jeho potřeby byly naplněny, a tou potřebou může být, a v případě závislosti je, i následná terapie, nejrůznějších forem, rozhodně neprojevuje sobectví, ale patřičnou a nutnou sebelásku, která je nutná k přežití. Člověk nemající tuto sebelásku je člověkem nemajícím dostatek úcty k sobě samému a vlastně se tak stává problémem nejen sobě samému ale i problémem pro své blízké i vzdálenější okolí.

9

Kapitola 2

PRÁZDNOTA V této části se nebudeme přímo zabývat recidivou, ale nezaviněnými psychickými stavy, které mohou nastat při vysazení drog, alkoholu, příkladně hazardní hry. Nejedná se o abstinenční příznaky, ale spíš o emoční nastavení, v němž abstinující popisují svůj stav jako bezcílný, prázdný, bezesmyslný. Schází nadšení, pocit uspokojení z abstinence, pocit, který jim byl mnohými terapeuty implantován, jako téměř jistý. Je faktem, že se mnohé potíže odstraní už samotnou abstinencí od drog. Tím mám na mysli jak samotné drogy, jako je alkohol, tak hazardní hru. Klienti nerozumí tomuto stavu, popisují ho také jako nic necítící stav. Nic necítit je pro mnohé lidi dost děsivý psychický stav. Už ve své závěrečné práci pro PPF jsem napsal, že hlavním problémem abstinujících závislých při předcházení recidivě je prázdnota, kterou zažívají po propuštění z léčby anebo právě začínající abstinenti v ambulantní terapii. Tato prázdnota, kterou organismus a psychika zažívá po vysazení drog, se zdá zatím největším rizikem pro udržení samotné abstinence. Organismus zvyklý na svou drogu se dožaduje svého přídělu, jedinec, který je zvyklý se bavit, pracovat, řešit své zátěžové situace s podporou svých drog, je v podstatě více či méně vyveden z míry. Dost dlouho nerozumí tomuto stavu, neboť byl utvrzován většinou terapeutů i svého okolí, že abstinence je něco, co mu svým způsobem pomůže vyřešit jeho problémy, a najednou se tu objevuje stav, kterému vlastně ani nerozumí. Většina terapeutů bez vlastní zkušenosti se závislostí o ničem takovém ani neslyšela, protože vede své pacienty a klienty cestou uvědomování si výhod abstinence a identifikování spouštěčů, které by mohly onen stav abstinence narušit. Dále jsou vedeni k praktickým nácvikům, jak tyto stavy zvládat, ovšem nejsou obeznámeni právě s tím, že onen pocit prázdnoty je mnohdy natolik zahlušující, že málokdy pomáhají všechny ty techniky, které mají zaručit klid, štěstí a pohodu. Dá se říci, že v tomto momentě mnohé selhává a abstinence se pro mnohé stává „nesmyslnou“, obtížnou a téměř neřešitelnou. Ze své osobní zkušenosti i zkušeností svých klientů se mi zdá, že nejúčinnějším prostředkem, který v tomto případě funguje, je terapeutická skupina, terapeut, který 10

je dostatečně zkušený, aby vyslechl klienta, dokázal porozumět a pojmenovat. Pojmenované přestává být strašákem, kterým se mnohdy onen pocit prázdnoty stává. Případně svépomocná skupina, kde se hovoří o všech aspektech života abstinence. V případě, že se objeví prožitek prázdnoty a není dostupná přímá terapeutická intervence, je dobré se si ho uvědomit, smířit se s ním a pokusit se onu prázdnotu překonat nalezením nějaké činnosti, které lze dát smysl. U tohoto se zastavím. Většina abstinujících má, alespoň zpočátku, dojem, že se mohou nepříznivých psychický stavů zbavit tím, že si najdou nějakou zájmovou nebo sportovní činnost. Bohužel pocit psychické prázdnoty moc nepodporuje nárůst euforie, která se při zájmové činnosti očekává. Pokud někdo prožívá pocit prázdnoty, zájmové činnosti ho většinou příliš nebaví. Fyzická námaha a sport už jsou lepší, ale ne každý má možnost sportovat v čase, kdy jej přepadne onen pocit prázdnoty, kterým si organismus říká o svou drogu. Takže je nutné hledat náhradní funkční řešení. Tady se zastavím. Většinou učím své klienty, aby alespoň zpočátku připisovali své negativní psychické nastavení nedostatku drog. Dále je učím, že nedostatek drog budou pociťovat celý svůj následný život v abstinenci. S tím je nutno se smířit. Jsou závislí. Tento nedostatek není nic nemorálního ani nemravného. Organismus si prostě občas zdánlivě zcela bezdůvodně o svou drogu říká. Je závislý na své droze. Pokud se naučí abstinující klient tyto stavy rozeznávat, naučí se je i pojmenovat a zvládat. Pokud ne, může docela dost dlouho s těmito nerozeznanými stavy žít, pracovat i abstinovat, ale žije v mnohem větším riziku recidivy než ti, kteří mají s tímto stavem zkušenost pojmenovanou. Tahle pasáž je vlastně pro lidi, kteří se diví tomu, že se s nimi nic neděje, nemají jaksi přímo chuť na své drogy, ale přesto mívají nejrůznější nepříjemné psychické stavy, kdy jim něco schází, něco chybí, a oni nevědí co. Někdy mají pocit, že abstinence není nic až tak zázračného, jak jim slibovali, nebo jak by oni rádi slyšeli a ujistili se o tom. Vlastně zjišťují, že abstinence je sice výhodná, ale ne vždy příjemná. Nemají několik měsíců problémy v mezilidských vztazích, nebo ne alespoň takové jako předtím, už vlastně se nemusí skrývat v davu, před nadřízeným, manželkou nebo před rodiči. Přesto nejsou spokojení, žehrají na život, nic je nebaví. A zdánlivě z ničeho nic, i když se jim docela vede, recidivují. Pro mnohé z jejich okolí zcela nevysvětlitelně. Jiní zase neprožívají paradoxně dost dlouho nic nepříznivého, jen jsou čas od času v „nevysvětlitelných rozladách“. Zažívají prudké střídání nálad, které pomíjejí 11

a zároveň se rychle vrací. Mnohdy se tedy jedná o recidivy plynoucí z nepojmenování, nerozeznání rizikových psychických stavů s prudkým střídáním nálad, které nejsou postupně eliminovány právě těmi smysluplnými činnostmi od relaxace přes modlitbu a nenáročné fyzické činnosti, jako je sledování chůze, počítání kroků, tedy přenášení pozornosti na svůj současný stav, kdy samotná pozornost navozuje uklidnění. Mě osobně, pokud jsem zažíval tyto stavy a z počátku života v abstinenci, pomáhal nejvíc úklid, mytí nádobí, kdy jsem sice cítil silné duševní rozlady, ale časem jsem objevil, že pohled na neuklizenou místnost, kajutu, palubu mě deptá ještě víc, takže jsem si ulevoval úklidem. Ta úleva byla vždy značná. Později jsem objevil právě ty relaxační techniky, ale o tom a jiném až v další kapitole.

12

Kapitola 3

CHUTĚ A MALÉ TECHNIKY JEJICH ZVLÁDÁNÍ V první kapitole o recidivě jsem hovořil o nutnosti sebelásky, která je potřebná k přežití fáze prázdnoty, o které jsem mluvil v kapitole druhé. Ona fáze spočívá v tom, že raději upřednostním terapii před napravováním chyb, kterých jsem se dopustil v minulosti. Pokusím se uvědomit si jednu věc. Co se stalo a co nezměním, je moje minulost. Není potřeba se hrabat v minulosti a opakovat si stále dokola, že jsem špatný, a kdybych byl v minulosti lepší, nebyl bych tam, kde jsem. Prostě jsem tam, kde jsem, a jestli tam nechci zůstat, musím najít cestu z toho všeho. Další věc, kterou mnozí závislí rádi říkají, aniž by tušili, že se tím připravují na recidivu, je věta, která zní: „Bez recidivy není pořádná abstinence.“ To je zároveň věta děsivá. Protože recidiva je obrovské riziko z jednoho důvodu. Nikdy nevíme, nakolik nás zasáhne, jak budeme schopni onu recidivu zvládnout. Tedy recidiva není nutná k abstinenci, k abstinenci je nutná pozornost, k tomu co se mnou děje dnes, teď v tuhle chvíli. Takže: nestarám se, zda budu abstinovat za deset let, za týden, nebo za hodinu, starám se o to, abych měl pod kontrolou přítomný okamžik, zvládal přítomný okamžik, v přítomném okamžiku se chovám tak, abych zvládl své chutě, uvědomil si, že mít chutě je normální, normální je nerozvíjet je, nekochat se minulostí, jaký jsem byl pašák, když jsem toho tolik vypil, profetoval, prohrál či vyhrál, ale zda a jak se vyrovnávám s tou přítomností, jestli nerozvíjím své chutě právě těmi vzpomínkami, jestli nejím jídlo, které vyvolává chuť na alkohol, zda nenavštěvuji místa, kde jsem se cítil dobře při fetování, nebo vůbec místa, kde jsem fetoval, případně zda se nezabývám nejen samotnou hazardní hrou, ale jestli moje chování není jednou velkou hazardní hrou, kdy jdu záměrně do velkého rizika, protože jak sami o sobě mnozí říkají: „Potřebuji silné zážitky, jsem adrenalinový, bez vzrušení se nedá žít.“ U mnoha hráčů existuje potřeba mít zaměstnání, kde se vlastně hraje. Burzovní makléři nebo i lidé, kteří mají za povolání různé soutěže, kde se vyhrávají peníze. 13

Pamatuji se na jednoho hráče, který šel do televizní soutěže, vyhrál asi 200 000, protože, jak říkal, potřeboval je na splacení dluhů, aby se osvobodil, a nakonec je všechny po vyplacení prohrál, protože ani po skončení soutěže nedošel domů, půjčil si na hru a prohrál vše, co vyhrál, a nádavkem k tomu udělal další dluhy. Takže i způsob řeči, způsob jídla i způsob zaměstnání mohou být rizikovým faktorem pro „úspěšnou recidivu“. Recidivu, která vůbec nepovede k dobré abstinenci a poučení z chyb. Protože další recidiva, jak už bylo řečeno, je cesta do pekla, odkud nemusíme mít sílu k návratu. Může se nám stát, že překročíme hranici, za kterou přestane působit pud sebezáchovy, a klidně skončíme sebevraždou. Protože budeme mít pocit, jako ho mají mnozí ti, kteří přežili sebevražedný pokus, že už chceme jen jedno: naprostý klid od všeho. Tedy platí: držíme se přítomnosti, nevzpomínáme na minulost, nepřemýšlíme, jak budeme zvládat budoucnost, žijeme tady a teď. Tohle je velmi prostá, ale pro mnohé velmi těžko přijatelná metoda, chtějí být o krok napřed, chtějí být v pořádku, chtějí žít život jako ti ostatní, nechtějí se zabývat sebou samými ve směru práce na sobě, protože mají pocit, že je tohle všechno zdržuje od žití naplno. Aniž by si uvědomovali, že prožít přítomnost znamená život naplno. A jestliže se dokážeme naučit se přeladit, pak se vlastně automaticky dostáváme do plného prožívání. Jsme to, co prožíváme. Lidé se mě často ptají, jak jsem vydržel abstinovat tak dlouho. Odpovídám jim, že právě přesně díky tomu, co zde popisuji. Jestliže u sebe zjistím jakoukoliv myšlenku, emoci, která je pro mne riziková právě v tom, že by mě rozjížděla, vyvolávala ve mě pocity prázdnoty, marnosti, potom skutečně použiji několik technik, které jsem popsal i jinde, abych se přeladil, abych nesetrval v těch pocitech nadměrného pesimismu nebo v pocitech nadměrné euforie. Pocity nadměrné euforie jsou stejně rizikové jako pocity prázdnoty, marnosti nebo stresu z neúspěchu. Riziko recidivy, či recidiva sama, je právě produktem přílišného sebeuspokojení, protože přílišné sebeuspokojení odpoutává pozornost od reality. Stejně tak pocity naprosté beznaděje. Jednou ze zajímavých technik je hledání smyslu abstinence. Dá se říci, že se jedná o techniku, kdy se ptám, co život v abstinenci potřebuje, aby mě onen stav života v abstinenci uspokojil. Díky tomuto pohledu mám možnost si uvědomit, že život v abstinenci je vlastně v přítomnosti investice, která má svou dlouhodobou návratnost. Takže sebepoznávání, sebevzdělávání poskytuje prostor pro uspokojení sebevědomí a své sebeúcty tady a teď. 14

Jestliže se začnu učit nějakou formu jednoduché relaxace, nespoléhám na vedení někoho jiného, pak mi ona jednoduchá forma, jako je ležení, sezení nehnutě a pozorování dechu, poskytne několik věcí. Samotná činnost odvádí pozornost od mé chutě se napít, zafetovat si, zahrát si. Čím jednodušší činnost, tím snadněji zvládnutelná, tím rychleji poskytující úspěch. Jednoduché, snadno zapamatovatelné techniky, které se dají kdekoliv a kdykoliv aplikovat. Spoléhat na to, že si půjdu zaběhat, zaplavat, udělám si autogenní trénink, může být kontraproduktivní. Ale umět sledovat své kroky, tím nacvičovat a rozvíjet svou pozornost, která časem přechází do zlepšeného soustředění, je jedna z možností. Další takový jednoduchý návod může být udělat si pořádek na pracovišti, v domácnosti. Vždy, když cítím značné rozrušení, klidně si uklidím stůl, umyji hrnky, poskládám si věci. Tohle je pro mne jedna z nejefektivnějších metod přeladění. Navíc ji používám, když si chci něco promyslet. Činnost těla zklidňuje a navozuje emoční stav, kdy myšlenky, které potřebuji utřídit k psaní této úvahy, samy nabíhají. Dalším takovým prostředkem bývá pro věřící modlitba nebo pro lidi praktikující některé z východních metod sebepoznání mantra. Pro ateisty, kteří nepraktikují ani jedno, to může být „kouzelné slůvko“. Ve fantazii můžeme vše, takže si ve své fantazii vybavíme kouzelné slůvko, co vede k uklidnění, ke ztišení emocí a opakujeme si jej. Zásadně se vyhýbám příliš složitým věcem, pokud mám potíže, které jsem popsal. Složité techniky, na které většinou nemám čas a prostor. Jiná věc je pravidelné cvičení jógových technik, dálková chůze, sport jako takový, vzdělávání. To je třeba a hodně to pomáhá v prevenci recidivy. To jsou prostředky pro dlouhodobé změny. Ty jednoduché mi pomáhají okamžitě. O dalších prostředcích se budu zmiňovat v další kapitole. Také se ještě podíváme na proces přípravy k recidivě, i když už ho mírně naznačuji. PS: Malá připomínka. Všechny uvedené techniky, i ty co budou následovat, jsou vhodné i pro zvládání bulimie, mentální anorexie, úzkostné stavy. Jsou lehce aplikovatelné a nemají nežádoucí vedlejší účinky. :-)

15

Kapitola 4

PŘEDSTAVUJEME-LI SI SKUTEČNOST... Včera jsem měl skoro volný den, vlastně v čase, kdy tohle píši, už se jedná o předvčerejšek. Mimo dvou skupin, které jsem měl večer, jsem si celou středu psal, četl a jedl. Mívám rád dny, kdy nic nemusím, jen tak dělám, co chci, nemám žádný pevně stanovený program v diáři, jak dnes vykládal jeden pacient na skupině, že si hodlá naplnit diář programy, kterými hodlá zcela zaplnit svůj volný čas. Moc se mi to nezdálo, protože vím, jak tyhle pokusy končí. Lidé, kteří se pokusí tohle praktikovat, se dostanou dost často do tísně a deprese jen proto, že nesplnili, co si předsevzali. Mě moc neberou takové ty nejrůznější úvahy na téma „budu mít tolik zájmů, že nebudu mít čas myslet na svoje drogy“. Což je holý nesmysl, protože všechny nesplněné úkoly (i zábavné) vyvolají mimo deprese ještě pocit nedostatečnosti, protože ti, co si ukládají úkoly, na které nestačí, se dostávají, jak jsem řekl, do deprese, do pocitu méněcennosti z malé výkonnosti a ze zábavy a relaxování se stává noční můra. V předcházení relapsu a recidivě nejde jen o relax, jak se domnívá jeden komentující, který si hodlá pustit telenovelu na Nově. A zapomněl dodat „budu v pohodě“. Nebude. Rozeznávání emocí, rozeznávání chutí na své drogy vyžaduje trošku víc než jen relaxovat u TV. Bohužel, pokud se dostaví silné emoce zmatku, nervozity spojené s chutěmi, vyvolané třeba i toxickými řečmi, je potřeba opravdu pracovat s těmito stavy. Emoční naladění se u začínajících závislých velmi často a hlavně velmi rychle mění. Bohužel tyhle změny nálad se objevují i u odpočinkových zábavných aktivit. Lidé něco dělají, něco, co je baví a najednou takzvaně zvadnou. Vůbec si neumí vysvětlit z jakého důvodu. Málokdy jsou si ochotni připustit, že to skutečně může být projev organismu, který se dožaduje své drogy. Jen málokteří a jen ti nejodvážnější, alespoň z počátku, jsou ochotni tuto skutečnost připustit. Tohle jsem hodně pozoroval hlavně zpočátku své terapeutické kariéry, kdy jsem mylně nechával popisovat nově příchozí pacienty, jak pili, fetovali či hazardně hráli. Moje přiznání, že mě tyhle jejich řeči rozjíždí, tehdy vyvolávalo hlavně u pacientů posměch, že ani po devítileté abstinenci nejsem schopný ty chutě nemít. Tam jsem 16

si uvědomil, že opravdu není ani pro mne dobré nechat vykládat pacienty o jejich minulosti, o tom jak pili, fetovali a hráli, aspoň ne příliš, protože rozjíždějí nejen sebe, ale i mě. Takže jsem od té doby ty řeči brzdil. Už kvůli sobě samému. Klidně jsem s nimi mluvil o svých důvodech, aby pochopili, že se nejedná o nějakou slabost, kterou lze odstranit, ale o závislost, která je spící, a kterou není dobré a nutné budit. Pokud mi někdo z nich řekne: „jste slabý“, klidně mu odpovím: „ano, a z toho důvodu se chovám podle své slabosti. Nenechávám to rozběhnout.“ V případě předcházení recidivě tedy nejde o to si jen odpočinout, ale najít účinnou metodu, jak se přeladit. Jak nerozjet spící závislost, která je vždy připravena se rozvinout do netušených rozměrů. Hlídám si tedy svůj emoční a tělesný stav a při sebemenším ohrožení používám právě ty malé techniky, které jsem popisoval v minulém díle. Samozřejmě zábava jako taková je také nutná a bavím se, pokud mám náladu se bavit. Jedna z nejmizernějších věcí, o které se kdo může pokusit, je snažit se rozveselit člověka, který je v depresi, v rozladěnosti, nebo mu doporučovat, aby se šel bavit. Sám jsem se naučil ono prudké střídání nálad eliminovat právě tím, že jsem se nesnažil zabavit, ale pozorovat. Pozorovat průběh změny nálad. Zkoušel jsem odhadnout, kdy asi ona změna nastává, jaký je její důvod, jak se v ní cítím. Dále jsem hledal vždy někoho, s kým se o tom dá mluvit. Často jsem o tom mluvil na skupině, často v individuální terapii. Pokud jsem měl čas a prostor, zkoušel jsem je rozchodit. Doslova. Rychlá chůze, někdy opláchnutí studenou vodou, stačilo jen obličej, pokud byla příležitost, tak studená sprcha. Hodně mi v tom pomáhaly jógové techniky, které jsem systematicky cvičil, a cvičím je dodnes. Tohle všechno jsem v diáři neměl, měl jsem to v mysli, že je tenhle způsob života právě protirecidivní. Samotný proces hledání technik přeladění a rozeznávání příčin změny nálad je antidepresivní. Považuji mírný stres za smysluplný právě v onom hledání. Učení se nových věcí, po malých částech, tak, aby došlo k úspěchu, abych se nedal odradit neúspěchem. Vlastně i tuhle práci píši jen v okamžicích, kdy cítím, že mi to půjde. Mým způsobem je právě psaní po jednotlivých kapitolách, abych se zbytečně neunavil, nebyl odrazen tím, že uvíznu v nechuti. Nedávám si žádné termíny, do kdy dokončím tuhle práci. Nedávám si závazky, kolik toho bude. Nemám žádnou osnovu, pouze představu. Držím se pravidla: „Představuješ-li si skutečnost, stane se z představy skutečnost.“ Chápu, že jsou lidé, pro které má smysl osnova, příprava, plán. Já mezi ně nepatřím a tohle na sebe nenakládám. K tomu patří i přístup, že si neplánuji, jak 17

dlouho budu abstinovat, ale hledám přístupy a techniky, které mě udrží v abstinenci. Stejně tak jsem si nedělal žádné plány, jak dlouho se budu vzdělávat. Vzdělávám se po částech celoživotně, stejně tak nemám určeno, kolik hodin budu cvičit, ale mám představu, co mi asi v tu kterou chvíli prospěje, co potřebuji. Nakonec stejně cvičím plus mínus denně víc než hodinu. Cvičím jen tak dlouho, dokud je mi při cvičení dobře a nemám pocit, že se nějak přemáhám, abych něco dokončil. Jak už jsem řekl, jsou lidé, kteří potřebují mít pevný plán, pevný rozvrh, jasný cíl a tím plněním získávají svoje sebevědomí a sebeúctu. Cíl je pro ně důležitý. Není to špatně, ale tenhle přístup není pro mne. Pro mne není důležitý cíl, roky abstinence, ale proces života v abstinenci, proces zvládání toho života se všemi potížemi i radostmi. Nedávám si úkoly, kdy se mám radovat, ale sleduji příčiny stavu, kdy se raduji, co mi dělá dobře. Jestliže cítím, že mě mohou začínat bolet záda, klidně vstanu a rozcvičím se. Protáhnu se, udělám několik technik, třeba i vsedě na židli. Jsem-li rozladěný nebo blížím-li se do rozladěnosti, několik slov modlitby. Pozorování dechu, pozorování způsobu myšlení. V začátcích, kdy jsem měl tendence se litovat, jsem si uvědomoval, že jsem naživu, nemám hlad, není mi zima, a mám lidi kolem sebe. Vyvolával jsem vzpomínky na dobré časy, které jsem prožil, na lidi, které jsem potkal, v duchu jsem volal a volám k sobě lidi, které považuji za moudré a mluvil jsem s nimi a mluvím o své situaci. Ptám se jich na radu, diskutuji s nimi o různých možnostech. Přemýšlím o realizovatelných plánech, hledám způsoby, jak se se dostat k realizaci těch plánů. To všechno mi slouží k odpoutání se od svých chutí, od své závislosti. Tahle kapitola byla dost osobní, ale myslím, že je potřeba, aby byla osobní. Protože představujeme-li si skutečnost, stane se z představy skutečnost.

18

Kapitola 5

NAPLAVENINY, ZTROSKOTÁNÍ Celý tento seriál je vlastně zaměřený na jednu věc. Tou je proces recidivy. To znamená, jak se vyhnout recidivě. A zároveň tento proces popsat. Mnozí lidé, kteří přicházejí opět do terapie po kratší, případně delší recidivě se poměrně často upřímně diví, na co se jich ptáme. Diví se dotazům, jak si vysvětlují skutečnost, že zrovna oni po několika letech abstinence, poměrných úspěchů, se „z ničeho nic“ ocitli právě znovu v debaklu. Velmi často uvádějí, že se vlastně z ničeho nic napili, z ničeho nic se rozhodli, že si znovu zkusí nějakou drogu, případně si zahrají. Zdánlivě to na ně přišlo jako blesk z čistého nebe. Mnozí to často omlouvají nějakou nenadálou osobní tragédií, další říkají, že se jim vedlo natolik dobře, že uvěřili, že už je možné si ulevit od neustálého přemáhání se, odříkání, které je jim vlastně nepříjemné. Poté dostanou ke zpracování elaborát, ve kterém by se měli zamyslet nad svou životní situací, postoji, případně emočním stavem v posledních týdnech až měsících. Někdy jim doporučím, aby si probrali celou dobu trvání abstinence, vypíchli základní chyby, kterých se podle sebe dopustili, co plnili, co neplnili z doporučení ze základní léčby. Dost často se jim rozsvítí. Nijak je nepeskuji, i když většina z nich nijak zvlášť netouží po setkání s mou osobou. Chápu je. Na jejich místě bych také nijak netoužil po předpokládaných výtkách a vyprání špinavého prádla skupinou. Naštěstí pro ně, a myslím i pro mne, k tomuhle nedochází. Nepovažuji za nutné je vystavovat nějakému zvláštnímu „teroru“ kterým bych jim měl dávat zahulit. Myslí, že debakl, který prožívají, je docela dost dobrým terorem pro ně samotné. Spíše se zajímám právě o ten proces, který v životě v abstinenci prožívali. Zajímá mě, zda navštěvovali nějakou terapeutickou aktivitu. Ať už řízenou nebo samořídící. Zajímá mě, zda měli třeba suchý dům, případně, zda u sebe hráči nosili velké částky peněz, případně kolik a jak často, zajímám se u narkomanů, zda dodržovali abstinenci od alkoholu, případně od hazardních her. Tohle a ještě mnohé další mě zajímá. Ani ne tak ten samotný okamžik, spíše ten proces v čase probíhající před samou recidivou. Jen málokteří dokáží totiž po tom, co se propracovali až k samotné recidivě, ji zastavit. Dá se říci, že právě kvůli onomu dlouhodobému procesu, který 19

přirovnávám k naplaveninám, je velmi obtížné onen psychický stav nastavený právě k životu v závislosti zastavit. Tady totiž platí, že pokud se nebagruje plavební dráha, loď abstinence plaveckým jazykem „uvízne na kopci“. Tenhle příměr používám právě pro vysvětlení samotného aktu recidivy, který od prvních okamžiků může vypadat tak, že si třeba hráč začal dávat své pracovní schůzky v restauraci s výherními automaty a dlouho předlouho poslouchal jejich zvuk, sledoval jejich blikot a přitom sám sebe přesvědčoval, že je v pořádku, on přeci hrát nechce a nemůže se celoživotně vyhýbat rizikovým místům, protože co by tomu řekli jeho obchodní partneři. Dokonce s nimi byl i v kasinu. Sice nehrál, ale právě jako se usazují naplaveniny v plavební dráze, tím samým podobným způsobem se usazují informace v našem mozku, že tento způsob života, myšlení vlastně není závadný. Tenhle způsob bytí rozežírá ono minulé poznání, odhodlání, i vlastní způsob života v abstinenci. Plavební dráha se zanesla a loď nasedla na kopec, udělala si díru, většinou větší než minule, protože je už poškozená z minulosti, spravované dno, nebo borty. Proto většinou i lidé, kteří takzvaně zastaví onu recidivu, jsou velmi narušeni a potřebují víc terapii, než práci, potřebují oddělení od světa, kde se musejí zabývat nejrůznějšími starostmi, proto potřebují ono oddělení, uvědomění si toho celého procesu od té chvíle, kdy místo toho, aby šli souběžnou ulicí, kde není ta hospoda, trafika, kde si kupoval svoji placatici, nebo pumpa, kam chodil sázet tikety, protože má terminál na nejrůznější druhy sázek. Nejsem schopný zde vypočítat všechna riziková místa a způsoby recidiv a důvodů. Uvádím je jen jako příklady. Tohle bývá většinou pravým důvodem recidivy, případně manželka, která sice nepije, nebo ne příliš, ale protože ona problém nemá, není důvod, aby se kvůli nějakému alkoholikovi omezovala, stejně tak manžel, který chce na své ženě hráčce, aby se starala o domácí finance, měla v patrnosti účty a platila vše, co je potřeba, protože on přeci nebude dělat takové základní věci. Nakonec, přece je potřeba, aby si zvykala. Ti lidé jednají většinou v dobré vůli a přesvědčení, že chtějí jen samozřejmé věci, které zvládá každý. Proto trvají na návštěvě nejrůznějších setkání, o kterých sice vědí, že alkohol tam poteče proudem, ale jak někdy říkají: „Když už abstinuješ tak dlouho, přeci si s tímhle poradíš.“ A jsou udiveni a rozhořčeni, že si on/ona neporadili. Mnohdy vnímají odmítnutí jako útok proti své osobě a žádost o dodržení prohibice v přítomnosti svého partnera, syna, dcery, vnuka, kolegy nebo kamaráda jako 20

omezování osobní svobody. Jim přeci nikdo nebude nařizovat, co budou kde pít, jestli budou sázet na koníčky, případně na sportovní utkání. Tohle vše a mnohé další je v pozadí všech recidiv. I ta nalitá kořalka do CocaColy bývá většinou pokus o žert, který si dotyčný postižený vykoledoval sám. Dost dobře nezdůraznil, že skutečně každá taková „zábava“ ze strany kolegů končí tragicky, konečně ujišťuje je svou přítomností na jejich alkoholických relaxačních zábavách, že je v pořádku a nic se přeci neděje. Tak dlouho tam chodil, až mu něco nalili, nebo tak dlouho tam chodil, až uvěřil, že tohle může být pro něj ten běžný způsob života. Tím se dostáváme opět k problému pýchy a falešné sebedůvěry, která velí, že jsme normální, že můžeme žít způsobem, který se sice ukáže jako životu nebezpečný, jeho životu, ale podstatou závislosti, tedy závislostního způsobu myšlení, do kterého pozvolna opět upadá, je právě způsob života na hraně, způsob života na dluh, způsob života na nedbání nebezpečí, které se ukazuje tady a teď. Jak je vidět, proces, který nastolil debakl, může být velmi skrytý, celkem nenápadný a přesto velmi zničující. Rozhodně platí, že je lepší se zabývat tím, co mi v danou chvíli hrozí, než tím, jak mě rádi pacienti a klienti ujišťují, že tohle jim nehrozí, tohle nikdy nedělali, nikdy, když byli tamhle a dělali tohle, tak nepili, nefetovali, nehráli. Na tom jim odpovídám: „Nezajímá mě, co si myslíte, že vám nehrozí, ale zajímá mě, co lze v danou chvíli rozeznat jako riziko, připustit pro tu chvíli jako riziko a nezavírat oči, před možným nebezpečím.“ Ale o tom zas až v další kapitole.

21

Kapitola 6

ŘÁD A KÁZEŇ V kapitole „Recidiva a malé techniky“ jsem se začal zabývat především prožíváním. Popsal jsem tam techniky, které člověka přeladí, dostanou ho z emocí, které pro něj jsou v tu chvíli nebezpečné. A nejedná se jen o negativní emoce. Jde také o nadměrné euforie. Učit se zvládat emoce je nejlepší v terapii, případně v nějakém jógovém nebo zenovém výcviku. V této kapitole se chci zabývat mimo jiné pravidly, jejich důležitostí a smyslem. V počátku mé vlastní ambulantní terapie, který zahrnoval i ten výše zmiňovaný jógový výcvik, jsem se pomalu začal omezovat. Omezovat v návštěvách různých zábavních podniků, i když ne zcela, začal jsem měnit stravu, přestal jsem vyhledávat nejrůznější kumpány. Najednou jsem začal zjišťovat, že mi nevyhovuje určitý druh společnosti, protože jsem v něm občas terčem různých žertíků, navíc střízlivý jsem neměl potřebu poslouchat opilecké kecy, které jsem znal od dětství zpaměti. To, že jsem začal s jógovými technikami, kde se zdůrazňuje určitá míra poslušnosti, a důraz se klade na střídmost a dodržování postupů při nácviku technik, mě zvolna vtáhlo do života, kde byly pravidla na prvním místě. Vždy na pátečním cvičení jógových technik s pacienty zdůrazňuji, že na začátku každého velkého náboženského systému jsou pravidla. V Radžajóze jsou to první dva kroky: „Jama, Nijama“, což se volně překládá jako „Zákazy, Příkazy“. Spíše bych to osobně přeložil jako „Etická doporučení a pravidla života“. Budiž, budeme se držet ustáleného. Zákazů a příkazů. Je jich dohromady jedenáct a silně připomínají biblické Desatero. Ve své knize „Ze závislosti do nezávislosti“ jsem udělal jejich srovnání. Moc se od sebe neliší. Takže od té doby razím mírně obměněné heslo Honzy Lutery: „Na začátku každé recidivy je nedostatek v dodržování pravidel.“ Myslím si, že tohle tvrzení je zcela pravdivé. Jsem o tom zcela přesvědčen, za ty roky, co poslouchám vyprávění o recidivách a jejích průběhu. Myslím si, že tohle tvrzení je zcela pravdivé. Už jsem se zmiňoval o své knize, „Ze závislosti do nezávislosti“, kde mám popsány zásady života v abstinenci. Jsou to zásady platné pro mne a nechci tvrdit, že 22

jsou pro všechny lidi. Stejně tak několik pravidel, která dodržuji od roku 1984 až k dnešku. • Nikdy nemám doma žádný alkohol, nikomu nedovoluji doma kouřit. • Nikdy nekonám žádnou oslavu, čehokoliv, kde by se podával alkohol. • Nikdy nemám doma jiné léky než ty, co mi předepíše lékař. • Všem svým známým, kolegům, pracovním partnerům nebo příbuzným, zdůrazňuji, že pokud touží po mé přítomnosti, pak jedině pod podmínkou, že pro tu chvíli budou abstinovat. To se týká i mých dcer plus partnerky. Jinak pokud v průběhu sezení někdo onu dohodu poruší, v nejkratší možné době odcházím. • Předchozí pravidlo zásadně dodržuji. Mohu sedět v restauraci, kde se podává alkohol, ale u stolu kde sedím, všichni přítomní pro tu chvíli abstinují. Z toho nejsou výjimky. • Vyhýbám se pivnicím, nenavštěvuji žádné podniky typu „čtvrtá cenová kategorie“. • Nevedu žádné alkoholické a toxické řeči. • Do zaměstnání vstávám na první zvonění budíka. • Nehraji hazardní hry, nesázím, neberu žádné jiné drogy. • Zjistím-li, že nějaké jídlo ve mě vyvolává chuť na alkohol, nejím ho. Tohle jsou taková základní pravidla, která neochvějně dodržuji. Není z nich výjimek a není z nich žádná sleva. Může se to zdát velmi drsné, ale nehraji si na siláka, který se tváří, že ho nic nerozhází. Tohle je právě výsledek dlouholeté terapie, kde jsem se postupně zabýval jak svou recidivou, tak svým způsobem života v abstinenci od roku 1975 až do roku 1983, kdy jsem sice osm let abstinoval, ale nic z těch pravidel, co jsem zde popsal, nedodržoval. Podle toho to nakonec dopadlo. Nic hezkého. Rok v temnotě. Na svém vlastním příkladu a na příkladu jiných lidí, jsem pochopil, že řád a kázeň, jsou nejlepší prevencí recidivy. Řád a kázeň umožňují pohodlné cvičení jógových technik, pohodlné a příjemné vztahy, a pohodlný a příjemný život. Ono dodržování řádu je bezpečí, bezpečí, které si každý vypracuje pro sebe, pokud se drží doporučení, jež obdržel v terapii. Nejvíce recidiv pramení z pýchy, že není potřeba dělat jakákoli bezpečností opatření. Jak rádi někteří pacienti a klienti říkají: „Nebudu se vydělovat, nebudu se stranit lidí.“ Jak je vidět, lidí se nestraním, neodděluji se, mám mnoho známých, čím déle abstinuji, tím více znám lidí, co nemají v životním 23

programu alkohol, drogy nebo hazardní hru. Nejsou závislí a přitom, nijak nepijí, nemají žádnou společenskou potíž se svou abstinencí. Co toho všeho plyne? Ukazuje se nám, že život v abstinenci na základě dodržování nemnoha pravidel, může být plný, bohatý a nijak ničím neomezený. Měl jsem mnoho sporů se svými partnerkami v průběhu let, je zvláštní, že se nikdy žádný spor netýkal alkoholu, že by se cítila omezená. Šla do vztahu s vědomím, že tohle je pro mne zásadní požadavek, tedy jej respektovala a nikdy jsem nemusel tlačit na nějaké dodržování dohody. Také jednu chybu jsem nikdy neudělal. Nenavazuji partnerské vztahy se závislými. Má to mnoho důvodů a žádný z nich nemluví pro výhodnost takového vztahu.

24

Kapitola 7

KONTROLA A SEBEKONTROLA Shrnuli jsme si v několika kapitolách proces recidivy, jak recidiva vzniká, jak se jí bránit, jak jí předcházet. Nastínili jsme si cesty, které jsou v dlouhodobém hledisku velmi efektivní. Zažil jsem mnoho lidí, kteří prošli kvalitní terapií, měli kvalitní terapeuty, měli náhled na svou situaci, měli motivaci, jak rádi říkali, měli motivaci, měli kontrolu. (U toho se ještě zastavím.) A přesto jejich abstinence neměla dlouhého trvání. Chyběla jim pokora a sebekontrola. Slovo pokora je v terapii velmi často vyslovováno a zdůrazňováno. Mnohem častěji než slovo pýcha. Přesto tyhle dvě slova tvoří vlastně jednu ze základních dvojic slov v lidském životě a v životě závislého dvojnásob. Být pyšný znamená být na začátku problému. Být pyšný znamená být v problému. Být pyšný znamená pád až na dno. Mít pocit, že jsem ten, kterého kořalka nikdy neporazila a nikdy neporazí, je stejné jako věřit, že pokud se rozjedu dvousetkilometrovou rychlostí proti zdi v autě a zabrzdím o tu zeď, že jsem nesmrtelný. Možná, že jsou lidé, kteří takový náraz přežijí. Rozhodně, ale ne bez následků. Většinou jsou ty následky takového charakteru, že člověka v některých směrech doživotně omezí. To je ona známá pýcha, co předchází pád. Lidé požívající drogy v nadměrném množství dříve nebo později zjistí, že drogy ovládají je, nikoliv oni drogy. To se týká každého, kdo se vydá na tuhle cestu, odkud už pro nikoho není v případě závislosti návratu do nezávislosti. Do úzdravy ano. Kdo jednou překročil hranici závislosti, pro něj není jiná cesta než abstinence od drog a pokora před drogami jako takovými. Vědomí, že na hracích automatech se nedá zbohatnout. Vědomí, že kořalka je vždy tím, co ovládá moji duši i vůli. A vědomí, že všechny jiné drogy, jako je heroin, pervitin nebo z dlouhodobého hlediska návykové léky, jsou těmi, co nás při jejich užití zbaví sebevlády a sebekontroly. Abstinuji dvacátý sedmý rok a chovám se skoro stejně jako ten první rok, kdy jsem si postupně budoval řád a pravidla. Občas dostávám stejné chutě jako tehdy, když jsem abstinoval místo dvaceti sedmi let jen dvacet sedm dní nebo měsíců. Je to podobné práci řidiče, pilota nebo kormidelníka. Můžete mít sebevíc zkušeností, sebevíc odjezděných, odpilotovaných nebo odkormidlovaných let, přesto pro vás 25

platí stejná bezpečnostní pravidla jako první den, kdy jste vzali do rukou volant, knipl či kormidlo. Buď se díváte na cestu a děláte, co máte, nebo ne a riskujete životy svoje i životy druhých. Doslova. I v případě závislosti. Abstinuji i přesto, že nikomu nad sebou nesvěřuji kontrolu. Nikdy jsem neměl pocit, že by mě měl někdo kontrolovat, aby se mi snáze žilo. Kontrola druhých má na mě negativní vliv, a pokud zasahuje do mých kompetencí svobodného člověka, pak je destruktivní. Abych měl svou sebeúctu a sebevědomí, musím mít i svou sebekontrolu. Tyhle tři slova se vzájemně propojují, jako se propojují slova pýcha a pokora. Nadměrná kontrola druhých lidí nad abstinujícími závislými vede k jednomu: ke ztrátě sebedůvěry, sebevědomí a ztrátě pocitu odpovědnosti. Tohle vše vyvolává neuvěřitelné napětí, které je pro dospělého člověka zcela destruktivní. To jsou emoce plynoucí z ponižování stálou kontrolou, stálou nedůvěrou, ač je myšlena dobře. Hráči mohou požádat o spravování svých financí rodiče, kolegy, přátele. Je to jejich přání a jejich prosba. Ono spravování je ale založeno na vlastním rozhodnutí. Stejně tak se může abstinující alkoholik dohodnout s manželkou, rodiči nebo dětmi o dechové kontrole v případě podezření. Jednoduše, mohu svěřit své peníze, mohu požádat o dechovou zkoušku, případně test na drogy, ale jen a jen já o to žádám. Nikdo jiný, pokud to nenařizuje zákon jako v případě zákoníku práce, nemá právo mě proti mé vůli kontrolovat. Pokud by tak chtěl činit, překračuje moje hranice a snaží se mě zbavit mé odpovědnosti nad mým životem. A zároveň mě vystavuje zvýšenému riziku recidivy, protože vytváří pro mne nepřijatelný emoční tlak, který nemusím být z dlouhodobého hlediska schopen snášet. Jsem jen člověk. Jako ostatní lidé. Dodržování pravidel je ona pokora. Od jisté doby se neodvolávám na druhé lidi. Jsem pokorný, vím, že pravidla jsou z toho důvodu, aby život chránila, nikoliv se překračovala. To platí na silnici stejně jako v životě v abstinenci od drog či hazardní hry. Nikdo není vyjmutý z pravidel a nikdo není nad pravidly. To je zhruba asi vše k recidivě jako tématu. V další části se budeme zabývat prostředky a technikami dovolující se přeladit, zklidnit a tím udržet příjemný život v abstinenci. Řád a kázeň, vlastní sebekontrola je nejpohodlnější způsob jak žít život, nejen ten v abstinenci.

26

Kapitola 8

KRÁTKÉ RELAXAČNÍ TECHNIKY Jedním z důvodů, proč mám rád Unix a Linux, je ten, že používá systém malých nástrojů, které se dají sloučit do nejrůznějších kombinací. Tyto kombinace příkazů jsou posléze velmi mocné a výkonné. Stejným způsobem, nezávisle na Unixu, jsem už dávno předtím začal praktikovat tuto metodu v oblasti relaxace a sebepoznání. Metoda malých kroků nemá zřejmě nějakého vlastního vynálezce. Ale její výhodu objevují lidé nezávisle na sobě v různém čase a na různých místech. Za pomoci této metody a díky dobrým základům, které jsem dostal od svého učitele jógy, jsem schopný si vytvářet sám pro sebe různé techniky řízeného uvolňování. Mám za to, že i když nejsem programátor, dělám něco, co je podobné tomu, jak Eric Raymond říká ve své eseji „Katedrála a tržiště“, že programátor řeší především své problémy. A pak svá řešení uveřejní a nechá je projít sítem oprav. Budu rád, když mé poznatky a techniky doplníte vlastními zkušenostmi. Jako terapeut drogově závislých potřebuji být v kondici. V psychické i fyzické. Tedy řeším především své problémy s kondicí tak, abych mohl být vždy připraven snášet zátěž, kterou tato profese přináší. Ne vždy mám čas a možnost si lehnout nebo sednout do předepsané polohy a setrvat v ní přiměřený čas, a ne vždy mám zcela vhodné prostředí k relaxaci. Ale během let jsem si vyvinul a odvodil z technik, které za normálních okolností potřebují podstatně mnohem více času i místa než ty, jež používám během dne, jiné krátké techniky. Jednou z těchto malých technik je práce se zvukem. Jedu-li hromadnou dopravou, najdu si nějaký zvuk jako leitmotiv a snažím se jej sledovat a v duchu jej s výdechem vyslovovat. Například hučení motoru nebo větráku klimatizace atd. Hučím v duchu s nimi. Nebo stojím-li na zastávce, klidně s otevřenýma očima udržuji nehybnost a s nádechem říkám v duchu slabiku „SO“ a s výdechem slabiku „HAM“. To v jógové tradici znamená něco jako „Já jsem“. Nehybnost a vnitřní zvuk mě dokáží odpoutat, často přerušit tok nežádoucích myšlenek a tím zbavit napětí z dlouhého čekání. Odpoutá mě od potíží a ještě uvolní psychicky i fyzicky. Nikdo nic nevidí, nedělám nikomu divadlo, nic mě to nestojí, času je na to dost. A je to příjemné a vždy mám pocit dobře využitého času. 27

Další technikou, kterou velmi rád používám, je relaxace ve stoje za pomoci představy hořící svíce. Ona se vlastně dá použít i vsedě a trochu i v chůzi. Jde o to, že stojíme nebo sedíme vzpřímeně, máme svěšená ramena a představujeme si, že nám někde na hlavě hoří svíce. Jak ta svíce hoří, svaly jako vosk povolují a pomalu stékají od hlavy až k nohám. Tělo se stává těžkým, cítíme váhu rukou, které volně visí dolů a díky gravitaci se vytahují z ramen. Tím, že se uvolňují ramena, uvolňuje se i oblast krční páteře. Tato metoda sama je pro mne velmi účinná nejen jako relaxace, ale především jako antistresové cvičení. Stres nás nejvíce napíná právě kolem ramen a krční páteře. Proto lidé, když jsou ve stresu, velmi často intuitivně krouží hlavou a škubou rameny. Stres lze v relativně krátké době a téměř kdekoliv pozvolna rozpustit tímto cvičením. Všechny tyto techniky mají jedno společné. Nevyžadují více než jednu, dvě minuty a lze je libovolně provozovat téměř kdekoliv a nejsou nijak viditelné a nepůsobí rozruch. Dále, dají se provozovat několikrát denně. Po několikadenním opakování se jejich účinnost zrychluje. Vzhledem k tomu, že jsou jednoduché, dají se střídat a kombinovat jako příkazy v konsoli. Jsou snadno zapamatovatelné. Jestliže si vymyslíte vlastní, budou právě tím pro vás přijatelnější a zřejmě je budete pravidelněji provozovat. Snadno tak získáte „Malý nástroj“. V dalším pokračování si řekneme víc o možnosti práce se zvukem, s muzikou i chůzí.

28

Kapitola 9

PŘELADĚNÍ 1 Pro závislého člověka, kterého přepadne okamžitá touha po jeho droze, jsou velmi užitečné techniky přeladění. Přelaďovacích technik je naprosto neskutečné množství. Dá se říci, že každá činnost, kterou vykonáváme pozorně, soustředěně a s důrazem na proces, nikoliv výsledek, je přelaďovací. Použil jsem v předchozí větě tři slova, jež jsou vlastně klíčová. • Pozorně • Soustředěně • Proces Tato tři slova jsou naprostým základem každé činnosti, s jejíž pomocí chceme dojít k cíli. V našem případě k přeladění. Ne náhodou jsem jako první slovo uvedl „pozorně“, jako druhé „soustředěně“ a jako třetí „proces“. Z jakého důvodu v tomto pořadí? Většina lidí, kteří mají potíže se soustředěním, se například vzdá některých relaxačních technik, které slouží mimo jiné i k přeladění, z důvodu nedostatečného soustředění. Soustředění v nich vyvolává nepříjemné pocity jako je napětí, stres, pocit neschopnosti. Tito lidé, protože mají menší schopnost soustředění, jsou roztěkaní, oscilují z jednoho předmětu zájmu na druhý, nedokážou udržet dlouhodobě pozornost. A jsem u prvního slova - pozornost. Pozorujeme-li něco zcela volně, necháme-li těkat mysl od jednoho k druhému a ono těkání pozorujeme, zjistíme zajímavé věci. Kdysi, jak se rád chlubím, jsem jezdil u plavby. Rád jsem v létě při zakotvení na řece seděl a pozoroval řeku a okolí. Nic jsem nedělal, jen jsem se díval na vodu, na břehy a nechal volně plynout myšlenky. Dělal jsem to zcela mimoděk, nic jsem neočekával, a pokaždé jsem zjistil, že se zklidňuji, čistím od celodenního napětí, přemýšlení o věcech, které byly v tu chvíli pro mne důležité. Míra jejich důležitosti byla úměrná spotřebě energie, případně vyvolání stresu z nepřetržitého myšlenkového procesu, zaměřeného na několik málo činností, jež ovšem byly značně vyčerpávající. Myšlenkový proces je tedy sám o sobě docela namáhavá činnost. Mozek sám má díky své činnosti asi třicetiprocentní spotřebu kyslíku, který celkově 29

náš organismus potřebuje k provozu celého lidského organismu. Z toho je jasně vidět, jak náročný je proces myšlení z energetického hlediska. Pokusímeli se přinutit dát našim myšlenkám a emocím násilím jiný směr, zvýšíme zřejmě potřebu kyslíku a zvýšíme své vyčerpání a stres, a výsledný efekt přeladění je nižší. Takže nutit se do soustředění je nevýhodné. Většinou se nepřinutíme a místo soustředění získáme přesvědčení, že tohle pro nás není. Jenže je tu pořád to slovo „pozorovat“. Pozorujeme-li něco jen tak, zjistíme, že se nakonec naše pozornost sama k něčemu připoutá. Místo stovky vjemů začne mysl sama o sobě sledovat vjemů několik, případně jeden. Na něm se naše pozornost zastaví. Sama od sebe. Jestliže si to začneme cíleně uvědomovat, zjistíme, že se stalo něco, čemu se v józe říká „Pratjáhára“ - odtažení mysli. Při procesu pozorování nastane větší míra soustředění. Nastává občasná jednobodová koncentrace, jež se prodlužuje. Z počátku není až tak patrná, ale ono pozorování přecházející samovolně bez úsilí do soustředění způsobí odtažení mysli. A pravděpodobně mírné přeladění ve formě zklidnění. Dost často je i znatelná fyzická úleva. Není to žádný nadpřirozený projev, pouze jen fyziologické uvolnění těla, které přestalo být bičováno myšlenkovým procesem na pro nás nepříjemné věci. Shrneme to. • Pozorování přechází v soustředění. • Soustředění přechází v odtažení mysli. • Jestliže se mysl odtáhne od nepříjemných věcí, nastane uvolnění mysli ve formě změny toku myšlenek. • Se změnou toku myšlenek nastane přeladění, například ve formě zklidnění. • Zklidnění přináší změnu energetické spotřeby organismu. Rád pracuji s praktickými příklady. Uvedu několik praktických způsobů, které používám, pokud se potřebuji skutečně přeladit, získat čas, energii na jinou činnost anebo se dostat alespoň k nějaké možnosti odpočinku. Za nejjednodušší způsob pozornosti pro sebe považuji sledování činnosti, kterou vykonávám. Jedním z jednoduchých prostředků, které mám vždy s sebou, je můj dech či pohyb, který právě vykonávám. Třeba žvýkání nebo chůze. Obojí lze sledovat a pozorovat relativně bezproblémově, pokud si neurčím žádný předepsaný čas a výsledek, jehož chci dosáhnout. Jdu či žvýkám, případně dýchám a pozoruji pohyb nohou, čelistí, zvedajícího se a klesajícího hrudníku, tepu srdce atd. 30

O nic neusiluji, pouze přenesu pozornost od pocitů, které mě zatěžují. Od myšlenkového procesu, který se někdy sám o sobě podobá myšlenkovému průjmu, co údajně nejde ani zastavit, na jiný proces, který sám o sobě není stresující. Mám vlastní zkušeností zjištěno, že vždy, když přenesu pozornost na jakoukoliv jinou činnost než je myšlení na maléry, co mě pronásledují, vždy dojde ke zklidnění a přeladění. K tomu všemu jen tak mimochodem pozoruji, co se odehrává při sledování chůze. Najednou cítím, že intervaly odtažení mysli se prodlužuji a klid narůstá. Není to vždy zcela úplné přeladění a zklidnění, ale vždy se přeladím aspoň trochu. Jsem člověk skromný a říkám si, že: „Malý kšeft je taky kšeft.“ Někdy, jak už jsem řekl, používám vnější děje k pozorování. Ještě zůstanu u toho pozorování. Nenechte se nutit sami sebou vidět něco konkrétního. Jestliže sledujete ulici, nechte, aby mysl měla svobodu vidět, co ji zaujme. Jestliže sledujete vlastní tělo, nechte mysl a pozornost, aby narůstala tím, co mysl skutečně považuje za zajímavé. Jste tak trochu od sebe v odstupu. Nakonec časem zjistíte, že se vypěstuje návyk pozorovat v případě potřeby přeladění přesně to, co je v ten moment nejefektivnější a nejzajímavější. Každý to máme jinak. Tím se z přeladění stává i tvořivý proces.

31

K a p i t o l a 10

PŘELADĚNÍ 2 V minulé části přelaďovacích technik jsem na konec psal, že je dobré nechat mysl postupně pozitivně narůstat tím, co samotnou mysl skutečně zajímá. Jestliže to svedete, pak v tom případě už jedete v samotném procesu přeladění. Mnohdy jsme rušeni svými myšlenkami, starostmi. A nám jde především o to, dostat se z onoho proudu myšlenek a nepříjemných pocitů, které způsobují naši fyzickou i psychickou nepohodu. Nejde nám o mystiku, ale o momentální zlepšení nálady. Potřebujeme zrušit nebezpečné myšlenky. Přerušit myšlenkový tok, který je destruktivní. Mám na mysli případy, kdy se na někoho zlobíme nebo příliš obdivujeme a potřebujeme se zklidnit a mít jasnou hlavu pro jednání. Nebo se bojíme a naše mysl vytváří nejrůznější katastrofické scénáře. Nejpřirozenější způsob, jak přerušit ten nežádoucí tok myšlenek a pocitů, je spánek. Ten nejpřirozenější způsob ovšem někdy nefunguje vzhledem k tomu, že proud myšlenek nás zahlcuje, katastrofické scénáře v naší představivosti nás stále aktivují do nepřetržité pozornosti. Tou nežádoucí pozorností se vyčerpává náš organismus. Takže v tomto případě je na místě pokusit se alespoň o pouhé přerušení onoho systematického vyčerpávání nebo jej zpomalit. Všechno je dobré. Naučíme-li se tohle, zjistíme, že opakované a ne vždy zcela úspěšné pokusy, jak onen myšlenkový průjem zastavit, mají i tak svůj efekt. Občas je myšlenkový a střevní průjem v podstatě jedno a to samé. Tím se samo sebou vzájemně ovlivňují. Kdo měl skutečný průjem, ví, jaká je to úleva, když je to třikrát za den oproti tomu třikrát za hodinu. Já sám jsem díky své minulosti celkem hodně trpěl nespavostí i průjmy. Ne vždy se mi podařilo zcela přerušit ten nežádoucí jev, ale vždy se mi za pomoci několika technik, jež postupně popíši, udělalo lépe. Za pomoci těch technik se mi vždy podařilo alespoň snížit vyčerpání plynoucí z nespavosti způsobené negativním myšlením. Ráno mi mohlo být hůř, než mi bylo. Ale nebylo. Navíc postupem času a provozováním těchto a dalších technik jsem obé upravil do snesitelné míry. Průjem jsem odstranil téměř zcela. Nespavost mě také už tolik netrápí. Katastrofické scénáře nepíši. Bojím se přiměřeně. Jedna taková technika notoricky známá, ale velmi málo využívaná, je nehybnost a sle32

dování dechu. V posteli mi jde náramně. Lehnu si do polohy, která je mi příjemná, aby dech mohl volně plynout, a sleduji jej. Sleduji i svůj myšlenkový proces. Ten lze sledovat bez rozvíjení stávajících myšlenek. Pokud se mi onen „průjem“ podaří opakovaně přerušit (několikrát aspoň na několik minut), zjistím, že mám alespoň uvolněný svalový tonus a zároveň se vždy cítím lépe psychicky. Pak i snáz usínám. Tuhle techniku používám právě pro její nekomplikovanost v situaci, kdy nejsem schopen jiné složitější způsoby relaxace realizovat právě pro větší míru potřebného soustředění. Párkrát jsem se v životě nevyspal, ale nakonec jsem si alespoň trochu odpočinul. Velmi často se mi podařilo kompletně přerušit katastrofický scénář a pak nastalo to, co všichni známe jako „ráno moudřejší večera“. Jednoduše jsem přeladěný usnul. Ráno jsem zas nebyl o tolik chytřejší, ale rozhodně mi bylo lépe. A o to stále jde. Další mojí oblíbenou technikou, kterou požívám třeba ráno v posteli, kdy se mi opět spustí vodopád obav a strachu, například z neúspěchu z nějaké činnosti, je pomalý pohyb, jenž pozoruji. Plynulé zvedání rukou, nohou. Pomalé napínání a pomalé povolování svalů působí aktivačně, a pokud k tomu přidám koordinaci pohybu s dechem, mám o naladění postaráno. Nikdy nezkoumám, zda je to dost nebo málo, vždy vezmu na vědomí, že se něco málo stalo. Vždy je mi lépe. Pro mne osobně úleva. Lehké systematické opakování je prý matkou moudrosti. Tohle pořekadlo nelže. Ovšem nejsem-li výjimečně líný a mámli čas, z postele vylezu a zacvičím si kompletně. Ale tohle píši pro ty líné. A stejně přeladění potřebné. Konečně napínat a povolovat skrytě svaly lze téměř kdekoliv, kdy nemusím dělat nic jiného než sedět, stát či ležet. Například v tramvaji. Jestliže jsem ve stresu a jsem informovaný, že stres sám o sobě nejvíc blokuje oblast krční páteře a ramen, pak mohu celkem nenápadně stahovat ramena, napínat a povolovat krční svaly a tím stres po kouskách rušit. Rozhodně kvůli tomu nemusím zaujímat nějakou akrobatickou jógovou pozici. Zase se má nálada zlepší. Takhle naprosto přijatelným způsobem pro sebe i pro okolí, pomalu cestou, než dojedu tramvají na místo určení, se duševně odtáhnu od potíží. Odtáhnu se tím, že si procvičím a protáhnu zcela nepozorovaně svaly, aktivizuji se, a najednou tou aktivací zjistím, že jsem přišel na jiné myšlenky. Není to nic komplikovaného a nikdo si ničeho nevšimne. A jestli všimne, nepřijde mu to divné, protože to instinktivně dělá také, dělá to téměř každý. Vzhledem k tomu, že jsem poučený, dělám to cíleně, tedy mnohem efektivněji. V případě, že jsem v obtížné lidské situaci, je pro mne značně obtížné cestovat v davu v městské hromadné dopravě. Taková situace, kde je koncentrace lidí, je sama o sobě 33

pro mne zdrojem nepříjemných stavů a pocitů. A přesto, že vůbec nejsem člověkem, který nemá druhé lidi rád, jen jsem někdy hodně lidmi unavený a potřebuji být sám už v té tramvaji, potřebuji mít odtaženou mysl, a postupné napínání a povolování pomáhá onu mysl odtáhnout. Vytvořím si alespoň malý mikrosvět, malý prostor, v němž se cítím lépe a bezpečněji. Samotný pocit bezpečí a určité jistoty, intimity, jenž umím navodit, ve mně vyvolává mnohem větší pocit klidu. Klid mi přináší větší možnost soustředění a soustředění mi přináší víc možností, jak uspět ve světě, jenž není nijak zvlášť bezpečný. Třeba na přechodu pro chodce. Dopravní situace v samotné Praze vyžaduje opravdu určitou míru pozornosti, jež by se dala přirovnat k požadavku vyprázdněné mysli, s níž nastupují samurajové do svých válečných utkání. To se má tak: Nepozorní, myslící na něco jiného, zahlceni emocemi, které nemáte pod kontrolou, jste budoucími oběťmi okolností. Jestliže při řízení auta myslíte na něco jiného než samotné řízení, jste v ohrožení života a ohrožujete životy druhých. To je realita. Pokud jdete po chodníku, silnici a nesledujete, co se děje, rovněž vám jde o život. Nebo si koledujete minimálně o nadávky těch, co jim překážíte v cestě a zároveň sami sebe zdržujete. No a usilovně myslet na přechodu na slečnu, co má tak krásná prsa, a nesledovat, co se děje na silnici, je poukázkou na to, že si buď na ta prsa dlouho nesáhnete anebo už vůbec. Jak je vidět, umět se přeladit, není jen o zlepšené náladě, ale někdy i o zachování života a zdraví. V případě, že myslím na krásná dívčí prsa, nevytvářím katastrofický scénář. Tedy ne hned, ale přesto, čeho je moc, toho je hodně. Nekoukám a jsem v maléru. Navíc, i kdyby vás nic přímo neohrožovalo, tak setrvání v dlouhodobě extrémní psychické situaci rozhodně váš organismus nezlepšuje, vaše pracovní výkonnost se rovněž nedostává k optimu, a namíchnutý a otravný člověk plný negace rozhodně není hvězdou společnosti. To uvádím pro ty, co se ptají: „A jaký to má smysl?“ Tenhle například. Takže si zopakujeme postup. Děláme malé věci, netrápíme se, jestli je výsledek dostatečný. Hledáme možnosti. Využíváme vlastního těla. To máme pořád sebou. Můžeme napínat, povolovat svaly. Tím se aktivovat, prohřát, zároveň tím systematicky přerušujeme myšlenkový tok. Jo a důležité upozornění. Neděláme to moc při řízení auta anebo při přechodu přes napnutý provaz nad propastí, případně na přechodu pro chodce na hlavní třídě. Tam sledujeme světla a rozhlídneme se, doleva, potom doprava. V Británii je to obráceně. Přelaďujeme se rozumně. Rozum používáme k přeladění, ne abychom jej při té činnosti ztráceli. 34