JAN FAKTOR »Georgs Sorgen um die Vergangenheit oder Im Reich des heiligen Hodensack-Bimbams von Prag« Přepis do češtiny: Jan Faktor 21. 10. 2010 redakce české verze: Radovan Charvát © by Verlag Kiepenheuer & Witsch GmbH & Co. KG Překlad vznikl pro Goethe-Institut Prag u příleţitosti čtení Jana Faktora v Brně a Praze v listopadu 2010.
Vyšlo: březen 2010 640 stran ISBN: 978-3-462-04188-0 Pro další informace prosím kontaktujte Verlag Kiepenheuer & Witsch GmbH & Co. KG Iris Brandt • Foreign Rights & Contracts Ph: +49-221-376 85 22 • Fax: +49-221-376-85 76 • E-mail:
[email protected] • www.kiwi-verlag.de
www.goethe.de/praha 1
Jan Faktor Jiříkovy starosti o minulost aneb Pod záštitou svatého Bimbama se zvonícími varlaty Román autorem vlastnoručně z gruntu nově přepsán v češtině z deutsch originál
2. kapitola: z lágrů se povětšinou vracely jen dámy
Náš obrovský, na malé obytné jednotky rozfašírkovaný byt byl z hlediska struktury dost nepřehledný a díky závěsům, paravánům a lehkým papundeklovým příčkám jaksi polymorfní. Nezasvěcení neměli nikdy přehled o tom, jaké rodiny, fragmenty rodin nebo jací nezávislí jedinci u nás vlastně bydlí. Ţivot v naší ubikaci ovládal konglomerát mých tří aţ šesti tet a babiček – přísně vzato jsem měl sice jen jednu tetu a dvě babičky, maximálně se jich ale dalo napočítat mnohem víc. Moje matka Anna patřila k jádru vládnoucího klanu – a ten u nás rozhodoval absolutisticky. Přestoţe jsem si jistý, ţe kaţdému nečlenu rodiny se ta jména budou jen plést, vyjmenuju je teď všechny – a všechny najednou: Zilly, Györgyi, Klára, Peprl, Ludmila, Erna, Gréta, Sidla, Renáta, Lizzy, Eva, Anna a prateta Bomba. Je to o dost víc neţ šest, kdybych ale jedno jediné z těch třinácti jmen vynechal, připadal bych si jako barbar. Některé z mých dam se v průběhu mého vyprávění vyklubou jako dramaturgicky nepostradatelné, vystoupí jaksi do popředí, o některých se zato uţ vůbec nezmíním. A ještě jeden dodatek: jestli ta nebo ona teta pro mě a pro naše společenství byla důleţitá nebo ne, nezáviselo vůbec na tom, jestli u nás skutečně bydlela. Čtrnáctá apoštolka byla naše uklízečka paní Šlajsová. Ta u nás uklízela dvakrát týdně, do některých pokojů ale nesměla ani nahlídnout, natoţ v nich uklízet. Při jejích očišťovacích orgiích toho časem dost rozbila, rozdrtila nebo při přehnané péči kompletně zbavila ozdobných povrchů. Při práci ale paní Šlajsová nešetřila ani sama sebe, a já jsem si jistý, ţe její jméno etymologicky pochází z němčiny – ze slova pro opotřebení: ver-SCHLEISS. Proslýchalo se, ţe její vlastní byt byl v příšerném stavu. Uklízet se v něm údajně vůbec nedalo, byl plný nesmyslných krámů, které paní Šlajsová dostávala všude moţně darem nebo kdesi posbírala – a pak zásadně uschovávala na horší časy.
www.goethe.de/praha 2
Všem mým dámám, kterým se v průběhu vyprávění uţ nebudu moct věnovat – to samozřejmě neplatí pro paní Šlajsovou –, bych se rád později na onom světě ještě omluvil. Náš byt se rozprostíral přes celé patro velkoryse a architektonicky zajímavě řešeného činţáku. Ale tím, ţe se u nás pořád něco přeorganizovávalo, přemísťovalo – občas se někdo v rámci bytu i nakrátko na zkoušku stěhoval –, by ani nikomu nepomohlo, kdybych načtrnul jakýsi půdorys našeho poschodí a počmáral ho jmény. Některé z tet pobývaly ještě ke všemu občas v cizině nebo trvale ve sklepě, jiné přicházely na návštěvu kaţdý den, případně u nás i přespávaly, a zbylí členové klanu – tady jde spíš o muţe – prosazovali své mocenské ambice jako fantomy a v naší realitě vlastně neţili. Pro variabilní návštěvy, moţná i pro jaksi areligiózně očekávaného mesiáše u nás vţdycky zbývala alespoň jedna volná postel. K tomu musím dodat jedno vysvětlení – a to objasňuje i silný přespočet i ţen: z koncentráků se po válce zpravidla vracely spíš dámy, pánové uţ méně. Kdyţ se blíţila nějaká krátkodobá nebo dlouhodobější návštěva, daly se vnitřnosti našeho bytu do peristaltického pohybu. Část chodby – moţné to bylo na dvou místech – se oddělila závěsy, z jednoho výklenku nepouţívaných dveří se sklopila jakási postel, podle potřeby se ze zdi dala sejmout ještě jedna další. Ty takzvané „místnosti pro hosty“ zkomplikovaly sice ţivot značné části osazenstva, všichni jsme na to ale byli zvyklí. Dodatečné zmatky souvisely s tím, ţe v bytě existovalo několik přesuvných kuchyňských koutů. A ty se občas nejen přemísťovaly, ale i slučovaly; zpravidla to souviselo s proměnami v koaličních vztazích mezi tetami. Jedna nepohyblivá extra kuchyň vznikla kdysi dávno tím, ţe postranní odbočka chodby byla na jednom místě prostě zazděna. Tahle kuchyň neměla okno, tedy ani přímý přísun čerstvého vzduchu, a tvořila v bočním traktu chodby jaksi zátaras. Průchod tu byl moţný jen skrz vedlejší pokoje. Ale aby si o nás nikdo nedělal neadekvátně negativní představy: všechny přítomné dámy byly aţ na jednu výjimku skutečné dámy, ţily dřív ve vilách a měly sluţky. Moje nejmilejší babička Lizzy Schornsteinová se před válkou přátelila s baronkou Sidonií Nádhernou, znala osobně Karla Krause a pobývala v těch dobách občas i na Janovickém zámku rodiny Nádherných z Borutína. Tam se s chutí nechávala obsluhovat a obskakovat – i kdyţ ne zas tak často jako pan Kraus. Rád bych vyjmenoval i několik muţů, kteří se v bytě alespoň krátce zdrţovali, většina z nich v mém ţivotě ale nezanechala prakticky ţádné stopy. Vypařovali se postupně – buď byli násilím vystrnaděni, nebo uprchli ke svým milenkám. A pak se uţ o nich nemluvilo. Jediný muţ, který u nás zůstal, byl můj strýc STRÝC. Ten jednoho dne ale taky jaksi zmizel; odporoučel se tím, ţe se z ničeho nic ocitnul za bariérou postavenou ze skříní. Ale pozor! Z tohoto čistokrevného Čecha – tedy stoprocentního Neţida – se přes jeho různé slabiny a jeho transskříňovou i vnitřní emigraci vyklubala jedna z nejimpozantnějších maskulinních postav mého dětství. I kdyţ aţ dodatečně, tedy posmrtně, při psaní tohoto textu.
www.goethe.de/praha 3
Strýc kolem sebe bez přestávky rozviřoval atmosféru strachu, emitoval husté chuchvalce hrůzy – zastrašoval tím bezděčně a bez generačních rozdílů všechny lidské bytosti; vlastně kaţdého, kdo se třeba jen i náhodou motal v jeho blízkosti. Strach šel z celého strýcova těla, jeho emisní centrum byl ale jeho obličej, jeho oči a čelisti, ty zastrašovací poluce ovšem většinou probíhaly naprosto bezhlučně, beze slov, bez velkých gest – a my jsme na sobě díky tomu mohli v klidu pozorovat, jak strach člověku prolézá tělem, jak pozvedává stresovou hladinu a pomalu se prosakuje do duše. Strýc nad námi vládnul mimo jiné pomocí svého neúprosného řemeslnického nářadí. Pro mě to byl samo o sobě uţ důvod, proč jsem ho musel nejen respektovat, ale i obdivovat. Kdyby se strejdovi zachtělo a své pily, vrtáky, kleště, kladiva nebo dláta v boji proti nám skutečně nasadil, byl by nás mohl všechny bez problémů zmasakrovat. On ale nikomu neubliţoval, nás děti nikdy nebil, omnipotentní ţeny, kterými byl obstoupen, samozřejmě taky ne. Pohled na krev stejně nesnášel a všichni jsme o něm věděli, ţe při odebírání krve uţ několikrát omdlel. Můj strýc nebyl zlý, spíš by se o něm dalo říct, ţe to byl řemeslně nadaný člověk s výjimečnými kvalitami. O jeho manuálních velkočinech, při kterých se vţdy znovu potvrdilo, ţe je barvoslepý a ţe nemá absolutně ţádný vkus, budu ještě podrobně referovat. Jeho nástrojové přepady a technicko-revoluční brutality, které opětovně končily menšími nebo většími katastrofami, byly zpravidla ireverzibilní. Proto bylo v podstatě jedno, jestli se výsledky jeho práce mým dámám líbily, nebo jestli všem připadaly příšerné, hnusné, nepřijatelné – nebo přijatelné jen s křečemi. Původním povoláním byl strýc farář Církve československé. Zaloţena byla roku 1920 a já si ji odedávna definoval následovně: KATOLICISMUS mínus PAPEŢ plus JAN HUS. Po válce se ale strýc stal komunistou, svou církev opustil a dal se naverbovat – jako mnoho mladých nadšených muţů v té době – do nově bujícího aparátu Státní bezpečnosti. Rád bych teď ale něco řekl i na jeho obranu: ţe se strýc STRÝC obstavil obrannou bariérou ze skříní, bylo v jeho situaci naprosto nezbytné – dohnalo ho k tomu čiré zoufalství. Kdyţ se kdysi dávno jednalo o znovurozdělení či přeobsazení bytu, přidělily mu mé dámy sice největší pokoj, tenhle podlouhlý sál byl ale průchozí; demokraticky to jednání tenkrát určitě neprobíhalo. Vzhledem k přehnané velikosti toho sálu byl strýc přinucen umístit v něm různé skříně, skříňky a regály, které mu nepatřily; kromtoho ještě nějaké truhly, krabice a jiné neskladné předměty – například štafle, dva vysavače a několik srolovaných koberců. Jednoho krásného dne si tedy postavil svoji obrannou hradbu a nám ostatním ponechal jen úzkou průchozí chodbičku. Udělal to jednoduše tak, ţe všechny skříně a regály odsunul kousek od zdi. Obnaţil tím sice jejich ošklivé, normálně odvrácené zadky, strýcovo komplexní řešení ale bylo neuvěřitelně praktické, dalo by se dokonce říct geniální. Některé skříně při odsunutí obrátil kolem osy. Pak se sice na jejich ošklivé zadní stěny musel dívat on, mohl k těmhle skříním ale přistavit postel, psací stůl a svůj posvátný sekretář. Na zeď té
www.goethe.de/praha 4
nově vzniklé chodbičky později zavěsil šeredné lampičky, které se daly kolébkovým spínačem zapínat a vypínat. Vstup do jeho skutečně soukromého vnitřního areálu tvořil těţký závěs, který vyplňoval jednu širší škvíru – tedy propust zanechanou mezi dvěma skříněmi. Toho závěsu se nikdo rád nedotýkal; do jeho říše se stejně vstupuvalo jen tehdy, pokud to bylo naprosto nutné. Kdyţ se odpoledne slunce přesunulo přes střechu domu a strýc kouřil svou dýmku, zredukovala se jeho přítomnost na zářící oblaka hustého dýmu, která visela nad jeho obrannou baštou. Nejasně si ještě vzpomínám na jakési jednání, ke kterému došlo někdy později. Šlo o to, ţe strýc náš velký sál vlastně svévolně znetvořil, ţe se s nikým předem neporadil. Přitom to byla jediná místnost, ve které se daly pořádat jakési rodinné slavnosti. Na to, co se po pronesení ţaloby stalo, nikdy nezapomenu. Mně se přitom i ujasnilo, ţe stýc STRÝC měl od počátku všechno do detailu promyšlené. Vládce teritoria majestátně vstal, opřel se o nejbliţší skříň a s lehkostí ji přisunul zpátky ke zdi. Podobně přesunul dvě další skříně. Všichni postávající se jemu a těm pojízdným kolosům vyhýbali a mlčeli. Z jízdy těch mohutných dřevěných bariér a z násilnosti strýcova chování šel strach neznámých kvalit. Čtvrtou skříň, která byla obrácena dveřmi k chodbičce, otočil na hladkých parketách o sto osmdesát stupňů a odklidil ji taky stranou. Všichni jsme mezitím uţ pochopili, ţe pod noţičkami všech těch kusů nábytku byly nenápadně připevněné čtverce nebo krouţky filcu. – Tak koho pozveme nejdřív, co říkáte? Ale všichni uţ v té chvíli vědeli, ţe v tomhle pokoji se uţ nikdy nebude nic oslavovat. Budoucnost to jen potvrdila. Strýc byl tetami degradován prakticky na nedůleţitou postranní figurku – zavinil si to ale i sám. Často se vůbec nebránil a neobhajoval, a já měl občas pocit, ţe mu jeho existence mimo emociální rodinné objetí docela vyhovuje. Od kaţdodenního rodinného provozu se ve své noře skutečně izoloval dost důsledně – aktivně i pasivně. Přístup do svého obrněného ráje ztěţoval všem vetřelcům pomocí zmíněného závěsu, který se rok od roku plnil prachem, nasycoval kouřem a omašťoval dotykem ruk – a přibýval tím jednoduše na hmotnosti. Strýcova nejdůleţitější rušička – nebo něco jako zamlţovací dělo – byl ale jeho televizor, dlouhou dobu to samozřejmě byl i jediný přístroj v celém bytě. A strýc byl jeho neomezeným vládcem. Díky tomuto ţhnoucímu monstru se strýc nořil do imaginárních světů, které mu socialisticky vyváţený program dennodenně servíroval. Byl ale jistě pyšný i na to, jak před obrazovkou sám a opuštěný čelil tomu v té době neuvěřitelnému přetlaku všemoţných novinek a informací. Vlastně tam pro nás všechny stál jakoby na stráţi a fungoval coby přísný mediální filtr. Z počátku se musel spokojit s jedním jediným programem, později měl programy dva. A vlastně nikoho nepotřeboval. Uvnitř svých čtyř – přísně vzato ale jen dvou – vlastních stěn si vygeneroval tak tajemnou individuální realitu, ţe dokonce moje sestřenice – a byly to jeho dcery! – se k němu chovaly jako k někomu cizímu. Při konzumování
www.goethe.de/praha 5
televizního programu vyzařoval strýc soustředěnou váţnost, a já měl vţdycky pocit, jako by ho přitom poháněla neuvěřitelná touha po sebezdokonalování a dosaţení skutečně špičkového vědění. A představoval jsem si, ţe se strýc STRÝC – sice pasivně, ale přesto cílevědomě – připravuje na vbrzku realizovatelné a samozřejmě převratné radikální činy. Strýcových schopností jsem si dlouho cenil a jeho nevyslovenému řemeslnickému vzývání budoucnosti jsem stoprocentně věřil. Kdyţ jsem ho někdy mezerou v jeho závěsu oslovil – aniţ jsem přitom aktivoval zvoneček, který tam nenápadně visel –, vykřikl s pohledem upřeným na obrazovku pokaţdé skoro zděšeně: – Pššš! Teď ne, to je moc důleţitý! Kdyţ se strýc vrátil z práce domů, nasměroval si to nejdřív za závěs k televizoru a přístroj zapnul. V časovém vzduchoprázdnu, tedy neţ lampy dosáhly potřebnou provozní teplotu, si strýc STRÝC svlékl kalhoty a nacpal si dýmku. Jeho ţurnalistická práce byla namáhavá, zodpovědná a mnohostranná. Strýc byl samovládnoucí šefredaktor, zástupce šefredaktora, odpovědný redaktor ve sluţbě a sekretář v jedné osobě, a jeho odborný časopis pro energetiku, energetické hospodářství a energetickou politiku, který redigoval sám bez jakékoli pomoci zvnějšku, nikdo z nás nečetl. Pro nikoho z nás ten časopis nic neznamenal. A mimo naši rodinu ten měsíčník ţádný normální smrtelník neznal. Přesto by myslím bylo naprosto v pořádku, kdybych strýce označil za Karla Krause energetiky, energetického hospodářství a energetické politiky. I kdyţ se musím přiznat, ţe jsem ho nikdy v ţivotě neviděl pracovat na nějakém článku – nikdy před ním neleţel rukopis nebo strojopis, nikdy se u něj neválely obtahy stránek jako u mámy. Hodnou chvíli po zapnutí se ve strýcově televizoru začalo něco hýbat a přístroj pak běţel a topil bez přestávky aţ do chvíle, kdy strýc STRÝC zalezl do postele. Strýcův první aparát byl obrovský, malá obrazovka působila v té dřevěné bedně dojmem jakéhosi kukátka. Časem se strýcovy obrazovky samozřejmě zvětšovaly. A protoţe všechny technické inovace sledoval s vášní, kupoval si postupně pořád pokrokovější přístroje, které národní podnik TESLA národu podstrkoval. Na těchhle výdajích strýc nešetřil. Strýcův přísný rituál při sledování televizního programu se léta letoucí neměnil. S úlevou si poloţil své bílé nahé nohy na ledvinový stolek z vlastní produkce, pokuřoval dál svou dýmku a posrkával své vlastnoručně vyráběné zdravotní likéry. Občas angaţovaně a vzrušeně komentoval běţící program. A díky centrální poloze jeho hradiště jsme všichni měli moţnost sledovat, v jakém je zrovna rozpoloţení a z jakých pozic se na to vzdálené dění dívá. V počátcích strýcova opevňování bylo ještě moţné se do vnitřku jeho pokoje dívat různými skulinami a škvírami. Poté, co všechny ty díry nějak ucpal, bylo moţné ho pozorovat jen občas, kdyţ jeho závěs vpravo nebo vlevo nebyl úplně zataţený. V mladých letech prý strýc STRÝC býval veselý a plný optimismu. Eva, jeho budoucí manţelka, byla svou první láskou a jedinou volbou tak nadšená, ţe hned chtěla slyšet, jak se
www.goethe.de/praha 6
ten člověk líbí její matce – tedy mé budoucí babičce Lizzy. Kdyţ její milenec po návštěvě odešel, zeptala se na to přímo: – Není úţasný? On je tak vtipný! Babiččin jakţ takţ česky pronesený rozsudek byl dost krutý: – Tenhle muţský s časem bude ztloustný nebo onemocní – oder es passiert beides. Toho muţského, který byl mým strýcem, u nás vlastně nikdo nebral váţně – za jeho zády se o něm mluvilo jako o blbovi –, přesto z něj i ty nejsuverénnější z mých dam měly strach skoro permanentně. Mě jako dítě nemusel při svých rozhodnutích samozřejmě brát váţně. Mezi ním a společenstvím tchyň, švagrových, mých tet a nedefinovatelných pratet existovalo něco jako příměří – proti téhle koalici se stejně nedalo vyhrát. Pro forma se u nás simulovalo něco, čemu by se dalo říkat rovnováha. Ve vztahu ke své ţeně, mé tetě Evě, si strýc ale vybojoval jakási zplnomocnění – i kdyţ jen omezená. Například měl právo ji přinutit, aby se s ním dívala na některé vybrané pořady – na „RELACE“, které se mu zdály poučné a důleţité. Eva obývala tmavý pokojíček na severovýchodě bytu, daleko od strýcovy bašty. Nikdy se bohuţel nedopracovala k rozhodnutí své manţelství stornovat – tedy nechat se rozvést. Kdyţ ji strýc večer vyzval, aby se přišla dívat na televizi, dostavila se sice na minutu přesně, vzepřela se ale tím, ţe brzy usnula. Po tom povinném odsezení a drzém zdřímnutí si ještě musela vyslechnout, jaká je ignorantka – a aţ potom směla odejít; někdy ji ale brutálně vzbudil a vyhnal hned. A ona pak ještě dlouhé hodiny četla cizojazyčné, většinou odborné kníţky. Eva byla vzdělaná ţena, uměla sedm řečí a stačily jí často jen čtyři hodiny spánku. Některé podivnosti, které se kolem nás dětí doma hromadily, nám připadaly naprosto v pořádku, na různé věci jsme si časem prostě zvykli. Jen prateta Bomba nás občas bombardovala
těţko
stravitelnými
názory,
nezařaditelnými
střípky
a
nelogickými
informacemi. Tahle prateta vlastně ţádná moje teta nebyla; a „pra“ na ní taky nebylo vůbec nic. Ona se pratetou stala prakticky jen tím, ţe u nás od začátku, tedy hned od konce války, bydlela. A pro nás všechny pocházela jaksi z minulosti. Jak s námi vlastně byla příbuzná nebo k nám geneticky přibliţně přifařená, nikomu moc jasné nebylo, ani mně, i kdyţ jsem se o to aktivně snaţil. Ale protoţe i všechny přibliţné příbuzenské vztahy se u nás braly skoro tak váţně jako vztahy prvního řádu, bylo naprosto nemoţné, aby si někdo dělal nárok na její pokoj. Také v době jednoho jejího pobytu v cizině zůstal její pokoj nadále jejím pokojem. Těţko říct, jestli mi tahle má prateta přinášela štěstí nebo ne. Díky ní a její intenzivní přitomnosti jsem dlouho nevěděl, v jakém historickém období a v jaké zemi vlastně ţiju. A taky mi nebylo jasné, kterým směrem teče Vltava. Kousek nad Staroměstským jezem byla hladina řeky často poměrně klidná a malé vlnky se v závislosti na větru pohybovaly někdy směrem k Národnímu divadlu, někdy směrem ke Stalinovi. – Proudí to tu doleva, nebo doprava? – Nevidíš to? Samozřejmě dolů! řekla a ukázala nahoru – tedy směrem na jih.
www.goethe.de/praha 7
– V Budapešti bylo všechno jinak. Großzügig, velkorysejší, a všude taková pohoda – skoro jako ve Vídni, dodala po chvíli. V Budapešti se teď alespoň buduje socialismus. Rodokmeny obou rodin – tedy naší a té vzdálenější pratetiny – se v dávnější minulosti dotýkají na dvou místech, v obou případech ale jen v jakémsi nekonkrétním budapešťském prázdnu. V Budapešti aktuálně zbyly jakési starší rodinné odnoţe, které ale na jakémsi zocelování příbuzenských vztahů neměly a nemají dodnes nijaký zájem. Od těchhle lidí jsem se ještě před nedávnem snaţil něco dozvědět, měl jsem ale dojem, ţe se z nich postupem doby stali maďarští nacionalisti – nebo dokonce závistiví antisemiti. Prateta se do Prahy dostala jako „displaced person“ a její příbuzenský vztah k naší rodině se zakládal spíš na tom, ţe byla před válkou milenkou jednoho ostravského advokáta. A tenhle advokát byl dědečkův kolega – tedy kolega dědečka Schornsteina, který se války a koncentráků naštěstí nedočkal, protoţe se v třicátých letech zabil na lyţích. Po válce se prateta Bomba pokoušela ţít nějakou dobu u svých skutečných příbuzných v Německé demokratické republice. Vrátila se ale brzy zpátky a byla prý tenkrát nějak dodatečně pomatená. Své komunistické přesvědčení si tam ale upevnila. Kdyţ jsem se jí někdy později zeptal, jak to enderácké rodiny dělají, kdyţ se chtějí dívat na západoněmeckou televizi, odpověděla mi rezolutně a rozhořčeně: – Kdes to slyšel? To se tam jednoduše nedělá! Na starých fotografiích mají mé tety přes všechny charakterové rozdíly často dost podobný výraz v obličeji: dívají se plaše do dálky a lehce se přitom usmívají. Jen prateta Bomba tu pravidelně vypadává z rámu. Z jejího očního pozadí opětovně tryská děs, prateta Bomba signalizuje na všech fotkách pocity neradostné zvědavosti – jako by kaţdou chvíli počítala s tím, ţe kdesi poblíţ vybuchne nějaká třaskavina. Coby socialistka byla ale samozřejmě naplněna i optimistickou vírou v harmonickou budoucnost.
www.goethe.de/praha 8
