JAN BURIAN O NOVÉ PODOBĚ DIVADLA PŘEDSTAVUJEME JURAJ DEÁK, PETR KOFROŇ NOVĚ NA REPERTOÁRU KNíŽE IGOR, PORCIE COUGHLANOVÁ, NOC NA KARLŠTEJNĚ PREMIÉRY

Divadlo J. K. Tyla 9. ročník

4/2011

www.djkt–plzen.cz

JAN BURIAN O NOVÉ PODOBĚ DIVADLA • PŘEDSTAVUJEME JURAJ DEÁK, PETR KOFROŇ NOVĚ NA REPERTOÁRU KNíŽE IGOR, PORCIE COUGHLANOVÁ, NOC NA KARLŠTEJNĚ PREMIÉRY EVITA, DON GIOVANNI, MACBETH JUBILEA ZDENĚK VIMR, JIŘÍ PÁNEK, ZBYNĚK BRABEC KONCERTY MATINÉ, JAZZ BEZ HRANIC MOZAIKA

7.

Ivana Veberová (Jaroslavna) – KNÍŽE IGOR

Obsah JAN BURIAN O NOVÉ PODOBĚ DIVADLA V PLZNI

2

PŘEDSTAVUJEME JURAJ DEÁK: VÉST SOUBOR JE ALCHYMISTICKÁ PRÁCE

3

PETR KOFROŇ: JSEM V JÁDRU ROMANTIK

4

NOVĚ NA REPERTOÁRU KNIŽE IGOR

5

PORCIE COUGHLANOVÁ

8

NOC NA KARLŠTEJNĚ

10

ROMEO A JULIE SE VRACÍ

13

PREMIÉRY EVITA

14

DON GIOVANNI

17

MACBETH

18

KONCERTY MATINÉ, JAZZ BEZ HRANIC

20

JUBILEA ZDENĚK VIMR, JIŘÍ PÁNEK, ZBYNĚK BRABEC

21

ROZLOUČENÍ JAROSLAV CHOC, LADISLAV BENEŠ

22

MOZAIKA 147. SEZONA STÁLÉHO ČESKÉHO DIVADLA V PLZNI

23

HISTORICKÁ PEČEŤ MĚSTA PLZNĚ PRO PAVLA PAVLOVSKÉHO

24

TĚŽKÝ ZÁPAS JANA MALÉŘE

26

OHLÉDNUTÍ ZA MEZINÁRODNÍM FESTIVALEM DIVADLO 2011

27

DERNIÉRY, SILVESTR V DJKT

30

PROGRAMY PROSINEC 2011 – LEDEN 2012

32

KOntakty

Foto na titulní straně: Jarmila Dycková (Raymonda) – RAYMONDA

Ředitelství

Prokopova 14, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 048

Foto na zadní straně obálky: Martina Diblíková (Raymonda), Petr Hos (Abdérachman) RAYMONDA

Odd. prodeje a služeb

Sedláčkova 2, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 185, 378 038 186

Pokladna předprodeje

Sedláčkova 2, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 190

Divadlo Josefa Kajetána Tyla

Denní pokladny (hodinu před začátkem představení)

Velké divadlo Smetanovy sady 16, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 128 Komorní divadlo Prokopova 14, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 059

Odd. propagace a marketingu

Bezručova 26, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 181

Zahraniční a tuzemské zájezdy

Bezručova 26, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 183

vychází 4× ročně

Vydává: Divadlo J. K. Tyla, příspěvková organizace, Prokopova 14, 301 00 Plzeň, IČO 078051 – za podpory MK ČR a Plzeňského kraje Ředitel: doc. MgA. Jan Burian Zřizovatel DJKT: město Plzeň Odpovědná redaktorka: Mgr. Eva Ichová Fotografie: Marta Kolafová, Pavel Křivánek, archiv DJKT (není-li uvedeno jinak) Grafické zpracování: Jaroslav Mašek Tisk, sazba: Kalous & Skřivan s.r.o. MK ČR E 14075

JAN BURIAN O NOVÉ PODOBĚ DIVADLA V PLZNI

Jan Burian, který je ředitelem Divadla J. K. Tyla od května r. 1995, obhájil ve výběrovém řízení svou koncepci pro následující období a povede tak divadlo i v příštích pěti letech. Na otázku, jaké úkoly vidí před sebou v l. 2012-2016 v souvislosti s proměnami, jimiž by měla přední západočeská scéna v této etapě projít, Jan Burian odpovídá: „Divadlo J. K. Tyla vstupuje do období, které bude v historii výjimečné. To vyplývá z faktu, že město rozhodlo o postavení nové divadelní budovy, jejíž definitivní podoba je výsledkem spolupráce portugalských a českých architektů na základě výchozí studie ateliéru Contemporânea Lda. Výsledkem stavby samozřejmě nemá být jenom náhrada za nevyhovující Komorní divadlo, ale i to, že divadelní umění v Plzni dostane kvalitativně nové podmínky pro tvorbu.

Následující období ředitele se bude dělit na tři základní fáze. V té první bude DJKT hrát jako doposud svých zhruba 16 premiér v sezoně ve všech žánrech, ale zároveň se bude připravovat organizačně, produkčně, personálně a ekonomicky na přechod do nového divadla. Moderně vybavená budova bude klást vyšší nároky na kvalifikaci pracovníků umělecko-technického provozu. Budeme proto muset reorganizovat provozy obsluhující jeviště jak co se týká počtu zaměstnanců, tak zejména co se týká jejich kompetence – a to musíme udělat dřív, než montáž nových zařízení vůbec začne.

Až toto proběhne, vypukne třetí fáze, spočívající v samotném zahájení provozu v nové budově, kam budeme situovat inscenace již připravené a zároveň tam začneme intenzivně zkoušet nové tituly. Chystáme určité změny ve struktuře repertoáru, neboť navíc budeme disponovat moderní studiovou scénou, kterou budeme využívat nejenom my. Předpokládám, že bude využívána také pro další divadelní nebo scénické aktivity z města Plzně i třeba z republiky, pro festival Divadlo apod. Bude to znamenat také nabídnout trochu jinou, zajímavější formu předplatného i trochu živější dramaturgii, dále specifikovat roli všech tří jednotlivých scén co se týká divadelních druhů, žánrů a témat. Věřím, že zajímavěji bude vypadat i náplň Velkého divadla, samozřejmě se bude programově poněkud odlišovat od hlavní scény nového divadla. Znamená to vyřešit všechny s tím související ekonomické problémy, toky peněz a mnoho dalšího. Z toho vyplývá ohromná spousta úkolů nejen pro ředitele a celý management divadla, vyšší i střední, ale pro všechny zaměstnance, od umělců až po zaměstnance dílen. Do určité míry se promění složení souborů, protože výhledově počítáme také s inscenacemi pro početnější ansámbl, než máme v angažmá, a někde zase naopak budeme zaměstnávat lidi trošku jiným způsobem atd. A to jsem se ještě nezmínil o tom, co čeká celou Plzeň v roce 2015, který proběhne ve znamení Hlavního evropského města kultury. To jistě bude představovat pro novou divadelní budovu zcela mimořádné vytížení v souvislosti s tím, že budova bude

nabízet veřejnosti společenské prostory, malou galerii, předpokládám že i nějaké knihkupectví nebo jiný prodej související s uměním. Takže my se budeme muset naučit to spravovat a organizovat, využívat co nejúčelněji. Je před námi ohromné množství práce a já bych o tom mohl mluvit strašně dlouho. Vždyť jenom přestěhovat divadelní sklady a inscenace je samo o sobě nepředstavitelný oříšek. Tolik v největší stručnosti k tomu, co nás v příštích pěti letech čeká. Když to shrnu, jedná se o velmi konkrétní proces směřování od stávající podoby divadla k divadlu modernějšímu, otevřenějšímu a repertoárově bohatšímu, to vše při dodržení finančních, provozních a personálních parametrů, vyplývajících z možností města. Je to proces, na nějž se všichni těšíme, a zároveň už máme v této chvíli plné ruce práce. Protože divadlo je obrovský provoz, již nyní, při plném každodenním vytížení, připravujeme provozně-organizační změny vedoucí k vytčenému cílovému stavu – a ty je třeba od ledna 2012 začít postupně realizovat. V tom smyslu snad poslední poznámka: pevně věřím, že všechny ty procesy, co týče výběru dodavatele stavby, i samotná stavba proběhnou podle plánu, kvalitně a v příslušných termínech, abychom opravdu mohli od začátku sezony 2014/15 zahájit v novém divadle plný provoz a tudíž žádným způsobem neohrozili slavnostní a pro Plzeň naprosto mimořádný rok 2015.“ Zaznamenala Eva Ichová

N O V Á

P O D O B A

D I V A D L A

j .

k .

t Y L A

V druhé fázi se odehraje přechod do nové divadelní budovy, což od nás vlastně vyžaduje připravit už během sezon 2012/13 a 2013/14 inscenace, které tam budeme hrát. A to nejenom umělecky s herci, tanečníky, zpěváky a hudebníky, ale i po scénografické a technické stránce. Dále to znamená připravit se na stěhování a lidi, kteří pracují dneska ve Velkém a Komorním divadle, zaučit postupně na provoz v nové budově. Znamená to přeskupit zaměstnance v jednotlivých útvarech tak, abychom dovedli obě divadla obsluhovat v podstatě při stejném počtu zaměstnanců. Samo stěhování bude mimořádné náročné, protože to neznamená jenom přestěhovat umělce a všechna zařízení, ale také uzavřít budovu Komorního divadla a všechny s tím spojené provozy.

Jan Burian s dcerami Annou a Alžbětou na festivalu Divadlo 2011, v pozadí Petr Náhlík 2

JURAJ DEÁK

představujeme

zahrát od výborné konverzační nebo situační komedie přes Shakespeara a Čechova až po moderní drama – vlastně všechno. A musí umět nabídnout toto všechno ve vysoké kvalitě, každý žánr na velmi vysoké úrovni. Právě rozpětí žánrů mě na tomhle typu divadla přitahuje… A myslím, že přitahuje i herce a diváky. Procento mladých diváků v hledišti plzeňského divadla se přesto nezvyšuje. Co byste chtěl mladým lidem nabídnout?

Juraj Deák při zkoušce dramatu Život je sen s Martinem Stánským

Pak je pro šéfa důležité odhadnout, jak který režisér pracuje a zda je jeho styl práce vhodný pro daný soubor. Jde mi velmi o tzv. hereckou režii, která má samozřejmě různé podoby. Nerad totiž pracuji s režiséry, kteří dělají z herců loutky nebo je tak „vyšťaví“, že si ansámbl dva měsíce po premiéře ještě léčí rány. Jsem rád, když je herec nabit energií režiséra a překračuje své možnosti. I herec by ale měl přicházet se svým vkladem. A jak by v souvislosti s tím měla vypadat dramaturgie? Zaprvé by měla směřovat do souboru a zadruhé do divácké obce. Tedy aby role

Snažím se být k sobě kritičtější než ke svým kolegům. Nicméně pokud jsem šéf, musím, želbohu, umět pojmenovat jak jejich klady, tak i zápory.

Čím by se měla plzeňská činohra pod vaším vedením stát?

To se nedá říct. Ale co říct můžu, je, že já se budu snažit být poctivý a udělám všechno pro to, aby se činohra stala co nejatraktivnějším, nejlepším, co nejlépe fungujícím souborem; ale jaká skutečně bude, to netuším. Často mluvíte o tom, že je vaším cílem dobré, kvalitní divadlo. Co přesně to znamená?

V první řadě je to divadlo živé, kde probíhá intenzivní kontakt mezi divákem a hercem. Reakce diváků vrací herci přesně tolik, kolik do toho dá. Záměrně teď nemluvím o nějakých formalistických idejích a plánech, jde mi o to, aby divadlo fungovalo mezi hledištěm a jevištěm. Po dobrém představení odchází herec i divák nabit energií. Co by podle vás v repertoáru plzeňské činohry nemělo chybět?

Každé dobré měšťanské divadlo by mělo být hodně doširoka rozkročené. Musí umět

Petr Kofroň a Juraj Deák

Za jednu ze svých nejoblíbenějších knih považujete filozofický esej „Já a ty“ od Martina Bubera. Jeho tématem je dialog – zásadní pro dění na jevišti, pro kontakt jeviště a hlediště a vůbec pro mezilidské vztahy. Co je podle vás pro skutečný dialog nejdůležitější?

D E Á K

Na to nedokážu odpovědět. Já jenom vím, jak bych to chtěl dělat já. Nebo spíš tuším. Zkusím říct, co mě na takové práci baví – a z toho možná vyplyne, jak by to mohlo v budoucnu vypadat… Baví mě především formovat soubor tak, aby ve vzájemné kooperaci mohl podat co nejlepší výkon. Těší mě, když herec roste rolí. Proto rád hledám mladé talenty a snažím se odhalovat jejich schopnosti. Je to velmi vzrušující práce, protože talent může někdy být velmi zasutý. Také mě baví pracovat se starým hercem, od kterého se snažím učit a pochytit co nejvíc z jeho zkušeností a z jeho myšlení o divadle. A tím, že se pomalu stávám také starým, mám odvahu i sám některé zkušenosti předávat.

Všechna moje snaha ale bude záviset na ochotě a náladě lidí v souboru, na tom, jak budu schopen je získat a do jaké míry pro to budou chtít být získáni. Psychologie souboru je velmi složitým labyrintem, takže vychytat jednotlivé mouchy, pochopit jednotlivé touhy, žádosti, potřeby je alchymistická práce. Mě těší a dělám ji rád už přes dvacet let.

A ke svým spolupracovníkům máte podobný postoj?

Umět naslouchat tomu druhému. Nechtít apriori prezentovat své myšlenky, ale chtít vyslechnout myšlenky toho druhého. A odpovídat opravdu na ně. Teprve na základě toho se nám může stát, že zaslechneme občas i svou vlastní myšlenku.

J U R A J

Působil jste léta jako šéf činohry v Ostravě, umělecky vedete Divadlo na Fidlovačce. V září tohoto roku jste se stal šéfem plzeňské činohry. Na základě vašich zkušeností – jaký by podle vás měl být dobrý šéf takového tělesa?

Já jsem nespokojený pořád, na své práci vidím jenom chyby… A tím se často připravuji o radost. Ale když mě radost přece jenom zasáhne, nemusím se bát, že je falešná.

•

říká Juraj Deák, nový šéf činohry Divadla J. K. Tyla, který v něm v předchozích sezónách režíroval úspěšné inscenace Královna Margot a Zkrocení zlé ženy i pozoruhodnou barokní hru Život je sen.

Ví se o vás, že jste ke své práci velmi kritický. Znamená to, že s ní býváte nespokojený?

P Ř E D S T A V U J E M E

VÉST SOUBOR JE ALCHYMISTICKÁ PRÁCE,

uváděných textů byly pro herce, kterými disponujeme, a aby je provokovaly k novým, překvapivým výkonům. Zároveň jde o to dobře odhadnout, kdo do divadla už chodí a koho chceme dále oslovit. Divácký vkus je na něco připravený, něco očekává. Strefovat se do tohoto vkusu, ovšem ne se mu podbízet, a také jej rozšiřovat a kultivovat je velmi důležité. Ale nikoliv šokem, spíš evoluční metodou, aby divák, který je zvyklý převážně na komedie, si mohl říct, že i drama nebo tragikomedie jsou pro něj zajímavé a přitažlivé.

Myslím, že je velmi naivní se domnívat, že budou osloveni jakousi speciální dramaturgií. Věřím, že mohou být osloveni živým divadlem. A tématy… mladé lidi může zaujmout Hamlet a také je může nezaujmout. Musíme umět vyložit hry tak, aby je to zaujalo. Ale naším cílem není zaměřit se jen na tuhle skupinu. Musíme dělat tak kvalitní divadlo, že na ně přijdou intelektuálové i obyčejní lidé různého věku.

Tak ať se to vám i nám všem, na jevišti i v hledišti, daří. Irena Hamzová Pulicarová.

3

PETR KOFROŇ JSEM V JÁDRU ROMANTIK

Jako manažer operního orchestru se po sedmi letech vrací do angažmá hudební skladatel, dirigent a teoretik Petr Kofroň. Do historie plzeňské opery se výrazně zapsal během svého osmiletého působení v šéfovské funkci (1996-2004) intenzivním hledáním nového tvaru pro inscenování opery. Výsledky jeho snahy se setkávaly s ambivaletním přijetím, nesporně však zároveň ovlivnily operní praxi v dalších českých divadlech. Inscenace za jeho éry se vyznačovaly vždy vysokou úrovní hudebního nastudování, krom toho operní orchestr odehrál mnoho symfonických koncertů ve velkém dramaturgickém rozpětí; v období 1997-2001 to bylo 5–6 koncertů v sezoně. Za dirigentským pultem tehdy stanuly osobnosti jako Maurizio Quaremba, Jin Wang, Janos Kulka, Jiří Malát, četné příležitosti byly nabídnuty mladým dirigentům. Plzeňské publikum mělo vzácnou možnost uvítat v divadle také řadu špičkových hostujících sólistů. Kofroň sám dirigoval díla českých skladatelů, svého milovaného Mahlera, Šostakovičův houslový koncert s Pavlem Šporclem, ale také americké skladatele 20. stol. Charlese Ivese či Terryho Rileyho. Divadlo J. K. Tyla má ve vztahu k tomuto výraznému umělci jeden primát: pro zdejší činohru poprvé vytvořil v r. 1987 Petr Kofroň sugestivní scénickou hudbu. A sice pro inscenaci Gorkého Posledních v režii J. Buriana, s nímž od té doby spolupracuje trvale (v pražském Národním divadle působí jako autor scénické hudby od r. 1992). V Plzni pracoval také s režiséry Otou Ševčíkem a Janou Kališovou, jeho scénická hudba zazní nyní i při prosincové premiéře Shakespearova Macbetha. Jako dirigent se Petr Kofroň opět po letité odmlce divákům představil výtečným hudebním nastudováním Borodinova Knížete Igora. Jak je zaznamenána první etapa působení v plzeňské opeře ve vašich vzpomínkách?

P Ř E D S T A V U J E M E

•

P E T R

K O F R O Ň

Když jsem nastoupil, bylo jednoduché dělat zajímavé operní divadlo, protože do té doby se v opeře nic moc nedělo. Jednooký mohl být králem. Stačilo prohlédnout si výroční ceny Alfréda Radoka, jejich laureáty či další nominované přizvat ke spolupráci – a měl to člověk úplně bez práce. Dneska by to bylo mnohem těžší, některé scény prošly divadelně velmi zajímavými etapami a situace je už úplně jiná. Bavilo mě dělat operu jako moderní divadlo – no, lidi to moc nezajímá, ale to je jiná věc. Další, co jsem si odnesl, byla přátelství, která jsem tady navázal, většinou s lidmi z uměleckotechnického provozu, protože ti jsou mi jakoby bližší než ten umělecký svět. Proč jste tehdy odcházel a co vás nyní pohnulo k návratu?

Hlavním důvodem ochodu byly tance ko4

představujeme

lem nového divadla. Nastoupil jsem tu v r. 1996 a už tenkrát jsem sem pořád jezdil kvůli objemovým studiím nového divadla. Ale to bylo pořád dokola – bude se stavět, nebude se stavět – až mě to definitivně otrávilo. Protože člověk tu práci dělá s určitým nasazením a když to pak nemá žádný rozvoj...

Byla to záležitost podobná té, kvůli níž skončil Dušan Pařízek v Divadle komedie: on to dělá dobře, ale pořád stejně, už nemá na kulisy, nemá na rozvojový program jako pozvat nějaké režiséry nebo udělat koprodukci se zahraničím – tak ho to přestane bavit. Člověk narazí na strop, chvíli se tam mydlí – a dál to nejde – Zpátky mě přitáhly tři věci: orchestr, po kterém se mi stýskalo, možnost udělat si nějakou operu plus vidina nového divadla, která už nabývá konkrétních obrysů. V čem je síla zdejšího orchestru?

Orchestr opery se vyznačuje vysokou profesionalitou. Někteří tu hrají už desítky let, valí se na ně pořád nový a nový repertoár – musí se stále udržovat. A jsou taky muzikální. Když jsem tu býval a dirigoval některá představení, zažil jsem s nimi nádherné okamžiky. Když je nechá člověk hrát, někdy se uděje, že orchestr se chytne na jednotný duch té hudby a jdou spolu, aniž jim je třeba něco ukazovat nebo je držet na opratích a mít to pevně v rukách. A pak taky lidsky to bylo zajímavé. Když jsem nastoupil, orchestr mě šíleně nenáviděl, protože všichni říkali, že tomu vůbec nerozumím. A když jsem přišel s tím, že budeme hrát koncerty, tak mě málem zmlátili. Postupem doby se to nějak otočilo, pak se koncerty zrušily a oni chodili za šéfem opery, že chtějí koncertovat.

U orchestru tady neplatí dirigentské zásady a poučky, které do mě – dej mu pámbu věčnou slávu – vtloukal profesor Jílek, tzn. hlavně být autoritativní a vtisknout orchestru svou představu. Většina dirigentů má z orchestru strach, že to je masa lidí, která je sežere. Ale když pak člověk s nimi sedí v bufetu, zjistí, že jsou to lidé často s překvapivou osobní historií nebo se zájmy, které bych do nich vůbec neřekl. V životě by mě nenapadlo, že třeba hobojista Lukáš se zajímá o historii 19. stol. – já o tom vím úplný kulový. A takhle jeden vedle druhého. Takže když tam člověk – řeknu to banálně – vidí spíš jednotlivé lidi, dá se s orchestrem vyjít. Když něco podělám, dám si klidně do držky a oni to berou, jindy to podělají oni – je to spíš partnerský vztah. Dneska už není doba autoritativních dirigentů, éra Toscaniniů je nenávratně pryč. Notabene Toscanini měl jasný hudební názor na věc, a ten do orchestru prostě vmasíroval. Mně vyhovuje komunikace mezi dirigentem a orchestrem; když má někdo dobrý hudební nápad, uznám, že to je lepší, než co jsem vymyslel já. Já jim něco nabízím, oni něco nabízejí – a nějak to dáme společně dohromady. Co způsobilo, že uznávaný specialista na

soudobou hudbu jako vy začal v DJKT od r. 2000 dirigovat opery? Najmě když vaši předchozí zkušenost s dramatickým hudebním dílem představovala pouze minimalistická opera Phila Glasse Pád domu Usherů ve Státní opeře Praha – mimochodem operní inscenace roku 1999. Vybouchl mi tady dirigent na Šárku, tak jsem pozval koncertního mistra Jirku Pánka jakoby na konkurzní představení do té Státní opery – a kdybych se mu líbil, že bych tu Šárku nastudoval. Jel se podívat, a pak připustil, že bych to mohl zkusit.

V Plzni následovaly další opery, krom Hubičky samé málo frekventované tituly: Jolanta, Julie (I Capuleti e i Montecchi), Ariadna na Naxu, Kunálovy oči, Werther, Bludný Holanďan. V mezičasí jste pak jinde opět dirigoval výhradně opery soudobých autorů včetně dvou vlastních (Fantom, čili Krvavá opera a Mai 68, obé v Národním divadle).

Byli další Glassové, Kráska a zvíře a Les enfants terribles, pak jsme dělali Man and boy Michaela Nymana – protože přece já jsem specialista na soudobou operu, sám od sebe mně nikdo Borodina nedá. Vždycky když někdo potřebuje nějakou blbost soudobou, tak na to jsem dobrej. Já jim vždycky říkám – ale já jsem v jádru romantik, dirigovat Glasse může robot. Miluju období od Wagnera po poslední písně Richarda Strausse: kdybych se ještě jednou narodil, chtěl bych se zavést jako dirigent romantického repertoáru.

Šíře vašich aktivit, které zahrnují také několik vydaných knih a dokonce divadelní hru, ale i nedávný pobyt v Tibetu a exercicie v klášteře Nový Dvůr – to všechno svědčí o neustálém hledání. Co se to vlastně snažíte najít či pochopit? Jsem hříšný člověk a mám už svůj věk. P. Jaroslav Alois Moc mi ale vždycky říkal, že život je cesta, která se musí projít, a každý jde jinudy, jeden jako spořádaný úředník, jiný jako nestárnoucí provokatér. Na své cestě jsem potkal mnoho lidí, udělal mnoho chyb, takže odpověď zní: hledám odpuštění. Eva Ichová

KNÍŽE IGOR

repertoáru

•

K N Í Ž E

I G O R

Miloslav Pelikán (Jeroška) – uprostřed, vpravo Pavel Vančura (Skula)

na

Premiéra 29. října 2011 ve Velkém divadle

Opera o prologu a čtyřech dějstvích • Libreto skladatel • Nastudováno v ruském originále Dirigent Petr Kofroň • Režie Michael Tarant • Scéna Adam Pitra • Kostýmy Klára Vágnerová • Dramaturgie Zbyněk Brabec • Sbormistr Zdeněk Vimr • II. dirigent Jiří Štrunc • Choreografie Jiří Pokorný

Vladislav Zápražný (Kníže Igor)

N ov ě

Alexandr Porfirjevič Borodin

NOVĚ NA REPERTOÁRU

David Szendiuch (Končak) 5

V popředí členové baletu DJKT Petr Klabusay a Richard Ševčík

R. Alvarez (Vladimír), M. Kapustová (Končakovna)

Ivana Šaková (Jaroslavna)

N ov ě

na

repertoáru

•

K N Í Ž E

I G O R

Rafael Alvarez (Vladimír Igorjevič), Jevhen Šokalo (Končak)

Nikolaj Někrasov (Kníže Igor) 6

Polovecké tance v podání baletu DJKT

KNÍŽE IGOR MÁ PŮSOBIVOU ATMOSFÉRU RUSKÉHO DÁVNOVĚKU Plzeňská opera pro inscenaci posílila sbory, angažovala balet i šermíře, a tak je divák svědkem vskutku velkolepé podívané. Petr Kofroň vládne orchestru pevnou rukou, hráči podali precizní výkon a struktura díla jim umožnila přesvědčivě se předvést ve všech dynamických odstínech a představit publiku Knížete Igora jako mohutné, silné, dramatické dílo. V tom koresponduje hu-

dební nastudování s režií Michaela Taranta, který pojal operu o lidských vztazích, morální síle Igorově ale i velkorysosti jeho protivníka Polovce Končaka především jako neustálý boj. Výtečně vynikají velké davové scény, planou tu ohně, v mlze probleskují světla. Michaelu Tarantovi se podařilo evokovat působivou atmosféru ruského dávnověku. Polovecká scéna je

nesporným hudebním i dramatickým vrcholem celé inscenace. Bouřící orchestr výtečně podporuje skvělé tanečníky a Polovecké tance v netradiční choreografii Jiřího Pokorného, pojaté v duchu celé inscenace spíše jako tance bojové než klasické, jsou strhující podívanou. Gabriela Špalková, MF DNES5. 11. 2011

Jiří Přibyl (Kníže Galickij) – vepředu uprostřed

BORODINOVA OPERA V PLZEŇSKÉM NASTUDOVÁNÍ MÁ ÚROVEŇ Rozhodně je třeba ocenit výkon sborů (sbormistr Zdeněk Vimr), zněly plně a zvučně v dámské i pánské složce. Z mužských sólových rolí ztělesnil věrohodně svým mužným hereckým projevem a bohatým hlasovým fondem titulního hrdinu Nikolaj Někrasov. Velmi účinně pojal svou roli zrádného a samolibého Galického Jiří Přibyl – znamenitě zpíval a plně využil hereckých odstínů, které dává záporná

role. V ženských rolích má zásadní význam Igorova choť kněžna Jaroslavna. Ivana Veberová jí propůjčila důstojnost a svůj zvučný zářivý soprán v cenném výkonu. K vizuální podobě inscenace je nutno konstatovat, že tak výrazně živé ztvárnění opery plné pohybu snad ještě Plzeň nezažila. Inscenace Borodinova Knížete Igora zaujme diváky jak svou hudební krásou, tak jako velkolepá podívaná. Bylo by škoda zameškat tak poutavý zážitek.

I G O R

ře velký význam (choreograf Jiří Pokorný, bojové scény Karel Basák).

Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ DENÍK 10. 11. 2011

Scénograf Tomáš Moravec

Režisér Michael Tarant

N ov ě

na

repertoáru

•

K N Í Ž E

Opera vyniká krásou melodičnosti a strhuje kontrastem pravoslavných prvků a temperamentu divoké pohanské hudby, jak se projevuje u kmene Polovců. Velkým vkladem plzeňského uvedení Borodinovy opery je úroveň hudebního nastudování. Za řízení dirigenta Petra Kofroně hrál znamenitě orchestr (jako celek i v sólových partiích jednotlivých nástrojů) a vládla naprostá shoda mezi ním a jevištěm. Na scéně jsme mohli slyšet i vidět jen soustředěné a hodnotné výkony, ať už pěvecké, herecké nebo taneční. Právě ty mají v ope-

Mistr šermu Karel Basák 7

PORCIE COUGHLANOVÁ

NOVĚ NA REPERTOÁRU

Marina Carr Premiéra 15. října 2011 v Komorním divadle Překlad Olga Bártová • Režie Martin Vokoun • Dramaturgie Irena Hamzová Pulicarová • Scéna Nikola Tampír Kostýmy Agnieszka Pátá • Scénická verze hudby Jan Tenkrát

TAJEMSTVÍM OPŘEDENÁ PORCIE NAPÍNÁ, DĚSÍ A OPONOU NEKONČÍ

P O R C I E

C O U G H L A N O V Á

Komorní mnohovrstevnaté soudobé drama s prvky mystiky i jisté symboliky, přitom zvláštním způsobem hledící do minulosti, není snadným kusem jak pro umělce, tak pro diváka. Hlavní hrdinka Porcie Coughlanová obdivuhodně ztvárněná Andreou Černou je rozporuplná bytost žijící v současnosti, neodolatelně však vábená andělským hlasem svého zesnulého dvojčete Gabriela do dob minulých. Potácí se mezi realitou a svými vidinami neschopna vymanit se z jejich sevření. Titul sám tak působí jako antická tragédie. A to přesto, že je hra i její scénické pojetí ryze současné, pronikavě až palčivě moderní. Divák je svědkem šokujících, možná hororových okamžiků na jevišti i nečekaných obratů v ději samém, přijímá i retrospektivní způsob odvíjení příběhu. Martin Vokoun dokázal psychologické drama převést na jeviště vynikajícím způsobem. Je napínavé, přitom má divák má čas, aby vstřebal úvahy i myšlenky, aby jej zasáhla od počátku podivná mystická atmosféra. Vše graduje v druhé polovině hry, která diváka vrací zpět a v níž se rozvíjí klubko příčin a následků. (...) Inscenace má pozoruhodný výtvarný rámec. Vše se odehrává na originálně jednoduché scéně (N. Tempír), v níž je strop spojen s jevištěm pružnými šedými provazci, jimiž se proplétají postavy dramatu, mizí v nich a vynořují se z tohoto poddajného mřížoví. K celkovému pojetí jedinečně ladí kostýmy (A. Pátá). Bílá říza Porcie i Gabriela už sama o sobě oba vylučuje ze společenství, jehož by měli být součástí. A mimoděk v našich myslích evokuje antickou osudovost.

repertoáru

•

Andrea Černá podala vynikající výkon, když dokázala pojmout a vystihnout veškerá hnutí mysli hrdinky, která prchá před sebou samou, pro niž ovšem vnější svět není a nemůže být útočištěm, neboť ji svou nevědomostí i nepochopením vrhá zpět.

N ov ě

na

Nebylo by ovšem působivé Porcie, pokud by nebyl působivý i její svět. Ten skutečný i ten mystický. Reálný i fiktivní. Nebyloli by kontrastů. Neodolatelně je dodává živelná a zcela nemystická Zorka Kostko8

Andrea Černá (Porcie Coughlanová)

vá hrající na invalidním vozíku Porciinu babičku, stejně tak jako jedinečný Zdeněk Mucha a Monika Švábová v roli jejích rodičů. Nebylo by Porciina světa bez zemitého, dojemně směšného páru Doorleyových (Jana Kubátová a Michal Štrich). Nebylo by Porcie bez jejího milence Damuse Haliona s jeho jaksi trvanlivou kamarádskou přízní (Zdeněk Rohlíček), bez Porciiny chápající přítelkyně Stacie (Klára Kovaříková), bez číšníka Fintana Goolana, jehož neurvalou jednoduchost skvěle vystihl Jan Maléř, a bez odpouštějícího manžela (Michal Štěrba). A nebylo by Porcie bez jejího tajemného dvojčete Gabriela s krásným hlasem citlivě ztvárněného Tomášem Drobilem. Porcie Coughlanová je inscenací promyš-

lenou a prokomponovanou do posledního detailu po režijní i výtvarné stránce, stavící na jedinečných hereckých výkonech. To vše podbarveno emotivní scénickou hudbou Petra Zemana vytváří dohromady výjimečný celek s puncem exkluzivity. Když spadne opona a divák odkryje Porciino tajemství, neznamená to tak docela konec. Mnoho nevyřčeného ještě zůstává. A s tímto vědomím a myslí plnou otázek opouštíte hlediště. Porcie Coughlanová není titul pro publikum, které očekává, že jej divadlo bude pouze bavit. Je inscenací pro diváka, který hledá. Otázky, myšlenky a podněty. Gabriela Špalková, MF DNES 25. 10. 2011

Michal Štěrba (Rafael Coughlan)

Zorka Kostková (Blaize Scullyová), Monika Švábová (Marianne Scullyová)

Jan Maléř (Fintan Goolan), Andrea Černá (Porcie Coughlanová)

N ov ě

na

repertoáru

•

P O R C I E

C O U G H L A N O V Á

Andrea Černá (Porcie), Jana Kubátová (Maggie May), Michal Štrich (Senchil)

Zorka Kostková (Blaize Scullyová), Michal Štrich (Senchil Doorley), Jana Kubátová (Maggie May Doorleyová), Monika Švábová (Marianne Scullyová), Zdeněk Mucha (Sly Scully), Klára Kovaříková (Stacie Doyleová), Michal Štěrba (Rafael Coughlan) 9

NOC NA KARLŠTEJNĚ

NOVĚ NA REPERTOÁRU

Zdeněk Podskalský, Karel Svoboda

Vpopředí Jitka Cafourková (Eliška), Radek Štědronský Shejbal (Karel IV.)

Premiéra 24. září 2011 v Komorním divadle

N ov ě

na

repertoáru

•

N O C

N A

K A R L Š T E J N Ě

Muzikál na námět stejnojmenné divadelní hry Jaroslava Vrchlického • Libreto Zdeněk Podskalský • Hudba Karel Svoboda • Texty písní Jiří Štaidl, Eduard Krečmar • Divadelní úprava podle filmového scénáře Zdeněk Podskalský ml. • Režie Petr Palouš • Dirigent Jiří Petrdlík • Scéna a kostýmy Jitka Moravcová • Choreografie Pavel Veselý • Dramaturgie Jiří Untermüller

Bronislav Kotiš, Jan Kaštovský, Tomáš Drobil, Roman Krebs, Radek Štědronský Shejbal, Jiří Untermüller 1 0

LASKAVÁ KOMEDIE PRO CELOU RODINU Vtipnou hudební mystifikaci o novotou zářícím hradu Karlštejně, kam neměly přístup ženy včetně císařovny, nastudoval v Plzni režisér Petr Palouš. Ten se vyvaroval výraznějšího posunu směrem k parodii, takže se diváci setkají s takovou Nocí na Karlštejně, na jakou jsou zvyklí – s laskavou, nekomplikovanou, vtipnou hudební komedií, jejíž písně takřka zlidověly. Snad jen výstupy vévody Štěpána a krále Petra získaly humornější rámec. Zvolené režijní koncepci dobře vyhověla scénografka a kostýmní návrhářka Jitka Moravcová, která se naštěstí vyvarovala kýčovité popisnosti s dominantou hradu na kopečku a celou inscenaci umístila do půvabné sevřené scény, která vytváří věrohodnou iluzi zámecké kaple i karlštejnského nádvoří. Podobně povedené jsou i návrhy kostýmů téže výtvarnice, které se sice nesou v tradičním duchu, ovšem například v oblečení pážat a šenka překvapuje odvážně zvolená žluto-černá kombinace. Ač se dějově nacházíme ve 2. polovině 14. století, choreografie Pavla Veselého poněkud zaskočila svojí jednoduchostí. Pochvalu zaslouží orchestr, který hrál pod vedením dirigenta Jiřího Petrdlíka velmi citlivě a soustředěně.

se stal Jan Kaštovský v úloze kyperského krále Petra, jenž opravdu skvěle odzpíval hity interpretované původně Waldemarem Matuškou. Bez přehrávání udržel šarži spravedlivého duchovního se smyslem pro dobro i úklady světské lásky Jiří Untermüller hrající arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Noc na Karlštejně zahájila novou sezonu

plzeňského Divadla J. K. Tyla v odlehčeném duchu. S nadcházející Evitou čeká soubor muzikálu a operety dílo daleko náročnější a prokomponovanější. Oblíbená hudební komedie však potěší nejen rodiny s dětmi, ale možná i publikum vyhledávající takzvanou lidovou operetu Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 4. 10. 2011

Eva Marešová (Alena), Martin Hubeňák (Pešek Hlavně)

Velké očekávání vzbuzovalo herecké obsazení, kde se prvních rolí na velkém jevišti dočkala šestice nově angažovaných mladých sólistů, čerstvých absolventů muzikálového herectví na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Během premiéry dostala příležitost polovina z nich, Jitka Cafourková, Eva Marešová a Aleš Kohout. Právě posledně jmenovaný coby Pešek Hlavně z uvedené trojice zaujal nejvíc, a to jak velkou muzikálností, tak překvapivou hereckou jistotou a bezprostředností. Hvězdou premiérového večera

N ov ě

na

repertoáru

•

N O C

N A

K A R L Š T E J N Ě

Radek Štědronský Shejbal (Karel IV.), Jiří Untermüller (Arnošt z Pardubic)

R. Krebs (Ješek), A. Kohout (Pešek), P. Vraspírová (Alena) 1 1

K A R L Š T E J N Ě N A N O C • repertoáru na N ov ě

Jan Kaštovský (Petr), Bronislav Kotiš (Štěpán) 1 2

ROMEO A JULIE SE VRACÍ Nesmrtelná tragédie veronských milenců měla v DJKT v režii Jana Buriana premiéru v dubnu 2009. Nyní ji plzeňská činohra uvedla opět na scénu Velkého divadla v den státního svátku 28. října téměř po roční přestávce (naposledy 10. 11. 2010). Zatímco původní představitelka Julie Kristýna Hlaváčková se těší roli šťastné maminky, našlo divadlo její nástupkyni v Markétě Frösslové. Letošní absolventka oboru herectví na Divadelní fakultě AMU Praha má na svém osobním účtu poměrně obsáhlou filmografii: již jako dítě se objevila ve Svěrákově Akumulátorovi, její tvář je známá mj. z řady televizních seriálů, např. Redakce, Pojišťovna štěstí či Proč bychom se netopili. Divadelní křest si odbyla v tomto roce v Českých Budějovicích, v komorním dramatu skotské autorky Sue Glover Slaměná židle v roli pastorovy ženy Isabely. Ukončila jste školu a byla vržena do života. Jak se s ním potýkáte? Momentálně jsem na volné noze, rozkoukávám se, co tohle vrtkavé povolání vlastně obnáší. Ještě nevím – a určitě to nikdy nebudu vědět stoprocentně – jak se věci v budoucnu vyvinou. Sbírám zkušenosti a dopřávám si trochu času, než nastane nutnost učinit nějaké zásadní rozhodnutí. I kamarádi, kteří studovali jiné školy, mi potvrdili, že je to normální, když je člověk po vysoké škole roztěkaný a neví úplně, co se sebou. Byla bych ale hloupá, kdybych si stěžovala, protože se mám hezky, a práce, která si mne nachází, je různorodá a zajímavá. Je hezké, že jste nerezignovala na divadlo. Za sebou máte velký křest v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Jaké bylo to první setkání s profesionálním divadlem?

Musím říct, že v Budějovicích to bylo divoké, obrovská a krásná zkušenost. Šlo o komorní hru pro čtyři herce a já měla roli, v níž prakticky neslezu z jeviště. Čas na přípravu mi připadal krátký, protože ve škole je to možná až neregulérní, jak velký prostor se zkoušení poskytuje. A pak je člověk najednou vržený do divadla a na těžkou věc má pouhých šest týdnů. Bylo to náročné, ale tím, jak to bylo celé rychlé, jak se do toho namotaly ještě velikonoční prázdniny a jak jsem pendlovala mezi Prahou a Budějovicemi, abych stíhala i absolventské představení v Disku – měla jsem všechno v takovém oparu, že jsem nestihla ani být pořádně nervózní. Zkoušení bylo příjemné, všichni na mě byli hrozně hodní, navíc velká část inscenačního teamu byli moji spolužáci z DAMU (režisér Adam Rut, dramaturgyně Kristýna Čepková a další.). Po prázdninách při oprašovačkách mi všechno připadalo daleko drsnější, nechápala jsem, jak jsem to mohla tehdy vzít tak s klidem.

Není pro vás problém vcítit se do Shakespearovy mladičké, a přitom citově podivuhodně vyzrálé hrdinky?

Ani ne. Samozřejmě je ta holčina v lecčem podstatně mladší, ale co mě s Julií spojuje, je smysl pro lásku. Ona je člověk milující až k sebezničení – a já jsem v tomhle směru taky takový zaťatec. Řídím se zásadou „když už, tak už“ – neptám se nikoho a neohlížím se na nic. Juliina rozzářenost citem je mi blízká, od něj se všechno odvíjí. Těžko jste mohla vůbec doufat, že vás Julie natrefí tak brzy. Ale ono to vzhledem k jejímu věku vlastně vůbec brzy není.

Vůbec ne, a je zvláštní, že to vůbec přišlo. Nedávno jsem nad tím přemýšlela, že málokomu je dopřáno, aby hned po škole mohl hrát takovéhle role. A s přibývajícím věkem tahle možnost rychle mizí. I když nemám žádné vysněné role, tuhle úžasnou příležitost jsem vděčně přijala – předtím mě ani nenapadlo, že by mě Julie vůbec mohla někdy potkat. Je pro vás divadlo stěžejní nebo ho berete jako jednu z vícera rovnocenných složek své práce?

Když jsem nastupovala na DAMU nebo vůbec od začátku, co se divadlem zabývám, tak jsem vždycky chtěla víc dělat divadlo než film. Pak jsem ovšem přičichla ke kameře a taky se mi to moc líbí. Obojí je báječná práce, natolik odlišná, že lze těžko srovnávat. Ale divadlo je pro mě okouzlující tím, že to je pokaždé znovu a pokaždé jiné. A člověk má možnost opravy, kdežto u filmu výsledek moc ovlivnit nemůžete. Nikdo dopředu neví, jak to bude probíhat ve střižně, co nakonec z množství natočeného materiálu vyberou. Divadlo je živý element, zatímco film se natočí a už se s ním nedá hnout. Máte nějaké konkrétní plány do budoucna, uvažujete např. o divadelním angažmá?

Moje plány jsou momentálně konkrétně nekonkrétní. Zda budu stoprocentně na volné noze nebo budu stoprocentně v angažmá, zatím netuším. Nedávno jsem se rozhodla, že zkusím více poslouchat svou intuici a řekla bych, že se mi to vyplácí. Tak uvidíme, co mi napoví dál. Děkuji a přeji vám, aby vaše intuice byla dobrou sudičkou. Eva Ichová

První režisér byl váš spolužák; Jan Burian, s nímž zkoušíte Julii, byl zase vaším pedagogem. Jak se vztah učitele a žáka při takové práci proměňuje?

R O M E O

A   J U L I E

S E

V R A C Í

Distance mezi pedagogy a studenty se zmenšovala už v průběhu studia. Jak jsme se postupně seznamovali, vztah byl stále uvolněnější. Ale přece jenom – pořád chovám k režisérům všeobecně určitou pokoru a úctu. Zároveň si ale vědomě pěstuji i schopnost se ozvat, a to v momentech, kdy mám ku příkladu jiný názor. Jistě, s Adamem Rutem se pustím do diskuze snáz, protože jsme spolu studovali, byli jsme na jedné lodi, učili jsme se komunikaci mezi režisérem a hercem od sebe navzájem. Tudíž jsme procházeli nejrůznějšími pocity souznění i naprostého nepochopení, a tak už víme, co si můžeme dovolit. I když někdy mám spíš dojem, že si myslíme, že víme. Komunikace mezi režisérem a hercem je velice důležitá, dokonce bych řekla, že je to jedna z nejpodstatnějších složek procesu zkoušení, a tak není dobré ji podceňovat.

repertoáru na

Markéta Frösslová (Julie) 1 3

N ov ě

Má to své výhody i nevýhody. Kdybych mohla zkoušet od začátku, jistě bych měla šanci objevit pro sebe ještě mnohem víc poloh a možností té role. Tady už jsem nemohla celkový tvar zas až tak ovlivnit, ale musím říct, že i přesto mi byl dopřán velký prostor – normálnímu přezkoušení nebývá vyhrazený čas tak velkoryse. Já jsem měla docela hodně zkoušek, bylo to příjemné a tak bych to neměla pokazit.

•

Hostování v Plzni je atypické, protože vstupujete do hotové inscenace – je to tím těžší nebo lehčí?

EVITA

Premiéra

Andrew Lloyd Weber Tim Rice Premiéra 3. prosince 2011 v Komorním divadle Přebásnil Michal Prostějovský • Režie Roman Meluzín • Dirigent Pavel Kantořík, Martin Kumžák • Choreografie Pavel Strouhal • Scéna Ondřej Zicha Kostýmy Lucie Loosová • Dramaturgie Jiří Untermüler

Soňa Borková

Eva Duarte Perón Soňa Borková / Ivana Skálová • Che Roman Říčař • Juan Perón David Uličník • Magaldi Jozef Hruškoci / Martin Hubeňák • Perónova milenka Eva Marešová / Petra Vraspírová / Jitka Cafourková • Sólisté muzikálu a operety DJKT • Sbor a orchestr muzikálu a operety DJKT • Balet DJKT

Ivana Skálová

evita – MIMOŘÁDNÝ ÚKOL PRO MIMOŘÁDNÝ SOUBOR Soubor muzikálu a operety Divadla J. K. Tyla se již úspěšně vyrovnal s celou řadou stěžejních titulů jako je Kabaret, Muž z kraje La Mancha, Chicago, Řek Zorba, Carousel či Monty Python’s Spamalot. S žánrem celozpívané rockové opery ovšem Plzeňané změří své síly poprvé. „Rozhodnutí uvést Evitu na jevišti plzeňského divadla je v rámci uměleckého vývoje a dramaturgie našeho souboru převratným krokem,“ říká šéf souboru a režisér chystané inscenace Roman Meluzín. „Je to něco, s čím se divák v Plzni dosud nesetkal a s čím své síly tento soubor dosud nezměřil. Současný kredit našeho souboru nás však k tomuto kroku vyzývá a zavazuje,“ dodává.

ANDREW LLOYD WEBBER / hudba

premi é r y

•

E V I T A

Londýnský rodák (narozen 22. března 1948) je právem považován za nekorunovaného krále muzikálu. Velký úspěch zaznamenalo už jeho první muzikálové oratorium na biblické téma, Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat (prvotina The Likes of Us se nedostala na veřejnost až do roku 2005), který napsal společně s Timem Ricem už v roce 1968. Nesmrtelnost stejné autorské dvojici pak zajistil následující Jesus Christ Superstar, vyprávějící z pohledu Jidáše příběh posledních sedmi dnů Ježíše Nazaretského. Po fenomenálním úspěchu díla, které znamenalo přelom v celé muzikálové historii, zkomponoval Lloyd Webber nepříliš úspěšný muzikál By Jeeves, aby pak, opět společně s Ricem, přišli s Evitou, které potvrdila předcházející úspěch. Přestože se Lloyd Webber věnuje i další skladatelské činnosti, muzikály zůstávají těžištěm jeho práce. Z jeho dalších titulů vyjmenujme alespoň

Cats, Starlight Express, The Phantom of the Opera, Sunset Boulevard, The Woman in White či nejnovější hit současného West Endu Love Never Dies. Je historicky prvním skladatelem, jemuž se hrály tři muzikály současně na newyorské Broadwayi a tři v londýnském West Endu. Ve své sbírce má ceny Tony Awards, Grammy, Emmy, Zlatý Globus i Oscara. V roce 1992 byl pasován na rytíře a za dalších pět let mu byl udělen doživotní šlechtický titul Lord.

TIM RICE / libreto

Rodák z anglického Buckinghamshire (narozen 10. listopadu 1944) před setkáním s Lloydem Webberem pracoval jako producent v nakladatelství EMI. Původně ale studoval práva v Sussexu a na pařížské Sorbonně. Během desetileté spolupráce

legendární autorská dvojice napsala čtyři muzikály. Po Evitě se Rice vydal vlastní cestou. Se členy švédské skupiny ABBA napsal úspěšný muzikál Chess (Šachy), skládal písňové texty pro Elvise Presleyho, Binga Crosbyho, Jacka Lemona či Celine Dion. V roce 1994 napsal společně s Eltonem Johnem písničky pro animovaný film a později veleúspěšný muzikál Lví král. S Andrew Lloydem Webberem se pak potkali po dvaceti letech opět nad Evitou, když do její filmové verze s Madonnou v titulní roli připsali nový hit You Must Love Me, za který obdrželi Oscara za nejlepší filmovou skladbu roku. V roce 1994 byl Tim Rice povýšen britskou královnou Alžbětou II. do rytířského stavu a získal titul sir Timothy.

Ivana Skálová, soubor muzikálu a operety DJKT 1 4

EVITA MUSICAL Příběhy hříšných žen, které se časem přioděly gloriolou světice, přitahovaly tvůrce i diváky od pradávna. Nejinak je tomu v případě muzikálové Evity. Dílo má reálný základ ve strhujícím životním příběhu Evy Duarte Perón, charismatické druhé manželce argentinského diktátora Juana Peróna, jejíž neuvěřitelné vzestupy a pády ukončila zákeřná rakovina v pouhých třiatřiceti letech. Podobně jako v případě Ježíše je dílo koncipováno operně, tedy bez dialogů, a nazíráno opět pohledem „třetí osoby“, kterou je tentokrát smyšlená figura vypravěče Che, v němž můžeme vytušit bolívijského levicového revolucionáře Guevaru, s nímž se ovšem Evita nikdy nesetkala. Sám A. L. Webber v jednom rozhovoru mimo jiné uvedl: „Bez Che by byla Evita pouhým dokumentem z historie. Che do muzikálu vnáší napětí, cynismus, žárlivost… Přestože Evitu nepovažuji za kladnou hrdinku, zaslouží obdiv. Lákaly mne zejména ony dvě tváře jejího života – výšiny a současně spodní hranice, což je dramaticky i hudebně nesmírně zajímavé. Jsem si jist, že by Evitu miloval i Puccini.“

Roman Říčař a soubor muzikálu a operety DJKT

Mnozí příběh považují za moderní verzi pohádkové Popelky, ale režisér Roman Meluzín se s tímto názorem neztotožňuje: „Evitu vnímám zejména jako silný příběh o nesmírně cílevědomé mladé ženě, která si z dětství nese stigma bastarda. Nejen těm, kteří na ni plivali, ale celému světu chce dokázat, že patří na výsluní společnosti, na samý vrchol. Naše Evita nebude pohádkou, ale hrou o lidských slabostech, slibech i zradách a touze po moci.“

Režisér Roman Meluzín a choreograf Pavel Strouhal

Vítězslav Sladký

•

E V I T A

Do Prahy dorazila Evita v létě roku 1998, kdy ji v Divadle Spirála nastudoval režisér Petr Novotný s Romanem Štolpou, s Radkou Fišarovou a Terezou Sloukovou v titulní roli. V březnu 2009 ji pak nově nastudoval v překladu Michaela Prostějovského režisér Pavel Fieber na Hudební scéně Městského divadla v Brně. Zde se o titulní roli dělí Radka Coufalová s Hanou Holišovou a Ivanou Skálovou. Plzeňští diváci, z nichž mnozí možná před lety viděli pražskou verzi, tedy budou mít konečně možnost vidět jedno ze stěžejních děl světového muzikálového repertoáru na domácí scéně. Roman Říčař, Pavel Strouhal 1 5

premi é r y

Hudebně se Evita od Ježíše dosti odlišuje. Lloyd Webber v ní především opustil tvrdou rockovou linku a uchýlil se spíše k líbivějšímu pop-rocku. Známé a populární melodie propojil náročnými recitativy, jak to dělával právě Puccini, jehož díla obdivuje. Podobně jako v případě Ježíše autoři nejprve dílo vydali na gramofonovém albu a teprve posléze uvedli jevištně. Stalo se tak v Prince Edward Theatre v Londýně 21. června 1978 a počet repríz se zastavil až na čísle 2 913. Z Londýna se Evita rozletěla na Broadway a následně na řadu scén po celém světě. Nesmírné oblibě se těší její filmové zpracování s Madonnou, Antoniem Banderasem a Jonathanem Prycem, jež natočil po mnoha odkladech režisér Alan Parker v roce 1996.

SEDM OTÁZEK PRO dvě PLZEŇSKÉ EVITY Plzeňské Evity Ivana Skálová a Soňa Borková jsou spolužačkami z muzikálového oboru na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Ač Ivana Skálová zůstala v Brně a Soňa Borková přesídlila do Plzně, obě se už přes své mládí výrazně prosadily ve velkých muzikálových rolích. Prvně jmenovaná si zahrála na scéně Městského divadla Brno například Wendlu v Probuzení jara, Irenu Molloyovou z Hello, Dolly!, Bellu z Krásky a zvířete, Nanny v muzikálu Mozart! či Roxie z Chicaga, zatímco Soňa Borková ztvárnila významné role v muzikálech Miluju tě, ale…, Gypsy (Louise), Cesta kolem světa za 80 dní (Passepartout), Chicago (Velma Kellyová) nebo Fantom Morrisvillu (Clarence). Titulní role z muzikálu Evita patří ke snům mnoha hereček a zpěvaček. V minulosti ji zpívaly takové hvězdy jako Elaine Paige, Patti LuPone nebo Elena Roger, ve filmu pak slavná Madonna. Jaký byl váš pocit, když vás režisér Roman Meluzín s touto nabídkou oslovil?

S. B.: Vedle role Velmy Kellyové v muzikálu Chicago to byla druhá úloha v mém životě, kterou jsem si moc přála zahrát. Když jsem obstála u konkurzu na Evitu, měla jsem velkou radost.

I. S.: Zůstala jsem v němém úžasu. Naštěstí první rozhovor probíhal po telefonu, takže se pan Meluzín nemusel dívat na mou spadlou čelist. Mým brněnským nastudováním Evity se mi již ve třiadvaceti letech splnil můj herecký sen. O tom, že se mi této pocty dostane dvakrát, se mi ani nesnilo. Avšak musela jsem projít konkurzem, na základě kterého jsme se pak domluvili na vzájemné spolupráci. Je podle vás Evita spíš politickým muzikálem nebo popelkovským příběhem? S. B.: Jakmile jsem začala pronikat do příběhu Evy Perón, zjistila jsem, že o popelkovském tématu ve skutečnosti nemůže být řeč. Evita se po seznámení s Perónem vrhla do spousty práce, ať už se jednalo

o charitativní činnost, politickou reprezentaci a nakonec i psychickou podporu pro samotného Peróna. Podle mého názoru se jednalo o tvrdou řeholi, boj s nepřejícnými aristokraty o místo v životě, vždyť proto také následovalo to vyčerpání a nemoc, které nakonec podlehla. Nevím, jak si žila Popelka s princem po jejich svatbě, ale takhle si její příběh rozhodně nepředstavuji. I. S.: Nic není černé a bílé. Vnímám Evitu jako politický muzikál s popelkovským příběhem. Velice však záleží na režijní koncepci, která určí, ke které z variant se dílo více přiblíží.

Jak se vám zpívá hudba Andrewa Lloyda Webbera? Evitě sice přísluší ústřední notoricky známý hit Don´t Cry for Me Argentina, ale chytlavých písní není v díle až tolik, hodně míst vyplňují rytmicky náročné recitativy… S. B.: Právě harmonicky a rytmicky náročné recitativy dodávají tomuto dílu hloubku, je zde stále co objevovat. Jedná se o opravdu nádhernou hudbu, jejíž zvuk mě fascinuje, forma celozpívaného muzikálu mi vyhovuje. Evita je v konkurenci známých muzikálů hudebně hodně náročná, takže vyžaduje mimořádné nasazení jak ze strany umělců, tak zároveň i od publika.

I. S.: Hudba tohoto muzikálu je pěvecky, intonačně i rytmicky velice náročná. I po dvou letech, kdy jsem tuto roli nastudovala na své domovské scéně Městského divadla Brno, mám stále co zlepšovat. Nemluvě o drobných nuancích, které se v plzeňském nastudování objevují oproti brněnskému. Zkrátka musím být neustále ve střehu. Viděla jste filmové zpracování s Madonnou a Antoniem Banderasem v hlavních rolích? Jak se vám film líbil?

S. B.: S filmem Evita jsem se poprvé setkala na gymnáziu v hodinách hudební výchovy, kde nám paní profesorka tento film pouštěla a vyprávěla o příběhu Evy Perón. Onou profesorkou byla moje maminka, takže si dokážete představit, že jsem o životě Evity musela vědět maximum. Od té doby jsem se k filmu několikrát vrátila, z čehož vyplý-

vá, že mě už tenkrát zaujal, a to zejména po hudební stránce. Mnohdy si neuvědomujeme, že příběh Evy Duarte se odehrává v době, kdy v Evropě probíhala druhá světová válka a krátce po ní. Je otázka, nakolik má člověk toto dílo vnímat i v souvislosti s těmito politickými reáliemi.

I. S.: Film jsem viděla již před delší dobou. Řekla bych, že oproti jevištnímu zpracování je více romantický. Stává se oním popelkovským příběhem. Ale jsem za něj ráda už kvůli dobrému znázornění argentinského prostředí, kultury a atmosféry té doby. Evita byla velmi ambiciózní ženou, navíc také původně herečkou. Jste jí v něčem podobná?

S. B.: Rozhodně nemám ambice stát se první dámou v zemi. J Myslím ale, že soucit se sociálně slabšími je vlastní většině žen. Ne každá z nich se však takto tvrdě, nekompromisně a bez ohrožení odhodlá jít za svým přesvědčením jako Evita. I. S.: Myslím, že máme společnou cílevědomost. Ale rozhodně ne způsob, jak svých cílů dosáhnout. Nejsem typ člověka, který dokáže jít „přes mrtvoly“. Dovedu oproti Evě slevit ze svých nároků a také přiznat prohru. Plzeňský muzikálový soubor poprvé změří své síly s žánrem světové rockové opery. Jak probíhají přípravy a jaká je atmosféra na zkouškách?

S. B.: Nejen představitelé hlavních rolí, ale celý soubor vycítil, že má co dočinění s velkým dílem. Od toho se odvíjí určitý respekt a koncentrovanost. Samozřejmě, že každá inscenace si žádá najít tu nejlepší možnou cestu ke ztvárnění a její hledání občas souvisí s určitými pochybnostmi a s pocitem nespokojenosti se sebou samým. Když se ohlédnu zpět, tak atmosféra byla zatím vesměs dobrá.

I. S.: Bohužel se kvůli pracovním povinnostem v MdB nemohu účastnit všech zkoušek v plzeňském divadle, ale i tak cítím ze souboru obrovskou vstřícnost a zapálení. Jeden vedle druhého tímto muzikálem žijeme a jsme si vědomi toho, jakou je pro nás Evita profesní výzvou.

Jste spolužačky z brněnské JAMU, obě jste úspěšné a přes své mládí jste ztvárnily už celou řadu velkých muzikálových rolí. Evita může ve vašem uměleckém životě tvořit určitý přelom. Jak byste si přály, aby se vaše kariéra vyvíjela, po kterých rolích v budoucnu toužíte? S. B.: Budoucí role nechám na osudu a vesmírných silách. J Spíše než o role se mi jedná o spolupráci se zajímavými lidmi, ať už s kolegy, režiséry nebo choreografy, v příjemném kolektivu. Ráda bych zvládla to, na čem pracuji právě teď, a proto raději nepřemýšlím o dalších rolích, když je přede mnou Evita.

premi é r y

•

E V I T A

I. S.: Přála bych si, aby mě má práce stále naplňovala a nadále zůstala mým koníčkem. Abych nikdy nemusela věnovat čas a energii něčemu, čemu nevěřím, a abych byla obsazována do takových rolí, které mě posunou nejen v profesním vývoji zase o krok vpřed. Soňa Borková a Ivana Skálová 1 6

Ptal se Vítězslav Sladký

DON GIOVANNI Wolfgang Amadeus Mozart Premiéra 28. ledna 2012 ve Velkém divadle

Premiéra

Don Giovanni Jiří Hájek, Svatopluk Sem • Komtur Pavel Horáček, Jevhen Šokalo • Donna Anna Anna Klamo, Petra Šimková Alvarez • Don Ottavio Tomáš Kořínek, Aleš Voráček Donna Elvira Ivana Šaková, Ivana Veberová • Leporello Josef Škarka, František Zahradníček Masetto Jan Hnyk, Matěj Chadima • Zerlina Barbora Perná, Radka Sehnoutková • Sbor opery DJKT • Balet DJKT, statisté • Orchestr opery DJKT

Drama giocoso o dvou dějstvích • Libreto Lorenzo Da Ponte • Nastudováno v italském originále • Dirigent Jiří Štrunc • Režie Zbyněk Brabec • Scéna Jan Hubínek • Kostýmy Tomáš Kypta • Dramaturgie Zbyněk Brabec • Sbormistr Zdeněk Vimr • II. dirigent Tomáš Brauner • Pohybová spolupráce Richard Ševčík • Asistent režie Dominik Beneš

zbyněk brabec: TÉMA ODPLATY ZA ZLÉ ČINY JE PRO MNE DŮLEŽITÉ

Statisticky byl Don Ottavio mou nejčastěji zpívanou rolí – zpíval jsem ho německy, italsky a uměl jsem ho i česky, protože když jsem přišel před 30 lety do Plzně, Don Giovanni se zrovna studoval jako první inscenace v provizoriu v Komorním divadle. Už tenkrát jsem velice toužil Dona Ottavia zpívat, tak jsem se ho naučil. Nicméně nebylo mi to dopřáno, takže poprvé jsem se s ním popasoval až v době svého působení v Plauen. Pak teprve jsem Ottavia zpíval v Plzni, v Budějovicích, v Liberci a v Brně, s budějovickou a plzeňskou operou také před otáčivým hledištěm v Krumlově a s brněnskou dokonce v Japonsku. Takže na vlastní kůži jste zažil řadu režij-

Každá doba se zřejmě zaměřuje na jiný aspekt díla; dá se říci, v čem nacházejí těžiště dnešní inscenátoři?

Vzhledem k současnému marazmu je to dost idealistické...

Jistě, jsem ale přesvědčen, že zlu člověk nemůže podléhat, že se proti němu musí bojovat – i když zlo bují kolem nás a je to nekončící boj s větrnými mlýny. Mnoho lidí dnes necítí mravní imperativ (dřív to byl církevní zákon), myslí, že mohou dělat všecko, ale trest je tím či oním způsobem dostihne – dnes dejme tomu třeba v podobě AIDS. Není to boží trest, ale i tak je možné ho brát – záleží, z jakého úhlu pohledu se kdo z nás na to dívá. Eva Ichová

V dnešní době podle mě není žádné těžiště, resp. každý režisér ho nachází jinde. Přesvědčuje mě o tom recepce inscenací, které mám možnost vidět na DVD nebo v záznamech z posledních let. Ve škole v semináři to s oblibou demonstruji právě na příkladu Dona Giovanniho: srovnáváme legendární inscenaci režiséra Herberta Grafa z 50. let v Salcburku, vedle toho modernější přístup založený na scénografii třeba v nastudování Karajanově či Muttiho v milánské Scale a potom současnost, kde jasně dominuje režijní výklad nad vším ostatním.

G I O V A N N I

V předchozí inscenaci jste zpíval Dona Ottavia, jistě to ale nebylo jediné vaše setkání s touto operou.

Ze zahraničních jsem viděl živě pouze inscenaci režisérky Arily Siegert nedávno v Plauen. Jinak ač jezdím pravidelně do Norimberka, Drážďan a Mnichova, zrovna Giovanniho jsem tam nikdy nezhlédl.

Plný název Mozartovy opery je Il dissoluto punito ossia il Don Giovanni, tzn. Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni. Potrestán je vyšší mocí prostřednictvím komturovy sochy, tedy zcela v duchu dobových moralit: kdo se stavěl proti Bohu, byl stižen trestem zčista jasna – jako úderem blesku. I přes dobové proměny morálky chci věřit, že člověk má žít mravným životem i dnes, proto právě téma trestu je pro mne důležité.

Jaký bude váš výklad?

Prostě můj. Delší dobu už se na žádné inscenace Giovanniho nedívám, abych se nenechal ovlivňovat, přesto leccos už mám v hlavě zakódováno. A také jsem se mnohokrát přesvědčil, že různí režiséři mohou nezávisle na sobě dospět ke stejným ná-

D O N

Don Giovanni bude mou desátou inscenací a myslím, že v mé režijní dráze to bude inscenace klíčová. Doposud jsem se setkával s tituly řekl bych jednoznačnými, zatímco tenhle titul lze vzhledem k nadčasovosti tématu realizovat tisíci způsoby. Je geniální v tom, že spousta fakt, dějových situací nebo vztahů mezi postavami není jednoznačně dána, dá se vykládat z různých úhlů.

Chtěl bych především zmínit prvního Giovanniho, kterého jsem v životě viděl, a sice inscenaci režiséra Václava Kašlíka a dirigenta Jaroslava Krombholce v 60. letech. Bylo to zároveň poprvé, kdy se opera v Národním divadle hrála v jazyce originálu, nikoliv v překladu. Protože Stavovské bylo dějištěm světové premiéry této opery napsané pro Prahu, tak ji z jakési piety nastudovali v italštině. A zásluhou tandemu Kašlík – Svoboda vznikla úžasná inscenace. Josef Svoboda vytvořil geniální scénu, která vlastně na jeviště Stavovského divadla protáhla architekturu hlediště. Před lety se pokusili o jakýsi remake – ale zamýšlený efekt se nedostavil. Zaprvé ten remake nebyl opravdu přesný a za druhé jsem si na tom uvědomil, že skutečně nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky – současné inscenační trendy už vycházejí ze zcela jiného základu.

padům. Pouhé převyprávění příběhu dnes nestačí, divák by měl pocítit, proč tu operu dnes hrajeme a o čem ji hrajeme.

•

V Plzni jste zatím režíroval tituly takřka neznámé, nyní vás čeká titul z nejslavnějších. Kolik operních režií máte za sebou celkem a jaké místo mezi nimi Don Giovanni zaujímá?

ních přístupů, narazil jste na pozoruhodné inscenace i jako divák?

L. Ročáková (Dona Anna), Z. Brabec (Don Ottavio) – 1995 1 7

premi é r y

Mozartova „opera oper“ se na scénu Divadla J. K. Tyla vrací s odstupem 16 let. Předchozí inscenace režiséra Martina Otavy, vycházející z originální pražské verze Dona Giovanniho z r. 1787, měla ve Velkém divadle premiéru v červnu 1995; poté byla s velmi příznivým ohlasem opakovaně uvedena v Bayreuthu (1996 a1997) a reprezentovala plzeňskou operu na Festivalu Euroklassik v r. 1997. Nové nastudování bylo svěřeno dirigentu Jiřímu Štruncovi, režijně inscenaci připravuje dlouholetý dramaturg a sólista opery Zbyněk Brabec. Na své mateřské scéně realizoval již tři operní tituly, Pucciniho Sestru Angeliku, Ravelovu Španělskou hodinku a Pannu orleánskou P. I. Čajkovského.

MACBETH William Shakespeare Premiéra 17. prosince 2011 ve Velkém divadle Překlad Martin Hilský • Úprava DJKT Režie Jan Burian • Scéna Karel Glogr Kostýmy Dana Svobodová • Dramaturgie Marie Caltová • Scénická hudba Petr Kofroň • Pohybová spolupráce Karel Basák Macbeth Martin Stránský • Lady Macbeth Štěpánka Křesťanová • Duncan Viktor Vrabec • Malcolm Jan Maléř • Donalbain Zdeněk Rohlíček • Banquo Zdeněk Mucha • Macduff Pavel Pavlovský • Lady Macduffová Andrea Černá • Lennox Josef Nechutný • Ross Michal Štěrba 1. čarodějnice Zorka Kostková • 2. čarodějnice Jana Kubátová • 3. čarodějnice Kamila Kikinčuková • Siward Tomáš Stolařík • Seyton Miloslav Krejsa • 1. vrah Jakub Zindulka • 2. vrah a Vrátný Antonín Kaška • Lékař na skotském dvoře Michal Štrich • Komorná Klára Kovaříková

MACBETH V ZRCADLE SOUVISLOSTÍ

a Krále Leara a už tyto tituly napovídají, že jde o vrcholné období vzepětí tvůrčích sil, nazývané tragickým. Proč Shakespeara především zajímal rozpad silné lidské osobnosti není přesně známo. Sám byl jedním z nejhranějších dramatiků, v rodném Stratfordu si mohl dovolit nakupovat nemovitosti, byl spoluvlastníkem londýnského divadla Zeměkoule a jeho společnost hrála pod přímou patronací skotského a anglického krále, Jakuba I. Stuarta. Macbeth také údajně vznikl na přímou objednávku panovníka a byl hrán na zámku Hampton Court na počest jeho dánského švagra Kristiána II. hned po dopsání tragedie, tedy v roce 1606. Materiál ke hře čerpal Shakespeare ze svého osvědčeného zdroje, populární kroniky Raphaela Holinsheda, ale v něčem materiál přizpůsobil oslavě stávající moci. Posun je zřejmý zejména v postavě Banqua, který podle kroniky zabil krále Duncana spolu s Macbethem, naproti tomu ve hře jde o hrdinu bez morálního kazu. Jakub I. totiž od Banqua, považovaného za zakladatele rodu Stuartovců, odvíjel svůj nárok na anglický trůn. Shakespearovi se ale podařilo něco důležitějšího – promluvit k atmosféře doby, ve které Macbeth vznikl. Jakub I. sice přál divadlu, ale jeho srdce patřilo podívaným, do nichž investoval závratné sumy. Miloval hony, pitky, hostiny. Ve svém spise Králův testament tvrdil, že je přímým zástupcem Boha na zemi, a proto nesesaditelný. V dalším spise Démonologie rozdmýchával nenávist k údajným čarodějnicím a ještě ve Skotsku se osobně účastnil jejich mučení. Pro své autoritářské postoje se dostával do konfliktu se svobodomyslnějšími vrstvami společnosti. Cosi zlověstného a pokřiveného z této doby se dostalo i do Shakespearovy hry, přestože přímá paralela mezi Macbethem a Jindři-

chem I. neexistuje. K vlastnímu příběhu mohla Shakespeara inspirovat vladařova touha po ničím neomezené moci i jeho krutost. Ale Macbeth je na začátku hrdina, jehož statečnost je nezpochybnitelná. Jde o rozvrat velké a uznávané osobnosti, kterou otrávil nenasytný hlad po absolutní moci. Bolavý konflikt mezi ctižádostí a vlastním svědomím je osou dramatu. Macbeth dokáže reflektovat svůj stav i situaci, do které se dostal, ale nedokáže ustoupit – a v tom je jeho pýcha i pád. Nedokáže se ani zastavit. Svými zločiny zabil svůj spánek, absencí spánku zabil čas, a tím sám sebe připoutal na nekonečné mučící kolo všudypřítomného zoufalství. Macbeth je snad nejbásničtější hra z celého Shakespearova tragického díla. Žádná z jeho velkých postav se nevyjadřuje tak vzletným básnickým jazykem jako Macbeth. Patrně tím chtěl autor naznačit, že přes osudovou posedlost mocí jde o vnímavého ducha schopného reflexe.

Poslední inscenaci Macbetha před 49 lety režíroval na plzeňském jevišti Václav Špidla s Františkem Krahulíkem v hlavní roli. Za celou historii činoherního souboru byl Macbeth nastudován jenom čtyřikrát, ale režie se ujaly osobnosti, které se významně zapsaly do historie plzeňského divadla. V roce 1867 inscenoval Macbetha pod titulem Proroctví tří čarodějnic tehdejší ředitel Pavel Švanda ze Semčic, v roce 1903 slavný ředitel Vendelín Budil a ředitel Zdeněk Hofbauer si kromě režírování zahrál i postavu Macbetha. Jan Burian je tedy v pořadí čtvrtým ředitelem, který objevuje tuto nejkratší, ale současně i nejvypjatější Shakespearovu tragédii, tentokrát v titulní postavě Macbetha s Martinem Stránským. Marie Caltová

premi é r y

•

M A C B E T H

Shakespearovi bylo 42 let, když v roce 1606 napsal svého Macbetha. V té době už byla na alžbětinských jevištích uvedena většina z jeho 38 komedií, tragédií a historických her. Macbeth vznikl v blízkosti Othella

Premiéra

Jan Burian, Martin Hilský a Marie Caltová na čtené zkoušce Macbeta 1 8

MARTIN HILSKÝ

rozhovor

IDEJE STÁRNOU – LIDSKÉ SITUACE NIKOLIV Martin Hilský je synem funkcionalistického architekta Václava Hilského a zakladatelky české japanologie Vlasty Hilské. Jeho žena Kateřina Hilská je známou překladatelkou anglické literatury a dramatu (V. Woolfová, H. James, O. Wilde, G. Eliotová, J. Conrad, P. G. Wodehouse, D. H. Lawrence aj.) On sám se věnuje literární vědě a překladatelské činnosti. Od roku 1993 je profesorem anglické literatury na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Zaměřuje se jak na anglickou a americkou literaturu současnosti, tak na období renesance, především na dílo Williama Shakespeara. Vydal monografie Současný britský román (1991, 1992) a Modernisté (1995). V nakladatelství Atlantis vydává dvoujazyčnou edici Shakespearových her s rozsáhlými komentáři (Sen noci svatojánské, Hamlet, Kupec benátský, Král Lear, Othello). V době zcela nedávné publikoval rozsáhlou knihu o Shakespearově díle v kontextech anglické a evropské renesance s názvem Shakespeare a jeviště svět (2010). V letošním roce vydalo nakladatelství Academia soubor všech Shakespearových her, sonetů a autorových rozsáhlejších básní právě v překladu Martina Hilského. Kniha má, včetně historického úvodu a poznámkového aparátu, 1677 hustě psaných stran.

Vaše překlady Shakespearových děl jsou sdělné a přitom neztrácejí básnickou sílu předlohy. Co je na takovém překladu nejobtížnější? Prakticky všechno je obtížné, ale nejobtížnější se mi zdá souběh složitého významu a hudby slov. V takových případech se dostáváte na samu hranici možného. Jak je pro vás důležité znát okolnosti, za kterých dílo vzniklo?

Je to pro mne důležité, protože bez znalosti renesančních kontextů Shakesperarových her a básní nelze rozšifrovat jejich význam. Překlad Shakespeara není

jen dialog dvou zcela odlišných jazyků, ale i dvou odlišných kultur. Co pro vás Shakespeare jako osobnost znamená?

Ptala se Marie Caltová

Je to pro mne především tvůrce s obrovskou imaginací. Napsat tak rozdílné postavy, jakými jsou Hamlet, Macbeth, Lear, Othello, Falstaff, Shylock, Jago, Richard III., Desdemona, Viola, Ofelie, Rosalinda nebo Julie předpokládá představivost zcela mimořádnou. Stejně univerzální je jeho výkon v různých žánrech dramatického umění – dokázal psát tragédie, komedie i historické hry takových uměleckých kvalit, že nemá konkurenta. Nikomu z anglických dramatiků, kteří přišli po něm, se nepodařilo překonat Krále Leara, Hamleta, Othella, Macbetha či Romea a Julii. Druhý Sen noci svatojánské také nikdo nikdy nenapíše. Jeho Sonety se pořád čtou v nejrůznějších jazycích této planety. Lze říci, že Shakespeare je nejhranější dramatický autor a nejčtenější básník naší současnosti. Z mého hlediska je nejpodstatnější, že Shakespeare nebyl básníkem idejí, ale básníkem konkrétních lidských situací. Ideje stárnou. Lidské situace ne. Ty se jen v obměnách opakují.

macbeth

Bezmála třicet let.

Martin Hilský

V tom, že dnešek je cítit zítřkem. Že je to tragédie zločinu a trestu. Že vypovídá o běsech nezřízené ctižádosti. O mechanismu zvrhlé, zločinné moci. O genezi zla v lidském nitru. Je to hra vznícené tragické imaginace. Hra vizionářská a přízračná. Jejími hlavními divadelními obrazy jsou krev a dýka. Odehrává se samozřejmě ve Skotsku, ale také – a především – v lidské mysli. Její vnitřní divadelní krajinou je lidské svědomí. Myslím si, že hra pojednávající v dramaticky vyhrocené zkratce o tom, jak se slušný, čestný a vážený člověk, dokonce hrdina, může stát zločincem, je živé téma v každé době, včetně té naší.

Jak byste Macbetha zařadil do kontextu Shakespearova díla? Macbeth patří do skupiny her, jímž se

•

Myslím, že nikdo v minulosti nedokázal přeložit Shakespearovo dílo v takovém rozsahu jako vy. Jak dlouho se tomuto, patrně největšímu dramatikovi všech dob, věnujete?

V čem vidíte poselství Macbetha pro dnešní dobu?

Martin Hilský podepisuje svůj překlad Shakespearova díla 1 9

premi é r y

Za překlad Shakespearových Sonetů (1997) obdržel Jungmannovu cenu, za překlady a interpretaci Shakespearova díla Cenu Toma Stopparda za rok 2002 udělovanou Nadací Charty 77, za rozhlasový pořad o Sonetech získal Výroční cenu Nadace Českého literárního fondu za rok 2002. V roce 2001 ho za jeho shakespearovské překlady a za zásluhy o šíření znalosti anglické literatury v České republice královna Alžběta II. jmenovala čestným členem Řádu Britského impéria (MBE).

právem říká vrcholové tragédie. Vznikl v roce 1606, tedy až po Králi Learovi. Pokud jde o tragédie, napsal Shakespeare po Macbethovi už jen Antonia a Kleopatru a Koriolana. Je to nejkratší jeho tragédie. Tato prostá okolnost je nesmírně důležitá pro divadelní rytmus hry. Rytmus je v případě Macbetha určující součástí významu hry. Každé slovo je v Macbethovi umocněno krátkým časem hry. Jejími charakteristickými rysy hry jsou sevřenost, hutnost, zkratka, metaforický těsnopis. Významy osekané na kost. Ani slabika navíc. Macbeth s odvahou vpravdě satanskou vyzve na souboj čas. Prohraje. Text hry je plný metafor času a prolíná se v nich přítomnost s budoucností. Zítra a zítra, zítra, pořád zítra.

NEDĚLNÍ MATINÉ První z řady matiné v této sezoně se uskutečnilo 30. října 2011. Před vyprodaným foyer vtipně i mile zavzpomínali na svou uměleckou kariéru i na své plzeňské angažmá a kolegy emeritní sólisté plzeňské opery Libuše Márová a Vilém Míšek. Matiné připravil a slovem provázel dramaturg opery Zbyněk Brabec.

mezinárodní festival JAZZ BEZ HRANIC

koncerty

Vrcholem letošního ročníku mezinárodního festivalu Jazz bez hranic se stal koncert švédského vokálního kvintetu The Real Group 5. listopadu ve Velkém divadle. Pozoruhodná vokální formace, vystupující v České republice poprvé, vzala srdce diváků ztečí: publikum odměňovalo nadšeným potleskem brilantní zpěv, jednoduché

2 0

a působivé aranže i lehký humor. Závěrečné ovace vstoje a přídavky nebraly konce.

Zvláštní sympatie publika provázely služebně nejmladší členku The Real Group, sopranistku Emmu Nilsdotter, která vystoupila v pokročilém stadiu těhotenství. Do skupiny přišla ze světa popu a rocku

(zpívala např. s Britney Spears), a tím obohatila její zvuk i repertoár.

Organizátorem festivalu je občanské sdružení Jazz bez hranic, partnery jsou Nadace 700 let města Plzně a Divadlo J. K. Tyla. Foto Václav Samek

JUBILEA ZDENĚK VIMR

Co tě přivedlo ke sbormistrovství?

Při studiu hudební výchovy na plzeňské pedagogické fakultě mne velmi výrazně ovlivnila výjimečná sbormistrovská osobnost PhDr. Jaromíra Klobouka. Z jeho impulsu jsem si už za studií založil komorní smíšený sbor (název „Sboreček“), kam chodili moji nejbližší spolužáci. Po roce jsem byl přijat sbormistrem a skladatelem Zdeňkem Lukášem jako tenorista do České písně, a tam jsem byl přímo okouzlen jeho stylem práce, jeho osobitým charismatem a obrovskou muzikalitou. Když mu byla v roce 1973 z politických důvodů práce s Českou písní znemožněna, sbor pouze studiově nahrával v plzeňském rozhlase, pravidelně nezkoušel a nabízené sbormistry odmítal. Když už téměř hrozilo, že se Česká píseň definitivně rozpadne, byl jsem členy sboru požádán, abych je zkusil vést… To jsem ještě téměř nic neuměl, ale měl jsem drzost sbor po Lukášovi převzít. Zůstal jsem v jeho čele 11 let, v roce 1990 jsem založil Novou Českou píseň. Je práce s lidskými hlasy náročná a zodpovědná?

Velkou zodpovědnost přikládám vedení dětských sborů, kdy se dosud křehké dětské hlásky rozvíjejí a formují. Tady se může tomuto rozvoji buď příznivě pomoci, ale v případě nešetrného přístupu i značně ublížit. Já po většinu života pracuji s hlasy dospělými, většinou i hlasově školenými. Myslím si (alespoň mne v tomto případě nikdo nenařknul), že jsem nikomu ve sboru hlasově neuškodil, spíše jsem snad i někomu v hlasové kultivaci pomohl. Každopádně v dobře vedeném pěveckém sboru mohou získat neocenitelné základy i mnozí budoucí výborní sólisté (dokladem je např. Magdalena Kožená, náš „domácí“ Jiří Hájek a mnoho dalších). Byli zvyklí ze sborové práce na precizní intonační čistotu, přesný rytmus, důsledné naplnění

notového zápisu, byli vedeni ke sluchovému vnímání ostatních zpěváků, dokázali se orientovat v mnohdy značně komplikované partituře, byli vedeni ke zpěvu z listu apod. To vše jim v sóĺistické kariéře jistě výrazně pomáhá. Je rozdíl v práci na koncertním programu a na jevištním představení?

Více než 30 let pracuji s koncertním sborem, téměř 18 let stojím v čele operního sboru. Základní rozdíl v práci není ve způsobu nácviku, ten je téměř totožný. Vždy ve výsledku musí být co nejdokonalejší zvukové vyjádření sborové partitury. Koncertní sbor (v mém případě Nová Česká píseň) je především ale zaměřen na á cappellovou sborovou tvorbu od renesance po současnost, kde nejsou výjimkou ani světové premiéry skladeb současných skladatelů. Při koncertních provedeních či při práci v nahrávacím studiu lze docílit výkonu detailně do sebemenších nuancí propracovaného (sbor stojí blízko, lze ho velmi detailně vést). U sboru operního se k podobnému výsledku musí při ryze hudebních zkouškách dojít také, ale při následujících aranžovacích zkouškách na jevišti se člověk musí smířit s částečnou ztrátou onoho přesného nastudování. Zpěváci jsou totiž často nuceni zpívat v pohybu, mnohdy hodně vzadu či v zákrytu, kdy pořádně nevidí na ruce dirigenta, někdy zpívají i dozadu či do strany, před nimi tančí balet, přecházejí sólisté, hlasové skupiny ne vždy mohou stát pohromadě apod., takže jsem časem pochopil, že není možné docílit oné „stoprocentnosti“, ale sbor by se od ní měl odchýlit co nejméně. Pro diváka zase je operní sborový výkon zpestřen onou celkovou choreografií, kostýmy, scénou, světly, barevností, což přináší mnohem větší zážitek, než by přinesl „pouze“ výkon koncertní. Co považuješ za svůj největší osobní úspěch?

Zatím jsem ve stadiu, kdy se příliš dozadu neohlížím, nemám na to čas ani myšlenky, neboť přede mnou jsou neustálé nové umělecké úkoly. Pokud bych měl něco konkrétního na tuto otázku odpovědět, asi bych začal tím, že jsem šťasten, že se mi

sbormistrovská činnost jako celoživotní koníček stala i zaměstnáním. Jsem zván do řady mezinárodních i národních porot, jsem členem uměleckých komisí několika sborových festivalů, vedl jsem několik sborových ateliérů, pracuji momentálně ve dvou grantových komisích Ministerstva kultury… V roce 2005 jsem získal národní sbormistrovskou Cenu Ferdinanda Vacha, udělovanou Nadací Český hudební fond. A hlavně – stále ještě s chutí sbormistruji.

Pociťuješ hrdost nad některými operními představeními, v nichž sbor má velkou úlohu? Tu hrdost či uspokojení z dobře odvedené práce pociťuji stejně jako všechny dámy a všichni pánové z operního sboru. Ze současného repertoáru je to jednoznačně Kníže Igor a Turandot, velmi rád vzpomínám na krásnou práci s panem režisérem J. A. Pitínským při Purcellově opeře Dido a Aeneas, sbor se skvostně předvedl i ve Hrách o Marii B. Martinů, v Musorgského Borisi Godunovovi a celé řadě dalších inscenací (mám jich jako sbormistr za sebou více než padesát). Co tě v současné době nejvíce trápí?

Nemohu říci, že by mne něco výrazně trápilo v divadle. Spíše nyní prožívám těžší chvíle na Západočeské univerzitě, kde v důsledku nedostatku finančních prostředků dochází k útlumu a postupnému rušení umělecko-pedagogických kombinací, což postihuje i „můj“ studijní obor sbormistrovství. V něm se podařilo vychovat řadu nových talentovaných sbormistrovských osobností, zapálených pro tuto práci a již výrazně obohacujících západočeský region. Pro mne byla tato výuka nejkrásnějším obdobím v mé dosavadní práci pedagogické. Vzpomínáš na svou první inscenaci v plzeňské opeře? Samozřejmě a velmi rád. Byl to Verdiho Rigoletto, ke kterému jsem se v uplynulé sezoně vrátil v plzeňském divadle podruhé…

Děkuji a přeji hodně úspěchů v širokém spektru tvé činnosti!

J U B I L E A

Šedesáté narozeniny oslaví 17. ledna doc. PaedDr. Zdeněk Vimr, který již 17 let pracuje s operním sborem DJKT jako nástupce dlouholetého sbormistra Bedřicha Macenauera. Zdeněk Vimr vystudoval v letech 1971-75 učitelství na Pedagogické fakultě v Plzni (obor čeština a hudební výchova), v roce 1985 získal doktorát pedagogiky a v roce 1994 habilitoval na Ostravské univerzitě. Od roku 1976 působí jako vysokoškolský učitel na PF ZČU. V oboru vedení pěveckých sborů byla nejvýznamnější jeho spolupráce s Českou písní, od roku 1990 s její odnoží Nová Česká píseň, s níž natočil několik CD a která sklízí četná uznání v zahraničí. Zdeněk Vimr proslul jako propagátor soudobé české tvorby, především děl Zdeňka Lukáše. Za svou sbormistrovskou činnost získal řadu ocenění.

Ptal se Zbyněk Brabec

2 1

JIŘÍ PÁNEK Také dvě další jubilea tohoto období – byť pouze „půlkulatá“ – jdou na vrub plzeňské opery. 14. ledna oslaví své 65. narozeniny Jiří Pánek, který v čele operního souboru jako umělecký šéf stojí již šestou sezonu. V současné době, sotva s jeho beder úspěšnou premiérou Borodinova Knížete Igora spadly problémy spojené s uvedením

ZBYNĚK BRABEC Dlouholetý sólista a dramaturg plzeňské opery Zbyněk Brabec završí 3. prosince

tohoto mimořádně náročného titulu, se odebral do Karlových Varů, kde působí jako porotce 46. ročníku Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka. Jiří Pánek, který se na vyhledávání a získávání mladých pěveckých talentů zaměřuje zcela programově, uvedl na plzeňskou scénu již několik vítězů této respektované soutěže. Také letos se můžeme těšit na udělení Ceny Divadla J. K. Tyla, jejímuž laureátu plzeňská opera nabídne možnost nastudování role v některé z připravovaných inscenací. pětapadesát let umělecky plodného života. Během intenzivní třicetileté pěvecké dráhy, kdy ztvárnil bezpočet velkých tenorových rolí v mnoha divadlech, zvládl také vystudovat operní režii na Janáčkově akademii múzických umění. V posledních letech se

tedy tento neúnavný popularizátor opery a pedagog Pražské konzervatoře prosazuje také jako režisér. Jeho inscenace Dona Giovanniho bude mít ve Velkém divadle premiéru 28. ledna 2012 (viz rozhovor na str. 17).

150 postav. Byl výrazný charakterní herec. Robustní postava a mimořádný hlasový fond mu otvíraly cestu k široké škále výrazných dramatických postav, temperament, hravost a vitalita ho předurčovaly k rolím komediálním. Do povědomí diváků se zapsal především jako Tobiáš Říhal ve Večeru tříkrálovém, Robert Chiltern v Ideálním manželovi, Roy Hubley v Apartmá 719, Předseda poroty ve Dvanácti rozhněvaných mužích, Blazius ve hře S láskou nelze žertovat, Bublich v komedii Bublich je mezi námi, Bušek v Našich furiantech, Otis Lemon v komedii Opala hledá manžela, David Veleba ve Veselých paničkách windsorských nebo Kančo v Lidožroutce. Jeho nejslavnější rolí byl rytíř John Falstaff ve volné kompozici z her Williama Shakespeara Falstaff a králové (1985). Organicky tady spojil tragické i komediální rysy svého nehrdinského hrdiny. Jeho Falstaff byl okouzlující společník a moudrý pozorovatel života, ale současně i vyžírka, cynik a švindlíř.

Kounice v Uherské svatbě.

ROZLOUČENÍ JAROSLAV CHOC

Jaroslav Choc (Falstaff) – FALSTAFF A KRÁLOVÉ, 1985

Na počátku října se příbuzní a přátelé navždy rozloučili s dlouholetým členem činoherního souboru Jaroslavem Chocem, jenž zemřel po těžké nemoci 29. září 2011.

R O Z L O U Č E N Í

Narodil 20. března 1929 v Plané nad Lužnicí, ale většinu svého mládí prožil v Děčíně. Tady se také poprvé setkal s divadlem. V létech 1949–1953 studoval na divadelní fakultě pražské AMU. Jeho pedagogy byly takové osobnosti jako Jan Pivec nebo Karel Höger. V té době hostoval v drobných rolích v Národním divadle a získával tak cenné praktické zkušenosti s velkým jevištěm. První angažmá v roce 1953 přijal v Krušnohorském divadle v Teplicích. Po třech létech nastoupil do činoherního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Začínal rolí Důstojníka v Rollandově hře Morituri (1. 9. 1956), jeho poslední činoherní rolí byl Marek ve Smočkově Nejlepším dni (7. 5. 1995). Za čtyřicet let tu ztvárnil téměř 2 2

Díky svému pevně posazenému hlasu hostoval Jaroslav Choc i v operetním souboru, kde také v roce 1999 ztvárnil svoji poslední roli na scéně plzeňského divadla, Hraběte

Do politiky vstoupil po sametové revoluci v roce 1989; pracoval v zastupitelstvu Města Plzně. Jako pedagog působil dlouhá léta na Plzeňské konzervatoři. Marie Caltová

LADISLAV BENEŠ Ve věku 84 let zemřel 7. listopadu Ladislav Beneš, dlouholetý člen operetního a muzikálového souboru Divadla J. K. Tyla. V angažmá zde prožil 36 let (1954-1990), během nichž vytvořil bezpočet výrazných postav a postaviček, jejichž plejádu rozšiřoval ještě dalších 15 let po svém odchodu do důchodu. Jeho poslední premiérou byl 29. 11. 2003 Mechanický pomeranč, v němž vystoupil ve dvou drobných rolích (Muž s knihami a Soudce). Na jevišti ho však diváci mohli vídat až do konce roku 2005 v inscenacích My Fair Lady a Kristián 2.

Ladislav Beneš s Milenou Krhutovou v hudební komedii HOLKA NEBO KLUK, 1998

mozaika 147. SEZONA ČESKÉHO DIVADLA V PLZNI Na tiskové besedě k zahájení sezony 2011/12 seznámil ředitel DJKT Jan Burian zástupce médií mj. s personálními změnami ve vedení souborů. Umělecký šéf činohry Pavel Pavlovský po 20 letech ve funkci požádal o uvolnění a na jeho místo byl jmenován režisér Juraj Deák. Jako manažer operního orchestru se po sedmi letech vrátil do angažmá Petr Kofroň, který byl v l. 1996-2004 uměleckým šéfem opery DJKT.

Šéfové jednotlivých těles seznámili přítomné s chystanými repertoárovými novinkami, mezi nimiž nechybí ani světová a česká premiéra, dalších sedm titulů bude v Plzni uvedeno poprvé.

Roman Meluzín, Jiří Pokorný

Jan Burian, Petr Kofroň, Juraj Deák

Petra Hynčíková – ČRo Plzeň, Petr Kofroň

Roman Meluzín, Vítězslav Sladký

VÝSTAVA PLAKÁTŮ

Max Skorwider, Polsko – Macbeth, 2009 2 3

mozaika

V rámci doprovodných akcí Mezinárodního festivalu Divadlo byla v Komorním divadle instalována pozoruhodná výstava z grafických sbírek Moravské galerie v Brně Evropský divadelní plakát – II.

HISTORICKÁ PEČEŤ MĚSTA PLZNĚ PRO PAVLA PAVLOVSKÉHO

Pavel Pavlovský přebírá ocenění z rukou primátora Martina Baxy – foto Martin Pecúch

Významné ocenění – historickou pečeť města Plzně – získal herec a bývalý šéf činohry DJKT Pavel Pavlovský. Za své herecké mistrovství, které mu už v minulých letech vyneslo Thálii a opakovaně i Cenu Českého literárního fondu, a také za svůj rozhodný postoj při listopadových událostech roku 1989. Tehdy vedl stávkový výbor divadla a už 18.11., den po násilném potlačení demonstrace na Národní třídě v Praze, přečetl před plánovanou premiérou z jeviště plzeňského Komorního

divadla prohlášení, odsuzující policejní zásah. Atmosféra v divadle byla tehdy napjatá, před budovou stál autobus s milicionáři a Pavlovskému vyhrožovali soudruzi z Krajského národního výboru. I přesto se herec účastnil demonstrací v Plzni, kde mluvil k několikatisícovému davu. „Byla to ohromná naděje a radost,“ řekl Pavel Pavlovský MF Dnes po převzetí pečeti, „byl to prostě pocit z historického předělu. Jsem šťastný, že jsem to prožil.“

Tuto mimořádnou osobnost, skvělého představitele charakterově i stylově odlišných rolí, můžete nyní vidět na jevištích DJKT například jako bratra Lorenza v Shakespearově tragédii Romeo a Julie, jako geniálního vědce Möbia v Dürenmattových Fyzicích či jako Sheridana Whitesida, ústřední postavu komedie Přišel na večeři. Irena Hamzová Pulicarová

SETKÁNÍ TANEČNÍKŮ Pravidelné každoroční setkání emeritních členů baletního souboru DJKT připadlo letos na 17. září. Účastníci se sešli v plzeňském hotelu Victoria, který vybudoval jejich bohužel již nežijící kolega Vladimír Šedivý. Při pohledu na společné foto, jež pořídila Zdena Zvonařová, rovněž baletka a posléze nápovědka v činohře, se zdá zcela neuvěřitelné, že někteří z aktérů se tu na divadelních prknech setkávali již před více než padesáti lety. Manželé Věra a Zdeněk Sudkovi, Jiří Žalud, Anna Kaftanová a Pavel Vitinger nastoupili do angažmá v DJKT v 50. letech minulého století, další je následovali začátkem let šedesátých. mozaika

Hostem tanečníků byl též choreograf Pavel Veselý, který s muzikálovým souborem DJKT právě připravoval zářijovou premiéru Noci na Karlštejně.

2 4

Sedící zleva: Dana Bláhová Špedlová, Tomáš Němeček, Jiří Žalud, Pavel Vitinger, Bohumila Mejcharová Stojící: Helena Vitingerová, Olga Štruncová, Anna Ring Kaftanová, Zdeněk Sudek, Věra Sudková, Jana Klocová Chábová, Saša Aišmanová, Pavel Veselý a Bedřiška Brůhová

NOVÍ ČLENOVÉ BALETNÍHO SOUBORU

Kristýna Peštová

Dominik Peřina

Colombe Hays

Počátkem této sezony rozšířili řady tanečníků v DJKT tři noví členové.

Kristýna Peštová a Dominik Peřina jsou letošními absolventy Taneční konzervatoře hlavního města Prahy, kteří již stačili projít také mistrovskými kurzy Darii Klimentové, jež tato primabalerina Anglického národního divadla pravidelně pořádá v Praze. Francouzská tanečnice Colombe Hays kromě konzervatoře v Paříži a v Toulonu studovala také na Královské baletní škole v Londýně a v předcházející sezoně byla angažována v Semperově opeře v Drážďanech. V nově uvedeném klasickém baletu Raymonda v rámci studijního úkolu nazkoušela náročnou titulní roli.

Pravdu, uvedenou v záhlaví, jistě nikdo nehodlá brát v pochybnost, vždyť tvorba obou uměleckých těles je jejím permanentním důkazem. Blízkou sounáležitost obou odvětví pak jedinečným způsobem zpečetili dva mladí plzeňští umělci. Na společnou cestu životem vykročili 6. srpna členka plzeňské opery Petra Tionová a sólista baletního souboru Martin Šinták. Jejich manželské štěstí má od počátku velmi dobré předpoklady: chrabrému Abdérachmanovi nebude činit problém nosit útlou a půvabnou Bastienku na rukou a jejich společné dny bude prozařovat její zpěv.

HERECKÁ SETKÁNÍ v ZÁPADOČESKÉ GALERII Manželský pár Jindřiška a Pavel Kikinčukovi, bývalí dlouholetí členové plzeňského divadla, byli s dcerou Kamilou, současnou členkou činohry DJKT, hosty říjnových Hereckých setkání v Masných krámech.

mozaika

OPERA A BALET MAJÍ K SOBĚ BLÍZKO

2 5

TĚŽKÝ ZÁPAS JANA MALÉŘE Calderónova slavná jevištní báseň Život je sen se od dubna letošního roku hraje na scéně Velkého divadla. Je to hra o hledání řádu a smyslu života v chaosu a morálním zmatku doby. Obrazem této složité cesty k nalézání sebe sama je především hlavní hrdina Segismundo, kterého hraje přední člen plzeňské činohry Jan Maléř. Kritici se o jeho hereckém výkonu vyjádřili v superlativech, diváci jej oceňují i na reprízách spontánním potleskem. Segismundo je složitá postava, která se pohybuje v krajních životních situacích – od bezprávného postavení vězně po držitele svrchované moci. Realita se mísí se snem. Emoce oscilují mezi láskou a nenávistí, sebepoznávání je krajně bolestné. V čem vidíš přitažlivost a čem úskalí této role? Jsme v Plzni, takže když to přirovnám k našemu milovanému fotbalu, ať Calderón odpustí, musím přiznat, že je to těžký zápas. Pokaždé vyžaduje poctivou přípravu a soustředění. Do šatny chodím dřív než obvykle a když si obléknu kapitánskou pásku, kterou v tomhle zápase nosím já, okamžitě cítím odpovědnost za celý tým a poslední půl hodina, než vběhnu na hřiště, je k nepřečkání. Improvizuje se těžko, pravidla jsou jasně daná – vše je ve verších.

Ladislav Beneš s Milenou Krhutovou v hudební komedii HOLKA NEBO KLUK, 1998

Ale když to klape a míč jde od nohy, je to nepopsatelná radost. Rád hraju na „stadionu J. K. Tyla“, protože domácí hřiště a návštěvnost diváků představují hnací motor, za který je nutné říct – díky!

Počet repríz s pomalu blíží k dvacítce. V čem se role proměnila?

Jako pokaždé, moc dobře. Je to přísný, zapálený trenér, který si získal moji důvěru, protože má jasnou taktiku a nenechá vydechnout. Obdivuji jeho tah na bránu a věřím, že díky jeho tréninku jednou dokopu dál a přesněji.

V minulých dnech oslavil Jan Maléř třicáté narozeniny. A jak jinak – s plným nasazením.

Jak se ti pracovalo s režisérem Jurajem Deákem?

Doufám, že se moc neliší od taktických pokynů, na kterých jsme se s Jurákem Deákem domluvili. Ostatní už záleží hlavně na tom, jak se diváci budou bavit a jak nám budou fandit.

Marie Caltová

PŘÍBĚHY SLAVNÝCH v ČT Jednu sekvenci dokumentu o legendě českého divadla Eduardu Kohoutovi natáčel pro populární televizní cyklus režisér Ondřej Kepka také ve Velkém divadle. Na jeho prknech hrál mladičký Eduard Kohout za Budilovy éry v l. 1909-13. První úspěchy tu sklízel v Shakespearových hrách (Romeo, Laertes, rytíř Třasořitka z Večeru tříkrálového, Florizel – Zimní pohádka, Orlando – Jak se vám líbí). Hrál tu i Viléma Tella, Hispánského prince v Princezně Pampelišce, Pierota v pantomimě Závoj pierotčin v choreografii Augustina Bergra či Císaře Josefa v operetě Krista z myslivny.

mozaika

Jan Burian a Ondřej Kepka

Průvodcem televizního štábu při natáčení byl ředitel DJKT Jan Burian.

Reliéfní portrét Eduarda Kohouta ve Velkém divadle 2 6

OHLÉDNUTÍ ZA 19. ROČNÍKEM FESTIVALU DIVADLO POULIČNÍ DIVADLO OPĚT OŽIVILO PLZEŇSKÉ ULICE Divadelní umění v průběhu 19. ročníku nejstarší polistopadové mezinárodní přehlídky, festivalu Divadlo, expandovalo také do veřejných prostorů města Plzně.

divadlo

2 0 1 1

V příběhu La petit mord se ve Smetanových sadech představil český divadelní soubor Echt Street Puppets. Jeho obří loutky se setkaly s vřelým přijetím velkých i malých diváků.

2 7

OHLÉDNUTÍ ZA 19. ROČNÍKEM FESTIVALU DIVADLO

Sdružení divadelních kritiků uspořádalo společně s časopisem Svět a divadlo v Klubu Komorního divadla besedu na téma „Národní divadla na festivalu v Plzni“. Při této příležitosti byla založena nová tradice – zachycení všech účastníků debaty na společné fotografii.

Restaurace Divadelní klub žila festivalem dnem i nocí

Eva Salzmannová jako Dr. Emil Hácha v Historickém dialogu

Diskutující Pavel Trenský, Kamila Černá, Jan Kerbr, Josef Herman

divadlo

2 0 1 1

Moderátoři diskuse Karel Král a Vladimír Mikulka

2 8

Zdeněk A. Tichý, Viktor Kronbauer a Miroslav Táborský

Simona Klečková, primátor Martin Baxa, Jan Burian

Novináři na tiskové besedě k festivalu: G. Špalková, J. Světlíková, P. Dvořák, B. Brůhová

Off Program festivalu se tradičně odehrával v prostorách nádraží Jižní Předměstí

Detail programu na „Jižáku“

Burlesque – vystoupení muzikantů z Divadla Alfa v Klubu KD

Jan Burian a velvyslanec Maďarské republiky Laszló Szöke 2 9

divadlo

2 0 1 1

Tiskové, informační a společenské centrum v Komorním divadle

prosincové derniéry v komorním divadle gypsy

Ještě před vánočními svátky se v rychlém sledu odehraje v Komorním divadle několik derniér. Podobu matky „lvice“ v muzikálu Gypsy odehrávajícím se v prostředí vaudevillu na sebe vezme Stanislava Topinková Fořtová naposledy 16. prosince. „V hlavní roli matky Rose, která žene své dcery za jevištní kariérou, přesvědčuje Stanislava Topinková Fořtová herectvím i zpěvem mimořádné úrovně. Její postava scénu takřka neopouští a na případnou námitku, že její Rose je přes všechnu dravost málo ostrá, se odpověď přímo nabízí. Matka dcer June a Louise – Gypsy je v jejím podání bohatší o jeden důležitý rozměr: lidskost.“ (pd)

Do australské psychiatrické léčebny, kde mladý režisér (Zdeněk Rohlíček) uskutečňuje terapii divadlem, zavede diváky tragikomedie Noc bláznů naposledy 18. prosince. „Inscenace sršící energií, vtipem, inteligentním humorem. Marnotratně hýřící neobyčejnou tvůrčí invencí. Neotřelými nápady a ano – i zcela neodolatelným podivuhodným šarmem.“ (Gabriela Špalková) Naposledy mohou příznivci tanečního divadla 15. prosince zhlédnout Cabaret Ragtime, podle redaktora Deníku Petra Dvořáka „citově vypjatý a zároveň radostný titul, předávající do hlediště krásu, naději i optimismus“. S rolí šéfa kabaretního souboru se rozloučí šéf baletu a dvojnásobný držitel Thálie Jiří Pokorný. Stanislava Topinková Fořtová (Rose)

Noc bláznů

Zdeněk Rohlíček (Lewis), Michal Štrich (Henry), Jakub Zindulka (Nick)

Andrea Černá (Cherry), Zdeněk Rohlíček (Lewis)

derni é ry

Cabaret ragtime

Jiří Pokorný s baletním souborem DJKT 3 0

Martina Diblíková, Kristýna Piechaczková, Nela Mrázová, Michaela Musilová

silvestr v djkt

Martin Stránský (Petruccio), Andrea Černá (Kateřina) – ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY

Roman Říčař (Sir Galahad), Dasha (Jezerní dáma) – MONTY PYTHON´S SPAMALOT 3 1

silvestr

v  D J K T

Konec roku 2011 v Divadle J. K. Tyla budou na obou jeho scénách korunovat divácky mimořádně úspěšné tituly. Ve Velkém divadle potěší obecenstvo muzikál Monty Python´s Spamalot a v Komorním divadle Shakespearova komedie Zkrocení zlé ženy.

Program prosinec 2011 Velké divadlo

Komorní divadlo

01.

Čt

turek v itálii

opera / –TIT–

V3

01.

Čt

CABARET RAGTIME

taneční divadlo

02.

Pá

Zvoník od Matky Boží

balet

V8

02.

Pá

Ve státním zájmu

činohra

03.

So

lucerna

činohra

naposledy

03.

So

EVITA

muzikál

premiéra, A

04.

Ne

nehraje se

04.

Ne

Fantom Morrisvillu

muzikál

K17

05.

Po

nehraje se

05.

Po

nehraje se

06.

Út

ŽENITBA, GIANNI SCHICCHI

opera / –TIT–

naposledy, V1

06.

Út

fyzikové

činohra

K9

07.

St

netopýr

opereta

V2

07.

St

Fantom Morrisvillu (11.00)

muzikál

zadáno

08.

Čt

turek v itálii

opera / –TIT–

V11

08.

Čt

hrobka s vyhlídkou

činohra

K11

09.

Pá

netopýr

opereta

V4

09.

Pá

noc bláznů

činohra

S2

10.

So

přišel na večeři

činohra

S18

10.

So

MILUJU TĚ, ALE…

muzikál

Z2

11.

Ne

kouzelná flétna (14.00)

opera

pro rodiče s dětmi

11.

Ne

Cesta kolem světa za 80 dní (14.00)

muzikál

N1/3

Zvoník od Matky Boží

balet

V17

12.

Po

Muž bez minulosti – Dejvické divadlo

zadáno

13.

Út

Cesta kolem světa za 80 dní

muzikál

S3

14.

St

fyzikové

činohra

K10

V9

15.

Čt

CABARET RAGTIME

taneční divadlo

V14

16.

Pá

gypsy

muzikál

S5

17.

So

EVITA

muzikál

18.

Ne

noc bláznů

činohra

premiéra, P

19.

Po

nehraje se

foyer

20.

Út

nehraje se

pro rodiče s dětmi

21.

St

nehraje se

22.

Čt

nehraje se

23.

Pá

nehraje se

12.

Po

Vánoční koncert dětského sboru

(16.00)

Vánoční koncert dětského sboru

13.

Út

Zvoník od Matky Boží

balet

14.

St

turek v itálii

opera / –TIT–

15.

Čt

MONTY PYTHON’S SPAMALOT

muzikál

16.

Pá

louskáček

balet

17.

So

MACBETH

činohra

18.

Ne

Koncertní matiné (10.30)

P rogram

•

prosinec

2 0 1 1

RAYMONDA (14.00)

balet

19.

Po

nehraje se

20.

Út

netopýr

21.

St

nehraje se

24.

So

nehraje se

22.

Čt

nehraje se

25.

Ne

NOC NA KARLŠTEJNĚ

muzikál

23.

Pá

nehraje se

26.

Po

Limonádový Joe (14.00)

westernová hudební revue

24.

So

nehraje se

Zkrocení zlé ženy

činohra

25.

Ne

přišel na večeři

činohra

27.

Út

hrobka s vyhlídkou

činohra

26.

Po

louskáček (14.00)

balet

28.

St

MILUJU TĚ, ALE…

muzikál

Turandot

opera / –TIT–

29.

Čt

Fantom Morrisvillu

muzikál

V13

30.

Pá

Cesta kolem světa za 80 dní

muzikál

S7

31.

So

Zkrocení zlé ženy (17.00)

činohra

opereta

27.

Út

Rigoletto

opera

28.

St

MACBETH

činohra

29.

Čt

RAYMONDA

balet

30.

Pá

Bohéma

opera

klub komorního divadla

31.

So

Monty Python’s Spamalot (17.00)

muzikál

1.

Čt

S vyloučením veřejnosti (16.15)

činohra

11.

Ne

ENIGMATICKÉ VARIACE

činohra

29.

Čt

ENIGMATICKÉ VARIACE

činohra

Předprodej vstupenek na prosincová představení DJKT od úterý 15. listopadu 2011. 3 2

slavnostní adventní večer

KMD

naposledy, K3 naposledy, K12

naposledy

K13

pro seniory

zadáno naposledy

Program leden 2012 Komorní divadlo 01.

Ne

nehraje se

02.

Po

nehraje se

02.

Po

nehraje se

03.

Út

KNÍŽE IGOR

opera

V1

03.

Út

PORCIE COUGHLANOVÁ

činohra

K1

04.

St

MACBETH

činohra

V10

04.

St

EVITA

muzikál

K10

05.

Čt

KNÍŽE IGOR

opera

V7

05.

Čt

PORCIE COUGHLANOVÁ

činohra

K11

06.

Pá

MACBETH

činohra

V8

06.

Pá

EVITA

muzikál

K12

opera

Z2

07.

So

Limonádový Joe

westernová hudební revue

So

turandot

08.

Ne

jakobín

opera

N1/3

08.

Ne

NOC NA KARLŠTEJNĚ (14.00)

muzikál

D1

09.

Po

nehraje se

09.

Po

nehraje se

10.

Út

RAYMONDA

balet

V13

10.

Út

fyzikové

činohra

KMD

11.

St

KNÍŽE IGOR

opera

V14

11.

St

Fantom Morrisvillu (11.00)

muzikál

zadáno

12.

Čt

přišel na večeři

činohra

S9

12.

Čt

Cesta kolem světa za 80 dní (11.00)

muzikál

zadáno

13.

Pá

RAYMONDA

balet

V4

13.

Pá

PORCIE COUGHLANOVÁ

činohra

K4

14.

So

louskáček

balet

naposledy

14.

So

Zkrocení zlé ženy

činohra

15.

Ne

nehraje se

15.

Ne

Fantom Morrisvillu (14.00)

muzikál

16.

Po

nehraje se

16.

Po

nehraje se

17.

Út

MACBETH

činohra

V5

17.

Út

NOC NA KARLŠTEJNĚ

muzikál

18.

St

KNÍŽE IGOR

opera

V2

18.

St

EVITA

muzikál

K2

19.

Čt

Romeo a Julie (11.00)

činohra

zadáno

19.

Čt

NOC NA KARLŠTEJNĚ

muzikál

K7

20.

Pá

netopýr

opereta

S18

20.

Pá

PORCIE COUGHLANOVÁ

činohra

K8

21.

So

přišel na večeři

činohra

21.

So

NOC NA KARLŠTEJNĚ

muzikál

22.

Ne

MONTY PYTHON’S SPAMALOT

muzikál

22.

Ne

Ve státním zájmu (16.00)

činohra

naposledy, Z1

23.

Po

nehraje se

23.

Po

nehraje se

24.

Út

MACBETH

činohra

V9

24.

Út

NOC NA KARLŠTEJNĚ

muzikál

K9

25.

St

KNÍŽE IGOR

opera

V6

25.

St

hrobka s vyhlídkou (11.00)

činohra

zadáno

26.

Čt

přišel na večeři

činohra

M1

26.

Čt

Fantom Morrisvillu

muzikál

S5

27.

Pá

ŽIVOT JE SEN

činohra

S6

27.

Pá

EVITA

muzikál

S2

28.

So

Don Giovanni

opera

premiéra, P

28.

So

MILUJU TĚ, ALE…

muzikál

29.

Ne

Šípková Růženka (14.00)

balet

29.

Ne

nehraje se

ŽIVOT JE SEN

činohra

30.

Po

nehraje se

31.

Út

Noc na Karlštejně

07.

(14.00)

opera

30.

Po

nehraje se

31.

Út

Lev v zimě (11.00)

činohra

rigoletto

opera / –TIT–

Předprodej vstupenek na lednová představení DJKT od čtvrtka 15. prosince 2011. Začátky představení od 19 hodin, není-li uvedeno jinak. –TIT– u cizojazyčných operních titulů je použito titulkovací zařízení.

muzikál

zadáno S3

klub komorního divadla 11.

St

ENIGMATICKÉ VARIACE

činohra

19.

Čt

ENIGMATICKÉ VARIACE

činohra

Změna programu vyhrazena.

N2

K5 2 0 1 2

Prodaná nevěsta

leden

Ne

•

01.

P rogram

Velké divadlo

3 4