Jan Blahoslav Přerovský Biblí Kralická čtyři století svědectví pravdy v dějinách českého národa

Jan Blahoslav Přerovský Biblí Kralická čtyři století svědectví pravdy v dějinách českého národa

jméno autora:

Hasa Radomír

jméno konzultanta: dr Kulcsár Árpád

Szent Pál Académia Budapešť, 2014

Obsah

Úvod 1. Působení Jednoty bratrské na Moravě do roku 1627

4

6

Jan Blahoslav Přerovský 2. Životní osudy velkého Přerovana

16

3. Jan Blahoslav jeho zbožnost a postoje k reformaci a náboženským hnutím

22

4. Jan Blahoslav reformátor vzdělanosti a výchovy v Jednotě bratrské

41

5. Jan Blahoslav pedagog a bratrské školství

48

6. Jan Blahoslav jazykovědec a literát

58

Biblí Kralická čtyři století svědectví pravdy v dějinách českého národa 7. Česká Bible před kralickými překladateli

69

8. O vzniku a vydání Bible Kralické

73

Závěr

85

Seznam použité literatury

87

Motto „ Toto však k srdci beru si, toto je mojí nadějí: Hospodinova láska nepomíjí, jeho soucit nikdy nekončí. Každé ráno stále nová, tvá věrnost je tak veliká! Můj úděl je Hospodin, říkám si, v něj složím svoji naději. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něj doufají, ke všem, kteří jej hledají. Dobré je trpělivé čekání na Hospodinovo spasení. Dobré je, když člověk nosí své jho už od mládí.“ Pláč Jeremiášův 3,21 - 27

Úvod Každý národ má své vynikající muže, kteří mu prokázali během svého života velké a trvalé služby. Vděčné potomstvo jim za to žehná a nezřídka jejich jména oslavuje a často si připomíná jejich skutky a pohlíží k nim v dobách utrpení, jako k hvězdám nesoucím mu naději jistého vítězství, že i náš národ se může honosit velmi slavnými muži, o tom máme hojná svědectví v naší historii i jinde. Přesto nejsou mnozí všem známí, neboť jejich jména nebyla často vzpomínána poněvadž žili v dávné minulosti. Chci alespoň v něčem přispět k místopisu starobylých a slavných měst Prostějov, Přerov a Ivančice na Moravě, která jsou spjata z působením Jednoty bratrské a jejich představitelů. V Jednotě bratrské bylo od začátku nejvyšší autoritou a měřítkem Písmo svaté. Proto jsem se rozhodl k práci, v níž chci nastínit v hlavních náčrtcích život a dílo muže, kterému v našich dějinách náleží rozhodně ne poslední místo. Jeho rodáci by proto určitě k němu měli pohlížet s patřičnou úctou. Tento muž, o němž chci psát je biskup Jednoty bratrské Jan Blahoslav Přerovský. Dílo Jana Blahoslava nepatří jen jednomu městu, jen jednomu společenství nebo jen jedinému oboru lidské činnosti, nýbrž celému národu. Toto dílo je totiž bezesporu nedílnou součástí nejvyšších hodnot národního duchovního a kulturního dědictví. Jak slavným mužem byl a jak blahodárné bylo jeho působení, to lze poznat z jeho činů, jimiž si v dosti krátké době získal úctu. Podávám zde podle hodnověrných, a nám přístupných pramenů, nástin jeho života a budu také obšírně popisovat celé jeho působení v rámci Jednoty bratrské . V této studii budu sledovat osudy Biblí kralické, a jejího překladatele Nového zákona Jana Blahoslava, napříč 400 stoletími, od jejího vzniku přes její zachování v době temna, jako největšího českého klenotu v povědomí národa. Lidé ji přijímali i odmítali. Utíkali před ní i podřizovali se jí. Ale všude pronikalo její působení. Jako u kamene hozeného do hladiny rybníka, ani nepostihneme, kam až dosáhne pohyb vyvolaných vln. Bible kralická měla vliv na vývoj českého písemnictví, řeč i spisovný jazyk v průběhu jednotlivých století našeho národa. Měla vliv na literaturu, sochařství, malířství a hudbu, na filosofii, sociální život a výchovu dalších generací. Nejlepší výsledky myšlení a nejkrásnější projevy života lidí českého národa, které známe z minulosti nejsou myslitelné bez přímého nebo nepřímého zásahu Bible kralické. Chci zde sledovat dějiny Bible kralické od jejího vydání až po dnešní moderní dobu. Bude to nutně jen pohled zvenčí a teprve příprava pro další studium Písma. Ale snad přeci bude dobré, když už nyní hned na začátku se ukáže na to hlavní na čem všem 4

záleží. Porozumět, v čem tkví vliv a vlastní obsah Písma svatého v českém jazyce. Křesťané věří v jednotu jejího obsahu i dnes. Ale v čem je ta jednota? Co mají všechny ty odkazy, prameny a zlomky společného? Proč právě tento překlad byl vybraný, proč ne jiný? A i když byly v některých dobách vedeny spory o překladu, kolísání brzy ustalo a Bible byla přijata tak, jak ji známe dnes. Všechny tyto a další otázky zřejmě souvisí s odpovědi po jednotě a představovat Boží pravdu lidem. Biblí kralická ukazuje na Boha srozumitelný jazykem. Odtud to znepokojení, které Bible ve své době i dnes vyvolává. Lidé stojí před Bohem, Jeho slovem, a jejich přirozená rovnováha je porušena. Vše se jeví v nové perspektivě. Člověk naslouchá tomu, co říká Bůh. Otvírá se nový svět, kde vše se proměňuje a obnovuje pod Božím slovem. Tak to je v této Kralické Bibli. Od první stránky až do poslední. Boží slovo nám chtěli tito překladatelé přinést, když tvořili tuto Bibli. Pochopili, že Bůh se zjevil a toto zjevení zaznamenali, tak aby porozuměli všichni ti, kteří berou Kralickou Bibli do své ruky a začtou se do jejího textu. Vydavatelé Bible, nejdříve jen po jednotlivých knihách a potom jako celou jednotnou knihu, vydávají Biblí kralickou. Překladatelé tak činí v mezích svých možností: lidskými prostředky, způsobem svého myšlení, s názory a představami své doby. Předávají nám Boží slovo. A to hlavní i pro nás je nespočívat jen na povrchu, na formě, na liteře, ale dát se uchopit proudem, který strhuje vše k jednomu místu. Dát se podmanit a vést Duchem svatým. Jen tak se nám stane Bible kralická knihou živou, v níž k nám mluví Bůh.

5

1. Působení Jednoty bratrské na Moravě do roku 1627 Náboženská hnutí, která povstala v XV. století v Čechách i na Moravě, měla rozhodující vliv na všechna česká i moravská města, a zvláště také na město Prostějov a Přerov. Zde Páni z Pernštejna1, působili s nevšední horlivostí pro rozšíření Husova učení. Tak se stalo, že velká část obyvatel města Prostějov, brzy po vystoupení mistra Jana Husa a po jeho tragické smrti, se chytila nového učení, zvláště když viděla pro to pracovat své vlivné pány. O tom, že husitství zapustilo v Prostějově hluboké kořeny, lze dohledat v různých dobových záznamech.2 Zášť proti katolíkům se přiostřila ještě více, když se podařilo Janu z Rokycan3, administrátoru strany podobojí, vymoci na Jiříku z Kravař4, aby směl také na jeho panství kázat. Tenkrát, v roce 1466, když byl Rokycana v Prostějově, byla již půda pro něho připravena a příznivců jeho bylo tolik, že se mohl bez váhání odvážit zde vysvětit několik mladíků na kněze. Prostějov se tímto pojednou stal důležitým místem pro celou Moravu, totiž pro stranu utrakvistickou5, a nabýval již takového významu, že se pomýšlelo založit v tomto městě kališnickou konzistoř pro celou Moravu. Vedle mocné starokališnické strany se záhy objevila v Prostějově po utvoření Jednoty bratrské také strana stoupenců tohoto náboženského hnutí. Za jeho původce nebo zakladatele a organizátora bývá pokládán br. Řehoř, který se vzdělával podle spisů Petra Chelčického. 6 Kolem Chelčického se postupně vytvořil okruh přívrženců a jeho reformátorské myšlenky se staly ideovým východiskem nově vznikající Jednoty bratrské. Kolébkou Jednoty bratrské se stala vesnice Kunvald za Žamberkem na panství Litickém. Tam také jmenovitě farář žamberský Michal se nezdráhal opustit i svou faru a přidat se k bratřím kunvaldským. V krátké době vzrostl počet bratří natolik, že se jich počítalo na několik tisíc. Toho se zalekl král Jiří z Poděbrad7 a zrušil všechny nově vznikající náboženská hnutí ve svých zemích. Chtěl i 1

2

3 4

5

6 7

Páni z Pernštejna byli výrazným šlechtickým rodem původně z jihozápadní Moravy, působili také na panství Plumlov, Prostějov, Tovačov Olomoucký biskup Pavel Miličína ( 1435 – 1450 ) projížděl přes město Prostějov v době, kdy zde měli shromáždění přední kališnické osoby, měl namále, aby jimi nebyl inzultován, neboť jak se praví, házelo se po něm ve zdejším městě kamením. ( Morrawetz, Histor. Mor. II 156, Richter, Series epis. Olomouc str.156, 169 ) Jan Rokycana ( 1396 Rokycany – 22.února 1471 Praha ) husitský teolog Moravský šlechtický rod Pánů z Kravař, doložený od poloviny 13. století. Rod se rozdělil na řadu větví, které držely statky na severní Moravě a ve Slezsku ( Plumlov, Bílovice, Fulnek, Helfštejn, Přerov, Napajedla, Zábřeh, Tvorkov) Utrakvismus - křesťanská konfese, která vzešla z husitství a trvala až do rekatolizace po bitvě na Bíle hoře. V 15. století byl dominantní vírou v Čechách a silné zastoupení měl i na Moravě. Utrakvisté se ovšem vždy považovali za plnohodnotnou součást nerozdělené katolické církve. Petr Chelčický ( 1390 – 1460 ) český náboženský reformátor a filosof, patřil k nižší venkovské šlechtě Jiří z Poděbrad ( 23. dubna 1420 – 22. března 1471 ) český král 1458 až 1471, vychovaný v husitské orientaci

tuto novou „ sektu „ úplně zničit také z důvodu, že ustavičně docházely těžké obžaloby na bratry od okolních kněží a i sama královna Johana popuzovala svého manžela k odporu proti bratřím. Jejich pronásledování ze strany světské moci však v Čechách souviselo také s církevní politikou Jiřího z Poděbrad. Chtěl tím učinit zadost své korunovační přísaze, že nebude ve svých zemích trpět žádné sekty a kacířství. Když potom skutečně asi roku 1461 začalo pronásledování a sám žamberský Michal na rozkaz Jiřího z Poděbrad byl vzatý do vazby na Liticích, uchýlili se bratří k Řehořově radě na panství Rychnovské, kde měla Jednota bratrská mnoho svých přívrženců. Aby měli pokoj, ukrývali se po horách a po lesích, kde odbývali co nejtajněji své bohoslužby a zaváděli si svou pospolitou organizaci. Pokud šlo o věrouku, aby se vyhnuli všem možným sporům, nebylo o ní mnoho rozmlouváno. Pouze věroučný článek o ospravedlnění člověka stanovil a bylo v něm určeno, že ospravedlnění a spasení dosahuje jen ten, kdo projevuje svou víru účinnou láskou. Ostatní ustanovení se týkala pouze mravů a společenského života. Nelze nepozorovat, že toto společenství mělo v sobě hodně přitažlivosti pro lidi hlubokého mravního citu. Právě to, co je v jeho zásadách upřednostněno, to si získalo velké obliby mnohých a silně je ke společenství přitahovalo. V těchto ustanoveních je zvlášť vábivě vyzdvižen účel Jednoty: „ ustanovení se ve spravedlnosti, které z Boha jsou, vedení života ctnostného, pokorného, tichého, zdrženlivého, trpělivého a čistého, ostříhání se ve víře Kristově, přebývání spolu v duchu lásky a posluhování sobě vespolek“. Rovněž tak ušlechtilé bylo ustanovení: „ Ve všech věcech slušných, hodných, poctivých máme se zachovati a ostříhati a pokorně poddáni býti v daních a robotách, i za ně se Pánu Bohu modliti. Též i v obci mezi sousedy v jednotě se s nimi zachovati v poslušenství a ve svornosti ve všech věcech pohodlných k obecnému dobrému. Také bratří a sestry, kteří řemesla dělají nebo selské dílo, ať na mzdě slouží, aby měli z čeho potřeby sobě činiti. Svobodní a hodnostáři ať sami svými statky vládnou a vidouce ve víře jednomyslného, jak trpí nouzi, ať mu z milosti udělí statku k jeho potřebě hodné, a tak všichni jedni druhým břemena se nesouce, ať hledí plniti zákon Kristův“.8 Z počátku zůstávala Jednota bratrská ve spojení se stranou podobojí. Později přičiněním bratra Řehoře bylo v roce 1467 konáno důležité shromáždění ve Lhotce u

8

František Palacký – Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě, vydané v roce 1896, svazek č. IV str. 431 vycházelo jak česky tak německy. Dílo velké svým rozsahem, Palacký se snažil vytvořit obraz českých dějin. Avšak některé pasáže ( především husitství ) podléhaly přísné rakouské teologické cenzuře. 7

Rychnova, jehož se zúčastnilo 60 bratrských zástupců z Čech a Moravy. Tento sbor sestával také z odpadlých katolických kněží, z laiků, učenců i rolníků. Mimo české kraje se dostavili do tohoto shromáždění také někteří zástupci z kraje olomouckého a přerovského. Ti, kteří sbor řídili, byli br. Řehoř a Michal. Bylo tu po předchozí poradě zvoleno 9 osob bezúhonné pověsti, z nichž potom složitým losováním byli ustanoveni tři bratři k úřadu kněžskému. Byli to: Matěj Kunevaldský, muž prý velice pobožný ( rolník ), Tomáš Přeloučský, muž prý učený (bezpochyby písař městský ) a Eliáš Křenovský, muž obzvláště prý opatrný (mlynář z Moravy).9 Aby se nezdálo, že nově zvolení duchovní si osvojovali kněžskou pravomoc bez posvěcení k tomu, odebrali se potom k valdenskému biskupovi Štěpánovi, který byl představitelem valdenských v Rakousku. Ten posvětil nejprve Michala na biskupa. Michal přenesl biskupskou moc na Matěje z Kunvaldu a jeho dva druhy posvětil na kněze. Tato událost měla ten důsledek, že se Rokycana roku 1468 bratří veřejně zřekl a vydal proti nim ostrý list, v němž jim vytýkal, že se odtrhli od všeho kněžstva. Nastalo nové pronásledování, jež trvalo až do smrti krále Jiřího z Poděbrad. Současně byli pronásledováni valdenští, kteří snad na sebe upozornili svým stykem s bratřími. Jejich biskup Štěpán byl ve Vídni upálený. 10 Nikde nebylo bratřím dopřáno klidu, jen v Tovačově, na statcích Ctibora z Cimburka11, jim byla poskytnuta ochrana a podpora. V těchto pro bratry strastiplných dobách rozvíjel Řehoř neobyčejnou činnost. Na všechny strany byly rozesílány věrnými posly potěšující a napomínající listy mužům i ženám, a tak i přes všelijaké překážky byl udržovaný nejčilejší styk mezi bratřími. Morava tehdy byla pod vládou uherského krále Matyáše Korvína. Jednota bratrská za jeho vlády zažívala z počátku pokoj, avšak potom byl rovněž vydaný rozkaz, aby se bratří vystěhovali ze země. To dostalo bratry do obrovských nesnází. Protože, když opustí Moravu, kam se mají obrátit? Na západě byly tehdy všechny země přísně katolické, tam se nemohli nadít žádného útulku. Na východě byli schizmatičtí Řeci, s nimiž bratří neměli žádného příbuzenství. Mimo Řeky tam vládli Turci, úhlavní nepřátelé křesťanů. Kam tedy uniknout? Král Matyáš usiloval právě takovými nesnázemi přivést blouznivce k tomu, aby se opět navrátili ke katolické církvi. Než nestalo se tak! Bratří, když viděli západní krajiny pro sebe uzavřeny, vypravili se k Černému moři do Multan a pobyli tam pohromadě několik let. 9 10 11

Jan Blahoslav – O původu Jednoty bratrské a řádů v ní, Praha 1928, str. 109 - 110 Jan Blahoslav – O původu Jednoty bratrské a řádů v ní, Praha 1928, str. 114 Moravský panský rod. Své jméno si zvolili podle hradu Cimburk nedaleko Kutné Hory. Od druhé poloviny 14. století se hlavní větev rodu, která vymřela po meči na začátku 16. století, nazývá Tovačovskými z Cimburka. 8

Když potom po smrti Matyáše ( zemřel roku 1490 ) se stal pánem Moravy a Uher dobrotivý Vladislav Jagellonský12, bratří se navrátili z Multavy zpět do své vlasti, neboť předpokládali již pro ně klidnějších dnů. Vzrůst Jednoty od roku 1467 – 1500 byl opravdu tak náramný, že se ho děsili katolíci i kališníci. Nejvíce půdy nabývala Jednota na Moravě okolo Prostějova, Přerova a Ivančic. Na Moravě se počítalo až na 100 000 bratří, a přece jich v Čechách bylo v téže době více než na Moravě. Všichni, kteří o katolické církvi nechtěli již nic vědět, se připojovali k bratřím a jejich počet byl nemalý. Mezi bratřími zde byli také mnozí učenci a šlechtici, kteří Jednotě bratrské vykonali cenné služby. Avšak přičiněním opačných stran se také král Vladislav II. rozhodl k pronásledování bratří. Známý je pověstný svatojakubský mandát Vladislavův z roku 1508.13 Usnesením sněmovny všech tří stavů bylo vydáno nařízení směřující k úplnému vyhubení Jednoty bratrské. Všechny bohoslužby bratří byly zakázány, jejich spisy měly být páleny, kněží měli být zajati a přinuceni k tomu, aby se přiklonili buď ke straně podjednou nebo podobojí. Rozhodnutí sněmovny bylo zapsáno do zemských desek a stalo se zákonem, který mohl být uplatňovaný kdykoliv proti bratřím. Má se za to, že mezi jinými, kteří krále Vladislava II. proti bratřím nemálo popuzovali, byl také biskup Jan Filipec. 14 Pronásledování, které bratry citelně postihlo, trvalo až do roku 1514, kdy bylo na čas zastaveno. Dne 8. října 1547 obnovil král Ferdinand I.15 mandát krále Vladislava z roku 1508 na vyhubení bratří a začal je vypovídat ze země. Na Moravě však nenastala žádná změna v náboženství, neboť když Ferdinand I. roku 1550 na sněmu v Brně učinil pokus potlačit 12

13

14

15

Vladislav Jagellonský ( 1. března 1456 Krakov – 13. března 1516 Budín ) pocházel z Polska, původem z litevského velkoknížectví rodu Jagellonců, byl českým králem ( od roku 1471 jako Vladislav II. ) a uherským ( od roku 1490, také Vladislav II. ) tradičně bývá hodnocený, jako jeden z nejslabších českých panovníků, neboť jeho vláda vedla k velkému úpadku královské moci. V dynastické politice však dosáhl významného úspěchu, když byl zvolen a korunován uherským králem, a to navzdory záměrům krakovského dvora, kde vládl jeho otec Kazimír IV. Jagellonský. Jeho matkou byla Alžběta Habsburská, sestra Ladislava Pohrobka. Svatojakubský mandát – bylo opatření krále Vladislava Jagellonského proti Jednotě bratrské. Původně bylo vyhlášeno na svatojakubském sněmu 25. července 1508, 10. srpna toho roku jej král vydal mandátem. Habsburští panovníci potom mandát často obnovovali. Naposledy tak učinil 1602 Rudolf II. Patrně na nátlak české katolické šlechty. Jan Filipec se narodil asi 1431 v Prostějově a zemřel 28. června 1509 v Uherském Hradišti, byl varadínský biskup, administrátor olomouckého biskupství a jeden z nejvýznamnějších diplomatů ve službách Matyáše Korvína, který se výrazně podílel na formování Matyášovy zahraniční politiky v osmdesátých letech 15. století Ferdinand I. byl německý král od roku 1531, římský císař od roku 1556, český a uherský král od roku 1526 a rakouský arcivévoda. Ferdinand I. Byl zastáncem absolutismu, což byl trend rozšiřující se v té době po celé Evropě, a tak se logicky dostal do střetu s českým stavovským státem. Habsburkové ve své politice prosazovali katolické vyznání, ale většina českých zemí se hlásila k husitství, luteránství a k Jednotě bratrské. Ferdinand silně omezoval městům a obcím jejich náboženská privilegia a navíc na nich vyžadoval příliš vysoké daně. 9

sektářství, vzepřel se mu sám nejvyšší moravský hejtman pan Václav z Ludanic16, někdejší vyznavač bratrský. A poněvadž za hejtmanem stála veškerá šlechta, musel král nechat vše při starém. Tak se stala Morava hlavním střediskem Jednoty bratrské. Mnozí bratři, kteří kvůli vypovídacímu mandátu odešli do Prus se vraceli zpět a usazovali se na Moravě. Za vlády Rudolfa II. Jednota bratrská dosáhla vrcholu svého rozvoje. Stala se náboženskou společností, vynikající pevnou organizací, s velkým počtem svých věřících, čítajíc v to i nejpřednější panské a rytířské rody. Pro svojí vnitřní hodnotu musela být ode všech ostatních vyznání respektovaná. V této době se Jednota bratrská více blížila kalvinismu než lutherství. A tak se stalo, že když 27. června 1577 Rudolf II. se svými bratry Matyášem a Maxmiliánem přijel z Olomouce do Prostějova, využili bratří této příležitosti k předložení své supliky nově zvolenému panovníkovi. Suplika se týkala augustiniánské konfese, v níž požadovali, aby jim bylo dovoleno veřejně vyznávat a přijímat tělo a krev Páně pod obojím způsobu. Pan Vratislav z Pernštejna17 se o tom dozvěděl, jaký mají bratří úmysl a nabádal je k tomu, aby prý věc náležitě napřed rozvážili. Přemluvil je, aby návrh své žádosti nejprve předložit magistrátu města Prostějov, a když by ho ten schválil, teprve potom, aby podali žádost císaři. Bratřím se tato rada zalíbila, avšak prostějovský magistrát žádost nedoporučil a tím celá věc bratří byla zmařena. Z tohoto je opět zřejmé, že zdejší magistrát, jako obec evangelická, nebyl nakloněn zdejší bratrské církvi a chtěl mít ve všem přednost. Jednota bratrská se nedala však zastrašit všemi těmito nehodami, a ačkoliv na ni byly činěny útoky z různých stran, jak ze strany katolické, tak i lutherské, ona tím byla ve svém rozvoji spíše posilována. Když vymohli čeští stavové na králi Rudolfu II. známý osudný majestát ze dne 9. července 160918, kterým se zaručovalo svobodné a nenucené vykonávání náboženství, a to aby žádné straně nebylo překáženo ve vyznání víry jinou stranou, dostalo se tím také Jednotě bratrské jisté záruky a ochrany. Avšak ani majestát neodstranil spory, které se pozvolna počaly projevovat mezi stranami evangelickou a reformovanou čili bratrskou, zvláště ve věcech věroučných, takže zde nemohlo dojít ke klidu. Kvůli těmto věcem, když 16

17

18

Václav z Ludanic – moravský zemský hejtman v letech 1541 – 1556, byl přívržencem Jednoty bratrské, v roce 1547 byl královským komisařem na pražském sněmu, přísedícím mimořádného soudu k potrestání odbojných stavů. V roce 1550 vystoupil na brněnském sněmu proti omezování náboženských svobod Ferdinandem I. Habsburským. Vratislav II. Z Pernštejna řečený Nádherný ( 9. července 1530 – 20. října 1582 na Dunaji u Lince ) byl český šlechtic, diplomat a nejvyšší kancléř českého království. Jeho otcem byl Jan IV. z Pernštejna, matkou byla Hedvika ze Šelmberku Majestát císaře Rudolfa II. - zaručující náboženskou svobodu. Čeští nekatolíci se domohli vydání Rudolfova majestátu, potvrzujícího Českou konfesi, která se vztahovala na šlechtu, královská města i poddané a zaručovala, že nikdo nesmí být nucen ani ke katolictví, ani k jiným náboženským vyznáním. Majestát tak bývá vnímán jako neobyčejně moderní výraz respektu vůči lidské individualitě, vůči právu jednotlivce svobodně rozhodnout o své víře a svém přesvědčení. 10

jedna strana utlačovala druhou stranu, nebylo Jednotě bratrské přáno se dále rozvíjet. Přiblížily se dny osudného českého povstání. Šlechta bratrská byla jedním z předních jeho účastníků a její vliv rozhodl i při volbě nového krále Fridricha V. Falckého19, jehož kalvínské vyznání se bratřím nejvíce zamlouvalo. Bratrský senior Jan Cyril, člen konzistoře podobojí, společně s administrátorem Jiřím Dikastem korunovali Fridricha V. Falckého za českého krále dne 27. srpna1619 Nejstarší zmínka o prostějovských bratří je z roku 1499, v tom roce se zde sešla jejich užší rada a její usnesení bylo potvrzeno také v Brandýsi nad Orlicí. Dá se z toho proto soudit, že počet bratří zde byl tehdy již značný, když se tu mohly konat i porady. Bratrská obec v Prostějově se netěšila velké přízni ani u obecního úřadu, ba ani u svých pánů. Vilém z Pernštejna20 byl jinak bratřím nakloněn, sám ale zůstal katolíkem a držel také s kališníky. Jeho syn Jan z Pernštejna nebyl rovněž jejich příznivcem, ačkoliv sami bratří tvrdí, že jim Jan dal zvláštní privilégia. Jan jak známo lnul k lutheránství a tím již nenáviděl bratří. Pan Vojtěch z Pernštejna byl teprve jejich úhlavním nepřítelem a celou silou se namáhal potlačit je na svých panstvích. A co se týče Vratislava, bylo o něm známo, že žádná konfese mimo katolické nenalezla u něho zastání, a že jen častá peněžní kalamita jemu i jeho synům Janovi a Maxmiliánovi bránila nevystupovat veřejně proti Jednotě bratrské. Avšak i přes tuto nepřízeň k bratřím lze přesto zaznamenat, že se jejich obec zde více a více zesilovala. Ačkoliv lze těžko říci, kolik osob čítala tehdy bratrská obec prostějovská, přece lze podle zdejších trhových knih, knih inventárních a knihy kšaftovní21 udat mnohá jména zdejších bratrských rodin a ukázat na jejich majetkové poměry.22 Z tohoto lze vyvodit, že zde bylo také mnoho zámožných rodin, které se přiznávaly k bratrské víře. Jednota bratrská měla tu chválihodnou stránku, že její vnitřní život byl uspořádaný tak, jak to bylo známo v době apoštolské. Požadovala po svých příznivcích hlavně to, aby ukazovali navenek účinnou lásku skutky, mimo milování Boha také milovat bližního svého. Proto bylo vidět, že po této stránce panovala mezi bratry vzorná kázeň. Bohatí se starali o chudé a přinášeli pro ně všelijaké oběti, povzbuzovali se v zármutku navzájem a ujímali se

19

20

21 22

Fridrich V. Falcký ( 26. srpna 1596 na loveckém zámečku Deinschwang u Ambergu – 29. listopadu v Mohuči ) byl vévoda a kurfiřt falcký ( jako Fridrich V. ), je také označovaný jako vůdce Protestantské unie a král český ( 1619 – 1621 ).pocházel z rodu falckých Wittelsbachů. Kvůli své roční vládě v Čechách je známý jako „ zimní král“. Vilém z Pernštejna a na Helfštejně ( 1436 – 8. dubna 1521 ) byl jedním z nejvýznamnějších magnátů a politiků konce 15. století a počátku 16. století. Sídlil v Pardubicích, ale rozsáhlé statky měl na Moravě, v Čechách i ve Slezsku. Kšaftovní knihy – obsahovaly zápisy o posledním pořízení a rozdělení majetku mezi pozůstalé Sborové Jednoty bratrské, Praha 1935, str. 125 – 127 11

pronásledovaných. Nelze se tudíž divit tomu, že za krátkou dobu měla Jednota bratrská hodně stoupenců a těšila se přízni i u takových osob, které ač k ní nepatřily, přece rády viděly, když se jí dobře dařilo. Jedním z těchto jejich tajných ochránců byl také slovutný a věhlasný pan Vilém z Pernštejna, za jehož moudrého vládnutí prostějovská Jednota bratrská nepoznala žádné vážné ústrky. Jednota bratrská měla na starosti nejen pečovat o chudé a projevovat dobročinnost, nýbrž také vychovávat mládež na zbožném základě, na co později také s důrazem poukazoval Jan Amos Komenský. V této výchově hrály důležitou roli takzvané bratrské domy. Bratrské domy bývaly při každém větším sboru, kde byl ustanoven kněz či zvláštní církevní správce. Bratrské domy bývaly kromě bohoslužeb, také střediskem života Jednoty bratrské. Tyto domy byly majetkem celého sboru. Nejvíce však souvisely bratrské domy s rozvojem Jednoty bratrské tím, že v nich bydleli správcové sboru, to jest kněží zajišťující duchovní správu sboru nebo obce, s nimiž bydleli i jejich pomocníci. Kněží a jejich pomocníci se nazývali obecně služebníky nebo společným názvem čelednost. Kandidáti kněžství byli náležitě vychováni od správců sboru k budoucímu stavu. Vychova byla přísná, po způsobu téměř klášterním. Z toho je vidět, jak důležitou úlohu měly bratrské domy v životním mechanismu Jednoty bratrské. Již od útlého mládí počínaje v nich byli vychováni ti, kteří měli později bratřím kázat Boží slovo. Byli pod ustavičným dozorem bratrských kněží, měli si brát z nich příklad, aby pak sami jiným mohli být příkladem svým ctnostným životem, pracovitostí, přičinlivostí, mravností, bohabojností a účinnou láskou. Kněží, kteří v Jednotě bratrské v Prostějově působili, je dosti značná řada. Z nich také mnozí zaujímali důležité místo v rámci celého hnutí. Prostějov, jako jedna z čelnějších bratrských obcí na Moravě, často hostil mnohé vynikající osoby, šlechtice i učence bratrské strany. V letech 1499, 1535, 1549, 1553 a 1555 zde byly konány bratrské synody, na nichž byla uskutečněna mnohá závažná usnesení, která byla později zanesena do dekretů Jednoty bratrské. Porážka nekatolické strany dne 8. listopadu 1620 na Bílé hoře23 způsobila velký převrat v národním, politické i náboženském životě v Čechách i na Moravě.

23

Bitva na Bílé hoře, svedená 8. listopadu 1620 v blízkosti Prahy, byla bitvou třicetileté války. Zpečetila osud českého stavovského povstání a na dalších 300 let rozhodujícím způsobem osud českého státu. V bitvě se střetly česká stavovská armáda a dvě armády katolické, armáda katolické ligy a armáda císaře Svaté říše římské. Katolická armáda po jedné až dvou hodinách zdolaly méně početnou, ale lépe postavenou stavovskou armádu. 12

Císař Ferdinand II.24 se po vítězství rozhodl vrátit zemi žádoucí mír. Toho, aby docílil, viděl jako nejlepší prostředek sjednotit všechny své poddané pod římskokatolickou víru. A tato císařská vůle byla provedena s neoblomnou důsledností v několika letech. V tomto protireformačním úsilí měli císaři stát po boku kardinál Františka Dietrichštejn, biskup olomoucký25, Zdeněk Popel z Lobkovic26 a jiní důvěrníci, kteří už před tím byli v lásce u panovníka. Dietrichštejn je jmenován císařským komisařem na Moravě, čímž dosáhl v řízení moravských věcí podobné moci jako Karel z Lichtenštejna27 v Čechách. Zakrátko bylo vydáno několik císařských dekretů směřujících k všeobecné nápravě a k provedení důsledné rekatolizace. Ti, kteří se zúčastnili vzpoury anebo jakýmkoliv způsobem měli podíl na povstání, všichni měli býti vzati k odpovědnosti a moc práva na nich provedena. Tak dal na základě běžného vyšetřování kardinál Dietrichštejn 7. března 1622 sestavit listinu obviněných osob, jež obsahovala na 200 jmen představitelů nekatolické strany. Potom byl sestaven soudní dvůr, jemuž bylo uloženo provést vyšetřování proti obžalovaným a vynést nález trestu nad nimi. Předsedajícím tohoto soudu byl jmenovaný kardinál Dietrichštejn a přidáno mu bylo devět soudců, z nichž většina již před rokem působila v témže smutném povolání při popravě 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze. První rozsudek byl vynesený 2. září 1622 nad těmi účastníky, kteří uprchli do ciziny. Byli odsouzeni vesměs k smrti a všechny jejich statky prohlášeny za zabavené. Proti těm účastníkům povstání, kteří se nezachránili útěkem a strádali ve vězení, císařský soud rovněž 24

25

26

27

Ferdinand II. Habsburský 9. července 1578 – 15. února 1637, český král od roku 1617, uherský král od roku 1618, římskoněmecký císař od roku 1619, syn arcivévody Karla Štyrského, vychovaný přísně katolicky a po návratu do Štýrska utužil probíhající rekatolizaci. Pro vyhraněnou katolickou orientaci jej čeští stavové v době českého stavovského povstání 1619 odmítli, sesadili z trůnu a zvolili českým králem Fridricha V. Falckého. Po bitvě na Bilé hoře se opět ujal vlády v českých zemích a nechal popravit přední vůdce povstání a potrestal účastníky odboje rozsáhlými konfiskacemi majetku. V roce 1627 vydal Obnovené zřízení zemské omezující pravomoc sněmu a nastolující absolutismus, zahájil rekatolizaci a vypovídání nekatolíků ze země. 6. března 1634 vydává ve prospěch katolické strany restituční edikt. Kníže František kardinál z Ditrichštejna 22. srpna 1570 – 19. září 1636 byl biskupem olomouckým a jedním z nejvýznamnějších katolických politiků na Moravě v 17. století. Pro své suverénní postavení byl nazývaný králem z Kroměříže nebo také králem moravským. Byl hlavním architektem rekatolizace Moravy a hlavním poradcem čtyř habsburských panovníků – Rudolfa II. , Matyáše, Ferdinanda II. A Ferdinanda III. Zdeněk Popel z Lobkovic 15. srpna 1568 – 16. června 1628, byl první kníže z Lobkovic, nejvyšší kancléř, český šlechtic a politi. Absolvoval studie na jezuitské akademii při pražském Klementinu a na jezuitské universitě v Ingolstadtu. Po návratu byl v roce 1591 jmenován říšským dvorským radou a roku 1599 převzal úřad nejvyššího kancléře Království českého, v němž setrval i za dalších panovníků – Matyáše a Ferdinanda II., až do své smrti. U dvora Rudolfa II. Náležel ke katolické španělské straně. Odmítl podepsat Rudolfův majestát, který schvaloval svobodu vyznání podle České konfese. V roce 1619, během stavovského povstání, byl zahrnut mezi osoby, které čeští stavové vypověděli ze země. Karel z Lichtenštejna 1569 – 12. února 1627, rakouský šlechtic, přívrženec katolictví a Habsburků. V roce 1593 byl hejtmanem hradišťského kraje, v roce 1594 přísedícím moravského zemského soudu. V roce 1599 nejvyšší zemský sudí na Moravě, v roce 1600 se stal císařským tajným radou a nejvyšším hejtmanem v Praze. Za českého stavovského povstání uprchl do Vídně, účastnil se vojenských operací císařské armády zejména v bitvě na Bílé hoře. Dne 17. listopadu 1620 mu byla svěřena správa Čech, potrestání odboje, vojenská okupace země a rekatolizace obyvatelstva. 13

navrhl císařský rozsudek velmi přísný: dvacet jich bylo odsouzeno k smrti, zostřené dílem utětím ruky nebo rozčtvrcením, jiní měli ztratit ruku, jiní všechno jmění, nebo odejít do vyhnanství. Nebylo tudíž se co divit, že za tak krátký čas mohla být rekatolizace ve všech městech a zvláště v Prostějově úplně provedena. Kdo se nestal katolíkem, nesměl totiž ve městech provozovat obchod ani řemesla, manželský sňatek měl platnost jen tenkrát, když byl uzavřený po katolickém způsobu, jenom katolíci mohli uzavírat platné závěti, cechy měli dohlížet, aby mistři se svými rodinami chodili pravidelně do kostela a postili se. Tato nařízení měla za následek, že také z Prostějova se mnoho lidu, zvláště bratří, odstěhovalo do ciziny, protože nechtěli opustit rodnou víru.28 Bělohorská porážka znamenala naprostou změnu náboženské situace na Moravě. Panovník teď mohl plně uplatnit zásadu „ čí vláda, toho náboženství“. Dosavadní formy rekatolizace, spočívající na soustavném tlaku církve a na její pastorační a organizační práci, doznaly radikální proměnu: nadále se rekatolizace měla zavádět formou císařských dekretů a vojenského i administrativního nátlaku. Muže na svém místě měla rekatolizace právě v osobě kardinála Dietrichštejna. Jako biskup a gubernátor země soustřeďoval ve svých rukou státní i církevní moc, a to mu umožnilo splnit jeho životní úkol, totiž přivést zemi zpět do lůna římskokatolické církve. Měl k tomu výhodnější podmínky a lepší východisko než čeští místodržící a církevní hodnostáři. Již před válkou byla téměř polovina far obsazena katolickými kněžími a kromě nich byly na Moravě k dispozici početné mnišské komunity bohatých moravských klášterů. Rekatolizace neměla ovšem jen represivní ráz. Daleko větší problém než přivést protestanty na římskokatolickou mši bylo vybudování nové církevní správy. Budování katolické farní sítě a školství bylo tedy pro rekatolizaci úkolem mnohem obtížnějším než přinucení protestantů ke katolické víře. Přinucení ovšem existovalo a nabývalo stále více „ zákonných forem „ prosazovaných na základě dekretů státní a vrchnostenské moci. Uplatňuje se například „ ius emigranti „, které šlechtě a královským měšťanům umožňuje vystěhovat se pro víru ze země při zachování majetkových práv. Víra ani nebyla sama o sobě důvodem ke konfiskaci majetku. Represivní proces protireformace probíhal po třicet let v podmínkách války, která několikrát přinesla zvrat mocenských poměrů a ztrátu dosavadních výsledků. Po první chaotické vlně vyhánění bratrských stoupenců ze země využil Dietrichštejn svých gubernátorských pravomocí a zahájil publikování rekatolizačních dekretů. Prvními z

28

Univ. prof. PhDr. Josef Válka, CSc: Dějiny Moravy Díl 2. Moravská reformace, renesance a baroko. Praha 1995, str. 99 – 102 14

nich byli ze země vypovídání bratrští kazatelé. Provádění dekretů však naráželo na liknavost nebo na odpor protestantské vrchnosti. Dlouho se snažil chránit bratrské kněze na svých panstvích Karel st. ze Žerotína29, ale ani jeho loajalita vůči císaři jeho poddaným nepomohla. Na základě patentu z roku 1625 musel Jan Amos Komenský opustit Žerotínův Brandýs nad Orlicí, kam prchl z Fulneku a kde začal psát a Žerotínovi věnoval svůj Labyrint světa. Druhým společenstvím, které bylo velmi tvrdě postiženo, byli novokřtěnci. Kardinálův dekret ze září 1622 je do dvou měsíců vypovídá ze země. Dekrety proti novokřtěncům byly vydávány opakovaně. Jejich emigrace mířila na Slovensko. Tak byla během několika let na Moravě likvidována síť sborů Jednoty bratrské a všechny novokřtěnecké osady. Souběžně s úsilím o obsazení far katolickým kněžstvem probíhala restaurace mnišských řádů. Již v únoru 1621 byl vydán dekret o návratu brněnských a olomouckých jezuitů do jejich kolejí a škol. Jezuité nyní rychle zakládali nové koleje v moravských krajských městech, v roce 1624 ve Znojmě s přispěním vranovských Althanů a v roce 1625 v baště moravského luterství v Jihlavě. Do Uherského Hradiště byla přenesena jezuitská kolej, kterou kardinál založil v Kroměříži. Jejím hlavním úkolem v novém působišti měly být misie na Valašsku. V polovině dvacátých let pověřil kardinál dozorem nad průběhem rekatolizace a nad budováním katolické církevní organizace dva komisaře, Jana Jakuba Magni a olomouckého kanovníka Jan Arnošta Platejse z Platenštejna. Tato komise navštěvovala královská města a ta panství, kde vrchnosti váhaly s vypovídáním bratrských kazatelů. Konkrétní průběh rekatolizace se v těchto letech realizoval jako houževnaté úsilí katolického duchovenstva potlačit s podporou zemské vlády protestantské bohoslužby a nahradit je bohoslužbami katolickými. Změna bohoslužeb narážela ve městech a na protestantských panstvích na odpor, který postupně slábl. Docházelo ke všem průvodním jevům náboženského zápasu, k příkladům osobní statečnosti, k násilí i lhostejnosti. Římský katolicismus byl stále na postupu a protestantská bohoslužba byla zatlačována do ilegality, i když se ve městech opakovali pokusy protestantů o obhajování starého stavu. Novou naději na změnu poměrů dodala protestantům další válka, která se na obzoru českých a moravských zemí objevila v letech 1626 – 27. Morava se znovu stala zemí, do níž protestantská emigrace vkládala největší naděje. Na obou stranách konfliktu stály ještě tytéž osobnosti jako v letech 1621 – 22.30

29

30

Karel starší ze Žerotína ( 15. září 1564 – 9. října 1636 ) byl významný moravský šlechtic, politik, spisovatel a představitel moravského patriotismu. Univ. prof. PhDr. Josef Válka, CSc: Dějiny Moravy Díl 2.Moravská reformace, renesance a baroko.

Jan Blahoslav Přerovský 2. Životní osudy velkého Přerovana Jan Blahoslav se narodil v Přerově, jak sám o tom napsal, a tak nám zanechal bezpečnou zprávu o svých rodičích i o své mladosti. Narodil se 20. února 1523 „ … v první pátek postní v 16 hodinu...“. Jeho otec se jmenoval Blažek a podle všech náznaků patřil mezi vážené přerovské měšťany. Matka Kateřina byla dcerou přerovského kožešníka Bezpery. Kožešnická rodina Bezperů ( Bespírů) se dost často připomíná v Přerově a v blízkém Lipníku nad Bečvou, ještě v první polovině 17. století. Není pochyby o tom, že jména Blažek i Blahoslav jsou původně jména křestní, a že první z nich je zkratkou druhého. V 17. století nebyla ještě ustálena rodová jména, a proto se často užívalo místo jmen rodových jmen křestních. Velmi často byla taková jména doplňována přívlastky na rozlišení od osob stejného jména. Z takových přívlastků se vyvinula dnešní rodová jména. Mladý Jan, syn přerovského měšťana Blažka, se nazval později Blahoslavem, ale v mládi užíval lidového tvaru Blažek, jak je patrno z alba university ve Wittenbergu, kde byl zapsán jako student Joannes Blasius Przeroviensis, což je latinský překlad jména Jan Blažek Přerovský. Později se také podpisoval Jan Blagoslaua nebo začátečními písmeny J.B.P. Na diplomatických listech do ciziny se podepisoval polatinštěnými nebo pořečtěnými jmény svého otce – Macarius – Blažek a své matky Apterix ( řecky ) - Bezpero.31 Z jeho sourozenců známe sestru Zuzanu a mladšího bratra Martina Abdona, narozeného 1. února 1529, který byl vysvěcen na kněze ve Slížanech. Zemřel v Praze roku 1561, brzy po svém návratu ze studií v Německu.32 Prvního vzdělání nabyl Blahoslav pravděpodobně v otcovském domě, jak bývalo zvykem v bratrských měšťanských rodinách v té době. Není známo, zda chodil také do veřejné školy ve svém chlapeckém věku, tj. farské školy nebo zda chodil jen do bratrské školy v Přerově. Avšak rád ještě po letech vzpomíná s láskou a hlubokou vděčností na svého prvního učitele bratra Jana Wolfa. Bratr Jan Wolf byl správcem přerovského sboru od roku Praha 1995, str. 102 – 103 31

32

František Chudoba Sborník Blahoslavův Jak přibývalo vědomostí o Janu Blahoslavovi od doby obrozenecké. Přerov 1923 , str. 7,8,9 Vavřinec Orlík - Kniha úmrtí: „ toho roku 1561 umřel bratr Martin Abdon v Praze u Pana Jana Kustoše v sobotu VII. dne měsíce března a pochován na zejtří v třetí neděli postní, kteráž slove Oculi, u svatého Jindřicha blízko dveří na krchově zdi. Hojil je mistr Jakub, ty časy lékař slovutný a též doktor Michal, lékař arciknížecí. Vlastní bratr byl Jana Blahoslava, jehož jediného měl toliko“. 16

1536. S velikou pečlivostí se rád ujal mladého Blahoslava, který o jeho blahodárném vlivu na sebe zanechal několik svědectví: „ Příjemný kazatel, písař, znalý němčiny, mnoho písní nadělal, ale takový člověk jakých je málo. Latině téměř nic neuměl, ale učením a pravým uměním se skvěl. Uměl i fysiku.“33 zemřel 1548 a byl pohřben v Přerově na sířanském hřbitově u sv. Michala. V rozpravě o novém Kancionálu Šamotulském z roku 1561 se také zmiňuje o bratru Janu Wolfovi, a ještě větší chválu mu vzdává v nekrologu34, zachovaném v Knize úmrtí. O Úmrtní knize , kterou sám nazývá: Knížkou, ve které se pokládá šťastné skonání životů a rozkošném zesnutí v Pánu mnohých osob, kteříž v Jednotě bratrské Pánu Bohu nad jiné sloužili v stupních vyšších, praví bratr Vavřinec Orlík, že někde ponechal z Blahoslavova zápisu první slovesnou osobu, někde jsou Blahoslavova začáteční písmena nebo jeho značka, tak že je jeho autorství nepochybné, což potvrzuje i sloh. Záznam o bratru Wolfovi nasvědčuje, že Blahoslav s jistotou chodil do přerovské bratrské školy.35 Bratr Jan Wolf odvážel o sv. Havlu 16. října roku 1540 sedmnáctiletého Blahoslava do Prostějova k bratru Martinovi Michalcovi, správci sboru, který byl známý svou pedagogickou činností. Bylo to pravděpodobně na přání otce Blahoslava, který už tehdy asi nežil. V Prostějově měl jeho syn pokračovat ve studijích. V čelednosti36 u bratra Michalce zůstal Blahoslav až do smrti svého vychovatele, do roku 1547, ale nezdržoval se v Prostějově po celou tuto dobu. Již roku 1543 byl bratrem Michalcem poslán do Goldbergu ve Slezsku na latinskou školu, kterou založil a spravoval humanista a pedagog zvučného jména Valentin Trotzendorf.37 Pobyl tam celý rok a za tu dobu bezpochyby při svém nadání získal dost 33 34

35

36

37

Rukověť dějin české literatury. Praha 1927, str 43 Nekrolog - téhož léta 1548 umřel bratr Wolf v Přerově, ten pátek před svatým Šimonem a Judou po XV hodině, Bohu a všem téměř lidem, jenž jej znali, velmi milý, tu v Syřanech pochován. Bratr Daniel Starý při pohřbu jeho kázal. O tom muži mnoho by bylo praviti. Býval sem já s ním od dětství svého. A když se koli na skutky muže toho rozpomenu, vždycky se jemu divím. Neb sem nikdá jemu podobného neviděl aniž vím, aby Jednota jemu podobného měla, a to v těchto věcech: v ochotnosti, přívětivosti, opatrné mluvnosti, pobožnosti, příkladnosti, vážnosti, jímání lidí milosti k sobě. A ač prostý jak byl, však příjemný kazatel, písař, hospodář dobrý. Bratra Lukáše starého formanem býval. Drahně písní nadělal, z nichž mnohé sou v novém kancionálu. Při žádném z správcův bratrských tak málo vášní škodných nepoznal sem. Taková byla muže toho bedlivost, že sebou uměl vládnouti. Člověk tě byl, ale takový, jakýchž velmi málo jest. Latině téměř nic neuměl, ale přesto byl učený a pravým uměním skvěl se. Uměl i fyziku. Na kněžství řízen byl léta 1526. Jeden z ouzké rady. František Chudoba: Sborník Blahoslavův - Jak přibývalo vědomostí o Janu Blahoslavovi od doby obrozenecké. Přerov 1923, str. 8 Čelednost - hospodář se svou rodinou a čeledí tvořili od založení Jednoty bratrské základní jednotku bratrských společenství ve smyslu společenskoekonomickém a bohoslužebném. Hospodář byl hlavou vlastní rodiny a představeným celé domácnosti i s čeledí, byl zodpovědný za duchovní i hmotný prospěch domácnosti a dodržování řádu v ní. Podle tohoto modelu byl na duchovní úrovni hospodářem vlastně i kněz se svou čeledí – učedníky a jáhny. Valentin Trotzendorf – byl slezský protestantský pedagog, humanista. V roce 1566 vyšlo tiskem jeho dílo Catechis scholae Goldpergensis, které popisuje školskou praxi v českých zemích 16. století. Zasloužil se o založení nejstaršího humanitního gymnázia ve Slezsku 17

pevných základů ve znalosti latiny, která byla jedinou vyučovací řečí proslavené školy trotzendorfovy. Na jaře roku 1544 poslali bratří Blahoslava zároveň s jinými bratřími Janem Rokytou, Adamem Parixem, Jakubem Šturmem z Litomyšle a snad i s Janem Vavřincem Třebíčským a Havlem Malátem z Moravičan na universitu do Wittenbergu v Německu.38 Tam poslouchali přednášky nejen slavných německých universitních profesorů, ale také věhlasného reformátora Martina Luthera. Je jisté, že Jan Blahoslav pravidelně chodil na jeho kázání. Vzpomíná na ně ve své Gramatice české, kde praví, že „ nikdy tak dvou horlivých kazatelů neslyšel a v té věci tak sobě vespolek podobných, jak byl on, Martin Luther a bratr Jan Augusta“.39 Ve Wittenbergu studoval Blahoslav přes rok a vrátil se opět do Prostějova, kdo po smrti Michalcově dostal nového hospodáře, jimž byl bratr Matouš Strejc, sice ostrého vtipu, výmluvný, ale velmi bázlivý. Po půldruhém roce, v červenci roku 1548, byl tehdy už pětadvacetiletý Blahoslav přidělen bratru Janovi Černému - Nigranovi do Mladé Boleslavy, která byla tehdy hlavním sídlem Jednoty bratrské v Čechách. Byla to doba pro práci Jednoty bratrské velmi zlá. V zemi vládl král Ferdinand I., který se rozhodl potrestat české stavy za to, že ho nepodporovali v boji proti šmalkaldské jednotě.40 Když byli odbojní stavové poraženi u Mühlberka v dubnu 1547, využil Ferdinand I. v Čechách vítězství k zesílení své královské moci. Vedle měst spatřoval jako hlavního strůjce odboje proti jeho osobě Jednotu bratrskou. Proto roku 1548 dal zavřít bratrské sbory a bratry vypověděl ze země. Mandát proti bratřím byl z velké části proveden. Ochrana sboru v Mladé Boleslavy v osobě pana Arnošta Krajíře z Krajku41 se ukázala slabou a marnou proti ostrosti mandátu. Jan Blahoslav nebyl v Mladé Boleslavy spokojen, neboť postrádal náboženské volnosti, jaké se těšil ve Wittenbergu a na Moravě. Na druhé straně vzniklé obtíže poskytly nastávajícímu historikovi Jednoty bratrské příležitost seznámit se s nitkami bratrské diplomacie. První pobyt u bratra Černého netrval dlouho. Ještě před velikonocemi roku 1549 byl poslán Jednotou bratrskou na novou universitu v Kralovci v Prusku. Poměry na universitě se však záhy ukázaly pro české studenty nesnesitelné. Vznikly veliké teologické spory, vyvolané profesorem university Ondřejem Osiandrem. Situace ztížil ještě mor, který se rozmohl v 38

39

40

41

František Chudoba: Sborník Blahoslavův – Jak přibývalo vědomostí o Janu Blahoslavovi od doby obrozenecké. Přerov 1923, str. 9 František Chudoba: Sborník Blahoslavův – Jak přibývalo vědomostí o Janu Blahoslavovi od doby obrozenecké. Přerov 1923, str. 9 Na obranu proti Karlovi V. Založila německá protestantská knížata a některá svobodná římská města obraný spolek tzv. Šmalkaldskou jednotu. Tento svaz byl založen již roku 1531 a v jejím čele stál saský kurfiřt Jan Fridrich. Proti Šmalkaldské jednotě se o sedm let později vytvořil v Norimberku spolek katolickým vládcům, k němuž na popud svého bratra přistoupil i král Ferdinand I. Krajířové z Krajku – český šlechtický rod, původem z Kraňska. V Čechách od konce 14. století. Boleslavská rodová větev podporovala Jednotu bratrskou. Arnošt Krajíř se zúčastnil stavovského povstání 1547. 18

Prusku. Bratrským českým studentům mor znesnadnil pobyt v Kralovci, takže už v červenci téhož roku opustil Jan Blahoslav se svým přítelem, také bratrským studentem, Janem Rokytou Královec a uchýlili se do nedalekého Doubravna k bratrskému biskupovi Machovi Sionskému. O něco později pak odcestovali i s biskupem na Moravu. Na den Šimona a Judy, 28. října 1549, se konala v Prostějově bratrská synoda. Po zprávě o poměrech mezi bratrskými vystěhovalci v Prusku a v Polsku, usnesla se synoda, aby několik bratří bylo vysláno na studia do ciziny. „ Na přímluvu velikou téhož biskupa Speráta, ano více pro očištění Jednoty narčené a široce rozvolané, že zoumyslně a potupně vším školním literním uměním pohrdá, z té příčiny nařízeno jest, aby někteří mládenci vypraveni byli, jako ze jména Jan Přerovský Blahoslav, Jan Rokyta. A na to jim pomoc učiněna, totiž každému z nich padesát tolarů dáno, a do Basilie vysláni. Potom Jan Benátský, Jan Lorenc, Martin Abdon do Královce, aby se v potřebách také pilných Jednotě hoditi mohli“.42 Hned po synodě se vypravil Blahoslav s Rokytou na cestu do Švýcar. Cesta vedla Čechami a jižním Německem. Za cesty poznali několik učených mužů, od kterých získali cenné informace o Basileji, kam dorazili začátkem prosince. Měli s sebou doporučující listy, zejména od Pavla Speráta43, kdysi protestantského kazatele v Jihlavě. Dopisy jim otevřely přístup do domů basilejských učenců, zvláště slavného krajana Zikmunda Hrubého z Jelení44. Avšak Jan Blahoslav se dlouho netěšil přízni svých basilejských příznivců. Počátkem roku 1550 upadl do těžké nemoci, která jej upoutala delší dobu na lože, takže se nemohl zúčastňovat studií na universitě. Když po velikonocích poněkud pookřál a byla naděje, že snese útrapy dlouhé cesty, rozloučil se na radu lékařů navždy s Basilejí a vracel se domů za doprovodu přítele Jana Rokyty. Zvolili si cestu vozem do Řezna a odtamtud lodí po Dunaji do Vídně. Ve Vídni se rozloučili. Jan Rokyta se vrátil do Basileje, odkud se až po třech letech vrátil také domů. Blahoslav putoval dále na Moravu, aby se doma z nemoci zotavil a upevnil své zdraví. Uplynul mu sedmadvacátý rok života, studium bylo u konce a nastala doba pro práci ve službách Jednoty bratrské. Když se vyléčil, zdržoval se kratší dobu v Čechách, asi v Mladé Boleslavi, a poté několik neděl v Prostějově, kde také učil na zdejší bratrské škole. Zde se seznámil s 42 43

44

Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str. 167 Pavel Sperata – protestantský kazatel, který působil v Jihlavě v první polovině 16. století a pod jehož vlivem se značná část obyvatel města přiklonila k protestanství Zikmund Hrubý z Jelení ( 1497 Praha – 1554 Basilej ) byl český spisovatel a filolog, jeden z nejvýznamnějších českých učenců své doby. Jeho význam nespočívá ve vlastní tvorbě, ale především v poznámkách k jednotlivým dílům, která vydával a v jeho překladech z řečtiny do latiny. 19

kališnickým knězem a spolutvůrcem české mluvnice z roku 1533 Václavem Benešem Optátem45, který pravděpodobně ovlivnil Blahoslava, že se rozhodl napsat novou českou mluvnici, tzv. Gramatiku českou. Práce na Gramatice ovlivnila Jana Blahoslava v rozhodnutí zrealizovat překlad Nového zákona do českého jazyka. V roce 1552 byl povolán do Mladé Boleslavi, aby pomáhal bratru Janovi Černému shromáždit a sepsat bratrské paměti, ze kterých vzešlo později 14 rukopisných foliantů ( velkých knih ), známých jako Akty Jednoty bratrské nebo také Archív ochranovský.46 Dne 2. února 1553 přijal Jan Blahoslav v Mladé Boleslavi úřad jáhenský. Z bohabojných žáků bratrských rodin byli vybíráni ti, kteří měli ochotu stát se kněžími se souhlasem rodičů. Zastávali zpočátku první stupeň církevní služby, jako učedníci nebo akolyté47, a z nich byli vybíráni jáhnové. Zkušební doba trvala až do 30 roku života. Přihlíželo se především k tomu, aby byl jáhen dobrým kazatelem, poněvadž kázání Božího slova bylo hlavní součástí bratrské bohoslužby. Jan Blahoslav dovršil v roce 1553 věk 30 let. V neděli 30. června roku 1553 byl Jan Blahoslav v Přerově ordinován na kněze Jednoty bratrské. 48 Rok 1553 se konala v Přerově jedna z mnohých synod. Poté se vrátil do Mladé Boleslavi k bratru Janovi Černému, se kterým dále nerušeně pracoval, než se začal opět tvrdě prosazovat královský mandát proti bratřím, jako projev královské vůle proti působení Jednoty bratrské. Sbor byl zavřen a kněží byli rozehnáni do všech stran. Jan Blahoslav se odebral zpět na Moravu. Psal se rok 1555. Téhož roku podnikl Jan Blahoslav dvě diplomatické cesty do Vídně. 49 První krátce před odchodem z Mladé Boleslavi, druhou v listopadu roku 1557 a v květnu, v září podnikl diplomatickou cestu do Vídně potřetí a počtvrté. Bohužel cesty všechny byly marné. Nedosáhl ani on, ani jeho přátelé slyšení u arciknížete Maxmiliána, o kterém bylo známo, že se kloní k lutherství a že není věřícím katolíkem. Ohledy na španělskou linii habsburskou mu bránily, aby o tom mohl podat v Čechách přesvědčivý důkaz. Českým bratřím sice přál, proto doufali, že se jim dostane slyšení a svobody, ale protože na Maxmiliána působili vyslanci, kteří hájily papežské a španělské zájmy, zdráhal se bratřím vyhovět. Za Blahoslavův 45

46

47

48

49

Václav Benš Optát z Telče byl novoutrakvistický kněz, spoluautor první české gramatiky a překladatel Nového zákona do češtiny, který je založený na Erasmově řecko - latinském textu. František Chudoba: Sborník Blahoslavův – Jak přibývalo vědomostí o Janu Blahoslavovi od doby obrozenecké. Přerov 1923, str. 11 Z řeckého akolouthos – druh na cestě nebo ten, který následuje - v širším slova smyslu pak ten, kdo slouží ( lat. Acoluthus ). Služba akolyty má kořeny ve Starém zákoně, kde Samuel pomáhá lévitskému knězi Elímu nebo Elíša proroku Elijášovi. František Chudoba: Sborník Blahoslavův – Jak přibývalo vědomostí o Janu Blahoslavovi od doby obrozenecké. Přerov 1923, str. 11 Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str 178 20

požadavek se údajně přimlouval také Maxmiliánův osobní lutheránský kazatel Šebestián Pfauser, u kterého byl Blahoslav pro radu. Pfauser ho, ale jen utěšoval lacinými nadějemi a falešnými sliby přímluvy. Mezi druhou a třetí cestou do Vídně pokračoval Jan Blahoslav v diplomatické činnost. V Německu v květnu a v červnu roku 1556 chtěl získat pro snahy Jednoty bratrské Matyáše Flacia Illyrika, protestantského teologa. Avšak nepodařilo se mu jej přesvědčit. Proto se vrátil domů přes Wüttenberg, Lipsko a Řezno. Cestou hovořil s Filipem Melanchthonem, který ho provázel veliký kus cesty a s nímž hovořil o věcech náboženských a politických od Wicliffa až po Osiandra a řešili i válku s Turky. Přesto i cesta do Německa byla marná. Nic se nepodařilo získat výmluvnému Blahoslavovi pro Jednotu bratrskou u vlivných ve Vídni a v zahraničí. Velmi významným rokem pro Jana Blahoslava byl rok 1557. V srpnu se konala ve Sležanech slavná bratrská synoda, které se zúčastnilo na 200 starších a kněží, také Jan Blahoslav a bratr Matěj Červenka. Tenkrát byl sležanskou synodou Jan Blahoslav spolu s bratrem Jiřím Izraelem zvolený za biskupa Jednoty bratrské50. První neděli po sv. Trojici následujícího roku odebral se z Mladé Boleslavi do Ivančic na Moravě, které mu byly Jednotou bratrskou přiděleny za stále sídlo. Místo leží nedaleko Brna a bylo známým sídlem početné Jednoty bratrské na Moravě. A tím končila léta putování pro biskupa Jana Blahoslava, neboť Ivančice mu zůstaly domovem až do jeho smrti. Opouštěl je pouze dočasně, a to jen když se ubíral za povinnostmi svého zodpovědného úřadu. Zbývalo mu ještě 13 let celkem klidného, ale zato plodného života v oboru literárním. Zde vznikly a uzrály jeho nejzávažnější práce: Musica, Kancionál Šamotulský, překlad Nového zákona, velká část Gramatiky české, kromě těch, které ukládal do Aktů jednoty bratrské.V roce 1561 mu zemřel jediný bratr Martin Abdon, v roce 1562 pak jeho matka a nakonec v roce 1565 strýc Tobiáš Bezpero jáhen v Lipníku nad Bečvou. Od roku 1558 zastával Jan Blahoslav také obtížný úřad písařský. Písařem Jednoty býval obyčejně jeden z biskupů. Byl v jedné osobě historiografem a archivářem, tajemníkem i kancléřem Jednoty bratrské. Nadměrné množství práce, prohlubující se choroba a předtucha blízké smrti oslabovaly jeho chatrné zdraví. Zemřel ve věku 48 let, dne 24. listopadu 1571 v Moravském Krumlově, kam se vydal plnit své biskupské povinnosti. Pohřben byl v Ivančicích.51 50 51

Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str. 1183 - 184 František Chudoba: Sborník Blahoslavův – Jak přibývalo vědomostí o Janu Blahoslavovi od doby

3. Jan Blahoslav jeho zbožnost a postoje k reformaci a náboženským hnutím Celý Blahoslavův život je nerozlučně spojený s Jednotou bratrskou a jejím pojetím zbožnosti a výkladu Písma. Pak tato jeho zbožnost dává všemu v jeho životě konkrétní směr a charakter. Jan Blahoslav je především osobností věřící v veškeré Písmo svaté. Život víry Jana Blahoslava se rozvíjel v nejtěsnějším spojení s náboženským životem Jednoty bratrské, v níž Blahoslav žil od svého útlého dětství. Nejen věrouka Jednoty bratrské působila na jeho vnitřní zbožnost, ale i mnoho dalších vlivů zahraniční reformace. Nemalý přitom byl vliv českého církevního prostředí působícího i mimo Jednotu bratrskou, přestože Jednota a s ní i Blahoslav se před stykem s ním velmi uzavírali pro jeho nepřijatelnost. Vedle toho byl silně vystavený cizím vlivům, když byl odeslán na studie do Goldberku nebo do Wittenbergu a později do Královce v Prusku a do Basileje. Tyto silné vlivy zahraniční reformace, s níž se sice zprvu Jednota bratrská neztotožňovala, ale na něž tenkrát přeci jen hleděla pro mnohé její stránky s uznáním a úctou, a stejně tak působily mocně i na Jana Blahoslava. Tak již v mládí za svých studií obohacuje Blahoslav svůj vnitřní náboženský život. Získané životní zkušenosti a zároveň postupující choroba přispívají k tomu, že Jan Blahoslav brzy duševně vyzrává. Když se jako 27 letý vrací z Basileje, sklíčený chorobou, je již ustálenou a vyzrálou osobností schopnou zastávat vůdčí postavení v rámci Jednoty bratrské. Blahoslav již sám v sobě ucelený, a zvláště jako zástupce Jednoty bratrské, a jí k tomu pověřený, musel zaujmout stanovisko ke všem okolním náboženským proudům v tehdejší společnosti. Šlo zde především o to, aby zaujal jasný postoj k církvím v Čechách a na Moravě, hlavně k vládnoucí církvi římsko-katolické a utrakvistické církvi, a samozřejmě i k ostatním církvím té doby. Současně bylo třeba, aby si Blahoslav sám vyjasnil svůj poměr k samotné Jednotě bratrské. Jan Blahoslav to učinil hned na počátku svého působnosti v Jednotě bratrské ve svém prvním historickém spisu O původu Jednoty bratrské a řádu v ní, napsaném asi v letech 1550 až 1552. Nejedná se pouze o historický spis, ve kterém by se Blahoslav snažil objasnit počátky Jednoty bratrské. Blahoslav líčením počátků Jednoty si chce sám sobě vlastně ujasnit, je-li původ Jednoty od Boha či není. Tím chce nejen sobě, ale i jiným zdůvodnit a ospravedlnit tvrzení a zároveň odmítnout různá nařčení a zpochybnění Božího původu Jednoty bratrské. Blahoslav zde přímo dochází k závěru, že původ Jednoty bratrské a jejího kněžství je z Boha, a tedy právem nejen Blahoslav, ale i jiní se ji svěřují, věří tak ve své spasení a její učení věrně následují. To je to, oč vlastně v tomto spisu především jde. obrozenecké. Přerov 1923, str.26 21

Tuto jeho důvěru v Jednotu bratrskou a ztotožnění se s ní Blahoslav odůvodňuje takto: 1. Bratří sou ujali o boží při s to sou předsevzali, což apoštoly stvrzeno jest totiž víru jedinou křesťanskou, nebo oni samým zákonem božím se řídí a zpravují. 2. Úmyslem upřímným vše, oddělení i shromáždění učinili i řád vyzdvihli, ne pro čest a slávu světa, jmění a zboží, ale pro své spasení, ač je pro to samo mnohá a znamenitá pokušení potýkala 3. Jsou k tomu ne tak chvátavě a všetečně šli, ale pomalu, s mnohou vážností a snažnými a vroucími modlitbami. 4. Ve všem se připodobňovali první církvi apoštolské. 5. Pán Bůh Jednotu tuto a lid v ní, zvláště pak správce věrné divně opatroval i opatruje a chová. 6. Bůh požehnání Jednotě dává a správcemi věrnými vždycky daruje a jednomyslným duchem poděluje.52 Ze spisu je vidět, že Blahoslav je Jednotě bratrské cele oddán, že si je jistý tím, že Bratří stojí v pravdě, a proto jde zásadně a rozhodně s Jednotou. Důsledně se odvrací ode všech současných církevních seskupení a má k tomu stejné hluboké zásadní důvody, jak o tom píše v předešlých kapitolách spisu. Zastává a následuje dřívější rozhodnutí Bratří, kteří byli před ním. „ Proč nepřistoupili k Římanům?“ Poznali z kázání Rokycanova a jiných kněží ze čtení zákona Páně, knih Wiklefových, Mistra Matěje Pařížského, Husových, že papež s svou rotou není než nevěstka svatojánská, Antikrist bloudící životem i smyslem a Kristu se protivící“ A vykládá to blíže. Bloudí životem, vždyť život kněží i lidu je odporný životu božímu. Životem v tom, že skutkové kněží i lidu

odporní byli skutkové víry, nebo kněží lidu z hříchův

nevyvozovali, ni kázně církevní nad nimi užívali, lid v hříších bez pokání stál a obojí neustupní v tom jsouce proto předce za církev svatou se drželi. Smyslem pak bloudili, že to, což měli v Bohu skládati, složili v věcech stvořených, v skutcích některých a v tom naději svou položili, Boha k nim přivázavše. Též že zboží a panování světská sobě osobili, císaře, krále obloupivše, na hlavě Kristu dosti neměvše, ustavili sobě za hlavu člověka zlořečeného, povýšeného nade vše, což slove Bůh“.53 Tímto Jan Blahoslav odůvodňuje oddělení Jednoty od římsko-katolické církve, 52

53

Jan Blahoslav: O původu Jednoty bratrské a řádu v ní – kapitola XI. Odkud dověrnosti má jest, že původ Jednoty bratrské i kněžství, jehož se v ní užívá z Boha jest? Praha 1928, str. 132 - 144 Jan Blahoslav: O původu Jednoty bratrské a řádu v ní – kapitola X. Proč Bratří sobě řád vyzdvihli, k žádné Jednotě jiné nepřistoupivše. Praha 1928, str. 116 – 118 23

zároveň líčí svůj odpor k Římu. Totéž platí o jeho slovech, když hned pak vypráví proč Bratří nepřistoupili k české straně, totiž ke straně podobojí. Od české strany se odvracejí pro tyto důvody: „ Jedno pro bludy smysla i života, jež Rokycan i někteří jiní zjevovali, a na ně křičeli, ač rozdílně v něčem od Římanů, však tak rovně škodlivé jako i svátosti majíce, že v jedné každé částce jest celý, živý s kostmi Kristus, ovšem pak o přímluvě svatých, o víře, o skutcích. Zprvu, že kněz zlý jako dobrý vše jest jedno, z čehož potom pošlo to, aby na kněžích život jejich mnohotvárnými hříchy a mrzkostmi skálený byl snášín. Druhé, že strana česká potupivši Římany, papeže s kardinály, biskupy za Antikrista, však proto k nim o kněžství hleděli, a je falešně vypřisáhali, slibujíce, že pod jednou sloužiti budou, to změňovali a slibu dosti nečinili, pročež od Římanů za odtržence a odřazance odsouzeni byli, ano i kněžství je Římané ( a zdá se, že téměř spravedlivě ) odsuzovali, neb což lidé dali, lidé vzíti mohou. A poněvadž sou je oni, protože přísahu zrušili, kněžství toho, kteréž jim prvé dali, odsuzovali, stěžkem jest Čechům co zůstati mohlo jakož i k Rokycanovi někteří z nich psali, poněvadž papeže a tak všcku církev římskou haní a nevěstkou svatojánskou býti ji dovodí, aby ji vrátil, což od ní vzal, a tu se prý ukáže, co ty Božího máš, i byl by musil vrátiti arcibiskupství, kněžství a další, a tak by mu nic bylo zůstalo, žádného úřadu církevního. K obojí pak straně té proto nepřistoupili, že oboje strana sváry a různice mnohé mezi sebou měvše,jedni druhé na nejvyšší zhaněvše a za kacíře potupivše, ano i krev z sebe vylévavše, v tom bez pokání zlostně a zapekleně stáli“.54 Oběma pak stranám Římanům i české straně podobojí, vytýká Jan Blahoslav, že: ….jedni druhé za kacíře mají a Římané ze vší krutostí podobojí potlačují, vzájemně se hanlivými traktáty napadají a odsuzují: „I kterakž sou pak mohli k některé straně přistoupiti, poněvadž jedna za Babilon byla potupena a druhá za kacířství odsouzena“.55 Je vidět, že Blahoslav a s ním celá Jednota bratrská se odvrací od strany podjednou i od strany podobojí, známé za doby Blahoslavovy pod jménem utrakvisté. Když tak Jan Blahoslav činí postupuje ovšem úplně ve shodě a ve smyslu dřívějších i současných bratrských vůdců a v duchu jejich apologetických spisů. Jan Blahoslav se ve svém spisu dále zmiňuje proč Bratří při vzniku Jednoty bratrské se nespojili ani s Táborským ani s Valdenskými. K Táborským kněžím pak nepřistupovali a jedno s nimi nebyli především pro jejich zlý způsob života. Vytýká jim především tyto zásadní 54

55

Jan Blahoslav: O původu Jednoty bratrské a řádu v ní – kapitola X. Proč Bratří sobě řád vyzdvihli, k žádné Jednotě jiné nepřistoupivše. Praha 1928, str. 118 - 119 Jan Blahoslav: O původu Jednoty bratrské a řádu v ní – kapitola X. Proč Bratří sobě řád vyzdvihli, k žádné Jednotě jiné nepřistoupivše. Praha 1928, str. 122 24

nedostatky: „ Pro zlost života, neb pod zámyslem zákona Božího zjevně přestupovali zákon Boží, ač v mnohém lepší kališné strany byli. Že sami neznajíce, čího sou ducha, snažní byli v hanění a v potupování jiných, jako pro ornáty a jiné ceremonie, na nichž spasení nezáleželo. Ba také i zlých smyslů při mnohých věcech zákona Páně při nich obávali, jichž znamení bylo, skutkové jich nedobří. Že se s kněžími českými spojili a s nimi majíce sněm, pro přísný královský rozkaz se sjednali, a aby v ornátích sloužili, povolili. Potom pak teprv zase, navrátíce se z sněmu toho, i dokazovali toho, že z srdce neučinili, ale přinucení královské, neb v ornátích sloužiti nesměli. A protož kněží čeští proti nim krále postavovali, aby je již spravedlivě, kteříž by tu smlouvu koli a sjednání přestupovali, jímal a trápil, což se i tak stalo. Neodpírali příkladem Kristovým tiše a pokorně, ale moc světa k sobě připojili a s ní se v jedno tělo pletli. A již i proti nepřátelům svým ne duchovním oděním, jako apoštolé se Pánem svým, ale tělesnou zbrojí, střelbou se postavili a jim odpírali, lidu ne k trpělivosti, ale k boji ponoukajíce. Již také téměř byli zahynuli, sama toliko posledkové jich nějací zůstali“.56 Blahoslav tedy Táborským nevytýká nesprávné učení, ale pozastavuje se nad jejich příkrým a násilným postupem vůči nepřátelům a to i pro pouhé vedlejší věci. Již to je mu dostatečným důvodem, aby i od nich se odvrátili. A podobně se vyjadřuje k Valdenským. Nevytýká jim, že by u nich nebylo pravdy, ale to jim vytýká: ... že pravdy ukrývali a chodili se v pokrytosti, požívající obyčejů i služebností těch, jež za svobodné měli, nebo ke kněžím k posluhování chodili, aby pod tím mohli se ukrýti a v obcích trpěti býti, což poněvadž nebylo z víry, ale proti svědomí, bylo nechvalitebné. Tak opouštějíce chudé, poklady z toho, což kdy jim lidé dali shromažďovali ješto tím víry zapírali a lásky se odsuzovali, neb takové věci ne k tomu, aby na poklad chovány byly a obracíny, býti mají, ale aby chudí opatrováni byli, ale Valdenští pak chudé opouštěli. Též s kněžími římskými se přízniti počali a to jim přinesli, že sou se s Bratřími na tom snesli, aby promluvení spolu měli a Písmy svatými ukázali, co by jedni při druhých za škodlivé usoudili, od čehož pak hned kněží římští Valdenské odvedli. Neb oni na jiném nebyli, než Jednotu bratrskou do gruntu zkaziti, jakož pak potom o to dostatečně rozmlouvali rozličnými způsoby a nepřestávají až i po dnes“.57 Tak posuzuje Jan Blahoslav náboženské prostředí uprostřed něhož se vyvíjí Jednota bratrská v Čechách v průběhu konce 15. století. Zatím všechny tyto směry i přes jejich 56

57

Jan Blahoslav: O původu Jednoty bratrské a řádu v ní – kapitola X. Proč Bratří sobě řád vyzdvihli, k žádné Jednotě jiné nepřistoupivše. Praha 1928, str. 123 - 124 Jan Blahoslav – O původu Jednoty bratrské a řádu v ní – kapitola X. Proč Bratří sobě řád vyzdvihli, k žádné Jednotě jiné nepřistoupivše. Praha 1928, str. 124 – 126 25

nedostatky sice schvaluje, ale zároveň zdůvodňuje proč se Bratří k žádnému z nich nepřipojili. Neviděl při nich ducha Kristova, kterého viděl při apoštolech prvotní církve, ale spíše vnímal silný vliv ducha tohoto světa. Jan Blahoslav vidí podstatu křesťanského života v tom, aby ti, kteří se nazývají Kristovými, měli nejen jméno Kristovo, ale především ducha Kristova. Jan Blahoslav se už nezmiňuje o takových zastoupeních, jako byli Pikarti nebo stoupenci Martina Housky zv. Loquisa a Petra Kániše a jeho strana bláznivých Adamitů, ani o Mikulášencích či Plačtivých bratřích, ani o Novokřtěncích58, ani o Hrabovanských59, ani o Amosencích či Menší stránce60. Činí tak zřejmě proto, že už v jeho době byli vesměs nepatrní a bezvýznamní. Jinak všechna odmítnutí, která vynesl proti ostatním, se ovšem týkají i jich. Aspoň jinde se vyslovuje proti Mikulášncům61 neobyčejně ostře: „ Hloupá sekta Mikulášencův nejraději těch poslouchá kazatelův, kteříž netolik nejsou učení, ale hned ani číst neumějí, nebo prý ti ne z litery, ale z ducha káží. Ale těmť není divu, nebo pokrm beránkův a oveček božích nevelmi se trefuje sviním. Svině radši mláto anebo cosi nevonného jedí nežli trávu“.62 I když Jan Blahoslav zavrhuje všechna tato náboženská hnutí, stejně uprostřed nich Jednota bratrská vznikala a působila, a v prvé řadě vedle církev římsko-katolické a utrakvistické. Proto nezavírá slepě oči před tím dobrým co v počátcích z církve vzešlo a dobře si je vědomý toho, že ve staré době lze mezi církevními učiteli nalézt jistě něco mnoho cenného. Tak Blahoslav sleduje vývoj Jednoty bratrské v českém náboženském prostředí a naprosto souhlasí s tím, že se Jednota oddělila ode všech tehdejších náboženských směrů. Vždyť nikde jinde nebylo plnosti ducha Kristova. Jen Jednota o něho dbala s celou rozhodností. Proto Jan Blahoslav s celou svou duší lne k Jednotě bratrské a všemožně o to

58

59

60

61

62

Novokřtěnci představovali vedlejší a brzy potlačená radikální reformační hnutí se specifickými názory na politickou elitu a učení o církvi. Na Moravě vznikl jejich silný sbor po roku 1526 nejdříve mezi německými usedlíky na mikulovském panství, později se rozšířili i dále na Moravu. Habrovanští nebo Lilečtí Bratří byla podle vesnice Habrovany a Lileč ( dnes Luleč ) východně od Brna označovaná malá sekta založená Janem Dubčanským ze Zdenína, Matějem Poustevníkem a Václavem z Lilče, která pod vlivem zwingliánů odmítala kněžstvo a která za své stanovisko uznávala jedině Bibli. Později splynuli s novokřtěnci. Menší stránka; dne 23. května 1496 se konal sněm ve Chlumci nad Cidlinou, na němž je usneseno, že moc a bohatství se z Jednoty nevylučují při slušném jejich užívání. Poté přísná strana zůstává v menšině a pod názvem Amosovým z vedení Jednoty vystoupila a mírnější strana ( Větší stránka ) Jednotu ovládla. Roku 1499 byl Amos z Jednoty pro rozpory v učení úplně vyloučen, a založil zvláštní tzv Menší stránku či stranu po něm Amosenci řečenou. Amos pro novou starnu hojně cestoval po Čechách i po Moravě, ale bez valných úspěchů. Mikulášenci, tzv. Rota košatská, Bratří a Sester svobodného ducha, byla česká spiritualistická sekta, jejímž zakladatelem byl sedlák a vizionář Mikuláš z Vlásenice, zdůrazňoval prostotu a neučenost, až negramotnost, patřil k nim v mládí i Jan Augusta. Jan Blahoslav se o nich kriticky několikrát ostře vyjádřil ve svých spisech Akta Jednoty bratrské a ve Filipice proti misomusům. Jan Blahoslav: Filipika proti misomusům, Praha 1949, str 107 26

pečuje, aby vskutku duch Kristův v Jednotě a skrze ní vanul, a bylo zde křesťanství podle vzoru prvotní církve. Dbal na to, aby se vyvarovali náboženských bludů a smyslného způsobu života. Proto se stále rozhlížel po současných náboženských proudech v českých poměrech i mezi okolními zeměmi. Při Blahoslavově poměru k soudobým zahraničním náboženským směrům, šlo vždy o to, jaké je jeho stanovisko k jejich předním představitelům. Přední představitelé reformace stojí v Blahoslavově době sice již stranou. Martina Luthera Blahoslav poznal osobně za svého jednoročního pobytu ve Wittenbergu, ale Luther brzy na to zemřel roku 1546 a na jeho místo nastoupili jeho epigoni63, kteří se sice vždy odvolávali na jeho myšlenky, ale nemohli ho zcela nahradit. Ulrich Zwingli64 byl již dávno mrtvý a Jednota bratrská se vyvíjela celkem mimo jeho vliv. Zato osobnost Jana Kalvína65 v době Blahoslavově vstupovala více a více do popředí. Ženeva však byla pro Jednotu velmi vzdáleným místem, aby s ní mohla Jednota bratrská navázat a udržovat živé styky. Přesto však Jan Blahoslav, jak je vidět z jeho spisů a poznámek, si bedlivě všímá všech tří hlavních reformátorů a hledí na ně s nemalými sympatiemi. Třebaže Blahoslav stojí nepřímo pod vlivem Lutherova učení, přeci ho slepě nenásleduje. Když rozmlouvá s novoutrakvistickým knězem Benešem Optátem v Prostějově66 odchyluje se od Luthera vědomě v učení o večeři Pánově, o křtu a o ospravedlnění. Nesrovnává se s těmi, kteří jako Luther příliš vysoko smýšlí o večeři Pánově, když tvrdí že chléb Pánovi večeře je tělo Kristovo tělesně, což je proti smyslu víry. Ale nepřijímá ani ten názor, který tvrdí, že chléb večeře Pánova není tělo Kristovo, což je proti Kristovým slovům. Blahoslav slovům o chlebu večeře Pánově rozumí obrazně, tím samým vysvětluje důvod křtu. Blahoslav a Beneš Optát nemluví přímo o ústředním článku Lutherovi reformace: „Nebo spravedlnost Boží zjevuje se skrze ně z víry u víru, jakož psáno jest: Spravedlivý pak z víry živ bude“67, avšak ve 63 64

65

66 67

Epigon znamená následovník Ulrich Zwingli ( 1484 – 1531 ), švýcarský církevní reformátor, který požadoval odstranění z církve všechno, co nebylo zdůvodněno přímo Písmem, ve věroučných otázkách se značně rozchází z Martinem Lutherem. Jeho vliv proniká do Čech od roku 1525 a ještě více na Moravu. Jednota bratrská se brzy od zwingliánů distancovala polemicky, zejména spisem od bratra Lukáše Pražského z roku1527 - Spis, v němžto nynějších novověrcuov neplná a necelá, anobrž kusa viera s mnohými a jistými duovody Písma svatých a zákona Božího se ukáže. Jan Kalvín, Johannes Calvinus ( 1509 – 1564 ) vl. jm. Jean Caulvin, francouzsko – švýcarský reformátor, který sepsal svojí reformační dogmatiku v díle Institutio Christiana Religionis v roce 1535, jde v něm o zdůraznění suverenity a cti Boží, jedinečnosti Kristovy, slova Božího jako výhradního kriteria pravdy a spravedlnosti, podle něhož je třeba poměřovat církev, a zdůraznění myšlenky a predestinace. Jeho vliv přesáhl ze Švýcarska daleko do západní i východní Evropy. Čeští bratří společně s Melanchthonovým směrem tzv. Filipistů sympatizovali s Kalvínovým učením, jež jim bylo bližší než tzv. gnésiolutherský směr vycházející z raného Luthera reprezentované hlavně Matyášem Flaciem Illyrikem. Ivan Hradil a Jindřich Jiráček: Gramatika česká Jana Blahoslava 1571. Vídeň 1857, str. 7 - 10 List Římanům 1,17 - Biblí svatá, Podle posledního vydání kralického z roku 1613. Vytištěno péčí Biblické

skutečnosti o něm přeci mluví, ale na rozdíl od Luthera zdůrazňují připočtení spravedlnosti Kristovy z milosti Boží skrze víru bez skutků zákona, a tak staví do popředí vnitřní obnovení člověka a to, že Bůh činí spasení v člověku skrze očištění od hříchů a skrze znovuzrození. A v tom Jednota bratrská i podobojí jsou zcela zajedno. Na druhé straně i když vidí, že s Zwinglim a Kalvínem mnozí pohrdají, Jan Blahoslav tak nečiní. Přesto se s nimi v mnohém neztotožňuje. Jde patrně o Kalvínovo učení o predestinaci.68 Sepisuje proto pojednání O vyvolení božím z roku 1562. Jan Blahoslav zde varuje mladé kazatele hloubající nad kalvínským pojetím predestinace, zejména před učením o dvojí predestinaci, která má svoje východisko už ve středověkém scholastickém pojetí. V učení o predestinaci středověké scholastiky se totiž dělá rozdíl mezi božskou predestinací a prozřetelností, čímž se začleňuje svobodná vůle lidí do Božích záměrů a predestinace se zdůvodňuje nepodmíněnou svobodou a milostí Boží. Jan Blahoslav proto poukazuje k prosté víře, obrácené bez všetečných otázek k Božímu slovu, a snaží se tím zabránit tomu, aby mladí bratrští bohoslovci a kazatelé nebyli Kalvínovým učením příliš zasaženi. Blahoslavovi nejde o žádnou hlubokou rozumovou úvahu, a po této stránce nevyhoví a vyhověti nechce. Jde mu především o to, uchránit ty, kteří hledají spasení od mnohých trápení a zklamání. Snaží se tak udržet čitatele na cestě života v radostné důvěře ve svaté Písmo a v jeho správný výklad. I přesto se má Jan Blahoslav s velkým uznáním k Martinu Lutherovi i ke Janovi Kalvínovi, ale přece jen i na ně, a na jejich učení se dívá kriticky, a přeje si, aby tak činila i Jednota bratrská. Ještě blíže, než-li Luther nebo Kalvín, stojí k Blahoslavovi i k celé Jednotě bratrské muž, který v tom čase, jako nástupce Lutherův, stál v popředí náboženského života ve Wittenbergu a Jednotě bratrské byl velice blízký. Byl to Filip Melanchthon. 69 Filip Melanchthon byl Bratřím a Blahoslavovi do jisté míry vůdčí osobností a autoritou v otázkách víry a výkladu Božího slova. Vypozorovali na něm, že mu jde o čisté učení a o pravý život v duchu Kristově. Viděli, že má mírnou mysl a snášenlivou povahu i k těm, kteří jsou odlišného

68

69

společnosti v Praze 1942 O předurčení – ( lat. predestinace ) spočívá ve vyvolení nebo zavržení člověka, které vyvěrá výhradně z osobní vůle Boha a je nezávislá na lidském jednání a konání, toto vyplývá z víry v absolutní suverenitu Boha. Srovnatelně Blahoslavův Nový zákon „ Římanům 8:29 - 30 Nebo kteréž předzvěděl, ty i předzřídil, aby byli připodobněni obrazu Syna jeho, aby tak on byl prvorozený mezi mnohými bratřími. Kteréž pak předzřídil, těch i povolal, a kterýchž povolal, ty i ospravedlnil, a kteréž ospravedlnil, ty i oslavil. Pro Zwingliho je Bůh příčinou všeho dění, predestinuje spásu bez zprostředkování skrze církev a svátost. Lutherovo pojetí predestinace je spjato s myšlenkou ospravedlnění, která reflektuje napětí mezi spravedlností a milostí. Kalvínovo učení o predestinaci je založeno na pojetí věčného vyvolení, které se stává zřejmým jedině v Kristovi a které stojí v protikladu k určenosti na zavržení. Vady kazatelů, str 74 Filip Melanchthon, vl. jm. Philipp Schwarzert ( 1497 – 1560 ), byl humanistický učenec, teolog a pedagog, profesor ve Wittenbergu, spolupracovník Martina Luthera, hlavní představitel umírněné větve lutherství (tzv. Filipistů), která byla blízká Jednotě bratrské. 28

názoru. Zvláště k Bratřím a k jejich dílu má opravdové uznání. Proto mu tak velmi důvěřovali, přestože mnozí proti němu vystupovali tvrdě a stavěli autoritu zemřelého Martina Luthera proti jeho vlastní autoritě. Jednota bratrská i samotný Jan Blahoslav neviděli rádi, jak se v blízkém sousedství ve Wittenbergu, Magdeburgu a Jeně a po celém Sasku, ale i po okolních zemích rozmáhá rozdělení v protestantském světě. Viděli, že jedni se seskupovali okolo Filipa Melanchthona a profesorů witternberských a lipských jako Filipisté ( synergistický směr )70 , zatím co druzí mají v čele Matyáše Flácia Illyrského71 a jeho druhy z Magdeburku a pak z nové university v Jeně. Byli známí jako gnesiolutheráni72 a na Filipa a jeho stoupence bezohledně útočí. Takový zápas o učení a vzájemné osočování, bylo Bratřím tím nepříjemné, protože sami si Martina Luthera vážili, kterým se jedni i druzí oháněli. Samotný Melanchthon viděl, že vzájemnými boji se obě strany oslabují a pracují tak pro nepřátele evangelia, stojících ve službách Říma. Blahoslavovi bylo také dosti sympatické stanovisko, dvorního kazatele mladého Maxmiliána, Šebestiana Pfausera, s nímž se seznámil za své první cesty do Vídně na jaře roku 1555. Blahoslav si Pfausera oblíbil, protože kázal přímo a na základě myšlenek Lutherových. Jednota se, ale snaží v této době jít vlastní cestou, a varuje se přímo vstupovat do sporů mezi Filipisty a Flaciány. Jenže taková izolace nemohla trvat dlouho a Jednota bratrská se musela začít s tou či onou stranou stýkat. Nešlo tak o sporné otázky dogmatické, ale především o historické, šlo o obhajobu vlastního původu Jednoty bratrské. Flacius tvrdil, že jsou pokračovateli Valdenských a nikoliv domácím náboženským hnutím, které navazuje na myšlenky a učení Mistra Jana Husa, Petra Chelčického73 a Jana Rokycana.74 A tak jakkoliv neradi pro spory mezi Flaciány a Filipisty museli navázat styky s Flaciem, aby mohli vyvrátit tato falešná tvrzení. Na falešné tvrzení odpovídá Flaciovi dopisem senior bratr Jan Černý z 10. května 1556. Tvrdí v něm a zároveň dokazuje, že Bratří nejsou Valdenští a toho pojmenování se hrozí stejně tak, jako když je nazývají Pikarti 75: „první původci a ať tak dím, 70 71

72 73

74

75

synergistický směr – působení stejným směrem Matthias Flacius, vl. jm. Matija Vlačič zvaný Illyricus ( 1520 – 1575 ), německý evangelický teolog chorvatského původu. Hlavní představitel bojovného reformačního křídla ( gnésioluthérského směru ), které bylo v opozici k filipistům ( synergistickému směru ), hlavně Jan Blahoslav polemizoval s Flaciem o původu Jednoty bratrské. Gnésis řec. – vlastní, původní, ryzí, pravý Petr Chelčický ( 1380 – 1452 ) předhusitský a husitský laický teolog a společenský rétorik, duchovní otec Jednoty bratrské. Zavrhoval mnišství a válečnou vojenskou službu. Odmítal jakoukoliv světskou vrchnost a politickou organizaci a stavovský systém v soudobé společnosti Jan z Rokycan, zvaný Rokycana ( 1390 – 1471 ), kazatel, volený husitský arcibiskup pražský. Usiloval o smír s římskou – katolickou církví. Pro svůj kompromisní postoj se rozešel v učení i v praxi s Jednotou bratrskou. Pikarti byl v 15. století hanlivý výraz pro kacíře. Byli tak označování většinou utrakvisté ať umírněnější či radikální. Tímto označením nazývali z počátku i členy Jednoty bratrské.

zakladatelé naší Jednoty byli nikoli Italové ani Pakarti ani Gállové, nýbrž Čechové, muži prostí, posluchači Rokycanovi, kterýž Husa následoval, dokud chtivostí slávy světské nebyl porušen. Církev Valdenských byla jim téměř neznáma,, neboť ti byli tenkráte za papežského tyranství potlačeni a neměli svobodného místa k pobytu v českém království. Až kolem roku 1467 poslali Bratří jednou a podruhé k Valdenským, z nichž dva přední byli na Moravě u rakouských hranic, starší z nich Štěpán byl pak ve Vídni spálen. Ale málo u nich pochodili“.76 S tímto dopisem bratra Černého šel Jan Blahoslav v doprovodu ještě jednoho bratra za Flaciem do Magdeburgu, kde je Flacius 28. října 1556 ochotně přijal, Přesto měl určité výhrady k bratrské věrouce. Jan Blahoslav musel veřejně hájit bratrskou věrouku a tím dochází k otevřenému sporu. Obě strany byli svým sporem vzájemně pobouřeny. Jan Blahoslav se otevřeně staví proti Flaciovi pro jeho výtky Bratřím a odvrací se od něho. Postupně dochází ještě k několika útokům ze strany Flacia vůči Bratřím a tak Blahoslav ostře píše o Illyrikovi jedno důrazné pojednání ve svém spise: „ Když doktora Maiora odsuzuje a Vitemberské theology, s nimiž my in doctrina jedno sme, haní, i kterakž nás odsuzovati a haněti nemá?77 Není pochyby, že zde správně Jan Blahoslav naznačuje v čem vlastně spočívá zásadní rozpor mezi Flaciem a Bratřími, a proč Flacius, i když Bratřím původně byl tak příznivý, čím dál tím více se jim protiví svými výtkami. Souvisí to přímo s poměrem Blahoslavovým a Jednoty bratrské k Melanchthonovi a k jeho stoupencům, Filipistům. Když se tak důrazně Jan Blahoslav odvrací od Flacia a jeho směru, lze tedy soudit, že se tím více sblíží se směrem jeho odpůrců, s Filipisty. Zvláště když již dávno se přikláněl k Melanchtonovu vlivu. Skutečně se stává jeho poměr k Melanchtonovi ještě bližší, ale přesto všechno zůstává Blahoslav vůči Filipistům stále kritickým pozorovatelem. Důvodem toho je zkušenost, když se vrací z Magdeburgu roku 1556 do Čech, všímá si bedlivě života lidu a vypozoruje přílišnou rozháranost a rozpustilost filipistických kněží. Vypozoroval také počátky náklonnosti k papežství a to zvláště mezi studenty ve Witternbergu. Dále si Jan Blahoslav, jako jeden z vůdců Jednoty bratrské a jako její přední mluvčí, musel ujasnit především svůj postoj k těm evangelíkům, s nimiž se Jednota bratrská nejvíce stýkala. Bylo to v Sasku, v Prusku a v Polsku. Nikde tam nebyli evangelíci jednotní. Byli mezi nimi Flaciáni, přísní lutheráni, Filipisté, Osiandristé78, stoupenci Bezovi79,

76 77 78

29 Antonín Gindely – Dekrety Jednoty bratrské, Praha 1865, str 277 - 281 Ferdinand Slavík: Vady kazatelů. Praha 1876, str. 36 - 37 Andreas Osiaander, vl. jm. Andreas Hosemann ( 1498 – 1552 ), německý lutherský teolog, polemicky protivník Melanchthonova učení o ospravedlnění. Působil v Královci v době, kdy tam studoval Jan

stoupenci Martina Butzera80 a mnoho jiných reformovaných skupin křesťanů. Všichni ovšem byli zajedno v tom, že stojí na základě Augsburské konfese81, která podle Augsburského míru z roku 1555 v německé říši zaručovala náboženskou svobodu. Všichni se dovolávali učení Martina Luthera, ale ne všichni stejným právem. Jednota bratrská považovala za pravé lutherány wittenberské, tedy právě Filipisty. Jenže když si však všichni evangelíci přejí, aby se Bratří postavili s nimi na stejný základ Augsburské konfese, a tak s nimi vstoupili v církevní jednotu, vzniká pro Jednotu bratrskou palčivá otázka. Jak by se vlastně měli Bratří ke všem a hlavně k Augsburské konfesi postavit. O tuto otázku šlo hlavně v Prusku a v Polsku. Šlo tedy v prvé řadě o tamní bratry a bratrské kněží a seniory, kteří se přikláněli k Osianderovým výkladům Písma o ospravedlnění. Pravé učení Melanchthonovo a Lutherovo o ospravedlnění bylo, že hříšný člověk dochází svému ospravedlnění před Bohem tak, že Bůh ze své milosti mu pro Kristovu zásluhu, kterou si člověk skrze víru osvojuje, spravedlnost Kristovu počítá, pak hříchy člověku odpouští a tak jej se sebou usmiřuje. Takový výklad učení nestačil Bratřím ani Osiandrovi. Vytýkali tomu, že hříšný člověk by tak byl vyhlášený za spravedlivého a přitom by setrvával v hříšném stavu a vnitřním odcizením od Boha. Bratří tvrdí, že takové učení působí neblaze na mravní život a nevyjadřuje plně křesťanskou zkušenost spasení. Snažili se proto ospravedlnění člověka chápat tak, aby podle Písma ospravedlnění souviselo s mravním obnovení člověka, ale nikoliv ve smyslu katolickém, podle kterého lidská vlastní zásluha způsobuje spasení. Bratří trvají na to, že pouze Boží milost je vlastní příčinou spasení. Osiander dospěl k takovému závěru, že hříšný člověk dochází svého ospravedlnění tak, že skrze víru v Krista a milost Boží v něm Kristus po své božské stránce, jako vnitřní Boží slovo působící v jeho srdci, a člověka se více a více zmocňuje a přebývá v něm. Člověk tak skrze přítomnost Božího slova se stává ve skutku spravedlivým. Tím ovšem Osiander a jeho stoupenci naráželi na odpor u stoupenců

79

80

81

Blahoslav od roku 1549. Několik bratrských kazatelů se k Osiandrovi přiklonilo, ale většina Jednoty bratrské s ním nesouhlasila. Byl proto za ním vyslán roku 1552 bratr Jan Červenka, který německému teologovi vysvětlil bratrský názor, ke sblížení ovšem nedošlo. Theodor de Beze ( 1519 – 1605 ), švýcarský reformační teolog, spolupracovník, pokračovatel a životopisec Kalvínův. Z jeho latinského překladu Nového zákona zřejmě také vycházel Jan Blahoslav při svém českém překladu Nového zákona Martin Butzer ( 1491 – 1551 ), německý reformátor, nejprve stoupenec Lutherův, pak Zwingliho, pokoušel se dělat mezi oběma směry německé reformace prostředníka, velký vliv měl hlavně v jižním Německu. Jan Augusta, Jan Blahoslav a Arnošt Krajíř z Krajku s ním vedli korespondenci. Bratr Matěj Červenka ho roku 1540 navštívil ve Štrasburku s poselstvím Jednoty bratrské. Augsburské vyznání víry ( Augsburger Bekenntnis ) sepsal Melanchthon pro říšský sněm v Augsburku roku 1530, stalo se nejvýznamnějším konfesijním textem lutherské reformace 31

Melanchthonových i u stoupenců Lutherova čistého učení, jmenovitě u Flacia, a ti je tak považovali za kacíře. Učení Osiandrovo bylo Bratřím v mnoha bodech zásadě blízké, třebaže s ním úplně nemohli souhlasit. Nepřáli si, ale narazit na odpor ze strany Filipistů ani Flaciánů. Proto teprve po delším čase podávají 29. července 1555 knížeti pruskému Albrechtovi, ochránci Osiandristů, své pojednání v této věci, v němž nemohou než souhlasit se stanoviskem Osiandristů. Upozorňují na to, že jeho odpůrci zdůrazňují učení Lutherovo a nechávají stranou otázku znovuzrození a nového života v Kristu a jen jednostranně se uspokojují s vnějším prohlášením o ospravedlnění a odpuštění hříchů. Odpůrci Osiandrovi opomíjejí Kristovu lidskou přirozenost a jeho osobní a podstatné přebývání v člověku skrze Boží slovo. Což bylo zcela v rozporu s bratrským učením o tělesném a podstatném přebývání Kristově v nebesích. Toto předložené stanovisko má význam i pro Blahoslavovo pojetí osobní zkušenosti o ospravedlnění. Neméně důležité bylo, aby Bratří v Polsku upravili svůj vztah k evangelíkům lutherského směru, stojících na základě Augsburské konfese. Jednota a zvláště Jan Blahoslav o tom na mnoha synodách jedná, aby se spojení Bratří s evangelíky v Polsku dělo na společném základě Augsburské konfese. Tak roku 1557 se jedná v Slezanech 82 na setkání starších z Čech, Moravy, z Polska a z Pruska o otázce, zda mají Bratří Augsburskou apologii přijmout a zda mají vlastní opustit? Odpověď zněla, nikoliv, ale že se mají stále držet bratrského vyznání. Bratří by sice spojenectví s evangelíky v Polsku, kteří se řídí Augsburskou konfesí, přijímali, ale jen na tom základě, na kterém se již dříve dohodli s reformovanými v Polsku. Totiž na základě bratrské konfese a bratrské kázně a řádu. Augsburskou konfesi nechtěli učinit společným základem, protože ji vytýkali, že je v mnoha věcech neúplná a nedokonalá, a že je nedostačující zvláště ze strany řádu a kázně. To bylo také stanovisko Blahoslavovo k otázce Augsburské konfese a vztahu k ní. Poměr Blahoslavův vůči Kalvínovi se jeví od počátku jako příznivý, ačkoliv pro vzdálenost Ženevy, střediska kalvinismu, bylo nesnadné navazovat bližší styky. Avšak pravidelné styky Bratří s kalvinisty v Polsku vybízely k vzájemného řešení vzniklých poměru. A tak i Blahoslav aspoň nepřímo vchází s nimi do styku, a čas od času se musí sám účastnit přímých jednání, aby vzájemné vztahy byly udržovány a urovnávány. Toto spojení Jednoty bratrské a kalvinistů vzešlo spíše z politických, než-li vnitřních duchovních důvodů. Spojenectví přeci jen nebylo tak pevné, jak by si Bratří přáli a proto se záhy zase rozvázalo, zvláště potom, když přichází do Polska v prosinci roku 1556 vynikající kalvinista Jan Laski, 82

Antonín Gyndely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str. 184 32

aby se postavil do čela polských kalvinistů. Jde zde znovu o novou úpravu vzájemného poměru, tak aby kalvinisté zůstali zachováni při své svéráznosti, ale aby bylo dosaženo sjednocení všech evangelických stran v Polsku, tedy Bratří, kalvinistů a lutheránů na základě Augsburské konfese. Proto je svolána bratrská synoda v Slezanech roku 1557. „ V témž shromáždění dána odpověď pánům polským tu přítomným na tyto věci: Mají-li Augspurskou apologii přijíti, naši propustíce? Odpověď: Nijakž, ale předese se držeti naší, a to z těchto příčin: Jedno, již sme se v tom pronesli v té apologii ( přičteno by nám bylo, že sme nestálí ) nebo jest i králi poddána i jiným; druhé, neplná jest a nedokonalá Augustanská confessi v mnohých věcech, kteréž i jmenovány byly; naše dokonalejší k zprávě svědomí, onano nepostačovalo zvlášť strany řádu a kázně. Třetí, již mnozí jiní confessí psali jako Sasové, kníže Wittemberské atd. Čtvrté, naše apologií přijata od Wittemberských, od Královeckých, též v Kožmínku. A tak dána rada Polákům, přijdely zvlášť v sněmu, aby sprostnost zachovali: totiž oznámiti, že své confessi se nemíní pustiti pro příčiny svrchu pložené. Příkladové také jsou podobní otců, kteříž v podobných příčinách podobně činívali. Druhý artikul. Měli-liby povoliti, aby povoláni byli Calvin a Filip do Polsky atd. Odpověď: Netřeba toho, již prvé jest srovnání nás s luteriany, v Wittemberce s Luterem a s jinými, též s Bucerem, Calvinem atd. Též v Kožmínku slíbili evangelíci, že již více naši apologí přesuzovati nebudou, a žádnému přesuzovati nepošlí neb nedadí, ale že přijímají ji. Třetí artikul. Měli-li by evangelíci postavování kaplanů svých před biskupy povoliti? Odpověď. Nikolo, neb to jest podvod. Otcům našim před padesáti lety toho bylo podáno, ale zavrhli a nepřijali toho. Lest jest v tom papeženců. Příklad na císaři Sigmundovi, jenž papeži přísahal a Čechům potom slíbil, a pak jsa napomínán aby plnil, dvorsky jich, příklad na panně dávaje odbyl. Čtvrtý artikul. Má-li Lismaninovi napomáháno býti, aby klatba ta byla opuštěna. Odpověď, že je jest to skutek lásky, aby bližšímu pomoženo bylo i nejmenšímu, ovšem pak jemu, poněvadž přítel náš jest“.83 Na této synodě pak byli Jan Blahoslav spolu s Jiřím Izraelem zvoleni biskupem Jednoty bratrské. Bylo vydáno usnesení, aby Jednota zůstala při bratrské konfesi a nepřejí si Bratří ani povolat Filipa Melanchthona a ani Jana Kalvína, aby jejich věrouka byla znovu posuzována. Tak i zde ke vztahu k polským církvím, lutherské a kalvínské, Bratří postupují společně a jednotně, když trvají na zachování své svéráznosti, ale při tom usilují o 83

Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str 184 – 185 33

bratrský poměr k oběma církvím. Jan Blahoslav se vždy snažil zachovat Jednotě její původní ráz. Jenže Jednota pro stále živější styky se zahraničními náboženskými proudy, i přes veškerou Blahoslavovu bdělost, jim více a více podléhá. Jestliže již dříve před Blahoslavem podléhala vlivům lutherským, podléhá jim i nadále, ale vedle toho také přichází vliv Flaciův a Kalvínův. Odráží se to hlavně ve výkladu Písma, následně v praxi, v jejím řádu a životě. Blahoslav při tom všemožně chrání její svéráznost, ale dříve či později se důsledky takového vlivu na věrouku musí projevit i v praktickém životě církve. Toto přejímání příbuzných vlivů náboženských hnutí v sousedství není samo o sobě nic zlého. Žádné náboženské hnutí nemůže se rozvíjet zcela izolovaně od náboženského života v sousedství. Jen je nutné, aby jedno hnutí s druhým nějak se vyrovnalo a pozitivně se ovlivnilo. Není tedy pochyby, že i Jednota bratrská ve svých stycích se sousedními náboženskými proudy získala, a že v mnoha směrech se její učení vyprofilovalo. Je to patrné v jejím ústupu od celibátu, i v jejím měnícím se názoru na křest dětí i dospělých, na večeři Pánovu, na počet svátostí, na významu kněžství, na spasitelný význam pokání a na konání dobrých skutků atd. Přes veškerý zahraniční vliv, ale v mnoha projevech zůstává život Jednoty bratrské zachován, tak jak tomu bylo dříve. Tíhne tedy ke zdůrazňování života v kázni a to stále ve větší míře, než jak tomu bylo mezi Filipisty nebo Flaciáni. Alespoň Jan Blahoslav rozhodně trvá na vnitřním řádu a kázni uvnitř Jednoty. V jeho osobní zbožnosti ráz bratrské zbožnosti přetrvává nepřerušeně a Jednota jej udržuje i dlouho po jeho smrti. Pokud jde o Blahoslavův vztah k církvi podjednou ( římsko-katolickou ) a k církvi podobojím ( utrakvistickou ) drží si zásadní stanovisko. Svůj vztah k oběma tehdejší vládou uznávaným církvím odůvodňuje prohlášením z roku 1567: „ co se dotýče římské a kališnické strany, ty věci při nich zůstávají, a oni se ještě více v nich tvrdí, pro něž oddělení se spravedlivě stalo“.84 Tak se naskytuje Blahoslavovi zvláštní pohled na českou reformaci. Všichni v ní byli podobojí, ale mezi sebou byli velice rozdílní. Zvláště mezi kněžími viděl veliké rozdíly. Byli různého směru, podle toho, jak studovali na cizích univerzitách, podle toho kým byli ordinováni, anebo jaké bohoslovecké knihy studovali. Jedni kněží byli rázu kališnického, polokatolického, jiní zase uznávali vliv Lutherův, jiní se oddávali vlivu Fláciova učení, jiní podléhali vlivu Bezova nebo Melanchthonovu, jiní zase studovali Kalvína nebo Zwingliho, ba dokonce se objevili i tací, kteří upřednostňovali polské unitáře. Byli mezi nimi lidé vzdělaní i nevzdělaní, horliví a hodlní, ale i nehodlní a lhostejní. Vše bylo teprve v počátcích a tvořila se 84

Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str. 222 34

církevní společnost za mnohých obtíží způsobené ze strany vrchnosti a samozřejmě vlivu okolní společnosti. Mocný vliv reformace hledal teprve svůj cíl v uspořádání moderní a životaschopné české církve. Bylo nutné, aby Jan Blahoslav jako představitel Jednoty bratrské zaujal určité stanovisko k těmto jednotlivým reformním hnutím a změnám především v Čechách a na Moravě. Tak až ke konci života Jan Blahoslav, kdy jako 48-letý stojí v čele Jednoty bratrské, dospívá na jedné straně k plnému souhlasu s učením wittenberských Filipistů, tenkrát silně nakloněných k učení o večeři Pánově podle výkladu kalvínistů. Na druhé straně, však doma pro zachování svého řádu a své kázně a své péče o život v následování Krista, zachovává svéráznost Jednoty bratrské a její církevní samostatnost a nezávislost. Jen pod jednou podmínkou projevuje ochotu, a to ještě zaobaleně, spojit se s ostatními církvemi, když totiž všechny se předem sjednotí ve společné konfesi. Podmínka tato je zřejmě nesplnitelná, a činí tuto ochotu iluzí. Je potřeba si ještě povšimnout, jaké postoje zaujal Jan Blahoslav k některým významným představitelům a odchylným směrům uvnitř samotné Jednoty bratrské. Nešlo zde sice přímo o nějaké sporné otázky teologické, ale šlo především o otázky mravní opravdovosti, bohoslužebného řádu a o poměr vzdělání a kultury. Otázky, kterým Blahoslav věnoval značnou pozornost a péči. O ožehavých mravních otázkách píše Jan Blahoslav ve spisu O rotě milované. Učinil tak na základě rozhodnutí sněmu z roku 1560. V tomto spise důtklivě a zřetelně varuje především mladé bratry a kazatele, sám zřejmě čistý radí k čistotě i jiným, aby zachovali svatost života a služby. K řešení této vážné mravní otázky stačilo Blahoslavovi důtklivé napomenutí. Mnohem podrobnějšího pojednání ze strany Blahoslava si vyžádala sporná otázka týkající se bohoslužebného řádu. Velmi živě byla projednávána po řadu let otázka týkající se biblických textů pro jednotlivá kázání a výročí. Dosud bylo v Jednotě bratrské na nedělních shromážděních a při svátcích kázáno na texty evangelií a z epištol od dávných dob určených a ustálených v tak zvaných perikopách.85 Již roku 1502 Mistr Havel Žatecký v Jednotě bratrské nepoužíval ke kázání perikop a další kazatelé byli také proti čtení perikop. Popud k tomu byl daný postojem reformátora Jana Kalvína, který odmítal použít zavedené texty katolické, ale i lutheránské. Důvodem bylo hlavně to, že ostatní obsáhlé Písmo bylo zanedbáváno a mnohokrát se ani nevzpomenulo. Proto někteří kazatelé kázali postupně na

85

Perikopa – stanovený krátký úryvek biblického textu přinášející poselství, které se čte při bohoslužbě, řecké perikópto znamená vysekávat. 35

jednotlivé biblické knihy, aby tak časem probrali pokud bylo možné celé Písmo. Zastánci lutherské linie v rámci Jednoty bratrské tuto novotu naprosto zavrhovali a zdůrazňovali dobré stránky stanovených perikop. Vznikly z toho velké spory. V Jednotě bratrské to byl právě bratr Jan Augusta, který již roku 1547 usiluje o změnu a přeje si, aby pro nedělní čtení Písma a pro kázání bylo zavedeno jiné pořadí textů, totiž podle článků obecné křesťanské víry. Starší bratři se postavili proti této Augustově snaze, ale bratr Augusta své myšlenky již sepisuje ve svém Sumovníku.86 V této práci bratr Jan Augusta pokračuje i ve vězení, kde sepisuje tzv. Registry.87 Mnozí kněží, zvláště v Čechách si oblíbili tento nový způsob, ale jiní jmenovitě na Moravě byli proti tomu. Starší církve proto uložili Janu Blahoslavovi a bratru Martinovi Červenkovi, aby sestavili Rejstřík, který by vyhovoval všem. Tak byla roku 1563 celá tato nesnáz přivedena ku pokoji. Jan Blahoslav během těchto sporů sepsal roku 1563 zvláštní pojednání, ve kterém probírá vzniklé otázky velmi podrobně a zásadně. Blahoslavovi nestačí jen výtky, že v církvi římské se čtou ty samé perikopy, a že by již z odporu vůči římské praxi měli Bratří od tohoto způsobu ustoupit. Naopak Blahoslav si je dobře vědomí toho, že Bratří neodmítají všechno co je v římské církvi, ale jen to co je pro ně nepřijatelné. A tak i zvyk čtení evangelií a epištol podle perikop nikdo neodmítal, ale zachovávali je téměř sto let. Jenže bratr Jan Augusta trvá na svém úmyslu a snaží se docílit změny podle jeho návrhu. Bylo o tom jednáno 24. června 1567 v Přerově. Starší předložili tuto věc k rozhodnutí bratrským kněžím a ti se jednoznačně postavili za stanovisko Blahoslavovo a přáli si, aby podle obvyklých způsobu probíhaly bohoslužby. Jejich důvody se shodovali s důvody Blahoslavovými. A to pro tyto příčiny: „ Jedno proto, že jest to nařízení i užívání první církve dobré a užitečné a Bratří v tom spisu o církvi položili, že v těch trojích věcí, kteréž i při římské církvi nalezli, dobré zachovány býti mají, poněvadž jsou čisté slovo Boží. Druhé, že to nařízení starobylé od otců našich hned s počátku Jednoty bylo přijato i užíváno za mnohá léta, a dobře k vzdělání sloužilo, podle čehož na táž čtení a epištoly mnohé výklady činili, i písemně na ně udělali. Třetí, že sou mnozí pobožní muži v Jednotě přední toho obhajovali a za lepší schvalovali, jako předně bratr Lukáš v listu svém, kterýž psal mistru Havlovi do Ouště leta Páně 1502, když proti tomu počal něco činiti. Bratr Jan Roh, když se již začínalo sloužiti podle víry, předpověděl, že zase musí na to přijíti, aby podle čtení svatém víra, a u víře čtení svaté 86

87

Sumovník je příručka pro kazatele a kněží, kteří by se chtěli řídit podle nového pořádků. Blahoslav jej posuzuje ve své Gramatice české, str 327 -9 hlavně po stránce gramatické Registry je přehledný seznam textů upravených podle článků víry. 36

kázáno býti má. Čtvrté, že se z takových přisluhování spatřují mnozí užitkové, vzdělání u víře, v lásce a v pokoji, poněvadž všecka celá víra všech článků v nich se káže a zvěstuje. Ačkoli tím pořádkem to nejde, ale kdežkoli na kterém místě stojí, vše dobře jest. Páté. Pro uvarování mnohých škod z toho pocházejících, jako pohoršení, rušení svazku lásky, jednomyslnosti, různice, nesnází a nepokoje, netoliko mezi lidem obecným ale i mezi služebníky vyššími i nižšími. Co pak toho mezi cizými jest, ne bez potupy pravdy o tom se mlčí. Šesté. Proto abychom proti našemu vlastnímu křesťanskému společnému vyznání nečinili, poněvadž v první artikuli confessí naší v tom sme se ohlásili, že sme netoliko ta čtení přijali, ale podle nich služby vedeme. Z čehož jestliže by jinak činěno bylo, toto by pojíti mohlo, že by spravedlivě to o nás mluvili, že jiné mluvíme a jinak činíme. Příčina byla by nepřátelům k utrhání dána, že se měníme co měsíc, že jsme vetešníci, a že jsme od starších Bratří odstoupili svémyslně, a s žádným z křesťanstva že se nesrovnáváme a strach z toho hrozného a většího pokušení. Sedmé. A byť pak i to změnění býti mohlo, což nepodobné jest, tedy příčiny přítomné, čas, místo a příhodnost toho nedopouští, na čež také přepilné šetření býti má“.88 Jan Blahoslav si je vědomí, že v tomto konservativním zachování starých a dobrých zvyků je zajedno s bratrem Lukášem Pražským. Blahoslav ani bratr Lukáš, jako i celá Jednota bratrská, si nelibovali v novotách, ale rádi trvali na tom, co již bylo dříve zavedené a osvědčilo se být prospěšným ke společnému vzdělávání. Přesto neodmítají nové myšlenky, ale mírně jim dopřávají v Jednotě průchodu. Roku 1570 starší v čele s Janem Blahoslavem zaujali v této věci rozhodné stanovisko. Augustův Sumovník měl být zatím po dohodě s ním upraven, aby vyhovoval potřebě jednoty. Augusta však tomuto přání vyhovět nechtěl. Vyzvali tedy bratra Jana Augustu zvláštním listem89, aby nepokračoval v sepisování a vydávání nových textů pro čtení služeb výročních, a tak nevnášel rozdělení do řad Jednoty bratrské. Nakonec smrt Blahoslavova a pak i Augustova odsunula otázku Sumovníku stranou, zvláště, když se jiné otázky a problémy draly do popředí. Přesto i tato sporná otázka byla v Jednotě bratrské řešena celkem ve smyslu Blahoslavova vidění. Ještě jeden důležitý spor byl v Jednotě bratrské, který Jana Blahoslava cele zachvátil. Byl to už dávný spor o to, zda a do jaké míry je v Jednotě bratrské žádoucí, aby se kněží

88 89

Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str. 223 - 224 Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str. 229 – 230 37

vzdělávali ve vědách humanitních a teologických, a aby je pak také v Jednotě uplatňovali. Jednostranné scholastické vzdělávání kněží v římské církvi, již za husitských dob v radikálních kruzích budilo odpor, odporovalo zdravému zbožnému životu. Avšak ti, kteří bojovali proti jednomu extrému, proti falešné zbožnosti, padli do extrému druhého, když bojovali proti humanitnímu vzdělávání vůbec, a tento odpor přešel i do řad Jednoty bratrské a projevoval se zde od počátku, jako odpor proti vzdělání. Bratr Lukáš Pražský, br. Krasonický, br. Prokop z Jindřichova Hradce nebo br. Jan Táborský byli sami vzdělaní muži, ale přesto také sdíleli odpor proti teologickému vzdělání. Velkým pokrokem bylo již to, když Jana Blahoslava a jiné mladé bohoslovce vyslali na zahraniční university. Jan Blahoslav tak mohl ocenit a získat humanitní a teologické vzdělání, které pak plně uplatnil v zájmu Jednoty bratrské. Usiloval vždy o to, aby Jednota bratrské měla kněží nejen zbožné, ale i vzdělané. Vzdělávání kněží se mu stalo životním posláním a podmínkou zdravého rozvoje celé Jednoty bratrské. Velmi těžce snášel, když odpůrci vzdělání povstávali proti němu a snažili se ho obvinit, že přináší cizí oheň do Jednoty. Byli to především kněží, z nich zvláště bratr Jan Augusta, kteří sami neměli takového vzdělání a kteří se nyní odvolávají na autoritu a slova bratra Lukáše Pražského. Tato palčivá otázka byla řešena již na synodě v Přerově v roce 1566. 90 Jan Blahoslav následně sepisuje 15. února 1567 v rozhorlení důsledně obranou Filipiku proti misomusům a pak roku 1571 ve Vadách kazatelů zdůrazňuje a obhajuje svoje stanovisko. Blahoslavovou snahou bylo to, aby bratrští kazatelé vynikali vzděláním i zbožností a mravní bezúhonností, aby se nebáli vzdělanosti, ale toužili, aby v Jednotě bylo pěstováno a šířeno vzdělání více, než-li dosud. Tak Jan Blahoslav v Jednotě bratrské stále zdůrazňuje, proti odchylným směrům, mravní opravdovost, ustálený a osvědčený řád, od něhož se nechce bez vážných důvodů odklonit, i když vážné důvody je ochoten vyslechnout. Stále stojí za tím, že je důležité vzdělání pro celý budoucí vývoj Jednoty bratrské. Cítí se v tom za jedno se všemi těmi, kteří byli v Jednotě v minulosti. Vzpomíná na ně s hlubokou úctou a uznáním. Vysoko si cení odkazu Mistra Jana Husa i těch kteří jsou blíže jeho době. Nade všechny vyzdvihuje úlohu bratra Lukáše Pražského a uznale se vyjadřuje i o bratru Martinu Michalcovi z Prostějova, v jehož čeledi kdysi sám byl. Připomíná zásluhy bratra Jana Roha, kdysi soudce Jednoty bratrské. Zvláště v dobrém světle připomíná svého prvního duchovního správce bratra Jana Wolfa z Přerova a nezapomíná ani na bratra Jana Černého. Vždy vzpomíná ve svých spisech Jan Blahoslav na tyto muže s úctou. Nejen že se s nimi často 90

Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str. 224 38

stýkal, ale vždy mu byli posilou k tomu, aby se nezalekl odporu těch, kteří šli jinou cestou, zvláště pak bratra Jana Augusty. Posilovali ho v tom, aby šel důsledně dál společně s nimi cestou srdečné zbožnosti, mravní opravdovosti, řádu, kázně a vzdělanosti. Jan Blahoslav je tedy muž velice zbožný, který vyrůstal v prostředí Jednoty bratrské a od samého mládí byl dotčený vlivy zahraniční reformace, zvláště pak vlivem wittenberských. Zásadně v hlavních věcech schvaloval společný postup Martina Luthera i Ulricha Zwingliho, Martina Bucera i Jana Kalvína, ale nerad viděl mezi nimi spory. Vedl Jednotu bratrskou směrem v mnohém příbuzným Melanchthonovým. V tomto smyslu je Jan Blahoslav již na počátku své veřejné činnosti osobnost nábožensky vyspělá, která je zcele proniknutá bratrskou zbožností, ale v učení silně ovlivňovaná witternberskými. Stanovisko Jana Blahoslava ke všem tehdejším otázkám nejzřetelněji objasňuje vyjádření v českém vydání bratrské konfese z Přerova roku 1562 a z roku 156491. Blahoslav vždy toto vydání pokládal za nejvlastnější bratrské věrouce. Náboženský život Jana Blahoslava se neprojevoval hloubáním tajemství víry, ale jeho zbožnost byla praktického rázu, snaží se, aby jeho zbožnost směřovala k životu opravdovému a mravnímu, v tomto je zajedno s Jednotou bratrskou, které nejede ve zbožnosti v první řadě o hloubání, ale o praktický život v následování Ježíše Krista. A tak i v Blahoslavově životě nestojí v popředí jeho zbožnosti bohoslovecká spekulace, nýbrž vroucí a prostá zbožnost, která se projevuje opravdovostí života v Kristově duchu. Pramenem této zbožnosti je celé svaté Písmo, jehož si Jan Blahoslav váží nade vše: „ Písma svatá Starého i Nového zákona jsou jako veliké hory Boží a jako studnice čerstvých a nejčistších vod ustavičně z nich vyplévající plné, z kterýchžto hor a studnic potom přeneseno jest do domů všechno to, což se hospodářům vidělo předně a gruntovně potřebného. A to jsou svatá čtení a epištoly, přiložené k jistým časům a dnům přes celý rok“.92 A vedle svatých Písem si váží Blahoslav i spisů vynikajících Božích lidí: „ Z těch studnic Písem svatých bývá přenesena ta výborná voda nad křišťál čistší k svlažování při tom domu všeho toho, což vláhy potřebuje. A toť jsou rozliční a velmi mnozí spisové mužů duchem Kristovým osvíceni, kteříž jsou nádoby aneb sudové toho rozkošného nápoje, vzatého z těch studnic, plní. I beříž tedy z toho ze všeho, co chceš, aby mohl hojně vlastně podoben býti kflíku zlatému nebo stříbrnému, nejdražší nápoj zdržujícímu“. 93 S Blahoslavovým životem je nerozlučně spjata jeho zbožnost. Jan Blahoslav by 91 92 93

Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str. 203 - 207 Ferdinand Slavík: Vady kazatelů. Praha 1876, str. 27 - 28 Ferdinand Slavík: Vady kazatelů. Praha 1876, str. 28 39

nemohl být zbožným člověkem, pokud by nebyl především opravdovou mravní osobností. V tomto ohledu je zajedno s Jednotou bratrskou, jejím učením i řády. Před svoje oči si vždy staví Boha a jeho Slovo, tak se jeho život stává pravdivým před Bohem i před lidmi. Blahoslavova zbožnost má obrovský význam a je vzorem pro konkrétní jedince, ale i pro celou Jednotu bratrskou a v neposlední řadě i pro celý národ. Jeho zbožnost má zásadní vliv na vývoj událostí a vede přirozeně k vytvoření jiné církve, než jak tomu bylo dosud. Blahoslavovi nestačí církev, v níž jde jen o obřad a poslušnost církevnímu učení, a v níž kněží i lid vedou neukázněný život. Nestačí mu ani církev, v níž jde jen o čistotu učení podle Písma, ale kde není projevován opravdový život víry před Bohem. Blahoslavovi šlo vždy o takovou církev, která se vyznačuje jednotou Božího lidu, žijícího vírou a v naději. Jde mu o církev žijící v poslušnosti Božího slova a v následování ducha Kristova. Takovou si vždy přál mít Jednotu bratrskou. V tomto smyslu ji věnoval celý svůj život a všechny svoje schopnosti i fyzické síly až do samého konce. Tak lze tvrdit, že Blahoslavova zbožnost je ve své podstatě vrcholem českého církevního reformačního hnutí. Oč šlo Blahoslavovi, o to vždy šlo i v celé české reformaci. Šlo vždy především o vroucí nadšené úsilí a o nový život v Kristově duchu, a o živé poznání Boha. V tomto smyslu již před Janem Blahoslavem působili Jan Milič z Kroměříže, Matěj z Janova i Mistr Jan Hus. O to také usilovali husité a zvláště pak samotná Jednota bratrská. Jejich svérázné úsilí charakterizující nejen Jednotu bratrskou, ale i celou českou reformaci, je tím cennější, že je nejen české, ale že je to hnutí ve své podstatě zdravé a oživující. Lze rozumět tomu, že Jan Blahoslav velice bděl nad tím, aby se v Jednotě bratrské neporušilo a nepřišlo na zmar, ale aby v ní bylo hybnou silou nového života v bodě současné i pro budoucí příští pokolení věřících.

4. Jana Blahoslava reformátor vzdělanosti a výchovy v Jednotě bratrské. Jan Blahoslav se vedle Petra Chelčického a Jana Amose Komenského řadí k významným osobnostem Jednoty bratrské a bývá právem pokládán za pedagogického předchůdce Jana Amose Komenského, nejen pro vyslovení celé řady pedagogických názorů, ale hlavně díky svým plánům na reformu bratrského školství.94 I když mnohé úvahy o vyučování a vzdělávání jsou v jeho díle uváděny jen příležitostně, představují bezpochyby kvalitativní přístup k danému problému, hlavně pak v jeho názory na vyšší vzdělání v Jednotě bratrské. Jeho pedagogické spisy jsou snahou o radikální reformu bratrského vzdělávání. Tyto snahy jsou neklamným dokladem

šíření

vzdělanosti v rámci Jednoty bratrské, v době jejího největšího rozkvětu, z kterého pak vyrostla výjimečná světová pedagogická osobnost Jan Amos Komenský. Dříve než se pokusím o zhodnocení Blahoslavovi pedagogické činnosti, musím se opět zmínit nejen o Jednotě bratrské, ale i o vývoji různých názorů na vzdělání a výchovu v tomto církevním společenství a o některých jejich hlavních představitelích. Jednota bratrská byla jednou z četných reformátorských církví v Čechách a na Moravě 15. a 16. století. Nově vzniklá církevní společenství radikálně zavrhly většinu církevních dogmat a obřadů a vystoupily otevřeně proti římskému katolicismu a jemu spřízněné šlechtě. Jednota bratrská vznikla po porážce radikálního husitského křídla. Bratřím byla cizí sociální nerovnost a odmítali bohatství jednotlivců, nepodporovali zájem o věci veřejné, neboť tyto se příčily jejich pohledu na křesťanský život. Odmítali vyšší vzdělání a spokojovali se pouze s ústním přednesem a poslechem Písma svatého 95. Stoupenci Jednoty bratrské byli převážně chudí venkovští námezdní dělníci, drobní řemeslníci a zemědělci. V počátcích Jednota bratrská odmítala veškerou formu vyšší vzdělanosti. Bylo to způsobené tím, že první kazatelé byli nevzdělaní řemeslníci, hlavně ševci, krejčí a tkalci. Dokonce prvním biskupem Jednoty bratrské byl Matěj z Kunvaldu, sedlák bez vyššího vzdělání. Zatímco co kališníci navazovali v otázkách vzdělání na humanismus, bratří zůstávali při vyučování svých dětí, tak jako před lety to prováděli první husité. Takto se snažili o důsledný postoj k Bibli s nechutí k vyššímu vzdělání. Z jejich pohledu to byla, ale snaha po dokonalé znalosti Písma svatého a 94

95

O Janu Blahoslavovi, jako o pedagogovi je v odborné literatuře poměrně málo psáno. Nejrozsáhlejší a dosud nepřekonaná práce na toto téma; Emanuel Havelka: Blahoslav předchůdce Komenského ( Praha 1925 ), dále pak o Blahoslavových školských snahách se můžeme dočíst v novějších dílech; Amedeo Molnár: Českobratrská výchova před Komenským ( SNP Praha 1956 ). Kratší příspěvek k Blahoslavově pedagogice a reformátorské činnosti můžeme najít; Rudolf Urbánek: K Blahoslavově Filipice proti misomusům ( Sborník Blahoslavův, Přerov 1923 ). Amedeo Molnár: Českobratrská výchova před Komenským. Praha 1956, str.5 41

života podle něho. Jenže jeho předpokladem byla nutná domácí výuka čtení. Nejednou na účet Jednoty bratrské byly napsány hanlivé listy, ve kterých vysoká úroveň biblického vzdělání jejich členů byla připisována ďáblovi: „ Právě důsledný biblismus se svým předpokladem, že křesťan, má-li Zákon plniti, musí jej sám dobře znáti, vedl k tomu, že takové vzdělání lidové, jež mohlo znalost písma každému členu jednoty zjednati, stalo se Bratřím žádoucí, stejně jako to již dříve bylo u Táborských a v Anglii u následovníků Viklefových, u Lollardů. Původně byla to péče, jež ukládána byla rodičům, hospodářům, aby děti učili číst. A třebas tato praxe byla velmi nesoustavná a jen příležitostná, přece záhy měla veliké výsledky, jež i od odpůrců Jednoty byly uznávány, ovšem svým způsobem, ve formě utrhačských a zlomyslných pomluv ( opětuje se tu znovu, co se dříve dělo prvním křesťanům i v Čechách prvním husitům ), že zřízením ďábelským každý, kdo se stane členem Jednoty, hned umí číst, a odpadne-li od ní, hned toto umění zapomíná“96. Všechny tyto pomluvy jsou bezpochyby neklamným dokladem podivu příslušníků jiného vyznání nad vysokým stupněm biblického vzdělání českých bratří. V počátcích byl duchovním otcem Jednoty bratrské Petr Chelčický. Ve svých spisech jako, Sieť viery nebo Postilla, ostře kritizoval univerzitní mistry, kteří nesprávně a po svém vykládali Bibli. Odmítal vojenskou sílu, jako prostředek řešení sporů mezi lidmi a národy, stejně jako právo soudních rozhodnutí. Naopak vyzvedl křesťanskou rovnost, úctu a lásku k Bohu a k bližnímu svému. Jednota bratrská učinila proces výchovy jednotlivce neodmyslitelným projevem života celého společenství. Hlavně se to týká otázky kázně a vzájemnosti, otázky sounáležitosti ke společnému dílu: „ učily se v Jednotě bratrské dítky od rodičů, čeleď od hospodáře, mladší od starších, nižší od vyšších, toho strážci a dozorci byli bratr bratrovi, setra sestře, laikům kněží, kněžím laici. Byli tedy mezi Bratřími vychováváni ode všech všichni“97. Své členy rozdělovali do tří skupin. Jednota dala tomuto trojímu dělení vlastního lidu poslední vyjádření v Řádu, schváleném synodou v Žeravicích roku 1616, který byl později vydán i tiskem.98 Řád zdůraznil, že jde o rozdělení pracovní, metodické, vychované:„Lid a posluchače rozdělili sobě otcové naši, podlé stupňů práce, kteráž se přitom konati má, na počáteční, prospívající a dokonalé, neb k dokonalosti se nesoucí. Počátečními nazývali ty, kteříž se teprv summě katechismu a náboženství křesťanského počátkům učí. Prospívající jsou, kteříž začátkům náboženství již vyučeni, v péči pastýřskou přijati a všechněm v církvi služebnostem připuštěni jsouce, posvěcení svého ostříhají. Dokonalým nazývali zmocněné již 96 97 98

Rudolf Urbánek: Sborník Blahoslavův - K Blahoslavově Filipice proti misomusům. Přerov 1923, str. 161 Amedeo Molnár: Českobratrská výchova před Komenským. Praha 1956, str. 11 V Lešně polském léta 1632 42

v povědomosti věcí Božích a u víře, lásce, naději tak vkořeněné, že i jiné osvěcovati a k zprávě jim představovati se mohou“.99 Zpočátku neměli bratří své vlastní školy. Vychovávali své děti a služebnictvo doma, kde každý měl možnost získat základní vědomosti a poznání Písma, dále pak se naučili číst, psát a počítat. Jen kněžský dorost byl vychováván ve zvláštních školách, které byly obvykle ustanoveny v domech duchovních správců a biskupů začínající Jednoty bratrské. Stejně jako děti a čeleď doma, tak i tento kněžský dorost byl vedle zmíněného učiva zasvěcován i do tajů nejrůznějších řemesel. Úroveň vzdělání byla vždy úměrná vzdělání správce sboru. Z Dekretů Jednoty bratrské lze postřehnout, že Jednota bratrská přímo nařizovala, aby se v neděli členové Jednoty sešli a hospodář nebo jiný člen domácnosti předčítal z Písma. Nad výchovou dětí, stejně jako všech příslušníků Jednoty bratrské dohlížela volená rada starších. Z uvedeného lze vidět, jaký význam přikládala Jednota bratrská výchově mládeže od útlého věku. V této výchově pak učinili dominantním cílem vštípení sociálních, morálních a etických vlastností ve spojení s vírou svých otců v Boží království a spasení. Dávali důraz na kázeň, pracovitost, píli, houževnatost, vzájemnou nesobeckou pomoc a skromnost. Vyplývá to již z prvních písemných zpráv Jednoty bratrské z roku 1464, kde na jednom místě doslova stojí: „aby jeden druhému pilnosti měl k vzdělání a ku polepšení býti. Aby každý v svém povolání zachovával se v dobrém svědomí, jakož zpráva apoštolská učí. Nejprve kněží a ti, kdož učí, aby se na příklad vydali jiným v slovech i skutcích, aby nebylo co trestati“100. I v samotných dalších spisech, jako jsou Dekrety Jednoty bratrské, zřetelně vidíme, že výchovné úsilí se v životě bratří objevuje ve všech důležitých dokumentech. Na základě znalostí a dovedností, charakterových vlastností, které příslušníci Jednoty bratrské výchovou získávali, můžeme vysvětlit jejich soudržnost, neohroženost a odolnost v obraně víry i samotné církve před pronásledováním. Je také pozoruhodné, že pro výše již uvedené kladné vlastnosti, přijímali, členy Jednoty bratrské, jako řemeslníky i na statky jinověrné šlechty. S postupem doby, v polovině 16. století, nebyla již možná izolovanost a odloučenost Jednoty bratrské od okolního světa. Bylo třeba navázat kontakty se sousedními zeměmi. Domácí, soukromé vyučování již nestačilo potřebě Jednoty bratrské. Proto nastává obrat v pohledu na vzdělávání jejich členů. Tento obrat byl způsoben i vstupem zámožnějších řemeslníků i šlechticů do samotné Jednoty bratrské a dále pak vlivem šířícího se humanismu v 99 100

Řád církevní Jednoty bratrské,ve Veškerých spisech J. A. Komenského, sv. XVII, Brno 1912, str 32 - 35 Amedeo Molnár: Českobratrská výchova před Komenským - Spisek Starých Bratří, učiněný léta Páně 1464. Praha 1956, str 49 43

Evropě. Na základě těchto vlivů se stalo, že významný moravský šlechtic a politik, Karel starší ze Žerotína101 a příslušník Jednota bratrské, považoval za rozhodující pro zabezpečení budoucnosti každého národa vyspělé školství, ve kterém by se mládež vzdělávala přirozeným způsobem k bohabojnosti a k víře. Snil o spojení prvků vzdělání křesťanského s prvky vzdělání přírodovědeckého a společenského. V roce 1599 listem z 3. února z Rosic se dokonce obrátil Karel starší z Žerotína na svého přítele v Basileji, doktora Amanda Polana z Polandsdorfu102, profesora bohosloví, aby mu poslal řád školy ve Svatém Havlu ve Švýcarsku. Podle tohoto vzoru chtěl v Přerově, jak doslova napsal: „ v místě, které nepřátelé pravdy mají za sídlo hereze a rádi by mi ji vyrvali“103, zříditi bratrskou akademii. V důsledku finančních nesnází však k uskutečnění tohoto plánu nedošlo. Tím Žerotín nepřímo navázal na snahu Blahoslavovu, jak si později ukážeme, který také uvažoval zřídit vysokou školu v Ivančicích: „ proto snad již v něm vznikl úmysl povolati i na školy bratrské schopné cizince, kteří by pomohli Jednotě i v této příčině státi se nezávislou na cizině. Jeho snahy v tomto směru, přervané předčasnou smrtí, byly zčásti splněny, když uprostřed let sedmdesátých z Vitemberka na bratrskou školu do Evančic mohl přijíti proslulý Esrom Rüdinger, ježto 17 bratrských šlechticů se zavázalo přispívati na jeho plat i na opatření jednoho pomocníka a několika sluhů, škola se přes leckeré překážky slibně rozvíjela, takže záhy měly i studenty z jiných zemí. A ovoce snah Blahoslavových lze vidět i v usnesení synody v Mladé Boleslavi roku 1584, aby při sídlech biskupů bratrských byly udržovány vyšší školy: v Čechách v Mladé Boleslavi, na Moravě v Evančicích a Přerově“104. Jelikož převážná část členů Jednoty bratrské byla z chudých zemědělských a řemeslnických vrstev, bez většího majetku, a musela žít na panstvích, kde je jejich vrchnost respektovala, bylo prvořadým úkolem pro vedoucí činitele Jednoty, vyvést ji z odloučenosti od okolního světa a obhájit na veřejnosti její právo na existenci. Na provedení tohoto diplomatického manévru byly dva návrhy, reprezentované křídly velkou stránkou a malou stránkou. Na konci 15. století se v soupeření mezi dvěma stranami úspěchy přiklánějí na

101

102

103 104

Karel starší z Žerotína ( 15. září 1564 Brandýs nad Orlicí – 9. října 1636 Přerov ) významný moravský šlechtic, politik, spisovatel a představitel moravského zemského patriotismu, byl žákem Blahoslavovým na bratrské vyšší škole v Ivančicích, studoval na protestantských školách ve Štrasburku a Basileji. Byl ochráncem a světskou hlavou Jednoty bratrské. Stal se podporovatelem mladého Jana Amose Komenského, kterého pověřil sepsáním žerotínské geneologie a v letech 1611 až 1613 financoval jeho studia v Německu. Amand Polan z Polandsdorfu ( 16. prosince 1561 – 17. červenec 1610 ) byl významným kalvinistickým teologem a spisovatelem českého původu Amedeo Molnár: Českobratrská výchova před Komenským. Praha 1956, str. 32 Rudolf Urbánek: Sborník Blahoslavův - K Blahoslavově Filipice proti misomusům. Přerov 1923, str. 176 44

velkou stránku. Bylo to v době, kdy již vznikají první bratrské školy. Zřizování bratrských škol se stalo pravidlem až v druhé polovině 16. století. V té době, jak lze sledovat v Dekretech Jednoty bratrské se objevují první náznaky tendence posílat nadané a schopné chlapce na vyšší školy do ciziny. Definitivní rozhodnutí nejvyššího shromáždění starších Jednoty bratrské padlo v roce 1556 na synodě v Přerově, kde vybíráním nadaných bratrských synů na vysokoškolská studia do zahraničí byli pověřeni bratří Jan Černý a Matěj Červenka. Významnou úlohu při prosazovaní vyššího vzdělání v Jednotě bratrské sehrál především Jan Blahoslav, který spisem Filipika proti misomusům105, kde v bojovné a plamenné řeči proti nepřátelům

umění a vědy, jasně přesvědčil všechny

pochybovačné věřící a vedoucí představitele Jednoty bratrské o nutnosti vyššího vzdělání. Jan Blahoslav se opravdově zabýval plánem na zřízení vysoké bratrské školy. V polemikách musel nejednou obhajovat své stanovisko a rázně vystupovat proti konzervativním názorům biskupa Jana Augusty106, který se odvolával na autoritu bratra Lukáše Pražského107 a na jeho spisy vyššího vzdělání mezi křesťany. Filipika proti misomusům vznikla z prudkého vzrušení a Blahoslav ji zapsal do Aktů Jednoty bratrské v rámci IX. svazku. Původně neměla být publikována, neboť tuto záležitost pokládal za vnitřní problém Jednoty

a osobní spor s Janem Augustou. Spis se stal

významným příspěvkem k obhajobě vyššího vzdělání. Jasně ukázal, že k dalšímu zdravému vývoji Jednoty bratrské se nevystačí s přirozeným nadáním jednotlivců, ale jenom skrze systematické vzdělávání a učení bratří mohou ochránit společenství od nevzdělanců, od kterých hrozí jen zkáza. Jan Blahoslav, přes veškerý odpor uvnitř Jednoty bratrské, se snažil především povznést výchovou a úroveň vzdělání bratrských kazatelů. Nebývalou měrou přispěl ke zdokonalení výuky bratrských kněží spisem Vady kazatelů108. Mimo to ještě napsal 105

106

107

108

Název Filipika proti misomusům pochází od P. J. Šafaříka. Původně se spis jmenuje Corollarium additum anno 1567 die 15. Februarii, který připsal Blahoslav ve dnech 15. - 18. února 1567 do IX. Svazku Bratrského archivu pod názvem „ Poznamenání soudu mého o těch slovích Br. Lukáše, že nic nepsal, čehož by v jednotě nevzal“. Pojem filipika byl převzatý z díla řeckého řečníka Démosthena ( řečník Démosthénés byl vůdcem proti makedonské strany a nenáviděl Filipa II. otce Alexandra Velikého, jeho kritická řeč byla vedena proti politice podmaňování si řeckých městských států a byla nazvána Filipikami ). Pojem filipika pak zůstal zachován pro typ polemických a útočných projevů nebo symbolem ostré kritiky. Jan Augusta (1500 – 13. ledna 1572 ) pocházel z kališnické rodiny, v roce 1524 vstoupil do Jednoty bratrské, v roce 1531 se stal knězem a roku 1532 byl zvolen do Úzké rady a seniorem, v roce 1547 přebírá úřad sudího Jednoty. V čele Jednoty usiloval o její sblížení se světovou reformací – luterány, kalvinisty i s českými kališníky – snažil se tak Jednotu vyvést z postavení pronásledované sekty. Patřil k odpůrcům vyššího vzdělání členů Jednoty bratrské. Po porážce prvního protihabsburského povstání byl 25, dubna 1548 zajat a šestnáct let vězněn na Křivoklátě. Měsíc po propuštění z vězení se opět ujal svých úřadů v Jednotě. Jeho přání spojit různé proudy české reformace byly částečně naplněny vytvořením České konfese až po jeho smrti. Lukáš Pražský ( 1460 – 11. prosince 1528 ) patří mezi významné biskupy Jednoty bratrské. Zasloužil se o překonání odporu českých bratří k vyšší vzdělanosti. Vady kazatelů – učebnice rétoriky, z roku 1570

pro potřebu bratrských škol Gramatiku českou109, Musicu110 a dokonce se s jeho učitelským působením v Prostějově spojuje vznik a vydání Slabikáře Czeského. Tato uvedená díla, která jsou zcela v souladu s učením Jednoty bratrské, natrvalo zapsala Jana Blahoslava mezi naše nejpřednější osobnosti historie národa, povýšila ho na předchůdce učitele národů Jana Amose Komenského. Blahoslavovou zásluhou byly od druhé poloviny 16. století zřizovány v Čechách a na Moravě bratrské latinské školy, které se dělily na nižší a vyšší. Z těchto škol pak nejlepší absolventi byli posíláni na vysokoškolská studia do zahraničí, převážně pak do Německa. Tak v roce 1575 studovalo v cizině přes 40 chlapců, členů Jednoty bratrské. Takto vzdělaná mládež mohla s daleko větším úspěchem hájit učení Jednoty bratrské proti jinověrcům, případně získávat jejich sympatie, neboť znala nejen výborně svou mateřskou řeč, ale i latinu, řečtinu, případně i některý západoevropský jazyk. Na některých univerzitách se dokonce učili i hebrejsky. Z univerzitních studentů se pak stávali výborní učitelé na bratrských školách. Některé z nich byly proslaveny daleko za hranicemi naší vlasti. Tak například věhlasné bratrské školy v Přerově, Fulneku, Lipníku nad Bečvou, Prostějově, Ivančicích a Velkém Meziříčí měly mezi svými žáky nejednoho zahraničního studenta. Školní režim žáků v bratrských školách byl přísně veden k pracovitému způsobu života a odříkání se světských zábav a radovánek. Vyučování bylo chápáno jako nezbytná vážná a plánovaná činnost i pro bratrskou víru. Žáci takto zvyklí pořádku a přípravě na vyučování později na zahraničních vysokých školách potřebovali k jejich absolvování polovinu času než ostatní studenti. Jednota bratrská věnovala také velkou pozornost tisku vlastních knih. Na Moravě v rozmezí let 1486 – 1620 bylo tiskem zásluhou bratří, vydáno 440 děl různého žánru. Z toho 239 v českém jazyce , 144 v latině a 57 v německém jazyce. Jednota bratrská uvádí, že v letech 1457 – 1620 známe 150 spisovatelů vyšlých z bratří a více než 500 jejich děl. V době, kdy v Německu reformační hnutí vtisklo určitý ráz universitám, začínají se objevovat v Jednotě bratrské náznaky změn v názoru na vyšší vzdělání. Vydávané knihy, i když většinou sloužily k účelům mravně vzdělávacím111, a styky s Erasmem Rotterdamským112, jsou toho

109

110 111

112

45 Gramatika česká 1551 – 1571, vznikla původně jako komentář ke staršímu gramatickému spisu. Poskytuje rady kazatelům a překladatelům a velké množství literárně – historických údajů. Jak uvádí Josef Jungman: „ za života Blahoslavova nebyla vydána tiskem, ale přednášela se na bratrských školách“. (Historie literatury české z roku 1849, str. 128) Musica – učebnice hudební teorie a praktické návody, z roku 1558 Mimo četné překlady humanistické byly vydávány pro prostý lid neznající latinu i knihy populárně naučné. Tak například v roce 1506 byl vydán Spis o nemocech morních a roku 1517 Herbář, obě knihy od bratra Jana Černého ( bratra Lukáše Pražského ) a dále pak Klaidiova mapa Čech z roku1517, a první česká porodnická kniha z roku 1519 Zprávy a naučení ženám těhotným a bábám pupkořezným. Erasmus Desiderius Rotterdamský, vlastním jménem Gerrit Gerritszoom ( 27. října 1496 – 12. červenec

důkazem. Z uvedeného lze vidět, jakou významnou úlohu sehrála Jednota bratrská k povznesení vzdělanosti českého národa. Velkou péči věnovali čistotě českého jazyka, kterým bratří psali svá díla, kázali a konali bohoslužby, dokázali, že čeština je rovnocenná latině. Jejich heslem bylo, lepší, než mluviti ciceronskou latinou jest mluviti zbožně, pravdivě ve své mateřštině. To je důkazem, že čeští bratři v bratrských školách, které nebyly jen ve městech, ale i na vesnicích, ve kterých se nevzdělávali pouze chlapci, nýbrž i děvčata, navštěvující zvláštní školy pro dívky, naučili své děti důkladně mateřské češtině, a tak právem v 16. století byla Jednota bratrská pokládána za

nositelku ryzího českého jazyka. Odkazují se na slova

reformátora Mistra Jana Husa: „ Svatý muž a slavný mučedlník Boží mistr Jan Hus v svém Vejkladu na přikázání Boží v kapitole 40 při liteře r připomenuv nejprve Ezdráše, onoho svatého, přísný skutek i dí: „Také se mají přičiniti knížata, páni a rytířstvo i měšťané, aby řeč česká nehynula. Pojme-li Čech Němkyni, aby se hned děti česky učily a nedvojily řeči. Nebo řeči dvojení jest hotové závidění, roztržení, popuzení a svár. Protož český král své paměti, Karel císař, přikázal Pražanům, aby své děti česky učili a na radném domu, jemuž německy říkají Rathaus, aby česky mluvili. A jistě jakož Nehemijáš, slyšav, ano dítky židovské mluví odpolu azotsky, a neumějí židovsky, proto je mrskal a bil, též by nyní hodni byli mrskání Pražané i jiní Čechové, ješto mluví odpolu česky a odpolu německy. A kdo by mohl všecko vypsati, jak sou již řeč zmátli, takže když pravý Čech slyší, ani tak mluví, nerozumí jim, co mluví, a odtud pochází hněv, závist, rozbroj, svárové a české potupení“. To Mistr Jan Hus.113

1536 ) holandský myslitel, augustiánský řeholník a představitel zaalpské renesance a humanismu 46 113

Amedeo Molnár : Českobratrská výchova před Komenským – Jan Blahoslav Gramatika. Praha 1956, str. 178 -9

5. Jan Blahoslav pedagog a bratrské školství Blahoslavovy studijní pobyty v cizině měly obrovský význam nejen pro jeho vlastní vědecké poznání, ale přispěly evidentně k jeho humanitnímu, politickému a církevnímu rozhledu. Reformace a humanistické ideje, se kterými se zde setkal, ještě více upevnily jeho přesvědčení o nutnosti vyššího vzdělání v Jednotě bratrské. Filipika proti misomusům je toho jasným důkazem, neboť v ní dokazuje škodlivost konzervatismu biskupa Jana Augusty a jeho přívrženců. Blahoslavův humanismus se stal významným předpokladem k jeho výchovným a školským reformám. Blahoslavův boj o nutnost vyššího vzdělání mezi bratřími, byl zápasem o pravé zhodnocení odkazu bratra Lukáše Pražského, jehož se hlasitě dovolávali v šedesátých letech 16. století odpůrci hlubšího a širšího vzdělání v rámci Jednoty bratrské. Spatřovali v Janu Augustovi, který se vrací z křivoklátského vězení, svého vůdce. Blahoslavova Filipika je pozoruhodným pokusem vyložit správně Lukášovo dílo historicky a posílit potřebu vyššího vzdělání. Z celé rozsáhlé činnosti, jež vyplňuje posledních 20 let krátkého života Blahoslavova, jak z jeho vlastní práce vědecké, jež byla nad jiné účinným podmětem pokračovatelům i následovníkům jako veliký vzor v každém oboru, jehož se dotkla, tak z jeho péče o školství bratrské, o výchovu kněžskou a též o opatření duševních potřeb laických kruhů bratrských je patrna neúnavná snaha o všestranné zvýšení kulturní úrovně v Jednotě. Harmonický poměr mezi mravní vážností bratrskou i mezi světlou inteligencí humanistickou, jejž sám nejlépe ztělesňoval, byl jeho velkým cílem i pro Jednotu bratrskou, již celým srdcem náležel a kterou právě proto usiloval zdokonalit, aby byla všem ostatním vyznáním příkladným vzorem mravnosti i vzdělání. Proto nemohlo se ho nic bolestivěji dotknout než nové hlásání staré sprostnosti bratrské s přímo zamířeným hrotem proti kulturním úspěchům, jichž Jednota dosáhla, v posledních letech hlavně jeho vlastním přičiněním. Jeho bojovná pohotovost, s níž dříve již střežil a hájil zájmů Jednoty proti odpůrcům vnějším, posledně v roce 1564 proti Martinovi Žateckému, bakaláři v Domažlicích, v obhajobě nového kancionálu, při čemž však již musil se postavit proti, lidem buď hloupým, buď pyšným aneb i neupřímným, závisti a nenávisti chyceným, nejenom z nepřátel Jednoty, nýbrž i z vlastních jejich členů. Jeho snaha byla tím citlivěji podrážděna, když z kruhů bratrských se znovu počaly ozývati hlasy, jež odporem svým nezasahovaly jen jednotlivé částky, nýbrž celé jeho životní dílo a tím i, jak on nepochyboval, nové zpevnění budoucnosti bratrské. Z té příčiny se obrátil se vší prudkou a ostrou výmluvností, jaké byl schopen, proti nové reakci a její hlavě, Janu Augustovi. 48

Učinil tak ve spisku Corollarium additum anno 1567 die 15. Februarii čili Poznání soudu mého o těch slovích bratra Lukáše, že nic nepsal, čehož by v Jednotě nevzal, známém v literatuře pod jménem Filipiky proti misomusům, který napsal takřka jedním dechem ve čtyřech dnech v živém dojmu rozhorlení, patrné ještě v charakteristickém, neklidném písmě.114 Ve Filipice i ve Vadách kazatelů se často Blahoslav dovolává starých klasiků, zejména Cicerona115 a humanisty Erasma Rotterdamského, od něhož částečně bere i název k Vadám kazatelů a jehož práce je mu určitou předlohou i ke Gramatice české116. Jednota bratrská nevěnovala ve svých počátcích školnímu vzdělávání a vědeckým snahám svých členů patřičnou pozornost. Teprve Blahoslavův příchod znamená v Jednotě bratrské určitý mezník, kdy původní idea prostoty a zbožného následování Krista je doplněna požadavkem vzdělanosti budoucích představitelů Jednoty bratrské. Kdyby Jednota bratrská pokračovala v původní linii, stagnovala by, neudržela by krok s jinými církvemi a neubránila by se nepřátelům a kritikům. Nestala by se oporou českého národa, jak po náboženské, kulturní, tak i politické a mravní stránce. Blahoslav si byl toho vědom, a proto navázal na svého předchůdce Vavřince Krasonického117, správce bratrského sboru v Litomyšli a člena úzké rady, zemřel v roce 1532. Ve své Filipice Jan Blahoslav ostře odsuzuje nepřátele vyššího vzdělání, kteří dokonce rázně odmítali Lutherovu radu118, aby Jednota bratrská nepohrdala vyšším vzděláním a zvláště cizími jazyky ( latinou, řečtinou, hebrejštinou ), jež napomáhají jasnějšímu pochopení Písma. V roce 1549 pak Jan Blahoslav přivezl z Královce s Václavem Kolaříkem a Janem Rokytou Speratovo psaní synodě bratrské, která se sešla 28. října v Prostějově. V něm bylo doporučeno, aby se Jednota nevyhýbala vyššímu vzdělání. Synoda stanovisko Speratovo přijala a hned vyslala Jana Blahoslava a Jana Rokytu na studie do Basileje a tři další mládence do Královce. Do Královce byl v té době poslán na studie Blahoslavův jediný bratr Martin Abdon.119

114

115

116 117

118

119

Rudolf Urbánek: Sborník Blahoslavův - K Blahoslavově Filipice proti misomusům. Přerov 1923, str. 176 - 177 Ciceronův spis De oratore ad Quintum fratrem III ( O řečníkovi pro bratra Quinta tři knihy ) byl fingovaný dialog tří řečníků ( Antonia, Crassa a Gaia Iulia Cíesara Strabona ) o systému rétoriky. Dalšími spisy jsou míněna zřejmě díla: M. Tulli Ciceronis Brutus sive de claris oratoribus; M. Tulli Ciceronis Orator adM Brutum; Ciceronovi se připisuje i Rhetorica adHerennium. Gramatika česká dokončená v roce 1571 Nejvýznamnější spis Krásonického – O učených – se zabývá otázkou vyššího vzdělání, počtem a vlivem učených v Jednotě bratrské Amedeo Molnár: Českobratrská výchova před Komenským - Diskuse s Martinem Lutherem o studiu jazyků. Dopis Lutherovi jménem Jednoty bratrské poslal Lukáš Pražský 16. září 1523. Praha 1956, str. 69 – 73 Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str. 167

Později se pod vlivem Jana Blahoslava bratrské školy v Prostějově, Přerově, Ivančicích120 a Mladé Boleslavy staly příkladnými pro ostatní školy v zemi. V Ivančicích vzniklo hlavní náboženské a kulturní středisko Jednoty bratrské. Škola pod vedením Jana Blahoslava, už jako biskupa, byla nejprve vyšší školou s kněžskou průpravou, kde se žákům dostalo vedle bohosloveckého také humanitního a jazykového vzdělání. Po nějaké době se škola stává přístupná široké laické veřejnosti. Se jménem Jana Blahoslava je spojený vznik mnoha dalších laických bratrských škol v Čechách a na Moravě. Jeho zásluhou bylo, že se stalo pravidlem, aby správcové škol a duchovní studovali na vysokých školách v cizině, čímž bylo vzdělání nebývalou měrou povzneseno. Blahoslav se nejen zasloužil o napsání mnoha knih pro bratrské školy, které pak použily jako učebnice, ale současně se snažil zřizovat bratrské tiskárny121. Jan Blahoslav se tak stal průkopníkem vyššího klasického humanitního vzdělání, tvůrcem nového nazírání na vyšší vzdělání v období od druhé poloviny 16. století až po Bílou horu. Právem často toto sedmdesátileté období bývá nazýváno obdobím Blahoslavovým. Toto označení není nadnesené, neboť byl to právě Jan Blahoslav, který spolu s biskupem Matějem Červenkou se zasadil na přerovské synodě v roce 1561 o rozhodnou porážku Jana Augusty a jeho přívrženců.122 Jan Augusta byl nakonec o rok později vyloučen z Jednoty bratrské a zbaven biskupského úřadu. Po propuštění z vězení byl do Jednoty bratrské znovu přijatý, stalo se roku 1564. Jan Blahoslav se zájmem sledoval školy, které navštěvoval. Často jezdil do Přerova a do Prostějova, zde dokonce i několik týdnů v roce 1551 vyučoval. Blahoslavovy názory na vyšší vzdělání se v Jednotě bratrské udržovali i po jeho smrti. Tak např. v roce 1584 synoda v Mladé Boleslavi vydala rozhodnutí, aby při bratrských sídlech biskupů v Mladé Boleslavi, Přerově a Ivančicích byly udržovány vyšší školy. K vrcholu Blahoslavovy pedagogické a navíc i literární činnosti můžeme právem řadit jeho působení v Ivančicích, kde po třináct let od roku 1558 až do roku1571 zastával biskupský úřad. Vedle toho plnil v Jednotě bratrské i významnou funkci písaře a hlavně historika Jednoty bratrské. O bratrské škole v Ivančicích se nám zachovala řada písemných dokladů ve formě různých zpráv a protokolů. Ivančická bratrská škola, na níž studovalo asi 120

121

122

49 Do roku 1849 se užíval název Evančice. Pak již jen Ivančice. V roce 1575 zde dokonce vznikla věhlasná laická šlechtická škola, v jejímž čele stál významný wittemberský universitní profesor řečtiny a filosofie Esrom Rüdinger Tiskárny byly většinou tajné. Tak např. Ivančická tiskárna označovala tištěné knihy s udáním Ex horto – ze zahrady nebo Ex insula hortensi - z ostrova zahradního Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str. 203 – 207

40 chlapců, byla složena ze dvou oddělení, vyššího a nižšího. Z jednotlivých zpráv je patrné, že byl dodržovaný zavedený školní řád, jak pro samotné studenty, tak i pro dospělé a učitele. Po ranních modlitbách se vždy rozcházeli všichni za svými pracemi, chlapci šli do školy, jinoši a dospělejší šli po svých studiích, ke cvičení se v jazycích a k přednáškám bohosloveckým. Ve vyšším oddělení se žáci učili němčině a latině, snad i řečtině a hebrejštině. Přední místo zaujímala výuka mateřského jazyka. Na několika místech v Gramatice české je vidět Blahoslavův vřelý vztah k jazyku českému: „Nebeské hvězdy spatřovati a svému vlastnímu jazyku dobře neuměti, hanba“ „A jistě jakož Nehemijáš, slyšav, ano dítky židovské mluví odpolu azotsky, a neumějí židovsky, proto je mrskal a bil: téžby nyní hodni byli mrskání Pražané i jiní Čechové, ješto mluví odpolu česky a odpolu německy, říkajíc: tobolka za tobolka....“ Správně by měli vyslovit česky: „ tobolka za tobolku“.123 Zvláštní místo v ivančické škole zaujímala pracovní výchova, o které se dovídáme z mnoha písemných zpráv: „ po obědě mnozí a zvlášť ti mladí pracují něco dobrého rukama svýma až do odpoledních modliteb a tu v mé přítomnosti v Evančicích pracovali někteří v dílně tiskařské, jiní zase vázali knihy, jiní opět silnější štípali dříví a nepamatuji se, zda někteří i tkali plátna.“124 Není bez zajímavosti, že z uvedeného příkladu můžeme usuzovat, jaký význam přičítal Blahoslav právě tiskařství a knihařství pro další zájem o sebezdokonalování a vzdělávání bratří. Mezi studenty ivančické školy byli nejen synové vynikajících pánů, ale i katolíci a příslušníci jiných národností, hlavně pak Němci. Pozváním Rüdinerovým na Moravu vstupuje šlechta do dějin bratrského školství nápadně jako aktivní činitel. S jejího hlediska je snaha po zřízení šlechtické a panské školy reformačního směru zcela pochopitelná. Přesto neměla být šlechtická škola něčím úplně novým, ale měla navazovat na činnost ivančického bratrského domu. Starším Jednot bratrské šlo především o učení dítek a předně mládenců. Mezi žáky již zmíněného Esroma Rüdingera patřili: Karel starší ze Žerotína – syn Jana ze Žerotína nebo Karel z Liechtenšteina, synové hraběte z Thurnu a Hrádečku, páni z Kounic a jiní. Hospodářsky zajišťovali Rüdingerovu ivančickou profesuru bohatí páni svými dary a finanční podporou. I po Blahoslavově smrti věhlas ivančické školy neustále stoupal. „ To jest přípis toho listu, kterýmž mistr Ezrom od pánů povolán, Ctihodnému a učenému pánu Ezromu Rüdingerovi, mistru svobodného umění a filosofie, též profesoru na universitě ve Wittenberce, našemu příteli zvláště milému. 123 124

Amedeo Molnár: Českobratrská výchova před Komenským – Jan Blahoslav Gramatika. Praha 1956, str. 179 Šimon Bohumil Turnovský, pozdější přední vůdce polské Jednoty bratrské, opisuje denní řád na bratrské škole 51

Ctihodný, veleučený Mistře, buď Vám vždy přítomný náš pozdrav a naše vůle, laskavě Vám nakloněna. Přátelsky s Vámi sdělujeme, že se nám v tomto moravském markrabství až do dnešního času nedostává dobré výchovy mládeže, škol a vyučování pro naše mladé dědice. Bylo nám však navrženo mnoho prostředků a sami jsme pojali nemalé záměry, jak totiž zmíněným nedostatkům odpomoci a jak umožniti našim dědicům a dětem dobrých přátel vzdělání v bázni Boží, kázni a ctnosti, jakož i ve svobodných uměních, v latině a jiných jazycích. Po častých poradách jsme se rozhodli zříditi dobrou křesťanskou školu, která by splnila naši touhu a náš úmysl. Vaši osobu nám vysoce vychválili a doporučili jako vhodnou a schopnou pro to, co zamýšlíme, jednak pastýři našich duší a naši představení, jednak mladí pánové, kteří studují na universitě ve Wittenberce. Proto se Vás dotazujeme tímto listem, zda byste byl svolný pomoci nám v řečeném podniknutí jako president či rektor školy. Jest také naše vůle vynaložiti vše, abychom v této zemi zřídili s pomocí Boží a Vaší školu šlechtickou a panskou. Prosíme Vás tedy, abyste s námi přátelsky ujednal výši platu, abyste měl postivý příjem a nemohl si na nás nikterak stěžovati. V naději, že tuto naši žádost neoslyšíte, nýbrž že nám co nejrychleji odpovíte, poroučíme všechny nás milosti Boží Dáno v Brně dne 20. března léta 1574 Znata z Lomnice, nejvyšší sudí zemský, Jan starší z Žerotína na Náměšti, Fridrich z Náchoda na Dunajovicích.125 Všechny Blahoslavovy spisy měly velmi úzký vztah k bratrskému školství, byly psány pro tyto školy na základě dlouhodobých zkušeností Jana Blahoslava ze školní praxe a života v Jednotě bratrské. Na Gramatice české pracoval Blahoslav posledních dvacet let života. Celá práce je psaná tak, aby nejen učitel, ale hlavně žák dokonale rozuměl textu. Gramatika česká je doplněním prvních českých gramatik kališnických kněží Petra Gzella, Beneše Optáta a Václava Philomatese. K nim připojil svoje poznámky, které jsou rozsahem větší než zmíněné gramatiky. Spis je proložený řadou citací, které horlí pro užívání a rozšíření českého jazyka. Mnohdy se autor odvolává i na Mistra Jana Husa. Blahoslavova Gramatika česká nevyšla za jeho života tiskem. Teprve v roce 1855 ji objevil v knihovně tereziánské akademie vídeňské Ignác Hradil a spolu s Josefem Jirečkem ji nedokonale vydali ve Vídni roku 1857. Po té ji upravenou a s poznámkami připravil do tisku doc. Dr. Alois Gregor z Brna.126 125 126

Amedeo Molnár: Českobratrská výchova před Komenským. Praha 1956, str. 201 Amedeo Molnár: Českobratrská výchova před Komenským. Praha 1956, str. 175

Ještě adresnější účel pro bratrské školy než Gramatika česká měl jeho spis Musika, jak již hlásá podtitul, Musica, to jest knížka zpěváků náležité zprávy v sobě zavírající. Bratři věnovali hudbě a zpěvu náležitou pozornost. Ve druhém vydání Musiky z roku 1569 v Ivančicích Blahoslav přidává, naučení potřebná kantorům a písní skladatelům. Mnohé části Musiky jsou psány tak, aby žáci snadno pochopili hudební teorii. Blahoslav napsal Musiku na přání svých přátel při úspěšném vydání kancionálu. Spis Musika byl na bratrských školách hojně užíván v rámci výuky. Vedle Musiky měl pro výuku hudby a zpěvu na bratrských školách značný význam Kancionál šamotulský, který svým uspořádáním a grafickou úpravou plně vyhovoval potřebám výuky. Kancionál obsahuje 735 písní, z nichž 68 pochází od Jana Blahoslava. Jeho zásluhou byl uspořádán a poprvé vydán v Šamotulích u Poznaně roku 1561, později byl vydán v Ivančicích a Kralicích. Pro bezpečnost bylo vydání kancionálu svěřeno do tiskárny hraběte Lukáše z Górky, polského šlechtice a majitele zámku v Šamotulích u Poznaně, kde tiskař Alexander Oujezdský, český emigrant z Litomyšle, za dozoru Václava Solína v roce 1560 započal s tiskem.127 Ještě významnější roli než kancionál sehrál v bratrském školství výjimečný Blahoslavův překlad Nového zákona, psaný ryzí češtinou, neobvykle shodný s originálem a vyznačující se zároveň poetičností a jemností českého jazyka. Tento překlad se stal vzorem dokonalé češtiny i v pozdějších letech a přiměl bratry k překladu Starého zákona, jejž v letech 1579 – 1583 vydali jako tzv. Šestidílku. Tak se stal Blahoslavův Nový zákon významným nástrojem reformátorských snah Jednoty bratrské proti vlivu feudálních katolických kněží a katolické šlechty. Touto prací lze Jana Blahoslava právem řadit na stejnou úroveň s Martinem Lutherem. Spis Vady kazatelů ( Vitia concionatorum ) se řadí k dalším významným dílům Jana Blahoslava, určeným nejen kazatelům v bratrských sborech, ale především studujícím na bratrských školách, kteří se připravovali k bohosloveckým studiím. Vady kazatelů jsou vlastně sbírkou vysokoškolských přednášek, které Blahoslav připravoval pro vyšší bratrskou bohosloveckou školu v Ivančicích. Tímto záměrem chtěl nahradit adeptům zahraniční universitní studia. Jsou návodem, jak postupovat při kázání Božího slova, čeho všeho se mají kazatelé vyvarovat, aby kázání splnilo svůj účel. Vadám kazatelů předcházelo vydání dnes ztracených spisů Pořádek kázání ročního a Naučení mladých kazatelů čili ctnosti kazatelské.

52 127

Jednota bratrská 1457 – 1957, Sborník k pětistému výročí založení. Praha 1956, str. 52 – 53

Vady kazatelů napsal Jan Blahoslav proto, že poznal víc špatných kazatelů než dobrých. Aby lépe charakterizoval špatnou výslovnost kazatelů, používal v textu i notového záznamu. Jan Blahoslav svým působením na různých místech Moravy a v Mladé Boleslavy vtiskl bratrským školám osobitý ráz. V bratrské škole v Mladé Boleslavy byl Jan Blahoslav pomocníkem Jana Černého – Nigrana již od roku 1548 a pak krátce v roce 1551 a od roku 1552 trvale až do roku 1557. O věhlas mladoboleslavské bratrské školy se bezpochyby přičinil sám mladý Blahoslav, neboť jedině on byl schopen na základě svých znalostí a bohatých zkušeností rozvíjet vzdělání na tak vysoké úrovni. Podobnost škol mladoboleslavské a ivančické, jak v organizaci tak i ve vnitřním zřízením jsou nepochybnou zásluhou jedné osoby, a to Jana Blahoslava. Vidíme tedy, že vliv Blahoslavův nebyl jen úzce regionální, ale celonárodní. Byl způsoben převážně snahou Jana Blahoslava o zvýšení kněžského a učitelského vzdělání. Tuto vyšší vzdělanost nelze chápat jen z hledisky humanity a pokroku, ale především prosazováním bratrské věrouky. Musíme v ní spatřovat i oporu Jednoty bratrské proti nepřátelům církve, která sdružovala své členy a vtiskla jim svůj program. Pomocí návštěv a vizitací, které plynuly z funkce biskupa, ještě více se uplatnily Blahoslavovy názory a rady na život ve školách i v Jednotě bratrské. Blahoslav mohl jejich prostřednictvím dosáhnout vytčeného cíle, který si stanovil. Z mnoha pramenů uvedených v Dekretech Jednoty bratrské vyplývá, že Blahoslav velmi kladně zasahoval ve prospěch bratrského školství na bratrských synodách, a to hlavně v letech 1556, 1558, 1568, které téměř vždy měly na programu školskou problematiku. Při těchto synodách měl Blahoslav jako písař Jednoty vedoucí postavení a otázky vzdělání patřily do jeho pravomoci. Nemalou měrou se Blahoslav zasadil o rozvoj nových bratrských škol. Mnohé laické školy, které vznikly v druhé polovině 16. století, byly založeny pod vlivem názorů a snah Jana Blahoslava o vyšší vzdělání. Vyučovalo se v nich vedle víry také svobodným uměním a jazykům. Školy byly přístupny dětem bez rozdílu postavení a majetku rodičů, aby je připravovaly k nejrůznějším povoláním, nikoliv jen ke kněžství. Jan Blahoslav se tak stal obhájcem a zakladatelem vyšší kultury vzdělanosti v Jednotě bratrské, organizátorem přeměny bratrského školství, které na podkladech klasického vzdělávání dosáhlo největšího vrcholu v období předbělohorském. V díle Jana Blahoslava na mnohých místech nalezneme řadu příležitostných moudrých myšlenek i když je nepodává uceleně. Jan Blahoslav si uvědomoval shodně s mysliteli té doby, že se zdárnou výchovou je třeba začít již od mládí. V Gramatice české doslova říká: „ Hřebíček, když se do dřewa wosykowého za syrowa wrazí a když zaschne, těžce se dobude neb wytáhne, raději se zlámati a tam zůstane nějaký kus: tak když se za mládí wrazí hřích do

člowěka a zastará se, potom by jej chtěl wytáhati, s těžkostí mu co učiníš, wždy něco zůstane... Dítě ne hned sobě krájí chléb nožem, ale musí jemu jiní jím krájeti neb lámati, tak ne ihned člowěk můž se zprawiti neb mluwiti sám, ale od jiných potřebuje, aby jemu lámali, učili, zprawowali“.128 K problematice mravní výchovy nalezneme řadu pozoruhodných názorů, kdy si je Blahoslav velmi dobře vědomý užití přimeřeného trestu k dosažení kázně: „Matka nerozšafná, když se dítě urazí, hned je tepe a tak přidá jemu bolesti, ale maudrá nejprw potresce a ukáže, kde a proč se urazilo, potom šiliňk teprw dá. Tak člowěk maudrý, když uhlédá, že někdo padl, ne ihned se oboří, jakoby chtěl doraziti, ale pěkně časem jemu ukáže a rozmluví s ním, dáwá jemu weystrahu, naučení,“129 Jan Blahoslav připouští tělesné tresty shodně s Janem Amosem Komenským, ale je proti surovému, lidsky nedůstojnému trestání. Jako účinnější výchovné prostředky staví však před tresty odměny, pochvaly a uznání. V další části Gramatiky vybízí Blahoslav rodiče, aby učili děti rozumně hospodařit: „ Mnozí lidé sau jako wlk. Když nosí wlčatům, někdy žiwého nětco přinese, aby je učil štwáti.také lidé z mládí učí děti a cwičí je, kudy a kterak mají nabýwati statkůw, dávajíce jim kačata, hausata, aby sobě wychowali a prodali, potom na peychu nakládali.“130 Podobně bychom nalezli řadu pedagogických myšlenek v dalším Blahoslavově díle Musica, která je vlastně učebnicí pro kantory a skladatele písní. Blahoslav zde velmi výstižně, jednoduše a přitom přesně formuluje své názory na výchovu a vyučování. Poukazuje mimo jiné i na to, že v hudební výchově se musí cvičit i nadaný žák, aby se ještě více zdokonalil: „.... nenaučí se jistě vrána tak zpívati jako drozd: ale však že opraveno a ze svého způsobu dosti daleko vyvedeno býti může pilností a prací, toť přísloví zavřené pravdě nic na odpor není, čehož skutek neb zkoušení mocně potvrzuje“131 Ve Vadách kazatelů stejně jako v Musice bychom se mohli setkat s mnohými myšlenkami, které úzce souvisí s Blahoslavovým pohledem na výuku na bratrských školách. Vedle nutnosti výuky k mravnosti a odpovědnosti rodičů za dokonalý vývoj a výchovu svých dětí zdůrazňuje Blahoslav, že s výukou se má začít již od raného dětství: „velmi mnoho na tom záleží, koho denně slyší doma, s kým mluví od mládí, jak otcové i matky mluví.“132 V dalších částech Vad kazatelů se zabývá mimo jiné srozumitelností a názorností 128 129 130 131

132

Ivan Hradil a Jindřich Jiráček: Gramatika česká Jana Blahoslava 1571. Vídeň 1857, str. 301 Ivan Hradil a Jindřich Jiráček: Gramatika česká Jana Blahoslava 1571. Vídeň 1857, str. 311 Ivan Hradil a Jindřich Jiráček: Gramatika česká Jana Blahoslava 1571. Vídeň 1857, str. 303 Musica dle vydání Hostinského z roku 1896, str. 31 – 32, v práci Jan Blahoslav a Jan Josquin. Příspěvek k dějinám české hudby a teorie umění XVI. věku. Ferdinand Slavík: Vady kazatelů. Praha 1876, str. 62, Blahoslav cituje M. T. Cicera 55

učiva, skromností nejen v učení, ale i v práci, dále pak problémem zvyku a jeho nápravy, tříbení paměti i rozlišení podstatného od méně podstatného. Těžiště výchovy vidí Blahoslav v mravní výchově, ve výchově ke skromnosti a pokoře. V tom je typický znak bratrského přístupu k tomuto problému. Z uvedených příkladů je zřejmý Blahoslavův význam v dějinách české estetické výchovy mládeže. Neméně zajímavý je i Blahoslavův názor na osobnost učitele a vychovatele. Kazatel, můžeme říci učitel, podle Blahoslava je vzorem života, poznání a konání. Jeho slova musí být vlastní, výstižná a pravdivá. Veškeré výchovné působení se musí opírat o činy respektující člověka v člověku, podle Božího slova: A jakž chcete, aby vám lidé činili, i vy jim též podobně čiňte.133 Kazatel má být bystrý, opatrný a dospělý. Své vzdělání nemá dávat okázale znát. Stejně jako ke knihám, tak i k lidem má být co nejpřívětivější. V samotné Filipice proti misomusům je mnoho myšlenek, které se dotýkají vyučování a výchovy. K nejvýraznějším bezpochyby patří ty části, v nichž Blahoslav poukazuje na skutečnost, že lenost je odpůrcem umění: „Jsa člověk pilný nemenšil se v umění“ a že k dosažení vzdělanosti lze se dobrat jen vytrvalou a houževnatou prací: „ K smíchu podobné jest některých našich marné mudrování, těch totiž, kteříž chtí, aby hned člověk to, čemuž se neučil, pojednou dělal.“134 Nejúčinnější prostředek proti lenosti je podle Blahoslava živé Boží slovo. Ve výmluvnosti pak vidí umění předkládat, učit, napomínat a povzbuzovat. Čtení je pak jednou z cest k umění výmluvnosti a schopnostem sdělit své myšlenky. Jan Blahoslav vysoce oceňuje vzdělanost a váží si vzdělaných lidí. Vyvrací obavy bláznivých a nesmělých před vzdělanosti. Vzdělanost chápal ovšem z úzkém sepětí s bratrskou náboženskou reformou. Lze to dokumentovat jeho zdůrazněním vzdělanosti v duchu zbožnosti. To odpovídá dobovému pojetí životních zkušeností nejen ze strany Jednoty bratrské, ale i okolní společnosti 16. století. Jan Blahoslav se také vedle své činnosti teologické, literární, kulturní a politické natrvalo zapsal i do dějin českého školství a české pedagogiky. Na rozdíl od Jana Amose Komenského měl to štěstí, že mohl své návrhy, i když s mnohými obtížemi, uskutečňovat na bratrských školách ve své rodné zemi, zatímco Komenský po počátečních pokusech v Přerově a ve Fulneku se musel uchýlit do emigrace a tam na cizích školách zavádět reformu škol podle vlastního úsudku. V mnohém je Jan Blahoslav kritičtější, výstižnější, a snad i 133

134

Lukáš 6:31, Biblí svatá, Podle posledního vydání kralického z roku 1613. Vytištěno péčí Biblické společnosti v Praze 1942 Filipika proti misomusům, citace je vyňata z textu, kde Blahoslav kriticky rozebral celoživotní práci a snažení Lukáše Pražského pro Jednotu; Amedeo Molnár: Českobratrská výchova před Komenským. Praha 1956 str. 154 56

pokrokovější než sám Komenský. Projevuje se to hlavně v otázce lidské přirozenosti a její přeměny výchovou, nebo názoru na klasickou a humanitní vzdělanost. Snad to bylo způsobeno i faktem, že se Jan Blahoslav vědomě vyhýbal náboženským sporům ve svých spisech, neboť se obával, že by byl bratrskou censurou brzděn. Svým dílem se Jan Blahoslav natrvalo zapsal do českého kulturního dědictví, jako jedna z nejvýznamnějších osobností našich národních dějin. Bratrské školy pak v celoevropském měřítku již tehdy byly počítány k nejlepším v Evropě. Od doby Jana Blahoslava již nemluvíme výlučně o vzdělanosti kněžské, neboť tato se jeho zásluhou rozšířila i mezi laickou veřejnost. Jednota bratrská tak vybočila v chápání vyššího vzdělání z jednostranného náboženského směru. A tak právem napsal Vavřinec Orlík z Brandýse nad Orlicí do Úmrtní knihy bratrské nad ztrátou milovaného staršího Jednoty bratrské Jana Blahoslava: „ téhož létha uts. 1571 v sobotu 24. dne měsíce listopadu na poli k 23. hodině umřel Bratr Jan Blahoslav v Krumlově, z předních čtyř, písař Jednoty, otec a vozataj lidu Páně v Jednotě, muž veliký a znamenitý, velice pobožný, pracovitý od mladosti, ke všem přívětivý, jehož pověst široce mezi jinými národy roznesena vznikla, veliký a drahý klínot Jednoty. Přespříliš brzo podle našeho soudu pán Bůh jej vychvátiti ráčil; on sám ví, z jakých příčin ( divní Boží soudové! ). S radostí čekal na uspokojení země Páně ( totiž jaký způsob bude Jednoty po snížení Bratra Augusty )“135 I když nemůžeme Jana Blahoslava hodnotit na významově stejné úrovni s nejlepšími evropskými pedagogickými reformátory své doby, přesto ho lze se zřetelem na jeho statečný boj za vyšší vzdělanost a díky jeho houževnaté politické, církevní a literární činnosti, ještě dnes po více jak 400 letech po jeho smrti pokládat za nejvýraznější českou osobnost 16. století.

135

Sborník Blahoslavův 1523 – 1923, z Nekrologu bratra Vavřince Orlíka, Přerov 1923 57

6. Jan Blahoslav jazykovědec a literát Celé 16. století je v našich dějinách poznamenáno trvalými mocenskými rozpory mezi habsburskou dynastií a českými nekatolickými stavy. Výsledkem těchto rozporů, zvláště úsilím protikatolické opozice stavů, byla tzv. Česká konfese136 z roku 1575, která měla zajistit svobodu vyznání víry, jak lutheránům, tak také jiným vyznáním včetně Jednoty bratrské v českých zemích. Víme však, že císař Maxmilián II. tuto konfesi odmítl potvrdit. Ale ani náboženské svobody potvrzené později císařem Rudolfem II. v jeho Rudolfově majestátu z roku 1609137, neměly dlouhého trvání a nepřinesly české zemi toužebný klid. A tak zvláště druhá polovina 16. století a začátek 17. století jsou poznamenány zostřeným bojem o náboženské otázky, které byly odrazem hlubokých otřesů v oblasti hospodářského a společenského vývoje. A přesto je pozoruhodné, že právě toto období přineslo největší rozvoj české literatury v církevním i v měšťanském prostředí. Uvedená doba zrodila ideál zbožného a vzdělaného spisovatele, který dává především své schopnosti do služeb věřícího lidu a který zároveň usiluje o vysoké mravní hodnoty inspirované svatým Písmem a o zachování mateřského jazyka, jako hlavního prostředku dorozumívání. Toto údobí je poznamenáno tvůrčí činností takových významných osobností jakým byli Jana Blahoslav, Daniel Adam z Veleslavína a Jan Amos Komenský. Chci předně poukázat na ta literární díla, která ukázují Jana Blahoslava v plné šíři jeho skutečného významu. Při vší své vyčerpávající práci organizátorské, diplomatické, v práci pro Jednotu bratrskou samu, trpící při tom všem neobyčejně chatrným zdravím, vytvořil Jan Blahoslav literární dílo, co do rozsahu a hloubky takové, že je mu nutno projevit úctu a obdiv. Celé Blahoslavovo literární dílo dokumentuje jeho živý zájem o jazykovědu a rozvoj českého 136

137

Česká konfese, společné vyznání víry o 25 článcích dohodnuté mezi českou luteránskou, novoutrakvistickou a českobratrskou šlechtou, předložené na sněmu v roce 1575 Maxmiliánovi II. Panovník pod tlakem okolností ústně českou konfesi potvrdil, 25. srpna povolil vyšším stavům luterského vyznání ustanovit defenzory, později však souhlas odvolal. Majestát Rudolfa II. - privilegium vydané 9. července 1609 Rudolfem II., které zaručovalo náboženskou svobodu i pro Jednotu bratrskou. Majestát Rudolfa II. vycházel z české konfese, kterou tím potvrzoval. Byl výsledkem stavovské politiky i odezvou postupu českých stavů ve sporu Rudolfa II. s jeho bratrem Matyášem. Na základě Majestátu Rudolfa II., k jeho obraně, byli ustanoveni defenzoři. I v důsledku jeho nedodržování byl svolán sjezd defenzorů a 25. května 1618 byla vydána stavovská apologie vypočítávající prohřešky proti tomuto Majestátu. Defenzor = obránce, obhájce, historicky v 16. - 17. století volený zástupce českých nekatolických stavů. Úřad zřízen 25.8.1575 při jednání o České konfesi, zvoleno patnáct defenzorů; úřad defenzora obnoven v roce 1609 po přijetí Majestátu Rudolfa II.; kompetence vymezena ustanovením Majestátu a Porovnání. Sbor defenzorů tvořilo 30 osob. V květnu 1618 kvůli nedodržování Majestátu Rudolfa II. svolán sjezd do pražského Karolina; podnítil české stavovské povstání v letech 1618 – 20. 58

spisovného jazyka. Je nesporné, že gramatickými studiemi se Blahoslav zabýval téměř od počátku své literární činnosti. Jistě nebylo to soustavné studium, ale tajemství české gramatiky nedávala Blahoslavovi spát, takže bylo jen otázkou času, kdy se těmto problémům začne věnovat trvale a systematicky. I v tomto dozrál čas, jehož počátek můžeme položit do roku 1551, tj. do začátků jeho spisovatelské tvorby. Poznámky o českém jazyce narůstaly, materiálu přibývalo. Jan Blahoslav se nejdříve seznámil se třemi pracemi, které se v jeho době rovněž pokoušely vniknout do zákonitostí české řeči. Byla to díla autorů Beneše Optáta z Telče, Petra Gzella z Prahy a Václava Philomatesa z Jindřichova Hradce. Blahoslav doplnil uvedená díla vlastními poznámkami, připojil vlastní dodatky, které svým rozsahem i obsahem vytvářejí dílo nové, úplnější, významnější. Dílo nazval Gramatika česká, dílo jako celek vychází až v roce 1571, v roce Blahoslavovy smrti. Celé dílo se dělí na dvě části. V první části Blahoslav seznamuje čtenáře s gramatikou Optátovou, Gzellovou a Philomatovou, v druhé části podává své přídavky, poznámky a doplňky v sedmi knihách. Je to souhrn téměř dvacetiletého pilného pozorování živé lidové mluvy důkladného čtení starých textů, Biblí na pergamenu i nových tištěných kancionálů a traktátů. Pro bohatství shromážděné látky je tato Blahoslavova práce pro nás neocenitelnou a nepřebernou zásobárnou vědomostí o českém jazyku a písemnictví 16. století v Čechách. Nelze při výkladu o tomto díle zapomenout ještě na jednu neobyčejně významnou okolnost. Blahoslav nepsal svou Gramatiku jen z čistě vědeckých pohnutek, i když tyto byly jistě převažující složkou, ale také z důvodů niterných, které vycházely z jeho vřelé lásky k rodné mluvě, k rodné zemi a k Božímu lidu. Gramatika česká vyrostla z Blahoslavovi velké sečtělosti, z vědomostí teoretických i praktických, ze znalosti lidového jazyka. Jan Blahoslav v díle uplatnil cit pro jazyk. Na svou dobu měl Jan Blahoslav jistě velké znalosti jazykové, a přece nemohly stačit na zvládnutí tak obrovského úkolu, jejž si stanovil, ale i tak lze konstatovat, že Blahoslavova Gramatika je dílo vynikající, že je chloubou naší jazykové literatury 16. století. Dále bych se chtěl zaměřit na ostatní díla Blahoslavova a psát o nich v tomto časovém sledu, jak vznikala. Jeden z prvních slovesných pokusů Jana Blahoslava spadá do počátku padesátých let 16. století, kdy vzniklo jeho dílo O původu Jednoty a řádu v ní. O tomto díle víme, že se v něm Jan Blahoslav pokusil na základě dostupných pramenů a pomůcek ukázat na úlohu římské církve od doby Karla IV. V této práci se postavil na obranu reformace a samotné Jednoty bratrské. V díle věnuje pozornost samotnému vzniku Jednoty a jejímu Božímu vyvolení a poslání v životě českého národa. Je jistě pozoruhodné, že už před 59

vydáním tohoto díla se Jan Blahoslav zabýval dějinami Jednoty bratrské, a to za pobytu v Mladé Boleslavy. Zde totiž pomáhal Janu Černému zvanému Nigranus, při spisování dějin Jednoty bratrské. Bohužel dílo, které z této práce vzešlo a které autor nazval Historie bratrská, se nedochovalo. Se vznikem práce O původu Jednoty a řádu v ní souvisí velmi úzce práce na Archivu Jednoty bratrské. I když je zapotřebí zcela objektivně konstatovat, že Blahoslav nebyl historikem v pravém slova smyslu, přece i zde vykonal obrovské dílo. Spolu s Janem Černým věnoval mnoho času organizaci přípravných dějepisných prací. Výsledkem této úmorné práce byl soubor pramenů k dějinám Jednoty bratrské, nazvaný Akta Jednoty bratrské. K pozoruhodným Blahoslavovým dílům patří také traktát Spis o zraku, jak člověk zrakem to jest viděním a hleděním sobě nebo jiným škoditi může. Jan Blahoslav v tomto díle, jež napsal pravděpodobně v Přerově roku 1550, se dotýká morální oblasti lidského života, když se snaží zdůvodnit, že člověk začíná hřešit svýma očima, a že by se právě proto měl vyvarovat těch pohledů svých očí, které ho svádějí ke hříchu. V tomto díle je nutno především si všimnout té skutečnosti, že Blahoslav zde zdůrazňuje ušlechtilost stvořených věcí. Jan Blahoslav rozvádí své myšlenky v díle do značné hloubky a nelze upřít, že si při tom počíná, jako obratný spisovatel. Jeho jazyk ve Spisu o zraku vyniká nejen uhlazeností, ale i lidovou drsností. I když dílo rozsahem nepříliš velké, tvoří významný článek Blahoslavovi literární tvorby. V druhé polovině 16. století nastávají Janu Blahoslavovi velmi rušná léta. Jsou vyplněna většinou jednáními diplomatickými, neboť Blahoslavovi šlo především o to, aby v neklidné době 16. století zajistil příznivé podmínky pro nerušený život příslušníků Jednoty bratrské. Sem patří jednání s následníkem trůnu Maxmiliánem II. ve Vídni, teologické polemiky s Matyášem Flaciem Illyrikem v Magdeburku, hovory s osvíceným Filipem Melanchtonem v Lipsku. Náboženské problémy řeší v dopisech, které jsou adresovány Janu Kalvínovi, a dále celá řada jiných jednání, které Jana Blahoslava nejen vyčerpávají, ale především ho odvádějí od jeho literární činnosti. Té se mohl plně věnovat až od roku 1558, kdy se v hodnosti biskupa Jednoty bratrské usadil v moravských Ivančicích, odkud také řídil sbory moravské i české. Svou literární pozornost zaměřil Blahoslav především k potřebám Jednoty bratrské v oblasti duchovního zpěvu. Je známo, že všechna starší vydání bratrských kancionálů byla dávno rozebrána. A i kdyby jich bylo dostatek, nemohly tyto kancionály obstát před požadavky Blahoslavovy doby, ani svým obsahem, ani svou formou. Bratrská synoda proto 60

rozhodla, aby byl vypracován zcela nový kancionál, odpovídající současné době. A tento těžký úkol byl vložen na bedra Jana Blahoslava. Pomoc Jana Černého byla vcelku bezvýznamná. Jednota bratrská přikládala v této době velký význam kancionálu, neboť v něm spatřovala vedle Bible a katechismu jednu z nejdůležitějších svých duchovních knih. Blahoslav pracoval na tomto díle od roku 1558 celá tři léta. Věnoval velkou péči otázce věroučné, ale i rytmické. Tu mu šlo především o shodu a jednotu slova a melodie. Nemalou pozornost věnoval i stránce jazykové i pravopisné, i když právě zde při úpravě textu narážel na určitou neochotu některých bratří, kteří zastávali staré formy textů. A tak konečně po úmorné práci mohl být v polských Šamotulích u Poznaně roku 1561 vytištěn kancionál pod názvem Písně chval božských.138 Snad by bylo vhodné se na tomto místě zmínit i o díle, které má svým pojetím blízko k Šamotulskému kancionálu. Jan Blahoslav si totiž začal uvědomovat při tvorbě kancionálu hudební podstatu duchovního zpěvu, a proto se pokusil o jeho teoretické zpracování. Učinil tak v díle Musica, to jest knížka zpěváků náležité zprávy v sobě zavírající. První vydání bylo vytištěno v Olomouci roku 1558, druhé opravené a doplněné 1569 v Ivančicích. Jan Blahoslav v díle dokazuje, že duchovní píseň má splňovat tři důležité požadavky: estetický, má vzbuzovat vůli a poučovat. Sotva byla dokončena tato práce, vyvstala v Jednotě bratrské potřeba dalšího díla. Bratři se začali zabývat myšlenkou nového překladu Bible, zvláště Nového zákona. Už od počátku zrodu této myšlenky kladly se její realizaci překážky. Sám královský dvůr zakázal vytištění podobného díla na území Čech, ba dokonce se tak nesmělo stát ani v Norimberku. A ačkoliv to zní téměř neuvěřitelně, přece se tak stalo u nás na Moravě, a to v tajné tiskárně v Ivančicích. Autorem překladu Nového zákona byl Jan Blahoslav. I zde, ostatně jako vždy, přistupoval ke zvládnutí úkolu nesmírně zodpovědně. Vycházel ze znalosti všech dostupných starších i novějších překladů českých i cizích jazyků. Při své práci bedlivě zkoumal, kriticky srovnával, posuzoval a hodnotil dostupné materiály. Dlouho přemýšlel, opravoval, uplatňoval své jazykové schopnosti, ať už ve znalosti řeckého i latinského originálu, z nichž vycházel a překládal do českého jazyka, který ovládal jako humanista do všech jeho detailů. Byla to úmorná práce. Trvala celá léta. Konečně se dílo zrodilo roku 1564 a o něco později se stalo základem celé Kralické Bible. Vedle přesného překladu je třeba především zdůraznit krásu češtiny, její srozumitelnost, jasnost a určitost. Z celého díla vane vážnost a svátečnost, zároveň ale i vroucnost a srdečnost. Blahoslavův jazyk působí bezprostředně i svou barvitostí. 138

Jaroslav Vlček: Dějiny české literatury. Praha 1951, str. 326 – 327 61

V tom je také velikost tohoto díla i autora samého. K této Blahoslavově práci bude nejvhodnější citovat slova Jana Amose Komenského, který ve svém Kšaftu říká o Kralické Bibli: „Pán Bůh tomu tak požehnal, že málo ještě jest národů, kteříž by tak pravdivě, vlastně i jasně svaté proroky a apoštoly v svém jazyku mluvící slyšeli. Přijmiž to tedy za svůj vlastní klénot, vlasti milá, a užívej toho k slávě Boží a svému dobrému a užitečnému vzdělání.“139 V připomenutí slov Komenského z hlediska nejen poslání Božího slova, ale i z hlediska historického je totiž nejvýznamnější fakt, že jazyk celé Bible se stal velmi brzy vzorem spisovné mluvené češtiny. Na tomto mistrovském překladu se učily celé generace bratrských spisovatelů. Právem počítá česká literatura toto dílo k jedněm z vrcholů, jimiž se můžeme chlubit nejen ve svých vlastních řadách, ale i před zraky cizími. V době, kdy Jan Blahoslav pracuje na překladu Nového zákona, vyvstává v Jednotě bratrské velmi vážný problém, který svou hloubkou a hlavně možnými důsledky své realizace by mohl v Jednotě bratrské vyvolat těžký otřes. Z historie víme, že Jednota bratrská zapustila své kořeny nejdříve na venkově mezi selským lidem a neváhaje říci, že převážně mezi lidem, jehož úroveň vzdělanosti v žádném případě nelze hodnotit příliš vysoko, snad právě naopak. Tomuto lidu lze však v dané situaci připsat nelíčený zájem o poznání těch myšlenek, které podle pojetí bratrské teologie vedly k nastolení lepších pořádků na zemi nebo ke spravedlivé odplatě na věčnosti. Avšak i v době Blahoslavově také uvnitř Jednoty bratrské probíhal dosti ostrý spor. V něm významnou roli sehráli zejména dva muži, Jan Augusta a Jan Blahoslav. Je známo, že Jan Augusta toužil po tom, aby ovládl Jednotu bratrskou zcela sám, aby mohl ve svých rukou soustředit neomezený vliv. K dosažení tohoto cíle mu měli dopomoci lehce ovlivnitelní nevzdělaní sedláci, řemeslníci, drobní živnostníci, starší lidé, mezi nimiž chtěl rozsévat myšlenky o zbytečnosti pěstování věd a umění na půdě Jednoty bratrské. Je pochopitelné, že taková masa nevzdělaných lidí se dá pak velmi snadno ovládat. Vhozená jiskra mohla zcela lehce rozpoutat skryté pudy a vášně, a právě toho chtěl dosáhnout biskup Jan Augusta. Nelze se divit, že Jednota bratrská se musela s tímto mužem rozejít. Přerovská synoda proto roku 1561 adresuje Augustovi list, v jehož závěru se říká: „ tomu všemu již konec činíme a Vám pravíme, abyste nám v Jednotě pokoj dali a o spravování, opatrování i vyvozování přejejí se nestarali“.140 Celý tento proces byl naprosto nutný, neboť vývoj ukazoval že Jednota se nemůže omezit jen na malé a uzavřené skupiny v selském prostředí, zvláště když její myšlenky a učení začínaly zapouštět kořeny i mezi měšťanskou

139 140

Jan Amos Komenský: Kšaft umírající matka Jednoty českobratrské. v Letovicích 1920, str. 24 Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str. 206 62

společnosti a šlechtou. A právě s tím souvisela tolik diskutovaná otázka o nutnosti vzdělanosti, ale vůbec problém zesvětšťujícího se procesu v české reformaci, jemuž se ani Jednota bratrská nebyla schopna účinně bránit. A tak roku 1567 píše Jan Blahoslav v Ivančicích svou Filipiku proti misomusům, čili nepřátelům vzdělání vyššího v Jednotě bratrské, dílo má vlastní titul: Poznamenání saudu mého o těch slovích bratra Lukášových, že nic nepsal, čehož by v Jednotě nevzal. Tímto spisem se Jan Blahoslav ve skutečnosti obrací proti Janu Augustovi, který byl právě propuštěn ze žaláře, a který uvedených slov Lukášových v titulu Blahoslavovy práce užíval k tomu, aby prostý bratrský lid popudil proti zastáncům vyššího vzdělání, k nimž právě na předním místě náležel Jan Blahoslav. Nelze se proto divit, že tón Filipiky je rozhořčený a je pravým obrazem Blahoslavových bolestných pocitů, které naplnily jeho nitro vůči takovým lidem, jako byl biskup Jan Augusta. Jan Blahoslav tímto dílem dokázal, že dostala-li se kdy Jednota bratrská na scestí, byl toho vždy příčinou nedostatek vzdělaných lidí. Hlavní trumf si Jan Blahoslav ponechává na konec: „Jednotu bratrskou na scestí odjakživa zaváděl ne přebytek vědomostí, nýbrž nedostatek jich, neosvícenost, úzký obzor, hrubé vášně a náruživost, vzděláním nekrocené a netlumené. A tak bude i příště. Nebojím se toho, aby učení a pobožní muži příčinou zavedení Jednoty býti měli, než spíše bych se bál, aby lidé vysokomyslní, zhloupa hrdí, o sobě mnoho víc než náleží smyslící, neústupní, nepokojní, nových věcí začínatelé, velikého jména žádostiví, sebe sami jako modlu zvelebující.....ti aby Jednoty nezavedli.“ Největší pohromu Jednoty bratrské Blahoslav spatřuje v demagogických egoistech nevzdělaných, kteří lichotice nízkým a temným pudům mas z příčin sobeckých, a vědění a umění

zatracujíce, z beránkův prý špalkův nadělati by chtěli, kdežto proti četným

nebezpečným odpůrcům cizích stran a táborů, odpůrcům vysoce vzdělaným, zůstávají malomocni, nemi a bezbranni.“141 To byla vítězná odveta Janu Augustovi, kterou Blahoslav spěšným, trhaným, téměř nečitelným písmem sepisuje na papír ve třech únorových dnech roku 1567, za neobyčejného pohnutí v Blahoslavově mysli. A historie prokazuje, že se Blahoslav ve své filipice nemýlil. Posledním významným dílem Blahoslavovým jsou Vady kazatelů, které vzniklo v posledním roce jeho života 1571. Kazatelská činnost měla v životě a bohoslužbě Jednoty bratrské stěžejní význam. Je nesporné, že i toto dílo, ostatně jako mnohá jiná, vzniklo opět z vnitřní potřeby Jednoty bratrské. Jan Blahoslav v tomto díle shrnul všechny své zkušenosti ze zahraničních cest, z poslechu vynikajících kazatelů a konečně použil zkušenosti ze své vlastní 141

Amedeo Molnár: Českobratrská výchova před Komenským. Praha 1965, str. 155 – 156 63

praxe. V díle Jan Blahoslav upozorňuje především na jednotlivé vady kazatelů. Předně nenalézají vhodnou látku pro kázání, užívají nevhodných slov a nepěkných výrazů, přednášejí svá kázání nepřirozeným hlasem, často s nesprávným přízvukem v řeči, dopouštějí se chyb v osobním vystupování apod. Je to dílo, které přináší celou řadu dobře míněných pokynů a rad pro kazatele Jednoty bratrské. Jan Blahoslav v něm plně uplatnil své praktické zkušenosti a svou sečtělost. Celé dílo je podáno s určitým vkusem, ale co však i dnes zaujme na vadách kazatelů, je především Blahoslavův požadavek na úroveň přednášeného slova. Jan Blahoslav požaduje od kazatelů výraznou jemnost a uhlazenost, přirozenou lahodnost slov, přičemž má právě kazatel působit na posluchače prostřednictvím takto formovaného slova na jeho rozum, cit a vůli. Jan Blahoslav v díle nejen teoretizuje, ale dokládá své výroky četnými příklady z praxe i z různých věrohodných knih. Z toho všeho je patrno, že Blahoslav byl rodilým duchovním kazatelem. Jan Blahoslav tak navazuje na tradici svých předchůdců, sám pak klade dobré základy k další výstavbě kázaného slova v českém jazyce. Není náhodou, že Jan Blahoslav jako významný reformátor se podílí i na české hudební kultuře 16. století, která se vyznačovala mnohými specifickými rysy. V 16. století je to lidová píseň světská i duchovní píseň, které obě stojí v porevolučním husitském období jako neproniknutelná hráz vůči stále více se rozmáhající hudbě dvorské, šlechtické a měšťanské. Na tom nic nemění fakt, že mezi provozovatele lidového duchovního zpěvu patřili čeští bratři, v 16. století již z velké části příslušníci měšťanských vrstev. Na rozjímavý husitský chorál navazovala celá řada nových náboženských hnutí, které prostřednictvím hymnického zpěvu dále hlásaly čisté učení Kristovo. Mezi horlivé hlasatele patřila také Jednota bratrská. Touto formou v podstatě veřejně protestovali proti současnému společenskému řádu. Vládnoucí šlechta v čele s katolickým císařem i vůdcové oficiálních církví, katolické a podobojí, si toho byli velmi dobře vědomi. V 16. století nebylo totiž v Čechách doposud zapomenuto, že to bylo husitství, kteří odvážným způsobem a proti rozhodnutí církevních hodnostářů umístilo duchovní lidový zpěv do rámce bohoslužby. Tento způsob bohoslužby prosadil Mistr Jan Hus v Betlémské kapli. Tehdy se v Čechách stal lid přímým účastníkem bohoslužby a nejen pasivním pozorovatelem. Prvenství v tomto ohledu, připisované Lutherovi, mělo tedy české kořeny. Vždyť již táborské bohoslužby byly úplně celé v českém jazyce a s tímto odkazem byly vedeny i duchovní zpěvy a bohoslužby v Jednotě bratrské. Vztahy obou epoch, zejména návaznost zpěvu Jednoty bratrské na husitský duchovní zpěv, jsou doložitelné řadou argumentů a písemných dokumentů. Přímé pokračování husitské zpěvní tradice nacházíme již v souboru písní proti papežského teologa a ochránce českých bratří, biskupa Martina Lupače a kališníka Václava Miřinského.

Tendence shromažďování duchovních písní zpívaných prostým lidem pevně zakotvila v Lukášově kancionálu, vydaném v roce 1505. Toto dílo je již zcela bratrské a má dnes historický význam. Bratři jim vytvořili první tištěný zpěvník jako prostředek pro pěstování lidového duchovního zpěvu. Lukášův kancionál obsahoval jen asi 90 písní. Avšak vývoj v 16. století šel progresivně kupředu a vrcholil v Kancionále Šamotulském, na kterém se přímo podílí Jan Blahoslav. Kancionál Lukáše Pražského z roku 1505, zvaný také Písně chval božích, který vyšel z mladoboleslavské tiskárny, našel svého následovníka v dalším Lukášově zpěvníku z roku 1519. Byla to Kniha zpěvů a chval božských, která vyšla v Litomyšli. Dalším dílem tohoto oboru jsou Písně chval božských, od Lukášova nástupce Jana Roha. Tento kancionál vznikl po úpravě a korektuře Lukášových zpěvníků v roce 1541, tisk u Pavla Severina z Kapí Hory. Vyšel i v německém vydání pro sbory v Lanškrouně a Fulneku, ale s chybami. Jan Roh proto pořídil v roce 1544 nové vydání, k němuž připojil předmluvu o dřívějších vadách. Zpěvník vyšel v Norimberce. Tak jako Jan Roh bezprostředně navazoval na Lukáše Pražského, tak i Jan Blahoslav vycházel ze sbírky Rohovy. Nejvýznamnější bratrský kancionál Písně chval božských z roku 1561 zvaný Šamotulský, jehož hlavním redaktorem byl Jan Blahoslav, je tedy čtvrtým velkým bratrským zpěvníkem. Důkazem přímé návaznosti těchto kancionálů je skutečnost, že Blahoslav převzal od Jana Roha celkem 514 písní. Kancionál Šamotulský142, tato památná kniha českých hudebních dějin a české duchovní literatury, má přes 800 stran, obsahuje 735 písní vybraných téměř z půl sta skladatelů, od Husovy, Jezu Kriste, štědrý kněze,

až po verše a písně Blahoslavovy. Z

hlediska rozčlenění se dělí na tři rozsáhlé části. První velká skupina písní pojednává o dějích z Nového zákona. Druhá část obsahuje jádro věrouky Jednoty bratrské. Konečně třetí část tvoří podstatu bratrské mravouky. Zde najdeme parafráze Desatera, příkazy ctnostného života, skutky milosrdenství apod. Tento velký zpěvník byl plně podřízen potřebám Jednoty bratrské. Z jeho obsahu vyplývá, proč byly v Jednotě bratrské udržovány vazby na husitství a učení Petra Chelčického. Tedy z pohledu vývoje v 16. století a události, které probíhaly v 15. století vidíme, že po celou tuto dobu jde o jednolitý a nemilosrdný boj mezi agresivním světovládným katolicismem a reformačním hnutím v Čechách a na Moravě. Tento boj byl v českých a moravských zemích rozhodnutý až porážkou protestantských stavů na Bílé hoře v roce 1620. Jednota bratrská se svou Kralickou Biblí a Šamotulským kancionálem stojí 142

Jaroslav Vlček: Dějiny české literatury. Praha 1951, str. 327 – 328 65

nesporně pevně v protikatolické duchovní koalici. Vládnoucím Habsburkům nebyla Jednota bratrská nebezpečná vojensky, i když i čeští bratří se zúčastnili protihabsburského povstání v roce 1541. Katolickou věrouku však převyšovali čeští bratří značně vysoko především morálně, daleko čistším pojetím a výkladem Božího slova. V církevní organizaci kladli důraz na přísný výběr nejlepších lidí do pozice biskupů, většinou byli až čtyři. Ve svých kázáních poukazovali na zkaženost feudálního světa, a i když neuměli a nechtěli bojovat proti zlořádům společnosti, obsahem svého učení a výkladem Písma si získali pověst nekompromisních nepřátel zkorumpovaného katolicismu. Vládnoucí úřední a církevní moc pro ně neměla jiné pojmenování než kacíři nebo pikarti. O postavení Jednoty bratrské v této době svědčí několikeré pronásledování včetně od krále Jiřího z Poděbrad nebo Vladislava II. Král Ferdinand I. Habsburský využil svého vítězství v roce 1547 k ostré perzekuci Jednoty bratrské, kterou považoval za hlavního strůjce a původce povstání. Obnovil starý svatojakubský mandát z roku 1508, nařizující, aby stoupenci Jednoty bratrské do šesti neděl opustili zemi. Čeští bratři se stali spolu s účastníky protihabsburského povstání nejpronásledovanějšími v zemi. Za této situace tedy připravoval Jan Blahoslav nový bratrský zpěvník. Bylo téměř nemožné vytisknout bratrskou knihu na české půdě, lepší situace byla ještě na Moravě. Proto Jednota bratrská byla nucena hledat jiné možnosti. Problém byl vyřešený neobyčejně úspěšně, když padla volba na dobře vybavenou tiskárnu Alexandra Plzeňského - Oujezdského v polských Šamotulích. Tento vystěhovalec, bývalý bratrský tiskař z Litomyšle, našel svůj útulek na zámku příznivce Jednoty bratrské hraběte Lukáše z Górki. Oujezdský byl znám mnohými dokonalými tisky z let třicátých a čtyřicátých ještě z Čech. A tak jeden z největších klenotů českého tiskařského umění musel vzniknout mimo vlast. Sám Blahoslav, na němž spočívala tíha hlavní redakce i s dalšími redaktory, byli určeni Jan Černý a Adam Šturm Hranický, si cenili kromě mistrné tiskařské úpravy zejména čistou češtinu a působivost mnoha písní. Pokud jde o jazykovou hodnotu představuje Šamotulský kancionál,

plným

názvem,

Písně Chwal

Božských.

Písně Duchowní

Ewangelististské, opět znowu přehlédnuté, zpravené, a shromážděné, dosud vrchol ryzosti a estetické úrovně českého jazyka. Boží lid Jednoty bratrské vždy milovali duchovní lidový zpěv, který pěstovali od počátku své církve. Vždycky ho, ale spíše než jako umění brali jako věroučný a bohoslužebný prostředek. Zpívali především písně z doby Husovy, veškeré nové písně totiž musely projít přísnou bratrskou cenzurou. Protože však nových písní stále přibývalo, rozhodli se Bratří, že je nutné je prověřit a ty odsouhlasené nějak systematicky 66

seřadit, zaznamenat a vydat jejich rejstřík, později kancionál. Tyto snahy vyústily v rozhodnutí shromáždění starších z roku 1555143 o znovu vydání bratrského kancionálu, který již tyto nové písně, samozřejmě jen ty schválené, bude obsahovat. Ačkoliv byl Jan Blahoslav nejmladším z těch, kteří se podíleli na sestavení kancionálu, pracoval nejvíce. Měl za úkol zjišťovat nejen jména autorů jednotlivých písní, ale i sestavení rejstříku těchto autorů. Ostatní bratři z Jednoty bratrské ho právem nazývali největším korektorem díla. To, že měl na kancionálu největší zásluhu, hovořil i fakt, že když knihu napadl Martin Žatecký, byl to právě Blahoslav, který ji bránil, považuje toto dílo za své. Nicméně na kritiku, popisující Šamotulský kancionál jako kacířskou knihu, reaguje Jan Blahoslav jasným pojednáním Apologia kancionálu proti utrhačkám jakéhosi Martina Žateckého bakaláře.144 Jan Blahoslav se brání proti nařknutí příkrou odvetou, kde protivníkovi ukazuje, že ne kancionál potřebuje napravení, nýbrž samotný bakalář: „prý potřebuje dobrého pardusu k zkrocení své všetečnosti a k zahanbení svých šerméřských motanin, neboť prý všichni rozumní lidé v něm, v bakaláři, spatří bezbožného nemudrocha a všichni učení lidé prý to zvířátko, jažto má dlouhé uši, tak jako on jazyk“.145 Obrana se později stává přímo součástí Šamotulského kancionálu. Na druhou stranu, ale Jan Blahoslav sám uznává některé nedostatky kancionálu, i když jiné, než jaké měli na mysli kritici. Z nich nejzarytějšími byli Martin Žatecký a biskup Jan Augusta, kterému se nelíbili Blahoslavovy úpravy jeho písní. Nejcennějším přínosem Šamotulského kancionálu, který snese i to nejkritičtější měřítko naší doby, je uchování mnoha lidových duchovních písní 15. a 16. století. Právě obsah Šamotulského kancionálu dokazuje, že Jan Blahoslav si uvědomoval význam těchto duchovních zpěvů, proto se při redakci snažil, v rámci tehdejších možností, o zachování duchovního zpěvu po vzoru husitské písňové tradice. Konečně sluší se vzpomenout ještě jednu velkou práci Blahoslavovu Archiv Jednoty bratrské. Spolu s bratrem Janem Černým věnoval Jan Blahoslav mnoho času organizaci přípravných dějepisných prací. Výsledkem této úmorné práce byl soubor pramenů k dějinám Jednoty, nazvaný Acta Unitatis Fratrum.146

Celkem ve čtrnácti svazcích je uspořádaný

rozličný pramenný materiál nejen k dějinám Jednoty bratrské, ale i k celé české reformaci v letech 1547 – 1589. V díle jsou uložena různá akta, listiny, paměti a teologická pojednání. Sám Blahoslav se podílel na uspořádání dokumentačního materiálu v I. až IX. svazku, svazek 143 144

145 146

Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str. 178 František A. Slavík: Lidová čítanka moravská - Jan Blahoslav, Apologie pro editione cancionalis nova z roku 1564 tiskem v Ivančicích proti odpůrcům bratrským str. 119 Jaroslav Vlček: Dějiny české literatury. Praha 1951, str. 327 Akta Jednoty bratrské, Archiv bratrský ve XIV. Svazcích, z nichž 13 je zachováno v Ochranově a čtrnáctý pak v pražském muzeu 67

I. - VI. sestavoval skoro celý, svaze VIII. - IX. zrevidoval, ostatní materiál shromáždili jeho pokračovatelé, především bratr Ondřej Štefan, histograf a pozdější písař Jednoty bratrské, dále pak Jan Eneáš se svými pomocníky Kapitonem a Burianem.147 Jan Blahoslav věnoval zvláště prvním svazkům mimořádnou péči, vlastnoručně zapisoval průběh událostí, přičemž jeho zápisy vynikají vnější úpravou a čtivým slohem. Tato svědomitá práce je důkazem toho, že si Blahoslav byl vědomý toho, že na půdě Jednoty bratrské se začíná pracovat na něčem novém a nebývalém. Je tedy především zásluhou Blahoslavovou, že se nám do dnešní doby zachoval neobyčejně cenný dokumentační materiál, který je právem považován za významný zdroj informací o životě Jednoty bratrské, a který dále přináší mnoho zajímavých pohledů na průběh reformace a života v českých zemích v druhé polovině 16. století. Zde v IX. svazku zapsal Blahoslav svojí známou Filipiku proti misomusům. Corollarium additum 1567 die 15 Februarii148 ( Poznamenání soudu mého o těch slovích bratra Lukášových, že „ nic nepsal, čehož by v Jednotě nevzal“! ) Příčinou těch slov „bez vuole bratrské a bez smyslu Jednoty“ chce mi se, abych tuto něco maličko přidal, a vede i nutí mne k tomu jakás příčina veliká, kteráž mne nemálo zkormoutila. Jest a byl před léty některých dosti velikých mužuo obyčej, na zle zlehčování starých učiteluo a jich psání připomínati bratra Lukáše svaté paměti jakés rčení nebo povědění, kterak jest měl o svých psáních říci: „Nic sem nepsal, čehož bych v Jednotě nenašel“. I vykládali oni sobě to tak, že bratr Lukáš nic nebral z doktoruo církevních, ale to, což Jenota měla, když bratr Lukáš k ní přistoupil, tomu že se naučil bratr Lukáš a to a tak psal.

147 148

Václav Flajšhans: Písemnictví české slovem i obrazem. Praha 1901, str. 305 Filipika proti misomusům, sepsaná v Ivančicích 18. února 1567, zachovaná v IX. svazku Archivu Jednoty bratrské 68

Biblí Kralická čtyři století svědectví pravdy v dějinách českého národa 7. Česká Bible před kralickými překladateli „ Ptejte se na Písma; nebo vy domníváte se v nich věčný život míti, a tať svědectví vydávají o mně.“149 Toto slovo platilo skoro všeobecně v církvi až do konce 5. století. Jedině z Písma se dalo očekávat, že i nadále poplyne žívá voda Boží lásky, víry, ušlechtilosti a mravních hodnot do srdcí Božího lidu, který již ztrácel prvotní nadšení z marně očekávané parusie 150 Božího Utěšitele. Proto můžeme vidět všechno to láskyplné lpění církevních učitelů a kazatelů na Písmu, jako jediném prameni Boží pravdy, zjevené v Kristu Ježíši Nazaretském a jeho ústy tlumočené světu! „ Na Písmo toliko majíce zření, nikoho neposlouchejte, když vám z něho důkaz nepodává“ volá zaníceně mučedník Justin151 v apologetickém Dialogu s Triphonem. Cařihradský biskup Jan Zlatoústý152 pak přímo již ukazuje, že: „ povinností všech zbožných křesťanů jest opatřiti si Bibli, onen pokrm a lékařství duše, zvlášť Nový zákon, v němž nejpotřebnější učení obsaženo jest, nebo chceš-li upevněn býti u víře, jen k Písmu se obrať!“ Leč dalších pět set let vývoje církve ukázalo, v němž ke své škodě ztrácela především pečeť bezvýhradného následování Ježíše Krista obsaženého v Bibli, že přestávalo být oporou církve svaté Písmo. Naopak, Bible v rukou lidu stávala se spíše nebezpečnou zbraní proti úpadku církve. Proto církevní hodnostáři neradi viděli, že se Bible dostává mezi laickou veřejnost. Ze všech sil omezovali její rozšiřování a nejednou se zásadně postavili proti tomu, aby biblický text byl nejširším vrstvám ještě více zpřístupněn překladem latinského úředního znění do mateřského či národního jazyku. Pokřesťanštění českého národa se datuje do druhé poloviny 9. století v souvislosti s politickou i náboženskou misií slovanských věrozvěstců Konstantina a Metoděje na Velké Moravě. Dovršuje se však opravdově teprve o pět století později, až s prvními překlady Bible do českého jazyka. Plné půl tisíciletí tedy minulo od počátku křesťanské éry u nás, než mohl dosáhnout své mety národ, jenž byl takřka předurčený k 149

150 151

152

Jan 5,39, Biblí svatá, Podle posledního vydání kralického z roku 1613. Vytištěno péčí Biblické společnosti v Praze 1942 Parusie ( řecky ) znamená příchod, výskyt Justin Mučedník ( cca 100 – 165 n.l. ), řecký křesťanský teolog a filosof. Jeho dílo se skládá převážně z apologických spisů Dialog s Židem Trifónem, První apologie a Druhá apologie Jan Zlatoústý ( 347/349 – 407 n.l. ) konstantinopolský arcibiskup, známý pro svoji řečnickou a kazatelskou zdatnost, která mu vynesla přízvisko Ioannés Christostomos 69

hlubšímu zbožnému životu. Proč tak dlouhé rozpětí? Z mnohých odpovědí stačí jediná, papeže Řehoře VII. ( 1073 – 1085 ) , kterou dal českému knížeti Vratislavovi na jeho žádost o povolení slovanské liturgie dne 2. ledna 1080, nazývaje český požadavek marnou zbrklostí, které by mělo být násilím zabráněno pouze proto, že lidu některá místa Písma musí zůstat nepřístupna.153 Římskokatolická církev, jako i jiným překladům, nepřála ani českému překladu Písma. Ustoupila-li během doby od svého zamítavého stanoviska, pak jedině proto, že tento ústupek se stal v jejím zájmu i u nás nezbytným. Ze vzácných Biblí nejstarší dochována je Bible Olomoucká, Bible Třeboňsko – Litoměřická, která vznikla mezi lety 1409 – 1416, Bible Hlaholská z roku 1416, psaná hlaholským písmem v klášteře Na Slovanech, Bible Musejní a Nový zákon zvaný Mikulovský. Již tyto Bible první recense154 ve svém celku nepochybně vznikaly pod vlivem autority Mistra Jana Husy. Určitě v okruhu Betlémské kaple brala svůj původ Bible Malá z roku 1406, jenž tvoří přechod k Biblím druhé recense neboli k Biblím Husovým. Mezi ně se obvykle počítají dvě Bible, příznačné pro husitskou dobu, která si čtení Bibli oblíbila, byla to především Bible Táborská a Bible Šafhůzská, kterou tradice přiřazuje přímo Mistru Janovi Hosovi. Ostatní Bible, které hojně vznikaly ve druhé polovině 15. století, jako Bible Nymburská z roku 1462, Bible Pernštýnská z roku 1471, Bible Dlouhoveská z roku 1475, Bible Kladrubská, Bible Hodějovská, Bible Talmberská a jiné, náležející již recensi třetí ne-li dokonce recensi čtvrté. Bible z druhé poloviny 15. století představují vlastně asi konečnou rukopisnou úpravu českého biblického překladu, který skoro ve stejném čase přešel do českých Biblí tištěných. Vzácným prvotiskem české Bible je Bible Pražská z roku 1488, ač ji předchází již roku 1475 vydaný Nový zákon. Druhé tištěné vydání celé české Bible bylo uskutečněno roku 1489 v Kutné Hoře, a proto se tato Bible nazývá Biblí Kutnohorskou. Zvláštního vydání se také dočkaly Žalmy, které vyšly do roku 1500 asi dvakrát, ale zachoval se pouze jediný exemplář, který nese název Žaltář Bakalářův. Na počátku 16. století byla vydaná českým nákladem v cizině Bible Benátská z roku 1506, krásná svou typografickou i ilustrační úpravou. Z dalších vydání tištěné české Bible je třeba uvést již jen nejdůležitější tisky, jako byla celá Bible Kapíhorská neboli Severínova, pořízena v letech 1529 až 1537, tiskařem Pavlem Severinem z Kapí Hory. O kritické vydání řeckého Novozákonního textu od Erasma Rotterdamského se pokusili opřít roku 1533 čeští překladatelé Nového zákona Petr Gzela a Beneš Optát. Mnoho 153 154

Václav Flajshans: Písemnictví české – slovem i obrazem, od nejdávnějších dob až po naše časy. Praha 190, str. 11 - 12 Recense, text shrnující umělecké nebo vědecké dílo, posuzování podmínek jimž dílo prochází před svým vydáním 70

dalších překladů Nového zákona lze nalézt z této doby. Když roku 1549 vytiskl první vydání své Bible Jiří Melantrich Rožďalovský z Aventina, zahájil tím imposantní řadu vydání českých Biblí. Až do roku 1577 vydal Melantrich celkem pět vydání Biblí, a poněvadž spolu se Sixtem z Ottersdorfu podnikl ve starých překladech určité změny, byly jeho Bible nazývány postupně Melantriškami. Po smrti Melantrichově roku 1580 přešla brzy jeho tiskárna do rukou rodiny Adamů z Veleslavína neboť roku 1586 zemřel i Melantrichův syn Jiřík. Daniel Adam z Veleslavína i jeho syn Samuel pokračovali ve vydávání Melantrichových Biblí a tak z Veleslavínovy dílny pochází též poslední pražské vydání české Bible, před bitvou na Bílé Hoře, z roku 1613. V době, kdy vycházela krásná obrázková vydání Biblí Melantrichových, postoupilo biblické studium tak dalece, že Melantrišky byly vzhledem k řeckým a hebrejským biblickým originálům po stránce kritické - textové vlastně již zastaralé. Textové kritice vyšel vstříc již Optát, Vratovský a do určité míry i Sixt, avšak nejvíce ji měli na zřeteli Čeští bratři, hned ve svých prvních vydáních Nových zákonů z roku 1518 a 1525, vydaných v Mladé Boleslavy v péčí Mikuláše Klaudiána a Jiříka Štyrsy. Ovšem teprve poměrně klidné zajištění bratrské tiskařské práce, jenž nastalo po převezení jejich tiskárny na Moravu, mohly se vydat biblické tisky české v tiskařské i jazykové úpravě u nás doposud nevídané. Těmto tiskům se nemohly vyrovnat ani tak význačné tisky, pořízené českou prací, jako byla v roce 1599 v Norimbergu tištěná dvanácti jazyčná polyglotta155 Hutterova ve svém velkém i malém vydání, neboť zatím od roku 1564 vznikl na Moravě znamenitý překlad Nového zákona od biskupa Jednoty bratrské Jana Blahoslava, vydaný v roce 1568 znovu ve zdokonalené formě a v roce 1593 přejatý i do celého slavného biblického překladu nazvaného Kralická Šestidílka, jenž se stala nejvýznamnějším literárním činem v době Rudolfova zlatého věku písemnictví mezi lety 1576 až 1620. Vzrůstající počet vydání biblických a novozákonních titulů směřoval zřejmě k tomu, aby vždy po nějakém čase, Bible i Nový zákon, byly znova vydávány a to vždy v lepší a dokonalejší úpravě. Zatím však pohroma z roku 1620 zasáhla nejen celý náš národ, ale zasáhla i do vydávání Biblí a Nového zákona nesmírně tvrdě a osudově. Vydání z roku 1613 bylo posledním jak v církvi podobojí tak i v Jednotě bratrské. Nový český zákon byl pak vydaný až v roce 1709 a to v Halle v Německu a nová česká Bible až v roce 1722 v Halle, pak následovaly další tisky. Ale mezi tím v těžkém období 100 let nedochází k tisku ani Biblí, ani Nového zákona.

155

Polyglot člověk ovládající hovořit a psát více jazyky 71

Pouze Jan Amos Komenský vydává roku 1658 v Amsterodamu Manuálník, což je zkrácená Bible, jako náhradu za Bibli úplnou. Nové Bible a Nové zákony navazují pak vesměs na vydání Blahoslavovo a kralické156

156

Čerpáno z Úvodu k jubilejnímu vydání Bible kralické. Ústřední církevní nakladatelství v edici Blahoslav, Praze 1. října 1953

v 72

8. O vzniku a vydání Bible Kralické Kněžím a správcům157 lidu Páně těm, kteříž českým jazykem služby Boží v lidu jeho konají, pozdravení Poněvadž všecka práce věrných služebníků církve, bratří a spolu služebníci Páně, spravovati se má jistou vůlí Boží v Zákoně jeho oznámenou, potřebí k tomu míti text Písem svatých tak vyložený a správný, aby se jemu dobře rozuměti mohlo. O čež od dávných časů snažná péče nejedněch byla, aby knihy Zákona Božího k obecnému užívání v jazyk náš český, což by nejvlastněji býti mohlo, přeloženy a vydány byly, v čemž jedni po druhých, jakž kdy Pán Bůh darů svých k tomu udělovati ráčil, až dosavad pracovali. Když pak i nás Pán Bůh k službě a péči pastýřské řádně skrze prostředky povolati a v církvi své postaviti ráčil, k tomu časté žádosti od Vás i mnohých jiných na nás od drahně let vzkládány byly, abychom i my, což by nám v tom možného bylo, učinili, soudivše to za věc služnou a nám povinnou, i jiným užitečnou, vedle možnosti své opravdově k tomu jsme se přičinili, a vybravše z společnosti své muže k tomu způsobné, práci takovou i vykládání Písem svatých jim jsme poručili. Kterouž oni, pro slávu Boží a napomožení bližním, na sebe přijavše, věrně podle možnosti své v tom pracovali. A Pán Bůh tomu požehnati ráčil, takže již díl jeden knihy té, jenž Biblí svatá slove, připravili. My pak od nich to vděčně přijímajíce, čímž nám posloužili, tím se s vámi, z péče vlasteneské, i s jinými, z lásky křesťanské, žádostivosti jsouce všechněm prospěti, sdělujeme, a jakož k čtení pilnému, tak i k rozsuzování opravdovému dáváme, věříce, že jakž předešle jiných práce, tak již i tuto naši, a těch, jimž jsme na místě svém to poručili, vděčně přijmete, i pobožně užívati budete, na modlitbách svých toho žádajíce, aby Pán Bůh, k jehož cti předně a v jeho jménu tu práci před se vzali jsme, ji oblíbiti, dalšímu dílu žehnati, a k dokonání, i k spasitelnému všech věrných prospěchu šťastně přivésti ráčil. Amen Když pak se po roce 1457 začíná organizovat Jednota bratrská, jako společenství budované na Božích řádech a biblickém způsobu života, stává se prvním předpokladem těchto vznešených zásad nový překlad Bible. Překlad musel být v srozumitelném jazyce každému čtenáři. Bratřím šlo pokud možná o přesnost a určitost v poznání učení Ježíše Krista a o

157

Předmluva k Blahoslavovu vydání Nového zákona podle původního vydání kralického z roku 1579 - 1593. V Kutné hoře – Česká biblická práce 1940, tiskem Dr. Eduard Grég a syn 73

pravdivý překlad Písma z dostupných originálních textů. Bratří od roku 1525 nevydali žádný svůj nový překlad Nového zákona ani celé Bible. Souviselo to s tím, že neměli v té době vhodné osobnosti k takovému odpovědnému úkolu. Bratr Lukáš Pražský nebyl pro studium biblických jazyků, a hlavně zdůrazňoval přidržení se v překládání do češtiny latinského textu Vulgáty. Nejprve musel být tento názor překonaný, jako neudržitelný a pak bylo nutné odeslat bratrské bohoslovce na studia biblických jazyků na zahraniční university. Mezi prvními, kteří byli vybráni ke studiu byl také Jan Blahoslav. Právě proto on později usiloval o potřebu dokonalejšího překladu Písma a zvláště Nového zákona podle původních textů. Jan Blahoslav dochází k přesvědčení, že: „ zákona Páně do českého jazyku nenáleží vykládati toliko z latinské Vulgáty, ale z řeckého textu. K pramenům musíme se vrátit, tak soudí všichni zbožní a vzdělaní mužové, čehož svědectví viz i v dekretě papežském i v Augustýnovi obšírné“.158 Bratří tedy obrátili svojí pozornost nejprve k Novému zákonu, když se přesvědčili o malé spolehlivosti všech

jeho dosavadních překladů, latinského znění Vulgáty nevyjímaje.

Rozhodli se tedy překládat přímo z kritických, tehdy již hojně vydaných originálních textů. Bratrský synod přesvědčuje Jana Blahoslava, aby se pokusil o překlad z řečtiny. Tak vyšel po dlouholeté práci dne 19. července 1564 Nový zákon z jazyka Řeckého do Češtiny přeložený Léta Páně 1564 nebo jak v jiném exempláři stojí Nový zákon v nově do Češtiny přeložený Létá Páně 1564,159 jimž překonal všech šestnáct již starších českých překladů. Překonává tyto překlady nejen kritickou přesností ve slově, ale také uhlazeným slohem a hojnými výklady. Nový zákon obsahuje předmluvu, ve které se Jan Blahoslava obrací ke Kněžím a správcům lidu Páně, těm kteří českým jazykem konají služby Boží v lidu. Soudobému čtenáři píše, že: „ na Vaší mnohou a snažnou žádost, bratří v Kristu Pánu nejmilejší, Zákon nový znovu v jazyk Český vyložil jsem s velikou jistě prací i pilností, tak jakž sem nejlépe uměl a mohl na ten čas“.160 Obzvláštní péči věnoval Blahoslav novému překladu se zřetelem k řeckému textu, především s určením pro kazatele. Své překladatelské zásady vyslovuje Blahoslav ve své Gramatice české: „tomu jenž chce vykládati z cizého jazyku do svého kterékoliv věci, zvláště věci důležitější, potřebí jest velmi pilně šetřiti, co jest tam toho jazyka slovy, z něhož vykládati máš, povědíno a jak. Potom opět s bedlivostí mnohou na to mysliti, jak by táž věc jazykem tvým srozumitelně, vlastně i ozdobně povědína, ne aby se nezdálo, že se v tvém překladu ztrácí

158 159

160

Ivan Hradil a Jindřich Jiráček: Gramatika česká Jana Blahoslava 1571. Vídeň 1857, str. 141 František Chudoba: Sborník Blahoslavův 1523 – 1923 - Jak přibývalo vědomostí o Janu Blahoslavovi od doby obrozenecké. Přerově 1923, str 18 Blahoslavova předmluva k Novému zákonu z 19. července 1564

veškeru něhu. A to ještě tak, abys pokud možná co nejvíce se držel textu“.161 Blahoslav nepřekládal původní text zcela znovu, ale plně využil dosavadních českých novozákonních textů, přitom přihlíží stále k řeckému textu a k četným tehdejším jiným překladům Nového zákona do latiny a do němčiny. Snažil se český text co nejvíce zpřesnit, když k tomu využíval dosavadních českých překladů tištěných i rukopisných. Zvláště překladu Beneše Optáta, který velmi chválil. Nepřehlíží, ani latinský překlad Vulgáty, ani moderní překlady Šebestiána Castelia, Theodora Bezy, Erazma Rotterodamského, překlad curyšský i lutherův překlad, který také velmi cenil. Dbal velmi na to, a čemu nejvíce času věnoval, aby vytvořil co nejpřesnější text, jehož čeština by byla vzorem. Pracoval s velkou píli a odhodlaností, nehleděl na množství stráveného času touto prací. Připojil rovněž jazykové poznámky. Tak vzniklo jeho vydání, o němž sám Blahoslav byl přesvědčený, že se zdařilo: „a že by hned tak kdo vlastněji a jadrněji toho neučinil a že zvláště češtiny té v Novém zákoně neměl by žádný dobrý Čech haněti“.162 Nový zákon Blahoslavův byl vytištěný v Ivančicích in insula hortensi163, na panství tamního zemského maršálka Pertolda z Lipého, ale bez jeho vědomí. Pán z Lipého věděl jen, že tam Bratří váží knihy a sám si tam dával knihy vyvázat. Jenže Bratří měli mnoho schopných knihařů a tiskařů, takže si mohli dovolit objednávat kůži k vazbám až z Dobrotína.164 Katoličtí páni tušili, že Bratří mají v Ivančicích tiskárnu, ale přesto nebylo zjištěno kde se nachází a tak nemohla být zničena. Překlad měl takový úspěch, že byl již roku 1568, a to v ještě pečlivější úpravě vydaný znovu. Nad jednotlivými kapitolami je vždy vypsaný obsah kapitoly. Na okraji při hřbetu jsou označení oddílů písmena A,B,C,D, protože text není ještě rozdělený na verše a očíslovaný, ale pouze jen na oddíly A,B,C,D. Na zevním okraji jsou pak četné poznámky. Překlad obsahu velmi přehlednou konkordanci. Před každou perikopou165 je vytištěna ručička a na zevním okraji je poznamenáno, na který den je tato perikopa určena ke čtení. Jan Blahoslav při překladu mnoho přemýšlel o pravopisné, mluvnické přesnosti a o správnosti překladu. Dbal při tom přísně na gramatiku, kde čerpal od Beneše Optáta a Petra Gzelleho. Získané poznámky a zkušenosti z této práce, poté přenáší Jan Blahoslav do vlastního vydání Gramatiky české. Blahoslavův Nový zákon jako VI. díl Kralické Bible české byl nově vydaný roku 1593, tiskem vyšel vlastně až roku 1594. O třetí vydání tohoto VI. dílu 161

162 163 164 165

Ivan Hradil a Jindřich Jiráček: Gramatika česká Jana Blahoslava 1571. Vídeň 1857, str. 219 75 Ivan Hradil a Jindřich Jiráček: Gramatika česká Jana Blahoslava 1571. Vídeň 1857, str. 284 In insula hortensi tajné označení bratrské tiskárny, znamená v bratrské zahradě Dobrotín znamená Debrecín Perikopa je úryvek z textu Bible určený pro čtení při bohoslužbách; je většinou jiný pro každý den v rámci celého liturgického roku

Kralické Bible, Nového zákona Blahoslavova se staral senior bratr Jan Němčanský, který byl v tom čase písařem Jednoty bratrské. Ujednáno o tom bylo na synodě v Přerově roku 1594.166 Významným plodem celého období české reformace, je snaha o dokonalý překlad Bible, která dochází svého cíle a vrcholu slavnou Biblí Kralickou. První práce se tedy ujal na výzvu Jednoty bratrské Jan Blahoslav; k šestnácti tehdy již vydaným Novým zákonům se dne 19. července 1564 připojuje překlad sedmnáctý, lepší než-li ty předešlé, jako první přeložený z řeckého originálu. Úspěch i radost z dokonalé práce při překladu Nového zákona podnítilo ještě samého Blahoslava k touze, aby stejně pečlivě byl opatřený pro Jednotu bratrskou také překlad Starého zákona. Dal se pravděpodobně opět sám do horlivé práce na tomto překladu, ale při opatřování, srovnávání a vyjadřování hebrejských textů, narážel na takové technické obtíže, že bylo nad jeho síly překlad dokončit. Předčasná smrt Jana Blahoslava v roce 1571 přerušila pak na čas jím započaté dílo. Tenkrát již mezi tím vyrostli v cizině Jednotě bratrské vzdělaní mužové jmenovitě ve Wüttenbergu, v Heidelbergu, v Basileji a na jiných místech. Získali znalosti a dovednosti v latině, řečtině, hebrejštině a v znalosti jiných cizích jazyků. Tak byly ke službě připraveni bratři Ondřej Štefan, Jan Eneáš, Izaíáš Cibulka, Jan Capito, Jiří Strejc, Mikuláš Albrecht z Kaménka Silesius, Jan Efraim, Pavel Jessenius a další. Bylo již možné reálně přemýšlet o celém novém překladu Starého zákona i s jeho výkladem. Takto připraveni, zahájili Bratří roku 1577 svojí práci na překladu Starého zákona. Přípravné práce řídil bratr Ondřej Štefan z Prostějova, žák Blahoslavův a od roku 1571 biskup Jednoty bratrské a její písař se sídlem v Ivančicích. Ondřej Štefan byl po smrti Blahoslavově jeho nástupcem a pokračovatelem v překladu Starého zákona. Od roku 1574 posílá další mladé bratrské bohoslovce do Heidelbergu na studie a v roce 1575 získal pro bratrskou školu v Ivančicích svého učitele Esroma Rüdingera. Rüdinger byl důležitým poradcem při překladu Písma, kvůli čemu byl později v roce 1583 obviněný jezuity z účasti na vydávání českých Biblí. Esrom Rüdinger se písemně bránil tomuto nařčení, že nebyl nikdy v radě těch, kdo Bibli do češtiny překládají, protože sám česky neumí. Tvrdí, že vydal jen na Moravě latinskou parafrázi Žalmů s věnováním pánům z Žerotína. I když nezasedal v radě překladatelů, přesto se sním překladatelé radili a čerpali z jeho přednášek na bratrské škole v Ivančicích. Hlavními spolupracovníky pro překlad Starého zákona byli Mistr Mikuláš Albrecht z Kaménka167, učitel na bratrské škole v Ivančicích od roku 1575. znalec hebrejštiny, kterou

166

Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str. 261 – 262

167

Václav Flajšhans: Písemnictví české slovem i obrazem. Praha 1901, str.347

76

studoval ve Wüttenbergu. Také bratr Lukáš Helic168, původně z židovské rodiny z Poznaně, znalý hebrejštiny, ale člověk velmi nestálý a neklidný. Působil jako kazatel v Ivančickém sboru. Jenže započatá práce, na níž v Ivančicích v prvé řadě pracovali Mikuláš Albrecht, který překládal knihy Mojžíšovy, a Ondřej Štefan, uvízla na samém počátku. Mistr Mikuláš Albrecht z Kaménka odjel z Ivančic, protože tiskárna se dostávala u vrchnosti do stále vetší nemilosti a sám bratr Ondřej Štefan těžce onemocněl, zemřel 21. června 1577 na mrtvici. Tím bylo dílo na celý rok přerušeno. Na synodě v Holešově, konaném koncem srpna 1577, na níž byl na místo Štefanovo zvolený biskupem Jednoty bratrské a jejím písařem se sídlem v Ivančicích bratr Jan Eneáš.169 Bylo uloženo, aby pod dozorem Eneášovým pokračoval v této práci bratr Isaiáš Cibulka, duchovní správce v Kralicích a člen úzké rady. Šlo patrně o to, aby celá práce na překladu a tisku společně s celou ivančickou tiskárnou, byla přenesena z Ivančic, kde se již Bratří necítili bezpečně, do Kralic na panství a pod ochranu pánů z Žerotína.170 Pan Jan z Žerotína již na jaře roku 1578 dovolil, aby byla tiskárna přenesena na jeho tvrz v Kralicích, kterou pro tento účel již dříve zakoupil. Přestěhovali se tam nejen tiskaři, ale i překladatelé jmenovitě Mistr Mikuláš Albrecht z Kaménka. Zde již práce rychle pokračovala. Šlo nejen o úpravy textů podle hebrejského originálu, ale i o výklady jednotlivých textů opatřených četnými poznámkami po okraji a o úvodní články k jednotlivým knihám. Zde bylo zapotřebí znalců hebrejštiny a bohoslovců. Právě zde mohl Esrom Rüdinger vykonat velmi cenné služby. Při práci na překladu byli nápomocni vedle zmíněných učenců také bratr Jiří Strejc, studoval v Královci a v Tubinkách, a byl správce sboru v Hranicích na Moravě, Jan Capito, studoval od roku 1574 v Heidelbergu a byl žákem Ondřeje Štefana a duchovní správce v Třebíči, Pavel Jessen vystudovaný ve Wüttenbergu a byl správcem v Lipníku nad Bečvou, Jan Efraim působil jako správce sboru ve Valašském Meziříčí, později v Praze a Tuchoměřicích, Samuel Sušický studoval v Ženevě a byl správcem ve Slavkově a pak v Mladé Boleslavy, Adam Felín vystudovaný ve Wüttenbergu působil jako správce sboru ve Slavkově. Někteří mladší postupně přistupovali k práci na překladu a působili a pracovali až na posledních dílech. Správcem tiskárny v Kralicích byl bratr Zachariáš Solin až do své smrti v roce 1596. Redakce pracovala horlivě pod vedením neúnavného Isaiáše Cibulky a tiskárna byla řízená výborným Zachariášem Solinem, sázela a tiskla rychle přeložené části textu, že již roku 1579 se objevil

168

Václav Flajšhans: Písemnictví české slovem i obrazem. Praha 1901, str. 347

169

Václav Flajšhans: Písemnictví české slovem i obrazem. Praha 1901, str. 348 Václav Flajšhans: Písemnictví české slovem i obrazem. Praha 1901, str. 348

77 170

první svazek slavné Bible Kralické.171 Tento prvním svazek Bible Kralické, totiž pěti knih Mojžíšových, byl dokončen 29. května 1579 a tiskem vyšel téhož roku 1579. Bratří opatřili dílo dvěma předmluvami. První je určena kněžím a správcům lidu, druhá upřímnému a zbožnému čtenáři. Nezmiňují se tu o postupu práce ani o překladatelích a vykladačích. Jen vydavatelé, starší Jednoty bratrské, podotýkají ve své předmluvě určené kněžím: „ Od dávných časův snažná péče nejedněch byla, aby knihy Zákona Božího k obecnému užívání v jazyk náš Český, což by nejvlastněji býti mohlo, přeloženy a vydány byly; v čemž jedni po druhých, jakž kdy Pán Bůh darův svých k tomu udělovati ráčil, až dosávad pracovali“.172 Takové krásné svědectví dávají o těch, kteří se zasloužili o dosavadní vydání Písma svatého v českém jazyce. O sobě pak praví dále: „ Když pak i nás Pán Bůh k službě a péči pastýřské řádně povolati a v Církvi své postaviti ráčil, k tomu časté žádosti od vás i mnohých jiných na nás od drahně let vzkládány byly, abychom i my, což by nám v tom možného bylo, učinili; soudivše tu věc za slušnou a nám povinnou i jiným užitečnou, vedle možnosti své opravdově k tomu sme se přičinili a vybravše z společnosti své muže k tomu způsobné, práci takovou u vykládání Písem svatých jim sme poručili“.173 Z toho vyplývá, že starší si tehdy ponechali dozor na probíhající prací, ale ostatní práci s překladem a výkladem svěřili vzdělaným bratřím. Jakým způsobem tato práce probíhala, o tom se praví ve zprávě ke čtenářům: „ Nejprve text český, aby byl čistý, vlastní, srozumitelný, obyčejný, vážný, jakž na svatá Písma přileží, vykladači bedlivě a věrně se vynasnažovali. Ku pomoci toho i pro větší jistotu a uvarování se při tom nějakého omylu i jiných některých výkladů latinských a od mnoha osvícených mužův schválených užívali. Starý Český výklad, kdež jen lze bylo, nemnoho měněn, nýbrž šetřeno jest s pilností, kdež hebrejská biblí s textem první České se srovnává, aby tatáž slova, jako již dávno obvyklá, nebyla bez příčiny měněna v tomto výkladu.“174 Jinými slovy, Bratří si za základ vzali dosavadní český biblický text a opravovali ho jen tam, kde tomu bylo podle hebrejského originálního textu zapotřebí. Přitom pohlíželi na již původní české biblické texty rozličných vydání. Ve zprávě k čtenáři píší blíže, jak se snažili hebrejský text co možná nepřesněji a přiléhavě přeložit a při tom psát česky čistě a spisovně. 171

172

173

174

Václav Flajšhans: Písemnictví české slovem i obrazem. Praha 1901, str. 348 78 Předmluva k Blahoslavovu vydání Nového zákona podle původního vydání kralického z roku 1579 - 1593. V Kutné hoře – Česká biblická práce 1940, tiskem Dr. Eduard Grég a syn Předmluva k Blahoslavovu vydání Nového zákona podle původního vydání kralického z roku 1579 - 1593. V Kutné hoře – Česká biblická práce 1940, tiskem Dr. Eduard Grég a syn Předmluva k původnímu vydání z roku 1579 – 1593, vydané v rozmezí uvedených let v jednotlivý šesti dílech, tzv. Šestidílka Česká biblická práce na Horách Kutných léta Páně 1940

Na titulním listu I. dílu je ozdobný rámec v němž nahoře je uprostřed umístěný beránek sám o sobě bez korouhve, ale okolo něho je trnový věnec. Je to symbol trpícího Krista. Tak je tomu i na všech ostatních dílech Kralické Bible na titulních listech. V I. díle i ve všech ostatních dílech je biblický text upravený tak, že nad kapitolami je umístěný obsah kapitoly. Po kraji listu pak na vnitřní straně při hřbetu knihy jsou četné odkazy na příbuzné texty, konkordance, jakož i stručný obsah jednotlivých oddílů dané kapitoly označených písmeny A.B.C.D. Na vnějším kraji a dole pod textem jsou připojeny četné poznámky a glosy, výklady textu, z nichž některé jsou tištěny garmondem175, jiné je petitem176. Mimo to jsou před jednotlivými biblickými knihami úvody. Vydání II. a V. dílu probíhá v letech 1580 – 1588. Druhý díl obsahuje knihy Jozue, Soudců, Rut, Samuelovy a Královské, Paralipomenon, Ezdráš, Nehemiáš a Ester. Byl vydaný v roce 1580. Předmluvu žádnou nemá. Je tvořený obdobně jako první díl. Třetí díl je rovněž podobně upravený. Zahrnuje knihu Jób, Žalmy, Přísloví, Kazatel, Píseň Šalomounovu. Tvoří menší svazek. Vyšel tiskem v roce 1582. Jenže tenkrát 25. srpna 1582 zemřel v Kralicích bratr Isaiáš Cibulka. Jeho smrtí se na celých pět let práce na překladu a tisku Bible Kralické přerušila. Isaiáš Cibulka byl hlavním pracovníkem na předchozích prvních třech dílech, jmenovitě pokud šlo o výklady a poznámky. Zodpovědnost za další pokračování práce na Bibli spočinula především na bratru Janu Eneášovi. Pod jeho vedením pak vyšel tiskem čtvrtý díl, obsahující všechny prorocké knihy, a to roku 1587. Tento díl opět obsahuje předmluvu k čtenářům, ale bez podpisu starších Bratří. V předmluvě se obšírně hovoří o Písmu a čeho je zapotřebí činit k jeho správnému porozumění. Na konec zápis obsahuje kratičkou poznámku o práci samotné: „toho se tuto pominulo, čeho se při tomto výkladu svatých proroků šetřilo, poněvadž již o tom v Předmluvě při prvním dílu obšírně oznámeno jest“.177 Nad úvodem k proroku Izaiášovi je obrázek, v němž uprostřed je beránek s korouhví a za temenem hlavy mu září slunce. Napravo i nalevo od beránka je zobrazený anděl. Pátý díl, obsahuje Apokryfy a vyšel tiskem roku 1588. Za předmluvou pojednávající o Apokryfech k zbožnému čtenáři, následuje poznámka, že do tohoto vydání k výkladu a překladu Apokryfů, byl použitý za základ text, který se od učených a v Písmu zběhlých mužů považuje za nejpřesnější. Totiž překlad textu, který byl od Benedikta Aria a jeho pomocníků a vydaný tiskem v Antorffě od Plantina v roce 1577. Dále se zmiňují, že text třetí knihy 175

176 177

Garmond písmová kuželka o velikosti 10 typografických bodů, ( typografický bod - základní typografická jednotka, měří 0,376 mm. Používá se při vyjadřování typografických rozměrů, zejména stupňů velikosti písma ). Petit stupeň písma o velikosti 8 typografických bodů ( 3,009 mm ) Václav Flajšhans: Písemnictví České slovem i obrazem. Praha 1901, str. 348 79

Ezdrášovy je přeloženy z řecké Bible vytištěné v Basileji v roce 1545. Po vydání Apokryfů nastává opět přestávka zaviněná hlavně nejednotným postupem ohledně Nového zákona, který Jan Blahoslav tak příkladně přeložil. Nakonec bylo rozhodnuto, aby původní Blahoslavův text prošel malými úpravami a byl pak přijatý do velkého vydání s upravenými poznámky. Poznámkový text měl být přepracovaný a rozšířený podle ostatních knih Bible. Toho úkolu se chopil bratr Jan Němčanský a tak šestým svazkem je toto velkolepé dílo ukončeno v roce 1593. Šestý díl, totiž Nový zákon po úpravách vychází v roce 1593. Tiskem bylo vydáno asi 1000 exemplářů vlastně až v roce 1594.178 Na titulním listu v obrázkovém rámci je 12 biblických výjevů, mezi nimi nahoře je beránek s gloriolou okolo hlavy, bez korouhve. Dole pak je větší 13. obrázek, znázorňující výjev podle Knihy Zjevení: „I viděl jsem jiného anděla letícího po prostředku nebe, majícího evangelium věčné, aby je zvěstoval těm, jenž bydlí na zemi, a všelikému národu, i pokolení, i jazyku, i lidu,“.179 Letící anděl s věčným evangeliem nad městem s vysokým hradem. Na konci Knihy Skutků apoštolských je na celé straně obraz beránka s korouhví na kříži, v ozdobném rámci. Nad začátkem každého evangelia je obrázek evangelisty s jeho symbolem. První iniciálka na začátku každé knihy je zvlášť ozdobná, iniciálky na začátku ostatních kapitol jsou menší. Na konci celé knihy je na celé stránce kruhový ornament a v něm je datum 1594.180 Text Nového zákona v tomto vydání je převzatý i s výklady z Blahoslavova Nového zákona, vydavatelé jej místy srovnávali s řeckým textem a poopravili. K tomu pak připojili četné a obšírné výklady a poznámky. Z některých odchylek tohoto vydání lze soudit, že v roce 1593 měli Kraličtí překladatelé jiný řecký text než jaký používal Jan Blahoslav. Některá místa v tomto Novém zákonu svědčí, že text již upravovali Bratří se sklonem ke kalvinismu. Na konci Nového zákona je Registrum čtení a nedělních epištol a je zde již uvedený i svátek Mistra Jana Husy a pro tento den je určený text z Matoušova evangelia: „ Protož aj, já posílám k vám proroky a moudré a učitele, a vy z těch některé zmordujete a ukřižujete, a některé z nich bičovati budete v školách vašich, a budete je honiti z města do města, Aby přišla na vás všeliká krev spravedlivá, vylitá na zemi, od krve Abele spravedlivého, až do krve Zachariáše syna Barachiášova, kteréhož jste zabili mezi chrámem a oltářem. Amen pravím vám: Přijdou tyto všecky věci na pokolení toto. Jeruzaléme, 178

179

180

Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str. 261 – 262 se zmiňují v červenci 1594, že Nový zákon dosud nebyl vydaný. Míní tím patrně toto vydání. K tomu srovnatelně letopočet 1594 v závěrečné ozdobě Nového zákona. Zjevení 14,6 Biblí svatá, Podle posledního vydání kralického z roku 1613. Vytištěno péčí Biblické společnosti v Praze 1942 Václav Flajšhans: Písemnictví České slovem i obrazem. Praha 1901, str. 346 - 350

Jeruzaléme, mordéři proroků, a kterýž kamenuješ ty, jenž byli k tobě posíláni, kolikrát jsem chtěl shromážditi dítky tvé, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, a nechtěli jste. Aj, zanecháváť se vám dům váš pustý.Neboť pravím vám, že mne již více nikoli neuzříte od této chvíle, až i díte: Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně.“181 O vydání tohoto šestého dílu Biblí Kralické, Blahoslavova Nového zákona, v jeho III. vydání, se především zasloužil bratr Jan Němčanský, správce sboru v Dřevohosticích.182 V celém vydání Biblí Kralické z roku 1579 – 1593 je text rozdělený na verše a opatřený mnohými rytinami, zvláště v záhlaví jednotlivých knih i na jejich konci, také iniciálkami jednotlivých kapitol. Tisk je krásný, jasný, úprava vzorná. Je to opravdu skvost české literatury. Mezitím vychází Nový zákon vydaný nakladatelem Jiřím Melantrichem ve velkém formátu v roce 1582. V roce 1595 byla vytištěna česká Bible u Jana Otthmara v Praze. Napsaná byla pěknou řečí, ale zůstala skoro zapomenutá. Druhé vydání Biblí Kralické z roku 1596 v jednom svazku bez výkladových poznámek. V tomto roce dochází k několika biblickým tiskům. Ukazovala se potřeba, aby byla vydaná Bible menšího formátu a bez výkladových poznámek a hlavně cenově dostupná. Už v roce 1584 bylo na synodě 14. června v Přerově dojednáno, že je zapotřebí Biblí tisknout tak aby bylo možné bedlivé čtení s výklady a možnost používání konkordance. Úkol byl svěřený bratru Samuely Sušickému, Adamovi Felínovi a Mistru Mikuláši Albertovi; s tím aby co nejméně mělnili původní text. Všechny změny museli být odsouhlaseny bratrem Jiřím Strejcem. Dekrety Jednoty bratrské183 se zmiňují, že Rejstřík od bratra Jana Augusty má být daný k posouzení bratru Samuely Sušickému a bratru Albínovi. Bylo dohodnuto, aby začátky a konce perikop v nově zpracované Bibli byli označeny velkými písmeny A.B.C.D. a to i verše. Toto rozhodnutí se netýkalo Rejstříku biblického nýbrž bohoslužebného. Tak došlo v roce 1596 k vydání nové bratrské Bible bez výkladů v jednom svazku: „ Biblí svatá, to jest Kniha, v níž se všecka Písma svatá Starého i Nového zákona zdržují, v nově vytištěná a vydaná léta Páně 1596.“184 Titulní list s rytinou znázorňující vítězství Kristovo i ostatní text je označená stránkovým číslováním. Na straně 3 je předmluva nadepsaná „Kněžím a správcům lidu Páně, těm, kteříž Českým jazykem služby Boží v lidu jeho konají“. Opět 181

Evangelium Matouše 23,34 – 39, Biblí svatá, Podle posledního vydání kralického z roku 1613. Vytištěno péčí Biblické společnosti v Praze 1942

182

Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str. 262 Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str. 262 Václav Flajšhans: Písemnictví České slovem i obrazem. Praha 1901, str. 348

81 183 184

otiskují předmluvu z I. dílu Bible české z roku 1579 a podepisují se pod text Starší kněží Jednoty bratrské. Následuje pořádek jednotlivých knih a pak již následuje první díl, totiž pět knih Mojžíšových. Titul tohoto dílu je v ozdobném rámci. Podobně i druhý díl a pak třetí až šestý díl, totiž Nový zákon, je každý v ozdobném rámci. Text je uvedený ve dvou sloupcích. Nad kapitolami nejsou uvedeny obsahy. Čísla veršů jsou umístěna mezi oběma sloupci. Na obou krajích každé strany jsou písmeny A.B.C.D. označeny oddíly kapitol a jsou tu umístěny konkordance. Na konci Zjevení Janova je ornamentální ozdoba a v ní jsou malá písmena Z.S. Následuje pak nestránkovaný Rejstřík svědectví od Krista a apoštolů v Novém zákoně ze Starého zákona, dále Rejstřík Písem svatých pro čtení v neděli, výroční slavnosti a svátky. Poslední vydání Bible Kralické vychází před bělohorskou pohromou v roce 1613 a stává se vzorem pro následující tisky až do dnešních dnů. Biblí svatá vyšla roku 1613 in filio v Kralicích. Má 1200 číslovaných stran a několik stran je nečíslovaných. Titul Biblí svatá, to jest Kniha, v níž se všecka Písma svatá Starého i Nového Zákona obsahují. V nově vytištěné a vydané Bibli není označení místo vydání, ani rok vydání. Předmluva je odlišná od dřívější a pojednává o důležitosti, vážnosti a užitečnosti Písma. Také zde Bratří podtrhují, že vydali tuto Bibli opět s pilností, a že v ní nastalo několik menších změn. Zvlášť upozorňují, že jsou přidané obsahy kapitol před textem, krátké sumičky na stranách pro zvýraznění hlavních věci a rozšířená konkordance. Na konci je přidaný Rejstřík řečí Božích z obojího zákona pro všechny neděle, svátky i všední dny. Předmluvu k tomuto vydání podepsali Starší kněží Jednoty bratrské. Bylo jim to zazlíváno ze strany podobojí, že Bratří tak přestoupili ujednání z roku 1609 a trvají tímto podpisem na svém oddělení od podobojí. Bratří to zdůvodňovali tím, že Bible byla vydaná na Moravě, pro niž ujednání přímo neplatilo. Starší kněží přistoupil k tomuto vydání, protože, jak píší v předmluvě: „prvnějšího tištění exemplářů již od několika let se nedostává“, a pak, že vydání z roku 1596 pro drobný tisk písma starým lidem činí při čtení potíže. Proto se rozhodli tisknout toto vydání většími literami a bez výkladů. Přidrželi se převážně textu Bible z roku 1596 a Nového zákona z roku 1601. Kralická Bible se tak stala vzorem spisovné mluvy, kterou se řídí nejen bratrští spisovatelé Matěj Martinius, Budovec z Budova, Karel starší ze Žerotína a samozřejmě Jan Amos Komenský. Budovec roku 1599 daroval malou Biblí z roku 1596 do vínku malému Fridrichovi synovi Karla staršího ze Žerotína. Kralickou spisovnou češtinou se řídí i spisovatelé kališničtí, lutheránsští i katoličtí. Tímto ohromným dílem, na němž se vzdělávali a vyrůstali nejen řady Bratří nýbrž i utrakvisté a katolíci, dosahuje snažení po správném překladu Písem vrcholu. Biblí Kralickou dosud naše následující překlady Biblí nepřekonaly. Vynikala i ve své době, kdy jazykem, rozsahem a tiskařskou úpravou daleko převyšovala

všechny ostatní literární díla. Skoro 50 let, 1564 až 1613, trvá toto úsilí o dokonalý překlad Písem a celá řada vzdělaných mužů se zabývala tímto dílem. Kralice se tak staly svou tiskárnou a tiskem Biblí literárním střediskem a duchovním centrem své doby nejen na Moravě. Nelze nevidět, že to bylo něco neobyčejného mezi národy, že docházelo tak záhy a k tak hojným vydáním českých Biblí, a že zde bylo tak veliké úsilí o jejich zdokonalení, až vyvrcholilo v Biblí Kralické. To lze vysvětlit jen, že v našem národě byl neobyčejný hlad po Božím slově a po živém Bohu. Lid opravdu toužil po Bohu a po jeho zákonu. Z této touhy vyrostla četná vydání Biblí rukopisných i tištěných a v nich se našemu lidu otevíraly občerstvující prameny živých vod Svatého Písma. Tak z Božího slova náš národ rostl a vzkvétal, zvláště v Jednotě bratrské, kde bylo této touhy nejvíce. A když se přivalila na náš národ hrozná pohroma, čerpali lidé z Bible víru a schopnost překonat i doby nejhorší. Také do vyhnanství odnášeli s sebou Biblí Kralickou, jako nejvzácnější poklad. Brali ji sebou i na Slovensko, kde tisíce vyhnanců nacházelo nový domov. A Biblí Kralická zde zcela zdomácněla a stala se pramenem síly i pro všechen evangelický slovenský lid, který se Biblí Kralickou bohatě občerstvoval i nadále tak mnozí činí. Po dlouhých dobách, kdy Biblí byla našim otcům brána, zakazována a dokonce v ohni pálena, nadešla nám opět doba svobody, kdy každý může vlastnit svojí Bibli. Kralická Bible se dnes tiskne a šíři svobodně mezi lidmi. Těšme se z toho, a jen si přejme, aby Písmo svaté bylo opět horlivě čteno, aby v ní opět statisíce lidí nalezli pramen síly a občerstvení pro celý život i pro strasti a životní zápasy, a aby v této síle rostli v dokonalý lid, ke všemu dobrému dílu ochotní, a aby v této síle rostl a vzkvétal celý náš národ. Opravdu je na čase, aby náš národ měl zase svojí reformu, dobu obživení a návratu k Bohu, to je upřímný návrat k Písmu. Jedná se o takový národ, aby v něm mohly povstávat a vyrůstat osobnosti šlechetné povahy, bohabojné a plné moudrosti a poznání pravdy. Osobnosti v nichž by mohl Bůh dát našemu národu zvláštní dary, které by sloužily k ušlechtilým velkým Boží cílům s našim lidem. Bůh ve své milosti nedal zahynout přes celá staletí našemu národu a jeho mateřskému jazyku. A není to jen náhoda, že záchrana našeho mateřského jazyka úzce souvisí s českým reformačním hnutím a s překladem svatých Písem. Husitské hnutí se svým návratem k Písmu, jako první zachraňuje národ, aby nebyl pohlcený německým vlivem. A tenkrát, když už se zdálo, že je konec s námi, a když josefínský centralismus skoro už nás pohřbíval, nové vzkříšení jazyka nám Bůh daroval, když česká Bible a spisy našich otců krásně česky zněly. Mohly se veřejně šířit, když zrušený byl jezuitský řád, kat a hrobař našeho národa. Všichni

významní naši spisovatelé čerpali z bratrských spisů a textu Kralické Bible. Tak česká reformace zachraňuje náš národ podruhé, i když nenavrátil se národ k jejímu odkazu a nechodil v jejich stopách. Čeho náš národ neučinil v 19. století, kdy Řím a Vídeň úzkostlivě dbaly nad tím, aby výchova národa našeho nevybočila z kolejí pobělohorských, tak nečinil náš národ ani ve 20. století za svobody první republiky, ale sklidil otrocké jho fašistické a komunistické zvůle trvající přes 50 let. Dej Bůh, aby učinil nyní, když vláda věcí našich k nám se zase navrátila. Uzrála doba, aby celému našemu národu byla předložena výzva, aby přihlédl k dědictví, tak dlouho zatajovanému, zanedbávanému a odmítanému, jímž byla a je Biblí Kralická se svým odkazem.

Závěr „ Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou loučení, nýbrž k tobě se nejpředněji obracejíc, tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, nápadníkem a dědicem činím příkladem některých bohatých měšťanů římských i králů jejich pozemních, kteříž umírajíce dědicem věcí svých obec římskou, vládu okršlku zemského ujímající, kšafty svými nařizovali. Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český! A pro tuto naději tebe dědicem činím všeho toho, co jsme koli po předcích svých byla zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovávala, nýbrž i v čemkoli dobrém, skrze práci synů mých a požehnání Boží, rozhojnění jsem přijala, to všecko tobě zcela odkazuji a oddávám, zejména: Napřed, milost k pravdě Boží čisté, kterouž nám před jinými národy prvé službou Mistra Jana Husa našeho ukazovati začal Pán, a kterouž on s pomocníkem svým i jinými mnohými věrnými Čechy krví svou zpečetil, a od niž Antikrist na onen čas chytrostmi svými na sněmu Basilejském, teď pak mocí válečnou a ukrutnou tebe byl odvedl, já pak s syny svými, kteříž za světlem jíti chtěli, posavad se přidržeti se hleděla, tvéť to jest dědictví, tobě před jinými národy dané, ó vlasti milá! Ujmiž

se zase práva svého jako svého, když tobě

milosrdenství prokáže Pán, a pravdě navrátí Pán, slitivník tvůj. Druhé, poroučím tobě horlivou žádost k vyrozumívání vždy plnějšímu a jasnějšímu též pravdy Boží, aby znajíc Hospodina hojněji jej poznávati se snažovala. A poněvadž Pán náš Písma svatá zpytovati poručil, odkazuji tobě za dědictví knihu Boží, Biblí svatou, kterouž synové moji z původních jazyků ( kterýmiž je Bůh psáti byl poručil ) do češtiny s pilností velikou ( do patnácti let na té práci strávivše několik učených a věrných mužů ) uvedli, a Pán Bůh tomu tak požehnal, že málo ještě jest národů, kteříž by tak pravdivě vlastně i jasně svaté proroky a apoštoly v svém jazyku mluvící slyšeli. Příjmiž to tedy za svůj vlastní klénot, vlasti milá, a užívej toho k slávě Boží a svému dobrému a užitečnému vzdělání. A ač knihy této Boží exempláře popálili nepřátelé, kde které dostati mohli, že však milosrdenství toho Boha, kterýž pořezané a spálené od bezbožného Joakima knihy Jeremíášové psáti znovu kázal a potrhaný i popálený od Antiocha tyrana zákon Boží, brzy potom vzbudiv pobožného Ptolomea, v jazyk řecký uvésti a národům jiným v známost přivésti dal, i tobě kniha Boží dochována bude, důvěř se a nepochybuj“.185 185

Jan Amos Komenský – Kšaft umírající matky Jednoty českobratrské, str. 23 – 24 85

Na těchto několika stránkách se zmiňuji o přínosu Jednoty bratrské do života českého lidu. Láska k čisté Boží pravdě, zjevené v Písmech svatých, dala jí vroucí pochopení pro slovo jako výraz toho nejhlubšího, co se v člověku rodí, ať už myšlenkově nebo umělecky. Návrat k bytostné podstatě slova, odpor proti frázím, proti pobožnůstkářským řečem, proti nevážnosti mluvy a tedy i myšlenky, neboť nevážnost ke slovu je nevážnosti k myšlence a pravdě, jest také jeden ze závazků těch, kdož se hlásí k odkazu Bratří. Návrat k Jednotě bratrské a doby reformace není možný, ale budeme-li naslouchat Božímu slovu tak energicky jako Bratří, může se z milosti Boží stát, že i naše slova zazní jako zvuk polnice.

86

Seznam použité literatury

 Biblí svatá, Podle posledního vydání kralického z roku 1613. Vytištěno péčí Biblické                       

společnosti v Praze 1942 Václav Novotný a Rudolf Urbánek: Sborník Blahoslavův 1523 – 1923. vydalo Nakladatelství Obzor v Přerově 1923 Dr. Ferdinand Hrejsa: Česká reformace. Nakladatelství Jos. R. Vílímek, tiskem Unie v Praze 1914 Univ. prof. PhDr. Josef Válka, CSc: Dějiny Moravy Díl 2. Morava reformace, renesance a baroka, svazek 6. Praha1995 František Bílý: Moravská čítanka. Vydala Moravskoslezská beseda v Praze, nakladatel Emil Šolc v Telči na Moravě. é.n. Václav Flajshans: Písemnictví české – slovem i obrazem, od nejdávnějších dob až po naše časy. Nakladatelství Grosman a Svoboda, v Praze 1901 Amedeo Molnár: Českobratrská výchova před Komenským. Státní pedagogické nakladatelství v Praze 1951 Ferdinand Slavík: Vady kazatelů. Praha 1876 Pavel Váša: Musica, Jan Blahoslav a Jan Josquin. Praha 1896 Pavel Váša: Výbor z Blahoslavova díla literárního – Pochodeň zažžená. Praha 1949 Ivan Hradil a Jindřich Jiráček: Gramatika česká Jana Blahoslava 1571. Vídeň 1857 Mirek Čejka, Dušan Šlosar a Jana Nechutová: Gramatika česká Jana Blahoslava. Masarykova universita, Brno 1991 Amedeo Molnár: Na rozhraní věků, cesty reformace. Nakladatelství Vyšehrad , Praha 1985 PhDr. Timoteus Čeněk Zelinka: Cesty českých bratří Matěje Červenky a Jana Blahoslava. Nakladatelství Jana Laichtera, Praha 1942 Th. a PhDr. Jan Kvačala univ. Profesor: Veškeré spisy Jana Ámose Komenského – Řád církevní Jednoty bratří českých, V Lešně Polském léta 1632. Nákladem Ústředního spolku Jednot učitelských na Moravě, Brno 1912 Vladimír Čapek: Historie Bible. Advent, vydavatelství a nakladatelství křesťanské literatury, Praha 1990, Jan Amos Komenský: Kšaft umírající matky Jednoty českobratrské. Vydal nakladatel Josef Štiftera, Letovice 1920 František Palacký:Dějiny národu českého a na Moravě – svazek č. IV Věk Jiřího z Poděbrad od roku 1439 až do roku 1471 čili do smrti krále Jiřího. Nakladatelství L. Mazáč, Praha 1939 Jan Blahoslav: O původu Jednoty bratrské a řádu v ní. Nakladatelství Karel Reichl, Praha 1928 Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské, Nákladem knihkupectví I. L. Kober, Praha 1865 Jan Blahoslav: Pochodeň zažžená, výbor z díla, vydal Jan Laichter, Praha 1949 Dr. Ferdinand Hrejsa: Sborové Jednoty bratrské, Nakladatelstvím vlastním, Praha 1935 Timoteus Č. Zelinka: Cesty Českých bratří Matěje Červenky a Jana Blahoslava. Vydal Jan Laichter, Praha 1942 Josef Jan Kořán: Českomoravská kronika, kniha IV., Praha 1881 87

  

Řád církevní Jednoty bratrské,ve Veškerých spisech J. A. Komenského, sv. XVI., Brno 1912 Encyklopedie Diderot - všeobecná encyklopedie v osmi svazcích, Nakladatelství DIDEROT Praha 1999, Jan Gebauer: Slovník staročeský, díl I. ( A-J) a díl II. ( K-N), Academia, Praha 1970

88