OBSAH: * zamyšlení * nová řada vyprávění br. Františka Stropka – Bobra * připomínáme: Den zamyšlení v Praze * vlastenec František Lützow (dokončení) * J. A. Komenský: Labyrint světa a ráj srdce – výňatek o pravých křesťanech * biblické knihy soutěže Stezka písmáků * modlitba sv. Ignáce z Loyoly * charakteristiky skautského semináře ELŠ 2016 * výňatek z DROBNIČEK br. Hájka - Balú
___________________________________________________________________________ K ČTENÁŘI J. A. Komenský v předmluvě ke spisu Labyrint světa a ráj srdce
Jeden každý tvor, i nerozumný, přirozeně k tomu se nese, aby libé a pohodlné věci sobě liboval a jich žádostiv byl, ovšem tedy člověk, v němž rozumná jemu přistvořená moc takovou tu k dobrému pohodlnému chtivost vzbuzuje. A nejen vzbuzuje, ale i na to vede, aby což více dobré, libé, pohodlné jest, to sobě více liboval a srdnatěji po tom dychtil. Odkudž dávno mezi moudrými otázka byla, kde a v čem by vrch dobrého (summum bonum) bylo, na němž by se žádost lidská stavovala, to jest jehož by dosáhna člověk myslí svou, tu odpočinouti mohl a musel, čeho víc žádati nemaje. 2. Chtěli-li bychom pak na to dáti pozor, najdeme, že nejen mezi filozofy ta otázka a pečlivé, jak by zpravena býti měla, vyhledávání bylo a jest, ale že každého vůbec člověka mysl tam jde, kde a jak co nejplnějšího potěšení dojíti. A shledáno, že všickni takměř lidé ven z sebe vybíhajíce, v světě a věcech jeho, čím by mysl kojili a pokojili, hledají, tento v statku a zboží, onen v rozkošech a líbostech, jiný v slávě a vzáctnosti, tento opět v moudrosti a umění, jiný v veselém tovaryšství etc., a tak sumou všickni po věcech, kteréž vně jsou, v nich dobrého svého hledajíce, zevlují. 3. Ale že ono tam nalezeno nebývá, nejmoudřejší z lidí Šalomoun svědkem jest, kterýž také odpočinutí mysli své hledaje a všecken svět projda a prohlédna, naposledy pověděl: „Mrzí mne ten život. Nebo mi se žádná věc nelíbí pod sluncem, protože jen všecko marnost jest a bída.“ (*/ Eccles. 2., 17.) Pravé pak mysli upokojení, doptav se ho potom, vyhlásil, že v tom jest, aby člověk světa tím, čím jest, býti nechaje, samého sobě Pána Boha hleděl, jeho se bál a přikázaní jeho ostříhal. Nebo (prý) „na tom jediném všecko záleží.“ (Eccles. 12., 13.) Podobně vyšetřil David, že nejšťastnější jest člověk, kterýž svět z očí a mysli pustě, Boha se jen drží a jej za věčný podíl svůj maje, s nim v srdci svém přebývá. (Žalm 73.) Viz též str. 7-8.
Vysvětlivka: */ zkratka pro Ecclesiastes = bibl. knihu Kazatel 1
Hlavní témata jednání odboru duchovní výchovy v lednu 2016: - diskuse o nízké účasti v soutěži Stezka - Odbor duchovní výchovy připravuje své písmáků 2015 a opatřeních , zvl. lepší vlastní teambuildingové setkání propagaci, biblické knihy na r. 2016 - Liliový kříž - úprava dle ohlasů z ankety - příprava dubnové části 4kurzu v r. 2016 a připomínek ÚDR Církve Římskokatol. _______________________________________________________________________________________ JIŘÍ, VÍŠ, ŽE… (aneb zajímavosti kolem nás) 3. část nové řady vyprávění F. J. Stropek – Bobr
…teprve s vydáváním knih Karla Maye se vytvářel ve střední Evropě obraz Indiánů s peřím na hlavě, jak se zdobili prérijní Indiáni? Tak také vypodobnil svého románového hrdinu Vinnetoua Karel May, který sám v Americe nikdy nebyl (navštívil ji krátce až daleko později) a jeho také zfilmované románové děje a osoby byly ryzí fantazií. Vliv jeho románů byl však u čtenářů tak velký, že zcela zastínil zprávy o Indiánech od cestovatelů, kteří se s Indiány skutečně setkali, jako např. náš Alberto Vojtěch Frič, jehož knihy mají velkou literární hodnotu, protože líčí život Indiánů v nezkreslené podobě, plný nepohodlí, tvrdého života i s neodmyslitelným hladem a strádáním. V Severní Americe Indiáni proti evropským přistěhovalcům sice bojovali, přesto však je jimi život prérijních Indiánů silně ovlivněn. Například koně, které do příchodu Evropanů Indiáni neznali, podobně jako zbraně, nože, kotle, korálky apod., které od bílých přistěhovalců postupně získávali. Britští kolonisté na Severu Ameriky sice nechávali Indiány žít podle jejich tradic, ale přicházející celé rodiny byly odhodlané zabírat a obdělávat půdu, a proto vytlačovaly Indiány buď násilím, nebo uzavíráním různých smluv z jejich teritorií do stále nehostinnějších oblastí, čímž vznikaly první rezervace. V knihách Karla Maye je mnoho nesmyslů. Třeba že indiánský stopař se neslyšně plíží v krajině, na opasku má nůž, tomahavk a na krku váček s medicínou. Taková výzbroj není pravděpodobná a váček s medicínou prérijní Indiáni nenosili, ten patří ke kmenům v oblasti Velkých jezer. Navíc je váček z celé kůže vydry nebo ptáka a není v něm medicína, ale posvátné věci. Nesprávné jsou také názvy indiánských
kmenů i jejich pohyb po území. Medvěd grizzly se při útoku nikdy nestaví na zadní tlapy atd. Dalším mýtem kolem indiánských dětí, který je uváděn i v některých cestopisech z 19. stol. je, že nepláčou, protože jsou tak láskyplně vychovávány. Konkrétně jde o Siouxy. Jaká je však skutečnost? Matka nechávala dítě poprvé a naposled vyplakat hned po narození. Pak už dítěti, kdykoli začalo plakat, stiskla prsty nosík, takže se začalo dusit, a tak si vypěstovalo reflex, který mu zabraňoval plakat a prozradit rodinu v případě nebezpečí. Připomeňme si alespoň stručně některé indiánské kmeny: Apačové je společný název pro několik kulturně spřízněných národností indiánských obyvatel Severní Ameriky. Dělí se na několik skupin – Západní Apače, Navahy, Apače z planin. Apačové se stali díky Karlu Mayovi a jeho Vinnetouovi jakýmsi synonymem obyvatel Ameriky. Čerokézové – byli oproti jiným Indiánům kulturně velmi vyspělí, používali i vlastní písmo. V květnu 1838 byli násilím vyháněni do rezervace, při čemž na této „Cestě slz“ zahynulo přes 17 tisíc Čerokézů. Dnes jsou nejpočetnějším indiánským národem na území USA.
2
Huroni sídlili u Huronského jezera, na dnešním území Ontario v Kanadě. Živili se lovem zvěře a ryb i zemědělstvím. Téměř je vyhubily bílými zavlečené neštovice. Irokézové byli velkými rivaly Huronů. Původních šest kmenů obývalo celou severní část dnešní Ameriky. Nyní se jejich počet odhaduje na 35 tisíc a sídlí na jihu Kanady a severu USA. Komančové, zvaní Vládci jižních plání, původně obývali velké území zahrnující Texas, Nové Mexiko, Oklahomu a Kansas. Byli to sběrači a kočovníci, obydlím jim byla tee-pee. Ačkoli patřili mezi primitivnější kmeny, v současnosti jsou naopak na kulturní výši. Žijí převážně v Oklahomě v počtu asi 14 700. Indiáni se s vytlačováním ze svých teritorií nikdy nesmířili, proto docházelo během kolonizace k četným srážkám s kolonisty a s armádou, která přistěhovalecké osady chránila, a proto budovala po celé zemi vojenské pevnůstky. Později však došlo i na velká střetnutí Indiánů s vojáky. V roce 1890 se po sčítání lidu prokázalo, že na celém území během jednoho uplynulého století už neexistují oblasti, které by bílí osadníci neobydleli.
žijící Indiáni už tou dobou náleželi do historie. V polovině 80tých let 19. století žily zbytky Indiánů v 187 rezervacích a jejich počet klesl na 243 000!!! Naproti tomu se Úřad pro indiánské záležitosti rozrostl na byrokratický aparát s téměř 3 tisíci zaměstnanci, jelikož se úřad stal vhodnou trafikou pro nejneschopnější úředníky, kteří se místo pečování o Indiány obohacovali na jejich úkor, a to podvody se zásobováním jídlem, oblečením, kradením dobytka atd. Indiáni na novou situaci reagovali rozličně. Někteří, jako medicinman Sedící býk, se zatvrzele odmítali přizpůsobit. Jiní si uvědomovali, že odpor nic nevyřeší, např. velký bojovník a obávaný válečník posledních indiánských válek náčelník Gall. Tento obr, jemuž v bitvě u Little Big Hormu r. 1876 zabili kavaleristé dvě ženy a několik dětí, dožíval v rezervaci Standing Rock Agency jako křesťan, zemědělec a snažil se ovlivňovat ostatní Indiány. Na začátku 20. století se vláda USA rozhodla zrušit rezervace, což začalo v Bílé zemi (White Earth) u indiánského kmene Odžibvejů. Každý Indián dostal kus půdy, aby byl za něj odpovědný a naučil se na něm hospodařit. Jak tento záměr dopadl? Některým Indiánům pozemek propadl pro nezaplacené daně, jiní ho prodali. Když se rodina rozrostla a přidělený pozemek již na obživu nestačil, na větší neměli nárok. Než se experiment zastavil, zbýval Indiánům jen zlomek původních pozemků. Nezbylo než rezervaci obnovit a postupně vykupovat půdu zpět. Přednost byla dávána místům posvátným, pohřebištím a těm, kde roste divoká rýže, kterou Odžibvejové používají k obživě. V současné době pobývá v rezervacích již třetí i čtvrtá generace Indiánů, která žije převážně ze státní podpory, bez perspektiv a možnosti uplatnění v životě. Neblahý začátek jejich života byl dán už při zakládání rezervací. Indiáni byli vytlačeni do oblastí s nehostinným prostřením, s půdou, o kterou už nikdo z bílých kolonistů nestál. Šlo o místa daleko od všech zdrojů, kde se navíc ničemu nedaří. Indiáni těžko získávají vzdělání a zaměstná je málokdo. Řešení této situace? Nikdo ho zatím nezná. Zcela jinak se vyvíjela situace v Jižní Americe, kam přicházeli především Španělé, ale to je již jiná kapitola… = pokračování příště =
Na území od Mississippi po Pacifický oceán tehdy již žilo 17 milionů lidí, kteří ji „osvobodili z divočiny a dovedli do služby člověku“, jak uváděla zpráva. Kam se poděli původní obyvatelé Severní Ameriky? Svobodně 3
DEN
ZAMYŠLENÍ
2016
Odbor duchovní výchovy Junáka a oldskautky a oldskauti z Prahy zvou sestry i bratry na pražské setkání v sobotu dne 20. února. Od 7:30 hod bude sloužena v kostele sv. Ignáce mše za Aničku Švecovou, od 9:00 hod v učebně Ignáce Raaba ve dvoře Jezuitské rezidence (vchod u věže kostela sv. Ignáce z Ječné ulice) se bude konat beseda s vzpomínáním na Lady B. P. i na Zakladatele skautingu B.P., Setkání bude spojeno s pohoštěním z vlastních zdrojů. Předpokládané ukončení je ve 13:00 hodin. Organizační podporu poskytuje oldskautský klub „JEČNÁ“ pražského střediska MAJÁK.
Dr. František hrabě Lützow a Sir Robert Baden-Powell of Gilwell (pohádka nebo skutečnost? – dokončení studie br. Jiřího Čejky, ŘSV z minulého čísla)
Velen Fanderlik píše o Komenského ideálech ve skautingu a B-P Velen Fanderlík v roce 1971 publikoval článek, který nazval „Ideály Komenského ve skautské výchově“, který vyšel v pracovní učebnici Čs. dálkové školy „Má vlast“ v západním Německu. Materiál tehdy redigoval dr. Josef Kratochvíl, známý i mezi skauty jako „J. K. Baby“ /Kanadské listy 28 (3-4) 6 (2004)/. Vyšel jsem z tohoto Velenova textu a napsal jsem článek „Jan Amos Komenský a skautské hnutí očima Velena Fanderlika“, který byl publikován v časopise „Na dobré stopě“ (č. 157/2007 a 158/2007), na webové stránce http://www.kpv-praha15.wz.cz/kpv_SOVF_clanek28.htm , a jako CD v souborech „Skautský oddíl Velena Fanderlika – svědomí českého skautingu“ (str. 107-114/2009) a „Skauting – můj život a poslání“ (str. 62-70/2011). Také tyto dva soubory jsou zavěšeny na uvedené webové stránce. Ve své úvaze jsem vycházel především z článku Velena Fanderlika, z publikovaných textů Sekulových a ze své korespondence se Sekulou. Odkazuji proto na tento na internetu na uvedené webové stránce dostupný článek. Zamyslíme-li se hlouběji nad obsahem Fanderlikova článku se zřetelem na Komenského „pedagogické“ texty a Baden-Powellem vypracovanou výchovnou metodu, najdeme v dílech těchto dvou osobností mnoho společného. Fanderlik píše, že Lady Baden-Powellová říká „B-P postavil svoji výchovnou metodu na základě tradice, kterou uznával a které si vážil, ale stejně dovedl ocenit moderní myšlenky a pokrok“. Velen Fanderlik k tomu dodává „a v tomto spojení tradice s moderními metodami je podobnost mezi skautingem a mezi snahami Komenského. Komenský také buduje svoji výchovu na podkladě mravních a náboženských zásad minulosti, které uznával za správné a stále platné, ale nebál se užít moderních metod na svoji dobu a jakýchkoliv prostředků, které mu věda poskytovala ke své výchovné metodě. Komenský byl v první řadě učitel, organizátor školní výchovy, kdežto Baden-Powell hledal doplnění této výchovy, která zanedbávala mnohé stránky lidské bytosti. Oba však vychovávali celého člověka, jak jeho tělo, tak duši, to jest jeho rozumové i citové vlohy, schopnosti a sklony, a jeho smysly“. Komenský, B-P, ETS, Lützow a Wells Obsahová blízkost a téměř shoda Komenského a B-P pojetí výchovy je až překvapivá a rozhodně nutí k zamyšlení. I když je možné, že obě výchovné metody, které vznikly v dlouhém časovém odstupu a zcela nezávisle na sobě, aniž B-P o Komenského pedagogických metodách cokoliv věděl, nelze vyloučit, že skutečnost byla zcela jiná. Svou důležitou roli v tom právě mohl sehrát anglický přítel obou, B-P i Lützowa, spisovatel Herbert George Wells. H. G. Wells seznámil svého přítele B-P se svým přítelem Františkem hrabětem Lützowem i s dílem Jana Amose Komenského v Lützowově anglickém překladu. Konec konců, proč by něco takového nebylo možné. Na internetu lze ovšem nalézt pečlivé srovnávací studie základů skautingu, jak je formuloval B-P, a přínosu E. T. Setona ke skautingu a z nich snadno odvodit, co všechno B-P od Setona 4
převzal, aniž by se o něm ve svém základním spise „Scouting for Boys“ zmínil a poděkoval (např. „The true origins of the Boy Scouts: Scout history, the origins of the scout movement“, www.netpages.free-online.co.uk/sha/origins.htm - Skutečné počátky skautů: Skautská historie, počátky skautského hnutí; Scott D. S. „Did Baden-Powell plagiarize Ernest Thompson Seton?“, www.scoutguidehistoricalsociety.com/setonfeud.htm – Byl B-P plagiátorem Ernesta Thompsona Setona?). V té souvislosti je třeba zmínit, že v roce 1911vyšla kniha „Boy Scouts of America Official Handbook“ by Ernest Thompson Seton and Lieut. General, Sir Robert S.S. Baden Powell K.C.B. Není pochyb o tom, že pojetí a podstata skautingu bylo u B-P a ETS odlišné. B-P byl voják, ETS spisovatel a znalec přírody. Ve mně dostupných encyklopediích se obvykle uvádí, že B-P byl zakladatelem skautského hnutí, zatímco ETS zakladatelem woodcrafterského hnutí. Sekula pokračuje o Lützowovi, Wellsovi a B-P Sekula ve svém dopise z 15.12. 1998 píše mimo jiné „Lützowa, myslím si, nelze vnímat jako přímého spolutvůrce hnutí. Ani by na to neměl čas. Lützow šířil bohemika ochotně a vášnivě, ať byl recipientem kdokoli. K B-P ho nasměroval Wells. Není jisté, co je sblížilo, zda zájem o českou literaturu, nebo zájem o dostihové koně“. V nedatovaném dopise od Sekuly lze nalézt jeho slova „Wells věděl, co potřebuje B-P a jeho skauting. Ovládal Lützowovy anglické překlady, věděl o Chelčického esejích o nenásilí a o Komenského díle z oblasti pedagogiky. Obojí nebyla schopna tehdy poskytnout Anglie“. Sekula ve svém dopise pokračuje „Anglická neotřesitelná, až rituální nadřazenost dospělého člověka nad dítětem, učitele nad žákem, vychovatele nad chovancem, charakterizovala Anglii více než cokoliv jiného. Je jí plná literatura i drama té doby. Konflikt reality a rodícího se ideálu harmonie a nenásilí nebylo možno eliminovat konvenčními prostředky. Bylo nutno oddělit tyto dvě složky. B-P hledal oprávnění k tomu revolučnímu kroku. Poskytl mu je Lützow“. A ejhle! Narodil se skauting, mohutné světové skautské hnutí, které před několika roky vstoupilo do druhého století své existence a svého úspěšného výchovného působení ku prospěchu mládeže, národů a veškerého lidstva. Závěrem Mohl bych nyní říci, že zazvonil zvonec a pohádky je konec. Ve skutečnosti tomu tak není. I když Sekulovy úvahy v naší skautské literatuře zatím nenašly větší odezvu, lze považovat za velmi pravděpodobné, že anglické překlady Komenského díla a nejen jeho, jak je anglické veřejnosti předkládal František hrabě Lützow a jak s nimi seznámil H. G. Wells zakladatele světového skautského hnutí B-P, svým obsahem přispěly a obohatily svou pedagogickou kvalitou skauting. Snad i proslulý znalec přírody Ernest Thompson Seton, který v době, kdy již trvale žil v Kanadě či Americe, často pobýval a studoval v anglických vědeckých knihovnách, a významná lékařka a pedagožka dr. Maria Montessoriová měli příležitost Komenského pedagogické spisy v Lützowově anglickém překladu poznat? Samozřejmě, toto už je spíše jen spekulace. Ale není či nebylo by zač se stydět. Naopak náš skauting by mohl být proto na hraběte Lützowa a jeho překlady Komenského díla do angličtiny hrdý. Konec konců, ve světové i naší skautské literatuře často připomínáme dávné předchůdce skautingu pouze spekulativně (např. François Rabelais či Jean Jacques Rousseau a další – Pestalozzi, Spencer, Ruskin, Thoreau, Emerson, jak o nich také píše Mirko Vosátka – Grizzly ve svém „Skautském roku v přírodě i v klubovně“ (1946)). Ve skutečnosti jen odvozujeme z obsahu a výstupů jejich díla, že mohli mít vliv a působit na zakladatele skautingu, aniž tušíme, že některé z nich třeba právě B-P vůbec znal, zatímco v Mazúchově knize nacházíme údaje, které svědčí o tom, že B-P a Lützow se znali a B-P měl tak příležitost poznat Lützowovy anglické překlady Komenského. A že k tomu přispěl H. G. Wells, jak o tom píše Sekula. Wells měl velmi vřelý vztah k českému národu a Tomáši G. Masarykovi. Snad můžeme trochu v nadsázce říci, že Masaryk, Wells a Lützow byli „jedné krve“. Je jen velká škoda, že světový skauting pedagogické dílo Komenského nezná a dodnes se k němu nehlásí. V zahraniční skautské literatuře jsem zatím o Komenském nenašel ani slovo. Sekulovo vysvětlení důvodů a příčin této skutečnosti jsem uvedl výše. 5
Ale ukažte mi v naší skautské literatuře zmínku o dr. Marii Montessoriové a jejímu „learning by doing – učení činností“, ne nepodobném metodě B-P, které rovněž vyplývá z Komenského, a o kterém, a možná nejen o něm, spolu B-P a Montessoriová svého času korespondovali, jak se lze přesvědčit studiem příslušných pramenů na internetu. Pedagogické metody Montessoriové jsou v současné době úspěšně uplatňovány i ve výchově naší mládeže (také u nás v Roudnici nad Labem). Obávám se, že snad ani v souvislosti s ní není možný vliv Komenského na její pedagogické metody zmiňován. A je tu i Bernard Bolzano, další v těchto souvislostech pozoruhodná osobnost, v jehož přednáškách zaměřených na výchovu a vzdělávání mladé generace, lze také nalézt zásady blízké základním principům skautingu. I ten v těchto souvislostech nebyl nikdy vzpomínán a v naší skautské literatuře je snad jen jednou po třetí obnově našeho skautského hnutí zmíněn (Skauting 34 (5) 20 (1996) – převzato z Pavlíková M., Bolzanovo působení na pražské univerzitě, Zprávy Archivu Univerzity Karlovy 3, 5-31, Univerzita Karlova 1980)? V článku se uvádí, že „podle obecné koncepce dělí Bolzano povinnosti akademiků do tří skupin: Povinnosti k Bohu – povinnosti k sobě samému – povinnosti k jiným. Neozývají se vám základní myšlenkové sloupy skautského systému?“ Bohemista dr. František hrabě Lützow svým způsobem připravoval půdu Tomáši Garriguovi Masarykovi pro vznik samostatného státu. To byl důvod, proč byl tolik nenáviděn rakousko-uherskou monarchií. Bohužel, vzniku Československé republiky se nedožil. I jeho pohřeb byl „ostře sledován“ a jako veřejný zakázán. Teprve po pádu monarchie se hraběti Lützowovi dostalo posmrtného uznání. Dnes spíše patří mezi zapomenuté či polozapomenuté osobnosti, které ve skutečnosti ať již přímo či nepřímo svým způsobem přispěly ke vzniku samostatného Československa. Proto skaut, vysokoškolský profesor a rektor Univerzity Karlovy Radim Palouš volal po tom, aby „mlčení kolem hraběte Lützowa bylo prolomeno“. Pro nás jsou život a dílo dr. Františka hraběte Lützowa , pána na Žampachu, o to významnější, že hrabě Lützow svými překlady díla Komenského do angličtiny a jejich představením B-P pomohl zakladateli obohatit světové skautské hnutí dodnes platnými výchovnými metodami. A právě bratr Jaromír Bečka – Sekula českým skautům a naší společnosti tuto skutečnost připomenul a za to mu patří náš dík. V Kapitánské poště 3-4/96 na závěr článku „Hledání východiska“ píše Sekula „Na skautské badatele čeká úmorná, mravenčí práce a nesmírné množství času stráveného v archivech. Tam jsou odpovědi na naše nejistoty a také důvod k hrdosti na český přínos do světového skautského hnutí“. Bratru Jaromíru Bečkovi – Sekulovi děkuji za poskytnutí cenných podkladů a naši vzájemnou korespondenci na téma „Lützow“. Bratru ing. Zdeňkovi Navrátilovi, ŘSV, děkuji za zájem o tento článek a za smysluplné připomínky, které zkvalitnily jeho obsah. Roudnice nad Labem, listopad 2015 Jiří Čejka – Péguy, ŘSV
Dobové foto odhalení pomníku s
nápisem: „POSTAVENO PÉČÍ OBČANŮ KUNVALDSKÝCH 1910“
6
J. A. Komenský: Labyrint světa a ráj srdce KAPITOLA L. POUTNÍK KŘESŤANY PODLE STAVU PROHLÉDÁ To až potud veřejné všech křesťanů pravých případnosti vypravoval sem; spatře pak já mezi nimi rovně jako v světě rozdílná povolání, žádostiv sem byl, jak kteří stupně svého ostříhají, také se podívati. I nalezl sem ušlechtilý opět při všem řád, až milo, ale toho již obšírně vyčítati nechci, krátce toliko něco dotknu. 2. Manželství jejich viděl sem, že se od panictví nemnoho dělí; proto že při nich jak v žádostech, tak v pečování zřízenost jest. Místo oněch ocelivých pout viděl sem tuto zlaté zápony, místo trhání se od sebe potěšené těl i srdcí spojení. Pakli co nezvolností toho jejich stavu se přidrželo, vynahražovalo se to království božího skrze to rozmnožováním. 3. Komu se z nich nad jinými seděti a vrchností slouti dostávalo, tak se k svěřeným sobě poddaným svým choval, jak rodičů vlastně k dítkám obyčej jest, i láskou i péčí, načež dívati se milo bylo. A viděl sem, jak mnozí z takové vrchnosti, ruce spínajíc, Boha chválili. Zase pak, kdo pod moc jinému přináležel, tak se hleděl říditi, aby nejen slovem, ale skutkem poddaný byl; Boha tím ctě, aby kohož mu představil, buď on jakých buď povah, všelikou k němu uctivost a šetrnost slovy i skutky i myšlením pronášel. 4. Když sem mezi nimi dále chodil, spatřil sem nemálo lidí učených, kteříž proti obyčeji světa jak který daleko jiné uměním, tak daleko pokorou předcházel, a byli sama vlídnost a přívětivost. S jedním mi se mluviti dostalo, o němž bylo smyšlení, že nic není ve všech uměních lidských, což by před ním ukryto bylo, on však jako nejsprostnější tak se stavěl, nad hloupostí a neumělostí svou tytýž vzdychaje. Umění jazyků u nich v malé jest vážnosti, jestliže umění moudrosti k tomu nepřistoupí. Nebo prý jazykové moudrosti nedávají, než k tomu toliko jsou, abychom s jinými obyvateli okršlku zemského, buď živými, neb mrtvými, rozmlouvati mohli. A protož ne kdo mnoha jazyky mluviti, než kdo užitečné věci mluviti umí, že učený jest. Užitečné pak věci nazývají všecky skutky boží, k jichž poznání artes že napomáhají něco, ale však známosti té pravá studnice že jsou svatá Písma; a učitel Duch svatý; cíl pak všeho Kristus, ten ukřižovaný. Protož všickni tito, viděl sem, že vším uměním svým k Kristu jako k centrum směřovali. Pakli co k Kristu překážkou býti viděli, všecko, byť i nejvtipnější bylo, opomítali. Knihy lidské, viděl sem, že čtou všelijaké podlé příčin, ale vybranějších toliko pilně hledí, všudy šetříc, aby lidské řečňování za lidské měli. Sami knihy také píší, ale ne pro roztřásání jména svého, než když naději mají, že něčím užitečně s bližními se zděliti, obecnému dobrému v něčem napomoci, zlému uhájiti moci budou. 5. Kněží a kazatelů viděl sem tu jistý počet podlé potřeby církve; vše v habitu prostičkém, obyčejů krotkých a přívětivých jak mezi sebou, tak vůbec k jiným. Času více s Bohem než lidmi trávili, modlitbami, čtením a přemyšlováním. Co mimo to času jest, ten na vyučování, jiných buď v shromáždění vůbec, aneb v soukromnosti obzvláštně vynakládají. Jistili mi to posluchači a sám sem zkusil, že se kázání jejich nikdá bez vnitřního pohnutí srdce a svědomí neslýchá, protože z úst jejich pronikavá moc božských výmluvností plyne. I plésání sem při poslouchajících, i slzy spatřil, když se aneb o milosrdenství božím, aneb o lidské nevděčnosti mluvilo, tak se to od nich opravdově, živě a vroucně koná. Za haňbu by sobě kladli něčemu jiné učiti, čehož by prvé sami na sobě příkladu neukazovali. Takže i když mlčí, čemu se z nich učiti jest. Přistoupil sem pak obzvláštně k jednomu z nich, promluviti chtěje, kterýž byl muž počestných šedin a z jehož tváře božského hned cosi se stkvělo. Když se mnou mluvil, řeč jeho přívětivé jakési přísnosti plná byla a všelijak patrné bylo, že boží legát jest, tak nic světem nepáchl. Když sem ho obyčejem naším tituli ctíti chtěl, nedal, nazývaje to fraškami světa. Jemu titule a cti dosti že jest, jestliže jej služebníkem božím, a líbí-li mi se otcem svým, nazovu. Když mi požehnání dával, nevím jakou pochotnost a v srdci rozvínající se radost sem cítil, a porozuměl sem v pravdě, že pravá theologia mocnějšího a pronikavějšího cosi jest, nežli jakž se toho vůbec zakouší. A zapýřil sem se, vzpomena tu na některých našich kněží nadutost, pýchu, lakomství, společné různice, nepřízně a nenávisti, ožralství a sumou tělesnost, jejichž slova a skutkové tak daleko 7
od sebe stojí, že jen z žertu o ctnostech a křesťanském životu zdají se mluviti. Mně se, ať pravdu vyznám, tito líbili, muži vroucího ducha, krotkého těla, milovníci nebeských věcí, nedbalci zemských, bedliví nad stádem, zapominatedlní nad sebou, střízliví vínem, opojení duchem, skrovní v řečech, hojní v skutcích; a z nichž každý přední v práci, poslední v chloubě býti se snažoval, sumou skutky, slovy i myšleními všechněch duchovní vzdělání obmýšlející. _______________________________________________________________________________________
Fotografie z jižní Moravy – br. Zdeněk Navrátil - Fetišek _______________________________________________________________________________________ Modlitba sv. Ignáce z Loyoly Suscipe, Domine Od tebe jsem to přijal a tobě to vracím, nalož s tím zcela podle své vůle.
Vezmi si, Pane, a přijmi celou mou svobodu, mou paměť, můj rozum a mou vůli, všechno, co mám a co vlastním.
Dej mi jen svou milost a lásku, o to prosím a víc nežádám.
8
STEZKA PÍSMÁKŮ 2016 má vybrány biblické knihy: Kategorie „N” (ve věku do 9 let včetně) evangelium Matoušovo a kniha žalmů - č. 101 až 150 Kategorie „M” (ve věku od 10 do 12 let včetně) evangelium Matoušovo, kniha žalmů - č. 101 až 150 a kniha Leviticus Kategorie „S” (ve věku od 13 do 17 let včetně) všechna evangelia, kniha žalmů - č. 101 až 150, kniha Leviticus a Zjevení sv. Jana Kategorie „P” (ve věku od 18 let výše) všechna evangelia, kniha žalmů - č. 101 až 150, kniha Leviticus a Zjevení sv. Jana Soutěž zachovává dřívější soutěžení pomocí písemných testů, avšak zároveň zavádí také alternativní způsob metodou „e-learning”. Bližší informace přinesou Pravidla 2016, která budou otištěna v březnovém čísle Na dobré stopě. Pro úroveň „Stezka písmáků plus“ tj. pro starší mládež resp. účastníky, kteří chtějí do soutěže poslat svoji esej anebo exegezi, platí zadání a vzory, uvedené na webu: http://krizovatka.skaut.cz/clanky-na-webu/1510-duchovni . Celá historie znalostní soutěže viz: http://www.pathfinder.cz/akce/stezka-pismaku/ .
Klub Pathfinder, z.s. 9
Charakteristiky semináře ELŠ 2016 Hlavní část semináře, který se konal jako obvykle v Praze – Kobylisích u Salesiánů, proběhla ve dnech 9. a 10. 1. 2016. V roce 2016 bylo registrováno více než 370 účastníků. Jednotlivé přednášky budou během 1. pololetí (po příp. autorizaci přednášejících) vyvěšeny na webu: http://els.skauting.cz/knihovna/ . Špičková byla i paleta přednášejících:
Účastníci se s velkým užitkem setkávali opět „v kuloárech“, řada z nich až po roce či později, protože je nesvedla dohromady jiná akce Junáka. Ekumenická lesní škola, která slaví 70 let své služby skautingu, presentovala v pátek v předvečer hlavního bloku svoje aktivity, které lze souhrnně nalézt na webu: http://els.skauting.cz/ . Přihlášky na ELŠ pro rok 2016 jsou ke stažení na webu: http://els.skauting.cz/prihlas-se/ . Redakce měsíčníku Na dobré stopě vybírala předplatné – je velice vděčná všem, kdo přispěli, a to jak ve výši řádného předplatného tak i všem, kdo mohli přispět vyšším, „sponzorským“ předplatným. 10
Petr Fr. Hájek – Balú: DROBNIČKY
http://els.skauting.cz/wp-content/uploads/2012/05/Hajek_Petr-Balu-Drobnicky.pdf
Výňatek.
Dobrý skutek jako cíl i prostředek výchovy … Kdybych chtěl nějak pojmenovat váhání nováčka, pak by se asi nejlépe hodilo slovo bezradnost. On opravdu potřebuje radu, aby poznal a poznával, co dobré je a co dobré není. Nemůžeme vyzývat k dobrým skutkům, do-kud nepoznal dobro a nerozeznává je od zla. Je společným úkolem našich výchovných jednotek vytvořit takové prostředí, aby každý příchozí byl jím nesen a brzy ono rozeznání přestalo být problémem. Jde tu především o přímé a vedle něho i zprostředkované poznání. To přímé znamená vytvořit láskyplné prostředí, kde nově příchozímu jsou všichni ochotni pomáhat a ti zkušenější, především vůdci, také naslouchat. Vzácná příležitost pozorovat dobré vzájemné vztahy je nejlepší a nejúčinnější školou poznávání dobra a odmítání zla. Právě proto musíme usilovat o kamarádství mezi dětmi a přátelství generací mezi vedoucími a vedenými. Zprostředkované poznání vychází z programů. Přimlouvám se, aby v nich byly hojně zastoupeny motivace. V literatuře i praxi jsou rozpracovány příběhy, legendy her i společné dobré činy ve prospěch přírody i lidské pospolitosti, připomínají se i postupy pro vytváření přátelských vazeb uvnitř oddílů a není v silách tohoto spisku znovu je rozebírat. Důležité je ale přistupovat ke všemu tomuto materiálu s vědomím, že mají učit naše nejmenší v první fázi volit mezi dobrým a špatným vždycky to dobré, později potom volit mezi dobrým a lepším. Pro ujasnění postupů je asi na místě uvést alespoň nějaké konkrétní příklady ze skautské praxe. Nechci se dlouho zastavovat u příběhů. Všichni víme, že u dětí před desátým rokem věku jsou v největší oblibě a že potom se stoupajícím věkem jejich obliba klesá. Neklesá ale jejich účinnost. Pohádkami počínaje, přes příběhy Karafiátových Broučků u svět-
lušek a Mauglího příběhy u vlčat s připojením nejrůznějších místních pověstí a tvůrčím ztvárněním různé další literatury, jak je v herních programech předkládáme, ukazují všechny jedním směrem: k vítězství dobra. Takové vítězství je ovšem vždycky provázeno překonáním překážek. Promítnutí této skutečnosti do hry, které dává příběh motivaci a někdy i podstatnou část pravidel, činí hru důležitou. Učí volit dobro. Ona to ale umí každičká hra sama od sebe, poněvadž to je její duchovní rozměr – učit hráče dodržovat přesná pravidla. Společné dobré činy tuto řadu završují. Neměly by chybět během roku a měly by se stát pravidelnou součástí každého tábora. Jsou školou dobrého skutku a povzbuzují k následování v osobním jednání. S naznačenou druhou fází už to tak jednoduché není. Už proto bych si ji troufal vyžadovat jen u nejvyspělejších vlčat a světlušek někdy před koncem jejich žluté stezky skautským životem. Ty mladší a začínající bych ponechal v klidu pozorovat. Co? No přece rozeznávat různá řešení herních a ve vztahu ke hře i životních situací. Nejlépe to asi ukážou příklady. První je rozhovorem, druhý dramatikou. Jistě máte ve zvyku nějak uzavírat každou hru a každý prožitý táborový den. Vhodnější než vůdcovský monolog spojený s ponaučením, je zde dialog. Působí přirozeněji, ale je náročnější na vedení. V rozpravě je cenné, že sami účastnící hry se pokoušejí o hodnocení co bylo dobré, špatné, co zaujalo a co ne. Kdo potom chce dovršit hodnocení, může se vydat ještě cestou rozpravy o tom, co by se dalo udělat jinak, lépe. Kde to jde, můžeme se po rozpravě zvednout a hned si navrhovaná řešení vyzkoušet. Vzpomínám na jednu takovou příhodu. Vlčata si povídala o odpolední sháňce dříví na otop.
11
V soutěži o největší hromadu klestí postupovala jedna šestka nejběžnějším způsobem. Každý běhal mezi stromy a zase zpět se svou náručkou na určené místo. To Modrásci na to šli jinak. Zkušenější šestník určil čtyři za sběrače, sám pak nachystané drobné hromádky vršil do větších a určení běžci pak dříví odnášeli. Zajímavě uvedl akéla rozpravu nad výsledkem snažení: „Odvedli jste dobrou práci. Modrásci mají sice svou hromadu větší, ale Červení se zase více napracovali.” Podle vlčáckého způsobu hned následovala živá debata, kdo že má větší zásluhy. Sami se navzájem poučili, že modří užili lepší postup. Když utichl ruch, šestky požádaly o pokračování soutěže. Tentokrát obě postupovaly objeveným lepším postupem. Kupodivu v časovém limitu byly i obě hromady klestí stejné. Řeknete si možná, že to není žádná veliká věc, tím méně objev, že to snad ani nemá co dělat s tématem dobrého skutku. Jenže to je náš častý vychovatelský omyl. My skutečně vychováváme vším: čtením, vyprávěním, hraním i tou každodenní prací. Široké motivační pole poskytují dramatiky. Čím jsou drobnější, tím jsou účinnější. Cestou příběhu s otevřeným koncem můžeme ukazovat ta dobrá, lepší a možná i ještě lepší řešení. Zkusme si uvést zase jeden příklad. Na jedné schůzce, když zrovna řádily
chřipky sešla se jen hrstečka dosud zdravých vlčat, jsme si povídali o divadle jednoho herce. Pak jsme je i hráli. Každý po svém se měl zhostit jednoduchého dramatického postupu: přišel do klubovny jako první a zjistil, že kamna jsou nevybraná, košík na dřevo je prázdný a kolem zůstalo rozházené smetí. Samozřejmě, že jsme to měli i s potřebnými rekvizitami, jen ta kamna už dobře hřála. Každý „herec” si s rolí poradil jinak. Měli jsme tu aktéra, který si zanadával a potom dal věci do pořádku. Jiný zapsal zjištěný nepořádek do pořádkového sešitu, aby hned potom sehrál rozčilení mauglího, který si přečetl, že není všechno, jak má být. Hned taky pátral po vinících. Našel se i dobráček, který to všechno uklidil a ještě do pořádkového sešitu místo sebe napsal tu opravdovou, byť lajdáckou službu, která nic neudělala. Ostatní varianty se pohybovaly někde v rozmezí naznačených. Bylo pak milé povídat si o těch výstupech a řadit řešení od nejlepšího k nejhoršímu podle četných otázek. Začínalo se dvěma: „Co bylo dobře? Co bylo špatně,” potom, „proč to tak bylo?” Můžete ale zkusit mnohem víc. Máte-li zkušené herce, nabízí se divadélko nebo pantomima na téma známého úsloví, že lépe je rozsvítit i maličkou svíčičku, než nadávat na tmu okolo.
Když jsme si uvedli výňatek z myšlenek a rad br. Balúa, tak jsme si jistě zároveň připomněli, že skauting je náplň života již od dětství... K. ______________________________________________________________________________ Redakce se omlouvá, že až nyní opravila v tiráži níže nový název organizace, kde má svoji adresu:
______________________________________________________________________________ NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka, v rozsahu 12 stran a v počtu 80 výtisků * * Adresa redakce: Junák – český skaut, z.s., Senovážné náměstí 24, 110 00 Praha 1. * * Vedoucí ODV: Jiří Zajíc (e-mail:
[email protected] , mobil: 723 963 939). * * Výkonný redaktor: Vladislav Jech (mobil: 737 537 534; e-mail:
[email protected] ) * Technické zázemí: Adéla Čapková (mobil: 603 592 895). * * Předplatné pro rok 2015 zasílejte přednostně na účet redakce u ČS, a.s., čís. 3790319/0800. * * Částky: pro dodání poštou 100,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč. * * Sponzorské předplatné není omezeno. * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * * Bez jazykové korekce. *
12
