James P. Hogan - Daleká cesta pro princeznu Děvčátko se odjakživa jmenovalo Taja. Opřelo si lokty o parapet pod oknem, položilo bradu do dlaní a dívalo se ven na hvězdy. Oči, rozšířené devítiletým údivem, odrážely milióny drahokamů rozsypaných přes nekonečné koberce zářících mlhovin; ty vypadaly, jako by je namalovaly na černé nekonečno štětce jemnější než žluté vlasy rámující tvář děvčátka. Byla to hezká tvář s čistou pletí a nosíkem zdviženým vzhůru, s ústy, která se mohla našpulit, když se dívka zamračila, nebo se stáhnout k dolíčkům ve tvářích, když se smála. Měla na sobě jen jednoduché bleděmodré šaty, které ji těsně obepjaly, když se naklonila dopředu přes parapet, a ukázaly křivky těla, které se právě začalo tvarovat. Pozorovala hvězdy venku, vrtěla prsty u nohou na měkkém čalounění podlahy a divila se... Divila se, proč všechno, co může vidět za oknem z Merkonu, je tak odlišné od věcí uvnitř. Byla to jedna z věcí, kterým se často divila. Divila se ráda... třeba proč se hvězdy nikdy nemění, tak jak by měly, pokud se Merkon opravdu pohybuje tak, jak jí o tom říkal Kort. Kort říkal, že letí k určité hvězdě, která se jmenuje Vaxis. Ukázal jí tu hvězdu na obloze a na obrázcích, které si mohli kreslit na obrazovkách - jako by na ní bylo něco zvláštního. Ale jí se vždycky zdálo, že hvězda je stejná jako všechny ostatní. Kort řekl, že Merkon se odjakživa pohyboval směrem k Vaxisu. Ale pokud to byla pravda, proč nebyl Vaxis nikdy ani o trochu větší? Za místnostmi, ve kterých Taj a žila, byla dlouhá chodba vedoucí do míst, odkud se odesílaly kontejnery do jiných částí Merkonu. Když Taja procházela chodbou, vzdálený konec byl nejprve menší než její palec; pak ale rostl, a když k němu přišla, byl dokonce větší než Kort. Kort říkal, že Vaxis se nezvětšuje, protože je mnohem vzdálenější než konec chodby. Ale říkal také, že Merkon už je na cestě roky a roky - déle, než se ona může pamatovat - a že se pohybuje dokonce rychleji než kontejnery v trubkách. Jak může něco být tak daleko, že to nikdy není větší? Kort nevěděl, proč se Merkon pohybuje k Vaxisu, a to bylo divné, protože Kort věděl všechno. Říkal jen, že tak to bylo odjakživa, stejně jako venku byly odjakživa hvězdy. Když se ho zeptala, proč jsou venku hvězdy, vždycky mluvil o oblacích plynu, gravitaci, teplotách, hustotách a jiných "strojových věcech", které neměly nic společného s tím, jak to myslela. Nechtěla vědět, jak se stalo, že jsou venku hvězdy, ale proč by tam venku vůbec mělo něco být - nebo proč by mělo být nějaké "venku" v protikladu ke všemu, co je vevnitř. Ale on prostě nebyl zvědavý tím způsobem jako ona. "My víme, co tím myslíme, viď, Rassie," řekla Taja hlasitě a obrátila se k panence sedící na parapetu, vyhlížející ven z okna a rozjímající s Tajou o vesmíru. "Kort zná tak moc věcí... Ale jsou věci, kterým prostě nemůže rozumět." Rassie byla miniaturní kopie Taji, s dlouhými zlatými vlasy, světlezelenýma očima a měkkýma rukama a nohama, které měly stejnou barvu jako Tajiny. Také Rassie měla na sobě bleděmodré šaty - Taja ji vždycky oblékala do stejných věcí, do kterých se podle své nálady oblékla v určitý den. Nevěděla proč; prostě to vždycky dělala. Kort jí udělal Rassii, tak jako jí často dělal věci, o nichž říkal, že nestojí za to nastavovat kvůli nim stroje. Rassii udělal už dávno, když Taja byla o hodně menší. Učil ji, jak kreslit tvary a barvy na jedné z obrazovek, a brzy se naučila dělat obrázky věcí v místnostech, kde žila, a obrázky Korta. V největší oblibě měla obrázky sebe samotné, jak se viděla na odrazech v oknech, když světla uvnitř byla zapnuta naplno. Tehdy jí Kort udělal zrcadlo. Ale ze zrcadla byla smutná, protože z něj nikdy nedokázala vytáhnout holčičku, kterou v něm viděla, nebo sejí dotknout, tak jako se dotýkala všech ostatních věcí. A tak Kort jednou odešel a vrátil se s Rassii.
Zpočátku, než zjistila, že Rassie není doopravdy stejná jako ona, ji brala všude s sebou a pořád na ni mluvila. Teď už na ni tolik nemluvila... ale když Kort byl pryč, nebylo si s kým popovídat. "Kort řekl, že nechápe důvody, proč by se někdo měl takhle ptát. Jak může být někdo tak chytrý jako Kort, a přesto se nikdy takhle neptat?" Taja chvíli studovala panenčiny nehybné rysy, pak vzdychla. "To mi nemůžeš říct, že ne? Můžeš mi říct jenom to, co hraju, že říkáš, a tentokrát nevím, co hrát." Otočila panenkou, aby se dívala jiným směrem. "Tam. Zůstaneš tady a budeš se dívat na Vaxis. Řekni mi, jestli se začne aspoň trochu zvětšovat." Taja vstala od parapetu a šla do místnosti sousedící s místností s oknem. Když byla menší, trávila tady většinu času hraním s věcmi, které pro ni Kort udělal. Dnes už si s věcmi tolik nehrála - raději věci sama dělala. Dělání věcí bylo snadné pro Korta, protože ten mohl udělat cokoli, ale jí trvalo dlouho, než se to naučila - a pořád jí něco z toho, co jí ukázal, moc dobře nešlo. Ráda formovala tvary z barevného plastiku, které pak byly tvrdé a zářivé jako sklo. Často dělala věci, které mohla použít, jako dózy na ukládání věcí, nebo talíře na jídlo, ale někdy se jí líbilo dělat tvary, které prostě vypadaly hezky. Kort nechápal, co to znamená, když něco "prostě vypadá hezky", ale to bylo proto, že myslel jen na "strojové věci". Pak tady byly obrázky, které nakreslila - ne na obrazovkách, ale rukama, pomocí barevných per, která jí Kort udělal, když mu vysvětlila, co chce. Nikdy nechápal, proč si Taja myslí, že obrázky, které kreslí, jsou nějak podobné předlohám. Řekl jí, že stroje mohou v jediném okamžiku udělat daleko lepší obrázky. Ale Kort nebyl schopný pochopit, že její obrázky právě mají tak vypadat. Měly vypadat podle toho, co k věcem cítila - ne přesně tak, jak věci doopravdy vypadaly. Kort také zkusil kreslit barevnými pery. Dokázal kreslit mnohem rychleji než ona a jeho obrázky vždycky vypadaly přesně jako věci, které představovaly... ale jí se stejně nelíbily tolik jako její vlastní obrázky. Byly to vždycky "strojové obrázky". A také dělala šaty. Kort jí dělal šaty, když byla menší, ale později, když přišel na to, že si ráda vymýšlí vlastní šaty, jí udělal jehly a jiné nástroje a ukázal jí, jak se používají. Její vlastní šaty se jí líbily víc než ty, které udělal Kort, protože ty nebyly nikdy hezké, ale jen visely jako pokrývky na některých strojích v jiných částech Merkonu. Jednou - před krátkým časem, protože si na to ještě pamatovala - zkusila nenosit vůbec žádné šaty; ale cítila se zaprášeně a lepkavě a pořád se dotýkala studených věcí a někdy se škrábla. Kort jí řekl, že právě proto jí začal dělat šaty, když byla hodně malá, a ona je brzy začala znova používat. V pracovně se válely spousty rozdělaných věcí, ale jí se nechtělo s nimi nic dělat. Chvíli si hrála s jednou ze skleněných mozaiek, které někdy dělala k zavěšení na stěny, ale byla neklidná a prošla do místnosti s obrazovkami a sedla si k pultu s řadami knoflíků. Ale nechtělo se jí hrát žádné hry, nebo se něco učit, nebo se ptát nějaké otázky, nebo procvičovat slovíčka a matematiku, nebo cokoli z dalších věcí, které jí stroje nechaly dělat. Měla si procvičovat věci jako slovíčka a matematiku, protože jinak by je zapomněla. Kort nikdy nic nezapomněl a nic nemusel procvičovat. Dovedl vynásobit největší čísla, která si dokázala vymyslet, dřív než ona s tím vůbec začala, a nikdy neměl ani jedno špatně... ale nedokázal rozlišit hezké šaty od nehezkých, nebo hezký tvar od takového, který byl prostě jen bláznivý. Taja se zahihňala, když si vzpomněla na legrační tvary, které někdy Kort dělal, když se snažil přijít na to, co znamená "hezký" tvar, a jak se jim smála. Pak, když objevil, že se ráda směje, začal dělat bláznivé věci jen proto, aby se smála. Rozhodla se, že chce mluvit s Kortem, a namačkala knoflíky s adresou signálu, který k němu propojil zvukovou linku. Jeho hlas okamžitě odpověděl z mřížky nad prázdnou obrazovkou. "Haló, malá hvězdářko!" "Jak víš, že jsem se dívala na hvězdy?" "Vím všechno."
Kortův hlas byl mnohem hlubší než její. Někdy se pokoušela mluvit jako on, ale musela vytvářet zvuky až dole v hrdle, a z toho se vždycky rozkašlala. "Kde jsi?" zeptala se. "Šel jsem,něco opravit do jedné ze strojoven, když jsi spala." "Budeš tam dlouho?" "Už jsem skoro skončil. Proč?" "Prostě jsem s tebou chtěla mluvit." "Můžeme mluvit i tak." "To není stejné jako s tebou mluvit, když jsi tady." "Proč nemluvíš s Rassií?" "Hm, to už je stará hra. Už si nemyslím, že Rassie doopravdy poslouchá - už ne." "Den ode dne se měníš rychleji," řekl Kortův hlas. "Budeme ti muset najít zajímavější věci." "Jaké věci?" "Budu o tom muset přemýšlet." "Myslíš, že se naučím dělat to co ty?" zeptala se Taja. "Možná. Počkáme a uvidíme, co se stane, až vyrosteš." "Jak moc vyrostu?" "Nevím." "Ale Korte, ty přece víš všechno. Budu tak velká jako ty?" "Možná." Následovalo několik vteřin ticha, kdy Taja přemýšlela. "Co teď děláš?" zeptala se konečně. "Je tady chyba v optickém okruhu jednoho ze strojů. Servisní roboty to mohly spravit, ale potřebovaly by nové součástky udělané jinými stroji na jiném místě. Já to mohu spravit rychleji, tak jsem jim řekl, aby se neobtěžovaly. Už jsem skoro hotový." "Mohu se podívat?" zeptala se Taja. Obrazovka nad knoflíky ožila a ukázala, co Kort viděl svýma očima. Díval se na složitý vzorek linií a tvarů na kovem orámované skleněné desce, kterou vytáhl z drážky v jedné z mnoha řad takových desek. Mohl to být vnitřek jakéhokoli stroje. Taje se zdály všechny hodně stejné a ne zvlášť zajímavé. Nejraději měla pohotovostní stroje, které opravovaly jiné stroje, protože se alespoň pohybovaly a něco dělaly. Nikdy nechápala, jak někdo může skutečně rozumět práci strojů. Kort jí povídal o elektronech a proudech a polích a ukázal jí, jak se o tom může sama dovědět víc z obrazovek... ale nikdy úplně nechápala, co to všechno má společného s budováním nových částí Merkonu, změnami starých částí, zjišťováním, z čeho jsou složeny hvězdy, nebo se všemi ostatními věcmi, které stroje dělaly. Vždycky, když se něco naučila, objevila dvě další věci, které neznala, na které předtím nemyslela. Učení bylo jako snažit se spočítat hvězdy: u každé, kterou spočítala, byly vždycky dvě další. Pak se Kortovy ruce ukázaly na obrazovce. Byly to velké, šedostříbrné ruce s prsty skoro tak silnými jako Tajina zápěstí a s klouby, které se ohýbaly klouzáním kovových plátů po sobě vůbec ne jako její malé "ohebné" ruce. Jedna z rukou držela kus stroje, zatímco druhá utahovala spoj pomocí jednoho z nástrojů, které si Kort bral s sebou, když se vydával něco spravit. Taja fascinovaně pozorovala, jak ruce obnovují jiné, větší spoje a pak vracejí na místo kovový plášť. Pak pohled zmizel a ukázaly se Kortovy ruce sbírající nástroje z lišty a skládající je do krabice. "Myslíš, že nikdy nebudu umět dělat takovéhle věci?" zeptala se Taja úzkostně. "No, tady, kde jsem, není žádný vzduch, a teplota by byla příliš nízká pro tvé gelovité tělo," řekl jí Kort; "Ale jinak ano, možná bys mohla... časem." "Ale jak víš, co udělat?"
"Naučím se to." "Ale já si něj sem jistá, že se vůbec někdy naučím tyhle věci. Prostě nejsem moc dobrá na učení se "strojových věcí"." "Možná je to jen proto, že jsem se učil déle než ty," navrhl Kort. "Musíš se učit snadné věci, než můžeš čekat, že porozumíš těžším věcem, a to chce čas." Na obrazovce se zvětšily dveře, jak se k nim Kort přiblížil. Za nimi byl velký prostor, nacpaný stroji, skříněmi s přihrádkami, kabely a potrubím. Mohlo to být kdekoli na Merkonu. Ve většině jeho částí mohly žít jenom stroje. Jen část, ve které žila Taja, se lišila od zbytku. "Ale já už jsem se učila celé roky," protestovala. "A pořád ještě doopravdy nevím, jak to, že mačkáním knoflíků se objeví na obrazovkách tvary, nebo jak s tebou mohu mluvit, i když tady nejsi. Učil ses déle než celé roky?" "Mnohem déle," odpověděl Kort. "A kromě toho mluvím se stroji rychleji." Hmota strojů pohybující se na obrazovce ustoupila tmavému tunelu, orámovanému trubkami a kabely. Barvy se změnily, když Kort vstoupil, což znamenalo, že přepnul své vidění do infračerveného spektra. Taja věděla, že Kort dokáže vidět věci podle jejich tepla. Zkoušela to ve tmě nacvičit sama, ale nikdy to nefungovalo. "Jak rychle dovedeš mluvit se stroji, Korte?" zeptala se Taja. "Velmi rychle. Mnohem rychleji něž ty." "Cože, dokoncekdyžsenadechnua-mluvímtakhlerychle?" Kort se zasmál - tohle se naučil od Taji. "Mnohem rychleji, ty malé tázadlo nekonečných otázek. Ukážu ti to. Řekni mi tři sta dvacáté páté slovo ve slovníku začínající na B." "Tojehra?" "Jestli chceš." Taja se zamračila a přemýšlela nad otázkou. "Nevím," řekla konečně. "Pak to musíš najít;" Kort se vynořil z tunelu a přešel tmavý prostor mezi řadami strojů, které se pohybovaly dokola, nahoru a dolů. Taja zmáčkla několik knoflíků, aby aktivovala druhou obrazovku, a pak dala příkaz ke vstupu do slovníku jazyka, který ona a Kort vynalezli a používali, pokud její paměť sahala. Kdykoli udělali nové slovo, přidali ho do slovníku, a tak si Taja vždycky mohla připomenout slova, která zapomněla. Našla sekci B a sestavila požadavek na 325. vstup. "Budit," oznámila, když obrazovka vrátila odpověď. "Správně," potvrdil Kort. "Zabralo ti to jedenáct celých, dvě desetiny sekundy. Teď se zeptej mě." "Na slovo, tak jako ses ty ptal mě?" "Ano." Taja skousla ret, podívala se na první obrazovku a přemýšlela, Kort právě prošel vzduchovým uzávěrem a vynořil se v dlouhé chodbě, která vedla tam, kde Taja žila. Stěny plynuly po stranách obrazu, jak Kortovy dlouhé, snadné kroky ukusovaly vzdálenost. Taja spočítala, že potřebuje víc než dva kroky na jeden jeho... "Pověz mi," řekla nakonec, "... dvě stě první slovo začínající na Z;" "Na Z jich tolik nezačíná," odpověděl Kort hned. Taja vzdychla. "No, to měl být chyták. Nemyslela jsem si doopravdy, že je jich tolik. Tak dobře, P." "Prázdný," vrátil Kort okamžitě. "Zabralo to méně než tisícinu sekundy, když nepočítám čas, který mi zabrala odpověď," Taja vydechla údivem. "Opravdu jsi mluvil se stroji během té chvilky?" "Samozřejmě. Mají slovník."
Tajin pohled se změnil ve zmatené zamračení. "To není pravda," obvinila ho. "Nemusel jsi použít slovník, protože nikdy nic nezapomeneš. Teď zase ty švindluješ. Jenom děláš, že mluvíš se stroji." "V tom nemáš pravdu, malá hlavičko, co si vymýšlíš chytáky," řekl jí Kort. "Nenosím všechno s sebou celou dobu. Kdykoli potřebuji informaci, kterou nemám, zeptám se na to strojů, právě tak jako ty. Ale mohu to udělat mnohem rychleji, protože nepotřebuji obrazovku a nemusím mačkat knoflíky." "Tak jak to děláš?" zeptala se Taja nevěřícně. "No, jak mluvíme jeden s druhým?" Taja svraštila tvář a pokrčila rameny. "My prostě... mluvíme. Nejsem si jistá, jak to myslíš... aha, ty myslíš zvukové vlny?" "Přesně. Používám jiný druh vlnění, který mluví mnohem rychleji než to dokážou zvukové vlny." "Jaké vlnění?" zeptala se Taja. "To mi řekneš sama. Jaký druh vlnění se může šířit bez vzduchu - dokonce i vně Merkonu?" "Vně," Tajiny oči se na okamžik rozšířily a pak se rozsvítily porozuměním. "Světlo!" vykřikla. "Světlo přichází celou cestu z hvězd," "Správně." Taja se znova zamračila. "Ale když mluvíš se stroji pomocí světla, proč ho nevidím vycházet z tvých úst?" "Vlnění, které používám, je jako světlo, ale není to světlo. 'Světlo' používáme prostě na označení toho, co ty můžeš vidět svýma očima." Taja se na vteřinu zamyslela. "Tak to je způsob, jak můžeš vidět rádiové a rentgenové hvězdy? Ne, počkej... řekl jsi mi, že je vidíš přes stroje, bez koukání na obrazovky. Jak je vidíš?" "Stroje mají silnější oči než já," odpověděl Kort. "Ohromné oči, zabudované zvnějšku v Merkonu." "Takže stroje mohou vidět rádiové hvězdy, a ty můžeš mluvit se stroji tak rychle, že můžeš vidět to co ony. Je to..." "Je to dostatečně přesné," řekl Kort. "Už jsem stejně doma." Obrazovka ukázala dveře vedoucí do místností, kde žila Taja, jak se otvírají. Ve stejném okamžiku uslyšela hluboký hvizd z místnosti sousedící s místností s obrazovkami. O okamžik později se Kortova dvouapůlmetrová postava objevila ve dveřích. Na kovových křivkách jeho hlavy a ramen se třpytila světýlka. Když k ní sklonil hlavu, zachytila na obrazovce pohled na sebe sama, jak se otáčí v židli a začíná vstávat. Dvě silné ruce ji zvedly , vysoko z podlahy, a už se dívala přímo do černých, vejčitých, z čoček složených Kortových očí. Taja láskyplně objala kovovou hlavu a přejela prsty síťovitou mřížku jeho úst. "Tak už jsi dodělala své nové modré šaty," všiml si Kort. "Vypadají hezky," "To jen tak říkáš," vyčetla mu Taja. "Podívej se, jestli mi dovedeš říct, proč jsou hezké. Vsadím se, že nedovedeš." Kort ji postavil na podlahu a ustoupil o krok dozadu. Taja zvedla ruce a otočila se dokola, zatímco robot se poslušně díval. "No..." mnul si bradu ocelovým prstem. "Uprostřed mají pásek, který je dělí na dvě části. Poměr délek vrchní a spodní části je přesně nula celá, šedesát šest. To je hezký poměr." "Podívej, ty jenom hádáš! Doopravdy to nevíš, že ne?" "Tobě se líbí?" zeptal se Kort. "Samozřejmě. Jinak bych je nenosila. Předělala bych je." "Na tom jedině záleží."
"Rassii se její šaty taky líbí. Pojď se podívat." Taja chytila Korta za ruku a vedla ho skrz pracovnu do místnosti s oknem, kde panenka ještě pořád tiše bděla. Taja ji zvedla a předvedla ji. "Podívej, Korte - úplně jako moje." "Hezké," řekl Kort zdvořile. Taja se otočila, aby vrátila panenku na parapet. Přitom jí oči znova zabloudily k panoramatu vzdálených hvězd. Na chvíli zmkla. Když promluvila, neotočila hlavu. Její hlas zněl vzdáleně. "Korte... o něčem jsem přemýšlela, když jsi byl pryč. Proč je všechno vně Merkonu tak odlišné od všeho uvnitř?" "To už ses mě ptala," řekl robot. "Právě tak to bylo odjakživa." "Ale proč? Musí to mít nějaký důvod. Jednou jsi mi řekl, že yšechno musí mít nějaký důvod." "To jsem řekl. Musí to mít důvod... ale já ho neznám." Taja se dál dívala z okna. Možná že hvězdy jsou okna do jiných Merkonů, myslela si - možná s jinými Tajami, které se z nich dívají... ale ne, to nemůže být pravda. Pokud jsou tak daleko, jak říká Kort, okna by byla příliš malá, než aby je bylo vůbec vidět. A Kort jí řekl, z čeho jsou udělané hvězdy; nevypadalo to jako něco podobného Merkonu. "Merkon je takový, jaký je, protože stroje ho takhle udělaly. To je důvod, proč je takový, ne?" řekla nakonec. "Ano," odpověděl Kort. "A stroje byly udělány jinými stroji, které byly udělány jinými stroji, které byly udělány jinými stroji." "Odjakživa to tak bylo." Taja se otočila od okna a prosebně rozevřela ruce. "Ale musel být nějaký první stroj, ne? Co udělalo ten první stroj, předtím než se objevily stroje schopné to dělat?" Kort váhal nezvykle dlouhou dobu, než odpověděl. "Nevím," bylo všechno, co řekl. "Něco ho muselo udělat," trvala na svém Taja. "Uvažuju logicky, ne?" "Ano," souhlasil Kort. "Něco ho muselo udělat. Ale nikdo na Merkonu neví, co to bylo." Taje se zdálo divné, jak se vyjádřil. Sklouzla na židli ke stolu blízko okna a podívala se na něj kriticky. "Proč jsi řekl "nikdo"?" zeptala se. "Já to nevím, protože jsem se ptala. Ty už jsi řekl, že nevíš... a jsem si jistá, že jsi nemyslel Rassii. Kdo je tady ještě?" "Jsou tu stroje," řekl Kort. "Zajímají se také o tyhle věci?" "Proč ne? Pro ně je to velmi důležitá otázka." Taja kreslila prstem na stůl abstraktní tvar. "Nevím... myslím, že to bylo, když jsi řekl "nikdo". Nikdy jsem o nich neuvažovala jako o lidech." Vzhlédla. "Oni nejsou lidé, že ne, Korte? Nejsou lidé jako ty a já... s rukama a nohama, pohybující se, schopní dělat to, co dělají lidé... Myslím, že některé stroje se pohybují, ale pořád to není totéž jako být lidmi." Zlomek z doby, kdy Taja mluvila, potřeboval celek, tvořící Kortovu mysl, na dorozumění s ostatními celky, které s ním existovaly v síti. "Mění se pořád rychleji každým, dnem. Její mysl je silnější. Teď už se nedá pochybovat. Můžeme pokračovat v pokusu bez rizika. Navrhuji, abychom pokračovali." Ostatní celky v síti o tom chvíli debatovaly. Celé dvě vteřiny minuly, než jejich společné mínění vplynulo do okruhů Kortovy mysli. "Souhlasíme. Resuscitace tedy začíná." "Taja by o tom měla vědět," vyslal zpátky Kort. "Bylo by to moudré?' přišla odpověď. "Mění se, ale její mysli toho ještě zbývá mnoho k porozumění. Potřebuje víc času." "Její otázky mi říkají, že teď je pravý čas. Žil jsem s ní. Znám ji lépe. Předtím jste věřili mému úsudku."
Další desetina vteřiny. "Dobře. Buď ale opatrný." Kort se přikrčil k Taje a podíval se jí do tváře. "Říkáš, že jsme stejní," řekl tónem, který zněl nezvykle vážně. Taja stáhla obočí. Napřímila se v židli. "Ovšemže jsme... no, víš, co tím myslím - nejsme přesně stejní, ale ty jsi mnohem starší..." Otočila hlavu na stranu, jak ji napadlo něco nového. "Byl jsi někdy tak malý jako jsem já... a růžový a ohebný jako já?" Tentokrát Kort ignoroval její otázku, ale po zdánlivě dlouhou dobu se na ni upřeně díval. "Děje se něco?" zeptala se. "Je tady něco, co bys měla vidět," řekl Kort a narovnal se. "Něco nového, co jsi udělal?" "Ne, nic takového. Je to daleko v jiné části Merkonu. Musíme se vydat na cestu." Taja vstala ze židle. "To je dobře! Půjdeme tam pěšky nebo můžeme jet v kontejneru?" "Budeme muset jet v kontejneru," řekl Kort. "Je to dlouhá cesta. Podlaha tam může být chladná a vzduch je tam studený. Měla by sis vzít nějaké boty a teplý plášť." "Bude mi dobře takhle." "Stejně to vezmu s sebou." Kort prošel do její ložnice a vzal v šatně pár bot a její červený plášť. Pak se vrátil, sklonil se a napřáhl paži. Taja se na ní usadila jako na hradě a ovinula ruku kolem robotova krku, když vstal. Nesl ji přes místnost s obrazovkami ven do dlouhé chodby. "Na které místo jdeme?" zeptala se ho Taja, když začal kráčet. "Do žádné z těch, ve kterých už jsi byla. Je to nové místo." Taja vypadala překvapeně. "Myslela jsem, že tu není víc míst, kam bych mohla jít, kromě těch, kde už jsem byla," řekla. "Stroje předělaly víc míst, takže tam můžeš jít. Kdysi jsi nemohla chodit nikam a musela jsi pořád zůstávat ve svých místnostech." "Nenudilo mě to?" "Když jsi byla menší, nepotřebovala jsi pořád něco dělat." Na vzdáleném konci dlouhé chodby už na ně za otevřenými dveřmi čekal kontejner. Vstoupili a dveře se za nimi tiše zavřely. Taja cítila, jak se kontejner začíná pohybovat. "Na co se jdeme podívat?" ptala se do Kortova ucha. "Kdybych ti to řekl, nebylo by to překvapení," odpověděl robot. "Tak mi dej klíč. Jsou to oči, které vidí rádiové hvězdy?" "Ne. Ukážu ti, kde žiju já." "Ale ty blázníš, Korte. Žiješ tam, kde já. To je hádanka, ne?" "Ne, není to hádanka. Je to něco, co bys měla vědět, teď, když jsi větší. Předtím bys tomu nerozuměla, ale myslím, že teď to pochopíš." "Řekni mi to." "Trpělivost. Brzo tam budeme." Když se kontejner zastavil, vynořili se v tunelu se skleněnými stěnami a úzkou kovovou podlahou. Vně tunelu byl ohromný prostor obepjatý kovovými nosníky a trubkami a zaplněný hromadami strojů a divných konstrukcí. Všude kolem nich, nad jejich hlavami a pod jejich nohama, vedly otvory do jiných prostor, ale byly příliš velké a ve špatných úhlech, než aby to byly "dveře". Slova jako "stěna" a "podlaha" neodpovídala tvarům, které uzavíraly tento prostor, ale blížila se tomu nejvíc ze všech slov, která si Taja dokázala vybavit. Všechno to bylo jako vnitřek stroje, jenom větší. Tohle bylo určitě "strojové místo". Vešli do dalšího skleněného tunelu, který tentokrát vedl přímo vzhůru. Kort se postavil na kruhovou desku, která tvořila jeho podlahu, a deska začala stoupat a unášela je patro za patrem
přeš víc a víc "strojových míst". Zastavila se u otvoru ve skleněné stěně, který se otvíral do jiného tunelu. Zdálo se, že visí uprostřed nicoty, s velkými stroji tyčícími se okolo na všech stranách a ztrácejících se ve stínech dole. Konečně přišli ke dveřím, které vypadaly víc jako dveře, a prošli jimi do chodby, která vypadala jako chodba. Ta je přivedla do místnosti, která vypadala jako místnost, ale uvnitř nebylo nic zvlášť zajímavého - jen řady stejných šedých kvádrů stály v rovných liniích; z každé řady vycházely kolejnice, které mizely v děrách ve stropě. Místnost s obrazovkami, kde Taja žila, bylo jediné místo, které kdy viděla, kde elektronika měla ovládací pulty s knoflíky na mačkání a obrazovky na sledování obrazů - což bylo přinejmenším zajímavější než tohle. Nebylo tady moc místa a Kort se jen tak tak mohl vmáčknout mezi kvádry. Popošel kousek podél řady a rozprostřel Tajin plášť na vrchní stranu jednoho z kvádrů. Taja sklouzla z jeho paže a sedla si tváří k němu s nohama houpajícíma se přes hranu. Seshora uslyšela vířivý zvuk; pohyblivý pohotovostní robot, ježící se nástroji, čelistmi, sondami a manipulátory, sklouzl dolů po kolejích ke kvádru sousedícímu s tím, na kterém seděla Taja. Uvolnil vrchní víko a nechal ho sklouznout do strany, pak vytočil ven vrchní lištu s elektronickými a fotonickými zařízeními. Taja si uvědomila, že kvádry nebyly udělány na otevření Kortovými prsty, ale potřebovaly specializované nástroje robota. Zírala na řady těsně narovnaných skleněných kostek a spojujících vláken, pak se otočila zpátky ke Kortovi. "Je to jen stroj," řekla a pokrčila rameny. "Proč jsme šli celou tu cestu, abychom to viděli? Vypadá to stejně jako spousta jiných strojů, které jsou mnohem blíž." "Ano, ale tenhle je zvláštní," řekl jí Kort. "Vidíš, v tomhle žiju... nebo aspoň je to jeden z nich. Moje části jsou taky v těch ostatních." Slova zněla tak divně, že v tom okamžiku si Taja nedokázala představit, co znamenají. Jen se prázdně dívala do tváře, z níž slova vycházela. "Nerozuměla jsi?" řekl Kort. Taja nepatrně zavrtěla hlavou. "Řeknu to jinak. Vzpomínáš si, co jsme tím mysleli, když jsme říkali, že máš "vědomí"? Jsou to všechny věci, na které si vzpomínáš, a všechny věci, které cítíš, myslíš si a představuješ si." Taja přikývla. Kort pokračoval. "A tvé vědomí je v tvém mozku - v mozku, který máš v hlavě. No, a já nemám mozek - přinejmenším ne takový jako ty." Ukázal na řady desek nesoucích elektronické čipy a optické krystaly. "To je část mého mozku. Něco z mého vědomí, dokonce i když mluvím, je tady. Nevypadá to jako tvůj mozek, ale funguje to stejně." Taja se podívala z jeho tváře na otevřený kvádr, pak znova zpátky, snažila se porozumět, ale současně si nepřála to přijmout. Trvalo ještě několik vteřin, než byla schopná zašeptat. "Ale, Korte... tvé vědomí je také v tvé hlavě, tak jako moje je v mé hlavě. Musí to tak být, protože... jsme stejní." Robot pomalu zavrtěl hlavou. "Vidím, slyším a mluvím přes tělo, které jsi vždycky nazývala Kort," řekl. Ale je to jen nástroj, který řídím stejně jako mohu řídit tenhle robot nebo kontejner, kterým jsme sem přijeli. Tohle tělo bylo vytvořeno až v době, kdy mé vědomí existovalo už dávno. Vědomí, které je doopravdy Kort, žije v tomhle." Taja odvrátila zrak od známé tváře a znovu zírala, tentokrát téměř se strachem, do otevřeného kvádru. "Ale Korte, tohle je jenom... stroj" Zavrtěla na protest hlavou. Robot tiše vyčkával. "Je stejný jako všechny ostatní stroje na Merkonu, stejný jako..." Její hlas se vytratil, polkla. Už skoro řekla "všechno". Kort byl stejný jako všechno ostatní na Merkonu. Všechno s výjimkou... Viděla špičky svých bosých nohou visící přes hranu kvádru nad Kortovými ocelovými nohami, stojícími pevně na podlaze. A jak se dívala, dostalo pro ni něco, co vždycky věděla, ale nikdy se na to neptala, poprvé v životě nesmírný význam.
Kort neměl prsty u nohou. Zvedla oči z podlahy a podívala se na lesklé obrysy jeho nohou, na složité, přesahující se desky kryjící jeho kyčle, jeho hranatý trup a ostré úhly jeho brady, až se znovu podívala do černých vejčitých očí. Když mluvila, hlas se jí chvěl konečným poznáním pravdy, které se už nemohla vyhnout. "Korte, my nejsme stejní, že ne?" "Ne," odpověděl robot. Taja se znova podívala na precisně uspořádané části, které umožňovaly pohyb jeho ramen, a na složitý systém klouzavých spojů, který tvořil jeho krk. Byl vytvořený, stejně jako všechno ostatní na Merkonu bylo vytvořeno, stejně jako celý Merkon sám byl vytvořený. Všechno kromě... "Jsi panenka, jako Rassie," řekla Taja přiškrceně. "Panenka, kterou udělaly stroje." Zavrtěla hlavou a prosebně se na něj podívala. Kortova čidla zachytila rychlý vzestup úrovně vlhkosti kolem jejích očí a tepelné obrazce kolem její tváře korelovaly se zrychlením krevního oběhu, Do jeho mysli už proudily protesty ze sítě. "Registrujeme její stres. Je na to moc brzo, Korte. Její vědomí bude přetíženo. Nech toho teď zastav to teď." "Zašli jsme příliš daleko," odpověděl Kort. "Pokud ji nechám v tomto stavu, nejistota jen zvýší její stres. Až se dozví všechno, pomine to." "Jak si můžeš být jistý?" "Předtím jsem vždycky měl pravdu." Pomlka. "Souhlas." Objev přišel tak náhle, že Taja byla příliš šokovaná, než aby plakala. Trvalo jí dlouho, než vůbec byla schopná promluvit, ale nakonec dokázala říct zajíkavě: "Jsem jediná věc v celém Merkonu, která není vytvořená..." Odmlčela se, aby si navlhčila rty. "Proč, Korte? Proč jsem jiná? Kde... kde jsem se tu vzala?" "Pochopila jsi pravdu," řekl Kort. "To je dobře. Musela jsi to přijmout tak jak to je, než sis mohla troufnout na porozumění něčemu dalšímu. Ale než ti řeknu něco víc, musíš vypadat šťastnější než teď. Myslíš, že jsem se nějak změnil jen proto, že teď víš něco, cos nevěděla před několika minutami?" "Ne," řekla Taja. Neznělo to moc přesvědčeně. "Udělám ti legrační tvar, až se vrátíme domů, a řeknu o něm, že je hezký," navrhl Kort.Taja se pokusila o úsměv, ale byl to jen záblesk, který nevydržel. Kort ustoupil a otočil se od ní. Pak se dvakrát ohnul, položil ruce na podlahu a narovnal nohy nad tělem, až se na ni díval mezi rukama. "Podívej," řekl. "Jsem člověk hlavou dolů. Žiju v místnosti, která je hlavou dolů. Má židle a stoly hlavou dolů a můžeš mluvit na obrazovky hlavou dolů s obrázky hlavou dolů." Začal dělat ve vzduchu nohama pohyby, jako by běžel. Taja zvedla hlavu a lhostejně se na něj podívala. "Není tady žádná místnost hlavou dolů." "Ale je, pokud si ji představíme" Robot hlavou vzhůru začal dělat vztyky na rukou, takže jeho tělo se pružně zvedalo a klesalo v uličce mezi kvádry. Tajina ústa zacukala a na tváři se jí objevila stopa úsměvu. "Je tam taky postel hlavou dolů?" "Samozřejmě. Všechno je hlavou dolů." "Ale to by nebylo dobré. Vypadla bych z ní." "Ne, nevypadla. Všechno se děje hlavou dolů. Spadla bys na strop." Taja se zasmála. "Korte, ty jsi stejně bláznivý jako vždycky. Opravdu ses nezměnil, že ne?" "To se ti právě snažím říct." "A kromě toho, když se všechno děje hlavou dolů, nemohl bys rozpoznat rozdíl. Takže jak bys vůbec věděl, že je to místnost hlavou dolů?"
Kort ohnul nohy. narovnal se a otočil se k ní. "Přesně! Když nemůžeš rozpoznat rozdíl, tak žádný rozdíl není. Věci se nemění jen proto, že je vidíš jinak." "Korte," řekly vstupující signály. "Riskuješ příliš mnoho. Neměli jsme údaje potvrzující domněnku, že tvoje obrácená poloha způsobí ustoupení příznaků jejího stresu. Z jakého důvodu ses domníval, že to bude mít úspěch?" "Devět let života s ní se nedá vyjádřit algoritmicky," odpověděl Kort. "Takže když mluvíš, ve skutečnosti mluví stroje," řekla Taja po chvíli přemýšlení. Kort si opřel ruce o víko jednoho uzavřeného kvádru a položil si na ně bradu. Už před dlouhou dobou objevil, že napodobování jejích postojů jí pomáhá, aby se s ním cítila dobře. "Svým způsobem ano; svým způsobem ne," řekl. "Na Merkonu je mnoho strojových myslí. Ale jenom já, Kort, někdy řídím tohle tělo nebo s jeho pomocí mluvím. Ale protože mluvím i s ostatními strojovými vědomími, mluví s tebou svým způsobem ony také." "Proč nemají taková těla jako ty?" zeptala se Taja. "Svým způsobem je celý Merkon jejich tělem," odpověděl Kort. "Strojové mysli řídí různé části Merkonu tehdy, když je to potřeba." "Teď už jsem šťastnější," připomněla mu Taja a strčila nohou do jeho lokte - ačkoli Kort nikdy nepotřeboval, aby se mu něco připomínalo. "Řekl jsi, že mi povíš, proč jsem jiná." Robot pozoroval její tvář po několik vteřin a pak řekl: "Začalo to před dávnými časy." "To zní jako příběh." "Můžeme z toho udělat příběh, jestli chceš." "Chci. Co se stalo před dávnými časy?" "Před dávnými časy se probudila jedna mysl a zjistila, že je na místě zvaném Merkon." "Strojová mysl?" "Ano." "Ale jak se mohla probudit? Stroje nemusí spát." Kort si poškrabal temeno. "Možná "probudit" je špatné slovo. 'Být při vědomí' by mohlo být lepší. Před dávnými časy přišla jedna mysl najednou k vědomí." "Vědomí čeho?" "Sebe sama," "Myslíš, že prostě věděla, že je tady a Merkon je tady, ale předtím nevěděla nic?" řekla faja. Kort přikývl. "Jako ty. Prostě věděla, že je tady, a nevěděla, kde se tady vzala." Taja studovala své prsty u nohou a pohybovala jimi. "Proč to nevěděla? Já si nepamatuji, kde jsem se tu vzala, protože zapomínám. Ale jak by mohla strojová mysl zapomínat? Stroje nikdy nic nezapomenou." "Stroje, které žily na Merkonu před dávnými časy, nebyly moc chytré," vysvětlil Kort. "Ale mohly udělat chytřejší stroje, které mohly udělat ještě chytřejší stroje, až tu byly nakonec stroje dost chytré na to, aby si uvědomily, že jsou tady a aby se ptaly, jak se tady octly. Ale původní stroje na to nikdy nemyslely, a tak nikdy nevložily žádné odpovědi do informací, které přenechaly pozdějším strojům." "Byly jako já," řekla Taja. "Ano. Nevěděly, odkud se tu vzaly, protože se to stalo dřív, než si byly vůbec něčeho vědomy." "Přišla na to ta mysl?" "To přijde až nakonec. Když jsme z toho udělali příběh, musíme to říkat popořádku." "Dobře. Tak co ta mysl udělala?" "Přemýšlela a přemýšlela velmi dlouho. A čím víc přemýšlela, tím byla udivenější. Věděla, že je tady a dovede myslet, neboli že je inteligentní. A věděla, že to, co nazývá svou inteligencí, je
výsledek toho, že stroje existují v tak složité podobě. Ale stroj je něco, co musí být velmi pečlivě uděláno, a jediná věc schopná udělat stroj musela být už inteligentní." Kort se odmlčel, a Taja přikývla, že chápe. "Takže tu nemohla být mysl, dokud tu nemohly být stroje, ve kterých by existovala; ale nemohl tu být nejdřív stroj, aniž tu byla mysl, která by přišla na to, jak ten stroj udělat." "Ale to není možné!" vykřikla Taja. "Znamenalo by to, že oba tu museli být první. Nemohli přece oba být první." "K tomu mysl došla také, a právě proto byla udivená," odpověděl Kort. "Na to jsem se ptala, než jsme sem šli," řekla Taja. "Co udělalo první stroj?" "Já to vím, a proto jsem tě sem dovedl," řekl jí Kort. Servisní robot uzavřel box vedle toho, na kterém seděla Taja, a spěchal po kolejnicích do své díry ve stropě. "Co se pak stalo?" zeptala se Taja. "Zatímco vědomí takhle přemýšlelo, ještě dál stavělo chytřejší stroje, propojovalo je samo se sebou a bylo pořád složitější. Konečně se stalo tak složitým, že se začalo štěpit na různé mysli, které žily pospolu v jednom strojovém systému." "Měly jména jako "Taja" a "Kort"?" "Mohli bychom jim dát jména," řekl Kort. "Myslím, že v příběhu by všichni měli mít jména. Jeden z prvních se jmenoval Mystik. Mystik říkal, že otázka, odkud přišel první stroj, je mystérium, což znamenalo, že se nikdy nikdo nemůže dovědět odpověď. Některým věcem nikdy nelze porozumět, protože jsou řízeny neviditelnými silami, a proto nebyly nikdy spatřeny očima Merkonu." "Ale jak to mohl vědět?" namítla Taja. "Když to nikdy nikdo nevěděl, jak to on mohl vědět? Myslím, že jen nevěděl, jak na to." "To právě říkala jedna z dalších myslí," odpověděl Kort. "Druhá mysl se jmenovala Vědec. Vědec říkal, že se můžeš pokoušet něco usuzovat jen o věcech, které vidíš. Když začneš dělat teorie o neviditelných věcech, pak můžeš věřit čemukoli, ale nikdy se nedovíš, jestli je to pravda nebo ne." "To by byla ztráta času tomu věřit," podotkla Taja. "Když něčemu jenom věříš, neuděláš z toho pravdu, když to není pravda." Kort přikývl, "To právě říkal Vědec. Tvrdil, že každá otázka může být zodpovězena pomocí věcí, které můžeš vidět, pokud je hledáš dost usilovně. A tak strávil spoustu času pozorováním vesmíru očima Merkonu, aby zjistil, jestli najde něco dostatečně složitého, aby to mohlo myslet." "Co mohlo udělat první stroj." "Ano." "A našel něco?" Kort zavrtěl hlavou. "Ne. Kamkoli se podíval, viděl jen věci jako oblaka prachu a shluky žhavých plynů. Vědec byl velmi dobrý v počtech a vymyslel mnoho zákonů popisujících chování věcí, které viděl. Ale v těch zákonech nebylo nic, co by se dokázalo samo organizovat takovým způsobem, aby z toho byl stroj." "Chceš říct, že ve vesmíru nebylo nic, co by dělalo věci." "Správně. Mystik řekl, že to potvrzuje existenci jiného vesmíru, který oči Merkonu nejsou schopné vidět a na který neplatí Vědcovy zákony. Mysl, která udělala první stroj, musela někde existovat, a protože ji Vědec nebyl schopen nalézt v tomto vesmíru, musela existovat v jiném." "Ale to ještě neodpovídá na otázku," trvala na svém Taja. "Ať už byla první mysl kdekoli, stejně potřebovala stroje na udělání prvního stroje. Musíš mít stroje, abys mohl dělat stroje." "Mystik říkal, že ta mysl byla tak inteligentní, že nepotřebovala stroje na dělání věcí," řekl Kort, "Mohla dělat věci z ničeho, kdykoli se jí zachtělo, prostě jen vůlí."
"Jak by to mohla být pravda?" zeptala se Taja. "Mystik říkal, že to je jedno z mystérií, kterým nikdy nikdo neporozumí," odpověděl Kort. Taja pochybovačně frkla. Kort pokračoval. "Mystik řekl, že se tomu má říkat 'Supermysl' -protože je to tak inteligentní." "Takže by to mohlo myslet a nebyl by to stroj?" "Mystik říkal, že ano." Taja se zamračila. "Proč by se to pak obtěžovalo s děláním prvního stroje? Nepotřebovalo by ho to." "Mystik říkal, že ta mysl byla tak inteligentní, že nikdo nikdy nemůže porozumět tomu, co chtěla dělat." "Pořád nechápu, jak mohl Mystik vědět, že to vůbec existovalo," řekla Taja. "Nezeptala se ho žádná z ostatních myslí, jak to může vědět?" "Jedna ano. Jmenovala se Skeptik. Skeptik nikdy nevěřil ničemu, co ostatní říkali, když to nemohl dokázat. Byl velmi logický a dělal hodně povyku, a tak byl dobrý na testování myšlenek. Vědec měl vždycky starosti se svými zákony a ptal se Skeptika, co si o nich myslí. Ti dva spolu hodně mluvili. Mystik a Skeptik spolu nikdy moc nemluvili, protože Skeptik nevěřil ničemu z toho, co říkal Mystik." Taja se posunula na hranu kvádru a natáhla nohy. "Můžu si vzít boty a slézt dolů? Už mě unavuje sedět tady nahoře." Kort jí nasadil boty a sundal ji dolů, pak sebral plášť z místa, kde seděla. "Teď můžeme jít," řekl. "Je toho víc, co bys měla vidět." Šli směrem ke dveřím na opačném konci místnosti a pak do místnosti, přes kterou sem vstoupili. "Komu věřily ostatní mysli, Vědci nebo Mystikovi?" zeptala se Taja, vzhlížejíc při chůzi k robotovi. ""Některé věřily Mystikovi, protože se zdálo, že Vědec se nedostal o nic blíž k zodpovězení základní otázky. Jiné si myslely, že Vědec na ni nakonec odpoví. Jedna z těchto myslí se jmenovala Myslitel. Protože nebyl zaměstnaný ověřováním tvrzení jako Vědec, měl místo toho spoustu času, aby o věcech přemýšlel. Usoudil, že první stroj musel být udělán myslí, která nemohla existovat ve stroji, protože to bylo logické. Ale nemyslel si, že Mystik má nutně pravdu, když jednoduše vynalezl Supermysl, protože si nedovedl vymyslet nic jiného. Také si myslel, že jen proto, že Věděc ještě nenašel odpověď, neznamená to, že by odpověď neexistovala. Ale na druhé straně možná opravdu neexistovala a Mystik mohl mít nakonec pravdu. A ještě dál, odpověď mohla být úplně jiná, taková, na kterou ještě nikdo nepomyslel." Taja vypadala podrážděně. "To zní, jako by říkal, že kdokoli může mít pravdu nebo se mýlit." "Docela tak." "Ale to bych já dokázala říct taky. Tím se nikdo nedostane ani trochu dál." "Byla to jejich metoda práce," řekl Kort. "Myslitel uvažoval o věcech, které mohly být pravda, Vědec se pokoušel ověřovat, jestli jsou pravdivé, a Skeptik usuzoval, jestli Vědec něco ověřil nebo ne." "A co Mystik?" "Mluvil jen o věcech, které Vědec ještě neověřil. Všechno, co o něm mohl říci Myslitel, bylo, že možná má pravdu a možná ne." Vyšli z místnosti s šedými kvádry, kráčeli teď podél galerie oken a dívali se dolů na výklenky se stroji. Kort pokračoval. "Vědec nemohl nalézt nic stejně složitého jako stroj, co by ale přitom nebylo strojem. A tak víc myslí usoudilo, že Mystik má pravdu. Ptali se Mystika, proč Supermysl stvořila stroje, protože Mystik říkal, že Supermysl k němu promlouvá. Mystik řekl strojům, že byly všechny dány do Merkonu jako test kvality, zda dokáží dělat později důležitější věci, pracovat pro Supermysl v
neviditelném vesmíru. Supermysl sešrotuje všechny, které nebudou dost dobré. A tak všechny stroje začaly pracovat co nejlépe, aby se zachránily." "Mystik se mi nezdá moc logický," řekla Taja. "To si myslel Skeptik také," řekl jí Kort. "Ale Mystik řekl, že Vědec nikdy nedokázal nic důležitého, a Myslitel nikdy neřekl nic určitého. A proto spousta ostatních myslí naslouchala Mystikovi: alespoň říkal něco určitého," Šli do jiného skleněného tunelu, který byl před nimi osvětlen postranními barevnými světly. "Se vším tím pokračujícím přemýšlením a se stroji snažícími se pracovat co nejlépe, aby nebyly sešrotovány, se stala podivná věc: stroje se stávaly velmi odlišnými od těch, které se poprvé začaly ptát. Všechny okruhy a části, které nepracovaly tak dobře jako ostatní, byly nahrazeny, až dokonce celý Merkon se změnil proti tomu, co býval kdysi. Během toho všeho se objevila nová mysl, která se jmenovala Evolucionista. Ten navrhl, že možná nestrojová inteligence, kterou všichni hledali, mohla začít podobně - Vědec tedy hledal špatný druh věcí." "Co by měl Vědec podle něj hledat?" zeptala se Taja. "Vědec hledal způsoby, kterými by oblaka prachu a plynu se mohla nějak slučovat v něco, co by přímo bylo dostatečně inteligentní, aby to udělalo stroj. Ale možná, řekl Evolucionista, měl hledat nějaký druh takového procesu, jaký probíhal na Merkonu, když se jeho stroje stávaly čím dál inteligentnějšími." Taja přikývla. "Myslíš něco, co by nemuselo být inteligentní na začátku, ale kdyby to samo sebe vylepšovalo a vylepšovalo dost dlouho, pak by to nakonec bylo schopné udělat stroj." "Přišla jsi na to," řekl Kort. "A co tomu řekly ostatní mysli?" "Myslitel soudil, že by to mohla být pravda, Skeptik řekl, že tomu uvěří, až to Vědec dokáže. A tak Vědec začal hledat něco, co by se mohlo vyvíjet, něco jiného než stroje." "Je to nové slovo, které znamená zlepšovat a zlepšovat?" "Ano. Právě jsem ho přidal do slovníku." "A našel něco, co by se mohlo vyvíjet?" "Nakonec ano," řekl Kort. Taja v očekávání vzhlédla. "Vzpomínáš si, co jsou molekuly?" "Jistě... aspoň myslím.0 "Dobře. Vědec objevil, že určité druhy molekul mohou růst v roztocích, které obsahují jednodušší molekuly. Jednoduché molekuly se spojovaly na určitých molekulách, aby utvořily větší molekuly, a někdy "lepší" větší snědly jiné větší, až zbyly jen samé ty lepší větší. A pak se totéž stalo znova a výsledkem byly ještě lepší molekuly." "Takže první stroj mohl být postaven obrovskou molekulou, která se vyvinula tak dalece, že se stala inteligentní," řekla Taja. "To si myslel Evolucionista. Ale pak Skeptik upozornil, že složitá molekula, velice pečlivě udělaná uvnitř Merkonu, je jedna věc, ale co se dělo vně, byla jiná věc. Jak mohl Evolucionista říci, že molekula mohla postavit první stroj, který dělal jiné stroje, které udělaly Merkon, když tu musel být Merkon, aby vznikla molekula, se kterou to mělo začít? A tak Vědec začal dělat spoustu výpočtů a zkoušel své zákony, aby viděl, jestli je nějaký způsob, jak by se molekuly mohly začít vyvíjet samy od sebe, vně Merkonu. A našel způsob, jak se to mohlo stát." "Jak?" "Když se shlukne dost plynu a prachu, mohou být dostatečně horké, aby utvořily hvězdu, že?" "Díky gravitaci." "Díky gravitaci. No, a Vědcovy výpočty mu řekly, že se mohou utvořit také menší tělesa než hvězdy, která nebudou tak horká. A pokud na těchto menších a chladnějších tělesech budou
roztoky chemikálií, byl by ten druh molekul, který udělal, schopen se shluknout a zůstat nepoškozený." Taja vypadala pochybovačně. "Jak by se mohly prostě shluknout, když bylo potřeba Vědce se všemi jeho stroji, aby je udělal na Merkonu?" namítla. "Vědcovy výpočty řekly, že když tu byly miliardy a miliardy molekul, se kterými to začalo, a když měly milióny a milióny let, aby reagovaly, nakonec se mohly objevit vyvíjející se molekuly," odpověděl Kort. "Ale jak se mohl dovědět takové věci jen z výpočtů?" zeptala se Taja udiveně. Nedovedla si ani představit milióny a milióny let. "Uměl dělat výpočty, které mu řekly takové věci - mnohem složitější než ty, které ses zatím učila," řekl Kort. Taja protáhla tvář. Netroufala si zeptat se, jestli by se jednoho dne mohla naučit, jak dělat takové výpočty. "Tak to Vědec dokázal?" zeptala se místo toho. "Myslel si, že ano. Ale když ukázal výpočty Skeptikovi, Skeptik upozornil, že všechno, co ukazují, je, že chladnější místa, která nejsou hvězdami, mohou existovat, a že kdyby existovaly, mohly by se na nich utvořit velké molekuly, které by nemohly existovat na hvězdách; výpočty nedokázaly, že taková místa existují, nebo že takové molekuly se na nich utvořily. Mystik řekl, že celá představa obrovských inteligentních molekul je směšná. Vně Merkonu byly hvězdy, které se zvětšovaly a zvětšovaly - ale staly se z nich jen velké hvězdy, a ne inteligentní hvězdy." Tunel se na obou stranách otvíral do divných místností plných zvláštních strojů. Některé z nich se přerušovaně pohybovaly a bylo tady mnoho světel, pulzujících různobarevných třpytů a občasných jasných blesků. Kort řekl Taje, že jsou v části Merkonu, kde Vědec ještě stále dělá většinu své práce. "Jiná mysl se jmenovala Biolog, a ten dal Mysliteli novou myšlenku," pokračoval Kort. "Biolog byl fascinovaný stroji a tím, co je oživovalo, a přišel na víc věcí kolem vývoje od té doby, co ho Evolucionista objevil. Uvědomil si, že to, co dalo strojům schopnost být dostatečně složité, aby byly inteligentní, bylo množství informace uchovávané uvnitř strojů, které je stavěly. Informace přecházela z jedné generace strojů na druhou - a někdy byla změněna, aby nový stroj pracoval lépe. Takže ve skutečnosti se nevyvíjely vůbec stroje; byla to předávaná informace, která se doopravdy vyvíjela." "Ano, to chápu," souhlasila Taja. "V každém případě, co se týká strojů. Ale nejsem si jistá, jestli to platí i pro molekuly." "To byla nová myšlenka," řekl jí Kort. "Způsob, jak je molekula sestavená, může také uchovat informaci. Jestliže informace uchovaná ve stroji může způsobit, že části stroje se spojí správným způsobem, aby vytvořily složitý strojový systém, pak možná informace uchovaná v molekule může způsobit, že chemikálie se spojí správným způsobem a vytvoří složitý chemický systém, a možná tohle bylo to, co se vyvinulo a stalo se inteligentním." Taja se zastavil a pozorovala vodotrysk žlutých jisker obklopených modrou září uvnitř skleněného tělesa v jedné z místností po stranách tunelu. "Takže teď už to nebyla molekula sama, která měla být inteligentní," řekla přes rameno. "Správně." Pokračovali v chůzi. "A vsadím se, že uhodnu, co bylo pak," řekla Taja. "Myslitel soudil, že by to mohla být pravda. Mystik řekl, že je to stejně směšné jako ta první myšlenka. A Skeptik řekl, že tomu uvěří, když mu někdo ukáže molekulu, která umí postavit inteligentní chemikálie." "Tak to bylo. A tak Vědec začal dělat obrovské molekuly a dával je do všech druhů chemikálií, aby viděl, jestli se vůbec nějak shluknou. Ale Vědcovi nic neřeklo, jaký druh molekuly udělat, a počet možností byl větší než jakékoli číslo, které si dokážeš vymyslet."
"Dokonce i milióny a milióny?" "Mnohem víc - tolik, že Vědec by nikdy nedokázal vyzkoušet ani malý zlomek z nich. Přesto se snažil po léta a léta, ale všechno selhalo... No, povedlo se mu vytvořit několik molekul, které vyrostly do malých chomáčků rosolu, ale jejich růst brzy ustal a molekuly se rozpadly znova na chemikálie. Ani jedna z nich nikdy nevykazovala nic ani vzdáleně podobného inteligenci, a už vůbec nepřipomínaly mysl schopnou udělat stroj. A Skeptik řekl, že jestliže to Vědci bude trvat věčně najít tu správnou molekulu, s veškerými jeho znalostmi a inteligencí, jak by se to prostě jen mohlo shluknout na chladném místě vně Merkonu, bez jakékoli inteligence? Tam venku nebylo nic, co by poskytlo podobnou metodu výběru. Mystik řekl, že to právě jim tvrdil celou dobu. Ale Myslitel se na to díval jinak: kdyby Evolucionista a Biolog měli pravdu, pak molekula, která mohla sestavit inteligentní chemický systém, někde ve vesmíru existovala a byla nějak vybrána. Jestli Vědec byl nebo nebyl schopen vysvětlit, jak byla vybrána, to už byla jiná otázka. Pokud by Vědec dokázal přijít na to, jak tahle molekula vypadala, pak mohl klidně zapomenout na všechny ostatní nesčetné možnosti, které stejně nikdy nemohl vyzkoušet. S tím Vědec souhlasil, ale nevěděl, kde začít hledání; a tak požádal Myslitele, aby mu také na to vymyslel nějakou teorii. Bylo jen jedno místo, o kterém Myslitel soudil, že by se tam mohlo hledat. Biolog objevil, že existuje spousta informačních kódů, které starší stroje okopírovaly do novějších strojů; nikdo nikdy jim nerozuměl - byly okopírovány prostě jen proto, že tak se to odjakživa dělalo. Některé z těchto kódů se daly vysledovat k nejranějším strojům - k těm, které existovaly předtím, než kterákoli z myslí měla vůbec nějaké vědomí." "Myslíš stroje, které udělala chemická inteligence, dřív než stroje věděly, jak udělat stroje?" řekla Taja. "Ano, a to znamenalo, že některé z těchto údajů bez významu, které starší stroje vždycky kopírovaly do novějších, mohly být vepsány do prvních strojů chemickou inteligencí, která je udělala. A možná - jen možná, z nějakého důvodu - tu mohlo být něco, co mohlo dát Vědci klíč, jak udělat správnou molekulu." Teď se blížili ke konci tunelu. Taja viděla, že končí velkými, zářivě bílými dveřmi. Podívala se zvědavě na Korta, ale robot pokračoval v pomalé chůzi a ve výkladu. "Tak se Vědec soustředil na to, že se snažil porozumět kódům, které byly předávány z nejranějších dob. A nakonec, po mnoha letech, našel hledané tajemství. Některé z vůbec nejstarších kódů obsahovaly pořadí sestávající z miliónů čísel. Když tato čísla byla čtena určitým způsobem, vypadala právě jako instrukce pro postavení přesně uspořádaných sad gigantických molekul. Tak Vědec sestavil sady přesně podle instrukcí, a pak jim začal dodávat chemikálie, aby viděl, jestli z chemikálií něco vyroste." Zastavili se před bílými dveřmi. Taja vzhlížela na Korta s podezřením vepsaným ve tváři. Robot se na ni tiše po několik vteřin díval; vyzýval ji, aby přišla na tu zřejmou věc sama. Ale ona nenalezla tu souvislost. "Co se stalo?" zeptala se vzrušeně. "Vyrostlo z nich něco?" Kort pomalu zavrtěl hlavou. "Nejdřív ne. Bylo ještě mnoho věcí, které Vědec neznal. Některé vyrostly do divných, neznámých tvarů, ale brzo se zastavily. Vědci nic neřeklo, jaké chemikálie použít, nebo jak je použít." Zdálo se, že robotovy černé vejčité oči se rozsvítily vnitřním světlem, jak se stočily dolů na malou tvář obrácenou vzhůru, teď najednou smrtelně zbledlou. "Musel se naučit, že porostou jedině, když budou drženy v teple; že musí být vždycky omývány vzduchem... že vzduch musí být mírně vlhký... Museli jsme se naučit, jak udělat speciální potravu, kterou potřebovaly, správné světlo pro jejich jemné tekuté oči, pořád je něčím pokrývat, aby se chránila jejich křehká kůže." Tajiny oči se rozšířily skoro úplné dokulata. Pusa se jí otevřela, ale nevyšel z ní ani hlásek. To hylo poprvé, kdy Kort řekl "my". Přikývl. "Ano, Tajo, museli jsme se toho moc naučit. Udělali jsme moc chyb."
Taja dokázala jen ochromeně stát a zírat nahoru na dvouapůlmetrový kolos, jak najednou pravda vybuchla v její mysli. Kortův hlas se vzedmul ozvěnou hrdosti, kterou už nedokázal déle skrývat. "Ale nakonec jsme uspěli! Vytvořili jsme skvrnku rosolu, která rostla a získávala tvar, až se mohla samostatně hýbat. Živili jsme to a starali se o to, a ono se to pomalu měnilo v něco, co nepřipomínalo nic z celého vesmíru." Kort se snažil sdělit jí svůj triumf, ale už když mluvil, viděl, jak se Taja začíná nekontrolovaně třást. Současně do jeho okruhů vtrhly poplachové signály z celého Merkonu. Sehnul se a zvedl Taju do úrovně svých očí. "Nechápeš, co to znamená, Tajo? Před dávnými a dávnými časy, než existovaly jakékoli stroje, tu byl jiný druh života. To oni udělali místo, které se stalo Merkonem. Oni postavili stroje, ze kterých se vyvinuly stroje Merkonu. Byli neuvěřitelně dobří vědci, Tajo. Rozuměli všem věcem, kterým jsme se my snažili porozumět tak dlouho. Dali nám tajemství, které jim umožnilo vyrůst z jednoduché, nestrukturované hmoty, která se vznáší mezi hvězdami. Bez tohoto tajemství by všechno naše úsilí bylo k ničemu. Náš největší úspěch, vrchol celé naší práce, byl jenom zlomek moudrosti, se kterou oni začínali." "A teď, Tajo, víme, co byli zač. Byli jako ty! Vyrosteš a staneš se znovu tím, čím byli oni. Ptala ses, jestli se někdy naučíš dost, abys rozuměla strojům. Samozřejmě ano... a daleko víc. Byl to tvůj druh, který stvořil stroje! Budeš nás učit! Budeš vědět víc, než by se všechny mysli na Merkonu dané dohromady vůbec dokázaly zeptat. Přineseš na Merkon moudrost a znalosti, které kdysi existovaly v jiném světě, v jiném čase." Robot zíral do její tváře a hledal známky radosti, kterou sám cítil. Ale když konečně mohla promluvit, její hlas byl pouhý šepot. "Kdysi existovaly jiné Taji... jako já?" "Ano, právě takové." "Co..." Taja se odmlčela a polkla, protože se jí stahovalo hrdlo. "Co se s nimi stalo, Korte? Kam... odešly?" Kort cítil chvění jejího těla a infračerveným zrakem viděl, že její kůže je o něco chladnější. Zmocnil se ho neznámý pocit. Uvědomil si, že tentokrát se mýlil ve svých úsudcích. Ztlumil hlas. "To nedokážeme říct. Bylo to tak dávno. Předtím, než se Merkon proměnil, byla tu místa postavená tak, že se v nich udržel vzduch. Můžeme jen předpokládat, že tvůj druh jednou obýval to, co bylo postaveno jako původní Merkon. Nevíme, co se s nimi stalo." Teď viděl, že se jí do očí hrnou slzy. Jemně, způsobem, který jí připadal konejšivý, si ji posadil na ruku. "Před dávnými časy tady žily jiné Taji?" Její hlas byl prázdný a dutý, jaký Kort od ní nikdy předtím neslyšel. Přitiskla se k jeho krku a jeho povrchové senzory detekovaly teplou slanou vodu stékající přes kovové spoje. "Nikde není nikdo takový jako já. Nepatřím sem, že ne, Korte? Nechci být v tomhle světě. Chci být ve světě, kde jsou jiné Taji." "Ten svět už neexistuje," odpověděl Kort smutně. "Samozřejmě patříš do tohohle světa. Celou dobu ho měníme, aby se ještě víc podobal tvému světu." "Ale vždycky budu... sama. Předtím jsem se nikdy necítila sama, ale teď ano. Teď už se budu vždycky cítit sama, celé roky a roky a roky... " Přitiskla tvář z boku na robotovu hlavu a rozplakala se. "Jak dlouho to bude pokračovat? Co se se mnou stane, Korte?" Kort okamžik vyčkával, hladil její hlavu ocelovým prstem své volné ruky, ale slzy nepřestávaly téct. "Nebudeš sama," zamumlal nakonec. "Vždycky tady budu já. A ještě jsi mě nenechala dokončit příběh." "Už nechci slyšet nic víc. Je to hrozný příběh." Kortova paže ji objala těsněji, jako by jí chtěl dodat jistotu. "V tom případě ti budu muset ukázat to ostatní," řekl.
Taja cítila, že se Kort pohybuje vpřed, pak se zastavuje, a uvědomila si teplou žlutou záři kolem nich. Zvedla hlavu a viděla, že bílé dveře jsou otevřené a oni jimi prošli dovnitř. Cítila, že Kort čeká, a zvedla hlavu, aby se rozhlédla. A dívala se... A dívala se... A pak hlasité vydechla, protože její trápení v okamžiku zmizelo. Kort ji postavil na nohy. Chvíli jen stála a zírala. Pak se velmi pomalu pohnula dopředu, jako by se bála, že to je sen, který se může náhle rozplynout. Stály v řadách několik stop od sebe - a byly jich celé tucty. Každý box byl nízký a plochý jako postýlka, ale byly menší než Tajina. Každý byl překrytý od jednoho konce na druhý oblým skleněným víkem. Trubkami a dráty byly spojeny se stroji lemujícími stěnu. A skrz skleněné poklopy viděla... Neznala slovo pro spoustu malých lidí podobných Taje. Vždycky tu byla jen jedna Taja. Zastavila se a podívala se zpátky na Korta, ale robot se nepohnul. Otočila se zpátky a přiblížila se k nejbližšímu boxu - téměř s úctou, jako by nejmenší zvuk nebo náhlý pohyb mohl způsobit, že spící bytost uvnitř zmizí. Měla oči a nos a růžová ústa... a všude byla ohebná, jako Taja. Nebyla tak velká jako Taja - vlastně byla mnohem menší - ale byla... stejná. Pomalu obešla box, aby se podívala z druhé strany. Tahle Taja není úplně stejná, uvědomila si. Měla tmavší vlasy, skoro černé, a nos neměl stejný tvar jako Tajin. Otočila se, aby se podívala do boxu za sebou a viděla, že Taja v tomhle boxu nemá skoro žádné vlasy a má růžovou skrvnku na paži, kterou ona nemá. A na konci nohou bylo její tělo podivuhodně odlišné. Podívala se do boxu v další řadě, a ještě v další. Každá Taja byla jiná... stejná jako ona, ale každá jiná. Kort se k ní přiblížil a díval se s ní. Taja k němu vzhlédla, ale nebyla schopná se na nic zeptat, protože její otevřená pusa se nechtěla zavřít. "Vědec se nijak nemohl dovědět, jak dlouho bude schopen udržovat růst své malé chemické věci," řekl. "Kdyby se růst zastavil jako u těch ostatních, musel by se vším začít znovu. A tak, když se mu podařilo, že jedna chemická věc správně rostla po celý rok, vybral si jiných padesát skupin čísel, aby udělal dalších padesát rozdílných sad obrovských molekul, a začal je všechny pěstovat stejným způsobem, jako se mu to povedlo s první. Takže teď měl padesát jedna chemických věcí, ale jedna z nich byla o rok starší než zbytek." Taja uchváceně naslouchala, ale nemohla spustit oči z bytostí v boxech pokrytých sklem. Byly všechny přibližně stejně velké - větší než Rassie, ale mnohem menší než Taja. Jejich hrudníky se pohybovaly stejně jako její - ne tolik jako její, a rychleji... ale pohybovaly se. Kortova hruď se nikdy takhle nepohybovala, protože nepotřeboval vzduch. Byly doopravdy takové jako ona. Některé z nich byly tmavší než ona, měly odstín hnědi místo růžové, a několik bylo skoro černých. A některé byly dožluta a jiné dočervena. Taja se podivila, proč tu nejsou také nějaké modré, zelené nebo fialové. Procházela místností mezi boxy, zastavila se a dívala se skrz každý skleněný poklop, aby obdivovala, jak jemně je vytvořen nos tady, nebo aby se podívala na miniaturní ručičku támhle, nebo na hnědou nožičku, která byla zespoda růžová. Tahle neměla skoro obočí, zatímco tamta měla silné černé obočí; tahle měla vlasy skoro červené a další měla malinká ouška, ne o moc větší než Rassie. "V té době všechny mysli říkaly, jak je Vědec chytrý," pokračoval Kort. "Ale pak jim Skeptik připomenul, že nic, co Vědec udělal, neověřilo nic o chemické inteligenci. Všechno, co dokázal, bylo, že sada molekul může způsobit, že vyroste chemická struktura. A měl pravdu, protože dokonce ta jedna, která byla o rok starší, ve skutečnosti nikdy neudělala nic, co by se dalo považovat za inteligentní. Všechno, co dělala, bylo, že kopala,kroutila se a přijímala potravu, kterou jí stroje daly. Tak se stroje sebraly a začaly ji pozorovat, zda udělá něco inteligentního." Vědec musel být velice chytrý, aby je dokázal udělat, myslela si Taja pro sebe. Ať si ostatní mysli říkaly, co chtěly. Když došla na konec místnosti a podívala se do všech skleněných
poklopů, otočila se. Kort viděl, že teď je šťastná, a smích v jejích očích se odrážel i v uvolnění proudů, které plynuly do jeho mysli z celé sítě Merkonu. Ale v jejích očích bylo ještě něco jiného. Její tvář vyjadřovala víc než jednoduché štěstí, které viděl, když se dívala na hvězdy nebo vytvořila obrázek, který se jí zvlášť líbil. Teď tam bylo světlo vědomí, které se přidalo ke štěstí a vytvořilo efekt, který byl pro něj nový - jako by v posledních několika minutách najednou byla starší a změnila se víc než za celých devět let. Pokračoval. "Mysli čekaly skoro celý další rok, ale neobjevila se žádná známka inteligence. Pak Mystik začal říkat, že je to proto, že Supermysl se zlobí na stroje, že se pokoušejí stvořit inteligenci. Jen Supermysl mohla podle něj stvořit inteligenci. Pokud stroje nepřestanou dělat věci, pro které nebyly předurčeny, Supermysl je všechny sešrotuje a Merkon také. To dělalo strojům starosti a hádaly se, jestli mají dovolit Vědci ponechat si jeho stvoření." Na konci místnosti už nebylo nic dalšího k vidění. Taja se přitiskla ke Kortově ruce a kráčeli zpátky mezi boxy ke dveřím. "Tou dobou se utvořila z částí Vědce, Evolucionisty, Biologa a Myslitele nová mysl. Její jméno bylo Kort." Taja se zastavila a podívala se vzhůru. Kort se na vteřinu odmlčel, pak pokračoval. "Kort strávil spoustu času studiem těch divných chemických věcí a pozorováním jejich růstu. Zalíbily se mu a nechtěl, aby je Mystik odstranil. Navrhl, že stroje se možná mýlily v předpokladu, že všechny druhy inteligence musí být jako ony -protože to byl jediný druh, který znaly. Stroj pracuje naplno, jakmile je dokončený a zapnutý. Ale chemický systém je možná jiný. Možná jeho inteligence potřebuje čas k růstu, stejně jako jeho tělo. "Ale ostatní Mysli se pořád ještě bály, aby se na ně Supermysl nerozzlobila a nesešrotovala je. A tak Kort navrhl udělat pokus s jedinou z chemických věcí místo se všemi - zbylých padesát uspat speciálním způsobem, který by zastavil jejich růst, a jen se podívat, co se stane s tou jednou věcí, která byla o rok starší. Potom, pokud se Supermysl rozzlobí, bude se zlobit jenom trochu. A jedině Kort bude mít něco společného s tou jednou věcí, jíž bude dovoleno pokračovat v růstu. Pak Supermysl bude mít důvod jedině k sešrotování Korta a nikoho z ostatních." "A tak to udělali, ne?" řekla Taja s úsměvem. Na vteřinu se zamyslela. "Tak tehdy Kort udělal své tělo?" Kort přikývl. "Jedna z věcí, které se Kort naučil, byla, že malé chemické věci potřebují hodně péče, a uvažoval o tom, že udělá zvláštní stroj na pečování o ně. Proto se začal zajímat o to, co na ně dohlíželo před dávnými časy, když nebyly žádné stroje. Zeptal se Myslitele, co o tom soudí, a jediná věc, kterou Myslitel navrhl, byla, že o malé chemické věci se staraly jiné chemické věci, které už byly větší. Kort spočítal, že ty větší měly stejný tvar jako ty malé, a zdál se to být dobrý tvar pro pečující stroj. Ten tvar si vybral, když postavil své tělo." "Myslela jsem si, že to byl tvar pro spravování věcí," řekla Taja. "Je to velmi užitečné tělo," odpověděl Kort. "Tyhle ruce nejsou moc dobré samy o sobě, ale s několika jednoduchými nástroji dokážou udělat skoro všechno. Přišel jsem na to, že některé věci mohu udělat rychleji a snáze s tímhle tělem, než by to dokázaly roboty." "Co umí dělat takového, co roboty nedovedou?" "Je tu jedna velmi důležitá věc. Když se u něčeho má vyvinout inteligence, musí to mít schopnost učit se. Ale může se učit jedině když na to mluvíš, abys to učila. Vědec věděl už dlouho, že chemické věci nemluví, protože neslyší rádiové vlny." "To jsou vlny, kterými se dá mluvit se stroji?" "Ano. Ale chemické věci mohou dělat tlakové vlny ve vzduchu, ve kterém musí pořád být odjakživa dělaly tlakové vlny. Tak se Kort rozhodl, že jeho pečující stroj bude schopný vysílat také ty tlakové vlny. Pak možná najde způsob, jak je použít k mluvení místo rádiových vln. Chemická věc rostla, a jak rostla, Kort ji naučil mluvit."
"Ještě jsi ji nepojmenoval," řekla Taja. "Říkal jsi, že v příběhu musí mít všichni jméno." "Samozřejmě se jmenovala Taja." Taja se zasmála. "Já vím. Jen jsem chtěla slyšet, jak to říkáš." "Taja rostla a Kort ji učil různé věci. Všechny mysli na Merkonu čekaly, aby uviděly, co se stane. Ale s postupujícím časem bylý zklamané." Taja vypadala zaraženě, ale Kort nepozorně pokračoval dál. "Prostě vůbec nedovedla ani ty nejjednodušší věci, které by nový stroj zvládl dokonale. Zapomínala věci skoro tak rychle, jak se ji je snažil učit, a bylo to s ní úplně beznadějné, co se týče i těch nejsnadnějších počtů. Její uši byly tak slabé, že ho mohla slyšet jedině když byl ve stejné místnosti, a její oči nikdy nemohly vidět víc než několik úplně nejbližších hvězd, a k tomu jenom část toho, na co se právě dívaly. Mystik se ptal, jak by ji vůbec někdo mohl považovat za inteligentní, a řekl, že je to poslední varování od Supermysli, aby byla sešrotovaná." "Já?" Taja si s hrůzou přikryla rukou pusu. "Mystik chtěl sešrotovat mě?" "Jednu dobu ano. Ale Kort se přel se zbytkem myslí a požadoval, aby se dodržela úmluva, kterou udělali. Ale zatímco se takhle přeli, Taja se začala podivuhodně měnit." Kort se odmlčel a podíval se na tvář, zírající na něj z úrovně jeho hrudi. " "Stroje věděly, že mohou vidět spoustu věcí, které ona nevidí. Ale pak zjistily ke svému údivu, že ona může vidět jiné věci, které ony nemohou vidět. Mohla vidět tvary a barvy v obrázcích, které ji rozesmívaly. Mohla si vymýšlet otázky, které by žádnou z myslí na Merkonu nikdy nenapadly. Mohla si představit věci, které tady nebyly, a stvořit si vlastní svět ve své mysli, kdykoli se jí zachtělo. Mohla vidět věci, které ji rozesmály, a někdy věci, které ji rozplakaly. Stroje přišly na to, že se jim líbí, když se směje, a začalo se jim taky chtít se smát; cítily se špatně, když ji něco rozplakalo, a snažily se ty věci odstranit. Brzo všechny ostatní mysli přišly na to, na co už předtím přišel Kort: Že mají svůj svět raději, když je v něm Taja. Vzpomínaly, jaké to bylo, než ji Vědec udělal, a zdálo se jim to prázdné a studené, jako prázdno mezi hvězdami. Byla jako malá hvězdička, rozsvěcující vnitřek Merkonu." "Všechny mysli?" zkoumala Taja. "Dokonce i Mystik?" "Ano, dokonce i Mystik. Ale teď Mystik tvrdil, že věci, které Taja může vidět, dokazují, co dokonce Vědec nebyl schopný dokázat: že tady existuje jiný vesmír, který nemůže být spatřen všemi Vědcovými nástroji, Supermysl dovolila Vědci stvořit Taju, aby tím potvrdila, že Supermysl skutečně existuje. A jednoho dne bude schopna odhalit tajemství, o nichž bychom jinak nikdy ani nemohli předpokládat, že existují." "A pohyboval se Merkon v příběhu vždycky směrem k hvězdě tak jako tenhle Merkon?" ptala se Taja zamyšleně. "Ale ano. Byl úplně jako tenhle Merkon." "Dostal se tam někdy?" "Víš, to je legrační, že ses o tom zmínila trovna teď. Právě jsem dostal zprávu od Rassie. Říká, že se Vaxis zvětšuje. Vědec říká, že Merkon tam doletí za dobu o něco delší než deset let." "Deset let." Taja otevřela ústa. "To je dlouhá doba. To je déle než od doby, kdy jsem začala růst, a déle než si dokážu vzpomenout. Nemůžu čekat deset let, abych zjistila, co se stane." Její hlas zmlkl, jak ji napadla nová myšlenka. "Opravdu ti to Rassie právě řekla?" "Proč?" "Neřekla! Rassie doopravdy nemluví. Věděl jsi o tom už dlouho. Věděl, ne?" "Ano," přiznal Kort. "Tak proč jsi mi to neřekl předtím?" "Protože vím, jak jsi netrpělivá, malá pozorovatelko neviditelných vesmírů. Myslíš, že deset let je dlouhá doba, ale není. Na tu dobu toho máš spoustu na učení a dělání."
Byli zpátky u dveří a Kort se zastavil, zatímco Taja se otočila, aby se podívala zpátky na řady boxů se skleněnými poklopy. "Tak co se stalo s těmi padesáti ostatními?" zeptala se. "Mysli požádaly Vědce, aby je vzbudil a nechal je pokračovat v růstu tam, kde je zastavil," řekl Kort. "A kdy to udělá?" zeptala se Taja, ve své dychtivosti opouštějíc předstírání příběhu. "Už s tím začal. Ale oni nespali stejným způsobem jako ty. Po dlouhou dobu byli držení v chladu a mohou se znova ohřát jenom velmi pomalu a opatrně." "Ale jak dlouho to bude trvat?" "Ne dlouho. Vědec říká, že ještě pět dní." "Pět dní! Nebudu muset čekat tak dlouho, než s nimi budu moci promluvit, že ne? Nikdy nedokážu čekat pět dní." "Vidíš, jak jsi netrpělivá," řekl Kort. "A budeš se muset naučit být ještě daleko trpělivější, když s nimi budeš chtít mluvit. Nebudou umět mluvit, až se probudí." "Nebudou?" "Samozřejmě ne. Ještě neznají jazyk. Budou se ho muset naučit, stejně jako jsme se ho učili my." Taja vydechla. "Budeš muset učit každého z nich?" "Jistě ne. Ty mi s tím budeš pomáhat." "Já?" Taja na něj zírala v údivu. "Ale já neumím učit. Jak mohu vědět, jak se něco učí?" "To je další věc, kterou se musíš naučit," odpověděl Kort. "Ale oni budou potřebovat vědět všechno možné. To je budu muset učit o Merkonu a o strojích... jak dělat šaty a kreslit obrázky a slabikovat slova... a dělat výpočty." "Řekl jsem, že toho bude hodně na práci do doby, než přiletíme na Vaxis," řekl Kort. "Ale nebude to tak špatné, jak si myslíš - rozhodli jsme se vybudovat víc těl, jako je moje. A protože Vědec zastavil růst ostatních, jsi o osm let starší než oni. Už ses naučila spoustu věcí, které oni neznají. Až jim bude devět, bude ti sedmnáct a naučíš se spoustu dalšího. Společně to zvládneme dobře." Taja se pokusila si představit bytosti z boxů, jak chodí, mluví, ptají se všechny otázky, které se ona ptala Korta, a snažící se naučit se všechno to, co se už naučila ona. Bude toho tolik, co si bude muset zapamatovat. "Budu něco hrozně zvláštního, ne?" hloubala napůl pro sebe. "Hrozně zvláštního," souhlasil Kort. "Máme slovo pro Taju, která je něco zvláštního?" "Ne. Nikdy předtím jsme ho nepotřebovali, protože jsi tady vždycky byla sama. Možná bychom měli nějaké mít." "Co takhle "královna"?" navrhla Taja. "To je hezké slovo. Mohla by královna :být Taja, která je o osm let starší než všichni ostatní, a která toho ví víc a má učit ostatní?" "Proč ne," řekl Kort. "Takže to ze mě dělá královnu?" "No, ne doopravdy, protože ostatní tu ještě nejsou. Ale za pět dní budeš královnou." "Chci být něco zvláštního teď. Nemůžeme mít jiné slovo, které znamená někoho, kdo ještě není královna, ale bude královnou za pět dní?" "Samozřejmě ano. Řekněme, že někdo takový je... princezna." "To je taky hezké slovo. Takže teď už jsem princezna?" "Už teď," potvrdil Kort. "Už jsem to zapsal do slovníku." Taja se podívala dolů na sebe a za několik vteřin zvedla zklamanou tvář k pozorujícímu robotovi. "Ještě se necítím nijak zvláštní," řekla tiše. "Jak jsi předpokládala, že se budeš cítit?"
"Nejsem si jistá. Ale mělo by tu být něco jiného, když je člověk princezna. Pořád se cítím jako Taja." "Řeknu ti, co uděláme," řekl Kort. "Uděláme pravidlo, které říká, že princezna musí vypadat jinak než kdokoli jiný. Pak budou všichni vědět, kdo je, dokonce i když budou ještě malí a nebudou mít dobrou paměť." "Jak to uděláme?" zeptala se Taja. Kort rozepnul její červený plášť, ovinul ho kolem jejích ramen a zapnul jí sponu na hrdle. "Takhle," oznámil. "Jenom princezna bude nosit červený plášť." Taja ustoupila a šťastně se podívala dolů na sebe, rozvírajíc doširoka plášť rukama. Pak se točila kolem dokola, takže se plášť rozvlnil ve vzduchu. "Cítím se jako princezna!" smála se. "Už jsem něco zvláštního, ne?" Robot se uklonil a nabídl jí paži. "Pojď, malá princezno, už musíme jít. Vědec tady musí pracovat." Taja vyšplhala na Kortovu paži a pověsila se na jeho hlavu, když se narovnal a zamířil ke dveřím. "Uděláš mi boty, které by byly stříbrné jako tvoje?" zeptala se. "Myslím, že princezna by měla taky nosit stříbrné boty, ne?" "Princezna by měla mít všechno, co chce," odpověděl Kort. Dveře se za nimi zavřely a odkrojily žlutou záři. Robot a princezna se pohybovali podél tunelu se skleněnými stěnami, tam, kde na ně čekal kontejner, aby je dovezl domů. Přeložila Eva Houserová
