Foto: Hans Timmermans
HoEntuziasté eutanazie se v ãeském prostoru stále víc zviditelÀují. Otevfiete jeden ãasopis a autor si pochvaluje, jak Proã táÏe: se Pafko profesor – druh˘ lanìanÛm eutanazie pûknû ‰lape, za rok ji podstoupí víc neÏ 3 000 lidí. Otevfiete dobby âe‰i mûli b˘t jiní neÏ Holanìané, ktefií jen legalizovali praxi? A konej‰í ãeskou vefiejnost, Ïe nepochybnû i u nás voliãe mladé pro fie zafunguje, pr˘ netfieba se jí bát. Otevfiete noviny a redaktor chválí Paroubka, Ïe nalezl lákadlo – eutanazii. Podle ãerstv˘ch údajÛ si jiÏ dvû tfietiny âechÛ uzákonûní aktivního usmrcování pfiejí, zatímco pfied patnácti lety jich byla pûtina. Oslovili jsme okruh spolupracovníkÛ na‰eho ãasopisu, aby se k mediálnímu vífiení kolem eutanazie vyjádfiili. „Je eutanazie vskutku aktem milosrdenství, cestou z nesnesitelnosti bytí?“ ptali jsme se. Proã tolik generastací lidstva Ïilo celkem spokojenû bez uzákonûné eutanazie? Nicménû, v poslední dobû je ta otázka Ïivá, ba aktuální: zavedení? jejím po oãekávat lze co A ne se i u nás eutanazie bûÏnou souãástí lékafiské praxe?
JAKO NÁVRATNÁ HOREâKA âeho lze dosáhnout mediální masáÏí
âas od ãasu se rozvine mediální kampaÀ o eutanazii, vyzní do ztracena a za rok za dva je tu znovu. A stejnû. Pfiíznivci argumentují osudem pacientÛ odsouzen˘ch k tr˘znivému umírání a – svobodou. Soucitn˘ ãlovûk je v poku‰ení dát jim zapravdu. Nikoli ãlovûk vûfiící, kter˘ chce i konec svého Ïivota ponechat v rukou BoÏích, ale dnes je v men‰inû – jeho dÛvody jsou vût‰inû nesrozumitelné a jeho vliv na utváfiení právního fiádu slábne.
Příznivci jsou v pozici bílého v šachu, jejich argumenty působí jako „silné“ (tj. emočně působivé, sugestivní). Na námitky odpůrců „neslyší“. Starostlivou otázku, „co to udělá s člověkem, se společností,“ si nekladou. Nezkoumají, jak vypadá konkrétní praxe v zemích, které eutanazii legalizovaly. Zjistili by, že klientelu „milosrdného usmrcení“ tam tvoří většinou jiný typ trpících lidí než ti, jejichž osudu se původně dovolávali. Že jejich
17
pohnutkou je strach z umírání, neboť jsou opuštěni a „na obtíž“. Že například v Holandsku, jehož právní řád definuje eutanazii jako vyžádanou, praxe na jejím vyžádání už netrvá atd. Zdá se mi, že ve zdejších debatách panuje pojmové nejasno (ve veřejném mínění, v myslích žurnalistů, ba i lékařů): že se nerozlišuje mezi usmrcením a dovolením zemřít. Něco jiného je podat smrtící látku a něco jiného upustit od beznadějné podpory základních životních funkcí v terminálním stadiu, což není než prodlužování umírání (nezřídka z alibistických důvodů). Mluvit o „divoké eutanazii, která dnes u nás probíhá,“ je bez vědomí tohoto rozdílu matoucí. Příznivci eutanazie z řad lékařů si nekladou otázku (nebo o tom alespoň mlčí), zda a jak její umožnění zákonem promění mentalitu samotného lékaře. Kdo debatují o eutanazii, měli by si ujasnit fakt konečnosti života a dobrovolného odchodu nejprve na přístupnějším tématu, jímž je sebevražda. Právo k tomu mlčí a morální vědomí je v rozpacích (cítíme, že by to nemělo být, ale sebevrahy neodsuzujeme, ani když jsme věřící). Nikoho v naší kulturní oblasti nenapadne upravovat sebevraždu zákonem. Eutanazie je složitějším tématem, přesto touha po její legalizaci vzrůstá. Větší složitost je dána tím, že tíha problému (právního, morálně filozofického, případně náboženského, ale i psychologického) spočívá méně na tom, kdo o eutanazii žádá, ale na účasti druhé osoby, jíž je lékař, případně jiný „zřízenec“. Důsledkem právní úpravy postupu v situaci původně vnímané jako výjimečné bývá změna vnímání oné situace, její trivializace. Je to vidět na institutu rozvodu manželství. Vynutil si ho nejen neblahý osud manželství, která neměla být uzavřena, ale i postupná změna pojímání manželství: od celoživotního společenství k dočasnému partnerství. Možnost rozvodu, touto proměnou vynucená, ji druhotně prohlubuje. Myslím, že obdobný posun lze očekávat i po legalizaci eutanazie. I touha po ní vyvěrá ze změny pojímání, tentokrát individuálního životního příběhu jako celku. Jako každý, chce být i (post)moderní člověk šťastný. Chce se „realizovat“. Každý zajisté podle svého, ale společným jmenovatelem všech projektů „seberealizace“ je touha splnit si v průběhu života svá přání. V konzumní společnosti mají tato přání stále častěji povahu konzumace (přinejmenším její možnosti, viz „hlavně to zdraví“). Lidský život je ale uspořádán tak, že této „hodnotové orientaci“ odpovídá mládí, zatímco stárnutí, stáří a smrt jsou její šokující frustrací. Povaha vztahů (údělem stáří je opuštěnost) tu frustraci prohlubuje. Současný člověk stále častěji „nechce být při tom“. Chce mít možnost „vrátit vstupenku“ včas. Eutanazie, případně sebevražda, vlastnoruční či asistovaná, se tu nabízí jako východisko z „nesnesitelnosti bytí“. Čím psychologicky přijatelnější, čehož lze dosáhnout mediální masáží, tím „normálnější“. Lze namítnout, že by to nebylo poprvé. Hippokrates toto východisko zavrhl. Později je stoikové, lidé jinak ušlechtilí, učinili přijatelným. Nebyl to jediný důvod, ale římská civilizace se pak zhroutila. PETR PŘÍHODA Vedoucí Ústavu lékařské etiky 2. lékařské fakulty UK Praha
18
THANATRON NEBO BOLEHLAV?
Zo‰klivûlá, zuboÏená tûla starcÛ se stala v roce 2003 ve Francii mediální událostí ãíslo jedna. Letní smrtonosná vedra zpÛsobila, Ïe lidé umírali ve sv˘ch bytech, nemocnicích a v domovech dÛchodcÛ. Pfies deset tisíc lidí zemfielo v dÛsledku nedostateãné péãe. V následujících t˘dnech francouzské deníky pfiinesly sérii reportáÏí a dokumentárních fotografií, popisujících agónii starcÛ namaãkan˘ch ve spoleãn˘ch místnostech, nah˘ch na postelích s plenami, sténajících cel˘ den, aniÏ by je kdokoli rehydratoval ãi podal sklenici vody. Pouze skutečně „moderní“ stát je schopný zacházet se starými lidmi jako s odpadem, takové pohrdání předky by v Africe či v zemích tradiční Asie bylo nemyslitelné. Konvenční rozhořčení vyvolané těmito obrázky však rychle vyprchalo a rozvoj asistované eutanazie, čím dál častěji všeobecně schvalované, měl během dalších deseti let problém vyřešit. Tolik francouzský prozaik Michel Houellebecq ve své knize Možnost ostrova. I u nás přerostla otázka eutanazie, tedy asistované sebevraždy, utracení, jak chcete, v politikum vyvolávající potřebnou diskusi. Většina společnosti, alespoň podle výzkumů, halasně přitakává, odvolávajíc se na neslučitelnost utrpení se životem. Pragmatičtí ekonomičtí prognostikové hovoří o nevyhnutelnosti takového řešení.
Otázkou je, co bude tím konečným řešením. Bude jím thanatron slavného Dr. Kerorkiana? Antický bolehlav jako ve Švýcarsku nebo, u klientů se špatným pojištěním, polštář přidržený na obličeji zaškoleným zdravotníkem? Bude stanovena zákonná hranice, kdy už se starý či nemocný člověk stane neúnosným pro svět výkonové motivace, a bude tedy promptně odstraněn z dosahu viditelnosti, vytěsněn za hranici vědomí společnosti? Jistěže přeháním, ale při čtení českých novin a časopisů to tak často vypadá. Musím říct, že sám působím v Rakousku a v této zemi, s velmi vstřícným sociálním systémem a v Evropě s nevídanou starostlivostí o seniory, se debaty o eutanazii většinou vedou pouze v akademické rovině. Lékaři se zde právem tážou, proč by se právě oni, když celá
Aktivní usmrcení? JEN OJEDINùLÉ EXTRÉMNÍ ¤E·ENÍ EXTRÉMNÍ SITUACE
jejich odbornost byla po léta cizelována na pomoc, záchranu života, zmírnění utrpení minimalizací bolesti, měli při vysoké úrovni současné medicíny stát strůjci v řešení, které velmi připomíná exekuci výkonu trestu smrti, jak ji známe z některých amerických filmů… Za šestnáct let, kdy jsem velmi často konfrontován s terminální fází onemocnění, mohu říci, že současná lékařská věda disponuje prostředky, které zaručují důstojné a svým způsobem i pro příbuzné přijatelné odcházení. Neznamená to ovšem, že takto postižený člověk dostane „koňskou dávku“ morfia a ponechá se svému osudu. Vyžaduje to ošetřovatelskou péči na vysoké úrovni: pečlivé zvážení protibolestivých prostředků, komfort (antidekubitová lůžka), zabránění osamělosti, spolupráci s rodinou. Rozhodnutí o usmrcení člověka, byť ze zaumně artikulovaných „humánních“ důvodů, je z pohledu hodnot deklarovaných euroatlantickou civilizací scestné a temné. Kdo rozhodne? Lékař, příbuzní, klient trpící demencí či akutní bolestivou chorobou? Jedinec s čerstvě diagnostikovanou zhoubnou chorobou, komise k tomu ustanovená, státní instituce či snad dokonce zákon? A zde bych se zmínil ještě o velmi prosté, ale o to výstižnější otázce MUDr. Cyrila Höschla: „Kdo by rozhodl, že právě středa či čtvrtek za týden či měsíc je ten správný den?“ KAREL NEČAS Diplomovaný odborný pracovník v geriatrii, Vídeň
Eutanazie byla a je mimofiádnû citlivé téma, neboÈ se stejnû jako trest smrti t˘ká nenapravitelného ukonãení Ïivota, je zneuÏitelná a prolamuje jedno z nejstar‰ích tabu – „nezabije‰“. Stejně jako u trestu smrti, sebevražd a potratů se i kolem eutanazie společenské názory i právní úpravy vyvíjejí, například trest smrti byl dlouho vykonáván veřejně a trýznivým způsobem, aby posléze byl zrušen i pro masové a sériové vrahy. Existuje kolem něj také mnoho pokrytectví. Pokrytectvím bylo, když v Rusku Kateřina Veliká nahradila „osvíceně“ trest smrti čtyřiceti mučivými ranami železnou tyčí, které nikdo nepřežil. Sebevražda bývala opovrženíhodným činem, který kompromitoval celé rodinné generace a vylučoval z pohřbení na církevním hřbitově. Potraty byly trestné, ale prováděny masově, zatímco nyní jsou povolené, ale při osvětě a antikoncepci se jejich počet dramaticky snížil. Podobné víření lze očekávat i kolem eutanazie. Za velké riziko společenských diskusí považuji dnes v České republice neujasněnost pojmů. Ankety „jste pro eutanazii, nebo proti“ jsou bezcenné, neboť není jasné, „pro co“ lidé vlastně jsou – někdo si představuje zájem o umírajícího s tlumením obtíží (neumírat v bolesti a osamění), jiný aktivní usmrcení pacienta na jeho výslovnou žádost (zvláštní formou je tzv. asistovaná sebevražda), další usmrcení jakéhokoli člověka na jeho žádost, někdo usmrcování neperspektivních pacientů z úradku lékařů a rodiny a jiný odpojení od přístrojů či ukončení jiné život udržující léčby. V salonních úvahách je třeba striktně rozlišo-
vat mezi eutanazií v rámci zdravotní péče a mimo ni. Alternativa sebevraždy v extrémních situacích krutého utrpení (vojáci, námořníci, kosmonauti, horníci apod.) nemůže být směšována s umíráním ve zdravotní péči. Mimořádně závažná je motivace otevírání tématu eutanazie jako aktivního usmrcení, neboť existuje minimálně šest důvodů zájmu: • filosofický princip (hledisko obecné) – emancipace svobodné lidské vůle, právo člověka na smrt, boření „mýtů“ o božích příkazech, posvátné nedotknutelnosti života apod. • humanitární princip (hledisko pacientské) – ukončení nesnesitelného utrpení • organizační princip (hledisko systémové, technokratické) – zjednodušení a zkrácení nákladného, medicínsky nezajímavého a ošetřovatelsky nepříjemného umírání „beznadějných“ pacientů • eugenický princip (hledisko vývojově společenské) – eliminace „nepřínosných, postižených“ jedinců „zatěžujících“ společnost • zištný princip (hledisko osobní, dědické) – zisk dědictví, bytu či jiného materiálního prospěchu • stresový princip (hledisko blízkých osob) – ukončení vztahově trýznivé situace, „vysvobození“ příbuzných ze stresu a dyskomfortu chronického stonání a pomalého umírání
19
Je varovnou a smutnou skutečností, že pouze humanitární a stresový princip (utrpení pacienta a jeho blízkých) jsou podstatně řešitelné i jinými způsoby asistovaného umírání než aktivní eutanazií, tedy jednoduchým, rychlým a levným usmrcením. Domnívám se, že eutanazie nebyla po staletí akcentovaným veřejným tématem z několika důvodů: • v rovině obecné: silný vliv náboženství • v rovině teoreticko právní: zakořeněné právní vědomí s římskou zásadou „báti se sebe sama“, obávati se zneužitelnosti • v rovině eticko medicínské: jeden ze základních postulátů podvázanosti lékařské „moci nad životem“ a pacientské důvěry: „Nenechám se pohnout od kohokoliv, abych mu podal jed nebo mu dal za podobným účelem radu.“ (tzv. Hippokratova přísaha) • v rovině ekonomické: vysoká mortalita s krátkým, byť mnohdy krutým umíráním, které bylo chápáno převážně jako osobní či rodinná záležitost Dnešní společnost je sekularizovaná a v dobrém i ve špatném se v ní bortí tabu. Vyspělé společnosti soudí, že zneužitelnosti dokážou zabránit, a právně méně vyspělé, bohužel včetně české, zneužitelnost podceňují či s ní nemravně kalkulují. Eticko-medicínské kodexy se oprávněně rekonstruují, neboť medicína řeší i nastoluje situace, které neměly ještě v nedávné minulosti obdoby. A především: umírání se institucionalizovalo a zespolečenštilo, což klade na společnost nároky ekonomické i organizační; současně se umírání prodloužilo a náklady na péči v posledním roce života (marný boj se smrtí bez ohledu na věk) dramaticky rostou. Za této situace je třeba proti teologicko-zvykovému konceptu „nezabiješ, nepodáš jedu“ postavit nový koncept, který může být v podstatě trojí: • liberalizace – akcentování pacientovy vůle včetně práva odmítnout život zachraňující léčbu (odpojení od přístrojů), detabuizace smrti a usmrcování, povolení eutanazie jako aktivní osobní volby za definovaných podmínek (obvykle extrémní řešení extrémní situace) formou aktivního usmrcení či asistované sebevraždy, často mimo běžná zdravotnická zařízení • technokratický redukcionismus – akceptování sociálně ekonomického a eugenického tlaku s technokratickým přístupem, včlenění aktivního usmrcování do standardní výbavy medicíny (takže se stane možnou otázka: „Proč u tohoto pacienta ještě nebyla provedena eutanazie?“). Postupně klesající složitost schvalovacího mechanismu s přesunem rozhodovacích kompetencí z pacienta (bezvědomí, demence) na zdravotníky • paliativní péče – humanizace přístupu k umírajícím s důsledným tlumením obtíží a s odstoupením od trýznivé léčby prodlužující umírání, včlenění cílevědomé terminální péče do standardní výbavy domácí i nemocniční péče bez aktivního usmrcování Jakkoli bude nesporně vztah k eutanazii zásadním způsobem modulován Evropskou unií, je třeba si základní principy prodiskuto-
20
vat a rutinní praxi nastavit v našich podmínkách. Dlouhodobé umírání ve zdravotní péči jak domácí, tak ústavní může nabývat různých podob: • rutinní přístup, nezájem, nereflektování specifických přání a problémů umírajícího člověka, někdy překlad z nemocnice k umírání v lacinějších podmínkách tzv. následné péče (léčebny pro dlouhodobě nemocné), jindy alibistické výkony prodlužující umírání i proti přání pacienta (resuscitování, umělá výživa) • asistované umírání - profilovaná paliativní péče se specializovanými postupy monitorování a tlumení obtíží spojených s umíráním, se specifickým režimem ošetřování včetně hospicové péče (domácí či ústavní) a s odstoupením od podpůrné a smrt zadržující léčby ■ zvláštním případem je odpojení pacienta od přístrojů udržujících životní funkce (například umělá plicní ventilace), někdy na jeho přání ■ respektování vůle aktuálně nekompetentního pacienta učiněné předem (například nezavádět umělou výživu, neresuscitovat) - asistovaná sebevražda (pacient sám spustí připravený smrtící mechanismus, obvykle nitrožilní infuzi) - oficiální eutanazie podáním bezprostředně usmrcující látky obvykle nitrožilní injekcí po splnění předepsaných formalit a s oficiálním oznámením ■ na výslovné a opakované přání kompetentního pacienta ■ ve zvláštních případech bez výslovného přání pacienta, který není například z důvodu věku, duševního stavu, kvality vědomí k rozhodování kompetentní - „divoká“ eutanazie podáním buď bezprostředně usmrcující látky, nebo vysokými, často stupňovanými dávkami tlumivých léků s cílem „zkrátit“ život, nikoliv „tlumit utrpení“ (k tomu by stačily nižší dávky), v obou případech bez oficiálních procedur vyžadovaných u euthanazie, pokud je v dané zemi legalizována, a obvykle bez výslovného přání pacienta vzhledem k jeho poruše vědomí. Divoká euthanazie v našich zdravotnických zařízeních existuje, mnohdy jako důsledek neexistence paliativních programů a neznalosti paliativních postupů. Dopad uzákonění euthanazie na zdravotnická zařízení může být různý – záleželo by na konkrétní podobě zákona. Dopad může být nulový – zařízení či lékaři mohou odmítnout provádění eutanazie. Nejhorším důsledkem by bylo vytvoření prostoru pro technokratický redukcionismus – tedy nejen liberalizace práva na smrt, ale rámec pro usmrcování „trápících se“ neperspektivních lidí. Varovný je předpoklad, že mnoho, možná většina těch, kdo podporují eutanazii, si pod ní představují právo lékařů rozhodovat (eventuálně po domluvě s rodinou) o aktivním ukončení života trpících pacientů v bezvědomí, po mozkové mrtvici, s pokročilým syndromem demence apod. S tím bezprostředně souvisí další varovný příznak, a sice automatické spojování eutanazie s geriatrickou péčí. Lze
připustit přínos liberalizace, která umožní ojedinělou eutanazii těžce postiženému, trpícímu mladému člověku například s neurologickým postižením či s generalizovaným nádorovým onemocněním, ale je děsivá představa frekventní eutanazie křehkých multimorbidních starých lidí, jejichž eutanatické indikace by nesporně byly dříve či později vztahovány k tzv. „přestárlosti“. Pokud bude eutanazie legalizována, musí být na ni pochopitelně právo bez ohledu na věk, ale mimořádné ochranné mechanismy proti zneužití by měly být cíleny právě na seniory. Takže eutanazie by se rozhodně neměla stát „běžnou součástí geriatrické praxe“. Pokud bych se měl pokusit o souhrn kladů a záporů, souvisejí především s pozicí pacienta v českém zdravotnictví, která se „osmnáct let po listopadu“ znovu bohužel povážlivě zhoršuje, pak eutanazie v zájmu trpících lidí přichází za jistých okolností do úvahy, euthanazie v rámci „fungování systému“ je pochopitelně zcela nepřijatelná. Klady eutanazie – posílení práva člověka na rozhodování o sobě a možnost řešit absolutním způsobem pro daného jedince nesnesitelné a beznadějné utrpení. Ovšem toto právo by muselo být vrcholem liberálního individualizovaného zdravotnictví, v němž člověk o sobě a formách péče rozhoduje na více úrovních, nejen v otázce smrti. Zápory eutanazie – zneužití v nejrůznějších směrech včetně zdánlivě paradoxního posílení nadvlády systému nad člověkem – rigidní služby, a „když se vám nelíbí, volte eutanazii“, posílení práva zdravotníků a rodiny rozhodovat o pacientech (eutanazie bez výslovného přání nemocného), nekultivování paliativní péče, když „máme přece eutanazii“, manipulování zvláště starými lidmi, aby žádali o eutanazii („dědečku, budete nám hrozně chybět, ale přece se nebudete takhle trápit“atd.). Domnívám se, že v prvé fázi bychom měli usilovat především: • o rozvoj paliativní péče nemocniční i domácí, například paliativní programy v nemocnicích, paliativní znalosti praktických lékařů, domácí paliativní (hospicová) péče, modelová hospicová lůžka, paliativní režim v zařízeních tzv. následné péče • o osvětu veřejnosti s ujasněním pojmů • o posílení pozice pacientů v našem zdravotnictví a jejich rozhodovacích možností včetně práva odmítat léčbu (včetně léčby život zachraňující) a modulovat služby • o rozvoj diferencované geriatrie, aby obtíže stáří nebyly apriorně důvodem k úvahám o eutanazii, ale o intervenci a optimální koordinaci služeb, pokud možno v domácím prostředí. Teprve za těchto zlepšení lze uvažovat o eventuálním uplatnění eutanazie. Ta by pak měla být nahlížena především jako ojedinělé extrémní řešení extrémní situace, byť argumenty o liberalizaci a posilování osobních kompetencí i zodpovědnosti jsou nesporně chvályhodné. ZDENĚK KALVACH Autor je lékař, III. interní klinika UK, Praha
Že právě pan lékař Boris Šťastný vystoupil s názorem, že by se mělo povolit asistované suicidium, je dle mého názoru jednoznačně politická kampaň, která nemá oporu v lékařských kruzích. Pan poslanec se snaží vahou své lékařské profese přesvědčit obecný lid, že alespoň jedna z vládnoucích stran to „s nimi myslí dobře“, vždyť každý tak bude mít alternativu, zda za léčbu připlatí, anebo od ní definitivně upustí a raději zvolí dobrovolnou smrt. Tuto podivnou svobodu prý člověk zatím nemá a pan poslanec se zasadí, aby ji zákonem prosadil. Pátrat po příčinách jeho politického tahu mi nepřísluší, je to věc svědomí pana poslance Šťastného. Marně jsem pátral v programu ODS, ale asistované suicidium jsem tam nenašel, rovněž jsem nezaregistroval podpůrné názory špiček jeho domovské politické strany. V případě, že to má ve straně tzv. „nahnuté“ a snaží se zviditelnit, věděl bych o lepších skutcích, ale i negativní popularita je popularita. Co se týče samotného návrhu zákona o eutanazii, domnívám se, že není v lidských silách, aby existoval takový, který by pokryl všechna případná rizika. Do hry mohou vstoupit faktory, které zákonodárce nemůže předpokládat. Proto bych od této i podobné snahy upustil nejen z etických důvodů, ale i pro faktickou nemožnost jasných formulací zákona. Hodně pozornosti se dnes těší také tzv. divoká eutanazie. Byl jsem účasten konference, kdy pan doktor Kalvach zmínil tento termín – a přítomní novináři se toho nezvykle rychle přidrželi a neustálým tlakem z něj vytvořili skutečný fenomén českého zdravotnictví, málem jako by zdravotníci usmrcovali na požádání, jako na běžícím pásu. Přitom tomu tak není. MUDr. Kalvach citoval data zjištěná výzkumem, nikoliv vlastní zkušenost. Je ovšem možné, že existují výjimečné případy, kdy zdravotník pacienta úmyslně usmrtil na jeho žádost podáním například zvýšené dávky sedativ nebo analgetik. V takovém případě se vždy jedná o trestný čin vraždy, který podléhá povinnosti ohlášení, jinak se daná osoba dopouští spoluviny. Jestliže někdo hovoří o tom, že na „vlastní oči viděl…“, proč onen člověk nezasáhl? Proč vraždu nehlásil policii? Tolerancí dáváme najevo liknavost a nezájem. V souvislostech je třeba vidět i historickokulturní rámec. V kontinentální tradici lékařství a práva nebylo a není zvykem, aby byl zdravotník jakkoliv vtahován do rozhodnutí ukončit člověku jeho život. Ba naopak, systematicky jsou podnikány všechny možné kroky, aby se zabránilo sebevraždě člověka, protože se má za to, že každý sebevrah porušuje jeden ze zcela základních lidských instinktů – pud zachování života. Proto v době páchání činu vlastně není příčetný a je třeba mu v činu zabránit. Proto společnost zachraňuje sebevrahy, proto léčí duševní choroby, proto nikomu nepomáhá úmyslně a za lékařské asistence spáchat sebevraždu nebo vraždu. Dnešní zájem o asistované suicidium a eutanazii je dle mého názoru podmíněn
ZASLEPENI IDEÁLEM?
LEGALIZACE BY ZMùNILA
TVÁ¤ ZDRAVOTNICTVÍ V nedávné dobû se v âeské republice zaãalo pomûrnû ob‰írnû hovofiit o zákonû, kter˘ by upravoval eutanazii. Je to v‰ak pouze ‰piãka ledovce názorÛ, které u nás vykrystalizovaly pod tlakem historick˘ch skuteãností nebo snad vinou ãeského naturelu. populárností tématu, zaslepeností ideálem absolutní svobody člověka, což je jeden z největších klamů moderní společnosti, a morální nevyzrálostí společnosti (život bez maximálního pohodlí vlastního zdraví a financí není dostatečně kvalitním životem; až chorobná touha ovládat vše, co se týká života člověka – jaké chce děti a ko-
lik, kdy zemře, zda chce nebo ne přijmout utrpení do svého života atd.). Obecně se domnívám, že legalizace eutanazie by změnila tvář dosavadního zdravotnictví v České republice. Od legálního usmrcení je již jen krůček k usmrcení spontánnímu. Jestliže by došlo k této legalizaci, stali by se zdravotníci nikoliv těmi, kteří by měli v zájmu pacienta uzdravovat nebo doprovázet, ale těmi, kdo by jej zabíjeli a aktivně mu ke smrti pomáhali. Nikdo z pacientů by tak, i vzhledem k laxnosti v informování pacientů, nemohl mít jistotu, zda bude léčen, nebo zda bude zdravotníky popraven či zda mu bude nabízena možnost sám se odpravit. A to vše v duchu „humanizující absolutní svobody“, která je klamem současnosti. V souhrnu mám k celému problému dvě základní výtky: 1) porušení společenské humanity a morálního závazku lékaře v rámci medicíny jako takové; 2) velice snadná zneužitelnost jak faktická (v samotném provozu zdravotnického zařízení), tak i z hlediska vedlejších úmyslů (snaha rychleji získat majetek, nefunkční rodina, sociální komplikace atd.). Věřím, že celospolečenská diskuse přinese mnoho důležitých pohledů, přesto jsem přesvědčen, že nelze konečné rozhodnutí svěřit plebiscitu a pouze politikům, ale že je třeba brát vážně v úvahu odborné stanovisko. JIŘÍ PROKOP Autor je ředitelem hospicu v Rajhradě
21
Nebezpeãné téma Pfiipojujeme téÏ ãást rozhovoru, v nûmÏ se Ladislava Chateau v del‰ím textu ptá spisovatele Arno‰ta Lustiga mimo jiné, o ãem vypovídá spoleãnost posedlá preventivními opatfieními, hygienou, ãistotou, zdravím, o ãem ustaviãná preventivní likvidace zdrav˘ch zvífiat nahnan˘ch do plynov˘ch komor, kdyÏ se kdekoliv zjistí nûjaká nákaza. Cosi neblahého to pfiipomíná. Uhyne pták, slepice – a uÏ tam je cisterna s plynem a zlikviduje celé zdravé chovy. Mlãí odborníci i vefiejnost. A to celé zvlá‰tním zpÛsobem souvisí i s tématem eutanazie...
KDO MÒÎE ROZHODNOUT? NùJAK¯ NOVODOB¯ EUTANÁS? Nemyslím, Ïe snahy zavést eutanazii z eugenick˘ch dÛvodÛ ãi motivÛ je nûco zcela nového. V minulém století fascinovaly turisty v Japonsku u vynikajících v˘hledÛ nápisy velmi zdvofiilé: „Prosíme, abyste zde laskavû neodkládali holãiãky.“ Dost dlouho nebylo odkládání dûtí, aby klidnû nebo i neklidnû umfiely na nûjakém zastrãeném místû, zcela nezákonné. Jen, prosím, nekazte turistÛm pohled na krásnou sopku a lesíky bonsajÛ pohledem na umírající dûti! Podobně jako u toho, co se dost nešťastně nazývá holocaust, ač ovšem nešlo o nějaký „celopal“, tedy oběť, ale o snahu vylepšit lidstvo či rasu vyřazováním a likvidací geneticky nevhodných jedinců. Uznávám ovšem, že udržovat při životě těžce postiženého člověka či človíčka je vážný legislativní problém. Je třeba zabránit divoké nezákonné eutanazii, podobně jako divoké nezákonné interrupci (ač ovšem nejde u interrupce o přerušení těhotenství, ale jeho ukončení). Je třeba se tomu bránit. Nezákonnosti, tajné eutanazii a potratové turistice, o andělíčkářkách nemluvě. Mám rozpaky říci „Ano“ právě k „dobře myšlené“ eutanazii, pokud jde o těžce postižené děti. Blízko našeho bydliště vídávám dva neobyčejně postižené chlapce a vždy znovu mne jímá úcta k nim a k lidem, kteří se jim po všechen svůj čas věnují. Při uzákonění eutanazie pro postižené děti bych takové chlapce ani neviděl! Je opravdu „kvalita života“ tak nesporná hodnota? A kdo to může kvalifikovaně či kompetentně rozhodnout? Lékař? Právník? Theolog? Eugenik? Nebo nějaký novodobý Eutanás? Není péče o Ivušku, která zůstala mentálně na úrovni dvou let, cosi, co vzbuzuje úctu a také může držet pohromadě zbytek rodiny?
22
V podstatě tedy před legislativci leží ohromné problémy, které se bez filozofické a etické (či snad theologické?) rozpravy neobejdou. Co je člověk? Kdo je normální člověk? Kdo má kompetenci k rozhodování mezi životem a smrtí? Má na ně právo sama společnost? Stačí problematický „informovaný souhlas“? Je možno přizvat k takové diskusi demografy? Jak se ukazuje v sotva započaté diskusi o sterilizaci deviantů nebo žen z „problémového etnika“, chybějí jasné antropologické normy. V zásadě jsem tedy pro zahájení širší diskuse o závažných problémech s tím, že bude možno slyšet i vážné výhrady včetně radikálního nesouhlasu. Billboardy na Slovensku v létě 2007 při agitaci proti umělým potratům ukazují, jak nelze velké problémy řešit bulvárně, právě tak ovšem i všechny problémy spojené s eutanazií! Lidský život přijímám jako závazný dar, spojený ovšem se závaznou úctou k životu druhého člověka i se společenskou ochranou. A velice si vážím těch, kdo se věnují nevyléčitelně nemocným nebo těžce postiženým lidem. Nelze si usnadňovat tento úkol násilnou redukcí neperspektivních jedinců. K takové úctě ke všemu živému zavazuje to nejlepší v křesťanské kultuře, jak ji vyjádřil i apoštol úcty k životu Albert Schweitzer. JAN ŠIMSA Autor je evangelický farář, Brno
S velkým znepokojením pozoruji v české společnosti jeden neblahý jev. Média, když chtějí zaujmout, obrátit pozornost posluchačů jiným směrem, obvykle ráda přihřívají téma eutanazie, nebezpečné téma; v českém prostředí jako by se špatně chápal rozdíl mezi ukončením beznadějné léčby a podáním smrtící injekce. Přitom se už dávno ví, že život chce nejčastěji ukončit člověk osamělý, zapomenutý, nikoliv těžce nemocný. Děsí mne případ Čecha, který odjel do Švýcarska, kde si eutanazii zaplatil na jakési soukromé klinice; média o tom informovala bez hlubší úvahy. Stejně strašné je ale i mlčení českých intelektuálů, až na malé výjimky. Citlivost lidí se otupuje, stejně jako ostrost vidění… (Ve Francii zčeřil veřejné mínění pacient, který se probral z několikaletého kómatu, skončily tak debaty o eutanazii.) Kdo už někdy nechtěl umřít, protože jeho život se proměnil v bolest, jejímž výsledkem je sklíčenost a nechuť žít? Proč lidé stále častěji, ve všech věkových kategoriích, páchají sebevraždy? Zvláště odstrašující jsou sebevraždy dětí. Na otázku eutanazie, sebevraždy nebo ukončení života s asistencí příbuzných, lékařů, svépomocí by mohli nejlépe odpovědět ti, kteří už nikdy nikomu neodpoví, protože jsou už po smrti. Kolik váží, jak bolí osamělost? Sklíčenost? Bolest? Zapomenutí? Neužitečnost? Pocit, že už na této zemi nemám co pohledávat? Že jsem si svůj život už odžil? Každý se opírá o své osobní zkušenosti. V Osvětimi-Březince bylo zakázáno se přibližovat k drátům, které byly nabity tisíci volty, stačil dotyk a člověk byl mrtev. Němci nahnali do plynových komor deset tisíc lidí denně a deset tisíc v noci, v tomto koncentráku zavraždili přes milion lidí, ale zuřili, když někdo spáchal sebevraždu. Nechtěli, aby někdo měl svůj život a smrt ve svých rukou. Chtěli být výhradními pány nad životem a smrtí, prokázali tak nevídanou bezcennost lidského života, nesrovnatelnou s ničím dosud známým v lidských dějinách. Otázka, zda je eutanazie správná nebo ne, podobá se Nietzcheho otázce, je-li Bůh ještě živ nebo mrtev. Je to otázka stejně stará jako člověk, i když teprve nyní je přesně formulovaná. Možná, že mlčení moudrých je na místě, neznamená ani souhlas, ani nesouhlas. Znamená to tvrdost, znecitlivění moderního člověka, člověk naší doby? Jsou debaty o eutanazii nemístné? Užitečné? Už to, že se otázka vyskytuje, že ji pokládáte, vypovídá o mnohém. ARNOŠT LUSTIG (V Praze v srpnu 2007 v hotelu Union v Nuslích)
Foto: Jindřich Štreit
A V TICHU, PO ODCHODU NA·ICH MIL¯CH Téma smrti není a ani nemÛÏe b˘t neosobnû objektivní, vyjadfiuje chtû nechtû soukromou rovnici vypovídajícího. Proto pfiedesílám, Ïe následující fiádky, v nichÏ se struãnû dot˘kám nûkter˘ch aspektÛ souãasn˘ch snah o legalizaci lékafisky asistované sebevraÏdy, respektive sebezabití, pí‰i jako star˘ ãlovûk, kter˘ se jiÏ pfied pûtatfiiceti lety zab˘val tanatologickou problematikou, a to hlavnû praktick˘mi otázkami péãe o umírajícího ãlovûka, a podílel se na vzdûlávání zdravotnick˘ch pracovníkÛ. Jako jednotlivec jsem pro‰el individuaãním procesem, ve kterém smrt byla záhy a trvale nepominutelnou konstantou. A koneãnû jako hlubinnû orientovan˘ psycholog s celoÏivotní zku‰eností z práce s konkrétními zdrav˘mi i nemocn˘mi,vãetnû pacientÛ v terminálním stadiu Ïivota, se pfii pohledu na tento problém snaÏím mít na zfieteli nejen aspekt individuální, ale také aspekt kolektivní, nejen aspekt urãovan˘ vládnoucím duchem doby, ale i hlub‰í a mnohovrstevn˘ aspekt historick˘ a v neposlední fiadû také aspekt prospektivní (smyslu), jemuÏ se nelze vyhnout. Současné snahy učinit z lékařsky asistované sebevraždy, respektive sebezabití (ti, jimž snad vadí toto přesné označení skutkové podstaty takto chápané a navrhované eutanazie, si zde mohou dosadit její jiný název, například: lékařsky asistované ukončení života) široké téma celospolečenské diskuse, která má nakonec vyústit v demokratické hlasování o její legalizaci, pokládám za výraz velmi problematického trendu řešení věčných otázek jednotlivce i lidstva. Jeho problematičnost tkví především v tom, že je díky převažujícímu extrovertnímu, (tj. objektově orientovanému zaměření) vědomí člověka Západu jednostranný, dílčí, zúžený a hlavně plochý. Je nesen převážně individualistickým a prezentistickým nereflektovaným postojem, kterému chybí na prvním místě étos, jenž musí být přítomen v řešení každé životně důležité otázky člověka, má-li být toto řešení považováno za odpovědné. Étos se uplaňuje jako tvůrčí funkce každého skutečně etického rozhodování a konání a je výrazem co nejvyššího uvědomování a spojení vědomých i nevědomých aspektů dané skutečnos-
ti. V souvislosti s nastolenou a nově formulovanou otázkou eutanazie nutno zdůraznit, že zde nejde v první řadě o objektovou stránku věci (například o možnosti nových lékařských technologií jako takových, jež jsou s to prodlužovat fyzickou existenci člověka bez jeho účasti), ale o rozhodování o aplikaci těchto technologií, které spadá do subjektové sféry. Vytvářet iluzi, že ji lze legalizací „právně ošetřit“ ( tj. zajistit bezpečný rámec celostního řešení takové životní události, jakou je lékařsky asistovaná sebevražda), je v lepším případě projevem velké naivity, s jakou se lze setkat například u juvenilních činitelů mediální sféry, nebo, v horším případě, může být projevem politické nezodpovědnosti. Ta se může zaštiťovat rádobyvědeckými zdůvodněními včetně statistické argumentace, jejíž hodnota v případě životních pravd (a vztah jednotlivce ke smrti jako jedné z mála nezpochybnitelných skutečností života mezi ně patří) je nulová. Problém smrti zaměstnává lidstvo od samého úsvitu jeho existence. A s ním se již v antice vy-
nořuje další problém: euthanasie je v původním významu tohoto řeckého slova lehká smrt, krásná smrt. Musíme mít ovšem na mysli žitý kontext významu tohoto výrazu a živý mýtus, který antický člověk žil. A ten byl naprosto odlišný od mýtu, který žije současný člověk. Také křesťanský člověk se po staletí až do novověku modlil a dosud se ještě modlí za šťastnou smrt. Na sklonku devatenáctého století ale už lze zaznamenat proměnu obsahu tohoto termínu, i když nikoli zásadní zlom. Lze se o tom přesvědčit například při četbě hesla Euthanasie v Ottově naučném slovníku (1894): „Jakmile veškera naděje v uzdravení a život zmizela a lékař nabyl přesvědčení, že každé další léčení jest marno, třeba jest starati se, aby nemocný v posledních okamžicích života trpěl co možno nejméně. Jsou-li bolesti tělesné, podávati jest léky tišivé i v dávkách větších než prve, a každým způsobem sluší dbáti, aby nemocný ušetřen byl všelikých útrap a nepohodlí. ...V žádném případě není lékař práv podati léků jakýchkoli k tomu účelu, by zkrátily život nemocného, třebas i nej-
23
trudnější; neboť zkušenost se někdy ve případech nejpodivnějších uhýbá theoretickým domyslům, jinak téměř určitým.“ Jak převratná je definice významu téhož řeckého slova o sto let později: „Euthanasie: usmrcení z milosrdenství, ze soucitu a zpravidla na přání osoby, které se týká, např. osoby nevyléčitelně nemocné…“ (In: Universum, Všeobecná encyklopedie, Odeon, Praha 2002) Profesním i lidským posláním lékaře, klinického psychologa a všech zdravotnických pracovníků, kteří se podílejí na péči o smrtelně nemocného pacienta, je ulehčovat mu jeho úděl v nemoci. Tito lidé v případném rozhodování o jeho smrti nemohou hrát roli rozhodujících činitelů. Protože naprosto jasná a jednoznačná prognóza trvání života pacienta není možná, ocitají se ve velmi povážlivé etické situaci, pakliže by je chtěl pacient nebo jeho příbuzní do rozhodování o ukončení jeho života zapojit. I v odborné zdravotnické oblasti se ovšem mohou vyskytnout osobnosti, u nichž ustoupil numinózní (ve smyslu posvátný) charakter smrti do pozadí a jejichž postoj k této otázce překračuje kánon Hippokratovy přísahy. Čím důrazněji se totiž moderní demokratické právní systémy snaží vytvářet dojem rovnoprávnosti ve vztahu mezi lékařem a pacientem, tím více zůstávají stranou nebo dokonce zcela v pozadí skutečné aspekty tohoto vztahu, jehož základním znakem nemůže být a ani fakticky není iluzorní nezávislost, ale vzájemná důvěra. Přičemž ten, kdo léčí, je zcela přirozeně – pokud zapomene na své poslání, jímž je služba bližnímu – v pozici mocnějšího. Pokušení odpradávna známé hybris (pýchy) u takového moderního vědomí poznamenaného odbornickou jednostranností je velmi značné. Moderní medicína sice disponuje technologiemi, jež jsou s to prodlužovat bazální fyzickou existenci člověka, ale víme toho zatím velmi málo o psychických procesech, jež v těchto přechodových stavech na hranici mezi životem a smrtí probíhají, než abychom se mohli suverénně vyjadřovat o otázkách přesné hranice mezi životem a smrtí, jakož i o přesahu lidského života mimo naši časoprostorovou vázanost. To všechno nás musí nutně vést ke značné rozvážnosti a zdrženlivosti při všech snahách vměstnat život do jakéhokoli právního rámce. Daleko více a citlivěji bychom proto měli brát v tak závažných otázkách v úvahu vše, co nám o tématu sděluje minulost lidstva. Ve společnosti s převažujícím extrovertním, výkonovým, individualistickým a juvenilní psychologií mediálně ovládaným světonázorem považuji politickou cestu k řešení problému dobré smrti za zcela zavádějící. Jaký vztah k odchodu jednotlivce na věčnost a ke smrti vůbec může mít například populace našeho hlavního města Prahy, kde většina zesnulých doslova zmizí pohřbena bez účasti svých bližních? Ano, je potřeba velmi naléhavě při současném vládnoucím jednostranném výkonovém trendu našeho zdravotnictví rozvíjet nové formy péče o těžce nemocné a umírající. Reakcí odborné veřejnosti na tuto jednostrannost jsou hlasy požadující rozvíjení paliativní medicíny. Moment skutečného pokroku v péči o umírající lze spatřovat i v budování hospiců po roce 1989, které však rovněž nejsou jediným řešením problému, i když jsou nesporně přínosem. To hlavní, co jsem se snažil shora naznačit, však stále zůstává stranou: Je to vztah nás živých k těžce nemocnému a umírajícímu člověku, jenž jakoby přestával být v této etapě lidského bytí hodnotou a ztrácel význam. V případě nemocného samého to pak může znamenat ztrátu smyslu jeho utrpení. Úhybnými manévry v těchto životních situacích se připravujeme o příležitost dospět k zásadně novému a vyzrálejšímu postoji k životu. Nedokážu popsat tuto situaci lépe, než to učinil před téměř sto lety jeden z našich nejpronikavějších duchů Otokar Březina. Touto stále aktuální výzvou bych chtěl zakončit svůj krátký příspěvek, v němž jsem se mohl dotknout jen povrchu tak ožehavého problému. V dopise příteli Františku Bílkovi ze 7. prosince 1908 Otokar Březina píše: „Máte pravdu: Ve světle, jež hoří u lože umírajících, jeví se veškeré věci této země v pravé své velikosti, docela jinak nežli v hodinách, kdy rozpáleni snem vkládáme do nich hodnoty, jichž nemají. Ale v tichu, které po každém odchodu našich milých se tvoří kolem našeho domu, hledají se naše ruce, a my všichni, kteří jsme zůstali na t é t o straně života, učíme se laskavěji tisknout se k sobě a býti jeden k druhému tak dobrý, jak jen je to možno slabému člověku...“ KAREL PLOCEK SENIOR Autor je hlubinný psycholog
24
EUTANAZII Z¤EJMù ZAPLATÍ ZDRAVOTNÍ POJI·ËOVNY.
ALE PROTI SMRTI, KAÎD¯ ZA SVÉ… Vojenská zdravotní pojišťovna nehodlá dále proplácet léčbu paní Heleny S. Je jí pětatřicet let a trpí roztroušenou sklerózou. Každý měsíc potřebuje léky za třicet tisíc korun. Podle údajů Všeobecné zdravotní pojišťovny stojí roční léčba roztroušené mozkové sklerózy interferony cca 350 tisíc korun a tzv. biologická léčba těžké revmatoidní artritidy asi 800 000 Kč. Průměrně přispíval každý pojištěnec do fondu veřejného zdravotního pojištění částkou 14 770 Kč (údaj z roku 2003, pro rok 2006 cca 28 000). Pacientů s roztroušenou sklerózou je přibližně 1800 a na léčení potřebují solidární přispění od 54 000 spoluobčanů.
jejího rozsudku nemocnice v Sokolově směla od pacientů žádat sponzorské dary 3000 korun jako doplatek za lepší, ale i dražší umělé oční čočky implantované při operaci šedého zákalu. Zákon přitom zakazuje vybírání doplatků za péči. Jisté Marii Rogersové (54) odmítla místně příslušná zdravotní správa v anglickém Swindonu předepsat lék zvaný Herceptin, který pomáhá ženám s onemocněním rakoviny prsu. Pacientka poslala zdravotníky před soud, ten však dal lékařské správě za pravdu. Přiznal jí právo na to, aby léčbu, která stojí v přepočtu necelý milión korun ročně, nefinancovala a lék Marii Rogersové nepředepsala.
Čeští vědci vyvíjejí nový lék proti rakovině, zní zpráva posledních dní. Na jedné straně naděje pro nemocné, na druhé zkáza pro ty, kdo mají platit. Nové léky jsou stále dražší. A jaká je cena života? Třeba šest milionů korun rok co rok. To je šestnáct tisíc korun denně. Právě tolik stojí léčba pacientů se vzácnou Gaucherovou cho-
Většina zemí EU má spočítáno, kolik je stát ochotný dát z veřejných peněz jednomu pacientovi za léčbu, aby prožil rok kvalitního života, ale aby se to zároveň společnosti ještě vyplatilo. Tomuto parametru se říká Qualy - rok kvalitního života. Ve Velké Británii je hranice ochoty zaplatit léčbu stanovena v přepočtu na 1,2 milionu korun, v Kanadě je to mi-
O eutanazii toho bylo v posledních mûsících napsáno uÏ hodnû. Víc neÏ dostateãnû byly popsány motivy, pfiíãiny a dÛvody pro ni, a na druhé stranû tabu sociální, psychologická i spirituální. Ale není skuteãná pfiíãina novû objeveného zájmu o eutanazii nûkde jinde? robou, která postihuje metabolismus. Gaucherova nemoc ale není jediná. Do takzvaných „drahých diagnóz“ patří celá řada vzácných poruch, jejichž roční léčba stojí mnoho milionů korun. Všeobecná zdravotní pojišťovna, která hradí většinu nákladů na péči o tyto pacienty, za to platí přes dvě miliardy korun ročně. Pacientů je přitom z celkového počtu zlomek, kolem šestnácti set. Jen účty největší zdravotní pojišťovny u nás – Všeobecné zdravotní – projde ročně více než 130 miliard korun. Celkové náklady na zdravotní péči v České republice činí ročně něco méně než 200 miliard korun, což je něco mezi sedmi až osmi procenty HDP. Česká republika je mírně pod průměrem Evropské unie. Přitom oficiálně nikdo nezveřejňuje údaj, který je ovšem dostupný, že pacienti starší pětašedesáti let věku „konzumují“ z této částky téměř 75 %. Převedeno na čísla, čeští senioři potřebují ročně zdravotní péči za více než 150 miliard korun. Český stát, který je plátcem jejich zdravotního pojištění, posílá od loňského roku zdravotním pojišťovnám za jednoho seniora asi sedm stokorun měsíčně. Lidí starších šedesáti pěti let věku bude přibývat. Nepříjemnosti systému zdravotního pojištění způsobuje měnící se demografický profil. Česká republika má totiž jednu z nejnižších úrovní porodnosti na světě s průměrem 1,2 dítěte na ženu a navíc populace stárne. Momentálně jsou dva z deseti Čechů ve věku šedesáti let nebo starší. Do roku 2030 to budou podle výhledů OSN tři z deseti a do roku 2050 už čtyři z deseti. Sokolovská soudkyně Dana Kordíková vynesla verdikt, který může změnit české zdravotnictví. Podle
lion a tři čtvrtě. Započítávají se sem jak léky, tak náklady na zákroky u lékařů, hospitalizaci i léčbu komplikací a nežádoucích účinků. Neznamená to, že pokud léčba stojí víc, člověk ji nedostane. Ale o tom úřady s pacientem již diskutují a mohou říct: „Léčit vás tímto lékem je nákladné. My vám nabízíme léčbu starším lékem. Pokud stojíte o ten nejnovější, musíte si jej doplatit.“ Podle Tomáše Doležala, lékaře z České farmakoekonomické společnosti, jsme i u nás výpočet provedli a dospěli k částce 40 000 eur za rok kvalitního života.. V korunách je to 1,12 milionu. „Co je nad takovou hranicí, bude si muset v budoucnu každý zaplatit sám nebo se na to připojistit,“ říká Doležal a dodává, že „si budeme muset zvyknout, že i v tak citlivé věci, jako je zdraví lidí, se musí počítat.“ Peníze tedy samozřejmě chybějí. Tam i onde. Na něco však, zdá se, budou zajištěny určitě. Na co? Na otázku odpovídá, a to on-line, sám autor připravovaného českého zákona o smrti, pan poslanec Boris Šťastný: Otázka: Kolik bude příplatek za eutanazii? Co když na to chudý děda nebude mít dost peněz? Neměl byste vy osobně zřídit dobročinnou nadaci, kterou byste zaštítil svým jménem, ze které by se vyplácely granty pro nemajetné a osamělé zájemce o eutanazii? Boris Šťastný: Dovedu si představit, že v případě přijetí takové legislativní normy by náklady pokrývalo zdravotní pojištění. V takových případech spisovatelé knih mého mládí přičinili zpravidla jediné - HOWGH. JAN MICHALÍK Autor je vysokoškolský učitel, působí na Univerzitě Palackého v Olomouci
25
CO JE TO PLNOHODNOTN¯ ÎIVOT?
KÓMA JE VÍC NEÎ âERNÉ NIC Vidûno obecnû má problematika eutanazie tfii stránky: historickou, etickou a praktickou, pfiiãemÏ v‰echny spolu velmi úzce souvisejí a vzájemnû se prolínají. Nelze pominou skuteãnost, Ïe pojem „eutanazie“ má svoji historii, Ïe pro‰el historick˘m v˘vojem, kter˘ jej novû utváfiel a manipuloval. Od antické snahy ulehãit trápení umírajících, ktefií nemají nadûji na uzdravení (doprovázet, zprovázet ze Ïivota; „euthanasia“ coby „dobrá smrt“), pfies hospic a duchovní i fyzickou péãi o umírající aÏ po jeho uchopení naturalisticky chápanou vûdou 19. a 20. století ve smyslu rasové hygieny a sociálního darwinismu, ba dokonce nacisty vyhlazujícími takzvanû nehodnotn˘ Ïivot. Uvûdomit si tuto moÏnost ideologizace v˘razu v urãitém spoleãensko-politickém kontextu je zásadní pfiedpoklad jakékoliv smysluplné diskuse. V prvé řadě je více než problematické stanovit, respektive definovat, jak vypadá takový plnohodnotný život, který v diskusi o eutanazii hraje klíčovou roli (její zastánci uvádějí jako podmínku zachování života jeho plnohodnotnost). Není pochyb, že současná doba s sebou přinesla obecný posun v chápání plnohodnotného života z duchovní do materialistické roviny. Ideál mladého, krásného, dynamického, finančně úspěšného a zároveň sebevztažného člověka se stal vzorem a mýtem zároveň. Jeho společenským úkolem je fungovat v neustále se měnícím prostředí, jehož dynamika se sama o sobě stala hodnotou. Do této koncepce samozřejmě nepatří bezmocná lidská troska ležící týdny, měsíce a dokonce roky na stanici intenzivní péče. S nástupem moderní doby se změnila i definice smrti. Ta vyměnila středověkou hrůzu spojenou s mravním imperativem „mementa“ za novodobou anonymitu ve společnosti, jejíž sociální vazby stále zřetelněji ztrácejí na stabilitě. Současná platná definice zná klinickou, mozkovou a biologickou smrt, což již samo o sobě ukazuje, jak rozvoj moderní techniky její hranici posunul. Následkem toho existují na jedné straně nové možnosti zachránit život tam, kde to dříve nebylo možné, na straně druhé se tím z etického hlediska situace zkomplikovala, neboť se díky moderním přístrojům tradiční definice smrti relativizovala. Jak tedy vypadají dva základní postoje k životu a smrti? Pozice materialistická vychází z principu sebeurčení a autonomie člověka zodpovědného pouze sama sobě. K tomu přistupuje jeho materialistický obraz: je-li podstatou člověka pouze jeho fyzická existence, ze které je vše ostatní odvozeno, proč ji tedy udržovat uměle v chodu i tehdy, kdy se pro člověka stává utrpením? Pozice náboženská vůči ní stojí zpravidla v kontrapozici, přičemž se klade otázka, do jaké míry je možné rozlišovat mezi pasívní a aktivní eutanazií, mezi odpojením přístrojů za určitých podmínek a podáním usmrcujících prostředků. Ať tak či onak, její obsah již není tak jednoznačný, morální otázka zde má dvojí hranu. V židovsko-křesťanské tradici platí obecně zásada, že lidský život není člověku k dispozici, neboť jeho vlastníkem je Bůh – tato myšlenka se vztahuje jak na vraždu, tak i na sebevraždu (Augustinus a Tomáš Akvinský). Zákaz přivodit násilnou smrt ovšem explicitně
26
neobsahuje příkaz udržovat fyzickou existenci za každou cenu. Problém tedy spočívá již v samotné definici pojmu Boží vůle, zejména tam, kde je „hranice smrti“ pomocí přístrojů definována výlučně fyziologicky. Je-li ovšem člověk křesťanskou antropologií chápán coby fyzická a duchovní bytost jako celek a existuje-li něco, co fyzickou existenci člověka přežívá (duše), nevytvářejí přístroje traumatickou situaci, kterou se „prohřešují proti přírodě i Bohu“? Z náboženského hlediska se nabízejí dvě možné odpovědi: a) přístroje jsou součástí Božího plánu; b) přístroje jej narušují. Problém je v tom, že je možné objektivně konstatovat pouze existenci těchto přístrojů a možnost jejich použití, skutečnou míru a hranici jejich nasazení již ale určujeme subjektivně. Nikoliv ve smyslu svévolného rozhodování, ale podle toho, jaké hodnoty platí v té či oné společnosti a jak v ní proběhla naše kulturní socializace. Právě sociální realita, která nás obklopuje, o podobě života a smrti minimálně spolurozhoduje a myslím, že ta často v diskusi o eutanazii přichází zkrátka. Postupující demontáž sociálního státu představuje odklon od solidární společnosti a její následnou polarizaci. V praxi to znamená více práce za míň peněz a tedy i méně času pro rodinu, včetně péče o nemocné. Narůstající sociální propad středních vrstev přináší situaci dvojí kvality lékařské péče pro ty, kteří si ji budou moci dovolit zaplatit, a ty, kterým to materiální situace rodiny neumožňuje. Emancipace bytosti jménem člověk má svoji sociální dimenzi, která znamená civilizační posun společnosti od sociálního darwinismu k sociální solidaritě. Zároveň je nutné zdůraznit jedinečnost lidského života, jehož zázrak a mystérium se nedá vtěsnat do časově podmíněných formulí. Mnoho lékařských diagnóz a z nich vycházejících prognóz se vyplnilo, nicméně jsou známé případy, kdy lidé neočekávaně z kómatu procitli – mnohdy krátce předtím, než příbuzní rozhodli vypnout přístroje. Dnes se již i vědci tímto fenoménem začali vážně zabývat a připouštějí, že komatózní stav je zřejmě přece jen něco víc než „černé nic“. Úkolem tedy zřejmě bude najít rovnováhu mezi oním plnohodnotným životem včetně jeho sociální důstojnosti a nedotknutelností lidského života jako takového. PETR SCHNUR, Hannover
I TO JE CESTA Romské otázce se v Konci koncÛ vûnujeme pravidelnû, dne‰ní pfiíspûvek popisuje situaci v jedné z romsk˘ch osad na Slovensku, které prosluly na stfiedoevropské podmínky nûkdy aÏ nelidsk˘mi podmínkami. Ukazuje, jak jeden jedin˘ ãlovûk a jeho pfiíchod do osady dokázal zmûnit atmosféru zdej‰í beznadûje – právû jen tím, Ïe místnímu spoleãenství vnuknul spoleãn˘ étos. V létě jsem mohl dvakrát navštívit nedávno vzniklý romský sbor ve Velké Kraši u Vidnavy. Zájem veřejnosti o romskou problematiku se zvýšil po loňských událostech ve Vsetíně. Řešila se tedy především otázka, zda Jiří Čunek je či není rasista; nějaká věcná řešení nikdo příliš nenabízel, a od té doby zájem jakoby opět utichal. Nu, Velká Kraš by mohla leckoho inspirovat. Velká Kraš leží v pohraniční oblast okresu Jeseník; v současné době je tam 22 % nezaměstnaných. Ta zvláštní péče o Romy tam začala zhruba před třemi lety, především přičiněním Thomase Lilliendahla, amerického křesťana, který si našel v České republice manželku. Netradičně třikrát týdně v úterý, ve čtvrtek a v sobotu pořádá bohoslužby, v současné době se účast pohybuje kolem třiceti až padesáti lidí. Zajímala mě ale více proměna života než statistika účasti na bohoslužbách. Potvrdilo se mi, že Romové potřebují pomoc zvenčí. Thomasi Lilliendahlovi se podařilo u svých přátel v USA sehnat finance, aby si místní Romové mohli opravit a především natřít svou „kolonku“ (takových kolonek jsou v naší zemi desítky, ne-li stovky). Když byla první fáze této obnovy hotova, Romům stouplo sebevědomí. Kolem jejich příbytků je dnes již možno vidět malé zahrádky. Srovnání se zahrádkami „bílých“ ještě těžko snesou, ale všechno musí nějak začít. Velkou pomocí je také občanské sdružení Ester vedené Abrahámem Staňkem. Původně sloužilo jako jakýsi „dům na půli cesty“ pro lidi, kteří vyšli z psychiatrické léčebny v nedaleké Bílé Vodě. Nyní dalo práci již necelé desítce Romů, kteří předtím byli nezaměstnaní nebo pracovali pouze sezónně. Zajímavé bylo sledovat vyučování Thomase Lilliendahla. Na jednu stranu biblické, na druhou stranu velmi praktické. Thomas vychází z Písma, ale skončí třeba zdůrazňováním, jak je důležité posílat děti do školy nebo že má cenu pracovat, přestože rozdíl mezi výdělkem a podporou není příliš velký. Pokaždé jsem odjížděl dojat tím, jak mne Romové přijali („Dobrý den, Bůh Vám požehnej, bratře!“). Jak relativně málo stačí, aby se lidské osudy proměnily! DAN DRÁPAL Foto: Thomas Lilliendahl
