Únor 2010
Pro potřebu základních organizací KSČM Obsah
Vyškov
Jaké volební programy?.........................................................................................................................1 Seznamy, seznamy….............................................................................................................................2 Vysvětleme mladým…..........................................................................................................................3 Vrána k vráně sedá …............................................................................................................................4 Historický kalendář - březen .................................................................................................................4 Když hořely stohy..................................................................................................................................6 Z internetu 5. 2. 2010:............................................................................................................................7
Jaké volební programy?
Ať se na volební mumraj díváme z kterékoli stránky, vždy se jedná o boj za občanskou podporu toho, co… Čeho? Dosud máme zkušenosti, že volební programy řady stran nemají mnoho společného se skutečnými záměry těchto uskupení. Typickým příkladem byly parlamentní volby 2006, kdy ODS dokonce „podepsala smlouvu s občany“ o tom, jak bude vládnout, aby pak tuto smlouvu bezostyšně porušovala. Jen třeba ódesácký slib, že nebude zdražovat zdravotnictví, a pak bezohledné prosazení tzv. regulačních poplatků, tedy dalších přímých plateb pacientů. Jak by měly vypadat volební programy, aby se volební kampaň nezúžila jen na reklamu k získání hlasů a tím korýtek čili postů? Domnívám se, že by měly zahrnovat především srozumitelné a kontrolovatelné návrhy na řešení hlavních aktuálních problémů společnosti. Protože tomu tak dosud není a politické strany často sestavují líbivý volební program, který se vyhýbá významným choulostivým tématům, volby nerozhodují o konkrétním zaměření budoucí vlády, ale spíše jen o tom, kdo bude tuto vládu sestavovat. Vláda si pak – bez ohledu na předvolební sliby – bude dělat to, co od ní sponzoři hradící její volební kampaň požadují. Jen několik známých příkladů. Volby 1992 neobsahovaly ani zmínku o rozdělení Československa. Volby v dalších letech neobsahovaly ani zmínku o začlenění republiky do NATO. Volby 2006 neobsahovaly ani zmínku o americké radarové (či jiné vojenské) základně u nás. Tytéž volby se naprosto vyhnuly otázkám spojeným s úpravou EU (Lisabonskou smlouvou) a podobně. Snad jedinou významnější výjimkou byl volební program KSČM, ovšem to jsme se od médií dozvídali taková moudra, jako že KSČM zneužívá té či oné (významné) otázky ve volbách. Dokonce jsme vyslechli i odmítavý postoj někdejší hlavy státu,
2
že „nemůžeme připustit, aby občané rozhodovali přímo o otázkách, jako je členství v NATO, protože by mohli rozhodnout chybně“. V žádných volbách nebyla jako volební program zahrnuta účast našich vojáků, placená našimi penězi, v amerických válkách. Co asi bude chybět ve volební kampani hlavních politických stran letos?
Seznamy, seznamy… Nikdy bych se nenadál, jaký smysl nabude jednou slovo „seznam“. Z někdejšího nevinného výrazu, vyjadřujícího na příklad seznam spolužáků, členů Junáka či Sokola či ze seznamu „co mám nakoupit“ se stal díky vítězství pravdy a lásky strašák. Nejprve se objevily Cibulkovy seznamy spolupracovníků (agentů) Státní bezpečnosti. Netrvalo dlouho a do vědomí veřejnosti pronikly takové informace, jako třeba že ty seznamy nebyly úplné, protože řada tisícovek složek agentů – po převratu zainteresovaných osob – byla včas odstraněna. Pak se u soudů prokázalo, že mnozí v seznamech agentů uvedení agenty nebyli. Ještě později – ale to už média nerozhlašovala – se zjistilo, že spolupracovníkem Státní bezpečnosti se stali i lidé, kteří svou pomocí přispěli k ochraně významných objektů, včetně jaderné elektrárny, tedy prospěli veřejné bezpečnosti občanů. Pak následoval seznam spolupracovníků Vojenské kontrarozvědky. Pochopitelně bez jakéhokoliv věcného upřesnění, zato na internetu. Kdo se na takový seznam dostal, byl – alespoň podle záměru publikujícího – darebák nebo při nejmenším podezřelý z darebáctví. Opět bez ohledu na konkrétní příčinu, proč byl do seznamu zařazen. Pak už se zdálo, že další seznamy nebudou (to už by snad museli publikovat i seznam bývalých ministrantů, tedy osob přisluhujících při náboženských obřadech, pochopitelně jen těm kněžím, kteří spolupracovali třeba s mírovým hnutím předchozího režimu). A tu se objevil seznam československých zpravodajců působících v zahraničí. Tu a tam se mezi lidi přece jen dostala zpráva, že to s těmi seznamy, ba ani s těmi agenty, nebylo tak jednoduché. Znám příklad, kdy v seznamu agentů StB byl zařazen aktivní funkcionář Konfederace politických vězňů (čtyřleté vězení za aktivní protistátní činnost), dosud pobírající odškodné za šikanu od komunistického režimu. Tak proč vlastně ta seznamománie? Inu, je to výborný prostředek, jak někoho očernit a zabránit mu tak, aby získal třeba ve volbách podporu občanů nebo na trhu práce přednost pro svou odbornost před méně schopným, leč všehoschopným. Zkrátka seznamománie umožňuje, jako jiné podobné aktivity, odvádět pozornost od opravdu závažných problémů současnosti. Měla ve vědomí veřejnosti vytvářet představu, že být spolupracovníkem StB je horší přečin než třeba okrást spoluobčany šikovnou spekulací či politickým podtrhem. Asi ve stylu: „Podívejte se na toho lumpa, pomáhal v boji proti teroristickým
3
banderovcům!“ Nebo: „Chtěl by dál pracovat ve státním správním aparátu, darebák. Vždyť ho kdysi zapsal do nějakého seznamu jakýsi kontrarozvědčík, lempla jednoho.“ Jak se ty absurdní pohledy, vyvolávající až absurdní lidská dramata, mohly vůbec objevit? Jsme mnohem lepší než USA. Ty měly jediného McCarthyho, my máme McŽáčka, McCibulku, McBendu staršího. A vysoko nad nimi ční velikán, senátor zvolený za zelené, oblíbenec šéfů sovětských pohraničníků Jaromír McŠtětina. Demokracie a svoboda chtějí své. Jistě, ale proč Mc Carthy?
Vysvětleme mladým… Mimo jiná témata jsou dnes rozebírány otázky důchodového zabezpečení. Vysvětlujme mladým, jak chápeme zajištění důstojného života staré generaci my. Jak to chápou pravicoví šíbři, slyšíme dnes a denně: „Soukromé pojištění. Kolik si našetříš, tolik dostaneš.“ Jenže z kapitalistických zemí známe případy, kdy si pracující horko těžko našetřil a soukromá pojišťovna „zkrachovala“ (firma Enron a další). Lidé pak nedostali nic. Také je třeba upozornit, že „důchodový účet“ je v řadě zemí obchodovatelný. To sice může být výhodné, když si jej někdo předčasně vybírá třeba na založení firmy (pak ovšem žádný důchod nebude pobírat), je v tom ale hrozné riziko. O exekutorech už něco víme i u nás. Zabavení celoživotních důchodových úspor k pokrytí nějakého dluhu? V některých zemích žádná novinka. Komunisté zastávají následující názor: Generace v aktivním věku vynaloží prostřednictvím odvodů státu prostředky, aby děti a dorůstající měli potřebnou péči a mohli získat odpovídající kvalifikaci. Generace v aktivním věku ukládá jistou část svých příjmů na státní samostatné důchodové konto, ze kterého jsou vypláceny důchody současným důchodcům. Peníze z tohoto konta neslouží k soukromému podnikání nějakých finančních firem, ale jsou vypláceny důchodcům. Až současná generace aktivních pracujících dospěje k vlastnímu důchodovému věku, budou jí ti mladší (jejichž výchovu hradila celá generace jejich rodičů) svým odvodem na důchody moci přispět vyšší částkou, protože i mzdy se postupně zvyšují (růstem ekonomiky, ale třeba i inflací). Tato mezigenerační solidarita je prospěšná jak pro současné důchodce, tak pro tu aktivní část občanů, ale i pro přípravu dorůstajících pro jejich životní povolání. Dále se má uplatňovat i nadále solidaritní princip různých příjmových skupin. I tento úkol dosud u nás úspěšně plnil stát a měl by jej plnit – prostřednictvím samostatného důchodového fondu – i nadále. Jakýkoliv jiný pravicí prosazovaný způsob by vedl k poklesu řady důchodců pod hranici bídy a bohatým by umožnil ještě blahobytnější plýtvání prostředky, které ta nejchudší část občanů vytvořila, ale nedostala.
4
Stát v této variantě garantuje pracujícím zajištěné stáří. Ve variantě soukromého důchodového pojištění vydělávají (a opravdu dobře) soukromí finančníci, ale riziko nakonec nese stejně stát. Nechce-li nechat lidi (jako v tom Enronu) hladovět, musí sáhnout do peněz vybraných na daních, tedy do peněz určených k zajištění jiných služeb státu.
Vrána k vráně sedá … Ještě před pádem své vlády a ztrátou premiérského postu se Mirek Topolánek vyznamenal. Bratrům Mašínovým, kteří normálně a soudně uvažujícími lidmi jsou považováni za sprosté vrahy, což dokázali vraždami nevinných lidí, udělil soukromou „premiérskou“ medaili. Jejich surové a bezohledné činy hodnotí jako hrdinství v boji proti komunistickému režimu. Přesto, že návrh na jejich vyznamenání již několikrát odmítl prezident republiky Václav Klaus. Jeho názory sdílí široká veřejnost. To ukrajinský prezident Juščenko je jiný kabrňák. Zatím, co Topolánek vyznamenal ve světě téměř neznámé dva teroristy, dnes již bývalý prezident Ukrajinské republiky vyznamenal zločince evropského formátu, Štefana Banderu, který má na svědomí ve druhé světové válce více než 150 00 volyňských Čechů, Židů, Poláků i Ukrajinců. Neváhal mu udělit čestný titul Hrdina Ukrajiny. Tímto činem nejen zkomplikoval vztahy se sousedy Ukrajiny, ale znevážil všechny, kteří bojovali proti fašismu, a falšoval historickou pravdu. Korunu všemu do třetice nasadila předsedkyně Konfederace politických vězňů České republiky Naděžda Kavalírová, která vyznamenání Bandery přijala se slovy: „Zaplať pánbůh, že Juščenko učinil tento krok.“ Dokonce prý by byla šťastná, kdyby si řada českých politiků z toho vzala ponaučení. Inu vrána k vráně sedá. - jom
Historický kalendář - březen 1920 90. výročí 13. března 1920 byla v Německu vyhlášena generální stávka proti ozbrojenému pokusu pravicových sil vedených junkerem Kappem o převzetí moci. Stávkovalo 17 milionů lidí. V bojích proti Kappovu puči se vytvořila v Porúří Rudá armáda a v Durynsku Rudé gardy. Dělnické oddíly dobyly Essen a celou průmyslovou oblast. Během 17. března se povstalci vzdali, a tak byla 23. března úspěšná generální stávka ukončena. V průběhu března 1920 docházelo na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi k prudkým sociálním bouřím proti stoupající drahotě, hladu, za parcelaci velkostatkářské půdy a socializaci bank a průmyslu. V Rumanové se uskutečnila stávka zemědělských dělníků, při které střelbou zasahujících četníků byli dva dělníci zabiti a několik zatčeno. 1925 85. výročí 30. března 1925 byla na Ostravsku zahájena stávka 50.000 horníků, dělníků kovoprůmyslu a chemických závodů. Při demonstraci stávkujících
5
dělníků 4. dubna zasahující četníci zastřelili čtyři demonstranty. Stávka byla potlačena a řada účastníků trestně stíhána. 1930 80. výročí 6.března 1930 se konal v řadě západoevropských zemí Mezinárodní den boje proti nezaměstnanosti jako reakce na světovou hospodářskou krizi, která zachvátila celý svět. V mnoha státech se konaly masové demonstrace, shromáždění a schůze nezaměstnaných. Přes zákaz a perzekuci se podařilo KSČ uspořádat řadu demonstrací, jichž se zúčastnilo na 100.000 demonstrantů. 1935 75. výročí Od 11. do 14. března 1935 došlo na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi k různým protestním akcím. V rachovském okrese při stávce zemědělských dělníků proti snížení hladových mezd četníci těžce zranili pět stávkujících a patnáct bylo zraněno lehce. V Čertižné a Habuře na východním Slovensku probíhala na protest proti exekucím rolnická vzpoura. K jejímu potlačení použila vláda četníky, kteří desítky rolníků pozatýkali a mnohé surově ztýrali. 16. března 1935 vyhlásila nacistická německá vláda všeobecnou brannou povinnost, čímž překročila ustanovení mírové smlouvy povolující Německu stotisícovou mírovou armádu, a přikročila k budování milionových ozbrojených sil. Rada Společnosti národů v Ženevě kvalifikovala toto rozhodnutí jako jednostranné porušení závazků Versailleské mírové smlouvy, jako ohrožení míru. Velmoci se nezmohly ani na diplomatický protest. 1940 70. výročí 14. března 1940 zaslalo zahraniční vedení KSČ do Prahy depeši s informací o nesouhlasu s návrhem, který anglická vláda předložila prezidentu Benešovi, aby se totiž po skončení války Československo spojilo s Polskem v jediný federativní stát. Anglická diplomacie zatím odpovídala vyhýbavě na požadavky československých politiků, aby byla ze strany VB zaručena po válce obnova Československé republiky v předmnichovských hranicích. 15. března 1940 Dr. Beneš v rozhlase k prvnímu výročí okupace českých zemí prohlásil: „Souhlasně celý nezaujatý svět pokládá 15. březen za den, v němž německý nacismus, tak zvaná Třetí říše a její zodpovědní vůdci vyřkli nad sebou ortel smrti.“ 1945 65. výročí V průběhu března 1945 Rudá armáda rychlým postupem ničila protistojící síly wehrmachtu. Počátkem března odrazila protiúder 11 nepřátelských tankových divizí u Balatonu. V dalších dnech dobyla pevnostní město Kostřín a rozdělila východopruské nepřátelské uskupení. Na jižním úseku fronty zahájila vídeňskou operaci a vstoupila na území Rakouska.
6
Na Slovensku 1. čs. armádní sbor v SSSR za součinnosti s Rudou armádou zahájil 3. března útok na Liptovský Mikuláš, kde se rozpoutaly těžké boje, které trvaly až do 4. dubna. Západní spojenci pokračovali v úspěšném postupu na německém území, překročili Rýn u Remagenu a ze získaného předmostí zahájili další útok. Dobyli Bonn, Koblenz, Brandenburg, Mohuč, Darmstadt s cílem v brzké době se spojit s postupující Rudou armádou a ukončit válku. 22. - 29. března 1945 se na československém velvyslanectví v Moskvě uskutečnilo historické jednání o složení první československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků a jejím programu. Návrh programu, předložený komunistickou stranou Československa, byl po dílčích formulačních změnách, upřesněních a doplňcích schválen. Poté se jednalo o nové struktuře a složení vlády, jejímž předsedou se stal levicový sociální demokrat Zdeněk Fierlinger. Dohodu o programu a vládě slavnostně podepsali představitelé Národní fronty Čechů a Slováků na své závěrečné schůzi 29. března 1945. 31. března 1945 odcestovali z Moskvy na osvobozené československé území prezident Edvard Beneš, designovaná vláda Národní fronty Čechů a Slováků a další členové československé emigrace. Když hořely stohy
K diskuzi o třetím odboji malou životní zkušenost. V počátku neslavných padesátých let u nás besedoval můj strýc. V ohni dost bouřlivé diskuze prohlásil: „Však uvidíte, že budou před volbami hořet stohy!“ A hořely. Tím se podle něj potvrdily jeho názory, že „lidé bojují proti komunistům“. Proti komu bojovali opravdu? Naši stařečci měli pár měřic pole, které chtěli na stará kolena propachtovat jako přilepšení ke stařečkovu nevelkému důchodu. Dopadlo to jinak. V obci vzniklo JZD a o pacht pěti měřic pole neměl nikdo zájem. Pole tedy svěřili družstvu. To mělo ve svých začátcích hodně hluboko do kapsy, a tak stařečkovi dostali z pachtu jen trochu obilí a brambor, což posloužilo pro malé hospodářství (jedno prasátko, jedna kozena, několik slepic). Pak hořely stohy a shořely i stohy daného zemědělského družstva. Důsledek se dostavil. Družstvo nemělo už ani na to malé pachtovné. Také díky těm hořícím stohům přišla prosperita družstva později. Ovšem zdrženlivost řady zemědělců vůči družstvu se nezvýšila, sedláci spíše odsuzovali ty žhářské škůdce. Kdo vlastní dřinou vytváří hodnoty, ten si jich dokáže vážit. Komu způsobili „odbojáři“ škodu? Komunistům? Režimu? Ne. Pokud se strýc podílel na přípravě uvedené akce, tak ublížil svým rodičům. Nakonec se družstvo nejen zotavilo ze ztráty, ale stalo se výborně prosperujícím zemědělským podnikem. Z toho však už naši stařečci nic neměli.
7
Z internetu 5. 2. 2010:
„Ruský prezident Dmitrij Medvěděv podepsal v pátek novou vojenskou doktrínu země do roku 2020. Ukazuje, že Moskva drží tvrdý kurs. Důraz klade na jaderné odstrašování, dokonce si vyhrazuje použít jaderné zbraně jako první – v případě, že bude napadeno konvenčními zbraněmi, a byla by ohrožena exis-tence země. Hrozbu vidí i v globalizaci NATO a jeho přibližování k hranicím Ruska.“ Ne, není to dobrá zpráva. Pro poctivost by však bylo třeba současně uvést, že ustanovení o preventivním použití jaderných zbraní i proti nejaderné zemi obsahuje vojenská doktrína USA již dlouhou dobu a doktrína NATO se jí již stačila přizpůsobit. Cesta k bezjadernému a bezpečnějšímu světu není především v návrzích na snižování jaderných zbraní (i když i to je správný směr), ale v respektování mezinárodního práva a v závazku jaderných zemí tyto zbraně nepoužít proti nejaderné mocnosti. Nelze pominout ani rozvoj válečných robotů a vzdušných metod boje se slabším protivníkem, což chudší a technologicky méně zdatné země natolik znevýhodňuje, že v jaderném vyzbrojení vidí jedinou možnost odstrašení případného agresora. Nelze pominout ani skutečnost, že USA opustily zásadu vzájemné bezpečnosti, jejímž jedním pilířem bylo omezení budovaných antiraketových systémů. Protiraketový štít je totiž zcela zřejmou přípravou nejen na ochranu před raketovým útokem nepřátel, ale především prostředkem umožňujícím zahájit válku bez rizika odvety. USA si to vyzkoušely v Iráku, kde soustavně – i v míru – bombardovaly libovolné prostředky protivzdušné obrany, aby pak jejich letectvo mohlo nerušeně „zpracovávat“ Iráčany v roce 2003. Nikdy k míru nesměřovala modernizace a nadměrné vyzbrojování těch silných a mocných, ale naopak. Kdo se cítí neporazitelným, ten si troufá – jako svého času Hitler. Doporučujeme nahlédnout do: http://www.juniorproject.cz/
