,,Jaké lze
náklady
zpeněžovat
je
přípustné
majetek
hradit
náležející
a
za
jakých
k podniku,
podmínek
provozovaného
v konkursu insolvenčním správcem ?“
JUDr. Daniel Ševčík, Ph.D. advokát, insolvenční správce Prezident Asociace insolvenčních správců, o.s.
1. Obecné principy I při provozu podniku v průběhu insolvenčního řízení platí zákonné požadavky, týkající se nakládání s majetkovu podstatou. Insolvenční správce však musí brát v potaz specifika této majetkové hodnoty, zapsané do soupisu pod jedinou položkou, představující podnik jakožto věc hromadnou. To zejména s ohledem na dosažení co možná nejvyššího výtěžku jak z jeho provozu, tak i ze zpeněžení, kdy tyto priority korespondují se zásadami insolvenčního řízení, vymezenými v § 5 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen „IZ“), řádnou správou podstaty ve smyslu § 230 IZ a jejich sledování lze podřadit pod péči odbornou, vyžadovanou na insolvenčním správci v § 36 odst. 1 IZ, ukládajícím mu maximalizace míry uspokojení věřitelů.
postupovat v zájmu
Prioritou je z pohledu výtěžnosti při prodeji a míry uspokojení věřitelů udržení podniku v chodu. Cena získaná jeho zpeněžením, ať již formou veřejné dražby dle § 287 IZ, či mimo ni smlouvou o prodeji podniku podle § 290 IZ, je u podniku provozovaného vždy vyšší oproti výtěžku z jednotlivých či souborných prodejů majetku (nemovitostí, věcí movitých – zařízení, strojů, zásob, hotových výrobků, pohledávek), který využíván v rámci provozu podniku není. Jak je ostatně v praxi zcela markantní, u podniku v provozu přistupují coby faktory zvyšující jeho cenu majetkové hodnoty povahy nehmotné (zejména know - how, goodwill, nároky z uzavřených či rozpracovaných zakázek), které se samy o sobě zpeněžují obtížněji a za cenu pravidelně nižší, než když náleží k provozovanému podniku. Právě proto, že výtěžek ze zpeněžení podniku slouží k uspokojení všech věřitelů, nikoli jen těch, jejichž pohledávky se týkají podniku, jak vyplývá z ustanovení § 290 odst. 3 IZ, je maximální výtěžnost a tedy i udržení podniku v chodu společným zájmem věřitelů, jemuž musí zájmy partikulární ustoupit, což má oporu v § 2 j) ve spojení s § 60 odst. 1 IZ. Nelze opomenout ani
zájem veřejný na udržení
zaměstnanosti v regionu, což předchozí právní úprava na rozdíl od současné kladla správci při zpeněžování majetku podstaty na zřetel (srov. § 27 odst. 2 zák. č. 238/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání). Lze konstatovat, že tyto hodnoty stávající regulace respektuje, když po správci vyžaduje udržet podnik v chodu až do jeho zpeněžení či rozhodnutí soudu o ukončení provozu podniku (viz. dikce § 261 IZ). Dlužno dodat, že provoz podniku dlužníka skončí mimo případy v citovaném ustanovení uvedené rovněž zpeněžením ve veřejné dražbě, neboť
žádný insolvenční
předpis nezakazuje dražit podnik,
přičemž zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách jej za způsobilý předmět dražby v § 17 odst. 3 výslovně označuje.
2. Praktický život Praktické naplnění shora formulovaných myšlenek je však již složitější. Podnik v provozu je živý organismus, průběžně vznikají potřeby hradit náklady na jeho chod a stejně tak je třeba distribuovat zboží či služby podnikem produkované, což přináší finanční efekt pro majetkovou podstatu. Provozuje-li insolvenční správce jako osoba s dispozičním oprávněním po prohlášení konkursu podnik dlužníka, IZ obecně specifičnost této situace předjímá, nevyžaduje plnění formálních postupů u každého jednotlivě zcizovaného majetku, ke kterému při provozu podniku běžně dochází a v ustanovení § 289 odst. 1 zakládá výjimku, podle níž není třeba
souhlasu soudu ani věřitelského výboru „ k prodeji věcí, běžně
zcizovaných při provozu podniku „, což je nejen praktickým, ale především nutným předpokladem udržení podniku v chodu. Zda se jedná o běžné zcizování či nikoli, závisí na předmětu podnikání dlužníka a především na tom, za jakým účelem je daný podnik provozován. Přesnou hranici zákonem ani určit nelze, vymezují ji okolnosti každého jednotlivého případu. Lze říci, že produkty vyráběné či šířené podnikem v rámci jeho provozu (výrobky a služby), představující těžiště činnosti a účel jeho fungování, je možné podřadit pod
běžné
zcizování
(typicky
hotové
výrobky
průběžně
produkované
či zhodnocované), kdežto kupř. prodej zařízení (výrobní linky) či některých komponentů, nutných k zachování výroby, již takový rámec přesáhne. Výkladové obtíže mohou nastat zejména u prodeje skladových zásob – pro některé podniky jsou jejich výprodeje, zejména v oblasti textilu a sezónního zboží, běžnou součástí chodu, u jiných, kupř. ve stavebních oborech, k nim zpravidla nedochází vůbec či právě jen v souvislosti s ukončením aktivit a za běžné zcizování při provozu podniku je označit nelze. Velmi záleží na znalostech a zkušenostech správce, v případě pochybností si samozřejmě lze vyžádat stanovisko věřitelského výboru či soudu ke konkrétní položce, pro jejich úplné rozptýlení pak z opatrnosti souhlasy v režimu § 289 odst. 1 IZ. Takový krok je ale časově náročnější a nelze se o něj opírat v rámci operativního rozhodování správce při průběžném provozu podniku.
Obdobné platí i pro hrazení nákladů na provoz podniku dlužníka, představující pohledávky za majetkovou podstatou v režimu § 168 odst. 2 písm. b) IZ, kdy je na správci, aby, pokud v majetkové podstatě k hrazení všech nezbývá dostatek finančních prostředků (což je v praxi obvyklé), posoudil a zvolil ty, které jsou zcela klíčové pro provoz ( zejména energie a média, pohonné hmoty, dodávky surovin ) a hradil je promptně před dalšími, které jsou sice podstatné, ale u nichž prodlení s úhradou zpravidla nevede k faktickému ukončení provozu ( nájmy, ostraha, mzdy či některé jejich složky – zde ovšem s upozorněním značného, nikoli však fatálního rizika při trvajícím prodlení s úhradou ), byť všechny tyto mají z hlediska § 168 odst. 2 a 3 i § 169 odst. 1 a 2 IZ stejné pořadí a lze je uspokojit kdykoli po rozhodnutí o úpadku. Správce tedy může být ohledně nich (či některých z nich) v prodlení právě vzhledem k okolnostem případu, zejména v zájmu udržení podniku v chodu a vytvoření podmínek pro jeho co možná nejefektivnější zpeněžení. Již zmíněná zásada co nejvyššího uspokojení věřitelů vyjádřená v § 5 písm. a) IZ, ve spojení s požadavkem zákona šetřit jejich společný zájem,
zde převáží nad
formálními požadavky věřitelské rovnosti (tamtéž), jejíž slepé protěžování by vedlo právě k tomu, že by celkový výtěžek pro věřitele byl nižší a v konečném důsledku pak směřoval proti nim samotným. Pokud tedy správce čelí situaci, kdy je bezprostředně ohrožen chod podniku rizikem přerušení dodávky médií, pak požadavku odborné péče právě odpovídá takové chování, kdy pod tímto tlakem de facto co do času zvýhodní dodavatele uspokojením jejich zapodstatových pohledávek z titulu dodávky médií, aniž by mohl současně (či poměrně) hradit všechny ostatní pohledávky stejné právní kvality, směřující rovněž za majetkovou podstatou či na roveň jim postavených (samozřejmě za rozumného předpokladu, že správce postupem času uspokojí plně či ve stejné míře všechny pohledávky stejného pořadí, aby ve výsledku skutečně nedošlo k poškození ani zvýhodnění žádného z nich). Je užitečné připomenout, že v takových momentech nebývá k dispozici žádná autorita ani orgán (věřitelský výbor, soud, který by správci mohl, měl či byl připraven poskytnout promptní stanovisko, jak postupovat. Jde o odpovědnost správce, které
ho nikdo nezbaví. Bývá ovšem pravidlem, že poté, co se s ní správce vypořádá, objevují se z různých stran četné knížecí rady, jaký postup by byl nejvhodnější. Pokud se v odborné diskusi či literatuře objevují názory v tom smyslu, že i při provozu podniku dlužníka musí správce při absenci finančních prostředků v majetkové podstatě hradit zapodstatové pohledávky vždy poměrně všechny, kterým svědčí stejné pořadí, anebo žádné z nich, pak takové myšlenky nelze v reálném světe aplikovat, jsou iluzorní a svědčí o jediném: jejich původce v praxi nikdy žádný podnik v chodu neprovozoval a pokud by se o to při respektu svých závěrů skutečně pokusil, lze presumovat brzké ukončení provozu takového podniku.
3. Judikatura K otázkám hrazení nákladů při provozu podniku insolvenčním správcem v konkursu a vymezení věcí běžně při tom zcizovaných je dosavadní judikatura skoupá. Ustálila se nicméně na závěru, že rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž je insolvenčnímu správci udělen souhlas se zpeněžením majetkové podstaty prodejem majetku mimo dražbu podle § 289 odst. 1 IZ, má povahu rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti dle § 11 odst. 1 IZ a nelze je napadnout odvoláním, jak plyne z § 91 IZ (např. 1 VSPH 1036/2010-B-148).
