Marcus Crassus, největší spekulant antiky:
Jak získat bohatství Michal Špaček Je to příběh o největším spekulantovi antického světa, realitním magnátovi Marku Liciniu Crassovi. Je to příběh muže, který se společně s Caesarem a Gnaeem Pompeiem stal jedním ze 3 nejmocnějších mužů pozdní římské republiky. Dařilo se mu v přepočtu na složené úročení zhodnocovat majetek průměrným tempem 11,12 % ročně v době, kdy římské úrokové sazby klesly z 12 % na 4 %. Jmenoval se Marcus Licinius Crassus, ale říkali mu "Dives", což v latině znamená "Bohatý". Narodil se (pravděpodobně) v roce 112 před naším letopočtem v rodině senátora, tribuna a censora. Měl dva starší bratry, s nimiž v mládí jídal u jednoho stolu - a když jeden z nich zemřel, vzal si jeho ženu za manželku. Všechny své děti pak měl jenom s ní. Plutarch (od kterého pochází většina Crasssových životopisných údajů) uvádí, že byl umírněný v jídle i chování. Jediná jeho známá aféra se týkala jisté vestálky jménem Licinia, Crassovi však šlo spíše o její nemovitost než o ni. Když se mu podařilo nemovitost koupit, aféra velmi rychle utichla. Crassovou zálibou totiž nebyly ženy. Jeho vášní byl majetek. V době jeho mládí je Řím nepochybným pánem Středomoří. Odvěký nepřítel Kartágo bylo zničeno před více než 30 lety a kolonie v Hispánii a Sicílii patří Římu déle než století. Římské armády si podrobily Makedonii a Řecko, mají hlavní slovo v Africe, Malé Asii i Galii a dominantní římské postavení uznává i Egypt, Sýrie a Palestina. Hlavním římským problémem není vnější nepřítel - největším problémem se stává římská velikost. Republikánské státní zřízení, konstruované původně pro potřeby města, později modifikované pro potřeby státu o velikosti dnešní Itálie, totiž po 350 letech existence přestává zvládat správu celku, zahrnujícího téměř celé Středomoří. Například konzulové (premiéři v dnešním slova smyslu) jsou voleni jen na jeden rok, vždy dva se stejnými pravomocemi a v rámci nezbytných kompromisů často ze znepřátelených politických frakcí. Při takové konstelaci je pro ně těžké se za jeden rok vůbec na něčem dohodnout, natož něco důležitého stihnout. V důsledku toho státní správa stagnuje. Začínají se objevovat schopní jedinci, tvrdící, že jeden člověk s absolutní mocí zvolený na delší dobu by státní správu zvládl lépe. Kupodivu tou jedinou osobou většinou myslí sebe a jako schopní lidé nemají od tvrzení daleko k činům. A protože republikánské zřízení bylo zkonstruované právě proto, aby podobným pokusům zabránilo, každý takový pokus končí nevyhnutelně krveprolitím.
Crassův denár. Jeho hodnota odpovídala zhruba čtyřem sesterciům anebo šestnácti assům. Za tři sestercie denně jste si mohli najmout řemeslníka, za tři assy navečeřet v hostinci. Marku Liciniovi je pětadvacet let, když se dva takoví jedinci (Marius a Cinna) zmocní Říma. Markův otec spáchá sebevraždu a jeho starší bratr zahyne rukama najatých vrahů. Marcus na poslední chvíli uteče do Hispánie k známým svého otce. A tak tu máme druhý obraz z Crassova života - Crassus po osm měsíců schovaný v jeskyni, zbavený veškerého majetku a vydaný na milost a nemilost známým a otrokům, kteří sice slíbili, že ho nezradí, ale přesto ho každou chvíli mohou udat. Mládí je nenávratně pryč, stejně jako přátelé a rodina. Jediné, co mu zbývá, je spousta času a myšlenky na pomstu, nenávist a nejasnou budoucnost. Pak Marius zemře, Cinnu zavraždí vlastní vojáci, římská vláda se rozpadne a povstane Sulla. Crassus vyjde z jeskyně, shromáždí oddíl o síle 2 500 mužů, s kterým táhne Hispánií a Afrikou, aby se přidal k Sullovým oddílům. Lucius Cornelius Sulla, zvaný "Felix" (Šťastlivec), si Crassa oblíbí a učiní ho jedním ze svých velitelů. A tak tu máme třetí obraz Crassus válečník. Vidíme mladého a charismatického velitele, kterému se podřizují i Sullovi ostřílení veteráni asijských a řeckých válek. Vidíme odvážného Crassa, který v bitvě u Říma zachrání Sullovo pravé křídlo, tím celou bitvu a pro Sullu vyhraje i občanskou válku. Ale máme tu i chamtivého Crassa. Podřízení ho obviňují z příliš velké touhy po penězích, když si přisvojuje peníze, které měly patřit jeho oddílům, a vypisuje daně z obsazených území, které Sullova pokladna nikdy neuvidí, protože končí jen a jen v jeho kapse. I Sulla si ho kvůli tomu dobírá. A vidíme i Crassa závistivého. Neboť přes všechny Crassovy úspěchy není nejoblíbenějším Šťastlivcovým vojákem on, ale o šest let mladší Gnaeus Pompeius, při jehož příchodu i Sulla vstává, smeká přilbu a zdraví vztyčenou pravicí. Protože na rozdíl od Crassa je Pompeius vojenský a organizační génius. Sulla mu udělí přezdívku "Magnus" ("Veliký") a po dobytí Říma mu dá jako nejmladšímu Římanovi vůbec vystrojit triumf. Pompeiovu oblibu i přezdívku ponese Crassus velmi těžce po celý svůj život - kdykoliv se někdo před ním zmíní o Pompeiovi Velikém, setká se s Crassovou uštěpačnou poznámkou mířící na Pompeiův malý fyzický vzrůst: "A jak velký je vlastně Pompeius Veliký?"
Po Sullově vítězství je Crassovi zabavený majetek vrácen, jako Šťastlivcův příznivec navíc získá právo odkoupit za sníženou cenu majetek zabavený Sullovým odpůrcům. V tento okamžik nastane Crassův životní zlom. Může si vybrat - buď se stane mladým nadějným politikem a zůstane v Římě v Sullových službách s nadějí na vysoké státní a politické funkce, v budoucnu možná i nástupnictví. Anebo jako Pompeius zůstane vojákem a vydá se za slávou do římských provincií, likvidovat zbytky Mariových vojsk a potlačovat povstání nepřátel využívajících politických zmatků. Třicetiletý Marcus Crassus si kupodivu vybere dráhu třetí a stane se největším spekulantem starověkého Říma. Právo k odkupu majetku Sullových nepřátel totiž využije v měřítku, které překvapí i samotného Sullu. Do nákupů nemovitostí vrhne všechny své peníze z občanské války, a když proskripce skončí a ceny nemovitostí se vrátí na původní úroveň, bude dle Plutarcha činit Crassův majetek 300 talentů. Tato částka zhruba odpovídá 7,2 milionům sesterciů, což je devítinásobek sumy, považované za minimální majetek senátorů. Než si toho ostatní všimnou, stane se Crassus jedním z nejbohatších římských občanů. Třicátník Crassus shromažďuje majetek způsobem, který nemá v historii obdoby. Po smrti bude jeho majetek přes ohromné výdaje (o kterých bude ještě řeč) činit 7 100 talentů, což je zhruba 42,6 miliónů denárů anebo 170,4 miliónů sesterciů. Tato částka o 1 100 talentů převyšuje oficiální roční příjem státního rozpočtu nejbohatšího státu oné doby ptolemaiovského Egypta. Také odpovídá 213 minimálním majetkům senátorů (senát měl v té době 600 poslanců), popřípadě roční mzdě 170 000 řemeslníků anebo 190 000 vojáků. Uvědomíte-li si, jak velký rozdíl byl v životní úrovni tehdy a dnes (v Římě neexistovalo zboží, které byste si mohli za takové peníze koupit), bylo Crassovo bohatství nezměrné. Reálné zhodnocení? 11 procent
Marcus Licinius Crassus (112 př. n. l. - 53 př. n. l.) v letech své největší slávy. Řekneme-li si, že podnikat začal až v 30 a zemřel v 60, dařilo se mu v přepočtu na složené úročení zhodnocovat majetek průměrným tempem 11,12 % ročně v době, kdy římské úrokové sazby klesly z 12 % na 4 %. Srovnáváme- li tuto výnosnost s výkony moderních investorů, je třeba vzít v úvahu, že za Crassových dob neexistovala inflace (jeho výkony jsou tedy reálné) a také fakt, že vysoké úroky a složené úročení (tj. úroky z úroků) byly v jeho časech považovány za vydřidušské a nemravné. Na senátora Marka Junia Bruta se římská společnost dívala skrz prsty kvůli úvěrům asijským městům a provinciím. Naopak po uši zadlužený Gaius Julius Caesar získal popularitu tím, když jako diktátor jedním ze svých prvních dekretů omezil výši úroků a složené úročení zakázal.
Peníze lze vydělat mnoha způsoby Crassus vydělával peníze mnoha způsoby - vlastnil stříbrné doly v Hispánii, spekuloval ve výběru daní (o tom bude ještě řeč), bezesporu půjčoval peníze na lichvářský úrok, i když to bylo zakázané. Nejspíš obchodoval s obilím, které se do Říma přiváželo ze Sicílie, Malé Asie a z Egypta a jehož cena dle výše úrody, poptávky a momentální politické a válečné situace kolísala mezi 0,1 až 5,5 denáry za dekalitr (čím kolísavější je cena aktiva, tím větší je jeho obliba mezi spekulanty). Je velmi pravděpodobné, že se podílel na obchodu se stavebním materiálem, dováženým do Říma z Etrurie, Umbrie, Malé Asie, Řecka i Mauretánie. Vzhledem k ohromnému počtu otroků ve svých službách byl nejspíš zapleten i do "nepočestného" (leč výnosného) obchodu s otroky. Nejvíce peněz však vydělal spekulacemi s nemovitostmi.
Model insuly (činžovního domu) z Městského muzea v Římě Investice do nemovitostí byly v starém Římě podporované státem, který penězoměncům i senátorům zakazoval jakékoliv jiné investice (ti zákaz příliš nedodržovali, leč aspoň částečně se jím řídit museli). Stát tímto opatřením sledoval dva cíle - jednak chtěl omezit lichvu, jednak mínil vyřešit problém, kterak ubytovat tisíce a desetitisíce bezzemků, drobných obchodníků a řemeslníků, které hlavní město každý rok nasávalo jako houba a nemohlo se jich zbavit (římská městská správa řešila podobný problém, které dnes řeší jakékoliv moderní velkoměsto). Římané znali činžovní domy Prostředkem k řešení tohoto problému se měl stát římský vynález - činžovní dům, zvaný "insula" (tj. "ostrov"). Pokrok ve stavebních materiálech a stavitelství Římanům umožnil stavět vysoké několikapatrové budovy, velmi podobné činžovním domům konce 19. a počátku 20. století. V takovém domě (ve stylu pražského Žižkova, někdy s balkónem, vždy však bez výtahu, toalety pouze z okna či do nočníku, koupel jenom v městských lázních) mohly žít stovky lidí platících vlastníkům domů nájemné. A protože se stejně jako v 19. století šetřilo na stavebním materiálu a stavělo rychle, byly zisky z takových budov ohromné. Lacině postavené budovy sice nevydržely dlouho, v době, kdy se zřítily (někdy i s lidmi), však byly z nájemného už dávno zaplacené.
Činžáky rostou jako houby po dešti
Průřez římským činžovním domem insulou. V přízemí sídlí krámy, těsně nad nimi pak jejich majitelé. Zcela v popředí průřez římským kanalizačním a vodovodním systémem. Máme tu tedy tři faktory - nejprve činžovní dům jako vynález, přinášející vysoké zisky. Poté množství peněz senátorů i penězoměnců vrhané do tohoto produktu. A konečně podporu státu, který chce prostřednictvím činžovních domů řešit vlastní sociální problém. Kombinace těchto tří faktorů kdykoliv v historii vyvolala boom a investiční horečku. Nepochybně se tak stalo i ve starém Římě. Činžovních domů se začaly stavět stovky a tisíce - jen nedaleko Palatina jich stály dvě tisícovky. Město se rozrůstalo a na každém volném místě rostly činžáky. Často byly postaveny nebezpečně blízko u sebe, Martialis ve svých epigramech píše o jistém Noviovi ze sousedního domu, s kterým si mohl z okna podat ruce. V domech žily rodiny z celého Středomoří s odlišnými jazyky i zvyky, které si navzájem nerozuměly. Úzké městské ulice byly přeplněné lidmi a vozy se zbožím a zásobami, proudícími tam a sem ve dne i v noci, v důsledku čehož si obyvatelé činžáků prakticky nikdy neodpočinuli. "Spánek je výsadou bohatých", psal v Satirách Juvenalis, přičemž narážel na velké a tiché senátorské domy v luxusních čtvrtích. Caesar později zakázal vozům vjezd do města ve dne - v důsledku čehož ve dne rachotili v ulicích lidé, v noci pak vozy, zvířata, vozkové a opilci.
Na nemovitostech prý nelze prodělat... Množství peněz vrhané do stavebních projektů vyvolalo růst cen nemovitostí. Růst cen zvýšil zisky stavitelů, což do nemovitostí přivedlo nové investory. Tím se zvýšilo množství peněz ve stavebních projektech, což působilo na růst cen, růst zisků a příliv nových investorů a pořád dokola a dokola. Činžovní domy získaly pověst investičního aktiva, na kterém není možné prodělat. Tak jako kdykoliv poté byly zisky připisované genialitě investorů, zatímco za případné ztráty mohla jen nešťastná náhoda. Přes všechnu úžasnou sílu a zdánlivě neomezené zisky však měl trh nemovitostí jednu velkou slabinu. Marcus Licinius Crassus dobře věděl jakou. Na této znalosti pak vydělal své milióny. Co znamenal požár činžovního domu v antickém Římě? V době, kdy lidé neznali ani organizované hasiče ani pojištění? Obrovskou paniku, křik, slzy a motlitby. Ale také zájemce o koupi tohoto hořícího domu, od jehož červeného kohouta brzy chytne celá čtvrť. Marcus Licinius Crassus spěchá na místo zkázy s již předem připravenými kupními smlouvami a nakupuje domy v plamenech. Zbláznil se? Činžovní dům hoří. Je celkem jedno, z čeho požár vznikl - jestli ho způsobilo nějaké neopatrné dítě, opilec, žárlivý manžel, namíchnutý nájemník, zloděj, aby zakryl stopy zločinu, anebo se prostě něco vznítilo samo. Důležité je, že insula hoří. Neexistují žádní organizovaní hasiči (ty zavede až císař Augustus podle egyptského vzoru), takže jakékoliv hašení je zmatené a chaotické. Těm několika odvážným, kteří se pokouší oheň hasit, se pletou do cesty čumilové a v panice prchající nájemníci. Několika z nich už oheň odřízl cestu ven, a tak volají o pomoc, která však nepřijde. Na ulici křičí matky, které nemohou najít své děti, a děti, které hledají matky. Někdy jim bohové přejí a navzájem se najdou. Někdy ovšem ne, a Cháron, převážející zesnulé do Říše mrtvých, bude mít ten den napilno. Po ulici pobíhá majitel domu, kterému oheň ničí majetek. Někdy se pokouší zorganizovat hašení, jindy propadne panice a volá o pomoc, někdy jen tak pláče, modlí se k bohům a snaží se smířit s faktem, že se stal chudákem. Dům není pojištěn, prostě proto, že žádné pojištění neexistuje.
Zatímco většina římských obyvatel bydlela v insulách, bohatí Římané obývali velké luxusní domy, zvané "domus" (z tohoto slova vzniklo české slovo "dům"). Na snímku průřez jedním z nich - jedničkou je označeno atrium, dvojkou zahrada a trojkou ložnice. Můžete také vidět kuchyň a jídelnu. Do toho se pletou obchodníci, stěhující zboží z přízemních krámků na ulici do bezpečí. V ten den je však bezpečí velmi relativní pojem. V lepším případě jim zboží na ulici někdo ukradne. V tom horším jejich výrobky jenom zvýší pouliční zmatek, zatarasí cestu prchajícím a pak shoří, někdy i s majitelem. Plameny totiž nezůstanou jen u jednoho domu. Insula hned naproti, oddělená od té hořící jen pár kroků širokou ulicí, vzplane za pár chvil. Totéž však hrozí domu nalevo i napravo a pak i tomu vzadu. Lidem to rychle dojde a zmatek, strach a panika začne růst geometrickou řadou. Bohové, za chvilku bude v plamenech celá čtvrť! Crassus kupuje hořící domy. Zbláznil se? Někdy v tu dobu se na scéně objeví nosítka a v nich Marcus Licinius Crassus. Poptá se mezi lidmi a vyhledá majitele hořícího domu. Prohodí k němu pár utěšujících slov, zanadává na nepřízeň bohů (Crassus je vynikajícím řečníkem) a pak mu ze solidarity nabídne, že od něj dům za pár zlaťáků odkoupí. Samozřejmě, že nezaplatí plnou tržní cenu domu, ale jen zlomek původní hodnoty. I tak bude mít nešťastník v ruce aspoň něco, ne jenom spáleniště. Možná, že se majitel nevěřícně zeptá, zda chce Crassus skutečně koupit dům v plamenech, a pak si s ním plácne. Možná, že zkusí vyjednávat a nabídnutou cenu zvýšit. V takovém případě se však vystavuje nebezpečí, že se prodejní cena ještě sníží. Protože majitel je v časové tísni a musí prodat rychle (oheň sráží cenu dolů), kdežto Crassus má času habaděj a všechny výhody na své straně. Nakonec se dohodnou a podepíšou rychle připravené smlouvy. Bývalý majitel buď sebere Crassem vystavený dlužný úpis anebo peníze v hotovosti a odejde, blahořeče bohům za náhle projevenou milost.
Crassus vyhledá majitele insuly odnaproti a celý cyklus se opakuje, jen cena se mění v závislosti na postupu požáru. I tento majitel prodá, a tak Crassus vyhledá majitele činžovních domů po levé i pravé straně a tak to jde dál a dál, dokud jsou lidé ochotni prodávat. Za chvíli má Crassus skoupenou celou čtvrť. Zdá se, že majitelé prodali výhodně. Zbavili se něčeho, co zoufale chtěli prodat a jenom hlupák od nich mohl koupit. Přinejmenším mají v rukou peníze, kdežto bláznivý Crassus jenom požár. Je zcela jasné, kdo na transakci prodělal. V tu chvíli přijde čas na Crassův trik. Obchodník nebo hasič? Především bohatý muž. Protože Marcus Licinius nemá jenom požár. V okamžiku, kdy jsou nákupy ukončeny, změní se Crassus obchodník na Crassa hasiče. Samozřejmě, že se nepokouší hasit sám, na tuhle práci má své otroky. Více než půl tisíce vybraných, zkušených a dobře vycvičených architektů, stavitelů, zedníků a bývalých vojáků. Postupují organizovaně, cílevědomě a s praxí a za pár hodin je po všem. Bývalí majitelé mají peníze. Crassus má několik domů, kterých se plameny nedotkly. Několik domů, které se podařilo zachránit, bude třeba renovovat. Několik trosek, které bude třeba strhnout - a pak řadu prvotřídních stavebních pozemků. Teprve poté se bývalí majitelé proberou z šoku a ochromení, s hrůzou za jak nízkou cenu domy Crassovi prodali. Každý z nich se potom bude ptát, co to Marcus Licinius vlastně provedl? Úspěšnému obchodu předcházela přesná analýza situace Především byl skutečným "speculatorem" (tedy pozorovatelem). Všiml si, že domy v Římě jsou náchylné k požáru. Rozpoznal, že v Římě hoří často. Dokonce tak často, že by se na potlačování požáru vyplatilo najmout podobný sbor, který svou službu konal v egyptské Alexandrii. V Egyptě financoval požární sbor panovník. V Římě se však městské správě jeho financování zdálo nákladné, takže žádný nezřídila, a nikdo nebyl takový dobrodinec, aby z lásky k lidem riskoval život zadarmo. Crassus také rozpoznal, že nemovitosti jsou skutečně "nemovité", tedy že se s nimi nedá hnout. Nemůžete je sbalit a utéct jako zlato, peníze či dlužní směnku. Jakmile je jednou postavíte, v dobrém či zlém zůstávají na svém místě až do úplného konce. Jejich cena je přitom přímo závislá na tom, co se v okolí děje. Čím hůře okolí vypadá, tím nižší cena nemovitosti. Ale platí to i naopak. Další problém nemovitostí je, že pro ně neexistuje žádný organizovaný trh. Jídlo, hrnce anebo nádobí prodáte či koupíte na tržišti. Když chcete peníze, zajdete do banky nebo k penězoměncům. Když však chcete koupit dům, musíte najít prodejce, a když ho chcete prodat, musíte najít kupce. Taková věc je však časově náročná. Pokud chcete prodat či koupit rychle, můžete se dostat do problémů. Crassus si také všiml, že při požáru jsou lidé náchylní k panice. Panikařící lidé přeceňují hrozící riziko, ztrácí sebeovládání a dělají chyby. Na chybách je možno vydělat. Tedy i na panice.
Do lidské psychiky přitom Crassus pronikl více, než se jeho současníkům zdálo. Uvědomil si, jak velkou roli hraje ve vyjednávání čas či časová tíseň a jak je na ní možno vydělat anebo prodělat. Dokázal se vcítit do pocitů druhých - a toto vcítění chladnokrevně využít ve svůj prospěch. Všimnout si všech těchto věcí odděleně bylo bezesporu jednoduché. Jenom slepec by neviděl, že v Římě hoří a kromě dobrovolníků není nikdo, kdo by oheň hasil. Každý věděl, že se s nemovitostí nedá hnout, je těžké ji prodat a že se panikařící lidé chovají jak blázni. Jen Marcus Licinius Crassus však dokázal dát tato pozorování dohromady, vytvořit z nich celek a na tomto celku vydělat. Lze Crassovo obchodování považovat za jednoznačně negativní? Možná že ne, např. jeho popularita mezi lidmi neustále rostla. Každopádně se mu více než dařilo, postupně získal velkou část Říma a zdálo se, že držením nemovitostí snad ani nelze prodělat. Jenže nic netrvá věčně. Crassova pohroma se jmenovala Spartacus. Crassus vydělával hodně. Základem úspěšného obchodu je levně koupit a draze prodat. Marcus Licinius kupoval velmi levně. Panikařící lidé mu občas byli ochotni prodávat hořící domy pod tržní cenou pozemků, takže Crassus vydělal bez ohledu na to, jestli se podařilo oheň zvládnout a dům zachránit anebo ne. Crassus byl schopen vydělávat i při vyšších kupních cenách, jen proto, že dokázal odhadnout, zda se podaří dům jeho hasičům zachránit. Nešťastný prodejce takovou možnost neměl. Na místě nebyl žádný jiný kupec než Crassus, a pokud by majitel dům neprodal, vždy hrozilo, že ho Crassovi hasiči při záchranných pracích vynechají a jeho dům prostě shoří. Lze Crassovo chování jednoznačně odsoudit? Možná se vám Crassovo chování zdá brutálně cynické. To je však problém většiny spekulací. Podstatou úspěšné spekulace je racionální uvažování, a co je racionální, nebývá vždy líbivé. Není však možné říci, že by Crassovo chování bylo jednoznačně negativní. Koneckonců tvořil jen jednu stranu transakce - majitelé domů měli vždycky možnost svůj dům neprodat (ať už to pro ně znamenalo cokoliv) a cena byla stanovena vzájemnou dohodou. Crassovi hasiči navíc oheň skutečně uhasili, přičemž zachránili spousty životů i majetku a římskou městskou správu jejich činnost nestála ani měďák - všechny náklady hradil ze své kapsy Crassus. Poškozené domy Crassus renovoval, zničené znovu postavil a přeživší nájemníci se za pár měsíců mohli nastěhovat zpět. Jediní, kdo na celé věci tratili, byli bývalí majitelé. V jejich případě však veřejné mínění stálo na Crassově straně - ti vydřiduši nedostali nic jiného, než co si zasloužili. Bohové je správně potrestali! Dalším důvodem, proč bylo těžké si na Crassa stěžovat, byla jeho rostoucí popularita. Dveře jeho domu byly pro příchozí vždy otevřené, jím pořádané veřejné slavnosti a hostiny oplývaly jídlem, pitím i příjemnou zábavou. Crassus se nikdy nad nikoho nevyvyšoval, všem odpovídal na pozdrav a vždy se snažil působit dojmem dobře naladěného, přívětivého člověka, ochotného kdykoliv pomoci.
Odvážil se zastupovat lid v kauzách, které odmítali přijmout i právníci a řečníci Caesarova, Pompeiova či Ciceronova kalibru. Při soudních projednáváních pak prokazoval své vynikající znalosti historie, práva i filozofie. Bezúročně půjčoval přátelům, i když pak trval na dohodnutých splátkách, což (jak píše Plutarch) bylo pro dlužníky často horší, než kdyby měli platit úrok. Desetinu svého majetku odkázal Jupiterově chrámu, a když se později stal na jeden rok konzulem, živil 3 měsíce veškerý římský lid jen na svoje náklady. Každý býčí trh jednou skončí Ať tak či onak, díky požárům Crassovi za chvíli patřila velká část Říma. Některé domy po rekonstrukci prodal, aby měl na další investice. Část si však ponechal. Byl přece býčí trh, do města se stěhovali další a další lidé a ceny nemovitostí jenom stoupaly. Zdálo se, že, odmyslíme-li požáry, držením nemovitostí není možné prodělat. Každý býčí trh však jednou skončí.
Plakát čtyřoskarového filmu Spartacus, který v roce 1960 na motivy románu Howarda Fasta natočil Stanley Kubrick. Jak už to občas u hollywoodských filmů bývá, jedná se o poněkud zidealizované ztvárnění událostí, které Plutarch nazval "zpustošením Itálie". Ten v nemovitostech se nachýlil ke konci, když bohatý kampánský obchodník Lentulus Batiatus odhalil vzpouru mezi svými gladiátory. Z 200 vzbouřenců se mu jich však podařilo pochytat jenom 122. Zbylí utekli, ozbrojeni kuchyňskými noži a rošty. Proklestili si cestu přes město, přičemž se zmocnili několika vozů, naložených gladiátorskými zbraněmi. Pomocí nich pak odrazili vojenský oddíl, vyslaný na jejich potlačení z Capuy. Mrtvé vojáky obrali o jejich zbroj a gladiátorskou odhodili jako barbarskou a ponižující.
Objevuje se Spartacus Poté porazili třítisícový oddíl, poslaný proti nim z Říma. Přicházely zprávy, že se k nim přidávají uprchlí venkovští otroci a jejich síla roste. V tu dobu se už vědělo, že v jejich čele stojí otrok, který se do Říma dostal z divokého kočovného kmene v Thrákii. Nešťastný Batiatus pak vyšetřujícím úředníkům sdělil jeho jméno. Jmenoval se Spartacus. Aniž by to kdokoliv tušil, Itálii čekala válka, jakou ještě nezažila. Už jenom proto, že Římanům trvalo dlouho, než si uvědomili, že vůbec nějaká válka probíhá. Ale i potom, co senát uznal, že státu hrozí reálné nebezpečí a proti nepříteli povolal legie, měli Římané stále ještě problém překousnout, jak ponižující tato záležitost vlastně je. Na jedné straně stál římský voják se svým tvrdým výcvikem, železnou disciplínou, kvalitní výzbrojí, výstrojí, vysokou bojovou morálkou a sebevědomím, občas přecházejícím v pohrdání nepřítelem. Proti němu otrok, na tehdejší stupnici hodnot stojící o něco výše než hospodářské nářadí či dobytek. Zkuste se vžít do pocitů řadového Římana ("mocného občana nejmocnějšího státu světa"), povolaného do řad legií ("nejlepšího válečného mechanismu oné doby") bojovat proti nepříteli, kterého považoval za trochu lépe zorganizovanou tlupu pasáků krav anebo partu kopáčů s motykami! Divili byste se, že takového protivníka zpočátku alespoň mírně podcení? Uprchlí otroci žádné takové problémy neměli. Už od samotného počátku byla jejich situace zoufalá a všem bylo jasné, že bojují o holý život. Proti nim stálo vše - byli uprostřed nepřátelského území bez jakékoliv vnitřní i vnější podpory, válečných zkušeností, výcviku i výzbroje, stovky kilometrů od domova a bezpečí. Jejich jedinou nadějí byl jejich vůdce Spartacus. A jejich štěstím bylo, že Spartacus byl vojenský génius. Vzpoura gladiátorů pod velením Spartaka byla úspěšná. A nejen to. Dodala jim chuť k dalšímu drancování a dokonce odvahu vrátit se a pokořit Řím. S každou mílí, o kterou byl Spartacus se svou armádou k Římu blíž, rostla panika. Lidé prodávali domy a opouštěli město. Ceny nemovitostí se zhroutily, přesto je nikdo nekupoval. Tedy, téměř nikdo... Na scénu opět přichází Marcus Licinius Crassus. Tentokrát navíc rozhodnutý svůj stále rostoucí majetek před Spartakem uchránit. Ač se to zdálo neuvěřitelné, Spartakův plán bleskové války vyšel. Vzpoura gladiátorů, kterých bylo nejprve zhruba 80 (přičemž postupně jejich počet překročil 100 tisíc), došla vítězného konce. Otroci dosáhli bezpečí. Cesta na svobodu (do Galie, Germánie či Ilyrie) byla volná, nebylo už nic, co by jim stálo v cestě. V ten okamžik však došlo k dějinnému zlomu. Spartakovým vojákům se totiž válčení a drancování zalíbilo natolik, že jim bylo líto přestat. Itálie byla přece tak bohatá! Pokud dokázali porazit Římany jednou, dokážou je porazit kdykoliv. Proč skončit něco, co tak skvěle začalo? Armáda se prostě odmítla rozpustit. A co víc, dokázala svého velitele přesvědčit, aby se do Itálie vrátili a vytáhli na římské hlavní město!
V Římě vládne panika S každou mílí, o kterou byl Spartacus se svou armádou k hlavnímu městu blíž, panika stoupala víc a víc. Nepochybně rostly ceny potravin, když je občané začali skupovat, aby se předzásobili na blížící se obléhání. Někteří obyvatelé však začali raději Řím opouštět, nejprve po jednom, pak po dvou, po čtyřech, pak ve stále větším a větším množství. Někteří z nich se do bezpečí přesouvali jenom na čas, než to nejhorší pomine. Jiní už dopředu tušili, jak bitva dopadne, a chtěli se přestěhovat navždy. K čemu zůstávat ve vydrancovaném a vypáleném městě, kde člověk snadno přijde o život, když může poklidně žít a podnikat v egyptské Alexandrii? A pokud už se člověk stěhuje navždy, proč v Římě vydržovat byt anebo dům? Nebylo by ho lepší prodat anebo zrušit nájemní smlouvu? A pokud už to člověk udělá, není to lepší prodat hned (dokud jsou ceny ještě nahoře) než později, až bude stát Spartacus u městských bran a žádný hlupák si v Římě dům nekoupí? Ceny nemovitostí padají Bylo celkem jedno, zda lidé opouštějící Řím bydleli v nájemních či vlastních bytech anebo vlastních vilách. Hromadné výpovědi nájemních smluv snížily příjem vlastníků činžovních domů z nájemného, a to se přeneslo do cen domů stejně, jako by ho vlastník chtěl prodávat. V každém případě se na trhu nemovitostí náhle objevilo množství nabídek, přičemž ve stejnou chvíli zmizela poptávka (kdo by chtěl bydlet ve městě, na které pochoduje pustošící armáda?). Obrovská nabídka se střetla s mizivou poptávkou a výsledek byl nasnadě: ceny se náhle zhroutily. Prudký pokles cen vyvolal paniku, v jejímž důsledku se na trhu objevili další prodejci (vedeni úmyslem prodat, dokud je čas), načež pád cen začal nabývat hrozivých rozměrů. Stejně jako kdykoliv poté, v okamžiku, kdy panika dosáhla vrcholu, se na trhu objevili i prodejci, kteří původně prodávat nechtěli (protože všem v tu dobu bylo naprosto jasné, že pokles je dlouhodobá záležitost a ceny nemohou jít jiným směrem než dolů). V tu chvíli přestaly mít ceny cokoliv společného s realitou: čím více ceny padaly, tím více bylo nemovitostí na prodej a tím menší zájem o ně byl. Na úplném dně stály nemovitosti jen zlomky toho, co stály na počátku války, a přesto je nikdo nechtěl. Crassus znova nakupuje. Jaký trik si připravil nyní? Přesněji, téměř nikdo. Až na pár jedinců, co si v atmosféře strachu, děsu a zmaru zachovali chladnou hlavu. Plutarch nepíše, co v tuto dobu dělal Marcus Licinius Crassus. Soudě však podle toho, co následovalo, byl jedním z chladnokrevných. "Požární" ceny nemovitostí byly po celém Římě - bylo by možné, že by si nechal takovou příležitost uniknout? V panice se Crassus cítil jak ryba ve vodě, to, co se nyní dělo, pro něj muselo znamenat zlaté časy! Soudě podle dalšího vývoje událostí musel investovat ohromné částky. Vzhledem k tomu, jak nízké byly v tu dobu ceny, mohl koupit najednou celé bloky domů, možná i městské čtvrti.
Ti, co mu svůj majetek prodávali, si znovu nepochybně mysleli, že je hlupák a blázen (popřípadě nenapravitelný dobrák, což v tu dobu znamenalo totéž). Domy byly sice levné, ale jejich nízká cena logicky pramenila z faktu, že na město míří Spartakova armáda. K čemu budou Crassovi budoucí trosky ve vypáleném a vydrancovaném městě? Chce je snad hasit pomocí svých hasičů? A jací otroci mu je postaví, když všichni utečou za Spartakem? Crassus imperátor, jediný velitel římských armád
S cílem zvýšit kontrast mezi hlavními hrdiny byl Crassus ve filmu Spartacus vylíčen jako dekadentní bisexuál s nestoudně silnou touhou po moci. Jeho životopisec Plutarch by na tuto charakteristiku měl pravděpodobně jiný názor, jenže v době psaní scénaře už byl 18 století mrtvý. Crassus dobře věděl, co dělá. V hlavě měl totiž plán. Nejprve koupil to, co potřeboval. Pak začal jednat. Přišel čas na jeho obvyklý hasičský trik. Ovšem v měřítku, jaké Řím ještě neviděl. Žádný z Crassových životopisců nepopisuje, co se toho dne v římském Senátu vlastně stalo. Jisté je jen jedno: Marcus Licinius Crassus do něj vkročil jako senátor, ale vyšel jako imperátor, jediný velitel s plnou mocí nad římskými armádami. Poprvé v římských dějinách byli oba konzulové zbaveni svého úřadu a senát schválil postavení 6 dalších legií, které Crassus slíbil financovat z vlastních prostředků. To bylo výjimečné. Platit armádu tehdy bylo stejně drahé jako dnes, válka byla zábava králů (respektive států), nikoliv soukromých osob. Bohatí lidé byli před Crassem i po něm. Někteří z nich byli neuvěřitelně bohatí. Slavná florentská rodina Medicejských, německá rodina Welserů, která jeden čas vlastnila Venezuelu, Rothshildovi, financující britskou obchodní expanzi v 19. století, finančník a spekulant J. P. Morgan, který vytahoval z bryndy americké Ministerstvo financí, aby nakonec sám zastavil burzovní krach v roce 1907, ocelářský magnát Carnegie, který Morganovi prodal to, z čeho se zrodil US Steel - největší podnik světa začátku 20. století, Gates či Buffett. Nikdo z nich si však nedovolil platit armádu v měřítku srovnatelném s Crassovým. Bylo to tak neslýchané, že Plutarch Crassovo suché finančnické konstatování ("žádný člověk nemůže být považován za bohatého, pokud si nemůže dovolit udržovat ve válce armádu") považoval za omyl. Jak velké asi musely být Crassovy investice, když si na jejich ochranu mohl dovolit takové výdaje?
Přichází zlom, Spartacus zastavuje pochod na Řím Crassovo jmenování imperátorem znamenalo ve válce zlom. Den předtím byli Římané pesimističtí. Den poté se jejich nálada úžasným způsobem změnila. Crassus neměl problémy s najímáním vojáků, neboť dobrovolníci se k němu jen hrnuli. Část z nich z přátelství ke Crassovi, část prostě jenom pro čest, protože v rozhodujícím boji o Řím nechtěla zůstat stranou. Zpráva o 6 nově stavěných legiích stačila, aby Spartacus zastavil pochod na Řím. Deset legií byla obrovská síla. Utkat se s takovou armádou, chráněnou v dobře opevněném městě, byl beznadějný úkol i pro vojenského génia Spartakova typu. Místo toho se vůdce otroků pokusil porazit Crassa v otevřeném poli, kde jeho šance na vítězství byly přece jenom o trochu větší. Obě armády se soustředily v oblasti Picena (dnešní Pisy). Crassovi v tu dobu stále šlo o vytlačení otroků do Alp, pryč z italského území. Rozdělil proto vojsko na dvě části. Zatímco větší blokovala cestu na Řím, druhá o dvou legiích měla pod vedením Crassova zástupce Mummia sledovat otroky k severu. Obě se měly vyhýbat boji, Crassus očividně nechtěl zbytečně riskovat svůj majetek. Přesto došlo k bitvě. Plutarch neuvádí, co se vlastně stalo. Zda Mummius Spartaka podceňoval a chtěl otroky porazit sám. Zda ho k bitvě přesvědčily horké hlavy v jeho štábu či Spartacus Crassova velitele vyprovokoval pochybně vypadajícím manévrem anebo zběsilým pustošením římského majetku. V každém případě se Mummiovi vedlo stejně, jako celé řadě velitelů před ním. Spartacus si prorazil cestu k jihu, zatímco poražené legie ve zmatku ustoupily ke Crassovi. Aniž to tušily, to nejhorší je teprve čekalo. Imperátor totiž zuřil, a to nejen nad porušením svého rozkazu, ale také nad ničením svých investic. Poražené legie měly poznat, jak vypadá jeho hněv. O míře jeho vzteku se zápisy kronikářů liší. Podle Plutarcha postihla jenom kohortu, která v bitvě ustoupila první. Podle jiných obě poražené legie. V každém případě bylo mezi přeživšími vojáky losováno. Každý desátý byl před nastoupenou armádou popraven. Decimace, jak se tomuto trestu říkalo, byla nejen krutá, ale pro Římany (hrdé na svou morálku, odvahu a občanskou ctnost) navíc děsivě ponižující. Od tohoto dne nebylo pro žádného z Crassových vojáků pochyb: je daleko lepší padnout v bitvě, než přežít porážku a ještě jednou riskovat Crassův hněv.
Crassova armáda blokovala Spartakovi nejen přístup do Říma, ale také přístup k jídlu. Otroci byli v pasti. Odříznutí od světa, sužovaní hladem, přicházela zima... Stav beznaděje a zoufalství. Není tedy divu, že Crassovi vojáci armádu otroků zdecimovali. Vítězný pochod jásajícím Římem, a nejen to, ovšem Senát přiznal Pompeiovi. Nikoli Crassovi, který celou válku platil z vlastní kapsy. Marcus Licinius právě získal nového úhlavního nepřítele. Mummiova porážka bylo poslední Spartakovo velké vítězství. Mířil k jihu a snažil se Římany vyprovokovat k bitvě. Ti se však srážkám vyhýbali, přičemž dbali jen o to, aby mu blokovali cestu na Řím a současně drželi Spartakovu armádu v oblastech, kterými už jednou prošla na sever. Otroci odříznutí od jídla Jednak tím minimalizovali škody na majetku (v už jednou zpustošených místech se dalo zničit jenom málo), chránili Crassovy investice do nemovitostí (pravděpodobně nenakupoval jen v Římě), ale také nepřímo tlačili na Achillovu patu Spartakovy armády - zásobování. Zatímco Crassova armáda se mohla spolehnout na pravidelný přísun potravin z celé Itálie, Spartacus se mohl spoléhat jen na to, co si sebral sám. A v jednou vyjedeném kraji toho k jídlu zbývalo jen málo. Crassus věřil, že pokud nedostatek potravin otrockou armádu nerozloží, přinejmenším ji podstatně oslabí. Odolnost nepřátel však byla vyšší, než předpokládal. Spartacus došel až do Rhegia, samotné špičky italské boty, odkud se chtěl přeplavit do jídlem oplývající Sicílie a vést válku tam. Pro ten případ si zaplatil transport od pirátů z maloasijské Kilikie. Slíbené lodě však nikdy nedorazily. Piráti nebyli zrovna důvěryhodnou protistranou a (na omluvu pirátů) římské loďstvo zase příliš strašným protivníkem, aby si před jeho očima někdo troufl přepravit stotisícovou armádu nepřítele státu.
"Spadla klec" Ve stejnou dobu přišly zprávy, že Crassova armáda napříč špičkou italského poloostrova vrší zeď a prokopává pět metrů široký a stejně tak hluboký příkop. Spartacus byl v pasti.
Průběh celé války v grafické podobě. Jak je vidět, prohnala se dvakrát celou Itálií, jih si jí však užil dvojnásob. Brundisium, kde se vylodil Lucullus, je na italské patě vpravo. Pompeius přišel Cisalpinskou (Podalpskou) Galií ze severu. Crassus vyhrál v Apulii.
Vůdce otroků zkusil vyjednávat, ale marně. Crassus použil stejný trik, jaký se mu osvědčil v případě požárů. Patřil mu všechen čas světa - stav jeho armády se mohl jen zlepšovat. Navíc skončila tažení v Hispánii a Thrákii a obě římské armády se chystaly do Itálie. Od světa odříznutou Spartakovu armádu sužoval hlad, měla přijít zima a její stav se mohl jen horšit. Bylo to beznadějné. Bylo to zoufalé. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. V průběhu bouřlivé zimní noci plné sněhu a blesků otroci zaplnili příkop hlínou, stromy a nakonec i vlastními těly a pak se pokusili o průnik. Římané se jim v plné zbroji postavili do cesty. V následné řeži padly dvě třetiny Spartakovy armády, zbytku se však podařilo uniknout. Crassus jim ale byl v patách. Spartacus původně mířil na východ k Brundisiu, tedy do italské paty, než se dozvěděl, že se tam vyloďuje Lucullova armáda z Thrákie. Znovu tedy zamířil k severu, aby se ještě jednou pokusil o zázrak. Krvavými ztrátami a hladem otřesení otroci však v něj začínali ztrácet víru a někteří z nich se rozhodli probít k severu na vlastní pěst. Většinu Crassus pochytal a pobil. Spartacus vs. Crassus naposledy V jednom z oněch masakrů se na poslední chvíli objevil s hlavním vojem Spartacus, aby obklíčené otroky zachránil - a skutečně se mu povedlo Římany porazit. Nato prý jeho přeživší stoupenci tasili meče a vyzvali Spartaka, aby je vedl do bitvy, v které buď zvítězí anebo padnou. Druhý den Spartacus seřadil své vojáky do bitevního šiku a čekal, zda Crassus učiní totéž anebo zůstane v opevněném táboře a bitvě se vyhne. K jeho velkému údivu Crassus bitvu přijal. Situace se totiž změnila. Lucullus táhl se svým vojskem z Brundisia a ze severu vstoupil do Itálie s hispánskou armádou Pompeius. Válka se Spartakem byla vyhraná, o tom nebylo sporu, otázkou bylo, kdo tuto válku vyhraje. Marka Crassa stála celá akce dost peněz na to, aby se s někým dělil o zásluhy. A tak aniž o tom Spartacus věděl, byl jeho protivník v časové tísni. Musel zvítězit rychle a Spartakova nabídka k rozhodujícímu střetnutí mu přišla nanejvýš vhod. Před bitvou prý Spartacus zabil svého koně s tím, že až bitva skončí, najde si lepšího římského anebo nebude žádného potřebovat. Pak se vojska srazila, a když den skončil, Spartacus už koně nepotřeboval. V bitvě zahynul, stejně jako většina jeho vojáků. Na zemi prý leželo tolik mrtvých otroků, že se mrtvého Spartaka nepodařilo najít. Šest tisíc otroků padlo do zajetí - všechny dal Crassus ukřižovat podél Via Appia z Kapuy do Říma. Zbylí prchli do hor, kde je pochytali Crassovi vojáci. Vedlo se jim stejně jako jejich předchůdcům - v této válce Římané nedávali milost.
Vítěz, který nezvítězil Konec však vše pokazil. Asi pět tisíc otroků totiž uniklo k severu, kde je v poslední srážce této války porazil do Říma pochodující Pompeius. Tato drobná bitva měla dalekosáhlý politický význam. Díky vítězství nad uprchlíky si Pompeius nárokoval vítězství i v celé válce. Crassus však celkem oprávněně namítal, že až na toto jediné střetnutí všechna zbývající vyhrál on a jemu tedy přísluší triumf - vítězný pochod jásajícím Římem. Senát rozhodl spor šalamounsky. Pompeiovi přiznal triumf - ovšem za vítězství v Hispánii. Crassus měl obdržet ovace, méně prestižní pochod v porovnání s triumfem. Zatímco Pompeius mohl jet během vítězného pochodu v kočáru, Crassus šel pěšky. Verdikt odůvodnil senát tím, že Pompeius bojoval s nepřátelskými armádami, kdežto Crassus jenom s otroky. Letopisci neuvádí, jak na toto rozhodnutí Crassus reagoval. Zcela určitě nebyl nadšený. Vzhledem k tomu, jak mnoho ho válka stála, musel být vzteky bez sebe. Finančně na celé operaci nesporně vydělal. Nicméně pokud šlo o prestiž, zvítězil nad "zachráncem Říma" vítěz v přece jenom trochu vzdálené Hispánii. Co je za odměnu jít pěšky tam, kde se Pompeius vezl v kočáře? Nikdy poté už Crassus vojsko ze své kapsy nefinancoval a finanční otázky zábavy králů (respektive států) nechal králům (respektive státu). Nový úhlavní nepřítel na scéně Aby senát hořkou příchuť vítězství Crassovi přece jenom trochu osladil, zvolil ho příští rok konzulem. Druhým konzulem však (možná Crassovi pro zlost) zvolil člověka, který nikdy nezastával žádnou veřejnou funkci a navíc byl o šest mladší, než byl pro konzula požadovaný minimální věk. Podle mínění senátu však jeho zásluhy převyšovaly jakákoliv kritéria požadovaná zákony. Chtě nechtě tak Crassus musel strávit celý rok bok po boku s Gnaeem Magnem Pompeiem. Tím mladým frajírkem, který na rozdíl od Crassových spekulacemi poctivě vydělaných miliónů své jmění (mimochodem větší než Crassovo) vyženil, vydědil a rozmnožil pomocí politických konexí a čachrů s válečnou kořistí. S tím skrčkem, který Crassovi vyfoukl vítězství nad otroky a zasloužený vítězný triumf. S úhlavním nepřítelem, jehož politický vliv a konexe se pomocí svých miliónů bude Crassus snažit vymazat příštích deset let.
Řím pro každou veřejnou službu vypisoval výběrová řízení, a to i na výběr daní. Tito "výběrčí", tzv. publikáni, vydělávali nejen na výběru daní, ale také na tučném, lichvářském úroku za půjčení peněz na zaplacení daně. Publikáni patřili mezi nejbohatší lid tehdejšího světa. Byli mocní a vlivní. A potřebovali pomoc senátora Marca Licinia Crassa... Římany ovládané území bylo tak velké a římská státní správa tak slabá (nebo, chcete-li, úsporná), že pro ni jakékoliv veřejné práce, včetně vybírání daní, představovaly administrativně těžko zvládnutelný proces. Státní správa tento problém vyřešila jednoduše prostě poskytování těchto služeb svěřovala soukromým osobám. Pro každou službu vypisovala výběrová řízení, v kterých stanovila dobu, na kterou ji svěří, a minimální částku, kterou za toto svěření požaduje. Zájemci o poskytování veřejných služeb (tzv. "publikáni") pak přicházeli s nabídkami, kolik jsou za právo poskytovat službu ochotni zaplatit. Nejvyšší nabídka ono právo získala. Daně v rukou publikánů Výběrová řízení se vypisovala na mnoho věcí, které římský stát potřeboval - od dodávek výzbroje, výstroje a zásob římské armádě po zásobování měst vodou. Největší peníze však publikánům plynuly z výběru daní. Ty se totiž vztahovaly na velká území, týkaly se velkého počtu lidí a svěřovaly se na několik let, což publikánům pomáhalo eliminovat přechodné problémy typu zemědělské neúrody. Základem celé operace bylo vybrat více peněz, než se odvádělo státu. Pokud zdaněný subjekt na daně neměl, mohly se mu peníze na splátku daní zapůjčit. Protože se daně vybíraly v provinciích, kam ústřední římská moc zasahovala jen okrajově (a místní římští úředníci byli publikány na vybírání daní přímo či nepřímo zainteresováni), vydělával publikán ještě na úrocích, které často převyšovaly maximum stanovené zákony - a tedy úrok, za který si půjčoval publikán). Pro asijské provincie tak byl například stanoven úrokový strop ve výši 12 %, přesto se v Achaji, Kilikii či Asii vyskytly úvěry s "politickou" úrokovou sazbou 48 %. Rozdíl vydělával publikán, který oněm nešťastníkům peníze půjčil. Publikán platil předem Publikán nesl dvojí riziko. První, likvidní, spočívalo v tom, že římskému státu platil peníze hned, zatímco daně vybíral měsíce či roky poté, co řízení vyhrál. Vzhledem k tomu, jak velké sumy se ve výběru daní točily, nebylo toto riziko vůbec zanedbatelné a vyžadovalo od publikána mohutné finanční zdroje - ať už vlastní anebo půjčené od bankovních domů. Nebylo to však nic v porovnání s rizikem druhým, kreditním - totiž tím, že se peníze v dané výši publikánům prostě vybrat nepodaří. Na svěřeném území mohla vypuknout válka, publikán mohl špatně odhadnout výši daně, kterou se podaří vybrat, anebo prostě a jednoduše celý proces administrativně zkolaboval. Výběr daní, jak potvrdí každý daňový úředník, není zrovna legrace.
Z oněch tří špatných scénářů mohli publikáni ovlivnit jen poslední dva - v případě zachování míru bylo nutno spoléhat na římský stát, respektive jeho legie. Snaha dobře odhadnout výši daně a poté celý proces úspěšně zvládnout vedla publikány k mohutným investicím do lidí, kteří se o celý proces měli starat. Organizované společnosti V Crassově době byli publikáni největšími a nejlépe organizovanými zaměstnavateli, kteří díky své velikosti v řadě činností dosáhli přirozeného monopolu. Společnosti, které se o výběr daní staraly, disponovaly vyšším i středním managementem a jejich podíly byly veřejně obchodovatelné na jakési burze. Docházelo k podobným jevům jako dnes - na investicích do podílů se vydělávaly i prodělávaly velké peníze a existovalo dokonce i křížové vlastnictví - společnost, vybírající daně v Bithynii, byla vlastněna ostatními daňovými publikány. Střední management, starající se o výběr daní v provinciích, patřil k místní smetánce. Vyšší management, tedy osoby, jejichž jménem se společnosti o zakázky ucházely, patřily k nejbohatším lidem tehdejšího světa. Řada z nich patřila do prestižního jezdeckého stavu, měla tedy i vliv politický. Disponovali také takovým objemem peněz, že se kromě investic do nemovitostí (které byly u senátorů a jezdců nezbytné) vrhla i na bankovnictví a lichvu - což jim dalo vliv ekonomický. Publikáni oslovují Crassa Byli mocní, vlivní a hlavně byli za nimi vidět peníze. Což byl koneckonců důvod, proč je Crassus přijal. Důvod, proč publikáni vyhledali Crassa, byl celkem jednoduchý - vedle peněz potřebovali i politické krytí v senátu a Crassus jim mohl nabídnout obojí. Jako senátor byl totiž Crassus morálně poněkud flexibilní - pro něj účel světily jakékoliv prostředky. V Crassově době se senát dělil na dvě frakce - optimáty (tehdejší pravice) a populáry (tehdejší levice). O populárech optimáti tvrdili, že jsou demagogičtí, optimáti byli naopak populáry považováni za konzervativce. Všeobecně se tvrdí, že optimáti podporovali tradiční vlastníky půdy, kdežto populáři nově vznikající třídu podnikatelů. Jak zjednodušující toto přirovnání je, však vyjde najevo, když v našem příběhu publikáni (tedy podnikatelé) navštívili optimáta Marca Licinia Crassa, místo aby zašli za Pompeiem, který vedl populáry.
Crassus politik
Gnaius Pompeius Magnus (106 př. n. l. - 47 př. n. l.) - vynikající římský politik a vojevůdce. Hlavní Crassův protivník - a pozdější politický partner. Gnaius Pompeius Magnus sám přitom pocházel z tradičního rodu vlastníků půdy, který peníze místo podnikání vydělával z kořisti na válečných taženích a umně řízenou sňatkovou politikou vlastní rodiny. Po potlačení Mariových stoupenců v Hispánii a ukončení Spartakova povstání porazil v Malé Asii pontského krále Mithridata, zreorganizoval Blízký a Střední Východ a Středozemní moře očistil od kilikijských pirátů. Zásluhou dlouhé řady oslnivých vojenských vítězství, díky vynikajícím organizačním schopnostem a také mistrovským politickým tahům, stoupala jeho hvězda stále výš a výš. V době našeho příběhu byl pravděpodobně nejmocnější osobou římského senátu. Naproti tomu čelní optimát Marcus Crassus byl jednoznačně podnikatel a - pokud se týkalo jeho politické činnosti - naprostý demagog. Jeho roční konzulát s Pompeiem po vítězství nad Spartakem vešel do dějin velkolepým Crassovým darem Herkulovi, veřejnou hostinou na deseti tisících stolech a tříměsíčním živením římských občanů na Crassovy útraty. Z další politické činnosti jmenujme podporu senátora Catiliny vedoucí ke Catilinově porážce ve volbách, jež posléze vyvrcholila spiknutím proti římskému státu (kterého se ovšem Crassus neúčastnil). Za pozornost stálo i Crassovo cenzorství (působení v úřadě zabývajícím se mimo jiné sčítáním obyvatelstva - a také vypisováním veřejných zakázek), kde se pokusil zvýšit počet občanů udělením římského občanství obyvatelům Zapádí (tj. provinci Transpadanes), anektováním Egypta a změnou pozemkového zákona. Všechny tři pokusy mu přitom zablokoval Pompeiem podporovaný censorský protějšek Catulus. Politicky nejúspěšnější se tak jevila Crassova záštita mladého právníka, schopného řečníka a velmi ambiciozního vojevůdce Gaia Julia Caesara - i když i o něj se musel s Pompeiem dělit. Není divu, že taková politická améba neušla kritice Crassových kolegů - senátor Cicero Crassa nenáviděl a ve svých proslulých projevech to dával každou chvíli znát. Politická přizpůsobivost však byla přesně to, co publikáni hledali. Nevadilo, že podle zákona senátor Crassus ve výběru daní podnikat nemohl. Nabídli, že mu podíl ve společnosti zakoupí přes prostředníka. Jako tichý společník o své zisky nepřijde. Pak ztišili hlas, prozradili detaily a Crassus údivem vyvalil oči...
Přestože Marcus Licinius byl v oblasti výběru daní úplným nováčkem, kývl publikánům na jejich nabídku "skvělé" investice. Publikáni od Crassa získali peníze a politické krytí, místo slíbených zisků ale dodali naprostý debakl. Do očí bijící výhodnost investice se totiž stala její zhoubou. Jak to? Asijský projekt Šlo o výběr daní v provincii Asie, lidnatém a bohatém kraji, ležícím na křižovatce obchodních cest mezi Evropou a Asií a zabírající území dnešního západního Turecka. Publikáni se Crassovi zmínili o provinčním zemědělství, přírodních zdrojích, barveném textilu a především o obchodu. Zcela určitě se nezapomněli zmínit, že to byla právě Asie, jejíž čtyřletý daňový pronájem za Gaia Graccha položil základy rozvoji publikánských společností.
Mapa provincie Asie. Římu patřila od roku 133 př. n. l. (kdy ji republice odkázal bezdětný král Pergamonu Attalus III.), zahrnovala v sobě Frygii, Lydii, Mysii a Karii. V době našeho příběhu z ní Římané těžili daně už sedmdesát let. Crassovi v tu chvíli došlo, proč chtějí jeho peníze - na financování tak velikého projektu neměli ani bohatí publikáni. Určitě si neopomněl rýpnout, že právě způsob výběru daní v Asii (který současníci přirovnávali k ždímání či drancování) byl důvodem toho, že se obyvatelé provincie bouřili a přidávali k nepřátelům Říma kdykoliv, kdy k tomu nastala příležitost. Chtě nechtě tím nahrál publikánům na smeč.
Poslední z oněch nepřátel, pontský král Mithridates, totiž před nedávnem spáchal v exilu na Krymu sebevraždu a jeho krymský nástupce, král Farnaces, okamžitě uzavřel s Římany mír. Poražený Pontus se stal součástí provincie Galatia- Kappadokia, kterou stejně jako Asii a Sýrii ovládalo římské vojsko pod Pompeiem Velikým. Kdysi nepřátelská Arménie byla Pompeiem zpacifikovaná, stejně jako Parthská říše, která s Římany uzavřela mír. Dokonce i kilikijští piráti přestali být hrozbou. Asie samotná byla politicky i společensky roztříštěna mezi řadu samostatných měst a bývalých království, neschopných se proti Římu sjednotit. Zkrátka a dobře, dlouholetá a vše ničící válka skončila a nyní nastává věk prosperity. Přesvědčili Crassa? Možná, že se Crassus zeptal na ekonomické a administrativní zajištění celé akce. V tom případě dostal jména vedoucích výběrčích, lidí jezdeckého stavu ve vedení, možná, že i publikáni prozradili podplacené lidi v římské správě, ohromili Crassa počty pracovníků, prozradili, jak bude výběr daní organizován, na co se zaměří a kdo a kdy bude kolik platit. Odhadli, jak velký zisk od celé akce očekávají. Na závěr nejspíš řekli, kolik bude projekt stát a jak velký podíl z toho na Crassa připadá. Musela to být velká suma. Možná, že Crassa zarazila a on zkusil od akce couvnout. Pak publikáni použili další fintu, když řekli, že není sám, od koho prostředky žádají, a pak naznačili, kdo vše jim už peníze slíbil anebo dodal. Publikáni byli politicky stejně přizpůsobiví jako Crassus (také jim šlo o peníze), a tak dodali jména z obou částí politického spektra. Jedním z nich musel být Ciceronův bratr, senátor, praetor a budoucí správce provincie Asie. Druhým možná Cicero sám. Rodina řečníka, který Crassa obviňoval z demagogie a toho, že se snaží politiku využívat k vlastnímu zisku, se podílela na projektu, který politiku jednoduše použil k vlastnímu prospěchu. Pokud nic jiného, pak toto zcela určitě rozhodlo. Crassus publikánům kývl. Pole neorané... Těžko říct, zda si uvědomil, že tento projekt je opravdu spekulace. Nemovitosti byly jeho zálibou, s kterými obchodoval desítky let, a málokdo se v nich vyznal tak dobře jako on. Mohl se v nich opřít o svůj instinkt, který mu většinou napověděl, že se děje něco špatného a z transakce bude lépe vycouvat, než v ní utopit peníze. Ve výběru daní však byl nováčkem, zcela odkázán na jiné. Možná si neuvědomil, že jen málokterá vynikající investice se dopředu ohlašuje jako "skvělá". To, co dělá investici vynikající, je její neočekávaný růstový potenciál - který je prostě a jednoduše "neočekávaný", tedy pro většinu investorů neznámý. Jestliže se o něčem už dopředu všeobecně ví, že to bude skvělé, dá se očekávat, že růstový potenciál je znám a není tedy neočekávaný. Možná by to byla vynikající investice před patnácti, deseti či pěti lety anebo i loni... Crassova spekulace neměla být výjimkou. Publikáni chtěli peníze a politické krytí - od Crassa dostali obojí. Na oplátku slíbili zisky. Dodali však debakl. Do očí bijící výhodnost investice se stala její zhoubou.
Příliš mnoho kohoutů na jednom smetišti Bylo to po dlouhých letech poprvé, co se v Asii mohly daně vybírat bez problémů. Přítomnost Pompeiových armád, bezmoc římských nepřátel, vzpomínky na mírová léta, kdy se asijské zlato valilo na výběrčí proudem, to vše působilo na publikánské konglomeráty jako světlo na noční můru. Za normálních okolností si každá publikánská firma pečlivě střežila monopol na svém území a žádného vetřelce na něj nepouštěla. V Asii však monopol neexistoval - předchozí kontrakty skončily kvůli válkám a nepokojům hrozivými ztrátami. Nebyl nikdo, kdo by měl na výběr výsostné právo, a tak si ho chtěli uzurpovat všichni. Velké množství poptávajících v prostředí jediné nabídky hnalo cenu automaticky vzhůru. A aby to bylo ještě horší, svou roli začala hrát i psychologie účastníků. Pro konglomeráty se stalo získání kontraktu prestižní záležitostí, které v určitém okamžiku přerostlo do stavu, kdy bylo nutné získat kontrakt za každou cenu. Cílem už nebyla výhodnost zakázky, ale jen a pouze zakázka sama. Crassus jako častý kupující a pozemkový spekulant tyto stavy samozřejmě znal. Jako úspěšný podnikatel se jim však dokázal vyhnout anebo je aspoň potlačit. Být na místě publikánů, už dávno by z řízení vycouval. Z jeho hlediska byl důležitý zisk, nikoliv prostředek, kterým peníze vydělá. Bohužel však na místě publikánů nebyl - od té doby, co jim svěřil peníze, o jejich užití rozhodovali oni. A publikány zvyklé pracovat v relativně málo konkurenčním prostředí přítomnost cizí konkurence vydráždila k nepříčetnosti. A tak Crassus s hrůzou v očích sledoval, jak cena kontraktu stoupá vzhůru... Crassovi publikáni sice kontrakt na výběr asijských daní vyhráli, ale rozhodně na něm nevydělali. Naopak. Kontrakt byla naprostá finanční katastrofa. Jak se Marcus Licinius zachoval? Nikdo nechce z kola ven... Pravděpodobně každý z účastníků věděl, že cena výběru asijských daní je už nepřirozeně vysoko a kontrakt už nemůže být ziskový. Jenže každý také věřil, že tento neodvratný fakt konkurence pochopí a z řízení se stáhne. Pokud si toto mysleli všichni, bylo logické, že se nikomu nechtělo odstoupit, dokud neodejde někdo jiný. A tak cena dál rostla výš a výš. Když minula práh ziskovosti, finančně slabší společnosti odpadly. Ty další však pokračovaly v poptávání. A cena šla výš a výš, dokud neodpadli další zájemci. Pak cena stoupala dále, dokud nezůstali jen ti nejmocnější. Nakonec šla cena vzhůru exponenciálním způsobem. Poté zůstalo zájemců už jen pár a cena stále rostla, dokud hru, set i zápas nevyhráli ti, kteří měli úplně nejvíc peněz ze všech, tedy Crassovi publikáni. Nejprve vítězové propadli vítězné euforii. Bylo to napínavé, vzrušující a krásné - mnohem lepší než gladiátorské zápasy. Bylo to drahé. Ale za tu cenu to stálo - získali přece kontrakt v Asii, navzdory všem ostatním.
Špatné zprávy Pak přišlo vystřízlivění. Možná dokonce v Crassově osobě, když se boháč přišel ptát, co je s jeho penězi. Chtěl vědět, jakým způsobem dostane investici nazpátek. Přišly také zprávy z Asie. Provincie zdaleka nebyla tak bohatá, jak se zdálo. Naopak, byla vyčerpaná po letech povstání a válek. Navíc si vítězné Pompeiovy armády od obyvatel vybraly svou daň (respektive válečnou kořist) ještě před příchodem daňových výběrčích. Zdálo se, že se z kontribucí a válek bude provincie vzpamatovávat ještě hodně dlouho. Původně odhadovaná suma daňových plateb se ukázala jako optimistická a bylo třeba ji revidovat dolů. Zkrátka a dobře, vítězný kontrakt byla naprostá finanční katastrofa. Crassus nemohl nic dělat Hned, jak se toto rozneslo (a podobné zprávy se ve finančním světě šíří rychle), šla dolů cena podílů publikánské společnosti, a s tím i hodnota Crassovy investice. Za normálních okolností by Marcus Licinius podíly prodal na volném trhu a ukončil investici i za cenu ztráty. Jeho investice však byla tak obrovská a poptávka po podílech společnosti tak malá, že bylo nemožné prodat celý podíl najednou. Prodej po částech srážel cenu níž. A jak už to v době paniky bývá, cena padala rychleji než objem Crassem prodaných podílů. V konečném důsledku tak Marku Liciniovi zůstala většina jeho podílů, ovšem za daleko nižší cenu, než když se začalo prodávat. Byl v pasti, z které nemohl uniknout. Až po uši vězel v problémech, v kterých být nechtěl. Každý den a každou noc si vyčítal, že nezůstal v nemovitostech a nechal se navrtat do něčeho takhle hloupého. Protože však nerad prohrával (a ještě neochotněji ztrácel peníze), začal hledat cestu, jak se z pasti dostat. Nakonec ji našel. Pomoc Senátu? Nebyl-li schopen ho z problémů dostat svobodný trh, musel to udělat stát. Shromáždil senátory, kteří investovali společně s ním, zajistil si podporu nešťastné publikánské společnosti a jeho lidé zalobovali mezi ostatními politiky. A pak se jednoho dne v senátu objevil publikánský návrh na anulování výsledků veřejné soutěže o prodeji daňových práv v Asii. To, že se s návrhem Crassus a jeho známí nepárali, bylo vidět z toho, že když se publikánů ptali, proč o zrušení kontraktu žádají, řekli senátu víceméně pravdu: "Nechali se zaslepit vidinou zisku a poptávali příliš vysoko." Na jejich obranu vystoupil i Crassus a projev přednesl i Cicero. "Bylo to odporné, nechutné a trapné," psal později řečník Cicero v dopise Attikovi, "nicméně existovalo vysoké a reálné nebezpečí, že si senát odmítnutím jejich návrhu publikány znepřátelí," pokusil se Marcus Tullius Cicero dodat příteli a asi i sobě nějaké odůvodnění, proč se na takové věci podílel.
Římská společnost té doby možná byla "slabá, zoufalá a nestabilní", jak si ve stejném dopise Cicero Attikovi stěžoval, nicméně stále ještě nezkorumpovaná natolik, aby tak skandální návrh senátem prošel. Notabene v zákonodárném sboru ovládaném Pompeiem Velikým, který byl schopen zarazit jakýkoliv zákon anebo návrh, který se mu nelíbil. Jak by mohl Crassův nepřítel nevyužít příležitosti udeřit, když se mu protivník k úderu takto nabízel sám a dobrovolně? Návrh publikánů Senát zamítl. Investice propadla. Co dál? Zuřícímu Crassovi a ostatním tak zůstaly vězet peníze v nevýnosném projektu. Byl to opět Pompeius, který se smál naposled. A byl to Crassus, kterého Pompeiův smích připravil o peníze i o prestiž. Bohové, jak asi musel Pompeia nenávidět! O to více pak Římany překvapilo to, co následovalo. Po krachu asijského projektu se totiž v Crassovi cosi zlomilo. Možná pochopil, že na politickém poli nemá proti Pompeiovi šanci. Možná ho hrátky se senátem přestávaly bavit. Možná byl na senát naštvaný, protože ho připravil o peníze. Anebo jako obchodník zvážil chladnokrevně všechna pro a proti a rozhodl se změnit taktiku i strategii.
Gaius Julius Caesar (100-44 př. n. l.). Právník, který přemluvil Pompeia a Crassa k vytvoření politické aliance, která měla ukončit dějiny římské republiky. Historici píší, že za to mohl společný Pompeiův a Crassův známý, mladý, ambiciózní (a po uši zadlužený) právník a vojevůdce Gaius Julius Caesar. Poté, co ho věřitelé donutili vrátit se z vítězného tažení proti povstaleckým kmenům v Hispánii, sháněl v Římě politickou podporu pro svůj konzulát a přitom se sešel s Pompeiem i Crassem. Někde mezi těmito návštěvami a touto trojicí se pak zrodil nápad budoucího politického projektu.
Pokud Pompeius a Crassus podpoří oficiálně Caesarův konzulát, měl Caesar podpořit i je. A pokud Pompeius neoficiálně podpoří Crassa, měl Crassus stejně neoficiálně podpořit Pompeia. Pompeius i Crassus však v každém případě mohli spoléhat na Caesarovu aktivní podporu. Proč dělat politiku složitou, když to jde dělat jednoduše? V roce 59 před naším letopočtem byl Caesar za aktivní Pompeiovy i Crassovy podpory zvolen konzulem. Během svého konzulátu vyhověl všem Pompeiovým i Crassovým požadavkům a výměnou za to obdržel pětiletý mandát pro správu předalpské i zaalpské Galie, Illyrie a velení nad římskými armádami. Pevná politická aliance Příští tři roky se mezi spolupracující trojici z různých stran pokoušeli vrazit klín. V roce 56 před naším letopočtem, když se jim to už málem povedlo, přerušil Caesar tažení v Galii a sešel se s Crassem v Ravenně a Pompeiem v Lucce, kde stvrdili cosi, čemu se později začalo říkat triumvirát. Roku 55 před naším letopočtem byli Pompeius s Crassem za Caesarovy podpory zvoleni konzuly. Navzdory vší opozici byla Caesarovi prodloužena moc nad armádou a správa provincie Galie, Pompeius obdržel provincii Hispánii a Crassus bohatstvím přetékající Sýrii. Dosud neoficiální vztahy se staly oficiálními a o příštím směřování státu se začalo rozhodovat zcela mimo senát. Paradoxně tak měl Cicero v dopise Attikovi pravdu. Nebezpečím pro stát však nebyli odmítnutí publikáni, nýbrž politik, který jejich návrh prosazoval; a také politik, který ho zamítl. V té době byl Crassus na vrcholu své životní dráhy, v roli jednoho z tří nejmocnějších mužů tehdejšího světa pravděpodobněji nejdále, kam to kdy jaký spekulant v dějinách dotáhl. Jednu věc však netušil. Do konce života mu zbývaly jenom dva roky.
Když se Crassus ujal správcovství Sýrie, bylo mu téměř šedesát. Ze tří triumvirů byl nejstarší a nejméně slavný. Pompeius potlačil Mariovy stoupence, zpacifikoval Hispánii, porazil pontského krále Mithtridata, eliminoval kilikijské piráty a pro Řím vybojoval Střední východ. Caesar udivoval veřejnost nepřetržitou sérií vítězství v Galii. Crassus neměl nic - kromě pověsti spekulanta a sporného vítězství nad vzbouřenými otroky, o které se musel dělit s Pompeiem. Trochu málo na člověka, který měl vládnout Římu. Navíc člověka stárnoucího, který cítil, že mu život uniká mezi prsty a je třeba jednat rychle, než bude definitivně po všem.
Až tam, kde končí všechny mapy... Dějiny mu vyšly vstříc. V Parthii, bývalé satrapii perské říše (zabírající většinu území dnešního Íránu), později makedonském království, které před dvěma stoletími ovládly kočovné kmeny z Hyrkánie, proběhl státní převrat. Parthští šlechtici, vynikající jezdci, libující si spíše v lovu, pití, milování a sledování řeckých divadelních her, než ve spravování země (kterou nechávali na starost porobeným Řekům) svrhávali krále poměrně často - Parthie nepatřila k zemím se stabilní vládou. Tentokrát však krále nakloněného Římu nahradila dvojice jeho synů s poněkud odlišnou politickou orientací. A když se pak synové servali mezi sebou a zvítězil Orodes, kterého nepodporovali Římané, stal se parthský vnitropolitický problém římským. Crassus, který to jako budoucí správce Sýrie měl do Parthie blízko, se nechal slyšet, že problém s politicky nestabilní Parthií jednou provždy vyřeší. A že tažení neskončí v Parthii. V tažení za slávou chtěl Crassus zastínit nejen Caesara, Pompeia, Luculla a další římské vojevůdce, ale chystal se překonat i Alexandra Velikého, nejslavnějšího vojevůdce své doby. Římská armáda si měla po dobytí Parthie podrobit Baktrii a Indii a dojít až k Indickému oceánu. Není známo, zda to Crassus myslel vážně. Mapy té doby byly nepřesné a velké vzdálenosti se mohly zdát menšími, než skutečně byly. Navíc není ani známo, jak zkušený byl Crassus geograf. Možná mu uniklo, že mluví o pochodu v délce pěti až šesti tisíc kilometrů. Zcela určitě však věděl, že dvakrát mladší Alexandr byl během podobného tažení několikrát těžce raněn, v Indii se mu vzbouřili doposud věrní vojáci, odmítající následovat krále za okraj tehdy známého světa, a na zpáteční cestě makedonský král zemřel v Babylóně. Myslel si, že to, co nedokázala makedonská falanga, dovedou římské legie? Nebo, že to, co zahubilo mladého Alexandra, nezabije starého Marka Crassa? Crassus měl mnoho různých vlastností, rozhodně však neoplýval heroickým vůdcovstvím Alexandrova typu. Jak bylo římským legionářům (většinou patřícím k legiím naverbovaným Pompeiem), když se dozvěděli, že je nový velitel povede tam, kde končí všechny mapy? Crassus válečník Parthové měli v Crassa ještě menší důvěru. Když ho parthské mírové poselstvo žádalo, aby stáhl armádu z parthského území, Crassus vtipně odvětil, že jejich žádost osobně zodpoví v parthském hlavním městě Seleukii. Parthové propukli v smích společně s Římany a nejstarší z nich ukázal Crassovi svoji dlaň. "Tady vyroste chlup, než uvidíš Seleukii!" Řekl a poselstvo odjelo informovat svého krále, že vypukla válka.
Mapa nešťastného Crassova tažení. Vytáhl z Antiochie směrem na Seleukii, přičemž plánoval přes Ecbatanu pokračovat až za východní okraj mapy. Místo toho tažení skončilo u Karrh (řecky Carrhae). Crassus překročil hranici se sedmi legiemi, čtyřmi tisíci galskými jezdci a stejným počtem lehkých pěšáků. Jeho zástupcem byl Cassius Longinus, schopný vojevůdce, který bude později v občanské válce zle zatápět Caesarovi jako velitel Pompeiova loďstva. Velitelem jezdectva byl Crassův syn Publius, který se ve stejné roli osvědčil při Caesarových taženích v Galii. Římský úder přes Eufrat a Tigris měl být koordinován s útokem z Arménie, provedeným šesti tisíci těžkooděných jezdců arménského krále. I tak měl Crassus na dobytí celého známého světa méně vojáků, než soustředil proti Spartakovi, a táhl s méně muži, než kolik jich měl Alexandr Veliký. Neměl však na vybranou - více by pustá krajina, kterou táhl, prostě neuživila. I tak měli Římané zásobovací problémy. Parthové, jejichž vojsko bylo celé jízdní, se proti většinou pěší římské armádě uchýlili k taktice, kterou budou později praktikovat všechna slabší, ale pohyblivější vojska. Stahující se armádní jádro otravovalo zdroje pitné vody, vypalovalo vesnice a ovocné sady, zatímco lehcí a rychlí jezdci zadního voje přepadávali zásobovací kolony v římském týlu. Část parthské armády pod Orodovým vedením vtrhla do Arménie a drancováním a pustošením vázala arménskou armádu ve vlastní zemi. Navíc se v římském vojsku roznesla zpráva, že parthští mágové očarovali zemi, a jak to tak bývá, když přijdou problémy, začala se vynořovat špatná proroctví. Muselo to být skličující. Římský způsob boje, kde rychlé a efektivní tažení vrcholila v rozhodující bitvě, narazil na způsob boje kočovníků, jehož cílem bylo vítězství samotné a bylo lhostejné, za jakou dobu a jakým způsobem se k němu bojující strana dobere.
Zatímco pro Římany byl ústup ostudný a nemyslitelný, pro parthské jezdce to byl obvyklý způsob uchování sil pro příští střetnutí za příznivějších podmínek. Během následujících dvou tisíc let se římskému způsobu uvažování začne říkat evropský a parthskému asijský. Ten evropský se bude jevit Evropanům jako přímý a férový, kdežto asijský úskočný a zbabělý. A po stejnou dobu se asijským protivníkům bude jevit pošetilé bojovat tváří v tvář se silnějším soupeřem, když je bezpečnější počkat, až se k vám soupeř obrátí zády. Crassus ztrácí nejenom vítězství Crassovi se v parthském tažení nevedlo lépe než jeho následovníkům v bojích s Huny, Turky, Mongoly či třeba čínskými, vietnamskými anebo afghánskými partyzány. Byl proto překvapen, když u Zeugmy nalezl parthskou armádu připravenou k boji. Natolik překvapen, že v touze po konečné bitvě rozvinul vojsko, aniž by doplnil vodu z nedaleké říčky. Později toho litoval. Třikrát slabší Parthové totiž Římanům připravili peklo. Místo Římany očekávaného úderu těžkých jezdců dal parthský velitel Surena tlouci do bubnů a pak nechal římské legie zasypávat šípy lehkých jezdců. To by nebylo nic obtížného, legie znaly způsob, jak se proti šípům chránit, problém však byl, že ostřelování neustávalo. Původně Římané mysleli, že jízdním lučištníkům musí dojít šípy, pak však zjistili, že si je při pravidelných střídáních jezdci doplňují z nákladních velbloudů. Protiútoky římských lehkooděnců udeřily do prázdna, když se jízdní střelci před pěšáky stáhli, a ty odvážné, kteří je pronásledovali příliš, čekalo obklíčení a smrt z rukou Surenových těžkooděnců. Den ubíhal, římské vojáky v semknutých útvarech vedle horka začala trápit i žízeň, která je s bubnováním a ostřelováním vytáčela k nepříčetnosti. Nakonec praskly Crassovi nervy a svého syna Publia pobídl k protiútoku. Šest tisíc do útoku vyslaných vojáků však jezdci obklíčili a zlikvidovali. Krátce poté přistálo v římských řadách něco, co bylo identifikováno jako useknutá Publiova hlava. A bude ještě hůř Konečně přišel večer. Obě strany se stáhly do tábora. Během noční porady římští důstojníci odmítli absolvovat podobnou bitvu příští den a vyzvali Crassa k ústupu. Velitel, pravděpodobně stále ještě otřesený smrtí svého syna, souhlasil. Armáda opouštěla v tichosti raněné i tábor, když mezi zraněnými vypukla panika, která vyburcovala parthské stráže. Během zmateného nočního ústupu se jádru římské armády podařilo stáhnout do města Karrh, když se parthská armáda zdržela dobíjením římských raněných, drancováním tábora a lovením uprchlíků. Pak však Parthové město obklíčili a znovu přišla noc. Římanů bylo stále ještě více než Parthů, kočovníci navíc nevynikali jako dobyvatelé pevností, římská morálka však byla už natolik nízká, že se vojáci rozhodli ve městě nezdržovat, v noci proniknout parthskými liniemi a znovu uprchnout. Armáda se rozpadla, když se každý zkusil zachránit kůži, jak nejlépe mohl. Některým se to podařilo.
Cassius se s pěti sty jezdci probil do Sýrie. Pěti tisícům vojáků se pod vedením jistého Octavia podařilo dojít do nedalekých hor, kam se za nimi Parthové neodvážili. Crassus takové štěstí neměl. Den ho zastihl se čtyřmi kohortami, několika jezdci a pěti osobními strážci na cestě k horám s parthskými jezdci v patách. Naposledy v životě měl štěstí, když mu Octavius se svými vojáky přispěchal na pomoc. Zakryli Crassa štíty, načež Octavius prohlásil, že dokud bude nějaký Říman živ, Crassa se žádný šíp netkne. Pak přitáhl Surena, pahorek s Římany obklíčil a římského velitele vyzval k jednání. Crassus, jehož sny o vojenské slávě právě končily v mezopotámském prachu, v obavě před další parthskou lstí jakékoliv jednání odmítl. Možná si vzpomněl na příkopem sevřeného Spartaka tenkrát před lety. Anebo na svůj hasičský trik. Ovšem teď to byl on, komu hořel dům a kdo věděl, že čas hraje jen pro nepřítele. Nejspíš tušil, že je konec. A když cítil, že je téměř mrtvý, nechtěl být na závěr života aspoň trapný. Jenže Crassovi vojáci toho měli už dost. V jejich očích bylo jednání jedinou možnou cestou k záchraně. Možná, že je Parthové skutečně ušetří a uzavřou s Římem mír. Pokud se nebude jednat, tak zemřou určitě, o tom není sporu. Crassus namítl, že mohou počkat na soumrak a v noci se probít do hor. Ale nikdo ho už neposlouchal, a tak musel pohár hořkosti vypít až do úplného dna... Poslední okamžiky největšího spekulanta antiky A tak Marcus Licinius Crassus, obchodník, spekulant, řečník a politik, vykročil v čele své osobní stráže s Octaviem po boku vstříc Surenovým jezdcům a svému osudu. Těch pár set metrů, které musel urazit, by mohlo být námětem na poslední obraz z jeho života - jeden z nejmocnějších mužů tehdejšího světa kráčí na smrt, když poznal, že všechny peníze i moc světa jsou k ničemu, když vám Fortuna ukáže svou odvrácenou tvář.
"Jak je možné, že římský velitel jde pěšky, zatímco já a můj doprovod sedíme na koních?" vykřikl při pohledu na Crassa třicetiletý Surena a přikázal přivést Marku Liciniovi koně. A jeho muži donutili Crassa usednout na zlatem oděného koně, který se splašil, a když Octavius s doprovodem přiskočili Crassovi na pomoc, strhla se rvačka, v které všichni přítomní vytáhli meče. Crassa strhli Parthové k zemi, kde mu uťali hlavu a pravou ruku. Poté vyjeli k Římanům na kopci, oznámili jim, že Crassus dostal, co zasloužil, a vyzvali je, aby se vzdali. Naprosto demoralizovaní vojáci tak učinili a jedno z nejkatastrofalnějších římských tažení skončilo.
Nekončí však Crassův příběh Jeho ruku s hlavou rychlý parthský posel přinesl svému králi, který zrovna v Arménii na potvrzení čerstvě uzavřeného míru provdal svého syna za sestru arménského krále. Když s arménským panovníkem sledovali v divadle řeckou tragédii, byla Crassova hlava prezentována užaslému obecenstvu jako divadelní rekvizita. Pobavený parthský král Orodes potom autora hry, posla i herce odměnil za výborný nápad. Vojevůdce Surena přežil Crassa jen o několik let - osudnou se mu stala vlastní popularita a Orodova závist. Král Orodes nejprve ve válce s Římany ztratil syna Pakora, aby pak byl druhým synem Fraatem nejprve otráven a poté uškrcen. Římanům se nevedlo o mnoho lépe. Crassova smrt narušila křehkou politickou rovnováhu, načež mezi Pompeiem a Caesarem vypukla občanská válka. Do deseti let byli mrtví oba - jedním z Caesarových vrahů se stal Crassův velitel tábora Cassius. Když po Caesarově smrti vypukla další válka, v které zemřel Cassius i Cicero, stal se jediným vítězem Octavianus, který přijal jméno Augustus (Vznešený). O tom, jak živá byla v té době Crassova památka, svědčí další Augustovy kroky: • • •
Uzavřel mír s Parthií Odňal vybírání daní publikánům a svěřil ho římskému státu Zavedl v Římě hasičský sbor
Karrhy tak, jak vypadají dnes – turecké městečko Harran. Hloupé místo pro smrt nejslavnějšího spekulanta římských dějin.
