Dr. Krchorád „Tak to jsou oni, Jokedite?� procedil mezi zuby chlapík, pohodlně se rozvalující u stolu v pokoji pro hosty. S každým slovem mu od úst poodletěl obláček kouře. Alchymista s mírně zlomyslným úsměvem přikývl a jal se odklízet zbytky od snídaně. Nekromant si toho vůbec nevšímal, dál v zubech drtil zapáchající dýmku a kriticky si nás prohlížel. Byl to kudůk, ale potkat ho na ulici, asi bych jej odhadl jako trpaslíka; byl – i na svou rasu – malý, podsaditý a s důkladným břichem. Na nohou měl vysoké okované škorně, v nichž mizely nepříliš čisté kožené kalhoty. Podolek košile z hrubého plátna zřejmě sloužil jako příležitostný ručník. Vypouklé kudůkovo břicho obepínala kožená vesta, která by si v případě nouze nezadala s brněním. Na prsa kudůkovi spadal dlouhý, prořídlý vous. Vlasy, šedivé stejně jako vousy, už dlouho prohrávaly boj s nastupující pleší a lemovaly hlavu ve smutné tonzurce. Obočí si však ještě zachovávalo původní nazrzlou barvu; pod ním svítily jasně modré oči. „No, jen pojďte dál,� vyzval nás konečně, když jsme tam, vědomi si své role, stáli jako tvrdá Y. Váhavě jsme uposlechli. Jokedit už všechno nádobí odnesl a přes stůl, za kterým seděl nekromant, rozprostřel sněhobílé prostěradlo. Na krajích jej přichytil svorkami. „Budeš potřebovat nějaké speciální nástroje?� zeptal se kudůka jakoby nic. Normálně bych se na něj jenom zašklebil, nyní však povinnost kázala vyrobit patřičně vyděšený obličej a nelichotivé poznámky na Jokeditovu adresu si nechat na potom. Nekromant zavrtěl hlavou. Jokedit nám věnoval poslední varující pohled a vyklidil scénu. Nekromant vstal a obešel stůl. „Mé jméno je Zlatobýl Krchorád,� oznámil nám věcně. Martis se rozkašlal, ale kudůk nehnul ani brvou. „Kdy jste si poprvé uvědomili, že něco není v pořádku?� „Seznámili jsme se v armádním lazaretu, který stál zřejmě i za našimi problémy. Nevěděli jsme sice, co tam s námi prováděli – většinu času jsme byli buď v bezvědomí, nebo pod vlivem drog – ale 307
postupně jsme si uvědomili, že běžná lékařská praxe vypadá jinak. Po nějaké době se sice naše těla začala uzdravovat, ale na naše duše a mysli padl nějaký stín. Začali nás navštěvovat lidé, co určitě nebyli lékaři a dělali, na první pohled zcela nesmyslné, prohlídky. V noci nás trápily sny o kamarádech, které jsme viděli padnout, a čas od času jsme upadali do letargie a zvláštního stavu polovědomí, jako bychom se někam vzdalovali. To vše nás děsilo, a přestože jsme nevěděli, nebo nechtěli vědět, o co tu běží, intuitivně jsme poznali, že další pobyt v táboře by znamenal náš konec. Společně se nám podařilo uprchnout. Zprvu to vypadalo, že jsme za sebou zametli všechny stopy, ale pak se ukázalo, že pronásledovatele přece jen máme. Střetli jsme se s nimi jednou. To už jsme pochopili, odkud vítr vane. A o co větší bylo naše zděšení, když jsme zjistili, že vůdce té skupinky je shodou okolností známý můj a Elanorčin. Tedy, bývalý známý. Je to už pár týdnů, co padl při obléhání Faledhelu. Po několika dnech, vyplněných marnou snahou setřást jej ze stopy jsme za prvé pochopili, že na tohle sami nestačíme, a za druhé dorazili do prvního většího města, tedy do Parletu.�∗ Nekromant jenom pokyvoval hlavou. „Takže,� nadechl se sípavě, když jsme domluvili. „Důvody, proč jste je nesetřásli, mohou být v zásadě tři. První,� vztyčil krátký, tlustý palec, „že na sobě máte, fyzicky, nějaké označení. Toho si nemusíte sami všimnout, ale oni vás poznají. Druhý: tkví nad vámi kletba nebo jiné označení skryté hmotnému světu. Odstranit něco takového by už mohlo být velmi obtížné. Třetí: nevisí na vás, ani nad vámi, nic. To, co by použili, je inteligence a schopnosti toho hobita. Jedná se vlastně o zvláštní případ toho prvního, identifikátorem je vaše vlastní podoba. V tomto případě by další postup záležel hlavně na osobnosti jejich vůdce.� Mlčky jsme přikyvovali a doslova mu viseli na rtech. Zdálo se, že jej to naprosto nevzrušuje. „Postupně si všechny varianty projdeme,� zakomíhal nekromant vytrčenými prsty. „Bude to od vás ale vyžadovat jistou spolupráci.� ∗ Jak
už si laskavý čtenář jistě už mnohokrát všiml, jedna ze slabin těchto družiníků je katastrofální neschopnost mluvit jinak než jako knihy.
308
Jak se ukázalo, spolupráce spočívala v tom, že si nás nejdřív důkladně prohlédl. Zvláště se vyptával na stopy po zraněních a na původ té či oné jizvy. Ještě že jich každý pár máme, jinak bychom vypadali jako dost divní uprchlíci z fronty. V tomto směru Krchorád nezjistil nic neobvyklého. Požádal nás tedy, abychom se usadili kde a jak je nám libo, zavřeli nebo aspoň přivřeli oči a chovali se podle jeho instrukcí. Potom nás hlubokým, monotónním hlasem začal vyzývat, abychom se myšlenkami vrátili do onoho vojenského tábora, odkud jsme uprchli. Soustředil jsem se na ošetřovnu ve Faledhelu, na Pulce, na mše, na zraněného Rinbalda. . . trvalo to dlouho, až se mi zdálo, že tam s námi Krchorád už dávno není. „Dobře,� řekl konečně, „můžete si odpočinout.� Kudůk měl modré oči viditelně uslzené. Bezmyšlenkovitě si je protřel podolkem košile. „Nepodařilo se mi nic najít. Buď je to nad mé síly – a to je klidně možné – nebo tímto způsobem označeni nejste. V tom případě ovšem,� pokrčil kudůk rameny, „to zůstane čistě mezi vámi a tím hobitem. Říkáte, že je nemrtvý – a co je zač? To nevíte, že? No, já taky ne. Ale na tom zas tak úplně nezáleží. Něco o něm přece víte – je samostatný, inteligentní a je schopen se vydávat za živého. Takže. Jestli se jej chcete zbavit, zacházejte s ním právě tak. Považujte jej za normálního člověka. Se zvláštními schopnostmi. Až se jej rozhodnete sundat, nezapomeňte to udělat opravdu důkladně. Hlava pohřbená někde hodně daleko od těla to obvykle jistí.� Tentokrát jsem bezradnost nemusel ani moc předstírat. „Ale jak to máme udělat? Jak poznáme, co na něj stačí?� „Pokud byste o něm věděli více, je možné sehnat nebo vyrobit jisté speciální prostředky, takříkajíc šité na míru. Zkoušet to naslepo je ale plýtvání krví, časem a penězi.� Skepticky jsme na sebe pohlédli. Tudy cesta nepovede. „Vždycky zbývá ještě použití hrubé síly,� řekl Krchorád téměř laskavě. „Je to rychlé, levné, univerzální a snadno dostupné. A velmi riskantní.� „Času moc nemáme,� zamumlal ustaraně Martis. „Teď už je to na vás,� opáčil Krchorád a přehodil si přes rameno 309
svou brašnu. „Co se týká vašeho případu, mistru Jokeditovi můžete plně důvěřovat�. Dvěma prsty se lehce dotkl prošedivělého spánku a odešel.
Martis o Krchorádovi: Nekromant je super, zdalipak by se s námi nechtěl KAMARÁDIT?
S bombou na hobita Následovala válečná porada, které se účastnil i Fandarel. Vyplynulo z ní jediné, a sice to, že pokud si teď na pár hodin všichni nezdřímneme, provedeme večer nějakou strašnou trotlovinu a Samko bude mít nehorázně lehkou práci.
Snová diskuze o Samkovi: Stefan: Není možné že je živý? Martis: Nad tím přemýšlím delší dobu. Zneužitý vydíraný hobit, na kterého vytáhli ďas ví co. Stefan: Nebo pod vlivem nějakého kouzla. Martis: Což možná spíš...
„. . . no jo, ale jak ho přimět, aby se nechal vyhodit do vzduchu?� opakoval snad posté Martis. Debata se táhla už nějakou dobu, ale zatím nepřinesla žádné rozumné návrhy co udělat. Naproti tomu seznam toho, co bychom rozhodně udělat neměli, nakynul do úctyhodných rozměrů. „. . . protože jestli k němu nechceme přiběhnout s bombou pod čepicí. . . � nechal se znova slyšet Martis. Jeho problém je, že mluví i pokud si zrovna neví rady, což je sice skvělé ve společnosti, ale teď mi to lezlo na nervy. Snažil jsem se jej vytěsnit ze svých myšlenek. Toho hobita bychom měli někam vylákat, do nějakého domu nebo opuštěné uličky, a tam bombu odpálit. Na dálku. Za pomoci zápalné šňůry? Nebo — „. . . kdybychom aspoň věděli, jestli jde po nás všech, nebo jenom po někom. . . � zaslechl jsem zase. Poté, co jsem stěží ovládl nutkání skočit Martisovi po krku, mi došlo, že je to dobrý nápad. Jenomže to by taky chtělo mít plán, jak tuhle znalost využít. „. . . mohli bychom vyrazit do města, rozdělit se a —� „Deset minut!� zvolal jsem zoufale. „Deset minut klidu, a slibuju, že něco vymyslím!� 310
Martis na mě překvapeně pohlédl; on si snad myslel, že tady celou dobu spím, nebo co. Ale aspoň mě vzal na vědomí a na chvíli ztichl. Účinkovalo to dokonale – jakmile ustalo nepřetržité vyrušování, začaly se mi v hlavě rojit různorodé variace na obehrané téma , Jak vyhodit hobita do vzduchu ‘. Ta bomba bude nášlapná, protože prskajícího doutnáku by si všiml, i kdyby byl slepej jako patrona. Navíc si nemyslím, že bych já nebo někdo další dokázal šňůru přesně na čas zapálit. Samka na ni musíme nějak přirozeně navést. Třeba když se potáhne za jedním z nás, nejlíp tím, na kom mu záleží nejvíc; při vší skromnosti jsem měl pocit, že bych to moh’ bejt právě já. Aby ho náhodou nenapadlo nálož překročit – ještě že hobiti mají takové krátké nohy! – měla by na něj číhat v nějaké hodně úzké uličce. Využijeme toho, že se Samko snaží skrývat, plíží se při zdech, schovává se za různým harampádím. . . najdeme mu právě takové místo. . . Můj návrh měl sice hromadu děr, ale oproti nápadům, které tu padaly předtím a ve kterých vesměs byla základním prvkem dobrovolná sebevražda jednoho z nás, představoval vrchol taktického umění. Čas běžel rychle a něco nám říkalo, že bychom rozhodně neměli čekat na večer. Navíc mi Elanor taktně připomněla, že Jokedita ohrozili už jednou a podruhé bychom si tyhle záležitosti měli vyřizovat někde jinde. S tím se nedalo dost dobře nesouhlasit; Martis si přisadil, že v téhle nóbl čtvrti si stejně nemůžeme dovolit vyhazovat do vzduchu aradinovské důstojníky, nebo co je ten hobit vlastně zač. Začali jsme rozdělovat úkoly. Martis slíbil, že proběhne Parlet a vybere vhodné místo. Já jsem měl nejvyšší čas začít pracovat na bombě. Ale ještě dřív, než se rozprchneme, rozhodli jsme se vyřešit populární hádanku, kterou prve nadnesl Martis: „Chodí Samko okolo, nekoukej se na něho, na koho se koukne, koho prvního bouchne?� Jak se znám, tak já bych si ho nevšiml, dokud by mě opravdu nemajzl. Poprosil jsem tedy Fandarela, Elanor: zdalipak už tu někdo sleduje zdali by se mohl držet mé stopy i Fandarela? a sledovat, jestli mě Samko sleduje. Vzal jsem si nějaké peníze, přes rameno hodil slušně velký vak a vyrazil do ulic Parletu. Měl jsem v úmyslu se projít jen po Ber311
nově, tak, abych měl po cestě alespoň tři alchymisty. Ačkoliv většina surovin, které jsem na své obchůzce potřeboval sehnat, byla sama o sobě víc než běžná – síra, uhelný prach, salpert, třaskavé stříbro – nechtěl jsem je kupovat všechny v jednom krámu. V takovýchto případech je celek víc, než součet jednotlivých částí. Vědoucím pohledům a nejapným poznámkám jsem se tak jako tak nakonec nevyhnul. Jeden z alchymistů, Jokeditův dobrý známý, se na mě spiklenecky ušklíbl a řekl: „Á, vidím, že staroch se už taky připravuje! No tak ho ode mě pozdravuj, možná, že se brzo uvidíme.� Přiznám se, že mi to trochu vzalo vítr z plachet. Budu si muset s Jokeditem promluvit. Když jsem vycházel z krámu, rychle jsem se podíval doleva, odkud jsem prve přišel. No ano, byl tam. Vykukoval zpoza rohu a když mě spatřil, bleskově ucukl. Jenže pozdě, holenku, pozdě, pomyslel jsem si a vyrazil domů. Přinutil jsem se přestat myslet na hobity a radši se soustředil na to, jak to hodlám provést s tou bombou.
Zkouška koněm Doma mi Fandarel už jenom potvrdil, že Samko se mě držel celou cestu. Čímž bylo rozhodnuto, kdože to dnes večer bude dělat volavku. Fandarel potom odešel s Martisem, který prý našel něco u hřbitova, ale měl problémy s několika santusáky, co se utábořili poblíž. Sotva za nimi zapadly dveře, objevil se, jako by ze země vyrostl, Jokedit a chtěl vědět, co hodláme provádět. Vyřídil jsem mu pozdrav od kolegy a pak jej zasvětil do našeho skvělého plánu, což zahrnovalo zejména úkol popsat mu konstrukci výbušniny. Svolil, že mi svěří svou laboratoř, ale vymínil si, že na mě dohlídne,∗ a že ty rošty, které mu seberu z kamen, uhradím za svoje. Potom odešel připravit vorkplac. „No, Stefane,� řekla Elanor, když jsme na chvíli osaměli, „co když Samko není nemrtvý?� ∗ Což
přeloženo znamenalo, že mi nabízí pomocnou ruku.
312
Naprosto mě odzbrojila. Tohle mě před časem napadlo taky, ale tehdy jsem tuto možnost velmi rychle zavrhl. Nedokázal jsem si představit, jak by Samko, hobit z vesnice, mohl velet bandě zombií, aniž by byl ze stejného těsta jako ony. „Měli bychom se o tom ujistit. Jinak do té akce nepůjdu.� Elanor se tvářila tak zarputile, že by mě ani nenapadlo něco namítnout. Snažil jsem se nemyslet na plynoucí čas. „Máš nějaký návrh?� „Jestli je nemrtvý, měla by to poznat zvířata – koně nebo psi. Co takhle ho přimět, aby prošel kolem nějaké stáje?� navrhla. Co se dalo dělat? Odložil jsem práci v laboratoři o půl hodiny a vydal se znova do města. Chvíli jsem jen tak bloumal ulicemi, aby Elanor mohla mezitím dorazit na univerzitu a ukrýt se ve stáji, umístěné ve volně přístupném dvoře. Tam jsem posléze zamířil i já a pomalu dvorem prošel. Vrátný, pokuřující před svým domkem, mě znal a jenom jsme na sebe kývli. Po chvíli jsem slyšel, jak oslovil ještě kohosi: „Haló, pane! Hledáte někoho?� To bych řek’, pomyslel jsem si. Ten malý pán hledá hezkou temnou uličku, kde mi bude moct skočit po krku. No, třeba se jí dočká už dnes v noci. S nadějí, že to celé k něčemu bylo, jsem se obrátil k domovu. Hobitka mě dostihla už po cestě; řekla, že ve chvíli, kdy Samko procházel kolem stáje, koně okamžitě zneklidněli.
Školení o bezpečnosti práce Doma jsem na sebe bleskově navlíkl plášť a naklusal do laboratoře. Bylo už něco po půl páté, když jsme začali. Jokedit si pro tentokrát odpustil veškeré uštěpačné poznámky, poučování a zbytečnou kritiku; vlastně jsem ho skoro nepoznával. Pracoval tak soustředěně a rychle, až z něj šel trochu strach. Jako nejtěžší se nakonec ukázalo správně odhadnout tloušťku voskové zátky, kterou měl rozbít rošt ve chvíli, kdy na něj někdo šlápne. 313
Muselo to být bezpečné, ale muselo to být i funkční. Vědomí, že to budou mí přátelé, kdo výbušninu položí, mi na preciznosti nijak nepřidávalo – ruce se mi chvěly jako stoletému staříkovi, v jedné chvíli jsem napůl hotovou bombu málem upustil. „Fuj!� Jokedit mi věnoval bleskový úsměv a řekl: „Klid. Jde to dobře.� Až ho bude chtít Martis zase někdy kritizovat, otluču s ním nejbližší zeď. Sebral jsem se a od té chvíle se mi dařilo soustředit výhradně na práci. Venku se už začalo šeřit. Najednou jsme měli hotovo. Bomby byly dvě, placaté obdélníkové balíky v tuhém voskovaném plátně, těžké a nacpané směsí třaskaviny, keramických střepů a železných hřebíků. Na vrchní straně měla každá čtyři ďolíky, do kterých přesně zapadaly hroty navařené na staré rošty od kamen, a pod kterými se skrývala malá, ale brizantní dávka třaskavého stříbra. Jokedit vzdychl, vrhl rychlý pohled ke stropu a rošty nasadil. Nestalo se nic. Znova jsem nálože rozebral a vypotácel se z rozhicované laboratoře na nádherně chladnou chodbu. „No ty vypadáš,� přivítal mě Martis. Elanor vyskočila na nohy. Byla už v plné polní. Kývl jsem na ně. „Jak jste na tom?� „Rozhodli jsme se pro ulici, která běží podél hřbitova. Na jedné straně ji ohraničuje hřbitovní zeď, na druhé nějaké baráky. Ty jsou většinou vybydlené, ale tu a tam se v nich schází různé zkrachovalé existence.� Zašel jsem do svého pokoje a vyhrabal kus papíru a tužku. „Nakresli to.� „No a na jejím konci,� črtal Martis spěšně vyvolenou uličku, „ je při hřbitovní zdi odstavený jakýsi vůz, spíš už jenom torzo. Ještě jsme jej s Fandarelem trochu upravili, aby se za něj šlo schovat opravdu skvěle. Ta protější strana je úplně přehledná, navíc na ni dopadá světlo od křižovatku vepředu. Samko neodolá, za to ručím.� Elanor se ušklíbla. „Fandarel zůstal v domě naproti toho vozu,� pokračoval Martis. 314
„Až umístíme ty bomby, vzdálíme se někam do dvorů vzadu, ať tu řachu neschytáme taky – bude to, doufám, stačit?� „Jasně že jo!� vyhrkl jsem. Martisova představa o síle výbušniny byla trochu strašidelná. „Ta bomba je přece nášlapná, není to žádná demoliční nálož. Rozhodně nepoboří ani tu zeď, nanejvýš s sebou vezme několik šutrů. U domu naproti by mohla vyrazit pár oken, pokud tam teda ještě jsou, a možná nějaké chatrnější dveře.� „To je skvělé,� zaradoval se. „Budem připravení střílet a kdyžtak ho dorazíme. Ty bys ale měl hned, jak to bouchne, zmizet, aby tě nikdo nepodezříval.� Nevěřícně jsem se zasmál. „Tak to ani náhodou. Pokud to vyjde, chci vidět, že je opravdu mrtvej.� „Do háje, vždyť tě ještě sejmem!� rozčilil se Martis. „Nevím, proč bys tam musel bejt, vždyť je to úplně zbytečný!� „Ne, to teda není,� opáčil jsem o něco ostřejším tónem. „Nebudu se vám plíst do výhledu ani začínat nějakou akci, dokud ji nezačnete vy nebo dokud s váma nebudu v kontaktu. Ale ať to dopadne jakkoliv, chci u toho být až do konce.� Martis po mně vrhl křivý pohled. Elanor obrátila oči v sloup. „Martisi, řešíme tady úplnou blbost, zatímco čas běží.� Martis chladně pozvedl obočí. „Dej nám instrukce,� řekl. Pokynul jsem jim oběma do laboratoře, kde Jokedit zrovna dokončoval úklid. Stručně jsem Martisovi a Elanor vysvětlil mechanismus účinku a konstrukci náloží. „Co je naprosto zásadní: rozbuška se spouští nárazem nebo tlakem. Neměli jsme čas udělat to nějak zvlášť bezpečné, takže se snažte s tím někde nepraštit; je toho dost, aby vás to zabilo oba. Chraňte se i nárazů při chůzi. Kdyby se po cestě cokoliv stalo, nejdřív to opatrně položte, vzdalte se aspoň dvacet sáhů a až pak řešte cokoliv dalšího. Neutíkejte s tím.� Mí přátelé mě sledovali, jako by mi přeskočilo. Jokedit se mezitím neslyšně připlížil za Martise na poklepal jej po rameni. Polekaně nadskočil. 315
„Stefan je optimista od přírody, co?� mrknul na něj a ledabyle sebral jednu z náloží ze stolu. „Ne že by vás tahal za fusekli, ale je taky pravda, že si můžete dovolit celkem dost. . . � vykládal a nedbale s balíkem mával ve vzduchu. Radši jsem pevně zavřel oči. „Důležité je, abyste dělali všechno plynule,� slyšel jsem Jokedita a živě si představoval, jak Martis a Elanor při pohledu na starého pána zelenají strachy, „dokud se vyvarujete otřesů, je to bezpečné.� „No, dobře,� řekla nakonec Elanor. „Nastražíme je obě před ten vůz, asi na krok od sebe. Stefane, obejdi to místo hezky po levé straně ulice, jestli se nechceš proletět taky. Označím ti bezpečnou vzdálenost tímhle, bude to ležet na zemi,� dodala a ukázala mi starou hadrovou pannu. Byla na jedno oko slepá. „Kolik času máme?� nadhodil Martis. „Zkusím ho tahat po městě co nejdýl, řekněme tak padesát minut nebo hodinu, víc to asi nepůjde,� odhadoval jsem. „Až se budu blížit, ponesu rozsvícenou lucernu, snad si mě všimnete i s nějakým předstihem.� Dohodli jsme ještě pár podrobností. Rychle jsem si přehodil přes ramena plášť, vzal z pokoje svou hůl a šel. Prsty mě bolely od Jokeditova stisku na rozloučenou.
Chodí Samko okolo, nekoukej se na něho Konečná ulice byla už vylidněná, ale světlo luceren jí dodávalo bezpečného vzhledu. Zamířil jsem směrem k Druhé hlavě. Nijak jsem nespěchal, a nadto jsem si dával záležet, abych se neohlížel. Ani bych nemusel – vnitřním zrakem jsem viděl úplně jasně, jak se nemrtvý Samko odlepuje ze svého stanoviště někde poblíž Jokeditova domu, jak se ujišťuje, že jsem to opravdu já, a jakmile si je jistý, pouští se za mnou. . . oči mu v bledé tváři horečnatě planou, pohybuje se tiše, neslyšně. Když mu náhodou zmizím z dohledu, stačí, aby se chvíli soustředil, a je znova na stopě — Tak a dost. Tyhle představy jsou to poslední, co potřebuju. 316
Dostal jsem se na rušnější třídu, směřující na hlavní náměstí. Jen jsem ji ale přešel a znova zapadnul do ulic Bernova. Konečně jsem se přiměl trochu přemýšlet. Vzpomněl jsem si na jednu kořalnu na hranici Bernova a Zlatkova, a zamířil tím směrem. Vyhýbal jsem se přitom tomu, aby mě cesta zanesla na hlavní ulice, kde by mě Samko přece jen mohl ztratit, ale zároveň jsem se střežil toho, zahnout do opravdu opuštěných uliček. Pomalu mi začínalo docházet, že vodit ho po Parletu skoro hodinu nebude tak lehké, jak se to řekne. Nyní jsem se ale ještě cítil bezpečně, a tak jsem si mohl dovolit jej trochu dráždit – šel jsem hodně pomalu a nevšímavě, pro nemrtvého to muselo být perné cvičení vůle. Noc se prohlubovala a s ní utichaly i ulice. Tedy utichaly aspoň od řádných, slušných, obyčejných lidí. Jejich místo hbitě zaujaly skupinky vojáků v různém stupni rozkladu. . . chci říct opilosti. Dost často se z jejich středu ozýval ochraptělý ženský smích, jemuž odpovídaly povzbudivé výkřiky a/nebo uznalé mručení, jak kdy. Mezi vojáky se tu a tam proplétaly hlídky městské gardy, zahlížející na ně ostrými pohledy. Mohlo minout tak dvacet minut, když jsem před sebou spatřil příhodný vývěsní štít – ,U kotvy a ráhna‘. Bez váhání jsem vešel. V sále se povalovaly oblaka dýmu a vzduch se chvěl překřikujícími se hlasy. Sem se lidé chodili jednoduše zpít do němoty. Probojoval jsem se k volnému místu u pultu. Gestem jsem naznačil hostinskému, čeho si žádám, a když mi sklenici přistrčil k lokti, hned jsem zaplatil. Měl jsem nyní periferní výhled na dveře. Asi po pěti minutách klika znova padla dolů a lehkým, skoro baletním krokem děvčete vstoupila drobná postava. Od hlavy k patě ji halil šedý, splývavý plášť, jejž útlá, bílá ručka přidržovala pevně u krku. Povzdechl jsem si a kopl jsem do sebe tu příšernost, kterou zdejší podnik troufale nazýval kabassou. „No jo, dyť já už jdu,� zamumlal jsem potichu a otočil se k odchodu. Sotva jsem se pohnul, Samko zmizel jako pára nad hrncem. Venku se během té krátké chvíle citelně ochladilo. Zvedl se ostrý vítr a s ním se po dláždění rozehnala směs mrtvého listí a městské 317
špíny. Přešel jsem hlavní třídu vedoucí k severní bráně a svěřil svůj osud do rukou Starého města. Přidal jsem do kroku a čas od času se prudce ohlédl. Došlo mi už, že Samko mě jen tak neztratí a budu se muset hodně snažit, aby s útokem váhal tak dlouho, jak by se mi hodilo. Dávat najevo, že o něm dobře vím, teď bylo vlastně nezbytné – v jednu chvíli si ten mizera dodal odvahy a zahlédl jsem jej pouhých dvacet sáhů za sebou; naštěstí se mi do cesty vzápětí připletla rušná třída. Teď by mě sakra zajímalo, který génius nám vsugeroval představu, že mě hobit bude poklidně sledovat až kam je pánovi libo a pak se bez řečí nechá velkolepým ohňostrojem vynést k nebesům. Blbost. Bylo mu fuk, kam si to namířím, a dokonce mu asi bylo i fuk, jak velký rozruch u toho udělá, pokud se mu podaří mě sejmout, odpravit, odeslat za Romanellim na onen svět. . . a zkusí to při první příležitosti, která se namane. Začal jsem odpočítávat zbývající čas. Kráčel jsem po širokém, dobře osvětleném a výstavně dlážděném nábřeží Ponavy. Provoz byl na pozdní hodinu velmi hustý, a skoro bez výjimky jej tvořili lidé příslušející k vyšší společenské třídě. Tu a tam se objevovala městská garda, ale po vojácích ani stopy. Dorazil jsem na širokou křižovatku, vlastně spíš malé náměstíčko. Jeho okraje lemovaly vzrostlé kaštany, mezi nimiž stály v pravidelných rozestupech lavičky s umělecky kovanými opěradly. Opřel jsem se o jeden z rohových domů a sledoval ústí ulice, kterou jsem dorazil. Samko na jejím konci váhal. Chvíli postál se sklopenou hlavou, jako by rozjímal, potom ji zvedl a přes celé náměstíčko se mi podíval přímo do očí. Zamrazilo mě a zároveň jsem se neubránil jistému obdivu vůči nebožtíku Romanellimu. Když viděl, že stojím, lehkým krokem došel k jedné z laviček a posadil se na ni. Hlavu už měl zase sklopenou, bílé ruce složené v klíně, ale nepochyboval jsem, že ví o každém mém pohybu. Tak jako on viděl mne, tak jsem já pozoroval jeho, hobita Samka ze sousední vesnice, se kterým jsem se přátelsky zdravíval a jehož jsem znal od dětství. Už tehdy měl lehoučký, taneční krok děvčete, andělsky modré oči a na hobita nezvykle útlé dlaně, které jsem tolikrát stiskl v pozdravu. No, dobře. Tohle naše setkání bude snad už poslední. 318
Odňal jsem z opasku karabinku, na které jsem nosil klíče. Z kapsy jsem vytáhl provázek, několikrát jej kolem karabinky obtočil a zašmodrchal na několik uzlů. Chvíli jsem počkal, až se ze směru, jímž jsem se hodlal ubírat dále, vynoří vhodný terč – postarší, ctihodný občas, mírně se potácející únavou. Volným krokem jsem mu zkřížil cestu a poklepal jej po rameni. „Otče,� vtiskl jsem mu do neodporující dlaně karabinku, „doneste to prosím Ralfu Modrozubovi, jak jsme se domlouvali.� Než se zmohl na nějakou reakci, otočil jsem se a rychle odcházel pryč. Snad jej to aspoň trochu zmate a na chvíli si tím bude lámat hlavu.∗ Ocitl jsem se na konci promenády. Chodci, světla i zdobné zábradlí nad řekou zmizeli jako mávnutím kouzelného proutku. Se hrou na stopovanou byl konec; rozžehnul jsem lucernu a pokračoval podél řeky směrem ke hřbitovu. Jednou či dvakrát jsem se ohlédl; Samko se držel za mnou, ale stále ještě se snažil příliš neukazovat. Přidal jsem do kroku a záhy přešel křižovatku u severního rohu hřbitova. Začal se mi přibližovat, co chvíli jsem slyšel rychlé cupitání, jak popoběhl. Nutil mě stále zrychlovat. Spatřil jsem jej asi pětadvacet sáhů za sebou, v obličeji měl vyloženě hladový škleb. Po pravé straně se mihla hřbitovní brána. Klinkající se lucerna ji roztančila nestvůrnými stíny. Popoběhnutí, a znovu. Několik kroků ticho, potom zase běh. V tu chvíli bouchnutí dveří. Ohlédl jsem se. Samko doslova letěl, tvář zkroucenou v příšerné grimase. To už jsem s dlaní přiloženou k chladné zdi deklaroval zaklínadlo. Jak jsem se otáčel, v poslední chvíli jsem zahlédl zděšenou tvář mladé ženy. Pronikavý výkřik a další bouchnutí dveří. Chladná stěna mě pohltila. Byl jsem na hřbitově. V chabém světle lucerny ze tmy vystupovaly náhrobky, čerstvé, starší i pouhá torza, řada za řadou. Kličkoval jsem mezi nimi jak nejrychleji jsem byl schopen, až jsem se opět dostal ke zdi dělící Parlet mrtvých od Parletu živých. Znova jsem zavolal příslušné kouzlo a propadl se zpět do ulice. ∗ Samka;
toho dobrého muže to zmátlo zcela určitě.
319
Byla tichá, neosvětlená. Domy, lemující ulici, byly zanedbané, se slepými okny a zatlučenými dveřmi. Po zemi se válely trosky ze střech a hromady odpadků. Lucernu jsem držel vysoko zdvižeMartisovo a Elanorčino nejapné špitání. . . nou, abych o sobě dal vědět. Kdesi Martis: Co když vpředu jsem již tušil siluetu, která nás ten hobit za zdí snad – snad! – mohla být vozem. ucítí??? Krůčky. Samko se už zase držel Martis: Sebevražda? za mnou, ruce volně spuštěné podél Elanor: Teď, když těla. Moje kroky skřípaly na dlažbě, to bouchne, tak na něj jak jsem obcházel starou hadrovou odletí celý vůz! pannu, již zde někdo pohodil. Martis: Asi se mu ho na poslední chvíli S dosud rozžatou lucernou jsem zželelo a chce umřít zahnul za tmavou masu vozu, na tři s ním. Ta romantika!!! údery srdce počkal a pak ji zhasil. Tiché krůčky se zastavily. Silou vůle jsem se nutil do klidu a počítal. Osm, devět. Deset! Začal jsem couvat podél zdi, dlaní jel po jejím povrchu, až jsem poznal ohyb a jediným dlouhým krokem vklouzl za její roh. Zášleh. Ve spršce kamení, omítky a cihel jsem letěl kamsi vzad. Něco většího mě zasáhlo do ramene, rána do hlavy. Svět utichl a zčernal. Ležel jsem na zádech a dezorienMartis: Kam se kouknu kousek tebe mám... tovaně šátral kolem sebe. Pod prsty jsem ucítil tvrdý, hladký tvar. Hůl. Pevně jsem ji sevřel a s námahou se postavil. V uších mi zvonilo a pištělo, ale zvuky z vnějšího světa ke mně nedoléhaly žádné. Zmateně jsem několikrát potřásl hlavou, než mi došlo, že prozatím se budu muset spolehnout pouze na zrak. Lucerna byla na střepy, ale světla bylo v uličce dost i bez ní. Dřevěná konstrukce vozu se výbuchem vzňala a vrhala zpoza hřbitovní zdi zlověstnou rudou záři. Udělal jsem několik opatrných kroků, až se do mého zorného pole dostalo průčelí prvního domu. Když jsem procházel kolem, měl okna v přízemí zatlučená prkny. Teď místo nich a místo dveří zely jen prázdné černé obdélníky. Asi jsme to kapku přepískli s tím střelným prachem. Opatrně jsem překračoval doutnající 320
trosky, rozmetané v širokém okruhu kolem vozu. Dlažba v epicentru výbuchu byla zčernalá a dokonale vyčištěná od všech předmětů lehčích žulové kostky. Po Samkovi ani stopa. Vklouzl jsem do prvních dveří. Někdo do mě ze tmy žďuchl – nebo spíš já do někoho. Fandarel, tasený meč v ruce, se na mě vesele zubil. Pohyboval ústy. „Já tě neslyším,� řekl jsem mu. Nezdálo se, že by to zaregistroval. Řekl jsem mu to znova a on se teprve teď zarazil a bezmocně zagestikuloval ke svým uším. No, takže to jsme dva. Chvíli jsme ze dveří pozorovali hořící vůz – plameny šlehaly slušně vysoko, ale jinak byl na ulici klid. Prozatím. Počítal jsem, že hned po výbuchu se odněkud vynoří Martis s Elanor, aby buď bojovali, nebo prchali, ale po nich ani vidu, ani slechu. Na co k čertu čekají? Až zahřmí? Ztratil jsem trpělivost a naznačil Fandarelovi, že hodlám vyrazit a prohlídnout místo výbuchu. Kývl a následoval mě ven na ulici. Rozhlížel jsem se po troskách – mnoho jich v letu narazilo do zdi, podél které se jich válela slušná sbírka. Některé ještě hořely; opatrně jsem je rozhraboval holí. Konečně! Shýbnul jsem se a vysoko zdvihl drobnou věc. Bledá ručka se štíhlými prsty měla nehty zalité krví a kůži zrudlou popálením. Hodil jsem ji daleko přes hřbitovní zeď. Fandarel se zašklebil a zvedl do vzduchu vztyčený palec. Vzápětí se vrhl zpět ke dveřím. Pochopil jsem a chvíli jsme společně odkopávali hořící kusy, ze kterých začínaly plameny přeskakovat na dům. Tou dobou už jsem byl schopen zachytit alespoň nějaké zvuky. Měl jsem pocit, že slyším dupání, jako by někdo sbíhal po schodech. Martis. Vynořil se venku a naléhavě mě začal tahat za rukáv. Křičel něco o tom, že se kdosi blíží. No, dobře; odkopl jsem posledních pár prken a nechal se vtáhnout dovnitř, potom domem a přes zadní dvorky do další ulice. Martis nás vedl; prchali jsme velice organizovaně, my tři, protože jsme to měli už nacvičené, a Fandarel, protože ten se v neuvěřitelném čase dokáže přizpůsobit čemukoliv. Na první frekventovanější ulici jsme přešli do kroku a začali se tvářit jakoby nic. Čas od času jsem přece jen vrhl rychlý pohled za sebe – pár vyražených oken se dá ještě odpustit, ale podpálit Parlet? To bych opravdu nerad. 321
Konečné zúčtování Shromáždili jsme se v knihovně a posedali kde se dalo. Rozběhla se prudká debata. Stále ještě jsme museli počítat, že máme co dělat s těmi jedenácti zombiemi, které Samko schovával kdovíkde. Elanor a Martis silně zastávali názor, že bychom v zájmu Jokeditova bezpečí měli dům vyklidit, já jsem byl spíš proti tomu. Bez Samka nás sotva dokáží sledovat, a zdálo se mi pravděpodobnější, že bez ohledu na naši přítomnost prostě zaútočí na jediné místo, kde se s námi dosud střetly, a my Jokeditovi odchodem prokážeme medvědí službu. Dost možná by se tahle pře ještě protáhla, a dost možná by nás byla stála krk, nebýt Fandarela. Ten se s nikým radši nehádal a místo toho držel hlídku. „Podezřelá jednotka venku,� houkl na nás v jednu chvíli. Já, Martis a Elanor jsme se nahrnuli do mého pokoje; okno, od včerejška vymlácené, poskytovalo skvělý výhled. O Jokeditovi jsem na okamžik ztratil přehled. Ulicí se k nám ve srovnané formaci blížila skupina aradinských vojáků. „Mažem pro gardu!� křikla Elanor a odskočila od okna. Vrhl jsem se za ní a zapráskl za námi venkovní dveře. Jediný kratičký pohled vlevo stačil – prázdné výrazy ve ztrhaných, šedivých tvářích těch postav v uniformách svědčily o tom, že Romanelliho vendeta nás opět dostihla. Celkem rychle jsme zburcovali dvojici gardistů. Oba chlapíci, ozbrojení meči a kopími, se do Konečné už už chtěli vrhnout, ale přesvědčili jsme je, že bude potřeba ještě dalších posil. Jeden pro ně tedy vyrazil, zatímco druhý, sympatický vousáč trochu podobný Holubinkovi, s námi pádil na pomoc Jokeditovi a ostatním. V Konečné ulici už to žilo bujarým nočním životem. Z okna v průčelí se vykláněl Martis, vysokou fistulí vřískal: „Pomóc! Pomóc!� a „Gardáááá!� a taky „Přepadení!� a ledabyle přitom do shluku před domem pouštěl jednu šipku za druhou. Ječel tak věrohodně, 322
že se v celé ulici otevírala okna a v nich se objevovali zmatení sousedé. Okno do mého pokoje bylo na třísky, dveře vyražené z pantů. Z temného hloučku na prahu se blýskalo – Fandarelův meč lítal vzduchem, jako by nic nevážil, a zatím držel útočníky na uzdě. „Tak si to sežerte!� zařval někdo ochraptěle vlevo ode mne. Krchorád vztáhl ruce nad hlavu a z jeho prstů vystřelily zářivé klikaté proudy čisté energie, zanechávající před očima rudou stopu. Zasyčelo a zasmrdělo to. Elanor radostně zavýskla. Přestal jsem dbát na zkoprnělého gardistu a začal sesílat vlastní kouzlo. V tom kraválu, co dělal Martis, jsem se skoro neslyšel. „Neřvi a kurva střílej!� To byl Fandarel. Asi ho už začínají bolet ruce, stařečka. S gustem jsem nechal první ze žhnoucích střel vybít do toho mizery, který na Fandarela dorážel nejvíc. Spálené tělo se mu zřítilo k nohám vedle několika dalších. „Díky!� zahalekal na mě. Další výboj sjel do zvědavce, který se pokoušel prozkoumat můj pokoj. Bylo mi skvěle, úžasně; Martis vřískal, jako by ho na nože brali – měl by se dát k divadlu, má opravdu talent – Fandarel se oháněl mečem jako bůh pomsty a vzduch jiskřil uvolněnou magií. V okolních domech nespal snad už ani hluchý. Ulicí se rozlehl dupot běžících nohou, blížících se od náměstí. Jako na povel jsem nechal čarování a stáhl se ke zdi jednoho z domů. Elanor, doposud v pokleku pálící ze své kuše, učinila totéž. „Chcípněte, zmrdi!� zařval naposled Krchorád. Garda byla tu. „Jsme zachráněni!� jásal Martis jako najatý. „Sláva garděééé!� Velitel gardy na vládní vojáky jednou dvakrát křikl, když ale zjistil, že na něj nedbají a dál tlačí na Fandarela, bez váhání zavelel k útoku. Těch posledních pět, šest zombií, které se dosud držely na nohou, smetli v pár vteřinách. Vzduchem se začal šířit odporný, hnilobný puch. „Ať žije městská garda!� hulákal Martis a vykláněl se ze svého okýnka jako na opeře. A potom dodal památné a hlasité: „Aradin smrdí!� Načež okýnko zabouchl. 323
V té chvíli už jsem se smál tak, že bych nebyl mocen jediného slova. Nijak to nevadilo; iniciativu převzali Jokedit, Krchorád a velitel gardy. V mžiku byly postaveny stráže. Ostatní gardisté natahali popadaná těla na jednu hromadu před domem. Krchorád, prohlašuje se za doktora, se k nim hned hrnul a jal se provádět podrobné ohledání. Takové, že pokud snad v některém těle ještě zbyla špetka ne-života, postaral se o to, aby na konci mohl konstatovat: „Jedenáct mrtvých, žádní zranění.� Sotva dokončil prohlídku, seskočil Krchorád z odporné hromady a začal veliteli gardy vysvětlovat, kdože to tady vlastně útočil. Jak se mohlo stát, rozléhal se kudůkův hlas ulicí, že skupina zdivočelých vládních zombií – ano, zombií! – zaútočila bezdůvodně na řádného občana? Vůdce gardistů se projevil jako inteligentní muž a obratem poslal jednoho ze svých lidí pro hlavního velitele vládních jednotek∗ sídlících v Parletu. V mezidobí se bavil s Jokeditem a, soudě podle prudkých gest starého alchymisty, nechával si vylíčit okolnosti útoku. Jak poslouchal, jeho tvář rudla hněvem. Dorazivší Aradinovec to tím pádem pěkně schytal ze všech stran. Zatímco na něj Krchorád chrlil svá obvinění, zelenal v obličeji jako nezralá slíva a ve chvíli, kdy Zlatobýl na doložení svých slov popadl jednu z mrtvol pod rameny a nastrčil mu ji až pod nos to vypadalo, že co nevidět omdlí. Ustoupil o několik kroků a začal chabě koktat cosi ve smyslu, že tuto jednotku vůbec nezná, neví kdo ji vedl a s tímhle nemá vůbec nic společného. „Víte, co to je?� hodil mu Krchorád k nohám bezvládné tělo. „To je skandál !� A pak, už docela tiše, dodal: „Pošlete pro starostu.� Cítil jsem se, jako by mě nekromant něčím praštil. Teprve teď jsem si uvědomil, že už před nějakou dobou nabral děj nový, nebezpečnější směr. Malá věc přerůstala ve velkou, a Krchorád to moc dobře věděl. ∗V
tomto případě se nejednalo o Konrada Neobara, ale o velitele jednotek, které do Parletu přitáhly z jiných provincií.
324
Příchod Kryštofa Valdafera na mě udělal dojem – starosta se do Konečné ulice přiřítil na obrovském černém koni, ještě za jízdy seskočil a pevným krokem zamířil k místu činu. Důkladně si prohlédl hromadu mrtvol, zatímco velitel gardistů k němu rychle hovořil; potom se napřímil a pohledem sjel ztuhlého vojáka. Přešel k němu. Gestem, při němž srdce svobodných občanů Parletu doslova zaplesala, bodl ukazovákem směrem k hromadě mrtvol a řekl: „Co to má znamenat? No?� Dílo zkázy bylo dokonáno. Co na tom, že Konrad, který dorazil chvíli po starostovi, se za všech sil snažil situaci nějak uklidnit. Co na tom, že pro vinu vládních neexistovaly důkazy. Co na tom. Dnes v noci to Aradin v Parletu prohrál na celé čáře. To starosta si opravdu chce vyšlápnout přímo na Aradina? NO MAUCTA. (Martis.)
325
