Jak se zbavit nadbytečného podkožního tuku? Tuto otázku si aktuálně klade spousta odborníků, ale především mnoho miliónů lidí!

ÚVOD

Jak se zbavit nadbytečného podkožního tuku? Tuto otázku si aktuálně klade spousta odborníků, ale především mnoho miliónů lidí!

Na perfektně vyrýsovaných tělech profesionálních kulturistů je vidět, že pokud člověk opravdu chce, může upravit své tělesné proporce. V daný okamžik soutěže, kde se tato těla prezentují, však jen málokoho napadne, že proces „rýsování“ probíhá za cenu zcela mimořádného odříkání, a to nejenom ve stravě. Na druhé straně postupy používané kulturisty, nejsou vhodné pro běžnou populaci. Na výše uvedeném příkladu z kulturistiky, bych chtěla poukázat na to, že „když se chce, tak to jde“, jinými slovy řečeno, pokud má člověk dostatečnou motivaci, může dokázat velké věci. A to dle mého názoru platí i pro obezitu a redukci váhy.

Vycházím z faktu, že obezita je akutním problémem dospělých, ale i dětí a to nejen v České republice. Obezitu je nutno chápat jako nemoc, která se podílí na vzniku řady dalších závažných onemocnění. Dětská obezita je zvlášť závažná, protože poznamenává život dítěte již od narození, pokračuje většinou i v dospělosti a má výrazný vliv na psychický vývoj dítěte. Hlavní příčinou nedobrého zdravotního stavu dětí, na počátku třetího tisíciletí, je bohužel špatný životní styl. Pokud život obézního dítě a zdravý životní styl budou dva protikladné pojmy, bude i nadále počet obézních dětí narůstat. Je nutné obézní děti učit a vychovávat ke zdravému životnímu stylu. Jednou z podstatných součástí zdravého životního stylu je výživa. Jídlo, které je nenahraditelným zdrojem živin a jednou z podmínek somatického a psychického zdraví dětí. V průběhu našeho života jídlo získává různý psychický a sociální význam. Jídlo se stává odměnou, únikem před samotou, programem nebo i způsobem komunikace.

5

Cílem mé práce není hodnotit jednotlivé způsoby, jak zhubnout, porovnávat různé diety či alternativní způsoby zdravé výživy. Chtěla bych upozornit na neblahý trend dětské obezity v současnosti a na význam motivace obézních dětí ke změně jejich způsobu života. Motivace je důležitým faktorem, který ovlivňuje naše chování v průběhu celého života. Základ motivačních postojů dítěte se klade v rodině. Avšak nejen rodina a výchova se podílejí na procesu motivování dětí, ale také pedagog a řada dalších činitelů. Najít motivace ke změně, ke zdravému životnímu stylu je prvním krůčkem na cestě v boji proti obezitě.

6

1.

Dětská obezita




Dítě je budoucnost, která je již přítomna mezi námi. (Jan Pavel II.)




Nežijeme proto, abychom jedli, jíme proto, abychom žili.

1.1.

Pojem obezita

Obezita patří k nejzávažnějším zdravotnickým problémům konce 20. století. Zařazujeme ji mezi civilizační onemocnění, která vznikla jako důsledek negativního civilizačního tlaku. Avšak nadváha, obezita, je pravděpodobně tak stará jako lidstvo samotné, o čemž nás přesvědčuje řada historických dokladů.[16] Nadváha nevznikla jako civilizační choroba moderní doby, jak by se mohl někdo při povrchním pohledu domnívat. Vznikla již v dávných dobách jako účelný projev vývojové adaptace člověka na chlad, na podmínky doby ledové. [3]

V krátkém historickém úvodu je vhodné poukázat na některé paralely vývoje názorů na ideální tělesnou hmotnost. Doba ledová a známá věstonická Venuše připomíná ideál ženské krásy značně kulatých tvarů. Nadváha byla nejen estetickým ideálem doby, ale také zdravotní nutností. Šanci přežít měl jen ten, kdo dokázal vytvořit dostatečné tukové rezervy jako zdroj energie, ale i jako tepelnou izolaci. Ideál krásy v období barokních tvarů taktéž lahodil oku dobového pozorovatele, zatímco v 50. letech byla prototypem krásy ženská postava ve tvaru přesýpacích

hodin,

kterou

reprezentovaly

Marylin

Monroeová

či

Jane

Mansfieldová, v 80 a 90. letech a prakticky dodnes slaví úspěchy extrémně vyhublé modelky. Dnešní typy vychrtlých modelek, které vyčerpáním omdlévají na pódiích, by měly být výstrahou novodobých moderních trendů!

Opačným příkladem tělesné hmotnosti je japonské sumo a jeho národní sportovci, kteří mají velmi prestižní postavení. V naší současnosti již dávno neplatí rčení z první poloviny 20. století: tlusté dítě nebo dospělý je vyjádřením zdraví, spokojenosti a životní pohody. Opak je pravdou. 7

Je třeba si uvědomit, že nadváha, účelná pro sedmdesát tisíc let doby ledové, rozhodně není racionální v naší přeteplené civilizaci 21.století. Přesazena z mrazivě kruté doby svého vzniku do hřejivého pohodlí vytápěných bytů, pracovišť a dopravních prostředků se stává adaptační poruchou, chorobou. [3]

Podstata nadváhy je v poruše energetické bilance, tedy v nerovnováze mezi příjmem a výdejem energie ve prospěch příjmu. Protože energii přijímáme stravou a nápoji, jedná se o přejídání. [8] Nelze ovšem vyloučit, že v některých případech jde o poruchu schopnosti zpracování živin nebo snížení základního metabolického obratu v klidových podmínkách v důsledku poruchy produkce a rovnováhy několika hormonů. Tato nerovnováha je provokována nevhodnou skladbou stravy. [8] U více než 95% obézních je nadměrná hmotnost způsobena nepoměrem mezi příjmem a výdejem energie, pouze méně než 5% případů obezity vzniká v důsledku hormonálních a jiných onemocnění nebo při dlouhodobém užívání některých léků. [10]

Obezita je problémem výrazně individuálním, ve kterém hrají velmi důležitou roli dva faktory – dědičnost a psychika. Dědičné dispozice, především obezita matky jsou velkým rizikem pro potomky. U obézních jedinců s tímto faktorem se projevuje jistá tendence organismu k šetření energetických rezerv. Živiny se přednostně ukládají do tukové tkáně a tím vzniká snáze obezita. Růst tukové tkáně je na úkor růstu ostatních tkání. Proto organismus zvyšuje přívod potravy, aby byl zajištěn dostatek živin i pro jiné tkáně. [8] Na vzniku obezity se podílí více faktorů, vždy se jedná o komplex působících činitelů nutričních, genetických, sociálně-ekonomických, psychologických atd. [16]

Mezi riziková období pro vznik obezity patří již období prenatální a časně postnatální, dále předškolní věk a zahájení školní docházky (snížení pohybu, stres, změna stravování), v období puberty se jedná především o dívky, v období dospělosti je vznik obezity způsoben zvláště dalšími faktory (změna zaměstnání, vznik rodinného života, těhotenství a změny po něm, problémy v rodině, práci, klimakterium). [16] 8

Některé výzkumy sledovaly dlouhodobě vývoj obézních dětí až po adolescenci a poukázali, že celé období počínající narozením má význam pro genezi obezity, i když vztahy nejsou jednoznačné a přímočaré. Například 41% dětí s nadváhou v prvním roce života bylo až do dospělosti obézní. Samotná nadváha v časném věku však ještě neznamená fatální predispozici pro pozdější obezitu. [4]

Ohrožení jedinci. Obezita je velmi častým jevem u jedinců, u kterých se vyskytuje obezita v rodině nebo jedinců s nízkým ekonomickým příjmem a nižším vzděláním, psychicky labilních jedinců (stres, deprese, úzkostné stavy), jedinců, kteří přestali kouřit, jedinců léčených některými farmaky ovlivňujícími hmotnost a u těch, kde se v anamnéze objevuje jo-jo efekt1.[16]

Pro diagnostiku obezity se používá řada antropologických parametrů. Základními údaji jsou tělesná hmotnost, složení těla, výška, obvodové a délkové rozměry těla, relativní obsah tuku a aktivní tělesné hmoty, tloušťka kožní řasy. Za normální, optimální, ideální hmotnost je považována váha, která je spojena s minimální nemocností a nejlepší prognózou délky života. Je třeba přihlížet k pohlaví, věku, stavbě kostí a aktivní svalové hmotě. [4]

Pro první orientaci se používal index podle Brocy (BI). BI= tělesná hmotnost v kg / rozdílem výšky osoby v cm a 100. Tento vzorec nebere v úvahu pohlaví, stavbu kostí, věk aj., proto se od něj upouští. Za normální se považují hodnoty 1 a nižší, optimálně kolem 0,9. [4]

Nyní se používá hlavně Queteletův vzorec: BMI= váha(kg) / výška2(m). Za normální se považuje rozpětí u dospělých osob 20,0-24,9. Obezita se obvykle člení na lehkou, střední a těžkou, podle nových kritérií WHO (Světové zdravotnické organizace) do čtyř stupňů (Tab.č.1). Dosahuje-li hmotnost 30-40% nad tabulkové hodnoty, znamená vysoké riziko onemocnění kardiovaskulárního systému a životně důležitých orgánů. BMI vyšší než 45 je považován za obezitu morbidní. [4] Hodnota BMI pod 20 je klasifikována jako tendence k podvýživě. [8] 1

Jo-jo efekt funguje jako výrazné střídavé zvyšování a snižování hmotnosti jedince při opakování redukční diety bez změny životního stylu.

9

Tabulkač.1 Index tělesné hmotnosti (BMI) podle WHO 1998. [4]

STUPEŇ

BMI

nadváha

25,1-30

1. stupeň obezity

30,1-35

2. stupeň obezity

35,1-40

3. stupeň obezity

40,1-45

morbidní obezita

45,1 a více

Obvod pasu je podle nejnovějších výzkumů velmi dobrým kritériem pro odhad zdravotních rizik. Jak je uvedeno v tabulce č.2, nadměrný odvod pasu - u mužů více než 94 cm a u žen více než 80 cm, signalizuje zvýšená zdravotní rizika. [13]

Tabulka č.2 Zvýšená rizika stanovená na základě obvodu pasu. [13]

Pohlaví

Zvýšené riziko

Velmi vysoké riziko

Mužské

přes 94 cm

přes 102 cm

Ženské

přes 80 cm

přes 88 cm

Existuje ještě jeden termín pro označení obezity, který se nazývá „skrytá obezita“. Týká se takových jedinců, kteří se sice vejdou do rozmezí BMI 20-24, ale přitom je na nich zřetelně vidět, že tam, kde by měly být svaly, je jen tukem zdegenerovaná tkáň. Takový stav je vlastně horší než střední nadváha (BMI okolo 28). [8] Tabulky uvádějící ideální tělesné hmotnosti, mohou být zavádějící, protože důležitá je hmotnost aktivní svalové hmoty tělního tuku.[8]

10

Součástí zdravého životního stylu je výživa. Člověk během historického vývoje měnil výběr potravin, způsob jejich získávání i možnosti úpravy. Výživa je zdrojem energie, potřebných živin, vitamínů a minerálních látek. Je ovlivňována socioekonomickými podmínkami a měla by člověka uspokojovat také z hlediska psychologického. Vyvážená strava s dostatkem všech základních živin včetně minerálů a vitamínů je nejdůležitější v době tělesného a duševního rozvoje v dětství a dospívání. [16]

Typická dnešní česká strava je charakterizována nadměrným energetickým příjmem, který způsobuje zejména vysoká spotřeba tuků. V těch pak převažuje vysoká spotřeba tuků nasycených, tedy převážně živočišných (máslo, skryté tuky v mléčných a masných výrobcích) oproti nízké spotřebě tuků nenasycených, tedy zvláště olejů (tepelně nezpracovaných) a ryb. Dalším znakem je vysoký příjem cukrů, resp. sladkostí a sladkých nápojů oproti nízkému příjmu ovoce a zeleniny. [18]

Klíčovou zásadou správné výživy je heslo „pestrá strava – základ zdravé výživy“. Pro dětskou populaci musíme zhodnotit nejen pestrost, ale výživu také uzpůsobit specifickým požadavkům dětského organismu a současným stravovacím zvyklostem dětí. [18] Tři hlavní pravidla zdravého stravování, pro výběr vhodných potravin jsou tato: rozmanitost, přiměřenost, prospěšnost. [2]

Výživa může posílit i poškodit naše zdraví. V následující tabulce je znázorněno množství a skladba stravy v případě nedostatku, či nadbytku potravy a její možné následky.

11

Tabulka č.3 Množství a skladba stravy [18]

- <-------------------------------- O -----------------------------> + Nedostatek potravy - nedostatek základních živin, vitamínů, minerálů - chronická podvýživa

Pestrá strava - v přiměřeném

Nadbytek potravy - nevhodná skladba stravy,

množství

nadbytek živin

- udržování

- nadváha, obezita

*chudokrevnost (deficit Fe)

přiměřené

*srdečně-cévní

*osteoporóza (deficit Ca)

hmotnosti

onemocnění

*struma, nedostatečná funkce

*přispívá zdraví

štítné žlázy (deficit J)

*nádorová onemocnění *obezita

*kurděje (deficit vitaminu C)

*cukrovka

*šeroslepost (deficit vitaminu

*zubní kaz

A) *křivice (deficit vitaminu D)

Základním faktorem motivujícím většinu naší populace k nevhodnému stravování, je relativní ekonomická náročnost „zdravé“ výživy. Každý chce hodně jíst, ovšem s co nejmenšími náklady. Výsledkem je obrovská spotřeba levných potravin, které však patří mezi nejméně vhodné. [6]

Neexistuje ideální režim stravy použitelný pro každého jedince. Jednotliví vědci i ústavy definují pojem ideální výživa. Je spousta diet, které mají své pro i proti, ale univerzální řešení v této oblasti nalezeno nebylo. Nikdo není schopen ověřit efekt a důsledky dlouhodobého použití toho kterého specifického výživového stylu. Záleží vždy na individuálním přístupu k jedinci i jedince k zdravé výživě a snaze komplexního řešení jeho problému s výživou.

12

Zásady moderní racionální výživy: [8] ⇒ Moderní racionální výživa by měla být směsí různých výživových stylů, protože v každém z nich je možné najít něco pozitivního. ⇒ Moderní racionální výživa by měla respektovat individuální potřeby jednotlivce v závislosti na pohlaví, věku, fyzické aktivitě a genetických dispozicích a případně na aktuálním zdravotním stavu. ⇒ Moderní racionální výživa musí respektovat vědecké objevy a připustit nezbytnost cílené konzumace moderních forem potravin (tzv.funkčních) a speciálních doplňků stravy. ⇒ Moderní racionální výživa musí opustit nic neříkající obecná doporučení a zastaralá pravidla, pohodlná pouze pro úředníky.

Pojem zdravá výživa je velmi úzce spojen se zdravým životním stylem. Aktuálnost zdravého životního stylu a výživy prezentují snad všechny deníky a jiné časopisy věnované životnímu stylu, avšak opakují jen ty samé obecné pokyny zdravého stravování. Zdá se, že věda a její výzkumy, přes veškeré své úsilí není schopna nalézt jednoduché řešení a odborníci neví, jak bychom měli přesně jíst.

Fořt [8] ve své publikaci poukazuje na smutný fakt, že nové objevy v oblasti zdravé výživy vznikají v podstatě až při studiu příčin nějakého chorobného stavu. Poukazuje na to, že věda je dnes poplatná průmyslu, to znamená kapitálu, stejně jako politice, je zmítána rivalitou a ocitá se pod tlakem farmaceutického průmyslu. Je vhodné upozornit na jednu zásadní věc, a to na vliv zemědělskopotravinářského průmyslu. Veřejnost tak podléhá nenápadnému tlaku zmíněného komplexu, který nezajímá nic jiného než zisk (spíše než na kvalitu potravin se hledí na kvantitu). Kvalitu potravin, které v současnosti konzumuje většina populace nelze ovlivnit. Je možné se pouze vyhýbat tomu nejhoršímu a aktivně ovlivnit způsob stravování. [8]

13

Lze doplnit pár základních faktů pro formulaci optimální výživy; [8] •

většina lidí konzumuje minimálně o 1/3 víc energie, než stačí ke zdravému životu,

•

souvislost mezi kvalitou zdraví a kvalitou výživy je již přesvědčivě dokázána,

•

změna skladby stravy může pomoci při léčbě a může zabránit rozvoji řady civilizačních chorob,

•

rozhodující je kvalita nikoliv kvantita stravy,

•

současné potraviny nemohou zajistit dostatečné množství ochranných látek,

•

většina lidí porušuje zásady správného životního stylu,

•

mnoho lidí podléhá neetické reklamě na nevhodné potraviny,

•

mnoho lidí užívá léky, zhoršující kvalitu využití přijatých živin a ochranných látek,

•

neexistuje univerzální typ „zdravého“ stravování, existují však nezbytné podmínky k naplnění pojmu „zdravá“ výživa.

Stravování mládeže stále patří k vážnějším problémům naší generace. Sonda provedená na ostravských školách (8 základních škol a 2 střední školy) poukazuje na nedostatky ve stravování mládeže (výsledky byly prezentovány na interdisciplinární konferenci „Optimální působení tělesné zátěže a výživy v Hradci Králové, září 2001). [16] Z tohoto šetření vyplynulo, že stravovací režim je u velké části mladé populace zcela porušen a je nevyhovující, stejně jako skladba stravy. Z mnoha údajů a grafů lze vybrat alespoň následující a shrnout do níže uvedených tabulek.

Ve sledovaném souboru byla zjištěna nadváha u 20,8% studentů středních škol. Za závažné zjištění autorky považují fakt, že u 1,4% (8) děvčat a u 2,8% (4) chlapců byl zjištěn BMI nad 30, u jednoho z chlapců dokonce 41,4.

14

Tabulka č.4 Stravovací zvyklosti a znalosti žáků a studentů [16]

6.- 9. TŘÍDA

STŘEDNÍ ŠKOLA

ANO

NE

ANO

NE

Každé ráno snídám

52,31%

47,69%

35,92%

64,08%

Večeřím každý den

84,15%

15,85%

64,26%

35,74%

Občas mám teplou večeři

92,59%

7,41%

86,85%

13,15%

Alespoň 1x denně teplé jídlo

98,4%

1,6%

91,45%

8,55%

85,01%

14,99%

80,48%

19,52%

50,30%

49,70%

59,17%

40,83%

K mým oblíbeným pokrmům patří hamburger, hot dog apod. Koupíš si někdy hamburger, hot dog apod. místo oběda?

6.- 9. TŘÍDA

STŘEDNÍ ŠKOLA

Ve školním týdnu

doma

51,47 %

68,89 %

obědvám

ve školní jídelně

45,84 %

22,02 %

neobědvám

2,69 %

9,09 %

Téměř polovina obézních dětí nesnídá a rodiče jsou přesvědčeni, že to je v pořádku, že tím zhubnou. Opak je pravdou. Děti přicházejí do školy hladové a energii potřebnou k práci získávají z tukových zásob. Když se pak nají, většina stravy je znovu ukládána k doplnění zásob. [10] V kontextu s obezitou dítěte jde především o to, zda rodiče, kteří si reálnou situaci uvědomí, se budou snažit ji řešit vlastními silami nebo se spolehnou na pomoc odborníků. V současné ekonomické situaci a v souvislosti s povahou české populace je evidentní, že samoléčba je daleko reálnější než návštěva specialisty, kterému se bude za služby platit. [7]

Úspěch může mít pouze důsledná a především trvalá změna životního stylu, která v případě dětské obezity bohužel závisí výhradně na přístupu rodičů a jejich znalostech řešení problému. Na druhé straně nelze přičíst vinu jen rodičům,

15

přestože je jasné, že jsou to právě oni, kdo neměli připustit, aby se u dítěte obezita vyvinula. [7]

1.2.

Proč motivovat obézní děti ke změně životnímu stylu

Lidé s výraznou nadváhou mají větší „šanci“ být vážněji nemocní než lidé štíhlí a také dříve umírají. Paradoxně hůře jsou na tom muži s relativně menší nadváhou než vyloženě otylé ženy. Asi je to tím, že není jen jedna obezita. [8]

Obezita ženského typu (gynoidního, česky „hruškovitého“) je charakteristická silnými stehny a zadkem, boky a případně i prsy. Z určitých fyziologických důvodů je méně riziková, alespoň do přechodu. Obezita mužského typu (androidního) je stav typický především pro muže, charakteristický relativně hubenými dolními končetinami a velkým vystupujícím břichem. [8] Mužský typ nadváhy a obezita je spojen s vyšším rizikem vzniku nebo zhoršením některých chorob jako jsou: oběhová onemocnění, diabetes, nádory tlustého střeva, impotence, astma. Ženský typ nadváhy a obezity je spojen s vyšším rizikem vzniku nebo zhoršení těchto chorob: osteoporóza, sterilita, žlučníkové kameny, artróza, křečové žíly, rakovina prsu, dělohy a vaječníků, vznik nebo zvýraznění celulitidy. [8]

Obezita u dětí a dospívajících ovlivňuje řadu nejen zdravotních faktorů. Snížení hmotnosti u obézních dětí se doporučuje vzhledem k psychosociální zátěži dítěte a taktéž k prevenci kardiovaskulárních onemocnění v dospělém věku - 80% dětí s nadváhou zůstává i v dospělém věku obézní. [16]

I když psychické strádání dítěte, které je vinou své tloušťky neobratné a nestačí při hře a sportu svým vrstevníkům, není zanedbatelné, zdravotní následky nadměrné hmotnosti jsou vážnější. [10]

16

Rizika a komplikace související s obezitou zasahají do různých oblastí. Hlavní nebezpečí obezity spočívá v řadě dalších onemocnění, která se s obezitou pojí a komplikují její průběh. Lze vymezit čtyři takovéto oblasti: [16]

1) obecné komplikace (nižší pohyblivost, vyšší nároky a zhoršená činnost dýchání, menší fyzický výkon a snížená tělesná zdatnost, zhoršení obrany schopnosti, častější nemoci, zhoršení hojení ran), 2) přetížení

systémů

(kardiovaskulárního,

opěrného,

venosního,

pulmonálního, obraného a imunitního systému; kožní a gynekologické komplikace) 3) metabolické komplikace (diabetes 2.typu, hypertenze, hyperlipidémie, hyperurikémie, jaterní steatóza s cholelithiasou, syndrom polycystických ovarií) 4) psychické komplikace (deprese, poruchy meziosobních vztahů, poruchy vnímání skutečného stavu těla)

U dětí trpících nadváhou a obezitou je větší riziko vzniku vyššího krevního tlaku a zvýšené klidové tepové frekvence (důsledkem je přetížení srdce). Takové děti mají zvýšenou produkci inzulinu a naopak sníženou toleranci ke glukóze, ve vyšším počtu trpí plochou nohou, přetížením kloubů dolních končetin a kožními problémy (plísně a infekce v záhybech kůže). Vážnější jsou i jejich problémy psychického rázu. V období puberty se tyto děti častěji uchylují ke kouření, které považují za jeden ze způsobů snížení nadváhy. [7]

Zdravotní riziko mírné nadváhy je pravděpodobně malé, pokud se po mnoho let udržuje stabilní hmotnost a poměr svalové hmoty a tuku. Stoupající věk není omluvou pro zvýšení tolerance k výraznému vzestupu hmotnosti. [8]

Redukce obezity nezbytně vyžaduje změnu životního stylu. To může dokázat pouze ten, kdo je o nezbytnosti této změny přesvědčen, kdo dokáže pochopit základní principy vzniku, prevence i léčení obezity, kdo dokáže zakomponovat potřebné změny do svého života a kdo s jejich realizací nejen začne, ale vytrvá v ní po celý zbytek života. [19]

17

Několik obecných rad a doporučení k hubnutí: [8] 1. pokuste se o komplexní přístup, 2. změňte životní styl, 3. zajistěte si podporu okolí, 4. naučte se mít pevnou vůli a vytrvalost, 5. omezte příjem energie, 6. nepoužívejte léky na hubnutí, 7. choďte do psychologické poradny nebo na skupinovou behaviorální terapii2, 8. nepoužívejte „diety slavných“, (ve smyslu diety filmové hvězdy apod., ale jen diety odborníků na výživu), 9. nezkoušejte „zaručeně zázračně působící“ doplňky stravy, zasílané na dobírku, 10. k redukci nepoužívejte dehydrataci (nedostatek tekutin), včetně sauny.

Nejvhodnější léčbou obezity v dětském věku je spojení diety se zvýšenou pohybovou aktivitou nácvik správných stravovacích návyků. Musí být stanoveny reálné cíle. Za bezpečný je považován hmotnostní úbytek přibližně 0,5 kg za týden, maximální hmotnostní úbytek by se měl pohybovat mezi 0,5 - 2 kg za měsíc. V pubertě, kdy dítě rychle roste, postačí udržovat stávající hmotnost. [10]

1.3.

Současná situace v ČR

K příčinám nepříznivého zdravotního stavu české populace patří především nízká pohybová aktivita, nevhodné stravovací návyky, velká psychická zátěž a konzumní přístup k životu. Důsledkem je nárůst výskytu civilizačních chorob, snížená střední délka života, stoupající procento obezity, nádorových onemocnění, alergií a psychických poruch. [16]

2

Behaviorální terapie je léčba pomocí výchovy ke správnému výživovému chování a životnímu stylu. Je to oficiálně schváleny „léčebný“ postup, který nemusejí provozovat jen lékaři. [7]

18

V ČR postihuje obezita všechny sociální vrstvy společnosti, aniž by byla četnější u některých specifických skupin. V případě skupiny, kterou můžeme pracovně nazvat „horních deset tisíc“, je zásadní příčinou obezity životní styl, zahrnující obchodní obědy a večeře, rauty a bankety, jež musí absolvovat ten, kdo chce ve světě byznysu a umění prorazit, a kdo tudíž musí být „viděn“. Ti méně majetní, nicméně „dobře situovaní“, si zvykli na soukromá rodinná setkávání, případně na „party“, tradičně spojené s přejídáním. Tento styl je běžný u střední a vyšší vrstvy na celém světě a nyní i u nás. To by mohlo vysvětlit nebývalý vzestup výskytu obezity v posledních letech jak ve vyspělých, tak v hospodářsky zaostalých zemích. [7] V ekonomicky silných zemích však tloustne především populace s nižším vzděláním a nízkými příjmy. Je tomu tak proto, že tito lidé nemají dostatečné povědomí o významu racionální výživy, ale především proto, že jsou zvyklí konzumovat ty nejlevnější potraviny a pokrmy, nemyslet na budoucnost a podceňovat rizika nevhodného životního stylu [7].

Prevalence obezity v celosvětovém měřítku narůstá. V České republice se odhaduje až 25 % výskyt obezity (graf č.1). Je zaznamenán vzestupný trend prevalence obezity v dětském věku, což je velice alarmující fakt. [16] V současné době je v České republice asi 10% dětí obézních. Z obézních dětí zůstává 70-80% obézních i v dospělosti a naopak, asi 30% obézních dospělých mělo nadměrnou hmotnost již v dětském věku. [10]

Graf č.1 Prevalence obezity a nadváhy v ČR podle Cívkové. [16]

19

V České republice byla před několika lety provedena kontrolní studie MONICA, jejímž cílem bylo mimo jiné odhadnout počet osob s nadváhou. Výsledky byly velice alarmující, protože pouze něco přes 22% obyvatel ve věku mezi 34 - 74 lety v okresu, ve kterém byla studie prováděna, mělo přiměřenou nebo nižší hmotnost. [19]

Koncem loňského roku byla dokončena studie „Životní styl a obezita 2005“, která přinesla nové a reprezentativní údaje o výskytu nadváhy a obezity v České republice nejen v dospělé populaci, ale také u dětí. Průzkum provedla agentura STEM/MARK. Dětská populace byla rozdělena podle věku do dvou skupin a jejich obezita a nadváha byla hodnocena podle indexu BMI. [39] Výsledek lze přehledně shrnout do tabulky (viz tabulka č.5).

Tabulka č.5 Obezita a nadváha u dětí od 6-17let 6-12 let

13-17 let

nadváha

10%

6%

obezita

10%

5%

V první věkové skupině je výsledné číslo (20%) dětí s nadváhou a obezitou opravdu alarmující. Každé páté dítě ve věku od 6-12 let trpí nadměrnou hmotností! Nejvyšší podíl dětí s obezitou (18%) je mezi sedmiletými, tedy těsně po změně životního stylu související se začátkem školní docházky. [39] U dospívajících jsou nové údaje naopak o něco příznivější, než se očekávalo. Ve věku 13-17 let klesá podíl dětí s nadměrnou hmotností na 11%. V tomto věku bohužel stoupá podíl dětí s podváhou na 7% (u děvčat je to dokonce 10%). [39]

Poruchy zdraví jsou až příliš často vyvolány právě chybami ve výživě již v raných vývojových fázích. [8] Je nutné, abychom se začali starat o svoje zdraví včas, jinak se o něj budou muset postarat lékaři. U dětí je velmi důležité, aby byly nenásilnou formou a nejlépe vlastním rodičovským příkladem vedeny k péči o zdraví.

20

Za zdraví své i našich dětí si odpovídáme sami, přesto není jeho poškození vždy pouze naše vlastní vina. Až příliš často je to výsledek negativního působení civilizačních faktorů, které mají za následek vznik civilizačních chorob. Obezita je jednou z nejčastějších civilizačních chorob. Mezi faktory, které způsobují civilizační choroby3 se přiřazují: nedostatek pohybu, špatný životní styl, přejídání, špatné stravovací návyky, vysoký příjem poživatin a zneužívání medikamentů. [13] Chronická civilizační onemocnění nemohou být nikdy vyléčena nebo alespoň „držena na uzdě“ chronickým použitím farmak, pokud pacient trvale nezmění způsob stravování, případně aspoň dočasně nerealizuje specificky upravenou formu výživy, obohacenou speciálními doplňky stravy. [6]

Lidé v České republice nejčastěji umírají na oběhová onemocnění a rakovinu, které taktéž patří mezi civilizační choroby. Jsou to nemocí, z kterých máme strach, ale co proti tomu děláme? Většinou málo nebo se často zajímáme o své zdraví až, když nastanou nějaké komplikace.

Myslím si, že je velmi důležitá prevence již v raném období našeho života (v dětství) a s ní související motivace k zdravému životnímu stylu. Měli bychom věnovat

mimořádnou

pozornost

stravování

dětí,

v současné

době

jsou

nejohroženější skupinou. U obézních dětí je motivace ke zdravému životnímu stylu a k jeho změně velmi potřebná, tato motivace je nutná pro jejich další vývoj fyzický i psychický.

1.4.

Obezita v celosvětovém měřítku

Nad veškerou pochybnost – lidí s nepřiměřeně vysokou hmotností v posledních letech přibývá. Jsou země jako např. ostrovy v Tichomoří, kde je tloušťka neboli obezita považována za symbol prosperity a kde má nepřiměřeně 3

Mezi další civilizační choroby se řadí například diabetes 2.typu, oběhová onemocnění, arterioskleróza, deprese, stres, osteoporóza atd.

21

vysokou hmotnost velká většina lidí. V mnoha zemích civilizovaného světa jsou však lidé orientováni správně a považují obezitu za negativní jev nebo za nemoc (a tou obezita bezesporu je!); přesto je výskyt nadváhy a obezity ve většině těchto zemí vysoký a stále stoupá. [19]

Lidé žijící v současné střední a západní Evropě a severní Americe většinou pracují v povoláních, která nevyžadují velkou svalovou aktivitu. Změna životních podmínek, změna životního stylu charakterizovaná nedostatkem tělesné práce, pohybu, méně fyzicky náročnou prácí v domácnosti, častými fyzickými stresy, kouřením cigaret je doprovázena nadbytkem velmi snadno dostupných a kaloricky bohatých potravin. Tyto faktory negativně ovlivňují zdravotní stav jednotlivce i celé populace. [18]

Problém rozvojových zemích je druhý extrém nadbytku potravy. Nejsou to civilizační (chronická) onemocnění, která by sužovala tyto národy, ale hlad a chronická podvýživa z nedostatku potravin, které jsou nejčastější příčinou smrti v těchto zemích. Nesmíme však problematiku obezity v rozvojových zemích podcenit, protože sociální vrstvy s vyšší životní úrovní v této společnosti se taktéž stravují nezdravě a nadměrně přijímají potravu.

Výskyt obezity dosahuje u dospělých ve většině evropských zemí i v USA 10 – 20%. Nadváhou (BMI > 25) trpí více než polovina dospělé populace. [10] Situace v Evropě není nikterak radostná. Nejnovější údaje zdravotních statistiků hovoří o tom, že české ženy jsou ve výskytu obezity na 4. místě v Evropě. Udává se číslo 27%. V pomyslném žebříčku jsou hned po ženách států bývalé Jugoslávie, Řekyních a Rumunkách. Čeští muži jsou na tom ještě „lépe“, jsou totiž na třetím místě v Evropě s 25%. [8]

Způsob výživy v posledních letech přispívá k nárůstu dětské obezity a tento fakt potvrzují také americké prameny. V USA výrazně stoupl výskyt nadváhy u dětí poměrně raného věku. Počet dětí s nadváhou ve věku 4 - 5 let se v posledních deseti letech zdvojnásobil. Podobné zkušenosti přicházejí i z dalších zemí [6]. Ve Spojených státech je 11% dětí obézních, 14% dětí má nadváhu a je v budoucnosti ohroženo obezitou. [10] 22

Obezita je u dětí a dospívajících velmi rozšířena a nevyhnula se ani vyspělému Švýcarsku, postiženo je 8 - 10% dětské populace. Problematikou léčby obezity u 11 – 15-leté mládeže ve Švýcarsku se zabývají již řadu let tři pracovní skupiny (bazileská, curyšská, sanktgalenská). [16] Všechny skupiny pracují na stejných principech a prakticky stejnými metodami, jejichž podstatou je docílení změn stravovacích návyků, zvýšení pohybové aktivity a účelného využití volného času. Basilejský program je začleněn do školní lékařské služby, curyšský projekt je součástí preventivních programů jednoho potravinářského koncernu, sanktgalenský program se uskutečňuje v rámci aktivit dětské kliniky kantonální nemocnice. [16]

Koncept

programu se zakládá na týmové spolupráci odborníků v oblasti

výživy, psychologie, sportu, pedagogiky a lékařství. Program nabízí účast na kurzu, který je tvořen setkáváními v průběhu 9-ti měsíců, 14-ti denním táborem a následnými setkáními (po 6-ti a 12-ti měsících po skončení kurzu). Hlavními body kurzu jsou výživa, tělesná aktivita ve volném čase, zvýšení komunikačních schopností dětí a zvýšení sebevědomí. [16]

Výsledky a úspěšnost tohoto kurzu můžeme vidět v podstatném snížení tělesné váhy už v průběhu kurzu. Počet dětí, kterým se během kurzu nepodařilo zhubnout nebo dokonce přibraly na váze se pohybuje mezi 15 - 20%. K vyhodnocení dlouhodobého úspěchu slouží následná setkávání po skončení kurzu. I v tomto směru jsou výsledky velmi povzbudivé: více než polovina dětí stabilizuje svou tělesnou hmotnost nebo dosáhne vytyčený cíl. [16]

Tuto kapitolu můžeme uzavřít větou jednoho otce, který shrnuje zkušenosti s tímto kurzem: „Cesta, kterou jste nám ukázali, je správná. Pracujete s dobře promyšleným a vyváženým konceptem, ale cesta k úspěchu je mnohem delší a tvrdší, než jsem si na začátku kurzu představoval.“ [16]

23

2.

Motivace chování dítěte


Motivace je vnitřní elán. (Denis Waitley)
Motivace začíná touhou, když něco chceš, máš motiv to získat. (Denis Waitley)

2.1.

Vymezení základních pojmů

Motivace je psychologický proces vedoucí k energetizaci organismu, usměrňuje naše chování a jednání pro dosažení určitého cíle. Vyjadřuje souhrn všech skutečností – radost, zvídavost, pozitivní pocity, očekávání, které podporují nebo tlumí jedince, aby něco konal nebo nekonal. [37]

Motivace zahrnuje tři základní složky: [31] a) aktivace chování (energetizace); pudy, instinkty, potřeby atd., b) řízení chování (zaměření na cíl); postoje, zájmy, hodnoty, zde má velký význam učení a výchova, c) udržování chování (jednání); vůle, aspirace, úspěch.

Funkcí motivace je účelová selekce tendencí, tj. prosazení určité tendence proti jiné z hlediska subjektivní naléhavosti (např. jít na schůzi místo na oběd). [31] Chceme-li někoho motivovat (včetně sama sebe), musíme pochopit motivy určující toto jednání. [25] Motiv lze považovat za základní jednotku motivace. Motivy jsou předpokládané příčiny našeho jednání. K rozlišení pojmů motivace a motiv lze říci, že pojem motivace vyjadřuje více či méně krátkodobou tendenci, tedy proces, kdežto pojem motiv vyjadřuje v čase relativně stálou předpokládanou motivační dispozici. Je však třeba zdůraznit, že motivace a motiv jsou vnitřní psychické fenomény (intrapsychické děje – vnitřní činitelé). Vnější objekty nelze chápat jako motivy. [31]

24

Motivace chování dítěte může vycházet jak převážně z vnitřní pohnutky, potřeby dítěte (motivy), tak převážně z vnějšího popudu, vnější pobídky, (tzv. incentivy). Dítě, které jí, může jíst proto, že mělo hlad – nemělo uspokojenou potřebu potravy – nebo proto, že vidělo chutné jídlo – incentiva schopná vzbudit jeho potřebu potravy [24]. Motivy jsou takové duševní projevy, které aktivizují lidské chování, zaměřují je na určitý cíl a v tomto směru je udržují po určitou dobu. To znamená, že motivy určují: [35] a) směr, zaměření určité aktivity, b) intenzitu takové aktivity, c) délku jejího trvání.

Vnitřní motivací rozumíme motivy spjaté přímo s nějakou činností – zejména zvídavost, funkční libost (radost z činnosti, líbí se mi to, dělám to rád). Vnější motivace zahrnuje motivy zprostředkované – odměna a trest, pochvala, prestiž, perspektiva dosažení osobnostní hodnoty (když se to dítěti podaří, dostane kolo). Rozdíl mezi vnitřní a vnější motivací je třeba chápat jako relativní. Působí obojí a obojí můžeme využívat. Zdůrazňujeme jedny nebo druhé aspekty motivace podle situace, věku a vyspělosti dětí. [39] Typickou dnešní vnější pobídkou, především pro dospělé, jsou peníze.

Vlastní motivy obézního dítěte jsou osobní příčiny určitého chování – jsou to pohnutky, psychologické příčiny reakcí, činností a jednání dítěte zaměřené na uspokojování určitých potřeb. Vznikají na základě interakce vnitřního stavu dítěte a vnějších, aktuálně působících podnětů. [35] Motivy jsou velmi rozmanité, během života se mění a mohou se měnit i v průběhu určité činnosti (jednání). [25] Motivy se projevují tím, že buď chceme něco získat nebo se pokoušíme něčemu vyhnout. Síla motivu pak ovlivňuje kvalitu a intenzitu našeho chování. [32] Každý motiv vedoucí k jednání vyrůstá z potřeby a touhy ji uspokojit. Nemá-li tělo dostatek energie, sdělí to mozku a dítě pocítí hlad. Pocit hladu pak vyvolá potřebu jídla. [25]

25

Za základní formu motivů dítěte jsou pokládány potřeby, ostatní formy se vyvíjejí z potřeb. Potřeba jako stav nedostatku nebo nadbytku něčeho, nás vede k činnostem, jimiž tuto potřebu uspokojujeme. [37] Potřeby můžeme rozdělit do dvou kategorií; [35] a) biologické (primární) - potřeba dýchaní, potravy, bezpečí, spánku apod., biologické potřeby, pudy jsou vrozené a slouží k přežití, uchování existence člověka, b) psychosociální (získané) - sociální (vzdělání, kulturní život apod.) a psychické (radost, štěstí, láska apod.), psychosociální potřeby vznikají na základě zkušenosti a slouží především k integraci člověka do lidské společnosti.

Americký psycholog Abraham Maslow je autorem stupňovitého řazení potřeb, které v hierarchickém systému organizoval podle jejich naléhavosti pro člověka. Potřeby vyšší se objevují až po uspokojení potřeb nižších. Dítě má obvykle potřebu tvořivosti, hrát si, pokud není hladové, je v bezpečí, je milováno a je uznáváno. A naopak, dítě netouží např. po nových hračkách, když mu někdo ubližuje, je ohrožován nějakou katastrofou nebo je hladové. [37] Maslowovo uspořádání potřeb od „nižších“ (základních) k „vyšším“ je následující; [31] -

fyziologické potřeby: potravy, nápojů, spánku, odpočinku, útulku a sexu,

-

potřeby jistoty: bezpečí, ochrany, péče a pomoci,

-

potřeby náležení a lásky: přijetí druhými, přátelství a lásky,

-

potřeby sebeocenění a úcty, uznání a prestiže,

-

potřeby sebeaktualizace (seberealizace): potřeba realizovat plně svůj potenciál produkce a tvořivosti, jakož i rozvoje osobnosti, k nimž patří i potřeby poznávání a estetických zážitků.

Ačkoliv se v lidském životě objevuje celá řada nejrůznějších motivů, po určité době dojde k jejich diferenciaci a hierarchizaci. Motivy vytvářejí určité komplexy, které dítě stimulují jednat za určitých okolností určitým způsobem. Děje se tak pod vlivem učení: na základě získávání určitých osobních zkušeností a

26

přejímáním hotových motivačních vzorců (např. postojů), které jsou v této formě prezentovány společností. [35] Klíčem k motivování dítěte k nějaké činnosti je poznání, která z potřeb je pro něj v daném čase nejvýznamnější. Síly motivace nejsou univerzální. Jsou subjektivní a mohou se změnou priorit měnit. To, co člověka motivuje dnes, může být už zítra bezobsažné a neužitečné. Následující tabulka obsahuje přehled emocí a potřeb, které vyvolávají lidskou aktivitu.[25]

Tabulka č.6 Emoce a potřeby vyvolávající lidskou aktivitu [25]

úspěch obrana

zoufalství

získání něčeho

informace

hněv

pokrok v něčem

učení

ego

láska

zášť

potěšení, radost

zapojení se do něčeho

ctižádost

pozornost

požitek

autonomie

vyrovnanost

rozčilení

proslulost

sounáležitost

známost

proradnost

poctivost

zrada

řád, pořádek

mír

kamarádství

upřímnost

politika

výzva

pochvala, ocenění

změna

nenávist

rozrušení

čestnost moc

nestrannost slušnost

ukončení

strach

slitování, soucit

zákaz

smířlivost

uznání

důvěra, víra

spolupráce

ochota odpustit

poddajnost podvod, klam rozhodnost

spravedlnost

prestiž odpor usmíření zásadovost

nenasytnost

dodržení slibu

svoboda

chtivost

tvorba

harmonie

respekt

vykonání povinnosti

odpovědnost

přesvědčivost

odplata

bezpečí

sebezdokonalení

jednoduchost

status

podpora

marnivost

úcta

důslednost

štěstí

shoda

vzdělání

čas

snížení (odstranění) stresu

jednota, svornost

závazek, povinnost

27

(vy)řešení stálost sdílení sebehodnocení vítězství vize

Postoj je odvozenou, naučenou motivační dispozicí. Představuje pohotovost reagovat určitým způsobem na nějaký, motivačně účinný podnět. Postoje slouží ke snadnější orientaci ve světě a tím dítěti dodávají jistotu. Trvalejší a obecnější postoje stimulují v určitých situacích obdobné vzorce chování a tímto způsobem činí lidské jednání srozumitelnější a předvídatelnější. [35]

Je velmi důležité a nezbytné, abychom jako budoucí pedagogové dokázali děti nejen vhodně motivovat, ale také u nich vzbudit zájem, zvídavost. Právě zájem je získaný motiv, který se projevuje kladným vztahem dítěte k předmětům nebo činnostem, které ho upoutávají po stránce poznávací nebo citové a mohou být tím pravým hnacím motorem k učení. (Vyhraněný zájem označujeme pojmem záliba.) Také stanovení cíle u dítěte přispívá výrazně k motivaci něco činit. Cíl můžeme charakterizovat jako uvědomělý směr aktivity, když chceme něčeho dosáhnout, něco vykonat, něčemu se vyhnout, něco dělat či nedělat apod. Další související termín je ambice. Aspirace (ambice) je snahou o sebeuplatnění, vyniknutí. Někdy se označuje také jako ctižádost. [37]

Všechny tyto uvedené termíny bychom měli brát na zřetel při snaze motivovat dítě k určitému chování. Motivace je nejdůležitějším prvkem zvýšení zájmu o určitou činnost. Je řada prostředků, kterými můžeme záměrně působit na zvýšení výkonů jednotlivce nebo skupiny a vyprovokovat jejich zájem. [39]

2.2.

Potrava jako potřeba – pud obživný

Biologickou potřebu potravy můžeme nazvat pudem obživným. Slouží k uchování biologické existence jedince, a proto je velmi silný. Potřebu jídla a pití signalizuje pocit hladu a žízně. Tato pudová potřeba stejně jako většina ostatních, je ovlivněna psychosociálně. Proto může za určitých okolností dojít k jejímu potlačení či deformaci. [36]

28

Pocit hladu nevyvolávají stahy prázdného žaludku. Hlad pociťují i lidé, kterým byl žaludek ze zdravotních důvodů chirurgicky odstraněn. Vědci zjistili, že na regulaci příjmu potravy se podílejí nejenom dvě rozdílné oblasti hypotalamu (jedna část iniciuje příjem potravy a druhá jej zastavuje), ale i další oblasti mozku (regulace potravního chování na základě údajů o hladině krevního cukru – glukózy). Další teorie zdůrazňují úlohu tukových buněk při regulaci příjmu potravy. [32] Pocit hladu nemusí odpovídat skutečné potřebě potravy, souvisí spíše s rozvrhem jídla v průběhu dne, zesiluje se v obdobích, kdy je člověk zvyklý jíst, ale nejí. S fyziologickým hladověním pocit hladu narůstá jen po určitou mez, pak dochází k útlumu. Celkem spolehlivým signálem hladovění je kručení v žaludku. [30] Ačkoliv hlad má fyziologický původ, chování zaměřené na potravu zahrnuje víc, než organickou potřebu. Zahrnuje i takové věci, jako jsou apetit, skryté cíle a estetická radost, které se vinou celou škálou lidské motivace. [30] Lidé začínají pociťovat hlad už po několika hodinách bez jídla. Hlad člověka podněcuje k tzv. alimentárnímu (potravnímu) chování, které se dělí na etapy apetence a konzumace. Apetenční fáze zahrnuje pocity hladu a chuti, které iniciují vyhledávání potravy. Konzumace spočívá v přijímání potravy, je obvykle provázena příjemnými smyslovými zážitky a končí pocitem nasycení. [32]

Je nutno ještě rozlišit fyziologické a psychické nasycení; druhé předchází prvému, což znamená, že pocit nasycení je tu dříve, než dojde k fyziologickému nasycení. Fyziologické nasycení probíhá pomaleji jako výsledek látkové přeměny zkonzumované potravy (tzn. vyrovnává se hladina glukózy v krvi a přemění se glukóza v glykogen v játrech). Jedení trvá tak dlouho, pokud podněty ze žaludku není signalizováno nasycení jako pocit. [30]

Jídlo není jen cílem, ale i prostředkem. Primárně je předpokladem přežití, ale ovlivňuje také tělesnou hmotnost (v limitu daném genetickou dispozicí). Regulací příjmu potravy je možné dosáhnout štíhlosti a změnit žádoucím způsobem proporce své postavy. Tímto způsobem lze rovněž vyjádřit vztah k sobě samému, resp. k vlastnímu tělu. Děti, mládež i dospělí jsou schopni svoje těla

29

ničit (ať už esteticky nebo biologicky) nadměrným nebo nedostatečným příjmem potravy. [36]

Uspokojení, které přináší jídlo, bylo častokrát v historii lidstva odmítáno. Zejména reformní kazatelé usilovali o zákaz nadměrného hodování. Jídlo z jejich hlediska bylo nutností, ale nesmělo být příjemností. Kalvín (16. stol) i Savonarola (15. stol.) vydali seznam hříšných jídel, mezi něž patřily např. zavařeniny, zvěřina, drůbež a sladké pečivo. V této době chodily po domácnostech kontroly a domovní prohlídky a zjišťovaly, zda lidé tato jídla nekonzumují. V tomto směru bylo vyslýcháno služebnictvo a děti. [36] Ani odmítání jídla jako potřeby dokázat svou schopnost ovládat vlastní tělo, resp. potvrdit svou hodnotu askezí, není z historického hlediska ničím novým. Již ve středověku se snažily zejména zbožné ženy dosáhnout tímto způsobem ocenění, askeze byla spojována s vírou a chápána jako projev duchovní síly a pravé zbožnosti. I když cíl hladovějících není v dnešní době stejný, shodné je jejich úsilí o přiblížení se dokonalosti, aktuálnímu společenskému ideálu, ať už je definován tělesně nebo duchovně. [36]

Ovládání hladu je jedním z prostředků sebepotvrzení, askeze, může sloužit jako zdroj sebeúcty, takový člověk dává najevo, že není otrokem pouhého pudu a jeho vůle je silnější než nějaké tělesné potřeby. [36] Pro řadu lidí je prastarý problém hledání rovnováhy mezi požitkem z jídla a askezí stále aktuální. Jedno extrémní řešení nabízejí diety a půsty, při nichž se člověk v oblasti příjmu jídla dokonale ovládá. Snaha o sebeřízení je přitom plně uspokojena. Po různě dlouhých asketických obdobích však zpravidla následuje druhý extrém, tedy přejídání. Existují lidé u kterých v oblasti jídelního chování převládne sklon k askezi, zatímco jiní jedí po celý život více než je zdrávo. [32]

U některých lidí můžeme mluvit o alimentačním libidu, to znamená situaci, kdy se jídlo stává zdrojem slasti. V těchto případech může jídlo sloužit jako náhrada za nedostatek lásky, úspěchu apod. Ulehčuje zvládání zátěže a vyrovnává emoční rozlady jakéhokoli původu. Prostřednictvím uvolněné energie, která v potravinách je, zejména ve sladkostech, poskytuje uklidnění, potlačuje

30

strach a úzkost. Nejde tedy jen o náhradní aktivitu, která odpoutává pozornost, ale i o energetický efekt. [35] Vztah mezi emočními prožitky a příjmem potravy je poměrně složitý. S příjmem potravy jsou asociovány vzpomínky na láskyplnou a uklidňující péči rodičů v raném dětství. Na mnoho dětí tak mají zejména sladká jídla, jakými jsou čokoláda, buchty či zákusky, uklidňující vliv. Děti, které prožívají úzkost, zpravidla jedí více než obvykle. Depresivní stavy naproti tomu často provází dlouhodobé snížení apetitu. Komplikovanější situace např. nastane u člověka, který drží dietu, z nějakého důvodu u něj vznikne depresivní stav, pak se zpravidla přestane kontrolovat a „sklouzne“ k přejídání. [32]

Od potřeby potravy se odlišují apetity „chuti na něco“, které jsou návykem: v oblasti alimentačního chování např. návyk konzumovat určité pochutiny, třeba kávu, zmrzlinu apod. Nevycházejí tedy z biogenních potřeb, ale hédonické (příjemné) povahy určitého návyku na něco (např. zmrzlina chutná, ale nemá téměř žádnou výživnou hodnotu). [31] Další termín, velmi blízký apetitu, je tzv. specifický hlad, vycházející z potřeby určité specifické látky, např. určitého vitaminu nebo minerálie, který se projevuje specifickou chutí na něco (např. dítě, které má nedostatek soli, pociťuje specifický hlad na slané, má potřebu více solit apod.) [30]

Jedení samo je dovršující reakcí v komplexu alimentárního chování, které je určováno celou řadou biologických, sociálních a kulturních faktorů. Pudová síla hladu je dána významem potravy pro život. [30] Složité sociální a psychické vlivy modifikují hlad natolik, že řada lidí nedokáže při příjmu potravy udržet potřebnou rovnováhu. Vedle obezity se tak stále častěji setkáváme s dalšími poruchami příjmu jídla (mentální anorexie a mentální bulimie). [32]

31

2.2.

Faktory ovlivňující motivaci k chování

Existuje větší počet rozmanitých vnějších pobídek ovlivňujících motivaci a různé možnosti, jak ji záměrně formovat. Můžeme je utřídit do několika následujících skupin.

1. Novost situace, předmětu nebo činnosti Děti kteréhokoli věku upoutá vše, co je nové. Je to projev zvídavosti, poznávací potřeby, popřípadě orientačního reflexu. Novost je příznivá situace pro vznik nového zájmu. [39] Příklad: člen sportovního oddílu přivede na trénink nové dítě. Pokud se mu budeme věnovat, podpoříme jeho zvídavost tím, že mu předvedeme něco z dovedností dětí, zapojíme ho do činnosti a pochválíme za úspěch, je velmi pravděpodobné, že projeví zájem o členství v kolektivu. Pokud si ho ale nikdo nebude všímat, popřípadě se mu vysmějeme za nešikovnost, asi o členství v oddíle stát nebude. [39]

2. Činnost a uspokojení z ní Obézní dítě nesmí být odsouzeno k roli diváka, posluchače, přisluhovače nebo cvičené opice. Dítě musí mít možnost vlastní výraznější aktivity. Aktivita u dítěte uspokojí jeho potřebu činnosti, působí při tom radost z činnosti i funkční libost. V tomto smyslu by měla veškerá činnost probíhat formou hry, obsahující hravé momenty se silným motivačním účinkem. [39] Příklad: vedoucí kolektivu organizuje veškerou činnost dětem sám. Děti nemají šanci jakkoli zasahovat do programu, společně jej vytvářet či měnit. Navíc vedoucí předkládá dětem úkoly způsobem „musíme se naučit“ a zastává názor, že hra do vážné práce nepatří. [39]

3. Úspěch v činnosti Dítě má radost ze samotné činnosti i z jejích výsledků. Dobrý výsledek, úspěch v činnosti je pro dítě odměnou. Pro dítě a jeho okolí je dokladem, že překonalo překážky, prokázalo své vlastnosti a dovednosti, vůli, charakter, fyzickou zdatnost apod. Tím se uspokojuje potřeba 32

dobrého výkonu, vyniknutí, sociálního uznání. Touha po „způsobilosti“ a získání dovedností je jeden z nejmocnějších motivačních činitelů. Úspěch zvyšuje sebehodnocení, sebevědomí a „obraz sama sebe“; tím se zpravidla zvyšuje citový stav příznivý pro výkon a zároveň stoupá motivace pro tu činnost, která vedla k úspěchu. [39]

4. Míra a poměr úspěchu a neúspěchu Míra úspěchu a neúspěchu záleží v náročnosti úkolů. Aby dítě prožívalo svůj dobrý výsledek jako úspěch, předpokládá to, že byla i jistá možnost neúspěchu, jistá míra obtíží, překážek. [38] Příliš snadný úspěch netěší a příliš náročný cíl znemožňuje dosažení úspěchu. Příliš snadné úkoly činí činnost málo zajímavou, proto se náročnost úkolů odvíjí od schopností dětí. Obtížný úkol a rovněž i dílčí neúspěch může motivovat ke zvýšenému úsilí, k mobilizaci volních vlastností i schopností a dovedností, pokud ovšem má dítě naději, že se mu v dalším průběhu činnost zdaří. Úkol musí být tak obtížný, aby dával naději na úspěch a případný neúspěch neodradil, ale stal se dalším motivačním činitelem. Opakované neúspěchy dítě frustrují, vedou ke ztrátě jistoty, vážnému narušení motivace a sníží sebehodnocení. [39] Příklad: každé dítě v kolektivu musí mít pocit úspěšnosti. Pokud se to některému z dětí nedaří, musí učitel připravit takovou část programu, ve které toto dítě získá naději na úspěch a jakékoli vítězství méně úspěšného dítěte veřejně komentovat (podpořit sociálně kladné hodnocení). [39]

5. Sociální momenty Sociální momenty se kombinují se všemi uvedenými momenty při formování motivace dítěte. Zejména silně působí: [39] a) pozitivní sociální hodnocení činnosti (hasiči pomáhají ostatním lidem), b) pozitivní sociální hodnocení úspěchu dítěte, c) společná činnost, d) soutěžení. Dítě je při formování svých zájmů značně ovlivněno tím, co kladně hodnotí a považuje za zajímavé (osoby, hrdiny, činnost). Silně působí 33

kladné hodnocení jeho činnosti referenční skupinou (kamarádi, rodiče). Dále pak postoj sdělovacích prostředků, oblastní a místní tradice. Motivaci k činnosti silně formuje i „živý model“, příklad člověka, který je pro dítě představitel té které činnosti, se kterým se identifikuje (viz postavení vedoucího). [39]

6. Souvislost nového s předchozími zkušenostmi a zájmy U dětí může dojít k přesunu zájmů. Děje se tak na základě přechodu k nové činnosti, která je ovlivněna předchozími zkušenostmi a zájmy dítěte. Příčinou může být shoda vnějších okolností, hledání dokonalejší formy staré činnosti, hledání „něčeho“ nového, popřípadě kombinací uvedených momentů. Důležitá však je příbuznost s předchozí činností. Proto je důležité vědět o dětech, jaké mají zájmy a podle toho je zaměstnávat a motivovat. [39] Příklad: víme, že chlapec staví modely lodí. Můžeme tedy usoudit, že jeho zájmem je technika. Pravděpodobně bude dobrým strojníkem. Jiný chlapec rád maluje, tak ho pověříme vedením kroniky. Pokud bychom to udělali obráceně, budou oba nespokojeni. [39]

Uvedených šest činitelů navzájem souvisí a při výchově se snažíme o jejich kombinaci, abychom dosáhli většího účinku při formování motivace k činnosti. Přestože jsou uvedení činitelé různorodí, můžeme se pokusit najít v nich něco společného: umožňují dítěti prožít zkušenost, která ukazuje možnost uspokojení důležitých potřeb a přihlížení k cílům v určité oblasti a činnosti. [39] Počáteční motivace vzniká u dětí a mládeže zpravidla snadno. Podněcuje ji libovolný činitel z uvedených šesti skupin. Často stačí novost situace a její vnější znaky. V posledních ročnících základní školy a často ještě na střední škole vrcholí intenzita zájmů mladých lidí, velmi snadno u nich vzniká nový zájem na počáteční úrovni. Obtížnější je však další "prohloubení" motivace. [38] Obecně můžeme říci, že všech šest uvedených skupin činitelů působících

při

formování

motivace

může

podporovat

vývoj

k

diferencované, "hlubší" a trvalejší motivaci k činnosti či k určitému 34

předmětu; zvláště však záleží na vlastní činnosti dítěte a jejich společenských podmínkách. [38]

Rušivé momenty motivace Na motivaci k činnosti působí rušivě několik faktorů. V první řadě jsou to opaky uvedených šesti činitelů působících na motivaci. Dále pak tyto: [39] a)

nasycení (nadměrné zabývání se stále stejnou činností)

b)

nerespektování potřeby odreagování (trvá to příliš dlouho a děti se nutí k soustředění)

c)

nedostatečná organizace práce (pořád se na něco čeká, atd.)

d)

nedostatky v osobních vztazích (to dítě nebo ta činnost mi leze na nervy)

e)

nedostatky v emoční atmosféře (zesměšňování dítěte, napětí v kolektivu atd.)

Zvládat rušivé momenty motivace k činnosti je stejně důležité jako motivace sama. Dokonce by se nechalo říci, že je to mnohem náročnější. Pro vypozorování emočního napětí a vůbec všech rušivých momentů je zapotřebí dávka citu pro tyto situace a empatie (vcítění se do nálad a potřeb dětí). [39]

2.4.

Motivační konflikty

V psychologii jsou známy čtyři základní druhy konfliktů, k nimž dochází v situaci, kdy nezávisle na sobě existují dvě nebo více incentivních hodnot.

1. Konflikt dvou pozitivních sil - jedna situace obsahuje dvě pozitivní incentivy, přičemž nelze současně uspokojit obě aktualizované potřeby (např. dítě si vybírá jídlo z bohatého menu v restauraci). [24]

35

2. Konflikt dvou negativních sil - jedná se o obdobný konflikt, jako je výše uvedený, ale síly jsou negativní. Člověk se ocitá v situaci, kdy musí vykonat něco nepříjemného, ale nevykonání této činnosti by znamenalo nepříjemné důsledky (např. dítě má psát obtížný domácí úkol - v případě nenapsání na něj čeká rodičovský trest). [24]

3. Konflikt jedné pozitivní a jedné negativní síly - typická je situace, v níž příjemné je následováno nepříjemným (např. budu se dívat na televizi, půjdu pozdě spát, nevyspím se a budu unavený). [24]

4. Konflikt několika pozitivních a několika negativních sil – může nastat při nákupu, je-li možnost výběru z několika různě drahých výrobků. Hlavním zdrojem konfliktu je zde cena a kvalita výrobku. Vzniká-li však konflikt na základě současných vztahů a požadavků lidí, na které je jedinec citově vázán, může mít tento typ konfliktu dalekosáhlé důsledky zvláště pro dítě. [24]

36

3.

Motivace obézního dítěte


Pokud chceš dosáhnout trvalého úspěchu, musí motivace, která tě žene k tomuto cíli, vycházet z nitra. Nezáleží na tom, kdo jsi ani jak jsi starý. (P.J.Meyer)

3.1.

Osobnost obézního dítěte

Motivace obézních dětí a změna životního stylu je velmi náročná. Na tuto problematiku poukazují také některé závěry sociologických výzkumů ze 70. let, týkající se problematiky otylosti obyvatelstva. Poměrně malé procento obézních chce redukovat svou váhu a i mezi těmi k tomu projeví dostatečně silnou vůli jen někteří jedinci, kteří mají zvlášť silnou motivaci zdravotní nebo jinou. Obecné argumenty o škodlivosti nadměrné váhy ani znalost o možných neblahých důsledcích obezity nejsou dostatečným důvodem pro redukci váhy. [16]

Pokud je vnitřní potřeba obézních dětí k hubnutí velmi slabá, k vyvolání změny v jejich chování je potřeba velmi silná pobídka z vnějšku. Slabý podnět by nestačil. Vnější stimulace dítěte nejdříve navozuje potřebu a z ní teprve vyplyne motiv chování. Motiv k určitému chování vzniká na základě interakce vnitřního stavu jedince a vnějších, aktuálně působících podnětů. [35]

U dětí je problematika hubnutí komplikovanější než u dospělých, protože děti se fyzicky vyvíjejí a potřebují širší přísun živin. Hubnutí dětí samo o sobě znamená nedostatečný příjem živin. Myslím si, že optimální je dosáhnout ozdravění jídelníčku dětí a sekundárně u těchto dětí dojde i ke správnému rozvoji hmotnosti.

37

Motivace, která se nejčastěji vyskytuje u obézních dětí a která vede k vyhledání odborné pomoci ve snaze o snížení váhy je dle Petry Tenglerové (příspěvek na semináři k dětské obezitě 14.4.2007, pod záštitou STOBu): a) zdravotní hledisko b) zvýšení fyzické kondice c) na přání rodičů (tuto motivaci je potřeba pozměnit) d) líbit se sobě e) líbit se ostatním f) móda

Existuje mnoho důvodů, kvůli nimž stojí za to hubnout. Velmi závažný důvod, uvedený na prvním místě, je důvod zdravotní. Pokud motivace dítěte k hubnutí není z důvodů zdravotních, začalo na sobě pracovat včas. Je totiž daleko snazší zdravotním obtížím pramenícím z obezity předcházet, než je odstraňovat. Pro někoho jsou nadbytečné kilogramy zátěží v pohybu, zvláště, pokud dříve aktivně sportoval. Zadýchávání se do schodů nebo potíže se zavazováním tkaniček, to vše může být důvodem a motivací k hubnutí – pro zvýšení fyzické kondice. [38] Jiné děti zase chtějí hubnout z důvodů společenských. Ostýchají se před svými spolužáky, kteří je dříve znali poněkud štíhlejší. Trpí pocity osamělosti, myslí si, že nemají tolik kamarádů a tolik příležitostí navazovat společenské kontakty. Někdo může být motivován důvodem citovým – má problémy s navázáním partnerských vztahů nebo jeho postava vadí příteli, přítelkyni. Nebo je to důvod estetický – dítě se stydí jít na plovárnu v plavkách, děvčatům je líto, že si nemohou koupit slušivé módní šaty a nebo si obézní děti připadají starší a neatraktivní. [38] Častým důvodem je vnější tlak, obezita překáží v hodinách tělesné výchovy či okolí na účet naší obezity nevhodně vtipkuje. Konečně to může být i subjektivní nespokojenost, kdy obezita vadí především dítěti samotnému, nemůže se na sebe podívat do zrcadla, je nespokojeno s tím, že se nedovede kontrolovat, touží po nižší váze, kterou mělo dřív. [38]

38

Naše tělo je naším domovem a je jen na nás, jestli z něj domov učiníme. Pravděpodobnost, že nemáme rádi alespoň jednu část těla je vysoká. Ale je lepší se hodnotit z vnitřku, než z vnějšku. Pro vytvoření pozitivní představy o vlastním těle a zvýšení sebeúcty může sloužit několik následujících skutečností. [2]

1. Vážit si své minulosti! Vnímání těla se utvářelo minulými zkušenostmi. Smířením se s minulostí si lépe uvědomíme bývalé destruktivní myšlenky, diety a návyky a je možno být vnímavější při výběru zdraví prospěšného chování. 2. Smířit se s tím, co jsem a žít přítomností! Smíření se sebou umožňuje zaměřit svou energii na pozitivní změny, které podpoří racionální výživu a cvičební program. Radovat se ze života již dnes, místo vzpomínání na minulost a strachování se z budoucnosti. 3. Vytvořit si pozitivní náhled na svět a pozitivní sebehodnocení! Pozitivním pohledem na svět je člověk schopen vnímat také sám sebe v lepším světle. Pozitivní vnímání vlastního těla posílí naše dobré vlastnosti a dovednosti. 4. Vyvarovat se nevhodného srovnávání! Spíše než pokoušet se přeměnit svůj vzhled podle idolů, uvědomit si, že atraktivita je souhrn mnoha aspektů, včetně vnitřní přitažlivosti, která nás činí jedinečnými. 5. Pochválit se a odměnit! Uvědomit si pozitivní kroky, které jsme učinili a odměnit se za úsilí, jež věnujeme vytvoření lepšího „image“. [2]

Myslím si, že pokud je člověk spokojený se svým tělem, jeho váha ho nijak v životě neomezuje ani nepůsobí zdravotní rizika, tzn. je-li jen při hranici pásma normální váhy a nadváhy, není nutné se za každou cenu snažit dosáhnout tabulkových čísel (hodnot BMI) a shodit pár kilo. Jiná situace ovšem nastává u obézních pacientů, kde i pár kilo je značná úleva pro organismus.

S obézním pacientem - dítětem se setkáváme na všech úrovních poskytované zdravotní péče, v ambulantní praxi i v průběhu hospitalizace. Od prvního kontaktu s obézním dítětem si musí lékař uvědomit závažnost problému obezity pro konkrétního jedince. Musí si být vědom, že jen citlivé psychologické vedení s navozením pozitivního emočního ladění u pacienta může vést k úspěšné redukci tělesné hmotnosti. [16] 39

Nejen přístup lékaře k obéznímu dítěti je důležitý, ale jsou to všechny osoby, které se na dítě snaží terapeuticky působit. Nejlepší atmosféru pro změnu chování vytváří vztah založený na přístupu zaměřeném na dítě. V atmosféře plné podpory jsou děti schopny otevřeně probádat své vlastní zkušenosti a najít řešení svých problémů. Osoba terapeuta by měla vytvořit tři základní podmínky, tak aby připravila cestu pro přirozený vývoj směrem k proměně: přirozená empatie, vřelost, které neobsahuje vlastnické tendence a opravdovost. [29] „Správný způsob vcítění se“ v sobě zahrnuje pozorné naslouchání, které vyjasní a zdůrazní zážitky a mínění dítěte, aniž by mu byly vnucovány terapeutovy zkušenosti. [29]

3.2.

Motivace obézního dítěte ve škole

Mnoho obézních dětí trpí pocitem méněcennosti. Psychologické problémy se posouvají stále do nižšího věku a trápí dnes již předškoláky. Už v mateřských školách hodnotí děti kriticky tělesné proporce svých vrstevníků. Chlapci se posmívají otylým holčičkám a častují je nejrůznějšími výrazy. Problémy se pak prohlubují ve školním věku a s nástupem puberty. [4] Obézní děti trpí ústrky a posměšky ze stran spolužáků. Děvčata si uvědomují, že jsou méně atraktivní pro chlapce. Otylé děti mohou kompenzovat problémy se svojí hmotností a dosahovat výborných výsledků ve škole v předmětech, kde nejsou nuceny do tělesné aktivity. Nicméně může mít obezita od raného dětství důsledky na celý život. Jedinci, kteří byli obézní v dětském věku, v pozdějším věku častěji trpí psychickými poruchami. [4]

Role učitele a motivace žáků

Každý člověk má potřebu uznání, úcty. Znamená to, že potřebujeme, aby si druzí všímali, co děláme, aby dali najevo, že vidí a vědí, že děláme věci dobře.

40

Klima třídy, které učitel navodí, může mít zásadní vliv na motivaci dětí a jejich postoje k učení a další činnosti. Proto jsou učitelovy dovednosti uplatňované při vytváření kladného klimatu třídy velmi důležité. [26] Za optimální se považuje takové klima třídy, které je možno charakterizovat jako cílevědomé, orientované na úlohy, uvolněné, vřelé, podporující žáky a se smyslem pro pořádek. Takové klima napomáhá v podstatě tím, že vytvoří a udržuje kladné postoje dětí a také jejich vnitřní motivaci. [26]

Učitel by se měl snažit podporovat zdravé sebevědomí dětí. Snažit se ukazovat, že nadváha není to nejdůležitější, že každé dítě v něčem vyniká a tuto oblast podporovat a vyzdvihovat (př. skvěle recituješ, mohl by si jet na recitační soutěž). I když učitel podněcuje děti sebevíc, přesto nastanou situace, kdy jejich vnitřní motivace bude nedostatečná a bude nutno obrátit se k motivaci vnější povahy. Tato motivace obvykle zahrnuje známkování, vysvědčení, sdělení rodičům, zkoušení a samozřejmě pochvalu. Úspěšnost v této oblasti pomáhá budovat prestiž dětí ve vlastních očích i v očích učitelů, spolužáků a rodičů, a tím napomáhá rozvoji takzvané výkonové motivace - děti zjišťují, že úspěch přináší odměny. Vnější motivace ve škole však vyžaduje řadu důležitých ohledů, mezi nejdůležitější z nich patří následující skutečnosti. [38] •

Některé děti místo úspěchů zakoušejí pouze selhání. To vede jak ke sníženému sebevědomí dětí, tak k odmítání školy jako "nudné" a "hloupé". V boji se škodlivými účinky stálého selhávání je pro učitele důležitým pravidlem poskytovat příležitost k úspěchu na jakkoli nízké úrovni výkonu. Takovým zážitkem úspěchu si dítě postupně buduje novou představu o sobě a může tím být značně povzbuzováno.

•

Někdy se motivace ztrácí tím, že děti musí příliš dlouho čekat na výsledky své práce. Je prokázáno, že čím je delší přestávka mezi výkonem a seznámením s výsledky, tím méně účinné je učení a tím větší je pravděpodobnost, že děti ztratí zájem o úkol a o to, jak jej zvládly.

•

Užitečným motivačním činitelem je soutěž mezi dětmi; je-li však příliš intenzivní, může vést k nedobrým zážitkům a ke škodlivým účinkům

41

prožívaného selhání. Proto je mnohem prospěšnější, když dítě soutěží samo se sebou a stále přitom zlepšuje svůj výkon; nebo ovzduší spolupráce, v němž děti přijmou skupinové cíle a společně usilují o jejich dosažení. •

Kde je tlak vnější motivace příliš silný, může se u dětí objevovat podvádění, chození za školu nebo předstírání nemoci, aby se vyhnuly následkům selhání.

•

Někteří učitelé si nejsou vědomi účinků učitelské pochvaly. Chvála je pro děti vysoce odměňujícím zážitkem a pomáhá vytvářet vřelé produktivní vztahy mezi učitelem a jeho třídou. Zároveň však může chvála děti přespříliš usměrňovat, zvláště je-li vždy poskytována za něco přímo pozorovatelného. Užívá-li se jí takto, může vést děti k opuštění svých ostatních nápadů a k soustředění se pouze na to, nač učitel tak kladně reagoval. Namísto toho by se mělo chvály užívat nejen jako uznání za právě podaný výkon, ale i k povzbuzování dětí, aby dále rozvíjely svou činnost k větší tvořivosti. [38]

Ukazuje se tedy, že nejmotivovanější žáci jsou ti, kteří:


dávají přednost situacím, v nichž lze výsledky jejich činnosti přičíst jim samým,




naučili se přičítat výsledek vynaloženému úsilí; jsou vnímaví a reagují na signály ukazující, že je třeba v určité oblasti vyvinout úsilí. [38]

O správném stravování a správném životním stylu by se děti měli učit hravou formou v hodinách. Existuje již řada projektů k výuce o zdravém životním stylu dětí (např. Zdravá škola, Hravě žij zdravě), není však mnoho škol, které aktivně realizují tyto projekty. Problematika obézního dítěte ve škole nezahrnuje pouze hodiny strávené ve vyučování, ale souvisí taktéž se stravováním dětí ve školních zařízeních. Škola by měla podporovat zdravé stravování dětí. Některé školy úspěšně zařazují výuku o zdravé stravě do vyučování a snaží se ji i prakticky realizovat (v jídelnách nebo ve školních bufetech).

42

3.3.

Motivace obézního dítěte v rodině

Rodina je prvním a dosti závazným modelem společnosti, s jakým se dítě setkává. Předurčuje jeho osobnostní vývoj, jeho vztahy k jiným skupinám lidí. Rodina dítě orientuje na určité hodnoty, vystavuje ho určitým konfliktům, poskytuje mu určitý typ podpory. Tímto způsobem osobně zabarvuje to nejpodstatnější, co dítěti předává – sociální dovednosti, bez kterých se ono v dospělosti neobejde. [37] Rodinné faktory hrají v patogenezi obezity dítěte důležitou roli, patří mezi ně tradiční kuchyně, vysoký význam jídla, úzké spojení s domovem, rozvrácené rodiny, narušené mezilidské vztahy, autoritativní výchova, velkorysá výchova, odměňování, útěcha, přísné dodržování času k jídlu, nucení k jídlu atd. [16] Jsou to právě rodiče, kteří ochotně odpovídají na otázky svých dětí, podporují a rozvíjí jejich zájmy, jsou jím vzorem k chování, způsobu života, učí je základním stravovacím návykům a předávají pozitivní postoje ke zdraví a péči o něj. Jsou to právě rodiče, kteří koupí dětem spoustu čokolád a sladkostí! Dítě, když vidí tyto sladkosti, neodolá a jí. Je dobré si uvědomit, že právě rodiče mají vládu nad tím, co dítě jí. Někdy se může stát, že rodiče ani nemají ponětí o svých dětech, nevědí co jejich děti jedí. Jsou zaneprázdnění a spíš dají dítěti peníze než správný příklad. Další možnost je, že rodiče své dítě nechápou, protože sami problém s váhou nikdy neměli a o sebe na rozdíl od dítěte dostatečně pečují.

Obezita dětí začíná často obezitou rodičů. Je třeba si uvědomit, že dítě od nejmladšího věku, když ještě nedovede vědomě hodnotit své rodiče, považuje je za nejdokonalejší tvory pod sluncem, kteří mu zajišťují bezpečí a jeho potřeby. Brzy je začíná napodobovat a přejímat jejich gesta, způsob řeči postoje, zvyky a názory. [5] Děti přejímají ve svých postojích také hodnoty a názory, které slyší od dospělých a které odrážejí současné kulturní normy. Např. porovnáváním vztahu dětí k tělesně postiženým a jejich vztahu k osobám obézním bylo zjištěno, že vztah dětí k tělesně postiženým byl kladný, zato vztah dětí k obézním dětem byl značně negativní. [4]

43

Rodiny, kde se vyskytuje obezita mají nesprávné stravovací návyky. Důležité jsou zvláště postoje rodičů vůči zdravotním aspektům výživy. Jejich vědomí toho, že obezita znamená pro jejich děti závažné zdravotní riziko, může být omezené a podceňují je, dokud se nedostaví vážnější zdravotní potíže. [4] Jedním ze závažných faktorů je životní styl rodiny. Jedná se nejen o způsob stravování, ale významnou roli zastává trávení volného času, vztah ke sportu a pohybu, podpora zájmů dítěte apod. Má-li rodina klíčovou roli v rozvoji obezity, musí mít i stejně účinné nástroje k tomu, jak jí zabránit nebo jí léčit, pokud se již u dítěte rozvinula. [5]

Škola může nejrůznějšími způsoby zasahovat a narušovat sebedůvěru obézního dítěte. Proto je velmi důležité, aby doma vládla atmosféra, ve které dítě může nalézt ochranu a pocit bezpečí a kde může načerpat nové síly. [23] Pokud se tak neděje, případně je rodina dysfunkční, dítě nenachází dostatečnou podporu, ochranu a pocit bezpečí, problémy žáka a dítěte v jedné osobě se prohlubují a vzniká tak „velmi dobré“ prostředí pro rozvoj obezity.

Nalezne-li dítě motivaci ke změně životního stylu, je naprostou nutností podpora rodiny. Dítě je součástí rodiny tzn., že změna neprobíhá izolovaně, ale musí se změnit způsob života celé rodiny. Dítě nemá pociťovat svoji výjimečnost nebo určité vyloučení z rodiny, tím, že se má doma dívat na to, jak si ostatní pochutnávají na jídlech, která se jemu zakazují. [5] Je zřejmé, že léčba obézního dítěte se týká celé rodiny. Všichni členové rodiny by měli dodržovat rozumnou životosprávu. Jak bylo zjištěno větší účinek redukčního programu navrženého pro celou rodinu, se projevil spíše u dětí než u jejich rodičů, pokud rovněž trpěli zvýšenou tělesnou hmotností. [5]

Jednou z rozhodujících podmínek pro změnu životního stylu dítěte je právě aktivní účast rodičů. Rodiče mohou svým vzorem posílit motivaci obézního dítěte a podpořit jeho vytrvalost, snížit riziko neúspěchu a zvýšit naději na úspěch, jestliže se změní stravovací návyky celé rodiny. [16] Pro úspěšnou léčbu obezity je stěžejním faktorem účast alespoň jednoho z rodičů v redukčním programu. Rodič musí být součástí terapeutického týmu, 44

musí projevovat aktivní účast na léčbě dítěte, musí je umět povzbuzovat, když se dítěti nedaří příliš viditelně snižovat hmotnost. [5] Obézní děti si užijí mnoho úsměšků ve škole mezi spolužáky, je proto nutno, aby k něčemu podobnému nedocházelo na jediném místě, kde se má dítě cítit vždy jisté a oceňované, v rodině. Proto je vhodné, aby každé sebemenší nebo i málo viditelné zlepšení bylo rodiči příznivě komentováno a oceňováno, pokud možno za přítomnosti celé rodiny nebo přátel. [5]

3.4.

Když bude motivace…

Hubnutí by pro dítě mělo být nejen cestou, na níž ztratí nadbytečná kila, ale i způsobem, jak celkově změní životní styl. Nemělo by v žádném případě být zkouškou silné vůle (ve smyslu hladovění). Změna by měla být sice důsledná, ale stále pro člověka příjemná. Jen tak může vést k vítěznému konci. [15] V případě všech nárazových akcí, jde o úspěchy krátkodobé, které pro svou razanci směřují k selhání a návratu zpět k nadváze. Dnes je známo, že s každým neúspěšným pokusem o zhubnutí klesá u dítěte i dospělého jeho sebehodnocení, což zpětně může provokovat přejídání a začarovaný kruh se uzavírá. [15]

Výživa je jedním u důležitých činitelů duševního i tělesného vývoje dítěte. Chceme-li více porozumět vlivům výživy, musíme ji vidět v kontextu života společnosti, rodiny, pochopit aktivní úlohu vyvíjející se osobnosti dítěte, které vstřebává všechny události denního života a od počátku vyjadřuje svůj vztah k vnějšímu prostředí. [5] Výživa pomáhá nejen dospělým, ale i dítěti ke zlepšování komunikace s lidmi, nemá být nutným zlem či dokonce nepřítelem, ale nástrojem, který pomáhá zlepšovat kvalitu života, součinnost s přírodou a s lidmi. [5]

Nejdůležitější krok ke správné výživě spočívá vlastně v duševním rozvoji dítěte.

Obecná

stravovací

doporučení 45

jež

nejsou

v souladu

s vnitřním

rozpoložením dítěte, nejsou zdravá. Nejrozumnější strategie spočívá v tom, žít tak, aby člověku chutnalo to, co je zdravé. To se týká také neocenitelného vlivu optimální tělesné aktivity či pravidelného tréninkového zatěžování člověka. Tímto způsobem je možné, aby si každý vytvořil svůj životní styl a reguloval tak automaticky své chování – bez příkazů a zákazů. [13]

Velká část správně motivovaných dětí i dospělých je schopna svou životosprávu upravit a začít cvičit. Toto období však spadá stále ještě do fáze rozhodování a trvá přibližně půl roku. Daleko významnější však je, zda dokáží pozitivní změnu životního stylu akceptovat dlouhodobě a zda se stane trvalou součástí jejich života. Říká se tomu dlouhodobá adherence k životnímu stylu (fáze vydržení) a následuje nejdříve půl roku od začátku fáze rozhodnutí. [19] Neochota nebo neschopnost dlouhodobě udržet životní styl adekvátní biologické výbavě člověka je hlavní příčina nekontrolovatelného šíření civilizačních onemocnění. Z deseti osob, které změní svůj špatný životní styl, se osm až devět k němu po čase zase vrátí! [19]

Význam pohybové aktivity dětí


Sklon k aktivitě patří k nejzákladnějším charakteristikám člověka. (Bernard Bolzano)

Snížení tělesné aktivity až na hranici hypokineze je palčivým problémem souvisejícím s obezitou u dnešních dětí. Snížený přirozený pohyb (především sedavým způsobem života, trávením volného času dětí u počítačů atd.), by měl být nahrazen pohybem záměrným. [16]

Vhodně zvolená pohybová aktivita má pozitivní vliv na léčbu obezity nejen zvýšeným energetickým výdejem, ale i pozitivním ovlivněním celkového zdravotního stavu obézního dítěte i subjektivně vnímanou kvalitou života. [16]

Pohybová aktivita se stala součástí léčby obezity teprve v posledních letech. Většinou je obézním doporučována bez bližší specifikace (individuální 46

formou nebo formou víkendových či prázdninových kurzů). Nejčastěji je obézním doporučována obecně chůze, aerobní cvičení, aerobik, posilování, kalanetika, chůze, jízda na kole či rotopedu, plavání nebo jsou odkazováni na videokazety pro domácí cvičení. Takto doporučovaná pohybová aktivita není při léčbě obezity příliš efektivní. [16] Pohyb se musí pro obézní děti stát nedílnou součástí jejich nového životního stylu. Proto se jako vhodnější jeví řízená pohybová aktivita, která je dlouhodobá, kontrolovaná, cíleně zaměřena na snižování hmotnosti a je odborně vedena cvičitelem spolupracujícím s ošetřujícím lékařem. Takto prováděná pohybová aktivita má při léčbě obezity příznivé výsledky. [16] Je třeba sestavit takový cvičební program, který bude odpovídat stupni obezity, věku, pohlaví a zdravotnímu stavu dítěte.

Pokud změníme svůj sedavý životní styl na aktivní s adekvátním množstvím pohybové aktivity, dáme tím obrovský dárek nejen sobě, ale i své rodině, ve svém důsledku dokonce i všem lidem této země. Kvalita života dítěte a jeho rodiny se totiž promítá i do řady sociálních vztahů a její zlepšení má důsledky, které se projeví v životě celé společnosti. [19] Kdyby opustila větší část obyvatel naší země sedavý životní styl, projevilo by se to ve velké většině ekonomických ukazatelů, ve vzdělání, kultuře, bezpečnosti i obranyschopnosti atd. Proto změna životního stylu a tím i zlepšení zdravotního stavu není jen naší věcí, ale svými důsledky se týká celé populace. [19]

47

ZÁVĚR

Obezita není jen kosmetickým problémem, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale je to chronické onemocnění, které bychom neměli podceňovat. Dětská obezita je zvlášť závažná, protože poznamenává nejen fyzickou stránku dítěte, ale také psychický vývoj dítěte. Bohužel jsou často spojovány pojmy tlusté dítě – hloupé dítě. Problému s nadváhou si všimne každý, ale psychický problém dítěte, který stojí za obezitou nebo s ní jinak souvisí je možno lépe maskovat. Posměch vůči obézním dětem během celé školní docházky má hlubší důsledky než samotná přebytečná kila.

Léčba obezity není jednoduchá a vyžaduje týmovou souhru specialistů (z oblasti zdravotnictví, školství a dalších odborníků na výživu) a spolupráci dítěte i rodiny. Otázka obezity zasahuje všechny složky osobnosti dítěte a proto je k němu nutno komplexně přistupovat. Snižování nadbytečné váhy neznamená jen čas od času si zacvičit nebo jen změnit jídelníček obézního dítěte. Má-li být výsledek trvalý, musí se obezita odpovědně léčit jako každé jiné závažné onemocnění. Obezitě je třeba věnovat důkladnou a dlouhodobou péči, není to onemocnění typu chřipka: „dvakrát se vypotím, dám si Paralen a budu zase fit“. Je to běh na dlouhou trať a znamená prakticky doživotní péči a především změnu stylu života.

Motivace v boji proti obezitě je nezbytná a je to první krok, který je potřeba hledat a uvědomit si na cestě změny. Představa univerzální teorie umožňující motivovat člověka v každé situaci je nereálná, protože množství a komplexnost působících faktorů je opravdu veliké. Motivace dětí závisí na porozumění a na pochopení jejich potřeb a požadavků. Schopnost určit a uspokojit tyto potřeby představuje klíč k úspěšnému motivování.

48

Jestliže dítě nalezne motivaci pro změnu životního stylu (nejčastější motivací bývají zdravotní problémy, ale i snaha odstranit špatné návyky, tlak negativního společenského hodnocení atd.), prošlo již pravděpodobně jakýmsi obdobím bezstarostnosti, ve kterém nevidělo žádné problémy. Je ve stádiu přemýšlení, svůj problém již poznalo a chtělo by ho řešit, v této fázi může začít jeho cesta ke zdravému životnímu stylu.

Pozor však na to, aby motivace dítěte k hubnutí byla reálná. Některé obézní děti si mohou myslet, že jejich tělo může za všechny nepříjemnosti a že až zhubnou, veškeré problémy automaticky zmizí. Sní o budoucnu, kdy budou štíhlí, kdy pro ně teprve začne opravdový život. Redukce váhy přinese dítěti samozřejmě hodně zisků, ale nelze předpokládat, že vyřeší vše. Zhubnutí nezpůsobí např. změnu chování - když budu hubený budu to stále já, moje osobnost se vším všudy! Je vhodné se zamyslet nad sebou, s čím kromě tloušťky nejsme u sebe spokojeni. Pokud zjistíme, že příčinou naší nespokojenosti nejsou jenom nadbytečné kilogramy, musíme na sobě začít pracovat ihned a neodkládat to až po hubnutí. Ti, kteří mají nereálnou motivaci a nejsou připraveni na to, že se problémy samy o sobě po zhubnutí nevyřeší, bývají často zklamáni a rychle potom ztracené kilogramy nabírají. Pokud je naše motivace dostatečná, vybereme si velký den, kdy začneme pracovat na své nadváze a je dobré se na něj těšit. Nesmíme zapomenout, že tento pokus o zhubnutí má být pokusem posledním, a to úspěšným.

Velmi důležitá je dobrá informovanost dětí, rodičů i pedagogů o zdravé výživě, o významu pohybové aktivity a o celkovém optimálním životním stylu dětí. Osobně jsem měla možnost zúčastnit se semináře o dětské obezitě, pořádaného společností STOB, v Praze 14.5.2007. Byl pro mě velmi zajímavý a přínosný, dozvěděla jsem se řadu informací z praxe (od pedagogů, lékařů i terapeutů pracujících s obézními dětmi) nebo např. o novém internetovém programu pro hubnutí obézních dětí - Hravě žij zdravě.

Centralizovaná péče o obézní děti v našem státě bohužel nijak nefunguje, je však řada organizací, které se snaží pomáhat obézním dětem, poskytovat 49

pomoc, informace, organizovat kurzy i tábory pro tyto děti (např. občanské sdružení STOB – plus).

Za sto let nebude záležet na tom, jaké jsem měl bankovní konto, v jakém jsem žil domě nebo jaké jsem řídil auto. Pokud však jsem byl důležitý pro život nějakého dítěte, může to změnit celý svět. (neznámý autor)

50

LITERATURA


obezita 1. BLAHUŠOVÁ E.; Wellness, Praha: Olympia, 1995. 141 s., ISBN 807033-362-6. 2. CLARKOVÁ N.; Sportovní výživa, Praha: Grada Publishing, 2000. 266 s., ISBN 80-247-9047-5. 3. DANĚK, K.; Pohybem ke zdraví, Praha: Olympia, 1983. 107s., ISBN 27-002-83. 4. FRAŇKOVÁ S., DVOŘÁKOVÁ V.; Psychologie výživy a sociální aspekty jídla, Praha: Karolinum, 2003. 256 s., ISBN 80-246-0548-1. 5. FRAŇKOVÁ S., ODEHNAL J., PAŘÍZKOVÁ J.; Výživa a vývoj osobnosti dítěte, Praha: HZ Editio, 2000. 198 s., ISBN 80-86009-32-7. 6. FOŘT P.; Co jíme a pijeme, Praha: Olympia, 2003. 246 s., ISBN 807033-814-8. 7. FOŘT, P.; Stop dětské obezitě, Praha: Ikar, 2004. 206 s., ISBN 80249-0418-7. 8. FOŘT P.; Výživa pro dokonalou kondici a zdraví, Praha: Grada Publishing, 2005. 181 s., ISBN 80-247-1057-9. 9. FREJ D.; Dietní sestra, Praha: Triton, 2006. 309 s., ISBN 80-7254537-X. 10. GREGORA M.; Výživa malých dětí, Praha: Grada Publishing, 2004. 95 s., ISBN 80-247-9022-X. 11. GREGORY S.; Guidelines for comprehensive programs to promote healthy eating and physical activity, United States: Human Kinetics, 2002. 37 s., ISBN 0-7360-4464-7. 12. ILLKOVÁ O., NEČASOVÁ L., VAŠÍČKOVÁ Z.; Zdravá výživa malých dětí, Praha: Portál, 2005. 191s., ISBN 80-7367-030-5. 13. KONOPKA P.; Sportovní výživa, České Budějovice: KOPP nakl., 2004. 125 s., ISBN 80-7232-228-1. 14. KRCH F.; Poruchy příjmu potravy, Praha: Grada Publishing, 2005. 256 s., ISBN 80-247-0840-X.

51

15. KUNOVÁ V.; Zdravá výživa, Praha: Grada Publishing, 2004. 136 s., ISBN 80-247-0736-5. 16. MARTINÍK K.; Optimální působení tělesné zátěže a výživy, Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, 2001. 358 s., ISBN 80-85109-476. 17. OŠANCOVÁ K., HEJDA S.; Problém otylosti u obyvatelstva, Praha: Avicenum, 1974. 126 s. 18. RÁŽOVÁ J., ŠOLTYSOVÁ T.; Výživa - doplněk pro výuku předmětu Výchova ke zdraví na základních školách, 1.vydání, Praha: Státní zdravotní ústav, 1997. 24 s. 19. STEJSKAL P.; Proč a jak se zdravě hýbat, Břeclav: Presstempus, 2004. 125 s., ISBN 80-903350-2-0. 20. ŠONKA, J.; Boj proti otylosti cvičením a dietou, Praha: Olympia, 1981. 259 s.


motivace 21. CANFIELD J., WELLS H.C.; Hry pro zlepšení motivace a sebepojetí žáků, Praha: Portál, 1995. 197 s., ISBN 80-7178-028-6. 22. ČAČKA O; Psychologie dítěte, Tišnov: Sursum & Hroch, 1994. 112 s., ISBN 80-85799-03-0. 23. HELMS W.; Lépe motivovat - méně rozčilovat, Praha: Portál, 1996. 103 s., ISBN 80-7178-087-1. 24. HRABAL V., MAN F., PAVELKOVÁ I.; Psychologické otázky motivace ve škole, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. 254 s. IBSN 80-04-23487-9. 25. KIM S.; Tisíc a jeden způsob, jak motivovat sebe i druhé, 2. vydání, Praha: Management Press, 2003. 162 s., ISBN 80-7261-078-3. 26. KYRIACOU CH.; Klíčové dovednosti učitele, Praha: Portál, 1996. 155 s. ISBN 80-7178-022-7. 27. LANGR L.; Úloha motivace ve vyučování na základní škole, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. 105 s., 14-198-84.

52

28. LOKŠOVÁ I., LOKŠA J.; Pozornost, motivace, relaxace a tvořivost dětí ve škole, Praha: Portál, 1999. 199 s., ISBN 80-7178-205-X. 29. MILLER W., ROLLNICK S.; Motivační rozhovory, Tišnov: Sdružení SCAN, 2004. 332 s., ISBN 80-86620-09-3. 30. NAKONEČNÝ M.; Motivace lidského chování, Praha: Academia, 1997. 270 s., ISBN 80-200-0592-7. 31. NAKONEČNÝ M.; Úvod do psychologie, Praha: Academia, 2003. 507 s., ISBN 80-200-0993-0. 32. PLHÁKOVÁ A.; Učebnice obecné psychologie, Praha: Academia, 2004. 472 s., ISBN 80-200-1387-3. 33. ŠMAHEL I.; Motivace a zákony lidského chování, Brno: Masarykova univerzita, 2000. 49 s., ISBN 80-210-2404-6. 34. ŠVEC V.; Klíčové dovednosti ve vyučování a výcviku, Brno: Masarykova univerzita, 1998. 178 s., ISBN 80-210-1937-9. 35. VÁGNEROVÁ M.; Úvod do psychologie, 2. vydání, Praha: Karolinum, 2002. 210 s., ISBN 80-246-0015-3. 36. VÁGNEROVÁ M.; Základy psychologie, Praha: Karolinum, 2004. 356 s., ISBN 80-246-0841-3. 37. MATOUŠEK O.; Rodina jako instituce a vztahová síť, Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. 144 s., ISBN 80-85850-24-9. 38. MÁLKOVÁ I.; Začínáme hubnout, 5.vydání, brožura, společnost STOB, 2007, 28 s. 39. Výskyt nadváhy a obezity u českých dětí ; Hubneme s rozumem, č.3, 12-14 s., určeno pro vnitřní potřebu společnosti STOB.


www - stránky 40. http://cs.wikipedia.org/wiki/Motivace 41. http://www.pppbruntal.cz/texty/text04.html 42. http://web.quick.cz/aalerej/motivace.htm 43. http://www.peoplecomm.cz/zabava/citaty-4-motivace.php 44. http://www.modernivyucovani.cz/mv/clanek.aspx?a=1&prmKod=MV _MY0503a06B 53


další odkazy •

www.obezitas.cz (Obezitologická společnost)

•

www.stob.cz (Společnost STOB – Stop obezitě)

•

www.stob-plus.cz (Občanské sdružení STOB – plus, problematika obézních dětí ve věku 7-14 let)

•

www.flora.cz (individuální sledování příjmu energie a ostatních živin)

•

www.zdravavyziva.cz

•

www.spolvyziva.cz (Společnost pro výživu)

•

www.fzv.cz (Fórum zdravé výživy)

•

www.szpi.cz (Státní zemědělská a potravinářská inspekce)

54

RESUMÉ

Tématem této bakalářské práce je motivace obézních dětí ke zdravému životnímu stylu. Na začátku práce jsou uvedeny základní pojmy související s obezitou, aktuální informace o výskytu dětské obezity v České republice, význam motivace dětí ke změně životního stylu a motivace samotná. Hlavní zásadou v boji s obezitou je spolupráce odborníků, rodiny i obézního dítěte. Obezita je nejen otázka vzhledu a přebytečných kilogramů dítěte, ale je také spojena s řadou psychických problémů, na které se nesmí zapomínat.

This bachelor work is focused on motivation of obese children to live healthy. At the beginning there is mentioned basic concept of obesity, actual information about the number of obese children in the Czech Republic, importance to change their way of life and the motivation itself. The main principle is cooperation of specialists, family and children together. Obesity is not only question of visual aspect but it is also connected with a lot of psychical problems which shlould not be forgotten.

55

Příloha č.1: BÁSEŇ O ZDRAVÉ STRAVĚ (Pavel Doběš)

Když byl Pepa ještě mladý, nevěděl si s ničím rady, chlastal pivo, jedl ovar, byl duševní polotovar! Na všechny se blbě tlemil, a pak jednou přišel Emil, vzal si Pepu pěkně stranou, Pepo, nemáš na vybranou! Podívej se do zrcadla, toho špeku toho sádla! Dále dodal tichým hlasem, za prvé je konec s masem! Přidává hned druhou radu, jestli nechceš zůstat vzadu, jabko, rajče, žitný klíček, toť Tvůj nový jídelníček! Pepovi jde hlava kolem, sedí za kuchyňským stolem, celý dům už dávno chrní, Pepa zkouší klíčit zrní. Sedí jako na jehličí, vyklíčí či nevyklíčí? Vyklíčilo, Pepa jásá a rovnou to zrní spásá. K tomu rajče sklenku mlíka, podívejte na Pepíka! Je to Pepa nebo není? Před očima se nám mění, bavit se s ním není hanba, hlava Havla, tělo Ramba! Strejda Emil kývá hlavou a to vše tou zdravou stravou. 56