PROUTNÍK ak se Spirit of Des Moines za chladného úsvitu blížil k nádraží v Cincinnati, vysílal signály, které Šaman zprvu vnímal jako jemné, sotva znatelné chvění dřevěného staničního nástupiště, později jako zřetelné otřesy a nakonec jako prudké dunění. Najednou se objevila příšera vonící rozpáleným naolejovaným kovem a parou, řítící se k němu šerým přítmím. Na černém dračím těle se leskly mosazné armatury a kmitaly mohutné ojnice; k obloze, jako sloup vody vystřikovaný velrybou, trhavě stoupal oblak světlého kouře, rozpadající se vzápětí v rozplizlé cáry. Lokomotiva se blížila k zastávce. Ve třetím vagonu bylo volných jen pár tvrdých dřevěných sedadel, a sotva se usadil na jednom z nich, vlak sebou trhl a pokračoval v jízdě. Vlaky byly stále ještě novinkou, a přesto jimi cestovaly spousty lidí. On raději jezdil sám na koni, ponořený v myšlenkách. Dlouhý vagon byl nacpaný vojáky, obchodními cestujícími, farmáři a ženami všeho druhu, s malými dětmi či bez nich. Křik a pláč dětí ho přirozeně vůbec nerušil; horší bylo, že vůz byl prosycený pestrou směsicí ostrých pachů – nepraných ponožek, usoplených kapesníků, špatného trávení, zpocených a nemytých těl a hustého kouře z doutníků a dýmek. Jistou spásou se zdálo být okno, ale bylo velké a vzpříčené, a když se Šamanovi konečně podařilo ho otevřít, ukázalo se to spíš jako chyba. Byli jen tři vagony za lokomotivou, mohutným mackem, vrhajícím do vzduchu kromě kouře směs sazí, žhavých i vychladlých jisker a popela, valící se nazpět rychlostí vlaku a nacházející otevřeným oknem cestu dovnitř vozu. Zanedlouho jeden uhlík způsobil, že Šamanův nový kabát začal doutnat. S kašlem a rozčileným klením okno zabouchl a tloukl kabátem, dokud jiskra nezhasla. Přes uličku se na něj dívala nějaká žena a usmívala se. Byla tak
J
9
o deset let starší než on, oblečená podle módy, ale s citem. Měla šedivé vlněné cestovní šaty se sukní bez obruče, lemované modrou stuhou, která zvýrazňovala její světlé vlasy. Jejich oči se na okamžik střetly, pak se její pohled vrátil k háčkování v klíně. Šaman byl rád, že se mu podařilo odvrátit se od ní; smutek není právě obdobím, kdy by hry mezi mužem a ženou těšily. Vzal si s sebou na čtení jednu novou důležitou knihu, ale kdykoliv se pokusil do ní ponořit, myšlenky se mu vracely k taIkovi. V uličce za ním plnil své povinnosti průvodčí a Šaman si poprvé uvědomil jeho přítomnost, až když se muž dotkl jeho ramene. S překvapením se zadíval do výrazného obličeje. Průvodčího kníry končily dvěma navoskovanými hroty. Šedivějící zrzavá bradka se Šamanovi líbila, protože ústa za ní zůstávala zřetelně viditelná. „Vy jste asi hluchej,“ řekl muž bodře. „Už třikrát jsem vás žádal vo jízdenku, pane.“ Šaman se na něj usmál, nenuceně, protože v této situaci se ocital znova a znova, celý život. „Ano, jsem hluchý,“ řekl a podal průvodčímu jízdenku. Díval se, jak za oknem míjí prérie, ale nebylo to nic, co by ho upoutalo. Krajina byla jednotvárná a kromě toho vlak fičel tak rychle, že než stačil něco zaregistrovat, bylo to pryč. Stejně, nejlepší je cestovat pěšky nebo na koni. Když dorazíte na nějaké místo a máte hlad nebo se potřebujete vymočit, prostě seskočíte z koně a vyhovíte svým potřebám. Když na takové místo dorazí vlak, okamžitě se změní v rozmazanou skvrnu a zmizí. Knížka, kterou si vzal s sebou, byly Črty z nemocnice od jakési paní Alcottové z Massachusetts, která od začátku války ošetřovala raněné a jejíž popis utrpení a hrozných podmínek v armádě způsobil v lékařských kruzích značný rozruch. Když o tom četl, jeho rozpoložení se jen zhoršovalo, protože ho to nutilo myslet na muka, jimž je možná vystaven jeho bratr Velký, který jako zvěd Konfederace zmizel při akci. Jestli ovšem není mezi bezejmennými mrtvými. Zmocňoval se ho dusivý zármutek, který jeho myšlenky přiváděl rovnou k taIkovi. Zoufale se začal rozhlížet. V přední části vozu nějaký malý, vyzáblý chlapec začal zvracet a jeho pobledlá matka, sedící mezi horami zavazadel a třemi dalšími malými dětmi, vyskočila a chytila ho za čelo, aby zabránila
10
znečištění jejich majetku. Když k ní Šaman dorazil, přikročila už k odstraňování nepříjemných následků chlapcovy nevolnosti. „Třeba mu mohu nějak pomoci. Jsem lékař.“ „Nemám peníze, abych vám zaplatila.“ Mávl rukou. Chlapec se po záchvatu nevolnosti potil, ale na dotek neměl teplotu. Žlázy neměl opuchlé a oči byly dost čisté. Jmenuje se paní Sperberová a je z Limy v Ohiu, odpovídala na jeho otázky. Jede ke svému manželu Jonathanovi, který spolu s dalšími kvakery hospodaří na pozemku ve Springdale, padesát mil západně od Davenportu. Pacient se jmenoval Lester a bylo mu osm let. Do jeho bledých tváří se začínala vracet barva. Nezdálo se, že by byl vážně nemocný. „Co jedl?“ Ze zamaštěného pytlíku od mouky neochotně vytáhla domácí klobásu. Měla nazelenalý nádech a jeho nos potvrdil, o čem ho informovaly oči. Proboha! „Brr… Tímhle jste je nakrmila všechny?“ Přikývla, a on se zadíval na ostatní její drobotinu s respektem k jejich zažívání. „Dobře, ale víckrát jim to nedávejte. Ta klobása už pochoduje.“ Ústa se jí stáhla. „Není to tak zlé. Je pořádně nasolená, už jsme jedli i horší. Kdyby byla zkažená, byli by nemocní i ostatní, i já.“ Věděl toho dost o kolonistech všech vyznání, aby z jejích slov vytušil holou skutečnost: ta klobása je jediné, co mají, a proto buR budou jíst zkaženou klobásu, nebo nic. Přikývl a vrátil se na své sedadlo. Svoje jídlo měl v kornoutu z archu cincinnatského Commercialu: tři tlusté plátky libového hovězího mezi krajíci tmavého německého chleba, koláč s jahodovou marmeládou a dvě jablka, kterými chvíli žongloval, aby děti rozveselil. Když dal jídlo paní Sperberové, otevřela ústa jakoby k protestu, ale potom je zase sklapla. Osadníkova žena se musí vyznačovat notnou dávkou realismu. „Tak teda díky, kamaráde,“ řekla. Světlovlasá žena odnaproti to všechno sledovala. Šaman se opět pokoušel o čtení, když se vrátil průvodčí. „HeleRte, dyI já vás přece znám, teRko mi to došlo. Vy jste určitě kluk vod doktora Colea z Holdenovýho Přívozu. Nemám pravdu?“ „Máte.“ Šaman pochopil, že ho poznal podle jeho hluchoty. „A vy mě nepoznáváte? Jsem ňákej Frank Fletcher. Pokoušeli jsme se pěstovat kukuřici venku u Hooppolský silnice. Váš táta
11
se vo nás sedm staral víc než šest let, než jsem to střelil a dal se k ajznbónu. Potom jsme se přestěhovali do East Moline. Vzpomínám si, že když jste byl eště usmrkanec, někdy vás brával s sebou. Sedával jste za ním na koni a držel se ho jak veš kožichu.“ Návštěvy u nemocných byly jedinou možností, jak jeho otec mohl trávit čas se svými syny, a oni ty návštěvy milovali. „Už si na vás vzpomínám,“ řekl Fletcherovi. „I na to místo. Měli jste bílý roubený dům a červenou stodolu s plechovou střechou. A tu starou chatrč z drnů jste používali jako skladiště.“ „No ba, je to tak. Někdy jste s ním jezdil vy a někdy váš brácha, jakže mu říkali?“ Velký. „Alex. Můj bratr Alex.“ „JoJu. Co s ním teRko je?“ „Je v armádě. Ani se neptejte, ve které.“ „No jo, von teda vždycky bejval frajer. Vy študujete na flanRáka?“ řekl průvodčí a díval se na černý oblek, který ještě před čtyřiadvaceti hodinami visel na věšáku v Seligmanově obchodě v Cincinnati. „Ne. Jsem také lékař.“ „Panejo, ani bych neřekl, že jste na to dost starej.“ Cítil, jak mu tuhnou rty. Věk se nedá obrátit v žert jako hluchota. „Jsem dost starý. Pracuji v nemocnici v Ohiu. Pane Fletchere… Otec ve čtvrtek zemřel.“ Železničářův úsměv zmizel tak pomalu a naprosto, že nebylo pochyby o síle jeho zármutku. „No ba, ty nejlepší vodcházej, že jo? Ve válce?“ „V té době byl doma. V telegramu stálo, že to byl břišní tyfus.“ Průvodčí potřásl hlavou. „Budete tak hodnej a řeknete svý mámě, že se za ni bude modlit spousta lidu?“ Šaman mu poděkoval a řekl, že si toho matka jistě bude vážit. „Chodí na nádražích po trati k vlaku nějací prodavači?“ „Co vás nemá. Každej si bere jídlo s sebou.“ Železničář si ho znepokojeně prohlížel. „Než budete přestupovat v Kankakee, nemáte šanci koupit ani ň. Copak vám to neřekli, když jste si kupoval lístek?“ „Ovšemže řekli. Jen si to ověřuji.“ Průvodčí se prstem dotkl čepice a šel po svých. Potom se ta žena naproti přes uličku natáhla k polici na zavazadla, aby sundala úctyhodný koš z dubových dýh. Ladná linie jejího těla, od hrud-
12
níku až po stehna, se zavlnila. Šaman překročil uličku a pomohl jí s ním. Usmála se na něj. „Musíte si se mnou vzít,“ řekla hlasem nepřipouštějícím odmlouvání. „Mám toho pro celý regiment!“ Proti tomu se ohradil, ale připustil, že pro rotu by to snad stačilo. Vzápětí už jedl pečené kuře, dýňový koláč z ovesné mouky a bramborovou placku. Pan Fletcher se vrátil s chlebem se šunkovou pěnou, který kdesi pro Šamana vyžebral, ale když zjistil, že doktor Cole je zásoben lépe než armáda na Potomaku, zašklebil se a znovu zmizel; netajil se úmyslem, že si na chlebu pochutná sám. Šaman víc jedl než mluvil, zahanbený a zaskočený skutečností, že i tváří v tvář zármutku pociIuje hlad. Ona naopak víc mluvila než jedla. Jmenuje se Martha McDonaldová. Její muž Lyman pracuje jako obchodní agent u American Farm Implements Company v Rock Islandu. Vyjádřila politování nad Šamanovou těžkou ztrátou. Když mu podávala jídlo, jejich kolena se o sebe otřela. Příjemná důvěrnost. Už dávno přišel na to, že většinu žen jeho hluchota buR rozčiluje, nebo vzrušuje. Ženy z té druhé skupiny zřejmě podněcoval delší kontakt očí; když mluvily, nikdy nespouštěl zrak z jejich obličeje. Způsobovala to nutnost odezírat jim ze rtů. Nedělal si žádné iluze o svém vzhledu. Ale i když nebyl žádný krasavec (byl velký, ne však neohrabaný), pravidelné rysy a pronikavé modré oči, které zdědil po otci, jej dělaly přinejmenším přitažlivým. Stejně to však nehrálo žádnou roli, pokud šlo o paní McDonaldovou. Stanovil si jako pravidlo – stejně neporušitelné jako nutnost drhnout si ruce před operací i po ní – nikdy se nezaplést s vdanou ženou. Jakmile si byl jist, že ji odmítnutím neurazí, poděkoval za dobrý oběd a vrátil se na své místo na druhé straně. Většinu odpoledne strávil nad knihou. Louisa Alcottová psala o operacích prováděných bez prostředků na tišení bolesti, o mužích umírajících na zhnisané rány v nemocnicích prosáklých špínou a infekcemi. Smrt a utrpení ho nikdy nepřestaly rozesmutňovat, ale zbytečná bolest a nesmyslné umírání jej přiváděly k šílenství. Později odpoledne šel okolo pan Fletcher a oznamoval, že vlak jede rychlostí pětačtyřiceti mil za hodinu, což je třikrát víc než rychlost běžícího koně, a bez únavy! Telegram o otcově
13
smrti přišel druhý den ráno po tom, co se to stalo. S překvapením si uvědomil, že svět se blíží věku rychlé dopravy a ještě rychlejších komunikací, věku nových nemocnic a nových způsobů léčby, věku chirurgie bez utrpení. Vznešené myšlenky ho unavily, a tak raději potajmu očima svlékal Marthu McDonaldovou. Bylo to příjemné. Půl hodiny si bázlivě představoval lékařské vyšetření vrcholící svedením, nejbezpečnější a nejneškodnější porušení Hippokratovy přísahy. Nadlouho se nerozptýlil. TaIka! Čím blíže byl k domovu, tím těžší bylo myslet na realitu. Zpod víček se mu draly slzy. Ale jedenadvacetiletí doktoři přece nemohou na veřejnosti plakat. TaIka… Celé hodiny předtím, než přestupovali v Kankakee, se snesla temná noc. Nakonec, ostatně dost brzy, sotva jedenáct hodin po odjezdu z Cincinnati, ohlásil pan Fletcher jeho stanici: „Ro-o-ock I-I-I-sla-a-and!“ Nádraží bylo oázou světla. Když Šaman vystoupil z vlaku, hned spatřil Aldena, který na něj čekal pod jednou z plynových luceren. Čeledín mu poklepal na rameno, věnoval mu smutný úsměv a důvěrně ho pozdravil. „Vítám tě doma, ty proutníku proutnická.“ „Nazdar, Aldene.“ Zůstali chvíli pod lampou, aby si mohli promluvit. „Jak je jí?“ zeptal se Šaman. „No jo, to víš. Je to na houby. Ale přece jen ji to ještě nesložilo. Nedali jsme jí příležitost, aby byla sama. Celej den jsou s ní lidi z církve, i reverend Blackmer.“ Šaman přikývl. Matčina neochvějná pobožnost byla pro ně všechny těžkou zkouškou, ale kdyby jim První baptistická církev pomohla překonat matčin žal, byl by jí vděčný. Alden správně předpokládal, že Šaman bude mít jen jednu kabelu, a proto přijel místo valníku, který péra neměl, s lehkou, dobře odpérovanou bryčkou. Do bryčky byl zapřažený Boss, šedý valach, kterého jeho otec velmi miloval. Než se Šaman vyškrábal na sedadlo, pohladil ho po nose. Když vyrazili, hovor uvázl. Ve tmě neviděl Aldenovi do obličeje. Alden voněl stále stejně – senem, tabákem, surovou vlnou a whisky. Po dřevěném mostě překročili řeku Rocky a potom klusem pokračovali na severovýchod. Neviděl krajinu, kterou projížděli, ale znal tady každý strom a každý kámen. Na některých úsecích byla cesta těžko sjízdná, protože sníh už skoro roztál a změnil se v břečku. Po hodině jízdy Alden na obvyklém místě zastavil, aby si kůň oddechl. On i Šaman slezli
14
dolů, vymočili se na mokrou louku Hanse Buckmana a chvíli se procházeli, aby si protáhli kostru. Brzy potom přejeli po úzkém mostě jejich vlastní řeku, a když se do zorného pole dostal dům a stodola, nastala pro Šamana ta nejbolestnější chvíle. Až dosud se nedělo nic neobvyklého. Alden jej vyzvedl v Rock Islandu a vezl ho domů. Ale až přijedou, taIka tam nebude. Už nikdy. Šaman nezamířil rovnou do domu. Pomohl Aldenovi vypřáhnout, následoval ho do stodoly a svítil petrolejkou, aby mohli hovořit. Alden sáhl do sena a vytáhl láhev, ještě asi do třetiny plnou, ale Šaman zavrtěl hlavou. „Snad se z tebe tam nahoře v Ohiu nestal abstinent?“ „Ne.“ Bylo to složitější. Jako všichni Coleové byl jen mírný piják, ale důležitější bylo, že mu otec před dávnou dobou vysvětlil, že v alkoholu se rozpouští jejich Dar. „Ne, nestal, jen nepiju moc často.“ „No jo, ty jsi jak von. Ale dneska večer bys měl.“ „Nechci, aby to ze mě máma cítila. Beztak s ní budu mít dost problémů. Ale trošku mi nech, co říkáš? Přijdu a vezmu si to do pokoje, až se máma uloží ke spánku.“ Alden přikývl. „Měj s ní trochu trpělivosti,“ řekl se zaváháním. „Vím, že umí být i zlá, ale…“ Překvapeně se zarazil, když k němu Šaman přistoupil a objal ho. To k jejich vztahu nepatřilo; muži se přece navzájem neobjímají. Čeledín plaše poklepal Šamanovi po rameni. Potom se Šaman nad ním slitoval, sfoukl lucernu a odešel přes dvůr do kuchyně, kde na něj po odchodu všech ostatních čekala matka.
15
DĚDICTVÍ ruhého rána Šamanovi třeštila hlava, třebaže hladina hnědé tekutiny v Aldenově láhvi poklesla jen o několik málo palců. Spal mizerně; starou matraci z provázků už celé roky nikdo nedocpal a nevyrovnal. Při holení si pořezal bradu. Toho rána však nic z toho nemělo význam. Otce pochovali rychle, neboI zemřel na skvrnitý tyfus, ale mše byla odložena až do Šamanova návratu. V malém kostele První baptistické církve se tísnily tři generace pacientů, kterým jeho otec pomáhal na svět a které ošetřoval nebo léčil na nemoci, střelná zranění, pobodání, vyrážky, zlámané kosti a kdovíco ještě. Reverend Lucian Blackmer přednesl chvalořeč – dost vřelou na to, aby překonala nevraživost přítomných. Panychida však přece zanechávala dojem, že je docela v pořádku, že doktor Robert Judson Cole zemřel tak, jak zemřel, když neměl dost slušného vychování, aby se stal členem jediné správné církve. Šamanova matka několikrát vyjádřila svou vděčnost, že s ohledem na ni pan Blackmer dovolil, aby byl její manžel pochován na hřbitově u kostela.
D
Celé odpoledne se Coleův dům plnil lidmi, z nichž většina přinášela mísy s pečení, nádivkami, pudinky a koláči. Tolik jídla, jako by se jednalo o nějakou slavnost. I Šaman se přistihl, jak pojídá plátky studeného pečeného srdce, své oblíbené pochoutky. Naučil se ji jíst od Makva-ikvy. Napadlo jej, že to je vlastně indiánská lahůdka, podobně jako vařený pes nebo veverka upravovaná i s vnitřnostmi. Potěšilo ho zjištění, že mnozí z bílých sousedů, když porazí krávu nebo zabijí jelena, rovněž připravují srdce. Natahoval se pro další kousek, když si všiml, jak k jeho matce míří přes celou místnost Lillian Geigerová. Zestárla a byla sešlej-
16
ší, ale stále atraktivní. To po ní Rachel zdědila svou krásu. Lillian měla na sobě svoje nejlepší černé saténové šaty, černý plátěný přehoz a skládaný bílý šátek. Na jejích krásných prsou se na řetízku houpala malá stříbrná Davidova hvězda. Povšiml si, že dává pozor, koho pozdravit; byli zde tací, kteří by, třeba zdráhavě, odpověděli na pozdrav Židovce, ale nikdy zrádci. Lillian byla totiž sestřenicí Judy Benjamina, státního tajemníka Konfederace; její manžel Jay odešel začátkem války do rodné Jižní Karolíny a spolu se dvěma ze svých tří bratrů se dal ke konfederační armádě. Když Lillian míjela Šamana, úsměv jí strnul na rtech. „Teto Lillian,“ řekl. Nebyla jeho tetou, ale Geigerové a Coleové spolu vyrůstali a byli jako jedna rodina. Odjakživa jí tak říkal. Oči jí zněžněly. „Nazdar, Robe J.,“ řekla postaru, jako by byl stále kluk; nikdo mu tak neříkal – tak říkali jeho otci –, ale Lillian ho zřídka oslovovala Šamane. Políbila ho na tvář a ani se nenamáhala vyjádřit mu soustrast. Řekla mu, že podle zpráv od Jasona, dost vzácných, neboI dopisy přes frontu chodí mizerně, je její manžel zdráv a nezdá se, že by byl v nebezpečí. Když narukoval, uchytil se, neboI byl lékárník, v jedné malé vojenské nemocnici v Georgii jako správce a teR je velitelem větší nemocnice na břehu řeky James ve Virginii. V posledním dopise jí prý oznámil, že jeho bratr Joseph Reuben Geiger, také lékárník – stejně jako všichni mužští v jeho rodině, který sloužil u jízdy pod generálem Stuartem, padl v boji. Šaman rozvážně přikývl. Ani on nevyslovil politování. Lidé to teR považují za samozřejmé. „A co děti?“ „Ty se mají dobře. Kluci vyrostli, Jay by je už ani nepoznal! Jedí jako tygři.“ „A Rachel?“ „Loni v červnu přišla o manžela, Joe Regensberga. Umřel na skvrnitý tyfus, jako tvůj otec.“ „Ach,“ pravil ztěžka. „Slyšel jsem, že tyfus v Chicagu loni v létě pěkně řádil. Je v pořádku?“ „Ale ano. Rachel je zdravá, stejně jako její děti. Má synka a dcerku.“ Lillian zaváhala. „Má nápadníka, Joeova bratrance. Až skončí rok smutku, ohlásí zasnoubení.“
17
Ach jo. Stále živá bolest se zavrtala ještě hlouběji. „Jak se cítíte jako babička?“ „Moc se mi to líbí,“ řekla, vzdálila se od něj a pustila se do tichého rozhovoru s paní Prattovou, jejíž pozemek sousedil s Geigerovým. Přiblížil se večer. Šaman naložil talíř jídlem a odnesl ho do nevětrané chatrče Aldena Kimballa, kde to věčně páchlo kouřem. Čeledín seděl na pryčně jen v spodkách a pil ze džbánu. Nohy měl čisté – na počest pohřbu se vykoupal. Jeho rezervní vlněné spodky, spíš šedé než bílé, se sušily uprostřed chaty na provaze napnutém od hřebíku zatlučeného do trámu k tyči mezi nosníky krovu. Šaman zavrtěl hlavou, když mu Alden nabídl džbánek. Sedl si na jedinou dřevěnou židli a díval se, jak Alden jí. „Kdyby bylo po mém, pochoval bych taIku na našem pozemku, tam nad řekou.“ Alden zavrtěl hlavou. „Nebyla by pro. Je to moc blízko od hrobu tý indiánky. Než ji… zavraždili,“ řekl opatrně, „bylo o nich dvou dost řečí. Tvoje máti byla sakra žárlivá.“ Šaman měl na jazyku pár otázek o Makvě a své matce a otci, ale nepovažoval za vhodné s Aldenem pomlouvat rodiče. Místo toho mu zamával na rozloučenou a odešel. Bylo už šero, když kráčel dolů k řece, k ruinám hedonoso-te Makva-ikvy. Jeden konec dlouhého domu byl neporušený, ale druhý se sesunul, trámy a nosníky byly shnilé a jistě poskytovaly útulek všelijakým hadům a hlodavcům. „Vrátil jsem se,“ řekl. Cítil Makvinu přítomnost. Byla mrtvá už dlouho; teR k ní cítil lítost poněkud vybledlou smutkem ze ztráty otce. Potřeboval útěchu, ale vše, na co se zmohl, byla hrozná zlost, taková zlost, až se mu vzadu na krku ježily chlupy. Nedaleko byl její hrob. Neoznačený, ale pečlivě udržovaný. Tráva byla pokosená, okraje hrobu osázené planými žlutými denivkami, přesazenými od řeky. Zelené výhonky už prorážely mokrou zemí. Jistě to byl jeho otec, kdo se o hrob staral. Šaman poklekl a vytrhal trochu plevele mezi květinami. Byla už skoro tma. Představoval si, že cítí, že mu Makva chce něco sdělit. Stávalo se to i předtím, a on napůl věřil, že vnímá její hněv, protože mu nemůže říct, kdo ji zabil. Chtěl se jí zeptat, co
18
