Jak rozpoznat nebezpečnou náboženskou skupinu

Jak rozpoznat nebezpečnou náboženskou skupinu

www.BiblickaKnihovna.cz

Obsah Ve třetím tisíciletí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pohled zevnitř . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Byl Kristus nebezpečný? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak poznat vůdce nebezpečné náboženské skupiny . . . . . . . . . . . Jaké jsou znaky nebezpečné náboženské skupiny? . . . . . . . . . . . Metoda návnady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1. POSUN: Od Krista k někomu jinému . . . . . . . . . . . . . . . . 2. POSUN: Od Slova Božího ke slovu lidskému . . . . . . . . . 3. POSUN: Od vedení k tyranii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4. POSUN: Od víry k domněnkám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5. POSUN: Od oddělenosti k izolaci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6. POSUN: Od spásy k falešné důvěře . . . . . . . . . . . . . . . . . Jaký je rozdíl mezi církví a nebezpečnou skupinou? . . . . . . . . . Jak z takové skupiny odejít . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

1 2 3 3 6 9 10 11 12 13 14 16 17 19

Název: Jak rozpoznat nebezpečnou náboženskou skupinu. Původně: How To Identify A Dangerous Religious Group. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org. Publikační řada: Discovery – Knowing God (Poznáváme Boha). Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 – Bible, překlad 21. století, ČEP – Český ekumenický překlad, KB – Kralická bible. Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová. Sazba provedena typografickým systémem TEX. Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0. Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, ©2012.

Jak rozpoznat nebezpečnou náboženskou skupinu „Pokud nedokážete myslet sami za sebe nebo se sami rozhodovat, můžete být v nebezpečí. Každý je zodpovědný za to, čemu věří. A pokud nedokážete odejít, je to problém. Prostě to tak je.“ Takto se vyjádřil člověk, který byl součástí jedné nebezpečné náboženské skupiny. Na následujících stránkách se budeme snažit poučit se z jeho zkušenosti i ze zkušenosti dalších, kteří se nakonec osvobodili z takové temnoty a z duchovního zneužívání. Doufáme, že tyto stránky pomohou jak lidem kolem vás, tak i vám samotným. Písmo varuje, že semena nebezpečného náboženského smýšlení nejsou jen kolem nás, ale mohou být i v nás samotných. Martin R. De Haan II

Ve třetím tisíciletí Vypadalo to, že na konci druhého tisíciletí svět směřoval ke svému konci. Viděli jsme katastrofy, společenské nepokoje, národní převraty a neuvěřitelně rychlé změny, což mnohé vedlo k názoru, že naše planeta vstupuje do nějaké zásadní historické fáze. Kromě temných mraků se zároveň šířily nebezpečné náboženské skupiny, které využívaly všeobecného očekávání blížící se apokalypsy. Sharom Moshavi napsal do deníku Boston Globe: „Několik let poté, co sekta Aum Shinrikyo vypustila jedovatý plyn v tokijském metru, následkem čehož zahynulo 12 osob a 5000 byla způsobena újma, zde bují náboženské sekty všeho druhu. . . V dnešním Japonsku, v konzumní světské společnosti s mnoha nejistotami, nabízejí sekty a takzvaná ‚nová náboženství‘ určitý duchovní balzám, který připadá přitažlivý mnoha Japoncům, především mladým lidem.“ S. Moshavi dále cituje Toshiho Yamakawu, který se z byrokrata stal spisovatelem duchovní literatury: „Lidé stále více hledají něco, co naplní jejich srdce, na což nebezpečné náboženské skupiny jen čekají.“ Toto nebezpečí není ničím novým. Již v prvním století apoštol Pavel na sklonku svého života napsal: Vím, že po mém odchodu k vám vejdou draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I z vás samotných povstanou muži, kteří budou mluvit převrácené věci, aby strhli učedníky za sebou (Sk 20,29–30). 1

Pohled zevnitř Je důležité mít na mysli, že nebezpečné náboženské skupiny mají svou logiku. Je chybou domnívat se, že v takové skupině uslyšíte pouze iracionální, fanatické výroky nevzdělaných obětí. Tyto skupiny jsou částečně poháněny pečlivě promyšleným postupem s cílem obnovit logiku, víru a osobní obětavost, o které se v tradičním náboženství sice mluví, ale která zde již není. Tyto skupiny tvrdí, že rozumí proroctví, takže mohou cestu před námi vidět mnohem jasněji. Výřeční, autoritářští vůdci odhalují, v jakém nebezpečí jsou ti, kteří Boha uctívají bez emocí, víry, obětavosti či poslušnosti. Poukazují na rodiče, pastory a celé denominace, kde chybí „první láska“, kde zbyla již jen slabá víra, zaslepené pokrytectví a duchovní vlažnost. Členové takových skupin se vůbec nevnímají jako nebezpeční. Lidem, kteří je obviňují, odpovídají: „Nejsme pomýlení, pomýlení jste vy sami. To vy jste ztratili kontakt s realitou. To vy tvrdíte, že věříte v Boha, ale přitom žijete jako bez víry. To vy tvrdíte, že věříte v Bibli jako Slovo Boží, ale nečtete ji ani se jí neřídíte. To vy tvrdíte, že věříte v život po smrti, ale přitom žijete tak, jako kdyby všechno v tomto životě záleželo na hmotném bohatství.“ „Nezahazujeme svou budoucnost, zahazujete si ji vy sami. Říkáte nám, abychom konečně otevřeli oči, abychom viděli, co se skutečně děje. Říkáte, že zahazujeme svůj život a následujeme vůdce, který si naši oddanost nezaslouží. A přitom vy sami nejste schopni vidět, co se skutečně děje. Vůbec nevidíte znamení doby. Nevidíte, kam se celá společnost řítí, kam vás zavádí vaše láska k penězům a jak toho všeho budete v soudný den hořce litovat.“ „Nepřeháníme to. Vy sami to přeháníte. Říkáte, že vše fanaticky přeháníme. Ale určitě to neděláme jako vy. To vy se utápíte v dluzích a investujete do institucí a tradic, které se již brzy zhroutí a budou souzeny. To vy si myslíte, že Boha uspokojíte svými formálními modlitbami, přičemž 99 procent všeho dáváte do své práce, domácnosti, rodiny a rekreace.“ „My neodmítáme Krista, odmítáte jej vy sami. Tvrdíte, že v Krista věříte. Ale Kristus řekl: ‚Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem‘ “ (Lk 14,26–27). Logika nebezpečných náboženských skupin evidentně není ve všem úplně pomýlená. Nikdo z nás by si tedy neměl dovolit přestat dávat pozor na nebezpečné myšlení, k němuž může mít sklony každý z nás. 2

Byl Kristus nebezpečný? Starostliví rodiče některého z Kristových následovníků mohli Krista klidně považovat za nebezpečného. Vždyť Ježíš říkal, že mluví ve jménu Boha, kritizoval vážené náboženské vůdce a své následovníky vyzýval, aby mu důvěřovali a poslouchali ho (Mt 10,35–37). Ježíš se ale choval úplně jinak. Nevyzýval své následovníky, aby mu dali své peníze na nový Zkušený vůdce větší dům, ani se jim nesnažil svou řečí vlichotit. dokáže předložit Uzdravoval slepé a chromé a křísil mrtvé. Krájakýkoli argument čel po vodě a uklidnil bouřlivé moře. Opakovavěrohodně, ale ně a v mnoha ohledech dokazoval, že si zaslouží, podvodník nemůže aby jej lidé následovali – a to nejen tím, jak mluvstát z mrtvých. vil o víře, sebeobětování a časech konce, ale i zázraky, které vykonával. Stal se Boží obětí za naše hříchy, když se nechal dobrovolně přibít na kříž. A pak vstal v těle z mrtvých, aby prokázal, že je Král králů a Pán pánů. Jako část svého odkazu po sobě Ježíš zanechal skupinu učedníků, kteří byli ochotni žít a zemřít za své svědectví, že jej viděli po vzkříšení živého. Společně nesli svědectví o Tom, jehož učení a příklad se stal měřítkem toho, co je a není nebezpečné. Jak poznat vůdce nebezpečné náboženské skupiny Určitě by bylo pomocí, pokud by vůdci každé nebezpečné náboženské skupiny hned na počátku dali najevo své skutečné úmysly. Bylo by pomocí, pokud by dali jasně najevo, že na rozdíl od Krista nemají v úmyslu druhým sloužit, ale že si chtějí nechat sloužit, že nechtějí dávat, ale chtějí dostávat, že nechtějí milovat, ale chtějí být milováni. Určitě by bylo pomocí, kdyby přicházeli „z vnějšku“, a nikoli „zevnitř“. Ale Bible nás nabádá, abychom se měli na pozoru před těmi, kdo chtějí učedníky strhnout za sebou (Sk 20,30). Nebezpeční náboženští vůdci nedají své skupině na vědomí, že svým slovům postupně dávají nový význam, anebo že zatím prokazují lásku, která se ale v určité době změní v autoritativní diktát. Sami si možná ani neuvědomují, do jaké míry svým následovníkům lichotí, do jaké míry přehánějí ve svých příbězích o Božích zázracích a do jaké míry jsou jejich rozhovory s Duchem Božím spíše jen výplodem jejich vlastní fantazie. Ale lidé, kteří obětovali vše, aby následovali svého vůdce, najednou začí3

nají vidět a slyšet skutečnosti, které by původně od Božího muže nečekali. Například učedníci Jima Jonese viděli, jak tento jejich uctívaný prorok během svého kázání hodil Bibli na zem a prohlásil: „Příliš mnoho lidí vzhlíží k této knize místo ke mě!“ (Sekty v Americe, Appel, str. 44, angl.). Jeden bývalý člen si vybavuje: „Dokonce říkal, že si přeje, abychom mu říkali Otče, a chtěl, abychom se k němu modlili. Chtěl, abychom jeho obrázek nosili v peněžence“ (Lákadla sekt, Enroth, str. 56, angl.). V této chvíli už však příslušný člen dal své víře určitou daň. Už učinil určité oběti. Spálil za K popírání dochází sebou mosty. K čemusi se zavázal. Proto je snadtehdy, když lidé, nější o vůdci spíše smýšlet pozitivně a věřit: „Jiskteří obětovali příliš tě Bůh takto zkouší naši víru. V sázce je dobro mnoho, si přejí celé naší skupiny. Naši kritici by se jistě radovavidět věci nikoli li, kdybychom se rozpadli a kdybychom přiznali, takové, jaké ve že jsme byli podvedeni. Vždyť víme, že známe skutečnosti jsou, ale jaké si je přejí mít. pravdu o tolika věcech. Prostě si musíme zachovat víru v Boha a pokračovat.“ Obvykle určitou dobu trvá, než je takovému člověku naprosto zřejmé, že vložil příliš velkou důvěru v někoho, kdo ve skutečnosti není žádným Božím služebníkem. Je skutečně bolestivé uvědomit si, že tento vůdce hlásal „jiného Ježíše“ a v „jiném duchu“ vyučoval zcela „jiné evangelium“ (2K 11,4). Zklamaný člověk pak prochází citově náročným procesem, když se od takové skupiny snaží oprostit. Snaží se znovu nabýt svou svobodu a pocit radosti poté, co na vlastní kůži poznal nebezpečí, která popisoval Ježíš: Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což se sbírají z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce, ale prohnilý strom nese špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani prohnilý strom dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně. Poznáte je tedy po jejich ovoci (Mt 7,15–20). Jistě není nic příjemného žít s pocitem podezíravosti. Raději chceme věřit a ne pochybovat. A je těžké přijmout myšlenku, že někdo, kdo zdánlivě mluví o Bohu tak zasvěceně a kdo varuje druhé před ďáblem, by sám mohl být tak nebezpečný. A přesto nás Ježíš učil, že nemáme víru posuzovat podle slov, ale podle ovoce, které vidíme v životě takového vůdce. 4

Jeden bývalý člen jisté nebezpečné náboženské skupiny říká, že Kristova zásada o tom, že strom se pozná podle ovoce, mu pomohla vidět, do čeho se vlastně zapletl. Při zpětném pohledu uvádí: „Pomohlo mi několik veršů. Jeden mluví o tom, že strom máme posuzovat podle jeho ovoce. A žádné dobré ovoce jsem neviděl. Viděl jsem jen zkázu. Viděl jsem, jak na tom lidé byli stále hůře. Nijak nerostli ani se nestávali zodpovědnějšími; byli naopak stále více závislí a měli psychotické projevy. Pociťovali vinu, stud, měli špatné pocity. Nebyla v tom láska. Ani už tam nebylo žádné odpuštění.“ Skutečné ovoce vůdcova života se obvykle časem ukáže. Z prvních dojmů a slov ty pravé pohnutky obvykle nepoznáme. Ale život nám do srdce píše svůj deník. Mezi takové „záznamy“ patří i „ovoce Ducha“, jak je popisoval apoštol Pavel ve svém dopise Galatským. Uvádí zde, že lidé, kteří se podřizují Kristu, se vyznačují láskou, radostí, pokojem, trpělivostí, laskavostí, dobrotou, věrností, mírností a sebeovládáním (Ga 5,22–23). Na těch, kteří se zajímají více o sebe než o druhé, je ale vidět pravý opak takového ovoce. Takové osoby druhé využívají, místo aby jim prokazovaly lásku. Ve vztazích s druhými dávají najevo své kritické postoje, netrpělivost, bojovnost, necitlivost, hrubost, sobectví, nedodržují své sliby, neovládají svůj jazyk, hněv a své sexuální touhy. Proto je třeba si pečlivě těchto projevů všímat – a to bez ohledu na to, do jaké míry je dotyčný člověk výřečný a jak dokáže citovat Písmo. Je tedy moudré mít na mysli toto ovoce Ducha a přitom je na místě si ohledně lidí ve vedení příslušné skupiny klást následující otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Vyznačují se zbožností a pokorou, nebo projevují neomalenost a povýšenost? (2K 10,18) Chovají se přívětivě a jemně, nebo pořád mají nějaké nároky? (2Tm 2,24–26) Projevují sami úctu k autoritám (přátelsky i nepřátelsky nakloněným), včetně Boha, rodičů, vlády, a dokonce Satana? (2Pt 2,10–12; Juda 8–10) Projevují úctu a lásku k dalším vedoucím představitelům? (1K 3,1–9) Vedou své následovníky k soudnosti, růstu a zralosti, anebo v nich posilují pocity závislosti a podřízenosti? (Sk 17,11; Ef 4,11–16) Využívají své členy finančně? (1Pt 5,2; 2Pt 2,3) Projevují věrnost v sexuální oblasti, anebo je jejich život v tomto ohledu pochybný? (2Pt 2,14) Říkají láskyplně a odvážně pravdu o hříchu, anebo své skupině říkají jen to, co zde lidé chtějí slyšet? (2Tm 4,3–4) 5

9. 10. 11. 12. 13.

14. 15.

Obětují své zájmy pro blaho skupiny, anebo se nechávají na ramenech svých následovníků nosit jako králové? (Fp 2,3–4) Vedou své následovníky k Ježíši Kristu, anebo zaměřují pozornost sami na sebe? (Sk 20,28–31) Chovají se panovačně, anebo druhé vedou prostřednictvím vlastního příkladu, povzbuzováním a předáváním informací? (1Pt 5,1–4) Jsou ochotni, aby se ně pohlíželo jako na bratry? (Mt 23,8–12) Je skupina milována a nenáviděna kvůli své víře a oddanosti Kristu, anebo kvůli svému specifickému učení, podle něhož následuje svého vůdce? (1Tm 1,3–7) Uchovávají si členy díky své lásce, příkladu a vyučování, anebo tím, že je zastrašují, takže se členové skupinu bojí opustit? (Ga 2,11–21) Splňují požadavky na vedoucího duchovního pracovníka, anebo to jsou jen charismatičtí vůdci, ale z pochybným charakterem? (1Tm 3,1–7)

Tyto otázky se zaměřují nejen na to, co příslušný vůdce říká, ale i na to, co dělá a jaké má postoje. Pomáhají nám vidět, zda se nejedná pouze o doktríny, ale i ducha a ovoce, které takový vůdce nese.

Jaké jsou znaky nebezpečné náboženské skupiny? Jeannie Millsová, někdejší členka sekty Jima Jonese, která přežila masakr v Jonestownu, napsala následující slova: Když potkáte ty nejpřátelštější lidi, které jste kdy poznali a kteří vás seznámí se skupinou, která je plná lásky, a když zjistíte, že vůdce je ten nejinspirativnější, nejsoucitnější a nejchápavější člověk, jakého jste kdy poznali, a když se dozvíte, že cílem skupiny je cosi, co zní příliš dobře, než aby to mohla být pravda – patrně to pravda není! Nevzdávejte se svého vzdělání, svých nadějí a cílů v honbě za pouhým přeludem. Falešné náboženské skupiny pochopitelně nebudou zdůrazňovat své chyby. Vhodně využívají svou schopnost napodobovat určité prvky, které se vyskytují ve zdravých náboženských skupinách, ale s nimiž zacházejí jinak. 1. Idealismus. Falešné náboženské skupiny často přitahují idealisty, kteří se v tradiční církvi nějak spálili. Takoví lidé věří, že mají pro Boha vykonat to, v čem jiní selhali. Jejich vizí je obnovit v církvi ztracený záměr. 2. Autorita. Lidé, kteří hledají jednoznačné vedení, hranice a bezpečí, přitahuje struktura, kterou poskytuje autoritářské vedení. 3. Entuziasmus. Lidé, kteří mohli zakusit mrtvou zaběhlou církev, přitahují duchovní zážitky plné entuziasmu. Pro člověka je velmi přitažlivé, když 6

najde skupinu, která projevuje nadšení – a to i když se taková skupina mýlí. 4. Rodina. V rámci takové skupiny často existuje silné povědomí společné identity, povědomí rodiny. Členové jsou považováni za bratry a sestry, kteří jsou proti vnějšímu světu semknuti jako jedna rodina. Jednota této skupiny však není zakotvena v Bohu, ale v jejich učiteli, „otci“, mentorovi. 5. Důraz na Bibli. Mnohé takové skupiny kladou velký důraz na studium Bible. Výuka je však velmi pečlivě organizována vedoucími představiteli, kteří předkládají jen svůj vlastní výklad Písma. Členové jsou varováni, aby nečetli literaturu, která nepochází od příslušné skupiny. 6. Obětavost. Bývalí členové takových skupin se zmiňují o tom, jak je přitahovalo, když se měli pro něco nasazovat, když je skupina vedla k víře, která je něco stála. Jeden člen říká: „Úplně na začátku nejde o to, že jen vy máte pravdu, ale že jen vy přinášíte pro pravdu ty skutečné oběti. Nechtěl jsem nic laciného. Chtěl jsem se pro něco nasazovat, chtěl jsem, aby mě to něco stálo.“ 7. Exklusivismus. Nebezpečné náboženské skupiny často zdůrazňují, že pravda byla svěřena pouze jim. Je velmi přitažlivé dostat příležitost být součástí vybrané skupiny vyvolených Božích služebníků. 8. Indoktrinace. Dalším znakem mnoha nebezpečných náboženských skupin jsou propracované metody, jak získávat a přesvědčovat nové členy. Řada takových skupin neumožňuje novým členům, aby dělali svá rozhodnutí na základě své vlastní víry a svého úsudku, ale myšlení takových členů postupně mění pomocí následujících technik:

• Izolace. Noví členové jsou izolováni od své rodiny, přátel i aktuálních informací v médiPatrně každý z nás ích, aby byly vyloučeny jakékoli jiné názory. si musí dávat • Nátlak. Potencionální členové jsou ze strany pozor na nezdravé skupiny vystaveni nátlaku a přesvědčování. způsoby myšlení, • Zahrnování láskou. Členové skupiny dávaale v nebezpečných skupinách se jí potencionálním členům najevo nesmírně opakovaně projevují silný pocit sounáležitosti, jak jsou přijímáni určité typické vzorce. a jak jsou důležití – zahrnují je láskou, lichocením, osobní pozorností. • Odstranění soukromí. Noví členové nejsou ponecháváni o samotě, aby si mohli posbírat své myšlenky a dojít ke svým závěrům. 7

• Spánková deprivace a únava. Odpor se láme pomocí dlouhých shromáždění a dlouhé pracovní doby. • Hry. S cílem vytvořit závislost na vedení se používají propracované hry a postupy. • Kontrola myšlení. Členové jsou vedeni k tomu, aby přestali myslet sami za sebe a aby bez dalších otázek přijímali zjevení a doktríny od svého vůdce. • Veřejná zpověď. Členové jsou přesvědčováni, aby se se skupinou podíleli o své nejniternější záležitosti, čímž se účinně nalomí jejich sebeúcta. • Změna jídelníčku. Členové dostávají nedostatečnou stravu, čímž se nalomí jejich schopnost odporu a jsou svolnější k novým podnětům a návrhům ze strany skupiny. • Strach. Negativní myšlení či pochybnosti o skupině a jejím vedení mají být hrozbou pro duši dotyčného člena. Členové jsou varováni – pokud by někdo chtěl skupinu opustit, čekají ho neblahé důsledky. • Odříkávání sloganů a zpěv. Členové se musí podrobovat neustálému opakování, čímž se zablokuje proces racionálního myšlení. • Dětská závislost. Vedení od členů vyžaduje absolutní podřízenost. • Zákaz otázek. Členové jsou vyučováni, aby zjevení a výklady svého vedení přijímali bez jakýchkoli otázek. • Oblékání. Členové jsou vybízeni k podobnému stylu oblékání, čímž se potlačuje jejich individualita. • Elitářské postoje. Každý náboženský vůdce mimo takovou skupinu je označen za satanův nástroj nebo přinejmenším za někoho, kdo se nechal zavést na scestí zlem. (Zkráceno z publikace The Cult Crisis, Citizens Freedom Foundation.) Uvedené metody se tedy zásadně liší od metod, jež zastával apoštol Pavel, který s ohledem na přesvědčování uvedl: Pánův otrok se nemá hádat, nýbrž má být přívětivý ke všem, schopný učit, má být trpělivý a v tichosti kárat odpůrce. Snad jim dá Bůh pokání k poznání pravdy a proberou se z Ďáblovy léčky, do které byli od něj chyceni, aby činili jeho vůli (2Tm 2,24–26). K indoktrinaci ze strany nebezpečné náboženské skupiny obvykle dochází podle určitého postupu. Patrně každý z nás si musí dávat pozor na nezdravé způsoby myšlení, ale v nebezpečných skupinách se opakovaně projevují určité typické vzorce. 8

• Závislost na vedení, které „promlouvá ve jménu Boha“ a které je proto nezpochybnitelné. • Pomýlené reakce na kompromisy a pokrytectví tradičního náboženství. • Odtahování se od společnosti v přesvědčení, že „pouze my“ předkládáme Bohu ty správné oběti. • Odříznutí veškerých zdrojů vnějších informací. • Členové ze zodpovídají pouze skupině. • Změněný pohled na pravdu. Nejde o to, co je poctivé, ale co je v zájmu skupiny. • Ospravedlnění je pouze pro členy; nečlenové jsou údajně pod vlivem Satana. • Ztráta osobní svobody. Myšlení, pocity a volby jednotlivce jsou stále více nahrazovány myšlením, pocity a rozhodnutími ze strany skupiny. • Ztráta svědomí. Skupina a její vedení často jednotlivce zatáhne do jednání (mnohdy sexuální povahy), jímž podlomí jeho morální sílu. • Úprava očekávání. Co bylo původně slibováno, se podle potřeby přeznačuje, skutečnosti se pojmenovávají jinak. • Obavy opustit skupinu, pod hrozbou ztráty věčného života a dalších odměn. To je tedy několik příkladů myšlení, jež se projevuje ve skupinách, které zneužívají důvěry svých členů. Je však třeba stále mít na mysli, jak lákavě je novému členu vše předkládáno. Nebezpečná skupina ukazuje svou pravou tvář jen velmi pozvolně. Používá taktiku návnady – novému členu ukáže určitou návnadu, kterou ale ve vhodnou chvíli vymění za něco zcela jiného. Je třeba si dávat pozor, abychom se něčeho podobného nedopouštěli my sami.

Metoda návnady Neetické firmy často ve své reklamě lákají zákazníky na levné produkty. Jakmile mají zákazníka v hrsti, snaží se jej pomocí manipulace přimět ke koupi něčeho naprosto jiného. Tato metoda návnady je charakteristická i pro nebezpečné náboženské skupiny. Nový zákon nás opakovaně varuje, abychom nepadli za oběť duchovním vůdcům, kteří se jen za něco vydávají, přičemž druhé chtějí jen oklamat „líbivými řečmi“ (Ko 2,4 ČEP). Proto se nyní podíváme, co nebezpečné náboženské skupiny často slibují, ale co nakonec nový člen takové skupiny dostane. 9

1. POSUN: Od Krista k někomu jinému Členové nebezpečných náboženských skupin často tvrdí, že zastupují Krista (2K 11,13–15). Časem se však ukáže, že hlásají „jiného Ježíše“ (2K 11,4). Jeden někdejší člen takové skupiny říká: „Podvodnost takové skupiny spočívá v tom, že o sobě mluví jako o křesťanech, jako o nějaké další křesťanské denominaci. Používají stejné výrazy, takže když mluví o Bohu nebo o Ježíšovi, předpokládáme, že mluví o biblickému Bohu a Ježíšovi. A to je podle mě ten první podvod, protože hned nevidíme, že jejich Ježíš není ten Ježíš z Bible.“ A dodává: „Ježíš řekl, ‚Já a Otec jsme jedno. Kdo viděl mě, viděl Otce.‘ V naší skupině sice bylo používáno správné jméno, ale Ježíš zde byl duchovním bratrem Lucifera. A byl zároveň i mým starším bratrem.“ A dále nám ukazuje, kam se přesouval důraz v této skupině: „ZaCo Bible učí o Kristu kladatelem byl jeden prorok. Tvrdi1. Kristus je Bůh v těle (J 1,1–14). li nám, že jej Bůh povolal za proro2. Kristus je náš Stvořitel (Ko 1,16). ka, aby obnovil křesťanství. A ča3. V Kristu vše spočívá (Ko 1,17). sem v této skupině získával stále do4. Kristus je náš Spasitel (J 3,16–18). minantnější postavení. Velká část na- 5. Kristus je náš Soudce (J 5,22–23). šeho učení byla o něm, o jeho dok6. Kristus je náš Příklad (1J 2,6). trínách, o tom, co sám učil, a nikoli 7. Kristus je náš Zastánce (1J 2,1). o tom, co učí Bible nebo Ježíš.“ 8. Kristus je náš Přímluvce (Ř 8,34). 9. Kristus je náš Učitel (Mt 23,8.10). Důvěryhodní křesťanští vůdci si uvědomují, že jsou povoláni pouze k tomu, aby jiné směrovali k biblickému Kristu. Jasně uvádějí, že svou jedinou naději na spásu máme v Kristově smrti za naše hříchy, v jeho vzkříšení a v tom, že opět přijde. Ti, kteří pravým způsobem zastupují Krista, se nezabývají ničím a nikým, kdo by byl náhražkou za Syna Božího. Nezaměřují se na politiku, vzdělávání ani stavební projekty, ale na Krista, který jediný si zasluhuje první místo v našem srdci a životě (Zj 2,1–7). Nečekejte, že falešní učitelé zapřou Krista hned na začátku. Jen málo vedoucích představitelů nebezpečných náboženských skupin chce mít proslulost jako nepřátelé Krista. A jen málo z nich by si to přiznalo. Proto se zaměřte na to, jaká náhražka je vám nabízena. Sledujte, jak je vám místo Krista krok za krokem nabízen někdo jiný. 10

2. POSUN: Od Slova Božího ke slovu lidskému Je mu devatenáct, musel odejít z vysoké školy a celým jeho životem je teď „společenství bratrů a sester“, které nedávno poznal. Je přesvědčen, že našel pravou Boží rodinu. Věří, že tuto skupinu vzbudil sám Bůh, aby v posledních dnech bylo kázáno čisté, nezkažené Slovo Boží. Bibli zná lépe než kdokoli z jeho bývalých přátel. Na všechno má nějaký verš z Bible. Neuvědomuje si však, že dostává pouze náhražku. Nové učení mu bylo ukázáno tak dovedně, že si neuvědomuje, jak jsou biblické verše vytrhávány ze svého kontextu. Byly velmi pečlivě vybrány, aby podporovaly učení skupiny. Autor a odborník na nebezpečné náboženské skupiny Ron Enroth uváCo Bible učí o sobě dí: „Prakticky všechny tyto nábo1. Naší autoritou má být Písmo, niženské skupiny citují Bibli a odvokoli tradice (Mt 15,3–9). lávají se na Ježíše. Zdůrazňují, jak 2. Písmem se má hodnotit přesnost vysoce jejich skupina smýšlí o Bibučitele (Sk 17,11). li. Obvykle však význam Písma sni3. Písmo se má pečlivě studovat a vyžují, překrucují ho a někdy, i když kládat (2Tm 2,15). ne často, Písmo úplně zavrhují. Vy4. Písmo je autoritou, k níž nemáme trhávají verše z kontextu. K dokanic přidávat a od níž nemáme nic ubírat (Zj 22,18–19). zování používají své oblíbené verše, přičemž často přidávají své vlastní pravdy, další zjevení z nějakého dalšího zdroje.“ Jeden někdejší člen nebezpečné náboženské skupiny si celý podvod uvědomil, až když byl pozván do ústředí této organizace. O své zkušenosti uvádí: „Když jsem začal pracovat v ústředí organizace v New Yorku, začaly mi vyvstávat otázky. Začal jsem si číst list Římanům a Galatským bez jejich příruček. Oni sice obvykle četli Bibli, ale společně se svými příručkami, kde měli ke všemu vysvětlení. Když jsem si tedy četl přímo list Římanům a Galatským, došlo mi, jak se zde mluví o životě v Duchu svatém, o svobodě, o osobním následování Boha, nikoli o pravidlech, struktuře a zákoně. A pak jsem zjistil, že i jiní docházeli při svém výzkumu ke stejným závěrům – že je rozdíl mezi Biblí a touto organizací. A tito lidé začali být posléze vylučováni, protože zde vznikla obrovská podezíravost. Jakmile někdo projevil i sebemenší 11

nesouhlas s vedoucími představiteli, vyvolalo to paniku a začal jakýsi hon na čarodějnice.“

3. POSUN: Od vedení k tyranii Za šestadvacet let svého života nikdy neslyšela nikoho mluvit tak, jako mluvil tento muž. Hned napoprvé byla přesvědčena, že je to prorok. Hlubokýma očima se upřeně díval na své posluchače, které označoval za svou rodinu. Nikdy předtím neviděla tolik lásky. Nikdy předtím neslyšela někoho vyučovat z Bible s takovou autoritou. A zanedlouho již úsudku tohoto muže důvěřovala více než svému vlastnímu rozumu. Na začátku nabízel své vedení, které však postupně přecházelo v tyranii. Již nevedl svým příkladem, ale zastrašováním. Místo jemného ducha byl panovačný a měl stále nové požadavky. Místo aby se měl na pozoru a nešel nad to, co říká Bible, začal Bibli směšovat se svými názory. Místo aby svým členům pomáhal růst ke zralosti a soudnosti, vybízel je, aby na něm byli závislí jako malé děti. Místo aby dával najevo, že Bůh používá řadu lidí k vedení ve své církvi, tvrdil, že jen on sám mluví v Božím jménu. Místo aby obětoval své vlastní zájmy pro dobro skupiny, členy využíval, aby uspokojovali jeho neukojitelný hlad po obdivu. Jeden někdejší člen určité nebezpečné náboženské skupiny uvádí: Jací mají být vedoucí podle Bible „Když jsem do této skupiny začal 1. Učí svým příkladem (1Pt 5,3). chodit, silně na mě působilo, jak ne2. Vedou tím, že slouží (Lk 22,24–27). ustále zdůrazňovali, že můžeme dě3. Vedou prostřednictvím laskavoslat jakýkoli výzkum a klást jakékoli ti, mírnosti a trpělivosti (2Tm 2, otázky. Vše bylo naprosto otevře24–26). né. Ale po několika letech mi do4. Vedou tím, že správně vykládají šlo, že to tak není. Lidé, kteří měli a uplatňují Boží Slovo (2Tm 2,15; otázky a zpochybňovali vedení, by3,16). li vyloučeni. Zacházeli s nimi jako se zlem. Pomlouvali je. Jakmile jste se stali členem, už jste nemohli svobodně klást otázky. Požadovala se absolutní loajalita vůči vedení.“ Způsob takového vedení ovšem někdy můžeme vidět i ve svém okolí. Ron Enroth uvádí: „Myslím, že potenciální nebezpečí existuje i v běžných církvích. I zde je možné sklouznout k extremismu, 12

sklouznout k jakési podobě surové církve. A jedním z prvotních signálů je, když se pastor, vedoucí v takové církvi, začne lidem vměšovat do života, když jim začne diktovat, jak by se měli oblékat, co by měli jíst. A také začne ovládat a manipulovat manželství a intimní stránku mezi manželem a manželkou. Jakmile se někdo začne vměšovat do osobního života věřících ve jménu Boha, ve jménu pastýřské činnosti, začnou se věci pohybovat směrem, který považuji za nezdravý. Začne překračovat určitou linii mezi skutečnou náplní pastýře a kontrolou.“ Apoštol Jan ohledně takových vedoucích napsal: Něco jsem již tomu sboru napsal, ale Diotrefés, který chce být první z nich, nás nepřijímá. Proto jestliže přijdu, připomenu jeho skutky, které činí, když nás pomlouvá zlými slovy, a že ani na tom nemá dost, ale sám bratry nepřijímá, a těm, kdo je chtějí přijmout, brání a vylučuje je ze sboru (3J 9–10).

4. POSUN: Od víry k domněnkám Byl to inteligentní a citlivý mladík – ale byl plný bolesti. Rodiče se právě rozváděli, protože otec se dopustil nevěry. Nejvíce matoucí byla skutečnost, že otec dlouhé roky působil jako vedoucí mládeže v církvi. A máma zpívala ve sboru na kůru. A nyní, ve druhém ročníku na vysoké škole, mu život nedával smysl. Vše bylo tak nejisté. Pociťoval naprostou prázdnotu. Chodil s dívkou, která se mu líbila, ale přitom si nebyl jistý, zda vůbec stojí o nějaký blízký vztah. Pak jej jeden přítel pozval na „biblickou skupinku“, kde to bylo přesně ono. Vedoucí byl velice vřelý, jako skutečný otec, a zároveň mluvil o víře, která musí být velká a zázračná jako samotný Bůh. Okamžitě cítil, že v této skupině najde, co hledá. Viděl tu opravdovou víru v Boha. Ti lidé byli plní života, lásky a důvěry, že Bůh se postará o všechny jejich potřeby. Měli víru jako křesťané v prvním století. Hlásili se k tomu, co ve vlažné, tradiční církvi už dávno neviděl. Ale tento student nemohl předvídat, k jakému posunu časem dojde. Přitahovaly jej citace z Bible týkající se víry, která koná zázraky. Přišel sem s touhou po víře, ale odcházel s řadou dohadů a domněnek. Když odcházel, myslel si, že víra znamená „věřit tomu, co od Boha chceme“, a nikoli ochotu 13

věřit tomu, co Bůh řekl. Jeho učitel mu neřekl, že Bůh na základě naší víry pohne horou pouze tehdy, až když se sám vysloví, že takovou horou chce pohnout. Pravá víra se vyznačuje zbožnou, pokornou, dětskou důvěrou v Boha (Lk Co Bible učí o víře 17,1–10). 1. Pravá víra znamená věřit, že Bůh Je zakořeněna v tom, co Bůh říká je ochoten a schopen učinit, co za(Ř 4,18–22), nikoli v tom, co by měl slíbil (Ř 4,20–21).) Bůh podle věřícího učinit. Pravá ví2. Pravá víra uznává, že Bůh ví, co ra uznává, že Bůh může učinit coje pro nás nejlepší (Jb 42,1–6; Mt koli a že jeho zdroje jsou neomeze26,39; Ř 8,26; 2K 12,7–10). né (Mt 6,25–43). Ale také uznává, 3. Pravá víra reaguje na to, co máme že Bůh si vyhrazuje právo určovat podle Boha konat (Lk 17,1–10). 4. Pravá víra nechává Boha být Bosvé podmínky a používá své načahem a projevuje důvěru v Boží sování (2K 12,7–10; Fp 4,10–13). moudrost a dobrotu (Ř 11,33–36). Jedním z poznávacích znaků falešných učitelů je sklon bezostyšně prosazovat svou vlastní vůli, sklon chovat se povýšeně až neuctivě, když používají své údajné duchovní poznání a svou autoritu. Pravá víra neznamená, že Bůh bude reagovat na každý náš rozmar, touhu nebo požadavek. Pravá víra důvěřuje, že Bůh naplní své sliby – ale svým způsobem a ve svém čase.

5. POSUN: Od oddělenosti k izolaci Nebezpečná náboženská skupina se často také vyznačuje tím, že se izoluje od svého okolí, že staví ploty a boří mosty. A opět se jedná o proces, který začíná na biblickém základě, ale končí u extrému, který je nebezpečný. Ruth Tuckerová, odbornice na nebezpečné náboženské skupiny, uvádí: „Je třeba rozlišovat mezi odděleností od světa a mezi izolováním se. V Bibli nikde nevidíme, že by nějaká křesťanská komunita žila v nějaké izolaci. Vždy je ve světě. A vždy zde existuje určitý smysl pro komunitu, a to i mezi jednotlivými skupinami. To je tedy žádoucí. Písmo nás vybízí, abychom byli odděleni od světa. A je třeba říci, že v soudobé církvi nedodržujeme tento ideál oddělenosti. Naši mladí lidé 14

žijí stejně jako mladí lidé ve světě.“ Nebezpečné náboženské skupiny často poukazují právě na toto selhání. Takže zpočátku, se výzva „vyjděte a oddělte se,“ zdá být na místě. Lidé ve skupině jsou na počátku vyučováni, aby viděli chyby tradičních Co Bible učí o oddělenosti od světa církví, které stírají hranici mezi svě1. Při pravé odděleností od světa se tem a církví, takže žádný jasný rozneoddělujeme od společenského díl již nezůstává. Noví konvertité se dění (Mt 9,13; Lk 7,34; 1K 5,9–11). poprávu učí, že Boží lid se má odli2. Při pravé odděleností od světa se šovat – že má být snadno rozpoznanevyhneme tomu, že musíme mít telný. dobré svědectví od těch, kdo stojí Nebezpečná náboženská skupina mimo (1Tm 3,7). však nadále zdůrazňuje zásadu od3. Pravá oddělenost od světa zahrnuje nejen čisté tělo, ale i čisté dělenosti od světa – avšak ne proto, srdce (Lk 11,39). aby své členy ochránila před chybami a omyly, ale aby k nim nemohlo proniknout žádné světlo zvenčí. Jedna někdejší členka takové skupiny uvádí: „Ovládají vás také prostřednictvím izolace od informací. Nesmíte číst určité věci, především věci od bývalých členů skupiny. To je ‚odpadlická literatura‘, údajně literatura plná nenávisti. A tak vás izolují skrze kontrolu nad informacemi, takže se pak straníte určitých lidí a přátel. Zůstáváte izolováni v jejich malém světě, kde máte pět shromáždění týdně. Řeknou vám, co si máte myslet a co je správné. Řeknou vám, že pokud odejdete, život se vám rozpadne a přijdete ve svém životě o Boha.“ A opět na začátku zní výzva k takové oddělenosti od světa logicky, biblicky – jako prostředek, jak skupinu chránit, aby se nepřizpůsobovala tomuto světu. Ale časem dojde k posunu. Izolace je pak používána nikoli jako prostředek, jak skupinu ochránit před omyly, ale jak skupině bránit v přístupu k pravdě. Správná oddělenost od světa tedy znamená oddělovat se od hříchů společnosti, ale nikoli od samotné společnosti.

15

6. POSUN: Od spásy k falešné důvěře Na průvodu čtvrtého července nesli plakáty. Lidé kolem na ně pokřikovali a házeli na ně prázdné plechovky od piva, protože na plakátech měli hesla jako „Čiňte pokání – konec se blíží“ či „Ježíš přijde“. Poselství mělo být všem jasné: Jedinou odpovědí je spása. Božímu soudu uniknou jen ti, kdo se obrátí k Bohu. Podle všeho zdání zde tedy byla skupina, která měla jasno v tom, jak se dostat do nebe. Ale zdání může klamat. Ne každý, kdo poukazuje na nebe, se tam také dostane. I zde došlo k určitému posunu. Lidé se k této skupině připojovali, aby unikli nadcházejícímu soudu. Přišli s nadějí, že uniknou důsledkům svých hříchů. Ale spása, v níž doufali, zůstala pouhým přáním. Místo aby zakoušeli jistotu, že spása je darem milosti, kterou dostáváCo Bible učí o spáse me pouze skrze víru v Krista, čle1. Spása je výsledkem toho, čemu nové této skupiny nevědomky přivěříme, nikoli našich skutků (Ř jali jiné evangelium. 4,5). Znechuceni pokrytectvím, jež vi2. Spása je na základě milosti, skrze děli mezi křesťany, kteří proklamovíru (Ef 2,8–9). vali svou víru bez jakékoli změny 3. Spása má vést k dobrým skutkům ve svém životě, začali věřit, že spá(Ef 2,10). sa je výsledkem pokání a ochoty od4. Spása uniká těm, kdo sice mají horlivost pro Boha, ale kdo se povrátit se od svých hříchů. Neustákoušejí získat si Boží schválení na le citovali slova „víra beze skutků základě svých vlastních spravedje mrtvá“, ale nějak jim uniklo, že livých skutků (Ř 10,1–4). apoštol stejně silně zdůrazňoval: „Kdo však (pro svou spravedlnost) nepracuje, ale spoléhá na toho, který ospravedlňuje bezbožného, tomu se jeho víra pokládá za spravedlnost“ (Římanům 4,5). Takové skupiny mají pravdu, že potřebujeme pokání, poslušnost i obětavost. Ale žalostně se mýlí ve svém tvrzení, že Bůh odměňuje ty, kdo se odvrací od svého hříchu, aby unikli nadcházejícímu soudu. Spásu si prostě nemůžeme nijak zasloužit. Musíme pouze věřit pravdě o svém hříchu a pravdě o Kristu a o tom, co pro nás vykonal. 16

Jedna někdejší členka určité nebezpečné náboženské skupiny k tomu uvádí: „Spása je v této skupině založena na skutcích. Jedná se tedy o pocit, že jste Bohu přijatelní, protože činíte všechny tyto dobré věci. Ale jistota, kterou mám [nyní], je jistota v tom, kdo je Ježíš, a že budu po věčnost s ním, a to nikoli díky tomu, co dělám, ale díky tomu, komu patřím, protože Kristus zaplatil cenu za můj hřích a protože díky jeho lásce mu patřím a patřím do jeho rodiny.“

Jaký je rozdíl mezi církví a nebezpečnou skupinou? Nyní je již asi zřejmé, že určitá skupina nemusí být nutně dobrá jen proto, že vyznává nějaké náboženství. Jak tedy rozpoznat dobrou náboženskou skupinu od té špatné? Níže uvádíme některé rozdíly, které jsou mezi pravou církví a nebezpečnou náboženskou skupinou. 1. Pravá církev zdůrazňuje autoritu Písma (2Tm 3,16–17). Nebezpečná náboženská skupina mnohdy zdůrazňuje autoritu svého vedení, které často tvrdí, že obdrželo nějaké další sdělení od Boha. 2. Pravá církev má ve svém vedení osoby, které vedou svým silným, ale jemným příkladem, vyučováním a povzbuzováním (2Tm 2,24–25; 1Pt 5,1–3). Vedoucí nebezpečné skupiny často vládne silou své osobnosti, zastrašováním, hrozbami a vytvářením pravidel. 3. Pravá církev učí své členy, jak se zbožně chovat v dané společnosti (1K 5,9–1; 1Pt 2,11–17). Některé nebezpečné skupiny od svých členů požadují, aby se úplně odtáhli od společnosti, ovšem s výjimkou, když chtějí získávat peníze nebo konvertity. 4. Pravá církev povzbuzuje k lásce a úctě vůči členům rodiny, i když si uvědomuje, že rodina se někdy může proti víře v Krista postavit a může to vést k rozdělení (Mt 10,34–37; Ef 5,22–6,4). Mnohé nebezpečné skupiny své členy vedou k tomu, aby rodiči (kteří nejsou členy skupiny) opovrhovali a stranili se jich bez ohledu na to, co si takoví rodiče myslí o Kristu. 5. Pravá církev se zaměřuje na Krista (1K 1,10–17; 2K 4,5–6). Nebezpečná skupina často vyzdvihuje osobu a učení svého vůdce. 6. Pravá církev projevuje úctu i takovým lidem a institucím, které mohou být pod vlivem Satana (Ř 13,1–7; Tt 3,1; 1Pt 2,13–17). Nebezpečné skupiny často své členy povzbuzují, aby lidmi vně opovrhovali a pohrdali. 7. Pravá církev vždy jedná poctivě, nepočíná si lstivě (2K 4,2). Nebezpečné skupiny se často řídí pravidlem, že je povoleno vše, co skupinu chrání a co je jí prospěšné. 17

8. Pravá církev po svých vedoucích vyžaduje, aby dodržovali vysoký standard mravní čistoty (1Tm 3,1–13; Tt 1,5–9). Nebezpečná skupina často svým vedoucím dovoluje, aby byli „nad zákonem“. 9. Pravá církev považuje za jediný požadavek pro spásu osobní víru v Krista (Ga 3,1–7; Ef 2,8–9). Nebezpečné skupiny mají prakticky vždy nějaké další požadavky, například určité skutky, projevy poslušnosti či určitou formu křtu. 10. Pravá církev učí, že dávání se má dít na základě dobrovolnosti (2K 9,7). Nebezpečné skupiny často uvádějí své přesné požadavky nebo vyžadují, aby se členové vzdali svého majetku ve prospěch skupiny. 11. Pravá církev své členy povzbuzuje, aby sami zkoumali, zda žijí podle Bible (Ef 4,11–16; 1J 4,1–6). Nebezpečné skupiny své členy často odrazují od kritického a analytického myšlení, někdy je i zakazují. 12. Pravá církev uznává a přijímá všechny, kdo ve víře a svým životem vyznávají Kristovo jméno (1K 3,1–9; Fp 1,15–18; 2J 7–11). Nebezpečné skupiny často uznávají pouze členství ve své vlastní skupině. 13. Pravá církev vyučuje biblické zásady, jimiž jsou věřící vedeni k osobnímu růstu, osobním rozhodnutím a zralosti (2Tm 3,16–17; 1Pt 2,1–3). Nebezpečné skupiny často vytvářejí pocit závislosti na své skupině, což vede k tomu, že veškerá důležitá rozhodnutí dělá vedení takové skupiny. 14. Pravá církev se vyhýbá manipulativním technikám přesvědčování. Věří, že Duch Boží je činný v životě lidí skrze Boží slovo (1K 2,3–5; 2K 2,17; 10,1–6). Nebezpečné skupiny někdy používají manipulativní techniky pro změnu chování svých členů, včetně technik, jaké se používají na válečné zajatce. 15. Pravá církev je milována nebo nenáviděna kvůli tomu, že se ztotožňuje s Kristem a Božím slovem (Mt 5,11; J 15,18–21). Nebezpečné skupiny jsou obvykle milovány nebo nenáviděny kvůli tomu, že k Božímu slovu něco přidávají nebo od něj něco odebírají. Nebezpečných náboženských skupin a sekt neustále přibývá, a proto je velmi příhodné připomenout si slova apoštola Pavla: Vím, že po mém odchodu k vám vejdou draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I Z vás samotných povstanou muži, kteří budou mluvit převrácené věci, aby strhli učedníky za sebou. Proto buďte bdělí a mějte na paměti, že jsem po tři roky dnem i nocí nepřestal se slzami napomínat jednoho každého z vás (Sk 20,29–31). 18

Jak z takové skupiny odejít Jedním ze znaků nebezpečné náboženské skupiny je moc nad členy, kteří na základě svého úsudku zjišťují, že by měli takovou skupinu opustit. Jeden někdejší člen uvádí: „Trvalo mi řadu měsíců, než jsem sebral dostatek odvahy si říci: ‚Musím odejít. Je to celé pomýlené. Už je to tu proti mému svědomí.‘ A musel jsem se úpěnlivě modlit, protože jsem měl opravdu strach. Měl jsem obavy, že ztratím úplně vše. Není kam jinam jít. Citují Jana 6,68 [kde se Ježíš ptá učedníků, zda jej chtějí opustit]. A Petr Ježíšovi řekl: ‚Ke komu půjdeme? Máš slova věčného života.‘ Ale oni tato slova uplatňují na sebe. Údajně není kam jinam jít. Mimo organizaci už údajně není žádný život.“ Ron Enroth, odborník na nezdravé náboženské skupiny, se vyjadřuje: „Dobrou zprávou je, Pravá církev že lidé mohou z takových skupin odejít úspěšně. považuje za jediný Existuje život i bez sekty. A tou nejlepší zprápožadavek pro spásu vou je, že mohou mít opravdový vztah s Bohem osobní víru v Krista. skrze Ježíše Krista. Viděl jsem, kolik životů bylo přeměněno dobrou zprávou evangelia. Ale pro mnohé tyto lidi byla dobrá zpráva takové sekty vlastně špatnou zprávou. Potřebují zakusit milost a Boží odpuštění. Potřebují zakusit svobodu, nikoli otroctví. Viděl jsem, jak lidé odešli z takové skupiny a během několika dnů, někdy doslova přes noc, prožili životní změnu, která je velmi zásadní, zcela zřetelná a naprosto strhující.“ Pro některé je to ale těžká cesta. Jedna žena, jíž se podařilo dosáhnout svobody, říká: „Velmi jsem se nějakou dobu hněvala na Boha. Hněv a deprese, kterou jsem procházela, byly opravdu velké. Vzpomínám si, že jsem měla sebevražedné myšlenky, když mi došlo, že jsem přišla prakticky o vše, po čem jsem toužila. Co jsem si měla počít? Jednou jsem jela autem a vážně jsem uvažovala o tom, že s životem skončím. Modlila jsem s k Bohu a prosila jsem ho, aby mi dal odvahu to udělat, protože v mém životě byl takový chaos, že mi nepřipadalo možné nějak se dostat zpět. Ale Bůh je věrný a přivedl mě k sobě a do jedné skupiny, která lidem pomáhá. Je úžasné, co Bůh vykonal v mém životě!“ Bůh může takové otroctví zpřetrhat! Jak to říká jeden někdejší člen nebezpečné náboženské skupiny: „Myslel jsem si, že když opustím tuto skupinu, opustím tím Ježíše Krista. Myslel jsem si, že opouštím Boží dílo. Myslel jsem si, že Bůh mě opustí. Nyní ale vím, že Bůh je mnohem větší. Je milosrdný a odpouštějící. Jsem tak rád, že mám ve svém životě Krista, který mi dává 19

směr. Dává mi pokoj. Dává mi smysl života. A působí tak, že vše nakonec vede k dobrému. Proto mám také jasnou naději do budoucnosti.“ Je tedy naděje. Ale člen nebezpečné náboženské skupiny musí nejprve uznat, že se dopustil hříchu, když nějakému člověku nebo organizaci připisoval úctu a čest, která náleží pouze Bohu. Můžeme být opravdu vděční, že Kristus zemřel i za takové hříchy! Můžeme být opravdu vděční, že Kristus vstal z mrtvých, aby dával nový život všem, kdo v něj budou projevovat důvěru. Pouze Kristus si totiž zaslouží být nazýván naším Učitelem a pouze Kristus nás může vést k Tomu, kdo si zaslouží být nazýván naším Otcem (Mt 23,8–10). 

20