Jak. (ne)dělat. dějiny PETR HAVLÍK. Petr Žantovský

Jak

(ne)dělat dějiny PETR HAVLÍK Petr Žantovský

Věnováno Klárce, Ondrovi a Věře

© Nakladatelství Macek Delta, s.r.o., 2011 © Petr Havlík, 2011 ISBN 978-80-7351-134-0

Obsah

Předmluva ....................................................................... 5

I. kapitola – Oslové na věžích ........................................ 6 II. kapitola – Lépe něco se ctí ztratit než s hanbou získat ............................................................................. 23

III. kapitola – Všichni víme všechno a nikdo nic ......... 41 IV. kapitola – Nebojuji proto, abych za každou cenu zvítězil, ale proto, abych se nedal ........................... 63 Články autora – rok 2010 ............................................. 77 Články autora – rok 2011 ........................................... 113

Předmluva autora

Právě držíte v rukou knížku, která neaspiruje na mega náklad a palcové titulky v bulvárních médiích. Její ambice jsou střízlivé. Byl bych potěšen, pokud Vás přiměje k zastavení se a malému zamyšlení. Přehoupli jsme se z jednoho století do druhého, z jednoho režimu do jiného. Kolem nás běží tryskem dějiny. Kam vlastně? Ne, nebojte se, tuto odpověď v knize opravu, ale opravdu nenajdete. V rozhovoru s Petrem Žantovským jsme se věnovali různým uhlům pohledu, přes něž vnímáme veřejný prostor, politiku, média, ale i naše osobní pozice v přepestré spleti vztahů. Zamýšlíme se nad tím, že je ve světě více formální demokracie, ale kupodivu nikoli více svobody. Některé otázky se týkají poztrácených a přeházených hodnot, role davu, elit, virtuálních realit i populistické demagogie. Věřím, že kniha nevyzní jako sžíravá kritika všeho a všech. Nečekejte ani bombastická odhalení ze zákulisí. Pokud budete srovnávat a konfrontovat mé postoje se svými, pak budu jako autor spokojen. Nenabízíme Vám jen množství písmenek. V knize najdete i osobité a originální ilustrace Mirka Kemela, které jsou nedílnou součástí textů. Mé poděkování patří i laskavému nakladateli Vladimíru Mackovi. Práce na knížce byla příjemným dobrodružstvím. Budu rád, pokud se alespoň kousek této atmosféry podaří přenést k Vám, čtenářům. Nuže, otevřete si lahvinku dobrého červeného, nasaďte si ty správné brýle, pusťte si velmi tiše nějaký milý jazzík a zakousněte se do první, druhé, třetí a další a další stránky. Přeji Vám vše dobré Petr Havlík

Oslové na věžích


1. Z jakého pocházíte prostředí a jak jste se ocitl ve „vysoké“ politice? Otec byl Pražák a maminka ze Slovenska. Asi proto jsem, ironií osudu, prožil více než polovinu života na Ostravsku. Otec byl stavař a dostal tam práci. Řídil různé velké stavby. Studoval jsem na humanitním gymnáziu. Měli jsme i latinu. Rád vzpomínám i na češtinářku, s kterou jsme si vzájemně půjčovali knížky. Na škole byl i divadelní soubor, v němž jsem recitoval. Náš profesor estetické výchovy byl renesanční člověk, který nám dal dobrý základ pro vztah k výtvarnému umění a klasické hudbě. Druhým zdrojem inspirací bylo domácí intelektuální zázemí. Prázdniny jsme trávili v Radotíně u Prahy, u dědy, který měl obrovskou knihovnu a hluboké kořeny v prvorepublikové tradici. Znal osobně spoustu výjimečných lidí. Můj strýc byl jedním z prvních politických vězňů po Únoru 1948. Jako mladý právník se stal v r. 1946 nekomunistickým poslancem Parlamentu a mimo jiné spoluorganizoval pochod studentů na hrad, kteří tehdy žádali prezidenta Beneše, aby nepřijal demisi ministrů. Se starším bratrem jsme poslouchali denně Hlas Ameriky a intenzivně jsme prožívali srpen 1968. Vyrůstal jsem obklopen skvělou muzikou, hltali jsme všechny indexové tituly. Měli jsme kamarády v těch správných antikvariátech. Chodili jsme na skvělé bijáky do filmového klubu. Výhodou pro mě byla i blízkost Polska. Jezdil jsem tam hodně často na úžasné bluesové a jazzové kapely. Naučil jsem spoustu lidí poslouchat Grechutu, kapely Breakout, Budka Suflera a mnohé další. S bráchou jsme měli díky pravidelným zásilkám jeho kamaráda z Kanady bezkonkurenční počet nejlepších LP. Po Beatles, Ray Charlesovi, Dylanovi aj. to byli Doors, Led Zeppelin 7

I. kapitola

a celá generace Woodstocku. Sám jsem k tomu pak přidal hlavně Franka Zappu, Jethro Tull, King Crimson a mnohé další. Muziku sleduji i nadále. Mám k mnoha stovkám elpíček dalších pár tisíc CD. Dnes hlavně jazz. Poslouchali jsme taky po zprávách Hlasu Ameriky pohádky z Fimfára v podání autora Jana Wericha. Osvobozené divadlo a Semafor jsou další mé kořeny. O to více mne potěšilo, že jsme se po čase velmi sblížili s Ferdinandem Havlíkem. On mne tituloval „stínový synu“ a já jemu říkal „stínový otče“. Krom toho jsem hrál závodně šachy, věnoval jsem se atletice a byl jsem kapitánem týmu sálové kopané. Pravidelně jsme jezdili do Tater. Nezapomenutelné byly hlavně několikadenní přechody Roháčů nebo silvestry v Belanských Tatrách. Patřil jsem rovněž do elitního spolku „Blue book club“, v němž se nacházeli stateční držitelé modré knížky, největšího to klenotu v našich knihovničkách. Ten falešný, schizofrenní svět vlastně přirozeným způsobem spojoval lidi, kteří nechtěli patřit do toho jejich světa s dvojí morálkou a ohnutými zády. Poslouchali jsme stejnou muziku, četli stejné knihy, potkávali se na stejných koncertech, chodili na stejná divadla atd. Chci tím říci, že svůj mikrosvět si v každé době můžeme vyplnit kvalitním způsobem v rozporu s většinovými trendy a okolnostmi. Ve druhé polovině osmdesátých let jsem působil jako pedagog na jedné střední škole nedaleko Ostravy. A měl jsem i vedlejší příjem. Udělal jsem si přehrávky na tehdejším krajském kulturním středisku a absolvoval jsem tříletou lidovou konzervatoř. Jezdil jsem po klubech a školách a dělal jsem poslechové diskotéky a komponované pořady. V repertoáru jsem měl řadu svých oblíbenců světové scény, ale i český jazz, folk, Wericha, Šlitra aj. 8


V listopadu 89 jsem se stal mluvčím OF u nás na škole a pak i všech středních škol severní Moravy. Pak mě oslovil Tomáš Hradílek, bývalý mluvčí Charty 77, který byl skutečným lídrem OF na severu Moravy, a nabídl mi pozici šéfa krajského centra OF. Znal jsem z dřívějších dob některé lidi z první sestavy Charty 77 na Ostravsku a z Česko-polské solidarity, kteří pak tvořili přirozené jádro OF. To byl takový spontánní vstup na politické kolbiště. Zároveň to byla velká výzva. Porazit v prvních svobodných volbách komunisty i na Ostravsku, které mělo pověst rudé bašty. Jako šéf volební kampaně jsem k tomu měl unikátní příležitost. Povedlo se. Byla to neopakovatelná doba. 2. Věříte, že listopad 89 byl vzedmutím lidových mas, které vyústilo v pád komunismu, nebo jste zastáncem teorie, že šlo o mezinárodní dohodu mocností, z níž ta svoboda pro nás tak nějak vyplynula? U nás už to tak chodí, že musí přijít silný impuls z vnějšího světa, aby se vůbec něco změnilo. Bylo tomu tak i v listopadu 89. V době, kdy na zahradě německé ambasády v Praze stály desítky trabantů a wartburgů, bylo jasné, že tu lavinu demontáže východního bloku už nelze zastavit. Ostatně v té době měli Poláci už dávno nekomunistického předsedu vlády atd. Nemyslím si, že šlo o nějakou sofistikovanou dohodu mocností. Ta jedna tu druhou uzbrojila a sen o socialistickém či komunistickém ráji se rozplynul. Západ navíc potřeboval nové trhy, nové zdroje, novou pracovní sílu atd. Ani o vzedmutí lidových mas nešlo. Vždyť ještě pár měsíců před tím volilo 97 % voličů jednotnou kandidátku NF v čele s KSČ. Ona navíc ta stará moc elasticky prorostla do té tzv. nové. Nebýt story o údajném mrtvém studentovi Šmídovi, pak by 9

I. kapitola

i události 17. listopadu 89 byly ještě dlouho jen pražskou záležitostí. To byl zlom, který vehnal do ulic i lidi z ostatních koutů republiky. Vámi zmiňovanou svobodu si mnozí vyložili po svém. Často se zapomíná na to, že odvrácenou stranou plnohodnotné svobody je odpovědnost. Na všechny překotné změny byli nejlépe připraveni zkušení šíbři z bývalých podniků zahraničního obchodu a bývalé kádry středního článků řízení země. To jsou skuteční vítězové tzv. sametu. 3. Myslíte, že jedinec, tzv. obyčejný člověk, vůbec něco zmůže, byť jako součást davu, proti soukolí dějin? Ve vaší otázce už trochu vnímám i odpověď. Opravdu se nabízí stroze říci, že ne. Já se však držím hesla, že není důležité zvítězit vždy za každou cenu, nýbrž podstatnější je nedat se. Vítěz je vykladačem pravdy. On tzv. píše dějiny. Je snadné plout v davu. Je snadné patřit vždy a jedině k vítězné skupině. Je snadné fandit jen a jen prvnímu. Soukolí dějin možná nezměníte, ale můžete ovlivnit svůj vlastní život a své okolí. Můžete zanechat výraznou stopu, i když stojíte mimo hlavní proud. Možná, že právě proto. Vážím si lidí, z nichž vyzařuje vlastní svébytná identita. Vážím si těch, kteří upřednostňují své jasné principy a priority před profitem bez zábran. Takoví lidé občas mohou posunout události. 4. Jak jste se díval na ty řady Čecháčků, kteří odkládali rudou knížku a stávali se zanícenými ÓdeFáky? Já bych se neodvážil paušalizovat. Mnohé je skryto v oblíbeném domácím revolučním sloganu – „Nejsme jako oni“. V té rychlé proměně se pak různé skupiny různě prolínají. Mám z těch dob řadu zážitků, kdy se z těch nejhorlivějších 10


komunistobijců vyklubali bývalí estébáci či alespoň velmi aktivní služebníci minulé moci. Řada z nich si jen chtěla tzv. osprchovat své špatné svědomí, ale byli i tací, kteří chtěli dohrát zápas ve vítězném týmu, aby opět profitovali z nových poměrů. Je to o páteři, žaludku nebo chcete-li o charakteru a mravních hodnotách. Já moc nevěřím na ty soudruhy, kteří tvrdí, že do KSČ vstupovali jen proto, že ji chtěli vylepšit zevnitř. Naprostá většina bývalých členů KSČ tak činila kvůli kariéře a ekonomickým výhodám. Obávám se, že je tomu tak v mnoha případech i dnes. Kariérní či existenční stranictví funguje i v dnešních poměrech a často se stejnými lidmi. To jsou ty nekonečné paradoxy českého příběhu. 5. Myslíte, že mají pravdu ty skeptické či ironické hlasy, které říkají, že náš národ se nikdy ničím hrdinským nevyznamenal, a proto ani ona sametová listopadová „revoluce“ nebyla výjimkou? Že to zkrátka nemáme v povaze, jako třeba Poláci? Něco na tom zřejmě bude. Polský či maďarský vypjatý nacionalismus nám není vlastní. Často jako národ o sobě pochybujeme. Vždy jsme stáli uprostřed silného vlivu Německa a později Ruska. To už vyplývá z naší strategické polohy uprostřed Evropy. S hořkou ironií říkáme, že Češi prožili války většinou ve sklepě. Ne vždy tomu tak bylo. My ovšem neumíme najít shodu nad vlastními dějinami, národní povahou, identitou či v hodnocení silných osobností, které utvářely historii naší země. I proto neumíme ctít tradice a vlastní kořeny jako třeba v Anglii a mnoha jiných zemích. Máme pak tendenci se prošvejkovat životem, či naopak sklouzávat k trudnomyslné sebelítosti. Nenašli jsme společnou řeč ani s početnou emigrací po r. 48 a 68. Proč? Nechtěli jsme mimo jiné, aby nám 11

I. kapitola

někdo nastavoval zrcadlo. Velká sametová tak s odstupem času vyznívá spíše jako dohoda o převzetí moci a zachování si podílu na ekonomickém profitu. Opory minulého režimu, disidenti i šedá zóna společně uvařili tradiční českou bramboračku. Byli jsme velmi naivní. Tolik jsme chtěli věřit té omamné atmosféře prvních týdnů po listopadu 89. Divit se tomu však nelze. Půl století bez demokracie a svobody nelze nahradit za pár týdnů či měsíců. 6. Je to sice glosování generála po bitvě, nicméně přece: domníváte se, že se mělo počátkem roku 1990 přikročit k ráznějšímu vyrovnání se s minulostí, něco na způsob denacifikace po válce v Německu? Ano i ne. Bourání pomníků patří k revoluci, i když jen sametové, ale popravy nepřátel jsou spíše obvyklé v balkánském prostředí. Ten problém vidím v něčem jiném. Měla se stanovit asi dvouletá lhůta k tomu, abychom provedli velmi důkladný audit uplynulého čtyřicetiletí. Dlužili jsme to pamětníkům a hlavně obětem zvůle. Nestalo se tak, a nestalo se tak dodnes. Komunismus nebyl jen o symbolech, ale ještě více o schématech jednání a myšlení. A ta prorostla do nové doby. Nejmarkantnější je to v justici a ve školství. Dochází tak k hodnotové relativizaci. A to je deficit, který naší zemi velmi determinuje. Pravda bolí, zvláště ta, která se nás přímo dotýká. Mám dojem, že u nás opět zvítězilo to české „nějak bylo, nějak bude“ a tak to radši necháme vyhnít. Výsledkem jsou však mnohé otevřené rány. S tím souvisí i absence celonárodní vize. Tu ovšem nelze stavět na vratkých základech bez důkladného popisu vlastní historie. I to je jeden z motivů časté emigrace dnešních a hlavně budoucích skutečných elit národa. Honili jsme malé udavače a neuměli popsat systém a jeho hlavní pro12


tagonisty. Obávám se, že jsme ten čas, kdy to bylo možné, už prošvihli. A pak také platí to naše dějinné prokletí, že nejvěším nepřítelem Čechů jsou Češi samotní. 7. Jaký máte názor na zákaz KSČ (M) dnes a jaký jste měl po r. 1989, když to navrhoval tehdejší ministr Sokol? Komunistická strana v Parlamentu je česká rarita. Žádná ze zemí bývalého východního bloku se tím „chlubit“ nemůže. V r. 1990 a 1992 bylo důležitější porazit komunisty ve volbách. Mysleli jsme si, že tou porážkou odejdou komunisti na smetiště dějin. Ale kdepak. Oni se stali živoucím reliktem. A co víc – jazýčkem na vahách. I ve svém rudém tričku nás dnes zastupují v Evropském parlamentu, v mediálních radách, statutárních orgánech státních firem apod. A to jim ještě jako daňoví poplatníci přispíváme nemalou částkou na jejich činnost a kampaně. Demokracie po česku – model 21. století! Politika – „čím hůře, tím lépe pro nás“ je navíc velmi účinná. Už to není o odumírající garnituře. Politika postavená jen na hledání nepřátel je nebezpečná v každé době. Dnešní úvahy o zákazu jsou zkazky dávno po sezóně. A typicky české je i to, že s tím opakovaně přichází bývalý soudruh. To vše souvisí s tou absencí auditu minulé éry a z toho plynoucí hodnotové relativizaci. I proto mohou dnes soudruzi hlásat své „pravdy“ o nebezpečí kolektivní viny a své neotřesitelné pozici na naší domácí politické scéně. I to je produkt dohod starých pardálů s greenhorny. Divím se, že se tomu ještě dnes někdo diví. A advokát Sokol? Ten má prostě rád svou vlastní sebeprezentaci. Říci B, bez toho, že bych popsal A, je jen výkřik bez obsahu a pevných základů.

13

I. kapitola

8. Voltaire kdysi napsal: „Týž lid, který vám tleská při vaší korunovaci, bude se tísnit pod vaší šibenicí“. Není v této větě obsažena celá podstata historie a úlohy člověka v ní? Politika nezná slovo vděčnost. Zná ale jiná slova, jako například strach, ale také nenaplněné naděje. Věřím pouze těm vztahům, které se opírají o vzájemný respekt a důvěru. Bylo by to krásné, kdyby lid cítil respekt a důvěru ke svým vládcům a naopak, kdyby vládcové důvěřovali svému lidu a cítili nejen respekt, ale ještě více pokoru. Realita však bývá jiná. Žádná doba není ideální. Důležitá jsou pro vzájemnou koexistenci hradu a podhradí správná a přesná pravidla. Stačí jedna věta – slušný člověk nepáchá neslušné věci. Anebo Senecovo – Co ti nezakazuje zákon, to ti zakazuje stud. Pak to může fungovat. Pokud však vládce vykope příkop mezi svým světem a světem lidu, pak dříve nebo později dojde zákonitě k radikálním koncům, které mívají různé podoby, třeba i ty z Voltairova citátu. 9. Myslíte si, že výše uvedený citát či jeho smysl byl poučením pro polistopadové politické celebrity – tedy jinými slovy: změnilo se vůbec něco na chování mocných vůči bezmocným, jak psal Havel? Moc je mocná čarodějka. Schéma – my a oni bohužel tak či onak funguje v různých režimech. Pravda a láska vítězí, že ano. Tedy měla by. Je to pěkné, skoro až pohádkově snové heslo. Kéž by platilo nejen ve společnosti, ale i v privátních životech. Jenomže z něj cítíme, že jde o literární nadsázku. Mně spíše vadí, že nám zase vládnou lidské, tedy osobnostní, ale i profesní, polotovary, jež si navíc vyložily Marasykovo „nebát se a nekrást“ svébytně spíše na „nebát se krást“. A také platí to okřídlené rčení, že má každý národ takovou vládu, jakou si za14


slouží. Všichni se učíme za pochodu. I to, jak být náročnými, odpovědnými, ale i odvážnými občany. Ti, kterým jsme svěřili péči o náš stát, jsou pouze dočasnými správci našich daní. Jediná správná volba je sázka na kvalitu. Vše jiné pouze prohlubuje všeobecnou mizérii a generuje ztráty dnešní i budoucí. Dělení na mocné a bezmocné je produktem rezignace, a to není moje volba. Mocní nemohou mít pocit, že mohou vše, že jejich moc nemá hranice, že jsou nepostižitelní za své případné fauly. To by totiž s demokracií už nemělo příliš mnoho společného. Tady by svou roli měla hrát také média, která by měla plnit roli hlídacího psa demokracie. Jsou situace, v nichž když můžeš, pak musíš. V opačném případě se stáváš pasivním spolupachatelem mocenské zvůle. Bojíme se hlasitě říkat ne, a tak raději po česku říkáme tiše ano, ale … A jsme zase u té relativizace hodnot. 10. Ještě jeden citát, pro změnu z Havlíčka Borovského: „Oblíbená fráze je nyní: Že prý vládnoucí z vyššího stanoviska svého lépe posouditi mohou potřeby země než jiní – (totiž vlastně: že žádný tomu nerozumí jako oni). Ale co jest toto vyšší stanovisko? – Postav osla třeba na věž a bude odtamtud z tohoto vyššího stanoviska ještě méně viděti, než když po ulici chodil.“ Toto napsal Havlíček kolem roku 1850. Máte pocit, že se něco změnilo? Karel Havlíček Borovský je můj oblíbený autor. To byl frajer s velkým F. Mění se kulisy, osoby a obsazení, ale lidské malosti a deformace charakteru jsou asi věčné. Najdeme je i v antické literatuře a vlastně ve všech epochách historie lidského rodu. V tomto kontextu asi nejsme ani horší, ale ani lepší, než naši předci. A navíc – každý má svou pravdu. Je lepší a snazší kritizovat jiné, než pravdivě hodnotit sebe sama. 15

I. kapitola

Tohle funguje spolehlivě vždy a všude. Kvalitu života v té či oné komunitě výrazně ovlivňuje správná definice toho, co je možné a co už ne, co je přípustné a co už ne. A není to zdaleka jen o zákonech. Občas neuškodí oprášit kořeny evropské civilizace, které, přes všechny možné excesy, stály na křesťanském desateru. Naše potíž je v tom, že jsme začali nový stát „budovat“ jako posttotalitní experiment, který má v genetické výbavě tu dvojí husákovskou morálku. Docela by mě zajímalo, jak by to dnes hodnotil K. H. Borovský. Co by asi tak říkal na plzeňské doktory práv, na karlovarské mega mejdany party „dolce vita“, na různé sebevědomé všeználky, na ty, kteří těm svým Faustům podepsali bianco směnky. 11. Deset let po listopadu jsme slýchali heslo „ukradená revoluce“. Co vám to říká? Také si myslíte, že „nám tu revoluci někdo vzal“? Já jsem to tehdy chápal spíše jako produkt kolektivní frustrace. Naše listopadová očekávání se nenaplnila. Nahoru se zase vydrápali bezpáteřní kariéristé. Vítězí kult konzumu. Staré neplatí, novému nevěříme a budoucího se obáváme. To nemá ale nic společného s nějakou jakoby revolucí či tzv. ukradenou revolucí. Chtěli jsme něčemu věřit a ono se to ukázalo býti nereálné. To je vše. Boj s lidskou hloupostí, závistí, falší a podlostí nikdy nekončí. Naše frustrace má kořeny v naší pasivitě, naivitě a někdy i vědomé i nevědomé tendenci se přizpůsobit. Každý z nás mohl posledních dvacet let svobodně cestovat, budovat si různé živnosti, svobodně se vyjadřovat, studovat, vychovávat děti atd. Mnozí ten politický kolorit příliš nevnímali. Já si myslím, že to potkávání se s realitou přichází až nyní. A má to nejen čistě politický rozměr, ale v nejširším slova smyslu celospolečenský. V r. 1999 šlo spíše o expresivně 16


prezentovaný protest poražené politické party, který byl účelově maskován jako projev občanského vzdoru. 12. A už od dob francouzské revoluce se traduje paralela, že „revoluce požírá své děti“. Koho – podle vás – bychom mohli v našem kontextu označit za takové „požrané“ či vyvržené dítě revoluce? A nepřipadáte si tak někdy vy sám? Připustím-li tu vaši nadsázku se slovem revoluce, pak vám dávám za pravdu. A není na tom nic divného a neočekávaného. V revoluci máte různé typy revolucionářů. Jedni dokáží bourat. Vášnivě, opravdově a s upřímným revolučním zápalem. Pak jsou ti, kteří to řídí a pomalu a trpělivě staví něco nového. Vidí dál než za rozbořené barikády. A poté přicházejí ti, kteří tu novou moc zvednou a uchvátí ji pro sebe a své věrné přisluhovače a požitkáře. Ta třetí sorta tu první nepotřebuje, její doba skončila, ona těmi bourači vlastně pohrdá. A kupodivu už nepotřebuje ani ty režiséry a stavitele. Co kdyby jim nastavovali zrcadla? Co kdyby je chtěli ovládat, do všeho kibicovat a navíc toho hodně vědí. V tomto schématu jsem také to požrané dítě. Prostě si uvědomíte, že do některého světa patřit můžete, a chcete a do jiného už ne. Plout na vítězné vlně a hrabat pod sebe není můj svět. Mě bavilo řídit boj, střet starého s novým, něco tvořit na zelené louce. Jít proti většině, například při dělení OF. Nejsem typem konzumenta moci. Mohu se účastnit jenom toho, čemu věřím a být u toho aktivním spolutvůrcem. A pokud to opravdu nejde, pak je užitečnější třeba posekat zahradu, než sedět na pokrytecké seanci, které se ze zvyku říká schůze politické strany. 13. Pořád se v této kapitolce točíme kolem základního problému, a tím je dichotomní vidění světa. Potřeba dělit jej 17

I. kapitola

na černou a bílou, dobro a zlo, pravdu a lež, lásku a nenávist. A především na „my“ a „oni“. Kde se v lidech bere tato vlastně primitivní touha svět zjednodušit a zploštit, nevidět v barevném a hodnotovém spektru? Milý Petře, naprostá většina lidí si tyto komplikované otázky určitě neklade. Vyšší hodnoty přicházejí se zkušenostmi, vzděláním a především s rodinnou výchovou, která se opírá o pevné zásady, hodnoty, principy a priority. Prostě si myslím, že ten poctivý grunt je nejdůležitější výbavou pro život. Ti dnešní syčáci, prospěcháři by zcela určitě byli syčáky i prospěcháři i v minulém režimu, kdyby nebyl býval byl přišel náš sametový listopad. Většina příběhů přeci stojí na střetu těch hodných s těmi zlými, těch spravedlivých a správných s těmi nespravedlivými a nesprávnými. Jenže v reálném životě to bývá téměř vždy mnohem komplikovanější. Lidé se prostě a jednoduše rádi dělí. Je to pro ně určité kormidlo ve spleti vztahů, jež přináší složitý svět kolem nás. Patřit někam, někomu fandit, být součástí davu je de facto osvobozující. Zbavuje tě to alespoň částečně odpovědnosti. To ne já, to my, anebo to oni. A tak se to dělí na sparťany a slávisty, na bílé a barevné, na věřící a ateisty, na levici a pravici, atd. Na naši pravdu a na tu jejich. Každá přelomová doba potřebuje skutečné výrazné osobnosti, které dokáží přemýšlet v jiných modelech. To pak mohou být ti sjednotitelé, pozitivní vzory pro svou i budoucí generace. Pokud tato kategorie absentuje a uvolněný prostor ovládnou zruční manipulátoři a produkty politického marketingu, pak se to vždy zákonitě negativně projeví. A ty metody manipulace jsou různé. To jenom doba a prostředky se mění. V dnešním globalizovaném, překomunikovaném světě se často nevyznají už ani tvůrci různých „vrtěti psem“, natož pak konzumenti těchto produktů. Svět se stává nebezpečným mís18

19

I. kapitola

tem k žití. A to i tam, kde bychom to ještě včera vůbec neočekávali. Vzpomeňte na nedávný brutální čin jednoho mladého Nora. To je alarmující. 14. A ještě jedna lidová moudrost: „Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží“. Je to tak, nebo je to jen výmluva a alibismus mající skrýt naši pasivitu a lenost? Nevědomost, pasivita, nezájem o věci společné a veřejné, to je něco, na co spoléhají ti novodobí požírači veřejných zdrojů. Dokonce by byli nejraději, kdyby chodilo k volbám co nejméně lidí. To by už pak volili jenom sami sebe. Jsou situace, kdy si říkáte, že když můžete, pak musíte, ale ne všichni si kladou v životě tyto a podobné imperativy. A tak se vlastně společnost dělí, na ty, kterým je to jedno. Vzdali už své ambice se angažovat a patří většinou do početné skupiny nevoličů. Nevěří nikomu a ničemu. A pozor – vůbec to není o jejich sociálním postavení. Tu druhou skupinu tvoří ti, kteří si prostě zvykli. To je jako ti cyklisti – ohnou záda a šlapou. Nejsou to nadšení fandové a většinou volí ve volbách na principu tzv. menšího zla. Novému a jinému už nevěří. Chtějí mít své nejisté jistoty. Tyto dvě skupiny tvoří mlčící většinu. S kritikou si vystačí v hospodě, u televize anebo v anonymních internetových diskusích. Pak je ne příliš početná parta, která má ze současného způsobu správy země jasný a zřetelný profit. Je docela dobře organizovaná. Ovládá penězovody, do značné míry média, justici a prolíná se do světa velkého byznysu a někdy i s organizovaným zločinem. Na volební kampaně vždy dokáže sehnat libovolně velký objem zdrojů. V této partě je většina členů všech dnešních parlamentních stran. Na pozici a opozici se to hraje jenom jako. A pak je čtvrtá skupina lidí, občanů, kteří se nechtějí smířit se stavem věcí a aktivně a ve20


řejně přicházejí s kritikou, a v lepším případě i s jinou alternativou. Ani tato skupina není příliš početná, je navíc velmi atomizovaná na malé a ještě menší aktivity, iniciativy a spolky. Patří sem i neparlamentní strany a mnohá občanská sdružení. Z logiky tohoto schématu tedy vyplývá, že k zásadní změně prozatím nejsou vytvořeny podmínky a tudíž máme vládu, jakou si zasloužíme, byť ji nedůvěřujeme a občas jí i pohrdáme. Dobře nám tak.

21

Lépe něco se ctí ztratit než s hanbou získat

II. kapitola

1. V předchozí kapitole jsme mluvili o dichotomním vidění světa, dělení na „my“ a „oni“. Po roce 1990 se u nás zase po víc než 50ti letech, začal svět, přinejmenším ten politický, dělit na „vpravo“ a „vlevo“. Mám ale za to, že skutečný obsah pojmů „pravice“ a „levice“ byl érou totality natolik zneprůhledněn a možná i vyprázdněn, že v nových souvislostech v tom lidé trochu tápali, ne? Já myslím, že v tom netápou jenom konzumenti politiky, ale i politici samotní. Pojem pravice a levice se stal spíše předvolebním identifikačním marketingovým symbolem. Smutnější je spíše dělení na ty nahoře, co v tom umí chodit a na ty ostatní. V současné politice téměř zcela absentuje hodnotový základ. Dlouholetá systematická likvidace elit v období dvou totalit zanechala své stopy. Obávám se, že i uplynulé dvacetiletí přispělo svou výraznou měrou k zneprůhlednění skutečných obsahů ideologického dělení politiky. Údržbáři moci to nepovažují za významné. Hodí se to pouze ve chvíli, kdy potřebují vyrobit obal na své stále hůře prodejné zboží. A zdaleka to není problém pouze ČR. V dnešní zrychlené době naráží demokracie v tradičním provedení na své limity. Je konfrontována s novými výzvami, které boří zažitá schémata. Pro nás je to o to složitější, že se boří něco, co jsme ještě nestačili vystavět. Jeden svůj text jsem nazval „Svoboda bez zákona je nesvoboda“. Konzervativní hodnoty neprorostly do kořenů společnosti a deficit je velmi hluboký. Přirozené souboje vizí nahrazují účelové střety zájmů a vlivů. Bohužel neplatí už ani ten starý bonmot o tom, že pravice hodnoty vytváří a levice je pak přerozděluje. Vše se rozmazalo a z té mlhy vyskakují jen abstraktní symboly separátních zájmů, kterým se tu a tam účelově říká ideologie. 24


2. Liška v Malém princovi říká: „Řeč je pramenem nedorozumění“. Vždy, když se nějaké věci, jevu, fenoménu dá nálepka, už se tím zároveň vyvolává pochybnost, zda je pravdivým a oprávněným označením daného obsahu. Také pojmy „pravice“ a „levice“ doznaly za těch 20 let od listopadu 1989 značný posun, a to jak u nás, tak v okolním světě, nebo přinejmenším Evropě. Proč myslíte, že se to děje? Těší mě tento příměr z Malého prince. Je to skvělá kniha. Když jsem to před léty četl dětem, tak jsem také dostával otázky, jak to kdo myslí. Řeč může, ale také nemusí být pramenem nedorozumění. Záleží na tom, zda jsme v komunikaci na příjmu, zda reagujeme na stejnou vlnovou délku. O to vzácnější jsou chvíle, kdy to zafunguje. Měli bychom si těchto okamžiků vážit a pěstovat na nich pevné vztahy. Ke komunikačním zkratům přispívá ze všeho nejvíce vzájemná nedůvěra, netolerance, nedostatek dobrých mravů, noblesy, vzájemné úcty a respektu. To, se pak hroutí vše. Je to jako stavba bez základů. Víte, když se k účelové jakoby, či rádoby, pravici hlásí prototypy plebejských proletářů a k módní levici slovní akrobati a samozvaní „aristokrati ducha“, tak chtě nechtě dochází k matení pojmů. Evropa se neuměla předefinovat poté, co se rozsypal sovětský blok a poté co přišla mohutná vlna multikultiralismu. Staré neplatí, současnému nevěříme a budoucího se obáváme. Tradiční dělení vzalo za své. Posttotalitní kapitalismus často reprezentují bývalé nomenklatury a tajní fízlové a jejich nová svazácká generace, tentokráte zahalena do pravicové rétoriky. Evropu navíc zaplavily vlivy a impulsy, které jsou na hony vzdáleny jejím kořenům. Konzervativní hodnoty nahrazuje liberální elastičnost a falešné rovnostářství. A to vše v době, kdy se rychle mění globální svět a jeho ekonomika. Export západoevropské demokracie nefunguje a je 25

II. kapitola

válcován importem jiných kultur a jiných tradic. Není divu, že si přestáváme rozumět, že se naše řeči míjejí. Když odstraníte nános společenských konvencí a televizních úsměvů, tak zůstane nesrozumitelná spleť. Pravice a levice? Aha, to už jsem někdy slyšel! 3. Václav Klaus prohlásil, že mu na dnešní české politické scéně chybí ideologie. V překladu tomu rozumím tak, že dnešní české politické strany jsou výtahy k moci a eseróčka na manažerské řízení státu, jimž chybí jakýsi vyšší důvod. Souhlasíte s tím? Václav Klaus popisuje docela přesně to, co bohužel dlouhá léta sám spoluvytvářel. Ti šíbrové přeci do toho vláčku naskákali velmi záhy. Do jeho vláčku. To není jenom o ideologické vyprahlosti a o aktuální krizi politického stranictví. Tradiční politické strany se nemohou opřít o své tradiční voličské komunity se svou stavovskou příslušností. Vše nahrazuje účelovost a profit z toho plynoucí. Provázanost vyvolených se státními institucemi a státními penězovody, ale i s justicí a orgány činnými v trestním řízení je alarmující. Nejde jen o pozice a byznys, ale o faktickou nadvládu nad správou země. Pozitivní příklady produktů ideologických základů chybí. Chybí vzory s přidanou hodnotou. Chybí definice společné identity země. A to v mnohém vyčítám právě Klausovi, který sice bojuje s různými ismy, ale své vlastní umělé si sám vytváří. Je to jeho umný útěk od reality. Já to považuji za falešné a prázdné. V ČEZku tomu nevěřím. Je to úniková póza. Bohužel. Realita života má jinou dimenzi. Dvacetiletý pobyt na Olympu změnil jeho optiku vnímání světa kolem sebe. Z vizionáře se stal pouhým rafinovaným technologem moci. A podobně jako stárnoucí popová hvězda i on má panickou 26


hrůzu z případné ztráty popularity. I proto stále a stále hledá nové a nové nepřátele. 4. Co vlastně obsahuje slovo „ideologie“ pro vás? Ideologie je v praxi nahrazována spíše různými variacemi demagogie. Používá se pak jako klacek na jiné. Když tento termín poprvé použil někdy na počátku 19. století francouzský filozof A. Destutt de Tracy, tak měl na mysli učení o idejích jako pevném základu pro vytvoření řádu politiky, morálky a výchovy. Mělo by jít tedy o ideje, teorie a názory, které se soustředí na problematiku života společnosti, jejich cílů i konfliktů. Ideologie by tedy měla fungovat jako určitá hodnotová navigace. Bohužel tomu tak často není. Celé dvacáté století je příkladem zneužití různých ideologií často k hrůzným cílům a záměrům. Jednou je to národ, jindy třídní příslušnost, jindy militantní víra a jde jenom o to, kdo, kdy a jak zmanipuluje davy. Ideologie tak často nese nálepku pejorativního významu. Odmítám ideologii jako bezobsažný soubor marketingových hesel a mávátek pro komunikační strategie. Přijímám ideologii pouze jako soubor životních hodnot a postojů. To je to jediné co má smysl. Jinak je to jen souboj praporů a různých fan klubů různých manipulátorů. Ideologické floskule dostanou nový předvolební nátěr a jede se dál. Děsím se produktů těchto „vrtěti psem“. Kde je realita a co je jenom fikce? Kdo ví? 5. Je nutné, aby lidé postmoderní doby, kdy se relativizují fakta, poznatky, ale i mnohé hodnoty, potřebovali nějaké takové ideové či ideologické vodítko? Nestačí prostě, když se příslušný politik či strana poctivě stará o to, aby se lidem žilo lépe? 27

II. kapitola

Ano, zcela souhlasím. Politika, i se svými ideologickými nátěry by měla lidem překážet v jejich svobodném rozhodování co nejméně. Docela bychom se spokojili s dobrými a mravnými manažery země. Stačilo by přeci, kdyby byla země spravována efektivně, spravedlivě a slušně. Pokud by platila obecně sdílená pravidla hry i normy pro nepsaná pravidla. Platíme si určitou službu a právem očekáváme adekvátní úroveň. Tak nás neblafujte tím, v jakého Boha momentálně věříte. Důležitá by měla být způsobilost pro výkon funkcí, tedy kvalitní profesní a osobností anamnéza. To je podstatnější, než módní trička v té či oné sezóně. Hodnotový základ vize společnosti a identity země je ovšem nenahraditelný reklamními triky. I lidé postmoderní doby by rádi věřili tomu, že platí právo a pořádek, že slušný člověk nepáchá neslušné věci. Těžko mohou získat pozitivní vztah k základním atributům země, jeho institucím a jeho představitelům, pokud nebudou moci své zemi věřit a identifikovat se s ní. A když se jim to v jejich vlasti nebude dostávat, tak půjdou jinam. A to znamená další vlnu emigrace elit. Doma poté zůstanou jenom ti praktici života a rezignování jedinci. To by byl trudný obraz země, která měla velkou šanci navázat na tradice a um předků a po padesátileté díře postavit základy hrdé, plnohodnotné, svobodné a demokratické společnosti. Schválně se koukněte do dnešních novin a sám si odpovězte. Pocity zmaru a frustrace nejsou bohužel neopodstatněné. 7. Když se vrátím trochu do průběhu oněch 20ti let, napadá mne pár příkladů, kdy politická strana sice razila „ideologii“, měla příslušnou rétoriku a snažila se vypadat přesvědčivě, ale za dveřmi kabinetů pěstovala vcelku bezskrupulózní mocenský pragmatismus. Mluvím samozřejmě o ODA, kte28


ré svého času vystupovala jako arbitr pravicovosti. Jak jste ji vnímal tehdy a jak vidíte její historickou roli dnes? Pokud někdo formuloval základy, tedy ideologické základy české rodící se pravice, pak to nebyl Václav Klaus, ale otcové zakladatelé ODA. Bratinka s Kroupou byli vzdělaní lidé, kteří vycházeli ze znalosti práce různých konzervativních myslitelů západního světa. Prvním textem, který by se dal po letech nazvat pravicovým, bylo prohlášení Meziparlamentního klubu demokratické pravice z léta 1990. Nebylo náhodou, že tito pánové pak zvali do Prahy na přednášky např. britského filosofa Rogera Scrutna. Jeho slovník politického myšlení vyšel česky v nakladatelství Atlantis již na konci roku 1990 a byla to zásadní a přelomová kniha. Moc jsme nechápali tehdejší kritiku západoevropské společnosti. Někteří konzervativní sociologové a filozofové už tehdy varovali před tím, jak se západní společnost pyšní svým demokratickým pluralismem, kterým zaměňuje zásadní nezávislost základních sociálních uskupení jako je rodina, cech atd. Varovali před horlivostí centrálních vlád národních a rodících se nadnárodních projektů. My jsme se zatím nesměle rozkoukávali v novém světě. Ještě dozníval étos revoluční euforie. A tak kromě konzervativního fundamentu se objevovaly první variace různého pojetí liberalismu a pouhých progresivistů. Tzv. progresivním byl „srdnatý“ boj s komunistickou minulostí. Omylem to bylo vydáváno za autentický a dostatečný pravicový postoj. V tomto bludu žijeme bohužel doposud. Nebylo tedy překvapivé, že se do všech, sebe sama definujících, pravicových uskupení dostávali i ti praktici života, kteří chtěli chytit vítr. Stalo se to v ODS, ale i v ODA a dokonce i v křesťansky konzervativní KDS. Docházelo k zajímavým mixům. Setkávali se chartisté, bývalí členové KSČ, včerejší horliví svazáci, lidé se silnou prvorepublikovou stopou 29

II. kapitola

i elastičtí převlékači kabátů. Mluvíte-li o bezskrupulózním mocenském pragmatismu, pak nelze než souhlasit. Ostatně ODA získala ve vládě po volbách 1992 téměř kompletní privatizační linku. Svůj pragmatický part sehrála i KDU-ČSL, která založila model novodobého stranického klientelismu. Mocenský pragmatismus nebyl zanedlouho cizí ani ODS, která ryla nejširší brázdu. Těch jmen a propojení se světem nového či lépe řečeno staronového byznysu a mnoha dalších zájmů je celá řada. Na počátku devadesátých let jsem romanticky věřil tomu, že se ODS a ODA spojí v silnou pravicovou stranu, v níž mohou vedle sebe žít různé myšlenkové proudy, podobně jako s KDS Václava Bendy. Ukázalo se to býti nemožné. Vedle politických a názorových odlišností své sehrála i psychologie týmu. Přehlušující dominance se utkávala s topornou snahou odlišovat se za každou cenu. Nebyla šance najít společný modus vivendi. I po mnoha letech si myslím, že je to škoda, že to autentickou českou pravici velmi oslabilo. Kdo ví? Možná, že tehdy někomu vyhovovalo, že budeme časem opět napůl ruskou gubernií a napůl německým protektorátem. Alespoň ekonomicky to tak dnes vypadá. 8. Pepa Nos zpívá v jedné písničce: „Kdo jde příliš doprava, ocitne se vlevo“. Souhlasíte? Pepu Nose jsem poprvé slyšel v divadélku v Nerudovce někdy v r. 1975. Byl to tuším letní folkový týden a on tam měl dvojkoncert s Petrem Lutkou. Jeho křivení pusy, nosové variace, živelná kytara a vtipné texty byly strhující. Pak jsem o něm občas slyšel leccos a Pepa Nos se navíc oposlouchal. Raději jsem si šel zazpívat moravské Sušilovy písně s Hutkou za doprovodu brilantního Hladíka. A mými favority byli vždy Vladimír Merta, Vlasta Třešňák a Jakub Noha. A dnes je to 30


jednoznačně Třešňák. Pokud vím, pak Nos dnes funguje jako kulturní vložka zelených aktivistů a to se už zcela míjíme. Jinak má samozřejmě pravdu. Ta pravda je tak banální, že ji nemá smysl ani příliš analyzovat. Když si na tu pomyslnou přímku politického spektra zvýrazníte ty krajní póly a pak tu přímku spojíte v kruhu, tak se ty krajní póly spojí. Náckové byli stejně militantní jako např. trockisté. K tomu netřeba komentáře. 9. Vzpomenete si ještě – zůstaneme-li na půdorysu politiky, která sama sebe označovala za pravici – na jména Alena Hromádková, Josef Kudláček, ale třeba také Jiří Včelař Kotas a další? Samozřejmě. Se všemi jsem se setkal. Každý z těch příběhů je velmi odlišný. Paní Hromádková byla signatářkou a dokonce mluvčí Charty 77. Vyrůstala v nekomunistické rodině se silnou prvorepublikovou tradicí. Je velmi vzdělaná. Žije sama obklopena úžasnou knihovnou. Sdílím její akcenty na morálku, právo a pořádek. Bohužel je antitypem lídra a šéfa projektu. Je to spíše svérázný introvert, intelektuál s nízkou mírou empatie. To je její limit a je to škoda, protože myšlenkový a ideový základ bych z větší části podepsal. Její DEU se pak, tuším proti její vůli, utopila v projektu čtyřkoalice. A opona se zatáhla. Marketingová produkce hledala jiné sekáče. Krutá realita. Josef Kudláček byl relativně úspěšný ekonomický emigrant. Po svém návratu se pustil do inzertních novin a zde byl opět velmi úspěšný. Mohl si pak dovolit koupit krachující noviny bývalého Občanského fóra a dal jim dobrý titul Český deník. Šlechtí ho to, že se u něj vyučila celá generace mladých českých žurnalistů. Najdete je dnes v prestižních pozicích téměř ve všech titulech. 31

II. kapitola

Josef Kudláček v sobě nesl tu krylovskou skepsi a včas rozpoznal prorůstání starých struktur do nové éry. Na mě byl tehdy příliš příkrý a příliš černo-bílý. Jemu i Karlu Krylovi, s nímž jsem se několikrát setkal a dlouze hovořil, dávám po letech zcela za pravdu. A chápu dnes i to, že se nezdržovali nějakou diplomatickou noblesou. Josef Kudláček ovšem nebyl žádným politikem, ale spíše glosátorem okolního světa. Často jsem u něj publikoval. A oceňuji, že nebyl demagog. Jiří Včelař Kotas se vrátil z kanadské emigrace. Zvěsti z Toronta byly různé, ne vždy pro „konzervativního“ Kotase příznivé. Spíše se zdálo, že se k nám vrací samolibý hochštapler. Nechci soudit, ale můj šálek čaje to nebyl. Pro mne bylo zvláštní, jak blízko si ho k sobě pustil Václav Klaus. Možná mu imponovalo, že uměl anglicky, což dával okázale najevo svou „lendlovskou“ angličtinou. Nevím. Považuji ho za epizodní figurku. Pravicovou rétoriku pak přetavil do byznysového angažmá v Bance Bohemia, která pak neslavně zkrachovala. Příznačné. 10. Už od dob komunismu se extrémní hnutí navazující na německý nacismus označuje za krajní pravici. Kupodivu toto terminologické faux pas nás provází do dnešních dnů. V novinách čtete: „krajní pravice demonstrovala pod heslem Nic než národ“, „pravicoví radikálové se porvali s anarchisty“, „pravicoví extrémisté vypálili romský dům“ atd. Považujete neonacismus za pravicový směr? Je třeba rozlišovat. Ono to totiž někdy spíše připomíná to bolševické kádrování. Dejme něčemu dehonestující nálepku, aby byl zřetelně označen nepřítel. Často v těch extrémních kategoriích skončí i ti, kteří tam svým politickým zaměřením nepatří. Jenom neplují v hlavním proudu. Vymykají se obecně sdílené pojmologii. Na druhou stranu každý politický 32


postoj, který omezuje svobodu někoho jiného, je nebezpečný a zhoubný. Útočí na emoce a podprahové vnímání reality. S hodnotami šermuje manipulativním způsobem. Vytváří kasty a poslušný dav. Hlavní devizou stoupenců není vlastní názor, nýbrž loajalita a poslušnost. A to je zárodek každé budoucí totality. Je snadné nemyslet. Je snadné hledat viníky potíží u vnějších nepřátel. Je lákavé topit pod kotlem a spoluvytvářet atmosféru vzájemné nenávisti a strachu. Bohužel k posilování těchto tendencí přispívá mimoděk i většinová společnost a demokratické politické subjekty. Proč? Protože často nechávají důležité otázky ležet ladem, případně před nimi strkají hlavu do písku. Ta ožehavá témata si pak žijí na ulici svým vlastním životem. Nezřídka k eskalaci napětí přispívají média. Často kloužou po povrchu. Chtějí senzace a ostré konflikty. A někdy může ten nahromaděný přetlak způsobit výbuch vášní. To je voda na mlýn všem extrémistům, ať už je média nazývají pravými či levými. Společnost, která se opírá o silnou víru v sebe sama, o silné společně sdílené hodnoty, o úctu k vlastnímu národu, tradici, historii atd. umí těmto výkyvům čelit. Obávám se, že to není náš případ. Falešné a laciné ideologické nálepkování situaci jen zhoršuje. 11. Myslíte, že právě v té již řečené epoše postmoderního znejistění hodnot má neonacismus vyšší šanci na to, aby se prosadil, a to jak v českém, tak řekněme v evropském měřítku? Latentní neonacismus je v Evropě stále přítomen. To není nic objevného. Nabízí rychlá a energická řešení. Staví se navíc do pozice jediného ochránce národních zájmů. V době ekonomické krize, hospodářské recese ale i hodnotové krize pro něj vzniká velmi úrodná půda. Obávám se, že ještě naše gene33

II. kapitola

race zažije různé formy expanze extremismu a projevů zvyšujícího se napětí. Velmi záleží na postoji většinové společnosti, na aktivitách přirozených autorit, ale i občanské společnosti. Neonacismus je ta nejnebezpečnější ideologie, neboť se hlásí k německému nacismu a usiluje o jeho obnovu. To není jenom nevinná hra několika vyholených puberťáků v kožených botách. Zdatní zákulisní manipulátoři dokážou rozpoznat, zda je schopna společnost adekvátně reagovat anebo ne. Jinými slovy, čím hůře stát funguje a čím více je atomizován na různé zájmy, tím příhodnější je situace pro různé pokusy rehabilitovat nacismus v různých aktuálnějších modifikacích. 12. Byl byste zastáncem radikálnějších trestů a obecně razantnějšího postupu policie a justice vůči tomuto druhu politických aktivit? Obecně – jste spíše nositelem názoru, že by měly policejní a soudní instituce přitvrdit vůči zločinnosti všeho druhu? Já jsem obecně zastáncem vlády práva a pořádku. A to v duchu úsloví „padni komu padni“. Ten, kdo porušuje zákon, musí počítat s tím, že bude následovat trest. Pokud tedy nějaká aktivita, která se sama nazývá politickou, porušuje zákon, pak musí následovat adekvátní reakce. Umožňují to naše zákony? Umožňuje to naše Ústava? A nejde jen o projevy neonacismu. To souvisí i s tím, zda a jak jsme se vyrovnali s komunistickou minulostí. Mám na mysli především padesátá léta. Hitler i Stalin stvořily ďáblovy laboratoře. Bylo to bezprecedentní bezpráví. A československá komunistická zvůle byla součástí této děsivé historie. Obecně tedy platí, že musí platit právo a jeho vymahatelnost a účinná obrana práv jedince. To je základní kámen každé společnosti. Opakuji již dříve vyřčené, že svoboda bez zákona je nesvoboda. A velmi citliví 34


musíme být na všechny možné, byť jen pokusy o zneužití práva či jeho selektivní aplikaci. Svoboda slova a svoboda projevu může být omezena pouze a jedině tehdy, pokud je v rozporu s platnými zákony a Ústavou. Naše politika je však mnohem více ovlivňována ekonomickými zájmy vlivových skupin, pro něž mediální „mega kauzy“ o skutečných či fiktivních extremistech tvoří spíše příhodnou kouřovou clonu. 13. Co říkáte trestu smrti? Je to velmi citlivá otázka. Vnímám pozorně postoje pro i proti. V čistě trestních kauzách, v nichž je zcela nezpochybnitelný důkaz viny, si to dovedu představit. A pak bych řekl opatrné ano, ale … Historie nás však poučuje, že se dá zneužít opravdu téměř vše. Odpůrci trestu smrti budou argumentovat možností justičního omylu. A já je chápu. Chápu však i ty pozůstalé po obětech zločinů, zvláště těch, které byly spáchány na dětech. Rozumím mnoha velkým zemím, že o zrušení trestu smrti neuvažují. Funguje jako absolutní memento. Žijeme v zemi, která po 2. světové válce popravila 240 svých spoluobčanů prý z politických důvodů, a to včetně žen. To nesmíme zapomínat. Monopol pravdy a bezpečnosti je ta nejmocnější zbraň každé totality. Mám-li tedy volit ano nebo ne. Pak říkám ne, ale … A ještě dodávám, že bych v této souvislosti rád otevřel diskusi o zavedení porotních soudů u vybraných trestních kauz. Jsem si jist, že klady tohoto modelu výrazně převažují. 14. Ono se někdy snadno zastává jakési „eticky kladné“ stanovisko, ale pak může, což vám samozřejmě nepřeji, nastat situace, kdy se vám takové stanovisko může rozpít před očima. Dejme tomu když někdo ublíží vám či vašim blízkým. Co to udělá s vašimi názory? 35

II. kapitola

Pokud má vaše, řekněme etická či spíše hodnotová výbava pevné základy, pak těch fatálních otřesů zase tolik nezažijete. Samozřejmě, že život je mimo jiné také boj a často ne příliš spravedlivý. To ovšem ještě není důvod k tomu mávat před sebou nějakými moralizujícími prapory. Pokud je pro někoho etická norma jen pózou, pak dříve nebo později narazí při setkání s realitou a může to být dosti nepříjemné. Krom jiného to odhalí skutečný grunt. I proto jsou tak důležitá co nejlepší pravidla hry a dobře nastavená laťka pro ta pravidla nepsaná. Ale i tak je možné, že člověk může zkratovat ve vypjaté situaci, pokud někdo ohrozí jeho blízké. Zákony by tedy měly odrážet skutečnou realitu života a ne umělý legislativní výplod z moralizující laboratoře. Nejsem si však vůbec jist, že se tak někdy zcela stane. 15. Věříte na pojem humanismus? Co pro vás znamená? Myslíte si, že ten to pojem také měnil v průběhu let obsah – a případně jakým směrem? Humanismus je široký pojem. Má dimenze filozofické, duchovní, ale i literární. Pro mne je podstatné uznání a přihlášení se k zásadním hodnotám. Základní hodnotou je uznání člověka jako svobodného a svébytného jedince a jeho práv. Všichni normálně myslící lidé, kteří neinklinují k nějakému radikalismu či dokonce extremismu, jistě podpoří úsilí o prosazování spravedlnosti, lidskosti a důstojnosti jako obecných norem. Humanismus znamenal v Evropě, zejména v 16. století, vlastně návrat ke starým antickým ideálům. A společně s duchovním rozměrem ukotvení člověka spoluvytvářel kořeny evropské civilizace. Humanismus tedy nepovažuji za bláhové snílkovství. Společnost nežije na půdorysu nějaké matematické rovnice, ale ani v bezvládí absurdního divadla. My 36


jsme bohužel ještě velmi determinování dědictvím padesáti let totality a často z toho plynou i povrchní postoje. Slušelo by nám více pokory a vzájemné úcty, pak by šlo mnohé snadněji. Místo toho sledujeme spíše nedůstojný béčkový kabaret, který je na míle vzdálen šlechetným humanistickým ideálům. Věřím pojmu humanismus, ale varuji před jeho nadužíváním či dokonce zneužíváním. 16. Když jste psal o mladistvém zápalu pro rock, jak se vám líbilo hnutí hippies? Pokládal jste jeho světonázorové až politické profilace za racionální? Beatová muzika byla a dodnes je součástí mého života. Poslouchám nyní více blues, jazz a vážnou hudbu, ale svým posluchačským kořenům jsem zůstal věrný. To není mladistvý zápal, ale součást mého já. Beatles, Hendrix, Doors, Led Zeppelin a mnozí další z generace konce šedesátých let považuji za nadčasové umělce a zároveň obrazy své doby. Přidáte-li k tomu téměř bezmeznou skladatelskou invenci a interpretační virtuositu, pak skoro není co dodat. Ale nešlo jen o hudbu. Nebyl to jen generační vzdor či bourání starých konvencí. Hltali jsme i Kerouaca, Patchena, Ginsgerga, Corsa, Ferlinghettiho, ve skvělých překladech Jana Zábrany. Jedné z klíčových postav naší literatury, která mne velmi ovlivnila. Pro nás, kteří jsme žili v socialistickém akváriu, to byl objevný a úžasně osvěžující závan svobody. Setkání s Woodstockem bylo nezapomenutelné. Do filmových klubů pronikly i filmy Easy Rider, Jahodová proklamace nebo Kdyby. Občas se něco ukázalo ve Světové literatuře či v Klubu přátel poezie. Samozřejmě vše s několikaletým odstupem. A pak přišla úžasná aktivita Jazzové sekce. To vše tvořilo specifické ostrůvky tzv. pozitivní deviace. A hippies? „Make love, not war“. I to 37

II. kapitola

soudruhům vadilo. Každý s dlouhými vlasy byl hípísák, a tím pádem vyvrhel. Americké komunity hippies znamenaly útěk od reality a návrat k přírodě. Hlásaly klid duše, soulad s přírodou, vesmírem, Bohem a žití ve shodě s ostatními. Základním atributem byla vzájemná tolerance a ohleduplnost. Skutečnost byla ovšem často složitější. Jistě ušlechtilé myšlenky pak bohužel končily u některých osobních excesů a masivní konzumace drog. Hnutí hippies jsem chápal spíše v symbolické rovině. Jeho ortodoxní podobě jsem nikdy nerozuměl, nebyl to šálek mého čaje. Ona totiž ke skutečné svobodě patří i odpovědnost – za sebe, za rodinu, za děti, … A to mi tam scházelo. I když přiznávám, že jejich aktivní kritika společnosti konzumu byla z jiného světa, z jiné dimenze. Ten náš „pokrokový“ svět byl z jiné galaxie – řízen, regulován, organizován a kontrolován. My jsme měli prostě jiné starosti. 17. Jste pacifista? Ne nejsem, Pacifismus je krajní pól. Podle mého stírá kategorie příčin a následků. Je to doktrinářský postoj, a jako takový jej odmítám. Chápu, že se každá válka jeví jako amorální, ale bohužel nelze každý spor řešit vždy a za každých okolností mírovou cestou. Akce vyvolává reakci. Pacifistické nálady ve Velké Británii před 2. světovou válkou například zdánlivě paradoxně posilovaly expanzi nacistického Německa. Zlu se musí čelit adekvátně. 18. Václav Havel po roce 1989 krátký čas prohlašoval, že by se současně s Varšavskou smlouvou měl zrušit i pakt NATO, aby ve světě ubylo válečných rizik. Co jste tomu říkal tehdy a jak to vidíte dnes, když jsme členy NATO? Slýcháme hlasy, že by se jako protiváha proti NATO měla vytvořit ně38


jaká bezpečnostní struktura v rámci EU. Není to zase vytváření nějaké nové dichotomie, hledání nepřítele? Tehdy i dnes jsem to považoval a považuji za produkt porevolučního Havlova snílkovství. Objevovaly se i jiné návrhy. Mezi jinými obnovení monarchie, vznik středoevropské unie na půdorysu Rakousko-Uherska, úplná neutralita dle švýcarského vzoru anebo 51. stát americké unie atd. Myslím, že to není třeba dnes ani příliš komentovat. Naše členství v NATO je důležité. Jsme součástí širšího společenství zemí, které tvoří nejen společnou bezpečností strategii, ale které se opírá i o společný hodnotový fundament. A to přesto, že naše armáda není v ideální kondici a naše armádní zakázky jsou transparentní ukázkou téměř bezmezné korupce. To je na jinou diskusi. Vytváření vlastní bezpečnostní struktury v rámci EU považuji za zbytečné a dokonce hloupé. Ze všeho nejvíce mi to připadá jako produkt komplexu některých zemí vůči USA a ostatnímu světu. Je to součástí širší úvahy, o reálnosti či spíše nereálnosti mega projektu Společných států evropských. Já to považuji za nákladný a skoro i nebezpečný blud a klam. Zároveň ovšem platí, že zvláště v poslední době se NATO její zahraniční operace příliš nedaří. To souvisí s již zmiňovaným neúspěšným exportem euro-atlantického modelu demokracie do třetího světa. 21. století mění zažitá či spíše dožívající schémata. Koho by napadlo před 30 lety, že ekonomicky bude světu dominovat Čína? Bipolární svět byl přehlednější a srozumitelnější. Dnes je těch vlivných hráčů více a hrají jinými kartami. Nejsem si jist, zda to naše společenství, ať už EU či NATO, dokáže reflektovat a poté správně vyhodnotit. I v mezinárodní politice by mělo platit, že je lépe něco se ctí ztratit než s hanbou získat. 39

Všichni víme všechno a nikdo nic

III. kapitola

1. Presidentův tajemník Ladislav Jakl před časem prohlásil: „Když si mám vybrat mezi svobodou a dobrem, vyberu si svobodu.“ Jak této větě rozumíte vy? Panu Jaklovi rozumím v poslední době zřídka, ale toto je ten případ, kdy ho chápu. Jenže je to příliš velká zkratka. Tak, jak neexistuje absolutní svoboda, tak také neexistuje absolutní dobro. Na světě je mnoho různých pravd a výkladů těchto pojmů. Svoboda jednoho končí tam, kde je omezována svoboda jiného. Pro mne je důležitá možnost nejen svobodně myslet, ale především se svobodně vyjadřovat. Dokonce mohu svobodně páchat tzv. dobro anebo dobře obhajovat svobodu. No a končíme u slovní exhibice. A to bych nerad. Souhlasím s názorem, že všechny dobré zásady jsou již napsány. Nyní ještě zbývá je uskutečnit. A pokud možno svobodně a dobře prosím. 2. Postmoderní svět je plný prodavačů dobra, proroků a vykladačů dobra, kteří nám vysvětlují, že to jejich dobro je dobrem pro vás. Není vám někdy úzko z tolikerého dobra kolem vás? Každá doba, dokonce každý režim a každá společnost generuje různé typy individualit. Vždy mezi nimi byli, jsou a určitě i budou nejrůznější vykladači dobra. Silná osobnost, s pevným hodnotovým základem a zřetelnou identitou, dokáže být imunní vůči atakům těchto dobrodějů a čarodějů, kteří by nás chtěli převést na svou víru, k vyznání své pravdy. Oni loví v jiných vodách. Jsou to novodobí pištci. Mají rádi dav krys. V dnešní masmediální době bývají ty vpády dobra do našeho soukromí velmi rafinované. Existuje televizní dobro, dobro internetové, dobro reklamní. Není dobré si pustit pod 42


kůži příliš toho jejich dobra. A navíc, i ďábel bude o sobě tvrdit, že je zosobněním dobra. Mějme se na pozoru před samozvanými nositeli dobra. Děkuji, ale musíte zvonit u jiných dveří. Dobro je intimní zboží, jakmile dostane marketingový nátěr, pak se z něj stává bezobsažný obal účelové lži. 3. Většina zmíněných „obchodníků s deštěm“ se vyznačuje velice volným vztahem k tématu, o němž mluví, ale k němuž mají velice vyhraněný postoj. Vidíme to nejčastěji na ekologistech – aktivistech, kteří okupují lesy, přivazují se k traktorům a podobně. Z drtivé většiny nemají vystudovanou biologii, ale operují svým občanským právem – ba povinností – zaujímat veřejný postoj a ovlivňovat chod věcí. Díky nim se mnohdy nestaví dálnice, přemnožuje se kůrovec atd. Není to zneužití demokracie? Aktivní projevy občanské společnosti k demokracii bezpochyby patří. To není projev volnomyšlenkářského levičáctví. Občané by měli vytvářet přirozené komunity, které dokáží chránit svá práva, a to i vůči establishmentu. Problém je v tom, že často dochází k určitému zneužití přirozeného občanského postoje. A pak to dostává nálepku neústupného boje. Nezřídka v tom bývá skrytý i jiný než ušlechtilý cíl. Média nám prezentují nějaký střet názorů jako souboj dobra se zlem, ale ve skutečnosti to může být (a často bývá!) konflikt dvou obchodních zájmů. Zájem o ekologii s sebou přinesl i obrovský nárůst zeleného byznysu. O tom není pochyb. A tak jedna ideologie střídá druhou. Štíty novodobých gladiátorů mívají různé nátěry. Je to skvělá příležitost pro polovzdělané hochštaplery, kteří, stejně jako brouk Pytlík, všude byli a všechno znají. Jejich rozměr bytí nezná pojem diskuse. V původním antickém významu slova šlo o společné přemýš43

III. kapitola

lení, o odbornou disputaci a rozpravu. V tom jejich světě se míjejí agresivní monology a občas do sebe narazí v další válečné vřavě. „Kompromis? Společný zájem? Jděte k šípku! Pravda je jenom jedna, ta moje!“ Děkuji, nechci. Absolutní monolit pravdy, pak plodí gigantické lži. Ideologií pak může být i pouhá antiideologie. Jednobarevný a zcela zaslepený ekologista může být ale stejně nebezpečný jako jednobarevný a zcela zaslepený antiekologista. 4. Ona absence odborného pohledu je ale v podstatě všudypřítomným fenoménem naší doby. Když se podíváte na naše vlády posledních let, kolik v nich bylo skutečných odborníků na resorty, které řídili … Není tato hypertrofie politiky jen zástěrkou pro diletantismus? Souhlasím s vámi. My přeci nepotřebujeme elastické schůzovače, absolventy různých podivných škol a produkty stranické negativní selekce. My bychom ze všeho nejvíce potřebovali zkušené, lidsky i odborně zdatné krizové manažery. Mnozí z dnešní tzv. politické elity by byli v soukromém sektoru nezaměstnatelní. Jsou to přemnožené druhy požíračů našich daní. Nechci generalizovat, ale je to masový jev. Myslím, že by mohl ve větším tlaku na kvalitu pomoci i zřetelnější projev hlídacího psa demokracie – médií. Chybná, špatná a ztráty generující rozhodnutí nejsou produktem jen neumětelů a neodborníků, ale nezřídka spíše klientelistickcýh sítí, které z velké části ovládají stát a jeho instituce. Nazval jsem nedávno největší vládní stranu volnou federací regionálních zájmových shluků, která nemá s klasickou politickou stranou už téměř nic společného. Spíše to připomíná účelově vázaný propletenec několika obchodních společností, které na rozdíl 44


od jiných, nemusí respektovat platné normy a pravidla. Ring volný. Večer se to schválí na schůzi. 5. Ono to politické, či spíše stranické rozhodování o věcech mimo faktickou politiku je tradičním nešvarem, který známe už z minulého režimu. Nejste členem, nemáte funkci? Neuplatníte se ve své profesi. Nebo ne tak, jak byste mohl nebo byl schopen. Proč jsme se této zhouby nedokázali zbavit a i dnes rozhoduje o obsazení mnoha víceméně expertních míst jen partajní dres? Stranický klubismus a selektivní uplatňování práva se vyskytovalo i za první republiky. Jedna partaj měla tenhle rezort a ta druhá jiný. Jenže to tehdy nemělo tak zásadně devastující účinek. Mimo jiné proto, neboť v čele státu stála autorita, která dokázala sjednotit zemi a přebít stranickou řevnivost. A navíc kvalita tehdy vzbuzovala respekt doma i v zahraničí. Pozdější socialistický realismus vycházel ze sovětského modelu, že všechno patří ovšem a nikomu nic. Absurditu této reality pak dotvářely exkluzivní špitály pro vyvolené soudruhy a tuzexy pro majitele víz a doložek. Stranická knížka byla vstupenkou mezi privilegované. Ti s nejostřejšími lokty pak dokázali ovládnout i armádu stranických pěšáků. Jenže ani pluralitní stranická demokracie a tzv. svobodné volby ještě nejsou sami o sobě garancí kvalitního, vyváženého, efektivního a solidárního modelu existence společnosti. Stačí více peněz na kampaň, více informací o konkurenci a dostanete se do parlamentu a vlády. Pak jako správný okupant obsadíte svými lidmi své pozice. Že nemáte praxi? Že nemáte vzdělání? Že jste nikdy nic neřídili? No a? Chceme svou předvolební investici zpět a rychle. Točte se pardálové. Ďábelský mix cynického pragmatismu, samozvané oslavy průměru a neodbornosti 45

46


a také vyprahlosti veteránů dostává zelenou. Je to začarovaný kruh, který sráží naši zemi do kolen. Dokud jsme pluli na vlně ekonomické konjunktury, díky silnému Německu a zdravé globální ekonomice, pak to nebylo tak vidět, ale dnes to již nelze přehlédnout. Obávám se, že nás čeká ještě nejedno nemilé rozčarování. Vše souvisí se vším. Pološkoly generují polotovary a ne experty a nové profesní elity. Ti nejschopnější navíc odcházejí do zahraničí. Sedíme v šapitó podivného cirkusu. Klauni si nakopávají zadky, ale příliš k smíchu to není. Partajní eskamotéři už nerozlišují mezi pravdou a lží. Každý den navíc ve funkci je dobrý. Odkládání rozhodnutí dělá snadnou věc těžkou a tu těžkou pak nemožnou. Politický slovník ovládly mantry a klišé bez obsahu a hlavně vize. Stát selhává i ve svých základních funkcích, a to je bohužel počátek trudných scénářů. Jediným řešením je trvalý, systematický a trpělivý tlak na kvalitu na všech úrovních správy země. Jenže, mnozí nehradili dřívější chuť po svobodě spíše chutí po hospodě a už to vzdali. Pokud nás z té letargie neprobudí ani brzké hrábnutí si na dno, pak nám nebude pomoci. Ani ty nejhezčí partajní dresy z nejlepších módních salonů nás nespasí. Ba právě naopak. 6. Dnes se hodně diskutuje o přímé volbě kdečeho – od starostů po presidenta republiky. Přímá volba má tu výhodu, že zbavuje rozhodovací hegemonie ony proslulé stranické sekretariáty, ale také riziko, že se do důležitých exekutivních funkcí dostanou mediálně schopní diletanti a demagogové. Co vy na to? O přímé volbě se diskutuje v různé intenzitě celých dvacet let. Každá varianta voleb nebo volebního systému má svá pro a proti. Mně se zamlouvá ten americký mix. Nemám nic proti silnému mandátu silných osobností. Je to asi lépe, než 47

III. kapitola

slabý mandát slabochů, což z demokracie dělá model, v němž nikdo za nic nenese odpovědnost a vše končí u kolektivního alibismu. Mediálně schopní diletanti mohou bohužel uspět i ve stranických volbách poměrného zastoupení. V antických Athénách se vláda střídala nejprve po měsíci. Nejvíce hlasů získali nejlepší řečníci, ale jen na měsíc. Ti nejlepší dokázali své vítězství obhájit, ale běda jestli své rétorické dovednosti nedokázali pak naplnit při správě obce. To pak měli smůlu a mandát jim brzo skončil. Já myslím, že se u nás démonizují ty tajemné stranické sekretariáty. Mnohem větší vliv mají tajemní straničtí donátoři. 7. Zemí s tradičně rozvinutým systémem přímé demokracie je Švýcarsko. Je to zároveň ostrov jisté ekonomické nezávislosti a prosperity uprostřed federalizující se Evropy. Co myslíte, neměli jsme si ze Švýcarska vzít příklad, když se rozhodovalo o našem geopolitickém postavení a vstupu do EU? Švýcarsko těží ze své neutrality. Těží ze silné domácí měny a mimořádného postavení švýcarských bank. Je to malá, ale mnohonárodnostní země, která má hluboce zakořeněný systém s tradičními silnými prvky přímé demokracie. Švýcaři jsou velmi hrdí na svou zemi. A mají být na co. Nejde jen o čokoládu, hodinky a sjezdovky. Jsou hrdi i na svůj vlastní respekt k pravidlům, kterými se řídí správa země. Ve Švýcarsku jsem nepotkal domácího piráta silnic, také nikoho, kdo by nepustil chodce na přechodu. Neviděl jsem žádného chodce, který by odplivnul žvýkačku na chodník. To jsou zdánlivé maličkosti, ale u těch to začíná. Mám přítele, který žije 40 let v Curychu, a často jsem s ním o těchto věcech hovořil. A on mi říkal, že Švýcaři přeci nebudou porušovat svá vlastní pravidla. Proč by 48


měli, vždyť si je sami v referendu odhlasovali. Švýcarsko je mi tímto velmi blízké. A navíc – všude cítíte tlak na kvalitu. Žádný šlendrián, žádný aušus. Je to náročné, ale správné. A také se příkladně starají o nemohoucí a potřebné, tělesně postižené, lidi pokročilého věku. To vypovídá o kvalitě života v dané zemi mnohé. Najdete tam mnoho kvalitních domů s pečovatelskou službou. Ne tak u nás. Tady jsme je nahradili kasiny, nevěstinci, hernami a non stop supermarkety. Švýcarský řád jsme odmítli a vybudovali jsme český model kapitalismu na půdorysu východoevropského chaosu. Opticky to tak možná nevypadá, ale fakticky se mezi námi nůžky rozevírají více, než by se zdálo. I přímá demokracie přispěla k vyšší míře občanské odpovědnosti každého občana švýcarské federace. To vědomí, že i můj hlas má váhu je důležitý základní kámen plnohodnotné demokracie. Nezapomínejme, že Švýcarsko bylo neutrální i za II. světové války. My jsme bohužel o svém osudu téměř nikdy nerozhodovali zcela sami, a to ani teď. Švýcarsko nebylo nikdy pod tak silným tlakem Německa, či dokonce Ruska, jako my. Je mi líto, že se stáváme nesrozumitelnou zemí promarněných příležitostí. U nás k švýcarskému modelu nebyla vůle, odhodlání, odvaha, pokora, trpělivost. A kde není vůle, pak není ani cesta. 8. Už jste to lehce naznačil v závěru předchozí kapitoly, ale rád bych se tomu teď věnoval obšírněji. Téma evropské integrace rozděluje naše politiky, zatímco občanům je to, jak ukazují průzkumy, v podstatě lhostejné, možná i z důvodu nedostatku informací. Kde stojíte vy na oné pomyslné ose mezi „eurohujery“ (jak to nazval Vlastimil Tlustý) a euroodpírači (nebo jemněji: euroskeptiky)?

49

III. kapitola

Sám sebe nazývám kritickým eurorealistou. Rozdělování EU na staré, starší, novější a nové země je realitou, byť je nám často tvrzeno něco jiného. Je to velmi nákladný projekt, v němž politické proklamace ztratily již dávno kontakt s realitou. Mám na mysli především tu fiskální. Evropské hospodářské společenství stálo na bázi volného pohybu zboží, služeb, lidí a kapitálu v zemích s podobným a blízkým ekonomickým potenciálem. K původním šesti zemím pak přistoupilo postupně dalších 6 a dnes je počet již více než dvojnásobný. Šlo o hospodářskou a politickou integraci. Bohužel došlo k obrácení pořadí a politický apel byl nadřazen ekonomické realitě. To je prazáklad dnešních potíží. Evropská témata nejsou pro naše voliče nejen srozumitelná, ale ani atraktivní a dokonce ani zajímavá. Spíše je zajímá domácí korupce, plýtvání veřejnými zdroji, domácí bezpečnost, sociální otázky a díky dojemné péči médií i nekonečné hádky a spory uvnitř koalice a mezi parlamentními stranami. Vstup do EU nepřinesl jasně viditelnou, hmatatelnou i kvalitativní změnu. Nebyl automatickou vstupenkou do ráje. Alespoň tedy pro řadového konzumenta naší politiky. Ostatně to dokládá i účast voličů v evropských volbách. Neumíme čerpat dotace z EU, z větší části z našich předchozích příspěvků. Neumí to naše nekvalitní a málo výkonná byrokracie. O to více se množí příklady zneužití těchto dotací. To také neposiluje víru v lepší příští v EU. EU je nyní v hluboké krizi vlastní identity a trochu se vymyká své vlastní kontrole. Je to jako autopilot v letadle. Všichni věříte, že to někdo nějak zvládne. Ale kdo a jak? Silné národní i nadnárodní zájmy podlamují integritu uskupení tak zásadním způsobem, že už nevidím žádné ideální řešení, které by naplnilo beze zbytku původní romantické představy o silné federaci silných národních států se silnou společnou měnou. Dekadentní Evropa ztrácí dech s dynamickou Asií a ztrácí i v dialogu s USA. 50


Je to nemilé, ale je to fakt. A navíc je EU projekt, v němž absentují silné osobnosti sjednotitelů a uznávaných vizionářů. Je to orchestr, který neladí a hraje falešně. Možná i proto, že nemá respektovaného dirigenta. Vlastně ho nemá vůbec. 9. Nemyslíte, že Evropská unie definitivně ztratila svou demokratickou podstatu v úporném boji o Euroústavu a poté Lisabonskou smlouvu, kterou státům vnutila skrze jejich parlamenty a Irsko dokonce přinutila revidovat referendum? Tlak Německa a Francie na prosazování jejich zájmů byl patrný vždy. Má to svou železnou logiku, především v tom, že tyto země vždy nesly nejvyšší náklady společného projektu Politici dominantních zemí musí logicky předvést svým voličům, že hájí jejich zájmy. Prosazování faktické nadvlády ve strukturách EU tak může být obhajobou před německými a francouzskými voliči. Oni přeci potřebují mandát na další volební období. To je jediná a velmi silná motivace Sarkozyho, Merklové a dalších. Jestli to Češi, Slováci, Irové, Poláci a další vnímají jako projevy nedemokratického diktátu, je jim v podstatě skoro jedno, byť budou vždy tvrdit pravý opak. Někde mezi proudy stoji Anglie, která to vše sleduje s mírným odstupem zpoza kanálu La Manche. Příliš byrokracie a příliš regulace nepřineslo více prosperity, větší míru shody a ani víry v lepší společnou budoucnost. A to je hlavní důvod, proč tomuto projektu nedávám příliš velkou perspektivu. Na druhou stranu zcela jednostranná a často i provokativní kritika také nepřináší žádné světlo na konci tunelu. Máme spoustu svých vlastních potíží a hříchů, které bývají účelově zahalovány do neprostupné mlhy, kterou spoluvytváří i expresivní prezentace tzv. „zločinné EU“ v naší domácí politické debatě. Za všechno zlé a špatné přeci nemůže evropský byrokrat, čínský export 51

III. kapitola

nebo marťani na Měsíci. Za současný stav země zvané ČR nese odpovědnost především naše domácí politická reprezentace a my ostatní, kteří pasivně sledujeme její produkci. 10. Není dnešní EU de facto jen dalším dělením „staré“ Evropy – mezi Německo, Francii a Rusko, jak to probíhalo v dějinách už mnohokrát? Každá normální země přeci hájí své národní zájmy. Vámi zmiňované mají tu touhu po dominanci a expanzi zakořeněnou ve své genetické výbavě. K ovládnutí velkého hospodářského prostoru dnes nepotřebují armády vojáků, nýbrž kapitál a silné páky pro regulaci trhů, pohybu zboží a osob. Řečeno slovy klasika – jako malá země uprostřed jejich zájmů můžeme o tom diskutovat, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. Měli bychom v této konstelaci alespoň správně definovat naše reálné možnosti a využít zejména naši dobrou strategickou polohu a dožívající tradice. Patřili jsme přeci kdysi mezi velmi vyspělé průmyslové země. Jenže to při dnešním tempu změn v globálním měřítku již nemá valnou váhu. Škoda. Ostatní si spíše všímají toho, že jsme si tu vlastní zemi vytunelovali či lépe vypumpovali. Pokud nebudeme vyrábět, vyvážet a prodávat, pak nebudeme mít dostatečný výběr daní a budeme muset navíc vše draze dovážet. Kdo, a za co, to ale bude kupovat? Tak nevím, ale nezávidím budoucím generacím. Čekají nás zcela zásadní debaty o tom jak dál. Končí legrace a doba malin nezralých. 11. Německý exkancléř Schröder začal poslední dobou velice tvrdě tlačit na prohloubení integrace a vývoj k federalizaci. Nebojíte se, že tak vznikne superstát s hlavou v Ber52


líně, který ale bude ekonomicky i bezpečnostně velice slabý, rozháraný a napadnutelný? Ne, nebojím. Proč by to Němci dělali? Jestli někdo jako první o své vůli vystoupí z eurozóny, pak to bude Německo a zahájí tím demontáž EU. Oni potřebují suroviny z Ruska za rozumných podmínek. Potřebují čínský a indický trh pro své zboží. EU se pro Německo dnes stává nákladnou hračkou bez efektu. Z okolních zemí, včetně ČR, si vyzobávají třešničky na dortu a už drží v ruce ruční brzdu. Exkancléř Schröder přeci maká v tričku Gazpromu. Co chcete víc? Vámi zmiňovaný model si možná přál jeho předchůdce Kohl a francouzský prezident Mitterrand. To ovšem bylo za zcela jiných podmínek. Dnes je to jenom iluze několika dožívajících euro snílků, kteří ztratili dotek s realitou doby. 12. Jaký máte názor na Euro a naše případné přistoupení do Eurozóny? Obávám se, že debata o našem přistoupení k Euru začíná být pouhým akademickým rétorickým cvičením. Už to není jenom o tom, zda případně splníme všechna kritéria. A ta se týkají cenové stability, veřejného deficitu, úrokových sazeb, kursových nastavení a hrubého domácího produktu. Euro je jako měna ve velkých potížích a rozšiřování eurozóny není hlavním tématem dne. Všechny naše případné výhody či nevýhody začínají mít podobu hypotetických úvah. V r. 2003 předpokládala Špidlova vláda naše přistoupení na období do r. 2010. Jenže to byla nejen evropská, ale i česká ekonomika v diametrálně odlišné kondici, než je tomu dnes. Dovedu si představit i to, že u nás Euro už nezavedeme. Nechci se však pouštět do detailních rozborů. Nejsem v této problematice 53

III. kapitola

expertem. Jisté je, že jsme malá a zároveň velmi otevřená ekonomika závislá do značné míry na vývozu zboží do zemí EU. Potíže v eurozóně se nás tedy hluboce dotýkají. Je přirozeným zájmem našich domácích podnikatelských subjektů hledat i jiné trhy. A i v tom by jim měla být nápomocna naše vláda. Přílišná a jednobarevná fixace na EU nevěští nic moc dobrého. Ale to už bychom se opakovali. 13. Ona tradiční nedůvěra vrchnosti k lidovému rozumu, kterou jsem zmínil v souvislosti s Lisabonskou smlouvou, na jedné straně vyjadřuje velkopanskou aroganci a mocichtivost, ale na druhé straně odráží skutečnost, o níž otevřeně mluví psychologové: cca 70 % populace není schopno racionálně posoudit komplikovanější fakta – tedy ani podílet se na politickém rozhodování. Tuto většinu nutně musí vést menšina. Václav Klaus ovšem podobné myšlení nazýval elitářstvím, a jistě měl kus pravdy. Je z tohoto začarovaného kruhu nějaký exit? Zaklínání se vůli lidu je oblíbený nástroj manipulátorů. Většinu získáte snadno. Stačí k tomu například umně vyrobený průzkum veřejného mínění. Každý člověk žije svůj vlastní originální život. Těch témat, která nás dokážou spojit, není příliš. Krom toho platí, že se shoda hledá snadněji v negaci něčeho, než v pozitivní formulaci vlastní vize. Lidé se většinově nebrání tomu, aby byli někým vedeni. Nesmí ovšem následně získat pocit, že byli podvedeni. Zákonitosti davu poté bývají neúprosné. To se pak rozum dostává na vedlejší kolej. Mně by vůbec nevadilo, kdyby správu země měli v péči ti nejlepší z nejlepších, chcete-li, elita. Pokud by to byli schopní profesionálové, kteří by neokrádali své spoluobčany, pak bych řekl ok. Velký potlesk. Jenže v politice kupodivu profesionální 54


kritéria příliš nefungují. A to je pak potíž. Celý život hledáme modus vivendi mezi našim očekáváním budoucího a skutečnou realitou. Je-li fatálně překročena mez osobní únosnosti, pak nezbývá než říci ne. Pasivní konzumace neřádů je forma spoluviny. Ptáte se na recept, jak to správně namixovat. Ale on žádný univerzální a zázračný šém do Golema neexistuje. Čím lépe má společnost definován obecně sdílený veřejný zájem a čím důsledněji dbá na dobré mravy, tím je odolnější vůči různým výkyvům a turbulencím. Podle mne neexistuje jiný návod k použití. A ani tento není k mání s garantovanou zárukou. 14. Kdybychom byli důslední a dovedli do důsledku výše řečenou tezi o neschopnosti většiny rozhodovat o sofistikovaných věcech jako je politika, pak bychom došli ale k závěru, že ani všeobecné volby nemohou být legitimní, protože se v nich může vyjádřit i diletant … Co o tom soudíte? Obě totality dvacátého století se odvolávaly na práva pracujících a sociální spravedlnost a přitom vraždily své oponenty anebo jenom ty, kteří nezapadali do naprogramovaného schématu. Volby pak jenom dotvářely ten falešný kolorit. Chci tím říci, že zneužít se dá opravdu vše, včetně tak vznešených pojmů, jako je národ, svoboda, demokracie, spravedlnost či práva menšin. S oblibou pak říkáme ta tradiční pivní moudra. „Sami jste si to blbci zvolili, tak co teď chcete“. Pokud se ovšem občanský postoj smrskne na jeden volební akt jednou za x let, pak se nedivme. Žádná forma vlády či vládnutí není a nikdy nebude značka ideál. Žijeme ve spleti mnoha osobních a skupinových ideálů. Zdá se, že lidstvo je nepoučitelné. Všechno už tady přeci bylo. Měli bychom to ale znát, abychom co nejméně opakovali chyby našich předků. 55

III. kapitola

Více informací a možností komunikace bohužel neznamená automaticky více moudrosti a pokory. Je to vždy o správně nastavených prioritách, pravidlech a proporcích. Platí to pro naše osobní životy, ale i pro společnost jakožto množinu svobodných jedinců. 15. Nebyl by řešením aspoň některých problémů současného postmoderního světa nějaký typ osvícené monarchie? To je oblíbené téma u druhé láhve dobrého červeného vína. Osvícenský absolutismus, který aplikoval v 18. století například Fridrich II. nebo Kateřina Veliká, či u nás Josef II., měl své výhody. Byla to specifická forma vlády, podle níž mohl osvícený panovník rušením nevyhovujících a vyhlašováním nových zákonů a nařízení, zlepšit situaci státu, jeho občanů a zajistit společenský pokrok. Ale dnes? Adeptů by bylo. Jeden vládne ve Venezuele, jiný právě dovládl v Lybii atd. Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Co k tomu dodat? A navíc máme všichni mobily, internet, … Všichni víme všechno a nikdo nic. Benjamin Disraeli kdysi řekl, že naděje je pilíř světa. Kolikrát si už lidstvo řeklo, že to horší už má za sebou a pak přišlo nové a ještě větší zlo. Měli bychom živit alespoň tu naději, že nezničíme sami sebe. Nemusíme všem vnucovat naše vize, stačí pouhá naděje, že máme naději zvládnout nové výzvy a najít sebe sama. To by úplně stačilo a netřeba k tomu nových „osvícených“ monarchů. 16. Rozpad hodnot, o němž už jsme několikrát mluvili a který je, jak se zdá, ústředním tématem našeho povídání, je ale definičním znakem pouze vyspělé a značně už dekadentní civilizace, tedy hlavně euroatlantického prostoru. Americký politolog Samuel P. Huntington ve své knize „Střet civiliza56


cí“ varuje před nebezpečím, které západní kultuře hrozí z východu a jihovýchodu, především z islámského světa, který nesdílí evropské kulturní modely, a tudíž o mnoha věcech nepochybuje, a to jej činí silnějším. Jak to vidíte vy? V jedné z předchozích odpovědí jsem tvrdil, že minulý bipolární svět na ose východ-západ byl srozumitelnější. Dnes se ta osa vychyluje jiným směrem. Jsme spíše svědky střetu tzv. bohatého severu s méně bohatým jihem. Ale ani to neplatí zcela. Setkává se i přežívající středověk s civilizací 21. století. Na světě je 2x více lidí, než před několika desítkami let. Logicky dochází k novým střetům a konfliktům. Moderní doba z Verneových románů dostává úplně nové dimenze. Dobrá vůle často nestačí. U společného stolu sedí i ti, kteří se dohodnout nechtějí a pěstují si své nenávisti. Svět se tak stává nebezpečným místem k žití. Potřebovali bychom pevné hodnotové ukotvení, ale kde jej vzít? Naše vlastní kořeny jsme rozmazali v hyperkorektnosti a naivním idealismu. Dojímá nás vlastní selhání, utápíme se v ideologické vatě a dále živíme své mýty o výlučnosti naší tzv. vyspělé civilizace. A zatím nás válcuje dynamika rozpadajícího se uspořádání světa z druhé poloviny 20. století a nástup asijské ekonomické dominance. Neumím věštit z křišťálové koule a raději to ani zkoušet nebudu. 18. Nedávná kauza norského vraha Breivika byla vykládána mnohými komentátory jako první hřebíček do rakve multikulturalismu a návrat k tradičním kořenům, který nutně přinese i kulturní izolacionismus. Někteří šli až tak daleko, že navrhují odsun etnicky odlišných skupin ze zemí, kde dochází k těmto kulturním nesouladům. Co vy na to?

57

III. kapitola

Šokující kauza vždy svádí k radikálním závěrům. I proto je lépe nechat hlavy vychladnout. Nikdy nelze zcela zabránit mimořádným excesům. Neměli bychom ale přebíjet jedno zlo jiným. Žijeme ve velmi propojeném globálním světě. Všichni jsme on line zahlcování záplavou různých vlivů, nových pro a proti. To nejde změnit a zastavit jako když zatáhnete ve vlaku nouzovou brzdu. Pokud naši mysl zcela ovládne strach, pak zvítězí nepřátelé našeho světa. To je jejich kalkul. Dobře vědí, že strach je nejsilnější emoce. To strach nakopává pasivní dav. Není to žádný radikalismus či netolerance většiny, ale strach, který může vést k zdánlivě šíleným zkratům jedince, skupiny či dokonce davu. Jedinou obranou je velmi otevřená diskuse. Selektivní prezentace témat či dokonce tabuizování některých jenom zvyšují budoucí napětí. K tomu je potřeba dostatečně velkou porci odvahy, pokory, trpělivosti a profesionality. Pokud dáme průchod apriorním předsudkům a strachu, pak nás čeká trudná perspektiva. Ten strach může mít rozměr sociální, etnický, náboženský, národností, ale vždy je to strach. Strach o sebe sama, o své blízké, o svou pravdu, o svou víru. Strach z budoucnosti. Potřebujeme více naděje a méně strachu. V opačném případě bude mít mladý Nor další následovníky v různých koutech neklidného světa. Bohužel. 19. Nejsou popisované problémy dalším z důsledků ukvapené integrace nespojitých zemí a fenoménů staré Evropy, vytvoření „schengenu“ a totální otevření se světu kolem – i s popisovanými riziky? Nezvítězil tu jakýsi sociálně inženýrský model, jaký známe z hesla „poručíme větru, dešti“? Asi ano. Projektovat budoucnost od zelených stolů je vždy ošidné. Do hry vstoupilo mnoho dosud neznámých a proměnných veličin. Žádný model nebude nikdy vyhovovat 58


všem. Evropa nikdy nebyla a nebude jednolitý monolit, ani politicky, ani jinak. Nechápal jsem například úvahy o vstupu Turecka do EU. Ostatně dnešní stav věcí zřetelně ukazuje, jak vzdálené bývají politické konstrukce skutečné realitě života. Bezbřehá integrace všeho a všech a vnucená regulace všeho a všech musí zákonitě narazit. Sledujete-li zpravodajství z evropského politického vrcholu, pak tomu nemůžete rozumět. Oni tomu totiž nerozumí ani aktéři samotní. Jedna krize střídá druhou a logicky se tím snižuje důvěra Evropanů v institucionální i formální podobu monstrózního projektu sjednocené Evropy. Věcnou diskusi už dávno nahradila nekonečná přehlídka rozmanitých klišé a frází. To není dobrý základ stavby společného domu. 20. V této souvislosti nelze nezmínit i náš domácí problém s integrací romské minority, který nedávno našel vyústění v etnickém násilí na severu Čech. Váš názor? Problém s integrací či inkluzí romské minority není vůbec nový. Nedávno jsem slyšel vtip, který s pobavením vyprávěl kupodivu jeden mladý Rom. Romské dítě se ptá svého otce: „Tati, co je to vlastně ta demokracie?“ A otec odpoví, že demokracie je vlastně to, když bílí makají a my bereme dávky. Ditě se zamyslí, a pak se zeptá: „A to těm bílým nevadí?“ „No vadí, ale tomu se říká rasismus“, zareaguje otec. Jenže tahle optika dělby dvou světů fungovala již po celou dobu reálného socialismu. Následujících dvacet let na tom nic nezměnilo. Je to smutné, ale je to tak. K romské komunitě se hlásí asi 160 tisíc našich spoluobčanů, z nichž více než polovina se integrovala do většinové společnosti, má práci, posílá děti do školy a nepáchá trestnou činnost. Ti ostatní jsou tzv. méně přizpůsobiví a jsou rozeseti po bezmála čtyřech stovkách lokalit po 59

III. kapitola

celé ČR. Dnešní potíže v severních Čechách se mohou zítra objevit třeba na severní Moravě. Založilo se x různých komisí, výborů a podvýborů a stále jsme na bodu nula. Docela by mě zajímalo, kam se poděly nemalé peníze, které měly přispět k řešení nebo alespoň nápravě stavu věcí. Režim, který je postaven na výjimkách, benevolenci jedněch a trestání druhých, selektivním uplatňování práva a norem soužití, si sám říká o velké potíže. Neřešení pouze kumuluje problémy. Chybí nám elementární občanská gramotnost. Pštrosí politika pak otevírá prostor extremistům. Nemalou měrou tomu bohužel napomáhají média, která oběma stranám vyhroceného sporu vytvářejí příběhy hrdinů a antihrdinů a dávají jim nepatřičnou publicitu. Zákon musí platit pro každého, a to se všemi důsledky. Zní to možná příliš jednoznačně, ale jinak to nepůjde. Měli bychom se poučit třeba ve Švýcarsku nebo Austrálii. Tolerance k jinakosti se nesmí zaměňovat s netečností k porušování pravidel hry. Pak to může fungovat, ale i tak je to běh na dlouhou trať. Především musí Romové sami chtít. Potřebují pozitivní vzory. Útěk do separovaných get je de facto útěkem před odpovědností. 22. Vracíme se po kruhu zpět: naše vlády řešily etnický problém vytvořením ministerstva nebo vládního zmocněnce pro menšiny. Tedy úřadu. Další úředníci za mnoho peněz sepíšou další projekty, které poputují do skříně, ale problém nevyřeší. Kde se to bere, to naše alibistické spoléhání na úřad a jeho schopnost již samou svou existencí pohnout světem? Nejprve se před problémem schováme, pak utečeme a nakonec mu dáme razítko a úřední číslo. Vzniká tím falešný dojem, že už je to pod kontrolou, že se to přeci někdy nějak vyřeší. Jakoby institucionální podoba byla samotným řešením. To 60


je blud obludných rozměrů. Jsem si jist, že bychom ze dne na den mohli zrušit polovinu všech úřadů a institucí a na chodu země by to nezanechalo žádné negativní stopy, ba právě naopak. Určitě by to zlevnilo a zefektivnilo správu věcí veřejných. Jenže, co by pak ti kamarádi kamarádů dělali? Kdo by je zaměstnal? To už není jenom kruh, ale spirála, která se pomalu, ale jistě roztáčí. Kam až? Uvidíme. Z mnoha potěmkinových vesnic jsme si vystavěli skelet fasádní demokracie. Co bude dál? Je to jednoduché. Na konci je vždy účet. Zdroje docházejí a opona se zvedá. A dokonce ještě před zvoněním. A tak vidíme celou armádu nahých králů. Tragikomedie plná omylů. Vytvořili jsme společnost zadluženého blahobytu a konzumního sobectví. Ale je vůle to změnit bez fatálního otřesu? Ne, není. Zatím.

61

Nebojuji proto, abych za každou cenu zvítězil, ale proto, abych se nedal

IV. kapitola

1. Žijeme v době, kdy je často důležitější, co se píše a říká v médiích, než to, co skutečně jest. Občas se tomu říká „médiokracie“ – média dělají dějiny, vytvářejí obraz světa pokřivenou optikou. Máte vy nějaký osobní recept na to, jak se tomu bránit, jak se nenechat zmanipulovat? Formy a způsoby manipulace, jako produkty vámi zmiňované médiokracie, jsou stále rafinovanější a bohužel často i záludnější. V médiích se stírá rozdíl mezi zprávou, komentářem a účelovou fabulací. Mediální hráči se stávají součástí politicko-byznysového světa. Ono jim to i imponuje. Narůstá jim jejich ego. Připočteme-li k tomu průsaky ze strany policie, státního zastupitelství a soudů, pak je logickým výsledkem málo srozumitelná spleť různých zájmů a vlivů, které mohou posouvat skutečnou realitu dle libosti. Je těžké, ne-li téměř nemožné, být vůči těmto hrám a tlakům zcela imunní. Záleží li mi na nějaké skutečně důležité informaci, pak se snažím si ji ověřit i z jiného zdroje. Senzace, která cíleně útočí na první signální, bývá zřídka kdy relevantní. Některým médiím se vyhýbám a ta ostatní konfrontuji se svými zkušenostmi a svými informacemi. To je jediný recept. Opustit pohodlí své nevědomosti a nezájmu. Já osobně k tomu přidávám občasný absolutní mediální půst. Stačí víkend bez televize, internetu a mobilu. Totéž doporučuji jednou za rok, alespoň na 14 dnů dovolené. Každý z nás je manažerem svého života. Neměli bychom si jej zaplevelit nekonečným mediálním balastem. Informace a její prezentace je zbožím. Nemusíme si jej nechat vnutit vždy, a ze všech okolností. 2. Média před rokem 1989 sloužila tehdejšímu politickému režimu. Jak se vám jeví dnešní česká média a dnešní 64


čeští novináři? Jsou imunní vůči politickým či ekonomickým vlivům? Sleduji mediální prostředí od r. 1989 docela pozorně. Jsem opatrný před nějakou jednoduchou paušalizací. Média se určitě významně posunula ve své profesionalizaci a někteří z žurnalistů dozrávají v respektované autority. Je jich však velmi málo. Nejpočetnější skupinu tak tvoří nevýrazný průměr. K vidění jsou ale i tací, kteří dělají médiím spíše ostudu nebo medvědí službu. V tom nejsou čeští novináři pozadu za ostatními profesemi v naší zemi. I oni jsou odrazem povrchní, konzumní a lehce manipulovatelné většiny naší společnosti. V naší relativně malé zemi je i náš mediální rybník spíše malým českým zapařeným rybníčkem. Častá absence elementární profesionality není jen produktem neznalosti tématu či souvislostí, ale častěji pouhou leností. V žurnalistické komunitě se informace šíří po vybraných hospodách, aniž by někdo pátral po zdroji či si ověřoval dokonce jeho relevanci. Důležité je být cool, in a hlavně happy. A pak je v médiích při podrobnějším zkoumání možné spatřit i ty, kteří slouží. Jsou v pozici námezdních sil různých PR agentur, které plní zadání jemného přediva klientelistických sítí, jež ovládají rozhodující procesy v zemi. Každý významný děj tak dostává svou story. My se nedozvídáme skutečnost, nýbrž její účelovou interpretaci. Pokud by novináři z různých důvodů jenom jednorázově podlehli ekonomickým či politickým vlivům, pak by to byla ještě ta únosná varianta. Obávám se, že je to dnes mnohem horší a míra závislosti některých médií do světa politicko-byznysových vazeb je výrazně za touto hranicí. 3. Novináři někdy propadají představě, že jsou hybateli dění, že mají právo, či dokonce povinnost vstupovat do udá65

IV. kapitola

lostí, podle svého mínění a priorit je ovlivňovat. Přitom, jak upozorňují kritikové tohoto jevu, novinář není volený funkcionář, nemá žádný mandát k tomu, aby „dělal dějiny“. Kde se to v novinářích bere, to sebevědomí, ta ambice? Částečně jsme se toho dotkli již v předchozích odpovědích. S jídlem prostě roste chuť. Nejprve současnost popisujete, následně hodnotíte a poté rovnou vytváříte. Povede se to jednou, dvakrát a pak už je to droga. Manipulovat události a vstupovat do nich je omamně svůdné. A krom toho to může mít i zištný motiv. Vrcholem samolibé a profitabilní žurnalistické produkce je úspěšná kombinace manipulace a zisku. Novináři nezřídka zažívají ten nikdy nekončící konflikt pragmatismu a morálky. Politika bývá často zbabělá a hledá různé berličky. Jen si vemte, jak často se politici při svých omylech odvolávají na mediální dezinterpretace, mystifikace, machinace či alespoň nepatřičnou zkratku nebo vytrhávání vět či slov ze souvislostí. Není neobvyklé, že ve skutečnosti sledujeme předem domluvené divadlo. Někteří herci s oblibou říkají, že každý musí občas přežít jednu či dvě hodiny ostudy. Politici zase tvrdí, že není nic staršího, než včerejší noviny. A novináři se chlubí tím, koho dnes mediálně sestřelili. V tom podivném světě platí snad už jenom strach. Ten má větší váhu než vděčnost. Nikdo si není ničím jistý. Stačí novinářský průkaz, trocha kuráže a můžete práskat bičem. A pozor! Občas to může opravdu bolet. Často ničím nepodložené sebevědomí je základní součástí výbavy. V zemi, v níž mohou vládnout mladí, nezkušení a nevzdělaní ministři a premiéři, může být přeci redaktorem anebo dokonce šéfredaktorem stejně mladý, stejně nezkušený a stejně nevzdělaný novinář. To je pak pěkná symbióza. Bouchejte šampaňské! Samozvaná oslava průměru může pokračovat. 66

67

IV. kapitola

4. V průběhu těch více než 20ti let se vskutku média a novináři několikrát mohutně podíleli přinejmenším na vybudování veřejné atmosféry, čímž určitě pomohli posunout některé události vpřed. Namátkou – „Sarajevský atentát“, kauza „Olovo“, pád někdejšího premiéra Grosse, pád dalšího premiéra Topolánka … Do jaké míry a s jakým předznamenáním vnímáte vliv médií na tyto a podobné jevy či události? Já si nemyslím, že by v našem prostředí měly tyto a jiné mediální kampaně jasného jednoho jediného režiséra s předem napsaným scénářem. Deníky, týdeníky, elektronická média a i internet jsou vzájemně propojeny, opisují od sebe. Objeví-li se atraktivní kauza, pak vzniká zdání mediálního tsunami. Většinou se na podobné příběhy střádá dlouho a pak stačí nějaký startovací impuls a už to tzv. jede. O tom, že média významně spolu vytvářejí veřejnou atmosféru, nemůže být pochyb. Dokonce je to často hlavní smysl jejich činnosti a poslání. Skrývá se za tím i zájem inzerentů a vlastníků. Vyšší sledovanost a čtenost znamení vyšší profit. Čím třaskavější kauza a událost, tím větší šance na větší zisk. Všichni, kteří se pohybují ve veřejném prostoru, s tím musí počítat. Za naleštěnou fasádou se odehrávají různé děje. Hlavní slovo tam mají vykladači pravdy a tvůrci přesvědčivých story a legend. Čím by byli James Carter a později Ronald Reagan bez Zbigniewa Brzezinskeho v zádech? To lidé jako on vytvářeli nejen obsah sdělení, ale i jeho mediální obraz. V dnešním mediálním a politickém prostředí osobnosti tohoto formátu absentují, a i proto sledujeme méně zdařilé kousky mediálních i politických polotovarů. U nás to působí někdy až směšně. Moderátor nedělních televizních diskusí se tváří sice velmi vážně, ale příliš přesvědčivě to nevyznívá. Jako by nás on a jeho hosté 68


chtěli neustále přesvědčovat o své bezvýznamnosti, kterou maskují suverenitou a trapnou hrou na profíky. 5. Asi největší mediálně-politickou akcí za ta dvě desetiletí u nás byla tzv. krize v České televizi. Jak jste ji hodnotil v době, kdy se odehrávala v přímém přenosu a jak ji hodnotíte dnes, s více než desetiletým odstupem? Je pravda, že byla skutečným dějinným zlomem, který završil jednu etapu polistopadové transformace a odstartoval druhou, třeba i horší? Tzv. krize v České televizi byla grandiózní ukázkou řízené mediální fascinace. Především šlo o bezprecedentní zneužití veřejno-právního média. Byla to kombinace mocenského boje uvnitř instituce s mnohamiliardovým rozpočtem na straně jedné a prosazování skupinových politických zájmů na straně druhé. Tento kýč nám byl prezentován jako nesmiřitelný střet dobra se zlem. Souhlasím s vámi, že možná i tato seriálová taškařice odstartovala novou a bohužel ještě horší etapu vývoje, či lépe nevývoje naší společnosti. Vrcholem trapnosti byli „stateční“ Ruml s Pilipem, kteří bránili svobodu a demokracii v pyžamech a ve spacích pytlích. Radu České televize ovládají i nadále zájmy parlamentních stran. Asi i proto se stal poté generálním ředitelem bývalý člen KSČ a agilní čteč zpráv z Tábora. Ukázkový produkt negativní selekce. Vlci se nažrali a kozlové se mohli hezky nerušeně pást. To vše z peněz koncesionářských poplatků. Česká televize významně spoluvytváří atmosféru zmaru, frustrace a českých „malých domů“. Občasné záblesky kvality nemohou vyvážit šeď průměrnosti a moře účelovosti. Není divu, že si Česká televize s českým parlamentem dobře rozumí a dokonce skvěle souzní. A ty občane mlč, a jednou za 4 roky jim to tam zase nasyp. Demokracie po čes69

IV. kapitola

ku on-line v České televizi. Jak zpíval guru trapné husákovské popíkové kultury Michal David. Tihle pásci prostě žijí non stop. Vědí proč. 6. Co si myslíte o duálním systému médií, jak je u nás zakotven – na jedné straně privátní média jako producenti zisku, prodavači informací, na druhé straně veřejnoprávní média, která by měla mít jakousi vyšší formu odpovědnosti ke svému vlastníkovi, koncesionáři …? Je to spíše teorie. V praxi se ten rozdíl smazal. Zvláště u kanálu ČT 1 je patrná úporná snaha se přizpůsobit komerci. Když k tomu přidáte nadprodukci reklamy, pak je zřejmé, že se původní záměr zcela minul s realitou. Konkurence je navíc mnohem početnější, než před deseti lety. A to nemluvíme o internetu. Jako koncesionář se cítím permanentně podváděn. Silná tradice britské BBC se u nás nemá o co opřít. Česká televize je tak spíše podivnou směsicí zelenkovského dědictví s trapnou hrou na Novu. Český rozhlas je na tom podle mého nesrovnatelně lépe, ale s tím dovětkem, že jeho podíl na velkém mediálním koláči je marginální. Ptáte se na odpovědnost? To je dobrá otázka, neboť mám pocit, že je to v našem veřejném prostoru velmi nedostatkové zboží. Spolutvůrci mediálních produkcí znají spíše pojmy jako kšeft, popularita, emoční triky atd. Z falše a politické manipulace se nikdy nezrodí autentická kvalita. Duální model považuji za drahou fikci. Zaklínání se veřejností a právem vytváří falešné iluze a mlhu, která dobře skrývá různé zákulisní interesy. 7. Co obecně říkáte pojmu veřejný zájem? Dá se vůbec ještě o něčem takovém mluvit, v naší postmoderní době, kdy 70


jsou relativizovány všechny hodnoty kdysi považované za nehybné a svaté? Spojuje nás vůbec ještě něco? To je výborné shrnutí. Veřejným zájmem by mělo být především dodržování společných pravidel, norem, priorit a proporcí vzájemného soužití. Je to o respektu a úctě k tradicím, historii, základním atributům země. Měli bychom ctít Ústavu a dodržovat platné zákony. To by však zákony musely zohledňovat veřejný zájem. To by měla platit vymahatelnost práva a alespoň předvídatelnost daňového systému atd. A tady už nalézáme základní rozpor, který přispívá k vámi zmiňované relativizaci hodnot. Pravda se stává ohebnou a používá se jen zčásti. Částečná pravda je poté nástrojem technologie moci. Jsme svědky masivního nadužívání politické moci. Místo veřejného zájmu sledujeme nezřídka spíše příběhy s korupčními bonusy. Já myslím, že by místo okázalé mravnosti stačila obyčejná mezilidská slušnost. Pokud však bude vnímána jako slabost a vítězit budou vždy bezohlední a všehoschopní egoisti a lumpové, pak zapomeňme na nějaký veřejný zájem. Vítězové si sami definují svůj „veřejný zájem“. Skutečným veřejným zájmem by měla být kvalita života všech spořádaných občanů dané společnosti. To přeci nezbavuje nikoho z nás osobní odpovědnosti za svůj život, za svou rodinu a své blízké. Dosažení elementárního souladu, v lepším případě harmonie, osobních a celospolečenských zájmů je vždy složité. Napadají mne slova jako kreativita, důslednost, vzdělanost, schopnost vnímat širší souvislosti dějů. Obávám se však, že přednost dostává spíše „nesnesitelná lehkost bytí, „žít a užít“, „urvi, co se dá“, případně „státe – postarej se“. A tak veřejným zájmem by mělo být masarykovské „nebát se a nekrást“. Stačí k tomu málo – odvaha, pokora a odpovědnost. A skutečnost? To si musí každý odpovědět sám. Jsou situace, v nichž, pokud můžeš, pak mu71

IV. kapitola

síš, tedy, pokud opravdu můžeš. Výsledek úvahy ponechávám na laskavém čtenáři. 8. Říká se, že spirála dějin se ve svých rotacích vždy vrací na místo podobné něčemu, co tu již bylo. Tak se hledají paralely mezi dvacetiletím první republiky, které vyústilo ve válku s nacismem, a třeba obdobím od r. 1989, po němž, jak se zdá, může docela dobře přijít válka nová – buď ryze ekonomická, nebo i ta „horká“ – třeba s mezinárodním terorismem, islámským fundamentalismem atd. Věříte na takové historické repetice? V případě našich dějin bych spíše použil termín z matematiky – sinusoida. V nepravidelných cyklech se u nás střídají období velkého vzedmutí a následného úpadku. Zvláště ve dvacátém století je to zřejmé, kdy ty periody měly dvacetiletý cyklus. A jak se nám vydařil vstup do století jednadvacátého? Obávám se, že ne příliš. Zdaleka nejde jen o různé nepřejícné vnější vlivy. Opět se naplňuje to naše dějinné prokletí, že největším nepřítelem Čechům jsou Češi samotní. Nelze nevidět narůstající napětí, které pramení především z nejisté perspektivy. A právě teď absentuje pevnější hodnotové ukotvení a společná shoda na identitě země. Máme skoro stejné hospody jako na západě, jezdíme skoro stejnými auty, koukáme na stejné filmy, oblékáme se skoro stejně, jezdíme na stejné dovolené, atd., ale pod slupkou se nalézá hodně prohnilé jádro. Zasvěcení pozorovatelé vidí právní chaos a všudypřítomnou korupci. Provize u armádních zakázek je v řádu stovek procent. Ze státních firem odtékají miliardy do daňových rájů a offshorů. Veřejné zakázky ovládají anonymní akciovky. Společně s Maltou jsme jediní, kteří se nepřipojili k evropské úmluvě boje proti korupci. O to více máme kasin 72


a heren, v nichž pere mezinárodní organizovaný zločin své zisky. Až nás opět přepadne touha udělovat někomu lekce z mravnosti a racionality, pak by bylo dobře, kdyby si naše tzv. politická elita zametla nejprve před vlastním prahem. My jsme se nezbavili starých estébackých praktik. Ony prorostly do nové éry a převzaly otěže moci. To je jen jiná forma okupace. Tentokráte pod diktátem falše, pumpování veřejných zdrojů a politické manipulace. Eufemisticky tomu říkáme demokracie. To mě trápí ještě více než mezinárodní ekonomické bitvy, islámský fundamentalismus aj. On vlastně celý svět připomíná trochu „papiňák“ před výbuchem. Neuškodilo by ubrat páry. Začít bychom měli u sebe sama a u toho co mohu případně ovlivnit já sám. 9. I kdyby nás, jakožto tradiční křesťansko-židovsko-helénskou euroatlantickou civilizaci, zatím nic tak fatálního neohrožovalo, opět se vnucuje otázka: spojuje nás něco, za co bychom byli ochotni se společně bít? Vámi zmiňovaným tradicím se vzdalujeme a v nekonečné pýše je nahrazují někdy až bizarní intelektuální konstrukce. To komplikuje každou případnou zásadní shodu na podobě stabilního společenského řádu, který by respektoval svobodu jedince a demokratické principy vládnutí. Obávám se, že některé vývojové trendy z posledního období jsou skoro až nepřátelské vůči odkazu tradice a někdy i vůči samotné existenci společnosti. Jsme konfrontováni s masivním vstupem jiných vlivů. Vlastní identitu pak obětujeme konzumnímu modelu prozatímního charakteru. Stačí nám současnost, dočasnost a vzdáváme se společné vize. To nahrává různým výkyvům a otřesům. A navíc to otevírá předpolí pro různé obdoby extremismu. To nevěští nic moc dobrého. Nepotřebujeme 73

IV. kapitola

spasitele a proroky. Naše společnost potřebuje hlavně mravní integritu. Platí to pro všechny sféry, pro hospodářství, politiku, ale i mezigenerační vztahy. To je ta zásadní hodnota. Období míru a prosperity by nemělo dobrovolně, díky absentující mravní integritě, ustupovat svárům, dekadenci a úpadku. Začít může každý sám u sebe. Stačí vzájemný respekt, pokora a vůle. Ale snadné to nebude a výsledek je nejistý. Pokud nás bude spojovat alespoň společná vůle zabránit sebezničení, pak je to nadějný první krok. 10. Existuje něco, za co byste vy sám osobně byl ochoten jít bojovat? Já to takhle silně nechci formulovat. Nebojuji proto, abych za každou cenu zvítězil, ale proto, abych se nedal. Nechci se nechat semlít a vzdoruji. To, ale není boj s velkým B. To je pouhý osobní životní postoj. Nemám rád aroganci, ničím nepodložené sebevědomí buranů, ohlupování, účelovou manipulaci a lumpárny všeho druhu. Celý život vzdorujeme lidské hlouposti, podlosti, závisti a malosti. Nutno přiznat, že v těchto drobných a nekonečných bojích nezřídka prohráváme. Ovšem naříkat na to, že vám někdo špatně namíchal karty, nemá valného smyslu. Každá zkušenost může být užitečná. Je lépe se ctí něco ztratit, než s hanbou získat. Zapamatoval jsem si jeden hezký citát, který praví, že nepodlehnout nikdy iluzi není v lidských silách, ale je v nich něco jiného: nedat se deziluzí rozdrtit. Bohužel si nepamatuji autora. Každá zlomová chvíle či momentální kumulace nepřejícných faktorů může být i novou výzvou. Měla by být. Já skutečně věřím v to, že se slušnost a kvalita vyplácí. Věřím našim potomkům, že nakonec odmítnou novodobou podobu celospolečenské schizofrenie. Spásu můžeme hledat i sami v sobě. Je mnoho věcí, které 74


nás mohou těšit a inspirovat. Docela dobře rozumím těm útěkům k přírodě a kořenům poznání. Pokud si zachováme elementární soulad v našem vlastním mikrosvětě a zároveň k překonávání překážek. Nemusíme u toho ztrácet ani glanc a ani sami sebe. To bych nám přál. A jde to i bez patosu, ale i defétismu. Díky za hezké povídání.

75

ROK 2010

Články autora

1. Svoboda bez zákona je nesvoboda Ani každodenní tiskovky véčkařských ministrů nedokázaly v médiích zcela překrýt další kolo sporu pana prezidenta s Ústavním soudem, potažmo soudy všemi. Na postesky, ohledně prý nepatřičné moci soudů, jsme si od pana prezidenta již zvykli. Tentokrát však zašel ještě dál. Ve svém projevu v Parlamentu vyzval zákonodárce, aby se k němu přidali a přinejmenším přistřihli vzpurným soudcům ÚS křidélka. Ve stejné době vyslovili soudci nesouhlas s úpravou svých mezd. Ostatně nejsou jediní, podobně se dnes vyjadřují i jiné profese. Soudci však byli prezidentem, premiérem a ministrem financí ihned ostře napadeni, s tím, že nesolidarizují se svou zemí, která řeší vážné finanční potíže. Bylo by nanejvýš vhodné alespoň připomenout to, že soudcům už odměny byly kráceny, a to naposledy letos o 4 %. Jejich mzda je zcela srovnatelná s těmi, které mají naši poslanci. U soudců okresních soudů je to cca 50-65 tisíc Kč a u vyšších soudů do 100 tisíc Kč. V této relaci mi jejich odměny nepřipadají nemravné. Navíc nemají desetitisícové nezdaněné náhrady, neporcují medvědy a nesedí v dozorčích radách státních podniků. Pokud mají vrcholní představitelé výkonné moci starost o veřejné finance a hledají zdroje i ve vysokých odměnách státem placených úředníků a manažerů, pak bych jim doporučoval se podívat např. na odměny vrcholového vedení podniků s majoritní majetkovou účasti státu. Začal bych třeba v ČEZ, ale nevynechal bych ani ztrátové ČD, ČSA a jiné, a nakonec i Českou televizi. A ten seznam by byl dosti dlouhý a navíc by v něm byly k nalezení i instituce a podniky, které stát vůbec nepotřebuje. Pan prezident je ekonom a politik, který se hlásí k pravicovým hodnotám. Mezi ně patří i elementární úcta k právu 78

Rok 2010

a pořádku. Když napadá soudnictví a nazývá tuto specifickou komunitu soudcokracií a obviňuje ji z elitářství, tak se vlastně asi mimoděk dopouští rovnostářského útoku na elity. Elita přeci nemusí mít pouze dehonestující význam. Dokonce by ho v otevřené a svobodné společnosti mít neměla. V právnické branži jsou i jiné profese než soudci – komerční právníci, notáři, exekutoři, advokáti. Jejich platy nejsou menší než u soudců, ba právě naopak, často jsou i výrazně vyšší. Chceme-li, aby soudci byli kvalitní a v dobrém slova smyslu elitní právníci, pak je nelze nezaplatit. A navíc by měli být neúplatní. Právem namítnete, že znáte případy, kdy tomu tak není. Ano, v každé profesi jsou lidé lepší, horší, ale i nejlepší a nejhorší. Ne všichni soudci jsou Berkové a Kučerové. Naši soudci jsou produktem celé společnosti. Ta se stále vyrovnává s minulosti, hledá svou dnešní identitu a svou vizi budoucnosti. Soudci nejsou o nic horší, ale ani lepší, než politici, novináři, manažeři, učitelé, lékaři, … Soudce jmenuje pan prezident, včetně soudců ÚS, které navíc sám navrhuje. Odměny soudců určuje společná norma pro odměňování ústavních činitelů. Možná by bylo vhodné upravit odměňování soudců samostatnou zákonnou normou. Jisté je to, že soudy nejen personálně, ale i finančně a organizačně podléhají rozhodnutím výkonné a zákonodárné moci, především ministerstvu spravedlnosti. Přesto a nebo spíše právě proto, je třeba dbát na jejich nezávislost. Pokud budou rozhodnutí soudu podléhat politické či ekonomické objednávce, pak to s tou naší demokracií příliš dobře nedopadne. Pan prezident se pustil na velmi tenký led. Já bych spíše od něj očekával kultivované otevření diskuse na téma případných úprav a změn v Ústavě. Prezident by přeci mohl otevírat a moderovat diskuse na toto téma. Ostatně od podzimu 1992, kdy se v hektickém čase dělení federace rodil text Ústavy, 79

Články autora

uplynulo již dost času na to, abychom dokázali vyhodnotit její funkčnost. Myslím, že by dnes nebyl proti ani její tehdejší hlavní autor Vojtěch Cepl st., který vycházel z Ústavy Československé republiky z r. 1920 a částečně i z textu prof. Jičínského z r. 1968. Diskuse v původním řeckém významu slova znamená společné přemýšlení. My jsme místo toho svědky mimoběžných válek institucí a dokonce pilířů moci. Je to přinejmenším nedůstojné a nezralé. Ale je to možná jen o tom, že pan prezident potřebuje svá provokativní témata, aby zaujal a byl u svých fandů populární. Potřebuje nepřítele, vůči němuž se vymezuje. Jednou je to EU, jindy oteplovači a dnes soudci. Je to škoda, neboť tím devalvuje sebe sama a bohužel i racionální argumenty pak dostávají nepatřičnou dimenzi. Krom toho drtivá většina veřejnosti má dnes diametrálně odlišné starosti. I proto mi připadá nepatřičné řešit své osobní vztahy s ÚS na svých „masarykovských cestách“ po republice. Ono to pak vyznívá tak, že pan prezident neunesl loňská rozhodnutí ÚS a bere je jako prohru, kterou chce svou dnešní aktivitou přebít. Smutné a zrádné zároveň. Naše soudy potřebují více odvahy, pokory a profesionality. Žádné podobné výpady či ad hoc revoluční změny nepřispějí k posilování síly práva a právního vědomí ve společnosti. Soudci sami nejlépe vědí, jak vylepšit svou pozici, jak posílit svou prestiž. A navíc – agendu soudů netvoří soudy samotné, nýbrž společnost. Budeme-li svědky útoků na soudy a soudní rozhodnutí od nejvyšších představitelů státu, pak tím vysíláme nebezpečný signál, který může končit až právním nihilismem. Svoboda bez zákona je nesvoboda. Blogy autora, 16. 9. 2010

80

81

Články autora

2. Demokracie bez elit Můj poslední text „Svoboda bez zákona je nesvoboda“, který se primárně zabýval vztahem pana prezidenta k soudům, vyvolal velmi zajímané reakce, na něž je vhodné reagovat. Mluvíme-li o svobodě, pak nelze vynechat úvahu o vztahu demokracie a svobody. Na světě je více formální demokracie, ale kupodivu nikoli více svobody. Demokracie je tak silná, jak silná je konkrétní společnost. Ve 20. století se několikrát otřásla v základech. Přispěl k tomu mravní relativismus, projekty sociálního inženýrství a pasivita elit. Demokracii oslabuje hodnotová krize, nefunkčnost institucí státu, korupce vládnoucí garnitury, ekonomická nestabilita a sílící pocit většinové společnosti, že dochází k zásadní sociální nerovnosti a nevymahatelnosti práva, či dokonce jeho účelovému zneužití. Pád základních hodnot je tím pomyslným kamínkem v lavině. Dochází k úpadku odpovědnosti, prohlubuje se všudypřítomná povrchnost, nestálost a také nerovnost před zákonem. Ve společnosti absentují autority. Výsledkem je demokracie bez elit, bez výrazných inspirativních osobností. Vlády se ujímá průměr. Vítězí populistická demagogie. Selhává i hlídací pes demokracie – média. Místo hlídacích psů máme spíše domácí mazlíčky těch vyvolených. Veřejné mínění je manipulováno masivním zneužíváním informačních technologií. Celospolečenskou diskusi nahrazují ohlušující produkty entertainmentového byznysu. Šedá zóna utíká do svých mikrosvětů. Objevuje se opět existenční vynucená loajalita. Dochází k nové formě společenské schizofrenie. Výsledkem je neochota k obraně hodnot. Důvodem je strach, nezájem a bezmoc. A právě proto je tak důležité stále a stále usilovat o soulad pojmů svoboda a zákon. 82

Rok 2010

Česká justice je tak jako celá společnost teprve na prahu své dospělosti. Ale žádný sebelepší zákon nezmůže nic, pokud nebude platit Senecova myšlenka: „Co nezakazuje zákon, to zakazuje stud“. Naši soudci jsou stále v sevření minulosti. A to nejen té nedávné, ale dokonce už z dob Rakousko-Uherska. Soudci neposuzují, nýbrž často pouze aplikují zákon bez ohledu na okolnosti. Soudy jsou nezřídka velmi pomalé. Věrohodnosti jim nepřidává ani diametrální rozdílnost rozsudků jednotlivých stupňů. Zákony jsou mimo jiné důležité proto, aby ten momentálně silnější nemohl všechno. Pro tuto aplikaci je třeba nejen důkladné profesionality, ale především odvahy. Justice nemůže být pouhou administrativou. V minulých letech české justici neprospěly evidentní případy její politizace, což bylo zřejmé v kauze Čunek či quatarského prince. Údiv vyvolávají i kauzy soudce Berky či podivné zmírňující rozsudky pro různé zástupce organizovaného zločinu. V devadesátých letech neuměly soudy řešit nové formy hospodářských deliktů. Ostatně to neuměla ani policie a státní zastupitelství. A to za aktivního přispění politických špiček. Emancipace a profesionalizace soudů je důležitým předpokladem k tomu, aby nezkolaboval stát a neupadl do nové fáze mravního relativismu. Kastování na my a oni, myšleno my „odpovědní“ představitelé výkonné a zákonodárné moci a oni „neodpovědní“ soudci, je nejen hloupé, ale především velmi zrádné. Krom toho platí, že ty i ony si platíme my ze svých daní. Demokracii a svobodu ubráníme jedině tehdy, když se těchto pojmů nevzdáme. Jistě tomu pomůže větší akcent na vzdělanost, aktivní kontakt se světem a podpora různých forem individuálních a skupinových iniciativ. Být v opozici vůči nemravnému establishmentu, a vůči diktátu mocných lobby, není a nemůže být pouhá pošetilost. Nejlépe to vystihuje tento Aristotelův citát: 83

Články autora

„Kdo se neúčastní veřejné debaty, týkající se základních problémů, žije mimo obec, ten se musí buď povznést na úroveň bohů, nebo klesnout na úroveň zvířete. Obě možnosti jsou pro společnost velmi nebezpečné.“ Blogy autora, 20. 9. 2010

3. Parodie po česku Včerejší podvečer jsem strávil velmi zajímavým rozhovorem s jedním svým známým. Je to cizinec, který však u nás žije a pracuje již několik let. Má široký záběr, neboť jako expert přes informační technologie je mimo jiné humanitně vzdělán a muzicky nadán. Sám sebe definuje jako člověka apolitického, který však aktivně sleduje dění kolem sebe. Neviděli jsme se několik měsíců a na včerejší setkání jsme se těšil. A to nejen na povídání o jazzu, ale především na jeho neotřelé glosy, kterými dokáže popsat naše reálie. Nejprve chtěl znát mé hodnocení dnešní naší politické situace. Já jsem však kontroloval a vyzval jsem ho k jeho vlastním postřehům. Má rád Prahu a má rád Čechy. Obdivuje historické památky, přírodu a kreativitu svých českých přátel. Jedno však zcela nechápe, jak je možné, že si tak šikovný národ nedokáže dobře vládnout. Nad některými situacemi, lidmi a rozhodnutími našeho establishmentu nechápavě kroutí hlavou. Ptá se, jak je možné, že správa věcí veřejných u nás nemá často logiku. Přesmyčkou se dostáváme k jedné části dnešní vládní sestavy. Říká, že je málo představitelné, aby se parta bez politické průpravy ujala ze dne na den vlády. Nedovede si představit, že by v jeho zemi usedl do křesla ministr, který se za víkend naučí odborný fundament svého úřadu. Přičemž jeho průpravou byla detektivní a hlídací živnost. 84

Rok 2010

Má rád český humor. Nadchl ho kdysi film Limonádový Joe, který považuje za úžasnou parodii westernů. A včera mi ten film znovu připomenul. Zdá se mu, že i dnešní české vládnutí je takovou zvláštní parodií. Naši vrcholní politici ze všeho nejvíce milují svůj vlastní obraz v zrcadle. A tomu podřizují své projevy a veřejné prezentace. Vyznívá to jako karikatura sebe sama, ale příliš veselé to není. Spíše z toho občas mrazí. Ptal jsem se ho, jak to myslí? A on odpověděl, že se mu zdá, že některé mediální manipulace mají rysy až goebelsovské propagandy. A nejde prý jen o laciné triky jako „slibem nezarmoutíš“ apod. Když vtipně popisoval některé dnešní populistické experimenty a rádoby nové zbraně proti korupci, tak mi došlo, že v očích zasvěcených pozorovatelů vypadáme jako spolek dobrovolných hasičů z filmu Hoří má panenko. Zakázat vstup na ministerstvo svým guru je mediálně atraktivní, ale zároveň velmi průhledné a laciné. Stejně tak jako protikorupční manuály a okázalé škrtání. Pro zahraničního diváka navíc nesrozumitelné. Mému příteli se spíše zdá, že někdo tiše privatizuje státní aparát a vnáší do veřejnosti strach a nedůvěru. Přispává k tomu i účet za vládnutí posledních dvaceti let a dnešní ekonomická nestabilita. Vyznívá to tak, že správa země je postavena na souboru nahodilostí, že se neopírá o žádné pevné konstanty. A nelze nevidět, že plní zadání svých mecenášů. Své povídání ukončil můj host citací z románu George Orwella „1984“: „V tu chvíli nevnímal vzdálenější zvuky a poslouchal žvanění, jež se linulo z obrazovky. Ukázalo se, že se dokonce konaly manifestace, kde se děkovalo Velkému bratrovi za zvýšení přídělu čokolády na dvacet gramů týdně. A to teprve včera, uvažoval, bylo oznámeno, že se příděl snižuje na 20 gramů týdně. Je možné, že to zbaštili dřív, než uplynulo 24 hodin? Ano, zbaštili. Parsons to zbaštil bez námahy, se zvířecí hloupostí. Kreatura bez 85

Články autora

očí u vedlejšího stolu to zbaštila fanaticky, vášnivě, se zuřivou touhou vystopovat a udat každého, kdo by se zmínil o tom, že v minulém týdnu byl příděl ještě 30 gramů. Syme to také zbaštil, trochu složitějším způsobem, s použitím podvojného myšlení. Byl tedy Winston jediný, komu zůstala paměť?“ Zajímavé, řekl jsem. A on dodal, že se mění kulisy, osoby a obsazení, ale hra zůstává. A nejde o nic jiného, než o náš osud a budoucnost. A nebo ne? Těším se na další setkání. Dohodli jsme se, že se uvidíme o vánocích. Už teď jsem zvědavý na jeho postřehy. Obávám se, že to zase bude vtipné a mrazivé zároveň. Blogy autora, 23. 9. 2010

4. Dočasní správci našich daní Dnešní vládní sestava a její přidružené partičky připomínají velké zahradnictví, v němž se to hemží různými kozly – zahradníky. Dočasní správci našich daní nám předvádějí eskapády svých dovedností. Jen tu a tam je dožene jejich vlastní minulost, ale hlavu si tím příliš nelámou. Zítřejší noviny přebijí ty dnešní a jede se dál. Na internetové diskuse se nasadí placení imaginární diskutéři, aby se vyžehlila fasáda onoho zahradnictví. Šéfem správní rady VZP se stal minulý týden pan Šnajdr. V ODS se mu také říkalo Dalík č. 2. Pan bakalář je určitě dobrý znalec farmaceutického prostředí. Detektivní agentura Bílý lev prý špehovala politiky. Inu, každý dobrý biják musí mít svou detektivní záplatku, aby se diváci nenudili. Kéž by to byla jen fikce. Za éry Topolánka šly zprostředkovatelské obchody Omnipolu pana Hávy do miliard. Skutečným vítězem solárního boomu je „kupodivu“ společnost ČEZ. Zbývá pouze dodat, že ministrem financí je přítel šéfa Omnipolu 86

Rok 2010

a ministrem průmyslu nedávný šéf dozorčí rady ČEZ. Ministr sociálních věcí navrhuje škrtnout i sociální příplatek. Prý se tím ušetří až dvě miliardy. Záplava nejrůznějších zpráv se valí jako divoká řeka při povodni. Stačí si vybrat. Jsou však i jiné a kupodivu povzbuzující. Patří mezi ně iniciativa redaktora Reflexu Jiřího X. Doležala, který navrhuje zrušení České televize. Tato „ctihodná“ instituce spotřebuje z veřejných zdrojů 20 mil. Kč denně (ročně pak přes 7 mld. Kč). Úsudek ponechám na laskavém čtenáři. Dočasní správci našich daní, případně i koncesionářských poplatků, už vědí, jak na to. Blíži se další volby. Je třeba kapříkům nasypat další drobení do rybníku – naše hlasy. Až budeme na všechny a všechno zase nadávat, pak si vzpomeňme na svou vlastní pasivitu, naivitu a falešnou loajalitu. Kozlové z našeho zahradnictví na ně spoléhají. A navíc, s tou dočasností to u nás bývá nadlouho. Blogy autora, 5. 10. 2010

5. Občanská opozice jako sebeobrana Konec října, tedy volebního měsíce, znamenal i jisté vystřízlivění mnohých pozorovatelů a hodnotitelů naší domácí politické scény. Ukázalo se totiž, že ne vždy je nejdůležitější, kdo a jakým výsledkem je zvolen, nýbrž to, kdo a s kým nám pak vládne. Nepomohlo ani málo srozumitelné křížkování, které nahrazovalo populární kroužkování z jarních voleb. Naše země 20 let poté příliš nevzkvétá. Roste nejen zadlužení země, ale i zadlužení domácností. Není pravdou, že se všechny zdroje pouze tzv. projedly díky příliš štědrému sociálnímu státu. Mnohé zdroje se prostě různě poztrácely a některé přímo rozkradly. Naše administrativa je často drahá, neefektivní, přepolitizovaná, alibistická a nevlídná. Práci dobrých hospodářů 87

Články autora

a výkonných služebníků daňových poplatníků spíše nahrazuje pouhý marketing, osobní profit, kšeft a někde také existenční obava. Zažíváme hlubokou krizi identity. Vlády se ujali v lepším případě účetní, a v horším pouzí prospěcháři. Chybí vize, kam má náš stát spět. Chceme jej stavět na elementární sociální solidaritě? Chceme pečovat o naše tradice a historii? Chceme být konkurenceschopní v otevřeném globalizovaném světě? Chceme dbát na kvalitu vzdělání? Chceme udržet profesní elity? Chceme občanům nabízet skutečnou perspektivu a naději v lepší budoucnost? Co vlastně naši vládci chtějí? Prý změnu. Prý rozpočtovou kázeň. Prý sociální spravedlnost. Prý vlastně všechno. Místo toho nám nabízejí strašení proti strašení. Šermují před námi svými ideologickými floskulemi a evidentně ztrácejí půdu pod nohama. V dlouhých a drahých kampaních nám předvádějí nelítostné boje, aby se pak po volbách domluvili na společné dělbě moci. Stalo se tak po minulých krajských volbách, a děje se tak v mnoha případech i po nedávných volbách komunálních. Mnohým je už jedno, co si o nich voliči myslí. Mají to teď na čtyři roky, a pak se uvidí. Dobrá pověst? Co to proboha je? Žijí v přesvědčení, že se dá všechno koupit. Možná. Ale až na tu dobrou pověst. Někteří veteráni stranického politikaření sice pomalu pohřbívají své stranické značky zaživa, ale příliš je to netrápí. Asi spoléhají na minimální volební účast v příštích volbách a pak taky platí to, že kluci, co spolu mluví, se o sebe už nějak postarají. Klesající úroveň školství? Exodus lékařů? Předražené armádní zakázky? Pomalá likvidace domácí zemědělské produkce? Nekonečná záplava hypermarketů, kasin, heren a nevěstinců? Podivné hospodaření mnoha státních firem a institucí? Neschopnost vybrat daně? Neprůstřelnost tzv. lokálních kmotrů? Nejdražší benzín, energie a léky? Arogance 88

Rok 2010

mocných? Nevymahatelnost práva? Že by jenom plané sýčkování? Žádná změna nenastane na zdejším půdorysu starých a staronových značek. Žádná změna nenastane, pokud budeme jen škrtat a zároveň nenabízet zásadní strukturální reformy a dbát na vyšší příjmy do veřejných rozpočtů. Ze všeho nejvíce je třeba reformovat absenci morálky ve veřejném prostoru. Už to není jen tíživé dědictví doby nesvobody, ale i tíživé dědictví posledního dvacetiletí. Nemravnou hru nazýváme jakousi naší variací na demokracii, ale ono to příliš nefunguje. Nepřejícné vnější vlivy to pouze zvýraznily, ale příčina je v naší lhostejnosti, nedůslednosti a nepoučitelnosti. Být v občanské opozici vůči nemravnému establishmentu není produktem nezralosti či utopie, ba právě naopak. Je to forma aktivní sebeobrany. Blogy autora, 3. 11. 2010

6. Hledejme spásu sami v sobě Některé reakce na mé poslední texty mi vyčítají údajnou skepsi a negaci současného stavu společnosti. Opravdu se necítím býti bytostným skeptikem či negativistou. Mé pohledy a závěry vycházejí z osobních zkušeností a množství informací. To mne možná odlišuje od některých optimisticky laděných čtenářů. Přičemž platí, že skeptik skutečně pochybuje a nedůvěřuje. Já tedy o mnoha jevech, trendech i lidech současnosti pochybuji, a některým nedůvěřuji. Své postoje si netvořím pouze a výlučně na základě mediálních obrazů. Vycházím z různých zdrojů informací a nejen z toho o čem nás přesvědčuje např. Česká televize. T. G. Masaryk napsal ve své České otázce mimo jiné to, že náš národ spasí pouze mravnost a vzdělanost. A dnešní realita? Odpovězte si raději sami. Jeden můj čtenář mi zaslal velmi zajímavou reakci, v níž mi naopak naznačuje, že jsem snílek, 89

Články autora

který doufá a věří v obrat k lepšímu. Vrací se také k mému textu o demokracii bez elit. Mimo jiné napsal – cituji: „… V roce 1918 tvořili Češi dvě třetiny obyvatel českých zemí, ale platili jen třetinu daňového výnosu. Ten zbytek Němci v opačném pořadí. V roce 1946 získala komunistická strana největší volební úspěch ve svobodných volbách v globálním měřítku. Následovalo oloupení Němců, bohatších Čechů, likvidace elit, emigrace a 40 let komunismu. Náprava by trvala 500 let. Ale to už bude jiný svět.“ Hledáme-li spásu, jako obvykle mimo nás, pak to taky není vůbec snadné. Evropa, nebo chcete-li Evropská unie, má problémy sama se sebou. A nepomohlo ani to, že velké země nenápadně překlopily politický a hospodářský projekt na fiskální unii. Nedávno se mne jeden přítel ptal na to, jak staré mám děti. Nechápal jsem proč. Když jsem se zeptal, tak mi řekl, že je ještě čas, aby se naučily čínsky. Čínsky vliv zaplavuje svět. Čína kupuje různé státní dluhopisy různě zadlužených zemí. Reagoval na to nedávno i časopis Forbes, který čínského prezidenta označil za nejmocnějšího muže světa. Poprvé. Víte, jaké je nejčastější jméno chlapce narozeného v letošním roce v Anglii? Není to Jack ani Harry, ale kupodivu Mohammed. Obávám se však, že naše postmoderní a posttotalitní trable se odehrávají na kvalitativně jiném půdorysu, než je tomu v západní části Evropy. Naše potíž je pak také s těmi univerzálními vzory a modely. Ten čas jsme asi propásli. A tak jediná skutečná výhoda, kterou ještě máme, je naše strategická poloha uprostřed Evropy Mezi zájmy velkého Německa a velkého Ruska. Pro velké zahraniční investory je dopravní hledisko mnohem podstatnější, než um tzv. českých ručiček, kterých rozhodně nepřibývá, ale právě naopak kvapem ubývá. Pozitivní příklady českých úspěchů jsou výsledkem osobního nasazení jedinců a ne produktem systému. Často je to spíše 90

Rok 2010

boj s hydrou státní mašinérie, včetně té, která má teď 27 hvězdiček na modrém podkladě. A ještě aktuálně pod čarou. Poselství voleb do Kongresu v USA – zpátky z flámu. Blogy autora, 8. 11. 2010

7. Politika a ekonomika Vztahy mezi politikou a ekonomikou jsou nezbytné. Platí to v každé době, v každém režimu a ve všech zemích světa. Podstatné je, jaké mají tyto vazby konkrétní podobu a jaká pravidla pro ně platí. V diktaturách a státem řízených ekonomikách splývají světy politiky a ekonomiky v jeden celek. A jak je tomu v demokracii a tržním hospodářství? Bývá to různé. Přičemž v dnešním globalizovaném světě nelze hovořit o národních zcela izolovaných ekonomikách. Ale stále platí, že si rozumné země drží svou národní identitu nejen v politické, ale i ekonomické dimenzi. Jaký je tedy vztah české politiky a české ekonomiky 21 let od pádu železné opony? Ještě stále jsme mladou a neukotvenou demokracií, která příliš podlehla svodům naprosto volného trhu, aniž by se vžila psaná i nepsaná pravidla hry. Ještě jsme se z fáze agresivní privatizace neposunuli do standardních modelů, v nichž fungují instituce státu i ekonomické subjekty jak mají. Co to znamená „jak mají“? Je to jednoduché. Chovají se tak, aby se nedostaly do konfliktu se zákonem, s veřejným zájmem a s dobrými mravy. A tady je jádro pudla – potřebujeme dobré a srozumitelné zákony, potřebujeme jasnou a akceptovatelnou definici veřejného zájmu a prostředí, v němž dodržování dobrých mravů není vnímáno jako slabost, nýbrž podmínka účasti. To je vše. 91

Články autora

Asi před dvěma lety jsem hovořil s jedním z našich nejúspěšnějších privatizátorů. Dnes hospodaří s miliardovými obraty. A on mi tehdy řekl toto „… Víte, my jsme v polovině devadesátých let určitě nepatřili mezi anděly. Chovali jsme se tak, abychom byli úspěšní, a tehdy se to tolerovalo a my jsme jen zvedli tu nabízenou rukavici. Ale dnes už bychom i my potřebovali, aby ten stát fungoval, aby si úředníci neříkali o 20-ti či 30-ti procentní provize, aby fungovala vymahatelnost práva“. Já jsem tehdy na odzbrojující upřímnost řekl, že je důležité, aby tato byznysová poptávka byla více slyšet. Pokud ti silní hráči nepřispějí sami k zásadnímu obratu, pak je otázka, zda se tak vůbec někdy stane. A zatím to tak nevypadá. Paradoxem našeho tzv. volného trhu, či spíše státem organizované džungle, je například pozice společnosti ČEZ, v níž probíhá dílčí divoká privatizace a která, ač státní, občas koná v rozporu s veřejným zájmem. Paradoxem je také těch cca 12 tisíc daňových subjektů, které daní své zisky v různých daňových rájích po světě. Paradoxem je také klíčová role akciových společností s anonymními vlastníky, které často ovládají veřejné zakázky na všech úrovních. Kapitál se vždy snažil ovlivňovat politická rozhodnutí ve svůj prospěch. Ale my jsme ještě dál. Kapitál už řídí politiku. V devadesátém roce jsem slyšel od našich sousedů v Rakousku, že se nás tak trochu bojí. Věděli, že jsme měli dobrou šanci dohnat své západoevropské sousedy a být jejich silnou konkurencí. Tehdy byla vůle navázat na tradice Baťů, Kolbenů, Škodů a dalších prvorepublikových symbolů, kdysi tak úspěšného českého hospodářství. Bylo to dáno nejen tradicí, ale i dobrou polohou a kvalifikovanou pracovní sílou. Český průmysl byl rozhodující v zemích Rakousko-Uherska. Dobře si toho byli 92

Rok 2010

vědomi Němci v době okupace, i Sověti po vytvoření východního bloku. Co jsme mohli udělat po roce 1989? Mohli a měli jsme modernizovat naši výrobu, a tím zvýšit konkurenceschopnost. Mohli a měli jsme definovat strategické rozvojové cíle a podle nich pak případně privatizovat vybraná odvětví. Návrat do Evropy bylo hezké politické heslo. Ale přiznejme si – proč by si staré evropské země pěstovaly svou konkurenci? Chtěly větší trh, levnou pracovní sílu a pak také přístup k levnějším energiím. A to se jim povedlo náramně. I zde politika zafungovala na objednávku ekonomiky. My jsme opouštěli lukrativní trhy v Číně, Rusku, ale i v arabském světě, anebo jsme posloužili pouze jako prostředníci jiným zájmům. Prý politické rozhodnutí. Možná. Ale pak jde o směs naivity, neprozíravosti a dokonce i zištného úmyslu. Dnes si můžeme zafňukat, ale to by nebylo příliš produktivní. Každá mladá demokracie je náchylná k chybám. Vždy jich využijí a zneužijí různí prospěcháři, kteří také dokáží polechtat libida ješitných novodobých „vládců“, kteří si snad ani neuvědomují, že tančí, jak jiní pískají. Prvním krokem k nápravě musí být pravdivá zpráva o stavu věcí. A to bez osobních pocitů, politických frází a především bez přikrášlování reality. Ale i tak. Budou chtít všichni veleúspěšní privatizátoři dodržovat případná nová přísnější pravidla? Budou chtít všichni daňoví optimalizátoři danit u nás? Budou si chtít kapříci vypustit svůj rybník? A co za to pak budou chtít? Stát bez korupce? Stát s dobrou infrastrukturou? Stát s dobrými službami? Stát s kvalitním zdravotnictvím? Sociálně spravedlivý stát? Stát s fungujícími institucemi? A co my? Jsme vůbec ještě schopni otočit kormidlem a začít napravovat šlendrián našeho absurdistánu? Bude vůbec možné pojmenovat a potrestat viníky? A to proti vůli farmaceutické, 93

94

Rok 2010

zbrojařské, energetické, stavební a jiné lobby? Jde to? Velké země, především USA či Rusko si tím také prošly či procházejí. Jejich výhoda je jejich síla a pozice ve světě. Velké chyby pak znamenají velké ztráty. Snadněji se v jejich specifických modifikacích definuje soulad pojmů svoboda a zákon, a to hlavně ve vztahu byznysu a státu. Na naši zasmrádlé pavlači to ovšem půjde hodně ztuha a asi to bude trvat hodně dlouho. Jinými slovy – nemravná politika si dobře rozumí s nemravnou ekonomikou a naopak. Je to bohužel smrtící koktejl. To není skepse, ale smutná realita na konci první dekády nového tisíciletí v Čechách. Co na tom, že každý z nás zná desítky skvělých pozitivních příkladů. To je málo. Už nemluvme o změně, ale o obratu. Blížíme se k bodu zlomu, kdy stejně budeme muset, ale bez ztrát to nepůjde. V této souvislosti je zajímavé, že o tomto víkendu přežila regionální volby vláda v tolik zatracovaném Řecku. Mimo jiné proto, že kromě nutných škrtů zajistila i příjem do státní kasy. A to v řádech mnoha stovek milionů eur. A víte jak? Dodatečným zdaněním a příjmem z daňových pokut. Veleúspěšní Řekové si pod tlakem řekli, že už nebudou zneužívat systém, podvádět a pomohou své zemi. Možná se lekli sankcí, možná se v nich probudilo vlastenectví. Kdo ví? Jiná země, jiný mrav. Blogy autora, 10. 11. 2010

8. Několik zdánlivě nesouvisejících postřehů S výročím 17. listopadu 1989 se vždy objeví různé úvahy o tom, nakolik byly události spontánní, nakolik je ovlivnily vnější okolnosti a nakolik je spolurežírovala minulá moc. V této souvislosti je zajímavé, že se duch staré StB ani po dvaceti letech zcela nevytratil. Mnozí bývalí kádři našli různá 95

Články autora

uplatnění, a často byli a jsou úspěšní i v byznysu. Někteří se realizují v různých bezpečnostních agenturách, v nichž si už vychovali velmi zdatný dorost. A tak jedním z odkazů výročí „udatné revoluce“ je i častý výskyt nových forem špiclování, mediálních manipulací a likvidací konkurence. V podstatě jde jen o modernizaci starých osvědčených praktik kdysi všemocné StB. Smutné, varovné, ba co víc přímo děsivé. Přidáte-li si k tomu aktuální kondici policie, státních zastupitelství a soudů, pak je zřejmé, že opravdu, ale opravdu žijeme v zemi doslova neomezených možností. Zhruba před rokem přišla Americká obchodní komora s iniciativou, která apelovala na nutnou změnu zákona o veřejných zakázkách. Exekutivní ředitel této komory, Weston Stacey, naznačoval, že je nejvyšší čas, aby se Česká republika začala vážně zabývat mírou korupce ve státní administrativě a ve veřejném sektoru. Už tehdy se říkalo, že Američanům neunikly různé podivnosti, především v armádních, energetických a infrastrukturních zakázkách. Nyní zveřejněná výpověď bývalého amerického velvyslance, ohledně údajné korupční nabídky pana Bartáka, není příliš překvapivá. Před několika málo dny se poněkud nečekaně zúčastnil Václav Klaus předávaní výročních cen největší privátní ruské banky Alfa v Moskvě. Rusové mají v ČR své obchodní zájmy a jejich vliv je již dnes velmi významný. Vlastní divizi jaderné energetiky ve Škodě Plzeň a mimo jiné také spol. Vítkovice Steel. Zdá se, že si USA i Rusko uvědomují, že ČR má zajímavou strategickou polohu uprostřed Evropy a jistý potenciál, který je nad průměrem zemí bývalého východního bloku. To vše souvisí zcela určitě s připravovanou dostavbou Temelína, s plánovaným novým tendrem na stíhací letouny a možná také s případným prodejem spol. ČD Cargo. Nejúspěšnější česká 96

Rok 2010

firma PPF oznámila, že prodá svůj nejvýznamnější produkt v Rusku – ruskou divizi spol. Home Credit. Není nezajímavé, že zájem o koupi projevila polostátní banka s úzkou vazbou na Kreml. Zájem o některé technologické parky a logistická centra na území ČR projevuje i Čína, s tím, že by zde čínské firmy umístnily své distribuční uzly. To vše se odehrává mimo sféry vlivu institucí Evropské unie, která ve světové konkurenci ztrácí dech a hlavně svou vlastní identitu. Velký domácí a nadnárodní byznys si nově kolíkuje hřiště. Pro různé staré ostřílené matadory českého klientelismu na něm však místo nebude. Globalizovaný svět plodí globalizovaná témata. A ta spoluurčují nová pravidla hry. Některým malým českým hochštaplerům, kteří měli ještě nedávno pocit, že řídí svět, nastává ústup ze slávy. Tedy snad. Nechme se překvapit. Blogy autora, 22. 11. 2010

9. Díky za každé nové ráno Nedávno jsem v tramvaji vyslechl zajímavý rozhovor. Mladý tatínek, něco přes 30, byl tázán svou asi šestiletou dcerou na to, jakéže to bylo za těch komunistů. Chudák dítě se zřejmě omylem koukalo na televizi i po večerníčku. Bodrý taťka se s odpovědí nijak nepáral. „Byla to hnusná doba“, pravil a dodal: „Přestav si, že nebyly ani mobily a ani počítače!“. Dítě nechápavě kroutilo hlavou. Absurditu té doby vystihuje jeden skutečný příběh. Někdy v polovině 70-tých let se spolužačka mé sestry, čerstvá absolventka gymnázia, zamilovala do mladého Itala. Stalo se tak na nějaké sportovní akci. Asi po roce se Ital rozhodl, že své milé navrhne sňatek a odveze si ji do Turína. Otec mladíka byl vysoce postavený manažer ve společnosti Fiat. Poprvé přijel se 97

Články autora

svým synem do Československa, aby osobně poznal rodiče své snachy. Když přejeli hranice z Rakouska, tak je nastávající nevěsta provázela krajinou. Budoucí tchán si prohlížel také sloupy u cesty a různé vývěsní štíty. Na každém druhém z nich byl nápis XV. sjezd KSČ. Když to viděl asi už po padesáté, tak mu to nedalo a zeptal se: „Co je to za firmu ta XV. sjezd KSČ? To musí být velmi úspěšná firma, když má tolik peněz na takovou reklamu“. Mluvíme-li o době nesvobody, pak je podle mého třeba rozlišovat padesátá léta a dobu normalizace. V té první fázi šlo skutečně o život, o brutální likvidaci elit. Výsledkem pak byla vláda podprůměru průměrným. Klíčové slovo té doby byl strach. Scházela motivace k plnohodnotné seberealizaci. Náš svět byl jasně rozdělen na my a oni. Přesto i v době nesvobody Vám nikdo nemůže vzít Vaše svobodné rozhodnutí říci ne. V normalizačních letech to ovšem znamenalo žití bez posledního modelu embéčka a dovolené ROH v Bulharsku. Dělat kariéru bylo vždy něco za něco. Mělo to pak za následek různé formy společenské i osobní schizofrenie. A navíc – téměř v každé rodině byl alespoň jeden komunista a alespoň jeden politický vězeň nebo emigrant. S nadsázkou se říkalo, že vy nás budete jako platit a my budeme jako dělat. V době dospívaní, v 70-tých letech, bylo pro mne osobně nejdůležitější rodinné zázemí. Vyrůstal jsem obklopen skvělými knihami, vzpomínkami dědy, strýce, skvělou hudbou a vůbec inspirujícím prostředím. Poslouchali jsme se starším bráchou každý večer Hlas Ameriky a pak Werichovo Fimfárum. Postupně jsem si vytvářel svůj kvalitní mikrosvět, který neměl s oficiální propagandou vůbec nic společného. Neúčastnil jsem se té nekonečné oslavy průměru a pokrytectví. Později jsem patřil mezi ty 3 % nevoličů. Ostatních 97 % oprávněných voličů volilo jednotnou kandidátku Národní 98

Rok 2010

fronty. Skoro každý čtvrtek jsme se potkávali před knihkupectvím, když náhodou vyšel třeba Hrabal nebo Kerouac, ale i Vysockij a řada dalších. Se stejnými lidmi jsme se potkávali ve filmovém klubu. Hltali jsme všechny filmy Antonioniho, Felliniho, Woodyho Allena, Bergmana, Kazana, … a taky české filmy z šedesátých let. Mnozí z nás se pak přidali k Jazzové sekci. Střetávali jsme se na Pražských jazzových dnech nebo na úžasných koncertech v Bratislavě či v Polsku (dokud tam nebyl vyhlášen výjimečný stav v r. 1981). Znali jsme zpaměti hlášky z Osvobozeného divadla, ze Semaforu, půjčovali jsme si knížky Kainara, Hraběte, Gelnera, Seiferta a taky všechny tzv. indexové knihy. Poslouchali jsme Zappu, Doors, Jethro Tull, Led Zeppelin, Dylana, Cohena atd. I díky tomu jsme se vídávali na burzách desek. Ti nejšťastnější z nás pak měli ve své knihovně největší skvost – modrou knížku. Těšili jsme se na každé nové album Deža Ursínyho. Viděli jsme se na koncertech Vladimíra Merty či Vladimíra Mišíka. Nejlépe to vystihl v jedné písni šprýmař Petr Lutka, který zpíval: „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás“. Tvořili jsme neformální pospolitost spřízněných duší. Byl nám společný osud, minoritní volba a sázka na kvalitu v záplavě nekvalitní šedi. Většina z nás byla zařazena do kategorie nepřítel socialismu. Našli se i tací, kteří nás bohužel chodili pak práskat, a někteří i za peníze. To bylo na té době opravdu nejhnusnější. Já osobně jsem se to dozvěděl až v polovině devadesátých let. Všichni v té zkoušce charakteru neobstáli. Je to smutné, ale je to tak. Absurdní doba generuje i absurdní příběhy. Chodili jsme i na skvělá divadla – na Činoherák, na Polívku, na Ypsilonku a jiné. Díky tomu všemu mi nepřipadal ten můj normalizační věk hnusně prázdný. I když jsme neměli ani mobily ani počítače. O to více jsme chodili po horách a pořá99

Články autora

dali různé sportovní sešlosti. V listopadu 1989 mi bylo něco přes 30. Záhy jsem pochopil, že bohužel každá doba otevírá prostor různým bezpáteřním darebákům. Ti, kteří v tom uměli chodit tehdy, v tom často zase dobře bruslí i teď. Tehdy jsme vlastně moc nemohli. Nemohli jsme svobodně cestovat, často i studovat, veřejně se vyjadřovat, svobodně se seberealizovat atd., ale taky jsme toho moc nemuseli, pokud jsme nechtěli dělat ty jejich kariéry. Dnes už můžeme. Zároveň platí, že ani dnešní svobodná možnost není samozřejmostí. I dnes bychom měli umět říkat nejen ano, ale i ne, abychom zase nepodlehli pocitům bezmoci a strachu. Jinými slovy, jsou situace, v nichž když můžeš, pak musíš. Díky za každé nové ráno. Platilo to tehdy a platí to i dnes, přes všechny zásadní rozdíly. Osobní priority si tvoří každý z nás, v každé době. Blogy autora, 23. 11. 2010

10. Pohled z druhé strany v prosinci 1989 Ve svém životě nepoznáte příliš mnoho lidí, na něž nikdy nezapomenete, kteří Vás obohatili anebo dokonce nasměrovali. Na jednoho z nich jsem si nedávno vzpomněl. Byl to Rakušan českého původu. Emigroval se svými rodiči v r. 1948. Po srpnu 1968 pomáhal krajanům, kteří opustili svou vlast. Byl velmi váženým znalcem v oblasti historie a politologie. Setkal jsem se s ním poprvé před Vánocemi 1989, tehdy na půdě Občanského fóra. Radil nám, fandil a taky pomáhal. Měli jsme spolu dlouhé a velmi zajímavé rozhovory. Jednou jsem se ho zeptal na to, co považuje za nejdůležitější při definování nové doby, nové politiky atd. On už tehdy tušil, že porevoluční euforie rychle vyprchá. Říkal, že na ne se shodneme snadno, ale co to bude to ano, to že bude mnohem složitější. Za velká slova se dá schovat kdeco. Obával se hyper100

Rok 2010

inflace používání revolučních hesel o demokracii a svobodě. Nebyl si vůbec jist, nakolik je většina země připravena na změnu a nakolik si ji vlastně přeje. Překonat návyky a zlozvyky uplynulých let bude trvat hodně dlouho. Člověka formují životní zkušenosti a poznané omyly. Silný člověk si dokáže přiznat chyby a poučit se z nich, na rozdíl od sebevědomých blbců. Čím více toho víte a znáte, tím více jste tolerantní. Netolerantní bývají hlupáci. Za nebezpečí demokracie považoval přehlušující ideologii, ale stejně tak i politiku bez ideologického fundamentu. Uvažoval o tom, že skromnost a obětavost budou znít záhy nemoderně a netržně. Obával se expanze kariéristů a všehoschopných sobců do klíčových pozic. Za nejdůležitější pojmy považoval tyto čtyři: pokora, profesionalita, trpělivost a odvaha. A je nutné žádný z nich nevynechat. Političtí předáci by měli být nejen trpěliví a pokorní, ale měli by být i odvážnými profesionály. A naopak – nestačí být pouze profesionálem, s nutnou dávkou odvahy, pokud absentuje trpělivost a pokora. Náš rakouský přítel s českými kořeny si kladl otázky, kterým jsme tehdy nevěnovali příliš velkou pozornost. Například se ptal kdo, co a jak bude učit novou generaci. Obával se tradiční české podezřívavosti, závisti, atomizace společnosti, ale i zakořeněné dvojí morálky. A já dodávám, že závidět můžete nejen úspěch, ale i odvahu, nezávislost a třeba i dobrou mysl. Nejvyšší formou závisti pak bývá nenávist. To je důvod proč se nenávisti u nás tak dobře daří v mezilidských vztazích na všech úrovních. Obávám se, že se ne příliš optimistická předpověď našeho vídeňského přítele naplnila beze zbytku. Ani se nechce věřit, že je to již 21 let. Stáváme se nesrozumitelnou zemí promarněných příležitostí. Občas se ptáme – „Je to či ono vůbec možné?“ a posléze nás realita přesvědčí, že je. Bohužel jsme všichni součástí podivného spektáklu. 101

Články autora

Jeden ze zakladatelů Československé republiky Alois Rašín řekl v jednom ze svých projevů v lednu 1920 i toto: „Ve státním životě je osobní příklad a iniciativa, podnikavost a vzdělanost hybnou silou. Žádná ideologie není všelékem. Bez vědomí odpovědnosti vůči národu a společnosti nemůže být žádný systém úspěšný“. A nutno dodat, že si jistě Alois Rašín nepomyslel, že na počátku nového milénia bude jeho země spravována chaotickým nesystémem, který vyhovuje jen nepočetné skupině vyvolených. Blogy autora, 29. 11. 2010

11. Lupiči tančí valčík Když jsem si o víkendu přečetl zprávu o tom, jak si přihrál jeden čerstvý primátor 80-ti milionovou dotaci na stavbu hotelu, tak jsem si vzpomněl na jednu píseň Jana Buriana. Napsal ji v roce 1988 pro skupinu Zvláštní vydání. Píseň se jmenuje „Lupiči“. Mimo jiné je tam i tento verš: Lupiči, lupiči, Ti nejsou hloupí Koho si nechytí Toho si koupí Na podobné téma odvysílala včera Česká televize na svém druhém programu skvělý film italského režiséra Salvatore Maira „Valčík“. Nechal diváky vzpomenout na nejlepší snímky Federica Felliniho. Zdánlivě banální příběh z jednoho hotelu nastavuje kruté zrcadlo dnešní době. Je také mimo jiné o korupci. A především o dekadenci a ztrátě hodnot. Prolínají se v něm světy politiky, fotbalu, byznysu, reklamy a obyčejné lidské osudy. To vše tvoří spleť falešných symbolů vzájemně propletených virtuálních realit. „Spáchali jsme do102

Rok 2010

konalý zločin“, říká hrdě bláznivý profesor sociologie, který popisuje různé formy manipulace s lidmi, a dodává: „Zabili jsme skutečnost. A představte si, nikdo ji nehledá.“ Korupce je prezentována jako smysl existence. Není vůbec náhodná. Stává se z ní pravidlo hry. Je postavena na principu spoluviny. Platí pro ni zvykové právo. Vytěsnila realitu, ideály a všechny dávné vznešenosti. Faleš a podvod mohou mít i komickou podobu. Jako třeba dnes zveřejněná zpráva o falešných kominících. „Pozor, pozor, obcí prochází kominík a je možno využít jeho služeb“, znělo nedávno z rozhlasu ve vesnici Olešník. O pár hodin později si místní z amplionů vyslechli další zprávu: „Pozor, pozor, kominík je falešný!“. Klasické střídaní velkého očekávání a velké frustrace. A lupiči zatím tančí valčík. Blogy autora, 6. 12. 2010

12. Virtuální nebo skutečná realita? Vláda má v parlamentu pohodlnou většinu. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že bude bez vážných otřesů vládnout celé funkční období. A to bez ohledu na vnější okolnosti. Patří mezi ně i oranžové obklíčení. I když na úrovni krajů a velkých radnic se zcela setřel rozdíl mezi vládními stranami a opozicí. ČSSD má ovšem většinu v Senátu. A nejen to. Dnešní vláda má proti sobě i většinu profesních a zájmových skupin, občanských sdružení a dalších zástupců veřejnosti. Přesto směřuje neohroženě pod Kalouskovým, totiž Nečasovým, vedením ke „světlým zítřkům“. Žádných zásadních návrhů strukturálních reforem jsme se zatím nedočkali. Dnešní plošné škrtání možná pouze přibrzďuje plýtvání, aniž by ovšem hledalo další zdroje. Dopady těchto operací mohou mít neblahé důsledky. Veřejnosti nebyl předložen srozumitelný 103

Články autora

a hlavně rozumný a vyvážený koncept, s kterým by se mohla eventuelně většinově ztotožnit. Vládní sestava rozhodně nepůsobí jako idylický tým. Tvoří ji jedna zavedená, etablovaná strana (ODS), která se však nachází v hluboké krizi a zoufale hledá svou novou identitu. Další dvě vládní strany platí svou nováčkovskou daň. Šlo o rychle stvořené slepence, které se díky masivnímu marketingu vyhouply až do vládních pozic. Především VV nepochopily rozdíl mezi obdobím volební kampaně a etapou mezivolební. Véčkařské sólo návrhy na důchodovou a zdravotní reformu jsou nejen komické, ale především nesolidární vůči vládě. Až příliš je cítit přítomnost mediálního poradce Soukupa v blízkosti pana Bárty. Mimochodem Soukup už to praktikoval dříve u ČSSD, a ještě předtím u Zubové, a ještě předtím u Bursíka. Dominance Bárty, a jeho družiny z ABL, se už některým véčkařům začíná zajídat. Strana nemá dobudovanou organizační síť, a ani funkční centrální aparát. Jejich mediální prezentace připomíná spíše živelnou improvizaci. Otočení kormidla vlevo a do zelena je výsledkem obav o další existenci. Předvolební protestní étos, který je vynesl do vládních křesel, přestává v kontrastu s vládním angažmá fungovat. Předseda strany je jenom klukem z plakátu, který nerozhoduje o ničem podstatném. Oponentem dominantního Bárty je spíše méně nápadný ministr pro místní rozvoj Jankovský. Jako jeden z mála není z líhně ABL. Má zkušenosti z byznysu a dříve i z politiky. Byl kdysi členem ODA. A má pravděpodobně větší rozhled než některé mladé blondýnky. VV tak asi nemine osud jiných malých „mediálních“ stran, které se zákonitě začnou rozkládat na konkrétních tématech a zájmech. Ze všeho nejvíc chybí této jakoby straně alespoň elementární společný hodnotový základ. Na klidu véčkařům nepřidalo ani fiasko v senátních a komunálních volbách. Odér novosti vy104

Rok 2010

čpěl a nová nabídka nepřichází. Místo toho nabízí véčkaři jen další reklamně populistické výkřiky. V každodenní praxi není čas se vše rychle a efektivně doučit. Výsledkem je pak zmatek a nesrozumitelnost. TOP 09 je poněkud jiný příběh. Impulsem byla kdysi dávná dohoda Topolánka a Kalouska. Pánové chtěli stvořit jakýsi pravicový tandem v modelu CDU-CSU. Dokonce uvažovali o předvolební koalici. Topolánek ovšem narazil u ODS. Nikdo se nechtěl dělit o místa na kandidátkách. A tehdy dostali Háva s Kalouskem nápad, že by se mohli spojit s Bakalou, potažmo Schwarzenbergem. Šlo o ryze pragmatickou, byznysově laděnou konstrukci. Bakala měl za sebou už několik neúspěšných pokusů o uvedení nové strany na trh (Cesta změny, Děkujeme, odejděte, Dřevíčská výzva, televizní krize, ale i podpory čtyřkoalice či EDS). Spojení se zkušeným technologem moci, Kalouskem, se jevilo jako nadějné, zvláště když se Kalouskovi podařilo vykousnout nemalou část KDU-ČSL jako základ nové partaje. Lidovecký národněfrontovní nátěr přetřel usměvavý kníže. Rozhodující roli pak sehrál Bakalův vliv v médiích. Mainstreamová média měla zase nový příběh. Vzájemná náklonnost udělala z Hávova a Bakalova projektu mediálního mazlíčka. Zapomenuty zůstaly dřívější dohody Kalouska s Topolánkem. Ostatně po nuceném odchodu prostořekého bodrého Valacha se to už ani nehodilo. Tak, jak se zajídá některým véčkařům dominance a styl Bárty, tak se možná ještě více zajídá dominance a styl Kalouska některým topákům. A v poslední době i Schwarzenbergovi, ale i Tůmovi, mnoha místním buňkám v různých koutech republiky, Mlynářovi, a především Bakalovi. Kalousek na to reaguje velmi emotivně a agresivním způsobem si vynucuje nadvládu nad projektem, který považuje za své výlučné dítě. Občas zavolá některému z redaktorů různých médií, když 105

Články autora

o něm napíší něco jiného než oslavu jeho osoby a jeho strany. Dokázal se během několika měsíců dostat do konfliktu téměř se všemi. Dokonce i s prezidentem, s nímž ještě nedávno vycházel více než dobře. Napětí mezi ním a premiérem Nečasem začíná nebezpečně destruovat vládu. Otevřenou válku vede Kalousek s ministrem Vondrou. Některými kolegy ve vládě a mnoha poslanci neskrývaně pohrdá, což nezůstává bez odezvy. Jeho chybou pak byla instalace Bartáka do klíčové role na ministerstvu financí a pak nedávné jmenování Severy do pozice generálního sekretáře TOP 09. Za nešťastné mnozí považují i jeho výpady vůči americkým zájmům v ČR. Kalousek si možná ani neuvědomuje, že TOP 09 volili mnozí ne proto, že mají Kalouska, ale přestože mají Kalouska. Jeho totální dominance v TOP 09 by snížila volební výsledek této strany nejméně na polovinu. Bakala a spol. si to uvědomují a latentní rozklad visí ve vzduchu. A není nezajímavé ani sbližování skupiny PPF s TOP 09. Dost možná nejde jen o comeback do ekotendru. Vraťme se ještě k ODS. Vypila si už svůj kalich hořkosti do dna? Zdá se, že ne. Určitě se poněkud proměnila. Vzpomínáte na billboard se špičkami strany v plavkách (Topolánek, Langer, Gandalovič, Vodrážka)? V dnešní sestavě už není ani jeden z nich. Na druhé straně šéfem poslaneckého klubu v parlamentu je i nadále Topolánkův Tluchoř. Ve výkonné radě sedí mnozí regionální šíbři. Mocenskou nezávislost vůči Nečasovi projevili při sestavování povolebních koalic po nedávných komunálních volbách. Současná Nečasova pozice je dána spíše tím, že si atomizované party vybírají jakýsi oddechový čas a budují nové pozice. Není žádným tajemstvím, že pro některé z nich by bylo ideálním řešením vytvoření velké koalici s ČSSD i na vládní úrovni, případně restartovat model jakési úřednické vlády na půdorysu velké či supervelké koalice 106

Rok 2010

(i s TOP 09). Alespoň by byl tzv. klid na práci. Vypjatý ideologický antagonismus je asi dobré zboží do hlučné volební kampaně, ale pro byznysově laděné zázemí naší „politické elity“ se v mezivolebním období příliš nehodí. Sečteno a podtrženo – i přes jasnou vládní většinu není vůbec jasné, že vydrží vládnout do konce funkčního období. V celém tom angažmá je příliš mnoho proměnných veličin a nevyzpytatelných komponentů, které stabilitu příliš neposilují, ba právě naopak. A pak – koláč je menší a menší a na všechny vlčáky se nedostane. Asi se dočkáme jejich vzájemného požírání. Jen tak mimoděk jsem si vzpomněl na povolební mejdan ve Žlutých lázních a usměvavé tváře Dalíka, Hávy, Janouška a Hrdličky. Inu uvidíme. Podle mého odhadu už v příštím roce. Mimo jiné proto, že vedle facebookové virtuální reality existuje i ta skutečná, a utéct se před ní nedá. Blogy autora, 10. 12. 2010

13. Spolčení neslušných a všehoschopných Drobilova kauza rozjitřila jinak poklidnou adventní atmosféru. Rázem přebila výpovědi lékařů, stávku odborářů, ideovou konferenci véčkařů a jiná atraktivní témata. Ve stranicko-byznysovém světě zapůsobila jako zápalka vhozená do mraveniště. Ukazuje totiž na pokročilou fázi divoké privatizace státní správy. Kolem mnoha úřadů, institucí a stranických bafuňářů se rojí různí „Knetigové“. Zdá se, jakoby je někdo snad klonoval. To oni umí propojit zdroje z fondů, dotací, veřejných zakázek na ty správné adresy. Mají v mobilech ta správná čísla na ty důležité kluky z golfu. Umí vymyslet ty vybrané dodavatele tzv. měkkých služeb (analýzy, právní poradenství, mediální prezentace apod.). Znají klíčové manažery velkých státních podniků a spřízněných finančních institucí. 107

Články autora

V mobilech mají i čísla na dobré právní kanceláře, ale i figury z orgánů činných v trestním řízení. Ten jejich svět není příliš početný. Čítá nejvíce několik set tváří v celé republice, ale v podstatě ovládá do značné míry celý stát. Občas se někdo tzv. utrhne. Poruší pravidla své vlastní klientelistické sítě. Splete si adresy a nebo pustí dovnitř sítě nepatřičnou osobu, anebo se jen hloupě chvástá, neboť uvěří své výlučnosti a dokonalosti. A pak je mazec. Může to odskákat i ministr. Sílící nervozita je logická. Zdroje dochází a veřejnost přestává být netečná. A světe div se – osměluje se i hlídací pes demokracie – média. Chcete příklady? Pak Vám stačí jenom si prolistovat otevřené zdroje. Opravdu věříte, že parlamentní strany utratily ve volebních kampaních jen tolik peněz kolik oficiálně uvádějí? Vzpomínáte na různé náměstky, poradce a rádce na ministerstvech dopravy, zemědělství, financí, obrany, školství a vlastně všech? A co ti dnešní? Co třeba zakázky státních monopolů a role jejich stranických statutárních orgánů? A co kraje a velké radnice? To nejsou nahodilosti. To je systém. Korupce a klientelismus metastázují a to bez ohledu na silácká politická prohlášení. Stal se z nich model existence. Knetigové a Dalíkové jsou produktem tohoto modelu „správy země“. Pokud budou ve veřejných soutěžích vítězit akciovky s anonymními vlastníky, pokud nebudeme mít zákon o státní službě, pokud nebude platit institut majetkových přiznání, pokud bude usvědčený korupčník se 40-ti milionovým úplatkem „odměněn“ dvouletou podmínkou, pokud budou velcí hráči optimalizovat své výnosy v daňových rájích, pokud bude hazard neřízeným a nekontrolovatelným zdrojem černých peněz, pokud budou partaje utrácet podivné sta miliony Kč za své bombastické kampaně atd., pak se nezmění nic. A to ani když zrušíme policii a nahradíme ji soukromými agenty 108

109

Články autora

a všem dáme odposlechy do všech ložnic. A nebude to ani tehdy, když schválíme veškerou chybějící legislativu. Pravidla hry jsou důležitá a ještě důležitější je jejich důsledné vymáhání. Ze všeho nejdůležitější je však dodržování i těch nepsaných pravidel a etických norem. Slušný člověk nepáchá neslušné věci a nesmí s těmi neslušnými jen a jen prohrávat. A ze všeho nejhorší je, pokud ti neslušní a všehoschopní vládnou těm slušným a schopným. Jak kdysi napsal v jenom aforismu Jiří Žáček – slušní lidé spojte se, ti neslušní se proti Vám spolčili již dávno. A je úplně jedno, zda je máme za šibaly, šíbry, kmotry, velrybáře, rychlodoktory, technology moci či pouhé distributory těch „správných“ peněz na „správné“ adresy. Blogy autora, 17. 12. 2010

110

ROK 2011

Články autora

1. Finita la commedia? Po půlroční nečinnosti se začínají rýsovat první obrysy toho, jakým způsobem bude asi naše vláda vládnout. Není snadné se v té spleti stranických a osobních výkřiků zorientovat. Uvnitř koalice probíhá permanentní přetahovaná, které nerozumí nejen veřejnost, ale zdá se, že ani aktéři samotní. Více než kdy jindy je zřejmé, že mnohé vládní figury nejsou pro výkon své funkce vybaveny nejen odborně, ale i osobnostně. V zákulisí tohoto béčkového kabaretu se odehrávají jiné hry, jejichž smyslem je skutečné ovládnutí, tzv. ohlodávaní zbytků kořisti. Pan Kalousek už pro nás možná chystá další složenky. Tentokrát nebudou fiktivní, ale v přeneseném slova smyslu skutečné. Výpadky v důchodovém systému odstartují zdražení jídla, léků, bydlení, energií a vlastně všech služeb. Úsporný vládní režim dopadne s největší vahou na kuchařky ve školních jídelnách, hasiče, zdravotní sestry apod. a také na nemohoucí a potřebné spoluobčany. Méně už například na šéfa Správy železniční a dopravní cesty P. Habarta, který byl před časem významným členem organizačního výboru MS v lyžování v Liberci, a dnes má prý plat cca 260 – 280 tisíc Kč. měsíčně. Není nezajímavé, že si jej vybral do jedné z klíčových pozic statečný bojovník proti korupci pan Bárta. Ale mohli bychom se zmínit i o šéfovi ČEZu Romanovi, jehož odměny jsou ještě řádově vyšší a mnoha dalších supermanažerech, placených z veřejných zdrojů. Stále platí, že náš stát je drahý, neefektivní a jeho správa je často neslušná a nespravedlivá. V minulých letech se občas někdo nesměle zmínil o tom, že některá rozhodnutí státních institucí možná ovlivňují zákulisní lobby a nebo dokonce organizovaný zločin. Dnes jsme se posunuli do vyššího stádia. Tyto skupiny už přímo řídí stát. Ta 114

Rok 2011

disharmonie našich vládců je dána pouze tím, že se ty vlivné party perou mezi sebou. Motiv je zřejmý. Bude se prodávat zbytek státního majetku. Alibi je jasné – došly nám peníze. Máme velký dluh. Nebude na mandatorní výdaje. Proč? Ne proto, že si ty kuchařky, hasiči, zdravotní sestry a další žili nad poměry! Nad poměry si žijí ti, kteří tento stát systematicky a dlouhodobě ždímají. Začalo to bezbřehou možností ovládnout rodící se velký byznys vybranou sortou investičních fondů v polovině devadesátých let. To vše v době vrcholícího bankovního socialismu. Zdroje z privatizace pak nekončily na rezervním důchodovém účtu, nýbrž na sanaci bank a v privátních kapsách zkušených eskamotérů. Za všechny jmenujme Borise Vostrého, jak jinak – kmenové eso bývalé StB. Za Zemanovy, či spíše Grossovy éry se prodalo kde co. A často za velmi výhodných podmínek pro kupujícího. Zmiňme Škodu Plzeň, dnes aktuální Severočeské doly, Transgas, všechny státní banky, Vítkovice, Novou huť Ostrava, OKD a jiné. Bylo to v době ekonomického růstu. Vrchol plýtvání však přišel s příchodem Špidly a pokračoval za Topolánka. Nesmyslné akvizice ČEZu, předražené dálnice, nákupy drahých letadel, všechny armádní zakázky v řádech desítek miliard, předražené zakázky ČD atd., ale i „velkorysé“ plýtvání na úrovni krajů a mnoha obcí. Zahraniční investoři umně vyčerpali investiční pobídky – příspěvky zaměstnanosti, pozemky téměř zdarma, daňové prázdniny a už se rozhlížejí po levnějších destinacích. Mezi tím se urodila nová vlna ovlivňovačů procesů správy veřejných zdrojů. Jsou to mágové v nakládaní s evropskými a státními dotacemi. Nejlépe se jim daří ve státních fondech, jejichž hospodaření je často téměř mimo kontrolu. Účet je děsivý. Pozitivní příklady jsou spíše dílem neohrožených jedinců, kteří se odmítli státi součástí mocenského byznysového mainstreamu. Z domácího průmyslu zbylo torzo. V zeměděl115

Články autora

ské produkci jsme závislí do značné míry na dovozech. Klesá úroveň vzdělávání, ve vleklé krizi je naše zdravotnictví atd. O to více máme supermarketů, heren a kasin, nevěstinců, některých podivných privátních škol, solárních panelů, polí řepky olejky, nesmyslných větrníků atd. Pokud na výše uvedené skutečnosti někdo poukazoval, pak byl zařazen na „black list“ a označen za nepřítele či blázna. Dnes sledujeme nekonečný seriál různých kauz a afér, které se však skoro vždy rozplynou do ztracena. Kdo by je taky vyšetřoval? Naši mocní dokázali téměř zparalyzovat orgány činné v trestním řízení, včetně soudů a nebo je zařadili do těch správných struktur. Vládci nad naši krajinou ovládají dokonale disciplínu tzv. vyšumění. Občas se vypustí nějaká kouřová clona a jede se dál. Sem tam se někdo jako obětuje, aby se lid tzv. nasytil. Dvanáct tisíc daňových subjektů daní v daňových rájích. Vesměs to jsou akciové společnosti s neznámou vlastnickou strukturou. Často úspěšní uchazeči o veřejné zakázky. Klientelistické sítě mají všude své kmotry a šibaly. K dispozici mají své detektivní kanceláře, právní full servis a často i pečlivé mediální krytí. Pokud náš stát budou i v budoucnu reprezentovat lidé jako Gross či Řebíček a jim podobní následovníci, pak se obávám, že nám není pomoci. Bez důkladného auditu uplynulého dvacetiletí nemá vůbec smysl přemýšlet o nápravě. Zvláště když nás žháři přesvědčují o tom, že oni budou těmi nejlepšími hasiči. Prodají ještě Lesy ČR, Českou poštu, Letiště Praha, další část ČEZu, ČD Cargo atd. Vystřihnou si ekologickou super zakázku, pár dalších fajnovostí a finito la commedia. Po 20-ti letech už neobstojí argument o naší posttotalitní nezralosti. A nelze vše odůvodňovat globální ekonomickou krizí a ani přebujelou evropskou byrokracií. Konečným vý116

Rok 2011

sledkem pak může být masivní emigrace elit a další destrukce institucí státu. A nijak to nesouvisí s poněkud neučesanou akcí lékařských odborů, kterou diskredituje účast pana Hrabovského. Přesto tato akce otevřela řadu druhotných témat. A to nejen o racionalizaci naší nemocniční sítě a nedostatku lůžek pro doléčovací péčí či léčby dlouhodobě nemocných, ale i o finančních tocích ve zdravotnictví, rolí pojišťoven a lobby farmaceutických firem. Nabízí se i zcela klíčová úvaha o prioritách a proporcích správy země. Je správné, aby primář s 30-ti letou praxí v oboru měl nižší plat než např. začínající soudce a 5x nižší plat než manažer státního podniku? Potřebujeme jasnou a srozumitelnou vizi a stručný scénář k jejímu naplňování. Chce-li stát, aby se uskromnili občané, pak se musí umět uskromnit sám. A musí o tom veřejnost věrohodně přesvědčit. To není o jednom procentu té či oné daňové sazby. Zásadní obrat přinesou pouze zásadní systémové změny. Nevěřím tomu, že jsou toho ti dnešní „Naši furianti“ schopni a hlavně často i ochotni. To je ta rozhodující potíž. A navíc – větší zmatek a mediální balast vyhovuje zákulisním režisérům, kteří ovládají důležité procesy při správě země a jejich finančních tocích. Jejich parta „Dolce Vita“ zatím pluje vesele dál. Právo a pořádek? Kdepak, ani náhodou, …! Pokud nenastane proměna jednání a myšlení těch nahoře i těch dole, pokud nebude zcela jasné co se smí a co nesmí, pokud po vině nebude následovat adekvátní trest, pokud nebude zřejmé co je mravné a co nemravné, pak se nestane vůbec nic. A na dnešní tragikomedii budeme nevěřícně zírat asi ještě dost dlouho. Zůstaneme nesrozumitelnou zemí promarněných příležitostí, anebo ne? Blogy autora, 8. 1. 2011

117

Články autora

2. Povinný optimismus a svoboda V záplavě textů, které najdete každý den na internetových blozích a navazujících diskusích, lze nalézt i ty, které nabádají k optimismu a pozitivnímu vnímaní naší dnešní reality. Odtud je už jen krůček k povinnému optimismu. Kritici jsou touto optikou pak vnímáni jako závistiví neúspěšní solitéři. Je víc než správné převzít odpovědnost za svůj osud. Je jistě správné si pěstovat svůj kvalitní mikrosvět. Pokud nám však emeritní šéf nadnárodního a posléze státního monopolu sděluje, že sice není vše ideální, ale nikdy se nám nežilo lépe a tudíž je vhodné se věnovat pouze svým starostem a nekritizovat poměry, pak je to jen důkaz toho, že se naše společnost zase dělí na ty, kteří se zařadili a na ty, kteří se nechtějí a nemohou smířit se stávajícími poměry. A to bez ohledu na to, jak jsou úspěšní ve svém osobním a profesním životě. Pokud nežijeme v nějaké izolaci či osobní emigraci, pak nemůžeme nevnímat své okolí, stav společnosti a správu země, v niž žijeme. A vůbec to nemusí znamenat, že jsme závistiví pesimisté čí dokonce zhrzenci a ztroskotanci. Znám mnoho slušných, poctivých a schopných lidí, kteří se dokázali prosadit v těžké konkurenci. Ale i jim často přinejmenším komplikují život ti méně slušní a ti všehoschopní. Řada těch veleúspěšných jsou spolurežiséry či alespoň pasažéry společného klientelistického vláčku. O úspěchu či neúspěchu často nerozhoduje schopnost a kvalita, nýbrž konexe a korupce. Máme potenciál na to být Norskem, ale jsme spíše Senegalem. A to díky všudypřítomné korupci, která rozleptává tento stát. Nelze nevidět a neslyšet ředitele motolské nemocnice. Nelze nevidět deformované priority a proporce při správě země. Nelze nevidět a neslyšet všechny ty Bartáky, Drobily, Vondry a jejich spoluhráče i objednavatele zakázek. Žijeme 118

119

Články autora

v demokracii bez pozitivních vzorů. Žijeme v selektivní demokracii, v niž se dají za peníze koupit státní úředníci, soudci, policisté, volební hlasy, poslanci a dokonce i zákony. Žijeme ve svobodě bez pravidel. Otevřenou a férovou soutěž nahrazují režírované úniky veřejných zdrojů a účelové konstrukce státních institucí a jejich obchodních partnerů. Tématem těchto dnů jsou také 2 mld. Kč pro lékaře. 2 mld. Kč je výše jedné provize za větší armádní zakázku. 2 mld. Kč je jeden opční motivační program pro managament a statutární orgány jednoho státního monopolu, 2 mld. Kč je výše nákladů parlamentních stran na poslední volby. Přesto je nechtěným produktem nátlakové akce lékařů i další atomizování společnosti. A to je voda na mlýn vládcům. Přesně podle hesla rozděl a panuj. Proto jim v jejich zvrácené logice vyhovuje stavět proti sobě mladší a starší generaci, zaměstnance a zaměstnavatele, lékaře a pacienty, město a venkov atd. Kritici pak dostávají ideologické nálepky kryptokomunistů, sociálních projektantů a ve finále se vytáhne strašák návratu poměrů před listopad 1989. Je to již omšelé, ale pro některé „ohrožené druhy“ stále živé téma. Hlavním rysem naší společnosti je to, že se u nás peníze ztrácejí, a to jak při pohybu směrem nahoru, ale ještě více směrem dolů. Nejprve dochází k úniku špatně nastaveným daňovým systémem a neschopností státu vybrat daně. Velcí hráči daní v daňových rájích, někteří další optimalizuji často i na hranici legálnosti a pak jsou i tzv. černí pasažéři, kteří dokonale ovládají všechny „bonusy svých práv“ a povinnostem se úspěšně vyhýbají. Tyto ztráty by asi náš polorozkradený stát asi ustál, pokud by nedocházelo k masivním ztrátám směrem dolů. Tedy při redistribuci zdrojů. A nejvíce k tomu dochází u veřejných zakázek, které často ovládají akciové společnosti s anonymními vlastníky. Znovu opakuji, že jsme jediná ci120

Rok 2011

vilizovaná země, která nemá pro tento typ akciovek žádná omezení! Připočtěte si k tomu hospodaření státních podniků a institucí, absentující zákon o státní službě a mnohé další deformace systému, který produkuje různé excesy. V rozporu s kazateli oficiálního optimismu se domnívám, že stav naší země je alarmující. Nikdo nikomu nedůvěřuje a nikdo za nic nenese odpovědnost. Žháři prý chtějí hasit vlastní požáry. Říkají tomu reformy s velkým R. A zatím škrtají výdaje, aniž by zvyšovali příjmy. Škrtneme příspěvky nemohoucím a potřebným a zvýšíme spotřební daně. To je reforma? Už to není o drobných korekcích, neboť změnu může přinést pouze zcela zásadní obrat a výměna současné garnitury. To není výzva k anarchii. To je volání SOS. Psal jsem o tom nedávno. Slušní a schopní se musí spojit proti neslušným a všehoschopným. Jinak nás metastázující korupce zahubí. Občané musí na demokracii participovat. Nemohou být pouhou manipulativní masou, která čas od času někomu nasype volební hlasy. Je nejvyšší čas k otevřené diskusi, jako formě občanskému vzdoru. Chceme stát, v němž se likviduje střední třída, a profitují z toho novodobí polostátní oligarchové? Pokud chceme stát, který bude důsledně uplatňovat právo a pořádek a nebude tolerovat drancování veřejných zdrojů, pak nezbývá než hlasitě projevit svůj názor. To není o levičácích a pravičácích. Slušný levičák a slušný pravičák se jistě shodnou na tom, že chtějí žít v zemi se slušnou, spravedlivou, efektivní a funkční správou země. Teprve pak se bavme o detailech daňových sazeb apod. Jediné čeho se vládnoucí elita obává je veřejné mínění. I proto tak dehonestuje občanskou společnosti a její aktivity. Politika nemůže být pouhou televizní show a tvrdým byznysem při ohlodávání zbytků kořisti. A záleží to i na nás. Svoboda je i odpovědnost. Blogy autora, 3. 2. 2011 121

122

Rok 2011

3. Transplantovat lidem zdravý rozum je těžší Čtenář Eduard Seibert mi napsal podnětnou reakci na mé texty. Zmiňuje se o první republice. Proč prosperovala Československá republika záhy po první světové válce? Tehdejší ministr financí Alois Rašín prosadil zákon o nostrifikaci firem. Každá firma podnikající v ČSR zde musela mít i sídlo a daňovou povinnost. Další z věcí, která by snadno a rychle alespoň přibrzdila masivní ztráty veřejných zdrojů, by bylo zrušení naprosto anonymních akcií. Česko by tak ztratilo punc eldoráda a pračky. Připočtěme k tomu zákon o státní službě a zákon o majetkových přiznáních. Přidal bych ještě důkladný audit uplynulého dvacetiletí. Zabýval by se konkrétními příklady největších privatizačních kauz. Obsahoval by i další způsoby prodejů státního majetku, velké veřejné zakázky a také působení firem s majoritní účastí státu. V zadluženém Řecku podobný audit sloužil jako podklad i k dodatečnému zdanění těch, kteří se pohybovali na hraně či za hranou zákona. Reformy nemohou být pouze o škrtání výdajů. Důležitější jsou systémové nástroje ke zvyšování příjmů, zamezení plýtvání veřejných zdrojů a také minimalizování daňových úniků. Není třeba hledat další českou cestu. Stačí se nechat inspirovat legislativou vyspělých zemí. Základní otázka tedy zní – jaký chceme stát? Na jakých principech a prioritách má stát? Pokud bude správa země postavena na pragmatismu klientelistických skupin a populismu amatérů, pak budeme s láskou vzpomínat na to, že lépe už bylo. Zároveň ovšem platí, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Nejslavnější kardiolog Christian Barnard kdysi prohlásil: „Uznávám, že transplantovat lidem zdravý rozum je těžší“. Blogy autora, 14. 2. 2011 123

Články autora

4. Volební kampaň made in Czech  Dejte nám Vaše peníze, uděláme z nich naše  Díky za Vaše investiční kupony, udělali jsme z nich naše Vostrý konta  Nakoupili jsme Vám letadla, padáky, pandury a dinga  Stavíme tunely, dálnice, ozvučíme kongresy a nakoupíme léky  To vše kvůli Vám, pro Vás, za Vaše peníze, …  Dejte nám Vaše peníze, uděláme z nich naše  Pomáháme a chráníme, exekuujeme, ctíme pořádek a právo  Dodáme šťávu, teplo, vodu, opravíme co je potřeba  Postaráme se o Vaše zdraví, bezpečnost a důchody  Dejte nám Vaše peníze, uděláme z nich naše  Prodali jsme doly, hutě, banky  A zrušili sklárny, cukrovary a vše co brání konkurenci  Dáme Vám vzdělání, kulturu a sport a ještě mnohem více  Tak buďte taky in, cool a happy, zaleťte si na Bahamy a do Toskánska  Udělejte něco pro charitu v našich hernách a kasinech  Naplňte nákupní vozíky a užívejte života  Dejte nám Vaše peníze, uděláme z nich naše  Odpovědně hospodaříme, bojujeme s korupcí  To vše pro Vás a Vaše děti  Úročíme Vaše tužby, přání i životy, splníme každý Váš sen  Čest práci! Ať žije volný, ale opravdu, opravdu volný trh!  Dejte nám Vaše peníze, uděláme z nich naše  Co chcete ještě více?  Pobavíme Vás, třeba se i popereme, budete-li chtít  Nabízíme staré lži v novém balení a pro náročné nové lži ve starém balení  To všechno upřímně, poctivě a opravdově 124

Rok 2011

 Vymeteme dinosaury, černý pasažéry a spáče  Dejte nám Vaše peníze, uděláme z nich naše Blogy autora, 17. 2. 2011

5. ČEZká parta „Dolce vita“ Každá vyspělá společnost by měla mít své přirozené elity. Bývají to respektované autority, které požívají u veřejnosti všeobecné úcty. V dnešním mediálně marketingovém světě je spíše nahrazují „celebrity“ z bulváru. Nemocnou pak bývá ta společnost, která nemá anebo spíše nedává prostor osobnostem, které by měly býti pozitivními vzory. A mohou to být vážení představitelé intelektuální obce, ale i občanských iniciativ, úspěšní zástupci všech možných povolání a profesí. Důležité je to především proto, neboť lidé těchto kvalit bývají těmi, kteří do společnosti přinášejí tolik potřebné hodnoty a také hodnotová měřítka. Hodnotová krize může napáchat mnohem větší škody, než sebevětší hospodářský pokles. A to je bohužel naše dnešní realita. Klíčové pozice v zemi ovládla prazvláštní smetánka, kterou nazývám ČEZkou partou „Dolce vita“. Jsou to ti, kteří ovládli státní a polostátní firmy, veřejné (či spíše neveřejné) státní a obecní zakázky, a především provize z nich plynoucí. Součástí party jsou i důležité exekutivní figury na různé úrovni, straničtí bafuňáři a někteří poslanci různých zastupitelských sborů. S jídlem roste chuť. Nejprve jenom využívali různých příležitosti, ale postupně si stát zcela přivlastnili. Obvykle se případné překážky odstraňují jednoduše – je to jenom otázka ceny. Zdroje jsou nekonečné. Ceny přeci určuje parta „Dolce vita“. Když ovládáte výrobu a prodej tramvají, vlaků, elektřiny, tepla a dalších klíčových komodit, pak snadno uvěříte tomu, že řídíte vesmír. Zvláště, když je váš měsíční příjem 125

Články autora

sto násobkem průměrné mzdy a ročně to je ještě mnohem více, neboť umíte kouzlit s akciemi podle potřeby. Pokud by chlapci utráceli své těžce vydělané peníze, pak ať … Ale to není tento případ. To jejich perpetum mobile pohánějí veřejné zdroje. Zima je dlouhá a nuda k ukousání. Nezbývá, než si na pár dnů zaletět do tepla, a s klukama z party si trochu užít. Co třeba golf v Dubaji? Fajn, skvělý nápad. Alespoň probereme pár kšeftů. Jo, a taky vezmeme nějaký „kulichy“. Je třeba jim připomenout, kdo jim nasypal na ty jejich pitomé volební kampaně. Proslýchá se, že u nejmenovaných čtyř partají to byla suma v řádu stovek milionů Kč. Zřejmě dobrá investice. Stali jsme se téměř nesrozumitelnou zemí, s doslova neomezenými možnostmi, připomínajícími spíše modely zemí z dálného východu. Dokladem toho budiž i stále častěji se objevující spekulace v politických kruzích o tom, že se Mirek Topolánek chystá stát posilou TOP 09. Byl by to další doklad tristního půdorysu české politické krajiny. Ale kdo ví? Pouto obou Mirků je víc než silné. Pokud se někdo naivně domníval, že se všechny nepravosti odstraní našim vstupem do EU, pak asi nevěřícně kroutí hlavou. Ostatně, ani náš vstup do NATO nezvýšil morálku těch, kteří v posledních letech organizovali nákupy a prodeje v armádě. Dnešní podoba naší země je naší domácí vizitkou a nehledejme pro její obhajobu alibi mimo nás. Čím více chaosu, selektivního práva a mediální bubliny, tím více profitu pro ČEZkou partu „Dolce vita“. Á propos, blíží se darda století – dostavba Temelína. Všude na světě platí to, že ti nahoře si dovolí jen to, co jim dovolí ti dole. Blogy autora, 25. 2. 2011

126

Rok 2011

6. Politika jako boj bez pravidel Politika již zase nepožívá u veřejnosti příliš valné pověsti. Bývá často považována za drsnou, špinavou a nemravnou. Vždy se v ní používaly také různé metody a způsoby, v nichž se utkával pragmatismus a ještě větší pragmatismus. Přesně v duchu rčení o tom, že účel světí prostředky. Bylo tomu tak za Richelieua i Machiavelliho. Je možné to nalézt i v našich reáliích nedávné minulosti – např. v knížce Ladislava Mňačka „Jak chutná moc“, anebo v brilantním filmu Jana Procházky a Karla Kachyni „Ucho“. Našli bychom jistě mnoho dalších příkladů a paralel. Často tak nehodnotíme skutečnou realitu, nýbrž její obrazy, které jsou uměle vytvářeny. A hodí se k tomu různé mantry, třeba ta o rozpočtové odpovědnosti či boje s korupcí. Přidá-li se k tomu potřebná porce marketingového eskamotérství a mediálních manipulací, pak je výsledek zaručen. Je to investice s jistotou návratností. Novodobí „hrdinové“ a vládcové si vytvoří silný brand a ostatní se jich začnou bát. O to přeci jde. Strach má větší váhu než vděčnost. Důležité je vědět na jiné víc, než oni vědí na mně. Oslovil jsem asi třicet lidí, kteří žijí mimo politické prostředí, ale sledují jej. Položil jsem jim dotaz – koho považujete za nejmocnější dva muže v dnešní vládě? Výsledek byl zcela jednoznačný. Jsou to dva skuteční vůdcové menších a nových stran současné vládní koalice. Tedy ne jejich plakátoví předskokané, kteří jsou formálními předsedy svých partají. Oba chápou politiku jako prostředek k sebeprezentaci a jako permanentní boj o moc. Vize, názory a postoje korigují, více či méně, podle aktuální poptávky. Oba umí myslet byznysově. A pak mají ještě něco. Jeden má svůj analytický útvar a druhý 127

Články autora

má, či dnes vlastně jako nemá, svou soukromou hlídací agenturu. Nahlížet do bankovních účtů, daňových přiznání, mailové korespondence, občas někoho špehovat či prosfištět mobily se stalo v dnešním světě vlastně rutinou. Míchají se příklady legální, pololegální i ilegální. Bez rozsudku soudů, a dokonce bez šetření policie, se ocejchují političtí oponenti a konkurenti a jede se dál. Sémě strachu a vzájemného podezřívání bylo zaseto. Média pak roztáčejí celý vějíř kauz, v nichž se pak již nikdo nevyzná. Selektivní výklad práva dostává v naší polodemokracii nový rozměr. To vše je v národě se silnou udavačskou tradicí tak nějak tolerováno. Politika je přeci tvrdý boj a vyhrává ten nejotrlejší se silným žaludkem. A moc si nevyskakuj! Příště si posvítíme na tebe a ještě tě nazveme komunistickým kverulantem. Stačí malá diskreditační kampaň a končíš! Na každém šprochu se najde pravdy trochu. Kdo nejde s námi, ten jde proti nám. Aneb – zpravodajci a slídilové všech režimů spojte se! Czeslaw Niemen kdysi nádherně zpíval o tom, jak divný je tento svět. A platí to stále, ba co víc, obávám se, že dnes ještě naléhavěji. Globální, přetechnizovaný, přeinformovaný a překomunikovaný on-line svět všechny procesy urychluje a zahlcuje zároveň. Prostor svobody je menší a menší, výklad práva svévolnější a svévolnější. Obrana je téměř nemožná. Těch psů, kteří vrtí ocasem, jsou už celé smečky. Blogy autora, 28. 2. 2011

7. Držíte už v ruce klíče? Také se Vám zdá, že míra frustrace u velké části veřejnosti připomíná papiňák před výbuchem? Kritika, negativismus, pesimismus a obavy z budoucnosti bohužel nejsou neopod128

Rok 2011

statněné. Mnohé zárodky hluboké krize jsme si v minulosti nepřipouštěli a živili jsme svou víru v lepší budoucnost. A nyní dochází ke střetu s realitou. Dramatickým způsobem se rozevírají nůžky mezi vítězi naši tzv. revoluce a těmi ostatními. Kdo jsou to ti skuteční vítězové? Jsou to ti, kteří ovládli privatizaci, státní a veřejné zakázky, státní a polostátní firmy a instituce státu. Velmi často se rekrutují z bývalých předlistopadových kádrů, kteří si postupně vychovali své zdatné nástupce a někdy i své „bíle koně“. Vzpomínáte na jedno z prvních hesel o návratu do Evropy? A výsledek? Srovnali jsme se s vyspělou Evropou v cenách. A nejen to. Za levnějšími nákupy jezdíme do Německa. S tím rozdílem, že průměrný příjem je v Německu násobkem české průměrné mzdy. Přijali jsme kapitalismus, ale tak nějak po česku. Za naleštěnou ideologickou fasádou se odehrává klasická domácí bramboračka. Z minulého režimu se přenesly modely chování a jednání i do dnešní správy země. Kdo nekrade, ten okrádá rodinu. Já na bráchu a brácha na mě apod. Masarykovské nebát se a nekrást si někteří vyložili na nebát se krást. Vše to došlo tak daleko, že jsme se stali korupční velmocí. V této disciplíně jsme tu vyspělou Evropu předběhli. Bývalí veksláci a dobře orientovaní soudruzi byli včas na pravém místě. Stali se z nich „ortodoxní pravičáci“. Úcta k právu a pořádku, k tradičním hodnotám, … ale jděte s tím někam. Žít a užít – to je heslo dne. Docházejí zdroje? No a co. Zvedneme daně a pěšáci z podhradí zase přisypou. Nemáme na důchody? Tak to zaplatí lidi sami. Způsob vládnutí připomíná model pokus – omyl. Zaklínadlem je elastický výraz reforma. To dobře zní a hlavně děláme to přeci pro lidi. Sakra práce! Přidá se k tomu klišé o rozpočtové odpovědnosti a boje s dinosaury, kmotry a velrybáři. Do médií se pustí pár bublin o prezidentských knihovnách, panu Bátorovi apod. a hlavně klid na práci. 129

Články autora

Hřiště se vykolíkuje přesněji podle stranických triček, aby tak penězovody mířily také do těch správných stranických pokladen. Náklady na provoz státu nijak neklesají. Často je tomu spíše naopak. A není to jen v tiskovém odboru populárního Josefa Dobeše. Velmi nákladné hospodaření státu připomíná cedník, kterým odtékají zdroje v míře, která sráží tuto zemi do kolen. V podhradí zatím bují exekutorské žně. Mnoho lidí se i kvůli existenčním obavám znovu uchyluje do vnitřní emigrace ve svých mikrosvětech. Ve volbách nevolí anebo volí menší zlo. Vždy se pak ukáže, že zlo je zlo. To menší pak doroste až do obludných rozměrů. Namítnete právem. No jo, to všichni víme, tak nás tím neotravuj. Vědět ovšem nestačí. Blížíme se k bodu zlomu a nezbývá než vyslovit svůj názor a navrhnout zásadní změny. Neměly by firmy podnikající na území ČR mít zde i sídlo a daňovou povinnost? Neměl by mít stát vliv nad strategickými komoditami – voda, teplo, energie? Neměli by mít úřednici i hmotnou odpovědnost za případná chybná rozhodnutí? Neměli bychom zrušit tzv. anonymní akciovky? Neměli bychom udělat audit uplynulého dvacetiletí – privatizace, hospodaření státních a polostátních firem, velké veřejné zakázky atd.? Neměli bychom přejít opět na rozumné progresivní zdanění? Potřebujeme drahý Senát a drahé krajské uspořádání? Neměli bychom používat institut majetkových přiznání? Neměli by exekutoři podléhat přísnější kontrole? Neměli bychom přijmout zákon o státní službě? Neměli bychom zvážit současný vládní návrh tzv. důchodové reformy? Nestačilo by zvýhodnit současné penzijní připojištění a ponechat průběžné financování ze sociálního pojištění? Neměli bychom se ptát na to, proč nemáme rezervní důchodový fond? Neměli bychom se ptát, kde skončily peníze, které Topolánkova vláda vyvedla z důchodového účtu? Neměli bychom se ptát, kde 130

Rok 2011

skončily výnosy z mnoha prodejů státního majetku a z dividend státních firem? Neměli bychom se ptát na výši odměn manažerů státních a polostátních podniků? Neměli bychom omezit svévolnou cenovou politiku obchodních řetězců? Neměli bychom snížit bankovní poplatky, alespoň na evropský průměr v relaci s průměrnými platy? Neměli bychom spíše posilovat domácí výrobu a domácí spotřebu? Nezadusí je plánované zvýšení DPH? Neměli bychom zrušit poplatky ve zdravotnictví a spíše lépe regulovat ceny léků, nákupy zdravotnických zařízení a hospodaření zdravotních pojišťoven? Neměl by každý pojištěnec dostávat zdarma pravidelně svůj osobní výpis z účtu? Neměli bychom zásadním způsobem omezit hazard a lépe jej danit? Nepoužívají naši vládní experti často záměrně špatné premisy? Neměli bychom už konečně definovat základní priority a proporce a řídit se jimi? Je to vymahatelnost a předvídatelnost práva? Je to slušná, solidární, efektivní a funkční správa země? Pokud ano, pak nezbývá než začít konat, a ne jen přihlížet nebo kverulovat v internetových diskusích. Nelze si nechat „kálet na hlavu“. To české „ono to nějak dopadne“ nebývá tím nejlepším životním postojem. Pasivita může být i forma spoluviny. Psát o dílčích každodenních excesech současné party Dolce vita skoro nemá smysl. Jim je totiž už úplně jedno, co si o nich myslíme. Pro ně je důležitý každý další den navíc u koryta. A platí to v různé míře pro všechny současné parlamentní strany. Jen se ukřičte, upište, uprotestujte, … Hlavně, že karavana táhne dále. O víkendu v Dubaji na golfu. Obětmi těchto praktik jsou bohužel i ti slušní a schopní podnikatelé a zaměstnavatelé, kteří bývají pak házeni do společného pytle. Je to nejen nespravedlivé, nesprávné, ale hlavně i velmi nebezpečné! Blogy autora, 3. 3. 2011 131

Články autora

8. Co změnit nelze, o tom už nedumej Titulek dnešního textu jsem si vypůjčil ze hry Macbeth od Williama Shakespeara. Přemýšlet totiž o proměnách dnešních mocných i nemocných vládců to opravdu nemá smysl. Pozorujíc hlavní postavy současné neuvěřitelné vládní sebedestrukce, mne zaujal ještě jeden citát z téže hry: „… jeho důstojnost se na něm klátí, jak na trpaslíkovi velký plášť, jež ukrad obru“. Už před mnoha měsíci jsem napsal, že některé jakoby nové byznysově-marketingové politické projekty jsou karikaturou politiky. Na scénu vstoupili záhadní donátoři, špiclové, celebrity z bulváru a mladé dívky. Pokud ovšem další kolo aféry ABL a spol. bude impulsem k zásadní katarzi naši politické scény, pak to nakonec může mít i ozdravný účinek. Výkon politických funkcí u nás již dlouho v mnoha případech nemá s politikou nic společného. O službě veřejnosti nemůže být ani řeči. Drancování veřejných zdrojů u nás určitě nespustil ani Bárta a ani John, byť jsou oba součástí velmi odpudivých modelů tzv. „správy země“. Bártovou inspirací se pravděpodobně stali pánové Hrdlička a Janoušek (prý skuteční vlastníci firmy Navatyp), kteří stáli u zrodu nových Véčkařů. Na dnešní mizérii jsme si zadělávali velmi dlouho. Naše legislativa je vůči daňovým únikům i různým černotám při správě veřejných financí velmi benevolentní. Média často kloužou po povrchu závažných témat, nedotahují kauzy a občas se stávají součástí zákulisních manipulací. Orgány činné v trestním řízení jsou opakovaně destabilizovány a podléhají politickým objednávkám. Výklad a uplatňování práva mají u nás nezvykle elastickou podobu. Není pravda, že je to všude na světě stejné. Prohřešky našich politiků jsou ve fungujících civilizovaných zemích naprosto nepřijatelné. Je nejvyšší čas si pravdivě popsat skutečnou realitu. Nejde přeci o žádné úchvatné reformy. 132

Rok 2011

Ty nemohou být jen o škrtání výdajů, ale především o hledání zdrojů. To by ovšem museli naši „reformátoři“ začít sami u sebe, a u těch, kteří jim přispívají na jejich kampaně a zavazují si je k loajalitě. Této zemi už dávno vládnou klientelistické sítě. Varoval jsem před tímto vývojem veřejně již v polovině devadesátých let. Tehdy jsem pochopil, že českou cestu privatizace ovládli Potáč, Popovič, Lorenc, Tkáč st., Toman, Vostrý, Junek, Čalfa a další ne nevýznamné opory minulého režimu. K nim se přidali mladší kádři z bývalých podniků zahraničního obchodu, soudruzi, kteří měli příslušnost StB jako součást své kariérní výbavy. Tento model převzetí ekonomické moci pak zplodil i mladé nástupce. Nejzářivějším příkladem budiž šéf ČEZ Martin Roman. Zrodili se noví miliardáři, kteří na rozdíl od Tomáše Bati nepostavili žádnou továrnu na zelené louce a nedobyli svět svou prací a umem. Oni prostě byli ve správnou chvíli na správném místě. Přičemž je za zády postrkávali jejich zkušení spoluhráči, lépe řečeno loutkáři. Na podobném modelu si pak vodili nastupující garnituru politiků. Petr Kellner získal Českou pojišťovnu, a za odměnu pak posadil Ivana Kočárníka do čela své dozorčí rady. Vladimír Dlouhý zase pomáhal Zdeňkovi Bakalovi. Tomáš Chrenek vsadil na Grosse, a pak na Langera a Topolánka. Andrej Babiš byl zadobře s Martinem Pecinou. Šéf ČEZ se mimo jiné postaral o oba syny pana prezidenta. A tak se pomalu a jistě skládala mozaika naší banánové republiky. Zakázky větších rozměrů v armádě dostával zbrojař Háva a jeho přátelé, atd. Hřiště bylo vykolíkováno. Hrály na něm všechny parlamentní strany. I ty, které se tváří jako opoziční, ale de facto tiše asistovaly a nenápadně profitovaly. Prominenti pak dostávali pozice v různých státních a polostátních firmách i parlamentní prebendy, včetně aktivního podílu na „porcování medvěda“. Vládní smluvní opozici pak doplnily velké koalice na úrovni krajů. Ve vládě 133

Články autora

ČSSD-KDU-ČSL–US si Tvrdík vystřihl angažmá v ČSA, v době, kdy se nakupovaly airbussy. Palas zase zblízka sledoval příběhy kolem Setuzy. Zgarba měl pod kontrolou Pozemkový fond atd. Zásadní porce moci se přesunula do krajů. Tam se začali prosazovat místní kmotři, velrybáři, kteří si ochočili své gubernátory a jejich družiny. Přetvořili tak své politické strany na zvláštní federace zájmových a vlivových skupin, které fungovaly a fungují jako trhově nekalé společnosti. Ve volbách se vždy secvičil oblíbený kus o hodné pravici a zlé levici, nebo naopak, to podle potřeby a taky nálady ve společnosti. Mezitím bobtnaly stranické i jiné kasy. Na scénu vstoupily další mladé posily – Dalík a jeho epigoni, z nichž nejznámějším je Drobilův Knetig. Své pozice si hlídali i univerzální kádři, kteří jsou schopni hrát v každém tričku. Vzpomeňme na úžasné smlouvy právníků Jansty, exministra Němce či advokáta Sokola. Došlo pak na parcelace pro zbrojařské, energetické, farmaceutické, dřevařské, agrární, uhelné, chemické a jiné lobby. Vzpomeňme např. na předražené dopravní stavby, nákupy pro ČD či investice v ČEZ. Vzpomenete si ještě na toskánský výlet s Romanem, Řebíčkem, Urbanem, Topolánkem, Janouškem, Dalíkem a lichtenštejnským Büchlem? Stali jsme se evropskou korupční velmocí. Pandemie korupce zasáhla všechny resorty a úrovně státních institucí. Je-li pravda, že Nečasovi dnes radí nejen Tluchoř, ale i Langer a Topolánek, pak zapomeňme na nějakou novou čistou ODS. Model ABL, v němž se sbírají informace, vydírají konkurenti a dochází k infiltraci do různých prostředí, není nový a dokonce není neznámý. Nyní nesledujeme střet dobra se zlem. Koukáme na trapnou reality show, v níž se utkávají malí, větší i největší padouši, lidé s pokřivenými charaktery i s deformacemi osobnosti. Tak dlouho jsme tolerovali excesy, až se staly normou. Ptejme se parlamentních stran na jejich 134

Rok 2011

financování. Ptejme se na to, zda dostávají také peníze ze státních a polostátních firem. Ptejme se na hospodaření ČEZ, ŠZDC, ŘSD, Lesů ČR … Ptejme se na neexistující majetková přiznání. Ptejme se na anonymní akciovky. Ptejme se na jedno konkrétní vyšetřování švýcarské prokuratury. Ptejme se na některé záhadně nevýhodné privatizace a velké veřejné zakázky. Ptejme se na některá záhadná konta v daňových rájích. To je podle mne mnohem podstatnější, než kabelky slečny Kočí. Naši eskamotéři ve vládních funkcích se pustili do nebezpečné hry, která už ochromila fungování institucí státu. Vědí to vůbec? Anebo je to záměr? Místo slabého Nečase tam šoupne ODS“ populárního“ Pospíšila (s plzeňským Jurečkou v zádech) a jede se dál? Obávám se však, že se režisérům tohoto kusu vymkl jejich scénář z kontroly. Je-li to tak, a vše tomu nasvědčuje, pak alespoň vymeťte šuplíky a začněte rychle s jarním úklidem. Jinak to udělá někdo za Vás. Ostatně, je to víc než pravděpodobné. I proto jsme iniciovali Výzvu NEO 2011 – www.neo2011.cz. Věříme na pud sebezáchovy našeho národa. Dnešní garnitura je nereformovatelná. Pokud nás o tom chtěla nezvratně přesvědčit, pak se jí to podařilo dokonale. V blížících se, téměř jistých předčasných volbách jí bude vystaven nemilosrdný účet. Asi jsme si museli sáhnout na to pomyslné dno bahna, abychom konečně pochopili, že takto to dál nejde. Blogy autora, 11. 4. 2011

9. Sen o maškarním bále Asi to taky znáte. Na chvíli si zdřímnete a probudí vás sen živý jako film. Obrazy jsou trochu rozmazané, ale příběh, který skládají je až děsivě realistický. Přesně toto mne nedávno 135

Články autora

potkalo. Zdálo se mi, že sedím v bijáku a koukám na strhující podívanou. Odehrávalo se to v daleké neznámé zemi. Na dvoře panovníka se schází smetánka na maškarním bále. Masky byly přepestré. K vidění byli šašci s rolničkami, piráti, břišní tanečnice i dominy. Zahlédnout šlo i lodního admirála, hráče golfu, špiona, cukráře, pumpaře, automobilového závodníka, zpěvačku dechovky, hrbatého žebráka, pytláka, převlíkače kabátů. To vše doprovázela výrazná hudba. Trochu to připomínalo Felliniho nejslavnější kusy. Dekadence mocných, zábava bez hranic, žít a užít. Kamera běhala z jedné masky na druhou. Nechyběl ani Fantomas, hloupý Honza, zlá ježibaba, děd vševěd, Mata Hari, i James Bond, ale taky Napoleon, brouk Pytlík, houpá blondýna. Jedním z vrcholů večera bylo vystoupení hradní rockové kapely pod názvem „Šťastné zítřky“. Mezi nadšenými tanečníky a posluchači byl i zuřivý reportér, komunistický lampasák, drogový dealer, advokát ve slušivém taláru, malý zelený mužík, šílený vědec, jednooký vojevůdce, kouzelník, pučista. K vidění bylo také mnoho zvířecích převleků – prasata, straky, lišky, veverky aj. Skoro kompletní farma zvířat. Rej nebral konce. Jídla a pití co hrdlo ráčí. I lokajové byli v dobových kostýmech. Poslední sekvencí toho mého snu byla scéna s panovníkem. Seděl na trůnu, mračil se a hladil si svůj čerstvě zastřižený knír. Masky za ním přicházely a nechaly si podepisovat poslední díl jeho sebraných spisů. Panovník měl krásné a velmi vzácné pero z daleké ciziny … Film měl takový úspěch, že ho dávali i ve všech kinech a dokonce na něj upozorňovaly i největší světové zpravodajské televizní stanice. Chvála Bohu, že to byl jenom sen. Anebo ne? Blogy autora, 14. 4. 2011 136

Rok 2011

10. Mantry, mýty, proklamace Pokud máte ještě sílu pozorovat produkci parlamentních stran, pak nemůžete nevidět, a neslyšet, slova o rozpočtové odpovědnosti, boje s korupcí, nutnosti reformovat, ochraně svobody a demokracie. Veteránům politického stranictví, a jejich novým či staronovým posilám se podařilo obsah těchto pojmů zcela vyprázdnit a znehodnotit. Zastavím se u populární korupce. Nejprve definice. Korupce – úplatkářství. Zneužití veřejných zdrojů či postavení pro vlastní obohacení. Korupce porušuje formální principy veřejné služby, zásady rovnosti občanů a transparentnosti politiky, podporuje zákulisní politiku, vytváří klientelistické sítě a kliky. Obchází zákony a transformuje politické strany do trhově nekalých podnikatelských subjektů. Vyvolává nedůvěru voličů v politický systém. Může posilovat vliv extremistických politických směrů. (Ottova všeobecná encyklopedie) Korupce totiž znevěrohodňuje i všechny další vzletné proklamace, které se mezitím proměnily v mantry, mýty a marketingové bubliny. U korupce v našem provedení nejde jenom o porušování norem, pravidel, mravních imperativů a zákonů. Za korupci lze považovat i zaměstnávání různých kamarádů a kamarádek za mimořádně výhodných podmínek na zbytečných postech v řadě nepotřebných institucí. V našem případě jde navíc i to, že se některé legislativní předlohy stávají přímo ne protikorupčními, nýbrž prokorupčními. Jsme jediná civilizovaná země, která umožňuje zcela volné fungování anonymních akciovek. Není náhodou, že nám schází zákon o státní službě. Není náhodou, že firmy, které u nás podnikají, u nás nemusí mít sídlo a daňovou povinnost. Není náhodou, že je u nás nedostatečný instrument majetkových přiznání. Není náhodou, že nejvýznamnější daňoví plátci daní mimo ČR. Tak dlouho jsme tolerovali excesy, až se staly normou. 137

Články autora

Potřebujeme předvídatelný a stabilní daňový, sociální i zdravotní systém. Potřebujeme důslednou vymahatelnost práva. Potřebujeme permanentní kontrolu veřejnosti. Jedině tak bychom mohli dospět ke slušné, solidární, funkční a efektivní správě země. Nevěřím, že je toho ta dnešní garnitura nejen schopna, ale co je horší, i ochotna. Mnohé sice proklamuje, ale koná de facto a často i de jure jinak. Nevěřím na obrácení Ferdyšů Pištorů. Jejich motivem číslo jedna je naplňování skupinových a osobních potřeb klientelistických sítí, které si zprivatizovali veřejnou správu. Parlamentní strany jsou pouhým nástrojem k realizaci jejich zájmů. Začíná to financováním kampaní, pokračuje golfem v Dubaji a končí drancováním veřejných zdrojů. Je čas na zásadní projev občanského vzdoru. Jinak se nás naše děti budou za čas ptát, jak je možné, že jsme to nechali dojít tak daleko. Zkuste si třeba kliknout na www.neo2011.cz Mladá fronta Dnes, 19. 4. 2011

11. Krize, krize, krize … Krize patří mezi velmi frekventovaná slova, čímž ztrácí částečně svůj skutečný obsah. Přidá-li se k tomu adjektivum vládní, pak máme zaručený novinový titulek, který čtenář už ani nevnímá. Respektive bere jej jako status quo s latentní potencí. Holé konstatování faktu. No a? Krizi definujeme také jako obrat, průlom, moment zřetelné nerovnováhy. V medicíně jde obvykle o rozhodující fázi nemoci – náhlý obrat zdravotního stavu k horšímu. V literatuře a dramatu je krize jedna ze základních složek, ve které dochází k vyvrcholení literárního či dramatického děje. Vedle vládní krizi máme i krizi hospodářskou, která zasáhla nejen celý svět, ale světe div se – i nás. Přestože nám náš známý mys138

Rok 2011

tifikátor ještě nedávno tvrdil pravý opak. A aby toho nebylo dost, k tomu jsme svědky i krize společenské. Poztrácené hodnoty, zpřetrhané sociální vazby, krize důvěry a odpovědnosti. Najednou se těch krizí nakumulovalo více, než by bylo zdrávo. Staré neplatí, současnému nevěříme a budoucího se obáváme. Jak z toho ven? Vládní krize je přeci zažehnána. Radek John se přesune z „kachlikárny“ do „strakovky“ a jede se dál. Hlavně rozpočtově odpovědně a protikorupčně. Co si z toho má jedinec vybrat? Pravda je ještě více relativní. Lépe už bylo. Zažíváme lesk i bídu demokracie ve všech odstínech. Ztráta iluzí je následována ztrátou naděje, a to je mnohem horší. Silní, odolní, zdraví, odpovědní jedinci mohou tvořit silnou, odolnou, zdravou a odpovědnou společnost. Obráceně to fungovat nebude. Receptem může být jedině návrat ke starému dobrému rozumu a k tradičním hodnotám. Člověk musí být imunní vůči všem atakům všech krizí. Jinak by mohl skončit jako hrdina filmu Volný pád, který svou osobní krizi řešil velmi svérázným způsobem. Nuže, naši milí a stateční vládcové, velmi naléhavě Vás žádám, abyste slovo krize používali velmi opatrně a vzácně. Neunavujte nás jeho častým výskytem vždy, když Vám nepadnou Vaše čísla v ruletě a nebo se jen špatně vyspíte. Češi vydrží hodně, ale jednou za čas … Blogy autora, 27. 4. 2011

12. Mediální fascinace Přelom dubna a května byl nebývale štědrý na úchvatné mediální příběhy. Jedna fascinace střídala druhou. Po královské svatbě z Londýna následovalo blahořečení Jana Pavla II. z Vatikánu a hned na to přišlo zabití Bin Ládina v Pákistánu. Ani naše veřejnoprávní média nezůstala stát stranou a chrlila 139

Články autora

jeden speciál za druhým. Ve stejné době se dozvídáme od jednoho europoslance za ODS, že ČR má důvod k optimismu, neboť patří mezi vyspělé tržní ekonomiky, má relativně nízkou míru zadlužení a nemusela v posledních letech sanovat banky. Mediální mega události globálního významu na moment upozadily naši realitu, což možná ospravedlňuje výše citované eufemistické hodnocení naší země. A to už vůbec nehodnotím skandál globálního rozsahu – jak hlava státu ukradla v přímém přenosu velmi vzácné pero na oficiální zahraniční návštěvě, a pak to vydávala za bezvýznamnou banalitu. Vždyť prý šlo jen o obyčejnou propisku. Můj přítel z Hamburku mi napsal: „V Německu by to znamenalo okamžitou rezignaci a určitě by to nebyl důvod pro švejkování“. Inu, jiná země, jiný mrav. Naše země se stala korupční velmocí. Začíná to tajným financováním politických stran a končí velmi štědrou podporou státu pro parlamentní politické strany. To vytváří základ zavedeného, nezdravého, ale systémového postupu. Pokračuje to akciemi na doručitele. My vlastně nevíme, komu co patří. Přidejme si k tomu žonglování s dotačními tituly, záhadné toky v různých státních fondech a hospodaření firem s účastí státu. To není planá kritika. Těchto témat si všímá mimo jiné každý informovaný zahraniční pozorovatel, potencionální investor a hodnotitel v jedné osobě. Nemůže nevidět benevolentní „pravidla“ u veřejných zakázek, včetně těch největších v armádě, energetice, infrastruktuře atd. To lepí na naše čela velmi nelichotivou vizitku. A jen tak mimoděk se dozvídáme, že někdo má pod palcem justici a někdo zase policii, a že nějaká parta má připravených 120 mil. Kč na novou partaj (bude to ODS „D“, přičemž „B“ je TOP 09 a VV jsou „C“ nebo se rodí ČSSD „C“, přičemž „B“ jsou „zemanovci?“). Nelze ani vyloučit řízený pád vlády v červnu a velmi rychlé předčasné volby. Stávající vládcové a jejich donátoři by využili svou me140

Rok 2011

diální a finanční převahu. Pak by možná přišla na řadu velká koalice. Alespoň by se nikdo na nic neptal. Nikdo by pak nerušil ty jejich kruhy (a nejde jen o parlament a vládu, ale i o regiony a velké radnice). Proč se zabývat různými privatizacemi, prodeji, akvizicemi, investicemi, zakázkami? A že by jich bylo! Miliarda sem, miliarda tam – na tom přeci nesejde. Nutné reformy se přenesou na daňové poplatníky a jede se dál. Občas to oživí nějaká rozverná mystifikace. Před více než 20 ti lety jsme si mnozí mysleli, že správa země bude zvyšovat svou manažerskou, intelektuální a mravní úroveň. Byli jsme naivní. I v tom, že jsme věřili, že srovnáme krok s vyspělou Evropou. To se podařilo jenom v cenách, ne v příjmech a už vůbec ne ve způsobu správy země a v míře tolerovaných neřádů. Nevěřím, že se dá tento model reformovat. Je třeba vytvořil nový a důkladně popsat dnešní míru devastace. Útěky do mediálních fascinací neřeší vůbec nic. Probuzení z kocoviny bývá bolestivé. Blogy autora, 4. 5. 2011

13. Skutečným nepřítelem vlády je vláda samotná Nejsem levičák, v odborech jsem nikdy nebyl, přesto bych odboráře nenazýval nenávistnou lůzou. Někteří vládní poslanci žijí ve svých zažitých schématech. Tady jsme my, a ti venku – to jsou ti oni. Nesnesitelná lehkost bytí. Pokud si odmyslíme lidový styl pana Zavadila a odborářské prapory, pak zůstane projev nesouhlasu a obav. Vláda se na pár dnů jakoby semkne, protože má své vnější nepřátele. Opozice? Vlivná média? Občanské iniciativy? Odbory? Zaměstnanci či zaměstnavatelé? Důchodci? Chyba lávky. Tím skutečným nepřítelem vlády je vláda samotná. Schází ji nejenom silná jednotící vize, ale dost často i elementární erudice. Neví divu, že mají daňoví 141

Články autora

poplatníci oprávněný pocit, že se jim nedostává adekvátní služby za jejich odvody. Místo profesionální správy země sledují nekonečné a velmi drahé šarády. Stavět se proti současné vládě a parlamentu je dnes vlastně přirozeným občanským postojem. A dokládají to nejen aktuální průzkumy veřejného mínění, ale i obecná nálada ve společnosti. Tentokrát to není jen to naše domácí kverulanství. Je jasné, že samotné naštvání není program. Nicméně většinová část společnosti cítí, že rozhodování politiků ve vládě a ve sněmovně přináší různé hrozby. Snižuje se životní úroveň mnoha skupin. Prohlubuje se společenská i politická krize. Je ohrožen sociální smír. Nedaří se zastavit rozvrat veřejných rozpočtů. Veřejnost je často neúplně a nepravdivě informována o dopadech některých rozhodnutí. Nepravdivě je nezřídka informována i odborná veřejnost o mezinárodních vztazích a doporučeních. Nedostatečně využíváme dotační financování projektů operačních programů EU. Stále dochází k politickému ovlivňování orgánů činných v trestním řízení. Snižuje se výběr daní, sociálního a zdravotního pojištění. Schází zdroje i na opravu a údržbu silnic. Dochází k nárůstu ceny energií. Snižuje se úroveň vzdělání. Díky útlumu učňovského školství schází na trhu práce kvalitní řemeslníci. Tělesně a zdravotně postižení jsou kráceni na svých právech. To vše, a mnohá další, nejsou ideologická témata. Je to jen o kvalitě správy země a o kvalitě života občanů, kteří si tuto správu platí. Utvořili jsme sice skelet demokratického modelu, ale to nestačí. Ten je bohužel účelově zneužívám. Jako bychom čekali na nějaký vnější impuls k nápravě. Možná jim bude šetření zahraničních orgánů v některých údajných korupčních kauzách. Kdo ví? Nadužívané slovo reforma se spíše používá jako blíže nespecifikovaná kouřová clona. Naše zadlužení se mezitím vyšplhalo na 1,5 bil. Kč (1 500 000 000 000,- Kč). Líbil se mi návrh ekonoma 142

Rok 2011

Aleše Michla, který navrhoval, že bychom měli mít skutečný a reálný obraz čerpání všech kapitol státního rozpočtu. Daňový poplatník by na internetu zjistil, jak který úřad konkrétně zachází s jeho penězi. U nás asi sci-fi, ale v jiných zemích tato průběžná on-line veřejná kontrola funguje. Kromě Malty jsme jedinou zemí, která se nepřipojila k Úmluvě v boji proti korupci úředníků zemí EU. Tato úmluva přesně specifikuje různé formy korupce, včetně tzv. pasivní korupce a zavazuje signatáře Úmluvy k vytvoření adekvátního právního prostředí. Připočteme-li si k tomu absenci zákona o státní službě, anonymní akciovky a nedokonalý zákon o veřejných zakázkách, pak není divu, že úžasný vládní boj s korupcí nepůsobí na veřejnost přesvědčivě a důvěryhodně. Není přeci možné například to, aby celá řada veřejných zakázek žila zcela mimo kontrolu v tzv. režimu obchodního tajemství, což je v mnoha jiných zemích zhola nemožné. Pokud by chtěla vláda a celý establishment zlepšit svou reputaci, pak by musela zásadně změnit svůj obraz. Je-li to ještě vůbec možné. Líbivý optimismus, který předvedl v televizním Hyde parku v pondělí (23. 5.) Tomáš Sedláček, není tou nejlepší cestou, jak nastartovat pozitivní energii a novou perspektivu. Míra různých faulů, pochybení, hrubiánství, a z toho pramenících ztrát, už je dávno za hranicí únosnosti. A to nás velmi odlišuje od vyspělých civilizovaných zemí. Naši mocní spoléhají na to, že jim projde vše, že to mají pod kontrolou a Češi hold hodně snesou. Jak dlouho? Už to nezakryjí ani šumná náměstí našich šumných měst v naší fasádní demokracii. Signifikantním vykřičníkem je víkendový exces zastupitele Prahy 7 za ODS Vavřince, který byl součástí dopravní nehody se smrtelnými následky. Schválně, co myslíte, že by ho čekalo ve stejné situaci třeba v USA? Blogy autora, 24. 5. 2011 143

Články autora

14. Česká polodemokracie Určitě neuškodí se občas podívat na Ústavní zákon č. 1/ 1993 Sb., tedy Ústavu České republiky. Článek 1 (1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. (2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Článek 2 (1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. (2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. (3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. (4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Článek 3 Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod. Článek 4 Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Tolik citace z úvodu a teď ještě slib poslance a senátora: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ A jaká je realita při naplňování litery i ducha Ústavy u našich zákonodárců, ale i představitelů výkonné a soudní 144

Rok 2011

moci? Je u nás skutečná dělba mocí? Nejde jen o formální projevy naší fasádní demokracie? Smyslem dělby moci by nemělo být pouhé vyvažování sil, ale i vzájemná kontrola a posilování spravedlnosti při správě země. A praxe? Parlamentní většina získává nejen zákonodárnou, ale i výkonnou moc. Lid jde stranou, a nejen lid, občas i vědomí a svědomí. Vítězí úzké stranické zájmy. I soudci a státní zástupci jsou vybíraní podle přízně politických stran. Kruh se uzavírá. Dochází k velké a často téměř nekontrolovatelné koncentraci moci. Roli korektivu a hlídacího psa by mohla hrát média. Proč tomu tak často není? Mimo jiné kvůli tomu, že sdělovací prostředky jsou také podnikatelské instituce. Orientace na zisk je nutí jít naproti poptávce. A někdy společně s marketingovými skupinami a společnostmi na výrobu průzkumů veřejného mínění vytvářejí umělou poptávku. Plní tím také různá komerční zadání. Finanční zdroje jsou téměř neomezené. Zpravidla se tak děje vždy v době volebních kampaní, ale pro pobavení publika, a odvedení pozornosti jiným směrem, i v období mezivolebním. O kvalitě či nekvalitě naší demokracie, správy země a naplňování Ústavy rozhodují de facto úzké zájmy mocenského kartelu. A bohužel občas dochází i ke komercionalizaci různých občanských aktivit, které mohou vědomě i nevědomě působit jako zástěrka či alibi divoké privatizace státní moci. Mocenská elita se snaží mít pod kontrolou i tuto sféru společnosti. To vše rovněž posiluje pocit zvyšující se sociální diferenciace a selektivního uplatňování práva. Politická kultura se dostává už mimo původní kategorie. Ve společnosti se hromadí pocit frustrace, velká očekávaní střídají v pravidelných intervalech ještě větší zklamání. Dostavují se pocity naštvání, rezignace, ale i existenční nejistoty. Síla současné politické garnitury je odvozena od míry ovládnutí státních dotací a dal145

Články autora

ších veřejných penězovodů a tolerované míry korupce. Zatím žijí v pocitu beztrestnosti. Švýcarské nebo severské pojetí demokracie jsou v našich končinách modely z jiné dimenze. Naše polo posttotalitní demokracie má spíše blíže k pojetí východoevropského chaosu. A přitom by možná stačilo málo – alespoň respektovat Ústavu. Doplnění dalších efektivních legislativních nástrojů by bylo možné, pokud by k tomu byla tzv. politická vůle. Proč nemáme zákon o závazném obecném referendu? Proč jsou naši zákonodárci pravděpodobně nezřídka také skrytými akcionáři v anonymních akciovkách? Těch dalších proč by byla dlouhá řada. Teď si ještě schválí 250 ti tisícové platy a začnou se chystat na další drahou volební kampaň. Dokud ještě funguje ten jejich mlýnek na peníze a moc. Že neplní předvolební sliby? Nejen to. Zástupci zprostředkovatelské demokracie svým voličům dále umožňují rozmach korupce a podvodného jednání některých veřejných činitelů a úředníků státní moci, které již ohrožuje demokratické zřízení ČR. Výsledkem jsou nemalé ztráty (a nejen finanční!). A také není žádnou náhodou, že často ignorují doporučení ze zahraničí, i když jsme součástí mezinárodních institucí. To není o diktátu či ne diktátu Bruselu. Je to jen a jen o respektování či nerespektování pravidel hry. Máme možnost a vlastně povinnost se na mezinárodním poli hlásit o svá práva. Měli by tak činit hrdí a profesionálně zdatní zástupci ČR v mezinárodních institucích. Co nám v tom bráni? Jediné, i oni jsou velmi často produkty uzavřeného mocenského kartelu. Jak z toho ven? Prvním předpokladem je otevřít oči a pokoušet se trpělivě rozlamovat tu mocenskou hegemonii. Těch, kteří již prozřeli, už není málo. Stále a znovu platí již vyřčené – ti nahoře si dovolí jen to, co jim dovolí ti dole. Bez elementární komunikace a koordinace rozumných sil občanského vzdoru 146

Rok 2011

se žádné zásadní změny nedočkáme. Pouze svobodní, nezávislí a odpovědní občané se mohou chovat svobodně, nezávisle a odpovědně. Pozor ovšem na českou dočasnost, ta obvykle trvá déle, než bychom si bývali přáli a důsledky nebývají nikterak příjemné. Vzpomeňme si na to tehdy, až nás zase budou usměvavé tváře z billboardů přesvědčovat o tom, abychom volili to jejich zaručeně nejlepší menší zlo. Blogy autora, 31. 5. 2011

15. Parta „Dolce vita“ pluje dál Číst novinové zprávy, internetové diskuse či sledovat zpravodajství v televizi může být dnes činnost zdraví škodlivá. Přesto bychom některým informacím měli věnovat alespoň trochu pozornosti. Podle Centrálního úložiště regulovaných informací České národní banky GŘ ČEZ Martin Roman opět využil štědrého opčního programu společnosti, již spravuje. Od pondělí do středy v tomto týdnu prodal dohromady 330 tisíc akcií v celkové hodnotě 309 mil. Kč. Celkové výnosy ČEZ byly v loňském roce cca 200 mld. Kč. Zisk po zdanění byl asi 47 mld. Kč. ČEZ rozhodl na své Valné hromadě, že vyplatí dividendu 50 Kč na akcii. Stát tak přijde na 18,8 mld. Kč., z celkového objemu 27 mld. Kč. Ministerstvo financí a ministerstvo životního prostředí připravují návrh na bezplatný převod 58% emisních povolenek českým energetickým společnostem. Na svých oficiálních stránkách se ČEZ chlubí tím, že už v minulosti s emisními povolenkami velmi dobře obchodoval. Na stejných stránkách si pochvaluje i své údajně velmi úspěšné akvizice a investice na Balkáně. Doporučuji si přečíst poslední vydání Reflexu. Rozsáhlý materiál o tom kdo vládne Česku pod názvem Republika kmotrů, je zajímavé čtení. Do textu se kupodivu dostal 147

Články autora

i Martin Roman. Se svou troškou do mlýna přišel tento týden i portál českápozice.cz. Pan šéfredaktor publikoval dva odvážné články. Jeden se týká legendární vily v Monte Argentariu a druhý záhadného „kyperského“ akcionáře v Pražských službách. Není nezajímavé, že šéfem Pražských služeb je od dob panování Pavla Béma bratr Martina Romana Patrik Roman. A ve stejné době nakoupila Praha docela drahé tramvaje od plzeňské Škody Transportation. Šéf Dopravního podniku Praha jezdí na golf mimo jiné s Romanem Janouškem, Martinem Romanem a jeho sousedy z Chuchle. A tak dále, a tak dále. Jisté je jedno – v záplavě zpráv a informací bychom se mohli snadno utopit. Je třeba si vytvořit vlastní imunitní systém vůči ohlupování a manipulaci. Na druhé straně bychom ty podstatné věci měli brát vážně. Jinak se nám ta parta „Dolce vita“ bude vysmívat dál a dál. Inu, ČEZko je zkrátka pro některé vyvolené skutečný zemský ráj. Blogy autora, 3. 6. 2011

16. Z vizionáře pouhým technologem moci Popsat a zhodnotit doposud stále trvající politickou kariéru Václava Klause je obtížné a na krátké ploše nemožné. Jisté je to, že bude zapsán viditelným způsobem v novodobé historii naší země. Ale jak přesně? Jako reformátor? Jako vizionář? Jako náčelník pravice? Jako bojovník proti evropské integraci či občanské společnosti? Jako samolibý populista? Jako symbol zmaru? Jako vůdce národa? Kdo ví? Asi ze všeho trochu. Nikdo jiný nerozděluje společnost tak jako on a proto ten zápis nebude vůbec jednoznačný. Teprve teď, s jistým zpožděním, začínáme bilancovat uplynulé dvacetiletí. Ta bilance bude hodně o Klausovi. Vyčítat mu lze ne málo z toho, co udělal, ale ještě více 148

149

Články autora

z toho co neudělal a udělat mohl. Jeho možnosti byly svého času unikátní. Využil je ku prospěchu celé země? Obávám se, že ne příliš. Poprvé jsme se viděli v únoru 1990. Byl jsem tehdy mluvčí KKC OF na severní Moravě a později také krajský volební manažer. Přijel jako federální ministr financí do Ostravy. „Vyfasoval“ jsem ho jako volebního lídra OF. Moc velkou radost jsme z toho neměli. Co budeme probůh dělat v Ostravě s pražským salónním ekonomem, teoretikem, solitérem, který viděl fabriku tak leda na fotce? Ale, kupodivu to klaplo. Připravil jsem s týmem skvělých lidí kampaň, která posléze katapultovala Klause až na vrchol. Triumfální úspěch ve volbách jej udržel v Čalfově vládě. Přijal jsem od něj nabídku a nastoupil jako jeho politický poradce a poslanecký asistent. OF záhy přestalo fungovat jako revoluční hegemon a začalo se dělit na názorové proudy. Klaus ještě vyčkával. Chvíli si myslel, že bude jen ekonomickým reformátorem a do klasické politiky se nebude příliš plést. Záhy však pochopil, že by mohl dopadnout jako Balcerowicz v Polsku, který bez politické podpory neustál pozici lídra reforem. Jezdili jsme večer co večer po republice a získávali podporu místních OF. Režíroval jsem pak rozdělení OF a vznik ODS. Klaus vycítil, že přichází jeho chvíle. Už nikdy nezískal takovou podporu jako ve volbách 1990 a 1992. Poté jsem odešel. Považoval jsem svou misi, která začala listopadem 1989, za skončenou. Výrazně jsem přispěl jednak k porážce komunistů ve volbách a k nastartování stranického systému pluralitní demokracie. Ale hlavně jsem nechtěl patřit do světa Čermáka, Koženého, Kovarčíka a mnoha dalších, kteří začali udávat tón. K mému velkému překvapení tento svět Klausovi nejen nevadil, ale naopak mu vyhovoval. Poté, co usedl do premiérského křesla, začal opouštět svůj odborný fundament a uvěřil tomu, že řídí vesmír. Dlouho to nebylo vidět, neboť mainstreamová média 150

Rok 2011

adorovala Klause stejně horlivě jako nedávno Havla. Souboje dvou Václavů pak determinovaly naši politickou scénu celé dvě dekády, později se přidal ještě Zeman a hřiště se začalo dělit. Klaus se příliš brzo proměnil z vizionáře na technologa moci, ceremoniáře a požitkáře. Bohužel. Zahleděn do své vize české cesty privatizace nevnímal kritické ohlasy. Své okolí začal dělit na lokaje a nepřátele. Naše cesty se definitivně rozešly. Strašně ho znervózňovaly mé občasné kritické analýzy a varování před některými lidmi z jeho okolí. Tak už to chodí, že egocentrický jedinec považuje za střed všeho jednání a myšlení své já. Veškeré dění vztahuje výhradně ke své vlastní osobě. Jedině on sám (a nikdo jiný) uvažuje a hodnotí vše správně. Mnohé zásadní procesy tehdy ovládly skryté opory minulé moci, dynamičtí chlapci z bývalých PZO a různé zahraniční zájmy. Pro ně byl ambiciózní teoretický ekonom z proseckého sídliště snadným soustem. To podle mého výrazně poškodilo rodící se pravicovou politiku, která se více opírala o plakátovou sebeprezentaci, účelovost a méně o konzervativní hodnoty. Klaus přejal roli hromosvodu všech plusů i mínusů své doby. Nikdo už nehodnotí roli ODA při privatizaci či zárodky klientelismu KDU-ČSL v jeho vládách. Nechtěl se dělit o vrchol piedestalu moci a zákonitě se stal symbolem všech pochybení i zjevných nepravostí. I to bývá osud sobeckých vůdců. Jeho současná náhradní úniková témata, různé provokace, výpady či eskalující výkřiky k jeho případnému pozitivnímu hodnocení přidávají jen velmi málo, opak je spíše pravdou. Václav Klaus není týmový hráč, byť se jako kapitán dokázal několikrát tzv. znovuzrodit. Většinová společnost jej přestává vnímat jako kapitána svého týmu. Úcta k ústavní instituci ještě neznamená automatický respekt ke konkrétní osobnosti. A navíc – po chilské historce je to už nemožné. Hospodářské noviny, 17. 6. 2011 a blogy autora, 17. 6. 2011 151

Články autora

17. Řecký strašák Téměř v každém politickém poselství současné vládnoucí garnitury zazní obava z řeckého scénáře. Řecký strašák se stal oblíbenou mantrou. Slouží jako varovný prst i různé alibi pro různá navrhovaná „reformní“ opatření. Řecko vstoupilo do EU ve správnou chvíli. Společně s Portugalskem a Irskem na vstupu do EU vydělalo nejvíce. Totéž platilo i o přistoupení do eurozóny. Politický apel Evropy zněl tehdy jasně – musíme vyrovnat naše ekonomiky a životní úroveň občanů všech členských zemí. Řekové toto poselství uchopili velmi důkladně. Nutno dodat, že stejně štědré a benevolentní podmínky neplatily a neplatí dodnes pro bývalé země východního bloku, které vstupovaly do EU později. V Řecku rázem stoupla enormně byrokratická zátěž na správu země. S nadsázkou se říkalo, že Řekové mají více státních zaměstnanců než Řeků. Podobně strmě rostly náklady na sociální programy, důchody a podporu regionů. Dělo se tak za pravicových i levicových vlád. „Co je dobré pro Řeky, je dobré i pro nás“, říkali si unisono řečtí politici s Bruselem v zádech. Řecký model se stal tolerovanou anomálií. Dokud byla Evropa v konjunktuře, tak se zdálo, že tento trend je bez konce. Nezměnila to ani enormně nákladná olympiáda, která ukázala, že Řekové umí zatít pořádně velkou sekyru. Při dovolené na překrásných řeckých ostrovech si nikdo konec řeckého snu nepřipouštěl. A tak není divu, že se dnes tento příběh stává noční můrou celé Evropy. Návrat z flámu bude bolestivý. A ještě jeden důvod propadu je zjevný. Významná část řecké ekonomiky končila v tzv. šedé zóně nezdaněných příjmů. Nejvíce to platí v klíčové oblasti cestovního ruchu. Nedostatečný výběr daní, vyvádění zisků do daňových rájů, nižší výběr zdravotního a sociálního pojištění, zkorumpované veřejné zakázky a evropské 152

Rok 2011

dotace, vyvádění zdrojů ze státních monopolů na soukromé účty atd. Nepřipomíná Vám to něco? Jaké je tedy možné ponaučení z řeckého dramatu? Spoléhání na zdroje, které nevytváří domácí konkurenceschopná ekonomika je zrádné. Lhaní ve statistikách a prognózách je nebezpečné. Ztráta kontroly nad svými dluhy je zničující. Nedodržování pravidel hry znamená ve finále devastující ztráty. Politické vizionářství bez reálného fiskálního základu je cestou do záhuby a morálním hazardem, který bere lidem nejen iluze, ale nakonec i naději na lepší a pokud možno spravedlivou perspektivu. Toto memento bych doporučil i naši vládě a začít by měla u sebe sama. Blogy autora, 27. 6. 2011

18. Díky, Jene Zábrano Včera se objevilo v médiích jméno Jana Zábrany. Bylo to v souvislosti se zmínkou o smrti Alberta Camuse, kterou nalezl italský básník a akademik Catelli v denících českého básníka a překladatele Zábrany. Díky tomu jsme si mohli připomenout mimořádnou osobnost Jana Zábrany, který by se letos v červnu dožil 80 ti let. V r. 1992, tedy 8 let po jeho smrti, vydalo nakladatelství Torst výběr z jeho deníků, vzpomínek a poznámek v dvoudílném souboru, pod názvem „Celý život“. Vřele doporučuji ke čtení. Dozvíte se mnohé. A to nejen o autorovi, ale především o době, v níž žil. Jan Zábrana zemřel 3. září 1984 na rakovinu. Měl však i silnou cukrovku a dlouhá léta zápolil s těžkými depresemi. Zanechal po sobě nejen skvělé překlady z angličtiny a ruštiny, vlastní básnickou tvorbu, ale i velmi čtivé a mrazivě pravdivé memoáry. 153

154

Rok 2011

Závěrečná část poznámek nese název „Zápisky z nemocnice“. 17. června 1984 si autor zapsal toto: „… Z rádia zas už šestnáct let znějí jen příjemné zprávy … I ty nepříjemné znějí příjemně … A ničeho netušící blbečkové (přibližně ten druh, co si koresponduje s redakcí Mladého světa) si myslí, že to kolem nich je život, že žijí „plný, autentický“ život … že zprávy dobře vyladěným hlasem jsou to pravé …“. Tak mě napadlo, co by tak asi napsal Jan Zábrana dnes o nás a o naší současnosti. Tentýž den, 17. června 1984, píše i toto: „Svět se zkazil … zkazil a zahnil, jak špatně zaletovaná konzerva. Všechno se proměnilo v aušus … Poměr k práci, konzumácká zpitomělost, se stále aušusovějšími výrobky … Všechno šlo do háje, všechno …“. Pocity zmaru a frustrace se vracejí jako bumerang, nemyslíte? Jen ti mocní a všehoschopní se nemění. To jenom jejich trička a kulisy. Mlčící kompars pouze nevěřícně zírá. Zatím. Díky, Jene Zábrano. Blogy autora, 9. 8. 2011

19. ČR na podzim 2011 Místopředseda vlády prohlásí, že největší polostátní firma tajně sponzorovala parlamentní politické strany. A nic. Policejní vyšetřovatel, který se zabýval megakauzou pandurů, při níž pravděpodobně došlo k rekordní provizi a asi i úplatku, náhle onemocní a pak odejde ze služby. Bez náhrady. A nic. Anonymní akciovky i nadále ovládají klíčové veřejné zakázky. A nic. Jeden z nejúspěšnějších domácích podnikatelů odhaduje, že se v minulých dvaceti letech poztrácely z veřejných zdrojů a rozpočtů asi 2 biliony Kč. A nic. 155

Články autora

V mnoha různých offshorech končí peníze, které chybí na příjmové stránce rozpočtu. A nic. Švýcarská prokuratura stále hledá adekvátního partnera na české straně při vyšetřování tzv. kauzy Appian. A nic. Exministr Řebíček utrácí své pracně vydělané stamiliony Kč. S úsměvem. A nic. BIS uvádí, že někteří soudci mají kontakt s organizovaným zločinem a podnikatelskou lobby. A nic. Kromě Malty jsme jediná země, která se nepřipojila k Evropské úmluvě v boji proti korupci. A nic. Dluh ČR šplhá ke dvěma bilionům Kč. A nic. Na rezervním důchodovém fondu nemá naše vláda ani korunu. A nic. Zahraniční pozorovatelé se shodují na tom, že ČR sráží špatná vymahatelnost práva a devastující korupce. A nic. EU kritizuje neprůhledné nakládání s některými dotačními tituly a reálně hrozí pozastavením dotací. A nic. Tunel Blanka bude dražší o pár miliard. A nic. Ministr financí fackuje lidi na ulici. A nic. Polovina lidí si na to všechno zvykla anebo je jí to jedno. Ta druhá se bojí. Opravdu?

20. ČR na podzim 2011 II. Mnozí z nás si kladou velmi podobné otázky, které se váží k dnešní podobě společnosti. Čeho jsme to vlastně svědky a bohužel i nechtěnými konzumenty? Je to hodnotová mizérie, krize důvěry a odpovědnosti? Jak to pojmenovat? Nepočetná skupina vyvolených si přivlastnila stát. Ovládá veřejné penězovody, do značné míry také média i orgány činné v trestním řízení. Má dostatečné zdroje k tomu, aby si udržela svou moc v dalších a dalších volbách. Mlýnek na peníze se 156

Rok 2011

točí dál. Ukazuje se, že popisovat realitu nestačí. Ten seriál by byl nekonečný. Jednou je to ekotendr, jindy solárka, pak zase IZIP pro VZP atd. Jedna kauza střídá druhou. A nic. Můžete jako občan rezignovat. Nezajímat se o nic, nevolit, neúčastnit se ničeho. Ano, i to je možné. Ovšem s tím dovětkem, že je to jistá forma spoluviny. To je splněný sen dnešních parlamentních stran. Čím menší účast lidí ve veřejné diskusi, a hlavně ve volbách, tím lépe pro ně. Ve finále už budou volit jenom sami sebe. Pro pobavení publika nám ovšem zase předvedou drahou a patřičně vyhrocenou kampaň. Možná se pak někteří chytí na tu jejich známou fintu o volbě menšího zla. Jenže ouha, zlo je zlo a z menšího se časem téměř vždy vyklube pěkný prevít. Existuje tedy vůbec šance na zásadní změnu? Je to vůbec ještě možné? Uvidíme. Jisté je, že je to hlavně nutné. Dnešní podoba tzv. fasádní demokracie se vyčerpala a nefunguje už ani jako údržba nezbytného. Chceme-li seriozně přemýšlet o vážné změně, pak je třeba si definovat základní vizi státu. Měl by být řízen odpovědnými a kompetentními manažery. Měl by fungovat efektivně, solidárně, spravedlivě a slušně. To by úplně stačilo, bez zaprášených a bezobsažných ideologických floskulí. Tudíž je třeba:  vystoupit ze své pohodlné nevědomosti, nezájmu a anonymity.  dotázat se např. písemně na nejbližším státním zastupitelství, zda v té a v té záležitosti náhodou nebyl porušen zákon. K tomuto poznání postačí pouze otevřené mediální zdroje.  dotázat se rovněž zastupitelů všech stupňů ve vašem konkrétním volebním obvodu, zda a jak zastupují zájmy svých občanů, zda jim vadí či nevadí současný způsob správy země. K těmto krokům je třeba konkrétní odvahy, odpovědnosti a otevřenosti. To je jiné, než pouhé glosování na internetu (pod pseudonymem) či kibicování v hospodě. Každý občan 157

Články autora

má právo uplatnit svou míru občanské kontroly veřejné moci. Jinak budeme sledovat její masivní nadužívání, které s sebou přináší často nemalé korupční bonusy. Politici jsou jenom dočasnými správci našich daní. My jsme jejich zaměstnavatelé. Výsledkem zkoumání může být poznání, že současná podoba státu je již nereformovatelná. Nebavme se tudíž o kosmetických změnách, nýbrž o zcela zásadní strukturální změně.  Neměly by firmy, které zde mají podnikatelskou činnost, mít na území ČR i své sídlo a daňovou povinnost? Takto to fungovalo za první republiky a takto to funguje např. ve Švýcarsku.  Neměl by stát převzít kontrolu nad strategickými komoditami – energie, voda, teplo?  Neměl by stát odpovědně dbát na příjmovou stránku rozpočtu? Neměl by zabránit daňovým únikům a drancování veřejných zdrojů? Legislativní nástroje existují a v mnoha jiných zemích spolehlivě fungují.  Neměla by veřejnoprávní média zastupovat veřejnost a ne jen vybrané politické strany?  Neměli bychom korigovat Ústavu a posílit prvky přímé demokracie, včetně obecného referenda?  Neměl by stát zabránit politickému ovlivňování policie, státních zastupitelství a soudů?  Neměli bychom mít jiný zákon o financování politických stran a jiný volební systém?  Neměli bychom dbát důsledně na uplatňování práva a pořádku?  Neměli bychom být více solidární s nemohoucími a potřebnými a naopak velmi přísně postihovat černé pasažéry sociálního systému?  Neměli bychom lépe dbát na mezigenerační solidaritu, kvalitu vzdělání a také dostupnost kvalitní lékařské péče? 158

Rok 2011

Těch dalších otázek i odpovědí si doplňte podle Vašeho uvážení. Jisté je jedno – hněv není program. Nestačí kritizovat a protestovat proti něčemu, ale hlavně pro něco. Nezbývá než začít. To co kolem sebe vidíme je ČR na podzim 2011.

159

Jak (ne)dělat dějiny Petr Havlík Rozhovor Petr Žantovský Ilustrace Miroslav Kemel Vydalo Nakladatelství Macek Delta, s.r.o. Amálská 2175, 272 01 Kladno [email protected] www.macek-delta.cz Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.

Jak. (ne)dělat. dějiny PETR HAVLÍK. Petr Žantovský

Recommend Documents