Jak šly smyčce na kraj světa (autor: Jan Hanuš) Na jedné vzdálené samotě uprostřed vysokých hor a hlubokých lesů žil pan Fidlátko, starý a zkušený výrobce smyčců. Totiž nejen smyčců, ale bas, cell, viol a houslí, tedy smyčcových nástrojů, kterým muzikanti odedávna přezdívají jenom smyčce. K Fidlátkově stavení byla odevšad cesta dlouhá a klopotná, přesto však na jeho dveře téměř den co den některý z koupěchtivých návštěvníků zaťukal. Mezi smyčcovými muzikanty byl totiž zvuk jeho nástrojů široko daleko vyhlášený. Měly v sobě cosi jedinečně tajemného, čemu se však ani nejbystřejším koumákům a nejobratnějším řečníkům nikterak nedařilo přijít na kloub, natožpak to vyjádřit. Když totiž Fidlátko nástroje umně skládal a slepoval či ladil, soustředěně přitom naslouchával šumění potoka i větru, cvrlikání ptáků i cvrčení cvrčků, lehkému kroku laní i hřmotnému kroku jezevců, ťukání datla i houkání sýčka, a ještě mnohým dalším zvukům lesů, jimiž žil obklopen. Fidlátko toho nikdy moc nenamluvil, ale když některý z návštěvníků začal vyprávět, naslouchal mu vždy se stejnou trpělivostí a ochotou jako jindy zvukům lesa. Mnozí z nich byli věhlasnými hudebníky, cestujícími se svým uměním po celém světě, a tak býval Fidlátko vždy výborně zpraven o všech pozoruhodnostech a podivnostech, co se kde udály, i když žil sám už odnepaměti v odlehlé hloubi hor a lesů. Obvykle, zatímco návštěvník vypravoval své dole ve světnici, nástroje ležely nahoře na půdě a čekaly, až dovypráví a některý z nich si půjde vybrat. Tak se stalo, že čtyři z nástrojů – zrovna od každé velikosti jeden – které si dlouho nikdo nevybíral, tím dlouhým čekáním a posloucháním nesčetných příběhů nakonec začaly docela obstojně rozumět lidské řeči. Skrze svoji nevšední schopnost se brzy spřátelily a často si spolu dlouho do noci, ba někdy do rána, povídaly o příbězích, které večer vyslechly. Jednoho večera je nadmíru zaujala slova jakéhosi uznalého cellisty, který Fidlátkovi řekl: „Je to sem strašlivá dálka, ale za vaším nástrojem bych šel třeba až na kraj světa!“ „Jak jen to na tom kraji světa může vypadat?“ ptaly se housle. Cello krčilo čelo a přemýšlelo: „Myslím, že když tam dojdeš, tak musíš dávat velký pozor, abys přes ten kraj nepřepadl a neoctl se nato šup ze světa venku.“ „A kde bys to vlastně potom byl, když už bys vůbec nebyl tady na světě,“ ptala se trochu vylekaně viola.
„Hm, hm,“ bručela basa, „to je právě to – kde bys byl se totiž vůbec nedá říct, protože tam je to celé tak sakumprásk jiné, že to ani nejde k ničemu pořádně přirovnat.“ A ještě všelijak nástroje o kraji světa hloubaly a bylo jim přitom spolu dobře, i když se jim z těch všech podivných myšlenek a představ i trochu zatočila hlava. Nakonec řeklo cello slovo do pranice: „Víte co, co kdybychom se zkrátka hned zítra ráno zvedly, a k tomu slavnému kraji světa vypravily?“ „Hurá, konečně to uvidíme,“ těšily se housle. „My to totiž, abychom řekly pravdu, ještě úplně nechápem.“ „Hm, hm, jak my tam ale dojdem,“ přemítala basa. „No to je jednoduché,“ vědělo si hned rady bystré čelo – když jdeš pořád dál a dál lesem, nakonec dojdeš na kraj lesa. A když my půjdem dál a dál světem, nakonec dojdem na kraj světa!“ „Hm, musím uznat, že to zní logicky, i když mi tam přece jen něco, jak my nástroje říkáme, nehraje. Koneckonců, můžeme to zkusit. No ale teď už dobrou!“ řekla ještě basa, a pak už upadla do hlubokého basového spánku. Druhý den ráno se však všechny čtyři nástroje brzy vzbudily a chvíli nato se vydaly na cestu. Ptáte se snad, jak že se mohly nástroje zvednout a vydat na cestu? Inu, asi s tou lidskou řečí nakonec pochytily i něco z lidské chůze. „Já nevím, jestli jsme do tak hlubokého lesa vůbec měly chodit,“ ozvaly se zanedlouho housle. „V takhle hlubokých lesích bývají medvědi,“ přisadila si viola, když v tom se opravdu odkudsi z křoví ozvalo hluboké „brum, brum.“ „Opravdu jsme sem neměly chodit," zděšeně šeptly housle. „Ále měli,“ chlácholilo ji cello, „baso, ty umíš bručet skoro jako medvěd, zkus se s ním nějak po medvědím domluvit.“ Basa se zasnažila, a po chvíli už na sebe s medvědem bručeli celkem vesele. „Hm, hm, tady pan brum, brum, totiž medvěd říká, že byl nejdřív trochu nazlobený, co že to v jeho rajónu pochoduje za kusy dřeva, ale když jsem mu vysvětlila, že jsme slušně vychované hudební nástroje, udobřil se. Navíc ho zaujalo, že se chcem podívat na kraj světa a chtěl by jít s námi." „No jistě, proč by ne,“ nezaváhalo cello, „my zájemci o kraj světa jsme přeci kolegové a měli bychom držet spolu!“ Housle a viola se na to sice moc nadšeně netvářily, ale nic nenamítaly, a tak se šlo dál i s medvědem.
Už se zdálo, že les snad nemá konce, když v tom potkali ježka nesoucího na hřbetě jablko. „Já bych si taky dala jablíčko,“ špitla viola. „Hm,“ zamyslela se basa, „však to by možná šlo. Ten ježek je totiž pro nás znamení, že někde v blízkosti roste jabloň, což dává – raděj to musím smyčcem zaklepat – naději na blízký sad či zahradu, takže i východ z lesa.“ „A nebylo by lepší zeptat se přímo ježka, abychom východ přece jen neminuly?“ „Zkus to ty, cello,“ navrhla viola, „ty umíš zaznít podobně ježčímu dupotu. Tak trochu ztěžka dopadat z tónu na tón, s maličko dunivými ozvuky, víš?" Cello se nedalo pobízet a za chvíli už tlumočilo ježčí vzkaz: „Ježek nás osobně zavede přímo k jabloňovému sadu, ale my ho na oplátku musíme dovést na kraj světa." „Jasně, zavedem, tak už pojďme,“ těšila se nedočkavá viola. Když došly sadu plného právě dozrálých jabloní, začaly všechny nástroje radostně hrát, medvěd jim k tomu pobrukoval a ježek podupával. V tom se odkudsi zjevila rozčílená kočka, která naštvaně mňaučela, prskala a vystrkovala drápky. Cello se obrátilo na violu: „Zkus se jí zeptat, co jí vadí. Tvůj zvuk umí být tlumeně táhlý jako kočičí mňoukání i elegantně lehký jako krůčky kočky a taky mile radostný jako hra kotěte.“ S kočkou to bylo trochu nadlouho, ale nakonec se vše v dobré obrátilo. „Kočka se moc zlobila, že jsme jí vyplašili všechny myši. Když jsem se jí snažila vysvětlit a řekla jí, že ocitnout se na kraji světa – tváří v tvář úplnému konci – může být podobný pocit jako číhavě hledět na konec myší díry, zalíbilo se jí to, a teď by se k nám chtěla přidat." Našim poutníkům se ta myšlenka docela zamlouvala, a když se navíc dala slyšet, že by si taky zamňoukala do rytmu, když už jsou stejně všechny myši vyplašené, jednomyslně ji přijali mezi sebe. Tak šli dál v sedmi, teď už rovinatou slunnou krajinou se zahradami, poli, remízky, vesnicemi a městečky. Basa však začala po několika dnech rozladěně bručet. „Je to tady otrava, široko daleko rovina jako bramborová placka a nikde ani kopeček, kde by se jeden mohl aspoň porozhlédnout, kam že to vlastně jde.“ „No jo,“ ukázala smyčcem k obloze viola, „podívejte na toho skřivánka. Ten se má, vyletí, a hned má krásný přehled po okolí. Vy housle byste se ho mohly zkusit zeptat, co tam vidí, kdoví, jestli už třeba není na dohled ten kraj světa. Vy přece hravě zvládnete takové to skřivánčí tydlitydlitytydlity!"
Housle měly radost, že i na jejich um došla řada, a za chvíli už spolu se skřivanem ostošest přátelsky tydlitytaly. „Tydli tydli-tak, je-li toto tedy tak, tydli, tydli, než-li jinak. Tydlitydlidam, ach tak, už to mám! Takže kraj světa tydlityty neviděti, ale když zahneme hodně doprava, a pak zas jenom kousek doleva, tak už pak cik-cak, cesta nás dovede až k velikému, považte, královskému městu. A pro ně jestli se rozhodnem, tak skřivan poletí s námi. Říká, že v něm dlouho nebyl, a chce si poslechnout, co si tam kamarádi vrabci štěbetají na střeše. „Vida, tak v královském městě jsem ještě nebyla,“ konečně ožila poslední dobou rozmrzelá basa. Když se však, teď už osmero poutníků blížilo ke královskému městu, potkali mrzutě vyhlížející četníky. Nemrzutější byl jejich velitel, který se na ně hned zhurta obořil: „Co to tady provádíte za průvod, to by tak hrálo, aby si po královské silnici vykračovala kdejaká havět s jakýmsi chodícím dřevem k tomu." „My nejsme jakési dřevo chodící, ale hudební nástroje, a to ne ledajaké, ale přímo z dílny slovutného pana Fidlátka,“ nedala se basa. Hloupý četnický velitel však o panu Fidlátkovi v životě neslyšel, a vůbec rozuměl hudebním nástrojům jako koza petrželi. Bylo mu ale jasné, že když basa chodí a mluví k tomu, děje se něco proti obvyklému pořádku věcí, což bohužel ze všeho nejvíc nesnášel. „Tohle by tedy nešlo, to by tak hrálo, tady nebude žádný holubník! To už by si pak každý mohl dělat, co chtěl! Půjdeš baso do basy a basa, totiž a basta! A šmytec! I smyčec i celá ta povedená kumpanie s tebou!“ Cello se ještě stačilo poklepat na čelo, ale to už byli všichni četníky kol dokola obklíčení a zakrátko už místo vytoužené vycházky po královském městě vězeli v královském vězení. Co vám mám povídat, ve vězení bylo smutno. Kočka sice ocenila, že v něm je spousta myší, ale přece jenom: Svoboda je zkrátka svoboda! S poutníky seděl ve vězení klaun. Byl vám to ale podivný klaun. Měl sice strakaté šaty, střevíce s bambulí a střapatou čepici s rolničkami jako klauni mívají, jenže na rozdíl od jiných, vesele skotačících klaunů byl tenhle moc smutný. Pořád jen seděl s hlavou v dlaních a říkal buď jenom: „Ach jo!“ anebo: „Ach ne!“ „Ty jsi mi teda pěkný klaun,“ vyčítaly mu housle, místo abys nás rozveselil, tak nás ještě víc rozesmutňuješ.“ „Ach jo,“ vzdychl zase klaun, „dřív jsem každého rozveselil. Jenže rozveselit královu dceru, princeznu Smutněnku... Kozelce jsem metal, vtipy vyprávěl, všelijak se pitvořil a rolničkami cinkal, ale všechno nadarmo, nic nepomohlo. Kdybych princeznu byl rozveselil,
tak bych ji dostal za ženu a půl království k tomu, ach jo, však to znáte. Ale že jsem ji nerozveselil, tak tady sedím jako kus dřeva, totiž pardon, ach jo!“ V tom neúnavné cello dostalo zase nápad: „No, když už nerozveselí on nás, zkusme aspoň rozveselit my jeho tím naším orchestrem.“ A tak vězení šmahem ožilo. Basa s medvědem zase pobrukovali, cello s ježkem se předháněli v dupavě cupitavých tónech, viola s kočkou jakoby se přetahovaly o táhlejší mňau, no housle se skřivánkem, ti jako by spolu tydlitali už od kolébky. Celé to vytvářelo co chvíli vybočující a klopýtající, ale přece jen úžasný souzvuk, a bylo to moc legrační a moc krásné zároveň. A klaunovi se po dlouhatánské době zase rozzářila tvář. Chvíli se jen tak dívá, a potom říká: „ Kdybyste mi pomohli vy, asi bych princeznu přece jen rozveselil." Veselá kapela klauna ujistila, že mu ráda pomůže, a tak když po chvíli přiletěl strážce a ptal se, co že je to za cirkus, klaun mu hned povídá, ať vzkáže králi, ať mu dá s princeznou ještě poslední šanci. Strážce jen cosi zabručel, a pomyslel si, že se klaun z toho vězení už dočista pomátl, ale králi vzkaz nakonec vyřídit zašel. Přece jenom jde o princeznu, říkal si cestou, a to se přece, jak říkal pan král, nesmí vůbec nic zanedbat. Nic nezanedbal, a tak hned druhý den ráno přišel ke klaunovi se vzkazem od krále: „Tak král to s tebou ještě úplně naposledy zkusí. Když to však ani tentokrát nevyjde, nevrátíš se už sem k nám do vězení obyčejného, ale poputuješ rovnou do hladomorny." V klaunovi hrklo, ale nedal nic znát a odpověděl jen: „Dobře, ale potřebuji s sebou vzít i své nové přátele." Když přišli k princezně, kapela hned spustila a klaun k tomu začal ještě všelijak poskakovat, pitvořit se a gestikulovat. To všechno v tom správném rytmu, v souladu s melodií, a přitom docela překvapivě a nepředvídatelně. Princezna se nejdřív pousmála, potom usmála, pak zasmála a nakonec se dočista začala smát. Potom se dala také do poskakování, a nakonec za doprovodu té nevídané kapely tančila se šťastným klaunem. Zakrátko od onoho památného dne král uspořádal svatbu. Trvala tři dny a tři noci a celou tu dobu vyhrávala ona památná kapela. Přišly celé zástupy hostí, a dokonce i starý Fidlátko udělal ve svém poustevnickém životě výjimku a připutoval. Ptáte se, jak se o té svatbě dozvěděl až tam kdesi uprostřed lesů? Inu, zpráva o ní se roznesla až na kraj světa!
