Jak dával Aleš málo pozor
Stalo se to takhle na konci jara.V Drabanticích měli už všichni sedláci a hospodáři připravené kosy na první jarní sečení, hospodyně připravily motouz na vázání panáků a napekli těch nejlepších vdolků, aby jim hlad neškrundal při práci v žaludcích. Taková ranní rosa je krásná,zrcadlí se v ní kouzlo noci a síla prvního sluníčka,ale pro čerty to vůbec není.Bubla časně z rána vyrazil do světa na svou obvyklou pouť, a proto Pekulda seděl líně na zápraží,dlouhým prutem strkal do tenkých stébel a pečlivě zkoumal,zda-li je tráva již suchá,aby se mohl jít na chvilku natáhnout na palouček pod lesem.Kdyby byl ovšem Bubla doma,museli by trénovat čertovské umění, a to ho tuze nebavilo.Stejně tak Aleše. Ten seděl za oprýskaným komínem a ledabyle prohlížel obsah své upachtěné poštovní brašny.Na dnešní den toho neměl mnoho.Pár nevyřízených rekomand do Nebe,kde se Lucifer nechává uctivě poroučet a prosí o objasnění některých nejasných lidských osudů, které omylem poslali do Nebe.To víte,čerti,nic jim není svaté, a tak to občas prostě popletou. Abyste věděli,čertovská psaní nemají žádnou adresu, a přesto Aleš vždycky pozná,kam je má zanést.Třeba ta do Nebe.Papír je sice z pekel,ale obálky jsou shůry Nebeské.Jsou cítit kadidlem a svěcenou vodou.Proto,když si Aleš nedá pozor a více si přičichne,kýchá pak ještě nejméně jednu čertohodinu.Čerti totiž schovávají všechny obálky,které kdy dostanou, a podle čichu
poznají,komu je mají zase poslat,když potřebují. A tak Aleš sedí za komínem a vědom si těch neobjasněných případů,opatrně k jednotlivým obálkám čichá,aby se mu nestalo něco nepěkného. Skoro již měl vše očicháno a roztříděno, když si všiml posledních dvou obálek na dně brašny.Pošťáckým okem na ně koukl a hned poznal, co jsou zač.Byla to Luciferova PRIMA třída,tedy psaní někomu,kdo je buďto s peklem hodně zadobře, anebo obráceně – dopis někomu,kdo udělal něco hodně zlého, a teď za to bude muset zaplatit. Opatrně vzal první ze dvou obálek do ruky a dal ji proti světlu.Pak ji s nevolí přitáhl k nosu.S odporem zavrtěl hlavou.Tolik síry už dlouho necítil.Obálka byla pro rychtáře Šidru,obecně známého hamouna,chvastouna a morouse,tedy člověka,bez kterého by se ten náš svět klidně obešel..No,zamumlal si Aleš,asi už to máte spočítané,pane rychtáři.Taky bylo na čase. Odložil obálku vedle sebe a vytáhl druhou.Již z dálky viděl,že tady se nemusí ničeho bát.Byla hezká,jemný papír,voněla na dálku květinami a vínem od moře,proto hned poznal,že tahle ta je do zámku knížete Jakuba.Aha,pomyslel si Aleš,to asi sám nejvyšší Pán pekel zdvořile žádá knížete,zdali by nám nenechal zase nějakou smůlu na louče.No a my,čerti čertovatí,mu zase na oplátku protáhneme zámecké komíny vždycky,když kuchtička Liduška hodí do zámecké studny koňskou podkovu.To máme místo toho vašeho dnešního telefonu.Jojo,my čerti a kníže Jakub se máme celkem rádi.On taky Jakub je dobrý pán.Lidem hodně
ulehčil a snaží se,aby jeho knížectví nebylo Jakubovo,ale šťastné.Je to dobrý člověk,lepší už jsou jenom čerti… Tak nějak si v teple prvního sluníčka lebedil Aleš za komínem,když ho z jeho myšlenek vyrušil Pekulda. “Suchá!“, zařval na celé kolo,až se Aleš lekl.Tak nešikovně sebou škubl,že mu nevypadla jen obálka z ruky,ale spadla mu na zem i ta druhá,vedle položená. Nechal zatím obálky obálkami a sledoval Pekuldu,jak letí vzduchem na palouček pod lesíkem.Tam mistrně přistál,narovnal si ocas a pohodlně se uložil do vyschlé trávy.Za dvě čertominuty nevěděl o světe,natož o pekle… Aleš zavrtěl hlavou,jakože to toho Pekuldu pořád baví spát a spát,ale nechal kamaráda být a začal hledat spadlé obálky.Ležely dole vedle chalupy na kamenné dlažbě.Ladně skočil rovnou od komína až na zem.Vy to ale raději nezkoušejte,protože tohle umí jenom čerti! Sebral obě psaní a hodil je do brašny.Když je tam strkal,luskl prsty a první obálka vlétla do přihrádky Peklu a druhá,na druhé lusknutí,do přihrádky Světu.Pak ještě jednou mrkl na pochrupávajícího Pekuldu a vyrazil směrem k Nebi,aby napravil to,co peklo spletlo.A z Nebe rovnou ještě ke dvěma dalším adresátům a potom,když bude chvilička,se zastaví u Šímy a vezme něco dobrého na zub pro sebe,spícího Pekuldu a po světě se toulajícího Bublu…
Je pravda, že u nebeské brány bylo chviličku Boží dopuštění,protože vrátný pořád nechtěl Aleše vyslechnout a neustále na něj cákal tou jejich vodou.Nakonec však ustoupil a zavolal svatého Martina.Ten nejdříve lomil rukama a nechtěl také Aleše vyslechnout.Pak se ale ustrnul nad jeho smutnýma očima(Aleš to uměl a měl vždy tento trik připravený právě pro tyto příležitosti)a převzal všechna rekomanda.Aleš poděkoval a zmizel. Jenže jak tak letěl nad tou krásnou krajinou,nejdříve neuviděl ani statek rychtáře,ani zámek knížete,ale chalupu perníkáře - a bylo rozhodnuto.Nu, a když ještě spatřil ty velké plechy plné srdíček,koníků a prasátek pro štěstí,tolik sladkých dobrot najednou,pozapomněl se úplně.Letem střemhlav proletěl kolem žhavých pecí,sebral tři kousky a šup s nimi za komín. Srdíčko a prasátko schoval do brašny pro své dva kumpány,jelikož se měl ještě večer vrátit i Bubla,no a s koníkem hned do pusy.Ta vůně spečeného cukru a perníkového koření mu zježila všechny chlupy na těle.Komín hřál naplno,perník byl slaďoučký od medu a Aleš zavíral blažeností oči. Najednou zjistil,že na střeše není sám.Opatrně se ohlédl za sebe.Blízko něho seděl na hřebeni poštovní holub.Aleš polkl: “Zdravíčko,pane kolego.Tak jak se vám dneska lítá?“ řekl ptačí řečí k holubovi.Holub jen poposedl. “Ale, děkuji za optání.Již jsem skoro hotový.Ještě musím na zámek a pak honem domů,do holubníku,protože mám hlad jako…jako vlk!“ Oba se tomu povedenému přirovnání zasmáli.A protože Aleš nebyl zlý čert,nabídl holubovi hrst perníkových drobků.Holub poděkoval a vyzobal vše do posledního kousku.Ještě jednou pokýval hlavičkou a užuž se měl k odletu.Aleš ho ale zastavil:
“Pane kolego, mohl byste pro mě něco udělat?“A čekal,co na to holub. “Ale jistě,samozřejmě“zavrkal uctivě malý pošťák. Aleš mu ukázal do brašny na obálky. “Jedna z nich je na zámek.Já bych ji takovým malinkým kouzlíčkem zmenšil,no a ona,až ji tam laskavě spustíte,se zase zvětší… a je to.Co vy na to?“ Holub řekl,že v tomto případě mu to samozřejmě nevadí a že to kolegovi za dobrý oběd rád udělá k dobru. Aleš,celý rozradostněný ušetřenou cestou na zámek,ani mnoho nepřemýšlel,hrábl do brašny,vylovil obálku,rychle na ni dýchl,zmenšil ji a to už holub letěl kolem něho.Aniž by ji zkontroloval,vstrčil ji do otevřeného zobáčku a zamával na pozdrav. Jen holub zmizel z dohledu,zabalil Aleš do plátěného ubrousku dva slaďoučké kousky perníku,poposadil si brašnu na záda,aby se mu lépe letělo, a vyrazil k rychtáři. Na dvoře rychtářského statku bylo uklizeno jako na svatbu.Děvečky kmitaly jedna za druhou,čeledíni skládali dřevo z vozů a ty zase hned odjížděly pro nové do lesa.A tomu všemu vévodil rychtář Šidra,v kožené vestě a naleštěných holínkách.Popocházel po dvoře a neustále peskoval děvečky nebo čeledíny.Nic mu nebylo dobré.Aleš vše shora bedlivě sledoval a říkal si : No počkej,panáčku,však my ti u nás srazíme hřebínek. A tak v nestřeženém okamžiku vletěl přes předsíň do sednice,hodil druhou obálku na čistý stůl s pecnem chleba v ošatce,z pekáče ulomil jednu makovou buchtu(po perníku
druhá oblíbená sladkost čertů ze mlýna)a šup oknem zpátky za komín jejich mlýna kontrolovat Pekuldu,jestli pravidelně oddechuje a aby ho,pro Peklo černé,ještě sekáči neposekali i s tou loukou.A sluníčko sedělo na nebi jako přibité,smálo se na lidi,zvířata i rostliny a dávalo tak tušit,že je nejvyšší čas na oběd…
Jak Aleš spletl adresu knížete Jakuba
Na zámeckém dvoře panoval čilý ruch.Podkoní Janek vyváděl koně k velkému žlabu,aby se dosytosti napili,komorná přetřásala panské peřiny na velké terase a kuchtička Liduška smažila,vařila a pekla,až byla celá rozpálené do červena. Kníže Jakub neležel v poduškách a nekrmil se velkými šlehačkovými dorty,nýbrž již od časného rána pomáhal v zámecké kovárně s kováním mříží na jejich spíž,jelikož jim tam odtud prapodivným způsobem mizela meruňková zavařenina a chudák Liduška již z toho byla celá utrápená.A že jim s kovářem šla práce od ruky, dokazovaly pravidelné rány,ozývající se z kovárny. Zrovna se šel napít ke studni čisté a chladné vody,když nad jeho hlavou přeletěl poštovní holub.Jakub zvedl oči k nebi.A hned věděl,co má asi holubův přílet znamenat.Minulý týden totiž psal sousednímu knížeti,panu Mojmírovi,že jejich letošní úroda pšenice bude veliká a protože dobře ví o jejich trápení
s úrodou,rád jim nějakým tím pytlem vypomůže.Proto se nyní domníval,že odpověď je právě nad jeho hlavou. Odložil proto kovářskou zástěru a rychlým krokem vyšel po schodišti do zámku.Ve své komnatě pak opravdu nalezl dopis knížete Mojmíra s děkovnými pozdravy.Avšak ležel tam ještě jeden.Bez adresy.Obrátil obálku několikrát v prstech a pak ji zlatým nožíkem s erbem na rukojeti rozřízl.Jaké na něho čekalo překvapení,když v řádkách četl následující:
Za to,jak ses do dnešního dne choval,propadl jsi Peklu.Buď posledního dne tohoto měsíce u stoletého dubu v pravé poledne,neb odnese tě čert.
Já,Lucifer,kníže Pekel
Jakub nebyl z másla,jen tak něčeho se nezalekl,ale tohle mu vyrazilo dech.Jako omámený šel i s listem v rukou zpět do kovárny,aby vše řekl kováři a svému příteli v jedné osobě,starému dobrákovi Jírovi. Jak tak vše Jírovi vyprávěl,ani si nevšiml,že za dveřmi kovárny okukuje podkoní Janek.A že byl Janek huba upovídaná, vědělo každé malé děcko.Zkrátka: jen co nevěděl,nepověděl. A tak zatímco Jakub s Jírou přemítali,cože to Pán pekel vlastně poslal,běžel Janek rovnou k rychtáři zvěstovat mu tu novinu. Rychtář Šidra zrovna seděl přede dveřmi na zápraží a cpal se chlebem se sádlem.Krajíček měl slabý,to ano,ale sádla tak na prst a možná i více.Jakmile uslyšel Jankovu novinu,hrubě ho odbyl a vykázal ze statku,ale ihned začal přemýšlet,co to má znamenat.Že se peklo nemýlí,věděl velice dobře.A že je Jakub dobrák od kosti,to věděl tuplem.A když pak ještě v sednici na
