Jak dál po katastrofě

K. Klasnová:

w w w . res p e k t . c z

Profil první dámy Věcí veřejných

Libye:

Nečekaný obrat ve válečném konfliktu

Sčítání lidu:

Čísla, která nikdo nepotřebuje

12

Kdo stojí za přepadením České televize

Jak dál po katastrofě

f ot o p r o f i m e d i a . c z / s h i h o f u k a da

SK 1,80 €/ DE 2,80 €/ BE 3,00 €

R o č n í k X X I I | 2 1 . – 2 7. 3 . 2 0 1 1 | 3 9 K č

Změní japonská tragédie svět stejně jako Černobyl?

Je důležité dělat levné věci | Rozhovor s designérem Reném Šulcem

edi t o ri a l 12 | 2011 Ročník XXII Adresa redakce: Dobrovského 25, 170 55 Praha 7 Předplatitelský servis (po–pá 8–17): 800 110 022 predplatne.respekt.cz Telefon: 226 216 711 Fax: 224 930 792 E-mail: [email protected] E-mail na jednotlivé pracovníky: [email protected] web: www.respekt.cz Šéfredaktor: Erik Tabery Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Petr Třešňák Vedoucí respekt.cz: Naďa Straková Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný, Martin M. Šimečka Redakce vydání: Kateřina Ducháčková, Michaela Plchová Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Tomáš Didunyk Obrazová redaktorka: Kateřina Malá Komentáře: Marek Švehla Politika: Ondřej Kundra (vedoucí), Silvie Lauder, Tomáš Lindner, Jiří Sobota, Jaroslav Spurný, Ivana Svobodová Společnost: Hana Čápová, Bára Procházková, Kateřina Šafaříková (vedoucí), Adam Šůra Ekonomika: Tomáš Sacher Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Jiří Sobota Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Magdaléna Platzová, Pavel Turek, Jan H. Vitvar (vedoucí) Civilizace: Martin Uhlíř Trendy: Karolína Vránková Jazyková redakce: Petra Švehlová, Hana Vařáková Překlady z The Economist: Pavla Horáková, Jana Kordíková, Lucie Mikolajková Design: ReDesign Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík Fotoprodukce: Michaela Danelová Fotografové: Karel Cudlín, Milan Jaroš, Matěj Stránský Sekretariát redakce: Kateřina Spurná Vydavatel: Respekt Publishing a. s. IČO 61457345 Publisher: Adéla Pittsová Marketing: Monika Marečková Respekt edice: edice.respekt.cz E-shop: eshop.respekt.cz Prodej inzerce a vydavatelský servis zajišťuje Economia, a. s. Senior key account manager: Anna Olleová, mob. 731 681 288, tel. 233 071 766, anna.olleova@ economia.cz Inzerce: Lucie Mejstříková, tel. 233 071 794, fax: 233 072 780 ([email protected]) Tiskne: Svoboda Press Rozšiřují: PNS, Mediaservis, PressMedia, CZ Press, ISSN 0862-6545, ev. č. MK ČR E5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 19. 3. 2011 © Respekt Publishing a. s.

Autorská práva vykonává vydavatel. Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem, mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.

R E S P E KT. CZ

Katastrofa a diktátor Dnešnímu číslu z pochopitelných důvodů dominují dvě témata – japonská katastrofa a konflikt v Libyi. Kolegové Jiří Sobota a Martin Uhlíř připravili Téma o událostech v zemi vycházejícího slunce. Věnují se zejména rizikům spojeným s poškozením jaderných elektráren, ale také tomu, jaký mají podobné katastrofy dopad na ekonomiku a chod společnosti. Japonsko je v tomto ohledu zcela výjimečná země a to nejen díky tomu, že je na přírodní pohromy zvyklá. V souvislosti s jadernými elektrárnami nelze nezmínit překvapení nad tím, jak rychle řada českých odborníků a politiků přispěchala s prohlášením, že se nic vážného neděje. Jen málokdo z nich přitom disponoval relevantními informacemi a bylo cítit, že je spíše přání otcem myšlenky. Mají pravdu, že se teď nemá reagovat hystericky, to však platí i pro stoupence jaderné energie. Pochybnosti totiž nejsou vždy znakem slabosti, ale naopak racionálního jednání. Pokud jde o Libyi, tak tam je situace podobně nepřehledná a vývoj obdobně nejistý. OSN se konečně odhodlala k ochraně civilistů, ale učinila tak v době, kdy Kaddáfí získal kontrolu nad téměř celou zemí. A když dosáhl svého, tak rychle prohlásil, že také chce mír a zastavuje své bojové akce. K tématu více v článku Jiřího Soboty, Silvie Lauder a v komentáři Jiřího Soboty. Je ale stále zřejmější, že nastal čas na debatu o změně pravomocí mezinárodních institucí. Konfliktů přibývá a jsou často tak rychlé, že než zasednou diplomaté, už je dobojováno. O proměně OSN se mluví dlouho, zatím však není síla, která by ji prosadila. Jsou totiž země, které z nemohoucnosti těží. Lze čekat ochranu lidských práv kdekoli na světě, když rozhodnutí může zabránit Čína nebo Rusko? Tedy státy, které jsou v okupaci svobodných zemí mistry? Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje Erik Tabery

Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.

3

o bs a h

ČSSD hledala do svého vedení někoho, kdo straně dodá nový šmrnc. Vyhrál to Bohuslav Sobotka. (Politika, str. 22) f ot o M i l a n J a r o š

6 7 8 10

28 Rozhovor s novým americkým

anketa dopisy deset českých událostí deset událostí ve světě

ko m e n tá ř e

13

Probuzení z jaderného snu

32 O kom se mluví:

Martin Uhlíř

14 Rychlý jako OSN

Jiří Sobota

15

Co nám to ten soud dělá

15

Rozum a Bydžov

Erik Tabery

Petr Třešňák

16 Dvourychlostní Evropa a my

Jan Macháček

politika / ekonomika 17 Kauza Krejčík a zásah v ČT

21

Jaroslav Spurný, Ondřej Kundra

D rahá ropa

Tomáš Sacher

22 Reportáž ze sjezdu ČSSD

Ivana Svobodová, Ondřej Kundra

Jiří Sobota

Arábie

24 Boje o Libyi

velvyslancem Normanem Eisenem

Silvie Lauder

30 Jak zeštíhlet státní aparát The Economist

Politička Kateřina Klasnová

Jan Gregor

66 Katalog Decadence Now!

Jan H. Vitvar

společnost

68 Kulturní servis

Bára Procházková

Jan Brabec

Adam Šůra

39 Úspěch: Dobrý český cider 40 Češi si kupují domy v Německu 42 Násilí na ženách v hispánském

Rozhovor

Karolína Vránková, Ondřej Nezbeda

téma

46 S návrhářem Reném Šulcem

52 Japonsko v roce nula

26 Krize v Bahrajnu a Saúdská

k u lt u r a

59 Dvacet let Radia 1 Pavel Turek

Jan Adamec

74 Technologie: První chytrá elektrická

Markéta Pilátová

civilizace

71 Demontáž Stalinova kultu

světě

Jiří Sobota, Martin Uhlíř

4

Ivana Svobodová

35 Sčítání lidu

Ondřej Nezbeda

64 Tvář: Režisér Václav Kadrnka

67 Dramatizace korespondence V+W Jan Němec

Marek Švehla

62 W. F. Hermans: Už nikdy spánek

síť v Česku Jan Horčík t re n d y

75 Subkultura emo Martin Kuška

ese j e

78 Škrtání budoucnosti

Petr Třešňák

79

Co čteš?

Jiří Trávníček

od věci 80 S Petrem Janečkem o fámách Kateřina Ducháčková R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

RS001515_6

Vyberte si své předplatné! A

Předplaťte si Respekt na 2 roky a získejte presovač Tchibo.

Předplaťte si Respekt na 18 měsíců a získejte externí HDD Imation 500 GB.

B

Předplaťte si Respekt na rok a získejte

C

pětidílnou DVD edici Československá nová vlna (Hoří, má panenko, Obchod na korze, Kočár do Vídně, Žert, Farářův konec). D

Předplaťte si Respekt na rok se slevou 8 %!

Spejbl a Hurvínek ... na nitkách osudu

4 vydání Respektu zdarma a dárek v hodnotě 1000 Kč. E

Vaší e v k o r po celý hránce sc dle a dárekvýběru ho vlastnítomu! k

Unikátní a výpravná publikace z řady Muzeum v knize, která vychází k osmdesáti letům profesionální činnosti Divadla Spejbla a Hurvínka. Čtenáře jistě potěší i audio-vizuální přílohy publikace.

Roční předplatné Respektu se slevou 20 % 10 vydání zdarma a jako dárek Konverzace Lingea dle vlastního výběru F

(albánština, angličtina, bulharština, dánština, finština, francouzština, chorvatština, italština, katalánština, maďarština, němčina, nizozemština, norština, polština, portugalština, rumunština, ruština, řečtina, slovinština, srbština, španělština, švédština, thajština, turečtina, ukrajinština, vietnamština)

Roční předplatné pro studenty a seniory se slevou 40 %.

Nab ídka platí pro nov é a navýšen é předplatné do 20. 3. 2011 Jméno a příjmení: Ulice, č. p.: PSČ, obec: Telefon: E-mail:

platí do v y čerpán í z ásob

Objednávám předplatné Respektu následovně

(Zaškrtněte zvolenou variantu. K jednomu předplatnému lze zvolit jeden dárek.)

A) Dvouleté předplatné za 4056 Kč a dárek k tomu: Presovač Tchibo

B) Předplatné na 18 měsíců za 3081 Kč a dárek k tomu: Externí HDD Imation 500 GB

tel.: 800 110 022 [email protected]

C) Roční předplatné za 2028 Kč a dárek k tomu:

D) Roční předplatné E) Roční předplatné F) Roční za 1623 Kč a dárek předplatné za 1872 Kč k tomu: a dárek k tomu: pro studenty a seniory Konverzace Spejbl a Hurvínek za 1217 Kč Lingea Pětidílná ... na nitkách dle vlastního DVD edice osudu výběru: Československá nová vlna .........................

Vyplněný kupon prosím zašlete na adresu: Economia, a. s. – předplatné, Dobrovského 25, 170 55 Praha 7

f ot o č t k

f ot o a r c h i v

Miroslav Svoboda

Kateřina Hlatká

Ondřej Kubala

František Matějka

Vysoká škola ekonomická v Praze

Iuridicum Remedium, o. s.

tiskový mluvčí projektu Sčítání lidu, domů a bytů 2011

Strana svobodných občanů

Zaprvé, jde o ostrý zásah do práva na soukromí s rizikem zneužití získaných údajů. To by mohl ospravedlnit jen klíčový veřejný zájem – např. bezpečnost země nebo stabilita právního řádu. (Všeobecné volby jsou pro náš právní řád klíčové, a přesto nejsou povinné.) Zadruhé, žádané informace lze získat s dostatečnou mírou přesnosti jinak a levněji. S plnou vážností říkám, že opačné tvrzení (prezentované ČSÚ) je lež. Tím se mimochodem vracím na začátek: když ČSÚ lže v tom, jak je povinné sčítání nutné, jak bych měl věřit jeho tvrzení, že získané údaje nikdy nebudou zneužity?

Čtěte článek na str. 35–38

f ot o a r c h i v

f ot o a r c h i v

Mělo by být, či nemělo sčítání lidu povinné? Má člověk právo sčítání odmítnout?

f ot o a r c h i v

anketa

Pokud povinné, pak anonymní. Protichůdná vyjádření ČSÚ o způsobu anonymizace formulářů vyvolávají obavy, zda budou naše údaje v bezpečí. V takovém případě považuji hrozbu sankcí za nepřiměřenou. Podle současné právní úpravy má každý povinnost pravdivě vyplněný formulář odevzdat. Otázkou ale je, zda přínosy sčítání odůvodní masivní zásah do ústavou zaručeného práva na soukromí. Netěšme se ze slibů statistiků, že se sčítáme naposledy, příště možná nebudeme vyplňovat formuláře, ale stát si bude propojovat databáze sám a zjistí si o nás vše, kdykoli bude chtít.

Sčítání lidu připravujeme už čtyři roky a jeho součástí bylo i zkušební sčítání. Připravili jsme ho na vzorku 0,5 % populace a bylo dobrovolné. Vyplněné formuláře nám vrátila jen polovina lidí. To ukazuje, že kdyby bylo dobrovolné i ostré sčítání, získá stát za vynaložené prostředky jen polovinu údajů. Statistici doufají, že za 10 let už budou v Česku fungovat registry a databáze dat jako v severských zemích a že do ulic už vůbec komisaři nevyjdou, protože stát zvládne sčítání sám ze svých databází. Tím pádem tak řešíme i otázku, zda má být sčítání povinné, snad naposled.

Sčítání lidu přetrvává z dob, kdy bylo vše psáno rukou v knihách. V současné době polovinu odpovědí na otázky ze sčítacích archů už stát má a do druhé poloviny, pokud má být Česká republika demokratickým státem, hájícím primárně práva občanů, mu nic není. Občané mají mít nejen právo se nezúčastnit. Skutečnost, že jim za neúčast navíc hrozí sankce, považuji za krok vůči nim v rozporu s právy na soukromí své a rodiny, garantovanými jim Ústavou České republiky. A pokud kdokoli ze soukromé sféry podobná data potřebuje, má si je zaplatit sám a nechtít to po daňových poplatních.

Antipapaláš Dopravní policisté mu naměřili překročení rychlosti v obci o 50 kilometrů v hodině. A karlovarský policejní ředitel Oldřich Tomášek o přestupku okamžitě informoval nadřízené. Teď čeká na trest: ztrátu řidičáku a pokutu. Léta jsme v podobných případech slýchali různé výmluvy a sledovali, jak se policisté navzájem kryjí. Případ ředitele Tomáška je příjemná změna. Třeba se i ostatní policejní šéfové začnou zbavovat papalášských manýrů.

f ot o v l á da . c z

Respekt Nevýrazná zmocněnkyně Neonacisté zorganizovali protiromské shromáždění v Novém Bydžově a zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková k tomu vydala jen nic neříkající prohlášení, ve kterém vyzvala „všechny zainteresované strany ke klidnému a trpělivému řešení situace“. To je dost málo. Třeba její předchůdce, bývalý ministr pro lidská práva Michael Kocáb, vyrazil v době nepokojů novobydžovské Romy osobně podpořit.

DEspekt 6

R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

d o p is y Hašek se má vzdát titulu Respekt 11/2011

Rád bych reagoval na výše zmíněný článek. 1) Pan Hašek nemohl získat titul JUDr. na Joštově akademii, jak uvádíte, neboť tato není vysokou školou. Joštova akademie – konzultační středisko, družstvo pouze zajišťuje jako servisní organizace provoz informačně-konzultačního střediska Vysoké školy ve Sládkovičově. Zájemcům o rigorózní řízení pouze poskytuje základní informace a kontakty na studijní oddělení Fakulty práva Janka Jesenského Vysoké školy ve Sládkovičově. 2) K větě „Česká advokátní komora už dříve upozornila, že absolventi této školy mohou mít problém se zapsáním do jejích struktur“ bych rád uvedl, že jediné stanovisko ČAK, které je nám v této souvislosti známo, je z podzimu roku 2009 a reaguje na změněné podmínky po novele zákona o advokacii z téhož roku. V této souvislosti však stanovisko hovoří o všech zahraničních vysokých školách a postupu ČAK při zapisování do jejích struktur. Stanovisko ČAK, které by se zabývalo jmenovitě Vysokou školou ve

Sládkovičově nebo její Fakultou práv Janka Jesenského, nám není známé. David Dallago, Joštova akademie – konzultační středisko, družstvo Akce Bátora Respekt 9/2011

V článku zvýrazněným mezititulkem „Rasismus ho prý neoslovuje, praxe je však jiná“ a níže uvedeným odstavcem sugerujete čtenářům, že jsem rasista, který se rasismem dokonce řídí i při výkonu soudcovské funkce: „Bátora dnes sice tvrdí, že rasismus Národní strany ho neoslovoval, v praxi ale prokázal opak. Jako přísedící Obvodního soudu pro Prahu 7 měřil zcela odlišným metrem Romovi a bílým zlodějům. V roce 2003 se mu dostal na stůl případ romského narkomana, kterému média přezdívala ,sup z Karlína‘. Za povodňové rabování v pražských ulicích dostal šest let nepodmíněně. O pár měsíců později řešil přísedící Bátora stejně starou, stejně často trestanou dvojici zlodějů, která také okrádala vyplavené. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát se nejednalo o Romy. Od soudu zloději odešli s osmiměsíční podmínkou.“

Rád bych tento váš románový příběh uvedl na pravou míru: a) ANO, byl jsem členem trestního senátu Obvodního soudu pro Prahu 7, který před pomalu už deseti lety prvoinstančně odsoudil obžalovaného Boldiho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků za prokázané rabování v době povodní. A docela by mě zajímalo, jak jste se dostali k protokolu o tajném hlasování trestního senátu. b) NE, nebyl jsem členem trestního senátu, jenž posuzoval vinu vámi zmiňované dvojice, která za povodně rabovala v Troji. Nebo aspoň myslím, že to bylo v Troji – nijak jsem se dříve o tento případ nezajímal, respektive jsem o něm ani nevěděl. A protože jste se o mně a mém domnělém rasismu rozepsali opravdu více než obšírně, dovoluji si dodat, že jsem studoval obor kulturní dějiny Dálného východu na Filozofické fakultě UK, doktorskou práci o poválečném vývoji v Japonsku jsem obhájil na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE a na Právnické fakultě UK jsem před pár lety obhájil rigorózní práci o genocidě ve Rwandě a následném mezinárodním trestním tribunálu. To bych musel být opravdu hodně rafinovaný

rasista, kdybych se navzdory tomu po celý život věnoval studiu národů Čechům tak „rasově“ vzdálených. Ladislav Bátora, předseda Akce D.O.S.T. Kulturní tip Respekt 9/2011

Věc, která mi pravidelně zvedá krevní tlak, je v médiích včetně Respektu používání výrazu Čechy synonymicky za Česko nebo ČR. Je to věcně nesprávné (přečtěte si začátek Ústavy ČR), matoucí a vůči Moravanům výsměšné. Po staletí existující zemi Moravu s jejími historickými právy a postavením komunisté v roce 1949 zlikvidovali a svobodná média to po šedesáti letech završují. Spolehlivě se dnes Morava vyskytuje jen ve zpravodajství o počasí, protože jinak to v tomto případě nejde. Občas na nešvar upozorním, je to ale boj s větrnými mlýny. Pro dnešek připojuji absurdní perličku, která se vám podařila v Kulturním tipu, kde stojí: „Kdybych byla tento týden v Čechách, šla bych 2. 3. do brněnského kina Art.“ Opravdu musí pražská přezíravost vést až k takovým absurditám? Lenka Šedová, Brno NAPIŠTE NÁM SVŮJ názor NA [email protected]

RS001540

↓ inzerce

R E S P E KT. CZ

7

dese t č es k ý c h z p r á v , k t er é b y v á s n e m ě l y m i n o u t

„Cílem je, abychom nebyli odpudiví pro případné koaliční partnery, aby to nebyla politika jednoho muže, ale celého týmu.“

f ot o MILAN J AROŠ

Nová místopředsedkyně ČSSD Marie Benešová pro Český rozhlas

5

Bátora na školství nejspíš bude

Někdejší kandidát Národní strany Ladislav Bátora se náměstkem na ministerstvu školství kvůli odporu veřejnosti nestal, ale podle Práva má nakonec Josefu Dobešovi (VV) radit v ekonomických otázkách. Q

6

Sociální demokraty povede Sobotka

Předsedou ČSSD se stal dosavadní statutární místopředseda strany Bohuslav Sobotka. V druhém kole volby těsně porazil jihomoravského hejtmana Michala Haška. Brněnský sjezd zvolil také pět místopředsedů: Marii Benešovou, Jiřího Dienstbiera, Lubomíra Zaorálka, Zdeňka Škromacha a Martina Starce. Bývalý ministr vnitra Martin Pecina zároveň oznámil, že skládá poslanecký mandát. S novým vedením se podle něj nedá spolupracovat. Kontrolní komise během víkendového sjezdu informovala, že strana má dluh ve výši 360 milionů korun. Q


VÍCE V TEXTU NA STR. 22

3

Ústavní soud zrušil vládní škrty

Strážci ústavy vyhověli stížnosti sociálních demokratů, že škrty, které Nečasova vláda protlačila sněmovnou ve zkráceném řízení, byly schváleny neústavním způsobem. Vláda balík opatření přijme znovu běžnou cestou. Q

8

Obžaloba za armádní zakázky

Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích na návrh protikorupční policie obžalovalo dvaapadesát lidí podezřelých z manipulací s veřejnými zakázkami na ministerstvu obrany v letech 2005 až 2007. Jde o bývalé zaměstnance rezortu či firem, hrozí jim až 10 let vězení. Q

4 2

Poslanci koalice a KSČM hlasovali minulý týden proti zavedení institutu korunního svědka. Ten by měl výměnou za beztrestnost policistům pomoci rozkrýt zločin, i když se na něm podílel. Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil řekl, že vláda návrh přepracuje a předloží opět na jaře. Plán připravila ještě úřednická vláda. Q

f ot o L i b o r F o j t í k

1

Sněmovna zamítla institut korunního svědka

ČT dostala zpět materiály

Vojenská policie vrátila redaktorům České televize část věcí, které si z jejich kanceláří odnesla předminulý pátek. Televize požaduje i zbytek zabavených věcí a plánuje stížnost k Ústavnímu soudu. Q Více v textu na str. 17

7

Soud zrušil volby v Krupce

Ústecký krajský soud prohlásil výsledky komunálních voleb v Krupce na Teplicku za neplatné. Důvodem bylo kupčení s hlasy. Ministerstvo vnitra musí nový termín určit do třiceti dnů od doručení rozsudku, voliči budou vybírat ze stejných kandidátek jako v říjnu. Q R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1


10

Probíhá sčítání obyvatel

V Česku po deseti letech probíhá sčítání obyvatel, domů a bytů. Sčítací komisaři České pošty zatím roznesli deset ze sedmnácti milionů formulářů. Klíčovým dnem pro sčítání je tato sobota. Q ↓ inzerce

8

Žhář dostal menší trest

f ot o m at ě j st r á n s k ý

Olomoucký vrchní soud snížil Ivu Müllerovi trest za žhářský útok na romský domek ve Vítkově, při kterém byla nejvážněji zraněna dvouletá Natálie. Místo 22 si odsedí 20 let, tresty jeho tří spoluviníků zůstaly stejné: 20 a 22 let. Q

9

Dobronínský kříž Němcům zničen

V Dobroníně na Jihlavsku pokračují spory o budoucnost ostatků, které loni na louce u obce našla policie. Pravděpodobně se jedná o ostatky Němců, kteří byli ubiti na jaře 1945. Část obyvatel požaduje, aby byli Němci pohřbeni na tamním hřbitově, ostatní jsou proti. Minulý týden byla kvůli sporu podána trestní oznámení. Zároveň neznámý pachatel zničil pietní kříž, který byl loni na místě masakru postaven. Q

R E S P E KT. CZ

9 RS001550

dese t s v ě t o v ý c h z p r á v , k t er é b y v á s n e m ě l y m i n o u t

„Chceme chránit libyjský lid před šíleným běsněním vražedného režimu.“

f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s


Francouzský prezident Nicolas Sarkozy po mimořádném summitu spojenců v Paříži v sobotu odpoledne

1

Stíhačky nad Libyí

4

Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci, která umožňuje zasáhnout do vývoje v Libyi a vynutit si na Kaddáfího režimu buď bezletovou zónu, nebo příměří. O víkendu se v Libyi bojovalo o hlavní město povstalců Benghází. V době uzávěrky v sobotu odpoledne už francouzské stíhačky přelétaly nad libyjským územím. Q VÍCE V TEXTU NA STR. 24

2

Pohroma v Japonsku

Více v článku na str. 26

Japonsko se vyrovnávalo s důsledky zničujícího zemětřesení o síle 9 stupňů Richterovy stupnice a následných vln tsunami. Katastrofa vyústila v nukleární krizi, když se vinou zničeného chladicího systému dostalo do zásadních problémů hned několik jaderných reaktorů a skladů vyhořelého paliva v jaderné elektrárně Fukušima. V době uzávěrky Respektu zaměstnanci elektrárny a vojáci stále bojovali o odvrácení zásadní jaderné katastrofy. Q

5

Jaderné úzkosti

Krize japonské jaderné elektrárny Fukušima vyvolala pochyby o bezpečnosti jaderné energetiky po celém světě. Německo dočasně zastavilo provoz sedmi starších reaktorů a vyhlásilo moratorium na prodloužení životnosti 17 elektráren. EU oznámila zátěžové testy všech svých jaderných reaktorů, povolení k výstavbě dalších bloků pozastavila také Čína. Q

10


Čtěte také komentář na str. 13 a téma na str. 52

3

Bratrská pomoc Bahrajnu

Vláda v arabském Bahrajnu si vyžádala pomoc dvou tisíc vojáků ze Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů, aby potlačili rostoucí protesty v zemi. Byl vyhlášen výjimečný stav a policie střílela do demonstrantů. Vláda dala střílet do demonstrantů také v Jemenu, hlášeny byly desítky mrtvých. Q

Portugalské křeče

Portugalsku se nedaří udržet důvěryhodnost svojí ekonomiky, hrozí mu předčasné volby a ratingová agentura Moody’s snížila hodnocení země. Agentura tvrdí, že země má problém splnit plán snižování deficitu a že úroky za státní dluhopisy budou růst. To všechno přispívá k předpokladům analytiků, že Portugalsko bude muset požádat o pomoc po vzoru Řecka a Irska. Q

6

Další evropský spor o daně

Evropská komise předložila plán na harmonizaci daňových základů, který by měl zjednodušit podnikání firem, jež dělají byznys v různých státech EU. Plán ihned narazil na odpor několika států, především Irska, Česka, Slovenska a Velké Británie. Q R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

7

Čínský premiér chce reformy

Čínský předseda vlády Wen Ťia-pao prohlásil, že ekonomické úspěchy, jichž země dosáhla za poslední tři desetiletí, se neobejdou bez politických změn. Premiér tento postoj nevyjádřil na veřejnosti poprvé. Svou představu o reformách nijak neupřesnil, rozhodně však odmítl jakoukoli podobnost mezi Čínou a událostmi na Blízkém východě. Q

8

Renault se spletl

9

Automobilka Renault byla nucena omluvit se třem špičkovým manažerům firmy, které dříve propustila a obvinila z rozsáhlé průmyslové špionáže ve prospěch Číny. Ke zvratu došlo poté, co se ukázalo, že důkazy v případu byly padělky. Nejvyšší vedení Renaultu přijde kvůli pochybení o prémie. Q

Agent propuštěn

Vztah mezi Pákistánem a USA se dále vyhrotil poté, co agent CIA Raymond Davis v lednu zastřelil dvojici pouličních zlodějů, kteří jej přepadli. Byl zatčen a v zemi se zvedla vlna protiamerických protestů. Minulý týden byl Davis propuštěn – po nátlaku pákistánských politiků na soud a zaplacení milionového odškodného poškozeným rodinám. Q

10 Odhalení

pedofilní sítě

Policie z mnoha zejména evropských zemí provedla společný zátah proti pedofilní síti na internetu a zatkla téměř 200 podezřelých. Server měl sídlo v Nizozemsku, ale zatčení probíhala po celém světě. Pravděpodobně šlo o největší pedofilní síť vůbec. Q ↓ inzerce

$ $

(-# -($&# 2

' "* 2 ' "* ' 3 ' .*-#2 ' 0$) ' $!)$0 ' -(1 $0 ' $! !+

&* "$ &1 0

$* $ 2 % % "$10 " -1 ,'#+# +## ,,## !##,3!!

%' )3# /4%% &*-"0 ,, 3! ,, 3! +! ,, 3! (( *" $* * *"$ *"$- $ . #1 ///#$ . #1

R E S P E KT. CZ

RS001591

RS001573-1

11

RS001521_6

Sledujte internetové stránky vašeho oblíbeného týdeníku Každý den pro vás vybíráme to nejzajímavější z Respekt.cz.

Každý den vychází Audit Jana Macháčka a autorské sloupky redaktorů Respektu.

Každý všední den dýdžejování hlavních událostí dne...

Založte si u nás blog a my Vás budeme poutat v rubrice Nenechte si ujít.

komentáře komentáře

Probuzení z jaderného snu Havárie ve Fukušimě znovu otřásla vírou v bezpečnost atomu martin uhlíř

S

koro přesně čtvrtstoletí po černobylské tragédii svět téměř v přímém přenosu sleduje, jak se opět rozpadá jaderná elektrárna a zamořuje své okolí radiací. Ještě před několika dny by to byl leda tak námět na katastrofický film, který nikdo nemůže brát vážně – a přece k tomu došlo. Situace po havárii v japonské Fukušimě byla natolik vážná, že se opakování černobylského scénáře nedalo vyloučit přinejmenším v regionálním měřítku. Svědčí o tom varování amerických odborníků, konkrétně Gregoryho Jaczka, šéfa instituce, která v USA zastává podobnou roli jako náš Státní úřad pro jadernou bezpečnost: v elektrárně je tak vysoká radiace, že to téměř znemožňuje záchranná opatření. Zastavení prací by přitom téměř jistě znamenalo, že dojde k zamoření rozsáhlých oblastí včetně Tokia.

Nevyzpytatelnější než atom

Reakce řady vlád na japonskou jadernou krizi na sebe nenechala dlouho čekat. Německo odstavilo sedm jaderných bloků, Švýcarsko pozastavilo plány na modernizaci tří ze svých pěti elektráren, Evropská unie plánuje rozsáhlé bezpečnostní prověrky. Přidala se také Indie, a dokonce i Čína, jejíž politiky rozhodně nelze podezřívat z předvolebního populismu: čínské úřady dočasně zastavily udělování licencí pro nové atomové elektrárny a nařídily rozsáhlou revizi dosavadního přístupu k jaderné bezpečnosti. Ve Spojených státech se diskutuje o elektrárnách na západním pobřeží, kde se podobně jako v Japonsku stýkají různé desky zemské kůry, a jde tedy o seizmicky velmi aktivní oblast. R E S P E KT. CZ

Přehodnocení dosavadního pohledu na bezpečnost jádra dává smysl i v Evropě, jejíž převážnou část velká zemětřesení neohrožují. Jako již několikrát v minulosti jsme totiž nyní svědky havárie, k níž zdánlivě nemohlo dojít; v elektrárně Fukušima přece existovalo několik nezávislých bezpečnostních systémů a zdálo se naprosto nepravděpodobné, že nakonec selžou všechny. Leč stalo se. Vývoj událostí nám připomněl, že jaderná elektrárna se neobejde bez chlazení, bez komplikovaných systémů čerpadel hnaných elektřinou. Je přirozené se znovu zamyslet nad tím, co všechno může zkolabovat, jak se může projevit nevyzpytatelný lidský faktor.

Ten zasluhuje zvláštní pozornost. Jakkoli je Japonsko technologicky vyspělou zemí, tamní jaderný průmysl je znám zatajováním informací a ignorováním pravidel, jimiž by se měl řídit. Viděli jsme to například v roce 1999, kdy došlo k havárii v závodě na výrobu speciálního jaderného paliva v městečku Tokaimura. Zřejmě kvůli vyšší efektivitě výroby tu obsluha neuvěřitelným způsobem porušovala předpisy. V nádrži na výrobu paliva se jí „podařilo“ nastartovat neřízenou jadernou reakci, kterou pak záchranné týmy nedokázaly zastavit celých 20 hodin. Radioaktivita si tehdy vyžádala dva lidské životy. Zatím je brzy malovat čerta na zeď, zdá se však, že k velmi vážnému porušení předpisů došlo i ve Fukušimě. V nádržích s vyhořelým palivem tu zřejmě bylo uloženo více palivových tyčí, než na kolik byly stavěny. Jaké to bude mít důsledky a zda nehrozí jisté opakování scénáře z Tokaimury, nebylo do uzávěrky Respektu jasné. Přesto je otázka, zda se nový pohled na bezpečnost jádra skutečně prosadí, nebo zda na současné události po čase všichni zapomenou. Pokud v Japonsku nakonec nedojde k nejhoršímu, je pravděpodobná spíš druhá možnost. Víra v bezpečnost atomu je hluboce zakořeněná, což jsme mohli vidět zvlášť názorně v Česku – kdykoli odborníci minulý týden něco vyloučili, hned vzápětí k tomu došlo. A ČEZ se již nechal slyšet, že jeho elektrárny plánovanými evropskými prověrkami bez problémů projdou. Jak to firma předem ví? Jde přece o to, aby experti svůj dosavadní pohled změnili, začali se zabývat i detaily, které se zdály dříve nepodstatné, promýšleli velmi nepravděpodobné scénáře. Zvlášť pokud jde o Dukovany, které na rozdíl od elekt- →

13

k o m e n t á ř e | j a der n á e n er g ie / l ib y e → rárny Fukušima nemají primární ochranný

obal reaktorů, jsou bohorovné výroky lidí z ČEZ skutečně zarážející. Jaderná energetika hraje ve světovém energetickém mixu důležitou roli, elektrárny jistě není možné ze dne na den odstavit. Zatímco ale chování atomů předpovědět lze, chování lidí nikoli. Právě tohle bychom si měli uvědomit a založit na tom nový pohled na bezpečnost jádra.

Odložená renesance

Havárie v Černobylu toho před čtvrtstoletím změnila hodně: otřásla důvěrou veřejnosti v jadernou energetiku, vedla k odstavení některých typů reaktorů, pomohla uvolnit poměry v tehdejším SSSR. Může Fukušima způsobit podobné zemětřesení? To ještě uvidíme, něco je však jasné již teď. Jaderná renesance, o níž se tolik diskutuje, to bude mít v liberálních ekonomikách těžké i bez Fukušimy. Stavba nových atomových elektráren je totiž velmi drahá a neobejde se bez otevřené či skryté státní podpory. Ta například ve Spojených

státech nabývá podoby státních záruk za půjčky pro firmy, které chtějí elektrárny budovat, i různých typů přímých subvencí. Slibované vládní záruky za půjčky by měly stačit pro stavbu čtyř až sedmi nových elektráren, kdyby se u nich podařilo dodržet plánovaný rozpočet – což se ovšem prakticky nikdy a nikde na světě dosud nepovedlo. Nelze tedy čekat, že se investoři pohrnou do řady nových projektů, zvlášť když pojišťovny budou po Fukušimě velmi váhat převzít za jaderné elektrárny záruky. Podobné problémy existují i v Británii a dalších zemích. V souvislosti se současnou havárií se pak rýsují dvě další věci, které mohou jadernou renesanci dále zkomplikovat: pokud se skutečně podaří změnit pohled na bezpečnost atomu, jaderné elektrárny budou dražší. Ostatně ani Fukušimu nikdo nemusel budovat přímo u moře – vodu pro chlazení lze získat jinde, části reaktorů se při stavbě z lodí dají přeložit na nákladní auta. Nebo mohla být ochranná zeď kolem elektrárny vyšší; je přece jasné, že šestimetrová vlna tsunami, proti níž byla zeď

budována, není ta nejhorší možná. Jen by to všechno vyšlo dráž. A vyšší cena budoucích elektráren znamená, že všechny ekonomické problémy kolem plánovaného jaderného obrození se ještě prohloubí. Druhým faktorem je veřejné mínění. Jestliže se jaderná energetika neobejde bez subvencí, proč ji vlastně podporovat? Všichni si dobře pamatujeme, jakou vlnu nenávisti v Česku vyvolalo převádění peněz daňových poplatníků „do kapes solárních baronů“. Subvence pro jádro nám ale nevadí. Řešení přitom existuje a nemusí spočívat v automatické diskvalifikaci jaderné energetiky. Kdyby dostatečně stoupla cena za vypouštění uhlíku do ovzduší, atom, který příliš mnoho emisí na svědomí nemá, by se mohl začít skutečně vyplácet. Ocitl by se tak ve férové soutěži s obnovitelnými zdroji (které by se pak rovněž obešly bez dotací) a ukázalo by se, čemu skutečně patří budoucnost. Q Čtěte také téma na str. 52

Rychlý jako OSN Jiří Sobota Mezinárodní společenství, ztělesněné do podoby OSN, dokáže překvapit, byť nejčastěji svojí nehybností a podivnou vnitřní logikou, jako když do Komise pro lidská práva posadí Čínu nebo Súdán. Opravdovým bleskem z čistého nebe minulého týdne proto bylo, když Rada bezpečnosti OSN schválila ze čtvrtka na pátek vyhlášení bezletové zóny nad Libyí a udělila mezinárodnímu společenství mandát využít „jakékoli prostředky k ochraně civilního obyvatelstva“. Svou schopností včas reagovat na nečekaně rychlý vývoj tak zaskočila i diktátora Muammara Kaddáfího, jehož režim už stahoval smyčku kolem sedmi set tisíc obyvatel povstaleckého Benghází. V Libyi se schylovalo k nejhoršímu a OSN to snad stihla. Povstání proti Kaddáfímu a reakce světa se už několik týdnů pohybovaly ve dvou rozdílných časových pásmech. Svět a Západ především měl hromadu důvodů, proč být s pomocí neznámým povstalcům opatrný – a většina z nich stále trvá. Původní vojenské analýzy navíc naznačovaly, že Kaddáfího vojenská převaha bude časem slábnout, zatímco bojová zdatnost a morálka povstalců bude naopak stoupat. Spojené státy a Evropa tak mohly doufat, že si to Libyjci, s decentní podporou po-

14

vstalcům například ve formě poradců, vyřeší sami a Západ se nebude muset do konfliktu otevřeně vložit. Co přesně by následovalo po pádu Kaddáfího v kmenové zemi bez pevných státních struktur, ostatně není dnes o nic jasnější než třeba před dvěma týdny. Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy Kaddáfího armáda získala jednoznačně navrch. Jakým tempem se vyvíjely názory jednotlivých států, dobře ilustruje příklad Německa, které se jako jediná západní země v RB OSN zdrželo hlasování. Berlín argumentoval, že případná akce je riskantní – a dlouho tím nebyl nijak výjimečný. Když však libyjská armáda najednou stála sto kilometrů od Benghází a Kaddáfí v rozhlase otevřeně vyhrožoval, že jeho lidé „přijdou dnes v noci a nebudou mít slitování“, byla taková pozice pro většinu zemí již neudržitelná. Německý ministr zahraničí obhajoval v pátek v německém parlamentu zdrženlivý postoj své vlády s tím, že každá vojenská akce přece přináší oběti na životech. V tu chvíli už ale nic jiného než oběti na výběr nebylo a německá argumentace působila absurdně. Osamocený Berlín poté aspoň nabídl, že za spojence v době zásahu v Libyi převezme jiné úkoly NATO.

Poločas rozpadu

Kroky OSN nepochybně usnadnila deklarovaná podpora arabského světa, po níž už bylo úplné odmítnutí zásahu neudržitelné i pro Čínu a Rusko. Svět se dokázal shodnout na tom, že nejhorší masakr prostě nepřipustí, což je samozřejmě dobrá zpráva. Co bude dál, však jasné není ani trochu. Kaddáfí prokázal, že je pro svůj diktátorský „úřad“ jako zrozený a vedle krutosti nepostrádá ďábelskou prohnanost. Bleskurychlou otočkou a akceptováním (aspoň verbálním) rezoluce Rady bezpečnosti se pokusil vyhnout náletům, byť zprávy v době uzávěrky naznačovaly, že jeho režim příměří nedodržuje a útok spojenců se blíží. Kaddáfí nicméně drží většinu Libye, včetně klíčových ropných terminálů. Pokud chtějí povstalci diktátora svrhnout, musí to udělat sami, protože svět si neodhlasoval mandát ke svržení režimu a dále nehodlá do Libye vstoupit. Poměr příznivců a odpůrců Kaddáfího přitom není vůbec jasný. Výsledek může být stále jakýkoli, včetně rozpadu Libye na dvě či více znepřátelených částí. Q VÍCE V ČLÁNKU NA STR. 24

R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

k o m e n t á ř e | j u s t i c e / ex t re m is m u s

Co nám to ten soud dělá? erik tabery Na nálezy Ústavního soudu se lze dívat dvěma pohledy. Buď je to instituce, která zadírá motor, anebo naopak funguje jako brzda při zběsilé jízdě. Soudě podle veřejné debaty o jeho posledním nálezu k oprávněnosti vypsání legislativní nouze, vítězí spíš první názor. Realitě je však blíž ten druhý. Každá politická síla má tendenci rozšiřovat svůj vliv. A je jedno, jestli je to poslanec, strana, vláda, prezident či parlament. Stejně tak je jedno, jestli se to děje v Česku nebo třeba v Německu. Vůně moci se velmi snadno usadí v nose a těžko se jí zbavuje. Řeči o tom, že pravice chce malý stát a levice velký, jsou jen teoretické. V lásce k moci se chovají stejně. Podobně přistupují i k tomu, jak prosadit svou. Jen před pár měsíci se vláda rozhodla protáhnout parlamentem své sociální zákony, a aby vzala opozici možnost věci komplikovat, vyhlásila legislativní nouzi (což zjednodušeně řečeno zkracuje délku projednávání a bere opozici právo na vyjádření oponentury). A udělala to přesto, že jsme nebyli ve válečném stavu a ani nás nezasáhla živelní katastrofa, což

jsou přesně případy, které mají k vyvolání nouze vést. Nedlouho předtím ovšem tento institut úplně stejně zneužili za své vlády i sociální demokraté. Ústavní soud nyní rozhodl, že kabinet Petra Nečase postupoval v rozporu s ústavním pořádkem a zákony musí projít sněmovnou znovu a tentokrát řádně. Rozhodli soudci správně? Náš přední ústavní právník Jan Kysela, který se označuje za „fandu“ Ústavního soudu, v České televizi vyjádřil zajímavý postřeh. Podle něj je vůbec sporné, „jestli Ústavní soud měl hodnotit mechanismy legislativní nouze, což jsou mechanismy upravené jednacím řádem, a nikoli ústavou“. Jde o nezanedbatelnou poznámku, ostatně rozhodnutí soudu prošlo nejtěsnějším rozdílem a soudci oponenti často zmiňovali stejný důvod. Tedy přísluší nám zaobírat se procedurou? Jak bylo řečeno, svůj vliv chce rozšiřovat řada institucí a nepochybně se to nevyhýbá ani Ústavnímu soudu, takže obezřetnost je namístě. Lze dokonce i rozumět tomu, proč vláda „nouzi“ zneužila. Sociální demokraté často sahají k obstrukcím, které

už mnohdy s politikou nemají moc společného, a v době hledání úspor je třeba spěchat. Přesto (bez osobování si nároku na právní výklad) je třeba rozhodnutí soudu přivítat. V jedné písni se zpívá „i cesta může být cíl“ a pro chování politické reprezentace to platí dvojnásob. Jinými slovy, způsob prosazování politické vůle má stejný význam jako ona vůle samotná. Kdyby na tom nezáleželo, tak by se prostě parlament proměnil jen na hlasovací síň, kde není třeba rokovat, ale jen do displeje vyťukávat pro či proti návrhu. A kdyby k vyhlášení legislativní nouze stačila jen většina ve sněmovně, lze se vsadit, že by se tak brzy prosazovalo vše. Vždy se dá najít nějaký zástupný problém. Rozhodnutí soudu je rozumné: dal čas vládě, aby postup napravila a přitom zákony nepřestaly platit. Mnozí to vysvětlují jako alibismus, ale lze to brát i jako důkaz toho, že soudcům nešlo o obsah zákonů či boj proti vládě, ale o princip. Prostě je nutné dodržovat pravidla, protože jinak se mocní vymykají kontrole. Q

Rozum a Bydžov petr třešňák Představte si nebezpečného násilníka, kterému soud zakáže vstup na fotbalový stadion. Rváč si ale na úřadě změní jméno a drze se dostaví k bráně před ligovým finále. Všichni vědí, že je to on, má stejnou zjizvenou tvář, stejné okované boty, stejně agresivní chování. Pustí ho dovnitř? Pokud se o odpověď právě přihlásil váš selský rozum, chyba. České řešení vypadá takhle: náš bojechtivý hrdina vchází hlavní branou a policie na koních obušky rozhání mírumilovné fanoušky, kteří mu stojí v cestě. Má přece v papírech jiné jméno.

Krásný nový Vandas

Nad týden starými událostmi v Novém Bydžově skutečně zůstává rozum stát. Během soudního procesu s Dělnickou stranou často zaznívala námitka, že zákaz nemá cenu, protože Vandasův spolek neonacistů se přejmenuje a pojede se dál. Bylo R E S P E KT. CZ

správné, že soud nevzal tuhle obavu v potaz, ostatně není tu od toho, aby taktizoval, ale aby vymáhal právo. Smutné ovšem je, že se lehce předvídatelnou možností zjevně nezabýval nikdo jiný. Až nyní zjišťujeme, že neexistuje žádný scénář, jak se znovuzrozenou fašistickou partají zacházet, a že úřady volí nebezpečnou strategii – považují ji za nový, minulostí nezatížený spolek. O dalším zákazu strany s pozměněným názvem (Dělnická strana sociální spravedlnosti) se tak zatím nemluví, ačkoli se své předchůdkyni podobá jako vejce vejci. Na demonstrace pořádané ve městech se sociálně vyloučenou romskou menšinou se znovu sjíždějí holé lebky, tentýž lídr hřímá protiromská hesla. A přesto například soud v Táboře ruší rozhodnutí starosty, který extremistům demonstraci ve svém městě zakázal – neprokázalo se prý, že plánované shromáždění má „závadný“ účel.

Nový Bydžov tuhle absurditu korunuje. Na internetu se sice svolávají rváči z Národního odporu k obraně města „proti cikánskému teroru“, ale na místě to pak vypadá, že policie má docela jiného nepřítele. Na koních a s obušky vjíždí do skupiny lidí, kteří přišli tažení extremistů problémovým městem zabránit. Násilím čistí cestu, aby – řádně nahlášený – průvod neonacistů mohl projít.

Bizarní týden

V téhle smutné logice je bohužel zatím jediným vítězem rok starého zákazu To- →

15

k o m e n t á ř e | ex t re m is m u s / e v r o p s k á u n ie → máš Vandas a jeho parta. Neztratili vůbec

nic a navrch získali čistý „trestní rejstřík“, který mohou popsat pěkně od začátku, než někoho napadne znovu je zakázat. A pak prostě ke svému názvu přidají další „S“. Pochopitelné rozčarování by ale nemělo ústit v názor, že zakázat Dělnickou stranu byl špatný nápad. Ukazuje hlavně, jak nekoncepční u nás boj s pravicovým extremismem stále je. Po příkladném soudním jednání o DS, které přineslo spoustu důkazů, bychom měli mít po ruce lepší ná-

stroje, jak neonacisty hlídat, místo toho to vypadá, že jsme znovu na začátku. To je jednoznačné selhání policie, která nedokáže minulost a současnost propojit a dodat argumenty starostům, kteří mají právo průvody nenávisti zakázat. (Pokud jim ovšem názory demonstrujících na Romy nekonvenují, což je bohužel případ starosty Nového Bydžova.) Rozporuplný pohled společnosti na extremismus má bizarní důsledky, což minulý týden ilustroval opravdu vrchovatě.

Nejprve policie na koních v zájmu nácků válcovala aktivisty v Novém Bydžově, pak ministr školství navzdory odporu veřejnosti jmenoval svým poradcem ultrapravicového xenofoba, který ve volbách kandidoval za Národní stranu, názorové dvojče Vandasových dělníků. A nakonec odvolací soud potvrdil velmi vysoké tresty neonacistickým žhářům z Vítkova. S trochou cynismu by se dal udělat závěr, že slovo rasismus začínáme doopravdy chápat, až když hoří dítě. Q

Dvourychlostní Evropa a my Jan Macháček Britský týdeník The Economist se v čísle vydaném 10. března zabývá fenoménem, který by nás v České republice měl zatraceně zajímat: jde totiž o dvourychlostní Evropu. Den po vydání tohoto čísla Economistu se totiž konal kromě běžného summitu hlav států EU ještě zvláštní summit států eurozóny a právě na něm se dohadovalo to opravdu podstatné. Je velmi pravděpodobné, že takovéto summity se budou konat častěji, protože to, co potřebuje eurozóna řešit, je prostě akutnější a v rámci dluhové krize momentálně důležitější než krátkodobé úkoly, které stojí před EU jako celkem. Přitom Německo až dosud bránilo větší institucionalizaci: bálo se o politickou nezávislost Evropské centrální banky a rozhodně stálo o to, aby u klíčového rozhodování byly vzorné a byznysu otevřené státy jako Švédsko a Dánsko a také velké země jako Polsko. Nepřítomnost těchto států při důležitých rozhodováních by totiž zvyšovala význam Francie a také států na jihu, které zrovna fiskálně spořádané nejsou.

Poláci mají jasno

The Economist detailně popisuje, jakou paniku a naštvání vyvolala představa dvourychlostní Evropy v Polsku, jak se jinak klidný premiér Donald Tusk velmi nahlas zlobil a jak si vymohl posílení slova pro Evropskou komisi v celé připravované koordinaci a jak se politické elity Švédska i Dánska chtějí integrovat do eurozóny i navzdory náladám svých voličů. V této souvislosti je zvláštní sledovat, jak v Česku nikoho moc nevzrušuje, že se ocitáme do značné míry ze hry, maximálně se hlasití čeští euroskeptici radují. Mlčí bohužel i sociální demokracie, která ještě

16

před dvěma lety troubila do světa, že je proevropskou stranou. Jiná věc je, že v hlavním komentáři sice The Economist vyjadřuje obavu z rozdělení EU na dvě části, jinak je však poplatný spíše euroskeptické anglické pozici, což je pro tento týdeník (na rozdíl od britských Financial Times) typické. Tvrdí například, že EU je jen cosi jako „klub“, a obává se

Německo-francouzský diktát by měla česká pravice především vítat.

plíživé harmonizace daní, jejímž předstupněm má být harmonizace daňového základu, který navrhuje Evropská komise. V obou případech se mýlí. Evropská unie totiž už dávno není tím, co by se dalo nazývat „klubem“. Stupeň její integrace je mnohem vyšší a pro eurozónu to platí dvojnásob – má například společnou centrální banku. A harmonizace daňových základů (jinými slovy pravidel), tedy jejich srovnání do latě, zjednodušuje byznys, podnikání a je to svého druhu deregulace. Suverenita daňových sazeb přitom zůstává plně v rukou jednotlivých států.

Češi v ofsajdu

U Economistu jistý chladný odstup od EU nepřekvapí, zajímavá je však měnící se po-

zice a cíl českých eurofobů. Dlouhá léta jsme poslouchali, že zlo EU spočívá v diktátu nikým nevolených bruselských eurokratů a byrokratů, socialistů, centrálních plánovačů, mocichtivých sociálních inženýrů apod. O všech těchto rohatých společenských laborantech už najednou není řeči a místo toho se brojí proti německofrancouzskému diktátu, kterému prý nesmíme ustoupit. Tento „diktát“ je však ve své podstatě nejen velmi měkký, ale především by jej měla pravice místo odmítání vítat, protože je veskrze pravicový (od důrazu na snižování deficitů států až po koordinované zvyšování věku odchodu do penze). Kromě toho by mělo být české pravici jasné, že Německo jako otevřená ekonomika provázaná se zbytkem Evropy a světem nebude prosazovat nic protekcionistického ani hloupého a sebepoškozujícího. Koncem týdne bude další summit EU, na němž se má rozhodnout o podobě oné „ekonomické vlády“, která možná EU opravdu rozdělí na dvě části. Je tedy současná situace pro Českou republiku fatální křižovatkou, nebo nikoli? Jak se to vezme. Nikdo nám nebude bránit, abychom postupně přebírali jednotlivé elementy ekonomické koordinace a mezitím si plnili domácí úkoly pro přijetí eura. Potíž je v tom, že se zjevně ocitneme mimo hlavní proud rozhodovacích procesů v Unii a často budeme mít pocit, že sedíme zvlášť jako ženy v synagoze, že se rozhoduje bez nás, a někdy dokonce o nás bez nás. To vše může mít své velmi neblahé psychologické důsledky a může to ve společnosti probudit určité temné proudy. Možná ale tu lekci potřebujeme. Možná nám dojde, jak nám vlastně bylo „v Unii pro všechny“ docela dobře. Q R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

politika

f ot o m i l a n j a r o š

politika / ekonomika

Rozfoukejte prach. (Razie v ČT v průběhu hlavní zpravodajské relace)

Útok na ČT začal u Adama Razii v televizi předcházelo spiklenectví politiků a tajné služby jaroslav spurný, ondřej kundra Koncem loňského září bylo chladno a generál Krejčík se těšil domů. Bezmyšlenkovitě odemkl dopisní schránku a vypadla na něj bílá obálka. Když ji otevřel, musel se posadit. Na nepodepsaném listě papíru našel sdělení, kdo vymyslel a zorganizoval operaci, která jej před časem donutila odejít z funkce šéfa vojenské tajné služby. Dopis nabízel i jednací číslo dokumentu, R E S P E KT. CZ

kterým „spiklenci“ prosadili jeho odchod na vládě. Ten samý dokument teď v doprovodu ozbrojenců hledala v České televizi i Vojenská policie. Jde o klíčový papír. S jeho pomocí by možná šlo rozplést příběh zákulisních her v českých tajných službách, za nimiž zřejmě stojí souboj o moc nad miliardovými armádními zakázkami. Vpád sa-

mopalníků do budovy televize nadzvedl prach, kterým tu Krejčíkův případ léta zapadal. Dnes už mimo jiné víme, že ten zásadní dokument unikl k televizním reportérům z kabinetu někdejší ministryně obrany Vlasty Parkanové a šlo o výtisk, který převzal tehdejší šéf jejího kabinetu, současný náměstek ministra dopravy Radek Šmerda. →

17

→

Nic jsme nenašli

Miroslav Krejčík si anonym onoho loňského zářijového dne přečetl aspoň desetkrát. Potom si sedl k počítači a napsal dopis ministru obrany Alexandru Vondrovi a premiéru Petru Nečasovi. Požádal je v něm o zpřístupnění dokumentu skrytého pod jednacím číslem z anonymního vzkazu. Právě tady, v řádcích Krejčíkovy žádosti, se začal rodit propletenec událostí, které teď vyústily v policejní nájezd na Českou televizi. Premiér a ministr obrany se totiž sice loni dohodli, že dokument Krejčíkovi nezpřístupní, ale ministr Vondra požádal Vojenskou policii (VP), aby prověřila okolnosti generálova odchodu z funkce. Chtěl, aby policie zjistila, zda za tím vším skutečně stálo spiknutí politiků a důstojníků tajné služby, jak v dopisu naznačoval Krejčík. Vyšetřování se dalo do pohybu. Letos 14. ledna přišel generál Krejčík vypovídat do pražské úřadovny VP. A tam mu policisté předložili materiály, které svého času v roce 2007 vedly k jeho odvolání. Vypracoval je na příkaz ministryně Parkanové jeho někdejší první náměstek Pavel Adam a podepsalo jej dalších pět lidí z „jeho“ někdejší tajné služby. „Šokovalo mě to,“ říká dnes Krejčík. Podle dokumentu měl Krejčík na jaře 2007 připravovat „diskreditační kampaň“ proti náměstkovi ministerstva obrany Jaroslavu Kopřivovi (který loni padl poté, co noviny zveřejnily nahrávku jeho žádosti o úplatek v miliardovém armádním obchodě) a šéfovi kabinetu ministryně Radku Šmerdovi. Kampaň měl Krejčík připravovat tak, že dalšímu náměstkovi Martinu Bartákovi a jeho poradci Janu Fulíkovi předal dokumenty „účelově svědčící“ o korupčním jednání Šmerdy a Kopřivy ve čtyřmiliardové zakázce na likvidaci nepotřebné armádní munice a při soutěži na nákup nákladních vozů Tatra. „Ano, dokumenty jsem předal, ale šlo o obecně známé věci, a nikoli o materiály tajné služby,“ tvrdí Krejčík, který rovnou na policejní služebně podal trestní oznámení proti autorům dopisu. A druhý den požádal sněmovní výbor pro obranu a bezpečnost o zbavení mlčenlivosti, aby mohl o okolnostech svého odvolání a s ním souvisejících zakázkách promluvit před poslanci. Výbor mu vyhověl, slyšení bylo stanoveno na třetího března. V médiích i mezi poslanci se všeobecně očekávala výbušná výpověď. Do toho v televizních zprávách 9. února odvysílal redaktor ČT Karel Rožánek krátký šot, během něhož ukázal na kameru zmíněný dokument generála Adama a v doprovodné reportáži převyprávěl jeho tvrzení o Krejčíkových zákulisních hrách. Rožánkova reportáž nevzbudila prakticky žádnou veřejnou pozornost, zaujala však šéfa kabinetu ministra obrany Pavla Bulanta. Ten hned druhý den podal VP trestní oznámení kvůli úniku utajeného dokumentu

18

f ot o m i c h a e l a da n e l ov á

politika | kauza

Chtěl očerňovat, nebo jen odkrýt korupci? (Krejčík)

Otevření případu Krejčík dává šanci na rozkrytí armádní korupce.

do médií. Rozjelo se vyšetřování, které vyústilo do razie se samopaly. Podle kuloárních informací se VP zajímala o dokument proto, že Rožánkovu reportáž považovala za pokračování kampaně proti Krejčíkovi. Sám Krejčík vnímal Rožánkovu reportáž jako pokus zastrašit a znevěrohodnit jej před výpovědí před Poslaneckou sněmovnou. Obavy VP i Krejčíka byly důvodné. VP už totiž obvinění vznesené generálem Adamem na svého nadřízeného (kterého potom nakrátko ve funkci vystřídal) vyšetřoR E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

elektronický čárkový kód a dokument nebyl tím pádem zaevidovaný v oficiální databázi Vojenského zpravodajství. Druhý neoznačený výtisk dostává Šmerda a třetí zůstává v kanceláři Adama. Neoznačený výtisk pak ukázal Rožánek v televizním vysílání. Z řady důvěryhodných zdrojů vyplývá, že Vojenské zpravodajství skutečně minimálně dva roky vyšetřovalo Šmerdu kvůli zmanipulování opravdu lukrativní zakázky na likvidaci munice, kterou získala firma ovládaná známým zbrojařem Richardem Hávou, a existují odposlechy zpravodajců, kde se Šmerda radí o zadání zakázky s šéfem Hávova podniku. Vojenské zpravodajství pracovalo také na předraženém nákupu tatrovek, v němž prof ot o k a r e l c u d l í n

vala v roce 2007. Na popud Parkanové, která měla za to, že Krejčík porušil zákony a měl by být postaven před soud. Vyšetřování trvalo deset měsíců a skončilo překvapivě: „Nenašli jsme pro tvrzení v dokumentu žádné opodstatnění, žádná trestnost tam nebyla,“ vzpomíná tehdejší šéf VP Oldřich Kubát. Tyto „řeči bez opodstatnění“ ovšem připravily o post vysoce postaveného člena bezpečnostních složek. To je poměrně šokující fakt, který by měl současné policejní pátrání zavést na stopu čtyři roky starých událostí, za které nese odpovědnost několik politiků a důstojníků tajných služeb. Ty události si připomeňme. Byly ostatně součástí březnové výpovědi Krejčíka před poslanci, která nakonec vedla výbor pro obranu a bezpečnost k výzvě Vlastě Parkanové, dnes vlivné poslankyni za TOP 09, aby opustila všechny své politické funkce.

Hoď te to na papír, generále

R E S P E KT. CZ

Vzhůru na nákupy! (Parkanová) f ot o n at o

Duben roku 2007. Vlasta Parkanová je tři měsíce ve funkci ministryně obrany a její úřad má rozpracovaných několik nákupů, v nichž se točí desítky miliard korun. Pořizují se obrněnce Pandur za dvacet miliard korun, nakupují nákladní auta Tatra za dvě miliardy, rozjíždí se jednání o nákupu transportních letounů za pět miliard korun. Armáda v těch letech investuje minimálně tři miliardy korun do likvidace nepotřebné munice. Podle pamětníků se v novém vedení ministerstva rozhořel boj o to, kdo bude mít na zakázky vliv. Na jedné straně stála Vlasta Parkanová či Radek Šmerda s Jaroslavem Kopřivou, na druhé straně Martin Barták se svým vlivným poradcem Janem Fulíkem, kterým kryl záda premiér Mirek Topolánek. Mezi nimi se motalo Krejčíkovo Vojenské zpravodajství, které zakázky prověřovalo, protože všechny bez výjimky nesly velké stopy úplatkářství, manipulace a defraudace. Přesné okolnosti neznáme, tak se musíme spoléhat na výpovědi aktérů té doby. „V dubnu se na mě začal osobně obracet generál Adam, prý se domnívá, že jeho nadřízený generál Krejčík zneužívá službu k získávání kompromitujících materiálů na lidi z mého okolí, konkrétně na pana Šmerdu,“ tvrdí Parkanová. „Bylo to tak,“ dodává Šmerda, „dostávali jsme od Adama ústní zprávy, tak jsem řekl ministryni, ať dá Adamovi příkaz, ať to hodí na papír,“ vzpomíná Šmerda. Stalo se, generál Adam vypracoval během čtyřiadvaceti hodin dokument, v němž bez jakýchkoli doložených důkazů popisuje Krejčíkovy údajné diskreditační kroky, o kterých už tu byla řeč. Třicátého dubna předává Adam záznam ministryni jako tajný materiál, ovšem bez – a to je z hlediska nedávné razie v ČT důležité – náležitostí, které má mít utajený dokument. Na jeho zprávě nebyl vyznačen

Ten, který vše spustil. (Adam) věřovalo angažmá Šmerdova přítele a také jeho bývalého nadřízeného Jaroslava Kopřivy. Důkazy o možné manipulaci zakázkami předal Krejčík protikorupční policii. Stejně tak se Krejčíkova služba zabývala řadou jiných zakázek, prověřovala soutěž na nákup pandurů nebo miliardové servisní služby vojenských komplexů či dodávky náhradních dílů pro letectvo. V každém případě se počátkem května 2007 sešly na stolech ministrů Topolánkovy vlády dva protichůdné dokumenty. Jeden předložil premiér a navrhoval Krejčíkovo povýšení do vyšší generálské funkce. Druhým byla zpráva generála Adama, kterou pro ministry okopírovala Parkanová. Ministři odložili projednání dokumentů o týden, během kterého si Topolánek spolu se svým tehdejším zástupcem (a stranickým šéfem Parkanové) Jiřím Čunkem pozvali Krejčíka na kobereček. „Řekli mi, že mi věří, ale ministryně má prý proti mně výhrady a oni si v křehké vládní koalici nemohou dovolit jít

proti ní. Žádný Adamův dopis mi ale neukázali. Byl jsem z toho politikaření znechucen a okamžitě jsem složil funkci,“ vzpomíná Krejčík. Mimochodem, ať je pravda kdekoli, potřeba odstavit Krejčíka byla opravdu naléhavá. Generálovi totiž již za dva měsíce – 30. června – končil služební závazek a on byl už dlouho rozhodnutý odejít k tomu datu do civilu. Krátce po Krejčíkově odchodu bylo vyšetřování munice i tatrovek zastaveno (přičemž to zastavení je dnes považováno za velmi pochybné a policie už znovu oba případy otevřela). Vojenské zpravodajství pod vedením nového šéfa Páleníka se pak stalo součástí korupčních armádních nákupů. Materiál pro tajnou službu se totiž nakupuje podle zákona bez výběrového řízení a ministerstvo v následujících dvou letech se souhlasem Páleníka zneužilo službu například na dvojnásobně předražený nákup patnácti obrněnců Iveco nebo stovky o polovinu předražených osobních vozů za sto milionů korun. A vedení ministerstva pak uzavřelo bez jakýchkoli komplikací ze strany Vojenského zpravodajství několik vysoce podezřelých obchodů – třeba nakoupilo za pět miliard a bez výběrového řízení předražené letouny CASA a desítky o sto procent předražených lehkých obrněnců a dál uzavíralo s Hávovými strojírnami lukrativní smlouvy na likvidaci munice. „Odchod pana Krejčíka neměl na vyšetřování žádný vliv,“ tvrdí dnes Vlasta Parkanová. „To, že policie usoudila, že jednání pana Krejčíka nebylo trestné, neznamená, že bylo slučitelné s postavením ředitele tajné služby.“

Kde je čárový kód?

Autor Krejčíkova obvinění generál Adam byl v roce 2007 vykopnut nahoru, ministryně Parkanová jej poslala do Bruselu, kde je dnes nejvýše postaveným českým vojákem v mezinárodních strukturách. „Nebudu nic komentovat, dokud neskončí vyšetřování,“ odpovídá do telefonu Adam. Zbývající signatáři dopisu ale zůstali ve Vojenském zpravodajství i pod novým šéfem Ondrejem Páleníkem. Proč si je tam nechal, když po vyšetřování VP věděl, že signovali diskreditační dopis na jeho předchůdce a dezinformovali vládu? „Já jsem nevěděl, že VP něco vyšetřuje,“ říká dnes Páleník. A co bude dělat teď, když už to ví? Dva ze signatářů dopisu jsou stále jeho podřízenými. „Po vystoupení generála Krejčíka ve sněmovně jsem si dal zjistit informace. Počkám na šetření VP a zároveň to zadám svému odboru kontroly, a pak se rozhodnu jak dál,“ vysvětluje Páleník. Premiér Petr Nečas, jeden z napálených členů Topolánkovy vlády, říká, že už před čtyřmi lety považoval odvolání Krejčíka za účelové. „Musí se to vysvětlit, a pokud toho nebudou autoři Krejčíkova odchodu schopni, snižuje →

19

politika | kauza → to jejich věrohodnost. Což vyvolává otázku

pír až měsíc po jeho odvysílání? Proč s takovou ozbrojenou kohortou, a navíc právě v době hlavních zpráv, jako by chtěla mít jistotu, že její samopaly a skákání přes turnikety uvidí hned ten večer všichni konzumenti televizních novin? A proč zabavila sedm pytlů listin a datových nosičů, když pátrala po třístránkovém dokumentu? Na většinu těch otázek ovšem existuje v zásadě logická odpověď. O vydání dokumentu požádala policie už týden poté, co jej Karel Rožánek ukázal na kameru. Nof ot o k a r e l c u d l í n

oprávněnosti jejich bezpečnostních prověrek a zpochybňuje jejich kompetence zastávat své funkce,“ dodává. Ještě jedna důležitá věc. Všechny tři originální výtisky Adamova dokumentu zůstaly neevidovány čárovým kódem až do odchodu Parkanové z funkce. Teprve potom, v půli roku 2009, se kód dodělal. Takže pokud Karel Rožánek ukázal na obrazovku nekódovaný výtisk, ten, kdo jej z ministerstva vynesl, to musel udělat před

Soudní povolení podepsal soudce Kryštof Nový v pátek o půl páté odpoledne. „Je nutné zajistit nejen vlastní listinu, ale všechny další listiny, datové nosiče a jiné věci, které by mohly objasnit, jak byla listina získána,“ stojí v soudním povolení. VP požádala o spolupráci při zajištění vstupu do budovy televize uniformované kolegy z Policie ČR s vysvětlením, že „na základě prohlášení vedení televize naši lidé očekávají odpor při vstupu do budovy“. Státní policie ale spolupráci odmítla s tím, že právě nemá volné lidi. Vojáci proto kvůli avizovanému televiznímu odporu povolali do zbraně čtyři příslušníky své speciální jednotky. Všechno tohle zabralo nějaký čas, takže razie nakonec začala před sedmou hodinou večer, chvíli před startem masově sledovaných zpráv. Když zakuklení samopalníci přeskočili přes turniket, zavolali zaměstnanci ČT o pomoc Policii ČR – a ta náhle bez problémů nalezla volné lidi. Policisté z místního oddělení v Podolí pak nahradili samopalníky a prohlídka kanceláře proběhla už v úplném klidu. Těsně před půlnocí operace skončila, dokument nebyl nalezen. Místo něj policisté odnesli zmíněných sedm pytlů Rožánkových listin, z nichž většinu po dvou dnech na výzvu státního zastupitelství vrátili coby „neoprávněně zabavenou“ zpět.

Anton Špelec dělostřelec

Pod křídlem Kopřivy. (Šmerda) odchodem Parkanové. A dnes také z prozrazeného čísla výtisku víme, že televizi ukázal list převzatý kdysi Radkem Šmerdou. „V kabinetu se dostalo do styku s tím dokumentem více lidí, možná až osm,“ říká současný náměstek ministra dopravy. „Já jsem ty papíry nikomu nepředal.“ Karel Rožánek samozřejmě svůj zdroj tají. Policejní razie v televizi je tedy ve své podstatě pochopitelná. Dokument je pilířem pátrání po tom, co znamenaly manévry politiků a tajné služby v roce 2007. Kdo jej vynesl, spáchal nejen trestný čin, ale jeho podezřelá připomínka smyšlených Krejčíkových prohřešků vede policii – aspoň podle informací Respektu – k potřebě jej odhalit a vyslechnout, zda neměl v úmyslu Krejčíka zastrašit a ovlivnit vyšetřování. Jenže způsob, jakým byla razie provedena, vyvolal velké pobouření a řadu spekulací. Například že šlo o útok na svobodu slova, který je součástí nějaké tajemné hry související s vyšetřováním pozadí Krejčíkova konce. Proč si policie šla pro svůj pa-

20

vinář vydání odmítl a vzápětí odletěl na třítýdenní reportážní cestu do Afghánistánu. Počátkem března ukázala televize v pořadu Události, komentáře listinu opět a policie vzápětí požádala o její vydání ředitele televize Jiřího Janečka. Ten odpověděl, že o věci nic neví, ale že požádá Rožánka o stanovisko po jeho návratu. Den před razií vyslechli dopoledne policisté dva Rožánkovy nadřízené a poté získali od editora Událostí, komentářů kopii Rožánkovy kopie. Nicméně to nestačilo, kvůli biologickým stopám policisté potřebovali „původní“ uniklou listinu. Odpoledne se vrátil redaktor Rožánek z Afghánistánu, na letišti jej čekali další dva příslušníci VP. Rožánek s naprosto pochopitelným a všemi soudy respektovaným odkazem na ochranu zdrojů opět dokument nevydal. Policisté se vrátili do budovy ČT a kolem půl páté na pokyn státního zástupce zapečetili dveře Rožánkovy kanceláře s tím, že si jdou vyřídit soudní povolení k prohlídce.

Když vášně spojené s útokem na veřejnoprávní médium opadly, je zřejmé, že vlastně jediným pokleskem VP bylo nesprávné nasazení ozbrojenců. „Při vstupu si velitel zásahu špatně vyhodnotil situaci,“ komentuje to mluvčí VP Jan Čermák. Zjednodušeně řečeno, odpor nikdo nekladl a ozbrojenci mohli zůstat venku. Řada expertů tvrdí, že za nepodařený zásah může hlavně nezkušenost policistů. Šéf VP generál Ložek – který prý o připravovaném zásahu nevěděl, což je při takové akci neuvěřitelné – byl ještě před třemi lety šéfem jednotky spojařů. Velitel odboru, který zásah provedl, plukovník Blažek je zase bývalý dělostřelec. Šéf oddělení major Kolář je sice dlouholetým vojenským policistou, ale podobný případ nikdy nevyšetřoval a u domovní prohlídky nikdy nebyl. Výsledkem razie zřejmě bude, že se Adamův dokument, předaný Karlu Rožánkovi, nikdy nenajde. Pokud chce novinář ochránit svůj zdroj, tři listy spálí. Nicméně vyšetřování kombinací politiků a tajné služby při odchodu Krejčíka by to nemělo ohrozit. „Ve vyšetřování stále pokračujeme,“ říká vyšetřovatel Jindřich Lenc, který má případ na starosti. Vyslechnuti byli už téměř všichni protagonisté událostí z roku 2007 a policie předpokládá, že by vyšetřování mělo skončit vznesením obvinění. Jakých a proti komu ale zatím nechce říci. Q R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

ekonomika | ropný průmysl

A co když nepoteče

Drahá ropa vzbuzuje obavy, co bude dál. Češi jsou zatím v klidu tomáš sacher

O

třesy způsobené vzpourou proti diktatuře v Libyi chtě nechtě pocítili i Češi. Ceny benzinu vystřelily na historické maximum a první firmy začínají kvůli drahé ropě omezovat zakázky. Arabský svět přitom stále doutná a čím dál tím víc lidí se začíná připravovat na scénář, že proud té důležité černé tekutiny vyschne – možná už brzy. „Ta nervozita je cítit ve vzduchu, v tuhle chvíli všichni s napětím vyčkávají,“ říká nad rostoucími křivkami z burzovního zpravodajství Boris Tomčiak. Podle analytika poradenské firmy Colosseum se donedávna přehledný vývoj na světovém trhu s ropou zvrátil do zvláštního paradoxu. „Všichni se bojí toho, že po Libyi přejde krize i do další ropné velmoci Saúdské Arábie. Zatímco akcie arabských společností klesají, cena ropy stoupá.“

brzy obchodovat za 160 dolarů. Tedy o deset dolarů víc, než je dva roky staré historické maximum z počátku finanční krize. Jak už bylo řečeno, Češi aktuální situaci pociťují na cenách benzinu, které před několika dny zlomily rekordní čtyřiatřicetikorunovou úroveň z roku 2005. Tehdy ropný svět paralyzoval úder hurikánu Katrina na vrty v Mexickém zálivu. Nejde tu však zdaleka jen o palivo do aut. Jeho celková spotřeba loni ostatně díky úspornějším motorům nových vozů o desetinu poklesla. Na ropu jsou dnes stále částečně DOZVUK ROPNÝCH KRIZÍ V ČESKU Hurikán Katrína

Předzvěst ﬁnanční krize

Vzpoura v Lybii

Vsaď te na solar

Těsné spojení

Jak by scénář pokračujícího šplhání cen mohl vypadat, zná dnes ze školních lekcí každý student ekonomie. Ropná krize v 70. letech vyvolaná právě ropným embargem arabských zemí (které tehdy ve snaze diktovat ceny snížily těžbu a zároveň přestaly dodávat ropu západním zemím podporujícím Izrael) vyhnala ceny černého zlata k nikdy předtím nepoznaným výšinám a na dlouhé měsíce paralyzovala americkou a řadu evropských ekonomik. „Na druhou stranu svět už je dál a závislost na ropě zdaleka nedosahuje takové úrovně jako kdysi,“ připomíná pan Tomčiak. Analytici jako on upozorňují, že v dnešních podmínkách znamená desetiprocentní zvýšení cen ropy propad světové ekonomiky jen zhruba o čtvrt procenta. Hrozbu kritických výpadků mohou teoreticky pokrýt i současné – oproti 70. letům mnohem větší – ropné zásoby. „Na druhou stranu ekonomika je dnes stále propojenější a problémy jednoho regionu či odvětví se okamžitě dotknou i řady dalších,“ varuje Boris Tomčiak. Cena ropy vyskočila těsně po propuknutí libyjského konfliktu na z 95 na 120 dolarů za barel. Následně sice o desetinu opět zlevnila, i tak jde však v posledním půlroce o zhruba padesátiprocentní zdražení. Rozruch navíc dál rozdmýchala například analýza agentury Reuters, podle níž se jeden barel může už R E S P E KT. CZ

�/��

�/��

nejistotu, zda se nepokoje nerozšíří i přes jejich hranice. Na druhou stranu právě fórum by mělo svět před nějakým fatálním ropným šokem chránit,“ říká Hüner. Češi jsou členskou zemí už devět let a náměstek Hüner je přesvědčen, že toto členství nám v případě problémů pomůže dostatek ropy zajistit. „Jsou tu rezervy v Rusku či v Kanadě, arabský svět by navíc z dodávek jistě nevypadl jako celek, na to jsou dohody,“ vysvětluje Hüner. Co se konkrétních reakcí na další dramatické zdražování týče, žádný detailní plán čeští úředníci nemají. V zásobnících Státní správy hmotných rezerv je dnes paliva pro celou zemi na 113 dní běžného provozu, a započítáme-li možný přídělový systém, vydrží ještě mnohem déle.

�/�� ZDROJ: CCS

navázané i ceny zemního plynu. Celkový dovoz ropy v posledních letech stále roste a průmyslníci rádi opakují známou poučku, že 95 procent výrobků se alespoň v některé části výroby bez ropy stále neobejde. Ekonomové odhadují, že obdobně jako v celosvětovém měřítku může každých deset dolarů za barel navíc přijít české hospodářství na necelou čtvrtinu procenta HDP, v řeči čísel zhruba deset miliard korun. „Ta situace se skutečně může vyvinout jakkoli,“ potvrzuje náměstek ministra průmyslu Tomáš Hüner. Ne náhodou se proto podle něj poslední zasedání Mezinárodního energetického fóra – instituce tvořené převážně členy dalších tradičních obchodních organizací, jako jsou OECD a OPEC, která má světový obchod s ropou koordinovat – na konci února konalo právě v Saúdské Arábii. „Cítil jsem na místě tu

Z pohledu zdejších „krizových scénářů“ to s Českem skutečně nevypadá na první pohled tak špatně – podle měsíc staré studie Českého statistického úřadu je Česko co do energetické závislosti dokonce vysoce nad průměrem EU. Místní ekonomika si dlouhodobě vystačí z domácích zdrojů z více než 70 procent, ve velkém se dováží právě jen ropa a zemní plyn. Sedmadvacítka se přitom na vlastní produkci nemůže v průměru spolehnout ani z poloviny. „Ropa sem teče dvěma nezávislými cestami ze severu a z východu, v případě problému na jedné z nich ji ta druhá ze 100 procent nahradí,“ říká už citovaný náměstek Hüner. Radost z české energetické samostatnosti kazí také její nepříjemná podstata v podobě extrémní těžby a spotřeby uhlí. Nicméně i přes neobyčejně silnou lobby „těžkotonážní“ energetiky se také v Česku objevuje echo celoevropských trendů. „Pozornost se skutečně obrací především k alternativám. Akcie společností vyrábějících solární články poskočily například v jediném dni minulý týden o 30 procent,“ dodává už zmiňovaný analytik Boris Tomčiak. Zástupci průmyslu pak bez ohledu na nejnovější ropný výkyv hovoří například o zvýšené poptávce po speciálním softwaru snižujícím energetickou náročnost výroby či stále běžnějších přestavbách automobilů na moderní technologii stlačeného plynu CNG. Q

21

glosa

Opakovaná chyba Bohuslava Sobotku nebude v budoucnosti zřejmě příliš mrzet, že vyhrál tak těsně. Mnohem větší bolehlav mu pravděpodobně způsobí fakt, že sociální demokraté za jeho zástupce zvolili jeho rivala Michala Haška. Tím, že poraženému kandidátovi na šéfovskou funkci dali post prvního místopředsedy, chtěli straníci udělat krok ke smíření, ale historie ukazuje, že spolupráce velkých protivníků ve vedení strany většinou dopadne opačně. I když Sobotka a Hašek říkají, že mezi nimi nepanuje napětí, je to přesně naopak. Nechuť jednoho k druhému je cítit z každého pohledu a náznaků. A sjezd vyjevil, že nechutenství se rozšířilo také do nižších pater strany. Dokládá to například i rozhodnutí bývalého ministra vnitra Martina Peciny, který se po Sobotkově zvolení rozhodl složit poslanecký mandát a stahuje se z politiky. Jde o nečekaně hysterické gesto, které naznačuje, že řadě lidí se během pár vteřin zhroutily politické plány. Silná slova si před delegáty vyměňovali i politici jako Škromach či Rath. Je proto více než zřejmé, že střet bude pokračovat a tandem Sobotka-Hašek se zadrhne. Oba pánové se budou přetahovat o směřování strany, o místo na tiskových konferencích, o pozornost veřejnosti i spolustraníků. Hašek je člověk, který rád ukazuje, že měl pravdu, a tak to bude Sobotkovi dokazovat, kde to jen půjde. Toto vedení nevedení přichází v nejméně vhodnou dobu. Sociální demokraté působí ztraceně a marně pro svou stranu hledají fungující koncept. Má být více vlevo? Nebo zamířit do středu? Co s komunisty? Jak se postavit k Nečasově vládě? Co velká koalice s ODS? Jaký má být program? Otázek je řada a odpovědí málo. Hašek ani Sobotka před sjezdem nenabídli jasnou vizi, v tom se od sebe skutečně nelišili ani trochu. Sjezd nenaznačil, co si strana přeje. Jako už tolikrát v minulosti rozhodoval jen o tom, jestli má raději jednoho, nebo druhého, a to často z osobních důvodů. Takže na vznik opravdové politické alternativy si musíme počkat. Erik Tabery

22

V penězích se Kaddáfího rodina vyzná. (Obraz Saífa Kaddáfího) Kdo je tady větší lídr?

Drama v pavilonu B

Sobotka vyhrál, Rath se popral, Škromach je komunista a ČSSD vyslala signál Ivana Svobodová, Ondřej Kundra, Brno FOTO MILAN JAROŠ

P

odobně velkolepou akci stárnoucí pavilon B brněnského výstaviště už dlouho nezažil. Šest stovek sociálních demokratů se sem sjelo k volbě nového partajního předsedy a dost možná i budoucího premiéra. Po experimentu s dryáčnickým a nepopulárním Jiřím Paroubkem se tu v Brně hledal někdo, kdo straně dodá nový šmrnc, zajímavý program i tvář. Volba to byla napínavá i zábavná.

Hašek o krok dál

Oproti minulým podobným sešlostem nebylo v Brně dopředu jasné, kdo vyhraje. A žádný z duelantů – ani jihomoravský hejtman Michal Hašek, ani dlouholetý místopředseda Bohuslav Sobotka – zároveň dopředu neřekl, kam by chtěl ČSSD, a tím pádem i Česko, vést. To si nechali až sem na výstaviště.

Jako první jde na věc hejtman Hašek. Někteří straníci ho veřejně obvinili, že pokukuje po politické „rychlokvašce“ Věci veřejné coby svém budoucím koaličním partnerovi, a tak teď Hašek v projevu říká, že véčka směřují do propadliště dějin a že s nimi nechce mít nic společného. Stejně tak s komunisty. Jeho protikandidát Bohuslav Sobotka slibuje ve své řeči v podstatě totéž co Hašek. Jen přidává, že on nemusí pokukovat po žádném koaličním partnerovi, protože pod ním strana vyhraje ve volbách tak výrazně, že se o ni budou všichni prát. Před sjezdem Haškův protivník tvrdil, že získá do sněmovny čtyřicet procent hlasů, ale to mu nikdo nevěřil, tak teď slevuje na pětatřicet. Jindy toporný Sobotka překvapuje kolegy řečí těla, nad papíry s projevem občas nečekaně někam pohne rukama. Oba kandidáti shodně zmíní, že sociální demokracie má před sebou velký úkol: boR E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

Ve víru vášně. jovat s bující korupcí. Říkají to důrazně. V improvizovaných kuloárech to poslouchá i bývalý ministr Zemanovy vlády Jan Kavan, u jehož tajemníka Srby se kdysi našlo šestnáct milionů poházených v igelitkách po bytě, zatímco sám Kavan se pak omylem pochlubil před novináři, jak se za jeho éry braly úplatky z nákupu stíhaček Gripen a jak on o tom věděl. Kolem něj s hrnkem kávy prochází jiný delegát, Michal Kraus, který byl vyšetřován kvůli praní špinavých peněz, když chtěl v Ghaně koupit továrnu na kakaové boby. Podle policie za úplatky z gripenů, jenže se to neprokázalo, Ghana nespolupracovala. „Daří se mi, dělám teď investičního poradce a asi to budu i učit,“ informuje zvesela Kraus. „Hele, kakaovej bob teď pije kafe,“ haleká směrem ke Krausovi rozverný poslanec Vítězslav Jandák. Krausovi ztuhne tvář, okolo stojící sociální demokraté se smějí.

Baví se i moravskoslezský hejtman Jaroslav Palas, který si nedávno postavil za dvacet milionů hotel a nechce ukázat, kde na to vzal. Předsednických slov o tažení proti korupci, jak říká, si však všiml. „Naprosto s tím souhlasím,“ dodává Palas. „O mých příjmech a výdajích se ale s vámi bavit nebudu. To je moje věc a už mě neobtěžujte.“ Přichází Michal Hašek, pro nějž Palas sháněl hlasy, a dávají se spolu do řeči. Novináři na ně zamíří fotoaparáty. Hašek si toho všimne a instinktivně od Palase o krok ustoupí.

Oranžová jednota

Jde se volit. Sobotkovi lidé se velice zlobí, nelíbí se jim, že před urnou se fronta mění v chumel, v němž by prý mohli Haškovi lidé kontrolovat, koho kdo zakroužkoval. „Je to podraz. Bylo domluveno, že chumel nevznikne,“ říká rozrušeně delegát Jeroným Tejc a někam to telefonuje.

Nevyhraje ani jeden kandidát, Sobotkovi chybí k nadpoloviční většině jediný hlas. Hašek je zkoprnělý, Sobotka se mírně usmívá. V druhém kole už Sobotka o pár hlasů vyhraje a sociální demokraté mají nového předsedu. Ten se okamžitě nechává fotit do médií a jeho mluvčí Martin Ayrer je nespokojen, jak je šéf před objektivem prkenný. „Co je to za fototermín – bez emocí,“ kroutí hlavou Ayrer. Michal Hašek usiluje o židli druhého muže strany, jenže kromě něj chce být prvním místopředsedou i Lubomír Zaorálek. Sobotka odmítá výzvy lidí z Haškova tábora, aby řekl delegátům, ať volí Haška. Začíná vážné drama. Hašek se mračí a někdejší ministr práce Škromach rázně nařkne novopečeného předsedu, že nedrží slovo, když v minulosti podporu Haškovi údajně slíbil. Europoslanec Richard Falbr se Sobotky zastává a říká, že Škromach byl dosud kamarád, od teď je ale „dobytek“. David Rath si to přichází se Škromachem vyřídit z očí do očí, nazve ho „komunistou“. Cosi na sebe syčí, tělo na tělo, vzájemně se drží za saka. Tak velké napětí neunese senátor Vladimír Dryml a Ratha se Škromachem od sebe odtrhne. Ve volbě prvního místopředsedy vyhrává Michal Hašek. Sobotka s Haškem si podají ruce a řeknou, že od teď je strana jednotná. Sobotka se už zase fotí a tentokrát se široce a šťastně směje. „A pak, že to nejde,“ glosuje to spokojeně mluvčí Ayrer. Volby dalších místopředsedů se nečekaně natahují různými přestávkami na „strategická vyjednávání“. Po několika hodinách je nicméně jasno. Do stranického vedení míří za Sobotkovo křídlo Lubomír Zaorálek, Martin Starec a vycházející hvězda strany Jiří Dienstbier a za Haškovo křídlo bývalá nejvyšší žalobkyně Marie Benešová a Zdeněk Škromach. Na avizovanou diskusi o programu a budoucnosti ČSSD už nezbývá čas. „To zas vyšleme signál veřejnosti,“ zlobí se známý stranický rebel Jaroslav Foldyna. Q ↓ inzerce

( $ " $* "% "& " " &( $ & * $ ("&" " "* $& )"( $ "$ "% " " " ( " )' #*

' $*

RS001558-6

R E S P E KT. CZ

''' ))

23

p o l i t i k a | Lib y e

Kaddáfí proti světu

Libyjský režim se po počátečním váhání rozhodl vzdorovat až do konce Jiří Sobota

Zuárá

ALŽÍRSKO

TUNISKO

24

Nalut

Mellita

Až na krev

V prvních hodinách po hlasování se zdálo, že mobilizace světa proti libyjskému režimu skutečně zafungovala. Těsně před jejím přijetím chrlil diktátor výhrůžky a sliboval, že se „žádná letadla ani lodě ve Středozemním moři nebudou cítit bezpečně“, protože „když se svět zbláznil, budeme šílení i my“. Během pátku se atmosféra citelně změnila a když libyjský ministr zahraničí Músá Kúsa oznamoval přijetí podmínek rezoluce, bylo na televizních záběrech

Závíja

Středozemní moře

Tripolis

Sabráta Kabav Gharján Džafran Džadu Zintán

PALESTINSKÁ TERITORIA

Sobotní chaos naznačoval, že Kaddáfí zkouší úplně všechno. Šahát

Misuráta Benghází Surt

kontroluje Kaddáfí

LIBAN

kontrolují vzbouřenci

Bin Džavád srážky

Rás Lanúf Briga

Damá

Bajdá

Adžedábíja

Tobrúk

LIBYE

EGYPT

L

rodé skupiny povstalců proti Kaddáfího režimu. Vládní jednotky město pomalu obstupovaly, hrozil masakr nebo zdlouhavé obléhání typu bosenského Sarajeva v 90. letech. OSN přistřihla Kaddáfímu křídla v poslední chvíli. Rezoluce má ovšem mnohem širší záběr než jenom vyhlášení bezletové zóny. Požaduje okamžité příměří a ukončení jakéhokoli násilí proti civilistům. Umožňuje mezinárodnímu společenství „přijmout všechna nezbytná opatření k ochraně civilistů v oblastech ohrožených útokem“ – jinými slovy, vojensky zaútočit, kdykoli má pocit, že se něco chystá. Dokument zpřísňuje embargo na dodávky zbraní, umožňuje rozsáhlé inspekce lodí a letadel kvůli jeho prosazení, zmrazuje aktiva klíčových libyjských finančních institucí a rozšiřuje zákaz cest pro další významné členy Kaddáfího režimu. Zároveň však jasně konstatuje, že cizí vojáci „nevytvoří žádnou okupační sílu v jakékoli formě na jakékoli části libyjského území“.

idé v libyjské přímořské metropoli Benghází byli minulý týden jako na houpačce. Ve čtvrtek jim nejdříve z rozhlasových přijímačů sliboval Muammar Kaddáfí, že jeho příznivci „půjdou ulici od ulice, dům od domu a nebudou mít slitování“. V noci, kdy měl přijít ohlašovaný útok, se davy povstalců shromáždily okolo obřích televizních obrazovek na pobřeží a sledovaly v přímém přenosu zasedání Rady bezpečnosti OSN. Když prošla o dva hlasy rezoluce číslo 1973, dokázala prozatímní povstalecká správa města bleskurychle zorganizovat nad pláží téměř profesionální ohňostroj. Televizní stanice Al-Džazíra hlásila okamžitou proměnu pochmurné nálady i z dalších míst. „Celou noc tady slyšíme palbu,“ oznamoval James Bays, zpravodaj anglického vysílání zmíněné stanice z Tobrúku. „Lidé střílí radostí, oslavují.“ V sobotu dopoledne už bylo zase všechno jinak. V ranních hodinách se strhla bitva o město, do okolí prchaly tisíce lidí a zahořkle se ptaly, kde je ohlašovaná spása mezinárodních jednotek. „Musíme čekat, dokud nás Kaddáfí nepovraždí všechny?“ citoval The Guardian prchajícího Adela Mansúra, kontrolora letecké dopravy. „Když jsme slyšeli o rezoluci, byli jsme šťastní a mysleli jsme, že jsme svobodní. Teď nás ale nechali napospas vrahům.“ Rezoluce Rady bezpečnosti se snaží odvrátit již zdánlivě nevyhnutelnou katastrofu. Benghází je na libyjské poměry luxusní město s téměř sedmi sty tisíci obyvatel, do nějž se stáhly nesou-

R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

f ot o p r o f i m e d i a . c z

docela dobře vidět, že se mu při četbě předem připraveného prohlášení třesou ruce. Spojenci mluvili o počátku útoku v řádech hodin, seznam zemí ochotných vyrazit do akce se rychle prodlužoval a americký prezident Obama naservíroval v pátek večer Kaddáfímu další podmínky, „o nichž se v žádném případě nebude vyjednávat“. Vládní vojáci měli pod bezprostřední hrozbou útoku ukončit obléhání Benghází a opustit další klí-

Dveře k mezinárodní akci otevřely arabské státy. (Stíhačka sestřelená v sobotu nad Bengházím) čová města. Režim podle všeho udělal pravý opak. V sobotu sestřelila armáda stíhačku povstalců nad Bengházím, zatímco Al-Džazíra a BBC hlásily, že Kaddáfího tanky se prodírají do města. Povstalci za zvrat na půdě OSN hodně vděčí svým arabským soukmenovcům, kteří během předešlého víkendu jako členové Ligy arabských států svět o útok v podstatě požádali. Jestliže Spojené státy, bez nichž se technicky žádný pořádný útok neobejde, v žádném případě nechtěly být vnímány jako tahoun mezinárodní akce, právě jasné slovo libyjských sousedů a ochota Francie a Británie převzít iniciativu otevřely dveře k dohodě. Do akce se kromě zmíněných zemí hlásí Itálie, Španělsko, Belgie, Norsko, Kanada, Dánsko, logisticky pomůže zřejmě i Polsko. Evropané si velmi přejí, aby nad Libyí létala také arabská letadla, a zdá se, že se zapojí minimálně Katar, snad také Spojené arabR E S P E KT. CZ

ské emiráty, Jordánsko a Maroko. Američané se budou případných bojových operací účastnit, nebudou však chtít být příliš vidět. Zajímavý detail do vývoje jejich postojů vnesl deník The New York Times, který za rozhodující sílu lobbující pro intervenci uvnitř administrativy označil tři ženy: velvyslankyni USA při OSN Susan Riceovou, která byla poradkyní prezidenta Clintona v době genocidy ve Rwandě, poradkyni v Radě národní bezpečnosti a bývalou lidskoprávní aktivistku Samanthu Powerovou a ministryni zahraničí Hillary Clintonovou. Arabské země udělaly zásadní krok už tím, že si o zásah řekly – naposledy se dokázaly postavit po bok zbytku světa během irácké okupace Kuvajtu v roce 1990. Dál je ale pro ně akce za účasti Spojených států a bývalých koloniálních velmocí z Evropy hra s ohněm a masivní viditelnou účast od nich očekávat nelze. Americký deník The Wall Street Journal ale v pátek přišel se zjištěním, že egyptská armáda, s tichým souhlasem Spojených států (ty jsou významným přispěvatelem do jejího rozpočtu), vyzbrojuje postupně povstalce na východě Libye. Co přesně spojenci plánují, bylo v době uzávěrky čísla možné pouze odhadovat. Členové americké vlády uspořádali ve čtvrtek v podvečer neveřejné slyšení pro členy Senátu a někteří jeho členové pak přece jenom neodolali pokušení se s novináři o útržky informací podělit. Senátor Lindsey Graham tvrdil, že pochopil, že k zásahu ještě není pozdě a že zavedení bezletové zóny a dalších opatření může vývoj v Libyi zvrátit. Podle blogu deníku The Guardian vysvětlil, že „nejdříve udržíme na zemi jeho letadla a pak začnou vybuchovat tanky, které míří proti jednotkám opozice“. Další senátor, Mark Kirk, však podle téhož zdroje upozornil, že všechno je stále nejisté. „Vláda se pohnula a teď je zásah otázkou času. Hodně záleží na tom, jestli povstalci udrží aspoň Benghází. Pokud ano, bude mít mezinárodní politický systém čas reagovat. Jestli se ale rychle sesypou, pak ne.“ Chaotický vývoj v sobotu dopoledne naznačoval, že Kaddáfí zkouší úplně všechno. Na jedné straně se zjevně pokoušel narychlo baštu rebelů dobýt. Zároveň jeho ministr na tiskovce ujistil svět, že navzdory všemu bude ctít dohody o dodávkách ropy, aby vzápětí sám diktátor rozeslal členům mezinárodní koalice dopis s tím, že svého rozhodnutí zaútočit budou litovat. Spojenci, včetně arabských zemí, v tu dobu již zasedali v Paříži. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy vyslal po tomto zasedání Kaddáfímu poslední varování a francouzské stíhačky už v tom čase létaly nad Libyí. Útok mohl začít kdykoli. Q

Č E S KO : ANO , AL E B E Z NÁ S

Ještě zkraje minulého týdne se zdálo, že česká politická scéna je v otázce zásahu v Libyi jednotná, jak už dlouho ne. Kaddáfího jednání sice svorně odsuzovali prezident, vláda i opozice, nicméně stejně svorně vrtěli hlavou při představě vojenské intervence zvenčí, a to i v případě zavedení bezletové zóny. Po čtvrtečním rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN vyhlásit nad Libyí dlouho debatovanou bezletovou zónu a s ní i bombardování Kaddáfího dělostřelectva a tanků se ukázalo, že to byla jednota pouze zdánlivá. Václav Klaus zásah odmítal bezpodmínečně. „Není možné se schovávat za mandát kohokoli včetně Rady bezpečnosti,“ řekl prezident v Bruselu na mimořádném summitu EU předminulý týden. (Podle hradního mluvčího neměla hlava státu minulý týden potřebu k tomuto postoji dodávat nic nového.) Naproti tomu vláda, koaliční i opoziční politici zmiňovali různé dlouhé seznamy podmínek, které by musely jakoukoli vojenskou intervenci provázet. Nebyly nijak neobvyklé – o nutnosti široké podpory v regionu či „legálnosti“, kterou by měla případným akcím dát OSN, mluvil i šéf NATO Anders Fogh Rasmussen či americký ministr obrany Robert Gates. A z většinového evropského kontextu se nakonec nevymykaly ani tuzemské námitky proti uzavření libyjského vzdušného prostoru. „Bezletová zóna neznamená, že se někde na nebi rozsvítí červený semafor – zákaz vjezdu,“ řekl ve středu premiér Petr Nečas. „Je to vojenský akt, který musí začít útokem na pozemní cíle, protože musíte zlikvidovat protivzdušnou obranu či radarovou síť.“ Podpora mezi arabskými zeměmi, ale zejména rezoluce Rady bezpečnosti OSN nakonec přesvědčily i české politiky, že na toto řešení kývli. „Je to maximum možného,“ tvrdí zahraničněpolitický expert ČSSD Jan Hamáček. Česká podpora případné vojenské akci bude však jen čistě symbolická. Nemáme prý co nabídnout. „Co bychom tam poslali? Oba naše letuschopné gripeny?“ říká napůl žertem premiér. Čtrnáct stíhaček Gripen je totiž z řady technických důvodů nepoužitelných. A opozice nemá k takovému postupu výhrady. Humanitární pomoc nicméně Česko v dosud neupřesněném objemu a podobě nabídne. Silvie Lauder

25

politika | blízký východ

Aspoň malou změnu

Krize v Bahrajnu ukazuje, že podstatně důležitější Saúdské Arábii ujíždějí nervy Marek Švehla

26


A

rabské státy poslední dobou produkují jeden diplomatický rébus za druhým, tedy minimálně pro diplomaty západních států. Jak se například zachovat v situaci, kdy evidentně prodemokratické protesty v jedné zemi násilně potlačí invaze států, které Západ řadí mezi své hlavní spojence na Blízkém východě? Odsoudit je, nebo raději mlčet? Tato situace se teď děje kolem Bahrajnu. Země, kterou by patrně velká většina Evropanů hledala na mapě jen s velkými obtížemi, na sebe teď kromě Libye (a samozřejmě Japonska) soustřeďuje hlavní pozornost světových médií. Minulý týden na tento malý ostrov vjela po dlouhém mostě spojujícím ho s pevninou kolona dvou tisíc vojáků ze Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů, aby potlačila pokojné pouliční protesty a udržela tamní královskou rodinu u moci. Během středečních střetů zemřelo pět lidí. Podle svědků vojáci se zamaskovanými obličeji vytáhli na neozbrojené demonstranty s tanky a vrtulníky a touto těžkou technikou zaútočili na nemocniční komplex v centru města, který se stal hlavním sídlem opozice. Před západními médii to šéfové operace vysvětlovali, že nemocnice se zmocnili teroristé a že je potřeba ji osvobodit. Tento zjevný nesmysl (alespoň podle zpravodaje deníku The New York Times) zakrýval nervozitu, v níž Bahrajn poslední týdny žije. Totalitně vládnoucí král – sunnitský Arab – čelí opozici z řad šíitské většiny obyvatelstva tohoto malého státu. Pokus o revoluci v Bahrajnu táhnou dopředu mladí liberálně smýšlející lidé domlouvající se hlavně na internetu, podobně jako v Egyptě. Jde rovněž o etnické Araby, jejich šíitské vyznání a podpora z nedalekého Íránu ovšem vnáší do situace nový strach z pronikání íránského vlivu na Arabský poloostrov a vyhrocení rivality mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Vyhrocení situace v Bahrajnu navíc oživuje otázku, nakolik je dnes politickými protesty ohrožená samotná Saúdská Arábie. To je také důvod podívat se na situaci v této nejkonzervativnější arabské zemi blíž.

Střety v Bahrajnu jsou střetem mezi dvěma hlavními proudy islámu. (Perlové náměstí v metropoli Manáma)

Královský klan

Po příjezdu do Saúdské Arábie člověk poměrně rychle pochopí, jak je těžké něco v této zemi měnit. Úřady na každém kroku demonstrují svoji islámskou horlivost, takže třeba kvůli modlitbám povinně na určitý čas zavírají obchody, jiná náboženství jsou zakázaná, ženy se musí zcela zahalovat, nesmí řídit auta, pohybovat se samy po ulici, být ve společnosti s cizím mužem, proto třeba jít s kolegou z práce na oběd je pro ně oficiálně nemožné. Neformální společenský život je kvůli přísným pravidlům téměř vyloučený, takže Saúdští Arabové jezdí za povyražením do sousedních emirátů nebo létají do Evropy. Saúdské politické zřízení je těžkopádné a pomalé i ve srovnání s dost konzervativními režimy v okolí a odolává jakýmkoli snahám o změny. Moc kompletně drží v rukou královská rodina, politické strany jsou zakázané. Volby se zatím konaly pouze jednou – regionální v roce 2005, navíc jen v části země a volit směli pouze muži. Všechny snahy o modernizaci společnosti jsou obvykle odmítány s argu-

mentem, že rodiště islámu není pro nějaké „experimenty“ vhodné. Má to svoji logiku: král a jeho velmi rozvětvená rodina byl poslední desetiletí muslimskou veřejností vnímán jako strážce tradičních islámských hodnot. Ty si nelze automaticky plést s extremismem. Naopak dobře vybavená a vycvičená saúdskoarabská policie poměrně snaživě extremismus spojený s al-Káidou potírá, a pokud jde teroristům ze Saúdské Arábie nějaká podpora, pak je to ze soukromých peněz. Saúdové také provozují zřejmě nejuznávanější převýchovný program pro mladé extremisty na Blízkém východě. K udržení vlády dosud pomáhalo i to, že se Saúdové snaží alespoň částečně distribuovat obrovské příjmy z ropy mezi lidi. Občané Saúdské Arábie mají nárok na velmi výhodné půjčky na bydlení (často nenávratné nebo alespoň se záporným úrokem), mají zadarmo slušné vzdělání, dobře vybavené nemocnice, dostávají velmi výhodné úvěry na rozjezd podnikání. Málokdo tedy čekal, že po Tunisku a Egyptě se nepokoje přenesou i do doR E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

moviny islámu. Přesto i tam se ale něco začíná dít. Po internetu se šíří petice, které opatrně požadují politické reformy. Tedy zatím žádné svržení krále, o tom není řeč mimo jiné i proto, že nynější král Abdalláh je údajně velmi populární. Liberálové i islamisté požadují pouze omezení moci krále a ustavení konstituční monarchie, jako je tomu v Jordánsku nebo Maroku. I v Saúdské Arábii se vynořuje generace mladých nespokojených lidí, kteří těžko shání práci a vůbec slušné uplatnění. Nežijí sice v chudobě jako mladí Egypťané, mají obvykle od rodičů auta a kapesné, které by v Egyptě vydalo na slušný příjem živitele rodiny. V diskusích na internetu, jediném místě, kde lze svobodně projevit nespokojenost, ale lidem vadí nedostatek příležitostí nebo to, že členové obrovského královského klanu (je jich kolem sedmi tisíc) dostávají od státu obrovskou apanáž (podle diplomatických depeší nedávno zveřejněných na WikiLeaks jde o tisíce až stovky tisíc dolarů měsíčně).

Pozice ve vládě nebo provinciích drží někteří princové desítky let bez šance na změnu. Král na situaci v posledních týdnech reagoval větší štědrostí: chce investovat o 36 miliard dolarů víc do různých sociálních programů. Slíbil o patnáct procent zvýšit platy zaměstnancům ve veřejné sféře, zvyšuje půjčky na byd-

Arabský scénář se opakuje: generace mladých nespokojených lidí, kteří těžko hledají slušné uplatnění.

Mladá vlna

Také se projevuje propastný generační rozdíl. I Saúdská Arábie – podobně jako jiné blízkovýchodní země – je velmi mladou společností s nějakými 70 procenty lidí pod třicet let. Královi je 87 let, dvěma následníkům trůnu kolem osmdesátky.

lení, miliardou chce dotovat chudším lidem placení domácích energií. Může si to dovolit, protože saúdskoarabská kasa podléhá zcela opačné logice, než je tomu jinde: politická nejistota na Blízkém vý-

chodě a s ní spojená drahá ropa výrazně zvyšuje saúdskoarabské státní příjmy. Podle týdeníku The Economist by jen letošní zdražení ropy mělo Saúdům přinést o sto miliard dolarů navíc. Experti jsou tedy ohledně jakýchkoli změn v kraji proroka Muhammada velmi opatrní. Například Anthony Cordesman, analytik washingtonského Centra pro strategické a mezinárodní studie, ve své nedávné zprávě píše, že vypuknutí početnějších nepokojů je v Saúdské Arábii nepravděpodobné. Podle něj ale dojde a už dochází k posunům – modernizaci zákonů nebo větší toleranci vůči dlouhá léta utiskované šíitské menšině. Největší tlaky však vyvolává obrovské generační pnutí. Cordesman upozorňuje, že Saúdská Arábie prodělává obrovskou populační změnu: z ani ne čtyřmilionové beduínské nevzdělané populace je dnes téměř třicetimilionová, plně urbanizovaná společnost, kde každoročně vstupuje na pracovní trh víc než půl milionu mladých mužů a žen. Tahle síla chce už dnes modernější způsob vlády, to znamená omezení pravomocí krále, volby, ustavení parlamentu a důvěryhodné vlády. Navíc i v Saúdské Arábii je dnes na středních školách a na univerzitách víc žen než mužů, které jsou pak v běžném životě velmi diskriminované. Q

RS001499-2

↓ inzerce

R E S P E KT. CZ

27

politika | rozhovor

Mám v genech pevnou vůli S novým velvyslancem USA Normanem Eisenem o jeho česko-americkém snu silvie lauder / foto karel cudlín

Váš příběh je klasickým americkým snem – syn přistěhovalců vlastnících stánek s hamburgery se vypracuje až na prestižní Harvard a pak do Bílého domu. Jak se vám to povedlo? Zčásti se mi to povedlo díky mým rodičům. V mém případě to není jen americký sen, ale česko-americký sen, kořeny toho snu vyrůstají ze střední Evropy. Moje matka mě inspirovala a poháněla. Dnes se mluví o čínských „tygřích“ matkách, které velmi přísně vedou děti k úspěchu. Maminka by si jich dala pět ke snídani. A jak by ne – je to žena, která přežila Osvětim, a navíc se postarala o to, aby s ní přežila i její sestra Berta a bratr Baruch. Ona je jako nejpevnější ocel. Můj oblíbený rodinný příběh je o strýčku Bajnišovi, který byl zajat Sověty a odvlečen do gulagu na Sibiř. Většina rodiny zahynula v Osvětimi, ale moje matka a její sourozenci se vrátili v roce 1945 do Československa. A nikdo nevěděl, co se stalo se strýčkem Bajnišem – roky po válce plynuly a nic. Až v roce 1948 zastihl maminku v Praze telegram, že Bajniš je zpět v jejich rodných Sobrancích. Ze všech mladých mužů z vesnice, kteří byli odvlečeni, se vrátil jen hubený, metr a půl měřící Bajniš s tlustými brýlemi na nose, velmi mírné povahy. A všichni se ptali: jak je možné, že to přežil? A on vytáhl z pytlíku tfilin – modlitební řemínky s krabičkami, které se mu podařilo uchránit celá ta léta – a řekl, že se modlil každý den a že ho ochránil Bůh. Ale co ho také zachránilo, byla stejná ocelová vůle, kterou měli i oba moji rodiče. Část této vůle mi předali v genech, část mi dali výchovou. A v Americe je skvělý vzdělávací systém. Pokud tvrdě pracujete a máte motivaci, tak i když jste dítě imigrantů, možnosti tu jsou.

Je možné – po krizi posledních let – stále uskutečňovat americký sen, jako byl ten váš? Samozřejmě! A ani o tom nepřemýšlím jako o americkém snu, ale o snu, který mají Američané a Češi stejný – o světě, který je spravedlivý, kde skutečně funguje volný trh, ve kterém lidé mohou uplatnit svoje schopnosti.

28

Společně máme historické vazby, které nelze přehlížet.

Co vám maminka vyprávěla o Československu? O meziválečné době vždy mluvila jako o zlatém věku. Až teď v dospělosti plně rozumím obdivu a lásce k Masarykovi – on byl skutečně výjimečný lídr, „praktický idealista“. Židé v té době čelili všeobecně velké diskriminaci a Československo naopak vedl muž, který aktivně proti antisemitismu vystupoval. A má i velmi vřelé osobní vzpomínky na sousedy, na další lidi, s nimiž se setkávala při cestách po zemi, i když jsou samozřejmě všechny vzpomínky poznaR E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

menány smutkem. Proto mám pocit, že díky rodičům rozumím středoevropskému myšlení, kultuře, přístupu k různým otázkám. Politický i osobní život byl tak ovlivněn traumaty od druhé světové války přes komunismus po těžké roky postkomunismu, že je tady cítit vždy trochu smutku, skepse, někdy cynismu.

silné povědomí o tom, jak cenná je svoboda. I kdybych neměl české kořeny, tak jako americkému patriotovi by se mi líbilo v zemi, kde je svoboda tak vysoce ceněna. Jako potomek ženy, která přežila holocaust a uprchla ze země, kde nastoupil komunismus, přemýšlím, jaká bude naše role, až tato generace odejde. Jak udržíme naživu jejich vzpomínky, jejich význam a odkaz? Odpověď podle mě je v jednom slově: nepoučovat! Nevěřím v poučování. Naopak věřím v sílu příběhu. Lidé v každém věku rádi poslouchají příběhy. Moje generace může mluvit o své nepřímé zkušenosti s holocaustem. Já mohu vyprávět o šoku, který jsem zažil, když se mi rodiče jako dítěti snažili vysvětlit, kam se ztratil zbytek naší rodiny. Matka mi to pověděla velmi brzy. A i když dnes je to součástí mého úspěchu a toho, čím jsem, pro dětské uši to jsou náročné příběhy. A klíčové je samozřejmě morální poselství – že je třeba vystupovat proti jakékoli formě diskriminace.

Měla by mít nějaké hranice svoboda projevu, kupříkladu v hlásání nenávistných ideologií? Spojené státy mají nejrobustnější ochranu svobody projevu, což někdy znamená, že lidé říkají věci, s nimiž jiní lidé nesouhlasí. Ale já pevně věřím v americkou tradici trhu myšlenek – ať se všechny myšlenky vyjeví a lidé si pak mohou vybrat ty, kterým uvěří a které odmítnou. Evropa má ale jiné zkušenosti a rozumím tomu, proč jsou třeba po zkušenosti s nacistickou dominancí její ideje zařazeny do zvláštní kategorie.

Mohlo by se v USA o někom, kdo hlásá nenávistné názory a kdo se v minulosti podle nich i choval, vážně uvažovat jako o kandidátovi pro vysokou úřednickou pozici ve vládě, jako se to stalo tady v případě Ladislava Bátory, navrženého na post náměstka ministra školství?

Myslíte, že už je Evropa v tomto směru „za vodou“? Jestli jsme dostali z historie nějakou lekci, tak tu, že nejsme nikdy zcela mimo nebezpečí, nikdy nejsme „za vodou“. Každý den musíme všichni, kdo věříme v demokracii a svobodu, tyto hodnoty bránit. Právě díky rodinné historii se nikdy necítím zcela bezpečně a právě proto jsem se vrhl s takovou vášní a nadšením do této práce. Česko totiž spoustu věcí vidí podobně jako Spojené státy a ve světě spolu mluvíme hlasitě o Barmě, o Kubě, o událostech na Blízkém východě. Je zde vidět R E S P E KT. CZ

Nebudu komentovat tento konkrétní příklad, nemám do něj dostatečný vhled. Je velmi obtížné takto srovnávat. Spojené státy v tomto směru také nejsou dokonalé.

Česko-americké vztahy jste nedávno nazval „celkem dobrými“. Co to znamená? Celkem dobré neznamená vynikající. Přátelství, které mají USA s Českou republikou, patří k těm nejlepším, co na světě máme. Ale jako v každém přátelství, vztahu či v manželství, máte lepší časy a horší časy. Manželství mezi našimi dvěma zeměmi je v pořádku – žádné hnisající problémy, žádné krize a kalamity. Ale může být samozřejmě lepší.

Co by pro to měli udělat Češi? Češi mohou pokračovat ve svém angažmá ve třech oblastech. První je strategický pilíř – Česko nedávno vyslalo další dvě stovky vojáků do Afghánistánu, což je skvělý příklad a myslím, že můžeme najít další cesty, jak v tomto směru spolupracovat. Druhý pilíř je komerční a ekonomický. Například civilní jaderná energie, kde Američané roky úspěšně spolupracují s elektrárnou Temelín, a mnoho dalších aktivit. A co se týče třetího pilíře, tak už jsem mluvil o tom, že obě země mají jasné postoje k otázkám jako Barma nebo Kuba, k obraně našich hodnot. A rád bych z americké ambasády udělal místo, kde se povedou debaty o tom, co tyto hodnoty znamenají a co v tomto směru můžeme dál dělat.

Fareed Zakaria říká, že jediná cesta, jak mohou mít evropské státy silné spojenectví s USA, vede skrze silnou, sjednocenou Evropu. Co si o tom myslíte? Jeho pohled nepočítá s něčím, čemu já jako muž, který má kořeny tady i ve Spojených státech, rozumím. A to je fakt, že vztah mezi našimi zeměmi je speciální. Samozřejmě multilaterální kontext vztahů je klíčový – velkým cílem pro Američany i Čechy bylo například zajistit Česku členství v NATO. Ale je tu taky v mnoha směrech speciální vazba. Kde byla podepsána Pittsburská dohoda z roku 1918? Máme historické vazby, které nelze přehlížet.

Nebyla tato vazba poněkud oslabena tím, že FBI před nedávnem uvažovala, že pro pokus o korupci předvolá k vysvětlení člena české vlády – konkrétně tehdy ministerského náměstka Martina Bartáka – rovnou během pracovní návštěvy v USA? To nebudu komentovat, protože máme velmi striktní pravidla týkající se řízení, která jsou stále v běhu, v tomto případě na české straně. Ale mohu říci, že českoamerický vztah je velmi dobrý, na obou stranách je chuť posunout jej z dobrého na skvělý a nevidím okolo žádné mraky.

Dlouhodobě se zabýváte korupcí: jakou cenu platí státy za vysokou korupci? Co platí podle mého názoru obecně – pokud nemáte vládu, která slouží veřejnému blahu, i kdyby to byl jeden jediný úředník, který slouží nikoli všeobecnému, ale speciálnímu zájmu, tak tím zklamete lidi. Takže cena, kterou zaplatíte, je ztráta důvěry občanů, ztráta veřejných prostředků, protože platíte víc, ztráta mezinárodní reputace a důvěry investorů. Finanční ztráty jsou vysoké, ale nejničivějším následkem korupce je ztráta důvěry. Q

29

a u di t

54 obviněných a Japonsko Nevím, co to mají státní zástupci a česká policie za zvyk ohromovat veřejnost množstvím obviněných a kilometry a vahou spisového materiálu. Policie navrhla v korupčních kauzách, které se odehrály v letech 2005–2007 na ministerstvu obrany, obvinit celkem 54 lidí. Moje predikce je, že mezi nimi jsou i nevinní nebo vinní různou měrou a že to soud nakonec hodí policistům zpátky na hlavu. Nedokážu si vůbec představit, že by se tolik lidí dokázalo nějak relevantně propojit a konspirovat. Sovětské hodinky – nejlepší a nejrychlejší – říkávalo se. Nás zase policie omračuje tím, že je to největší kauza v historii s největším množstvím spisového materiálu. Jestli to spíše není tak, že to policie neumí inteligentně třídit a oddělit důležité od nedůležitého, a tak to všechno nahází „do jednoho pytle“ a sváže provázkem. Copak má nějaký soudce šanci takové hromady papíru prostudovat a posoudit? Hromadná obvinění nekončí dobře. V kauze Barak Alon a Komerční banka (případ z roku 2009) bylo také obviněno celé bývalé představenstvo Komerční banky a nelze se možná divit, že nakonec bylo také celé osvobozeno. K této věci lze ještě dodat, že podobný postup není v západním světě příliš běžný a připomíná to spíše proces se záškodnickými centry z 50. let.  Podle rubriky Lex deníku Financial Times mají v dobách krize banky fungovat spíše jako kotva či stabilizátor, ale v Japonsku banky fungují jako svého druhu zesilovač vnějších šoků, místo aby šoky absorbovaly. Platí to i pro výkyvy na akciovém trhu. Souvisí to také se systémem křížového vlastnictví průmyslově-finančních holdingů (systém keiretsu), který se v Japonsku vyvinul po válce stejně jako v Německu. Přes určité reformy se tento systém pořád v Japonsku drží. Finančně-industriální matrix býval kdysi zdrojem síly, dnes je ovšem spíše zdrojem rigidit a problémů. Tatáž rubrika informuje o tom, co japonská jaderná krize znamená pro producenty a přepravce zkapalněného plynu, jehož je Japonsko největším dovozcem: Právě ceny zkapalněného plynu (a plynu vůbec) i akcie těchto firem půjdou nahoru. Odehrála se sice tragédie, ale byznys „jede“ dál, píše Lex. JAN MACHÁČEK každý den nový audit jana macháčka na www.respekt.cz/audit-jana-machacka

30

Jak zkrotit leviatana

Zeštíhlení státního aparátu se stává největší politickou otázkou současnosti the economist

N

emůže-li něco trvat věčně, pak to skončí,“ poznamenal jednou jízlivě americký ekonom Herb Stein. Jeho aforismus se v poslední době ukázal být velmi trefný – platí zrovna tak pro režim Husního Mubaraka jako pro rostoucí ceny amerických nemovitostí. Je možné jej vztáhnout i na růst státní administrativy? Státní aparát může mít libovolnou podobu i rozsah. V některých koutech světa je stát příliš malý. V Guatemale tvoří příjmy z daní zhruba desetinu HDP a soukromé bezpečnostní služby jsou tu asi pětkrát početnější než policie s armádou dohromady. Ve většině zemí světa však mají opačný problém. Již sto let si státní aparát v bohatých zemích ukrajuje stále větší díl z hospodářství (viz graf) a zvýšily se i regulační pravomoci státu. Jak vyplývá ze zvláštní zprávy otištěné v minulém čísle časopisu The Economist, růst státu ovlivňují závažné faktory – neméně závažné jsou však důvody, proč je nutné mu učinit přítrž. Jako liberální časopis The Economist dlouhodobě podporuje zeštíhlení státního aparátu; v současnosti však mají politici ze všech stran politického spektra velmi pragmatické důvody, proč usilovat o větší produktivitu státní moci. Kvůli stárnoucí populaci, o niž je třeba se postarat, je řada bohatých států na cestě k bankrotu, ledaže by zvýšily daňové zatížení na takovou úroveň, která by jim rozvrátila hospodářství. Rozvíjející se země situaci pozorně sledují: rády by sice uspokojily požadavky svých stále bohatších občanů, ale zároveň se chtějí vyhnout chybám, které udělali na Západě.

Hle, jak netvor mění podobu

Postoje vůči velkému státnímu aparátu se neustále mění – od kritiky liberálů namířené na přidělování státních funkcí v 19. století přes přijetí sociálnědemokratického konsenzu po druhé světové válce až po thatcherovskou privatizaci v 80. letech 20. století. Dnes se podle všeho schyluje k dalšímu přehodnocení: svědčí

o tom rozpočtové škrty v eurozóně, souboj mezi guvernérem státu Wisconsin a odboráři nebo řeči Davida Camerona o „Velké společnosti“. Také může dojít ke krátkodobému snížení podílu státu na HDP, pokud hospodářské oživení vylepší celkovou ekonomickou situaci. Reformní snahy jsou však často ustrašené – ukazují to klamné návrhy amerického rozpočtu předložené prezidentem Obamou i republikány a jejich neochota sáhnout na sociální výhody. Dojde-li k omezení výdajů v několika málo oblastech, rozpínavého leviatana to nezastaví. Proč tomu tak je? Protože navzdory řečem ze strany hnutí „čajových dýchánků“ nezavinili rozbujelost státního aparátu jen egoističtí byrokraté a levicoví politici. Konzervativní voliči sice neradi platí daně, ale přesto požadují, aby stát dělal stále víc. Zatímco levice staví nemocnice, vyhlašuje nesčetné programy na podporu chudých a uspokojuje nároky učitelských odborů, pravice buduje vězení, vyhlašuje války drogám a terorismu a podporuje generály, zemědělce a policisty. Velikost státního aparátu má i dvě strukturální příčiny: především je tu skutečnost, že produktivita ve státním sektoru, zejména ve školství a zdravotnictví, zaostává za sektorem soukromým. Rovněž došlo k obrovskému navýšení „sociálních transferů“, zejména pokud jde o požitky pro střední třídu a důchodce. Zeštíhlení musí vlády dosáhnout dvěma způsoby – musí se naučit vystačit s málem, čili modernizovat státní aparát, a omezit všechno, co poskytují, což mimo jiné znamená i reformu sociálních transferů. Obojí je nevyhnutelné, avšak první možnost nabízí lepší šanci na okamžitý zisk. Většina pokusů o „přestavbu“ státní moci dosud neměla valný úspěch. Je však stále zjevnější, že stávající systém selhává, zejména vezmeme-li v úvahu až zarážející rozdíly ve výkonnosti. Proč je v Británii v jedné oblasti zdravotnictví až osmkrát větší počet „neplánovaných hospitalizací“ (navíc k nákladným zákrokům) než v jiR E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

ném, velmi podobném oboru? Proč Američané vynakládají na zdravotní péči dvakrát více než Švédové, a přesto umírají dříve? Z každého nového mezinárodního žebříčku hodnocení vzdělanosti vyplývá stále jasněji, že navzdory tvrzení odborů nepotřebují americké ani evropské univerzity peníze navíc, nýbrž lepší učitele – a zároveň musí mít možnost vyhodit ty špatné. Stačilo by, aby se dosud neužitečné úseky veřejného sektoru jen trochu přiblížily výkonnostnímu průměru, a došlo by k velkým úsporám a dramatickému zlepšení poskytovaných služeb. Znovu a znovu také přicházejí na přetřes další společná témata: odměňování podle schopností, transparentní hodnocení výkonnosti, zjednodušení daňového systému, přechod na okleštěnou státní správu a větší konkurence poskytovatelů služeb. Reforma veřejného sektoru vyžaduje odvahu. Pokud se povede, může stát poskytovat stejné služby i výhody, ale za méně peněz. Politici by si však měli položit otázku, zda by měl stát dávat tolik peněz tolika lidem. Tady má politika mnohem větší slovo, protože voliči si žárlivě střeží své výhody a protože výběr oblastí, v nichž se bude škrtat, je ryze ideologická záležitost. Časopis The Economist se například přiklání k utnutí dotací do průmyslu a zrušení daňových zvýhodnění

koli čekal. Přístup evropských sociálních států, které rozdávají na všechny strany, nejenže podporuje nadměrnou spotřebu, ale znamená také, že lidé, kteří profitují ze státu, nemají vůbec představu, kolik to stát celkově stojí. Znovu platí, že čím transparentnější a modernější je státní aparát, tím snazší je přebudovat dnešní systém univerzálního rozdělování tak, aby sociální příspěvky dostávali jen ti skutečně potřební.

VLÁDNÍ VÝDAJE Průměrné procento z HDP ve �� bohatých zemích* ��

��

��

��

��

��

��

* Belgie, Británie, Francie, Itálie, Japonsko, Kanada, Německo, Nizozemsko, Rakousko, Spojené státy, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko

ZDROJ: THE ECONOMIST

(která jen ve Spojených státech ročně dosahují výše jednoho bilionu dolarů); také by posunul věk pro odchod do důchodu mnohem rychleji, než to v současnosti dělá většina západních vlád – s tím, že by se odvozoval z průměrné délky života občanů. Největším problémem budou výhody, jichž se v současnosti dostává středním vrstvám a seniorům. Z příspěvků původně zamýšlených jako úleva chudým se staly úplatky pro střední třídu. Důchodci zase čerpají své výhody po dobu delší, než kdo-

Jednoho krásného dne

V ideálním případě se v dalších volbách v západních zemích – zejména v prezidentských volbách v USA – politici zaměří právě na tyto otázky. Zeštíhlení státu není lehké téma. Představme si však druhou možnost: ještě nabobtnalejší státní aparát, ještě okleštěnější svobody a stále vyšší daně. V 90. letech byla velmi populární myšlenka, že kapitalismus dosáhl takové svobody, že se státy budou muset zeštíhlit, aby si získaly přízeň soukromého sektoru. Firmy se však ukázaly být loajálnější, než se předpokládalo, a stát se vzepjal k poslednímu záchvatu rozhazovačnosti. Talent a kapitál však získávají stále větší mobilitu a demografický tlak stárnoucích populací stále sílí. Státní aparát nemůže růst donekonečna. Jednoho dne to skončí. Q ↓ inzerce

R E S P E KT. CZ

31 RS001438-3

o k o m se m l u v í

Touhy Kateřiny Klasnové Příběh blondýny, která se chce režírovat sama IVANA SVOBODOVÁ / KRESBA PAVEL REISENAUER

K

do tuhle ženu vidí, nutně nabude dojmu, že sudičky u její kolébky byly před třiatřiceti lety v neobyčejně dobrém rozmaru. Kateřina Klasnová poutá zrak výraznou pohledností, je inteligentní a vzdělaná, provdaná za vlivného a bohatého muže a usednutím do křesla místopředsedkyně sněmovny se jí podařilo zaujmout významné místo v nejvyšších patrech zdejší politiky. A teď navíc překvapila i razancí, s jakou je schopna si o svůj prostor říct. Na veřejnost unikl elektronický dopis, v němž místopředsedkyně Věcí veřejných oznamuje dalším členům vedení své strany, že v politice už „nechce být pasivní tváří a figurkou na šachovnici Víta Bárty“. Tomuto hybateli Věcí veřejných, ministru vlády a jinak též svému manželovi paní Klasnová poslala dopis v kopii. Zdálky viděno se tedy zdá, že tato rázná žena může v české politice vyrýt znatelnou stopu a připravit půdu pro nebojácné následovnice, které se zatím do politiky příliš nehrnou.

Ani ano, ani ne

Dostat se hlouběji do mysli Kateřiny Klasnové a pokusit se tak odhadnout, co od ní lze v budoucnu očekávat, není jednoduchá věc. Politička odpovídá na otázky zdvořile a ochotně, usmívá se při tom a způsobně upíjí čaj, po nějaké spontánnosti však není ani stopy. Dopis, jímž před časem vyjádřila vzpouru proti diktátorsky řízené partaji, jako by neexistoval. „Naše strana je demokratická, každý v ní má prostor na svůj názor. To je všechno, co k tomu mohu říct,“ deklamuje ve své pracovně u kulatého konferenčního stolku. Pocit, že je figurka a její manžel totalitní typ, tedy sám od sebe zmizel? „Nevíte ani, zda jsem ten dopis skutečně psala. Neříkám na to ani ano, ani ne,“ říká paní Klasnová. Žádný velký význam nepřikládají vzpouře stranické místopředsedkyně ani dva oficiální adresáti jejího listu – předseda Věcí veřejných Radek John a jeho zá-

32

stupce Jaroslav Škárka. „Nepamatuji si, že bych takový vzkaz dostal,“ tvrdí druhý jmenovaný muž. „Dostávám denně čtyři tisíce dopisů, a pokud si je nepřečtu ten den, už je nenajdu,“ doplňuje ho lídr VV John. „Tenhle jsem nečetl, až teď v novinách. Šlo patrně o drobnou manželskou neshodu, kterou Kateřina spontánně řešila i na stranické půdě. Teď jsme se tomu

Je to cílevědomá žena, která ví, co chce a jak k tomu dojít. společně zasmáli, opravdu to nebylo a není nic k řešení. Byl jsem 27 let ženatý, takže vím, že se takové věci mohou stát.“ Pohlížet na kariéru Kateřiny Klasnové jen prizmatem manželského svazku s faktickým vůdcem politické strany by ovšem nebylo spravedlivé. Kateřina Klasnová je totiž i podle svých spolustraníků cílevědomou ženou, která ví, co chce a jak k tomu dojít. V jejím životě lze najít řadu důkazů o tom, že toto hodnocení – a není míněno nijak hanlivě – je namístě.

Vím málo

Vzorná a cílevědomá školačka utrpěla nepříjemný zážitek, který ji mohl vychýlit z plánovaného směru, na konci základní školy, když v domě svých rodičů v Hodkovičkách rozlepila dopis s razítkem prestižního pražského gymnázia. Zkoprněle hleděla na verdikt: vinou špatného výsledku zkoušek z matematiky nepřijata ke studiu. Čtrnáctiletá dívka ale zklamání záhy nahradila myšlenkou, že střední škola je

přece pouze přestupní stanicí na vysokou, a že se tedy nic tak hrozného neděje. Vydala se na elektrotechnickou průmyslovku studovat silnoproud, obor, který jí nebyl nijak blízký, zato byl v její rodině tradiční – tuto školu absolvovali oba její rodiče. Zakousla se do učení a nakonec i technické obory zvládla, jak říká, „celkem se ctí“. A někde tady lze vystopovat i první zárodky její pracovitosti, cílevědomosti a důslednosti, o níž mluví všichni lidé, kteří Kateřinu Klasnovou lépe poznali. Její tatínek jí nepříjemné studium vůbec neulehčoval. Když za ním přišla pro rychlou radu s technickým problémem, jemuž nerozuměla, poslal ji do knihovny. „Tady máš k tomu pár knih a přijď teprve potom, co je přečteš a pořád to nebudeš chápat,“ vzpomíná politička na otcovy reakce, které s odstupem let hodnotí jako cenné. Přes dočasné zakotvení v technice věděla, po čem touží: studovat Karlovu univerzitu a rozhodně nějaký humanitní obor. I na průmyslovce obcházela muzea a galerie a po večerech louskala Hermanna Hesseho a C. G. Junga. Tedy aspoň tehdy, když zrovna netrávila s kamarády čas v rockových klubech. I když si to dnes lze u upravené političky v elegantní bílé haleně a decentní šedé sukni stěží představit, bývala vyznavačkou punku a její rodiče z dceřina tehdejšího vzhledu obcházel děs. Po ulici si vykračovala v koženkové bundě propíchané spoustou spínacích špendlíků, v džínách podomácku „zmapovaných“ savem, ve vytahaných svetrech, s černě nalakovanými nehty a krysou na rameni. Z pokojíčku jí vyřvával Visací zámek. „Byla jsem dost rebel, přiměřeně věku a prostředí průmyslovky, kde jsme byly všeho všudy čtyři dívky,“ říká. Po maturitě rebelství skončilo. Spolužáci z teologické fakulty, kde studovala dějiny náboženství a religionistiku, na ni vzpomínají jako na extrémně vzornou a pilnou dívku. „Byla to premiantka, ale ne šprtka. Šla si po věcech, které ji zajímaly, byla velmi cílevědomá a tvrdohlavá,“ líčí → R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

R E S P E KT. CZ

33

o k o m se m l u v í → jeden z nich. Než aby šla s ostatními na

večírek, raději se prý doma učila, protože dvojka u zkoušky už pro ni byla špatná známka. „Ale to nebylo nic nepřirozeného. Pořád jsem měla pocit, že toho nevím dost, a chtěla jsem vědět víc,“ vysvětluje Klasnová. Cílevědomost a pracovitost jsou koneckonců i dnes charakteristiky, které při žádosti o její hodnocení vyřknou nakonec kolegové ve sněmovně, a to i ti z konkurenčních stran, hned po slovu „pěkná“. A nepodstatné pro atmosféru obklopující blonďatou místopředsedkyni sněmovny není ani to, že místo termínu „chytrá“ říkají „není hloupá“. A jen tak tak přitom spolknou slovo „kupodivu“. Stereotyp líčící vzhledné plavovlásky jako lidi, kteří dostávají v životě spoustu věcí zadarmo a projdou jim i nedostatky intelektu, je pevně zakořeněn i na půdě sněmovny. Ji samotnou to, zdá se, nezasahuje. „Mám tak zažitý stud používat ženské zbraně místo odvedené práce, že i mužské jsem se vždycky snažila balit na intelekt, ne na vzhled,“ říká. „A v tomto smyslu o mně, myslím, nepochybují ani lidé, kteří mě znají dobře.“

se jí například podařilo prosadit, že se sněmovní dokumenty nebudou nadále distribuovat poslancům na papírech, ale elektronicky, což ušetří spoustu stromů a peněz. Zatím nejvýraznější aktivita Kateřiny Klasnové zrušila proplácení letenek mimopražským poslancům a naopak zvedla dosud rajsky nízké platby za jídlo a ubytování v rekreačních objektech parlamentu. Klasnová též odmítla používat zdarma služební auto náležející funkcionářům parlamentu s tím, že má přece svoje a že chce jezdit i „normálně“ tramvají a metrem. Ostřílení parlamentní kozáci z konkurenčních stran Klasnovou označují za

„Chci vrátit českou politiku tam, kam patří, tedy do role služby občanům.“

Pomáhat a zlepšit

Od chvíle, kdy Klasnová spolu s dalšími třiadvaceti kolegy z Věcí veřejných vstoupila do vysoké politiky ve sněmovně, uběhlo tři čtvrtě roku. Místopředsedkyně strany si v objektivně měřitelných ukazatelích zatím vede jako vzorná politička – podle listu docházky je nejpoctivější poslankyní ze všech dvou set zvolených delegátů, při hlasováních chyběla pouze osmkrát. Jen docházet do práce a zvedat ruce ale nestačí k tomu, aby po politikovi zůstala ve společnosti nějaká hmatatelná stopa. Jakou po sobě zatím zanechává Kateřina Klasnová? Odpověď je třeba hledat v poměrně nudně znějících zákoutích „legislativního procesu“ a „organizace sněmovny“. Místopředsedkyně sněmovny je aktivní především v organizačním výboru. Spolu s jeho šéfkou Miroslavou Němcovou (ODS)

ženu, která zkrátka ví, jak zabrnkat na strunu lahodící sluchu voličů. Ona sama však touhu pomáhat a něco zlepšit označuje za svou nejvýraznější vlastnost, která ji předurčuje pro dráhu političky. Entuziasmus vedl Klasnovou po vysoké škole i ke dveřím Člověka v tísni nebo do nadace Archa Chantal, kde se ucházela o místo, opět – jak říká – s touhou být nápomocna dobré věci. „Zrovna tam ale nikoho nehledali,“ vzpomíná poslankyně. V té době už byl jejím partnerem podnikatel Vít Bárta, nynější ministr dopravy, a nakonec začala pracovat jako redaktorka ve stranickém časopise Věcí veřejných Pražan, který chodí do schránek obyvatel Prahy 1 a který Bárta financoval.

V roce 2001 vstoupila Kateřina Klasnová do Věcí veřejných, za které byla o pět let později zvolena do zastupitelstva Prahy 1. Jak říká, i tam ji přivedla „touha měnit věci kolem sebe“. Do komunálu ji to pořád zjevně táhne a o „konkrétních stopách“, které politik na nižší úrovni po sobě zanechává, mluví s těžko skrývaným nadšením. Co ale vlastně chce Kateřina Klasnová prosazovat v celostátní lize sněmovny a ve vedení jedné z vládních stran? To je jasné už méně. „Chci vrátit českou politiku tam, kam patří, tedy do role služby občanům,“ říká mladá delegátka a blíž tuhle vzornou myšlenku rozvádět nechce. „Ale určitě v ní nechci zůstat dlouho,“ dodává jen, „protože pro občany není dobré, když musí politika ze sněmovny vynášet nohama napřed.“ Až prý svou éru na výsluní politiky skončí, ráda by si otevřela v Praze literární kavárnu s galerií. Předtím, než se tak stane, bude však zřejmě nucena skousnout ve své domovské straně hořké sousto.

Náhlá nelibost

Pohádkově znějící příběh mladé poslankyně se spasitelským syndromem má i své trhliny. Proti Klasnové se obrací dopis, o kterém ona sice veřejně mlčí, ale uvnitř strany se ví, že jej skutečně napsala. „Všechno v tom e-mailu je pravda a musíme o tom začít diskutovat. Naše strana je skutečně řízena autokraticky Vítem Bártou a není možné o tom dál mlčet,“ tvrdí jeden z vysoce postavených straníků, který prý „teprve sbírá odvahu“ k tomu vyjít z anonymity a Bártovi se spolu se skupinou poslanců postavit. Nespokojenost s vůdcem VV teď ve straně sklouzává i na jeho partnerku a minulý týden zazníval od kritiků ve sněmovním klubu názor, že je Klasnová beztak pouze Bártovým „projektem“. „O takové kritice nevím,“ říká místopředsedkyně VV, „a divila bych se jí. Vždyť všichni vidí, že mám často jiné názory než Vítek, tak jaké mocenské centrum?“ Přesto se ale chystá hrozící napětí nějak řešit. „Možná by prospělo, kdybychom si vyjeli na nějaké výjezdní zasedání.“ Q ↓ inzerce

9ěőWH VL NRPX FKFHWH DOH FK\Wőt Yěőt FK\WUìP

%

%

%, $, $

!

% ,

(( (

+

') #*

'#

#'

RS001505-7

'DłRYp SőL]QiQt QD SRVOHGQt FKYtOL

34

7ìGHQtN (NRQRP SőLQiåt QHMSőHVQěMåt D QHMSRGUREQěMåt QiYRG MDN EH]FK\EQě Y\SOQLW SőL]QiQt N GDQL ] SőtMPţ 3RYHGH YiV NRORQNX ]D NRORQNRX D ]D SiU KRGLQ MH KRWRYR R R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

společnost společnost

A čím doma topíte?

Jak nezaostávat

Data ze sčítání obyvatel jsou užitečná, pokud s nimi budeme umět pracovat bára procházková / FOTO karel cudlín Někde to voní po kuřeti na pekáči, jinde je cítit zatuchlina nebo přítomnost domácího mazlíčka. „Dobrý den, jmenuji se Kateřina Ciprová a jsem vaše sčítací komisařka,“ říká pokaždé poštovní doručovatelka ve své nové roli, ukazuje průkaz a mezi dveřmi předává lidem barevné sčítací formuláře. Jsme na pražském Chodově a paní Ciprová R E S P E KT. CZ

má dnes v sedmikilové brašně papíry pro tři paneláky v Nechvílově ulici. Astrolog Vincenc Nechvíle počítal v polovině minulého století hvězdy na obloze a stát dnes v „jeho“ ulici bude počítat byty a lidi v nich, jejich vzdělání, počet dětí, cestu do zaměstnání a kvalitu bydlení. Vše probíhá hladce, všichni ochotně podepisují převzetí formu-

lářů. Jedna z nájemnic zvědavě nakukuje do papírů, kolik Vietnamců ze sedmého patra je vlastně v bytě hlášeno, někteří adresáti dotazníku o smysluplnosti akce naopak zapochybují. „Čísla sice máme, ale neumíme je používat,“ namítá muž, který kvůli sčítání přišel o něco dřív z práce domů. „Víme, že se rodí více dětí, školky se ale spíš zaví- →

35

s p o l e č n o s t | s č í t á n í l id u

„Je bytostným zájmem společnosti, aby o sobě věděla co nejvíce.“ (Ivo Možný)

→ rají a s dětmi pak musíme jezdit přes půl

města.“ Ani letos vládní úřady neslibují, že po sčítání bude v místě s množstvím malých dětí více školek, celá akce za dvě a půl miliardy prý ale pomůže zachraňovat životy při požáru nebo povodni. Podrobnější pohled navíc ukazuje, že užitek může být ještě podstatně větší.

Nejsme Finové

„Toto je první sčítání, které ukáže, kde se jako společnost vůbec nacházíme. Mezi poslední evidencí z let 1991 a 2001 nastal naprostý zlom v chování naší společnosti,“ říká Jiřina Růžková z Českého statistického úřadu, která zodpovídala za poslední dvě zmíněná sčítání. Ta jsou podle ní obrazem doby a na příkladu o náboženském vyznání pak vysvětluje, jak jsou letošní data důležitá. „Mezi prvním a druhým sčítáním ve svobodném státě ubylo přes milion věřících. Statistici však nemluví o vystřízlivění, ale o tom, že v roce 1991 lidé křížkem vyjádřili spíše radost nad tím, že se mohli svobodně k víře přihlásit, než že by opravdu byli věřící. Teď očekáváme čísla, která by měla odpovídat realitě,“ shrnuje Růžková. Na téměř 17 milionech rozdaných formulářích je seznam otázek odpovídajících mezinárodním zvyklostem, byť řadu informací (třeba že roste počet singl domácností, ženy rodí později nebo že máme více nemanželských dětí) umí sociologové odvodit z jiných zdrojů. Přesto vláda pojímá sčítání tak vážně, že za odmítnutí povinné účasti hrozí desetitisícová pokuta. Hlavní potíž ale zřejmě spočívá v tom, že zatím nevíme, k čemu tato čísla státu nakonec budou. Reprezentanti jednotlivých ministerstev totiž při dotazech po konkrétním využití dat obvykle krčí rameny a opakují fráze o „nutnosti vytvářet plány a koncepce“. Jedna z mála opravdu konkrétních informací přišla z ministerstva životního

36

R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

Informace i z této brašny nám mohou zachránit život. (Sčítací komisařka Ciprová)

Kolik jich tu asi bydlí?

R E S P E KT. CZ

prostředí. To právě připravuje celostátní protipovodňové plány, podle kterých by vláda za čtyři roky měla schválit investice na ochranu proti velké vodě. „Ze sčítání zjistíme, kolik osob a jaký majetek je ohrožen. Pro nás jsou to jedinečné údaje, protože získáváme čísla podle jednotlivých domů a ne podle obcí,“ říká Josef Reidinger. Podle druhu vytápění v jednotlivých domech se v plánech například zaznamenává, kolik lidí by bylo bez tepla, kdyby došlo k zaplavení určitého centrálního zdroje energie. A podle toho vzniká seznam prioritních regionů, které je třeba před povodní chránit nejvíce. Těmto plánům hraje do karet i to, že stát letos vůbec poprvé zjistí, kde lidé opravdu bydlí. Současné sčítání totiž nově nepočítá s trvalou adresou. Podstatné je místo, kde lidé tráví většinu svého času. To je užitečné i pro obce. Daně se dnes platí podle seznamu trvale hlášených obyvatel, radnice tak mohou výsledky využít k debatě o změně plateb podle faktického počtu lidí v obci. Jenže tady se už předem ministerstvo financí ukazuje jako neoblomný partner. „Sčítání je jen jednou za deset let a my neumíme každý rok zjišťovat, kde lidé opravdu bydlí, a podle toho měnit systém přerozdělování peněz,“ říká ministerský mluvčí Jakub Haas. Ze sčítání podle faktického bydliště mohou radnice upravit i síť hromadné dopravy. Mnohde tyto plány vznikají spíše podle aktuálních finančních potřeb měst než podle potřeby obyvatel dostat se z domova do zaměstnání. Nejnovějším příkladem je Středočeský kraj, který v únoru a v březnu zrušil několik spojů na základě toho, kolik lidí v autobuse sedělo. Na informace z aktuálního sčítání, kam lidé naopak jezdí víc, úředníci kvůli finanční tísni kraje čekat nechtěli. Naopak právě na základě dotazníků ze sčítání lidu před deseti lety upravil pražský magistrát linky mezi Holešovicemi a Letnou nebo mezi sídlišti Černý Most a Jižní Město. Dopravní podniky jsou také mimochodem jediné, kdo se už dnes na Českém statistickém úřadě dotazují, kdy budou mít aktuální čísla o pohybu lidí z domova do práce k dispozici. Podobně netrpělivě čekají na výsledky také zástupci církví nebo národnostních menšin, aby se zvyšujícími počty svých členů posílili i svou pozici při vyjednávání o státní dotaci nebo posílili svá práva používat svůj jazyk. I vláda říká, jak je sčítání důležité především pro její Radu pro národnostní menšiny. Jenže v tomto případě nejsou získaná čísla moc spolehlivá. K romské národnosti se při posledním sčítání přihlásilo kolem dvaceti tisíc lidí,

podle odhadů je přitom Romů v Česku téměř desetkrát víc, a vláda tak stejně nepracuje s daty z oficiálního sčítání, ale s odhady lidí z branže. Jiné konkrétní využití však při dotazu vláda vyjmenovat neumí a odkazuje na jednotlivá ministerstva. Podobně jako s čísly o menšinách by stát mohl pracovat s už existujícími daty na matrikách, zdravotních pojišťovnách nebo stavebních úřadech. A že to jde, dokazují příklady Rakouska nebo Finska, kde sčítání probíhá zcela bez účasti lidí pouze výměnou informací mezi úřady. Podle místopředsedy Českého statistického úřadu Stanislava Drápala na to v Česku nemáme dostatečné registry nebo regionální statistické úřady jako v Německu, abychom z nich všechny lokální informace mohli vytáhnout. Jenže při pohledu na počet obyvatel v jednotlivých německých spolkových zemích je zřetelné, že nejedna tamní regionální statistika zpracovává informace o větším počtu obyvatel, než je celá Česká republika.

Nevyužíváme to

Experti ale obvykle nevidí problém v samotném sbírání dat jako spíš v jejich využívání. „Je bytostným zájmem společnosti, aby měla informace o svém stavu,“ říká sociolog Ivo Možný a kritizuje, že stát data neumí interpretovat. Podle něj z právě probíhajícího sčítání zjistíme například zásadní údaj o naší budoucnosti, a to podle vzdělání ženy a počtu dětí, které porodila. Poslední známá čísla máme totiž od žen, které se narodily v polovině šedesátých let, a už tam se ukázalo, že ženy s vyšším vzděláním mají stále méně dětí. „Musíme vědět, jestli tento trend pokračuje. Vycházíme-li totiž z toho, že vlohy se dědí geneticky a získávají výchovou, tak by společnost celkově hloupla, což je alarmující,“ →

STATISTIKA K BYDLENÍ

Ze sčítání v roce 2001: celkem 4,4 milionu bytů, z toho: 0,5 milionu neobydlených 1,2 milionu v panelácích 1,6 milionu v rodinných domech průměrně 2,3 obyvatele na 1 byt každý čtvrtý byt byl obýván jednotlivcem; častěji muži do 34 let a ženami od 65 let 47 % bytů užívali vlastníci, 17 % družstevníci, 29 % nájemci průměrná plocha bytu byla 76 m2, průměrná obytná plocha bytu 49,5 m2 průměrné stáří bytů bylo 41 let Zdroj: Ministerstvo pro místní rozvoj

37

boční světlo

Slova výzkum, inovace, vzdělání prostupují projevy členů vlády i parlamentu jako zaklínadlo. Pro rozvoj bio, nano a jiných technologií je však třeba špičkových odborníků, kteří nemohou vyrůst nikde jinde než v mezinárodně uznávaných týmech. Kvalitní pracoviště základního výzkumu tak nejen posunují hranici poznání, ale slouží jako nenahraditelná líheň tolik potřebných talentů. Vynikající badatelé potřebují kromě slušného živobytí také čitelné tvůrčí prostředí. K tomu patří i srozumitelné a spravedlivé nastavení podmínek pro získávání grantů – tedy financí pro určitý výzkumný projekt. Po zrušení velmi úspěšné Grantové agentury Akademie věd ČR je hlavním zdrojem podpory základního výzkumu Grantová agentura ČR (GAČR). Její vedení by se mělo snažit, aby státní peníze přišly do rukou těm nejlepším, aby měl každý dobrý návrh šanci uspět ve veřejné soutěži. Mělo by podporovat spolupráci mezi laboratořemi, výměnu myšlenek i nápadů. Avšak vedení GAČR a její předseda Petr Matějů na prospěch české vědy nejspíš nemyslí. Jinak by neschválili nové pravidlo, které dovoluje badateli podat do veřejné soutěže každý rok jen jeden návrh, jedinou žádost o grant. Za situace, kdy hrozí vyloučení žádosti pro sebemenší formální chybu, má takové rozhodnutí zničující důsledky. Sepsání grantového návrhu je velmi pracné, a vedoucí týmů proto pečlivě zvažují, zda jich podají víc. Omezení na jediný tedy rozhodně neznamená, že ubude slabších projektů. Právě naopak – bude méně těch nejlepších, které vznikají ve špičkových laboratořích. A kdo se vzdá svého „lístku do loterie“ ve prospěch kolegy ze sousedního ústavu či fakulty? Agentura totiž nerozlišuje, zda se jedná o samostatný projekt, či o společný návrh několika skupin. Jeden a dost! Na spolupráci mezi institucemi raději zapomeňme. Financování vědy je náročná činnost, která by měla být promyšlená. Jinak budou odtékat prostředky zcela bez užitku, jak se to již podařilo ministerstvům, která v roce 2009 utratila téměř dvě stě milionů korun za projekty bez jakéhokoli výstupu. Letošní jaro v české vědě začalo mrazivou sprchou. Helena Štorchová

Příští týden píše Václav Cílek

38

→ vysvětluje Ivo Možný. Přesně na tato data

by podle něj měl stát netrpělivě čekat, a pokud se obava potvrdí, tak začít otevírat více školek a nabízet zkrácené úvazky, aby rodiče mohli spojit péči o rodinu i zaměstnání. Ministerstvo práce a sociálních věcí ale podobnou analýzu nechystá nebo minimálně to neumí vysvětlit. Za další jedinečný údaj získaný ze sčítání považuje Jakub Fischer z Vysoké školy

valý starosta, současný místostarosta Jablonce nad Nisou Petr Tulpa. Jako učitel zeměpisu a matematiky byl zvyklý pracovat se statistikou a nabádal k tomu i své podřízené. Především při plánování počtu míst ve školkách Jablonec vždy detailně sledoval prognózy ze statistického úřadu o vývoji tamní populace a výsledek těší zřejmě každou jabloneckou rodinu s dětmi – míst ve školkách bylo v regionu vždy dostatek.

POČET OBYVATEL NA ÚZEMÍ ČR

Hustota zalidnění na � km�

Počet obyvatel v milionech ��

�,�

��

��

��

�,�

��

��

��

�,�

��

��

��

�,�

��

��

��

�,�

��

��

��

��,�

��

��

��

��,�

��

��

��

��,�

��

��

��

�,�

��

��

��

�,�

��

��

��

�,�

��

��

��

��,�

��

��

��

��,�

��

��

��

��,��

��

��

ekonomické data o dosaženém vzdělání, které ve svých vysokoškolských vědeckých modelech kombinuje s věkem, pohlavím a ekonomickou situací regionu. Z výpočtů na základě dat z minulého sčítání vyšlo, že regiony s podprůměrnou vzdělaností zaostávají nejvíce a zároveň se i nejpomaleji rozvíjejí. Ačkoli své výsledky vědci prezentovali na ministerstvu školství, představilo ministerstvo loni koncepci, ze které je patrná snaha koncentrovat střední a vysoké školství do větších měst. „Když lidi takto vysajete z regionů, už se tam nikdy nevrátí a situace se bude zhoršovat. Podle našich výpočtů by se měl vznik vysokých škol v regionech naopak podporovat,“ říká Fischer a dodává: „Stát prostě nedostatečně využívá výsledky našeho výzkumu.“ Hlasy z ministerstva školství tuto obavu potvrzují. Vedení úřadu na dotaz o využití jedinečných informací odpovídá, že data ze sčítání úřad vůbec nevyužívá. Jeho tiskové oddělení pak výrok doplňuje s tím, že data by šla použít při sestavování plánů na slučování středních škol. Nic bližšího k tomu ale nevědí, čekají prý na aktuální čísla. Užitek statistických dat pro sociální a školskou politiku naopak dobře zná bý-

ZDROJ: ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD

Jeden a dost!

Ostatně prognóza budoucí věkové struktury obyvatelstva je základní a zároveň nejžádanější výpočet, který statistický úřad na základě dat ze sčítání nabízí. Města tuto informaci používají jako argument pro slučování škol nebo stavbu domů s pečovatelskou službou. „Vlastní statistiky sice také máme, ale problém je, že naše údaje nejsou závazné a tak podrobné jako ze sčítání, kde dostaneme čísla i k jednotlivým městským částem,“ říká Markéta Lakomá z děčínského magistrátu. Ostatní města si zase pochvalují data o počtech lidí, kteří k nim z okolí dojíždějí za prací, nebo o počtech obyvatel sídlištních domů, jež chtějí rekonstruovat. Údaje o bytech a domech využívají například také hasiči, kteří na základě informací ze sčítání připravují plán zásahu. Ještě než k hořícímu domu dojedou, už vědí, kolik má dům pater, z jakého materiálu je postaven a jestli je v domě přípoj plynu a hrozí tak výbuch. „Čím více obyvatel v okolí požáru podle statistiky bydlí, tím více nasazujeme techniky a vysíláme k případu větší týmy,“ vysvětluje konkrétní práci s čísly ředitel českokrumlovských hasičů Pavel Rožboud. Q R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

úspěch

Kapku cideru, prosím Jablečný mošt dobývá srdce českých pivařů Jan Brabec / foto matěj stránský

P

ůsobí to sice tak trochu jako pověstná kapka v moři, vzhledem k místní oblibě pivního moku je to však pozoruhodná trefa do černého: jen za loňský rok se tu té „kapky“ prodalo kolem čtyřiceti tisíc litrů. Řeč je o nápoji z kvašeného jablečného moštu, který je tu zatím málo znám, ale například ve Francii či Velké Británii se naopak jako elegantnější varianta těžkotonážního piva těší velké oblibě. Jmenuje se cider a do Česka ho jako gastronomickou novinku uvedla jako první právě před rokem znojemská firma Mad Apple. Za svou recepturu si také odnesla bronzové ocenění z celosvětové soutěže slavných výrobců cideru pořádané už tradičně v Londýně.

Vzhůru na zkušenou

„Prostě a jednoduše je moc dobrý: není tak hořký a těžký jako pivo, není tak sladký jako limonády, nemá tolik bublinek jako sodovka a dělá dobře na trávení. Mohou ho pít i lidé s bezlepkovou dietou,“ popisuje výhody konzumace „alkoholického moštu“ jeden z majitelů Bláznivého jablka Václav Beran (28). Jenže než objevil nápoj svého gusta, začínal ve Znojmě se svojí sestrou Lenkou a kamarádem Petrem Filou trochu z jiného konce: v roce 2001 si jako obdivovatelé vší možné „alternativy“ otevřeli s dalšími dvěma společníky v uličkách starého Znojma první místní vegetariánskou a nekuřáckou restauraci Na Věčnosti. A byl to od počátku velký úspěch: podnik se stal mezi mladými lidmi pojmem. Nejenže tady vařili halušky třeba na indický či mexický způsob, ale pořádali i koncerty alternativních kapel. „Jsme rádi v příjemné atmosféře mezi usměvavými lidmi,“ říká Václav Beran. Postupně ale začali objevovat genius loci svého bydliště – proslulého ráje vinařů. Vedle restaurace si zřídili vinotéku a postupně se jim v nabídce usadilo 250 druhů vín od dvaceti místních producentů. A když je pak restaurace přestala bavit (vinotéku provozují dál), použili výdělek na dobytí nových břehů – v roce 2006 celá trojice společně vyjela na zkušenou do Anglie. Pracovali jako obsluha v „námořnické“ restauraci v přímořském letovisku Bournemouth. Při ohlédnutí se pak hlavním výsledkem cesty jeví vlastně objev cideru. „Točí se R E S P E KT. CZ

Vsadili jsme na to, že lidem, kteří cestují, se bude po cideru stýskat. (Beran)

Směs jablečných odrůd je výrobní tajemství. v každé hospodě a mezi mladými lidmi je hodně populární, poprvé mně ale vůbec nechutnal, a dokonce jsem ho i vylil,“ usmívá se Václav Beran. Pro český jazyk zvyklý na pivo či víno totiž chutná hodně nezvykle. Postupně mu ale přicházeli na chuť a české trojici uzrál v hlavě nápad na nové podnikání: vždyť až na výjimky není v Čechách cider k mání, a tak se začali shánět u místních výrobců po informacích o jeho výrobě. Mantinely jsou docela volné. Cider má mít mezi dvěma a osmi procenty alkoholu, může být zakalený či čirý, je také perlivý či neperlivý a takzvaně suchý, polosuchý nebo sladký. A navíc každý druh má svoji vlastní chuť vytvořenou speciální směsí třeba i osmi jablečných odrůd a ta se většinou tají jako výrobní tajemství.

„Nám chutnal ten nezakalený a ne tak úplně silný a sladký,“ říká Václav Beran. A tak se po návratu do Čech i přes výrobní zapeklitosti prastarého nápoje pustili do jeho výroby. Mezi místními pěstiteli začali shánět nejen první várky jablek, ale také pronájem výrobních tanků a stáčírnu. Celé měsíce pak podomácku zkoušeli kombinace desítek jablečných odrůd, s první tisícilitrovou várkou se odvážili jít na trh v roce 2009. „Sázeli jsme na to, že lidé cestují a bude se jim po cideru stýskat,“ líčí Beran. Díky internetu a neúnavnému objíždění zákazníků pak překvapivě celou várku prodali a získali i své první stálé klienty – pár, jak jinak než irských, barů v Praze. Dnes prodávají svůj nápoj asi do stovky provozoven po celém Česku a vyváží ho i na Slovensko. Hlavním odběratelem jsou restaurace v turistických zónách. A i když v nich povětšinou třetinka či půllitr stojí od pětatřiceti korun výše, loni se ho prodalo kolem čtyřiceti tisíc litrů. Firma plánuje dál rozšířit výrobu až na sto tisíc litrů ročně. „Láká nás uspět ve světové konkurenci mimo hranice Čech,“ prozrazuje Beran. „A navíc uvažujeme o dalším druhu cideru. Říká se mu perry, vyrábí se z hrušek a je to opravdová lahůdka.“ Q

39

s p o l e č n o s t | re p o r t á ž

Naše české Bavorsko Češi osidlují Německo těsně za bývalou hranicí ADAM ŠŮRA / FOTO karel cudlín

M

anželé Mosingerovi měli sen jako kterýkoli jiný mladý pár: pořídit si pěkný dům se zahradou a usadit se. Zdánlivě jim všechno hrálo do karet. V obci Železná Ruda na hranicích s Bavorskem měli po rodičích rozestavěný rodinný domek. Zaměstnaní přitom oba byli na německé straně v blízké obci Bayerisch Eisenstein (před válkou obě obce tvořily jeden celek) a dostávali slušné platy v eurech. Zdálo se tedy, že dokončit stavbu nebude problém. Jenomže pak zjistili, že už jenom dovoz stavebního materiálu do Železné Rudy schované v bývalém hraničním pásmu vyšponuje ceny do závratných výšek. Sen o vlastním bydlení se už začal rychle rozplývat, když mladí manželé dostali nápad koupit jednoduše dům za hranicí v blízkém Eisensteinu. O přesných částkách nechtějí kvůli strachu ze závisti svých sousedů mluvit, ale výhodnost koupě byla podle nich jednoznačná. „Za částku, za kterou bychom si v Železné Rudě nepořídili ani pozemek, tady máme zrekonstruovaný dům s velkou zahradou,“ říká Jan Mosinger. Podobně jako on objevuje kouzlo výhod života v Německu čím dál víc Čechů.

40

Žije se tu lépe

Až donedávna to bylo přesně naopak. Movitější Němci si pořizovali bydlení a víkendové chalupy okouzleni nízkými cenami na české straně hranic. Právě tento zájem stejně jako realitní boom v celém Česku však vyhnal ceny nahoru a poměry se obrátily. Realitní kanceláře v současnosti hlásí, že v hraniční oblasti obou zemí činí rozdíl cen nemovitostí okolo čtyřiceti procent. Zatímco v Eisensteinu se za jeden metr čtvereční bytu platí přibližně třináct tisíc korun, v české Železné Rudě je to dvacet tisíc. Může za to také fakt, že mladí Němci odcházejí z pohraničí do velkých měst a o trvalé bydlení v chladných šumavských kopcích nemají zájem. Místo nich pak přicházejí Češi, které naopak láká vyšší kvalita života, již i v drsném kraji německý stát nabízí. Podle matriky dnes vlastní nemovitosti v devítisethlavém Eisensteinu padesát občanů Česka. A podle všeho budou přibývat. „Koupili jsme si tady dům před třemi lety jako jedni z prvních a vůbec nelitujeme,“ říká manželka Jana Mosingera Kateřina a dodává, že tady chtějí „zůstat až do důchodu“. V Eisensteinu už dlouho pracovala jako prodavačka v místní cukrárně. Kromě

toho, že díky tomu dobře poznala všechny starousedlíky, začala také přicházet na chuť výhodám života v Německu. Často jde o zdánlivé drobnosti, jako že německé supermarkety poskytují zákazníkům větší výběr i kvalitu potravin. Kromě toho na německé straně všichni světí neděli jako den, kdy se opravdu nepracuje, takže člověka třeba neruší hluk sekaček na trávu. Ale i podnikání tu jde snadněji. Manželé Mosingerovi se rozhodli, že ve svém novém domě budou provozovat penzion. Musí za to sice odvádět státu i obci vyšší poplatky, než kdyby si otevřeli penzion v Česku, obratem však dostanou výhody, které zase v Česku chybí. Jejich zákazníci dostanou stejně jako zákazníci všech ostatních penzionů v obci speciální kartu, která umožňuje přepravu zdarma vlaky a autobusy po celém regionu, stejně jako třeba slevy na různé atrakce v blízkém národním parku. „Na tohle lákáme své klienty, které máme ze sedmdesáti procent z Čech,“ vysvětluje Jana Mosingerová. Provoz karty se financuje právě z vybraných poplatků. Starousedlíci vítají nové obyvatele z Čech jako posilu obce. Místní řemeslníci si třeba pochvalují, že přibylo víc zakázek R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

Starousedlíci vítají nové obyvatele z Čech jako posilu obce.

Začíná se to propojovat. (Vlevo manželé Mosingerovi, vpravo Richard Windsor)

na různé opravy a rekonstrukce. Podivují se pouze nad tím, že Češi nejsou zvyklí smlouvat o cenách a platí bez řečí to, o co si řemeslník řekne. Mezi oběma národy oddělenými po desítky let železnou oponou sice pořád panuje lehká nedůvěra, ale společnému soužití to nebrání. „Tady úplně každý chodí v neděli do kostela,“ říká Jan Mosinger. „My ne, což vzbuzuje údiv.“ Novousedlíci se starousedlíky se také vyhýbají rozhovorům o společných dějinách, zvlášť o druhé světové válce. Když přijde řeč třeba na poválečné vyhnání Němců z Čech, začne být atmosféra značně napjatá. Jinak je ale už samozřejmostí, že Češi a Němci v Eisen-

steinu společně slaví svátky nebo sousedsky klábosí v časech volna na svých zahradách. „Žije se nám tady dobře, Češi jsou dobří sousedé,“ hodnotí postarší německá dáma, která právě vyráží ze svého domu na nákup.

Konec sporů, jde se pracovat

Richardu Windsorovi je teprve dvacet let, ale o své budoucí kariéře už má docela jasné představy. V Německu studuje cestovní ruch, jako praktikant teď pracuje v Eisensteinu v místním informačním středisku a turistickému byznysu v regionu se chce věnovat celý svůj život. Má výhodu, že plynule přechází z němčiny do češtiny

a důvěrně zná poměry na obou stranách bývalé hranice. „Budoucnost je v tom, že přestaneme rozlišovat, co je české a co německé,“ tvrdí. „A pochopit, že Češi a Němci jsou obyvatelé jednoho společného kraje.“ Spolu s rodiči se Richard Windsor na německou stranu Šumavy přestěhoval před třemi lety. Jeho rodinu sem podobně jako ostatní Čechy přilákaly nízké ceny domů a pozemků. Jako zdatný němčinář si lehce zvykl i na bavorský dialekt, v Bavorsku pak odmaturoval a dnes tu bydlí, studuje i pracuje. Na rozdíl od starší generace měl navíc výhodu v tom, že nebyl zatížený minulostí a předsudky. „Tady je jeden výsledek,“ říká hrdě a ukazuje na obrazovce svého počítače chystané číslo časopisu pro turisty, poprvé napsaného v obou jazycích. O tomto projektu se na obou stranách bývalé hranice mluví už osm let, ale krachoval kvůli vzájemným obviněním Čechů i Němců z neserióznosti a neschopnosti dodržovat termíny. Změna nastala až po Richardově nástupu do informačního střediska. Nejprve vyslechl obě strany a rychle dospěl k závěru, že celý spor je nesmyslný, pak se rozhodl projekt dokončit. A nezůstalo jenom u toho. Díky lidem jako Richard Windsor dnes lokální politici na obou stranách bývalé hranice zřídili společnou komisi, která má za úkol propojovat věci, jež byly dříve oddělené. Jde například o propojování turistických stezek nebo pořádání různých slavností, které si Češi a Němci až dosud organizovali zvlášť. Úplnému propojení kraje ještě brání dost věcí, například odlišné nároky úřadů nebo u starší generace i jazyková bariéra. „Čeká nás ještě spousta práce,“ říká odhodlaně Richard Windsor. Q ↓ inzerce

% %$! )( ! "!$'

&! $!' $ %"

# # #

" ' "( $ !(

&

RS001475-3

%"#$!

→

! #!"$

%%%# '

R E S P E KT. CZ

Je to UFO, nebo to není UFO?

41

f ot o p r o f i m e d i a . c z / c o r b i s

s p o l e č n o s t | n á si l í n a ž e n á c h

Problém je třeba pojmenovat a řešit.

Prostě neodejdeš

Hispánské ženy jsou emancipované, ale zabíjené markéta pilátová

M

anžel Marilyn Wilsonové Vicente Sánchez zabil svou ženu 8. března 2011 v malém městečku Fuente el Saz nedaleko Madridu. Manželka od něj chtěla odejít kvůli domácímu bití, které trvalo pětadvacet dlouhých let. Manžel se k ní podle soudního příkazu nesměl přiblížit. Pracoval jako číšník na svatbách a od loňského roku porušil soudní nařízení dvakrát. Odseděl si za to dva měsíce ve vězení. Krátce před rozvodovým řízením si však počkal ve křoví před domem, a když šla jeho žena z práce, ubodal ji nožem. Marilyn Wilsonová podlehla třem bodným ranám do žaludku. Dva dny předtím, v jihošpanělském Jaénu ubodal podobným způsobem a z téměř totožného důvodu osmačtyřicetiletý muž svou ženu na diskotéce. Oba vrazi byli dopadeni

42

několik hodin po zločinu, oba na sobě měli zakrvácené šaty a nijak se nesnažili skrývat a při zatčení nekladli žádný odpor. Podle výpovědí zkrátka nemohli snést potupu, že od nich žena chce definitivně odejít.

Vražedný vztek

Takových a jiných béčkových hororů, které by se neodvážil vymyslet ani ten nejhorší scenárista, se v dnešním Španělsku odehrávají desítky každý rok. Jen od letošního ledna zemřelo rukou svých manželů nebo milenců 14 žen. Příčinou, hybatelem a konečným vykonavatelem byl ve všech případech vražedný vztek. Vztek, který doutná pod prahem moderní, emancipované a liberální společnosti, jako je ta španělská, a přenáší se jako pandemie také do Latinské Ameriky.

Přestože moderních zákonů beroucích ženy pod ochranu před násilníky je dost. Díky zákonu o domácím násilí, který prosadila před sedmi lety vláda Josého Luise Zapatera, se oběti domácího násilí mohou spolehnout i v době krize na neztenčené státní dotace (kolem 360 eur měsíčně), existují přísné zákony ohledně nuceného vzdálení agresora, možnosti sociálních bytů a podpora stovek ženských a humanitárních organizací. Ty se starají nejen o prevenci a propagaci práv obětí, ale také o psychologickou pomoc pro muže, kteří nezvládají své frustrace a vybíjejí si je na ženách. Nicméně počet obětí se příliš neztenčil. Zdá se, že čím jsou ženy soběstačnější, vzdělanější a poučenější o svých právech, mimo jiné o právu ozvat se, když je někdo bije, a rozvést se, tím více se v mužích hromadí vražedný vztek. R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

Ostře sledovaná čísla

Pro dnešní hispánské společnosti jak ve Španělsku, tak v Latinské Americe je možná příznačné, že dva dny smutku v městečku Fuente el Saz za ubodanou Marilyn Wilsonovou vyhlásila lidovecká starostka Mónica Garcíová. Ženy se dostávají do pozic starostek, ministryň a poslankyň (Španělsko má v současné vládě šest ministryň, z toho ministryni ekonomiky, zahraničí a obrany – Carme Chacón Piquerasová do funkce dokonce nastupovala v pokročilém stadiu těhotenství), v Latinské Americe zase vládlo či vládne několik prezidentek. Přesto situace v běžné španělské či latinskoamerické rodině rozhodně neodpovídá politické emancipaci. Ještě před zhruba čtyřiceti lety si nemohla Španělka ve frankistické, bigotně katolické diktatuře otevřít účet, pracovat bez svolení manžela, užívat antikoncepci, natož jít na potrat nebo se rozvést. Jenže i dnes, v liberální demokracii, je přes veškerou proklamovanou rovnost mužům jaksi nerovná. Podle letošních čísel, jež zveřejnilo španělské ministerstvo hospodářství u příležitosti Mezinárodního dne žen, vydělávají Španělky o přibližně 25 procent méně než Španělé. Podle stejné studie dosáhnou plné příjmové rovnosti až za deset let. Zdá se, že samotná emancipace, jež se jevila jako přirozený důsledek demokratizace hispánských společností, je běh na dlouhou trať. Čísla zabitých žen, které podlehly domácímu násilí, vypadají hrozivě, zejména v Latinské Americe, kde jdou počty těchto případů ročně do stovek. Například Guatemala přijala před třemi lety velmi podobný zákon o domácím násilí jako Španělsko, ale počet zabitých žen stoupl o 400 procent. Jenže tento děsivý nárůst je jenom statistické číslo, které bylo vypočítáno v okamžiku, kdy se násilí začalo doopravdy sledovat a zveřejňovat. Nikdo neví, kolik takových žen bylo zabito ve Španělsku třeba v roce 1958 nebo ve Guatemale v době diktatury. Za přelomové datum se dnes v Latinské Americe považuje 10. prosinec 2009. Mezi-

národní interamerický lidskoprávní soudní tribunál, obdoba Evropského soudu pro lidská práva, totiž odsoudil mexický stát za to, že nedostatečně vyšetřoval vraždy tří žen v mexickém Ciudad Juárez. Mexický stát byl odsouzen k tomu, aby se rodinám těchto žen omluvil, finančně je odškodnil a postavil obětem pomník. Došlo sice jen na formální omluvu obětem, přesto se od této chvíle v Latinské Americe o domácím násilí začalo doopravdy diskutovat. Do španělského jazyka se dokonce začíná dostávat podstatné jméno „femicidio“ či „femi-

Někteří hispánští muži se s pocitem nadřazenosti nedokážou rozloučit. nicidio“ neboli speciální termín pro vraždu ženy, který se – stejně jako slovo prezidentka – začal používat teprve nedávno. Proč je zrovna v hispánských společnostech machismus a „domácí terorismus“, jak se dnes domácímu násilí ve Španělsku či v Latinské Americe říká, tak vyhrocená záležitost? Hispánští „machové“ se totiž velmi těžce loučí s pocitem nadřazených bytostí, jež se do jejich podvědomí plížil už od zhruba 10. století. Tehdy ve Španělsku vládli muslimští feudálové, a když jejich rozdrobená království v 15. století vzala za své, nahradil je přísný katolicismus, který hrál ve Španělsku prim prakticky až do konce frankistické diktatury v sedmdesátých letech minulého století. Církevní i státní moc tedy hispánským mužům celá staletí vštěpovala, že jsou nejen nadřazení,

ale že jsou nadřazení z vůle boží. Žena, stvořená z žebra Adamova, byla na světě proto, aby udržovala domácí krb teplý, nábožně muži naslouchala a rodila děti.

Do kuchyně ne

Zatímco u nás se komunistická diktatura postarala o spíše násilnou emancipaci, přesto dala ženám do ruky jejich vlastní peníze a povědomí o svých právech. Cena byla vysoká, žena se stala jakousi včelou-dělnicí pracující za menší plat na dvě směny v práci a doma, nicméně její osobnost i sebevědomí rostly. Dnes se u nás sice domácí násilí řeší také, ale ve statistikách nefigurují ubodané, upálené nebo automobily několikrát přejeté ženy. Přesto se ani ve Španělsku, ani v Latinské Americe nad emancipací neláme hůl. Sociologové i ženské organizace upozorňují na to, že je čísla o domácím násilí zapotřebí zveřejňovat, i když neklesají. Problém je třeba pojmenovat a řešit. Na tom se španělská veřejnost shodne. A dalším povzbudivým jevem je, že mladá generace, která se už narodila do demokracie, se chová jinak. Na pandemii násilí totiž umírají zejména ženy mezi čtyřicítkou a padesátkou, které se emancipovaly, ale jejich muži ještě vyrůstali s vědomím, že jsou pány tvorstva a není možné se s nimi ani rozvést, ani jim přikázat, že se ke své ženě nesmějí přiblížit. Zejména tento důvod je nejčastější příčinou neudržitelného vzteku, vedoucího k vraždě ženy. „Optimismus mě neopustil,“ řekla v rozhovoru pro týdeník El País bývalá chilská prezidentka Michelle Bacheletová. Rozvedená ateistka, která vládla konzervativní katolické zemi, v níž bylo v letech 1990 až 2007 zavražděno 900 žen svými partnery, je pro mnoho hispánských žen velkým vzorem. Bacheletová připomíná, že skutečná emancipace trvá zhruba 100 let, zatímco machismus má za sebou mnohem delší historii. „Přece se teď nevrátíme do kuchyní,“ vzkázala na MDŽ ze své kanceláře v OSN v New Yorku všem, které si nemyslí, že je porodilo nějaké Adamovo žebro. Q

RS001446-10

↓ inzerce

R E S P E KT. CZ

43

společnost | letectví

Žádné vzdušné zámky Jak sestrojit ekologičtější letadlo tak, aby bylo atraktivní pro letecké společnosti


The economist

aby každý z cestujících mohl být za méně než 90 sekund evakuován z poloviny dostupných východů. Což by v křídle šlo jen stěží. Kromě toho se tvar letadel vyvíjel souběžně s infrastrukturou na letištích. Stávající prostory a zařízení pro odbavení cestujících a zavazadel a pro servis letadel nejsou pro takovouto novinku uzpůsobené. A když vezmeme v úvahu pouze pohodlí, tak výrazný náklon tohoto letadla by cestujícím sedícím na kraji přinesl zážitky, které si odnášíme spíše ze zábavního parku, a ne z běžného dopravního letadla.

Přistání v realitě

Zavádění změn bude znamenat těžký zápas.

I

když letecká doprava může být pro průměrného cestujícího značně frustrující, poptávka po ní neoslabuje. V roce 2014 se očekává nárůst počtu letů uskutečněných jednotlivými cestujícími na 3,3 miliardy, a to z 2,5 miliardy v roce 2009. Částečně je to následek prudce klesajících nákladů na létání: za posledních čtyřicet let se cena letenky v reálných číslech snížila o 60 procent. Ale letecký průmysl netrápí jen problém, jak udržet nízké ceny a najít další letadla, kam se všichni ti pasažéři nacpou. Také se musí očistit. Letecká doprava je sice malý, ale stále rostoucí přispěvatel ke globálnímu oteplování, je odpovědná za dvanáct procent oxidu uhličitého vypouštěného dopravními prostředky. A i kdyby tomu tak nebylo, palivo představuje největší náklady leteckých společností, proto mají opravdu pádný důvod spálit ho co nejméně. Nízká spotřeba paliva je tedy výhodná už sama o sobě, nehledě na ekologický aspekt. Není nic překvapivého na tom, že už teď jsou letadla mnohem úspornější, než bývala. První Boeing 737 byl vyroben

44

v roce 1967 a s téměř stovkou cestujících urazil 2775 km. Jeho současná verze B737-800 dopraví až dvojnásobek cestujících na dvojnásobnou vzdálenost, a přitom spotřebuje o 23 procent méně paliva (tedy o 48 procent méně v přepočtu na sedadlo). Toto vylepšení umožnily výkonnější dvouproudové motory, lehčí konstrukce letadla, nejrůznější vylepšení aerodynamiky a vývoj dokonalejších systémů řízení letu. Letadlo jako takové však vypadá víceméně stejně: trup doutníkovitého tvaru s velkým ocasem poháněný výkonnými motory zavěšenými pod dvojicí vyčnívajících křídel. Někteří letečtí konstruktéři se domnívají, že u letadel tradičního tvaru se již větších úspor paliva dosáhnout nedá, a proto bude nutné vytvořit zcela nový typ letadla. V průběhu let byla navržena řada radikálních změn, ale žádná z nich se neodlepila od země. Tak například letadlo ve tvaru velkého křídla (tzv. samokřídlo) by sice bylo úspornější, ale nevyhovuje běžným potřebám leteckých společností. Kvůli řadám sedadel dlouhým jako v kině by se většina cestujících ocitla daleko od okénka – i dveří. Bezpečnostní předpisy vyžadují,

Přes všechna tato omezení přišly dvě skupiny vědců pracujících na vývoji letadel s návrhy, které by mohly vyhovět praktickým potřebám leteckých společností, a přesto snížit spotřebu paliva na polovinu. Odborníci z Massachusettského technologického institutu (MIT) a londýnské Imperial College se u mnoha svých návrhů z větší části spoléhají na stávající technologie. Kdyby se B737-800 proměnil do tvaru jednoho z letadel řady D, s nimiž v aerodynamickém tunelu na MIT experimentuje Mark Drela, pak by měl přibližně stejnou velikost, urazil by podobnou vzdálenost, a to s obdobným počtem pasažérů. Ale verze D8.1 (která by se vyráběla konvenčně, z hliníku) by spotřebovávala o 49 procent paliva méně. Verze D8.5 (konstruovaná z kompozitních materiálů, které podle jeho odhadu budou k dispozici v roce 2035) by spotřebovala o 71 procent méně. Drelova letadla řady D se od stávajících letadel liší v řadě ohledů. Místo jediného válcovitého trupu používají trup ve tvaru dvou spojených válců (viz výše). Tím získávají další vztlak. Špička letadla míří vzhůru, což zajišťuje ještě větší vztlak. Křídla díky tomu mohou být tenčí a letadlo je lehčí. Tři motory jsou upevněné vzadu v jedné rovině s trupem. Takové umístění motorů má podle Drely řadu výhod – ta zřejmě největší je, že umožňuje zmenšení ocasu letadla. U dopravních letadel je ocas vysoký a svislý zejména proto, aby pilot mohl směrovým kormidlem vykompenzovat vybočení způsobené vynecháním jednoho z motorů umístěných pod křídly. Upevněním motorů R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

dozadu (což je návrh zpopularizovaný v padesátých letech 20. století letounem Caravelle společnosti Sud Aviation, ale následně od něj bylo u velkých dopravních letadel upuštěno) je toto vybočení výrazně menší, proto lze zmenšit ocas. Dva ocasy letadel série D jsou dohromady o 70 procent lehčí než jediný ocas Boeingu 737. I záď trupu je vytvarovaná tak, aby vháněla vzduch do motorů procesem známým jako nasávání mezní vrstvy. Kvůli třecímu odporu se vzduch nejblíže povrchu trupu pohybuje pomaleji než vzduch okolní. Tím, že motor nasává tento pomalejší vzduch, může spalovat palivo účinněji a přitom vytvářet stejně velký tah. Kvůli nasávání mezní vrstvy však proudění vzduchu do motoru není jednolité. Čím dále je vzduch od trupu, tím rychleji se pohybuje. To může nežádoucím způsobem namáhat součásti motoru. Výrobce leteckých motorů Pratt & Whitney, který se účastní projektu MIT, se pokouší tento problém překonat konstrukcí nových a odolnějších součástí proudového motoru. Druhou možností je létat pomaleji, a tudíž motor méně zatěžovat. Letoun D8.1 by se pohyboval rychlostí Mach 0,72 (7/10 rychlosti zvuku) a typ D8.5 rychlostí Mach 0,74 (pro srovnání Boeing 737-800 létá rychlostí Mach 0,79). Drela však tvrdí, že tento nedostatek by vynahradily širší trupy letadel řady D. Vešla by se do nich totiž další ulička a oproti Boeingu 737 s jedinou uličkou by se značně urychlil nástup a výstup cestujících. Na krátkých tratích by tudíž řada D i tak dosahovala kratšího přepravního času od nástupu do výstupu z letadla než Boeing 737.

Pryč s ocasem

Varnavas Serghides z londýnské Imperial College navrhl několik konstrukcí lehčích letounů s menším odporem, kterým proto stačí menší motory spotřebovávající méně

paliva. Jeden z těchto návrhů má dva motory umístěné na zádi, avšak připevněné shora na křídlech. Tento letoun totiž nemá žádnou svislou ocasní plochu neboli směrovku. V minulosti by letadlo bez ocasních ploch bylo těžko ovládatelné. Avšak poměry se změnily. Mechanický systém byl nahrazen elektronickým řídicím systémem, který pomocí počítačů vyhodnocuje pilotovy příkazy nejbezpečnějším a nejúčinnějším způsobem. Kdyby se dnes piloti měli spoléhat pouze na mechanické

Zřejmě bude nutné vytvořit zcela nový typ letadla. ovládací prvky, nebylo by s řadou vojenských tryskáčů možné létat. Jak Serghides vysvětluje, zbavit se vodorovné i svislé ocasní plochy není až tak radikální krok. Letecké řídicí systémy, které využívají počítače, jsou schopné kombinovat signály potřebné k tomu, aby křidélka, klapky i další řídicí plochy na křídle pracovaly společně a dosáhly stejných účinků, jaké by vytvořily směrové kormidlo a výšková kormidla na ocase. Varnavas Serghides svůj konstrukční návrh vyzkoušel v simulátoru a tvrdí, že se ovládá dobře. Zásadně důležité je také zlepšení proudění nad křídly. Laminární (tedy hladké) proudění se upřednostňuje před turbulentním, jelikož turbulence vytváří odpor. Kolem

aerodynamicky dokonalého křídla by probíhalo laminární proudění od náběžné hrany až po zadní část. Avšak křídla dokonalá nejsou a v jisté chvíli vzduch začne vytvářet turbulence. V důsledku toho je zhruba polovina paliva potřebného k zachování rovnoměrného letu spotřebována k překonání odporu, jejž vytváří turbulentní mezní vrstva. Určit, co způsobuje změnu z laminárního na turbulentní proudění, vyžaduje obrovský matematický a výpočetní výkon. Pokud však Serghidesův kolega Philip Hall a jeho tým dokážou zjistit podrobnosti, měli by být schopni navrhnout křídla, jejichž tvar zachová laminární proudění po celé ploše a tím sníží spotřebu paliva. Další konstruktér v Imperial College, Dominic von Terzi, navrhuje zajít ještě dál. Místo pouhého zdokonalení tvaru křídel sní o tom, že budou aktivnější. Toho by šlo dosáhnout pomocí povrchu měnícího tvar, nebo použitím systému otvorů a slotů, jež lze podle potřeby otevírat a zavírat, aby vznikl podtlak zachovávající laminární proudění. Navíc v některých případech může pilot naopak chtít vyvolat turbulentní proudění – například když zpomaluje. Díky tomu by se mohla letadla zcela obejít bez klapek, čímž by se dále snížila jejich hmotnost. V odvětví tolik regulovaném a obezřetném jako výroba letadel bude zavádění těchto změn znamenat těžký zápas. S ohledem na zisky v podobě efektivnosti se však vyplatí tento zápas podniknout. Samokřídla se patrně skutečností nikdy nestanou. Ale letadla bez ocasu, bez klapek a podvěsů budou jednoho dne nejspíš přistávat i na vašem letišti. Q © 2011 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Respekt. Článek v angličtině najdete na www.economist.com. ↓ inzerce

!

" RS001520-1

R E S P E KT. CZ

! #

45

rozhovor

Je potřeba vymýšlet levné věci S designérem Reném Šulcem o estetickém vkusu Čechů, o smyslu svých návrhů a o tom, jak sám bydlí Designér René Šulc navrhuje nenápadné věci. Třeba berle, pohovku, lampy, židle. Také sám je nenápadný a nerad mluví. V únoru ale přece musel vystoupit před několika sty lidmi. Dostal za svou práci cenu veřejnosti v soutěži Czech Grand Design. Karolína vránková, ondřej nezbeda / Foto milan jaroš Pro jednoho českého výrobce navrhujete vycházkovou hůl. Co se dá vymyslet na holi? Rozhodně musí mít dobrou ergonomii, aby se dobře držela. A musí být elegantní, aby se lidé nestyděli ji nosit. Všiml jsem si, že lidé teď hodně začali používat trekingové hůlky, protože jsou spíš sportovní, nikoli takové stařečkovské. Také jsem přemýšlel o nějakých doplňcích v tom smyslu, jestli třeba ta hůl nemůže mít více funkcí, například brašničku na doklady nebo GPS. Jenže pak je tu otázka, jestli to nebude moc drahé a jestli si to lidé koupí. To všechno je potřeba zvážit.

46

Předtím jste zase navrhoval berle – jak vás napadlo věnovat se právě designu holí? Vzniklo to v době, kdy jsem si zlomil nohu. Jednou jsem kácel na zahradě keře, sekera mi sklouzla a zaťala se do holeně. Přerazil jsem si holenní kost, a když jsem si z ní tu sekeru vyndával, ještě jsem si ji rozštípl podélně. Půl roku jsem pajdal o berlích, měl jsem nechodicí sádru, musel jsem se proto do berlí opírat plnou vahou. Jenže jak byla rukojeť moc úzká, mačkalo mě to do rukou, měl jsem puchýře a mozoly. Ty berle měly vůbec spoustu dalších vad a štvaly mě. Takže jsem oslovil výrobce a řešil jejich nový návrh na škole jako semes-

trální úkol. Výrobce mi tenkrát poskytl spoustu informací, oťukali si mě, a když chtěli své berle inovovat, zavolali mi, jestli bych jim nepomohl.

A jak jste ty berle vylepšil? Hlavně jsem změnil ergonomii rukojeti, aby se dobře držela. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jaký by měla mít tvar, a nakonec mi vyšlo jako nejlepší, když bude mít průřez sférického trojúhelníku s oblými rohy. To se osvědčilo. Změnil jsem taky trochu úhel rukojeti a opěrky. U takového masového produktu ale narážíte na to, že musí sloužit úplně rozdílným lidem. V populaci je asi pět procent lidí s rukou miniR E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

mální velikosti a pět procent s maximální velikostí. Mezi tím je velké rozpětí a všem musíte vyhovět. Vymýšlel jsem i další inovace. Například když berli opřete, pořád padá, takže jsem přemýšlel, jak to udělat, abyste berli opřeli a ona stála. Narazil jsem ale na to, že berle je hrazená pojišťovnou – to znamená, že když má stát sto třicet korun, sto třicet pět už může být problém. Navíc by ty berle musely trochu změnit vzhled a výrobce se bál, že by to lidé odmítli, protože jsou konzervativní.

Možná jsou spíš konzervativní výrobci, aspoň to designéři říkají. Máte problém prosadit svoje nápady? R E S P E KT. CZ

To záleží na každém člověku a firmě. Ale obecně je to spíš těžké. Když přijdete s něčím, co je opravdu jiné, tak ne každý výrobce má odvahu pustit to na trh. Kdyby něco podobného měla konkurence, tak řeknou, udělejte to taky, ale jinak. Ale sami mají malou odvahu riskovat.

Jak je můžete přesvědčit? Myslím, že se ta cesta musí prošlapat. Když se mi třeba povede věc výrobně zjednodušit nebo najdu jiný materiál a výroba je pak levnější, tak oni vidí, že jim můžu pomoct, a postupně začínají mít k designérovi důvěru. Dělám design →

Snažím se výrobce přesvědčit, že dobrý design jim pomůže jejich výrobky nejen odlišit, ale i vyrobit levněji. 47

rozhovor → pro české výrobce deset let a myslím,

že se to vyvíjí, že jsou stále víc a víc odvážní. Vidí, že design dává jejich věcem nějakou přidanou hodnotu, můžu jim pomoct odlišit se od šedi kolem. Někdo to možná těm výrobcům dokáže víc vnutit, umí to okecat, to já bohužel moc neumím. Ale snažím se.

Někteří výrobci však služby designérů nevyužívají, produkt navrhne třeba nějaký zkušenější pracovník z výroby. Jak se pozná rozdíl? K tomu mám jednu historku. Jednou jsem byl v Brně na veletrhu nábytku a tam stály vedle sebe minimalistické sedací soupravy od designérů a pak takové načechrané, nařasené pohovky z koženky. A přišel tam pán a říká o těch designových: „Takový jednoduchý, proč je to tak drahý? Pochopil bych to támhle u těch,“ a ukázal právě na nějakou takovou nařasenou pohovku, „tam je nějakýho materiálu.“

Jak byste mu to vysvětlil? Pocit z těch věcí je prostě úplně jiný. Dobře navržená věc má dobrou proporci, kvalitní materiál, dobře vybrané barvy. A taky nějaký nápad, musíte mít pocit, že to má jiskru. U věcí, které nedělal designér, je často chybná proporce, něco je na nich moc velké a něco moc malé. Často jsou – jako ty pohovky – přetvarované, aby měl zákazník pocit, že to je něco.

Ale viděl jsem, že oni ty masivní područky na křeslech vyřezávají pomocí počítačem řízené frézy a u nás se to tehdy dělalo ještě ručně. Vím to ze své zkušenosti, protože jsem si vyřezáváním na studiích úspěšně přivydělával.

Za první republiky posouvala vkus vyšší střední třída: právníci nebo lékaři si kupovali moderní nábytek a stavěli moderní vily. Kdo je nositelem dobrého vkusu dnes? Asi lidé vzdělaní. A musí na to mít peníze, dobrý design je drahý.

Hodně třeba i vzdělaných lidí pozná kvalitu, ale na špičkový italský nebo skandinávský design prostě peníze nikdy mít nebudou. Co mají dělat? I v IKEA se dá také koupit leccos pěkného. A do obyčejného kultivovaného obýváku se pak dá dát jedna drahá věc. Třeba nějaká dražší pohodlná dobře vy-

Není potřeba mít drahé police, ale křeslo je důležité. Do něj si člověk sedne každý den.

Poznají lidé u nás dobrou věc? Lidé byli ovlivnění dobou socialismu, kdy měli svoje sektorové nábytky a nic jiného nebylo. Neexistovala možnost výběru, vkus byl uniformní. Vybrat si dobrou věc, to se člověk musí učit.

S kůží na trh

V soutěži Czech Grand Design jste dostal cenu veřejnosti. Mají tedy Češi vkus? Myslím, že se to hodně zlepšuje. Hrají v tom roli média, o designu se píše, takže lidem tak nějak pomalu natlučou do hlavy, co je dobré a jak se to pozná. Na druhou stranu je to i dvojsečné, protože teď se o designu píše tolik, že to vede trochu k inflaci toho slova. Ale je těžké takhle zobecňovat. Byl jsem například v Itálii na Salone del Mobile (největší veletrh nábytkového designu na světě, pozn. red.). Tam máte tři nebo pět hal skvělého designu a dvacet hal středního proudu, kde jsou stejně blbé věci, jako se prodávají v Čechách. Dokonce tam je jedna hala rustikálního nábytku, což se u nás bere jako synonymum hrůzy. Jenže tam to mají taky a lidé si to kupují. Byl jsem se tam podívat jen jednou, už je to dávno.

48

myšlená pohovka nebo křeslo. Není potřeba mít drahé police, protože v nich jsou stejně věci, ale křeslo je důležité, do něj si člověk sedne každý den.

Jak vlastně bydlí designér? Tuhle otázku nemám rád, protože zatím bydlím tak normálně, nedesignově – IKEA a tak. Pořešili jsme se ženou barvy na stěny, v obýváku je zářivě zelená, v ložnici červená, taková zvláštní, položil jsem novou podlahu. Ale jinak ani ne. Snažíme se ušetřit na byt, takže nekupujeme pohovku za sto tisíc.

A máte doma pohovku Chaise longue, kterou jste navrhl a která je nominována mezi sto ikon českého designu? Ta stojí čtyřicet tisíc, to teď také není na pořadu dne. Ale koupíme si židle, které jsem dělal, jedna je za dva tisíce, a to je, myslím, dostupný design. A pak mám doma několik lamp, které

jsem si vyrobil. Většinou jsou to prototypy, které vyvíjím a pak si je v nějaké fázi návrhu nechám. Tím, že je vyrábím sám a mám jen omezené možnosti, jak je vyrobit, se učím o věcech přemýšlet jednoduše.

Proč nemáte designovější bydlení? To se dřív divili i kamarádi, ty děláš design a bydlíš takhle. Jenže já jsem byl od čtrnácti na intru nebo na koleji, tam byla otřískaná skříň, oprýskaný stůl. Nijak jsem to neřešil. Ani později, měl jsem pronajatý zařízený byt a chodil jsem tam jenom spát. Teprve teď jsem se usadil, na podzim jsem se oženil, takže to řešíme se ženou víc. Dřív jsem si radši než křeslo koupil prut na ryby nebo kolo.

U rybářského prutu si potrpíte na dobrý design? To jo, prut mám dobrý. Mám rád minimalistický vzhled, aby byl jednobarevný, výraznou grafiku rád nemám. Ale u prutu jde hlavně o funkční vlastnosti, důležitou roli hraje materiál. Ten můj je ze super karbonu, to je lehoučký, extrémně pružný materiál. Úplně něco jiného než laminát, který se používal dřív. Ale zase na sumce se musí karbon s laminátem kombinovat kvůli větší pevnosti.

Jak vás vlastně napadlo, že byste chtěl být designér? Odmalička jsem kreslil, od druhé třídy jsem chodil do lidové školy umění. Ze začátku jsem říkal, že budu malíř, ale to bylo proto, že jsem nic jiného, co se týká výtvarna, neznal. Měl jsem taky odjakživa vztah k materiálům. Bydleli jsme na vesnici, táta měl doma takovou kutilskou dílnu, pořád jsem tam něco kutil. Když mi bylo asi šest, děda mi dal vlastní kladívko a pilku a měl jsem období stloukání krabiček. Pak jsem přešel na modýlky a hračky. Byl jsem prostě takový hračička, tak jsem pak šel na střední školu studovat design hraček. Možná se to odvíjelo taky od toho, že jsem se zajímal o auta a v souvislosti s auty se o designérech vždycky mluvilo, tam jsou dost důležití. Uvažoval jsem i o sochařství.

A nelitujete někdy, že děláte berle místo soch? Někdy, když mám tvůrčí krizi, tak si říkám, že jsem to měl udělat. Anebo jsem měl náhradní plán jít na lesnickou školu do Brna. Byl bych hajný, po večerech bych vyřezával podložky pod parůžky, tím bych uspokojil tvůrčího ducha a měl bych svatý pokoj. → R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

R E S P E KT. CZ

49

rozhovor U designování nemáte klid? Vypadá to dost klidně, sedíte tady sám ve své kanceláři a něco kreslíte... Někdy mám pocit, že to je úplně děsný. Třeba když celý týden kreslím a vymýšlím a pak mám najednou pocit, že to je pořád to stejné a říkám si: Je to v háji, nic mě nenapadá. A termín odevzdání se blíží. Ale někdy mě to tak nečekaně napadne, třeba jde člověk po ulici, vidí i blbou věc ve výloze a najednou uvidí problém v jiných souvislostech. Když mě pak něco napadne, tak mám radost a říkám si, že ta tvůrčí práce je vlastně dobrá.

Brzy čekáte se ženou miminko. Dá se designem uživit? Doufám, zatím se tím živím.

Jak to přesně funguje? Mělo by to být tak, že když člověk dostane zakázku vyvinout nějaký produkt, obdrží autorský honorář, aby měl na vývoj čas. A potom by měl dostat nějaké procento z prodeje. Problém je, že někteří výrobci u nás chtějí dávat jenom procenta z prodaných kusů, což znamená, že jdete se svou kůží na trh. Když se věc neprodá, nemáme nic. Někdy trvá třeba rok, než se věc začne vyrábět a prodávat a jdou z ní peníze.

pro fabriky, jsou opomíjeni. Co si o tom myslíte?

re n é š u l c ( 3 3 )

Po dětství na venkově a v tatínkově dílně šel na střední školu uměleckoprůmyslovou studovat design hraček, pak vystudoval design výrobků na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Od té doby se živí jako designér na volné noze, navrhuje produkty pro české výrobce. Letos dostal cenu veřejnosti v soutěži Czech Grand Design za návrh židle a sérii hraček podle afrických zvířat.

Jak to řeší ostatní designéři? Většina studentů, které škola vyplivne, začne dělat interiérový design, protože tam je oběh peněz rychlejší. Člověk si koupí byt a chce bydlet, chce rychle návrh a následně zaplatí. Celý proces je rychlejší než při vývoji nových výrobků, takže si myslím, že je snadnější se tím uživit. Možná taky proto že je ten trh větší.

Pořád mluvíme o průmyslovém designu. Co to vlastně je? To jsou návrhy tvarů všech možných průmyslově vyráběných věcí. Říká se tomu také produktový design, podle anglického product design. Vedle toho existuje také něco, čemu se říká lifestyle design. To jsou věci kolem životního stylu, nábytek, svítidla, nápojové sklo. A o tom se nejvíc píše v časopisech a nejvíc ví.

50

Soutěž podporuje stát. Kromě toho ministerstvo průmyslu a obchodu platí výstavy českého designu na různých veletrzích. Je to správná cesta? Měl by stát vůbec design podporovat? Samozřejmě, protože se tím posiluje konkurenceschopnost domácích výrobců, ale myslím, že tohle dobrá cesta není. Tím se podporuje prezentace produktů, ale ne jejich vývoj. Peníze by měly směřovat cíleněji, měly by se podporovat investice podniků do vývoje nových produktů a veřejné soutěže pro designéry, ze kterých by vzešly nejlepší návrhy. V tom balíčku podpory by nakonec mohla být podmínka následné prezentace na mezinárodním veletrhu. Podpora by tak mohla být mnohem širší a poskytla by českým výrobcům výhodu proti konkurenci.

Designéři jsou často podezříváni, že jenom navrhují nové a nové věci, aby si je lidé kupovali, i když je vlastně nepotřebují. Může design zlepšit něco zásadního?

Posunout věc dál

Přitom právě průmyslový design se týká masových výrobků a zvyšuje konkurenceschopnost průmyslu. Soutěž Czech Grand Design, momentálně největší česká soutěž designérů, bývá kritizována za to, že zviditelňuje jen lifestylový design, o kterém se mluví už dost. Průmysloví designéři, kteří navrhují

Je to asi tím, že výrobci produktů z oblasti životního stylu kladou na design velký důraz. A také možná tím, že to lidi zajímá víc, než že někdo navrhuje obráběcí stroje. Ale jeden příklad opomíjeného průmyslového designu můžu uvést – nedávno jsme se se ženou dívali na kočárky a vím, že kolega Filip Streit dělal dobrý kočárek pro českou firmu Patron. Je to trojkolka a moc se mi líbí, jak má řešený podvozek. Podobných výrobků bude možná víc, ale nikdo o nich neví. Ale nechci soutěž kritizovat, myslím, že je dobře, že tady něco takového je.

FOTO r c h i v r e n é h o š u lc e

→

Mezi úspěšné návrhy Reného Šulce patří Chaise longue, „africké“ hračky i berle.

To, o čem mluvíte, v podstatě není design, ale styling. Když to zjednoduším, tak jeden rok jsou třeba moderní věci červené a přijde výrobce a chce, aby se to udělalo červené. Další rok je pak předělá zeleně. Ale kvalitní design by měl být vždycky něco víc. Věc je potřeba posunovat dál, vylepšit funkci, vyrobit ji ekologičtěji, levněji, rychleji. Nemusím vymyslet perpetuum mobile, ale designér by měl k vývoji přistupovat zodpovědně. Například ve svých lampách se snažím používat LEDky a jiné úsporné zdroje. Není to snadné, protože pořád ještě málo svítí. Ale snažím se to nějak vyřešit. On je rozdíl, když bude pět miliard lidí svítit a budou u toho spotřebovávat sto wattů nebo deset wattů za hodinu. A když má lampa jiný zdroj, musí i jinak vypadat, musí se přizpůsobit vlastnostem diod namísto žárovky. Je na mně, abych vymyslel jak. R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

Všechno tužkou

být hluboký sedák, na tom není nutné nic výrazně měnit.

Musíte mít dost velké technické znalosti, abyste mohl navrhovat věci z různých odvětví. Jak je získáváte?

Díváte se také na už vyrobené věci?

Není třeba znát všechno do detailů, když nevím, tak konzultuji s konstruktérem. Nicméně nějakou základní představu, jak věci fungují, člověk musí mít. Především ve chvíli, kdy chce designér přinést nový neotřelý přístup, který má změnit pohled výrobce. Pak je potřeba vědět, kde bude jaký šroubek a jak se k němu technici při montáži dostanou. Jeden konstruktér mi třeba nedávno vyprávěl, že za ním přišla studentka, která navrhla svítidlo, a on se ptal, jak bude viset. Bylo to svítidlo se zářivkou a ona říkala, že tam bude drát, který povede skrz tu zářivku... Takové věci by se designérovi stávat neměly.

Letošní cenu Czech Grand Design jste dostal za židli. Těch ale byly navrženy už tisíce. Co se dá na židli ještě vymyslet? To si říkám vždycky, ale pak to vezmu jako výzvu a zkusím to. Nicméně nemyslím, že je potřeba k židli přidělávat pátou nohu, aby byla jiná. To, jak židle vypadá, je funkční archetyp a není třeba ho nabourávat. Ostatně na to jsou normy, aby se na židli dobře sedělo, jaký má mít úhel opěradla k sedáku, jak má

To je začátek každé práce, že si dělám rešerši. Abych viděl historii i současnost a nevymýšlel vymyšlené. Židli jsem dělal pro TON, kde vyrábějí židle tonetky z ohýbaného dřeva už sto padesát let. O to bylo těžší se k tomu postavit nějak nově. Byl jsem v rámci rešerše i přímo ve fabrice na workshopu, kde jsem prošel celý proces výroby a viděl jsem, jak se jednotlivé díly tvarují, jak se brousí, dokončují. Zkoušeli jsme i ohýbat opěradlo ke klasické tonetce číslo 14, měl jsem to nejrychleji z celé skupiny.

A v čem je tedy vaše židle nakonec dobrá? Moje židle je jednoduchá, neagresivní v interiéru, dobře se kombinuje s ostatním nábytkem. Má elegantní detaily. Je divné to říkat o nábytku, ale řekl bych, že je milá. A je levná, to je taky důležité. Něco jiného je vymyslet židli za dvacet tisíc, kde člověk nemá žádná omezení, a něco jiného je židle za dva tisíce.

Navrhujete ručně, nebo na počítači? Dneska jsou všichni zvyklí sedět u compu a klikat. Ale já kreslím obyčej-

nou tužkou. Ještě když jsem jako dítě chodil kreslit, můj učitel mi říkal, že základ všeho je kresba. Mám od té doby pocit, že to prostě musím umět nakreslit tužkou od ruky. Počítače mně k srdci moc nepřirostly, je mi bližší sochařský přístup. Rád dělám modely a vymýšlím nejen v hlavě, ale i rukama. Mám pocit, že na věcech je vidět, že tu proporci cítím jinak, než když tvořím s počítačem. 3D obrázek se dá ošidit, ukáže se z pěkného pohledu. Ale v prototypu nebo v modelu, tam si to klient může obejít ze všech stran a už ho neošidíte. I pro mě je důležité si udělat model, abych viděl proporce. Když pracuju v počítači, židle má na monitoru jen pár centimetrů a to měřítko klame. Spoustu věcí pak přehlédnete.

Říkal jste, že nemáte rád módní design, spíš vám jde o nadčasovost. Vaše výrobky nezestárnou? Moje pohovka Chaise longue, jedna z prvních věcí, kterou jsem navrhl, se vyrábí už deset let a ještě nezestárla. K odfiltrování módních věcí od toho, co žije a funguje, je ale potřeba padesát let. Snad to ty moje věci přežijí, ale nevím, je to trochu divné chválit si svoje věci. Q ↓ inzerce

RS001567-2

R E S P E KT. CZ

51

t ém a

Japonsko v roce nula

Zemětřesení v Japonsku by mohlo patřit mezi katastrofy, které jsou hrozivé v prvních dnech, zároveň však přinášejí jistou naději. Nebýt ovšem zkázy jaderné elektrárny Fukušima. Jiří Sobota, martin uhlíř


téma

K

dyž se předminulý pátek v Japonsku poprvé zhoupla země, premiér Naoto Kan pocítil dost možná na prvních pár okamžiků úlevu. V té chvíli samozřejmě nemohl vědět, že bude za pár hodin čelit největší jaderné katastrofě od havárie v Černobylu. Mírnější otřesy půdy nejsou v Japonsku mimořádné a obyvatelé Tokia mají v kancelářích po ruce záchranné balíčky a přílby. Premiér měl kromě toho perný den – v japonském parlamentu právě probíhalo slyšení v kauze zahraničních finančních darů pro předvolební kampaň vládnoucí strany a jemu nehrozilo nic menšího než rezignace. Když se ale začaly houpat lustry, padat police a praskat tabulky skla, zasedání parlamentu bylo přerušeno. Od té doby zůstávají nepříjemné otázky vyšetřovací komise bez odpovědí. Zřejmě bez nich ještě dlouho zůstanou. Lidské neštěstí rozměrů, jakých právě dosahuje v Japonsku, lze stěží slovy popsat. Výmluvné jsou fotografie a videozáznamy zkázy, které z míst největšího zemětřesení v historii země proudí do celého světa. Otřesy díky stavebním předpisům a celkové připravenosti napáchaly menší škody, než by tomu pravděpodobně bylo jinde na světě. Následné vlny tsunami ale přesto v podstatě spláchly život z pobřežního pásu relativně odlehlé provincie na severovýchodě země. Na záběrech jsou vidět celé plochy přístavních městeček a vesnic, z nichž nezbylo téměř nic. V přístavu Minamisanriku, kde před příchodem vlnobití žilo 17 tisíc lidí, starosta dodnes minimálně polovinu z nich pohřešuje. Městečko stulené v zálivu mezi kopci se proměnilo v rozbahněnou pustinu, proťatou jednou linkou silnice s bezradně popojíždějícími automobily. Japonské drama ale vyvrcholilo v elektrárně Fukušima I, asi 250 kilometrů od Tokia. Tam, v nesmírně obtížných podmínkách, v noci odkázán jen na světlo baterek a nouzových lamp, plnil záchranný tým misi na hranici sebeobětování. Podle kusých zpráv z místa se zhruba 50 vyčerpaných a zoufalých lidí střídalo v patnáctiminutových směnách a před radiací se ukrývali v mohutně stíněných kontrolních místnostech reaktorů. Radioaktivita kolísala, chvílemi mohl člověk v elektrárně za pouhou hodinu dostat dávku záření, která dvacetkrát převyšuje roční limit pro pracovníky jaderného průmyslu. Taková dávka sice ještě nezpůsobí nemoc z ozáření s jejími bolestmi hlavy, zvracením a úbytkem bílých krvinek, zvyšuje však již riziko onemocnění rakovinou. U čtvrtého bloku ležel na zemi výbuchem vymrštěný kus zdiva, který byl údajně tak radioaktivní, že kdyby u něj člověk strávil o něco více než hodinu, dostal by smrtelnou dávku ozáření.

54

K přírodním katastrofám obvykle není co dodat. Většina světa se shoduje na tom, že japonská prevence je špičková a lidé na ostrovech se chovají téměř ukázkově – Američané, kteří si podobnou zkázu vyzkoušeli před několika lety v New Orleansu, psali minulý týden komentáře, že ve Spojených státech už by se pravděpodobně dávno rabovalo. Zkušenosti navíc ukazují, že rozvinuté země zvládají s odstupem času podobná neštěstí mnohem lépe, než si to v prvních hodinách a dnech po neštěstí umí kdokoli představit. Zkáza jaderné elektrárny Fukušima I ale dala japonské katastrofě mimořádný rozměr, doplněný ještě samotným stavem souostroví se 127 miliony obyvatel. Kdyby premiér Kan v den zemětřesení nebo krátce po něm odstoupil, byl by již pátým takovým šéfem vlády během pěti let. Japonsko má za

Snímky budov poničených výbuchy vodíku vyvolávaly vzpomínky na Černobyl

sebou dvě desetiletí pomalé stagnace provázené hlubokou demografickou proměnou v nejstarší zemi na světě. Východoasijská velmoc je nejzadluženější zemí OECD, evropské státní kasy vypadají ve srovnání s ní téměř jako vzor uvážlivého hospodaření. Na hlavy nešťastných lidí ze zničených oblastí se ve dnech po zemětřesení začal hustě sypat sníh a uhodily mrazy. I kdyby všechny záchranné práce probíhaly hladce, ptali by se ekonomové, zda právě tato katastrofa a následné náklady na rekonstrukci nebudou poslední kapkou, po níž se země sveze do nezadržitelného úpadku. I takto temně položená otázka – minulý týden ji vznášeli třeba analytici z ratingové agentury Moody’s – ale bledne v porovnání s tím, jakou ránu zasadila přírodní katastrofa japonským jaderným elektrárnám, které do zemětřesení vyráběly téměř třetinu energie v jedné z nejprůmyslovějších zemí světa.

Tyče a hadice

Poté, co výpadek proudu a vlna tsunami vyřadily z provozu chladicí systémy elektrárny Fukušima I, se záchranné operace ne-

odehrávaly podle předem připraveného scénáře. S neštěstím takových rozměrů nikdo nepočítal. Přesný průběh událostí je těžké z kusých informací rekonstruovat, jisté však je, že šlo o naprostou improvizaci. Na zemětřesení automatika zareagovala předpisově. Spustila do reaktorů havarijní tyče a tím je odstavila, utlumila v nich jadernou reakci. Reaktor ovšem nelze z vteřiny na vteřinu úplně vypnout, stále v něm probíhá rozpad radioaktivních prvků a uvolňuje se energie, takže se zahřívá, není-li chlazen. Teplota tyčí s jaderným palivem může přesáhnout 1200 stupňů Celsia a začne jejich destrukce. Hrozí, že roztavené palivo steče do spodní části reaktoru a začne se z něj propalovat ven. Chlazení reaktorů nefungovalo, takový scénář tedy nebyl nereálný. V elektrárně to pak začalo vypadat jako při hasičském cvičení: aby technici reaktory ochladili, snažili se do nich pumpovat mořskou vodu pomocí požárnických aut, hadic a různých protipožárních systémů elektrárny. Zároveň z nich upouštěli radioaktivní páru, aby snížili tlak. Do ovzduší se tak dostaly první dávky radiace. Zasvěceným tehdy možná tanuly na mysli úvahy o neštěstí v americké elektrárně Three Mile Island, k němuž došlo v roce 1979. Také tady selhal chladicí systém, což způsobilo částečné roztavení palivových tyčí v reaktoru a únik menšího množství radioaktivity. Jenže události v Japonsku začaly gradovat způsobem, který americkou havárii brzy zastínil. Vodík, který vzniká při nedostatečném chlazení – v okamžiku, kdy se rozžhavené palivové tyče dostávají do kontaktu s vodní párou –, se nahromadil v budovách fukušimské elektrárny a způsobil několik mohutných explozí. Jejich záběry obletěly svět, následovány snímky jedné z budov se zčernalými otvory ve střeše a zničenými torzy jeřábů nad reaktory. To už si mohl leckdo vzpomenout na letecké fotografie černobylského reaktoru rozervaného výbuchem. Stále však existovala naděje, že vše skončí relativně dobře – vždyť tentokrát nebyly zničeny přímo reaktory, ale jen vnější budovy. Tak jednoduché to ovšem nebylo. Výbuchy porušily i vnitřní ochranný obal (tzv. kontejnment) u dvou, či dokonce všech tří reaktorů, které byly v době zemětřesení v provozu. Do uzávěrky Respektu nebylo jasné, jak vážné toto porušení je a zda do budoucna znamená trvalý únik radioaktivity. Naopak není pochyb o tom, že k částečnému roztavení palivových tyčí v reaktorech skutečně došlo; otázka, nakolik ochranný obal těsní, je tedy kriticky důležitá.

Vymírání v bazénu

Největší nebezpečí však mezitím doutnalo a mohutnělo někde jinde. Každý z celkem šesti bloků fukušimské elektrárny (tři procházely v okamžiku katastrofy pravidelnou → R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

f ot o p r o f i m e d i a . c z / c o r b i s f ot o p r o f i m e d i a . c z

Nepropadají panice. (Japonské město Kumaiši, 15. březen 2011)

Obtížná mise. (Vojenská helikoptéra zalévá vodou nádrž s jaderným palivem na třetím bloku. Tyto lety však nebyly úspěšné)

Stručný popis katastrofy / Průběh událostí a stav v elektrárně Fukušima I v době uzávěrky Respektu: Blok 1: Exploze vodíku v sobotu 12. 3. V jádru reaktoru je zřejmě poškozeno 70 % palivových tyčí. Blok 2: Exploze vodíku v úterý 15. 3. patrně narušila ochranný obal reaktoru; 33 % tyčí údajně poškozeno.

aktoru. Narušena střecha budovy, opakovaně pozorován unikající kouř. V tomto reaktoru je tzv. palivo MOX, které obsahuje toxické a radioaktivní plutonium. Obavy budí stav nádrže s vyhořelým jaderným palivem.

Blok 3: Exploze vodíku v pondělí 14. 3. zřejmě poškodila ochranný obal re-

Blok 4: Výbuch vodíku v úterý 15. 3., opakované požáry. Kritická situace v ná-

R E S P E KT. CZ

drži s vyhořelým palivem, v níž asi nezůstala žádná chladicívoda; nádrž je údajně poškozena a netěšní. Blok 5 a 6: Pozorováno přehřívání nádrží s vyhořelým palivem.

(Bloky 4–6 byly v době zemětřesení odstaveny) Pramen: BBC, Respekt

55

téma → odstávkou) má svou nádrž připomínající hlu-

boký, shora zakrytý plavecký bazén. Ukládá se do něj vyhořelé jaderné palivo – čas od času technici vyjmou palivové tyče z reaktoru a přemístí je do těchto takzvaných vymíracích bazénů. Tyče tu setrvají zpravidla několik let, než jejich radioaktivita zeslábne. Neobejdou se při tom bez chlazení. V bazénech musí neustále cirkulovat voda, což zajišťují pumpy poháněné elektřinou ze sítě. I ony se po zemětřesení zřejmě zastavily. Přesné informace o tom, co se dělo dál, scházejí, fyzika je však neúprosná: voda v takové situaci začne vřít a vypařovat se, hladina v bazénu klesá. Když poklesne o několik metrů, začnou se palivové tyče vynořovat. Po čase se vynoří a rozžhaví natolik, že na jejich kontaktu s vodní párou začne vznikat třaskavý vodík. Není-li chlazení obnoveno, mohou se tyče po čase roztavit. Vymírací bazény jsou přitom v elektrárně Fukušima umístěny vysoko nad zemí a mimo ochranný obal reaktoru, což znamená, že je od vnějšího prostředí oddělují pouze stěny budovy. Aby se radioaktivní prvky, jejichž malé množství se při běžném provozu může uvolnit do vzduchu, nedostaly ven, je v prostoru kolem bazénů za běžných podmínek udržován mírný podtlak. Nebezpečný je ve fukušimské elektrárně například bazén na čtvrtém bloku, tedy u jednoho z reaktorů, který byl v době zemětřesení odstaven. Obsluha elektrárny do této nádrže uložila palivo poměrně nedávno, v prosinci 2010, takže tyče jsou stále značně radioaktivní. A právě ve čtvrtém bloku došlo v úterý 15. března k explozi způsobené vodíkem. Výbuch prorazil ve vnější stěně budovy osmimetrový otvor. Vzápětí byl ve čtvrtém patře této budovy, tedy v místech, kde se bazén s palivem nachází, objeven požár. Co přesně hořelo, není jasné. Mohl to být zmíněný vodík nebo něco v okolí bazénu. Termínem „hoření“ lze ovšem označit i prudkou oxidační reakci na zirkoniovém obalu samotných palivových tyčí. Představa, že takto „hoří“ přímo tyče uskladněné v bazénu, je skutečnou noční můrou, protože se při tom mohou uvolňovat radioaktivní prvky – byť ne takovou rychlostí a s menší razancí než při požáru v Černobylu. Budoucnost Fukušimy a jejího okolí lze nyní stěží odhadnout, vyhlídky jsou však neradostné. Celá elektrárna je zcela jistě na odpis, v lepším případě se změní v jakousi laboratoř likvidace jaderného provozu po obrovské havárii. V nejhorším případě by se ovšem elektrárna, či přinejmenším její podstatná část, mohla stát mrtvou zónou, kam člověk nemůže vstoupit. Tento černý scénář by hrozil například tehdy, kdyby se nepodařilo obnovit chlazení ve vymíracích bazénech. Pak by zároveň elektrárna trvale zamořila i rozsáhlé okolní oblasti. Zpráva americké Brookhavenské ná-

56

rodní laboratoře z roku 1997 uvádí, že únik vody a následný požár ve vymíracím bazénu může zamořit plochu téměř pěti set čtverečních kilometrů, území velké jako Praha, tak, že se stane neobyvatelným, a způsobit až 28 tisíc úmrtí na rakovinu. Palivové tyče totiž obsahují nebezpečné izotopy, které vydrží zářit řadu roků: například cesium 137 s poločasem rozpadu 30 let, které se po úniku stává součástí potravních řetězců. Připomeňme, že ve Fukušimě je vymíracích bazénů celkem šest, byť ne všechny se dostaly do tak kritické situace jako ty na třetím a čtvrtém bloku – jejich stav budí největší obavy. Kdyby se nejhorší scénář skutečně naplnil, lze si představit přímé a velmi vážné ohrožení Tokia. Tragédie ve Fukušimě zřejmě nedosáhne parametrů Černobylu v tom smyslu, že by zamořila radiací rozsáhlé oblasti světa, v tomto případě východní Asie a Pacifiku. Pokud ale hovo-

Požár v nádrži s jaderným palivem může dlouhodobě zamořit území velké jako Praha.

říme jen o Japonsku, potenciál vyrovnat se Černobylu tato katastrofa má.

Bohatí a vynalézaví

Na škvárové hřiště školy v lokální metropoli Sendai někdo neobratně namaloval dvojitou klikatou čáru. Milionové Sendai je střediskem zasažené oblasti Tóhoku, sídlí tu hned šest univerzit, z fotografie však není poznat, kde přesně se školní hřiště nachází. Jedno je jisté – na ploše se shromáždili obyvatelé zničeného města. Zjevně čekají na příděl pitné vody. Stojí spořádaně v zástupu jeden za druhým a fronta přesně kopíruje zakroucenou linku. Nikdo nevybočuje, stojí přesně, jak to od Japonců všichni čekají. Podobné scény, popisované opakovaně z místa neštěstí ve zpravodajství sdělovacích prostředků, jsou hlavním důvodem, proč tragický útok přírodních sil nemá v Japonsku příchuť podobné beznaděje jako třeba mnohosetkrát slabší zemětřesení vloni na Haiti. Druhým důvodem je skutečnost, že Japonsko je třetí nejbohatší

Příležitost začít znovu. (Nahoře zničené město Ocuči, kde se pohřešuje většina obyvatel. Dole uprchlíci v útulku Červeného kříže)

zemí světa s ekonomickým potenciálem, pro který je přírodní katastrofa, jakkoli tragická z pohledu jednotlivých lidských osudů, v podstatě zanedbatelnou epizodou (v tuto chvíli nemluvíme o důsledcích zkázy jaderné elektrárny, které jsou zatím stále velkou neznámou). Rozdíly mezi dopadem podobných ran osudu na různě rozvinuté země bývají dramatické. Zatímco na zmíněném Haiti zahynulo vloni téměř čtvrt milionu lidí, o měsíc později v Chile, mnohem připravenější a lépe organizované latinskoamerické zemi, stálo srovnatelné neštěstí životy „pouze“ několika stovek obyvatel. Japonci navíc, ať to může znít jakkoli krutě, měli vlastně kus štěstí. Katastrofa udeřila v jedné z odlehlejších částí země a přímo zasáhla „pouze“ 1,5 % obyvatel ostrovů. Území je spíše zemědělskou oblastí a vesnice či malá města se zaměřují na rybolov. Supermoderní japonský průmysl přece jenom tepe v jiných částech souostroví a třetí největší ekonomika světa by se měla s odstupem několika měsíců s podobnou zkázou umět vyrovnat. Během prvních rychlých výpočtů provedených minulý týden finanční společností Goldman Sachs zemětřesení způsobilo škody přibližně ve výši 168 miliard dolarů, což jsou asi 4 % japonské ekonomiky. Pro srovnání, důsledky finanční krize v roce 2008 znamenaly v Japonsku propad hospodářství o 10 %, takže největší zemětřesení, jaké kdy Japonci zažili, není pro zemi ani z poloviny tak zničující jako důsledky kolapsu amerického finančního sektoru. Při pohledu do historie podobných událostí – třeba loňského zemětřesení v Chile nebo již zmíněného neštěstí v japonském Kóbe v roce 1995 – se ukazuje, že následná obnova vyvolává zvýšenou hospodářskou aktivitu, dokonce do té míry, že někteří ekonomové (zatím spíše šeptem) mluví o tom, že to může být právě podobná destrukce, co stagnující zemi konečně „nakopne“ z její nehybnosti a může pro ni znamenat nový rozjezd. V Chile vláda po zemětřesení nejdříve snižovala ekonomický výhled, aby zjistila, že se země po několika měsících vrátila k rychlému růstu. V Japonsku v roce 1995 následovalo oživení a následující dva roky byly z hlediska hospodářství nad průměrem 90. let. V Kóbe, významném přístavu, si zemětřesení vyžádalo 6500 lidských životů a škody dosahovaly 100 miliard dolarů, tedy více než poloviny odhadovaných škod způsobených v těchto dnech. Přesto již 15 měsíců po tragédii byla výroba v oblasti na 98 % stavu před katastrofou. Důvodem je vyspělost zmíněných zemí. Japonsko a další rozvinuté ekonomiky mají → R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

R E S P E KT. CZ

57 f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s / da m i r s ag o l j

f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s / da m i r s ag o l j

téma → obrovský lidský potenciál, a ten podobné

události dokážou usměrnit a využít. Katastrofa působí jako jeden velký ekonomický stimul, podobný tomu, jaké se schvalovaly během recese před dvěma lety, ovšem s jedním podstatným rozdílem: kolaps finančního sektoru způsobil pouze virtuální škody, zatímco živelní katastrofa za sebou zanechává skutečnou spoušť. Následná obnova je tak zároveň důkladnou modernizací a přebudováním postižené oblasti téměř od základů znova, což je úkol, ke kterému se za normálních okolností většinou nedostává politické vůle ani patřičné energie. „I když jsme toho tolik ztratili, na oplátku jsme znovu získali naději,“ psal v komentáři z Tokia v The New York Times japonský spisovatel Ryu Murakami. „Před lety jsem napsal knihu, v níž středoškolský hrdina říká, že tahle země nabízí všechno, jenom ne naději. Teď jsme my, kteří jsme byli tolik opilí vlastní prosperitou a kteří jsme o tolik přišli, naději znovu zaseli.“ Pokud jde o financování obnovy, to vzhledem k poměru škod a velikosti vyspělé ekonomiky nebývá zase tak zásadní problém. Japonská vláda musí například letos tak či onak sehnat prostředky na financování deficitu ve výši 7,5 % HDP. Rozsah škod rozložený do několikaleté obnovy k tomu přidává „pouhé“ desetiny procenta navíc, takže z patřičného odstupu si v kontrastu k depresivním záběrům z místa katastrofy účetních důsledků pohromy málokdo vůbec všimne. To vše ovšem funguje pouze za předpokladu, že se rekonstrukce odehrává ve slušně spravované zemi, která se může opřít o schopné a vynalézavé obyvatelstvo, jež umí alespoň v tragických chvílích táhnout za jeden provaz. Reportáže z Japonska posledních dnů potvrzovaly pověst země, která se s nepřízní osudu umí vyrovnávat jako málokterá jiná – obrázky restaurací nabízejících zadarmo polévku unaveným lidem nebo fakt, že vláda mohla odložit plánované řízené výpadky elektrického proudu, protože lidé a společnosti začali dobrovolně energií šetřit, ukazují zemi, jejíž hlavní devízou je především sociální soudržnost a zdravý rozum.

Takže znovu

Přes všechnu naději se však nad osudem zkoušeného Japonska vznášejí otazníky. Možné důsledky nukleární katastrofy jsme již popsali a v tuto chvíli nelze než konstatovat, že jejich dlouhodobé dopady jsou neodhadnutelné. Zemětřesení se ale také neomezilo pouze na postiženou oblast. Zkáza vyřadila, pravděpodobně na dlouhou dobu, asi 10 % zdrojů energie, což je v zemi specializující se podobně jako Německo na export průmyslového zboží zásadní problém. Japonsko minulý týden prakticky zastavilo výrobu automobilů a dalších výrobků na export. To neznamená pouze ztrátu pro samotné souostroví, ale ohrožení výroby

58

po celém světě. Dnešní dodavatelské řetězce procházejí napříč zeměmi, třeba oblíbený iPhone se skládá z dílů z osmi různých států. Výpadek Japonska znamená nedostatek oceli v Číně, nedodané převodovky do automobilů BMW, zásadní výpadek v dodávkách silikonových čipů do počítačů. Pokud by byla výroba přerušena na dlouhou dobu, budou světové firmy hledat nové dodavatele a Japonsku hrozí, že do-

Když neběží čerpadla Kolaps chladicích systémů, k němuž v elektrárně Fukušima došlo bezprostředně po zemětřesení, byl rychle zastíněn dramatickým vývojem následujících dní. Ukazuje však, že ani řada nezávislých pojistek nemusí být zárukou bezpečnosti. Když po zemětřesení zkolabovaly dodávky elektrického proudu, převzaly pohon chladicích čerpadel záložní dieselové agregáty a vše se zdálo být v pořádku. Asi po hodině však přišla vlna tsunami, která agregáty vyřadila z provozu. Elektrárna měla ovšem v záloze ještě jednu kartu: další nouzový systém, který chladí jádro reaktoru, aniž by k tomu potřeboval téměř jakýkoli vnější zdroj energie – pohání jej totiž pára, jež vzniká díky uvolňovanému teplu. Jako by si sálající jaderný obr sám pumpoval vodu „do sprchy“. Bez malého množství elektřiny zvnějšku se však systém přece jen neobejde, potřebuje jej pro ovládání kontrolní elektroniky a ventilů. Tuto elektřinu dodávají baterie, které údajně vydrží fungovat osm hodin. Bohužel, ve Fukušimě to nestačilo – není jasné, zda baterie selhaly, nebo zda se je nepodařilo včas vyměnit. Chlazení bazénů s vyhořelým palivem dle dostupných informací žádný záložní systém nemělo. Když kolaps elektrické sítě zastavil čerpadla, koloběh vody v nádrži ustal.

pad na jeho průmysl zůstane trvalý. Hlavním problémem ale je, zda Japonsko skutečně další zátěž ustojí. Země, jež byla v 80. letech minulého století vnímána podobně jako dnes prudce rostoucí Čína, a od níž se dokonce očekávalo, že může ekonomicky předstihnout Spojené státy, narazila v 90. letech na strop svých možností. Nad přesnými příčinami se dodnes vedou spory stejně jako nad možným řešením následné stagnace. V každém případě vláda v pokusech nastartovat znovu ekonomiku zadlužila zemi na neuvěřitelných 200 % HDP (dluh Česka je asi 40 % HDP). Ratingová agentura Moody’s tak minulý týden vážně vznesla otázku, zda zemětřesení definitivně nesvrhne zemi přes okraj dluhové propasti.

V Japonsku je ale všechno trochu jinak a týká se to i povahy dluhu. Zatímco země jako Řecko nebo Portugalsko jsou v rukou zahraničních investorů, kteří mohou kdykoli nesentimentálně prásknout do bot, Japonci dluží sami sobě. Vláda si půjčuje od vlastních obyvatel, kteří mají v bankách zcela nebývalé úspory (hlavním důvodem je v podstatě neexistence důchodového zabezpečení, takže stále starší Japonci si na důchod celý život poctivě spoří), a také od domácích firem, jež jsou na rozdíl od vlády v plusu. V situaci národní katastrofy je krajně nepravděpodobné, že by domácí věřitelé hodili vládu přes palubu, spíše lze očekávat pravý opak. „Japonská vláda a obyvatelstvo mají přístup k obrovskému množství lidských a finančních zdrojů, jež je možné nasměrovat k rychlé a důkladné rekonstrukci postižené oblasti,“ hodnotil situaci například ekonomický blog Econbrowser. V Japonsku může mít tragické drama skutečně podobu stmelení národa, dokonce překonání politických rozporů a semknutí se země k důležitým a dlouho odkládaným změnám. Obnova může vést i poměrně zajímavým směrem. Japonsko je zemí v permanentní energetické krizi – jako průmyslová ekonomika nemá prakticky žádné zdroje surovin, proto má také tak vysoký podíl jaderné energetiky navzdory traumatickým zkušenostem z druhé světové války. Země vycházejícího slunce je tak již dnes světovým přeborníkem v energetické účinnosti a rozumném využívání energie. Na vrub Japonska padá polovina světové produkce solární energie, z Japonska pochází koncept hybridního automobilu a spousta dalších inovací. Jaderná krize donutí zemi kráčet dále směrem pozoruhodného experimentu snažícího se skloubit průmyslovou povahu ekonomiky s chytrým využíváním velmi omezených zdrojů. Druhou otázkou Japonska je raketově postupující stárnutí jeho obyvatel. Jestliže v roce 1963 žilo na souostroví 153 lidí, kterým bylo 100 nebo více let, v roce 2050 jich podle všeho bude zhruba jeden milion! Celkový počet obyvatel se zároveň rychle snižuje, za 40 let bude žít v zemi pravděpodobně o 40 milionů Japonců méně než dnes, přičemž počet pracujících obyvatel se propadne nejspíš o celých 25 milionů. Obrovské demografické otřesy jsou skutečnou výzvou a i tady je východoasijský obr předzvěstí problémů, které čekají i jiné kouty světa. Dnešní zemětřesení v tomto kontextu jistě není ranou do vazu a Japonsko se s důsledky otřesů půdy pod nohama bezpochyby vyrovná. Živelní pohroma je samozřejmě tragédie, protože ale člověk její příchod nemůže ovlivnit, nezbývá než se s ní vyrovnat. Případně ji využít jako příležitost k novému vykročení. Q R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

kultura k u lt u r a

Začalo to nadšeneckým étosem.

Co poslouchá vaše koza Právě před dvaceti lety se zrodil fenomén jménem Radio 1 pavel turek / Foto karel cudlín „Sebral jsem odvahu a napsal do redakce Radia 1 e-mail, že bych tam chtěl vysílat,“ vzpomíná na jeden květnový večer roku 2007 Pierre Urban. Tehdy sotva dvacetiletý klučík, jehož jedinou zkušeností bylo amatérské provozování vlastního internetového vysílání s deseti posluchači. O místo stál, protože to bylo právě Radio 1, jež mu během dospívání otevřelo nečeR E S P E KT. CZ

kané hudební obzory: setkal se tu s hudbou, již nenabízela žádná jiná tuzemská stanice, některé pořady si dokonce nahrával na kazety. Odvaha se Urbanovi vyplatila. Počínaje dubnem letošního roku dostane v tomto kultovním pražském rádiu na starost rovnou hudební dramaturgii. Jeho nástup je symbolem změn, kterými Radio 1 mo-

mentálně prochází: už nechce žít jen ze své slávy, která vyvrcholila koncem devadesátých let. Zároveň ale moc dobře ví, že u téhle stanice byla veškerá progrese vždy pevně spojená s respektem k vlastní minulosti. Radio 1 je skutečným fenoménem české mediální scény. Moderátoři tu pouští skladby, jež nejsou v hitparádách, →

59

k u l t u r a | r á di o → k tomu mluví leckdy zahuhlaným či ráč-

kujícím civilním hlasem, který rozhodně nepodléhá diktátu rozjuchaného „sluníčkového dne“, jenž mají nakázaný jejich kolegové z celoplošných stanic. Tento ryze autorský přístup byl na západ od našich hranic vždy spjatý spíše s vysíláním komunitních a univerzitních rádií, maximálně si jej dovolují rádia veřejné služby. O to víc působí jako zázrak, že se podobnému druhu idealismu podařilo v komerčních podmínkách našeho slabého hudebního trhu přežít celé dvě dekády. V pátek tomu bude přesně dvacet let, co se Radio 1 narodilo.

Idealisté

Všechno začalo kratičkým a policejním zákazem ukončeným pirátským vysíláním Radia Stalin. To na podzim roku 1990 sídlilo v podzemí Stalinova pomníku na pražské Letné a vzniklo jako spontánní alternativa vůči monopolu Československého rozhlasu. Iniciátoři Stalina se ovšem nevzdali a rozhodli se pustit do legálních vod: díky petici s 30 tisíci podpisy se 25. března 1991 stalo Radio 1 první československou soukromou stanicí, jež získala licenci pro vysílání. „Podoba Radia 1 v začátcích byla přesným vyjádřením kutilsko-anarchicko-mejdanového času první půle devadesátých let, kdy bylo možné všechno,“ hodnotí zrod jeden ze zakladatelů, nyní redaktor Lidových novin a scenárista Ondřej Štindl. Do rádia pravidelně dochází i po dvaceti letech, svou sobotní směnu pokládá za životní konstantu. Radio 1 stvořil nadšenecký porevoluční étos, který položil důraz na autenticitu a hledačský vkus každého z moderátorů, který se téměř vždy rozchází s aktuálními výsledky hitparád. Přesto – nebo právě proto – si vysílání záhy našlo svou stabilní posluchačskou skupinu. Tajemství přežití Radia 1 se přitom kromě kvalitního obsahu skrývá v kreativním a osobitém přístupu k budování vlastní značky. Dobře je to vidět na oblasti, již mají alternativní média tendenci opomíjet: na tvorbě reklam. Zakladatelé Radia 1 ji od začátku cítili jako pole, na němž mohou uplatnit svůj tvůrčí přetlak úplně stejnou měrou jako ve vysílání. Některé spoty mezi posluchači doslova zlidověly. Nejprve si tento přístup vynutila nouze. „Reklamy se v rádiu natáčely proto, že nemalá část tehdejších inzerentů se na nás obracela přímo a ne přes agenturu,“ vysvětluje tehdejší přední tvůrce marketingových spotů Ondřej Štindl. Postupem času ale díky tomu rádio mohlo nalákat inzerenty na něco, o čem sní každá reklamní agentura: a sice, že dokáže přenést svobodomyslnou „cool“ náladu, jež je pro vysílání charakteris-

60

Bylo by jednodušší vysílat trendy věci. (Michailidis)

Důraz se položil na autenticitu a hledačský vkus každého z moderátorů.

tická, i na jejich produkty – byť se třeba jedná o něco tak banálního jako výroba betonu. „Maj tam Queeny, maj tam Stouny, maj tam Clash… tak tam běž,“ zpívá například ledabylý Štindlův hlas v osmnáct let staré a dodnes velmi okouzlující reklamě na nejmenovanou půjčovnu cédéček. V jiném spotu zase tým Radia 1 odzbrojujícím způsobem učí starou babičku, jak správně říct, že její koza poslouchá jen Radio 1. Posluchači i zadavatelé si na tento vtipný R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

rukopis interních tvůrců zvykli a dnešní osazenstvo rádia přiznává, že největší nevoli posluchačů a podezíravost ze zaprodání zažívají vždy, když se ve vysílání objeví spot, který vznikl mimo jejich studio. Alternativní přístup k získávání peněz ovšem pochopitelně není zdaleka tím hlavním, co Radiu 1 pomohlo udržet si posluchače i ve vzrůstající konkurenci dalších soukromých rádií. Tím hlavním je pochopitelně hudba.

tech – stárnou a s nimi stárne i muzika, kterou jsou zvyklí poslouchat.

Jeden život nestačí

„Můj hudební vývoj se zpomaluje,“ připouští současný hudební dramaturg David Štěrbáček, který v Radiu 1 pracuje od roku 1997. I proto na jeho místo od příštího měsíce nastupuje o generaci

Hudba z podhradí

Ve stylově netradičních bohatě zdobených renesančních interiérech Velké míčovny Pražského hradu se v půli listopadu 1997 odehrál zcela mimořádný koncert. Debutové album zde křtila pražská čtveřice Ohm Square vytvářející elektronickou hudbu s na tehdejší dobu precizním a světovým zvukem. Prostor s kapacitou daleko přesahující tisícovku byl našlapaný k prasknutí. Ovšem celá ta situace byla zvláštní: skladby Ohm Square se tehdy k uším posluchačů dostávaly právě jen díky vysílání frekvence 91,9 FM. Radio 1 tak jako jediné reagovalo na celosvětový ostrý hudební konflikt mezi skomírající kytarovou scénou a o slovo se deroucí elektronikou. Čímž se stalo hybatelem změn na české hudební scéně. Díky souhře šťastných okolností (například divácky úspěšnému filmu Šeptej z prostředí pražských klubových povalečů) v Česku vznikla čerstvá silná generace hudebníků jako Liquid Harmony, Ecstasy of St. Theresa nebo s atmosférickým trip-hopem experimentující Načeva. Ať už měli jakoukoli kytarovou minulost, naskočili na trend elektroniky. A Radio 1 bylo v čele této změny. „Dělali jsme malou revoluci a bez křiku se to neobešlo. Dodnes si pamatuju, jak mi do jednoho vysílání vtrhl tehdejší boss Vláďa Vintr a řičel na mě, že na jeho rádiu žádnej automatickej bubeník hrát nebude,“ vybavuje si spory tehdejší velká propagátorka taneční scény a současná šéfredaktorka kulturního serveru Protišedi. cz Jana Kománková. Radio 1 tuto malou revoluci vybojovalo a stalo se synonymem pokrokové dramaturgie. Vítězství korunované symbolickým vystoupením nezávislé alternativní kapely na Pražském hradě však z dlouhodobého odstupu představuje i jistou zátěž. Ukotvilo Radio 1 v jedné éře, a jak vyplývá z oblíbenosti nedávných tematických retro dnů, kdy stanice vysílala každý den vždy skladby datované do jednotlivých roků, největšímu zájmu se těšila právě druhá půle devadesátých let. Ani tak progresivní stanici se zkrátka nevyhnul osud všech generačních fenoménů: zatímco hudební dění jde stále dopředu, posluchači rádia – kteří dospívali v devadesátých leR E S P E KT. CZ

Zrychlení hudebního vývoje. (Štěrbáček)

Bez playlistu. (Studio Radia 1) mladší, v úvodu zmiňovaný Pierre Urban. Spolu s dalším juniorským moderátorem Petrem Metelkou má do stanice vnést čerstvé impulzy. Nový tandem dramaturgů je nachází přesně v duchu facebookové generace: na hudebních blozích a v internetových magazínech. Vysílat pro koho tu stále je, jak ukazují měření Radioprojektu, posluchačská skupina rádia z posledních tří let se blíží slušným 80 tisícům týdně. Svěží závan už je ostatně cítit z aktuálních výsledků celoroční české hitparády Velká sedma, kde nyní v Radiu 1 vítězí natolik různorodé a osobité projekty současných let jako Dva nebo WWW. Donedávna přitom bylo zvykem, že ji vyhrávali ověřenější hudebníci typu Sto zvířat, Xavier Baumaxa či Priessnitz. Odcházející dramaturg Štěrbáček (přesunuje se do vedení rádia, kde nahradí současného ředitele Sašu Michailidise, který v jeho čele stál od roku 2007) však jedním dechem dodává, že Radio 1 se za svoje kořeny nestydí. Pochopitelně nechce ztratit publikum, které s ním vyrůstalo. „Bylo by pro nás velice jednoduché postavit vysílání

na aktuálních trendy věcech,“ doplňuje ho Michailidis. „Není správné vysílat novou muziku bez kontextu, ze kterého vychází. Proto se tu nikdo nebojí zahrát jazz z třicátých let, originální Ninu Simone. Nerad bych o tuto hudební paměť v našem rádiu přišel.“ Byla by to škoda už z toho důvodu, že zatímco naprostá většina tuzemských komerčních rádií má v aktuální rotaci maximálně tisícovku písní, jež byly dopředu ozkoušené v posluchačském průzkumu a za sebe je řadí automat, moderátor Radia 1 může v každém okamžiku sáhnout po jakémkoli ze 12 tisíc alb v archivu (každý týden přibývá 30–40 titulů) nebo se probrat více než 100 gigabajty hudby ve složkách svých kolegů. Jeden lidský život nestačí k vstřebání takového množství.

Prožij si svůj den

Radio 1 hraje objevnější hudbu, než jaká je slyšet na jiných stanicích, nabízí inzerentům hravou poetiku a před lety stálo u jedné malé české hudební revoluce. Ani to by ovšem k úspěšné dvacetileté existenci nestačilo. Důležitý je ještě jeden faktor: vzhledem ke svému revolučnímu původu Radio 1 vždy bralo hudbu v nejlepší tradici mladé kultury a rock’n’rollu. Chápe ji jako vyjádření alternativních životních postojů, jež nezapadají do středního proudu. Kromě menšinové kultury jsou jeho stálými tématy cyklodoprava nebo bezbariérové řešení města. Když v roce 2005 nechal tehdejší ministr vnitra Bublan rozehnat technoparty CzechTek, pozvali si moderátoři do redakce premiéra Paroubka a „grilovali“ ho tady mnohem tvrději než jakékoli jiné médium. Bez povšimnutí nezůstal ani skandální výrok programového ředitele Českého rozhlasu Medka, že posluchači Radia Wave nejsou budoucností tohoto národa: Radio 1 se tehdy přihlásilo na podporu Radia Wave, které je přitom jeho nejbližším programovým konkurentem. Důležité navíc je, že si Radio 1 dokázalo najít rovnováhu mezi hlásáním svých ideálů a komerční soběstačností. Je to vidět i na jeho majetkové struktuře: původně pirátský podnik dnes z 90 % vlastní irská skupina Radioinvestments (mj. jí patří i rádia Country, Kiss a Spin), majitel nicméně linii Radia 1 ctí a nesnaží se vysílání nijak ovlivňovat. Může ho tak bez nadsázky poslouchat squatter i manažer, který si chce povolit kravatu. „Naše rádio není jen distributorem alternativní hudby, je to náš způsob života, který s sebou přináší i občanské postoje,“ upřesňuje odcházející ředitel Michailidis. „Je to odraz toho, jak chce člověk prožívat každý svůj den.“ Q

61

Život není experiment

Willem Frederik Hermans: Už nikdy spánek Přeložila Magda de Bruin-Hüblová, Host, 280 stran

Lekce z pochybnosti v románu Willema Frederika Hermanse ondřej nezbeda

K

aždá kultura má tendenci bytnět, uzavírat se do sebe a recyklovat. Proto je dobré, když někdo naruší její hranice a vnitřní prostor a překvapí ji ze zálohy. Často takovou roli plní exulanti – Polákům takovou službu prokázal Witold Gombrowicz, Čechům třeba Zdeněk Vašíček nebo Lubomír Martínek a Nizozemci našli svého narušitele ve Willemu Frederiku Hermansovi (1921–1995). Až do loňského roku byly knihy tohoto předního nizozemského spisovatele pro českého čtenáře neznámé. Za svého života Hermans odmítal publikovat v totalitních zemích východního bloku, po smrti překlady komplikovala obtížná jednání s jeho dědici. Díky trpělivosti nakladatelství Host a překladatelky Magdy de Bruin-Hüblové jsme se ale loni dočkali českého vydání skvělého Hermansova románu Temná komora Damoklova a teď vychází jeho pozdější román Už nikdy spánek. Sám autor ho považoval za vrchol své tvorby.

Generál a banda vzpurných vojáků

Výchozím bodem románu je existenciální pochybnost nihilistického ražení. Obavy, že nás druzí lidé nikdy nevidí tak, jak bychom si přáli, podle Hermanse „rozštěpily lidského jedince na skupinu sestávající z jednoho generála a bandy vzpurných vojáků. Jedno Já, které chce něčím být – a několik falešných podob, které Já bez přestání podrážejí. (…) Pochybnosti o sobě, do té doby poměrně vzácné, vzplanou až do bezradnosti.“ Antihrdinou jeho příběhu je nizozemský fyzikální geolog Alfred, který se spolu se svým norským kolegou Arnem a jeho dvěma přáteli vydal na daleký laponský sever, aby se pokusil potvrdit teorii o tom, že některá tamní jezerní oka byla vytvořena dopadem meteoritů. Cestou je ale provází řada eskapád, většinou způsobených Alfredovou nešikovností a slabou fyzickou kondicí. Trápí je mračna komárů, vlhko, zima, déšť, Alfred si cestou způsobí několik zranění, až se nakonec ztratí a vše vyústí v tragédii – postihne ovšem někoho docela jiného, než by čtenář čekal. Na tom ostatně stojí Hermansův způsob vyprávění, v němž se různými nápovědami, jejich nedopovězením a nejednoznačností vytváří předivo falešných stop a potřebné napětí odkazující k žánru detektivky nebo

62

thrilleru. Jeho psaní se vyznačuje i nenápadným suchým humorem a jemnými surreálnými prvky. Na vrátnici Univerzity v Oslu, kam si Alfred přijel vyzvednout letecké snímky jezer, které jsou pro jeho výzkum podstatné, ho třeba přivítá slepý vrátný. A slepý je i profesor Nummedal, který Alfredovi oznamuje, že letecké snímky nemá. Než to ale přizná, nekonečně schůzku natahuje a tahá Alfreda na prohlídku okolí města. Proč? Dělá si Nummedal z Alfreda legraci? Chce ho zesměšnit a poukázat na aroganci mladého Nizozemce, který chce Norům jako cizinec dokazovat, jak se jejich krajina utvářela? Nebo tu jde dokonce o nějaké spiknutí? V Hermansových románech není radno věřit ničemu, protože jistotu člověk nemá nikdy – jen pochyby.

Dětinské malé národy

Tématem románu se Hermans vrací ke svému původnímu oboru, který vystudoval – fyzikální geologii –, a účtuje tu s negativními stránkami akademického světa: závistí, nezdravým soutěžením a naschvály. Vystihuje je velmi věrně a bez sebemenších ohledů, ostatně dělal to tak vášnivě i během celého svého života. Jeho zkušenost ovlivnila druhá světová válka a zejména poválečné účtování, které zpracoval ve zmíněném románu Temná komora Damoklova. Nehrdinským líčením odbojářů a vystižením morální dvojznačnosti každého vyrovnávání se s vlastní minulostí si vysloužil odmítavé reakce části nizozemské společnosti. Atmosféru veřejné diskuse později jitřil i ostře kritickými eseji a glosami o nizozemském kulturním prostředí a jeho autoritách. Pobuřoval také na tehdejší dobu otevřenými erotickými výjevy ve svých románech, sarkastickou kritikou literárních recenzentů, a za protikatolickou pasáž v jednom ze svých románů byl dokonce pohnán před soud. Nejvíce pak nizozemskou veřejnost rozhněval, když nerespektoval kulturní bojkot Jihoafrické republiky v době apartheidu, a jel tam představit jednu ze svých knih. Přestože jinak apartheid veřejně odsuzoval, amsterodamská městská rada ho v roce 1986 prohlásila za nežádoucí osobu na území města. To už byl ale exulantem v Paříži, kam se uchýlil o deset let dříve, když opustil Státní univerzitu v Groningenu otrávený tamější atmosférou. Poslední léta svého života prožil v Bruselu.

Nepřekvapí tedy ani pichlavé poznámky o malých národních kulturách, které Hermans v románu Už nikdy spánek skrze své postavy pronáší. Podle něj jsou totiž už z podstaty deprimované svou jazykovou izolovaností a nepomáhá jim ani znalost cizího jazyka – nikdy si ho neosvojí tak dokonale, aby se mohly sebevědomě, přesně a bohatě vyjadřovat, působí kvůli tomu dětinsky a už z podstaty je to uvrhává do podřízené role.

Život poslepu

Působivost Hermansova románu stojí především na znejišťování hranice mezi představami a skutečností. Jeho architektura je vystavěna s vědeckou pečlivostí, hutný styl je věcný a klidný, autor si nepotrpí na zdlouhavé popisy krajiny nebo psychologické vykreslování postav – jejich charaktery vyplývají z jednání. Chvílemi se až zdá, že čtenář sleduje obyčejnou reportáž, banální dobrodružný příběh. To by se tu ale nesměly neustále objevovat ty falešné stopy, náznaky a podivné narušující prvky. Výprava na sever se postupně stává metaforou existenciálního vržení do nejistoty a vnitřních rozporů, které v mezních podmínkách vystupují velmi jasně, protože na blízkém horizontu se neustále připomíná smrt – „už nikdy spánek“. Tento způsob znejišťování by mohl být jen maskovací technikou. U Hermanse ale nejde o žádné umělé tajemno nebo prázdné efekty, všechno vychází z přirozených pocitů bezradnosti a pochybností hlavního antihrdiny, z jeho iluzí o sobě samém, druhých, o okolním světě. To všechno už sice Hermans dokázal – a silněji – v předcházejícím románu Temná komora Damoklova. Tentokrát to říká stručněji a v jemnějším podání, podařilo se mu potlačit míru fantastičnosti ve prospěch přirozené iluze, s jakou se potýkáme v běžném životě. Alfred ji rozpozná ve chvíli, kdy je donucen si přiznat, že se celý život snažil naplnit sny a ambice své matky a otce a na ně také svaloval odpovědnost za svou existenci. Až krajní zkušenost ho donutí dosavadní náhled na sebe i druhé přehodnotit, nebo dokonce odvrhnout. Hermans ale nakonec překvapivě dochází k milosrdnému závěru: nikdo si nemusí vyčítat, že žije poslepu. Případné prohlédnutí neruší předchozí zkušenost, naopak vede ke smíření. Život totiž není, na rozdíl od vědecké výpravy, experiment. Q R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

Filosofie jako dialog Ladislav Hejdánek: Setkání a odstup Oikoymenh, 336 stran

Ladislav Hejdánek je filosof známý hlavně politickými postoji v době minulého režimu. Při vzniku Charty 77 upozornil na helsinské pakty a myšlenku lidských práv, později se stal jedním z jejích mluvčích. Mezi českými filosofy je výjimečný tím, že se pokouší o vlastní filosofický systém takzvané filosofie nepředmětnosti – je vášnivým kritikem myšlení, které má tendenci všechno kolem uchopovat jako mrtvé objekty. Výbor textů Setkání a odstup je originálním svědectvím o dlouholetém myšlenkovém dialogu s často odlišně zaměřenými partnery. Ukazuje polohu filosofování, která je k vidění zřídka. V rámci dnešní filosofie, po vzoru odborných věd rozparcelované do úzkých specializací, by se podobný pokus o překonávání hranic jevil spíše jako projev diletantismu. Může ale filosofie bez dialogu vůbec přežít? Nejčastějšími partnery hejdánkovských setkání jsou samozřejmě filosofové. Několik

textů se dotýká Jana Patočky, velký prostor je věnován také myslitelům první poloviny minulého století, Masarykovi, Hromádkovi, Kozákovi – a postavě, ke které se Hejdánek nejvíce myšlenkově hlásí, Emanuelu Rádlovi. Vedle nich jsou v knize zastoupeni i myslitelé současní, například Zdeněk Kratochvíl či Václav Bělohradský. Pokud bychom měli z mnoha textů některý vyzdvihnout, byl by to Básník a slovo z roku 1984, který u nás vyšel zatím jen v samizdatu. Partnerem v dialogu je tu jeden z vrcholných českých básníků, František Halas, tématem pak jednoduchá otázka: co smí očekávat filosof od setkání s básní? I když se ukáže, že filosof se může inspirovat od básníka jen za předpokladu, že jeho dílo podrobí kritické reflexi, neznamená to, že dialog mezi nimi nemá smysl, ale naopak – ve svých vrcholech se poezie s filosofií zajímavě potkává. Hejdánkův text se tak hlásí

k nejlepší tradici filosofické reflexe uměleckého díla, kterou u nás reprezentují například Patočkovy máchovské studie. Zmiňme ale ještě jeden text, polemiku s Václavem Bělohradským o mezích postmoderního myšlení z roku 1991 provokativně nazvanou Musí demokracie rezignovat na pravdu? Autoritativní ideologie padly; znamená nově získaná pluralita, že jsou všechny názory stejně platné a rozhoduje jen to, který z nich se prosadí? Podle Hejdánka bychom tím jen jeden extrém vyměnili za druhý. Příliš snadno bychom se zbavili těžkého, ale klíčového úkolu, jak vybalancovat svobodu zastávat jakýkoli názor s tím, aby se to zároveň nestalo pro demokracii osudným. I proto je dobré knize Ladislava Hejdánka věnovat pozornost. Q VÁCLAV TOLLAR Autor je doktorandem Ústavu filosofie a religionistiky FF UK.

Souboj s vlastními předsudky Catherine Cussetová: Skvělá budoucnost Přeložila Šárka Belisová, Jota, 304 stran

Bude to skvělá budoucnost. Vnitřní život Helen, hlavní hrdinky románu francouzské spisovatelky Catherine Cussetové, se celý život orientuje ve směru těchto slov. A nejde přitom jen o plané snění, ale i úsilí, jež ona i další postavy po jejím boku – manžel Jakob a syn Alexandru – tomuto cíli věnují. Román Skvělá budoucnost přitom paradoxně začíná sebevraždou Helenina muže v okamžiku, kdy se zdá, že všechna snaha a vypětí konečně přinášejí plody. Právě tehdy se rovněž otevírá autorkou promyšleně vystavěná naratická konstrukce v podobě nelineární, vzpomínkami i skoky v čase zaznamenané historie čtyř generací mezi léty 1941 a 2006. Čtenář přitom neputuje pouze časem, ale i geograficky. Z komunistického Rumunska do Izraele a pak přes Itálii až do Spojených států. Tudy utíkají nejprve před nelidským režimem, válečným konfliktem, a poté již R E S P E KT. CZ

sami před sebou hrdinové. Klid ovšem nenajdou ani v Americe. V antisemitském Ceauşeskově Rumunsku narazila Helen kvůli svatbě se židovským inženýrem Jakobem na odsudky společnosti a totální nesouhlas rodičů. V kosmopolitním New Yorku sice protižidovské nálady nehrozí, ale Helen podobně jako její rodiče nedokáže překonat své předsudky a přijmout Francouzku Marii, do níž se zamiloval její syn. Roztržka mezi nimi je proto nevyhnutelná. Na první pohled triviální rodinná zápletka přinejmenším vynikne ze dvou důvodů. Prvním je osa celého vyprávění o bolestné a nesnadné cestě matky přijmout snachu a smířit se s vlastním synem, kde je nutné sestoupit do osobní minulosti a hledat v ní odpovědi na aktuální naléhavé otázky. Což spisovatelka zvládla dobře, tak jako i formu tohoto niterného psychologického vývoje. Vyfabulovaný pří-

běh je napsán krátkými až minimalistickými větami, jež mu dodávají tolik potřebnou reálnost a připomínají styl vlastní spíš americké než francouzské literatuře. Catherine Cussetová (48) ostatně žije už přes dvacet let v New Yorku. A vzhledem k obsahu knihy nepřekvapí ani to, že její manžel je rumunského původu. Nejde také o žádnou začínající spisovatelku. Má za sebou devět knih, česky vyšel už v roce 2002 její Román o Jane. Ve Francii byla Skvělá budoucnost navržena na cenu Médicis i Goncourtovu cenu a kritika ji popsala jako krásné dílo, jež se „zaplňuje tak jako v životě sobectvím, násilím, žárlivostí, ale i něhou a láskou, tak jako dotyky štětce zaplňují impresionistické plátno“. Dodejme i marností, jíž představuje sobecké a nevypočitatelné ego každého člověka, hlavní překážku v dosažení třeba i skvělé přítomnosti. Q JAROSLAV FORMÁNEK

63

k u lt u r a | t vá ř

Musí se riskovat Režisér Václav Kadrnka sleduje byrokracii totalitního režimu klukovskýma očima JAN GREGOR / Foto matěj stránský

Ú

Václav Kadrnka (37)

Narodil se v tehdejším Gottwaldově. Vystudoval VOŠF Zlín a režii na FAMU. Pracoval jako asistent režie u Vojtěcha Jasného na snímku Návrat ztraceného ráje (1999). Jeho debut Osmdesát dopisů byl zařazen do prestižní sekce Forum na festivalu Berlinale. Do českých kin jej v dubnu uvede společnost Artcam.

norový týden strávený v Berlíně znamenal pro Václava Kadrnku satisfakci. Za dřinu, s níž vykopal celovečerní debut Osmdesát dopisů ze země bez producenta a podpory grantové komise. Za to, že se nenechal od své vize odradit od všech, kteří mu říkali, že takhle se u nás filmy točit nedají. Sladkou odměnou bylo pro sedmatřicetiletého režiséra pozvání na jeden ze tří nejprestižnějších světových festivalů. Pořadatelé Berlinale mu zajistili pět promítání. Už před premiérou vyšly dvě nadšené recenze, po projekcích za Kadrnkou chodili diváci a divačky z Německa či Polska, v nichž film zarezonoval, protože prožili podobný příběh. Autobiografický film popisuje jeden den v životě třináctiletého chlapce a jeho matky v Československu roku 1987. Ukazuje jejich putování po úřadech, na nichž si chtějí vynutit povolení opustit republiku a vycestovat za manželem, respektive otcem, který emigroval. „Tím filmem jsem odhalil své soukromí. A když jsem na pódiu na Berlinale říkal publiku, že před nimi stojím jako nahý, trochu se mi třásl hlas. Ale udělat ten film takhle osobní byla pro mě jediná možná cesta,“ líčí Kadrnka v kavárně na střešní terase mrakodrapu, kde dnes sídlí krajský úřad ve Zlíně. Šestnáct pater pod námi je areál bývalé Baťovy továrny, který dnes láká návštěvníky opravenými funkcionalistickými skvosty. Před čtyřiadvaceti lety se město jmenovalo Gottwaldov a všude kolem se rozprostírala šeď, která souzněla s všeobecnou apatií. Snímek Osmdesát dopisů rekonstruuje působivě právě tuto bezvýchodnou atmosféru: nahlíží ji zjitřenýma očima dospívajícího kluka, který si nedokáže srovnat v hlavě, proč nemůže být se svým tatínkem.

Jak udělat film

Ačkoli film už nezachycuje happy end, rodina se nakonec šťastně shledala v Londýně. V roce 1992 pak přijel Václav Kadrnka do rodné země na prázdniny před nástupem na školu v Americe, jenže se zamiloval a už tu zůstal. Ve Zlíně vystudoval Vysokou odbornou školu filmovou, s černobílou surrealistickou hříčkou Defector se dostal na režii na FAMU. Jeho školní filmy vozily ceny

64

Hmota nesmí vyhrát nad duchem. (Kadrnka) ze světových studentských festivalů, ať už jde o němou etudu s kaurismäkiovskou poetikou Lidé z autobusů nebo antropologickou filmovou báseň o Valašsku a lidovém řezbářství s názvem Druhý život dřeva. Magisterské studium strávil skoro celé v dílně Jiřího Soukupa na scenáristice. „Na režii se studenti zabývají kraťasy a neučí se nic o tom, jak udělat celovečerní film. Na scenáristice se strukturou dlouhometrážního filmu zabývají přece jenom víc,“ vysvětluje Kadrnka. Jeden už také během studia plánoval natočit. Život Poupěte mělo být dobové melodrama o chlapci, který v jednom roce už uměl číst a psát. Režisér ale přiznává, že projekt podle scénáře Bohdana Karáska ztroskotal na studentské nezkušenosti a neznalosti filmařského prostředí. „Bylo bláhové si myslet, že se nám podaří sehnat peníze na debut s plánovaným rozpočtem patnáct milionů korun,“ říká. Osmdesát dopisů nakonec Kadrnka natočil za „zhruba desetinu toho, co stojí běžný český film“, což odpovídá přibližně čtyřem milionům korun. Anabáze to však byla R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

dává tyto intimní zprávy z nesvobodného světa do kontrastu se strohou řečí okolkovaných listin ubíjejících lidskou důstojnost. Byla to podle Kadrnky právě byrokracie, na níž stála podstata režimu, který skrze ni dával prostor závisti a nepřejícnosti lidí, schovávajících se za majestát úředního razítka. Štěstí měl Kadrnka na výběr hlavních představitelů. Známou cimbalistku Zuzanu Lapčíkovou objevil na koncertě na festivalu dětských filmů ve Zlíně. Oslovil ji a přesvědčil výtahem z maminčiných dopisů. Lapčíkovou jako vystudovanou etnoložku kromě příběhu zlákalo ke spolupráci téma emigrace inteligence, která se nemusí vztahovat jen ke komunistické éře. Utváří totiž mentalitu českého národa už od pradávna. Představitele malého Václava, Martina Pavluše, pak Kadrnka hledal v okruhu známých Lapčíkové, aby na sebe oba naturščici byli trochu zvyklí. Věděl, že nechce lovit mezi herci. Ze dvou důvodů. Nepotřeboval ve filmu nacvičené herecké manýry: „Profesionální herečka by se do postavy chtěla vciťovat, ale tohle není film psychologický, kde je potřeba metodické hraní. Nechtěl jsem, aby se herec za svou roli skrýval, ale naopak, aby vystoupilo něco, co s postavou souzní a u Zuzky tomu tak bylo.“ Navíc herce, často zaháčkované v nejrůznějších seriálech, by režisér těžko sháněl na čtyřicet dnů natáčení za prakticky nulový honorář.

Hmota versus duch

dlouhá a dramatická. Původní producenti film opustili poté, co dvakrát nedostali grant od komise kinematografického fondu a Kadrnkovo režijní pojetí se jim zdálo riskantní. „Říkali mi, ať to napíšu přístupněji, že komisi se musí v tomto ohledu ustoupit. Ale já jsem odmítl.“ Na druhé slyšení připravil pro komisi natočenou ukázku z filmu, stejnou, jaká později v Karlových Varech nadchla zástupce berlínského festivalu. Ani to poskytovatele dotací neobměkčilo. Třikrát ještě marně přišel žádat s natočeným filmem o peníze na postprodukci. „Říkal jsem jim, tak věřte mojí vizi, stojí za mnou nějaká práce, ceny z festivalů, ale oni mi říkali, ať si to tedy zkusím dokončit za vlastní.“

Bez hvězd a hesel

Peníze tak sháněl za pomoci přátel a blízkých lidí, vstřícné k němu byly i soukromé firmy, které mu se slevou nebo zadarmo poskytly techniku a zázemí. Ve výsledku se pak Kadrnka podíval na život v totalitním režimu jako žádný český režisér před ním. R E S P E KT. CZ

Vysvětluje, že se chtěl oprostit od všech klišé a sémiotických znaků, se kterými si minulou dobu spojujeme. Proto v Osmdesáti dopisech nejsou žádné rudé hvězdy, propagandistická hesla, tajná policie ani disidenti. Úzkost doby, v níž se nedalo svobodně dýchat, tu místo toho implikují depresivní koridory úřadů, strohé a chladné interiéry, špinavé ulice, zvuky kroků, detaily otvíraných a zavíraných dveří, pohledy do tváří odevzdaných obyvatel v dopravní špičce v tramvaji, ve frontách, v čekárně u doktora. Tíhu filmaři podtrhují i tím, že ve městě se kamera drží při zemi a ani na chvíli do zorného úhlu kamery nevstoupí nebe. Formálně radikální snímek stojí více na obrazových metaforách a syrových emocích než na úsporném ději. „Chtěl jsem se vyhnout všem vyprávěcím konstrukcím a vylovit z paměti co nejvěrněji dětské vzpomínky.“ Ty režisérovi pomohly vyvolat matčiny dopisy otci, které daly filmu jméno. Zachycovaly tehdejší realitu velmi popisně a do nejmenších detailů. Snímek

V různých televizních spotřebních zakázkách koneckonců utrácejí svou energii i Kadrnkovi režisérští vrstevníci. „Tady se hodně mladých filmařů vymlouvá na podmínky, ale to je hloupost. Film se dá dneska klidně natočit na foťák, sestříhat v počítači a distribuovat na webu,“ říká Kadrnka a dodává, že by svůj niterný námět natočil klidně ještě minimalističtěji, pokud by měl ještě méně peněz, ale film že by určitě vznikl za jakýchkoli okolností. V tuzemské kinematografii mu jinak chybí nasazení, emoce: „České filmy většinou nic neriskují, jsou to vlažné pokusy zalíbit se všem, což nikoho venku nezajímá.“ Jistě, řada režisérů volí pragmaticky místo sázky na experiment jistější angažmá, které jim zajistí obživu rodiny, alternativu si mohou podle této teorie dovolit jen nezadaní. Jenže Kadrnka i z této představy vybočuje: sám má tři děti. Doufá proto, že jeho film může ukázat cestu ostatním kolegům, kteří jsou v této věci na vážkách. Recept je podle něj jednoduchý. Je třeba prý být osobní, nebát se být vyhraněný a riskovat i extrémní odmítnutí: „Je to zápas hmoty s duchem, když to řeknu pateticky. A hmota nesmí vyhrát. Q

65

k u lt u r a | v ý t va r n é u m ě n í

Pochopit své temné stránky Katalog Decadence Now! doříkává, co výstava jen naznačila Jan H. Vitvar

Na okraji

Urbanovi leckdo vyčítal už krátce po vernisáži, že výstava je popovou záležitostí pro široké masy. Odhlédněme teď od debat, jestli má být umění skutečně tak elitářským fenoménem, že vysoká návštěvnost výstavu automaticky sráží do nějakých nižších kategorií. Důležitější je, jaký obrázek o aktuální výtvarné scéně si těch necelých 60 tisíc lidí z výstavy odneslo. Bohužel zkreslený. Urban se od začátku netajil tím, že výstava nabízí jen jeho subjektivní výběr ze světového umění svázaný mantinely zvoleného tématu. Nepopíral, že mnohem obvyklejším tématem pro fotografův objektiv

66

r e p r o z k ata l o g u d e c a d e n c e n o w !

N

ení žádná škola skandalistů či manifest kontroverzního umění. Jako skandální či kontroverzní lze spíš označit reakce na taková umělecká díla,“ tvrdí rezolutně Otto M. Urban. Čtyřiačtyřicetiletý historik umění je nepřehlédnutelnou postavou zdejší výtvarné scény. Nejen proto, že svou vizáží berlínského dandyho rozhodně neodpovídá místu svého bydliště, tedy malým středočeským Zákolanům. Výrazné jsou především jeho názory. Málokteré dílo je pro něj prostě natolik šokující, aby nemělo svou uměleckou hodnotu. Což naposled dokázal coby kurátor nedávné výstavy v Galerii Rudolfinum Decadence Now! A ta se právě setkala s reakcemi, jež se sice nedají označit za skandální či kontroverzní, ale přinejmenším za rozpačité. Na jedné straně kolektivní přehlídka vyvolala nebývalý divácký zájem v podobě rekordních 56 tisíc návštěvníků. Na druhé straně se valná část kritiky a Urbanových profesních kolegů pošklebovala nad tím, že projekt je vlastně jen průhlednou marketingovou snahou přilákat do galerie co nejvíc lidí na laciné senzace (ovšem v hodnotách milionů dolarů, neboť jejich autory byli Damien Hirst či Jeff Koons). Decadence Now! skončila už před dvěma měsíci. Teď ale stojí za to debatu kolem ní znovu osvěžit: s velkým zpožděním totiž k výstavě konečně vychází doprovodný katalog. Jednak je to svým pojetím (puntičkářská péče nakladatelství Arbor vitae) i cenou (téměř 2 tisíce korun) publikace, jaké tu vycházejí zřídkakdy. Ale hlavně tahle kniha doříkává, co Urban ve výstavě jen naznačil.

Bylo to těžké i pro mě. (Dílo Úchyl)

Odvrácená strana leckoho fascinuje. zůstává i dnes spíš krajina než autorovy genitálie. A že nesrovnatelně více autorů stále raději než po noži, kterým si rozřežou tělo, sahá po štětci. Jenže Urbanova slova poněkud zapadla v záplavě mediálních popisů všech těch vystavených penisů, mrtvých dětí a vycpaných Hitlerů. Takže výstava vskutku v mnohém vzbudila mylný dojem, že tohle má být reprezentativní pohled na situaci ve světovém umění v roce 2010. Žádná přehlídka takového rozsahu a plná tak významných jmen navíc v Praze předtím nebyla a nejspíš dlouho ani nebude. Katalog tenhle pocit konečně zásadně koriguje: natvrdo přiznává, že tady máme tu čest s poměrně okrajovým, nicméně pozoruhodným proudem, pro který jsou nejpřirozenější cestou k uměleckému sebevyjádření extrémní projevy lidské mysli a těla (fetišismus, sadomasochismus, transsexualita). Nic víc, nic míň. Dokládá to výjimečná sbírka autorských komentářů ke všem vystaveným

artefaktům, kterou se Urbanovi podařilo do špalku o více než tři sta stranách od zvolených umělců sesbírat. Urban si jich všímá proto, že mu ukazují krajní polohy toho, kam až se dá v umění zajít.

Nudná krása

„Úchyl je má nejtěžší práce a bylo to těžké i pro mě,“ čteme v komentáři Catherine Opie k jejímu autoportrétu, pro který si nechala na hruď vytetovat obří nápis Pervert a ještě si k tomu do rukou zapíchala šestačtyřicet jehel. Opie patří do komunity takzvaných vyznavačů kůže a je jisté, že na uměleckém poli k sobě těžko najde mnoho kolegyň či kolegů, kteří tvorbu nahlížejí stejně jako ona. Pro Urbana je třeba právě Opie důkazem, že tady nejde o nějakou snahu šokovat, ale především pochopit sebe sama, se všemi temnými stránkami osobnosti, které jsme zvyklí potlačovat. Kdyby šlo o pop, propichoval by se injekčními stříkačkami každý druhý. Pro aktuální výtvarnou dekadenci (mámeli používat Urbanův zastřešující termín) je typický výrazný individualismus. Ten je pochopitelný už vzhledem ke skutečně mezním způsobům uměleckého vyjadřování. Subkultura legitimizující lidské činnosti, jež jsme i v liberálním 21. století stále často zvyklí označovat za perverze, se proto v umění nesdružuje do žádných komunit a hnutí. Jde o jednotlivce, které až Urban svezl na jedno místo. Jedno je jim ale společné: touha jít si za svým chápáním světa, byť by je za to měla většinová společnost odsuzovat. „Zabývat se typickou představou krásna mi připadá nudné, protože to je ten nejočividnější způsob, jak se dívat na svět. Je mnohem větší výzva podívat se na tu odvrácenou stranu,“ uvádí v komentáři ke svému autoportrétu (je na něm vyfocená coby vytřeštěná bytost s děsivými zuby) fotografka Cindy Sherman. Jak se nakonec v Rudolfinu ukázalo, plody téhle výzvy ve výsledku i v konzervativním Česku zaujaly mnohem víc lidí, než by člověk čekal. Otto M. Urban tak doložil, že odvrácenou stranu světa umíme akceptovat, že leckoho z nás svým zvláštním způsobem fascinuje. Proto je dobře, že tu po projektu Decadence Now! zůstává v podobě téhle publikace něco, k čemu se zájemci o extrémní umění budou moci vracet. Q R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

k u l t u r a | di v a d l o f ot o n á r o d n í d i va d l o b r n o

Žádný memoriál

Dramatizace korespondence Voskovce a Wericha je nebývale invenční a kompaktní jan němec

Jak je v Americe, milovaný hrachore?

D

rahá Kunhuto! Milý herče a divadelní komiku též! Jiřidlo! Vážený pane profesore! Jeníčku, vole! Milovaný hrachore! Drahá součásti…“ Jiří Voskovec a Jan Werich se ve svých dopisech titulovali na sto způsobů – jsou to jakési předscény na forbíně, než začne hlavní program dopisu. Když Voskovec v roce 1948 odešel do Ameriky, ztratili V+W společné publikum, ale svou poetiku si udržovali alespoň v ústraní korespondence. Ta byla šedesát let uložená v Bostonu, než ji u nás v letech 2007–2008 vydalo ve třech svazcích nakladatelství Akropolis. Divadelní publikum si Voskovec s Werichem našli znovu až nyní: díky inscenaci Korespondence V+W, kterou uvádí brněnské Divadlo Reduta a již ověnčily dvě nominace na Cenu Alfréda Radoka – v kategorii nejlepší scénografie a inscenace roku (nakonec neproměněné).

Inscenace se drží vysoko nad poměry.

Otevřené dveře

Dojezd na volnoběh

Dramaturgyně Dora Viceníková mohla z dopisů V+W vybrat pouhý zlomek. Ve třinácti stech stranách textu dřímají desítky inscenací – je jasné, že z těch tří tlustých svazků lze vytesat téměř jakýkoli tvar. A stejně jako v případě Elementárních částic, které v Redutě před rokem vznikly v téměř totožném inscenačním týmu, i tady se dramatizace nedramatického textu podařila skvěle. V první půli vystupuje především příběh přátelství dvou mužů, kteří kvůli vnějším okolnostem nemohli žít spolu, ale pro vnitřní sepětí nemohli žít ani bez sebe. S tím, jak stárnou, se v druhé půli důraz přesouvá k jejich prohrám, naštvání na svět, chřadnutí a malichernosti. Legendy českého divaR E S P E KT. CZ

dla na jevišti rozhodně nestojí, Korespondence V+W není žádný memoriál. To by ostatně asi byla vůbec nejhorší věc, která by se mohla stát, aby na scéně figurovali oficiální Voskovec a Werich. O to se režisér Jan Mikulášek ani náznakem nepokouší – přesněji řečeno pracuje právě jen s bleskovými náznaky, jako když se na okamžik otevřou dveře a Werich do přebuzených reflektorů prohlásí to své báječné (Heidegger pro každého): „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.“ Mikulášek si nepůjčuje poetiku V+W – má svou vlastní, na české poměry vcelku vyhraněnou. Hraje v ní prim promyšlená stylizace, živá přesnost, čistota provedení. Lze to sledovat v účelné práci s hudbou, výtvarných prvcích i hereckém projevu. Všechno to samozřejmě není jen Mikuláškova zásluha, své tu odvádějí jednoduchá, ale nápaditá scéna Svatopluka Sládečka, která překlápí podlahu i na stěny a strop, nebo kostýmy Marka Cpina. Z Korespondence V+W navíc čiší velká disciplína a neustálý zřetel k celku: tvůrci vědí, co chtějí, mají svůj etický i estetický názor a zbytečné avantýry nechávají stranou. Výsledkem je v detailech invenční a celkově nebývale kompaktní divadelní kus – a solidní kus divadla.

Zásadním inscenačním tahem je přítomnost Werichovy manželky Zdeničky (již mimochodem Holanova žena nesnášela stejně jako Holan samotného Wericha, když spolu bydleli na Kampě). Zdenička ruší hrozící symetričnost V+W – ti pánové by si spolu jinak až příliš lebeděli – vedle toho je inscenačně vděčným zdrojem konfliktů. Werich nebyl právě dokonalý manžel a jeho rodinný život stíhaly zvlášť ke konci těžké rány: Zdenička trpěla maniodepresivní psychózou, dcera Jana se léčila ze závislosti na alkoholu a onemocněla rakovinou. Sám Werich ohluchl a i jeho veřejné působení vzbuzuje rozpaky, to když celoživotní boj proti lidské blbosti, který si vepsal do štítu, zakončil podepsáním Anticharty. I Voskovec se onomu shromáždění umělců ve zlaté kapličce mrazivě řehtá a ten řehot je v Redutě slyšet přes oceán… Gabriela Mikulková Zdeničku podává se stejnou bravurou jako Václav Vašák Voskovce a Jiří Vyorálek Wericha – i po herecké stránce se inscenace drží vysoko nad poměry. Paradoxně však právě ve chvílích, kdy by měla vrcholit, poněkud zvolní. Tvůrci jako by se v závěru malinko spolehli na dramatičnost událostí jako takových, jejich samospád, volnoběh, a přestali sami držet nohu na plynu. Část před přestávkou nejenže je kratší, ale odehraje se také v o něco vyšším tempu než ta po přestávce a zvlášť poslední půlhodina situace lehce rozmělňuje. Když už tu padla ta motoristická terminologie s nohou na plynu: v závěru je to spíš takové vítězné kolečko než poslední skutečně ostré kolo závodu. Ale budiž, ovace na okruhu jsou i tak zaručeny. Autor je spisovatel a redaktor časopisu Host.

67

c Čerstvě ověnčený cenou The

Spellemann Prize (norská obdoba Grammy) za loňské album One-Armed Bandit přijíždí desetičlenný ansámbl Jaga Jazzist znovu do Prahy. Kapela zvítězila v kategorii, jejíž název by se dal přeložit jako „otevřená“, což vystihuje její neortodoxní přístup k propojování současného nu-jazzu se severskou náladovostí a rockovou gradací. Nekonvenční soubor Jaga Jazzist dnes představuje na norské scéně nepřehlédnutelný fenomén. Skupina existuje od roku 1994 a v jejím centru stojí kapelník Lars Horntveth, kterému bylo v době založení těžko představitelných 14 let. Většího věhlasu se jim dostalo poté, co podepsali smlouvu s britským vydavatelstvím Ninja Tune. Jaga Jazzist, Lucerna Music Bar, Praha, 24. 3.

Jaga Jazzist (Lucerna Music Bar)

předchůdce. Opět zde slyšíme komorní dialog akustických nástrojů, provázený symfonickým orchestrem, intuitivní prolínání melodických linek, názvuky jak na soudobou komorní tvorbu, tak na španělskou lidovou hudbu, to vše nesené perfektním rytmickým pulzem. Album právem skli-

sením postiženého Japonska. Orchestr v Japonsku pravidelně koncertuje a v minulém roce mimo jiné strávil i několik dní ve městě Sendai krutě postiženém katastrofou. Program budou tvořit skladby, které se u japonských posluchačů těší velké oblibě: Smetanova Má vlast a Dvořákova Novosvětská. Dirigovat bude šéfdirigent Jiří Kout. Všichni vystoupí bez nároku na honorář a úhradu nákladů. Výtěžek ze vstupného (bude odstupňováno podle pásem v Obecním domě) bude poslán na účet japonského velvyslanectví. FOK – Koncert pro Japonsko, Obecní dům, Praha, 27. 3.

VÝ S TAVY FOK (Obecní dům) c Stará láska prý nerezaví, což

v případě klavíristy Chicka Corey a vibrafonisty Garyho Burtona platí dvojnásob. Oba muzikanti, kteří u nás společně vystoupí poprvé, se spolu sešli již před mnoha lety. V roce 1972 vydali album s názvem Crystal Silence, přesně vystihujícím jejich hudbu: křišťálově průzračnou, nevnucující se, přesto slyšitelnou. Po řadě dalších společných alb a mnoha turné vydalo duo před třemi roky dvojalbum The New Crystal Silence, jež logicky navázalo na svého pětatřicet let starého

68

dilo ta nejlepší kritická ohodnocení a není důvod pochybovat o tom, že pražský koncert bude přinejmenším stejným zážitkem, o to více, že oba hráči vystoupí bez orchestru. Vše tedy bude pouze na nich: a na křišťálovém tichu. Chick Corea & Gary Burton, Kongresové centrum, Praha, 26. 3. c Na základě iniciativy hudebníků se Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK rozhodl uskutečnit charitativní koncert ve prospěch zemětře-

c Někdejší bubeník a textař kapely Nahoru po schodišti dolů band, herec a publicista se dnes věnuje hlavně malbě. Nové obrazy Marka Brodského jsou teď k vidění v kavárně Dejvického divadla. Marek Brodský, Dejvická divadelní kavárna, Praha, 14. 3.–26. 4.

c Loňští finalisté Chalupeckého ceny rádi zkoumají, co všechno se dá udělat, aby kresba vznikla co nejsložitěji. Tentokrát se nechali zavěsit pod klenbu sokolovského kostela a svou monumentální kresbu vytvořili na zemi pomocí několikametrových bambusových tyčí. David Böhm, Jiří Franta: Skoro nic není úplně, Klášterní kostel sv. Antonína Paduánského, Sokolov, 15. 3.–17. 4.

c Česko je bohatší o další galerii. Respektive výstavní prostor, který vznikl v atriu za uličním traktem domů v Záhřebské ulici na pražských Vinohradech. Vytvořil ho architekt Petr Franta při rekonstrukci domů č. 23–25 už před deseti lety, nyní ale dostal nový kabát: pod vedením kurátora Pavla Lišky tu budou výtvarníci vytvářet speciální instalace určené přímo pro členitý prostor pasáže přejmenované na SPACE – SPEJS. První projekt připravil Richard Loskot, který v zastíněné pasáži ukazuje, jak by vypadala, kdyby do ní proudilo sluneční světlo. Richard Loskot: Dvě slunce, SPACE – SPEJS, Praha, od 22. 3. c Jeden z největších talentů

generace 90. let se v posledních letech celkem odmlčel. V Galerii 5. patro se Petr Písařík po delší době pustil do většího projektu: donedávna bytový prostor vrací jeho původnímu účelu. Výstava tak trochu předznamenává, co se s galerií stane, až ji její majitel Petr Šimon jednou zavře. Petr Písařík: Portfolio 2011, Galerie 5. patro, Praha, 17. 3.–9. 4.

t i p Pe t r y Her m a n o v é c V Café Falk v Brně proběhne v úterý 22. března

přednáška Martina Přibyla o skandinávském komiksu. A nebude se mluvit jen o Mumincích od Tove Janssonové nebo potraceném embryu Pixy, které ze záhrobí telefonuje rodičům. Po dočtení Larssonova Milénia jsem se vrhla na jinou trilogii, historickou Kristinu Vavřincovou od Sigrid Undsetové; přechod od hackerky ke kajícnici ze 14. století je bizarní! Autorka je výtvarnice a zpěvačka dua Fiordmoss.

R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

f ot o j a n d u r i n a

f ot o J o h a n s b r Å t e n A n n e - St i n e

KONC E R TY

f ot o w i k i m e d i a / d . k n e ř ov á

k u l t u r n í ser v is 2 1 . – 2 7 . b ř e z e n

k u lt u r n

f ot o a r c h i v D i va d l O ROKOKO

f ot o m i c h a e l a da n e l ov á

a soucitem“. Což je tedy dost široké rozpětí, starají se o ně Petra Herotová, Eva Jiřička, Rafani či Ivan Vosecký. Jak začít od začátku (Selži znova a lépe), Futura, Praha, 9. 3.–1. 5.

c V cyklu Besedy s galeristy

f ot o FUTURA ARCHI V

pokračuje pořádající Galerie hl. města Prahy ve vysočanské Trafačce. Ve čtvrtek tu budou o zaměření industriální galerie spojené s ateliéry debatovat Blanka Čermáková a Jan Kaláb. Zároveň tu stojí za zhlédnutí kurátorský projekt Viktora Špačka, který do výstavy Skutečný stav věcí... sezval autory zkoumající „posuny věcí každodenní potřeby a jejich následné uvedení či povýšení do výtvarné oblasti“. Vystavují Michal Kohút, Aleš Novák, Dagmar Šubrtová a sám Viktor Špaček. Beseda v Trafačce, Trafačka, Praha, 24. 3., 17.00

Jak začít od začátku (Futura) c Kolektivní výstava se odráží

od fenoménu utopie a sama přiznává, že „balancuje na hraně mezi nadějí a skepsí, politickou akcí a filozofickou kontemplací, sarkasmem

R E S P E KT. CZ

Viktor K. aneb Český národ neskoná (Divadlo Rokoko) c Úplně z jiného soudku je sa-

tirický muzikál Chicago, který v polovině 70. let minulého století triumfálně vtrhl na Broadway, a poté se úspěšně hrál skoro po celém světě. U nás poprvé v roce 1978 v Brně, kam se opět vrací v režii Stanislava

f ot o a r c h i v MDB

Galerie 5. patro

c Další ze svých participů, čili výtvarných intervencí určených pro konkrétní místo, připravil Tomáš Vaněk pro letenskou Hunt Kastner Artworks. Vypůjčil si pro něj práce Avděje Ter-Oganjana, Aleny Kotzmannové, Jiřího Thýna a Francesky Woodman, které různě reinterpretuje: „Zajímají mě jak jednotlivé fotografie, tak koncepčně budované cykly a způsob, jak tyto fotografie přemístit a ukázat. Jak začlenit tyto statické obrazy do jiného prohlížecího modu, který je definován takovými formálními pomůckami, jakými jsou: řazení, rytmus, rychlost, opakování, mizení, čas, tma, záblesk, dotek, přesun, klid atp. Dále mě zajímají vztahové souvislosti, jež předcházejí vzniku fotografie i možnostem jejího následného ukázání.“ Zní to složitě, ale kupodivu to ve výsledku vůbec tak složitě nepůsobí. Tomáš Vaněk: Particip č. 123, Hunt Kastner Artworks, Praha, 11. 3.–7. 5.

D I VA D LO Kouzlo postavy Nikoly Šuhaje loupežníka ze slavného muzikálu Balada pro banditu spočívá v „téměř hmatatelném prolínání reality a legendy“. Těmito slovy na webových stránkách libereckého Divadla F. X. Šaldy vysvětlují, proč se rozhodli nastudovat muzikál o podkarpatském zbojníkovi, pronásledovaném četníky a nakonec zavražděném proradnými přáteli. V režii Lucie Málkové a skrze dnes už proslulé libreto napsané Milanem Uhdem i hudbu Miloše Štědroně tak v Liberci ožije příběh skutečné lásky Nikoly a Eržiky, zrady, ale i dávných mýty opředených časů, kdy zbojníci bohatým brali a chudým dávali. Balada pro banditu, Divadlo F. X. Šaldy, Liberec, 25. 3.

Chicago (Městské divadlo Brno)

Moši. Scénář o slávě, štěstí, kráse, bohatství a láskách není jen idylický, ale současně kritizuje zkorumpovanou, zločinem i skvělým jazzem prodchnutou společnost 20. let v Chicagu. Podle hry Maurine Dallas Watkinsové jej dali dohromady Bob Fosse a Fred Ebb, nesmrtelné hudební hity pak má na svědomí John Kander. Chicago, Městské divadlo Brno, 25. 3. c Psychologický román spisovatele Jaroslava Havlíčka Pet-

rolejové lampy vypráví o stárnoucí Štěpce Kiliánové, dceři bohatého zednického mistra, která žije na izolovaném maloměstě na přelomu 19. a 20. století a touží po lásce a dítěti. Její osud se spojí s vysněným mužem a důstojníkem rakousko-uherské armády, z něhož se ovšem během služby stal syfilitik a nemoc nezadržitelně postupuje. Podobně jako ve známém a stejnojmenném filmu režiséra Juraje Herze z roku 1971 i jeho divadelní kolega Michal Lang v Českých Budějovicích proto sleduje přerod Štěpy z městské slečny v těžce pracující selku, jež se navíc musí starat o umírajícího manžela. Petrolejové lampy, Jihočeské divadlo, České Budějovice, 25. 3. c Co se naučil na Harvardu? Kdo byl otcem Viktorova úspěchu? Kolik se dá utratit na Kypru? Proč dnes Viktor večeří na Bahamách? Na další obdobné otázky odpovídá komedie o kuponové privatizaci, Harvardských fondech a Bahamských ostrovech Viktor K. aneb Český národ neskoná. Ve spolupráci s choreografem Martinem Packem ji napsali Jiří Janků a Petr Svojtka, který je rovněž režisérem představení o Viktoru K. a české národní povaze. Viktor K. aneb Český národ neskoná, Divadlo Rokoko, Praha, 26. 3. pokračování na další straně c

69


í ser v is


k u l t u r n í ser v is

TELEVIZE c Ve filmech se mafie zpravidla prezentuje jako spolek seriózně vypadajících elegánů v drahých oblecích, kteří jsou sice nemilosrdní zabijáci, ale dodržují své vlastní kodexy cti. Nic z takového romantizujícího pohledu nečekejte v Gomoře. Tahle zdrcující sonda do nitra neapolského sídliště ovládaného obří zločineckou organizací, distribuující drogy, zbraně a padělky značkového zboží, je pravým opakem žánrového mafiánského filmu. Režisér Matteo Garrone natočil dokumentárně laděnou fresku skládající se z několika nezávislých dějových linií. Mluvit o klasicky vyprávěném příběhu však nelze. Garrone vše podřizuje dojmu autenticity a ukazuje, jak camorra ovlivňuje každodenní život lidí. Mafiánští kápové a jejich nohsledi jsou tu zobrazeni jako upocení fotříci vypadající jako neškodní strýcové. Nejsou ale o nic méně nebezpeční. Kvůli snímku, který získal Cenu poroty v Cannes a množství dalších cen, žijí režisér a autor knižní předlohy Roberto Saviano pod stálým policejním dozorem. Gomora: ČT 2, 21. 3., 22.45 c Film Williama Wylera z roku 1951 s názvem Detektivní příběh by měl Radek John distribuovat do všech služeben. Adaptace stejnojmenné broadwayské hry Sidneyho Kingsleyho se totiž odehrává během jediného dne na policejní stanici newyorského 21. okrsku a představuje detektivy, které jejich práce baví, vykonávají ji s poctivostí a nasazením. Je to konverzačka s dialogy ostrými jako žiletky, která se ani nesnaží zakrývat svůj divadelní původ. Řeší se v ní kauzy zlodějky z obchoďáku, mladíka, který z nešťastné lásky zpronevěřil peníze, nebo hysterického bytového lupiče. Scenárista si dával velký pozor, aby dostatečně prokreslil charaktery policistů, kteří se od sebe

70

liší přístupem k práci i náturou. Středobodem snímku je ale příběh drsného poručíka McLeoda (Kirk Douglas), který svou frustraci z jednoho nepotrestaného zločinu promítne osudově do vztahu s manželkou Mary (Eleanor Parkerová). Snímek neproměnil žádnou ze čtyř oscarových nominací, a i když za šest desítek let mírně zestárl, pořád je to hollywoodská zábava na vysoké řemeslné i obsahové úrovni. Detektivní příběh: ČT 1, 22. 3., 00.20 Jeden z odlehčenějších filmů Alfreda Hitchcocka Chyťte zloděje (1955) nabízí zdánlivě docela standardní letní romanci s kriminální zápletkou. Nebyl by to ale Hitch, kdyby se spokojil jen s pouhou oddechovou podívanou. Už syžet pojednávající o neprávem stíhaném hlavním hrdinovi předjímá jeho pozdější snímky Nepravý muž (1956) a Na sever severovýchodní linkou (1959). Je jím vyhlášený americký lupič šperků John Robie zvaný Kočka (Cary Grant), který už před lety pověsil zlodějské řemeslo na hřebík a užívá si života na vysoké noze v Cannes. Nyní se ale bohatým turistkám na riviéře začnou ztrácet klenoty, a to způsobem, který je naprosto stejný, jaký kdysi používal právě on. Aby přesvědčil detektivy a bývalé kolegy z podsvětí o své nevině, rozhodne se na zloděje políčit past. Věci se zkomplikují, když se do děje vloží dcera vdovy po ropném magnátovi Francie (Grace Kellyová). Mezi hereckými superhvězdami své doby je zřetelné sexuální pnutí, a to díky scénáři předepisujícímu postavám dvojsmyslné slovní přestřelky a díky Hitchcockově režii, který například v jedné z kultovních scén naznačuje milostné splynutí ústřední dvojice záběry na vybuchující ohňostroj za okny. Chyťte zloděje: ČT 2, 26. 3., 16.50 c

DVD c Nejlepší knižní kriminální

série posledních let Milénium se dočkala velmi záhy kompletního zfilmování. Trojice švédských filmů s nepřizpůsobivou hackerkou Lisbeth Salanderovou a neohroženým novinářem Mikaelem Blomkvistem docela věrně zachycuje ducha předlohy. Mikael v podání Michaela Nyqvista je možná v porovnání se čtenářovými představami poněkud studený čumák, ale Noomi Rapaceová je jako drsná a zároveň křehká punkerka Lisbeth nesmírně přesvědčivá a už jen díky ní stojí za to se na filmovou adaptaci podívat. Dobře natočené detektivky nemají sice komplexnost předlohy, ale ostudu jí nedělají. David Fincher, který plánuje americký remake, bude mít co dělat, aby překonal solidně nastavenou laťku. Trilogie Milénium: Bonton (od 21. 3.)

c Na to, že je Ramona (2010) hraným dětským filmem od Disneyho, vlastně vůbec nejde o špatný film. A to ze dvou důvodů. Hlavní hrdinka, devítiletá Ramona (debutující Joey Kingová), je přidrzlá holka s bujnou fantazií, která ji a její blízké neustále přivádí na pokraj katastrofy. Milující rodiče ale přesto podporují její kreativitu a nenutí ji zařadit se do šedivého průměru jejích spolužaček. A film se neodehrává ve společenském vakuu, neboť reaguje na současnou hospodářskou krizi. Otec ztratil dobře placenou práci a na rodinu doléhají existenční potíže. Přestože si Ramona v přebujelých představách představuje, že jim banka vezme dům (naloží ho jeřábem na valník a odveze), všechno jako ve správné pohádce dobře dopadne. Ramona: Bonton (od 21. 3.) PAVEL TUREK, JAN H. VITVAR, JAROSLAV FORMÁNEK, JAN GREGOR

c o o lt u r a

Nesmrtelný Kundera Proslulý spisovatel a literární teoretik českého původu se dočkal významné pocty. Jeho dílo totiž francouzské nakladatelství Gallimard tento týden zařadí do Plejády nesmrtelných. Tak je nazývána edice, v níž vycházejí sebrané spisy celosvětově ceněných autorů. Navíc je Kundera teprve dvanáctým spisovatelem, jenž se této cti dočkal za svého života. Francouzská média o události svorně referovala. V Česku až na pár výjimek informace zapadla. Minulé pondělí proto do Lidových novin napsal Ondřej Neff článek „Slavný rodák“, kde se nezájmem zabývá a český postoj srovnává s Rumuny a jejich adorací Eugèna Ioneska. Ten žil rovněž v Paříži a renomé světově známého dramatika a spisovatele získal díky své „francouzské“ tvorbě. Stejně jako náš rodák. Vtipně napsanému článku ale chybí jedna zásadní informace. Po pádu komunismu se Ioneskovo dílo v Rumunsku hrálo a vycházelo. Až do smrti v roce 1994 autor také přijímal rumunské novináře i umělce. V rodné zemi byl zkrátka přítomen, byť žil ve Francii. Což o Kunderovi prohlásit nelze. Je známo, že do Česka jezdí inkognito, neposkytl souhlas s vydáním svých posledních románů v češtině, tuzemští novináři se k němu nedostanou. Na tento postoj má právo. Nedivme se ale, že z českého povědomí se vytrácí. Za opačné situace by u příležitosti takové události za ním určitě zamířili novináři z deníků, ne-li televizní štáb. Lze to odvodit od českého zájmu třeba o komunikativního a neméně známého Miloše Formana, který žije dlouhá desetiletí rovněž v zahraničí. Přesto Kunderovi k poctě blahopřejeme. Je prvním a na dlouhou dobu posledním Čechem, jenž vstoupil do Plejády nesmrtelných. Podle zpráv své dílo ale podrobil selekci a v Plejádě tak nevyjdou jeho literární práce z 50. let. Komunisti tomu říkali bdění nad ideologickou nezávadností. V kapitalistické společnosti se to opisuje termínem péče o vlastní image. Starý tajnůstkář ví jistě svoje. JAROSLAV FORMÁNEK

příští týden píše jan h. vitvar

R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

civilizace


civilizace

Soudruzi, všechno je jinak. (Chruščov na Leninově mauzoleu v Moskvě)

Váš bůh je vrah

Před 55 lety sovětský vůdce Chruščov zahájil demontáž Stalinova kultu. Pokus o uvolnění poměrů netrval dlouho, ale po letech se vrátil v podobě generace Gorbačovových reformátorů. jan adamec Dne 14. února 1956 se do Velkého kremelského paláce v Moskvě sjela stranická elita celého Sovětského svazu. XX. sjezd ÚV KSSS, první od roku 1953, kdy zemřel Stalin, mohl začít. A právě odkaz „velkého vůdce“ vyvolával mezi účastníky napětí a nejistotu. R E S P E KT. CZ

Stále častěji zněla slova jako „kult osobnosti“ či „porušování zákonnosti“, málokdo ale věděl, co se bude konkrétně dít. Pozorní čtenáři stranického deníku Pravda si například nemohli nevšimnout, že ke konci roku 1955 mizely zmínky o Sta-

linovi, opomenuty zůstaly jeho nedožité 76. narozeniny. Když první tajemník Nikita Chruščov zahájil sjezd tím, že připomněl Stalinovo úmrtí spolu se skonem Klementa Gottwalda, neklid se ještě zvýšil – „první dělnický prezident“ Československa měl →

71

c i v i l i z ac e | s ta l i n ů v k u lt → sice v mezinárodním komunistickém hnutí

jistou váhu, ale dát ho do jedné věty s nesmrtelným Leninovým následovníkem? Sjezd už fakticky skončil, když byli ráno 25. února delegáti svoláni mimo oficiální program a déle než čtyři hodiny naslouchali emotivnímu projevu Nikity Sergejeviče. V sále podle očitých svědků vládlo hrobové ticho a po skončení projevu se delegáti rozcházeli… zaražení, zděšení, otřesení. Jako když věřící odcházejí z chrámu, kde jim právě kněží sdělili, že jejich bůh byl pěkný darebák a lump a vlastně to žádný bůh ani nebyl.

Poprava šéfa bezpečnosti

Tajný projev nebyl jen rozmarem temperamentního Nikity, ale důsledkem hlubokých změn, kterými Sovětský svaz po smrti Josifa Stalina procházel. Ještě za Stalinova života jeho blízcí spolupracovníci a budoucí vládci SSSR pozorovali, že velký vožď pod vlivem nemocí a úpadku psychických sil dělá závažné chyby. Měly dalekosáhlé dopady na zahraničněpolitické postavení země a vedly k otřesům a zbytečným dobrodružstvím, od dramatického přerušení styků s Jugoslávií přes patronaci konfliktu na Korejském poloostrově až po vyčerpávající vyhrocení situace v rozděleném Berlíně. Stalin však svojí podezřívavostí ohrožoval i je samotné – ke konci roku 1952 se pravděpodobně chystal na další vnitrostranickou čistku. Jakmile zemřel, dali se jeho diadochové do práce. Nejprve zažehnali první velkou krizi sovětského bloku vrcholící v červnu 1953 povstáním ve východním Berlíně a pak si začali vyřizovat účty mezi sebou. Stranický aparát, jehož zájmy reprezentoval ambiciózní tajemník Nikita Chruščov, se za každou cenu chtěl zbavit strachu z neovladatelné tajné policie, s jejíž pomocí Stalin stranu hlídal a čas od času jí vydatně pouštěl žilou. Po popravě šéfa bezpečnostního impéria Lavrentije Beriji se Chruščovovi podařilo policii straně podřídit – do jejího čela prosadil sobě věrného čekistu, generála Ivana „Hrozného“ Serova, a nechal ho zničit dokumenty, které svědčily o Chruščovově podílu na represích ve třicátých letech. Kryl si tím záda pro svou následující roli – roli Stalinova obrazoborce a bojovníka proti kultu osobnosti.

Návrat živých mrtvých

Stalinova smrt otřásla i obávaným souostrovím Gulag. Z postupně rušených lágrů se vraceli pro mnohé nepohodlní přeživší, na vlastní nebezpečí se začali objevovat ve svých původních domovech. Pozůstalí zbaveni strachu zaplavovali Kreml srdceryvnými dopisy. Chtěli vědět, co se stalo s jejich nejbližšími – v jakém táboře jsou nebo kde leží jejich hrob. Stále více loajálních a slepě věřících komunistů získávalo informace o zločinech minulosti. Děsivá tři-

72

cátá léta se vracela a s nimi velký teror let 1936–1938. Chruščov a ostatní ve vedení strany uvažovali pragmaticky: neodsoudíme-li Stalina a kult osobnosti my, udělá to někdo jiný a ještě nás označí za spoluviníky. Tomu bylo třeba zabránit. Když ale v říjnu 1955 navrhl Chruščov vytvoření speciální komise, narazil na odpor neostalinské gardy – proč se přehrabovat v minulosti, ptal se ministr zahraničí Vjačeslav Molotov, někdejší Stalinova pravá ruka; není rozumné soudit Stalina, toho velkého garanta úspěchů naší země, přizvukoval další stalíněc Lazar Kaganovič. Politbyro se rozštěpilo – jedni se chtěli s kultem osobnosti určitým způsobem vyrovnat, druzí jako Molotov, Kaganovič nebo starý maršál Kliment Vorošilov naopak udělat tlustou čáru, Stalina a jeho památku „nešpinit“ a uchovat mýtus budovatele socialismu, velkého industrializátora a kolektivizátora a vítěze nad nacistickým Německem. Jedny i druhé přitom ohromoval počet obětí: ač všichni dříve spolupodepisovali kolektivní rozsudky smrti, i tak je souhrnná statistická čísla zaskočila – jen během dvou let 1937– 1938 byly zatčeny téměř dva miliony lidí a popraveno skoro tři čtvrtě milionu. A to vyplývalo jen z oficiální statistiky tajné policie NKVD, mnoho obětí zůstalo nepodchyceno nebo po deportaci zemřelo v gulagu. Vlna nových odhalení, kterou produkoval přímo stranický aparát, se nedala zastavit. Například generální prokurátor Ruděnko posílal po celý rok 1955 stranickému vedení jednu žádost o rehabilitaci za druhou – šlo však většinou o popravené členy tehdejší stranické elity. Nikdo jiný zatím nárok neměl. Jak se ale blížil předem ohlášený XX. sjezd ÚV KSSS, začal se v úzkém kruhu zasvěcených rodit text, který například britský deník The Guardian zařadil mezi 13 nejvýznačnějších projevů 20. století, hned vedle Churchillova We shall fight on the beaches z roku 1940 či inauguračních projevů amerických prezidentů Johna F. Kennedyho a Franklina D. Roosevelta. První koncepci projevu dostal na starost paradoxně někdejší redaktor oficiálního Stalinova životopisu, služebný stalinista a schopný stylista Pjotr Pospělov. Statistiky doplnil osobními svědectvími jak postižených komunistů, tak vyšetřovatelů, kteří je vlastníma rukama mučili a popravovali. Nakonec do textu zasáhl sám Chruščov, těsně před sjezdem do něj nadiktoval zásadní změny, které projev ještě přiostřily, neboť se zaměřily na Stalinovu patologickou osobnost a také na zásadní chyby ve vedení války proti Německu.

Kácení modly

Chruščovova sekyra se v tajném projevu nejdříve zaťala do Stalina jako jediného Leninova nástupce. Na základě do té doby tajné

Leninovy závěti Chruščov delegátům sjezdu ukázal, že si Lenin rozhodně Stalina nepřál za svého následovníka, vadila mu jeho hrubá povaha a zásadní charakterové vady nevhodné pro lídra strany. Poté Chruščov začal mluvit o čistkách ve třicátých letech. Věnoval se konkrétním případům – od dosud ne zcela objasněné vraždy moskevského stranického lídra Kirova z roku 1934 po dlouhou řadu tajemníků, ředitelů podniků či armádních generálů, kteří skončili ranou do zátylku. Obvinil Stalina také z toho, že Už se na vás nezlobíme. Chruščov (třetí zprava) a jugoslávský prezident Tito v Moskvě v roce 1956.

včas nereagoval na varování o německém vpádu a vyčetl mu strategické chyby, které zemi zbytečně stály statisíce životů. Seznam Stalinových hříchů se zdál být skoro nekonečný – nezákonné deportace neruských národů, perzekuce a personální likvidace celých stranických organizací (tzv. leningradský případ), příprava antisemitské čistky (případ tzv. bílých plášťů a obvinění špičkových moskevských lékařů ze snah vraždit přední straníky), nesmyslně vyhrocená roztržka s jugoslávským vůdcem Titem, katastrofální zemědělská politika… Energie a emoce, které Chruščov do projevu vnesl, naznačovaly, že u něj nejde jen o rutinní přednes předem schválené R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

ném SSSR a protisovětská vystoupení především mezi mládeží a tvůrčí inteligencí. Docházelo k nim například v Moskvě, Sverdlovsku či Jerevanu a také v Pobaltí – sovětské tanky v ulicích Budapešti tu oživily hořké vzpomínky na dvojitou okupaci z let 1940 a 1944. Chruščov musel čelit i nespokojenosti spojenecké Číny, jejíž vůdce Mao Cetung se ve Stalinovi vzhlížel a tajný projev vnímal jako otevřenou zradu komunismu. V této situaci Stalinovi pohrobci Molotov, Kaganovič a Nikolaj Bulganin, které

jevu. Z dalších mohykánů zbývali maďarský Mátyás Rákosi, který byl nucen odstoupit v červenci 1956, a Walter Ulbricht, jenž jako jediný destalinizační vlnu přežil a poroučel se až v roce 1971. Text Chruščovova projevu na Západ pronikl přes Polsko. Novinář V. Grajewski, který později přesídlil do Izraele, se k němu dostal přímo v kanceláři prvního tajemníka polské komunistické strany a předal ho izraelské rozvědce. Odtud doputoval do CIA a ta ho v červnu 1956 předala americkému tisku.

f ot o p r o f i m e d i a . c z / c o r b i s


direktivy nebo vychytralou změnu dosavadní politiky, ale také o citlivé vyrovnání se s traumatem uloženým hluboko v jeho mysli. Kořeny musíme hledat v začátcích jeho kariéry. Ambiciózní, leč nevzdělaný modrý límeček z Ukrajiny se sice vypracoval z ničeho, ale Molotov, Berija ani šedá eminence stranické byrokracie a kádrové politiky Grigorij Malenkov ho nebrali jako sobě rovného. Outsiderství posiloval i samotný Stalin, který si z Chruščova dělal při nekonečných pijatikách ve své vile v Kun-

Vězňů byly statisíce. (Gulag na Čukotce)

cevu šaška a trýznil ho nevybíravými poznámkami. Ve Chruščovovi se tak svářilo ponížení s úctou a obdivem k Leninovu nástupci. O to radikálnější pak bylo jeho nutkání svého učitele-otce symbolicky „zabít“ a nastoupit na jeho místo.

„Děti“ XX. sjezdu

XX. sjezd přinesl také důležitý impulz pro pohyb na vnitropolitické scéně sovětských satelitů. Obávat se museli především malí Stalinové, kteří vládli svým miniimpériím stejnými metodami a s podobnou brutalitou jako jejich vzor. Ten český byl již mrtev, polský Bolesław Bierut dostal infarkt hned poté, co si přečetl text tajného proR E S P E KT. CZ

V Polsku a Maďarsku se o projevu vzápětí začalo vášnivě debatovat. Intelektuální deziluze provázená sebereflexí uplynulého „revolučního“ období se prolínala s úvahami o dalším směřování komunistického režimu. Nejviditelnějším jevem posjezdového období se tak staly veřejné projevy nespokojenosti – stávky, masové demonstrace a povstání, z nichž to maďarské v říjnu a listopadu 1956 důkladně otřáslo celým východním blokem. Přestřelky v ulicích Budapešti ovšem Chruščova vyléčily z reformní nálady a připomněly mu nezamýšlené důsledky jeho vystoupení. K těm patřila ozbrojená revolta v sovětských satelitech, nepokoje v samot-

Chruščov od roku 1953 systematicky zatlačoval, vycítili svoji poslední šanci a připravili proti novému vůdci vnitrostranický puč. Málem se jim v červnu 1957 povedl, přesto Chruščov nakonec s pomocí oblastních tajemníků, armády a jmenovitě maršála Georgije Žukova útok odvrátil a všechny pučisty poslal mimo aktivní politiku. Chruščovův projev měl zásadní, byť různý vliv na sovětské intelektuály a stranické vůdce. Podle starší generace, budoucí vládnoucí elity let šedesátých až osmdesátých, k níž patřili například Leonid Brežněv, Andrej Gromyko či Jurij Andropov, „...nám žádný nepřítel nezpůsobil takové škody jako Chruščov se svým přístupem ke Stalinovi a naší minulosti,“ – tak to v roce 1984 jasně formuloval další z této skupiny, ministr obrany Dmitrij Ustinov. Uvítali ukončení otevřeného teroru, ale když se dostali k moci, Stalinovu sochu opět vztyčili a vytěsnili jakoukoli kritiku stalinského období. O stalinismu se tak začalo otevřeně mluvit až během perestrojky v roce 1987. A právě Michail Gorbačov patřil ke druhé, mladší skupině, „dětem XX. sjezdu“. V roce 1956 mu bylo 25 let a Chruščovova odhalení změnila jeho pohled na komunistickou ideologii a praxi minimálně v tom, že odmítal stalinismus a inspiraci pro reformu hledal u Lenina a autentického Marxe. Ze slepé uličky však Sovětský svaz ani světový komunismus vyvést nedokázal. Autor je historik.

v příštím čísle: Člověk uvnitř stroje – speciální zařízení zvaná exoskelety pomáhají vojákům, sestrám i handicapovaným.

73

t e c h n o l o g ie | e l e k t ri c k é s í t ě

Experiment Vrchlabí V Česku začne vznikat první chytrá elektrická síť jan Horčík

Neprat ve špičce

Právě instalací chytrých elektroměrů začíná i první projekt chytré sítě v České republice. Uskuteční se ve Vrchlabí a jeho iniciátorem je ČEZ. Spolupracuje na něm mimo jiné se společnostmi Deutsche Telekom a ABB. Během letošního června má být ve Vrchlabí instalováno celkem 5000 chytrých

74


Z

atímco některé oblasti technologií se mění před očima, jiné si pokojně plynou desetiletími prakticky nezměněny. Proč nákladně měnit něco, co funguje a vydělává peníze? Po čase však zpravidla přece jen přijde čas pro technologickou změnu. Je to i případ klasické rozvodné sítě, jejíž princip se začal rozvíjet před více než sto lety zásluhou vynálezců, jako byli Thomas Alva Edison, Nikola Tesla a George Westinghouse. Dnes se však tyto soustavy musejí vyrovnávat s boomem obnovitelných zdrojů, především větrných a solárních elektráren. Malé decentralizované zdroje elektřiny dodávají proud jen někdy, podle aktuálního počasí, a způsobují tak kolísání, které síť nepřijatelně zatěžuje. Stále častěji se proto hovoří o takzvaných smart grids, chytrých sítích. Využívají obrovský pokrok v oblasti informačních a telekomunikačních technologií. Dovedou komunikovat obousměrně, tedy od spotřebitele směrem k výrobci i naopak. Předávají tímto způsobem informace o tom, kolik elektřiny se právě vyrábí, kde a kolik jí je potřeba. Měly by díky tomu umožnit rozvoj energetiky budoucnosti, založené na desítkách tisíc malých zdrojů – solárních a malých větrných elektráren, kogeneračních jednotek (zařízení na společnou výrobu elektřiny a tepla) a podobně. Pomyslným prvním stupněm chytré sítě jsou „inteligentní“ elektroměry v domácnostech, které nahrazují staré analogové přístroje. Jsou digitální a dokážou velmi přesně zjistit, kolik energie se v určitou hodinu v domě spotřebovává. Tyto informace pak pomocí mobilní telekomunikační sítě přenášejí do centra, kde se zpracovávají. Navíc chytré elektroměry umějí na dálkový povel vypínat nebo zapínat některé spotřebiče a tím regulovat spotřebu nejen jedné domácnosti, ale celých regionů.

Inteligentní elektroměr v Kalifornii.

Ve Vrchlabí má vzniknout soběstačný „ostrov“ oddělený od zbytku elektrické sítě. elektroměrů. Zároveň tu bude vydělena část města zvaná Liščí kopec, která poběží v takzvaném ostrovním provozu. Bude tedy zcela odpojena od elektrické distribuční sítě, energii jí dodají pouze malé kogenerační zdroje na zemní plyn. Právě kogenerace využívající plyn se má stát výnosným novým byznysem, zpočátku v ČR, později možná v celé Evropě. Vrchlabí se stane jakýmsi pokusným králíkem, společností ČEZ označovaným jako „Smart Region“. Firma v něm prostuduje chování spotřebitelů a získaná data chce využít k masivnímu nasazení chytrých elektroměrů na většině území ČR, k němuž má podle předběžně načrtnutých plánů dojít v horizontu jednoho desetiletí. Samotný projekt ve Vrchlabí poběží minimálně do roku 2015. Zákazníci budou díky chytrým elektroměrům využívat pohodlí vzdáleného

odečtu dat nejen energie, ale například i plynu. Dostanou také možnost volit takové tarify (podobné tarifům u mobilních telefonů), které umožní spínat v přesně nastavenou dobu některé spotřebiče. Lidé ve Vrchlabí tak budou moci například pračce nebo myčce „nařídit“, aby se spouštěla v době sníženého tarifu. Sobě tak ušetří peníze a distributorovi odlehčí síť. Odběratelé budou zároveň lépe informováni o tom, kolik elektřiny spotřebovávají, a rozliší, které spotřebiče „žerou nejvíc“. Budou tedy moci spotřebu plánovat a tím ušetřit. Některé domácnosti ve Vrchlabí navíc získají speciální dotykový displej, jenž jim umožní sledovat a řídit i spotřebu vody, plynu, stav dobíjení elektromobilu a podobně. Taková zařízení jsou už dnes běžná v tzv. inteligentních domech.

Vrchlabím v elektromobilu

Chytré sítě úzce souvisejí s elektromobilitou, která se u nás konečně začíná rozvíjet. Dobíjecí stanice pro elektromobily způsobují nárazové zvýšení spotřeby, jež se musí kompenzovat krátkodobým zvýšením výroby elektřiny. Jindy mohou elektrická auta naopak posloužit jako skladiště energie, které je zrovna přebytek. To všechno je hudba budoucnosti vzdálené desítky let. Začíná se ale už dnes. Ve Vrchlabí si ČEZ chce vyzkoušet, jakým způsobem spolu vůbec dokážou světy chytrých sítí a elektromobilů komunikovat, na co je třeba si při stavbě dobíjecích stanic dávat pozor, které aspekty je třeba ohlídat z pohledu distributora. Těmito elektromobily budou ve Vrchlabí modely Peugeot iOn, kterých si energetický gigant objednal celkem 65 pro celou ČR. Provozovat je bude pravděpodobně místní samospráva. Chytré sítě začínají vznikat i v zahraničí: v Itálii tamní energetická společnost Enel poskytla chytré elektroměry – jako jedna z prvních na světě – všem 27 milionům svých zákazníků. Ve Spojených státech se teprve před několika lety rozjel pilotní projekt ve městě Boulder. V Kalifornii a Texasu se počty chytrých elektroměrů počítají na statisíce. První kroky podniká také Velká Británie a další země. Autor je šéfredaktorem magazínu www.hybrid.cz. R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

trendy

f ot o r a d e k t r n k a

t re n d y

„Nestydět se za svoje city, svoje emoce, připustit si, že k životu patří radost i smutek. To je emo.“

Kdo jsou a nejsou emaři

Patka sčesaná do tmavě podmalovaných očí, piercingy ve tváři a náklonnost k plyšákům s vydloubnutými očičky. Tohle je obecná představa o subkultuře emo. Čeští a norští výzkumníci zkoumali, jací jsou tihle teenageři doopravdy. martin kuška Kristinu nepřehlédnete. Na první pohled upoutá její výrazný účes, kterému Kristina věnuje každý den skoro hodinu: černě obarvené dlouhé vlasy s tmavě modrými pramínky, patka padající do očí, symbolicky vyjadřující odtažitý postoj k většinové R E S P E KT. CZ

společnosti, výrazné černo-modré líčení kolem očí, dva piercingy v blízkosti rtů. Sedmnáctiletá středoškolačka byla jednou ze třicítky oslovených mladých lidí, hlásících se k subkultuře emo, kterých jsme se ptali, co pro ně jejich styl znamená, jak žijí, jak

se liší od svých spolužáků a co si myslí, že budou dělat za dvacet let. Narazili jsme na lidi kreativní, zejména hudebně a výtvarně, poměrně sečtělé a schopné se zorientovat v současném světě a autenticky jej prožívat, přičemž posledně jmenované ale ne- →

75

T R E N DY | s u b k u lt u r a úspěch, neopětovaná láska, sebevraždy… Témata, která se bezprostředně týkají našich životů, ale jsou odsouvána mimo pozornost naší většinové společnosti, sebe samu prezentující jako radostnou, vitální a úspěšnou. V tomhle se emaři liší od ostatních teenagerských subkultur, přinejmenším tak sami sebe vykládají. Vidí se třeba v protikladu k hiphoperům: „Hiphopeři musejí být za všech okolností v pohodě, v těžkým klidu. Sice nadávaj’ na poměry,

→ musí být zrovna záviděníhodné. Emaři nám

nabídli také netradiční pohled na „naši“ většinovou společnost. Emo se v České republice týká odhadem dvou až tří tisíc mladých lidí, ale pokud se zaměříme na globální internetovou fanouškovskou komunitu emaři oblíbených kapel, dostáváme se k číslům v desítkách milionů.

Kristina je emo. Je jí 17 let, chodí na střední školu v Praze, kam dojíždí vlakem každý den z nedalekých Kralup nad Vltavou. Určitě se chce do hlavního města přestěhovat, až dokončí školu a sežene práci. Zatím bydlí s matkou, jejím přítelem a s jeho o pět let mladším synem, tatínkovým mazánkem. Když bylo Kristině devět let, otec ji a matku vyhodil z bytu. Podobné emocionálně vypjaté životní události se vyskytují také v některých dalších životních příbězích emařů. Základní barvou Kristinina šatníku je černá a ráda nosí i pestrobarevné doplňky. Pyšná je na boty a mikinu jedné uznávané módní emo značky, na které vydělávala loni v létě celý měsíc v supermarketu, kde jako brigádnice doplňovala zboží do regálů. „Emo věci jsou dost drahou záležitostí,“ říká, „ale jsou super.“ Kristina se stala emařkou ve 14 letech, ještě na základní škole. Hrozně se jí tehdy líbil spolužák z devítky, tehdy jediný emař na škole. „Na netu jsem projela hromadu obrázků s emo lidma, jsou jich tam tuny a některý jsou fakt hustý. No a pak jsem jednou v sobotu vyrazila na nákup, akorát tenkrát otevřeli dole na Václaváku novej obchoďák s ani ne moc drahejma hadrama, který se daj’ dobře použít pro emo stajl. No a pak věci na vlasy, malovátka, čelenka s mašlí,“ vypočítává Kristina položky svého prvního emo nákupu. S Davidem začali kamarádit hned v pondělí. Vlastně spolu začali hned chodit. „David má neskutečnej přehled o emo muzice, o screamu, překládá si texty, zkouší sám hrát na kytaru a chtěl by mít jednou kapelu. Celkem rychle mi došlo, o čem emo vlastně je – nestydět se za svoje city, za svoje emoce, připustit si, že k životu patří nejen radost, ale i smutek.“ Kristina vyjmenovává hlavní věci, které – jak jsme sledovali – jsou pro emaře podstatné. Je to hudba, spojená zpravidla s obdivem k hudebním interpretům produkujícím v poslední době především styl screamo, což je hudební odnož, ve které jde doslova o vyřvávání emocí. Tomu odpovídají také texty: „Chápeš, že je konec? Není žádná šance odejít živý“, „Ten, koho miluješ, je ten, kdo tě zabíjí“ nebo „Jediným východiskem je zemřít“. Emoce jsou další důležité téma subkultury: patří sem smutek, strach a úzkosti, podrazy, umírání blízkých, bolest, ne-

76

f ot o p r o f i m e d i a . c z , r a d e k t r n k a

Emo příběh

stylu, tedy nákup typického módního oblečení a doplňků, výrazné úpravy zevnějšku, zejména účesů a setkávání se na koncertech, v klubech a na emo srazech. Toto je zajímavý paradox emo: Ačkoli se emaři staví do opozice vůči většinové společnosti, které vytýkají mimo jiné její orientaci na konzum, také oni jsou vděčnými konzumenty, jen vyhledávají a nakupují produkty pocházející obvykle od jimi ceněných módních značek. I sami emaři jsou si vědomi značné komer-

xxxxxxxxxx xxxxxxxx

Odpůrci většinové společnosti...

Ona sama, i když nosí na přívěsku tupou žiletku, by se nikdy neřízla.

ale to dělaj’ i kravaťáci, prostě každej. Pokud má hiphoper nějakej problém, musí se tvářit, že je cool, i když je normální mít problém, svěřit se s ním kámošům. Už jste někdy viděli hiphopera brečet?“ ptá se osmnáctiletý emař Krištof. Pro mnohé emaře znamená tento styl pouze vnější odlišnost. Pro značnou část jeho vyznavačů jde skutečně jen o záležitost

...i vděční konzumenti. cializace svého stylu a identifikují se s vizáží oblíbených hudebních interpretů, ale i profesionálních modelek a modelů, prezentujících produkci poměrně rozsáhlé skupiny módních emo značek, intenzivně propagujících své produkty na téměř každém emo webu, z nichž na mnohých je právě katalog s e-shopem nejrozsáhlejší a nejčastěji aktualizovanou rubrikou. Ve své snaze o vzpouru se tedy identifikují s marketingovým polotovarem, jehož temný, krví a drásavými emocemi prosycený obraz je stejně dobrý prodejní nástroj jako uhlazená estetika mainstreamové reklamy. Na tomto místě se hodí několik obecnějších slov o celkové proměně toho, čemu se ve společenských vědách říká subkultura. Termín zůstal, ale jinak se toho dost změnilo, a emo jsou toho důkazem. Subkultury se od druhé poloviny 20. století studovaly jako skupiny stojící v opozici k většinové společnosti a vyznávající odlišné hodnoty. Klasickým příkladem je třeba punk R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

níky, aby nebyly jeho jizvy vidět. Poprvé se říznul ze zvědavosti do zápěstí, ale postupem času si vypěstoval na sebepoškozování závislost. Nejhorší to bylo v době rozchodu páru, kdy se Kristina o Davida i dost bála. Ona sama, i když nosí na přívěsku tupou žiletku, by se nikdy neřízla. Symbolika sebepoškozování však ke stylu emo patří, což ve výzkumných rozhovorech nepopřel žádný z respondentů. Kresby postaviček s vydloubnutýma očima f ot o m i c h a e l a da n e l ov á

v Anglii. Hlavním ohniskem studia bylo Centrum pro současná kulturální studia při Birminghamské univerzitě a zůstalo jím až do osmdesátých let. Od té doby se ale euroamerická společnost značně proměnila, stejně jako její subkultury a jejich společenskovědní reflexe. Nastalo období postmodernistického pojetí, kdy se mluvilo o neexistenci subkultur, protože není vůči čemu stát v opozici, když současná společnost Západu hodnoty

Obecně se však nezdá, ani podle zahraničních statistik, že by k sebepoškozování u mladých lidí docházelo v souvislosti s příslušností k subkultuře emo. V Česku k tomuto vnímání přispěla takzvaná pravidla emo, soupis více než padesáti podmínek, kterými by se měl opravdový emař řídit, například se pravidelně pokoušet o sebevraždu, řezat se do zápěstí, stříkat si do očí repelent a myslet na děti v Africe. Tento v roce 2008 široce medializovaný soupis „pravidel“ – který ovšem nepocházel z dílny žádného emaře – kromě toho, že zdiskreditoval subkulturu emo v tuzemských podmínkách, inspiroval podle samotných emařů hodně mladých lidí k tomu, aby sebepoškozování zkoušeli. V Norsku, kde probíhal paralelní výzkum, se emo se sebepoškozováním zdaleka tak těsně nespojuje.

Emo po dvaceti letech

K emo patří i symbolika sebepoškozování. postrádá a kritika poměrů je mainstreamovým jevem. Pak přišly aktuální koncepce vymezující subkultury pouze na základě uvědomělé preference určitého spektra značkového módního zboží a zážitků: výjimečnými nás činí a do kontrastu s mainstreamem nás staví již ne naše názory a postoje, ale nákup a vlastnění určitého spektra produktů, jejichž nejdůležitější součástí je jejich logo. A trochu tak funguje také emo. Má své vnitřní hodnoty – to je právě důraz na vyjadřování a sdílení emocí, zejména těch, které většinová společnost vytěsňuje, nehlásí se k nim, i když je sama jejich zdrojem. Na druhou stranu členem subkultury může být i ten, kdo zjednodušeně řečeno nosí právě tu správnou mikinu a patku.

Láska se žiletkou

Kristina se s Davidem rozešla po roce a půl, protože to její přítel podle ní dost přeháněl s tím, čemu říkal magie. A taky se začal řezat žiletkou, ne na zápěstí, ale nad kotR E S P E KT. CZ

a pořezanými zápěstími, milostné dopisy psané krví, oběšení milenci držící se za ruce, vytržené a na dlani podávané srdce, revolver přiložený k vlastní hlavě, fantazijní obrazy světa záhrobí, obývané zombie kreaturami, to je pouhý stručný výčet tvořící rámec morbidní estetiky stylu emo. K emo patří také zubožená plyšová zvířátka, která byla ještě nedávno hýčkanými obyvateli dětských pokojíků, „jen se jim ale něco ošklivého přihodilo“, typicky vypadlo oko, rozpáralo se břicho nebo se utrhla končetina, a proto se jako oběti, zraněné bytosti, staly důležitými maskoty svých ochraňujících je majitelů. Pro většinu emařů, s nimiž jsme mluvili, je sebepoškozování jen symbol, sami se k němu neuchylují. Někteří ale ano, třeba šestnáctiletý Miki: „Když jsem fakt hodně naštvanej a nemám po ruce cigarety třeba a jsem línej si je dojít koupit, tak… Malinko se třeba párkrát říznu, povrchově, ale jenom kvůli tomu, abych se uvolnil.“

Pro emo je typické, že oslovuje především vnímavější jedince, kteří mají potřebu sdílet emoce a zároveň jsou ochotni naslouchat druhým. Je příznačné, že interakce mezi emaři vykazuje rysy spontánní psychoterapeutické skupiny. Pomáhá teenagerům, aby se vyrovnali se životem ve většinové společnosti, kterou emaři považují za neautentický svět plný přetvářky a sobecké honby za pochybným štěstím. Zaměstnávají je i politická témata jako tuzemská korupce, devastace přírody, nezaměstnanost nebo skutečnost, že značná část lidstva žije ve 21. století v bídných podmínkách. Příznivce emo nelze v České republice charakterizovat demograficky. Pocházejí z měst i menších obcí, z bohatších i chudších poměrů, rozvrácených i úplných rodin, chodí na různé školy. Emaři, včetně Kristiny, si zpravidla představují svou vzdálenější budoucnost, tedy dobu za zhruba dvacet let, naprosto standardně: chtěli by mít kreativní práci, udržovat kontakt se současnými přáteli, někteří také založit rodinu a mít potomstvo. Emo pro ně pravděpodobně zůstane jen vzpomínkou na léta dospívání. Lze očekávat, že si současní mladí emaři pravděpodobně i v budoucnu zachovají své osobnostní a povahové charakteristiky, tedy že zůstanou vnímavými k problémům druhých i tohoto světa a že se nebudou ostýchat prezentovat navenek své postoje. I když už třeba nebudou věnovat hodinu denně úpravě své emařské patky. Q Autor je kulturolog, řešitel mezinárodního výzkumného projektu Pražské vysoké školy psychosociálních studií a skandinávské instituce NOVA (Norwegian Social Research), zabývajícího se subkulturou emo v České republice a Norsku.

v příštím čísle: Jak chránit děti a přitom jim dopřát potřebnou míru rizika? Řešením jsou takzvaná přírodní dětská hřiště.

77

ese j e

Škrtání budoucnosti

Malá lamentace nad ničením služby, která mi změnila život petr třešňák

M

álokoho si pamatuji podle bot, ale ji ano. Zřejmě proto, že málokteré boty ve mně kdy vyvolávaly tak silný pocit úlevy. Stávaly vedle naší rohožky, když jsem se vracel z práce. Obyčejné, trochu ošlapané polobotky, ale mně tehdy dokázaly dát něco cenného. Naději. „Zvládnete to. Dá se to zvládnout.“ Majitelku těch bot, kterou jsem u nás doma nacházel v rozesmátém hovoru s mou ženou, jsem už nějakou dobu neviděl a nenapadlo by mě, že právě kvůli ní poruším dvě novinářská přikázání, která obvykle ctím. Totiž psát bez emocí a ne o sobě. Zpráva o tvrdém seškrtání dotací pro střediska rané péče o rodiny s postiženými dětmi mě přesvědčila, že nastal čas udělat výjimku.

Neuhýbat

Dítě s autismem umí vyvolat klamný dojem – vypadá na první pohled normálně. Žádné tělesné postižení ani očividné příznaky mentálního handicapu, často bývá naopak tajuplně krásné. Může být obtížné pochopit, proč srovnávací studie různých diagnóz kladou péči o dítě s autismem na první místo v žebříčku náročnosti. Dokud se vám ta krásná bytost nenarodí. Tři hodiny spánku denně, těžko sdělitelná bezmoc, když vaše dítě tluče vzteky hlavou do zdi a vy nechápete proč. Dlouhý neutišitelný řev několikrát za den, kradmé pohledy sousedů a drby, že dceru asi týráte. Záhadné vytrácení zárodků řeči a dalších dovedností, ztráta zájmu o hračky, hry, cokoli. Nádobí létá na zem, pokoj vymalovaný exkrementy, naprostá nezvladatelnost, nemožnost se domluvit. Z úzkosti přestáváte navštěvovat známé, běžný nákup se mění v adrenalinový převoz časované bomby v kočárku, po jejíž explozi slýcháte od spoluobčanů poznámky o nevychovaných fakanech. Máte chuť vraždit nebo se rozplakat – obvykle volíte to druhé. Lékaři doporučují silná neuroleptika s nemalými vedlejšími účinky, jinak jsou bezradní. A ve vaší stále vyčerpanější mysli se zabydluje zlověstná otázka: Co bude dál? Co když to prostě nezvládnu? Alena, speciální pedagožka ze střediska rané péče, která k nám začala chodit jednou měsíčně domů, neuměla dělat zázraky a ani to nepředstírala. Její pří-

78

stup byl velmi civilní, až homeopaticky jemný. S naší dcerou si hrála (pokud to šlo), zorientovala nás v praktických možnostech pomoci, poradila různé komunikační strategie. Její hlavní, velmi subtilní kvalita, která nám pomohla nahmatat pod nohama dno a odrazit se od něj, se těžko popisuje slovy. Alena neuhýbala. Dokázala být emočně v kontaktu se situací, z níž jsme šíleli, unášela naši bezmoc, ale nepropadala skepsi, ani nás neutěšovala lacině pozitivními scénáři, po nichž jsme byli hladoví. Prostě s námi byla. S empatií a tak nějak samozřejmým vědomím, že naděje se nerodí z upínání k tomu, co by podle našeho názoru mělo být, ale z přijetí toho, co je. Pomohla nám nastartovat proces, který postupně vedl k větší radosti naší dcery i nás všech.

Běžný nákup se mění v převoz časované bomby v kočárku. Příště ústav

Postižené dítě je dar od Boha. Tradovaná věta, kterou mi – v dobré víře – jednou řekla jedna kamarádka, skrývá pozoruhodný rozpor: a) je nehorázná, b) je pravdivá. Nehorázná proto, že většina rodičů nemá náladu na moudra, z nichž až příliš okatě čiší potřeba přelakovat životní průšvih (nepředstírejme, že o to někdo stál) na růžovo. Rétorické přepólování hodnocení může snadno vyvolat pocit, že námi prožívaná bolest je vlastně nepatřičná, protože bychom se přece měli radovat. Což je to poslední, co by rodiče potřebovali slyšet. Pravdivá ta věta začne být, pokud si pod pojmem dar shůry nepředstavíme výhru ve Sportce, ale příležitost k transformační – a tedy nutně také nebezpečné, radikální a nepříjemné – zkušenosti. Totální demontáž životních očekávání,

silné omezení v mnoha ohledech od cestování, sociálních kontaktů po trávení volného času. Nevyhnutelné vztahové krize s okolím, jehož tempo se vám pochopitelně nehodlá přizpůsobit. Vyčerpání a psychické propady z přetížení, smutek ze srovnávání vrstevníků na pískovišti. Silná závislost na pomoci okolí, kterou v individualizované společnosti není lehké najít ani vnitřně přijmout. Nutnost odevzdání se, protože plánování budoucnosti se jeví jako nanejvýš pošetilá činnost. Skrze tyhle a mnohé další neradostné nutnosti občas opravdu zavane pocit jakési nové niterné svobody – zralejší, hlubší a pokornější. Jako příslib na cestu, lemovanou ovšem hlubokými srázy, po nichž je velmi lehké sklouznout. Příslib vyžadující velkou vnitřní bdělost. Zničit se mesiášským sebeobětováním, zahořknout z pocitů ukřivděnosti, vyhořet, upínat se k falešným nadějím nebo utéct (ať už vnitřně nebo doopravdy), to všechno jsou nejen časté konce rodičů dětí s těžším postižením. Jsou to démoni, v jejichž přítomnosti žijeme každý den. Problém sociálních škrtů, které v současnosti prosazuje Nečasova vláda, je v tom, že napomáhají právě těmhle démonům. Ohrožují soběstačnost, schopnost zvládnout postižení bez ústavní péče a s pocitem hrdosti, dostupnost zaměstnání, mobilitu. Jde o škrtání z budoucnosti, protože tam, kde by dnes stačil levný homeopatický lék v podobě dobré služby nebo smysluplně adresné dávky, můžeme jednou platit drahé a hořké analgetikum ústavní péče. Na více než polovinu seškrtané dotace pro terénní službu, která pomáhá rodinám dobře vykročit v nejtěžší chvíli, jsou výmluvným příkladem. Ale upřímně řečeno, dopady pro státní kasu mě až tak moc nezajímají. Vadí mi, že je ohrožená šance s tím nelehkým darem naložit dobře, šance, která je i bez špatných vládních nápadů křehká a nesamozřejmá. Mám zcela nestátotvorný vztek, na nějž fráze o rozpočtové zodpovědnosti vůbec nepomáhají. Bolavý vztek, že až letos přijde nějaký jiný otec domů z práce, Aleniny boty za dveřmi nenajde. Q

R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

Co čteš? f ot o k a r e l c u d l í n

Dělení na beletrii, tedy zábavu, a literaturu, tedy umění, má historickou příčinu v demokratizaci čtení

Jiří Trávníček

je literární vědec. Zabývá se moderní českou literaturou a výzkumy čtenářů a čtení. Je autorem několika knih, např. Poezie poslední možnosti (1996), Na tvrdém loži z psího vína. Česká poezie od 40. let do současnosti (1998; se Zdeňkem Kožmínem), Příběh je mrtev? Schizmata a dilemata moderní prózy (2003), Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize (2008). Editorsky se věnoval např. dílu Jana Zábrany a Ivana Blatného.

První odpověď: Čtu všechno chytlavé, nejsem sice čtenářský všežravec, ale zcela jistě čtenářský mnohožrout. Druhá odpověď: Beletrii, která umí být i literaturou. Třetí odpověď: Literaturu, která se nebojí být beletrií. Proč si do literatury vpustíme Philipa Rotha, ale už ne Danielle Steel(ovou)? Přitom jde v obou případech o současné americké autory, kteří píší společensko-psychologické romány o současné době. A aby podobností bylo ještě více, tak díla obou se někdy umístila na prestižním žebříčku bestsellerů organizovaném The New York Times. Čtenářská obliba nám u Rotha nepřekáží, kdežto u Steel(ové) jako bychom právě v ní spatřovali klíčový důvod, proč tuto autorku do společnosti literatury nepustit. Je to tak, že oba jsou oblíbenými autory, oba píší beletrii, ale Steel(ová) píše – pouze beletrii, zatímco Roth píše – literaturu? Zkrátka: Roth nám je tvůrcem, Steel(ová) autorkou čtiva? Někde vládne selekce dokonce už na úrovni žánru: detektivku prosím ne. A pokud přece jenom ano, tak musí pocházet od někoho, o kom víme, že není monokulturní žánrista. Takže jako literaturu sneseme Ecovu historickou detektivku ze 14. století Jméno růže (1980) či Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy (1929), ale už nikoli díla Raymonda Chandlera, Agathy Christie(ové) či Eduarda Fikera. – V knihkupectvích se procházíme kolem regálů s nápisem „beletrie“, eventuálně „česká beletrie“, „světová beletrie“, ale ve škole se žádnou „českou beletrii“ neučíme; navštěvujeme hodiny „českého jazyka a literatury“; i na univerzitách máme „Ústavy české literatury“, nikoli „Ústavy české beletrie“.

Příliš mnoho čtenářů

Faktem je, že historicky se nám o beletrii uvažuje daleko snadněji než o literatuře. BeR E S P E KT. CZ

letrie má svůj poměrně jasný původ (daný i výskytem tohoto slova), historicky dohledatelné jsou také její sociokulturní zdroje, jakož i okolnosti jejího rozšíření: nárůst gramotnosti, měšťanstvo, měnící se skladba knižní nabídky, více volného času, čtení

Beletrie jako by spíše patřila čtenářům, zatímco literatura spíše autorům. stále většího počtu knih, a nikoli už návratné čtení několika málo knih. To vše na konci 18. století. S literaturou je to složitější. Jako by tady byla tak nějak od věků a zároveň jako by tak úplně nebyla vázána na dobu ani publikum; jako by byla i nebyla součástí beletrie. Literatura se rodí jako touha po kulturní prestiži ve společnosti většinově již gramotné; zároveň se rodí jako jakýsi protest proti společnosti, jež kulturně zpohodlněla. Beletrie jako by spíše patřila čtenářům (rozuměj: zábavě), zatímco literatura spíše autorům (rozuměj: Umění). Ovšem ani s literaturou nelze obcovat jinak než prostřednictvím čtení. Nikdo zatím nic jiného nevymyslel. Je tu zkrátka schisma. Historickým důvodem tohoto schismatu je, že v době demokratizace čtení, tj. kdy skoro všichni čtou, je nutno manifestovat svou pozici jinde. Čtení jako takové přestává být statusové (znakem vyš-

šího vzdělání i vkusu). Platilo-li ještě v 17. století, že vzdělanec se od nevzdělance liší především tím, že první umí číst, zatímco druhý nikoli, tak na přelomu 18. a 19. století je potřeba najít jiný rozlišovací znak. Gramotnost totiž začíná jít napříč všemi společenskými vrstvami. Mnozí přitom za statusové považovali to, co není pouhé zábavné čtení, tedy proti beletrii stavěli literaturu naučnou. V tomto případě vítězí utilitaristé, což jsou ovšem přesně ti, kdo sféru „vymyšleného“ psaní odmítají naprosto zásadně. Je to podle nich jen pouhé marnění času, ne-li dokonce zločin. Ale prosazuje se způsob jiný: vyšším vkusem je především to, co se upíná ke sféře fiktivního světa, ale takového, kterému nestačí pouhé uspokojování zvědavosti (napínavost) či krácení volného času (relaxace). Literatura tak vzniká jako proces dvojího štěpení: z množiny čtení se v 18. století vyděluje nejdříve podmnožina čtení neutilitárního (beletrie); a v rámci této podmnožiny se vyděluje ještě další podpodmnožina čtení neutilitárního s vysokými nároky, sféra estetického svéúčelu. Řečeno bourdieuovsky: beletrie se stává nositelkou kulturního kapitálu, literatura se stává nositelkou kapitálu vyššího, symbolického. Tedy: beletrie je vstupenkou do kultury (umíš číst a čtení ti je příjemné), ale nikoli již zárukou prestiže (chceš-li atakovat vyšší patra, měl bys vědět, že číst jen tak pro potěšení nestačí).

Zpátky k beletrii

To, co vzniklo druhým štěpením, dostává postupně institucionální oporu ve školních osnovách, učebnicích a posléze i jako univerzitní obor. Jakkoli to jde pomalu a ztěžka. Například v anglických školách se ještě v 80. letech 19. století učila domácí moderní literatura jen jako zdroj příkladů pro výuku jazyka, tj. jako materiál k procvičování gramatických jevů. Nicméně učit se literaturu jako sféru neutilitární četby se už od 19. století stává jednou ze základních utilitárních povinností našeho vzdělání. Otázkou je, zda by se literatura neměla učit nejen jako kulturní povinnost, ale i jako čtenářská erotika. Od literatury tedy více nakročit k beletrii; od adorace „velkých děl“, jež namnoze zůstávají jen prázdnými fakty, k četbě, kterou se chceme a umíme (i) bavit. Q

79

f ot o k a r e l c u d l í n

věku. Největší antisemitský pogrom novodobých evropských dějin se udál v polských Kielcích v roce 1946 a spouštěčem byla fáma a následné křivé obvinění Židů z únosu a vraždy polských dětí.

Existují i pozitivní fámy? Sociologové rozlišují tři základní typy fám: rozdělující fámy, které vrážejí klíny mezi lidi, znepřátelují určité skupiny obyvatelstva a hledají obětního beránka – třeba že viníkem krize jsou bankéři z Wall Street. Dalším typem jsou hrůzostrašné fámy živené kolektivními obavami a strachem. Třetím typem jsou pak tzv. vzdušné zámky, fámy spojené s iluzí lepšího zítřku. Příkladem jsou fámy živené v koncentračních táborech během války o tom, že Spojenci jsou již na dosah a osvobození přijde každým dnem. „Vzdušných zámků“ je ale v konečném součtu menšina, asi desetina.

Čím se liší dnešní fámy od těch minulých?

od věci

Jak je možné, že se i v moderní společnosti fámám tolik daří?

Fáma je nejstarší médium

Současnost sice nabízí informační pluralitu, ale zároveň informační chaos – pak může vznikat vakuum, které zaplní třeba právě fáma. Lidé měli vždy problém s jinakostí a novými věcmi, což jsou fenomény, se kterými se v dnešní společnosti setkáváme stále častěji, a právě na tom je vznik fám založen. Navíc se na nás z médií valí proud negativních zpráv a ty jsou pro fámy živnou půdou. Podle sociálních psychologů sdílení negativních informací působí lidem větší potěšení než těch pozitivních.

Dnes není problém na internetu zjistit téměř jakoukoli informaci. Proč se tedy stále tolik daří fámám a mnozí lidé jim občas věří víc než médiím? Vedoucí Etnografického oddělení Národního muzea Petr Janeček sbírá „urban legends“ už mnoho let a říká, že k lidem prostě patří. kateřina ducháčková

80

Existuje definice fámy? Základní ano. Fáma je neoficiální informace kolující v ústním podání. Není z ověřených a dohledatelných zdrojů, koluje ve veřejném prostoru, žije si vlastním životem. Nedá se ale jednoznačně říct, že jde vždy o nepravdivou informaci. Jak o fámě píše již Vergilius v Aeneidě: „Výmysly mluví i lež, však také zvěstuje pravdu.“

Šířily se fámy i v historii? Jsou staré jako lidstvo samo. Francouzský sociolog Jean-Noël Kapferer říká, že jde o nejstarší médium lidstva. Zmínky o fámách najdeme třeba už v homérských eposech. Fámy vždy provázely krizové situace ve společnosti, morové epidemie, války, hladomory. Odrážely přirozený lidský strach z neznámého, ale také problémy s odlišností – rasovou, náboženskou... Lidé pak sahají po osvědčených stereotypech. Proto fámy bývají namířeny proti sociálně slabším lidem, proti gayům, ženám, uživatelům narkotik. Typickou fámou je narkomanem zabodnutá jehla s virem HIV do tramvajové sedačky. Fámy se často stávaly příčinou pogromů, a to nejen ve středo-

Dříve více souvisely s vírou a morálkou, současné městské pověsti jsou daleko primitivnější a materialistické, týkají se bazálního přežití. Bojíme se parazitů, nemocí, máme větší strach z toho, že ve vuřtu je rozemletá krysa, než z toho, že někomu ublížíme. V tradiční společnosti bylo jídlo sakralizované, bylo to něco pozitivního. Dnes jsme živeni fámami o tom, že nám Číňané v restauracích neservírují kuře, ale psa či kočku nebo že v kebabu je sperma, protože se nám tím Arabové chtějí pomstít.

Má smysl s fámami bojovat? Fáma funguje jako virus a nevyvinuli jsme ještě účinný lék. Paralela s biologií je příznačná – folklor svou živelností mutuje, vznikají nové druhy, funguje přirozený výběr. Velká část fám je latentní, dřímá v podhoubí, aby pak po určitém impulzu vybujela, rozhořela se... a po čase zapadla.

Přece existují nástroje, jak fámu zastavit. Fámu lze dementovat v tisku, problémem ale je, že to pro mnohé znamená její absolutní potvrzení. Nejlepší způsob, jak ji zastavit, je vyvrátit ji racionálními argumenty. Třeba v 80. letech se McDonald’s potýkal s fámou (kterou konkurence nejspíš ráda přiživovala), že hamburgery nevyrábí z hovězího, ale z červů, aby firma ušetřila. Dementi v tisku neměla žádný efekt. Nakonec přišli odborníci se zcela jasnou argumentací – dokázali, že kilo červů vyjde daleko dráž než kilo mletého hovězího. To veřejnost přesvědčilo.

Uvěřil jste vy sám někdy fámám? Nedávno jsem si dal tu práci a spočítal jsem to. Ač jsem odborník, uvěřil jsem za svůj život asi osmnácti fámám. Z toho dobrých deset jsem považoval za natolik pravdivých, že jsem je šířil dál. Q R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

f ot o a r c h i v a u t o r a

j ede n de n v ž i v o t ě

S cestovkou za radostí@ hrdostí

N

ení půvabnějšího místa pro sraz než před bistrem Papej Expres na pražském sídlišti Lužiny. Poprvé tu potkávám spolucestující paní Jiřinu, která je o 48 let starší než já a často vypráví na univerzitě a v televizi o jevech sociálních. Dalšímu účastníkovi zájezdu říkáme Magdaléna Dobromila, studující, ze které jednou bude doktorka. Dnešní výjezd cestovní kanceláře Radost@hrdost pořádá Božena, padesátnice, která v minulých letech pomáhala lidem v Čečensku. Já jsem na tom podobně: od novinového psaní o vážných záležitostech a všemožných krizích jsem to vzal do českých regionů, hledat úspěšné podnikatele, nejlepší kuchařky či šikovné starosty. Projekt mě bere čím dál víc: mapovat místa, kde se děje život. Hledat ty, kteří se svou aktivitou snaží zvyšovat kvalitu života, lidi, pro než svoboda znamená možnost tvořit ke spokojenosti své i prospěchu obce. Po cestě pročítám program výpravy této CK: třídenní průzkum Frýdlantského výběžku, zdá se, Božena zaměřila na přistěhovalce z měst do pohraničí. Čekají nás setkání se zemědělci městského původu, kteří v pohraničí hledají prostor, ale třeba i se sudetským Němcem panem Moudrým, který na Frýdlantsku dodnes žije. Po poledni naše zrezlá felicie zastavuje u frýdlantského náměstí, kde na nás starosta s paní tajemnicí čekají za společnosti vypečeného vepřového kolene. Rozhovory s politiky, to znám, zpochybňovat, klást nepříjemné otázky, prostě stres. Ale dnes se ptáme úplně jinak: Kdo kraj pozvedá? Co se na Frýdlantsku daří? Je nezbytné se nechat vyfotit na radnici a zapsat do pamětní knihy, ale já už jsem zvědav na Jindřichovice, sídlo desítek svobodomyslných alternativců, které sem za vidinou jiného života přilákal místní starosta. Manželé Vlkovi tady žijí, jak sami říkají, v dobrovolné skromnosti, bez žárovek či varné konvice. Založili živý skanzen, muR E S P E KT. CZ

zeum venkovského života, zrenovovali chalupu, pořádají workshopy košíkářství a nad vesnicí postavili větrný mlýn. Nahrávám spoustu materiálu a zapisuji si při svíčce a mátovém čaji, to zdejší ticho má něco do sebe, ale Božena už žhaví felicii. V nedalekém Novém Městě pod Smrkem se totiž sešli tvořitelky místního Střediska volného času a autor publikace o městě Václav Tima. Vypráví se o obci, jak prochází těžkým obdobím, jak textilky zanikly, jak se sociální problémy zhoršují a jak se tvořitelky snaží o propojení města se světem zaměstnáváním zahraničních dobrovolníků. Točím si s kolotoči vyrobenými dětmi z papírových kartonů a trochu bokem se usmívám, když paní Jiřina prochází vyzdobeným střediskem a popáté opakuje: „Teda ženský, vy jste frajeři!“ A zase dál, podnětů začíná být nad hlavu, ale únavu si nechávám pro sebe, ty dámy bláznivě energické nemají dost. Zapadanou cestou dokloužeme do Dolní Oldříše, kde budeme nocovat. Manželé Chytilovi v odlehlé vsi koupili ruinu rozlehlého statku, kde chovají 250 krav a 300 ovcí, dávají práci místním a daří se jim velkorysá rekonstrukce. Pěkně jsme se jim sem my čtyři nakvartýrovali, říkám si. Ale nesvůj nejsem dlouho, vína je dost a brilantní skopové ragú se už ani nestydím přidat. Lehce připitý ulehám do peřin. Ten zájezd poskytuje zážitek srovnatelný s procházkami barevným Orientem, a tak se mi usnout nedaří. Ze zítřejšího programu jsem zvědav na oběd u Mandy, živelné starousedlice s kočovnými kořeny. Následovat má návštěva statkářky a jejího syna houslisty. A večer se v usedlosti u Chytilů pokusíme uspořádat diskusi vůdčích osobností Frýdlantska s otázkami: Co se vám tady líbí a kam chcete kraj táhnout? Q Zdeněk Mihalco, novinář NAPIŠTE NÁM SVŮJ JEDEN DEN NA [email protected]

81

m i n u l ý t ý de n

Oteplilo se. Vylétly včely, vykvetly bledule a vrátily se první vlaštovky. Agentury přinesly zprávu, že Jeho Svatost dalajlama rezignoval na svou funkci politické hlavy tibetské exilové vlády. Sociální demokraté volili předsedu. Po pětiměsíčním pátrání bylo objeveno mrtvé tělo Anny J., devítileté dívky, která se loni v říjnu ztratila cestou ze školy domů v pražské Troji. Ministr obrany Alexandr Vondra postavil mimo službu šéfa Vojenské policie Vladimíra Ložka za to, že jeho podřízení v doprovodu těžce ozbrojených samopalníků přepadli budovu České televize, odkud si chtěli odnést jeden údajně tajný dokument, ale nakonec se jim ho nepodařilo najít. Česká vláda vyslala dva vojenské letouny Airbus do Japonska, aby zde vyzvedly a dopravily do bezpečí české občany ohrožené následky tamního spojeného úderu katastrofického zemětřesení, obrovského tsunami a hrozící smrtonosné radiace z hořících reaktorů poškozené jaderné elektrárny Fukušima Dai-či nedaleko Tokia.

Zděšení a lítost nad „nepředstavitelným rozsahem“ katastrofy vyjádřili japonský císař, prezident USA i další představitelé mezinárodního společenství. Bílý dům současně připustil „nejvážnější obavy“ nad možným vývojem v elektrárně Fukušima a nabídl Japoncům „jakoukoli myslitelnou pomoc“. Izraelský expert Uzi Even obvinil v médiích tokijskou vládu, že „lže a zatajuje fakta o rozsahu neštěstí i o škodách, které mají pravděpodobně velmi značný rozsah“. Pokud dojde k úniku oxidu plutonia, což je vysoce toxická substance, kterou vybuchlý reaktor používá, nebude moci nikdo vstoupit na to místo tisíce let, varoval Even s tím, že Japonci ze studu neříkají pravdu, ale je jen otázkou času, kdy jim to vše exploduje do obličeje. V souvislosti s japonskou katastrofou zahájila německá vláda hloubkovou bezpečnostní kontrolu všech 17 tamních jaderných elektráren a sedm z nich prozatím odstavila mimo provoz. V České republice nevidím žádný důvod k překot-

ným a nepromyšleným akcím, komentovala krok německého kabinetu šéfka tuzemského Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová. Nevidím důvod připojit se k nějaké mediální hysterii. V Česku žádná srovnatelná přírodní katastrofa nehrozí, takže my bychom považovali za laciné tímto způsobem znepokojovat veřejnost, připojil se jménem vlády k hodnocení paní Drábové premiér Petr Nečas. Jádro? Ano! Příroda je mocná, energii však lépe vyrobí člověk, doplnil později v Mladé frontě Dnes spektrum českých názorů jaderný fyzik a známý propagátor atomových elektráren František Janouch. Rakousko se rozhodlo, že požádá Evropskou unii o provedení zátěžových testů všech evropských jaderných elektráren. Úřady varovaly majitele japonských aut, že se do budoucna musí připravit na nedostatek náhradních dílů. Vedení krachujícího podniku Sazka oznámilo, že nemá na výplatu výher. Na Malé Fatře pádem ze skály zahynul

Čech. Ústavní soud škrtl balík úsporných zákonů, který vláda loni po volbách prohnala sněmovnou ve zrychleném režimu „legislativní nouze“, k níž ovšem podle soudců nebyl žádný důvod a kabinet jen kvůli snazšímu vládnutí „zneužil své dominance v dolní komoře parlamentu“. Evropská komise si dala do programu jednání o možném zákazu igelitových tašek na jedno použití. Moravští buddhisté dokončili stavbu svého nového centra – Domu Diamantové cesty v Brně. Uplynulo sto let od chvíle, kdy se v německém Günzburgu narodil Dr. med. a Dr. phil. Josef Rudolf Mengele, který se později celosvětově proslavil pokusy na lidech v koncentračním táboře Osvětim a kterého izraelský historik holocaustu Jehuda Bauer nazval prototypem „moderního vědce bez morálky a zábran“. Média přinesla zprávu, že v Praze bude zpívat Dee Dee Bridgewater. Na seznam zakázaných drog se vládní novelou dostala šalvěj divotvorná. Odletěli havrani. Q lamper @respekt.cz

jaderná energetika

Po havárii jaderné elektrárny Fukušima 1 se celý svět zamýšlí nad budoucností jaderné energetiky. Debata se roztáčí i v Česku.

82


f ot o m i l a n j a r o š

připravujeme milionářem díky Iphonu

Vypravili jsme se za Čechy, kteří dobyli svět díky aplikacím pro iPhone.

R E S P E KT 1 2 | 2 1. – 2 7. b ř e z e n 2 0 1 1

Jak dál po katastrofě

Recommend Documents