1 Jak bílý sport poněkud zestrakatěl aneb v LTK se dějí věci, jaké svět neviděl Předem varuji čtenářstvo, že tento článek je jen pro silné povahy se silnými žaludky. Včera, tedy v úterý 18. března 2014, proběhla valná hromada Libereckého tenisového klubu, kde došlo k vyloučení mé osoby z tohoto klubu – jak jsem koneckonců očekával. Tím získal LTK světový primát, neboť je to první vyloučení člena klubu napříč všemi kluby v této zemi, které jsou registrované v Českém tenisovém svazu. Navíc šlo o vyloučení bývalého prezidenta, který má (nebo mám spíše napsat „měl“?) 25 % hlasů v klubu a podpořil ho více než pětadvaceti miliony korun. Pojďme se na celou situaci podívat z mého pohledu a začněme tam, kde se začínat má – tedy na začátku. Tenis je nedílnou součástí mého života od mých sedmi let. Považuji ho za svůj životní sport, srdcovou záležitost a jednu z věcí, která mě utvářela takového, jaký jsem. Tenis je nejen výbornou průpravou na všechnu snahu, lopotnou práci a mnohdy těžké boje, kterými si člověk musí projít, ale hlavně perfektní relaxací, cestou, kterou jsem se seznámil s mnoha skvělými lidmi a zábavou pro mě i celou moji rodinu. I zkušenosti z tenisu přispěly k tomu, že jsem dokázal založit a po téměř pětadvacet let vést svoji vlastní společnost. Od praktické nuly v roce 1991 se moje společnost Sklopan nakonec vyšvihla na firmu se sto čtyřiceti zaměstnanci a ročním obratem asi 400 milionů korun. Ano, i bojovnosti a zarputilosti, bez které se na kurtech neobejdete, vděčím za některé své úspěchy. Liberecký tenisový klub jsem finančně podporoval od roku 1997, kdy jsem také byl zvolen do jeho výboru a netrvalo dlouho, než jsem se rozhodl angažovat se v něm poněkud více. O dva roky později jsem tedy převzal pomyslné otěže klubu spolu s prezidentskou funkcí od pana Kožicha a dal si za cíl hned několik věcí – především zvýšit konkurenceschopnost klubu, jeho sportovní výsledky a vylepšit liberecký tenisový areál. Rozhodl jsem se pomoci, protože jsem již tehdy považoval práci v tenisovém klubu za něco, co mě přetrvá, jakýsi vlastní pomník a odkaz, řekl bych dokonce poslání. A od roku 1999 se nám vskutku podařilo udělat pro klub mnoho dobrého. Vybudovali jsme novou klubovnu, dokoupili sousední pozemky a připojili je k areálu, pořídili jsme první tříkurtovou nafukovací halu v celém Liberci. Naši hráči postoupili až do tenisové první ligy, znatelné pokroky dělala také mládež a v klubu vznikla úžasná parta rekreačních hráčů. Tak jako téměř na všechny představitelné obory činnosti, i na sklářský průmysl – a tím i na Sklopan dopadla hospodářská krize. Firma neměla nadále finanční sílu potřebnou k pokračování v rozvoji klubu stávajícím tempem, navíc nám kalamita zničila zmíněnou nafukovací halu. Aby nebyl ohrožen výborně započatý rozvoj klubu, přizval jsem k nám další dva strategické partnery. Jednalo se o pana Pernera s jeho podílem v Mlýnech Perner a skupinu kolem pivovaru Svijany, zastupovanou panem Kučerou. Tehdy jsem ještě netušil, v co se naše spolupráce „na kurtech“ i mimo ně nakonec zvrhne. Rozvoj klubu se nám společnými silami podařilo udržet. Od roku 2005 do roku 2009 jsme postavili novou halu místo té zničené, zatrubnili potok v areálu, přestavěli staré kurty a do původní haly pořídili nový povrch. Také jsme si dali za úkol postavit do roku 2012 ubytovnu, která by sloužila klubu. V tomto období „nasypali“ strategičtí partneři do klubu úhrnem 24 milionů korun, kteroužto částku si strategičtí partneři – tedy Sklopan, pivovar Svijany a mlýny Perner - dělili na třetiny. Jen pro přehled uvádím, že za šest let od roku 1999 jsem do LTK sám investoval bezmála osmnáct milionů korun. Odhaduji přitom, že k dnešnímu dni má klub hodnotu asi sto až sto čtyřicet milionů korun.
2 V roce 2009 jsme konečně slavnostně otevírali novou halu a o rok později se pak s velkou slávou připomínalo 75 let od založení klubu. Tyto dva roky byly pro mě jakýmsi završením, korunovací celé mojí dosavadní práce a dle mého i vrcholem existence klubu. Právě na oslavě tohoto významného výročí jsem přede všemi učinil prohlášení, že navrhuji, aby byl od roku 2012, tedy za tři roky, zvolen prezidentem klubu místo mne pan Polívka, další z aktérů této poněkud politováníhodné kauzy. Sám jsem hodlal zůstat opodál, věnovat se naplno rodině a práci a klub spíše jen podporovat – a samozřejmě v něm hrát. Jsem přesvědčen, že v hlavách pana Kučery, pana Pernera a pana Polívky se právě v tu chvíli začal rodit plán, jak to všechno udělat úplně jinak. Pokud se to takto dá říci, povedl se jim téměř bravurně – ale o tom níže. To, co zde nyní budu popisovat, je bez nadsázky koupelí v hnoji. Vytahovat všechen tento hnus zpátky na světlo je nepříjemné a příčí se mi to, ale udělat to musím. Proč? Aby bylo vše řečeno i z mojí strany, ne jen z pomluv a lží té druhé. Kvůli pravdě. A kvůli osobní cti. Neudělal-li bych to, nic by již nebránilo přímé aplikaci známé zkušenosti doktora Goebbelse: stokrát opakovaná lež by se stala pravdou. Pojďme tedy na to. Začátek utrpení (a to nejen svého, ale celé své rodiny a některých svých přátel) kladu na valnou hromadu klubu v roce 2009, kde se mimo jiné volil výbor klubu na následující období. Této valné hromadě předcházelo několik schůzek, kde jsme s ostatními účastníky dohodli podmínky pro moje poslední funkční období jako prezidenta klubu. To mělo skončit roku 2012. Tyto dohody samozřejmě existují i v písemné podobě. Je mi dodnes záhadou, proč tyto dohody zničehonic přestaly platit. Z valné hromady se stal v podstatě převrat, do vedení klubu byl zvolen mariášník pan Herman a následné hlasování rozhodlo o zvolení pana Polívky do prezidenstské židle. Pikantní je, že od pana Polívky, pana Pernera a pana Kučery dodnes čekám vysvětlení, proč svoje slovo nedodrželi. Dosud marně. Praktický vyhazov z vedení klubu ale ještě zdaleka nebyl tím nejhorším. Do věci se totiž vložila i jistá paní Nesvadbová, tato družka pana Polívky, o jejíchž morálních kvalitách a duševní vyrovnanosti lze podle mě s úspěchem pochybovat. Tato osoba začala po Liberci trousit nepodložené zvěsti (nebo, chcete-li, pomluvy) o tom, že jsem si svou novou garáž prý postavil za peníze klubu, zbytečně předražil lístky na Davis Cup a vůbec se různě obohacoval na úkor klubu. Tvrzení paní Nesvadbové jsou vesměs lži a nesmysly, nicméně vedení klubu se jich očividně chytlo. Informaci, že Zbyšek Panchartek je zloděj, vzali za svou pan Perner s panem Kučerou a jali se ji ještě patřičně přiživit a nafouknout. Tudíž mi spadla čelist až na zem, když jsem se nedlouho poté dozvěděl, že stavba ubytovny, která již po projektové stránce probíhala a kterou jsem zmínil výše, je zmanipulovaná a její cena nadsazená, abych si mohl nakrást ještě více. Od pana Polívky zase přišlo obvinění, že jsem spolu s panem Hrušou zmanipuloval rekonstrukci hal a opět se na tom chystám patřičně „napakovat“. Tato obvinění jsou ovšem naprosto lživá, což mohu doložit příslušnými písemnostmi. Pokud by na celé věci něco „smrdělo“, již bych byl pranýřován u soudu – což se nestalo! Stavbu haly měl na starosti zaměstnanec pana Kučery, jistý pan Trsek starší. Ten už na počátku zamořil celý projekt naprosto nesmyslnými čísly. Považte, že původní rozpočet, samozřejmě schválený všemi třemi strategickými partnery, počítal s osmadvaceti miliony korun. Prakticky okamžitě po začátku výstavby se tento rozpočet jaksi nafoukl na 32 milionů korun, později na 36 milionů korun a po uzavření a spočtení všech nákladů se ukázalo, že celkový účet činí celých 42 milionů korun. Je sice pravda, že zhruba šest milionů z této částky padlo na stavební práce, které s halou nesouvisely, ale celkové náklady nakonec způsobily ztrátu 8 milionu korun, který byl následně vyčítán mně – což je naprosto absurdní. Pan Trsek nejenže stavbu rozpočtoval, ale i dozoroval, vedl výběrová řízení s ní spojená a každá faktura, která měla být proplacena, musela nést jeho podpis.
3 Otázka, kterou si v této souvislosti kladu, se přímo nabízí – nezmizely ty peníze čirou náhodou někde úplně jinde, než v naší hale? Jsem toho názoru, že zaměstnanec, který své společnosti způsobí takto rozsáhlé škody, by měl být okamžitě a bezpodmínečně odejit. Jenže nic takového se nestalo, pan Trsek nejenže ve firmě zůstal, ale jeho syn Tomáš je navíc manažerem LTK a členem výboru. Je nezpochybnitelnou pravdou, že (stejně jako já) využívají stavebních služeb firem,které spolupracují s LTK pro své soukromé účely i pánové Perner, Kučera a Polívka. Rozdíl ovšem je, že já jsem byl sprostě nazván zlodějem, kdežto oni nikoliv, a to i přes to, že jsem jim předložil podrobné vyúčtování všech služeb, kde je celá částka do poslední koruny doložená. A to je další otázka: pokud jsem tedy já nakrásně zloděj, co jste potom vy, pánové? Pana Hrušu, který měl tehdy na starosti příslušné účetnictví, tito pánové obvinili z účelového pozměňování čísel a z rozkrádání majetku LTK. Bylo tehdy velice těžké proti těmto pomluvám bojovat, neboť pánové se obklopili věrnou skupinou análních alpinistů, se kterou dosud pravidelně okupují restauraci Žirafa a měří si zde navzájem ega. Potvrzovat si vzájemně svoji pravdu pro ně bylo a je naprosto samozřejmé. Bylo tedy načase tasit zbraně a proti těmto lžím se bránit právní cestou. Jak panu Pernerovi, tak panu Kučerovi a panu Polívkovi jsem dodal velice obsáhlý výpis ze stavební a projektové dokumentace své garáže, výpisy ze svých účtů a dokonce i prohlášení stavitele. Chtěl jsem za pomoci těchto dokladů ukázat, že garáž jsem skutečně stavěl za vlastní prostředky a LTK žádnou škodu neutrpěl. Následně jsme nechali provést účetní audit, který proběhl bez problémů. Závěr, který ze všech těhto lejster vyplynul? Ani já, ani pan Hruša jsme nepracovali v neprospěch LTK, účetnictví bylo v pořádku a k žádnému tunelování nedošlo. Ještě ke všemu byla v revizní komisi přítomna i jistá paní Hloušková, účetní pana Kučery, která pro něj a jeho rodinu pracuje již dlouhá léta a v roce 2009 velmi úzce spolupracovala na měsíčních uzávěrkách klubu. I ona konstatovala na všech valných hromadách, které od té doby proběhly, že veškeré účetnictví klubu je naprosto v pořádku. Osobně se valných hromad neúčastnila – nejspíš se bála, že jí poněkud nestabilní Marcela Nesvadbová opět uštědří ránu půllitrem ze Svijan, jako je jejím zvykem na jiných valných hromadách, nicméně její revizní zápis na valné hromadě vždy někdo přečetl. Jako poslední možnost smírného řešení jsem vedení klubu přes vyjednavače, kterým byl pan Kučera, nabídl, že celou tuto nechutnou záležitost ukončíme a navážeme novou spolupráci, založenou na jiných věcech než očerňování a pomluvách. Podařilo se nám dosáhnout dohody, která je písemně doložitelná. Spočívala v tom, že strategičtí partneři klubu mě vyplatí částkou osmi milionů korun, já odejdu z vedení LTK a zůstanu jen jeho řadovým členem – ovšem za předpokladu, že představenstvo schválí nové stanovy. V srpnu 2010 jsem svou část dohody splnil a z funkce odešel. Je sice vrcholně nechutné, ale na druhou stranu celkem příznačné, že pánové Perner s Kučerou na tu svoji část zřejmě zapomněli (nebo co...) a k žádnému vyplacení nedošlo. Mimochodem, uzavřeli jsme ještě několik dalších dohod, které byly rovněž bezostyšně porušeny a kterými se zde není třeba zabývat. První výstřel v nadcházející právní bitvě padl ze strany pana Hruši. Jeho právní zástupce napsal dopis panu Polívkovi, že jeho klient požaduje vrátit půjčky, které klubu za poslední roky poskytl, a to bezúročně a dokonce se slevou dvě stě tisíc korun. Naprosto nechápu logiku pana Polívky a jeho totálně lživé tvrzení, že pan Hruša nejenže LTK nic nepůjčil, ale dokonce si z něj nakradl a žádné peníze proto nedostane. Napadá mě snad jen vysvětlení, že z působení ve Státní bezpečnosti získali pan Polívka a pan Kučera dojem, že mohou vše. Arogance moci je neskutečná. Naštěstí se ukázalo, že soud má na věc jiný názor. Žalobu pana Hruši nakonec soud II. stupně uznal a klub bude nucen vrátit žalovanou sumu i s příslušenstvím. Od roku 2010 proběhlo více soudů a zabíhat do jejich podrobností by bylo nesmírně nudné, ale jednu perličku si neodpustím – a to krásné sako Hugo Boss, ve kterém se pan Perner dostavil na stání a ze kterého zřejmě zapomněl odpárat nášivku na rukávu... Doufám jen, že oblek nemusel kupovat klub.
4 Pánové Kučera, Perner a Polívka se tedy nakonec sešli s hráči, trenéry, radou a dalšími a usnesli se, že mne ke 12. březnu 2013 z LTK vyloučí úplně. Rovněž zakázali mojí dceři Anně na kurtech klubu hrát. Pro odpornost takového přístupu, kdy někdo musí pykat za příbuznost se mnou, vskutku nemám slov. Jakmile zbystří článek, který právě čtete a který je jen a jen reakcí na vzniklou situaci, budou se jej pánové Kučera, Polívka a Perner snažit předřadit před své rozhodnutí o mém vyloučení a tvrdit, že jinak postupovat nešlo, neboť Zbyšek Panchartek očerňuje klub militantními články. Opak je ale pravdou. Pokud by vše zůstalo při starém, tyto stránky by nikdy nespatřily světlo světa. Je to stejné, jako když jsem napsal panu Kučerovi SMS zprávu, která se stalala velikým hitem a spustila lavinu otázek - co jsem to za člověka, že si dovoluji něco takového psát? Ano, pane Kučero, budu se bránit, ať se vám to líbí nebo ne, ale ať už jsem napsal, co jsem napsal, šlo jen a pouze o reakci na vaše vrcholové rozhodnutí o mém vyloučení a zákazu hraní mé dcery na LTK. Panu Pernerovi a panu Polívkovi jsem nepsal, protože se domnívám, že bych tím tak akorát házel hrách na zeď. Slovo „rodina“ je pro tyto pány zřejmě naprosto neznámým pojmem a o Vás jsem měl mínění jiné. Bohužel už tomu tak není. Na tomto místě bych rád okomentoval stanovisko výboru LTK z 20. března 2013, kde mimo jiné uvádí tři důvody, proč jsem byl vyloučen. V prvních dvou kritizují soud I. stupně (zde liberecký okresní), který údajně nepřihlížel k důkazům a nevyslechl svědky. Navíc jsme podle tohoto textu já a pan Hruša osobami blízkými. Oba dva tyto body jsou naprosto absurdní. Bod 3, podle kterého jsou půjčky pivovaru Svijany a mlýna Perner LTK „stejné“, jako půjčky, které poskytl SPL Recycling, pak lze slušně označit maximálně za „úsměvný“. Výbor LTK dále nesouhlasí s mým článkem z Libereckého deníku a označuje jej za lživý. Proč? Netuším, snad možná proto, že pánům estébákům se nehodil do krámu, a to je pravda. Jednalo se o reakci na článek Hany Šmídové v tomtéž deníku (Libereckému tenisovému klubu hrozí insolvence…). Pokud chtějí pánové z výboru přivést LTK do insolvence, je mojí povinností reagovat, mimo jiné i proto, že se vše přímo dotýká mé osoby, a ne jen klubu. Tudíž jsem tak učinil. Prohlášení trenérské rady z 21. března téhož roku se ke stanovisku LTK připojilo. V tomto článku je zarážející, že si trenérská rada pomýlila některá fakta o „hrdinovi“ panu Polívkovi, který prý v roce 2008 zachránil klub z hluboké krize. Pan Stočes si jednak plete jakousi „hlubokou krizi“ s nezbytnými výdaji za výstavbu nových kurtů – a jednak byl pan Polívka součástí výboru od roku 2005, nikoli od roku 2008. Byl součástí týmu, který rozhodoval o rozpočtech klubu a závodním hraní. V letech 2005 až 2009 se pracovalo s rozpočtem 8 milionů korun (přičemž nepočítám čtyřicetimilionové investice) a od roku 2010, kdy se pan Polívka chopil žezla, s rozpočtem dvanáct milionů. K tomuto lze položit panu Polívkovi jednu otázku: proč již v roce 2005 nepodporoval závodní hraní? Rovněž bych se pozastavil nad tím, že všichni strategičtí partneři, tedy i pánové Polívka a Perner, chtěli, aby se rozpočet nenavyšoval a vrcholové soutěže klubu byly hrány našimi hráči, kteří nyní píšou podobné útočné pamflety a vyhazují mě z klubu. Nyní jsou úspěšnými trenéry, ale v roce 2005 byli na vrcholu své hráčské kariéry (že, pane Trsku a další.) Už to, že byli trenéři vtaženi do hry, o které měli jen zkreslené a jednostranné informace, ukazuje, jak umí bývalí agenti manipulovat s lidmi. Předpokládám nicméně, že trenéři byli nuceni tento dokument podepsat podle úsloví „koho chleba jíš...“ Je možné, že tomu tak nebylo. Pokud se však trenéři připojili ke kampani za můj konec z přesvědčení, měli by si uvědomit, že každý jejich krok na kurtech LTK je krokem po mých osmnácti milionech a dalších bezmála osmi v roli strategického partnera, a to nemluvím o deseti letech mé denodenní práce na LTK. Vůbec snad nejhorší je, že si takový člověk, jakým je manažer klubu Tomáš Trsek dovolí vynášet zkreslené informace mezi členy i nečleny klubu – s podobnou taktikou, jakou k roznášení nechutných lží a výmyslů použili pan Perner, pan Kučera a pan Polívka. Domnívám se, že pánové by si nejprve měli zamést před vlastním prahem.Vzor manažera nevidím v člověku, který (a není to dávno) uráží moji rodinu totálně smyšlenými a nesmyslnými plky a při přímé konfrontaci s mojí ženou se, hrdina, nezmůže ani na zabučení. Člověku s gamblerskou minulostí a řekněme nadstandardními vztahy s paničkami malých tenistů a tenistek
5 nedůveřuji a je pro mě společensky neakceptovatelný. To už byl pro mě karetní virtuos Herman přijatelnějším manažerem, i když neuměl napsat ani pokladní doklad. Zřejmě byl asi ze svého původního působení zvyklý na jiný servis. Závěrem bych ještě podotkl, že pokud výbor LTK pochválí pana Polívku a pana Kučeru za jejich „celoživotní práci“, pravděpodobně by se měl přinejmenším zamyslet nad jedním z období této práce, kdy oba pánové udávali lidi Státní bezpečnosti pro vlastní prospěch. A pokud pan Polívka hovoří o „neoprávněném trestním oznámení“ (ze strany pana Hruši a z mojí) a nečervená se u toho, protože bohapustě lže, můžu konstatovat už jen jediné: síla peněz je skutečně nesmírná a dokáže deformovat pravdu. Existují totiž důkazy o jeho kriminálním přístupu k nakládání s majetkem klubu. Pokud si strategičtí partneři myslí, že zastavování půjček ve prospěch majetku LTK, o. s. je validní a v pořádku, velice se mýlí – jedná se o tunel jako vyšitý. O bývalých kolezích z výboru a panu Hermanovi nelze za jejich podporu bývalým estébákům říci nic více, než že se jedná o „krásné“ příklady rektálních alpinistů. Na srdci mi leží ještě poslední věc. Navzdory různým pomluvám je neskutečnou absurditou, že bychom já a pan Hruša byli osobami blízkými. Ano, jsme přátelé, ale já pana Hrušu neplatím (a nedávám mu prémie) za milostný vztah, jak tvrdí pan Perner s paní Holmesovou-Nesvadbovou, nýbrž za výbornou práci pro mé společnosti. Spekulace o jakémsi „vztahu“ mě a pana Hruši bezpochyby ještě vyústí v soudní spor, neboť se dotkly nejen mě a jeho, ale i rodin obou z nás. Mimochodem, pan Polívka by se měl možná zeptat pana Kučery, jestli si náhodou pan Hruša není „poněkud bližší“ s někým jiným z jeho okolí. Odpověď by ho mohla překvapit... Řešení, které pro své vztahy zvolil pan Hruša, je rozhodně lepší a čestnější, než si vydržovat milenku s bytem a chodit se domů jen najíst a vyspat, jako to dělají jiní. Toto je kvíz pro paní Holmesovou-Nesvadbovou. Vyzývám ji, aby jej rozluštila a našla odpověď. Mohla by též ve svém okolí hledat levobočky a pravobočky a poté vypustit do éteru další „zaručené“ zprávy. S ohledem na průběh celé této nevkusné frašky – a poslední valné hromady – jsem v tomto textu musel hovořit poněkud ostřeji. Protože pokud někdo do svých sporů se mnou zatahuje moje děti a moji rodinu, vyhrožuje mým společnostem likvidací a dokonce se o ni už pokusil, nemohl jsem při nejlepší vůli psát jinak. Soudní procesy budou pokračovat, a to nejen kvůli očištění mého dobrého jména a dobrého jména pana Hruši, ale nyní i kvůli zmaření mé investice jako strategického partnera LTK. Na druhou stranu... pokud je v této zemi již v pořádku, že konfidenti StB jsou a na nejvyšších exekutivních pozicích, tak asi není nic proti ničemu, když jiní konfidenti řídí Liberecký tenisový klub a chovají se tak, aby co nejvíce pošpinili mě a moji rodinu a dle možností nám ublížili. Nebo snad ano...? (Ještě, že rok 1950 je dávno za námi.) Naštěstí na Liberecku nepodnikají jen mlýny Perner a pivovar Svijany. Je zde mnoho dalších společností, které mají prostředky a vůli pomáhat – ať už sportu, nebo potřebným. Sklopan bude nadále podporovat slušné sportovce i další, kteří se ocitnou v nouzi. Je nicméně jasné, že po tom, co se v LTK odehrálo, nemůže klub s další podporou z naší strany počítat. V tuto chvíli jsem ve vztahu ke klubu pouhým partnerem bez jakýchkoliv pravomocí, neřkuli podpory. Ve spolupráci s právníkem zvážím, jak nadále naložím se svým 25% podílem v tomto klubu. Ale nenechte se mýlit, za nic na světě nepřestanu na liberecké kurty chodit hrát, ať už budu členem klubu, nebo ne. Snažím se chovat slušně a nikomu neubližovat, nicméně situace si moje současné, snad poněkud drastické kroky vysloveně žádá. Omlouvám se některým slušným lidem v LTK, že jim ztěžuji život a věřím v brzké uzavření celé této maškarády.
6 Tenis mám nesmírně rád a rozhodně si ho nenechám znechutit. Jsem rád, že jsem měl možnost přispět k úspěchu Libereckého tenisového klubu a jsem přesvědčen, že na těchto základech lze dále budovat budoucnost tenistů a tenistek v celém Libereckém kraji. Děkuji všem slušným lidem, všem, kteří si na věc udělali vlastní názor, všem těm, na které jsem se mohl spolehnout a o které jsem se mohl opřít a především děkuji své rodině za neutuchající podporu a důvěru. Přes všechno, co se stalo a co bylo řečeno, přeji libereckému tenisu do budoucnosti jen to nejlepší a mnoho úspěchů na poli sportovním i mimo něj. Zbyšek Panchartek
PS: Posloupnost dění, které se odráží v tomto článku, můžete sledovat v menu na hlavní stránce, které je doplňováno postupně tak, jak se vyvíjí celá kauza
