Jabok - Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická
Absolventská práce
Petra Botková
Vzdělávání a pracovní uplatnění lidí se zrakovým postižením dříve a dnes
Vedoucí práce: Ing. Mgr. Jan Dočkal, CSc. 2012
Prohlášení: 1. Prohlašuji, že jsem absolventskou práci Vzdělávání a pracovní uplatnění lidí se zrakovým postižením dříve a dnes zpracovala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů a literatury. 2. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. 3. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím prostřednictvím Knihovny Jabok a v elektronické podobě prostřednictvím IS Jabok.
26. dubna 2012
Petra Botková
Toto dílo je licencováno pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika licencí. Pro zobrazení kopie této licence, navštivte http://creativecommons.org/licenses/bync-nd/3.0/cz/ nebo pošlete dopis na adresu: Creative Commons, 171 Second Street, Suite 300, San Francisco, California, 94105, USA.
Anotace
Absolventská práce na téma „Vzdělávání a pracovní uplatnění lidí se zrakovým postižením dříve a dnes“ si klade za cíl popsat vývoj a porovnat možnosti vzdělávání, pracovního uplatnění a činnosti organizací pro osoby se zrakovým postižením jak v současné době, tak v obdobích předešlých. Důvodem pro sepsání bylo nalézt možnosti, které lidem se zrakovým postižením usnadňovaly život, a díky kterým se mohli osobnostně rozvíjet a začleňovat do života společnosti. Práce se zabývá jednotlivými obdobími, ve kterých popisuje a hodnotí stav a úroveň vzdělávání, pracovního uplatnění a organizací pro osoby se zrakovým postižením. Hlavní změny přichází v letech 1948 a 1989. V závěru práce shrnuji zjištěné skutečnosti. Docházím k tomu, že během let 1948 až 1989 se lidem se zrakovým postižením dostávalo plnohodnotné péče, která ale měla za následek segregaci, kdy podpora lidem se zrakovým postižením náležela, ale na životě společnosti se nepodíleli. Rok 1989 přinesl ve všech zkoumaných oblastech změny, které měly za následek integraci osob se zrakovým postižením do společnosti, kdy je také vyžadována co největší samostatnost.
Klíčová slova: lidé se zrakovým postižením, vzdělávání a pracovní uplatnění osob se zrakovým postižením, organizace pro podporu osob se zrakovým postižením, integrace, rekvalifikace osob se zrakovým postižením, zrakové postižení
Summary
The Final work called “Education and Employability of People with Visual Impairment Then and Now” aims to describe and compare the development of educational opportunities, employment and activities of organizations for people with visual impairment as at present and in former times. The reason for dealing with this topic was to discover opportunities for people with visual impairment which would make their lifes easter, which would make their personal development possible and which would help their integration. The work deals with the each period from: before 1948, during 1948 then 1989 and after 1989, in which the situation and the level of education, employment and activity of organizations for people with visual impairment are described and evaluated. Major changes came in 1948 and 1989. In conclusion I summarize the findings: I found out that although during the years 1948 and 1989 people with visual impairment were receiving full treatment, segregation was the result of such treatment. People with visual impairment obtained support, but they did not participate on the life of the society. The year 1989 brought in all the areas surveyed changes, which resulted in the integration of people with visual disabilities in society, which also has required their maximal independence.
Key words: people with visual impairment, education and employability of people with visual impairment, organizations to support people with visual impairments, integration, retraining of people with visual impairment, visual impairment
Děkuji vedoucímu své práce Ing. Mgr. Janu Dočkalovi, CSc. za odborné vedení a cenné rady. Dále děkuji všem, kteří mi poskytli rozhovor a informace k dotazníkovému šetření. Také děkuji organizacím SONS a Okamžik.
„Většina zrakově postižených nepotřebuje, aby o ně někdo pečoval, ale aby byly spolehlivě zabezpečeny služby a opatření, které vytvářejí podmínky rozvoje nezávislé nebo minimálně závislé, emancipované osobnosti … aby se kvalita života zrakově postižených vyrovnala kvalitě života normálně vidících.“
Jesenský Jan
Obsah
Úvod................................................................................................................................. 1 1 Člověk se zrakovým postižením................................................................................. 2 1.1 Klasifikace zrakového postižení.............................................................................. 2 1.2 Specifické potřeby................................................................................................... 3 2 19. století a první polovina 20. století ........................................................................ 6 2.1 Vzdělávání............................................................................................................... 7 2.2 Pracovní uplatnění a osobnostní rozvoj................................................................... 9 2.3 Shrnutí ................................................................................................................... 10 3 Vývoj po roce 1948 .................................................................................................... 11 3.1 Vzdělávání............................................................................................................. 11 3.2 ÚJI, Svaz Invalidů a pracovní uplatnění ............................................................... 14 3.3 Shrnutí ................................................................................................................... 17 4 Rok 1989 a následný vývoj ....................................................................................... 19 4.1 Legislativa ............................................................................................................. 19 4.2 Vzdělávání............................................................................................................. 20 4.3 Organizace............................................................................................................. 25 4.4 Pracovní uplatnění ................................................................................................. 29 4.5 Shrnutí ................................................................................................................... 31 5 Dotazníkové šetření................................................................................................... 32 5.1 Anketa Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s. ............................................................................................................... 32 5.2 Doplňkové šetření.................................................................................................. 34 5.3 Shrnutí ................................................................................................................... 37 Použitá literatura ......................................................................................................... 41 Seznam tabulek ............................................................................................................ 44 Seznam příloh ............................................................................................................... 45
Úvod V druhém ročníku jsem absolvovala praxi v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro nevidomé Dědina. Setkala jsem se zde jak s pracovní a sociální rehabilitací, tak s kurzy rekvalifikace. Půl roku potom jsem se při osobní asistenci seznámila s paní, které bylo osmdesát osm let. Její starší sestra byla nevidomá. Když o své sestře mluvila, nezmínila se, jaké byly v době jejího mládí možnosti vzdělávání, pracovního uplatnění a jaké existovaly organizace či spolky pro podporu osob se zrakovým postižením. Zda bylo umožněno lidem se zrakovým postižením uspokojovat své potřeby. To byl druhý impuls, který mě vedl k výběru mého tématu. Mým cílem je zachytit, popsat a zhodnotit vývoj v oblasti vzdělávání a následného pracovního uplatnění a v oblasti činnosti organizací (spolků) pro osoby se zrakovým postižením na území nynější České republiky. Jde o popis a hodnocení různých možností pro osoby se zrakovým postižením, které jim umožňovaly rozvíjet se, uplatňovat se a „žít normální život“. Praktická část se bude věnovat dotazníkovému šetření. Respondenty budou klienti Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, kteří zde absolvovali nebo nyní absolvují rekvalifikační kurz. Půjde o to zjistit, jaké mají vzdělání, zda toto vzdělání využili v praxi a co je vedlo k potřebě rekvalifikace. Aby člověk mohl lépe porozumět tomu, co je dnes, musí nejdříve vědět, co bylo dříve. Když budeme vědět, co předcházelo, můžeme si z toho odnést ponaučení, ať už v dobrém či zlém, a na tyto skutečnosti navázat. Velké změny ve vzdělávání, pracovním uplatnění a v činnostech organizací přišly v roce 1948 a 1989. Nové přístupy byly reakcí na změny v politické sféře. Problematika bude řešena v pěti kapitolách. Člověk se zrakovým postižením, situace osob se zrakovým postižením před rokem 1948, vývoj po roce 1948 a rok 1989 a následný vývoj. Tato období budou prolínat informace o vzdělávání, pracovním uplatnění a také o organizacích či spolcích pro osoby se zrakovým postižením. Poslední kapitola se bude zabývat dotazníkovým šetřením. Informace vycházejí z odborné literatury a také z rozhovorů s odborníky ze Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR, SONS.
1
1 Člověk se zrakovým postižením Máme pět smyslů: zrak, sluch, hmat, čich a chuť. Dle Keblové (Viz. Keblová, 1996, str. 6) je zrak smyslem, který nejvíce přispívá k rozvoji osobnosti. Díky němu
totiž mozek přijímá velké množství podmětů v krátkém čase, čímž člověku umožní pohyb v prostředí, rozpoznat směr, vzdálenost atd. Zrak „má rozhodující vliv na utváření správných představ, rozvoj paměti, pozornosti, myšlení, řeči i sféry emocionálně volní. … Poškození nebo porucha zraku, či dokonce jeho ztráta, omezují, deformují nebo zcela vylučují tento zdroj informací.“1 U člověka se zrakovým postižením je velmi důležité, aby se naučil informace přijímat jinak, než zrakem. Začínají se upřednostňovat smysly další. Jelikož ostatní smysly zastávají funkci zraku, musí být procvičovány mnohem intenzivněji. Je to proces učení. Jde o to naučit se hmatem číst a díky sluchu přejít bezpečně přechod pro chodce. Zrakové postižení se projevuje ve všech oblastech. Jde o sebeobsluhu, orientaci v prostoru, vzdělávání, pracovní uplatnění a například i o sociální vztahy včetně vztahů partnerských. Na specifické potřeby reaguje řada činností. Rehabilitace, rekvalifikace a mimo jiné i činnost sdružení a organizací, které mají za cíl vyvíjet řadu aktivit pro podporu osob se zrakovým postižením. Aby člověk mohl rozvinout svou osobnost a své schopnosti, potřebuje k tomu dostávat podměty a musí umět přijímat informace, protože díky nim může probíhat proces učení. U člověka se zrakovým postižením je základem naučit se zvládat sebeobsluhu a orientaci v prostoru. Tento základ postarat se sám o sebe je začátkem fungování v sociálním prostředí, což může vést k naplňování potřeby seberealizace. Naučit se být samostatný je základem, který potřebuje velkou trpělivost.
1.1 Klasifikace zrakového postižení Existuje pět kategorií zrakového postižení podle klasifikace Světové zdravotnické organizace, WHO. Střední slabozrakost, silná slabozrakost, těžce slabý zrak, praktická nevidomost a úplná nevidomost.2 Toto postižení lze rozdělit do tří hlavních skupin a to slabozrakost, zbytky zraku a nevidomost. Nelze předpokládat, 1
KEBLOVA; Integrované vzdělávání dětí se zrakovým postižením; str. 6
2
Srov. SLOWÍK; Speciální pedagogika; str. 62
2
že každý člověk se zrakovým postižením má stejné možnosti a potřeby. Ať už v procesu učení či při hledání zaměstnání. Například výuka bude probíhat úplně jinak u dětí s úplnou ztrátou zraku a u dětí se slabozrakostí. Stupeň postižení také může rozhodovat při uplatňování se v různých pracovních oborech. Dále lze zmínit klasifikaci zrakových vad a poruch podle různých kritérií. Jde o rozlišení „podle postižených zrakových funkcí (poruchy barvocitu, omezení zorného pole, snížení zrakové ostrosti atd.), podle již zmíněného stupně zrakového postižení (slabozrakost, zbytky zraku, nevidomost), podle doby vzniku (vrozené, získané) a podle etiologie (orgánové, funkční).“3 Jednotná klasifikace neexistuje a vždy záleží na tom, co chceme hodnotit. Rozlišení vad podle vzniku bude mít důležitou roli například při pracovním uplatnění, kdy člověk se ztrátou zraku bude potřebovat pracovní i sociální rehabilitaci a rekvalifikaci. U vzdělávání bude důležité vědět, zda jde o dítě se zbytky zraku či o dítě s úplnou ztrátou zraku. Od toho se pak bude odvíjet výběr metod a kompenzačních pomůcek při výuce.
1.2 Specifické potřeby Potřeby lze rozdělit podle jejich důležitosti dle Maslowy pyramidy potřeb (obrázek č. 1).
Obrázek č. 1. Maslowa pyramida potřeb
Zdroj: http://www.virtualmagazine.cz/png/maslow.png
3
SLOWÍK; Speciální pedagogika; str. 61
3
Základní potřeby jsou fyziologické. Patří sem například umět se najíst, obléci, umýt atd. V případě člověka se zrakovým postižením půjde o to, naučit se zvládat sebeobsluhu. Sebeobsluha spočívá v osobní hygieně, v zacházení s oblečením, v možnosti starat se o domácnost a obsloužit se v kuchyni. Jsou to úkony jako sprchování, zavazování bot, pečení v troubě a také například vytření podlahy. Velmi důležité je, aby všechny tyto úkony byly nacvičovány v prostředí, které člověk zná a je také důležité, aby člověk uměl zacházet s předměty, které k úkonům potřebuje (Viz. Čálek, 1988, str. 29). Učení trvá déle, než je tomu u lidí vidících a může za to
fakt, že zde nefunguje učení nápodobou. Proto je důležité opakovat tyto činnosti často a dbát na důslednost. Potřeba bezpečí a jistoty u osob se zrakovým postižením vychází především z potřeby umět se pohybovat v prostoru. Posílení sebejistoty v těchto úkonech vede k tomu, že je člověk samostatný. Bohužel zde panuje nejvíce předsudků, obav a nedorozumění ze strany společnosti. Oproti nácviku například v kuchyni, je samostatný pohyb „výsledek dlouhodobé, léta trvající přípravy, která se vlastně táhne již od předškolního věku.“4 Chůze s bílou holí je ovšem náročná i z jiného hlediska. A to úpravě prostředí.5 Potřeba bezpečí a jistoty při pohybu tedy vyžaduje dlouhou a náročnou přípravu a musí se k ní vytvářet co nejvíce podmínek. Před nástupem na základní školu je u dětí se zrakovým postižením velmi důležité, aby navštěvovaly mateřskou školu. Mateřské školy hrají významnou roli ve vývoji dítěte, zvlášť pokud jeho postižení způsobuje pomalejší učení. Jsou zde naplňovány základní potřeby a to především nácvik sebeobsluhy a orientace v prostoru. Potřebu sounáležitosti lze charakterizovat jako potřebu lásky, přátelství. Lze sem zahrnout i partnerské vztahy. Je nutné, aby člověk se zrakovým postižením pociťoval podporu a měl možnost vyjádřit své emoce a získal jistotu. Aby si vážil sám sebe jako člověka. Tím navazuje další potřeba, potřeba uznání. Pokud tyto potřeby budou uspokojovány, lze se začít zabývat potřebou seberealizace. Seberealizace může mít mnoho podob, ale nejčastěji se upokojuje přes vzdělání a následné pracovní uplatnění. Jsou to dva důležité faktory, které vedou k rozvoji osobnosti, možnosti nebýt závislý na jiné osobě. 4
ČÁLEK; Výchova dospívající zrakově postižené mládeže k samostatnosti; str. 75 Pozn.: I když byly iniciativy i dříve, až po roce 1989 se podařilo bezbariérovost prostředí pro osoby se zrakovým postižením prosadit. K této problematice se vrátíme z pohledu fungování spolků pro osoby se zrakovým postižením, neboť to vycházelo z jejich činností.
5
4
Na potřeby osob se zrakovým postižením reaguje rehabilitace. Rehabilitace je rozdílná, pokud člověk získal postižení během života či má zrakové postižení od narození. Známe rehabilitaci léčebnou, sociální a pracovní. „Cílem sociální rehabilitace je všestranný rozvoj osobnosti, sociální integrace a životní pohoda.“6 K těmto cílům dochází podle Jesenského přes tyto programy (Viz. Jesenský, 1992, str. 32):
• program sebeobsluhy • program tyflografického výcviku • program využívání zvukových záznamů • program prostorové orientace a samostatného pohybu • pomoc vodícího psa či elektronických orientačních pomůcek při samostatném pohybu • program rozvíjející zrakové funkce • program výcviku čtení a psaní Braillova písma • programy integrace do společnosti • výuka cizích jazyků • psaní běžného písma
Na překonávání překážek, které se u osob se zrakovým postižením vyskytují, reaguje několik sektorů. „Pedagogenní překážky jsou předmětem výchovy a vzdělávání, psychické překážky jsou předmětem psychologického poradenství a intervence, tělesné překážky jsou předmětem léčebné péče a intervence, sociální překážky jsou předmětem sociální péče, ekonomické překážky jsou předmětem pracovního a důchodového zabezpečení a technické překážky jsou předmětem tyflotechniky a rehabilitačního inženýringu.“7 Ucelený systém podpory a pomoci, který reaguje na potřeby lidí se zrakovým postižením, má za následek jejich plnohodnotný život.
6 7
JESENSKÝ; Rehabilitace zrakově postižených a způsoby její realizace; str. 32 JESENSKÝ; Tyflologické listy; str. 7
5
2 19. století a první polovina 20. století Společnost se k otázce zrakového postižení stavěla různě. Dle Kurze a Neuberta (Viz. Kurz, Neubert, 1985, str. 77) lze rozdělit situaci lidí se zrakovým postižením do tří období. Do devatenáctého století, kdy vznikaly první výchovněvzdělávací ústavy, se jednalo o období almužnické, kdy se lidé s postižením často setkávali s velkou diskriminací a špatným, někdy až nelidským zacházením. Za hlavní důvod vzniku výchovně-vzdělávacích ústavů se považuje období osvícenství, kdy si společnost začala uvědomovat, že každý člověk má právo na svobodu. V období do osmnáctého století byl život osob se zrakovým postižením nejistý a o jejich seberealizaci či uspokojování potřeb nelze mluvit. Jejich situace vycházela z toho, co společnost považovala za morální či správné. Během osvícenství se však myšlení společnosti změnilo a nastává velký rozvoj ústavů pro osoby se zrakovým postižením po celé Evropě. Život lidí se zrakovým postižením zaznamenával
zlepšení,
neboť
pomalu
začaly být
naplňovány i potřeby
sounáležitosti, uznání a seberealizace. Situace lidí se zrakovým postižením tedy vycházela především z hodnot a postojů společnosti. V době, kdy vznikaly první ústavy pro osoby se zrakovým postižením, patřily České země do Habsburské monarchie, později se jednalo o Rakousko-Uhersko. První ústavy vycházely z tradic německé kultury a německý vliv ovlivňoval i výchovu a vzdělávání. Tato situace se začíná měnit začátkem dvacátého století, kdy vznikl spolek Český slepecký tisk, který začal tisknout první české knihy. Tím byly české děti se zrakovým postižením osvobozeny od vlivů germanizace. Jako první vznikl na území Českých zemí Hradčanský ústav pro slepé děti v Praze, poté Klárův zaopatřovací a zaměstnávací ústav slepců v Praze, Moravskoslezský ústav pro slepé v Brně a Deylův ústav pro slepé v Praze. Spolek, který reagoval na uplatnění absolventů z těchto ústavů, byl Podpůrný spolek samostatných slepců. Po různých transformacích existují zmíněné výchovněvzdělávací ústavy do dnes.
6
2.1 Vzdělávání První instituce určená osobám se zrakovým postižením na území Českých zemí byl výchovně vzdělávací Hradčanský ústav pro slepé děti v Praze. Jeho vznik byl podmíněn rozvojem Prahy a celospolečenskou situací. „V roce 1879 byl předán Hradčanský ústav do rukou řádových sester původně francouzské kongregace řádu Karla Boromejského. Hospodářská stránka věci byla výhodná, neboť řádový personál pracoval zcela zdarma. Řádové sestry však převzaly postupně do svých rukou i celou práci vychovatelskou a vzdělávací a vytvořily tak u nás instituci unikátní, protože všechny naše ostatní ústavy byly institucemi civilními.“8 Finanční situace donutila tehdejší vedení ústavu předat jeho fungování řádovým sestrám. Otázkou ovšem zůstává, zda mohly sestry plně nahradit učitele, kteří znali specifika výuky dětí se zrakovým postižením, byť jen ze svých zkušeností. Faktem je, že až „roku 1928 vydalo ministerstvo školství a národní osvěty ČSR‚Učební osnovy a výchovné směrnice pro školy pro nevidomé‘“9. Do té doby tedy nebyly jasně dané osnovy a vyučování záviselo jen na individuálním přístupu učitelů, v tomto případě řádových sester. „Do roku 1892 byla škola jen dvoutřídní, v r. 1908 byla připojena třída třetí a v třicátých letech až třída čtvrtá. Na tyto třídy pak v těchto letech napojoval dvouletý hudební kurs, který kromě hudebního vzdělání značně rozšiřoval i všeobecný rozhled.“10 Hudební kurz a všeobecný rozhled umožnily lidem se zrakovým postižením rozvíjet se v oblasti hudební a hledat následně v této oblasti pracovní uplatnění. Jelikož České země patřily pod vládu Habsburků, vyučovalo se jak česky, tak německy. Většina učebnic byla napsána německy a tím se vliv germanizace prohluboval. Byla potřeba tento vliv zmírnit. To ovšem přišlo až v roce 1915 z iniciativy Karla Emanuela Macana, kdy začala vznikat první česká knihovna pro nevidomé díky přepisům, které dělal s dobrovolníky. Poté využil toho, když se během první světové války začali vracet vojáci, kteří přišli o zrak. Naučil je používat Braillovo písmo a tím jim umožnil znovu získávat informace, vrátit se do běžného života. Stal se tak prvním rehabilitačním pracovníkem (Viz. Mužáková, 2004, str. 538
SOLAROVÁ, ŠARBACH; Dějiny nejstarší školy pro nevidomé v Čechách; str. 12 SOLAROVÁ, ŠARBACH; str. 16 10 SOLAROVÁ, ŠARBACH; str. 16 9
7
55). Paradoxně první světová válka umožnila začátek důležité činnosti, mohla se
začít rozvíjet pomoc lidem, kteří o zrak přišli během života. Mimo ústavu v Praze byl také založen Moravskoslezský ústav po slepé v Brně. Tento ústav v podstatě navázal na formy Hradčanského ústavu v Praze. Největším přínosem byla možnost zaopatřit více dětí, neboť náhle existoval jeden ústav v Čechách a druhý na Moravě. Při větší kapacitě výchovně-vzdělávacích ústavů mohl být větší počet děti se zrakovým postižením rozvíjen jak osobnostně, tak sociálně. Tím tyto děti mohly postupně vymaňovat společnost z mylných názorů, které o lidech se zrakovým postižením stále měla. Klárův zaopatřovací a zaměstnávací ústav slepců v Praze byl zřízen pro přípravu osob se zrakovým postižením na pracovní uplatnění. Dle Digrina (Viz. Digrin, 1993, str. 26) se v tomto ústavě díky iniciativě Karla Emanuela Macana začalo
dbát na výuku Braillova písma. Věděl, že je to základ pro rozvoj myšlení, a proto vyvinul nátlak, aby výuka Braillova písma již nebyla jen formalitou. Jako první poukázal na chyby, které vyučování přinášelo. Byl si vědom toho, že soustředit se pouze na výuku řemesel je sice důležité, ovšem lidé se zrakovým postižením nemusejí využívat jen řemesel, aby našli uplatnění na pracovním trhu. „K rozvoji ústavu a jeho řemeslné výchovy velmi pomohlo vydání říšského zákona z roku 1902, podle něhož bylo ústavu dáno právo vystavovat vysvědčení vyučeným kartáčníkům a košíkářům. Od roku 1911 byly pro chovance pořádány masérské kurzy.“11 Začátkem dvacátého století se tedy zlepšila situace výstupu učňů z jejich učení. Možnosti ústavu se také zlepšily o pár let později, kdy se o hmotné zajištění ústavu postaral Zemský výbor (Viz. Digrin, 1993). Nemohla již nastat tíživá finanční situace, která by učně poškodila. Dalším pozitivem byl fakt, že „byla zřízena státní živnostenská škola…, po jejímž absolvování a složení tovaryšských zkoušek mohli založit vlastní živnost.“12 Deylův ústav pro slepé v Praze byl dalším ústavem, který se zabýval výukou řemesel a rozvinul vzdělání v hudbě. Vznikl o dost později, než tomu bylo u ústavů předchozích. Jak už z názvu vyplývá, jeho zakladatelem byl Jan Deyl. Tento ústav se snažil vymanit z vlivu germanizace rovnou při jeho vzniku. Pokud se děti učily německy, byly tím vlastně nuceny „stát se němci“ a nebylo jim umožněno rozvíjet kulturu českou, svou. 11 12
DIGRIN; Vývoj slepeckého tisku v našich zemích; str. 26 DIGRIN; str. 28
8
„V roce 1911 se vyučovalo hře na kytaru, mandolínu a zpěvu, o rok později přibylo piano a housle. V řemeslných dílnách se opravovala obuv, vyráběly koberce. V roce 1913 se hudební vyučování rozšířilo o citeru a po úpravě tělocvičny byl zaveden pravidelný tělocvik.“13 Deylův ústav byl významným mezníkem pro rozvoj hudebního vzdělávání u osob se zrakovým postižením. Pracovní uplatnění v oblasti hudby bylo a i teď je jednou z častých možností, které lidé se zrakovým postižením vyhledávají. „V roce 1924 také přibyl obor ladění pián. Řemesla se vyučovala také, mnohem více se na ně ale soustřeďoval Klárův ústav. Ovšem i v Deylově ústavu jsme mohli najít řemesla jako kartáčnictví, vyplétání židlí, pletení na stroji, dívky se také učili starat o domácnost.“14 Šlo o výchovu založenou spíše na hmatu než na myšlení, nicméně při výstupu ze škol měli lidé se zrakovým postižením možnost uchytit se a být alespoň trochu samostatní. Vzdělávání od začátku devatenáctého století značně přispělo k rozvoji osobnosti každého dítěte, studenta se zrakovým postižením. Reagovalo na potřeby naučit se zvládat sebeobsluhu, žít mezi vrstevníky, naučit se být samostatný. Stále je společnost nebrala jako rovnocenné, nicméně byl to začátek cesty k jejich plnohodnotnému životu. Rokem 1948 se pak mění jedna podstatná věc, ze soukromých ústavů se stávají státní školy.
2.2 Pracovní uplatnění a osobnostní rozvoj Existovaly ústavy, které uskutečňovaly výchovu, vzdělávání a učení řemesel. Otázkou ale zůstávalo, co se bude se studenty dít, až svá studia dokončí. Proto byl začátkem dvacátého století založen Podpůrný spolek samostatných slepců. Cílem bylo zaručit lidem se zrakovým postižením nebýt závislý na druhých a postarat se sám o sebe. To dokáží tím, že budou mít práci. Vytvořil se spolek, který si kladl za cíl hájit důstojný život osob se zrakovým postižením (Viz. Mužáková, 2004, str. 65). Práce a pracovní uplatnění není důležité jen u zdravých osob, ale i osob s postižením. Jde o to, že při možnosti práce se člověk stává samostatným a dostává se mu tak i možnost účastnit se na životě společnosti. Právě tyto skutečnosti si
13 14
KURZ, NEUBERT; Deylův první český ústav pro nevidomé; str. 113 KURZ, NEUBERT; str. 114
9
Podpůrný spolek samostatných slepců uvědomoval. Rokem 1949 přičleněním do Ústředí jednoty invalidů tento spolek zanikl. Dalším důležitým spolkem, který reagoval na potřebu včlenit osoby se zrakovým postižením do společnosti, byl Český slepecký tisk. Samozřejmě to také byla odezva na germanizaci. Do té doby existovalo jen velmi mizivé množství českých knih pro děti se zrakovým postižením. Začala se měnit výuka, protože místo německé literatury začala být dodávána literatura v češtině. Začátkem dvacátého století tedy vznikly dva spolky, které pomáhaly lidem se zrakovým postižením prožít plnohodnotný život a podporovaly je v integraci do společnosti. Především tím, mít pracovní uplatnění.
2.3 Shrnutí Spolky a výchovně-vzdělávací ústavy měly za cíl lépe zabezpečit osoby se zrakovým postižením, dát jim možnost vzdělání a následného uplatnění v praxi, stejně tak jako je kulturně obohatit a dokázat společnosti, že vůči nim mají zbytečné předsudky. Tyto změny mohly být realizovány především změnou celospolečenskou. Ústavy a spolky se zasloužily o plnohodnotnější život lidí se zrakovým postižením, kteří do této doby v podstatě neměli žádná práva a měli málo možností, jak rozvinout svou osobnost. Do roku 1948 jsou jak spolky, tak výchovně-vzdělávací ústavy v soukromém vlastnictví. Od roku 1948 přebírá vzdělávání, možnosti pracovního uplatnění a funkci spolků stát.
10
3 Vývoj po roce 1948 Rokem 1948 nastaly změny. V důsledku „Únorového komunistického puče“ se Československo stalo součástí sovětského bloku. Vše se začalo řídit podle Sovětského svazu. Hlavním cílem bylo vybudovat socialistický stát. Ovlivněn byl i postoj společnosti a tím i život lidí se zdravotním postižením. Změnilo se školství i pracovní uplatnění. Organizace a spolky, které se staraly o lidi se zdravotním postižením, se musely transformovat do Ústřední jednoty invalidů, později Svazu invalidů. Stát převzal kontrolu nad vzděláváním, pracovním trhem a nad činnostmi dosavadních spolků. Přesto nelze říci, že období od roku 1948 až do roku 1989 přineslo pouze negativní vývoj.
3.1 Vzdělávání Z pohledu školství pro osoby se zrakovým postižením byla jednou z nejvýznamnějších změn diferenciace škol. Šlo o rozdělení speciálního školství podle jednotlivých stupňů postižení. Umožňovalo to soustředit se pouze na danou metodiku výuky, tudíž se v 50. letech přestalo mluvit o „vzdělávání nevidomých“ a došlo k rozvoji ve vzdělávání dětí se slabozrakostí. Mimo rozvoj vzdělávání dětí se slabozrakostí se také začalo rozvíjet vzdělávání dětí se zbytky zraku. Mimo Hradčanský ústav, který se transformoval na Základní školu pro nevidomé, stejně tak jako Moravskoslezský ústav v Brně, vznikla Základní škola pro slabozraké na Vinohradech, později v Litovli, Opavě a Plzni. Z Deylova ústavu se stala hudební škola na úrovni konzervatoře a Klárův ústav se proměnil z výchovněvzdělávacího ústavu v učňovskou školu pro studenty se zrakovým postižením. Další změnou bylo to, že se výchovně-vzdělávací ústavy vymanily ze soukromého sektoru. Nyní byla náplň osnov stejná jak pro základní školy speciální, tak pro základní školy běžné. Tato změna byla ukotvena „v roce 1948, kdy byla uzákoněna povinná školní docházka i pro nevidomé děti“15. Nyní se děti se zrakovým postižením učily to, co děti vidící, tedy měly stejný základ, kdežto před rokem 1948 se z osnov z běžných škol pouze vycházelo.
15
http://www.sss-ou.cz/index.php?s=zs&show=39&kat=39&pn=Historie%20%C5%A1koly; 2007
11
Základní školy pro děti se zrakovým postižením byly trojího typu. Základní škola pro nevidomé, pro žáky se zbytky zraku a pro slabozraké. „Od 1. do 3. ročníku je zařazena povinná individuální hra na hudební nástroj pro všechny žáky. … pokračují jen hudebně nadaní žáci.
Dále plán obsahoval předmět individuální
logopedické nebo tyflopedické péče … Od 6. ročníku se žáci učí psaní strojem. … používají se speciální učebnice. Všechny školy spolupracují s pediatrem a zároveň i se školním oftalmologem.“16 V těchto věcech se základní školy pro děti se zrakovým postižením shodovaly. Ovšem rozdílnost spočívala v přístupu výuky, vybráním pomůcek a výuka brala na vědomí specifické potřeby každého stupně postižení. A stejně jako u dětí vidících, i ony měly možnost po základní škole dále studovat a připravit se tak na svou budoucí profesi. Možnosti výběru budoucího povolání u osob se zrakovým postižením se často týkaly řemesel. V podstatě šlo skoro vždy o zaměření na manuální práci. Změna v tomto směru přišla v roce „1953 zaručením nevidomým vyšší vzdělání na středních a vysokých školách a zbudování speciálních středních škol. A konečně zákon č. 186 Sb. z roku 1960 o soustavě výchovy a vzdělávání, který zaručuje vadné mládeži stejný nárok na vzdělání jako zdravé.“17 Možnosti v rozvíjení svých schopností se začaly stupňovat a v podstatě to hlavně umožnilo studium na vysokých školách. V roce 1948 Deylův ústav přejímá výchovu hudební a Klárův ústav výchovu řemeslnou. Deylův ústav se stává celostátní hudební školou pro nevidomé a má právo zřídit pedagogické oddělení, nabízet studentům vzdělání v učitelství hudby. Až do roku 1961 však museli žáci skládat závěrečné zkoušky na konzervatoři. Ustanovením nového systému školství se škola mění a získává i právo na maturitní zkoušky. I když se studium zakončovalo maturitní zkouškou, tak pro oprávnění k vyučování hudby bylo nutné ještě další studium. Až po dvou letech se mohla skládat závěrečná zkouška opravňující k pedagogickému uplatnění na trhu práce (Viz. Digrin, 1993, str. 37).
V učňovské škole se navázalo na řemesla, která se vyučovala již před rokem 1948. Šlo o košíkářství, kartáčnictví, vyplétání židlí, čalounictví. K nim se poté přidala ještě řemesla jako kovo-mechanici. Často se lidé se zrakovým postižením rozhodovali i pro kurzy telefonistů. Nyní je to Střední škola Aloyse Klara.
16 17
FLENEROVÁ; Výchova a vzdělávání mládeže vyžadující zvláštní péči v Československu; str. 74 DIGRIN; Vývoj slepeckého tisku v našich zemích; str. 24
12
Mimo konzervatoř a učňovskou školu pak ještě existovala a existuje Obchodní akademie v Opavě, Gymnázium v Praze. Místo dlouhodobého uplatňování lidí se zrakovým postižením v řemeslech, se pak tedy objevují i dvě školy, které mají zaměření jiné. U vysokých škol byla situace jiná. Nejedná se o speciální školství. Po umožnění vzdělávání na úrovni středních škol, byla možnost studia na vysokých školách pro studenty se zrakovým postižením přístupnější. Studenti se zrakovým postižením se mohli začít realizovat v oblasti, která je zajímala. Bylo jim umožněno vyhnout se manuální práci a měli možnost volby.
„Ten kdo chtěl studovat, tak na běžných školách za běžných podmínek. A to bez nějaké podpory, která je třeba dnes. … Takže já jsem třeba studoval v 60. letech a ty podmínky byly dost těžké, někdo mi třeba z učitelů dovolil nahrávat si přednášku, ale bylo to spíše ojedinělé. Ale pak se v 70. letech doktor Šarbach, který byl mimo jiné i mým předchůdcem v šéfredaktorovi Zory, inicioval na Ministerstvu školství pro vzdělávání zrakově postižených vysokoškoláků a byla získána cca v roce 1972 částka 200 000,-, za které bylo možno pořizovat nahrávky skript.“18
Studium na vysokých školách nebylo pro studenty se zrakovým postižením jednoduché, nicméně nebylo nemožné. Záleželo především na osobnostních předpokladech studenta. Rozhodně to ale otevřelo velké možnosti v životě lidí se zrakovým postižením. Byť bylo studium na vysokých školách ojedinělé a těžké. Nejčastěji studované obory na vysokých školách u studentů se zrakovým postižením byly v pokračování hudby, jazyky, pedagogika, psychologie. Záleželo to především na stupni postižení, protože student se slabozrakostí se adaptoval při studiu na vysoké škole rychleji a snáze, než student s úplnou ztrátou zraku. Vzdělávání od roku 1948 do roku 1989 zaznamenalo mnoho změn. Mezi ty kladné lze bez pochyb zařadit povinou školní docházku i pro děti se zrakovým postižením, umožnění studia na gymnáziu či střední škole a získání maturity. Tedy otevření dveří pro studium na vysokých školách. To, zda bylo přínosné rozdělení speciálního školství podle jednotlivých stupňů postižení, je otázkou.
18
Osobni sdělení: PhDr. Jiří Reichl (SONS CR), únor 2012
13
Vzdělávání bylo propracované a studenti se zrakovým postižením se mohli plně osobnostně rozvíjet. Do roku 1989 se vzdělávání uskutečňovalo na gymnáziu pro zrakově postiženou mládež, střední ekonomickou školu, konzervatoř, ladičskou školu, odborné učiliště – obory byly čalouník, kartáčník, knihař, strojní mechanik. Mimo těchto také existoval kurz telefonistů.
3.2 ÚJI, Svaz Invalidů a pracovní uplatnění Co se týče spolků pro osoby se zrakovým postižením do roku 1948, buďto už zanikly během druhé světové války nebo došlo k jejich transformaci a staly se částí Ústřední jednoty invalidů, následně pak patřily do Svazu Invalidů. Místo toho, aby se dál rozvíjely jednotlivé organizace či spolky pro různá odvětví, která by si sama stanovovala, co je pro ně nejlepší, rozhodovalo se společně o všem. Ústřední jednota invalidů zastávala jasný názor o lidech s postižením. „… není to člověk trvale a úplně neschopný k výdělečné činnosti … je to člověk, který v sobě objevuje zachovanou schopnost k některým druhům práce. … Ukazuje se v míře stále větší, že invalidé, i když mají menší výběr pracovních možností, se mohou při promyšlené volbě zaměstnání nebo po vhodné úpravě pracoviště vyrovnat v práci zdravým pracovníkům.“19 Jde o názor, kdy člověk s postižením musí být prospěšný společnosti a může se na úrovni pracovní vyrovnat zdravému člověku. V roce 1949 se uskutečnil sjezd k sjednocení všech spolků a organizací k budovatelské práci – tím vznikla ÚJI, která patřila do Národní fronty (Viz. Ústřední jednota invalidů, 1951).
Za cíle si stanovovala to samé, jako spolky předešlé, ovšem ne proto, aby měli lidé se zrakovým postižením plnohodnotný život, ale proto, aby se podíleli na budování socialismu. ÚJI založila pracovní středisko pro nevidomé, uskutečnila řadu kurzů jako ruční tkaní, šití dětských šatů, výroby maskotů, oplétaní isolátorů, kdy pak byli absolventi zařazeni do výroby. Dále šlo o kurz psaní na stroji, doplňující kurz pro slepé učitele hudby. Také vycházely časopisy pro nevidomé, které měly za úkol ideovou výchovu v duchu socialismu (Viz. Ústřední jednota invalidů, 1951). ÚJI si kladla za cíl především zajistit pracovní uplatnění a odbornou kvalifikaci. Dalším důležitým cílem bylo vychovat „poslušné“ občany, kteří se budou podílet na výstavbě socialistického státu. 19
ÚSTŘEDNÍ JEDNOTA INVALIDŮ; Invalidé v budovatelské práci; str. 9
14
Propracovaný systém odborné výchovy i kvalifikačních kurzů a iniciativa ÚJI v pracovním uplatnění znamenaly velký rozvoj zaměstnávání osob se zrakovým postižením. To dokazuje i Ústava z 9. května 1949, která uzákonila, že „všem občanům přísluší práva na práci, které je zaručeno zejména státem řízenou organizací práce podle plánovaného hospodářství.“20 „Od roku 1952 vniká Československý Svaz invalidů, kde byly sekce jednotlivých kategorií postižení. Byla to kategorie zraková, tělesná, sluchová a vnitřních onemocnění.“21 ÚJI se tedy transformovala do Svazu invalidů. Pokračoval v cílech ÚJI, začal se angažovat v propagandě socialismu pomocí časopisů, společenských akcí a například také vydáváním informačních letáků. Šlo o sladění zájmů osob s postižením se zbytkem společnosti při budování socialismu jako společné práci. „V prosinci 1971 vydala vláda ČSR usnesení č. 308 týkající se pracovního uplatnění invalidů a občanů se změnou pracovní schopností. … Mělo dva hlavní cíle. Přispět k tomu, aby se i tito občané přes svůj nepříznivý zdravotní stav mohli uplatit v životě společnosti a …vypěstovat tak přesvědčení o rovnocennosti zdravých a postižených občanů. Využívat zbývající pracovní schopnosti těchto občanů, aby se mohli vhodně zapojit do ekonomického procesu ….“22 Podpora osobnostního rozvoje a seberealizace osob se zrakovým postižením byla na druhém místě. Činnost Svazu invalidů spočívala i v podpoře zaměstnávání lidí se zrakovým postižením. Pracoviště, ve kterých byli zaměstnáváni, byla družstva Drutěva, kde pracovali především kartáčníci a družstvo Karko. Název tohoto družstva se skládá ze zkratek slov KARtáče a KOšíky, vychází to z jejich pracovní činnosti. Dále to byla družstva „Styl v Plzni, Slezanka v Ostravě – kde byla práce na ručních lisech, a Obzor Liberec. … Automobilové závody Mladá Boleslav zaměstnávala největší počet čalouníků při výrobě sedadel. … A dostáváme se k výrobnímu podniku Svazu Invalidů Meta, který zřídil i knihárnu.“23 Šlo o práci manuální. Svaz invalidů rozvíjel možnosti pomoci osobám zrakového postižený podle jejich potřeb. Dokázal na ně reagovat. V rámci Svazu invalidů také vzniká oddělení pro sociální rehabilitaci, které řídilo vše, co se týkalo osob se zrakovým postižením, protože „spolupracovalo s ministerstvy zdravotnictví, školství, práce a sociálních 20
ÚSTŘEDNÍ JEDNOTA INVALIDŮ; Invalidé v budovatelské práci; str. 10 Osobni sdělení: PhDr. Jiří Reichl (SONS CR), únor 2012 22 ČÁLEK; Pracovní uplatnění zrakově postižených osob; str. 5 23 ČÁLEK; Pracovní uplatnění zrakově postižených osob; str. 12/13 21
15
věcí, se speciálními školami pro zrakově postižené, řídilo činnost redakce časopisu Zora, metodicky řídilo vývoj, výrobu a distribuci pomůcek pro zrakově postižené, zabezpečovalo pracovní skupinu pracovníků, komisi žen, telefonistů, absolventů škol. Mimo jiné také například vedlo a řídilo rozvoj sociální rehabilitace zrakově postižených v okresech.“24 Toto oddělení se zabývalo veškerými oblastmi života zrakově postižených a představovalo hlavní činnosti, které byly osobám se zrakovým postižením určeny. Navrhovalo řešení, změny. Ovšem rozhodování záleželo v rámci celého Svazu Invalidů. Svaz invalidů nevedl samostatnou statistiku osob se zrakovým postižením. Existuje statistické šetření z roku 1984, které uvádí Jesenský (Viz. Jesenský, 1988, str. 40). Tento výzkum ukazuje celkový počet členů Svazu invalidů se zrakovým
postižením. Odkazuje i na průzkumy starších dat a některá čísla jsou uvedená odhadem. Je důležité uvědomit si, že osob se zrakovým postižením bylo více například v řadách studujících na středních a vysokých školách či žáků základních škol. Pro přesnější orientaci uvádím zjištěné údaje v tabulkách.
Tabulka č. 1 Stav členů Svazu invalidů se zrakovým postižením. Status
Procenta
Počet
studující
155
1,38 %
v učebním oboru
130
1,16 %
zaměstnáno
2 929
26,73 %
bez pracovního poměru
7 746
70,71 %
Celkem členů
10 960
Zdroj: JESÉNSKÝ, Jan. Uvedení do rehabilitace 7. Učební texty ústřední školy svazu invalidů, 1988.
Jak můžeme vidět, největší část tvoří lidé bez zaměstnání. Průzkum uvádí, že cca 54 % je v důchodovém věku, cca 13 % nemá o zaměstnání zájem nebo nemohou pracovat ze zdravotních a sociálních důvodů a cca 5 % nemůže najít vhodné pracovní místo. Těm se nabízela možnost rekvalifikace ve středisku v Levoči, na Slovensku.
24
JESÉNSKÝ; Tyflologické minimum a základy komplexního zabezpečení zrakově postižených; str. 134
16
Tabulka č. 1.1 Pracovní obory osob se zrakovým postižením. Obor
Počet
Procenta
Spojový manipulant
636
21,37 %
Učitel hudby
185
6,31 %
Masér
106
3,61 %
Ladič pián
53
1,80 %
Obory vyžadující VŠ
70
3,38 %
Dělník
1 244
42,47 %
Ostatní
635
21,67 %
Zdroj: JESÉNSKÝ, Jan. Uvedení do rehabilitace 7. Učební texty ústřední školy svazu invalidů, 1988.
Tabulka 1.1 nám ukazuje údaje o zaměstnání. Nejvyšší počet osob se zrakovým postižením se uplatňoval ve výrobě. Odhadem z předešlých výzkumů lze říci, že cca 1 000 osob bylo s úplnou ztrátou zraku a cca 2000 osob bylo slabozrakých. Obory vyžadují VŠ byly psychologického zaměření nebo šlo o studium jazyků a práv. Průzkum zjistil, jaké profese převládaly, a kde se mohly osoby se zrakovým postižením realizovat.
Možnost vystudovat vysokou či střední školu umožnilo rozvíjet svou osobnost a seberealizovat se nejen v řemeslech. Ve speciálním školství převládala výuka určená přímo specifickým potřebám dětí a studentů, ale nebylo možno je plně podporovat pro život ve společnosti. Hlavním cílem bylo pracovní uplatnění na vyhraněných pracovních místech. Finanční podpora Svazu invalidů umožnila poskytovat plnou péči na vysoké úrovni, realizace začleňování lidí s postižením do běžného života nefungovala. I přes snahy informovat společnost o zrakovém postižení, panovaly velké předsudky a neochota ze strany zdravých lidí je změnit. V roce 1989 Svaz invalidů zaniká. Místo něj vznikají dvě nové organizace. Jedna na činnost Svazu invalidů navazuje, druhá začíná od začátku.
3.3 Shrnutí Rokem 1948 se uzákonila povinná školní docházka pro děti se zrakovým postižením. Důsledkem bylo to, že se osnovy ve speciálním školství nerozlišovaly od
17
běžných základních škol, metody výuky byly jiné. Velkou změnou také bylo rozlišování vzdělávání u dětí s různým stupněm zrakového postižení, kdy se začalo poprvé v 50. letech mluvit o vzdělávání dětí se slabozrakostí a zbytky zraku. Na úrovni středoškolského vzdělávání došlo k pokroku pro studenty se zrakovým postižením získat maturitu, tedy i studovat na vysokých školách. Do pracovního trhu zasahoval stát a pracovní příležitosti osob se zrakovým postižením byly často realizovány Svazem invalidů, který také realizoval vzdělávací kurzy. Při jeho činnosti vzniklo oddělení pro sociální rehabilitaci, které mělo za úkol podporovat osoby se zrakovým postižením v rozsáhlých oblastech. Pracovní příležitosti nejčastěji poskytovala družstva Drutěva, Karko, Styl, Slezanka, Obzor Liberec, Automobilové závody Mladá Boleslav a výrobní podnik Meta. To také odpovídá statistickému šetření provedenému v roce 1984, kde bylo zjištěno, že nejčastější profesí osob se zrakovým postižením byl dělník. Mimo jiné důvody to zapříčinilo i obtížné studium na vysokých školách bez větší podpory. Přesto řada lidí se zrakovým postižením (i těžkým) vysokoškolské studium zvládla.
18
4 Rok 1989 a následný vývoj Koncem roku 1989 přichází podstatná změna ve smýšlení o osobách s postižením. Cílem se stává poskytovat co nejvíce možností podpory a co nejvíce upustit od péče. Umožnit integraci. Tedy vytvářet podmínky pro co největší samostatnost osob s postižením. Důvodem těchto změn je přechod k demokratické společnosti a nová členství České republiky v mezinárodních a nadnárodních útvarech. „S prohlubováním demokratizace společnosti došlo k soustředěnému zájmu o specifiku lidských práv, o občanské a společenské postavení zrakově postižených. Před společností stojí problém integrace v nejrůznějších směrech … a hledání nových společných hodnotových orientací. … V oblasti teorie i praxe došlo k … nezávislosti i soběstačnosti zrakově postižených … a k růstu specifik kultury, potřeb, služeb a integrace.“25 Rozvíjí se velká škála možností v oblastech vzdělávání, pracovního uplatnění a lze naplňovat všechny potřeby každého člověka se zrakovým postižením. Místo segregace se prosazuje integrace. Garantovaná péče a plná finanční podpora od státu ustupuje a dbá ve velké míře na financování pomocí grantů. Myšlenka pouhé péče o člověka s postižením se mění v myšlenku k rozvoji a podpoře k plné samostatnosti, k plnohodnotnému životu osob se zrakovým postižením na úrovni ostatních. Od teď je každý odpovědný sám za sebe a má možnost realizovat se tam, kde bude sám chtít, pokud mu na to budou stačit síly.
4.1 Legislativa Legislativu k problematice osob se zrakovým postižením můžeme najít v Ústavě České republiky, kdy je její součástí Listina základních práv a svobod. Nelze opomenout Zákon o sociálních službách 108/2006 Sb. Zde nalezneme „podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci … prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči, podmínky pro vydání oprávnění k poskytování sociálních služeb, výkon veřejné správy v oblasti sociálních služeb, inspekci poskytování sociálních služeb a předpoklady pro výkon
25
JESENSKÝ; Tyflologické listy; str. 3
19
činnosti v sociálních službách.“26 I když tento zákon vstupuje v platnost až rokem 2007, v podstatě se předtím utvářely podmínky pro jeho vznik. K tématu vzdělávání dětí se zrakovým postižením lze zmínit vyhlášku č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami. Ukotvena je i pracovní rehabilitace ve vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí ČR č. 115/1992 Sb., o provádění pracovní rehabilitace občanů se změněnou pracovní schopností a vyhláška 182/1991 Sb., která se zabývá mimo jiné i příspěvky na zaopatření kompenzačních pomůcek. V rámci Organizace spojených národů existuje Úmluva o právech osob se zdravotním postižením. „Úmluva chrání osoby se zdravotním postižením před všemi druhy diskriminace a pokrývá občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní práva. Zavazuje smluvní strany nejenom k přijetí zákonů a nařízení dodržující tento princip, ale také k zajištění toho, aby v praktickém životě docházelo k lepší integraci zdravotně postižených lidí do společnosti.“27 Z této Úmluvy lze k tématu rozvoji osobnosti a upokojování potřeb osob se zrakovým postižením zmínit články 24 Vzdělávání, 26 Habilitace a rehabilitace a článek 27 Práce a zaměstnávání. Na úrovni Evropské unie existuje Charta základních práv EU. Článek 26 se nazývá Integrace postižených, ve znění:
„Unie uznává a respektuje právo
postižených na opatření, která jim mají zajistit nezávislost, společenskou a profesní integraci a účast na životě společnosti.“28 Česká republika vychází při uplatňování práv osob s postižením z dokumentů státních, ale i z dokumentů z mezinárodních a nadnárodních útvarů, jejímž je členem. Nyní mají lidé se zrakovým postižením stejná práva a stejné příležitosti, jako jejich spoluobčané.
4.2 Vzdělávání Po roce 1989 se změnil přístup ke vzdělávání osob s postižením. Hlavní změnou se stala integrace. Tedy ústup speciálního školství a začleňování žáků se zrakovým postižením do běžných základních škol. To umožnil mimo jiné i velký přísun kompenzačních pomůcek. K integraci se mohlo přecházet rychleji. Ne, že by před rokem 1989 kompenzační pomůcky neexistovaly, ale nebyly dostupné v takové 26
Zákon o sociálních službách ČR č. 108/2006 Sb., § 1 http://www.helpnet.cz/dokumenty/mezinarodni-dokumenty; 2007 28 Charta základních práv Evropské unie, čl. 26 27
20
míře, jaká jich byla potřeba. Keblová uvádí, že podstatou integrace je dát dítěti možnost naučit se vycházet se zdravými vrstevníky a tím mu umožnit snadnější začlenění v dospělosti do pracovního procesu a společnosti (Viz. Keblová, 1996, str. 8). Hlavním cílem integrace je tedy umožnit lidem s postižením účastnit se plně na životě společnosti. Mimo toho, že se speciální školství začalo nahrazovat procesem integrace do běžných škol, bylo velkou změnou ve speciálním školství to, že se přestala výuka děti rozdělovat podle stupně postižení a začala se znovu propojovat. Rozdílné jsou pouze metody výuky. Jde tedy o úplně opačný směr, než který se uplatňoval před rokem 1989. Základem vzdělávání dětí s postižením na běžných základních školách je individuální přístup ke každému dítěti s postižením. Tento individuální přístup vychází z plánu žáka, který je zakotven ve vyhlášce č. 73/2005 Sb. Podporu integrovaným dětem zajišťuje asistent pedagoga. Avšak integrace znamená také mnoho úsilí ze strany rodičů, školy a hlavně samotného dítěte. Integrace se rozvíjela pomalu, ovšem po pár letech již nabyla své vážnosti zákony. Speciální školství se posunulo na „druhou kolej“ a v podstatě se stává čím dál tím víc nechtěným. Integrace se začala pomalu uplatňovat, a dnes se stále uplatňuje, především na základních školách. Velkou podporu nejen rodinám, ale i studentům a učitelům poskytují tzv. Speciálně pedagogická centra, která jsou zavedena k mateřským a základním školám. Reagují na úskalí integrace a pomáhají je překonávat. Adresář služeb sdružení Okamžik popisuje jejich služby:
•
poradenství v otázkách výchovy
•
poradenství při přípravě na vstup do školy
•
poradenství ke studiu a volbě povolání
•
zprostředkovává učebnice a odbornou literaturu pro zrakově postižené
•
poskytuje komplexní speciálně pedagogickou diagnostiku
•
pomáhá při výběru školského zařízení
•
poskytuje zrakovou stimulaci aj. (Viz. Okamžik, Adresář poskytovatelů služeb)
21
Před základní školou se dítě dostane do mateřské školy, zde se zaměřují na výuku čtení a psaní Braillova písma, převod obrázků do reliéfní podoby, vyučují prostorou orientaci a samostatný pohyb, zrakovou rehabilitaci (Viz. Okamžik, Adresář poskytovatelů služeb). Zastávají hlavní přípravu pro další studium. Jejich úloha se
nezměnila a stále se základním kamenem pro přípravu na vzdělávání. Děti se zrakovým postižením mají na výběr ze dvou typů základních škol. Buď to navštěvují Speciální základní školu, nebo mohou docházet do Základní školy běžné, kde se jim dostává podpory nejčastěji od asistentů pedagoga. K integraci se staví lidé různě, vždy se ale shodnou na tom, že je potřeba, aby se dítě s postižením v běžné základní škole mohlo osamostatnit a nebylo závislé na pomoci asistenta pedagoga. To by ho mohlo do budoucna velmi poškodit. Integrace není pro všechny a je závislá na každém dítěti. Jedná se o věc velice individuální. Problematická je také otázka učitelů na základních školách, kteří se nemuseli během své praxe s dítětem se zrakovým postižením setkat a v tom případě nemohou kvalitně a profesionálně naplňovat jeho potřeby. Integrace je závazkem jak pro učitele, tak spolužáky, samotné dítě a také rodiče. Nelze zpochybnit účinnost integrace. Díky ní se mohou děti se zrakovým postižením účastnit na životě společnosti, dává jim pocit uznání a možnost mít kontakty mezi zdravými dětmi – tedy nebýt odstrkován. S tímto problémem se setkáváme velmi často, proto by bylo vhodné se i velmi vážně věnovat vztahům ve třídě, tedy vztahu třídy k integrovanému žáku. Český statistický úřad zveřejnil statistiky integrovaných žáků v základních školách podle krajů a druhu postižení ve školním roce 2010/2011.
22
Tabulka č. 2 Počet integrovaných žáků se zrakovým postižením na základních školách. Kraj
Počet žáků
Hlavní město Praha
71
Středočeský kraj
57
Jihočeský kraj
35
Plzeňský kraj
51
Karlovarský kraj
12
Ústecký kraj
48
Liberecký kraj
38
Královéhradecký kraj
64
Pardubický kraj
16
Vysočina
29
Jihomoravský kraj
82
Olomoucký kraj
70
Zlínský kraj
24
Moravskoslezský kraj
75
Celkem
672
Zdroj: Český statistický úřad; http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/t/F5002A1B83/$File/33011106.pdf, 2011
Celkový počet integrovaných dětí se zrakovým postižením je 672, největší zastoupení je v kraji Jihomoravském s počtem osmdesát dva. Nejméně integrovaných dětí se zrakovým postižením je s počtem dvanáct v Karlovarském kraji.
Po základní škole mají děti se zrakovým postižením možnost studovat na středních školách, které tu byly již před rokem 1989. Střední škola v Brně má obory sportovní a rekondiční masér. Střední škola Aloyse Klara má studijní obory keramické práce, keramik, kartáčnické a košíkářské práce, čalouník, knihař, rekondiční a sportovní masér, textilní výtvarnictví a nástavbové studium – podnikání. Dále je to Obchodní akademie v Opavě. V Praze je to gymnázium, po kterém lze samozřejmě studovat vysokou školu a Konzervatoř a ladičská škola Jana Deyla, kde jsou studijní obory hra na nástroj, klasický zpěv a ladění klavíru (Viz. Okamžik, Adresář poskytovatelů služeb). Mimo tyto střední školy je samozřejmě možnost
23
studovat i na jiných středních školách či gymnáziích. I zde provedl v roce 2011 Český statistický úřad statistické šetření.
Tabulka č. 3 Počet studentů se zrakovým postižením na středních školách. Kraj
Počet studentů
Hlavní město Praha
79
Středočeský kraj
10
Jihočeský kraj
8
Plzeňský kraj
0
Karlovarský kraj
0
Ústecký kraj
12
Liberecký kraj
5
Královéhradecký kraj
6
Pardubický kraj
3
Vysočina
8
Jihomoravský kraj
87
Olomoucký kraj
23
Zlínský kraj
2
Moravskoslezský kraj
22
Celkem
271
Zdroj: Český statistický úřad; http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/t/F5002A1B81/$File/33011108.pdf, 2011
Celkový počet studentů se zrakovým postižením studujících na středních školách je 271. Z toho je sto třináct dívek. Největší počet je v kraji Jihomoravském, hned za ním je Praha.
Studium na vysoké škole a zkvalitnění své kvalifikace je možnost, která se studentům se zrakovým postižením otevřela především po roce 1989. Pomoc studentům s postižením při studiu na vysoké škole zajišťují Centra podpory. Dnešní studium je pro osoby se zrakovým postižením značně jednodušší. Také tomu bez pochyb přispěl rozvoj techniky, ať už možnost využití počítačů při studiu, nebo dříve ojedinělé ale dnes běžné nahrávky skript. V České republice existují tato Centra podpory:
24
•
poradny v rámci Univerzity Karlovy v Praze
•
Tereza – centrum podpory k Českému vysokému učení v Praze
•
Teiresiás v Brně
•
poradna k Univerzitě v Hradci Králové
•
Centrum pomoci v Olomouci
•
Akademická poradna v Liberci
Jejich náplní je například zprostředkování psychologické, sociálně-rehabilitační a sociálně-právní péče aj. V rámci Tyflopedického kabinetu je to výroba reliéfních materiálů, knihovna pro nevidomé, tisk publikací v Braillově písmu (Viz. Okamžik, Adresář poskytovatelů služeb).
Vzdělávání pro osoby se zrakovým postižením po roce 1989 zaznamenalo největší pokrok v možnostech plného využití kompenzačních pomůcek, možnosti dětí vzdělávat se na běžných školách, vnik Center podpory a Speciálně pedagogických center. Usnadnilo se studium na vysokých školách, kdy možnost získat nahrávky skript není nemožné a knihovny pro osoby se zrakovým postižením mají mnoho titulů, mimo knih i časopisy. Existuje celá řada vzdělávacích kurzů, které také umožňují vzdělávání či získání kvalifikace pro budoucí povolání. V posledních letech byl zaznamenán velký pokrok techniky, kdy možnost osobního počítače s hlasovým výstupem v podstatě umožnil mnohem snadnější přístup k informacím než kdy předtím. Zaměstnanci SONS, se kterými jsem dělala rozhovor, se shodují, že spoléhat se pouze na techniku ale nelze a člověk se zrakovým postižením by se měl vždy naučit Braillovo písmo.
4.3 Organizace Koncem roku 1989 zaniká Svaz Invalidů. Po jeho rozpadu vznikly dvě organizace. Byla to Společnost nevidomých a slabozrakých. Ta navazovala na rozpadlý Svaz Invalidů. Druhou organizací byla Česká unie nevidomých a slabozrakých. Nakonec se tyto dvě organizace v roce 1996 spojily a vytvořily větší celek, nynější Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých České republiky, SONS (Viz. Osobni sdělení: PhDr. Jiří Reichl). Velké pokroky v období od roku 1989 až 1996 zaznamenala Česká unie nevidomých a slabozrakých. Tato unie začala zakládat odborné služby. Jedním ze 25
zakladatelů byl pan Mgr. Viktor Durd. Vznikl Tyfloservis a Oddělení pro odstraňování architektonických bariér. Hlavním cílem jejich práce byl důraz na samostatnost. Jak Tyfloservis, tak Oddělení pro odstraňování architektonických bariér mělo základy už při činnosti Svazu Invalidů, kde se rodily první myšlenky těchto dvou proudů pro pomoc osobám se zrakovým postižením. Ovšem až Českou unií se plně zrealizovaly. Projekt Tyfloservis má historii 21 let. Za poslání si Tyfloservis klade „podporu integrace nevidomých a slabozrakých lidí do společnosti prostřednictvím intervencí zaměřených na samotné nevidomé a slabozraké, osoby jim blízké a širokou laickou i odbornou veřejnost.“29 V podstatě tedy reagují na všechny oblasti týkající se života člověka se zrakovým postižením. Stejně, jak tomu bylo u studentů a Center podpory a u žáků a Speciálně pedagogických center. V dnešní době je Tyfloservis samostatným sdružením a služby poskytuje na vlastní odpovědnost. „Poradenství, výběr pomůcek i rehabilitační kurzy jsou poskytovány bezplatně“30. Tato podpora je obrovským přínosem do života lidí se zrakovým postižením. Tento projekt, dnes obecně prospěšná společnost, má velkou zásluhu nejen na zkvalitňování života, ale také se podílí na jejich integraci do společnosti a rozvíjí jejich samostatnost. Tyflocentra jsou v Praze, Brně, Ostravě, Českých Budějovicích, Zlíně, Ústí nad Labem, Plzni, Pardubicích, Olomouci, Liberci, Karlových Varech, Jihlavě a v Hradci Králové. Druhou velkou iniciativou a projektem bylo Oddělení pro odstraňování architektonických bariér. Zasloužil se o to především Viktor Dudr.
„Během roku 1989 přišel pro skupinu pro odstraňování bariér dotaz od tehdejšího náměstka a ten zněl: „Co máme dělat, aby nám slepci nepadali do kolejiště?“. Sešla se tedy skupina čtyř mužů a byl to Jesénský, Cerha (později založil tyfloservis), Donát a já. Sepsali jsme dvě strany navrhovaných úprav. Nicméně nám po té bylo sděleno, že to je to nemožné. Po zahájení činnosti České unie pro nevidomé a slabozraké se však situace změnila. Prvním úspěchem a krokem bylo zavedení akustických úprav u přechodů pro chodce. Z vlastní iniciativy jsem zašel do tehdy jediné pojišťovny a přesvědčil jejího ředitele, aby na zavedení těchto úprav přispěl nějakou částkou. Nakonec se tato částka vyšplhala na 200.000,-. Tímto 29 30
http://www.tyfloservis.cz/zakladni-udaje.php; 2005 http://www.tyfloservis.cz/zakladni-udaje.php; 2005
26
krokem se úpravy přechodů začaly šířit do celé republiky, protože onen muž dal dále povel ostatním pobočkám a tyto úpravy zahrnuly do fondů zábran škod.“ 31
Touto iniciativou se začaly o úpravy prostředí pro osoby se zrakovým postižením zajímat různé firmy. Dnes lze vidět nejen na ulici mnoho úprav patřící právě osobám se zrakovým postižením. Jsou to například:
•
akustické prvky pro navádění, signalizaci, informace (akustické majáčky)
•
varovné a signální pásy
•
ozvučené přechody pro chodce
•
vodící linie
•
navigační centrum
•
vizuální kontrasty pro osoby se slabozrakostí aj. (Viz. Dudr)
Záběr dnešních úprav je velký a do dnes se tomuto oboru pan Dudr věnuje, stále se snaží o zlepšení kvalit bezbariérovosti pro osoby se zrakovým postižením, spolupracuje se všemi, kteří se bezbariérovostí osob se zrakovým postižením věnují.32
Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých v České republice vznikla v roce 1996 sjednocením dvou organizací. „SONS je oficiální nástupnická a následnická organizace všech předcházejících národních organizací nevidomých (Stanovy, článek I, odst. G). SONS reprezentuje těžce zrakově postižené občany ČR jak v Evropské unii nevidomých, tak i ve Světové unii nevidomých jako řádný člen těchto mezinárodních organizací (Stanovy, článek I, odst. E)… Po celé republice ji tvoří 82 okresních odboček s 10 až 12 tisíci členy. Počet členů je stále proměnlivý, neboť z asi 70 % jsou členové senioři. SONS ČR poskytuje ucelený komplex služeb pro občany starší 15 let. Výjimečně, zejména v oblasti služeb ICT, poskytuje tyto služby i mladším klientům.“33 31
32
Osobni sdělení: Mgr. Viktor Dudr (SONS CR), únor 2012 Pozn.: Informace o bezbariérovosti staveb a prostředí jsou sepsány v dokumentu České komory
autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě s názvem Bezbariérové používání staveb – základní principy přístupnosti, z roku 2010. 33
http://www.sons.cz/jakvznikla.php; 2002
27
Ve své činnosti vytváří mnoho projektů zabývající se například navigačními centry či vzdělávacími programy. Také zrealizovala projekt „Nejsme všichni stejní“, který se snaží zbavit společnost předsudků vůči lidem se zrakovým postižením. Nejvyšší počet členů SONS tvoří senioři, a proto je její činnost zaměřena především na ně, ovšem reaguje i na potřeby ostatních věkových kategorií. Mezi roky 2005 až 2008 zrealizoval SONS projekt Zlepšení zaměstnatelnosti nevidomých, slabozrakých a kombinovaně (zrakově a jinak) postižených občanů. Cílem tohoto projektu bylo zapojit nevidomé a jinak zrakově postižené občany do společnosti a na trh práce, především pak rozšířením jejich dovedností potřebných pro úspěšné nalezení práce a vytvoření efektivního systému vzdělávání nevidomých a slabozrakých. Tento projekt přispěl k spolupráci Tyflocenter s Úřady práce a Městskými úřady, dal možnost třinácti uchazečům projít kurzem operátora call centra a pořádaly se různé konference, které daly vzniknout různým multimediálním datům k šíření této problematiky.34 Mimo SONS existuje i řada jiných organizací, které reagují na potřeby lidí se zrakovým postižením (jejich vznik umožnila až situace po roce 1989). Jsou to TyfloCentra, která již fungují samostatně, Organizace nevidomých v Jihlavě, Kafira v Opavě, kde poskytují odborné poradenství, sociálně aktivizační služby a podporu při pracovním uplatnění. Dále je to detašované pracoviště Třinec, kde poskytují jednorázové služby osobní asistence, průvodcovskou a předčitatelskou službu, socioterapeutické kluby, věnují se pracovnímu uplatňování a odstraňování architektonických
bariér.
Existuje
také
organizace
Porozumění
(sdružení
nevidomých a slabozrakých) v Plzni. Dále Diakonie ČCE, Maltézská pomoc, Integrace, kde se věnují například výcviku vodících psů. Okamžik, Pražské sdružení pro podporu nejen nevidomých (Viz. Okamžik, Adresář poskytovatelů služeb). Existují i organizace, které se zabývají především dodáváním kompenzačních pomůcek. Finanční pomoc zprostředkovávají nadace a nadační fondy. Podporu v pracovním uplatnění poskytují o chráněné dílny a pracovní rekvalifikace, kam patří i pražské Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina. Tyto organizace a zařízení si kladou za cíl podporovat osoby se zrakovým postižením a díky nim je život těchto lidí jednodušší.
34
Viz. http://esfdb.esfcr.cz/modules/marwel/index.php?article=1034#cile; 2008
28
4.4 Pracovní uplatnění Po roce 1989 se na pracovním trhu vytváří nové možnosti. V roce 2005 vešel v platnost Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Třetí část tohoto zákona pojednává o zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Těmto osobám je poskytnuta zvýšená ochrana na trhu práce. Dále se věnuje pracovní rehabilitaci, chráněnému pracovnímu místu a chráněné pracovní dílně, právům a povinnostem zaměstnavatele a spolupráci s Úřadem práce. „Chráněné pracovní místo je pracovní místo vytvořené zaměstnavatelem pro osobu se zdravotním postižením na základě písemné dohody s Úřadem práce. Chráněné pracovní místo musí být provozováno po dobu nejméně 2 let ode dne sjednaného v dohodě. Na vytvoření chráněného pracovního místa poskytuje Úřad práce zaměstnavateli příspěvek.“35 „Chráněná pracovní dílna je pracoviště zaměstnavatele, vymezené na základě dohody s Úřadem práce a přizpůsobené pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením, kde je v průměrném ročním přepočteném počtu zaměstnáno nejméně 60 % těchto zaměstnanců. Chráněná pracovní dílna musí být provozována po dobu nejméně 2 let ode dne sjednaného v dohodě. Na vytvoření chráněné pracovní dílny poskytuje Úřad práce zaměstnavateli příspěvek.“36 Stát se podílí na pomoci osobám s postižením k nalezení pracovního místa i podporou zaměstnavatelů. Ale často se stává, že zaměstnavatel zaměstná člověka s postižením na dva roky, aby tento příspěvek od státu dostal a po dvou letech ho propustí a z úřadu práce zaměstná druhého, na kterého opět dostane finanční prostředky. Samozřejmě se tak neděje vždy, ale riziko zneužití zde existuje. Velká nezaměstnanost osob se zrakovým postižením je také způsobena neinformovaností jak zaměstnavatelů, tak potencionálních zaměstnanců. Lze se setkat i s případy, kdy je potřeba k výkonu práce větší kvalifikace. Nízká kvalifikace se dá odbourávat pomocí školství, vzdělávacích kurzů, pracovní rehabilitací a rekvalifikací. I rozvoj techniky přispěl k tomu, že je mezi osobami se zrakovým postižením více nezaměstnaných, ať už se jedná o dělnické práce či práci telefonního operátora. Získat pracovní místo je obtížné, nicméně není to nemožné. Bohužel zde hraje největší faktor xenofobie, neochota vzdělávat se v problematice lidí 35 36
Zákon o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., § 75 Zákon o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., § 76
29
s postižením a předávání předsudků z generace na generaci. Oblast pracovního uplatnění u osob s postižením je řešena zákony a vyhláškami, ale pokud se nezmění přístup společnosti jako takové, nemohou tyto listiny nabýt plného uplatnění v praxi. Nelze ale upřít to, že se přístup společnosti k osobám se zrakovým postižením zlepšil. Život osob s postižením již není tabu. V České republice kromě Zákonu o zaměstnanosti řeší problematiku zaměstnávání osob se zdravotním postižením na volném trhu práce i Zákoník práce. Mimo chráněná pracoviště je samozřejmě možnost pracovat na volném pracovním trhu. Bohužel v dnešní době, kdy velké procento lidí bez postižení není zaměstnáno, nelze očekávat, že se člověku se zrakovým postižením povede lépe. Navíc se zde často setkáváme s diskriminací a předsudky. Na volném pracovním trhu je ale například již mnohokrát zmiňovaná možnost práce na živnostenský list. Aby mohli lidé se zrakovým postižením na živnostenský list podnikat, aby věděli, jak se toto podnikání provádí, existuje i možnost vzdělání, které jim tyto informace zprostředkuje. Pokud je to v silách člověka, lze se k této možnosti práce uchýlit. (V poslední kapitole mimo jiné také zjistíme, že velká část osob se zrakovým postižením této možnosti opravdu využívá.) K zaměstnanosti osob se zrakovým postižením nyní přispívá i činnost Tyflocenter. Jde o různé formy podpory v rámci jejich činností a projektů, ale například jsou to JobKluby, kde se lze například naučit, jak správně komunikovat se zaměstnavatelem. Mimo tuto pomoc samozřejmě také existují další možnosti. A to rehabilitace a rekvalifikace, které zajišťuje již zmíněné Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina. Klienti si mohou vybrat z kurzů nevidomý a slabozraký masér, pomocné práce v keramické dílně, košíkář – výroba z proutí a pedigu, obsluha osobního počítače, ruční tkadlec a pracovník v kartonážní výrobě. Stále se zachovávají některá klasická řemesla, ale mimo ně se také rozvíjí například práce s osobním počítačem. Práce zvedá životní úroveň a také rozvíjí sociální dovednosti a dává pocit úcty, díky ní se člověk dokáže seberealizovat. I když dnešní situace nevypadá růžově, nelze zpochybnit, že tato problematika zaznamenala pokrok. Stále převládají profese s manuální činností, ale velká část lidí se zrakovým postižením se také realizuje díky vysokým školám v oblastech, které jim byly před rokem 1989 uzavřeny.
30
4.5 Shrnutí Po roce 1989 se začalo dbát na samostatnost osob s postižením a integraci. Samostatnost spočívala v tom, že se upustilo od péče a upřednostňovat se začala odpovědnost každého člověka sám za sebe. Podporu zabezpečuje v určité míře legislativa – stát, a činnost organizací. Ve vzdělávání dětí s postižením na běžných mateřských, základních a středních školách se začala prosazovat integrace. Speciální školství se stávalo stále více nechtěným a k jeho záporům se často řadilo to, že byly děti v minulosti nuceny být ubytovány na internátech a neměly šanci zařadit se mezi své zdravé vrstevníky, do společnosti. I ve speciálním školství však došlo rokem 1989 k pozitivním změnám. Vyučování se opět sjednotilo a výuka nebyla rozdělená podle stupně postižení. Středoškolské a vysokoškolské vzdělání se pro osoby se zrakovým postižením stalo ještě více dostupným. K rozvoji studia na vysokých školách přispěl vznik Center podpory. Volným pracovním trhem se možnost najít zaměstnání pro osoby se zrakovým postižením rapidně snížila. Stát na to reaguje podporou zaměstnavatelů, kteří osoby s postižením zaměstnávají a podporou v nezaměstnanosti. Stále převládají manuální profese, ale díky podpoře studia na vysokých školách se tato realita rychle mění. Při činnosti nových organizací vznikl Tyfloservis a Oddělení pro odstraňování architektonických bariér, které umožnily osobám se zrakovým postižením bezpečný pohyb v prostoru a zřídily činnosti pro upokojování jejich specifických potřeb.
31
5 Dotazníkové šetření 5.1 Anketa Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s. Jelikož je Dědina prvním a v podstatě ojedinělým zařízením v České republice cca od roku 1990, má velkou zásluhu při pomoci lidem se zrakovým postižením. Před rokem 1989 na území České republiky takové zařízení neexistovalo a vše se uskutečňovalo v Levoči na Slovensku. V roce 2010 byla provedena anketa v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku Dědina, která byla realizována pomocí dotazníků. Respondentů bylo šedesát šest a byli to někteří klienti z let 2001 až 2010. Anketa se skládala z jedenácti otázek. Tři otázky se týkaly rekvalifikace a následného pracovního uplatnění.
Tabulka č. 4 Absolvovali jste na Dědině rekvalifikační kurz? Kurz
Počet respondentů
Nevidomý a slabozraký masér
26
Pomocné práce v keramické dílně
4
Košíkář, výroba z proutí a pedigu
5
Obsluha osobního počítače
12
Ruční tkadlec
3
Pracovník v kartonážní výrobě
0
Zdroj: http://www.dedina.cz/dokum/vz10.pdf
První otázka týkající se rekvalifikace zjišťovala, zda klienti na Dědině absolvovali rekvalifikační kurz. Čtyři respondenti uvedli zápornou odpověď. K nevidomému a slabozrakému masérovi se přihlásilo dvacet šest respondentů, ke košíkářské výrobě pět respondentů, ke keramické výrobě čtyři respondenti, k tkalcovské výrobě tři respondenti a k rekvalifikaci na PC se přihlásilo dvanáct respondentů. Celkově tedy na tuto otázku odpovědělo padesát čtyři respondentů. Dvanáct respondentů za otázku neodpovědělo vůbec. Největší zájem byl o rekvalifikační kurz nevidomý a slabozraký masér a kurz PC.
32
Tabulka č. 5 Našel jste po ukončení kurzu pracovní uplatnění? Odpověď
Počet respondetnů
Ano
34
Ne
3
Dočasně
5
Pomoc při dalším studiu na VŠ
1
Zdroj: http://www.dedina.cz/dokum/vz10.pdf
Další otázka měla za cíl zjistit, zda našli klienti po absolvování rekvalifikačního kurzu pracovní uplatnění. Zde odpovědělo čtyřicet tři respondentů. Kladná odpověď zazněla ve třiceti čtyřech případech. Tři respondenti odpověděli záporně. Odpověď „dočasně“ uvedlo pět respondentů. Vnímání rekvalifikace jako pomoc před dalším studiem na vysoké škole uvedl jeden respondent. Lze z těchto údajů říci, že rekvalifikace většině pomohla uchytit se znovu na pracovním trhu.
Tabulka č. 6 Pracujete nyní? Odpověď
Počet respondentů
Živnostenský list
14
V zaměstnaneckém poměru
26
Integrovaně studující
5
Práce v chráněném prostředí
3
Zdroj: http://www.dedina.cz/dokum/vz10.pdf
Poslední otázka zněla: „Pracujete?“. Zde odpovědělo čtyřicet osm respondentů. Na živnostenský list podniká čtrnáct respondentů. V zaměstnaneckém poměru pracuje dvacet šest bývalých rekvalifikantů. V chráněném prostředí pracuje pět osob. Integrovaně studují tři respondenti. Jelikož zbytek respondentů neodpověděl, nelze říci, zda pracují či nikoliv. Možnost pracovat na živnostenský list je druhá nejčastější možnost, ke které dochází. Zde ale, jak říká sama ředitelka Dědiny, záleží na kvalitách každé osoby, jak bude umět podnikat, stejně tak, jako u člověka bez postižení.
33
5.2 Doplňkové šetření Jelikož je pro osoby se zrakovým postižením rekvalifikace jednou z důležitých možností, jak získat pracovní uplatnění, rozhodla jsem se udělat orientační šetření pomocí dotazníků v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro nevidomé Dědina o.p.s. v březnu roku 2012 a navázat tak na již proběhlou anketu. Respondentů bylo jedenáct a byly to osoby, které se teprve rekvalifikují, ale i osoby, které již rekvalifikací prošly a nyní v Dědině pracují. Cílem tohoto ukázkového šetření bylo poukázat na to, jaké klienty v Dědině můžeme potkat, jaký nejčastěji volí rekvalifikační kurz a co je vedlo k tomu, že rekvalifikaci vyhledali. Dotazník jsem s každým klientem vyplňovala individuálně. Skládal se z dvanácti otázek.
Tabulka č. 7 Pohlaví a rok narození respondentů. Počet respondentů
Průměrný věk (roky)
Muž
5
36
Žena
6
28
Celkem
11
32
Pohlaví
První otázka se ptala na pohlaví, druhá na rok narození. Z jedenácti respondentů bylo šest žen v průměrném věku 28 let a pět mužů v průměrném věku 36 let. Celkový věkový průměr respondentů je 32 let.
Tabulka č. 8 Stupeň zrakového postižení. Stupeň zrakového postižení
Počet respondentů
střední slabozrakost
2
silná slabozrakost
0
těžce slabý zrak
0
praktická slepota
5
úplná slepota
4
Třetí otázka měla za cíl zjistit, jaký stupeň zrakového postižení je u těchto respondentů nejčastější. V pěti případech šlo o praktickou nevidomost, ve čtyřech případech o úplnou slepotu a ve dvou případech o střední slabozrakost. 34
Tabulka č. 9 Doba vzniku zrakového postižení. Doba vzniku postižení
Počet respondentů
Od narození
9
Během života
2
V devíti případech šlo o zrakové postižení, které se projevilo od narození. Dva respondenti odpověděli, že k jejich zrakovému postižení došlo během života. Ač se zdá, že hlavní skupinu rekvalifikačních kurzů tvoří lidé, kteří o zrak přišli během života, na tomto reprezentativním vzorku respondentů vidíme opak.
Tabulka č. 10 Nejvyšší dosažené vzdělání. Nejvyšší dosažené vzdělání
Počet respondentů
Základní
3
Středoškolské bez maturity / výuční list
4
Středoškolské s maturitou
4
Vysokoškolské
0
V páté otázce šlo o to, jaké mají respondenti nejvyšší dosažené vzdělání. Základní vzdělání měli dvě ženy a jeden muž. Středoškolské vzdělání bez maturity (tedy s výučním listem) měli dvě ženy a dva muži. Středoškolské vzdělání s maturitou měli taktéž dvě ženy a dva muži. Vysokoškolské vzdělání neměl žádný respondent. Jak ženy, tak muži měli v poměru stejné vzdělání. Obory či zaměření však byly různé. Muži s výučním listem měli obory čalouník a mechanik opravář zemědělských strojů. U žen šlo o obory kuchař-servírka a hudebně kulturní činnost. Muži s maturitou uvedli jako své zaměření práci v hotelnictví a informační technologie. Ženy s maturitou uvedly sociálně-správní činnost a automobilovou průmyslovku. Tyto dvě ženy jako jediné měly střední slabozrakost. Následující otázka se ptala, zda toto vzdělání uplatnili respondenti v praxi. Kromě jednoho muže, který se vyučil jako čalouník, uplatnili své vzdělání v praxi všichni. Dále bylo zjištěno, že čtyři muži a tři ženy před nástupem do rekvalifikačního kurzu nepracovali. Ostatní čtyři respondenti ano. Následující
otázka zjišťovala,
proč u
respondentů
nastala potřeba
rekvalifikace. U respondentů, kteří měli základní vzdělání, šlo o to, že neměli žádnou 35
kvalifikaci. Jedna žena pracovala v chráněných dílnách, ale byly uzavřeny a jiné místo v oboru nenašla. Všichni čtyři respondenti, kteří měli středoškolské vzdělání bez maturity (tedy s výučním listem) měli důvody naprosto rozdílné. Stejně jako u ženy se základním vzděláním, i u ženy, která se vyučila v oboru kulturně hudební činnost, bylo důvodem rekvalifikace uzavření jejího dosavadního pracoviště, kde pracovala jako průvodce. Druhé ženě nestačily síly na profesi, kterou vykonávala v pečovatelské službě. U muže, který se vyučil jako čalouník, bylo zapotřebí změnit svou kvalifikaci, protože tato profese nemá velké uplatnění. Muž, který pracoval jako mechanik, využil možnosti rekvalifikace pro kontakt s novými lidmi. Respondenti se středoškolským vzděláním s maturitou měli důvody pro rekvalifikaci podobné. U jedné ženy a jednoho muže šlo o zhoršování zdravotního stavu. Žena pracovala jako sociální pracovnice a muž jako kuchař/číšník. Žena, která měla automobilovou průmyslovku a pracovala s programy na počítači, se musela uchýlit k rekvalifikaci, protože při porodu dcery vznikly komplikace a její zrak byl poškozen. Muž, který pracoval s informačními technologiemi a učil osoby se zrakovým postižením práci s PC, se rozhodl pro rekvalifikaci kvůli nejistotě v neziskovém sektoru, ve kterém pracoval.
Tabulka č. 11 Rekvalifikační kurzy. Kurz
Počet respondentů
Nevidomý a slabozraký masér
5
Pomocné práce v keramické dílně
1
Košíkář, výroba z proutí a pedigu
3
Obsluha osobního počítače
0
Ruční tkadlec
1
Pracovník v kartonážní výrobě
1
Navazující otázkou bylo, jaký respondenti nyní absolvují/absolvovali rekvalifikační kurz. Jelikož bylo respondentů jedenáct, nelze vyvozovat závěry, který kurz je nejžádanější, nicméně může alespoň přiblížit současný stav. Nyní je nejžádanějším rekvalifikačním kurzem Nevidomý a slabozraký masér a Košíkář. Poslední otázka se věnovala tomu, co respondenti od rekvalifikace očekávají/očekávali. V devíti případech šlo o to, získat pracovní uplatnění. Jedna
36
žena očekává od rekvalifikace nový postoj k její osobě na pracovišti a nezhoršování zdravotního stavu. Muž, který si rekvalifikaci vybral kvůli navázání kontaktů, od ní očekává právě to, a také možnost naučit se něco nového a nebýt sám doma, být prospěšný.
5.3 Shrnutí Z výsledků ankety a doplňujícího dotazníkového šetření vyplývají následující informace: •
Zastoupení můžu a žen v rekvalifikačních kurzech je rovnoměrné a jejich průměrný věk je 32 let.
•
Nejčastěji se rekvalifikují klienti s praktickou slepotou a klienti s úplnou ztrátou zraku.
•
Převažují klienti, u kterých se postižení projevilo od narození.
•
Klienti mají nejvyšší dosažené vzdělání jak základní, tak středoškolské s výučním listem či maturitou, ale žádný z nich nemá vysokoškolské vzdělání.
•
Většina klientů své dosavadní vzdělání uplatnila v praxi.
•
Hlavním důvodem pro absolvování rekvalifikačního kurzu je získat pracovní uplatnění.
•
Volba rekvalifikace závisela na individuálním problému každého klienta. Tyto individuální problémy byly například uzavření stávajícího pracoviště nebo zhoršování zdravotního stavu.
•
Nejčastěji volený rekvalifikační kurz je Nevidomý a slabozraký masér, Obsluha osobního počítače a rekvalifikační kurz Košíkář – výroba z proutí a pedigu.
•
Více než polovina klientů, která absolvovala rekvalifikační kurz, našla uplatnění na pracovním trhu hned po ukončení kurzu.
•
Absolventi rekvalifikačních kurzů pracují v zaměstnaneckém poměru a také podnikají na živnostenský list.
Anketa ani doplňující šetření nezahrnovaly všechny osoby, které od roku 1990 prošly rekvalifikačním kurzem. Informace jsou pouze ilustrativní a reálné skutečnosti přibližují. 37
Závěr Cílem této absolventské práce bylo popsat a zhodnotit vývoj v oblasti vzdělávání, pracovního uplatnění a činností organizací (spolků) pro osoby se zrakovým postižením na území České republiky dříve a dnes. Šlo o popis a hodnocení různých možností pro osoby se zrakovým postižením, které jim umožňovaly rozvíjet se, uplatňovat se a „žít normální život“. Začátkem 19. století začaly vznikat první výchovně-vzdělávací ústavy pro děti a studenty se zrakovým postižením. Na začátku 20. století vznikaly spolky, které si kladly za cíl samostatnost osob se zrakovým postižením především také na pracovním trhu. Velkou transformaci jak ve vzdělávání, tak na poli pracovního uplatnění a činností spolků zaznamenal rok 1948. Hlavním důvodem byla změna politické situace. Tímto rokem převzal stát kontrolu nad vzděláváním, pracovním trhem a nad činnostmi dosavadních spolků. Ve vzdělávání šlo jasně o pokrok, když se povinná školní docházka začala týkat i dětí se zrakovým postižením. Vzdělání dětí se zrakovým postižením na speciálních školách se začalo rozdělovat podle stupně postižení. Výuka se začala soustředit i na děti se slabozrakostí a již se neumluvilo jen o „vzdělávání nevidomých“. Začaly se tak realizovat potřeby dětí podle stupně jejich postižení. To ale vedlo k jejich segregaci, setkávaly se pouze s dětmi se stejným postižením a neměly možnost poznávat děti bez postižení. Pracovní trh řídil a kontroloval stát, tudíž možnost vlastní seberealizace byla možná pouze za určitých podmínek. Většina těch, která pracovat chtěla, ale pracovat mohla, Svaz invalidů často realizoval pracovní možnosti. Osoby se zrakovým postižením našly nejčastěji pracovní uplatnění v družstvech Meta, Drutěva, Karko. Stát se začal zajímat o sféry vzdělávání, pracovního uplatnění a zasahoval do činnosti Svazu invalidů hlavně proto, aby mohl vychovat „správné občany“. Tedy ne umožnit osobám se zrakovým postižením žít plnohodnotný život, ale mít nad nimi v první řadě kontrolu. Na druhou stranu financování aktivit pro osoby se zrakovým postižením nebylo problémem a stát zde fungoval dobře. Pokud se budeme snažit toto období shrnout do dvou slov, lze jej nazvat obdobím péče a segregace. Neboť ačkoliv byl
38
vyvíjen tlak na dostatečnou péči o osoby se zrakovým postižením, to že tito lidé byli odděleni od zbytku společnosti, bylo velkým problémem. V roce 1989 se společnost uvolnila a začala se přetvářet v společnost demokratickou, liberální, která přináší svobodu, ale také nároky na každého člověka. U lidí se zdravotním postižením je to zvlášť patrné. Během dalších let se otázky vzdělávání a pracovního uplatnění ustanovily v legislativě, což přineslo stejná práva i osobám se zrakovým postižením. Po konci Svazu invalidů vznikly dvě organizace. Společnost nevidomých a slabozrakých a Česká unie nevidomých a slabozrakých. Při České unii vznikl Tyfloservis, který má nyní pobočky po celé České republice a Oddělení pro odstraňování architektonických bariér. Možnost volného pohybu vedla k tomu být více samostatný. Činnost organizací také velmi dobře reaguje na specifické potřeby lidí se zrakovým postižením například vytvářením různých projektů. Problém je ale s financováním. Dnes spousta činností závisí na grantech, a i když je vyhověno a finance se do projektu vloží, je to většinou záležitost na dobu určitou. Ve vzdělávání bylo změnou sjednocení výuky jak pro děti s různými stupni zrakového postižení ve speciálním školství, tak možnost integrace do běžných mateřských, základních a středních škol. Integrace je komplikovaným procesem, a proto na tyto problémy reaguje řada odborných center. Speciální školství se začalo „odsouvat na druhou kolej“. Jediné, co lze jistě říci k tomuto faktu je to, že integrace je velkou možností, ale nesmí se zapomínat na individuální možnosti každého integrovaného žáka. V oblasti školství bylo také velkým pokrokem možnost studia na vysokých školách se značnou podporou, která před rokem 1989 v podstatě neexistovala. Přínosem v uplatnění na pracovním trhu je možnost pracovat na živnostenský list a Zákon o zaměstnanosti, který se zabývá i pracovním uplatňováním osob s postižením a zaručuje jim zvýšenou ochranu na trhu práce. V letech 1948 až 1989 šlo o etapu péče a segregace. Dnes jde o etapu integrace a podpory, která má za úkol vést lidi se zrakovým postižením co k největší samostatnosti. Proto je vyvíjena co největší možná podpora ve všech oblastech. Možnost odpovědnosti sám za sebe umožňuje rozvíjet svou osobnost a také umožňuje mít pocit potřeby, uznání. Což je často nesilnější motivací proto nevzdávat se i v těch nejtěžších chvílích. Podpora ale někdy nestačí a rozsah i intenzita péče,
39
jaká byla osobám se zrakovým postižením poskytována v letech 1948 až 1989, by byla někdy potřeba i dnes. Každá změna s sebou přináší jak věci dobré, tak problémy, které vyžadují nová řešení. Například v oblasti integrovaného vzdělávání, by se mělo začít více dbát na vztahy mezi integrovaným žákem a jeho spolužáky. Asistenti pedagogů by neměli zastupovat dítě v komunikaci s ostatními, ale doprovázet jej při výuce. Ať šlo o jakoukoliv historickou etapu, situace lidí se zrakovým postižením se vždy odvíjela od stavu společnosti. Musíme si uvědomit, že člověk se zrakovým postižením je především člověk. Měli bychom se v této oblasti neustále vzdělávat, protože tím umožníme jejich plnou integraci bez překážek.
40
Použitá literatura SOLAROVÁ, Světla. ŠARBACH, Zdeněk. Dějiny nejstarší školy pro nevidomé v Čechách. Nakladatelství: RADAR, 1992. KURZ, Jaromír. NEUBERT, František. Deylův první český ústav pro nevidomé. Vydání první. Vydal: Svaz invalidů ČSR, 1985. DIGRIN, Ladislav. Vývoj slepeckého tisku v našich zemích. Nakladatelství: RADAR, 1993. CINGER, František. A kol. Karel Emanuel Macan. Vydání první. Vydal: Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana, 2008. ISBN 978-80-7061-672-7. MUŽÁKOVÁ, Monika. Aspekty integrace lidí se zrakovým postižením v zrcadle historie spolkové činnosti. Rigorózní práce, Praha 2004. JESENSKÝ, Jan. Uvedení do rehabilitace 4. Učební texty ústřední školy svazu invalidů, 1987. JESENSKÝ, Jan. Uvedení do rehabilitace 7. Učební texty ústřední školy svazu invalidů, 1988. JESENSKÝ, Jan. Tyflografické výzkumy a studie. Praha 1983. JESENSKÝ, Jan. Tyflologické minimum a základy komplexního zabezpečení zrakově postižených. Učební texty ústřední školy svazu invalidů, 1988. JESENSKÝ, Jan. Prostor k integraci. Nakladatelství: COMENIA CONSULT, Praha 1993. JESENSKÝ, Jan. Rehabilitace zrakově postižených a způsoby její realizace. Nakladatelství: AETARNA, Praha 1992. Vydal SONS. ISBN 80-900950-1-1. ČÁLEK, Oldřich. Pracovní uplatnění zrakově postižených osob. Vydání druhé. Nakladatelství: STÁTNÍ PEDAGOGICKÉ, Praha 1976. ISBN 14-440-85. ČÁLEK, Oldřich. Akceptace vady jako produkt sociálních vztahů postiženého jedince. Vydání první. Nakladatelství: NOVINÁŘ, Praha 1988. ČÁLEK, Oldřich. Výchova dospívající zrakově postižené mládeže k samostatnosti. Praha 1985. ISBN 13149-87-0. ČÁLEK, Oldřich. HOLUBÁŘ, Zdeněk. CERHA, Josef. Vývoj osobnosti zrakově těžce postižených. Nakladatelství: STÁTNÍ PEDAGOGICKÉ, Praha 1986. ISBN 807066-341-3. OKAMŽIK. Adresář poskytovatelů služeb pro osoby se zrakovým postižením. Praha 2008. 41
KEBLOVÁ, Alena. Integrované vzdělávání dětí se zrakovým postižením. Vydání první. Nakladatelství: SEPTIMA, Praha 1996. ISBN 80-85801-65-5. SLOWÍK, Josef. Speciální pedagogika. Vydání první. Nakladatelství: GRADA, Praha 2007. ISBN 978-80-247-1733-3. VÁGNEROVÁ, Marie. Oftalmopsychologie. Nakladatelství: KAROLINUM, Praha 1995. ISBN 80-7184-053-X. MONATOVÁ, Lili. Pojetí speciální pedagogiky z vývojového hlediska. Nakladatelství: PAIDO, Brno 1996. ISBN 80-85-931-20-6. ŠIMŮNKOVÁ, Vladimíra a kol. Výchova a vzdělávání mládeže vyžadující zvláštní péči v Československu. Vydání první. Nakladatelství: STÁTNÍ PEDAGOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ, Praha 1987. ISBN 14-525-87. DUDR, Viktor. LNĚNIČKA, Petr. Metodické poznámky k vytváření podmínek pro samostatný a bezpečný pohyb nevidomých a slabozrakých lidí. Vydal SONS, Praha. RADA, Ladislav. KASLOVÁ, Jaroslava. Výstavba a řízení Svazu invalidů. Vydání první. Nakladatelství: HORIZONT, Praha 1987. 70 let českého slepeckého tisku. Vydala Slepecká tiskárna a knihovna K.E. Macana. Praha, 1988. Sborník materiálů Evropské konference o rehabilitaci nevidomých a slabozrakých. Rehabilitace zrakově postižených v Evropě. Vydal FZP-FENES, Praha 1990. ISBN 80-85098-08-3. Ústřední jednota invalidů. Invalidé v budovatelské práci. Vydání první. Nakladatelství: PRÁCE, Praha 1951. Zákon o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. Charta základních práv Evropské unie Zákon o sociálních službách ČR č. 108/2006 Sb. Rozhovory (viz. přílohy)
Internetové zdroje: STŘEDNÍ ŠKOLA, ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ V BRNĚ, Historie školy [online]. 2007, [cit. 2012-04-12]. Dostupný z www:
.
42
INFORMAČNÍ PORTÁL PRO OSOBY SE SPECIFICKÝMI POTŘEBAMI, Úmluva o právech lidí s postižením [online]. 2007, [cit. 2012-04-12]. Dostupný z www: . ISSN 1802-5145. ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD, Základní vzdělávání - žáci integrovaní ve specializovaných třídách podle druhu postižení [online]. 2011, [cit. 2012-04-12]. Dostupný z www: . ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD, Vzdělávání ve středních školách - žáci denního studia podle druhu postižení [online]. 2011, [cit. 2012-04-12]. Dostupný z www: . TYFLOSERVIS, Základní údaje o tyfloservisu [online]. 2005-2011, [cit. 2012-0415]. Dostupný z www: . INICIATIVA SPOLEČENSTVÍ EQUAL, Zlepšení zaměstnatelnosti nevidomých, slabozrakých a kombinovaně (zrakově a jinak) postižených občanů [online]. 2008, [cit. 2012-04-15]. Dostupný z www: . SONS, Jak vznikla SOSN [online]. 2002-2012, [cit. 2012-04-15]. Dostupný z www: . SCHIFFEROVÁ, Marie. Výroční zpráva za rok 2010 [online]. 2011, [cit. 2012-0415]. Dostupný z www: .
43
Seznam tabulek Tabulka č. 1 Stav členů Svazu invalidů se zrakovým postižením. ................................ 16 Tabulka č. 1.1 Pracovní obory osob se zrakovým postižením. ................................... 17 Tabulka č. 2 Počet integrovaných žáků se zrakovým postižením na základních školách......................................................................................................................... 23 Tabulka č. 3 Počet studentů se zrakovým postižením na středních školách. ................. 24 Tabulka č. 4 Absolvovali jste na Dědině rekvalifikační kurz? ...................................... 32 Tabulka č. 5 Našel jste po ukončení kurzu pracovní uplatnění?.................................... 33 Tabulka č. 6 Pracujete nyní? .......................................................................................... 33 Tabulka č. 7 Pohlaví a rok narození respondentů. ......................................................... 34 Tabulka č. 8 Stupeň zrakového postižení....................................................................... 34 Tabulka č. 9 Doba vzniku zrakového postižení. ............................................................ 35 Tabulka č. 10 Nejvyšší dosažené vzdělání..................................................................... 35 Tabulka č. 11 Rekvalifikační kurzy. .............................................................................. 36
44
Seznam příloh 1. Dotazník 2. Rozhovor s paní Mgr. Marií Schifferovou 3. Rozhovor s panem Mgr. Viktorem Dudrem 4. Rozhovor s panem PhDr. Jiřím Reichelem
45
