Jabok Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická

Jabok – Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická

Absolventská práce Veronika Langerová

Dobrovolnický program Otevřené dveře

Vedoucí práce : Mgr. Marie Ortová

2009

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem absolventskou práci Dobrovolnický program „Otevřené dveře“ jsem zpracovala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů a literatury. 2. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. 3. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla v případě zájmu pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím. 4. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla zveřejněna v elektronické podobě. 7.9.2009

Veronika Langerová ……………………. Vlastnoruční podpis

2

Poděkování Děkuji Mgr. Marii Ortové za vedení mé absolventské práce, za podnětné připomínky a ochotu při konzultacích. Dále chci poděkovat Mgr. Ivaně Čamkové za čas, který mi věnovala při tvorbě této práce, a za poskytnutí podkladů, které pomohly obohatit tuto práci o další poznatky. V neposlední řadě děkuji Bc. Aleně Kovandové, která mi poskytla svou bakalářskou práci a další informace týkající dobrovolnického projektu „Otevřené dveře“. Mgr. Ivaně Čamkové a Bc. Aleně Kovandové děkuji také za to, že mě přivedly k dobrovolnickému projektu, kterého jsem se dva roky účastnila, a získala tak cenné zkušenosti.

3

Obsah Úvod ..................................................................................................................................5 1 Teoretická část ............................................................................................................5 1.1 Mentální postižení...............................................................................................5 1.1.1 Vymezení pojmu mentální postižení ..........................................................6 1.1.2 Integrace......................................................................................................6 1.1.3 Sociabilita a socializace ..............................................................................6 1.1.4 Demence a oligofrenie ................................................................................7 1.1.5 Postoj společnosti .......................................................................................8 1.1.6 Sociální vztahy............................................................................................9 1.1.7 Etiologie mentálního postižení ...................................................................9 1.1.8 Klasifikace mentálního postižení..............................................................11 1.2 Dobrovolnictví ..................................................................................................16 1.2.1 Terminologie dobrovolnictví ....................................................................16 1.2.2 Oblasti dobrovolnictví ..............................................................................18 1.2.3 Motivy dobrovolné činnosti......................................................................19 1.2.4 Metodika práce s dobrovolníky ................................................................21 1.3 Domov pro osoby se zdravotním postižením Pramen v Mnichově ..................30 1.3.1 Kde se Domov nachází .............................................................................30 1.3.2 Historie......................................................................................................30 1.3.3 Domov Pramen v současnosti...................................................................32 1.3.4 Cílová skupina ..........................................................................................33 1.3.5 Poslání zařízení .........................................................................................33 1.3.6 Hlavní účel zřízení organizace..................................................................33 1.3.7 Ubytování..................................................................................................34 1.3.8 Stravování .................................................................................................34 1.3.9 Zdravotní péče a rehabilitace ....................................................................34 1.3.10 Pracovní rehabilitace.................................................................................34 1.3.11 Vzdělání ....................................................................................................35 1.3.12 Volný čas ..................................................................................................35 1.3.13 Vztahy a návštěvy.....................................................................................36 2 Praktická část ............................................................................................................38 2.1 Dobrovolnický program „Otevřené dveře“.......................................................38 2.1.1 Cíl projektu ...............................................................................................38 2.1.2 Aktéři programu........................................................................................39 2.1.3 Způsob přípravy dobrovolníků .................................................................40 2.1.4 Možná rizika dobrovolnické služby..........................................................41 2.1.5 Způsoby kontroly a hodnocení činnosti dobrovolníků .............................41 2.2 Výzkum.............................................................................................................42 2.2.1 Cíl výzkumu..............................................................................................42 2.2.2 Kritéria ......................................................................................................42 2.2.3 Hypotézy...................................................................................................42 2.2.4 Použité metody .........................................................................................43 2.2.5 Zhodnocení podle stanovených kritérií.....................................................43 3 Závěr .........................................................................................................................46 Resumé ............................................................................................................................47 Seznam použitých zdrojů ................................................................................................48 Příloha – Rozhovor s Ivanou Čamkovou .......................................................................49 4

Úvod V letech 2004-2004 jsem se účastnila dobrovolnického programu Domova Pramen, v němž žijí ženy se zdravotním postižením. Jako dobrovolnice jsem měla možnost poznat svět lidí s mentálním postižením a prostředí, ve kterém žijí. Díky dobrovolnické činnosti jsem získala cenné zkušenosti ze sociální oblasti. Proto jsem se rozhodla zvolit toto téma pro svou absolventskou práci. Hlavním cílem mojí práce je zhodnotit dobrovolnický program Domova Pramen nejen na základě teoretických poznatků, ale také praktických zkušeností s daným programem. Zjistit, zda projekt splnil cíl, který si předsevzal. Dalším cílem je přiblížit čtenáři problematiku mentálního postižení a dobrovolnictví. Absolventská práce se skládá z teoretické a praktické části. V teoretické části věnuji kapitolu mentálnímu postižení a dobrovolnictví, pro potřeby mé práce jsou tyto pojmy obzvlášť důležité. Dále se čtenář podrobněji seznamuje s Domovem pro osoby se zdravotním postižením Pramen v Mnichově, v němž je dobrovolnický projekt realizován. V praktické části je popsán dobrovolnický projekt a jeho zhodnocení.

1 Teoretická část 1.1 Mentální postižení Jak již bylo řečeno, dobrovolnický projekt „Otevřené dveře“ je zaměřen na lidí s mentálním a kombinovaným postižením, kteří žijí v Domově pro osoby se zdravotním postižením Pramen v Mnichově. Pro jeho hlubší pochopení je proto důležité podrobněji poznat problematiku mentálního postižení. V této kapitole je vymezen pojem mentální postižení a také pojmy sociabilita, socializace a integrace, protože se tyto pojmy tématu postižení úzce dotýkají. Popsána je zde etiologie mentální retardace. Čtenář se blíže seznámí s lehkou, středně těžkou a těžkou mentální retardací. O hlubokém, nespecifikovaném a jiném mentálním postižení budu psát jen okrajově, protože klientky s touto hloubkou postižení nejsou do projektu zařazeny.

5

1.1.1

Vymezení pojmu mentální postižení „Mentálním postižením nebo mentální retardací nazýváme trvalé snížení

rozumových schopností, které vzniklo v důsledku organického poškození mozku. Mentální postižení není nemoc, je to trvalý stav, způsobený neodstranitelnou nedostatečností nebo poškozením mozku.“1 Mentální postižení se projevuje ve dvou a více oblastech, mezi které patří například sociální dovednosti, komunikace, sebeobsluha, schopnost učení, schopnost přizpůsobit se, zdraví a bezpečnost, schopnost práce a odpočinku apod.2 „Od roku 1992 vstoupila v platnost 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, zpracovaná Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě, která poněkud mění dříve užívanou klasifikaci. “3 Podle této klasifikace se mentální postižení rozděluje do šesti základních kategorií:

1.1.2

•

Lehká mentální retardace

•

Středně těžká mentální retardace

•

Těžká mentální retardace

•

Hluboká mentální retardace

•

Jiná mentální retardace

•

Nespecifikovaná mentální retardace.

Integrace Pojem integrace můžeme chápat jako sjednocení, splynutí, ucelení. Slovu

integrace lze také rozumět jako zapojení, zařazení nebo začlenění. V souvislosti s mentálním postižením se pojem integrace používá ve smyslu zapojení lidí s mentálním postižení do majoritní společnosti. 1.1.3

Sociabilita a socializace Také pojmy sociabilita a socializace jsou v souvislosti s mentálním postižením

velmi důležité. 1

Švarcová, s. 25

2

Srov. Ortová, Mentální postižení, osoby s mentálním postižením

3

Švarcová, s. 27

6

Slovo sociabilita znamená družnost, přátelskost, společenskost. V obecnějším významu je sociabilita chápána jako schopnost vytvářet si osobní vztahy s ostatními lidmi, komunikovat s nimi. Socializace je proces, který probíhá celý život sociálním učením. Milan Nakonečný socializaci rozděluje do dvou fází. První fáze, která se nazývá primární socializace, je v podstatě sociální učení. Zahrnuje hlavně osvojení základních kulturních návyků, jakými jsou například sebeobsluha, návyky slušného chování apod. V této fázi si dítě osvojuje řeč a hodnoty. Učí se rozlišovat, co je dobré a co zlé, co je krásné a co ošklivé. Dítě se učí znát principy společenských rolí, přijmout svoji roli a akceptovat vztahy mezi rolemi (např. respektování role rodičů jako nadřízené autority). Druhou fází je sekundární socializace. Tato fáze probíhá v období dospělosti, kdy se jedinec učí pomocí mezilidských vztahů.4 Obecně se pod pojmem socializace rozumí proces, kdy si člověk osvojuje skrze prostředí potřebně společenské chování. U lidí s mentálním postižením tento proces ovlivňují jejich osobnostní deficity a faktory ze sociální prostředí. Pro smysluplné zapojení lidí s mentálním postižením je důležité podporovat jejich rodiny. Pokud z nějakého důvodu rodinu nemají, je nutné zajistit jim náhradní rodinnou nebo ústavní péči. Dalším faktorem, který ovlivní, zda jejich začlenění do společnosti bude smysluplné, je výchova, vzdělání a profesní příprava. Mělo by se také dbát na to, aby se lidé s mentálním postižením mohli věnovat aktivitám a poskytnout jim možnost práce, která by byla v souvislosti s jejich postižením přiměřená. Dalším krokem pro socializaci lidí s mentálním postižením je umožnit jim žít v samostatných domácnostech a zbavovat se případných překážek ve vztazích, které pramení ze strany majoritní společnosti.5 1.1.4

Demence a oligofrenie Definici mentálního postižení jsem uvedla v kapitole „Vymezení pojmů“.

V souvislosti s mentálním postižením se používají pojmy demence a oligofrenie. Tyto pojmy se rozlišují podle vývojového období, v němž mentální retardace vznikla.

4

Srov. Nakonečný, s.467

5

Srov. Valenta, Müller, s. 236

7

Oligofrenie je vrozená indispozice, která vznikla na dědičném podkladě. Demence se projevila v důsledku poškození mozku v průběhu života člověka.6 1.1.5

Postoj společnosti Lidé s mentálním postižením se často setkávají od ostatních členů společnosti

s nepochopením, odmítnutím nebo posměchem. Když jsem působila jako dobrovolnice v Domově pro osoby se zdravotním postižením, slýchávala jsem od mnichovských dětí urážky směřované na klientky Domova. Ale i dospělí lidé se na ženy s Domova Pramen dívaly s nepochopením a odmítnutím jejich osoby. Z postoje obyvatel vesnice bylo patrné, že lidem s mentálním postižením nerozumí a o jejich životě téměř nic neví. Postoj společnosti k lidem s postižením se vytvářel od jejího počátku a neustále se vyvíjí. Každá společnost si vytváří svá pravidla, hodnoty a normy, která jsou její součástí. „Hodnoty a normy dané společnosti vznikají v rámci určité kultury a jako takové jsou samozřejmě podmíněny historicky, tj. úrovní vývoje celé lidské společnosti i konkrétními podmínkami života té které sociální skupiny.“7 Kultura rozhoduje o tom, co je správné nebo nesprávné, co je žádoucí, co ne. „Každá společnost tedy ve své kultuře stanovuje určitý ideál, který odpovídá jejím potřebám, náboženským a ideovým, případně filosofickým základům té které kultury – z toho pak vyplývají i základní normy toho, co je dobré, co nikoliv, co je přijatelné, žádoucí, normální.“8 Toto se odráží také v pohledu na člověka, v tom jak ho vnímají ostatní členové společnosti. Pokud se jedinec nějakým způsobem liší od ostatních, například chováním nebo

vzhledem,

je

na

něj

nahlíženo

jako

na

cizince,

na

ohrožení.

Ovšem to, jak se nahlíží na lidi, kteří se odlišují od ostatních, je založeno v sociální podmíněnosti osobnosti. V jaké míře je jedinec závislý na společnosti, v níž žije, závisí na úrovni vývoje dané společnosti. Člověk je na sociálním prostředí závislý tím více, čím nižší je úroveň vývoje společnosti. Pokud je úroveň nízká, je také nízká individuální odlišnost jedince od ostatních. To znamená, že se jedinec identifikuje hlavně se skupinou, jako člen 6

Srov. Švarcová, s. 24

7

Vágnerová, Hadj-Moussová, Štech, s. 7

8


8

společnosti. V takové společnosti je mnohem více důležitá společnost jako celek než jedinec jako individualita. Proto se odlišní lidé vnímají jako cizí.9 1.1.6

Sociální vztahy Sociální kontakty jsou pro lidi s mentálním postižením důležité. Člověk

prostřednictvím sociálních vztahů získává různé podněty, díky kterým se může rozvíjet jeho osobnost. Lidé s mentálním postižením mají díky sociálním vztahům pocit, že jsou přijímáni také dalšími lidmi. V knize „Mentálně postižené dítě v rodině“ se dočteme, že je vhodné, aby dítě s postižením mělo také sourozence. Dítě od rodičů získává jiné podněty než od svého sourozence. Stejně jako zdraví lidé potřebují mít blízkou osobu, tak také lidé s postižením potřebují citový vztah. Díky citovým vztahům se lidé dokážou lépe vyrovnat se svými problémy.10 Pokud žije člověk s mentálním postižením dlouhou dobu v ústavních zařízeních, ovlivňuje to negativně jeho citový a sociální vývoj. Především pak, pokud jedinec žije v zařízení, v němž jsou např. jen ženy. 1.1.7

Etiologie mentálního postižení Příčin mentálního postižení existuje celá řada. Bývá rozdělována dle různých

kritérií. Příčiny mentální retardace mohou být endogenní (vnitřní) nebo exogenní (vnější). Často se setkáme s označením vrozená či získaná mentální retardace. Další kategorie

etiologie

mentálního

postižení

jsou

příčiny

prenatální,

perinatální

a postnatální. Exogenní a endogenní příčiny Endogenní příčiny jsou příčiny genetické, protože jsou neseny již v pohlavních buňkách. Exogenní vlivy působí již od početí dítěte, během těhotenství, při i po porodu a v období raného dětství dítěte. Mohou, ale bezprostředně způsobit poškození mozku

9

Srov. Vágnerová, Hadj-Moussová, Štech, s. 7-9

10


9

plodu nebo dítěte. „Mohou také hrát roli činitele, který „spouští“ projevy zakódované patologie dědičnosti nebo modifikuje její průběh.“11 Prenatální příčiny V prenatálním období působí mnoho vlivů, důležitou roli však hrají vlivy dědičné (hereditární). Do dědičných vlivů patří zděděné nemoci, a to zejména metabolické poruchy, „které postupně vedou k mentální retardaci, ale také to, kdy dítě dědí po rodičích nedostatek vloh k určité činnosti.“12 Dalšími příčinami v prenatálním období jsou příčiny genetické. Ty jsou všeobecně nejčastějším faktorem pro vznik mentálního postižení. „Vlivem mutagenních faktorů, z nichž některé známe (záření, dlouhodobé hladovění, chemické vlivy…) a jiné nikoliv, dochází k mutaci genů (na úrovni aminokyselin), k aberaci chromozomů či změnám v jejich počtu geonomové mutace.“13 K dalším příčinám mentální retardace patří syndromy. Ty vznikají v důsledku změny počtu chromozomů, kdy jedinec získá místo jednoho chromozomu od matky a jednoho chromozomu od otce o jeden chromozom navíc. Jedná se o tzv. trizomii. Nejznámějším syndromem a také nejrozšířenějším je Downův syndrom. U tohoto syndromu došlo k trizomii na 21. chromozomu. Dalším rozšířeným syndromem způsobující mentální retardaci je Klinefelterův syndrom. V tomto případě jde o změnu v počtu pohlavních chromozomů (např. trizomie XXY). Lesch-Nyhanův syndrom je zase často spojován s těžkým mentálním postižením. K dalším

příčinám

v prenatálním

období

patří

enviromentální

faktory

a onemocnění matky během gravidity. Pokud matka onemocní např. 14 dní po početí, jsou následky na zdraví dítěte fatálnější, než když matka onemocní např. po pěti měsících těhotenství. Onemocnění matky, která patří do této skupiny, jsou zarděnky, otravy olovem a přímá intoxikace embrya nebo plodu, kongenitální syfilis, toxoplasmóza, ozáření dělohy, alkoholismus matky, nedostatečná výživa matky apod. Také nedostatek plodové vody, vrozené vady lebky a mozku může být příčinou mentálního postižení.14

11

Švarcová, s. 51

12

Valenta, Müller, s. 51-52

13

Valenta, Müller, s. 51

14

Srov. Valenta, Müller, s. 52

10

Perinatální příčiny „Perinatální

encefalopatie

(organické

poškození

mozku)

bývá

udávána

jako příčina potíží, které se označovaly termínem lehká mozková dysfunkce (v

případě

drobného

poškození

mozku,

kdy

nedošlo

k rozsáhlejší

lézi jako např. u DMO – cerebrální infantilní parézy) a které asi v dvacetině až desetině případů způsobují i mentální retardaci.“15 K dalším příčinám, které mohou v perinatálním období způsobit mentální retardaci, patří předčasný porod, nízká porodní váha dítěte, nedostatek kyslíku, tj. hypoxie, mechanické poškození mozku. „Též nefyziologická těžká novorozenecká žloutenka – hyperbilirubinémie, při které bilirubin neodchází z těla a působí toxicky na nervovou soustavu (při souladu Rh faktorů).“16 Postnatální příčiny Výčet faktorů, které mohou v postnatálním období zapříčinit mentální retardaci, je dlouhý. Mezi postnatální příčiny patří například záněty mozku, které jsou způsobeny různými mikroorganismy (např. klíšťová encefalitida, meningitida, atd.). Traumata, nádory mozku, krvácení do mozku jsou dalšími postnatálními příčinami mentálního postižení. Dalšími příčinami, které mohou způsobit snížení intelektových schopností dítěte, jsou deprivace v oblasti citové, senzorické a sociokulturní. Týká se to především dětí, které žijí v nepřátelském rodinném prostředí, v němž nezískávají potřebné podněty pro svůj rozvoj. Mentální postižení se může projevit i v ústavní péči. 1.1.8

Klasifikace mentálního postižení Lidé s mentálním postižením v populaci tvoří přibližně 3-4%. Již bylo uvedeno,

že se mentální retardace dělí do šesti kategorií. Klientky Domova Pramen, které jsou zařazeny do dobrovolnického programu „Otevřené dveře“, mají lehkou, středně těžkou mentální retardaci. Jeden z dobrovolníků navštěvuje také klienty s těžkým mentálním

15


16


11

postižením, proto se budu blíže věnovat těmto kategoriím. Hlubokou, nespecifikovanou a jinou mentální retardací zmíním jen okrajově. Lehká mentální retardace U lidí s lehkou mentální retardací se hodnota IQ pohybuje mezi 50-69. Zastoupení lidí s lehkou mentální retardací je v populaci 2,6%. Lidé s lehkým mentálním postižením tvoří největší část lidí s mentální retardací. Vývoj řeči je sice opožděný, avšak tito lidé jsou schopni v každodenním životě řeč užívat a udržovat konverzaci. Abstraktní slova jsou těmto lidem cizí, nerozumí jim, užívají jen konkrétní označení. Většina osob s lehkým mentálním postižením je nezávislá, co se týče sebeobsluhy (jídlo, osobní hygiena, oblékání, apod.). Mohou vykonávat jednoduchá zaměstnání, která vyžadují praktické dovednosti. Obtíže nastávají při teoretické práci ve škole. Jedná se o čtení a psaní. Při vzdělávání dětí s lehkou mentální retardací je prospěšné zaměřit se na rozvoj jejich dovedností a kompenzovat jejich nedostatky.17 Lehká mentální retardace nemusí působit větší problémy ve společnosti, v níž se nedává takový důraz na teoretické znalosti. Problémy nastanou u jedinců, kteří jsou po stránce sociální a emoční nevyspělí. To znamená, že obtíže nastanou při přizpůsobení kulturních tradic a normám společnosti. Člověk s lehkým mentálním postižením není schopen přijmou požadavky, které plynou z manželství či výchovy dětí. Problémy nastanou také při samostatnému získání zaměstnání, jeho následnému udržení a z toho plynoucí finanční zajištění. Pokud tito lidé nejsou schopni udržet si práci, nejsou také schopni zajistit si slušné živobytí apod. Lehkou mentální retardaci mohou doprovázet další nemoci, jakými jsou například autismus, epilepsie, vývojové poruchy a poruchy chování, tělesné postižení.18 Klientky Domova, které mají lehkou mentální retardaci, se naučily plést košíky, vyšívat, vyrábět svíčky atd. Dobrovolníci mají tak více možností, jak se „svou“ klientkou mohou trávit čas. U těchto klientek jsem si také všimla, že se o nové věci zajímají více než klientky s těžší formou mentálního postižení. Většina klientek s lehkou mentální retardací se naučila číst a psát, a tak mohou s dobrovolníky zůstat

17


18


12

v kontaktu i v době, kdy dobrovolníci nemají možnost klientku navštěvovat. Komunikace s nimi byla bezproblémová. Středně těžká mentální retardace Hodnota

IQ

se

u

osob

se

střední

mentální

retardací

pohybuje

v rozmezí 35-49 bodů. Středně těžká mentální retardace se vyskytuje cca 0,4% populace. U osob se středně těžkým mentálním postižením je výrazně omezené myšlení i řeč. Artikulace je špatná, verbální projev je po obsahové stránce velmi chudý. Úroveň rozvoje řeči se ale u lidí se středně těžkou mentální retardací může značně lišit. Některé osoby s tímto postižením jsou schopni vést jednoduchý rozhovor s ostatními lidmi, ovšem druzí jen stěží dokáží vyjádřit, jaké jsou jejich základní potřeby, a jiní se nikdy mluvit nenaučí. Učení probíhá spíše mechanicky, především na praktické úrovni. Omezenost se projevuje také v sebeobsluze a ve zručnosti. Běžné návyky a jednoduché dovednosti jsou lidé se středně těžkou mentální retardací schopni zvládnout. Pokud mají tyto děti kvalifikované pedagogické vedení, jsou schopny naučit se základům čtení, psaní a také počítání. K rozvoji potenciálu a získání základních dovedností mohou značně přispět vzdělávací programy zaměřené na děti s mentálním postižením. Dospělí lidé se středním mentálním postižením jsou schopni vykonávat jednoduchou manuální práci. Je ale zapotřebí, aby úkoly, které mají tito lidé splnit, byly vhodně rozvrženy a aby na plnění dohlížel odborný pracovník. Po fyzické stránce jsou osoby na této úrovni mentálního postižení aktivní. Jen zřídka však jsou schopni zcela samostatného života. Mnoho lidí s tímto postižením se naučí navázat kontakt a komunikovat s ostatními lidmi. Mezi lidmi se středně těžkým mentálním postižením jsou patrné velké rozdíly, co se schopností týče. Někteří jedinci s tímto postižením jsou schopni vstupovat do interakce s jiným člověkem a vést jednoduchý rozhovor, jiní naopak se nedokáží verbálně projevit atd. Také u středně těžké mentální retardace může být přidružen autismus či jiné pervazivní

vývojové

poruchy,

epilepsie,

tělesné

a

neurologické

postižení.

„Někdy lze zjistit různá psychiatrická onemocnění, avšak vzhledem k omezené verbální

13

schopnosti pacienta je diagnóza obtížná a závisí na informacích od těch, kteří ho dobře znají.“19 Do dobrovolnického programu bylo klientek se středně těžkou mentální retardací zařazeno nejvíce. I „moje“ klientka měla středně těžkou mentální retardaci. Tato klientka nejevila vůbec žádné zájmy. Ve vyrábění nebyla příliš zručná, přesto jsme chodily do ústavních dílen, kde jsme spolu vyráběly např. hrnky, náušnice nebo svíčky. Ale její komunikační schopnosti byly na vysoké úrovni. Mohly jsme spolu vést různé rozhovory, které se týkaly jednoduchých témat (např. počasí, rodina apod.). Bohužel se nenaučila číst ani psát, ani neměla zájem se cokoli učit. Těžká mentální retardace Lidé s těžkou mentální retardací mají IQ v rozmezí od 20 do 34 bodů. Výskyt těžké mentální retardace je v populaci 0,3%. „Tato kategorie je v mnohém podobná středně těžké mentální retardaci, pokud jde o klinický obraz, přítomnost organické etiologie a přidružené stavy.“20 Úroveň schopností u osob s těžkým mentálním postižením podstatně snížena oproti

úrovni

schopností

u

lidí

se

středně

těžkou

mentální

retardací.

Také psychomotorický vývoj je výrazně opožděn. To je zřejmé již v předškolním věku postiženého. U lidí s těžkou mentální retardací jsou „velmi časté poruchy chování v podobě stereotypních pohybů, hry s fekáliemi, piky, sebepoškozování, afektů a agrese.“21 Rozvoj

rozumových

schopností,

motoriky,

soběstačnosti,

komunikačních

dovedností je možný, pokud dojde ke včasné péči v oblasti vzdělávání, výchovy a rehabilitace. Je také zapotřebí, aby tato péče byla systematická a kvalifikovaná.22 Klientky s těžkou mentální retardací, které se účastnily projektu, měly velké problémy s pohybem, chodit. Jejich verbální projev byl po obsahové stránce velmi chudý, bylo jim jen stěží rozumět. Dobrovolník, který je navštěvoval, je v kočáru vozil ven na procházku, povídal si s nimi a nosil jim pohledy.

19

Švarcová, s. 29

20

Švarcová, s. 29

21


22


14

Hluboká mentální retardace U hluboké mentální retardace mají lidé IQ nižší než 20 bodů. Lidé s hlubokým mentálním postižením tvoří 0,2% populace. U těchto osob je nutná trvalá péče, a to i v těch nejzákladnějších úkonech, protože lidé s tímto postižením se pomočují, jsou nepohybliví nebo je jejich pohyblivost značně omezena. Schopnost sebeobsluhy je mizivá nebo žádná. Úroveň jejich komunikačních schopností je minimální. Osoby s hlubokým mentálním postižením porozumí nanejvýš jednoduchým požadavkům. Komunikují neverbálně. Možnost vzdělávání a výchovy je u těchto lidí značně omezena. U hluboké mentální retardace se objevují neurologické či jiné tělesné nedostatky, které postihují hybnost. Jsou jimi například epilepsie, poškození zraku a sluchu, apod. Nejtěžší formy pervazivních vývojových poruch se vyskytují hlavně u lidí s hlubokým mentálním postižením, kteří jsou schopni pohybu. V tomto případě se jedná převážně o atypický autismus.23 Jiná mentální retardace O jiné mentální retardaci se mluví pouze v případě, kdy při použití běžných metod není možné stanovit stupeň intelektového postižení z důvodu přidruženého poškození (např. u nevidomých, neslyšících, autistů).24 Nespecifikovaná mentální retardace U nespecifické mentální retardace je prokázáno, že se jedná o mentální postižení, ale není dostatek informací k tomu, aby byl člověk s tímto postižením zařazen do jedné z výše uvedených kategorií.25

23


24


25


15

1.2 Dobrovolnictví Vzhledem k tématu mé práce je vhodné přiblížit si pojem dobrovolnictví. V této kapitole se proto budu věnovat terminologii dobrovolnictví, oblastmi, v nichž dobrovolnictví působí a metodikou práce s dobrovolníky. 1.2.1

Terminologie dobrovolnictví „Dobrovolník je člověk, který bez nároku na finanční odměnu poskytuje svůj čas,

svoji energii, vědomosti a dovednosti ve prospěch ostatních lidí či společnosti.“26 Dobrovolnictví se vyznačuje neformálností a přirozeností. Charakteristikou dobrovolníka je mimo jiné to, že příjemce pomoci se na něj může v dohodnutém rámci spolehnout. Dobrovolník si sám dobrovolně a svobodně vybere činnost, kterou chce vykonávat ve prospěch jiných osob. Světová organizace IAVE (Mezinárodní asociace pro dobrovolnické úsilí) v lednu 2001 v Amsterodamu schválila na konferenci Mezinárodní deklaraci dobrovolnictví. Na této konferenci zaznělo poselství, které podle mého názoru vystihuje, proč je dobrovolnictví důležité. „Svobodně a dobrovolně zvolená aktivita a pomoc jsou tím, co činí z dobrovolníka nositele procesu změn ve společnosti. Jeho tvořivá energie je silou, která pomáhá hledat a otvírat zdroje a možnosti nových řešení. Tím se stává mostem v procesu spolupráce mezi státem, komerčním sektorem a sektorem neziskových organizací.“27 S terminologií dobrovolnictví souvisí další pojmy, které jsou běžně používané. K těmto pojmům patří dobročinnost či filantropie, ta je chápána jako pomoc sociálně slabým. U dobročinnosti se rozlišují dvě její formy – dárcovství a dobrovolnictví. Pojem dárcovství se ve společnosti běžně užívá, lidé poměrně dobře rozumí jeho významu. Dárcovství je realizováno peněžními nebo nepeněžními dary, které se věnují přímo občanům, kteří pomoc potřebují. Prostřednictvím sbírek, nadačních fondů a nadací jsou dary určené na veřejně prospěšné účely. V rámci terminologie dobrovolnictví je také vhodné odlišovat pojmy občanská výpomoc a dobrovolnictví vzájemně prospěšné. Občanskou výpomocí či sousedskou

26

Tošner, Sozanská, s. 35

27


16

výpomocí se myslí dobrovolná činnost, která je směřována na rodinu, příbuzné a sousedy. Dobrovolnictví vzájemně prospěšné je dobrovolná činnost, která je vykonávaná např. v komunitách, sportovních klubech apod. „Dobrovolnictví, na němž staví neziskové organizace a které organizují také dobrovolnická

centra,

označujeme

jako

veřejně

prospěšné

dobrovolnictví.“28

To se v mnoha rysech podobá občanské výpomoci. Ale aby se člověk, který dobrovolnou pomoc přijímá, mohl na dobrovolníka spolehnout v dohodnutém rámci, je zapotřebí organizace, která dobrovolníkovi dává příležitosti k dobrovolné činnosti. Dalšími pojmy, které se váží na dobrovolnictví, jsou dobrovolnická činnost a dobrovolná činnost či služba. Dobrovolnickou činností se myslí aktivity, které jsou spojené s organizací dobrovolnictví. Dobrovolná činnost či služba je pak vlastní výkon dobrovolné pomoci. Dobrovolnou činnost organizují především dobrovolnické organizace. Příkladem takových organizací jsou dobrovolnická centra, která sídlí v Praze, Brně, Plzni, a organizace, jako jsou Česká národní agentura Mládež, INEX, VOLONTÉ atd. „Dobrovolné organizace jsou např. Hnutí DUHA, YMCA či Skaut-Junák a Sokol, jejichž činnost je postavena na dobrovolnicích. Vymezení nejsou striktní, protože např. YMCA se při přípravě akcí chová jako agentura organizující činnost dobrovolníků a dobrovolnická centra využívají dobrovolníky i „pro sebe“ jako jiné dobrovolné organizace.“29 V dobrovolnictví je nevhodné používat termín dobrovolná práce. Podle pracovněprávních předpisů se pojem práce pojí s činností, která vede k výdělku. Proto se doporučuje používat termíny dobrovolná služba a dobrovolná činnost.30 Dobrovolnický program „Otevřené dveře“ realizuje dobrovolná organizace Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v České republice, o.s., která sídlí v Domově pro osoby se zdravotním postižením Pramen v Mnichově. Jejich cílem je zlepšovat životní situaci klientek Domova. Za tímto účelem využívají činnosti dobrovolníků ze středních mariánskolázeňských škol. Přestože se o dobrovolnictví hovoří jako o pomoci, já ani mnozí další dobrovolníci, kteří se věnovali a věnují klientkám Domova, dobrovolnou činnost

28


29


30

Srov. Tošner, Sozanská, s. 36-37

17

v tomto případě za pomoc nepovažují. Téměř všichni sice do Domova přišli s představami, jak klientkám budou pomáhat, ale brzy se ukázalo, že se mezi nimi a klientkami vytvořil rovnocenný vztah, z něhož mají prospěch obě dvě strany. 1.2.2

Oblasti dobrovolnictví Oblastí dobrovolnictví je mnoho. Dá se ale říci, že se s dobrovolníky můžeme

setkat v nestátních neziskových organizacích, jako jsou občanská sdružení, účelová zařízení církví apod. Společným znakem těchto organizací je cíl, který netkví v zisku, nýbrž poslání a cíli jejich činnosti. Další oblastí dobrovolnictví je ochrana životního prostředí. Organizace v této oblasti patří k nejlépe organizovaným, které působí po celém státě i mimo něj. Organizace zaměřené na ochranu životního prostředí vystupují také jako politický subjekt. Řešení problémů je tak účinnější. Tyto organizace se věnují např. problematice jaderných elektráren, čistotou měst apod. Organizace pro ochranu životního prostředí spolupracují také s významnými odborníky. Další oblastí dobrovolnictví jsou humanitární organizace a organizace na ochranu lidských práv. Ty působí v konfliktních oblastech po celém světě. Dobrovolníci, kteří působí v humanitárních organizacích, zasahují nejen v době krizové situace, ale také po skončení války nebo živelné pohromy, kdy je zapotřebí vyrovnat se s následky katastrofy a stabilizovat situaci. Dobrovolníci Jejich záměrem je

z neziskových

organizací

působí

také

v oblasti

kulturní.

chránit kulturní památky a uchovat je pro další generace.

Dobrovolníci působí převážně v regionu a často svoji činnost zaměřují na konkrétní kulturní památku, kterou může být např. hrad, socha, galerie, muzeum, apod. Dobrovolníci se angažují i ve sportovní a vzdělávací činnosti. V České republice dobrovolníci nejčastěji působí v mimoškolních volnočasových aktivitách. V Evropské Unii a USA jsou dobrovolníci součástí vzdělávacího procesu zejména dětí ze základních škol a dětí, které mají vzdělávací a výchovné problémy. Dobrovolná činnost spočívá především ve vzájemně prospěšné aktivitě. Další oblastí dobrovolnictví je zahraniční dobrovolná služba. Organizace zabývající se touto oblastí vysílá své dobrovolníky do zahraničí. Jejich činnost se dříve zaměřovala hlavně na výuku jazyků. Dnes se dobrovolná služba u těchto organizací liší. Některé

dobrovolníky

vysílají

do

zahraničí,

18

přičemž

poskytují

výhody,

jako je např. kapesné, pojištění, příspěvek na bydlení a stravu. Mnohé organizace dobrovolníky jak vysílají, tak i přijímají. Nejpočetněji zastoupenou oblastí je oblast sociální a zdravotní. Do této oblasti patří také Dobrovolnický projekt „Otevřené dveře“. Mnoho neziskových organizací v sociální a zdravotní oblasti spolupracuje s vládou a zastupitelskými sbory České republiky, stávají se jejich partnery. Díky tomu se mohou organizace podílet na diskuzích o změnách v sociální politice. V této oblasti je zvlášť důležitý profesionální přístup. Je potřeba dobrovolníky seznámit s jejich činností v zařízení a také připravit zařízení na dobrovolníky.31 Dobrovolníci Domova Pramen prošli školením, které mělo několik fází. Nejprve získali obecné informace na přednášce, která se konala v jejich škole. Poté si zájemci o dobrovolnou činnost prohlédli zařízení a blíže se seznámili s projektem, jejich případnou činností a lidmi s mentálním postižením. 1.2.3

Motivy dobrovolné činnosti Motivy ovlivňují chování člověka, stejně tak i dobrovolníci. K vykonávání

dobrovolné činnosti mohou mít různé motivy. Člověk, který zodpovídá za práci s nimi, by se měl zajímat mimo jiné i o motivy dobrovolníků. Existují totiž motivy, kterými může dobrovolník člověku, který dobrovolnou pomoc přijímá, spíše uškodit než pomoci. „Zvýšenou

opatrnost

by

každá

nezisková

organizace

měla

projevit

vůči následujícím devíti motivům uchazeče o dobrovolnou práci: •

Soucit vedoucí k degradaci klienta.

•

Nepřiměřená a zbytečná zvědavost.

•

Služba pramenící z pocitu povinnosti.

•

Skutkaření, snaha něco si zasloužit.

•

Touha obětovat se, osobní neštěstí, se kterým si uchazeč neví rady, a proto chce ve službě hledat vlastní duševní rovnováhu.

31

•

Osamělost a z ní pramenící touha po přátelství.

•

Pocit vlastní důležitosti, nenahraditelnosti.

•

Nedostatek sebeúcty a s ním spojená touha potkat ještě ubožejší lidi.


19

•

Panovačnost, touha ovládat jiné a uplatnit svůj vliv.“32

Ve všech těchto případech se jedná o skrytou touho mít nad někým moc, získat uznání apod. Nejedná se tedy o nezištnou pomoc druhému člověku. Je důležité říci, že dokud dobrovolnictví bude mít ve společnosti malou prestiž, lidé s výše uvedenými motivy, nebudou tolik o dobrovolnictví jevit zájem. V dobrovolnictví se dále rozlišují tři základní typy motivace k dobrovolné pomoci, které se vzájemně prolínají. Jsou jimi konvenční, reciproční a nerozvinutá motivace. Dobrovolník s konvenční nebo normativní motivací je k dobrovolnictví veden prostřednictvím „morální normy buď svého nejbližšího okolí, anebo obecná neformální pravidla chování v dané společnosti“33. Tito dobrovolníci upřednostňují své náboženské přesvědčení, mají své představy, jak by měl člověk žít. Jejich motivace je založena na principech křesťanské morálky. Dobrovolníci s konvenční motivací jsou většinou lidé starší 60 let a věřící. Dalším typem motivace je motivace reciproční. Tito dobrovolníci v dobrovolné činnosti hledají prvky, které by mohli sami využít. Jedná se tedy o osoby, které v dobrovolné pomoci spatřují jednak dobro směřované k jinému člověku a jednak možnost vlastního prospěchu. Jsou jim blízké vlastnosti, jako jsou zájem získávat nové zkušenosti, snaha uplatnit své schopnosti, navazovat nové vztahy, udržovat se v kondici díky dobrovolné činnosti. Nerozvinutá motivace je třetím typem. Dobrovolník s tímto typem motivace se rozhoduje na základě určitých prvků. Do těchto prvků patří např. důvěra dobrovolníka v organizaci. Aby se dobrovolník rozhodnul vykonávat dobrovolnou činnost právě v této organizaci, je zapotřebí, aby měl vůči ní důvěru. Dalším prvkem, který rozhoduje,

je přesvědčení

dobrovolníka,

že jeho

dobrovolná činnost

má v konkrétním případě smysl. Dobrovolník musí mít pocit, že je díky této činnosti součástí procesu, který šíří dobrou myšlenku. Tyto tři tyto tři typy motivace můžeme přirovnat k typologií dobrovolnictví. Konveční motivace se nejvíce podobá občanské výpomoci v rodině, příbuzným a nejbližší komunitě. Reciproční motivace se v mnohém shodná s dobrovolnictvím

32


33


20

vzájemně prospěšným. A nerozvinutá motivace je pak nejblíže k dobrovolnictví veřejně prospěšnému.34 U dobrovolníků působících v projektu „Otevřené dveře“ se nevyskytl problém s výše

uvedenými

„nezdravými“

motivy.

Žádný

z nich

neměl

tendence

mít moc nad „svou“ klientkou, dokazovat si, že je něco lepšího. 1.2.4

Metodika práce s dobrovolníky Metodika

práce

s dobrovolníky

v sobě

zahrnuje

širokou

škálu

témat.

Svou pozornost zaměřím především na roli, kterou dobrovolník hraje v organizaci, na přípravu organizace na zavedení systematické práce s dobrovolníky, co obnáší výběr činnosti pro dobrovolníky a na vlastní práci organizace s dobrovolníky. Role dobrovolníka Pro metodiku práce s dobrovolníky je nutné si nejprve ujasnit, jakou roli dobrovolník v organizaci zastává. Role dobrovolníka v neziskové organizace je však podceňována. „Úspěšná činnost neziskové nevládní organizace je založena na nadšení profesionálů a profesionalitě práce s dobrovolníky.“35 Profesionalitou se myslí to, že v organizaci je tzv. koordinátor dobrovolníků, jehož úkolem je vybírat, zaškolit, řídit, hodnotit dobrovolníky a zajistit jim supervize. Dále slouží jako kontaktní osoba mezi dobrovolníky, klientky, personálem a vedením organizace. Koordinátorem dobrovolníků může být jak zaměstnanec, tak i dobrovolník. Mezi profesionálem a dobrovolníkem jsou mnohé rozdíly. Pracovněprávní legislativa určuje, jaké předpoklady by měl profesionální pracovník pro danou činnost mít. Profesionál dosáhl vzdělání a praxe ve své činnosti. Pracovník si je vědom, jaká je náplň jeho práce a odměna za ni, kdo je jeho nadřízený a kdo podřízený. Jeho pracovní doba je určena. Zná svá práva i povinnosti, jaký má nárok na dovolenou a jaké pracovní pomůcky může mít k dispozici při vykonávání své práce. Dobrovolník za dobrovolnou činnost nemá nárok na odměnu. Část svého času a

energie

věnuje

prospěšné

34


35


činnosti.

Stejně

21

jako

profesionálové

potřebují

být dobrovolníci někým řízení, aby jejich pomoc byla efektivní. Tím je koordinátor dobrovolníků. I když dobře organizované dobrovolnictví může neziskovým organizacím značně pomoci, panuje v některých organizacích ze strany zaměstnanců vůči dobrovolníkům odmítavý postoj.36 V době, kdy dobrovolnický program „Otevřené dveře“ začínal a do organizace jsme poprvé vstoupili my dobrovolníci, byl patrný odmítavý postoj zaměstnanců vůči dobrovolníkům. Přestože zaměstnanci Domova Pramen si byli vědomi toho, jak

jsou

dobrovolníci

potřební

pro

zkvalitnění

života

klientek,

dívali se na nás s nedůvěrou. Jejich postoj pramenil spíše z toho, že si nedokázali představit dobrovolnou činnost a to, jak bude projekt fungovat, než z nedůvěry vůči nám studentům. V současné době je však postoj zaměstnanců k dobrovolníkům jiný. Zaměstnanci si již na dobrovolníky zvykli a zjistili, jakým konkrétním způsobem může být dobrovolník pro organizaci užitečný. Příprava organizace na zavedení práce s dobrovolníky Před tím, než se začne organizace připravovat na zavedení systematické práce s dobrovolníky, je vhodně seznámit se s prostředím uvnitř zařízení, zjistit, jak probíhá komunikace mezi zaměstnanci, jak vypadá komunikace organizace s okolím, a také je důležité zjistit, jaké postoje má organizace a její zaměstnanci k dobrovolnictví. Toto jsou faktory, které určí, zda v organizaci dobrovolníci naleznou uplatnění. Mezi neziskovými organizacemi se najdou takové, které vůči dobrovolnictví mají odmítavý postoj. Je těžké je přesvědčit o užitečnosti dobrovolníků, kteří organizaci mohou značně pomoci. Podmínkou ale je dobrá organizovanost dobrovolnictví v zařízení. Odmítání dobrovolníků se může také objevit např. ve školách nebo nemocnicích, které si uvědomují, že by potřebovali nějakou výpomoc. Problém spočívá v tom, že si zaměstnanci nedokáží představit, že by v jejich organizaci pomáhal dobrovolník. Důvodem je jejich nejistota, která pramení z neznalosti toho, co vše s sebou dobrovolník nese, kdo vlastně dobrovolník je. Podstatným krokem pro pozitivní změnu postoje vůči dobrovolníkům ze strany zaměstnanců je seznámení je s dobrovolnictvím a rolí dobrovolníků obecně a přivést 36


22

zaměstnance k diskuzi o tom, co se v jejich práci dá zlepšit a zda by zde našli pro dobrovolníky uplatnění.37 Lidé,

kteří

připravovali

dobrovolnický

program

„Otevřené

dveře“,

byli zaměstnanci Domova Pramen. Dobře tedy znali prostředí zařízení. Před zahájením projektu zmapovali názory zaměstnanců prostřednictvím dotazníků. Výběr činnosti pro dobrovolníky „Je jen několik málo omezení, která limitují činnost dobrovolníků. Mezi ně patří zejména

zásada,

že

dobrovolník

by

neměl

nahrazovat

práci

profesionálů

a dále že by neměl dělat činnosti, do kterých se nikomu nechce.“38 Každá organizace, která chce do své činnosti dobrovolníky zapojit, by si měla sepsat seznam činností, které mohou dobrovolníci vykonávat. Při zpracovávání seznamu je vhodné, aby se ho účastnili nejen koordinátoři dobrovolníků, ale také ostatní zaměstnanci i příjemci služby. Je to z důvodu, že sami klienti i pracovníci ví, co by jim pomohlo, zlepšilo využívání služby či jejich práci nebo naopak znepříjemnilo. Činnosti určené dobrovolníkům se odvíjí od schopnostech dobrovolníků i zástupců organizace. Při výběru činností pro dobrovolníky dále závisí na potřebách a možnostech dané organizace. Často se stává, že se potřeby klientů a organizací liší od představ dobrovolníků. Někteří dobrovolníci mají jasnou představu, jakou dobrovolnou činnost by chtěli vykonávat, a podle té si pak vybírají organizaci. Tošner a Sozanská ve své organizaci využívají u dobrovolníků, kteří nevědí, jakou by chtěli vykonávat činnost nebo se k pravidelné činnosti nechtějí zavazovat, metodu, kterou nazvali „rychlá rota“. Tato forma představuje skupinku lidí, kteří jsou v organizaci evidováni. Organizace pro ně sestavuje kalendář, v němž jsou zaznamenány jednorázové akce, které nabízí různé neziskové organizace.39 Protože si všichni zaměstnanci Domova pro osoby se zdravotním postižením Pramen dobře uvědomovali, že sociální kontakty jejich klientek jsou minimální a že je zapotřebí rozšířit jejich sociální síť, nebyl s výběrem činnosti pro dobrovolníky problém. 37


38


39

Srov. Tošner, Sozanská, s. 74

23

Práce s dobrovolníky Práce s dobrovolníky je složit a náročný proces. V této kapitole přibližuji roli koordinátora dobrovolníků, jaké metody mohou být použity pro získávání dobrovolníků,

na

co

je

dobré

dávat

si

pozor

při

výběru

dobrovolníků.

Dále je zde popsáno supervize, hodnocení a oceňování dobrovolníků.

Koordinátor dobrovolníků „Koordinátor

dobrovolníků

je

klíčovou

postavou

dobrovolnického

managementu.“ Může jím být jak zaměstnanec organizace, tak také dobrovolník, který má oporu v garantovi dobrovolnického programu v organizaci. Aby mohl být člověk koordinátorem dobrovolníků, je vhodné, aby absolvoval výcvik v dobrovolnickém managementu nebo stáž v dobrovolnickém centru či v organizaci, v níž dobrovolnický program dobře funguje. Koordinátor dobrovolníků by měl zastávat vedoucí funkci v organizaci (např. pozici vedoucího oddělení). Často mu pomáhají asistenti z řad dobrovolníků. Jsou to především dobrovolníci, kteří ještě nebyli do činnosti organizace zařazeni, nebo se jedná o dobrovolníky, kteří se chtějí raději věnovat organizační práci než činnosti s klienty. Činnost

koordinátora

dobrovolníků

je

velmi

náročná

a

komplexní.

Náplní jeho práce je propagovat organizaci, vybírat dobrovolníky a zajistit jejich školení. Dalšími činnostmi koordinátora dobrovolníků je vyhledat odpovídající činnosti pro dobrovolníky, zařazovat je do dění organizace a vést je. Hodnotí činnost dobrovolníků, je kontaktní osobou mezi dobrovolníky, ostatními zaměstnanci, vedením a klienty organizace. Jeho úkolem je také udržovat kontakt s dobrovolnickým centrem, s médii a dalšími organizacemi. Zpracovává metodiku práce s dobrovolníky, kodexy nebo práva a povinnosti dobrovolníků a vede potřebnou administrativu, do níž patří smlouvy s dobrovolníky, popřípadě pojistné smlouvy atd. Koordinátor z různorodé skupiny dobrovolníků vytváří celek. Každý dobrovolník si však ponechává svoji svébytnost a samostatnost.

24

Součástí

práce

koordinátora

by

měly

být

pravidelné

supervize.

Otevřený a upřímný vztah vůči dobrovolníkům jim dává jistotu, že jejich činnost je důležitá a prospěšná.40 V dobrovolnickém

projektu

„Otevřené

dveře“

působily

koordinátorky

Ivana Čamková a Alena Kovandová. Ty zajišťovaly všechny výše uvedené činnosti.

Získávání dobrovolníků Získávání dobrovolníků je proces, který se neustále opakuje. Důvodem je střídání dobrovolníků. Někteří odcházejí, jiní přicházejí. Protože většinu dobrovolníků tvoří studenti, v knize o dobrovolnictví radí Tošner a Sozanská neziskovým organizacím, aby nábor dobrovolníků uskutečňovaly převážně v září či říjnu, a tak respektovaly školní rok. Dalším obdobím, kdy je vhodné získávat dobrovolníky, je začátek kalendářního roku, tedy v lednu a v únoru. Způsoby získávání dobrovolníků jsou různé pro jednorázovou akci, opakovanou a dlouhodobou spolupráci. Dobré je do náboru nových dobrovolníků zapojit dobrovolníky z předchozího roku. Při získávání dobrovolníků se nejčastěji uplatňují následující formy:

Při

•

Leták, plakát, vývěska

•

Místní tisk, regionální rozhlasové č televizní vysílání

•

Náborová akce

•

Spolupráce s dobrovolnickými centry

•

Střední a vysoké školy

•

Osobní kontakty využití

letáků,

plakátu

či

vývěsky

mohou

neziskové

organizace

lidi z řad veřejnosti seznámit se svou činností a s důvody potřebnosti dobrovolníků. Využívat pouze této formy není však velmi efektivní. Dobré je doplnit tento způsob získávání dobrovolníků o další formy, aby se tak zvýšila úspěšnost. Přednostně by při získávání dobrovolníků měla organizace využívat média. „Stále platí, že informace v médiích jsou důležitým pozadím pro vaše cílené akce

40


25

a umožňují nejen propagaci vaší činnosti, ale zprostředkovávají i přímý kontakt s potenciálními dobrovolníky.“41 Dobrovolníky pro konkrétní činnost lze získávat cílenou náborovou akcí. Jedná se o činnosti, jako jsou koncerty, výstavy, veletrhy apod., které u veřejnosti vzbudí větší zájem. Vzhledem k faktu, že většina dobrovolníků jsou studenti, je dobré, když nezisková organizace propaguje svou činnost ve středních nebo na vysokých školách. Ideální je seznámit studenty s Dobrovolnou činností přímo při vyučovacích hodinách, připravit pro ně akci, na níž propagátoři organizace studentům představí činnost zařízení, přiblíží jim problematiku dobrovolnictví a v diskuzi zodpoví dotazy. Efektivitu tohoto způsobu získávání dobrovolníků zvýší, když se případným zájemcům o dobrovolnictví rozdají dotazníky, do nichž studenti uvedou kontaktní údaje, popř. i jejich zaměření. Dalším velmi efektivním způsobem získávání dobrovolníků je osobní kontakt prostřednictvím příbuzných a známých. Z časového hlediska je však tento způsob náročný. Dalším problémem je to, že se brzy vyčerpá okruh známých. „Pro malou neziskovou organizaci je to ale nejpřirozenější a nejschůdnější forma, jak začít s dobrovolnictvím.“42 Je vhodné a užitečné kombinovat několik forem získávání dobrovolníků.43 Toho

využily

také

koordinátorky

projektu

„Otevřené

dveře“.

Na gymnáziu v Mariánských Lázních se studentům představily na společensko-vědním semináři. Uskutečnily zde přednášku o dobrovolnictví, Domově Pramen a o lidech s mentálním postižením. Byla to zajímavá a poutavá přednáška doplněná o zábavné příběhy

ze

života

klientek.

Po

skončení

zájemcům

rozdaly

letáčky.

Vyplnily jsme jednoduché dotazníky, kam jsme také napsaly své kontakty a domluvily se na návštěvě Domova. Tato náborová akce byla velice úspěšná. Do programu se z 15 studentů přihlásilo 13 dívek. K získání dobrovolníků využívají koordinátorky projektu také média. Píší články do mariánskolázeňských novin, zvou mariánskolázeňskou televizi na různé akce, které Domov pořádá.

41


42


43


26

Výběr a výcvik dobrovolníků Výběr a výcvik dobrovolníků závisí na povaze činnosti. To znamená, že se jinak budou připravovat dobrovolníci, jejichž náplní bude práce s dětmi v klubovně, jinak dobrovolníci, jejichž činnost bude zaměřena na práci s nemocnými lidmi. Proto je dobré setkat se s budoucím dobrovolníkem osobně či uskutečnit skupinové setkání. Při takovém setkání může organizace dobrovolníka lépe poznat a přiblížit mu podmínky a nabídky činnosti. Pro zjištění motivace a očekávání dobrovolníka, kolik času je schopen a ochoten dobrovolné činnosti věnovat, jakou činnost by chtěl vykonávat a jaké má zkušenosti a dovednosti, může koordinátor zjistit na základě dotazníků. Důležité je zaměřit se zvlášť na motivaci dobrovolníka a snažit se rozpoznat případné motivy zájemců o dobrovolnou činnost, které by mohli spíše uškodit. Jsou jimi např. soucit vedoucí k degradaci klienta, pocit vlastní důležitosti, touha ovládat jiné atd. Více o motivech je psáno v kapitole „Motivy dobrovolné činnost“. Příprava dobrovolníka obsahuje část obecně dobrovolnickou a speciální, která se zaměřuje na charakter dané dobrovolné činnosti. V obecně o možnostech,

dobrovolnické potřebách,

části

závazcích

přípravy a

získává

možných

dobrovolník

omezeních

informace

dobrovolnictví.

Dozví se základní informace o organizaci, jako je poslání, cíle, specifika organizace, základní dokumenty (např. provozní řád). Dále se dobrovolník seznámí s chodem organizace, s koordinátorem nebo s osobou, na níž se bude moci v průběhu působení v organizaci obrátit. Dobrovolníkovi je ujasněna jeho role v organizaci. V odborné (speciální) části přípravy je zaměřena pozornost na samotný obsah činnosti, kterou bude dobrovolník vykonávat. Je vhodné promluvit si s dobrovolníky o jejich obavách či je odkrýt, upřesnit jejich představy činnosti. Prospěšné je využít metodu hraní rolí. Tato slouží k tomu, že si dobrovolník vyzkouší jak roli svoji, tak roli klientů i spolupracovníků. Přítomnost zaměstnanců je vítána, protože mohou dobrovolníkům lépe přiblížit činnost, kterou budou dobrovolníci vykonávat. Při výcviku se z psychologického hlediska posuzuje, zda je dobrovolník zralý na vykonávání dobrovolné činnosti. Jedná se o případy, kdy náplň dobrovolné činnosti spočívá např. v samotné práci s nezletilými dětmi.

27

Protože by se měli dobrovolníci zúčastňovat supervizí, bylo by praktické seznámit je během školení s touto metodou. Dobré je také ukázat jim, jak supervize funguje na konkrétním případě, aby se jí pak nebáli a věděli, co od ní mohou očekávat.44 Také koordinátorky projektu museli posoudit, který zájemce o dobrovolnou činnost je vhodný a který ne. Pokud měl student nějaký problém, který mu bránil být dobrovolníkem v projektu „Otevřené dveře“, neprošel úvodními setkáními.

Rozchod s dobrovolníkem Jednou

z náročných

situací

pro

koordinátora

je

říci

dobrovolníkovi,

že se na danou činnost nehodí. Vyplatí se proto věnovat procesu výběru a přípravy dobrovolníků

větší

pozornost.

I

tak

se

ale

koordinátor

nevyhne

situaci,

při níž dobrovolníkovi musí sdělit, že jeho činnost pro organizaci je u konce. Pokud je motivace k dobrovolné činnosti u dobrovolníka silná a sám dobrovolník nevidí ve spolupráci s organizací žádný problém, je ukončení obtížné. Někdy nastane ale opačná situace, kdy sám dobrovolník oznámí, že mu nabídnutá činnost nevyhovuje. Proto je důležitá otevřenost a upřímnost mezi koordinátorem a dobrovolníky, kteří pak cítí, že za koordinátorem mohou kdykoliv přijít a sdělit mu své výhrady.45 Během pěti let, co dobrovolnický program v Domově Pramen funguje, nebyl případ, kdy by musely koordinátorky říct dobrovolníkovi, že musí ukončit dobrovolnou činnost v projektu. U jedné dobrovolnice ukončila svou činnost, protože si nedokázala poradit s problémem, kdy ji „její“ klienta citově vydírala. Se svým problémem se nesvěřila ani koordinátorkám, ani na supervizi. Někteří dobrovolnou činnost ukončí, protože odjedou studovat vysokou školu a nemají možnost se klientkami vídat.

Supervize Supervize pomáhá dobrovolníkům s problémy plynoucí z dobrovolné činnosti, s nimiž si sami nedokážou poradit. Jedná se o komunikaci dobrovolníka, skupiny dobrovolníků a supervizora v prostředí, kdy se všichni cítí bezpečně. Dobrovolníci si při těchto setkáních mohou ujasnit, zda se zachovali správně či ne, získat potřebné podněty k tomu, aby si v podobně situaci uměl poradit. Supervize slouží 44


45


28

také jako ochrana klientova zájmu v případě, že se k němu dobrovolník chová nevhodně. Supervize by měla dávat dobrovolníkům možnost mluvit o svých problémech, obavách otevřeně, uvolnit své pocity, aniž by se báli výčitek a nepochopení. Pravidelná supervize slouží také jako prevence před odchodem dobrovolníka, který ztratil motivaci pro vykonávání dobrovolné činnosti. Supervize lze využít k ocenění dobrovolníka. Je zpětnou vazbou jak pro dobrovolníka, tak pro koordinátora a zaměstnance organizace.46 Supervize v Domově Pramen probíhá jednou za tři měsíce v malých skupinkách formou klubového setkání dobrovolníků s koordinátorkami. Vede je Josef Slowík, Ph.D. Dobrovolníci mají dále možnost své problémy kdykoli po dohodě konzultovat.

Evaluace dobrovolníků Význam hodnocení spočívá v prokázání užitečnosti a účinnosti dobrovolníků. Díky evaluaci neboli hodnocení může být práce zlepšena. Aby měli dobrovolníci možnost zkvalitnit svou činnost, je zapotřebí evidovat jejich činnost a hodnotit je. Hodnocení u jednorázových akcí je mnohem jednodušší než u dlouhodobé spolupráce. U jednorázových akcí se uskuteční setkání organizátorů a účastníků a sepíšou se návrhy a připomínky. Zhodnocení pak bude mít na starosti určený člověk. Evaluace u dlouhodobé spolupráce je náročnější v tom, že přínos dobrovolníků pro organizaci se nedá zhodnotit na jednorázové schůzce. To se dá mapovat pomocí anket, dotazníků, rozhovorů s klienty, dobrovolníky i zaměstnanci. Evaluace probíhá na základě osobních dojmů, příběhů a zážitků jednotlivých dobrovolníků.47 Koordinátorky Domova Pramen k hodnocení dobrovolníků využívají dotazníky a rozhovory s klientkami i dobrovolníky. Ty jim slouží také jako zpětná vazba.

Ocenění a odměňování dobrovolníků Oceňování a odměňování je nezbytnou součástí dobrovolnictví. Aby dobrovolníci cítili skutečný zájem o jejich osobu, lze kromě upřímného poděkování využít Vánoc, Mezinárodního dne dobrovolníků, který je 5.12., svátek či narozeniny konkrétního 46

Srov. Tošner, Sozanská, 81-83

47


29

dobrovolníka. Toto jsou příležitosti, kdy dobrovolníkovi může organizace projevit svou vděčnost a zájem o něj tím, že dobrovolníkům věnuje diplom, ocenění, malé dárky. Další možností, jak dobrovolníka ocenit je umožnit mu účast na workshopech, koncertech, festivalech apod. Dobrovolníky by měla organizace ocenit také veřejně, a to na setkání dobrovolníků a zaměstnanců. Toto setkání by se mělo konat alespoň jednou za rok. Také uvedení jmen dobrovolníků ve výroční zprávě je příležitostí k jejich ocenění.48 Dobrovolníci Domova Pramen jsou oceňování tím, že mají možnost účastnit se různých workshopů, festivalů (např. Festivalu porozumění). Domov dobrovolníkům také hradí společné výlety (např. do ZOO v Praze, Plzni). Dobrovolníci si také mohou nechat výrobky, které si v dílnách s klientkami vyrobí.

1.3 Domov pro osoby se zdravotním postižením Pramen v Mnichově Dobrovolnický projekt je realizován v Domově pro osoby se zdravotním postižením Pramen v Mnichově. Je tedy na místě, seznámit se s tímto zařízením blíže. 1.3.1

Kde se Domov nachází Domov pro osoby se zdravotním postižením Pramen se nachází v malé vesnici

zvané Mnichov, který je vzdálen 17 km od Mariánských Lázní. Pár metrů od Domova se nachází kostel sv. Petra a Pavla. V tomto kostele se nachází krypta, kde jsou uložena mumifikovaná těla místních občanů a francouzských vojáků, kteří zde žili v 18. století. 1.3.2

Historie Domov pro osoby se zdravotním postižením Pramen se nachází v areálu bývalého

kláštera. Tento klášter založily chudé školské sestry de Notre Dame v roce 1856. Původně sloužil jako dívčí penzionát. Po druhé světové válce byly německé řeholnice vystřídány českými sestrami. Ty se staraly o jugoslávské a řecké děti. V letech 1947-1960 byl klášter obsazen vojenskými posádkami a staly se z něj kasárny. Ty byly zrušeny v roce 1961 a do kláštera byly opět povolány sestry, které ze zdevastovaných prostor po vojácích

48


30

vybudovaly domov pro děti s mentálním postižením. Působilo zde 12 sester s pedagogickým vzděláním. V jejich čele stála Dr. Josefa Marešova. Roku 1963 dostalo zařízení název Ústav pro mentálně postiženou mládež. V roce 1965 byl ústav se 115 lůžky plně obsazen dívkami s mentálním postižením. Dvanáctileté dívky sem přicházely z Ústavu sociální péče Bystřice nad Úhlavou, z psychiatrické léčebny Opařany nebo ze svých domovů. Klientky zde byly dle možností jejich intelektu vzdělávány. Sestry je učily ručním pracím, kterými bylo například vyšívání, háčkování, pletení. Klientky se také podílely na pracích v okolním JZD, kde pomáhaly sbírat brambory, odstraňovat kameny z polí apod. Sestry podporovaly v dívkách také duchovní život, chodily společně do kostela. Některé klientky do kostela chodily nedobrovolně. Další aktivitou v ústavu byl pěvecký sbor, který sestry vedly. Pro rodiče byly pořádány divadelní a taneční vystoupení. Klientky žily ve velkých pokojích po deseti, což je z dnešního pohledu naprosto nevyhovující. Skříně s oblečením byly na chodbě. Koupelny byly v žalostném stavu. V polovině devadesátých let řádové sestry ve věku 70-80 let ukončily svou působnost v ústavu. O ústav se tak starali už jen civilní zaměstnanci. V roce 1994 se počet klientek snížil ze 115 na 76. Začala postupná rozsáhlá rekonstrukce celé budovy ústavu i jejího okolí. Ta byla kompletně dokončena v roce 2003.49 Díky celkové rekonstrukci vznikly v ústavu keramické, ergoterapeutické a tkalcovské dílny a také prostory pro večerní školu. Místo velkých ložnic, v nichž bydlelo deset klientek, malých společenských místností a zničených koupelen vznikly hezké

dvoulůžkové

pokoje.

Většina

z nich

má

vlastní

sociální

zázemí.

Pokoje jsou upraveny podle vkusu klientek. V rámci rekonstrukce byly vybudovány společné obývací pokoje a kuchyňky, které slouží pro 8 až 10 klientek. Klientky tak mají možnost si uvařit jednoduchá jídla za podpory zaměstnanců. Také půdní prostory byly zrekonstruovány a přeměněny na dvoulůžkové pokoje, dílny, Večerní školu a malý obchod. Přibyla tělocvična s divadelním pódiem, historicky cenný sál, v suterénu pak rehabilitační místnost. Vybudován byl také výtah, který zajišťuje bezbariérovost celé budovy. Také zahrada byla přestavěna, vznikla zde terasa, kde se nachází brouzdaliště a venkovní posezení.50

49

Srov. Domov pro osoby se zdravotním postižením : Základní informace

50

Srov. Čamková, s. 55

31

1.3.3

Domov Pramen v současnosti Ústav

sociální

péče

v Mnichově

byl

v lednu

2008

přejmenován

na Domov pro osoby se zdravotním postižením Pramen v Mnichově. Klientky jsou rozděleny do sedmi skupin, tzv. oddílů. Do těchto oddílů jsou rozděleny nejčastěji podle mentální a zdravotního stavu. Každý oddíl má dvě kmenové vychovatelky. Každá má na starosti 4 – 6 klientek. Domov je sociální pobytovou službou, která (stejně jako ostatní zařízení v této oblasti) pracuje se standardy kvality. V rámci standardů kvality vytváří zaměstnanci s klientkami individuální plány a definují osobní cíle klientek. Systematická individuální práce s klientkami není zcela možná. Na oddíle je totiž 8 – 15 klientek, které mají během dne k dispozici pouze jednoho pracovníka. Zaměstnanci Domova se však snaží najít možnosti, jak dosáhnout systematické individuální práce s klientkami. Klientky mají v současné době k dispozici dílny, v nichž mohou vyrábět různé výrobky, s imobilními klienty jezdí na procházky s asistent. V Domově fungují také rehabilitace, programy se speciálním pedagogem, s klíčovým pracovníkem mohou vést rozhovory a chodit do mnichovského obchodu na nákupy. V programu je realizován dobrovolnický program, díky kterému klientky Domova získávají sociální kontakty mimo ústavní prostředí. Budova Domova je koncipována spíše pro klientky s lehčím postižením. V pokojích se nachází koupelny se sprchovým koutem a předsíň, to je nevhodné a nepraktické pro klientky s těžším postižením, které mají horší motoriku. Pro klientky s těžkým mentálním postižením bylo vyhrazeno oddělení, v němž se nachází zvedák a polohovací lůžka. Každý den Domov pociťuje problém nedostatku zaměstnanců, kteří by pracovali přímo s klientkami. Kvalifikovaní pracovníci nemají zájem o práci v Domově už kvůli neodpovídajícímu finančnímu ohodnocení. Dalším faktem, který přispívá k nezájmu o zaměstnání v Domově, je špatná dostupnost a složitá doprava. Problémy se objevují také ze strany zaměstnanců, kteří nejsou zvyklí jednat s klientkami jako se sobě rovnými, jako s partnery. Někteří zaměstnanci se nesžili s cíli Domova. Tuto práci berou jen jako zaměstnání, díky kterému si vydělají peníze. Dalším nepříznivým faktorem zařízení je to, že se Domov nachází v malé vesnici, kde není téměř žádný přístup ke službám. V Mnichově se nachází pouze pošta, malý obchod s potravinami, není zde knihovna, žádné kulturní vyžití. Autobus odtud jezdí

32

pouze pětkrát denně do Mariánských Lázní Na druhou stranu mohou klientky chodit na samostatné vycházky, protože je tu poměrně bezpečno, doprava je ve vesnici řídká. Domov poskytl klientkám s lehkou mentální retardací možnost dojíždět do zaměstnání do Mariánských Lázní. Klientky se naučily samostatně jezdit do zaměstnání autobusem. Nedostatek finančních prostředků je dalším problémem, který musí Domov řešit. „Platby za služby od klientů nekryjí náklady (nízké příspěvky u I. a II. stupně závislosti). Pokud se týká využití jiných zdrojů, nemá Domov pracovníka, který by se systematicky zabýval jejich vyhledáváním.“51 1.3.4

Cílová skupina Cílovou skupinou, na níž se zařízení zaměřuje, jsou osoby s mentálním

nebo kombinovaným postižením, kteří jsou starší 26 let. Další podmínkou pro přijetí do zařízení je přiznaný příspěvek ve III. nebo IV. stupni závislosti na pomoci jiné fyzické osoby podle Zákona 108/2006 Sb., o sociálních službách. Přednost k ubytování mají občané, kteří žijí v Karlovarském kraji. Zájemci o službu nesmí trpět psychickým onemocněním nebo závislostí (např. na alkoholu, drogách apod.).52 1.3.5

Poslání zařízení Posláním Domova je poskytovat svým klientům pobytové služby a podporovat

rozvoj osobnostně sociálních dovedností. Zařízení dále poskytuje ošetřovatelskou a rehabilitační péči a zajišťuje, aby zdravotní péče byla pro jejich klientky dostupná. Domov Pramen nabízí svým klientům volnočasové aktivity a umožňuje jim důstojný život.53 1.3.6

Hlavní účel zřízení organizace Hlavním účelem Domova Pramen je poskytnout podporu a pomoc osobám,

které se ocitly v nepříznivé sociální situaci. Za tímto účelem je poskytnuta pobytová

51

Čamková, s. 57

52


53


33

služba klientkám, kteří mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení a kteří potřebují kvůli své situaci pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby.54 1.3.7

Ubytování Domov pro osoby se zdravotním postižením nabízí celoroční ubytování

v jednolůžkovém až čtyřlůžkovém pokoji. Klientky mají možnost upravit si svůj pokoj, doplnit ho vlastním nábytkem. Každý obyvatel má klíč od svého pokoje. Uklízí si ho sám nebo s podporou asistenta. 1.3.8

Stravování Zařízení zajišťuje celodenní stravu, a to i dietní. V kuchyni jsou obyvatelkám

Domova připraveny snídaně, obědy, svačiny i večeře. Klientky mají možnost vybrat si snídani ze dvou jídel, brzy tomu tak bude i u obědů. Obyvatelky Domova mohou svými návrhy ovlivnit jídelníček. Kromě společného stravování v jídelně si klientky mohou samy nebo s podporou asistenta připravovat jednoduchá jídla ve vlastních kuchyňkách. 1.3.9

Zdravotní péče a rehabilitace Zařízení klientkám zajišťuje také zdravotní péči a rehabilitaci. Zdravotní sestry

klientkám podávají léky, ošetřují je, doprovází na odborné vyšetření do nemocnice. Do Domova pravidelně dojíždí praktická lékařka, zubař, psychiatr a psychoterapeut. S klientkami cvičí a poskytuje masáže rehabilitační pracovnice. 1.3.10 Pracovní rehabilitace Klientky mají možnost vybrat si v dílnách z mnoha činností. Mohou zde vyrábět svíčky, ruční papír, plést košíky, vyrábět keramiku, tkát, batikovat či aranžovat. Dále mohou klientky v budově Domova pomáhat v prádelně a v kuchyni nebo uklízet. Podílejí se na úklidu společných prostor Domova, pečují o zahradu. Některé klientky se učí vařit jednoduchá jídla.

54


34

1.3.11 Vzdělání Domov pro osoby se zdravotním postižením Pramen nabízí dopolední kurzy Večerní školy. Kurzy pořádá Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením. Kurzy Večerní školy jsou programem celoživotního vzdělávání, které se zaměřují na praktické činnosti, vědomosti a dovednosti. Většina klientek byla totiž v dětském věku považována za nevzdělatelné, a tak se jim vzdělání nedostalo. Jen některé klientky navštěvovaly několik let zvláštní či pomocné školy před tím, než se do tehdejšího ústavu dostaly. Ve Večerní škole klientky rozvíjí sociální schopnosti a orientaci ve společnosti, učí se psát, počítat a číst. Klientky se učí také pracovat na počítači. Domov má zapůjčen také počítač s hlasovým výstupem a klávesnici, která je speciálně upravena pro osoby se zrakovým postižením. Odpoledne mají obyvatelé Domova možnost účastnit se kurzu znakového a anglického jazyka a pracovat s piktogramy. Dále se klientky učí zacházet s penězi, psát dopisy, vyplňovat jednoduché dotazníky, porozumět textu a získávat potřebné informace. Cenným přínosem pro klientky je to, že se učí naslouchat, diskutovat a formulovat svůj názor. Ke vzdělávacímu programu patří také tzv. „literární kavárna“. Do této kavárny chodí klientky, které navštěvují knihovnu. Ostatním účastníkům představují knihu, kterou právě čtou, a předčítají z ní ukázky. K těmto hodinám patří i popíjení kávy či capuccina. Také hudebnímu klubu je věnováno jedno odpoledne, kde si klientky s ostatním pouští svá oblíbená CD a kazety. Mnohé klientky si rády při svých oblíbených písních zatancují. 1.3.12 Volný čas Jednou z možností, jak mohou klientky trávit svůj volný čas, je sportování. V doprovodu mohou jezdit do Mariánských Lázní na kuželky, spinning nebo do bazénu. Mnohé klientky rády navštěvují dílny. V Domově se nachází různé dílny – dílna výtvarná, keramická, ergoterapeutická, tkalcovská a košíkářská. Výtvarná dílna má terapeutický vliv. Klientky se prostřednictvím výtvarného umění svobodně projevují. Panuje zde vstřícná atmosféra. Ve výtvarné dílně se kreslí, maluje, dělají koláže nebo se také maluje na sklo. Výtvory některých klientek byly na několika výstavách. 35

Další dílnou je dílna keramická. Zde klientky vyrábí například kachle s glazurou ze skleněných střepů, parafínové svíčky, ruční papír. Velká část výrobků je určena k prodeji

na

trzích

či

prodejních

výstavách.

Některé

slouží

jako

dárky,

které jsou věnovány rodičům nebo přátelům. V ergoterapeutické dílny se zpracovává ruční papír. Z něho klientky vyrábí sady dopisního papíru a obálek, přání, alba či zápisníky. Také zde klientky batikují nebo malují textil. Oblíbenou činností je také drátkování, tj. oplétání kamínků a lahví. V tkalcovské a košíkářské dílně většina klientek „pracuje na původně indiánském stavu zvaném „hrábě“, který je praktický tím, že udrží stejnou šířku výrobku (což činí klientkám jinak problémy). Z odstřižků látek vznikají na těchto stavech sedáky na židle apod.“55 Konají se zde ruční práce, jako je vyšívání, háčkování, pletení. Klientky, které mají rozvinutou jemnou motoriku, se naučily z pedigu plést košíky, obaly na květináče, oplétat lahve, tácy, vyrábět vánoční zvonky. Pro klientky je důležitá také kultura. V Mariánských Lázních navštěvují kino, divadlo, koncerty a výstavy. Některé klientky dokonce absolvovaly kurzy tance a společenského chování v doprovodu svých partnerů, kterými jsou klienti Domova pro osoby se zdravotním postižením Stod. Další aktivitou, které se klientky mohou ve svém volném čase věnovat, je focení. V roce 2005 byl založen v rámci Večerní školy zájmový fotokroužek. Klientky se učí zacházet s fotoaparáty. Některé fotografie byly vystaveny na výstavě velkoformátových barevných snímků. Tato výstava se jmenovala „S otevřenýma očima“.56 V létě se jezdí v malých skupinkách na dovolenou po Čechách i do cizích zemí, např. do Itálie, Španělska.57 1.3.13 Vztahy a návštěvy Pro

každého

člověka

jsou

velmi

důležité

vztahy

s ostatními

lidmi,

stejně tak po lidi s mentálním postižením. Sociální kontakty jim umožňují přiblížit svět mimo Domov Pramen. Prostřednictvím vztahu se mohou realizovat, dávat a přijímat

55

Čamková, s. 60

56

Srov. Čamková, s. 59

57

Srov. Domov pro osoby se zdravotním postižením : Aktivity pro klienty

36

lásku, pochopení. Zaměstnanci Domova se proto snaží klientkám zprostředkovat kontakty s lidmi mimo zařízení. Mnoho žen, které bydlí v Domově, se přátelí s muži z jiných domovů pro osoby se zdravotním postižením. Podnikají společné výlety, jezdí na zábavy a koncerty, účastní se sportovních her. Partnerské páry spolu dokonce jezdí na společnou dovolenou. Každý rok v květnu pořádá Domov pro osoby se zdravotním postižením Pramen „Festival porozumění“. Festival je příležitostí, kdy se mohou společně setkávat lidé

s postižením,

a

to

zejména

s mentálním,

a

lidé

bez

postižení.

Během čtyř dní různých kulturních akcí, jako jsou například koncerty, divadelní představení, výtvarné dílny, mají obě strany možnost nahlédnout do světa té druhé. Vzájemné vztahy lidí s postižením a bez postižení se díky festivalu pozitivně ovlivňují. „Festival

porozumění“ pořádá chebská organizace Společnosti

pro

podporu

lidí s mentálním postižením v ČR, která sídlí v Domově Pramen. Dobrovolnický projekt „Otevřené dveře“ pomohl klientkám získat sociální kontakty. Díky dobrovolníkům mohou klientky prožívat přátelský vztah.

37

2 Praktická část V praktické části je popsán Dobrovolnický program Domova pro osoby se zdravotním postižením Pramen v Mnichově, předpoklady, použité metody a zhodnocení dobrovolnického programu.

2.1 Dobrovolnický program „Otevřené dveře“ Dobrovolnický program „Otevřené dveře“ navázal na projekt „Budu ti přítelem“, který vznikl v září 2004. Na vzniku projektu se podíleli ředitelka Domova Pramen Ing.

Monika

Šumová,

Bc.

Alena

Kovandová,

Mgr.

Ivana

Čamková

a Jitka Dvořáková, DiS. Dobrovolnický program „Otevřené dveře“ řeší otázku vztahů lidí s mentálním postižením a bez něj. Klientkám Domova Pramen se snaží prostřednictvím dobrovolníků přiblížit okolní svět, protože klientky touží prožívat vztahy s lidmi mimo ústavní prostředí, zažívat zájem konkrétního člověka (nikoli jen zaměstnance) o svou osobu, jezdit do blízkého města, mít jít ke komu na návštěvu, aby tam mohli zažít rodinné prostředí. Klientky Domova občas potkávají obyvatele Mnichova. Bohužel ze strany občanů se setkávají spíše s nepochopením, nevšímavostí nebo výsměchem. Dobrovolnický program „Otevřené dveře“ se snaží, aby klientky Domova pro osoby se zdravotním postižením nebyly odkázány pouze na prostředí ústavu a jeho zaměstnance, ale také aby poznaly nové lidi a získaly kamarády, se kterými by mohly trávit svůj volný čas. 2.1.1

Cíl projektu Cílem

projektu

je

narušit

izolaci

klientek

s mentálním

postižením,

které žijí v Domově Pramen a zprostředkovat jim sociální kontakty mimo ústavní prostředí, a tak přispět k integraci klientek Domova. Zpočátku byl projekt zaměřen zejména na klientky, které neměly rodinu či jiné příbuzné nebo známé, kteří by je v Domově navštěvovali. V současné době jsou do programu zařazeny také klientky, které rodinu mají. Dalším cílem je usnadnit vstup lidem mimo zařízení a pomoci jim porozumět světu lidí s mentálním postižením, zbavit se předsudků vůči nim. 38

2.1.2

Aktéři programu

Zaměstnanci Domova Pramen Vytvořit dobrovolnický program pro Domov pro osoby ze zdravotním postižením byl nápadem vedoucí vychovatelky zařízení Jitky Dvořákové, DiS. Ředitelka Domova Ing. Monika Šumová tento návrh ráda podpořila. Bc. Alena Kovandová a Mgr. Ivana Čamková dobrovolnický program zrealizovaly. Alena Kovandová v Domově působí jako sociální pracovnice. Mgr. Ivana Čamková již v ústavu nepracuje. Dříve v Domově pracovala jako vedoucí dílen. Alena Kovandová a Ivana Čamková v projektu zastávají úlohu koordinátorek dobrovolníků. Supervize vede Josef Slowík, Ph.D. Dobrovolníci Jako dobrovolníci byli vybráni studenti ze třetího ročníku Gymnázia v Mariánských Lázních a studentky ze Střední zdravotnické školy v Chebu. V prvním roce se dobrovolnického projektu účastnilo 13 dobrovolnic z gymnázia. V současné době se na projektu podílí 20 dobrovolníků. Ty s klientkami Domova navázaly individuální vztahy. Každý dobrovolník má „svou“ klientku. Dobrovolníci se účastnili zácviku, společného výletu, několika vyrábění s klientkami v chráněných dílnách v Domově Pramen. Dobrovolníci klientky navštěvovali jednou za dva týdny, jezdily s nimi do města, někteří dobrovolníci klientku pozvali na Vánoce domů. U dobrovolníků se objevují tři fáze, kterými během dobrovolné činnosti procházejí. První fáze je obdobím nejintenzivnějšího kontaktu dobrovolníka s klientkou. Nastává na začátku dobrovolné činnosti, dobrovolníci jsou zaškolováni, poznávají klientky a jejich vztah s klientkou se začíná rozvíjet. V této fázi jsou supervize pro dobrovolníky povinné. V druhé fázi dobrovolník navštěvuje klientku méně často, protože se připravuje na maturitní zkoušku. Mnozí dobrovolníci se ale účastní společných akcí, pohledem nebo telefonním rozhovorem vynahrazují klientkám chybějící osobní kontakt. Třetí fáze nastává při odchodu dobrovolníka na vysokou školu mimo město. Mnoho dobrovolníků se s klientkami přestane stýkat úplně, ale téměř polovina z nich s klientkou dál udržují kontakt. Dobrovolníci studující vysokou školu osobně navštěvují klientky, zpravidla když mají zkouškové období.

39

Klientky Domova pro osoby se zdravotním postižením Pramen Dobrovolnický program „Otevřené dveře“ je zaměřen především na klientky s lehkým nebo středně těžkým mentálním postižením, které jsou po stránce sociální, vztahové a komunikační odkázány jen na prostředí, v němž žijí, tedy na Domov Pramen. Tyto klientky nemají se svou rodinnou pravidelný kontakt, a tak jim chybí zájem o jejich osobou ze strany blízkého člověka. Do programu je zařazena také klientka s těžkým mentálním postižením. 2.1.3

Způsob přípravy dobrovolníků Školení probíhá v několika fázích. V první fázi získávají zájemci o dobrovolnictví

základní informace při úvodním hodinovém setkání od koordinátora programu a již déle sloužících dobrovolníků. Informace se týkají vysvětlení, co znamená mentální postižení, jaké jsou potřeby, specifika a zájmy klientek. Přednáška se týká také Domova pro osoby se zdravotním postižením Pramen. Ve druhé fázi školení probíhá návštěva Domova. Provádí ho koordinátorky programu Bc. Alena Kovandová a Mgr. Ivana Čamková. Zájemci se poprvé osobně setkávají s klientkami zařízení. Poznávají prostředí, v němž ženy s mentálním či kombinovaným postižením žijí. Dobrovolníci mají k dispozici písemný materiál o problematice osob s mentálním postižením, který obsahuje také zkušenosti bývalých a současných dobrovolníků. Ve třetí fázi školení je část věnována bližšímu seznámení studentů s problematikou mentálního postižení. Důraz je přitom kladen na specifika chování osob, které v ústavních zařízeních strávily převážnou část života. V další části je zájemcům představena dobrovolná činnost a různé možnosti, jak ji vykonávat. V poslední fázi získávají studenti informace o dobrovolnickém programu „Otevřené dveře“. Školení je završeno pozvánkou na společnou akci, kterou je převážně výlet, na kterém mají možnost blíže poznat klientky Domova a získat první praktické zkušenosti pod dohledem koordinátorek programu a speciálního pedagoga. Na výletě je možné podepsat smlouvu. Obsah školení vypracoval tým pedagogů ve složení Josef Slowík, Ph.D., Mgr.

Ivana

Čamková,

Bc.

Alena

Kovandová,

a Bc. Irena Hlaváčová.

40

Jitka

Dvořáková,

DiS.,

2.1.4

Možná rizika dobrovolnické služby Jedním

z možných

rizik

dobrovolnické

činnosti

jsou

hmotné

škody.

Hmotné škody mohou vzniknout jak na straně příjemce služby, tak i dobrovolníka. Prevence spočívá v kvalitním seznámení se s charakteristikou konkrétní klientky, upozorněním na faktory, ve kterých je riziko zvýšené. Takovými faktory mohou být například možnost krádeže, nízká mentální úroveň klientky a neschopnost posoudit důsledky svého chování. Pokud je dobrovolná činnost prováděna v zařízení, je dobrovolník seznámen s provozem a riziky na jednotlivých pracovištích (dílny, zdravotní oddělení, manipulace s mechanickým nebo elektrickým vozíkem). Dalším rizikem mohou být rizika zdravotní včetně možnosti zranění. Toto riziko může vzniknout u klientky i u dobrovolníka. Prevence tkví v seznámení se s charakteristikou konkrétní klientky a s jeho zdravotním a psychickým stavem, a to formou individuálního pohovoru s vrchní sestrou. Dále se můžeme setkat s riziky, která souvisejí s podmínkami, za kterých je

dobrovolná

služba

vykonávána

–

psychická

náročnost.

Dobrovolníci

jsou před uzavřením smlouvy seznámeni s prostředím Domova Pramen. První kontakty jsou

vždy

v přítomnosti

koordinátora

dobrovolnického

programu.

V průběhu

dobrovolné činnosti mají dobrovolníci možnost kdykoliv po domluvě konzultovat problémy s koordinátorkami. Jednou za tři měsíce pak probíhá supervize v malých skupinách formou klubového setkání s koordinátorkami. 2.1.5

Způsoby kontroly a hodnocení činnosti dobrovolníků Kontrolu činnosti dobrovolníků provádí koordinátorky ve spolupráci s vedoucí

vychovatelkou Jitkou Dvořákovou, DiS. Dobrovolníky kontrolují a hodnotí formou dotazníků

a

supervize

přibližně

jednou

za

dva

měsíce.

Supervizi

vede Josef Slowík, Ph.D. V případě odhalení závažných nedostatků v práci dobrovolníka je s ním veden pohovor, případně může dojít až k jednostrannému vypovězení smlouvy.

41

2.2 Výzkum 2.2.1

Cíl výzkumu Cílem výzkumu je zhodnotit dobrovolnický program na základě stanovených

kritérií. Zjistit, zda dobrovolnický program splnil cíl, kterým je narušit izolaci klientek Domova pro osoby se zdravotním postižením Pramen a zprostředkovat jim sociální kontakty mimo ústavní prostředí. Dalším cílem je posoudit, zda je projekt úspěšný. Úspěšnost projektu lze posoudit na základě zhodnocení vztahu klientky a dobrovolníka podle stanovených kritérií. 2.2.2

Kritéria Abych mohla zhodnotit dobrovolnický program, posoudit, zda je úspěšný,

je zapotřebí stanovit si hodnotící kritéria, podle nichž budu program hodnotit. Jako

kritéria

jsem

zvolila

kontakt

mezi

dobrovolníkem

a

klientkou,

přínos projektu pro klientku a dobrovolníka, podporu. U kritéria, který je zaměřen na kontakt klientky a dobrovolníka se zaměřím na počet klientek, které získaly dlouhodobé sociální kontakty mimo Domov Pramen, a počet dobrovolníků, kteří jsou do programu zapojeni a udržují s klientkami ústavu kontakt, zda se počet dobrovolníků a klientek v programu zvyšuje, snižuje nebo zda zůstává stejný. Také snaha dobrovolníka o udržení kontaktu s klientkou napoví, zda se mezi nimi skutečně vyvinul hlubší vztah. Dalším kritériem je přínos pro klientky a pro dobrovolníky. Zda byl projekt úspěšný se odvíjí také od jeho vlivu na dobrovolníky. To znamená, že v tomto případě byl projekt úspěšný, pokud se změnil pohled dobrovolníků na osoby s mentálním postižením. Zde budu vycházet z rozhovorů Ivany Čamkové a dobrovolníků. Zda je program úspěšný by mělo napovědět také to, zda má dobrovolnický program „Otevřené dveře“ podporu také u jiných institucí. 2.2.3

Hypotézy Lze předpokládat, že dobrovolnický program „Otevřené dveře“ svůj cíl splňuje.

Klientky díky projektu získávají sociální kontakty.

42

Další hypotézou je, že dobrovolnický projekt je přínosem pro klientky i pro dobrovolníky. Předpokladem je, že se studentům, kteří se účastnili dobrovolnického programu, změnil jejich pohled na lidi s postižením. 2.2.4

Použité metody Použitou metodou, díky kterému jsem pro svou práci získala potřebné informace

ke zhodnocení programu, byl rozhovor. Rozhovor jsem uskutečnila s koordinátorkou dobrovolnického programu „Otevřené dveře“ Ivanou Čamkovou. Další metodou výzkumu byla analýza dokumentů, kterými byly bakalářská práce „Mentálně postižení a my ostatní“, jejíž autorkou je Alena Kovandová, a diplomová práce Ivany Čamkové, která se nazývá „Dobrovolnický program v ÚSP Mnichov u Mariánských Lázní“. Obě práce se zabývají problematikou mentálního postižení a dobrovolnickým programem v Domově pro osoby se zdravotním postižením Pramen. Součástí obou prací jsou rozhovory a dotazníky určené klientkám a dobrovolníkům, které jsem ve své práci využila. 2.2.5

Zhodnocení podle stanovených kritérií

Kontakt klientky a dobrovolníka První rok bylo do dobrovolnického programu zapojeno 13 dobrovolníků. Každý rok se počet zvyšuje o deset až patnáct studentů. Někteří dobrovolníci odcházejí z důvodů

studia

na

vysoké

škole

mimo

Mariánské

Lázně.

V současné

době je do programu zařazeno 20 dobrovolníků aktivních, tedy těch, kteří stále udržují kontakt s klientkou či klientkami, a 20 klientek. Všech dvacet dobrovolníků, v rozhovoru s Ivanou Čamkovou potvrdilo, že chce v programu nadále pokračovat a udržovat vztah s klientkou. Dobrovolníci využívají různé možnosti, aby se „svou“ klientkou udržovali kontakt i v době, kdy není v jejich silách klientky osobně navštěvovat. Jedná se zejména o telefonní rozhovory, dopisy, pohledy. Ivana Čamková uskutečnila rozhovory se sedmi dobrovolníky a osmi klientkami. Všechny klientky o dobrovolnících, s nimiž se stýkají, mluví jako o kamarádech. Už jen z toho lze vidět, že je pro ně vztah s dobrovolníkem velmi důležitý.

43

Některé klientky odmítají mít kontakty s dalšími dobrovolníky, protože se obávají ztráty

dosavadního

dobrovolníka,

s nímž

mají

dlouhodobý

vztah.

O tom, že mají dobrovolníci s klientkami hlubší vztah, svědčí fakt, že zvou klientky např. na Vánoce domů, do rodinného prostředí, které mnohé klientky z vlastní zkušenost neznají. Ivana Čamková se v rozhovoru s dobrovolníky ptala, jak vidí budoucnost vztahu s klientkou. Tato skutečnost může leccos napovědět o hloubce a pevnosti vztahu mezi dobrovolníkem a klientkou. Všichni dobrovolníci se shodli na tom, že chtějí i nadále udržovat kontakt se „svou“ klientkou. Stejně tak jako mluví klientky o dobrovolnících jako o kamarádech, mluví dobrovolníci o klientkách jako o přátelích. Klientky jsou pro ně blízkou osobou, o níž by nechtěly přijít. Pokud dobrovolníci odjedou studovat mimo Mariánské Lázně, budou se podle jejich slov snažit navštěvovat klientku alespoň jednou za měsíc, psát pohledy a dopisy a telefonovat jim. V rozhovoru také zdůrazňují, že se nejedná o vztah pracovní, nýbrž o přátelský, který je založený na upřímnosti a otevřenosti. U téměř všech dobrovolníků, kteří studují vysokou školu mimo Mariánské Lázně, se ukázalo, že se skutečně snaží vztah se „svou“ klientkou udržovat. Klientky tak mají trvalý a pevný sociální vztah, který jim zaměstnanci Domova Pramen nemohou poskytnout. O tom, že dobrovolnický projekt splňuje svůj cíl, svědčí také skutečnost, že klientky Domova nezískaly blízký vztah jen s dobrovolníkem, ale také s jejich rodinou a přáteli. Sociální síť klientek se tak rozšířila více, než autoři projektu doufali. Přínos Dalším

kritériem

zhodnocení

dobrovolnického

programu

je

přínos

jak pro dobrovolníka, tak pro klientku. Z rozhovorů vyplývá, že osobní zkušenost s lidmi s postižením měla pro dobrovolníky obrovský přínos, a to zejména v tom, že se změnil jejich pohled na osoby s mentálním postižením. Než osobně poznali osoby s mentálním postižením, ztotožňovali se s názory ostatních lidí, kteří o lidech s mentálním postižením hovořili jako o „divných“ lidech. Dobrovolná činnost u těchto lidí je naučila dívat se na člověka s postižením jako na konkrétní osobu, která má své potřeby, starosti a přání. Dobrovolníci se zbavili

44

předsudků vůči lidem s postižením. To mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti. I když je člověk seznámen zprostředkovaně se životem člověka s postižením, nikdy mu to nemůže vynahradit osobní zkušenost, která má daleko větší vliv na to, co si člověk myslí a v co věří. Mnoho dobrovolníků v rozhovoru uvádí, že se na začátku jejich dobrovolné činnosti báli jedné klientky. Raději se jí vyhýbali. Postupem času měli možnost poznat ji blíže, porozumět jejímu chování a jejich strach z ní opadnul. Studenti zapojení do projektu se zbavili svého strachu z lidí s postižením, protože měli jedinečnou možnost poznat jejich život z blízka a mohli si tak udělat vlastní názor. Dobrovolnický program ovlivnil osobní život dobrovolníků. Díky dobrovolné činnosti se někteří z dobrovolníků rozhodli věnovat se dál sociální oblasti. Také pro mě byla zkušenost s dobrovolnictvím impulsem ke studiu sociální práce. Pro klientky spočívá přínos hlavně v tom, že navázaly kontakty s lidmi, kteří nežijí v ústavu. Klientky si vztahu váží, dobrovolníci jim přináší změnu do jejich života, zprostředkovali další lidské kontakty, kterými jsou např. spolužáci, sourozenci, rodiče. Velkým přínosem pro klientky je také to, že poznaly rodinné prostředí. Především je to obrovský přínos pro ty klientky, které celý svůj život strávily v ústavních zařízeních. Podpora Zpočátku se autoři projektu setkávali s odmítavým postojem ze strany zaměstnanců, kteří si nedokázali představit přítomnost dobrovolníků. V současné době má dobrovolnický program „Otevřené dveře“ podporu od všech zaměstnanců Domova pro osoby se zdravotním postižením Pramen v Mnichově. Další podporou jsou střední školy, ze kterých jsou dobrovolníci získáváni. Finanční podporu pak dostávají od Ministerstva vnitra. Shrnutí Podle stanovených kritérií mohu říci, že dobrovolnický projekt splnil svůj cíl a poskytl klientkám vztah s osobami, které nyní považují za své přátele. Společně tráví volný čas, učí se novým věcem. Dobrovolníci pomáhají zaměstnancům při integraci klientek Domova do majoritní společnosti.

45

3 Závěr Teoretická část je věnována teoretickým poznatkům o mentálním postižení a dobrovolnictví. V kapitole „Domov pro osoby se zdravotním postižením Pramen v Mnichově“ je podrobněji popsáno zařízení, v němž žijí lidé s mentálním a kombinovaným postižením, které byly do projektu zařazeny. Cílem teoretické části bylo seznámit čtenáře s problematikou mentálního postižení a dobrovolnictví. Tento cíl byl splněn. Praktickou část tvoří představení samotného dobrovolnického programu „Otevřené dveře“. Další kapitolou je „Výzkum“, ve které jsou stanovena kritéria, podle nichž je projekt hodnocen. V kapitole „Výzkum“ jsou popsány použité metody práce, cíl a předpoklady. Cílem praktické části bylo zhodnotit dobrovolnický projekt, zjistit, zda splnil svůj cíl. Na základě výše uvedených kritérií lze říci, že dobrovolnický program „Otevřené dveře“ svůj cíl splnil a nadále splňuje. Díky dobrovolníkům získávají klientky Domova pro osoby se zdravotním postižením Pramen v Mnichově blízké sociální kontakty, které nepramení jen z dobrovolníkovi osoby, ale také od jeho známých a rodinných příslušníků. Mnohé klientky, které jsou součástí dobrovolnického programu, poprvé zažily rodinné prostředí. V současné době je v projektu celkem 20 dobrovolníků a 20 klientek. V říjnu bude probíhat další náborová akce dobrovolníků, kteří dostanou jedinečnou možnost podílet se na zapojení lidí s mentálním postižením.

46

Resumé V teoretické části absolventské práce popisuji problematiku mentálního postižení, etiologii

a

jednotlivé

kategorie

mentálního

postižení,

dále

dobrovolnictví,

roli dobrovolníka v organizaci, způsoby získávání dobrovolníků, jejich školení, hodnocení apod. Dále čtenáře seznamuji s Domovem pro osoby se zdravotním postižením Pramen v Mnichově, kde žijí ženy s mentálním a kombinovaným postižením. Praktická část se zabývá dobrovolnickým projektem „Otevřené dveře“. Ten řeší otázku integrace lidí s postižením do majoritní společnosti. Snahou projektu je sblížit dva různé světy, kterými jsou svět lidí s mentálním postižením a svět lidí bez postižení. Hlavními aktéry projektu jsou klientky Domova Pramen a dobrovolníci ze středních škol. Předmětem výzkumu je zhodnocení dobrovolnického projektu, zjistit, zda klientky Domova získaly sociální kontakty. Výzkum zjišťuje, zda měl dobrovolnický projekt pro klientky a dobrovolníky nějaký přínos.

Resumé Im theoretischen Teil der Diplomarbeit beschreibe ich die Problematik der geistigen Behinderung, Ätiologie und einzelne Kategorien von geistiger Behinderung, sowie Freiwilligenarbeit, Aufgabe des Freiwilligen in der Organisation, Verfahren zur Gewinnung von Freiwilligen, ihrer Ausbildung, Einschätzung, usw. Darüber hinaus macht Leser mit dem Heim für Menschen mit Behinderungen in München vertraut, in denen Frauen mit geistigen und kombinierten Behinderungen. Der praktische Teil beschäftigt sich mit dem Freiwilligen-Projekt "Otevřené dveře" (Offene Tür). Es befasst sich mit der Frage der Integration von Menschen mit Behinderungen in der Mehrheitsgesellschaft. Das Projekt zielt auf die Angleichung der beiden unterschiedlichen Welten, die die Welt der Menschen mit geistiger Behinderung und die Welt der Menschen ohne Behinderungen zugänglich sind. Die Hauptakteure des Projekts sind die Klientin des Institution „Domov Pramen“ und Freiwillige aus dem Gymnasium. Gegenstand der Forschung ist freiwilliges Projekt zu bewerten, ob die Klientinnen soziale Kontakte erlagen waren. Forschung ermittelt, ob das Freiwilligen-Projekt einige Beiträge für Klientinnen und Freiwilligen hatte.

47

Seznam použitých zdrojů ČAMKOVÁ, Ivana. Dobrovolnický program v ÚSP Mnichov u Mariánských Lázní. Hradec Králové : Univerzita Hradec Králové. Pedagogická fakulta. 2008. 169 s., 2 přílohy. Vedoucí práce PhDr. Josef Slowík, Ph.D. DOBROVOLNICTVÍ

:

O

dobrovolnictví

[online].

2009

[cit.

2009-08-15].

Dostupný z WWW: . Domov pro osoby se zdravotním postižení [online]. 2009 [cit. 2009-09-03]. Dostupný z WWW: . GRUNEWALD, Karl. Zavřete ústavy pro mentálně postižené : Každý může žít v otevřené společnosti [online]. 2003 [cit. 2209-09-04]. Dostupný z WWW: . KOVANDOVÁ, Alena. My a mentálně postižení. Liberec : Technická univerzita. Pedagogická fakulta. 2005. 50 s.. Vedoucí práce doc. PhDr. Bohumil Stejskal, CSc. ORTOVÁ, Marie. Speciální pedagogika : Mentální postižení, osoby s mentálním postižením [online]. 2006 [cit. 2009-08-20]. Dostupný z WWW: <www.jabok.cuni.cz/~ortova/dokumenty/ppsppg/sppgmp.ppt>. MARKOVÁ, Zdeňka. STŘEDOVÁ , Ljuba. Mentálně postižené dítě v rodině. 1. vyd. Praha : SPN, 1987. 128 s. NAKONEČNÝ, Milan. Úvod do psychologie. 1. vyd. Praha : Academia, 2003. 507 s. ISBN 80-200-0993-0. ŠVARCOVÁ, Iva. Mentální retardace. 1. vyd. Praha : Portál, 2000. 178 s. ISBN 80-7178-506-7. TOŠNER, Jiří. SOZANSKÁ, Olga. Dobrovolníci a práce s nimi v organizacích. 2. vyd. Praha : Portál, 2006. 149 s. ISBN 80-7367-178-6. VÁGNEROVÁ, Marie, HADJ-MOUSSOVÁ, Zuzana, ŠTECH, Stanislav. Psychologie handicapu. 2. vyd. Praha : Karolinum, 1999. 230 s. VALENTA, Milan. MÜLLER, Oldřich. Psychopedie. 1. vyd. Praha : PARTA, 2003. 439 s. ISBN 80-7320-039-2.

48

Příloha – Rozhovor s Ivanou Čamkovou Kdo všechno se podílel na vytvoření dobrovolnickém projektu v Domově Pramen? Na vytvoření se podílela souhra okolností – potřeba napsat bakalářskou práci u Aleny Kovandové, nápad Jitky Dvořákové, souhlas paní ředitelky Šumové – a mě přizvali jako člověka zevnitř ústavu, který bude dobrovolnický program koordinovat. Co Vás přimělo uskutečnit dobrovolnický program? Jaké důvody Vás k tomu vedly? Mě osobně chuť zkusit něco nového, přizvat mladé lidi zvenčí k objevování jedinečnosti a osobitosti lidí s postižením. A naopak. Zalidnit svět lidí s postižením, kteří žijí v umělé izolaci, bez přirozené sítě sociálních vztahů. Zjistit zda tenhle předpoklad bude fungovat. Zda se vztahy vytvoří a my je budeme umět podporovat a rozvíjet. Jak dlouho program funguje? Jaký je cíl programu? Změnil se nějak v jeho průběhu? Program funguje pět let. Cíl se snažím vyjádřit ve druhé otázce, nezměnil se, jen se rozšířily formy dobrovolnické činnosti. Prostě otevřít dveře. Z ústavu ven, aby klienti mohli víc zažívat „normální“ život a zvenku dovnitř, aby mohl dovnitř čerstvý vzduch nesený lidmi, kteří nepřicházejí proto, že musí, ale proto, že chtějí. Jaká jste měla očekávání, co se týče programu? Žádná. Skok do hluboké vody. O nadějích, se kterými jsem do toho šla opět otázka číslo dva. Přinesl program nějaká překvapení nebo zklamání? Samá překvapení. Fungovalo to, stali jsme se akreditovaným dobrovolnickým centrem, které získávalo finance z grantů ministerstva vnitra. Ročně přibývalo deset až patnáct dobrovolníků, ti kteří odcházeli, se stávali částí přirozené sociální sítě klientů. Někteří se čas od času ozývají, napíšou, zavolají, přijedou – jiní ne. Tak jako v životě. Proč jste si vybrala právě Domov Pramen? V době vzniku projektu jsem tam pět let pracovala. Kdo všechno jsou účastníci programu? Dvě skupiny – osoby s mentálním postižením, žijící v DOZP Pramen a studenti (gymnázium a obchodní akademie – později studenti VŠ).

49

Jak byste program zhodnotila? Jaký pro Vás měl přínos? Ani jsem netušila, když jsme s bázní a chvěním vstupovaly poprvé do budovy gymnázia, že za pár let budeme mít pro studenty několika hodinové semináře… Byla to obrovská lidská i profesní zkušenost. Možnost zprostředkovat setkání, které by se jinak neuskutečnilo, dát šanci vztahu, aby se rozvíjel, učit se, jak podporovat… Díky osobní zkušenosti studentů s lidmi s postižením – která je

nenahraditelná

a

formuje

dozrávající

osobnost

mladého

člověka

(pokud na to přistoupí)- jsme se často dotkli i generace rodičů, prarodičů, okruhu přátel a sourozenců. Díky tomu jsme snad malinko přispěli k přirozené integraci lidí s postižením do společnosti. Doufám, že vyrůstají budoucí právničky, lékařky, učitelky, překladatelky, vědecké pracovnice, novinářky, sociální pracovníci, kteří si v sobě ponesou zkušenost přátelství s postiženým člověkem. Jaká jsou pozitiva a negativa programu? Odkazuji na mou diplomku, tam se snažím poměrně o podrobnou analýzu založenou na mnoha rozhovorech. Dostává se Vám podpory od jiných institucí? Ano, finanční – ministerstvo vnitra, podporují nás školy, ze kterých „verbujeme“ studenty, samozřejmě DOZP Pramen. Provázely program úspěchy a neúspěchy? Jaké? Úspěch je každý navázaný vztah, který neskončil zraněním na žádné straně. Bylo jich dost a doufám i bude. Neúspěch – tam, kde se tohle nepodařilo, vztah vyšuměl, nebo došlo k nevyjasněnému odchodu dobrovolníka či nějakému citovému zranění klienta. To znamená, kde jsme selhali jako koordinátoři. I to se stalo, projekt je založen na lidských vztazích a to je velmi „křehké zboží“. Jako úspěch hodnotím,

že

si

projekt

získal

podporu

většiny

zaměstnanců

DOZP,

zpočátku to tak rozhodně nebylo. Z jakých škol jsou dobrovolníci? Středních, převážně gymnázium a obchodní škola, párkrát zdravotní škola – později různé vysoké školy. Podle jakého kritéria byli vybíráni dobrovolníci? Zájem , kdo měl nějaké problémy, většinou neprošel úvodními setkáními. Je s dobrovolníky sepsána smlouva? Co je jejím obsahem?

50

Ano,

smlouva

je

daná

ministerstvem

vnitra,

je

možné

jí

vyhledat

na jeho stránkách (jsme akreditované centrum, je to naše povinnost). Byli dobrovolníci školeni? Jak? Co bylo obsahem školení? Školení probíhá v několika fázích. Úvodní fáze – seminář ve škole, seznámení s projektem, DOZP Pramen v Mnichově a problematikou osob s mentálním postižením. Následuje návštěva DOZP a první osobní setkání s lidmi s postižením. Dále školení – část je věnovaná problematice osob s postižením – s důrazem na specifika chování u osob žijících i desítky let v ústavních zařízeních. Další část seznamuje studenty s dobrovolnickou činností obecně, s různými možnostmi, jak jí realizovat. Školení končí konkrétními informacemi o projektu a pozvánkou na společnou akci – zpravidla výlet, kde si studenti poprvé vyzkouší kontakt s klienty. Tam také mají možnost podepsat smlouvu. Je kontrolována činnost dobrovolníků? Jak? Kontrola probíhá prostřednictvím pozorování při kontaktu s klienty, rozhovoru s klienty a při supervizích s dobrovolníky. Jsou dobrovolníci a jejich činnost hodnoceni? Jakým způsobem? Neužívám to slovo ráda, ale k něčemu takovému používáme dotazníky a rozhovory a klienty i dobrovolníky. Později získané informace vyhodnocujeme, čímž získávám jakousi zpětnou vazbu. Jaký podle Vás má program přínos pro dobrovolníky? Tam se opírám o informace zjištěné při rozhovorech k mé diplomce, neumím to říct tak hezky a hluboce. Nejlépe zacitovat. Ale domnívám se, že pro mladého člověka, který se „učí“ převážně z učebnic, je vztah s člověkem s postižením lekcí školy života. Musí se naučit komunikovat, naslouchat, řešit nezvyklé situace, budovat vztah . Často zmiňují „přestavbu“ životních hodnot, otevření nových obzorů. Někdy hájí svou dobrovolnickou činnost před rodiči, jindy musí ustát ne úplně příjemné chování vychovatelek. Pro mě je důležité, že každý z nich přijal člověka s postižením jako člověka, který má své problémy a svá obdarování. V čem spočívá činnost dobrovolníka? Dobrovolníci mají možnost si zvolit formu dobrovolnické činnosti – vztah s jedním klientem, skupinové dobrovolnictví a různé workshopy, které studenti pořádají – v současnosti výtvarný, divadelní a orientální tance.

51

Jak často mají dobrovolníci navštěvovat klientky? To je věc individuální dohody. Záleží na časových možnostech dobrovolníků, je dobré interval zmínit ve smlouvě. Při individuálním kontaktu jde o interval dva – tři týdny. Ale jsou úderníci, kteří dojíždějí každý týden. Jakým způsobem tráví dobrovolníci s klientkami čas? Různě – u workshopů je to jasné. U individuálních vztahů jsou to jednak společné akce, které podporují rozvoj vztahu a pak individuální setkání. Liší se tím, v jaké fázi se vztah nachází. Zpočátku setkání v Domově, povídání u kávy v přirozeném prostředí klienta, stolní hry a podobně. Později procházky, výlety do města, bazénu, do rodiny dobrovolníka…Dobrovolník musí být ovšem plnoletý. Podle čeho byly vybírány klientky do programu? Většinou podle citové potřeby, zpočátku jsme zařazovaly do programu ty, které nemají rodinu.

Nyní zařazujeme do programu klientky, které mají o program

zájem – a najde se dobrovolník, který chce do vztahu jít. U klientek, které mají i psychiatrické potíže postupujeme velmi opatrně, pracujeme s jejich dobrovolníky individuálně. Jaký podle Vás má program přínos pro klientky? Opět doporučuji mou diplomku. Z rozhovorů vyplývá, že pro některé klientky se staly dobrovolnice jediným „mimoústavním“ lidským kontaktem. Člověkem, který je jen jejich „návštěvou“, kontaktem se světem venku. I pro klientky, které někoho z rodiny mají, jsou dobrovolníci velmi cenným vztahem – opravdu nemají mnoho přátel mimo ústavní prostředí. Někdo se o ně zajímá, je „jejich“. Důležité je, že se klientky naučila zvládat uvolnění vztahu s dobrovolníkem, případně vstoupit do vztahu dalšího – a tím si tvoří aspoň náznak přirozené sociální sítě. Došlo mezi klientkami a dobrovolníky ke konfliktům? Určitě si musí jisté věci vysvětlit (nekoupí klientkám mobil nebo hasičské auto, prodlouží se intervaly návštěv v maturitním ročníku). Pro klientky je vztah důležitý, takže si většinou vztahu váží. Vím o jednom případu, kdy docházelo k určitému citovému vydírání ze strany klientky, studentka situaci neustála a vztah se postupně vytratil. Bohužel se s problémy nesvěřila v průběhu supervizí, proto jsme nemohli poskytnout potřebnou podporu (oběma stranám).

52

Jabok Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická

Recommend Documents