••••J J
H I S T O R I C K Á D E T E K T I V K A J••
PETER
TREMAYNE
DÝM VE VĚTRU PŘÍPAD SESTRY FIDELMY
VYŠEHRAD
Davidu R. Wootonovi z Arkansasu, USA správci webových stránek Příběhů sestry Fidelmy – s díkem za vaši podporu a povzbuzení
Copyright © 2001 by Peter Tremayne Translation © Věra Š,ovíčková-Heroldová, 2007 ISBN 978 -80 -7021-864-8
Povstane Bůh a rozprchnou se jeho nepřátelé, na útěk se před ním dají kdo ho nenávidí! Odvaneš je jako dým… Žalm 68
••J
H I S T O R I C K Ý R Á M E C J••
Sestra Fidelma řeší záhady převážně v Irsku v polovině sedmého století našeho letopočtu. Tento příběh se však odehrává v době, kdy Fidelma se saským bratrem Eadulfem, který ji věrně provází na cestě dobrodružství, putuje do Canterbury, do města vévodícího anglo-saským královstvím. Bouře je přinutila přistát na pobřeží království Dyfed, na jihozápadě území, které se dnes, v moderních časech, jmenuje Wales. Sestra Fidelma není pouhou řeholnicí, bývalou příslušnicí kláštera sv. Brigid v Kildare. Je také kvalifikovanou dálaigh neboli advokátkou někdejšího soudního dvora v Irsku. Protože mnoho čtenářů nemá představu, co to tehdy znamenalo, je úkolem tohoto historického rámce podat čtenářům pár základních informací, aby se v příbězích lépe vyznali. Irsko za Fidelminých časů sestávalo z pěti hlavních provinčních království; moderní irské slovo pro provincii je ve skutečnosti nadále cúige, což doslova znamená ,pětina‘. Čtyři provinční království – Ulaidh (Ulster), Connacht, Muman (Munster) a Laigin (Leinster) – poskytovala podmínečnou loajalitu Nejvyššímu králi neboli Ard Rí, který vládl z Tary, z „královské“ páté provincie Midhe (Meath), což znamenalo provincii středovou. Navíc v provinčních královstvích existovala decentralizace moci na minikrálovství a na klanová území. V tomto příběhu se však setkáváme s velšskými královstvími, která se teprve rodila a nacházela se v období nejistoty, nebo, původní Britoni, které Sasové nazývali Weliskové (cizinci), byli vytlačováni na sever, nuceni opouštět území, která před téměř patnácti sty lety obsadili nájezdníci z řad Jutů, Anglů a Sasů. Za 9
Fidelminých časů Devon (Dumnonia), a Cornwall (Curnow), byly ještě keltské, stejně jako Cumberland (Rheged.) Severní Walesané se dělili do dvou hlavních království, Gwynedd a Powys; avšak jižní Walesané byli rozděleni mezi osm menších království, přičemž se Dyfed a Ceredigion přeli o nadvládu. Dyfed, který byl sídlem proslulého opatství velšského patrona, sv. Davida (Dewi Sant), byl ve skutečnosti osídlen Iry z klanu Désiů. Jejich raní králové měli irská jména. Seznamy velšských králů ukazují, že pověstný Hywel Dda (r. 905–950) byl potomkem krále Eochaida z Dyfedu, který vládl kolem r. 400. Hywel Dda byl pravděpodobně největším z velšských králů, pod jehož pravomoc spadal celý Wales. A byl to právě Hywel Dda, kdo svolal velkou poradu do Dyfedu, trvající šest týdnů, během níž zástupci všech území ve Walesu, jemuž předsedal právník jménem Blegywryd, předložili zákony země v jejich první známé kodifikované podobě. Těmto zákoníkům se běžně říkalo „Zákony Hywela Ddy.“ Představovaly starobylé právní tradice keltského lidu, takže brehonské zákony Irska a Zákony Hywela Ddy dnes nepochybně můžeme srovnávat. Fidelmin zájem v tomto příběhu upoutala právě společná právní tradice. Měli bychom si však připomenout Fidelminu vlastní kulturu, z jejíhož hlediska pohlíží na toto dyfedské království, a podívat se, jak se mohla v právním systému své země stát advokátkou. Právo prvorozenské, stejně tak jako dědické právo nejstaršího syna či dcery byly v Irsku nepřijatelnou představou. Královská moc, počínaje nejmenším kmenovým náčelníkem až po Nejvyššího krále, byla dědičná pouze částečně, převážně však byla dána volbou. Každý panovník musel totiž prokázat, že je hoden / / hodna svého úřadu; volila jej nebo ji derbhfine příslušného rodu – což jsou minimálně tři generace pocházející ze společného předka, shromážděné na konkláve. Pokud vládce nehájil zájmy lidu, byla jeho důvěryhodnost zpochybněna a ze svého úřadu byl odvolán. Monarchický systém starého Irska měl více společného s dnešní republikou než s feudálními monarchiemi, jak se vyvinuly ve středověké Evropě. Irsko v sedmém století n. l. bylo spravováno podle systému propracovaných zákonů, zvaných Fénechovy zákony neboli zákony oráčské, které byly mezi lidem mnohem známější jako Brehon-
10
ské zákony – toto jméno je odvozeno od slova breitheamh neboli soudce. Podle tradice byly tyto zákony poprvé shrnuty v r. 14 před n. l. z příkazu Nejvyššího krále Ollamha Fódhly. O tisíc let později v r. 438 ustavil Nejvyšší král Laoghaire komisi devíti učenců, aby prostudovala, revidovala a poté předložila zákony sepsané v novém jazyce, v latině. Jedním z členů této komise byl Patrick, který se později stal svatým patronem Irska. Po třech letech komise předložila psaný text zákoníku, který je první známou kodifikací. Uvidíme, že velšský právní systém nebyl, pokud je známo, kodifikován ještě dalších pět set let, nicméně však byl, stejně jako irský systém, výsledkem vysoce propracované ústní tradice nebo už dávno ztracené kodifikace rukopisné. Velšské zákony zcela jistě poznamenal vliv římské okupace a později styky s římskou církví. Přesto však jsou v nich patrné stopy vervního keltského původu. První dochované úplné texty starých irských zákonů jsou v rukopisu z jedenáctého století, nacházející se v Královské irské akademii v Dublinu. Teprve v sedmnáctém století anglická koloniální správa v Irsku s konečnou platností užívání brehonského právního systému zakázala. Smrtí či deportací se trestalo dokonce jen pouhé vlastnictví opisu irského zákoníku. Velšské zákony přežily až do té doby, než Anglie Wales anektovala. Zároveň mu v roce 1536 a 1542 vnutila anglický jazyk, zákony a mravy. Zachovalo se asi osm set rukopisných zákonů ve velštině a latině, zejména od dvanáctého do šestnáctého století. V Irsku nebyl zákonný systém statický; každé tři roky se právníci a administrátoři shromáždili na Féis Temhrach (Festival v Taře), a vážili a revidovali zákony ve světle měnící se společnosti a jejích potřeb. Podle těchto zákonů ženy zaujímaly jedinečné místo. Irské zákony zaručovaly ženám více práv a ochrany než kterýkoli jiný právní kodex na západě v tehdejší době, nebo až donedávna. Ženy se mohly – a skutečně to dělaly – ucházet o úřady a povolání jako bytosti s muži rovnoprávné. Mohly velet vojsku v bitvách jako válečnice, být politickými vůdkyněmi, místními správními úřednicemi, básnířkami, řemeslnicemi, lékařkami, právničkami a soudkyněmi. Známe jménem mnohé soudkyně z Fidelminy
11
éry – kromě jiných i Bríg Briugaid, Áine Ingine Lugaire a Darí. Například Darí byla nejen soudkyní, ale i autorkou významného právního textu napsaného v šestém století n. l. Ženy zákon chránil před sexuálním obtěžováním, diskriminací či znásilněním. Měly právo na rozvod za stejných podmínek jako jejich manželé, platil zákon o spravedlivém rozvodu, a mohly také žádat jako vyrovnání část manželova majetku v rámci dohody o rozvodu; měly právo na dědictví osobního vlastnictví a v nemoci či při hospitalizaci právo na dávky. Staré Irsko mělo v Evropě nejstarší známý systém nemocnic. Nahlíženo dnešníma očima, dalo by se říci, že brehonské zákony přispívaly k téměř ideální společnosti. Teprve když pochopíme, v jak ostrém kontrastu bylo toto prostředí s poměry u sousedů Irska, oceníme roli, jakou v těchto příbězích Fidelma hrála. Fidelma šla studovat právo do bardské školy Brehona Moranna v Taře a po osmiletém studiu získala titul anruth, který stojí pouze o jeden stupeň níže než nejvyšší hodnost, jakou bylo možno získat na bardských nebo církevních universitách ve starém Irsku. Nejvyšší stupeň byl ollamh, což je stále moderní irské slovo pro profesora. Fidelma studovala jak trestní zákoník, Senechus Mór, tak i občanský zákoník Leabhar Acaill. A tudíž se stala dálaigh neboli advokátkou soudního dvora. Její hlavní úlohu lze srovnávat s moderním skotským zástupcem hlavního soudce, jehož úkolem je shromaž_ovat a vyhodnocovat důkazy nezávisle na policii, aby se zjistilo, jedná-li se o případ, jímž by se policie měla zabývat. Podobnou úlohu má moderní francouzský juge d’instruction. Avšak občas musela Fidelma zastávat také úkol žalobce před soudním dvorem či naopak obhájce, anebo dokonce v menších případech, když brehon nebyl k dosažení, vynést rozsudek. Za oněch časů byla většina odborníků a vzdělanců členy nových křes,anských domů stejně tak, jako v předchozích stoletích byli všichni odborníci a vzdělanci druidy. Fidelma byla příslušnicí náboženského společenství v Kildare, založeného koncem pátém století svatou Brigid. Ale nějaký čas před tím, než se udál tento příběh, zklamaná Fidelma Kildare opustila. Důvod, proč se tak stalo, můžete nalézt v titulním příběhu sbírky krátkých povídek o Fidelmě Hemlock at Vespers (Bolehlav a nešpory).
12
Zatímco sedmé století n.l. bylo považováno za součást Temného století (Dark Ages), pro Irsko to bylo období Zlatého osvícení. Ze všech koutů Evropy se hrnuli studenti na irské univerzity, včetně synů mnoha anglosaských králů, aby získali vzdělání. Podle záznamů na velké církevní univerzitě v Durrow bylo ve studentských řadách zastoupeno ne méně než osmnáct různých národností. V téže době se irští misionáři a misionářky vydávali do pohanské Evropy, aby lidi obraceli na křes,anskou víru, zřizovali kostely, kláštery a střediska učenosti po celé Evropě; jižním směrem došli až do Kyjeva na Ukrajině, severním až na Faerské ostrovy a jižním do Tarentu v jižní Itálii. Irsko bylo symbolem vzdělanosti a učenosti. Irská keltská církev byla však, pokud jde o liturgii a obřady, v trvalém sporu s Římem. Řím se začal ve čtvrtém století reformovat, změnil dataci Velikonoc a podobu liturgie. Keltská církev a Východní ortodoxní církev odmítaly Řím následovat, keltskou církev však Řím postupně mezi devátým a jedenáctým stoletím pohltil, zatímco Východní ortodoxní církev nadále zůstala nezávislá. Irská keltská církev byla ve Fidelminých časech tímto konfliktem tak zaujata, že nelze psát o církevních záležitostech a nereferovat o filozofickém boji, který tehdy planul. Jedním z problémů, které v sedmém století obě církve, jak keltská, tak římská, řešily, byla otázka kněžského celibátu, přesněji jeho univerzality. V církvi vždy byli asketové, kteří sublimovali fyzickou lásku v oddanost božství, a na nikajském koncilu v r. 325 byla manželství kněží v západních církvích odsouzena (nikoli však zakázána). Pojem celibátu se v Římě zrodil zejména ze zvyku praktikovaného pohanskými kněžkami Vesty a kněžími Dianinými. Od pátého století Řím zakázal svým klerikům od hodnosti opata nebo biskupa spát se svými manželkami, a brzy poté dokonce i ženit se. Kněžstvo celkově Řím od manželství odrazoval, ale nezakazoval je. Teprve reformátorské papežství Lva IX. (v letech 1049–1054) učinilo vážný pokus přimět západní kněžstvo, aby přijalo univerzální celibát. Keltské církvi trvalo staletí, než svůj anticelibátní postoj vzdala a přijala linii z Říma, zatímco ve Východní ortodoxní církvi si kněží nižší hodnosti než opat či biskup podrželi právo ženit se až dodnes. Znalost těchto faktů, týkajících se liberálního postoje k sexuálním vztahům v keltské církvi, je pro pochopení pozadí Fidelminých příběhů důležitá.
13
Odsuzování „tělesného hříchu“ bylo keltské církvi cizí ještě dlouho poté, co se z římského postoje stalo dogma. Ve Fidelmině světě obě pohlaví obývala opatství a klášterní domy, které byly známé jako conhospitae neboli domy párové, kde muži a ženy žili a vychovávali děti ve službě Kristu. Fidelmin klášter sv. Brigid v Kildare byl v její době jedním z takovýchto společenství, kde žila obě pohlaví. Když Brigid založila svou komunitu v Kildare (Cill Dara neboli dubová církev), vyzvala biskupa jménem Conláed, aby se k ní připojil. Její první dochovaný životopis, doplněný padesát let po její smrti v roce 650, tedy za Fidelmina života, sepsal mnich z Kildare, zvaný Cogitosus; z jeho spisu vyplynulo, že tam i nadále přetrvávalo smíšené společenství. Měl bych rovněž zdůraznit, aby vynikla rovnoprávná role žen po boku mužů, že v té době byly ženy i kněžkami keltské církve. Samotnou Brigid vysvětil na biskupku Patrickův synovec Mel, a její případ nebyl ojedinělý. V šestém století Řím písemně protestoval proti keltské praxi povolující ženám, aby sloužily mše a přinášely tak božskou obě,. Na rozdíl od římské církve neměla irská církev systém „zpovědníků“, kde by se věřící vyznávali ze svých „hříchů“ kněžím, obdařeným pravomocí jim tyto hříchy v Kristově jménu odpustit. Namísto toho si člověk vyvolil duchovního přítele (anam chara) z řad kněžstva nebo laiků a s ním hovořil o záležitostech citového a duchovního blaha. Někteří čtenáři mi napsali a tvrdili, že jsem anachronický, protože uvádím vzdálenosti v moderním metrickém systému. V tomto ohledu musí historikové dát vypravěči volnost předkládat svým čtenářům k irským mírám z Fidelminých dob moderní ekvivalenty. Jinak by bylo obtížné vysvětlovat, co představoval ordlach, bas, troighid, céim, deis-céim, fertach a forrach.
14
••J
H L AV N Í P O S T AV Y J••
Sestra Fidelma z Cashelu, dálaigh neboli advokátka soudního dvora v Irsku sedmého století Bratr Eadulf ze Seaxmund’s Ham, saský mnich ze země Jižního lidu V Porth Clais Bratr Rhodri z Porth Clais V opatství Dewi Sant, Menevia Opat Tryffin Gwlyddien, král Dyfedu Cathen, Gwlyddienův syn Bratr Meurig, barnwr neboli soudce Dyfedu Bratr Cyngar z Menevie Cadell, válečník V Pen Caeru a okolí Mair, obě, Iorwerth, kovář, otec dívky Mair Iestyn, jeho přítel, rolník Idwal, potulný pasáček Gunda, pán Pen Caeru Elen, Gundova dcera Buddog, služebná v Gundově domě Clydog Cacynen, bandita Corryn, jeden z jeho bandy Sualda, další z jeho bandy 15
Goff, kovář Rhonwen, jeho žena Dewi, jeho syn Elisse, apatykář Osric, thén Hwicceů
16
••J
P R V N Í K A P I T O L A J••
Zdálo se, že děvče jen tak odpočívá v kapradí, jednu ruku bezstarostně hozenou za hlavu, druhou nataženou podél těla. Její bledá půvabná tvář vypadala tak pokojně; oči s tmavými řasami měla zavřené, mezi rty maličko pootevřenými byly vidět drobné bílé zoubky. Tmavé vlasy výrazně kontrastovaly s bílou pokožkou. Teprve podle tenkého praménku krve, který vytékal, dříve než se krev srazila, z koutku úst, a také podle toho, že jí z tváře vymizela barva a červené skvrny přecházely domodra, se dalo tušit, že nejde o přirozený odpočinek. Podle toho, a také podle potrhaného, zakrváceného a špinavého šatu si mohl všímavý pozorovatel uvědomit, že zřejmě něco není v pořádku. U těla stál mladík a tupě na děvče zíral. Byl hubený a šlachovitý, vlasy barvy zázvoru a obličej samá piha, ale opálená kůže svědčila o tom, že je zřejmě zvyklý životu pod širým nebem za jakéhokoliv počasí. Rty měl příliš červené a plné a tento nepoměr byl příčinou toho, že se zdál ve tváři spíše ošklivý. Světlé oči upíral na dívčino tělo. Na sobě měl halenu z ovčí kůže bez rukávů, přepásanou koženým opaskem. Kalhoty z látky doma tkané z hrubé mykané příze, jakož i kožené náholenice dávaly tušit, že jde o pastýře. Z jeho pootevřených rtů vyšel dlouhý, hluboký povzdech; jako by tichounce hvízdl. „Ach, Mair, proč? Proč, Mair?“ Znělo to jako prazvláštní vzlyk, ale výraz jeho tváře se nezměnil. Ještě nějakou chvíli tam s pohledem upřeným na dívku postával, dokud k jeho sluchu nedolehl křik. Prudce zvedl hlavu, lehce ji naklonil ke straně a jeho rysy se změnily; na tváři se mu 17
objevil plachý výraz štvance. Sbíhali se k němu lidé. Jak se hnali mezi okolními stromy blíž a blíž, k jeho uším zřetelně doléhal jejich řev. Slyšel, jak se prodírají mezi hlodášem a kapradinami. Mladík vrhl ještě jeden pohled na dívčí tělo a rychle se od blížícího se hlučného hloučku odvrátil. Ušel sotva deset dvacet metrů, když ho k zemi srazil úder do zad. Síla tohoto úderu byla taková, že přepadl dopředu. Dopadl na ruce a na nohy a lapal po dechu. Z úkrytu za stromem se vynořil statný muž, který držel v ruce těžkou dřevěnou palici. Byl snědý, podsaditý a měl plnovous. Stál nad mladíkem s nohama rozkročenýma a palicí v ruce, pohotově a hrozivě. „Zvedej se, Idwale,“ zavrčel hněvivě. „Nebo tě praštím, dokud ještě klečíš.“ Mladík zvedl zrak, dosud cítil palčivou bolest po jeho ráně. „Co mi chceš, pane Gundo?“ zakvílel. „Nic jsem ti neudělal.“ Tmavovlasý muž se hněvivě zamračil. „Nezahrávej si se mnou, ty kluku!“ Ukázal na cestu za sebou, tam, kde leželo dívčí tělo. V té chvíli se zpoza stromů vyřítil na lesní cestu za nimi houfec mužů. Někteří z nich už dívčí tělo zahlédli a dávali průchod zuřivému hněvu. „Všichni sem!“ zařval tmavovlasý muž, který z mladíka nespouštěl oči, palici stále pohotově. „Sem ke mně, chlapi! Mám ho. Mám vraha.“ Nově příchozí, hlasy rozpálené čerstvým hněvem a zuřivostí, se seběhli ke klečícímu mládenci, který se, vida v jejich tvářích smrt, rozplakal. „Přísahám při svaté Panně, přísahám, že jsem ne –“ Jeden z mužů v čele hloučku mladíka tvrdě kopl ze strany do hlavy. Ten zůstal bezvládně ležet; naštěstí upadl do bezvědomí, protože mnozí další z nově příchozích začali do jeho těla rovněž brutálně kopat. „To stačí!“ zvolal tmavovlasý muž jménem Gunda. „Vím, že s vámi lomcuje zármutek a hněv, ale musíme postupovat podle zákona. Dopravíme ho zpátky do obce a pošleme pro barnwra.“ „Na co potřebujeme soudce, Gundo?“ zvolal jeden z mužů. „Copak nemáme důkaz přímo před očima? Cožpak jsem před malou chvílí neviděl Idwala a chudinku Mair, jak se zplna hrdla zuřivě hádají? Ještě nikdy jsem neviděl nikoho tak rozzuřeného, jako byl Idwal.“ 18
Tmavovlasý muž zavrtěl hlavou. „Bude se postupovat podle zákona, Iestyne. Pošleme pro barnwra, učeného soudce z opatství Dewi Sant.“ Mnich byl mladý a kráčel po cestě lesem, který ho ze všech stran obklopoval, sebejistým rychlým mladistvým krokem. Byl důkladně zabalený do zimní pláštěnky, chránící ho před lezavým jitřním chladem, a silnou hůl z trnkového dřeva netřímal ani tak jako oporu při chůzi, nýbrž aby ji v případě okamžité potřeby použil na svou obranu. Hvozd Druidského pramene, Ffynnon Druidion, byl neblaze proslulý lapky, číhajícími všude v temných zákoutích. Bratr Cyngar doopravdy strach neměl, byl pouze, sebejisté chůzi navzdory, opatrný. Tak časně na úsvitu onoho jasného podzimního dne cítil, že toto je hodina, kdy každý správný lapka ještě vyspává pořádnou opici z předchozího večera. O této hodině nebude přece žádný zloděj venku číhat na obě,? To se nepochybně týká i nechvalně známého Clydoga Cacynena, který rejdí po celém hvozdu; přezdívá se mu Clydog Vosa, protože bodne v okamžiku, kdy se to nejméně čeká. Velice smutně proslulý zbojník. Právě obava ze setkání s Clydogem Cacynenem byla příčinou toho, že se bratr Cyngar rozhodl projít lesem o této hodině, poté co předchozí noc strávil v chalupě jednoho lesníka u starého stojícího kamene. V lesnaté krajině ležela všude jako bílý koberec jinovatka. Slabé zimní slunce se zjevně snažilo prodrat svými paprsky skrze lehké bílé mráčky. Les jako by byl bezbarvý. Listí toho roku opadalo brzy, nebo, se přehnalo několik studených vln, ačkoliv ještě nepřišel jeho čas. Jen tu a tam se ještě udržely chomáče listů na věčně zelených stromech jako jsou tmavé cesmíny, jejichž samičí stromy byly obsypané jasně červenými bobulemi. Bylo tam také pár obyčejných olší s hnědými dřevnatými šištičkami, které byly ještě zcela nedávno dozrávajícími kočičkami, a pár stříbrných bříz. Nad tím vším čněly vysoké, holé a ponuré zimní duby. Tu a tam podél cesty, po níž bratr Cyngar kráčel, zahlédl sazovky zvané kruhaté, pevně obrůstající padlé kmeny jasanů; podivné kulovité houby, černé a nejedlé, o nichž se kdesi doslechl, že dá-li si je člověk před spaním do lože, zabrání nočním křečím. Cyngar se v mladistvém úšklebku při pomyšlení na něco takového jen usmál. 19
Hvozd se te_ probouzel k životu. Zahlédl obyčejného rejska, drobného hnědého hmyzožravého tvorečka, který před jeho zraky vyrazil z křoví, smykem se zastavil a zavětřil. Jeho chabý zrak mu nahrazoval vynikající čich. Okamžitě zaznamenal mnichův pach, vykvikl a v tu ránu zmizel. Vzápětí se vysoko nahoře ozvaly lítostivé skřeky kroužícího červeného luňáka, který zřejmě toho malého nepolapitelného tvorečka zmerčil i skrze baldachýn holých větví a nebýt toho, že se tu objevil bratr Cyngar, mohl ho mít k snídani. Jen jednou bratr Cyngar skutečně pozvedl hůl na svou obranu, a to když se v jeho těsné blízkosti ozval zlověstný šramot. Hned vzápětí se mu ale ulevilo, nebo, zahlédl oranžově hnědou srst s bílými skvrnami a široké lopatkové parohy, ohlašující osamělého daňka, který se obrátil a skokem do podrostu zmizel v bezpečí. Konečně mohl bratr Cyngar popatřit na stromy podél cesty, rozestupující se před jeho zraky, které vzápětí vystřídal otevřený svažitý prostor porostlý kapradinami. Pořádně se mu ulevilo, že má konečně hlavní tmavý úsek lesa za sebou. Když si všiml oranžového chumlu u cesty, dokonce se zastavil, odložil hůl a vytáhl nůž. Sklonil se a bedlivě zkoumal houbu s bílou ochmýřenou spodní částí. Nebylo těžké rozpoznat tyto jedlé druhy, které zdejší lidé často jídají syrové nebo je namáčejí do medoviny. Příliš dobrá úroda na to, než aby ji tam zanechal – a tak bratr Cyngar houby posbíral a uložil je do marsupia, malého váčku, který měl zavěšený na opasku. Zvedl se, opět se chopil hole a pokračoval v cestě s nově nabytou energií, která se dostavuje ve chvíli, kdy člověk vidí, že má cíl takřka na dohled. Na opačné straně nejbližšího kopce se nacházela klášterní komunita Llanpadern, posvátný okrsek Blahoslaveného Paderna, kde žije ve víře a oddaně pracuje ve službách Božích na třicet bratří. Právě do této komunity měl bratr Cyngar namířeno. Hodlal tam požádat o pohostinství, nebo, to byla příležitost přerušit půst, dřív než bude pokračovat v cestě do proslulého opatství v Dewi Sant na poloostrově Moniu, což je jméno, které mnozí lidé používají v latinizované podobě Menevia. Toto opatství bylo autoritou pro všechna náboženská společenství v dyfedském království. Bratru Cyngarovi svěřil jeho otec představený vzkazy pro opata Tryffina. Vydal se na cestu krátce po poledni předchozího 20
dne, ušel téměř dvacet kilometrů, na noc se zastavil v dřevařově chýši a teprve pak se odvážil do neblaze proslulého hvozdu Fflynnon Druidion. Když z dřevařovy chýše odcházel, bylo, pokud jde o snídani, příliš časně, ale protože pohostinnost v komunitě Llanpadern byla mezi poutníky, mířícími na Moniu, příslovečně známá, bylo mu celkem jedno, že o ni přišel. Bratr Cyngar kráčel te_ zcela bezstarostně. Slunce se sice tak docela mezi mraky neprodralo, ale hřálo dost na to, aby jitřní jinovatku rozpustilo. Ptáci pod nebeskou bání kroužili a vrhali se jako šipky za svými přečetnými povinnostmi v honbě za potravou a povětří bylo plné kakofonického koncertu jejich hlasů – naříkavých, hněvivých, hašteřivých – každý přispíval podle své povahy. Překročil hřeben holého skalnatého kopce zvaného Carn Gelli. Na vrcholku se tyčila hromada kamenů, naskládaných jeden na druhém; označovaly starý hrob, podle něhož dostal kopec jméno. Bratr Cyngar se zastavil a z tohoto výhodného místa se zahleděl na protější stranu údolí. Jen kousek pod ním byl celý komplex staveb z šedého kamene. Z hlavního komína stoupal kouř, působící uklidňujícím dojmem. Bratr Cyngar sestupoval dolů stále rychlejším tempem, jeho tělo poháněl spíše prudký svah než přání dorazit k bráně co nejrychleji. Jak sbíhal po cestě k hlavní bráně komunity, ke svému překvapení zaznamenal, že je otevřená dokořán a nikdo v ní nestojí. To bylo důvodem, že svraštil čelo. Bylo to neobvyklé, dokonce i v této časné hodině, nebo, bratři v Llanpadern bývali už obvykle venku a pracovali na okolních polích; do práce se dávali hned za svítání, a to i v tak chladném podzimním dnu, jako byl ten dnešní. Kolem brány a na polích bývalo obvykle rušno. Zůstal stát v bráně, náhle jat neblahým tušením. Nikdo v ní službu nedržel. Chvilku otálel, pak šel k dřevěnému sloupu a rozhoupal bronzový zvon, který na něm visel. Vyzvánění se děsivě vracelo ozvěnou, ale v odpově_ se nikde nic ani nepohnulo; doznívající hlahol žádnou odezvu nevyvolal; nedostalo se mu sebemenšího náznaku, že by tam někde byl by, jediný živáček. Bratr Cyngar chvíli vyčkával a pak znovu zvon důrazně rozhoupal; tentokrát si dal záležet, aby hlaholil dlouze a naléhavě. Stále žádná odpově_. Vešel pomalu na pusté nádvoří a rozhlížel se kolem sebe. Všude bylo ticho jako v hrobě. 21
Uprostřed nádvoří byla velká pyramida z větví a polen, tyčící se do výše, jako by čekala, až ji někdo zažehne, aby vzplála jako obrovská hranice. Suché dřevo bylo poskládané tak, že se vršilo do výše čtyř metrů nebo ještě více. Mladý muž pyramidu zkoumal a třel si bradu. Potlačil chvění, jehož ledové prsty hrozily obemknout celou páteř. Vydal se přes čtvercové nádvoří ke dveřím kaple a prudce je otevřel. Navzdory jasnému jitru tonula kaple v šeru. Ani svíce na oltáři nikdo nezapálil. Nepostřehl nic ani mezi stíny. Protože bratr Cyngar navštívil toto klášterní společenství při několika příležitostech už dříve, ve zdejších prostorách se vyznal, a tak prošel malými dveřmi, která, jak věděl, vedou do hlavních obytných prostor. Te_ se před ním prostírala velká ložnice, kterou bratři sdíleli společně. Lůžka byla vesměs vzorně ustlaná, čistá a netknutá. Nocležníci bu_ vstali časně a ustlali je, anebo na nich předchozí noci vůbec nespali. Bratru Cyngarovi vyschlo v ústech, a jak kráčel mezi řadami prázdných lůžek, znepokojivý pocit v jeho nitru narůstal. Jakési podvědomé nutkání ho vedlo k tomu, že na kamenné dlažbě našlapoval lehce a snažil se, aby jeho kožené sandály nepleskaly. Za ložnicí byl refektář, jídelna celého společenství. Byla prázdná, což te_ už očekával. Co však nečekal, byla podoba této prázdnoty. Jídelnu osvětlovalo pár mihotavých plaménků čadících svící; ke svému úžasu bratr Cyngar zaznamenal, že před každým sedadlem je prostřeno a na každém talíři je nedojedené jídlo. Podle těchto talířů a podle toho, jak byly odložené nože a lžíce, to vypadalo, že byli strávníci vyrušeni. U každého talíře stály džbány a poháry s vodou a vínem. Zaslechl jakýsi zvuk, nervózně sebou trhl a hůl z trnkového dřeva mu upadla na zem, až to zařinčelo. O kousek dál stáhla černá krysa z talíře kus jídla a uháněla pryč. Bratr Cyngar pevně sevřel ústa, aby se mu nechvěly rty, a sklonil se pro svou hůl. Nikde neviděl žádný nepořádek, který by vysvětloval, proč bratři odešli od nedojedeného jídla. Židle a lavice byly odstrčené tak, jako by všichni vstali naráz, ale neviděl tu nic, co by svědčilo o nějakém zmatku či panice. Obcházel stoly sem a tam a hledal něco, co by scénu, která se nabízela jeho užaslému zraku, nějak vysvětlovalo. Uvědomil si, že svíce dohořívají, a usoudil, že musely být zapálené dávno před jeho příchodem, nebo, tu a tam se tuk už roz22
tékal po dřevěné stolní desce. Muselo se to stát při večeři a – alespoň tak si to bratr Cyngar představoval – v určitém okamžiku ještě před koncem večeře bratři prostě vstali, zanechali všeho a v naprostém pořádku… zmizeli! Bratr Cyngar prudce vydechl. Tentokrát se mu záchvěv potlačit nepodařilo. Dodal si odvahy, obrátil se a vydal se na průzkum ostatních budov klášterního společenství, jedné po druhé. Komnaty otce představeného byly čisté a uklizené, lože bylo netknuté a ani zde nebylo sebemenší známky, jež by vysvětlovala zmizení jejího obyvatele. Netknuté bylo i malé scriptorium, knihy na policích byly řádně uložené. Na druhé straně čtvercového nádvoří ve skladištích bylo všechno na svém místě, a když bratr Cyngar vešel do chlévů, nalezl i tam všechno v nejlepším pořádku. Teprve při návratu si v polovině cesty přes dlážděné nádvoří ke kapli uvědomil, co to znamená. Ve chlévech nebyla žádná zvířata: drůbež, prasata, krávy ani ovce, dokonce ani ti dva mezci, které, jak věděl, společenství vlastnilo. Zvířectvo, stejně jako sami bratři, zmizelo. Bratr Cyngar byl hrdý na to, že je logicky uvažujícím mladým mužem, a vzhledem k tomu, že vyrůstal jako rolnický syn, samota mu strach nenaháněla. Nepatřil k těm, co snadno zpanikaří. Než se člověk poddá strachu, měl by prozkoumat a zvážit všechna fakta. Obezřetně kráčel k hlavní bráně, soustředěně hleděl k zemi a hledal jakékoliv známky, svědčící o masovém exodu společenství se všemi zvířaty. Zejména krávy a mezkové by v hlíně před branou zanechali své otisky. Ale neviděl nic, co by svědčilo o tom, že by země byla mimořádně podupaná přecházejícími lidmi a zvířaty. Povšiml si sice několika hlubokých vyjetých kolejí od povozů, ale na tom nebylo nic divného. S komunitou pravidelně obchodovalo mnoho místních rolníků. Cesty na sever a na západ byly dlážděné, takže stopy mizely. Povšiml si sice několikerých stop sandálů s plochou podrážkou, jaké nosí mniši, ale ostatních známek bylo málo. Protože na jiné vysvětlení nepřišel, vrátil se k závěru, že komunita zmizela jako dým rozptýlený ve větru. V tomto okamžiku bratr Cyngar pocítil nutkání pokleknout a prosebně zadrmolit modlitbu, aby byl ochráněn ode všeho zlého, nebo, to, co nelze vysvětlit přirozeně, musí být dílem sil nadpřirozených. Žádné vezdejší vysvětlení této politováníhodné situace neexistovalo. Alespoň jeho žádné nenapadalo. 23
Což mohl otec Clidro, otec představený v Llanpadern, a jeho mnichové povstat vprostřed jídla, nechat hořet svíce, shromáždit všechna zvířata a potom… potom co? Prostě zmizet? Jakožto svědomitý mladík přiměl se bratr Cyngar k návratu do refektáře, kde svíce zhasl a opět se vrátil k hlavní bráně. Naposledy se rozhlédl kolem sebe a pak za sebou bránu zavřel. Venku zůstal stát, nebo, si nebyl jistý, co si má te_ počít. Věděl, že pár kilometrů odtud severním směrem leží obec Llanunda. Gunda, pán Pen Caeru, byl považován za muže činu. Bratr Cyngar váhal a rozvažoval, má-li v cestě pokračovat tímto směrem. Vzpomněl si však, že v Llanundě není žádný kněz – a co zmůže Gunda a jeho lidé proti nadpřirozeným silám zla, jejichž přičiněním bratři z Llanpadern zmizeli? Dospěl k závěru, že má jen jednu možnost. Musí co nejrychleji pokračovat v cestě do Dewi Sant. Opat Tryffin bude vědět, co dělat. Musí o této neblahé události informovat opata. Pouze bratři z velkého opatství, které založil Dewi Sant, mají moc proti takovým kouzlům a čarám bojovat. Přistihl se, že je sám zvědav, jaké zlé čáry a kouzla byly puštěny ze řetězu na ubohou komunitu v Llanpadern. Nad očekávání prudce se zachvěl a prchal pryč od opuštěných budov, pelášil po dlážděné cestě k jižním kopcům. Jasný podzimní den mu te_ připadal chmurný a obtížený hrozbou. Hrozbou…čeho vlastně?
24
••J
D R U H Á K A P I T O L A J••
V několika vteřinách mezi bezvědomím a procitnutím se dostavuje okamžik živých snů. Eadulf bojoval v černé vodě, neschopen dýchat. Pokoušel se plavat dál, bil kolem sebe nohama i rukama a cítil, že mu hrozí rychlá smrt udušením. Bez ohledu na zoufalé úsilí měl pocit naprosté bezmoci. Právě když se vzdal veškeré naděje, vrátilo se mu vědomí; přechod byl tak prudký, že chvíli zůstal ležet, chvěl se, pot mu stékal po čele a on nevěděl, co je sen a co skutečnost. Potom si, pomaličku – aspoň mu to tak připadalo – uvědomil, že to byl sen. Pokusil se vydat hlásek, nějaký srozumitelný zvuk, ale podařilo se mu pouze odkudsi od zadní stěny hrdla odrazit chraplavý výdech. Uvědomoval si, že se k němu někdo sklání. Pokusil se zaostřit, ale obraz byl rozmazaný. Ozval se čísi hlas. Nerozuměl. Znovu se pokusil zaostřit pohled. Pod hlavou ucítil něčí pevnou ruku, která ho maličko nadzvedla. Te_ cítil, že mu někdo ke rtům přitiskl tvrdý okraj a pak mu přes rty šplíchala studená tekutina a odkapávala přes zuby. Dychtivě polykal. Všechno se odehrávalo příliš rychle, ruka pevný okraj odtáhla, jeho hlavu spustila a ta klesla zpátky na polštář. Kratičkou chvilku takto ležel, pak opět otevřel oči a rychle zamrkal. Postava jako by se chvilku mihotala a potom se v jeho zorném poli ustálila. Byl to muž; nevysoký a zavalitý, a na sobě měl mnišské roucho. Eadulf se velice snažil vzpomenout si, co se stalo a kde je. Nic logického mu na mysl nepřicházelo. Mužský hlas opět něco řekl. A on opět nerozuměl, ale tentokrát podle intonace poznal, že onen hlas mluví jazykem Britonů. 25
Olízl si rty a pokusil se zformulovat větu v jazyce, který znal jen velice nedostatečně. „Kde jsem?“ vypravil ze sebe nakonec a přitom si uvědomil, že ta slova ze sebe vysoukal ve svém rodném jazyce. Rty v mnichově kulaté tváři se nesouhlasně sešpulily. „Sacsoneg?“ Následoval dlouhý rychlý příval slov, která byla pro Eadulfovo ucho pouhými zvuky. Usilovně se soustředil, nebo, hlava mu pořád ještě třeštila, a pokusil se zformulovat větu v jazyce Britonů. Nepodařilo se mu to, a tak se nakonec uchýlil k latině, nebo, si uvědomil, že ji ovládá lépe. Od té doby, co řekl pár slov britonským jazykem, uplynulo už mnoho let. Když mnich uslyšel latinu, zjevně se mu ulevilo. Kulatá tvář se rozzářila úsměvem. „Jsi v Porth Clais, bratře Sase.“ Muž sáhl před sebe a opět mu podal pohárek s vodou. Eadulf zvedl hlavu vlastními silami a dychtivě lokal vodu. Pak se zase zvrátil na polštář a začaly se mu vybavovat vzpomínky. „Porth Clais? Byl jsem na palubě lodi z Loch Garman. Kde je Porth Clais a co se stalo…? Fidelma? Kde je má společnice, sestra Fidelma? Ztroskotali jsme? Můj Bože! Co se stalo…?“ Jak vzpomínky zaplavily jeho mysl, usiloval o to, aby se vlastními silami posadil. Kulatý řeholník mu v tom zabránil dlaní, kterou mu položil na hru_. Laskavě, ale pevně přitiskl Eadulfa na lože. Ten si uvědomil, že je zřejmě velice slabý, nebo, mu nebyl s to odporovat. Na to, aby ho mnich zadržel, mu stačila síla jediné paže. „Všechno ve vhodné chvíli a popořadě, bratře Sase,“ odpověděl muž laskavě. „Neztroskotali jste. Všechno je v nejlepším pořádku. Te_ se nacházíš, jak už jsem řekl, v Porth Clais v království Dyfed. Ty však, milý příteli, jsi na tom moc dobře nebyl.“ Eadulfovi dál třeštila hlava, a tak se jí dotkl rukou; ke svému překvapení na ní nahmátl bolestivý otok. „Ničemu nerozumím. Co se stalo?“ „Co je to poslední, na co si vzpomínáš, bratře Sase?“ Eadulf se snažil ze zmatených myšlenek, které se mu honily hlavou, vydobýt vzpomínku. „Byl jsem na palubě lodi. Byli jsme od Loch Garman vzdáleni sotva den plavby a mířili jsme ke kentským břehům… Ach ano, už to mám. Zvedla se bouře.“ 26
V té chvíli se mu všechno vybavilo. Plavili se sotva půl dne z Loch Garman. Pobřeží Laiginu, ležící ze všech pěti irských království nejdále na jihozápad, zmizelo za obzorem, když udeřil prudký vítr z jihozápadu a přehnal lo_ přes kaskádu obřích vln. Ty lo_ nemilosrdně vymrštily a lomcovaly s ní. Dříve než mohl kapitán a jeho posádka plachty skasat, divoký vítr je rozerval – tak nečekaný byl nápor bouře. Eadulf si vzpomněl, že nechal Fidelmu v podpalubí a sám se šel podívat na palubu, může-li být nějak nápomocen. Kapitán jeho nabídku pomoci stručně odmítl. „Suchozemská krysa je mi platná tolik jako děravé vědro na vylévání vody,“ rozkřikl se hrubě. „Jdi dolů a zůstaň tam!“ Eadulf si vzpomněl, jak se vracel zpátky, dotčený a rozladěný, po kymácející se a vodou zalévané palubě ke schodům, které vedly dolů do kajuty v podpalubí. Právě když se chystal sestoupit, zdálo se, že mocné moře lo_ nadzvedlo a vrhlo ji vpřed. Ztratil rovnováhu a poslední, na co si pamatoval, bylo to, jak byl vržen do prostoru a pak… pak nic až do té doby, než se před několika okamžiky probudil. Když Eadulf vypočítával tyto vzpomínky, zavalitý mnich se souhlasně usmíval. „A jak se jmenuješ?“ zeptal se. „Jsem Eadulf ze Seaxmund’s Ham, a jsem vyslancem Theodora z Canterbury,“ odpověděl Eadulf bez váhání a pak se popuzeně zeptal: „Ale kde je má společnice, sestra Fidelma? A co se stalo s lodí? Jak jsem se sem dostal? A kde jsi říkal, že to vlastně jsem?“ Mnich s kulatou tváří se usmál a zvedl ruce, aby zastavil rychlý sled otázek. „Zdá se, že rána do hlavy nepoškodila ani tvé rozumové schopnosti, ani tvůj nedostatek trpělivosti, saský bratře.“ „Moje trpělivost slábne s každou míjející vteřinou,“ utrhl se Eadulf, který se pokoušel bez ohledu na třeštící spánky na loži posadit. „Odpověz na mou otázku, nebo nebudu zodpovědný za nedostatek trpělivosti.“ Zavalitý muž zavrtěl hlavou, na oko zarmoucen, a nesouhlasně mlaskl. „Nikdy jsi neslyšel rčení, že vincit qui patitur, bratře Sase?“ „To není jedna z mých předností, bratře. Trpělivost často žádné výsledky nepřináší. Někdy bývá pouhou omluvou za nečinnost. A te_ žádám určitá vysvětlení.“ 27
Mnich zvedl oči ke stropu a rozhodil ruce, jako by ustupoval větší síle. „Tak dobrá. Já jsem bratr Rhodri a toto je, jak už jsem říkal, Porth Clais v království Dyfed.“ „Na západním pobřeží Británie?“ Bratr Rhodri přisvědčil. „Jsi v zemi Kymryů, pravých Britonů. Tvoje lo_ sem připlula včera pozdě odpoledne, aby se zachránila před bouří. Jsme malý přístav, v němž si mnoho lodí z Irska odbývá první přistání. „Ty jsi byl, jak ses sám upamatoval, za bouře sražen, upadl jsi do bezvědomí a nikomu se nepodařilo přivést tě k sobě. Proto tě po přistání lodi přinesli sem, do tohoto malého hospice, který spravuji. Byl jsi v bezvědomí téměř celý den.“ Eadulf se zvrátil na polštář a polkl. „Celý den v bezvědomí?“ opakoval. Bratr Rhodri mluvil vážně. „Dělali jsme si o tebe starosti. Ale, deo juvante, přišel jsi k sobě.“ Eadulf se opět posadil tak prudce, až se mu zatočila hlava. Uvědomil si, že se mu na jednu z jeho otázek nedostalo odpovědi. „Co je s mou společnicí, sestrou Fidelmou?“ Bratr Rhodri se zašklíbil. „Dělala si o tebe velké starosti, bratře Sase. Střídali jsme se spolu při tvém ošetřování. Dnes dopoledne však byla pozvána do našeho mateřského domu k opatu Tryffinovi.“ „Opat Tryffin? Mateřský dům?“ „Jsi na poloostrově známém pod latinským jménem Menevia, kde se nachází opatství Dewi Sant.“ Eadulf o velkém opatství Dewi Sant už slyšel. Věděl, že ti Britoni, kteří žijí na západě ostrova, o nějž se nyní dělí s Angly a Sasy, považují opatství prakticky za stejně významné jako Ionu, Posvátný ostrov v severním království Dál Riada. Panovala shoda, že dvě poutnické cesty do opatství se rovnají jedné pouti do Říma, a poutníci mohou získat tolik odpustků – prominutí světských trestů za spáchané hříchy – že jim vystačí na léta. Eadulf si uvědomil, že uvažuje v pojmech učení římského, nebo, právě Svatý otec v Římě uděluje odpustky z Pokladnice zásluh, které pro církev získal Kristus a světci. Eadulf velice dobře věděl, že irská ani britonská církev na takové věci, jako jsou odpustky a zproštění viny toho, kdo je získá, nevěří. Vzápětí obrátil své těkavé myšlenky rázně zpět k přítomnosti. „Říkáš, že tam byla povolána? Sestra Fidelma? Opatství je tedy nedaleko odtud?“ zeptal se. 28
„Nedaleko? Je to pár kroků, ani ne dva kilometry odtud. Do večera je milá sestra určitě zpátky.“ „Říkáš, že se nacházíme na onom dyfedském poloostrově, který je známý jako Menevia?“ „V našem jazyce jej nazýváme Moniu,“ potvrdil bratr Rhodri. „Proč tam byla Fidelma… sestra Fidelma pozvána?“ Bratr Rhodri výmluvně pokrčil rameny a opět je nechal klesnout. „To je něco, čím ti nemohu posloužit, bratře Sase. Te_, když jsi v lepším stavu, mohl bys možná vypít bylinkový čaj anebo trochu polévky?“ Eadulf si uvědomil, že má docela hlad. „Snědl bych něco podstatnějšího, bratře,“ osmělil se. Bratr Rhodri se chápavě usmál. „To je zcela jistě znamení, že se zotavuješ, příteli. Ale přesto by bylo asi nemoudré pro začátek sníst něco více než polévku. A neměl by ses ani hýbat. Chvíli lež a odpočívej.“ O pár hodin později se Eadulf cítil lépe. Usrkával vývar z masa a bolest hlavy ustupovala díky teplému obkladu, který mu dal bratr Rhodri na čelo. Ukázalo se, že bratr Rhodri je školený apatykář, a Eadulf, který sám studoval ve velkém lékařském středisku v Tuam Brecain, poznal, že obkladek sestává z listů náprstníku, a ten, jak věděl, výborně klidní bolest hlavy. Byl stále ospalejší a nakonec upadl do přirozeného spánku. Probudil se, když slyšel Fidelmin hlas, a k sobě přišel ve chvíli, kdy vešla do místnosti. Starost patrná na její tváři ustoupila, když viděla, že se Eadulf na lůžku zvedl. S otevřenou náručí se k němu rozběhla a sedla si vedle něho na lůžko. „Tak jak se cítíš? Je ti dobře?“ ptala se starostlivě a chvatně si ho prohlížela. „Zdá se, že ta boule na spánku pomalu mizí.“ Eadulf se na oplátku ušklíbl. „Řekl bych, že se cítím přesně jako člověk, který se potloukl a strávil den v bezvědomí.“ Ulehčeně si oddechla, ale jeho ruce nepustila, nebo, pozorně prohlížela jeho zranění. Byla spokojena a viditelně se jí ulevilo, na tváři se jí dokonce mihl úsměv. „Dělala jsem si starosti, ale ten otok je určitě menší,“ řekla prostě. Potom, vědoma si toho, že se ve dveřích objevil bratr Rhodri, jeho ruce pustila a odsedla si. „Vysvětlil ti bratr Rhodri, kde jsme a co se stalo?“ „Jestli jsem to správně pochopil, lo_ se uchýlila do Porth Clais, aby se schovala před bouří.“ 29
„Do přístavu na pobřeží Dyfedu,“ upřesnila Fidelma. „Byla to skutečně strašná bouře. Jakmile jsme dorazili do přístavu, naléhala jsem, aby tě dopravili na břeh do tohoto hospice, protože nebylo jasné, k jakým zraněním mohlo při pádu dojít.“ „Zřejmě jsem měl dobrou ošetřovatelku,“ usmál se Eadulf. „Můžeme se vrátit na lo_ a pokračovat v cestě hned jak budeš chtít.“ K jeho překvapení Fidelma zavrtěla hlavou. „Naše lo_ vyplula s ranním přílivem. Kapitán byl netrpělivý, chtěl vyrazit hned, jak bouře ustala a lodníci nahradili potrhané plachty.“ „Cože?“ Eadulf se toporně dral do sedu. „Nechal nás trčet v tomhle místě? Zaplatili jsme mu za to, aby nás dopravil do kentského království. Chceš říct, že odplul a nechal nás tady?“ Fidelma vyčítavě sešpulila rty. Obrátila oči tím směrem, kde stál bratr Rhodri. Mluvili Fidelminým rodným jazykem, který Eadulf ovládal stejně plynně jako vlastní, a možná plynněji než latinu. Bylo v jejích očích varování? „Nezůstali jsme tady trčet, Eadulfe. Království Dyfed má s ostatními zeměmi a královstvími dobré spojení. Každopádně nám kapitán část cestovného vrátil.“ Eadulf sledoval její pohled, mířící na bratra Rhodriho. Zdálo se, že bratr Rhodri o tomto jazyku něco ví, nebo, jejich rozhovor zjevně sledoval. „Chtěl jsem jen říct, že jsme daleko od Canterbury,“ zdůraznil Eadulf. „Mrzí mě, že kapitán neměl čas na nás počkat.“ „Stromy listím, které shodily, znovu obrostou,“ připomněla mu Fidelma, citujíc staré přísloví. Eadulf neochotně pokrčil rameny. „Nemáme tolik peněz, abychom si mohli dovolit je vyhazovat,“ upozornil ji. „Musíme najít jinou lo_ a za cestu do Canterbury budeme muset zaplatit víc.“ Fidelma reagovala odmítavým gestem. „Te_ je hlavně třeba,“ opravila ho důrazně, „aby sis odpočinul a aby se ti vrátily síly, Eadulfe. Připomeň si, že podle starého přísloví se moře vždycky vzedme v novém přílivu.“ Chtěla se zvednout. „Zůstaň ještě chvíli,“ naléhal Eadulf. „Nechce se mi spát.“ Fidelma vrhla pohled na bratra Rhodriho, který rozsvěcoval lampu, nebo, se během jejich rozhovoru zšeřilo. „Je čas na večeři,“ řekl. „Mám ti sem přinést něco na podnose, sestro?“ „Děkuji ti, bratře. To bude od tebe velice laskavé.“ 30
Mnich se pousmál a oslovil Eadulfa. „Zdá se mi, že je ti dost dobře na to, abys mohl sníst ještě trochu polévky, bratře. Postarám se o to.“ Když odešel, Eadulf rozpačitě pohlédl na Fidelmu. „Mrzí mě, že jsem tě uvrhl do této nesnáze.“ „Nesnáze?“ Odmlčela se a zavrtěla hlavou. „Vždycky mě uchvacuje poznat novou zemi, i když jsme to předem neplánovali.“ Na Eadulfově tváři se objevil sklíčený výraz. „Země Britonů je možná přitažlivá pro tebe, ale určitě ne pro mne.“ „Co tím chceš říct?“ „Nedá se říct, že by Sasové byli u Britonů vítanými návštěvníky, křes,anskému milosrdenství bratra Rhodriho navzdory.“ „Mají Britoni důvod nemít Sasy v lásce?“ Eadulf na ni vrhl pronikavý pohled. Vysmívá se mu? S nedávnou historií ostrovů byla přece dobře obeznámena. „Víš, že se nic neděje bez příčiny, Fidelmo. A vaši historii znáš jako každý jiný. Jistě si jsi vědoma toho, že Britoni žili svého času v celé této zemi, ale před dvěma stoletími sem připluli předkové mého lidu z druhého břehu východního moře s úmyslem dobývat a kolonizovat – Jutové, Anglové i Sasové. Zatlačovali Britony na západ a na sever, a brali jim veškerou půdu. Chápu pocity těch, co přišli o všechno. Moji krajané jsou válečníci, kteří teprve te_ přijali křes,anské hodnoty. Myslím, že ačkoliv se přihlásili ke křes,anské víře, stejně se dál bojí Wotana, starého boha války. A pořád věří, že pravou cestou k nesmrtelnosti je zemřít s mečem v ruce a Wotanovým jménem na rtech. Domnívají se, že pouze touto cestou mají naději vejít do Síně hrdinů, kde žijí všichni nesmrtelní.“ Fidelma byla vyvedena z míry naléhavostí v jeho hlase. „Zní to, jako bys tomu sám věřil, Eadulfe.“ Eadulf na ni vrhl trpký pohled. „Když mě misionáři z Irska obrátili na novou víru, Fidelmo, byl jsem mladík. Odešel jsem na studia do tvé země a pak do Říma. Víš, že před obrácením na víru jsem byl dědičným gerefou v Seaxmund’s Ham. Na kulturu, v níž byl člověk vychován, se těžko zapomíná. Je ještě v živé paměti, jak se král Eadbald z Kentu znovu vrátil k uctívání Wotana. A stejně jsou ještě naživu lidé, kteří pamatují, jak východní Sasové zabíjeli nebo vyháněli všechny křes,anské misionáře.“ „To je pravda,“ souhlasila Fidelma, „ale většina saských království nyní pevně přestoupila na víru.“ 31
Eadulf si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Stále ještě jsou mnohá království, kde je křes,anská víra pouze tolerována. Například Mercie pořád ještě není celá křes,anská. A třebaže přistoupili na víru, války mezi mým lidem a Britony neustále pokračují. Od té doby, co jsme vytesali naše království mečem, stále dochází k takovým válkám. Křes,anští Britoni proti křes,anským Sasům. Stejně tak je v živé paměti, jak Athelfrith, vůdce Sasů, porazil syna britonského krále Selyfa z Cynanu. Po této bitvě se Athelfrith odebral k velkému britonskému opatství v Bangoru a na oslavu svého vítězství povraždil tisíc křes,anských mnichů. Zapomenou někdy Britonové na takováto jatka, Fidelmo? Já myslím, že ne. Po tu dobu, co jsem v království Britonů, nemohu klidně odpočívat.“ Fidelma vážila jeho obavy s jistým pochopením. „Neneseš odpovědnost za zločiny svých krajanů, Eadulfe. Měl bys uvážit, že Britonové nejsou tak omezení, aby z toho, co způsobily předchozí generace, vinili všechny Sasy. Britoni se hlásí k církvi už celá staletí, dokonce i v dobách, kdy naši zemi okupovali Římané. Bezdůvodně nikomu neubližují. K masakru mnichů v Bangoru došlo v království Gwynedd na severu a my jsme te_ v království Dyfed, které leží na jihu. Dyfed udržuje těsné styky s Irskem. A na zítra nás pozval na lámání chleba opat Tryffin z Dewi Sant.“ Eadulf se na ni překvapeně zahleděl. „Pozval nás oba?“ Fidelma se ušklíbla. „Ne, původně pozval jenom mě, ale bylo jasně řečeno, že pokud se dostatečně zotavíš, tak mě doprovodíš. Mám dojem, že opat má nějaké starosti. Zdá se, že je to dobrý člověk. Myslím, že chce požádat o pomoc, ale bylo mu proti myslí mluvit o tom při našem setkání dnes odpoledne.“ Eadulf žasl. „Proč by tě Britoni žádali o pomoc?“ „Jak už jsem řekla, mezi Dyfedem a Irskem jsou těsné vztahy.“ „Jako například?“ Eadulf vždycky stál o to, dozvědět se něco nového, a tak chtěl, aby mu to vysvětlila. V této chvíli vešel bratr Rhodri s podnosem, na němž byly misky s kouřící polévkou a chleba. Postavil podnos na stůl vedle lože. Eadulf se mrzutě podíval na polévku. „Dal bych si kousek zvěřiny,“ povzdechl si a pohlédl na Fidelmu; stále mluvil jejich společným jazykem. Bratri Rhodri na něho vrhl nesouhlasný pohled. „Zítra ráno si můžeš sníst pár kousků studeného masa a sýra, bratře Sase, ale radil bych ti, abys ještě několik dnů svůj apetit krotil.“ 32
Eadulf se na muže rozpačitě pousmál, nebo, si teprve te_ uvědomil, jak plynně ten Briton ovládá irský jazyk. Možná by měl být ve svých poznámkách opatrnější. „Jsem vděčný jak za tvé jídlo, tak za tvou radu, bratře Rhodri.“ Širokolící mnich se náhle usmál. Zřejmě to byl jeho přirozený výraz. „Bůh nikdy nepřikazuje, aby ústa zůstala bez potravy,“ zacitoval cestou z místnosti. „A stejně tak pamatuj, že rada není nikdy zákonem.“ „Jaké vztahy že jsou mezi Dyfedem a Irskem?“ zeptal se Eadulf, který se hned po odchodu bratra Rhodriho pustil do jídla. Fidelmě nebylo proti mysli vysvětlovat historii a obyčeje svého lidu. „Podle starých záznamů se před více než dvěma stoletími stalo, že náčelník Déisiů, Aonghus Strašlivý oštěp, ve vzteku vrhl zbraň a vypíchl Nejvyššímu králi, Cormaku Mac Artovi, oko. Protože se jednalo o nehodu, nebyl trest tak přísný, jak mohl být. Za trest byl Aonghus a celý jeho klan vykázán ze své úrodné půdy v království Midhe. Část klanu se usadila v království mého bratra.“ Eadulf přikývl, nebo, si vzpomněl, že kmen jménem Déisi na jihu Mumanu skutečně sídlí. „A co ti ostatní?“ „Další část klanu se vydala přes moře. Vedl je Eochaid. Usadil svůj lid zde v této oblasti, což byla země Demetaeů. Stal se tu panovníkem, přestože toho prý dosáhl mírovými prostředky a nikoli válkou. Od té doby zde panovalo deset králů z jeho rodu a mnozí urození v těchto končinách jsou skutečnými potomky Déisiů. Proto najdeš v tomto království stále ještě mnoho lidí schopných mluvit irským jazykem, a proto sem mnozí naši řeholníci přicházejí, aby tu studovali.“ Eadulf tento příběh dosud neznal. Chvíli o něm uvažoval a pak se vrátil k hlavnímu bodu. „Jestliže opat Tryffin potřebuje tvou pomoc, proč myslíš, že ti to neřekl dnes odpoledne, když jsi u něho byla na návštěvě?“ Fidelma se odmlčela, lžíci na půl cesty do úst. „To nevím. Byl srdečný a zajímal se, zda je o tebe dobře postaráno. Vyptával se na naši cestu a pak mě pozval, a také tebe, bude-li ti už lépe, na zítřejší oběd.“ „Proč by u tebe hledal pomoc? A vlastně, jak vůbec ví, kdo jsi? Předpokládám, že ví, že jsi dálaigh?“ 33
„Dobrá trefa, Eadulfe,“ ocenila jeho postřeh Fidelma. „Věděl přesně, kdo jsem, a věděl i o mé kvalifikaci dálaigh soudního dvora. Britonové mají dosti podobný právní systém jako my. Zprávy o tom, kdo jsem, zřejmě získal brzy po našem přistání. Říkala jsem ti, že do opatství Muine přichází na studie mnoho řeholníků z mé země.“ „Muine?“ „To je místo, které v našem jazyce nazýváme Menevia. V místním jazyce se mu říká Muine.“ „Ale ovšem, bratr Rhodri mi to říkal,“ rozpomněl se Eadulf. Fidelma se uličnicky usmála. „Možná tě nepotěší, Eadulfe, když ti připomenu Fearnu, ale blahoslavený Maedoc, který tamější opatství založil, byl rovněž žákem Dewi Santa a studoval zde.“ Eadulf se lehce zachvěl, když si vzpomněl, jak ve fearnském opatství nedávno bezmála přišel o život. „Každopádně se,“ pokračovala Fidelma, „opat Tryffin dozvěděl o pověsti, kterou jsme získali při řešení záhad…“ Eadulf cítil vnitřní radost z toho, jak přirozeně o nich mluví jako o dvojici. „Takže se domníváš, že čelí nějakému problému, o němž se chce poradit?“ zeptal se kvapně. „Myslím, že něco takového má v úmyslu.“ „Připadá mi to velice zvláštní.“ „Brzy se to dozvíme. Nemá smysl spekulovat, dokud o věci nic nevíme.“ Spontánně vztáhla ruce a sevřela jeho ruku do svých dlaní. „Je to dobrý pocit, Eadulfe, vidět tě zdravého. Dělala jsem si starosti.“
34
PETER TREMAYNE DÝM VE VĚTRU
Z anglického originálu Smoke in the Wind, vydaného nakladatelstvím Headline Book Publishing, 2002, přeložila Věra Š,ovíčková-Heroldová Typografie Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2007 jako svou 757. publikaci Vydání první. Stran 272 Odpovědná redaktorka Marie Válková Vytiskla tiskárna Finidr, spol. s r. o. Doporučená cena 248 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7021-864-8
