J E D N Í M
D E C H E M
–
J A N
S V I T Á K
Jedním dechem Jan SVITÁK
J E D N Í M
D E C H E M
Nakladatelství: Jan Sviták – Jedním dechem Tučapy 143, 769 01 Holešov http://www.jansvitak.cz © Jan Sviták, 2012 ISBN: 978-80-905082-2-4
Předmluva Vážený čtenáři, než začneš číst, dovol, abych Tě seznámil s několika fakty. Kniha Jedním dechem byla psána ve dnech 23. dubna 2012 až 25. dubna 2012. Napsat ji trvalo pouhých 45 hodin a to díky tomu, že vznikala téměř bez přestávek. Psal jsem ji veřejně, v čítárně Knihovny Jiřího Mahena v Brně, text se objevoval na internetu okamžitě, jak byl psán. Byl to experiment, kniha Jedním dechem je jeho výsledkem. Do této akce jsem se pustil s naivní představou, že zvládnout únavu je hračka a že psát zvládnu tak dlouho, jak budu potřebovat. Skutečně to tak chvíli i vypadalo, ale s postupujícím časem se začaly objevovat první překážky. Při neustálém sezení u počítače Tě brzy začnou bolet záda. Z monitoru zase pálí oči. Do toho se umí přidat tupá bolest vzadu v hlavě, potom se ozvou i skřípnuté vnitřnosti a věř mi, že pětiminutová procházka Ti v tu chvíli příliš věcí nevyřeší. Proti únavě jsem bojoval kofeinem. Ten však nepřivolá pozornost. Většinou si jde příběh vlastní cestou, vyvíjí se směrem, jakým potřebuje, a na autorovi je, aby to vnímal a zaznamenával. S rostoucí únavou je to stále větší problém a když najednou zjistíš, že je okolo Tebe tvůrčí ticho, moc růžově to nevypadá. Posledních devět hodin bylo jako z jiného světa. Připadalo mi, že je všechno proti mně. Pozornost byla pryč, únava byla příšerná a nic proti ní nezabíralo. Kolem byla tma a ticho. Kdykoliv jsem se posadil, začal jsem usínat, a sedět jsem musel, abych mohl psát. Mým cílem bylo napsat knihu na jeden zátah. Kdybych usnul, můj cíl by byl ztracen. Bojoval jsem o každé slovo. Psal jsem vkleče, ve stoje, snažil jsem se neusnout a najít cestu v příběhu k jeho konci. Nakonec vyšlo slunce a s ním se mi podařilo příběh dokončit. Cítil jsem v tu chvíli podivnou otupělost. Dosáhl jsem svého cíle! Pevně věřím, že pro Tebe četba příběhu připraví tolik nevšedního a neuvěřitelného, jako pro mě znamenalo její psaní, a že ji třeba přečteš jedním dechem. Každopádně, děkuji Ti, můj milý čtenáři, za přízeň a za podporu, podmínky nezbytné pro to, abych se posouval vpřed. Jan Sviták 5
Jedním dechem kniha v přímém přenosu píše Jan Sviták
1. Celá ulice se oblékla do oranžové. Slunce se na obzoru proměnilo ve zběsilou šmouhu a nastolilo v okolí uklidňující monotónnost. Stíny byly modré a táhly se předaleko, jako by se snažily vytvořit druhý svět obrů. Sledoval jsem kdesi v dálce stín své hlavy, malý, neúměrný, a utřel jsem si čelo. Slunce šlo spát, ale jeho síla sálala z měkkého asfaltu, z betonových zídek, štukovaných fasád i plechových schránek. Děti ještě skákaly přes gumu, trefovaly drobné kamínky mezi mříže od kanálu, ještě je nikdo nevolal, ale brzy přijde ta chvíle, kdy budou muset tento příliš ostrý svět opustit a ponořit se do snů plných tupých hran. Teď ale ještě ne, teď se smály, slabý vítr a horký vzduch ten zvuk vynášely až nahoru k sídlišti, možná až k oknům nemocnice. Děti a jejich starosti. Byla radost to pozorovat? Kdoví… Děti jsou veselé, dokáží se smát, když si hrají, stejně jako když trefují starého psa kuličkami z ložiska. Děti cítící přicházející změny, snažící se pohazováním ramen shodit veškeré starosti, které se v tu krátkou chvilku, kdy ještě vládne den, přestože už by neměl, promění v něco tak vzdáleného… a bezvýznamného, že by to nemuselo stát za řeč. Tvář jsem měl horkou jako v horečce. Bylo to z toho všeobecného dusna, z toho, že všechno bylo jako plotna, ale nejen z toho… Třásl jsem se. Vytáhl jsem další cigaretu a dal si ji do úst. Pak jsem šel dál, aniž bych hledal zapalovač, aniž bych se zastavil a zapálil si. Nebylo to tím, že by mi to všechno horko mohlo tu cigaretu připálit, blázen jsem nebyl… Hlava se mi točila a svět na mě tlačil ze všech stran, jako by mohl něco změnit na tom, co se stalo. Kráčel jsem směrem k městu, po ulici, kterou jsem znal, i když byla téměř cizí. Byl jsem hostem v cizím světě, cítil jsem to tak, a i přes ten veselý dětský křik jsem věděl, že navždy bude všechno jinak. 6
2. Seděl jsem na lavičce v parku a čekal jsem, až to trochu ustoupí, až to trochu přejde. Šlo mi hlavně o zmatek, který se mísil s úzkostí a narážel na mou mysl jako silné vlny na bok lodi. Kouřil jsem a snažil jsem se najít klid a rovnováhu. Chytal jsem se racionálních bodů, toho, co se dalo považovat za přijatelné. Bylo mi jasné, že pokud chci hledat objektivní odpověď, budu muset trochu poodstoupit, nestát uprostřed toho dění, nebýt součástí situací. Ale to bylo právě něco, co se mi nedařilo. Budu muset na policii, říct, co jsem viděl. Je mi jasné, že už o mně vědí. Řekla jim to, určitě ano, protože jí někdo sebral dítě a vedle toho musí jít vše ostatní stranou. I náš milostný poměr, i mé manželství, které přetrvá navěky, informace, které měly zůstat utajeny. Přišel jsem tam, viděl jsem to… to všechno, co na tom místě bylo, i to, co z něj zmizelo. V ten podvečer, kdy se stíny začaly prodlužovat a děti se smály o trochu hlasitěji. Rozhodl jsem se zapomenout všechno, co na mě křičela, když jsem se rozhlížel po něčem, co by mi dalo směr. „Musíme zachovat klid…“ opakoval jsem v jejím domě, opakoval jsem si tisíckrát potom. „Hlavně zachovat klid a použít hlavu.“ Byl jsem policajt, tehdy a ještě snad i chvíli potom. Věděl jsem, co dělat… Na nic nesahat a zavolat posily. Kluky, kteří toho vidí víc, kteří dokáží najít stopu a pustit se za ní. Ale ona pořád běhala po bytě a rozhazovala další a další věci, jako by tím něčemu dokázala pomoci. „Moje holčička!“ křičela. „Kde proboha je?“ „Musíme zachovat klid!“ křikl jsem na ni a pokoušel se ji zastavit. „Musíme zavolat kluky z kriminálky…“ „Je to tvoje vina!“ zaječela a vytrhla se mi. A pak spustila. Ten proud slov, vět, křivd, strachu, bolesti a nenávisti, který v danou chvíli neměl hlavu ani patu, neměl ani spojitost s tím, co se jí stalo. „Zabiju tě, jestli se jí něco stane.“ Tím to skončilo. Pak jsem byl venku, srdce mi tlouklo, po tvářích mi tekly slzy a cítil jsem zoufalství, strach a vztek. Ale to už je pryč. Někdo jí sebral dítě, to bylo jasné… a to dokáže s člověkem zacvičit. Je to věc, na kterou každý reaguje jinak, a její reakce byla… přiměřená události. 7
Zvedl jsem se z lavičky a zamířil k policejní služebně. Byl jsem tam, viděl jsem to, a pokud cokoliv z toho může pomoci, aby se Markétka vrátila zpátky domů, musím to říct.
3. Bohužel se ukázalo, že takovou informaci nemám. Že toho vím tak málo, že kdybyste si to sepsali na papír, tak si tím ani zadek nevytřete. Vyšlo najevo, že jsem neznal velkou Markétu ani její dceru. Časem jsem zjistil, že jsem neznal vlastní ženu, ani děti, které jsem s ní měl. Neznal jsem ani sebe, konec konců. Nevěděl jsem nic, co by komukoliv mohlo jakkoliv pomoct. Jeden večer, kdy asfalt pálí víc než obvykle a celý svět se promění. Pro spoustu lidí, vlivem jedné události. A vám zůstane jen vzpomínka, vrytá hluboko do vaší podstaty, tak hluboko, že už navždy naruší vaši stabilitu. Kráčel jsem světem dál, ale většina mého já i mého světa zmizela s tím malým děvčetem někde pod rouškou temnoty.
8
Kapitola první 1. Člověk nemusí být zrovna matematický génius, aby si spočítal, že holit ruletu není zase taková námaha, jak by se na první pohled mohlo zdát. Červená a černá, jedna nebo druhá… Když si k tomu připočítáme, že nekonečno neexistuje, a do určité míry jsme schopni dvojnásobit, máme tady tutovku. A pokud jste k tomu všemu zoufalec, co u toho sedí večer co večer, kolem něj to pípá, pivo vám nosí zdarma a vy to tam jen hážete… Velice brzy zjistíte, že dlouhé série jedné barvy jsou sice málo četné, ale o to bolestivější, pokud nemáte dostatečně hlubokou kapsu, což jako zoufalec nemáte. A pak se stávají rána, která přes polepená okna heren nevidíte, vaší spásou a bolestí zároveň, kdy jednou odcházíte s tím, že jste to zase prolomili, jindy ale s hlavou bolavou a těžkou, duší černou a náladou mizernou. Takhle to bylo i v to deštivé ráno, kdy jsem se motal stále spící hlavní třídou k domovu a po kapsách jsem lovil drobné s nadějí, že mi zbylo ještě alespoň na cigarety. Kdybyste mě tehdy potkali, nebyl bych někdo, s kým byste se dali do řeči. Vlasy jsem měl neostříhané, mastné a přilepené ke zmoklému čelu. Oblečení jsem měl načuchlé kouřem a smradem přesmaženého oleje, zřejmě byste ze mě cítili i pivo, i nějakého toho panáka, co jsem si dopřál. Pohled jsem měl divoký, že jsem mohl vypadat jako šílenec na lovu, ale to jsem nebyl, alespoň doufám. A i když byste to netipovali, dokonce jsem měl i regulérní práci a bydlel jsem v bytě, který se mi dařilo sem tam i zaplatit. S lidmi jsem se nestýkal, protože jsem na ně zanevřel. Bral jsem to tak, že už jedu v podstatě jen ze setrvačnosti. Čekal jsem na konec, dříve či později. Ne že bych někam pospíchal… Jistě mi rozumíte. Proto bylo zvláštní, když vedle mě zastavilo auto a stáhlo se okýnko u řidiče. Nebyl jsem typ, kterého byste se ptali na cestu, to bylo vidět i z dálky, zřejmé na první pohled. Nevěnoval jsem tomu pozornost, protože jsem se nemohl dopočítat výsledku, který by mi koupil alespoň tu nej9
levnější krabičku, nebo aspoň pytlík nějakého tabáku, co by se dal motat do papírků. „Pan Borovský?“ zavolal hlas z auta a mě nejvíc překvapilo ne to, že zná mé jméno, ale že byl ženský. To auto bylo černé a vypadalo, že je z vyšší automobilové kasty, tudíž to klidně mohl být někdo, komu dlužím, nebo někdo, koho platí někdo, komu dlužím. Jenže stěží by to byla žena… Ty se většinou vymáhat nevydávají. „Jste pan Borovský?“ zopakovala znovu. Hlas měla naléhavý, neměl jsem rád takový ton hlasu, ale donutilo mě to otočit hlavu jejím směrem a napodobit úsměv. Byla to žena. Upravená, viděl jsem z ní jen tu blonďatou, bohatou kštici a tvář, která začala nést známky únavy, ale stále atraktivní. Byl to přesně ten typ ženy, který mě nevyhledával za žádným účelem, za žádných okolností. „Ano, Karel Havlíček,“ plácl jsem svůj nejvypečenější vtip, přežitek snad ještě z dětství, kdy jsem se o nějakém Karlu Havlíčkovi dozvěděl. „Nastupte si, pane Borovský,“ křikla žena a zastavila auto. Zastavil jsem taky. Tohle mě překvapilo ještě víc. Několik drobáků mi vyskočilo z dlaně a zmizelo v kaluži jako ve fontáně přání. Začalo mě to zajímat… Že by potřebovala někoho zmlátit? Nebo zabít? Jo, tak nějak jsem mohl vypadat. Znala mě jménem a to mě znervózňovalo. Žádost o příležitostný sex nebo dlouhodobý partnerský poměr byl taky nesmysl. Přemýšlel jsem, jestli ji znám… odkud… Po vypitém pivu mi zůstala už jen pachuť v ústech, mozek se roztáčel po dlouhé době vytržen něčím neobvyklým… zajímavým… „Jistě,“ řekl jsem a vysypal si drobné zpátky do kapsy. Oběhl jsem auto. Trochu jsem čekal, že je to pouhý vtip. Že jakmile zamířím k autu, tak na to šlápne a já buď uskočím nebo ne, ale podařilo se mi otevřít dveře, podařilo se mi i posadit na kožené sedadlo. V autě to vonělo vanilkou a mně najednou připadlo strašně nevhodné, že já vanilkou nevoním. Rozjela se ještě než jsem pořádně zavřel a rozjela to vcelku rychle. Něco jí v palubce protivně pípalo, ale přestalo to, když jsem si zapnul pás. Otočil jsem se na ni, abych si ji konečně prohlédl a ověřil v zaprášených registrech, co mi v hlavě zbyly. „Kam jedeme?“ zeptal jsem se konverzačně. „Do dvou musím být zpět, mám totiž službu,“ řekl jsem. Dělal jsem hlídačku v jedné fabrice u nás za městem. „Pokud to plánujete na dýl, budeme se muset…“ Pak jsem se zarazil a ztuhly mi rysy. 10
Byla v kostýmku, to jo, ale to, co na něm vypadalo jako dva veliké květy vlčích máků, byly ve skutečnosti krvavé skvrny. Nejdřív mě napadlo, že to krvácí ona, ale na to se příliš lehce pohybovala, v její tváři nebyla patrná bledost, byla to krev někoho jiného. A mně bylo náhle jasné, o co jde. „Zastavte!“ vykřikl jsem. Natáhnul jsem se po volantu, i když jsem věděl, že je hloupost se s ní o něj přetahovat. Bylo to spíše symbolické gesto, které jí mělo dát jasně najevo, že dále pokračovat nebudeme. Představoval jsem si, že buď ona, nebo někdo jiný z její zazobané rodiny srazil autem nějakého dědulu na kole, nebo se s někým pohádali, a on exnul. A co teď? Chvíle paniky, rada od právníka a už se jelo do města najít někoho, po kom ani pes neštěkne… „Po kom ani pes neštěkne?“ přemýšleli feťáci a zoufalci z nádraží, kteří čekali, až jim otevřou v šest ráno nálevnu. „Zkuste najít Borovskýho, to je takový zbytečný člověk. Vysedává v nonstopce a v tuhle dobu cirka chodí domů.“ Jo, tak to určitě bylo. Teď mě někam odveze, posadí mě za volant, nechá mě nastrkat otisky, kam se jich vleze, a pak mě odpráskne, jakože v sebeobraně. Tak nějak jsem to vyhodnotil a myslím, že devět z deseti paranoiků by mě poklepalo po ramenou. „Nemůžu zastavit!“ křikla na mě a její hlas byl snad ještě zoufalejší než před chvílí. „Říkal, ať vás najdu a přivezu, ať přivezu Borovského, že s ním chce mluvit! Musíme jet, než bude pozdě.“ „Kam? Kdo to říkal?“ křičel jsem na ni. Mířili jsme ven z města a mně se to přestávalo líbit. „Vždyť máte blůzu od krve!“ „Musíte jet se mnou, prosím, jinak ji už nikdy neuvidím.“ Po tváři se jí kutálely slzy a něco ve mně se pohnulo. Vůbec se mi to nelíbilo. „Koho neuvidíte? Řekněte mi aspoň, kdo chce se mnou mluvit?“ „Neznám jeho jméno,“ řekla potichu. „Vím jen, že mi unesl dceru.“ Nasucho jsem polkl a podepřel si čelo dlaní. Bylo to zpět.
11
2. „Řekněte mi, co se stalo,“ řekl jsem potichu. Srdce mi tlouklo jako o závod a v břiše se mi přetáčelo klubko hadů. Ten pocit horečky, který se mi v hlavě uvelebil tehdy v ten horký podvečer, byl zpět. Téměř jsem cítil, jak se mi začíná odpařovat voda z mokrých vlasů. „Večer… jela jsem z práce… u domu stálo auto… taková dodávka. Obouchaná dodávka u nás nestává, nikdy. Ani ti plynaři, nebo když vám dovezou balík, nemají takové strašné, špinavé auto, ze kterého se kouří a které na první pohled budí strach. Znejistěla jsem. Zajela jsem na příjezdovou cestu a než jsem vystoupila, to auto odjelo v oblaku kouře, který vytvářelo. Motor řval tak strašně hlasitě, jako křik nebezpečného zvířete. Mávala jsem na něj, aby zastavil. Byla jsem nervózní, chtěla jsem mít jasno v tom, proč tam stál, proč nám udělal před domem skvrnu od oleje, co mu kapal z motoru. Chtěla jsem vědět, zda si jenom vyhlížel, jak náš dům vypadá a kudy bude nejlepší vlézt dovnitř, jen co vytáhneme paty… protože takový pocit jsem z toho měla. Kéž by to tak bylo, bože…“ Měl jsem tisíc chutí na cigaretu, proto jsem přivítal, když vytáhla krabičku mentolových slimek a zapálila si. Vzal jsem si taky, protože to bylo lepší než nic. „Pokračujte,“ pobídl jsem ji. Věděl jsem, co přijde, plus minus, ale chtěl jsem to slyšet. Zvláště to, že ví, kde je, že se mnou chce mluvit… pan únosce… „Byla pryč. Na stole byl vzkaz… Nečetla jsem ho, strčila jsem ho do kabelky a vyběhla z domu. Srdce mi tlouklo jako o závod. Cestou jsem ještě volala její jméno, i když to bylo marné. Dveře byly zavřené normálně, žádné okno nebylo rozbité… jen náš pes ležel u bazénu a nehýbal se. Došlo mi, že ho asi zabili ti, co sebrali Lindu. Ti z té hrozné, šedé dodávky, která mohla vozit jedině bolest a smrt.“ Potichu jsme kouřili. Jela vcelku svižně. Nebyl provoz a to bylo dobře, protože mi připadala unavená a příliš roztěkaná. Po chvíli pokračovala. „Jela jsem za nimi,“ řekla. „Prostě dolů z kopce. Pak ven z města, na venkov. Vím, že je to blbost, ale věděla jsem, kam pojedou, jako by mě vedl vnitřní hlas. Jako bych viděla všechny ty kapky černého oleje, co té dodávce kapaly z motoru. Jako bych ve vzduchu cítila ten smrad pálené 12
