j. courtney sullivanová

j. courtney sullivanová

Zásnuby j. courtney sullivanová

j. courtney sullivanová

brno 2014

J. Courtney Sullivan The Engagements Copyright © 2013 by J. Courtney Sullivan Translation © Lenka Adamíková, 2014 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014 (elektronické vydání)

isbn 978-80-7491-446-1 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-447-8 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-448-5 (Formát MobiPocket)

Pro Kevina

A čemu vlastně diamanty vděčí za svou tvrdou a nelítostnou krásu? Ať už vznikají ze smrti hvězdy, nebo ze života planktonu, není v tom žádný rozdíl, neboť tyto střepiny země nejsou nic než prázdné klícky pro naše sny — nepopsané plochy, na něž se dají zaznamenat přelétavé touhy lidského srdce.

tom zoellner, the heartless stone (bezcitný kámen)

Zásnuby

Šíříme povědomí o diamantech, které nosí divadelní i filmové hvězdy, manželky a dcery politických vůdců, jakékoli ženy, kvůli nimž si zelinářova manželka nebo automechanikovo děvče posteskne: „Kéž bych měla to, co ona.“

strategický plán z roku 1948, n. w. ayer a syn

1947 Frances si z konvičky nalila do hrnku poslední zbytky hořké kávy. Na malém kuchyňském stole ležela hromada papírů: grafické návrhy, kopie důvěrných zpráv, mizerné nápady, které si načmárala před několika hodinami, a dobré nápady, které už byly otištěny v časopisech Look, Vogue, The Saturday Evening Post, Life a Harper’s Bazaar. Ty jí měly připomenout, že když to zvládla předtím, zvládne to i teď. V činžovním domě bylo výjimečně ticho. Obvykle odněkud zdálky slýchala pláč miminka, mileneckou hádku nebo spláchnutí záchodu. Ale teď bylo po třetí hodině ráno. Flamendři už spali a mlékaři ještě nebyli vzhůru. Její spolubydlící šla spát okolo desáté — když ji Fran­ces viděla v županu a v natáčkách, na chvíli jí záviděla její práci, i přesto, že Ann byla pouhopouhá sekretářka v práv­nic­ké kanceláři a zítřejší den stráví stejně jako kterýkoli jiný: chystáním kávy a zapisováním toho, co jí budou diktovat. Frances zrovna dopsala nejnovější texty pro De Beers, líbánkovou sérii se snímky nádherných míst, kam by se novo­ manželé mohli vydat — skalnaté pobřeží Maine! Arizona! Paříž! A něco všednějšího pro ne zrovna majetné lidi, co nadepsala U řeky. Svým způsobem byl tenhle inzerát z celé série nejdůležitější, protože se snažili oslovit běžného zákazníka. Před deseti lety, když se na ně společnost De Beers obrátila poprvé, si agentura udělala spoustu průzkumů, aby zjistila, v čem spočívá síla, nebo spíše slabina, tradice zásnubního prstenu s diamantem. V té době mnoho žen po zásnubním prstenu netoužilo.

13

Považovaly ho za naprosto vyhozené peníze. Potěšila by je pračka nebo nové auto, cokoliv kromě drahého prstenu s diamantem. Ona přispěla k tomu, že se jejich názor zcela změnil. V líbánkových inzerátech stálo: Ať vaše štěstí vydrží tak dlouho jako váš diamant. Dost dobrý slogan, pomyslela si. „Čas jít spát, Frank,“ zašeptala si pro sebe, stejně jako jí to každý večer, když byla ještě malá holka, šeptala její matka. Zrovna chtěla zhasnout, když si všimla prázdné linky, kterou na grafické návrhy načrtl umělecký ředitel. Do rána na ni musí vymyslet nějaký slogan. „Sakra.“ Frances se znovu posadila, zapálila si cigaretu a vzala si tužku. Den předtím jí telefonoval Gerry Lauck, šéf newyorské pobočky. „Měli bychom tam dát něco, z čeho bude zřejmé, že to je reklama na diamanty,“ uvažoval. „Nějaký slogan. Co mys­líš?“ Když se Gerry Lauck ptal, co si myslíte, bylo moudré pochopit, že se vlastně neptá. Podle jejího názoru byl ten muž génius. Nepředvídatelný a občas trochu zasmušilý, ale takoví jsou asi všichni géniové. „Jasně, skvělé,“ souhlasila. Gerry vypadal jako Winston Churchill, choval se jako Win­ ston Churchill a  Frances se občas zdálo, že si myslí, že je Winston Churchill. Dokonce míval i deprese. Když měla jet poprvé do New Yorku představit mu své nápady, byla vyděšená k smrti. Gerry si je prohlédl a z tváře se mu nedal vyčíst sebemenší náznak toho, co se mu honí hlavou. Po několika mučivých minutách se usmál a řekl: „Frances, vy píšete krásně. A co je ještě důležitější — umíte prodat.“ Od té doby spolu výborně vycházeli. Polovina zaměstnanců N. W. Ayera měla z Gerryho Laucka buď strach, nebo ho ne­ moh­la vystát. Druhá polovina si myslela, že je úžasný, a k téhle polovině patřila i Frances.

14

„Ve sloganu by samozřejmě neměla být ani zmínka o De Beers,“ pokračoval Gerry v telefonu. „Samozřejmě.“ Přes devět let utrácela společnost De Beers miliony za inzeráty, kde se v podstatě neobjevilo její jméno. Už jen zmínit se o firmě jako o distributorovi by bylo porušením zákona. A tak byly inzeráty prostě na diamanty a byly krásné. U Ayera udělali všechno, co bylo v jejich silách. V inzerátech se nesměly ukázat fotografie diamantových šperků, takže umělecké oddělení bylo tím pádem v úzkých. Gerry teoreticky neměl s kreativní stránkou nic společného. Byl jenom obchodník a pouze rozdával úkoly. Ale jako milovníka umění ho napadlo objednat originální obrazy od Lucioniho, Bermana, Lamotteho a Laury Knighto­ vé. Od několika nejvýznamnějších galerií v Evropě nakoupil do inzerátů pro De Beers raná díla Dalího, Picassa a Edzarda. Výsledkem byly čtyřbarevné inzeráty zobrazující nádherné krajinky, města a katedrály. A hned pod umělcovým výtvorem byl otištěný rámeček s obrázky kamenů od půl karátu až po tři karáty s jejich přibližnými cenami. Gerry byl první, kdo vytvořil reklamní kampaň založenou na výtvarném umění. Za rok nebo dva už to v oboru dělali všichni. „Budu ten slogan potřebovat do zítřka,“ zdůraznil Gerry. „Ráno odjíždím do Filadelfie a potom navečer do Jižní Afriky.“ „Jasně,“ slíbila Frances a okamžitě jí to vypadlo z hlavy. A vzpomněla si na to až teď, pozdě v noci. Povzdychla si. Kdyby celý život neusilovala o světový rekord v odkládání věcí na poslední chvíli, možná by se jednou i vyspala. Věděla, že dnes večer bude muset pracovat, ale přesto si vyrazila s kamarádkou Dorothy Dignamovou a rozloučily se až v devět hodin, když Dorothy musela běžet na vlak zpátky do Penn Station. Dorothy začínala jako textařka u Ayera v pobočce ve Fila­ del­fii v roce 1930, ale když před čtyřmi lety přišla do firmy Fran­ces, Dorothy se brzy přesunula do newyorské pobočky na

15

Rockefeller Center 30, kde vedla oddělení pro styk s veřejností. Stejně jako Frances měla i ona na starosti především De Beers. Výhradně pro tohoto klienta zaměstnávali také textaře v Mia­ mi, Hollywoodu a v Paříži. Dorothy dokonce zařídila u Columbia Pictures natočení krátkého filmu Magický kámen: diamanty v průběhu staletí. V kinech se začal promítat v září 1945, a než ho stáhli, vidělo ho víc než patnáct milionů lidí. Její kamarádka jí nikdy neprozradila svůj věk, ale Frances tipovala, že Dorothy je aspoň o  patnáct let starší než ona; mohlo jí být kolem padesátky. S reklamou začínala v Chicagu v posledním roce první světové války. Už od sedmnácti let pracovala jako redaktorka společenské rubriky pro Chicago Herald a zůstala tam až do dne, kdy noviny převzal pan Hearst a ona musela odejít. Odtamtud putovala do mlékárny Spoko­ je­ná kráva, kde pracovala jako textařka, a později k Ayerovi. Dorothy byla opravdu jednička. Pro Frances byla vzorem. Ve třicátých letech cestovala jménem firmy Ayer po celém světě, pracovala pro Ford v Londýně, Paříži a Ženevě a plavila se do Norska a Švédska, kde sledovala vývoj v oblasti domácích spotřebičů. Dokonce často navštěvovala Hollywood, chodila na večeře do restaurace Trocadero, kde viděla všechny filmové hvězdy. V obchodním domě Bullocks Wilshire jednou narazila na Joan Crawfordovou. Dorothy si tam koupila stejné šaty jako ona, jen s tím rozdílem, že Dorothy si pořídila velikost čtyřicet čtyři, kdežto Joan velikost čtyřicet dva. Poslala pohlednici se vzkazem: Jsou to nepříliš drahé černé denní šaty a jsem si jistá, že nám oběma prokážou skvělou službu. Jejich dnešní večeře v Bookbinder’s začala jako pracovní schůzka, ale po dvou martini se smály na celé kolo, jedly ústřice a vtipkovaly o chlapících z práce. Ohromně se bavily tím, co všechno se od nich jako od žen očekává za znalosti. Dorothy si před několika lety uložila do prázdné zásuvky pod svým psacím strojem list papíru a zapisovala si tam všechno, na co se jí ptali.

16

Frances přečetla pár nejnovějších dotazů: „Jak by měla vypadat žena, která má sedmnáctiletého syna? Může mít zimní klobouk na sobě ptačí hnízdo? Je název Macy’s v jednotném, nebo množném čísle? Jódlují někdy ženy ve vaně? Jaký je rozdíl mezi semišem a jelenicí? Má královna Marie hebkou pleť? Kolikrát za den se krmí miminko? Je tohle obrácené plisování?“ Skvěle si to užily, ale teď Frances ponese následky. Podívala se na list papíru s novým strategickým plánem a přečetla si: Především se musíme vyrovnat s psychologií davu. Pokoušíme se zachovat a posílit tradici zásnubního prstenu s diamantem — udělat z něj psychologickou nezbytnost. Cílová skupina: asi sedmdesát milionů lidí nad patnáct let, jejichž názor bychom v rámci prosazování našich cílů rádi ovlivnili. No, tím se to pěkně zúžilo. V roce 1938 napsal Ayerovi zástupce sira Ernesta Oppenheimera, prezidenta společnosti De Beers Consolidated Mines, dopis, v němž se dotazoval, jestli by, řečeno jeho slovy, mohlo „použití různých způsobů propagace“ zvýšit prodej diamantů v Americe. Ceny diamantů po celém světě kvůli hospodářské krizi prudce klesaly. Zákazníci o ně téměř přestali mít zájem. V Ame­ri­ce se ve srovnání s předválečnou dobou prodával jen poloviční počet diamantů a  těch pár zásnubních prstenů s  diamanty, které se stále kupovaly, bylo malých a nepříliš drahých. De Beers měli zásoby diamantů, které nedokázali prodat. Oppenheimer dychtil po tom, aby se zásnubní prsten s diamantem dostal ve Spojených státech na výsluní, a měl z dobrého zdroje, že Ayer je nejlepší v branži, že je to jediná agentura schopná tento úkol splnit. Za kampaň nabídl každoročně pět set tisíc po dobu tří let. To, co Ayer dokázal udělat pro De Beers, je zářným příkladem síly reklamy. Do roku 1941 se prodej diamantů zvýšil o pětapadesát procent. Po druhé světové válce v Americe

17

prudce stoupal počet sňatků a prodej diamantů s nimi šel ruku v ruce. A rostla i jejich cena: v té době se hodnota dvou­ karátového diamantu pohybovala mezi 1 500 a 3 300 dolary. V roce 1939 to bylo mezi 900 a 1 750 dolary. Pro tuto kampaň vytvořili zcela nový druh inzerce, který od té doby ostatní agentury kopírují. V inzerátu nebyl přímo obsažen prodávaný předmět nebo název značky; hlavní myšlenkou bylo zdůraznit citovou hodnotu diamantu. De Beers vyráběli méně, než bylo v jejich možnostech, a to proto, aby udrželi malou nabídku a vysoké ceny. Nejen že reklama oživila prodej, ale postarala se také o to, že prodaný diamant se nikdy nedostal zpět na trh. Frances zahrála na správnou strunu v srdcích žen, takže se vdovy, a dokonce ani rozvedené ženy nechtěly se svými prsteny rozloučit. Frances si občas představovala, jak Oppenheimerovi vy­ pa­dají. Zvláštní okolnosti jejich vztahu podněcovaly Francesinu fantazii a ona přemýšlela, jak se asi Oppenheimerovi tváří, když se dívají na její nejnovější nápady. Pozvednou obočí? Pousmějí se? Vykřiknou? Bylo neobvyklé, že se Frances s klientem nikdy nesetkala, ale De Beers měli kvůli kartelu zákaz vstupu do Spojených států. Společnost ovládala celosvětovou nabídku nebroušených diamantů; měli tak silný monopol, že zástupci společnosti by pouhou svou přítomností v Americe porušili zákony. Řídili firmu z Johannesburgu a z Londýna. Jednou za rok vložil Gerry Lauck inzeráty, které vytvořila, do tlustého alba v kožených deskách a vzal je s sebou do Jižní Afri­ky ke schválení. Nechával si tam sadu golfových holí, protože to bylo jednodušší než se s nimi vláčet z New Yorku a zase zpátky. Když jel Gerry poprvé do Johannesburgu představit Oppen­ heimerovým výsledky průzkumu trhu, havaroval malý hydro­ plán, kterým cestoval, poblíž pobřeží Mosambiku. Aby se dostal na pobřeží, použil velké nástěnné mapy a grafy, které s sebou vezl, jako plováky. Ostatní dva cestující přišli o život

18

a v New York Times se objevil titulek: V jihovýchodní Africe havarovalo dopravní letadlo: Američan vyvázl bez zranění. Gerry si uvědomil, že mu ta prezentace do slova a do písmene zachránila život, a možná i proto byl ochotný udělat pro De Beers cokoli. Spolubydlící ve vedlejším pokoji hlasitě zachrápala a vyrušila Frances z přemýšlení. Ann očekávala nabídku k sňatku od nemastného neslaného účetního, s nímž už nějakou dobu chodila. Potom bude Frances zase shánět novou spolubydlící, což se jí od konce války stávalo každých pár měsíců. Rose, Myrtle, Hildy: postupně ji o všechny připravilo manželství. Ale v práci měla našlápnuto k povýšení, takže až se Ann odstěhuje, bude si možná konečně moct dovolit bydlet sama. Když Frances před čtyřmi lety u Ayera nastoupila, to jí bylo osmadvacet, přesvědčila své rodiče, že je načase, aby se odstěhovala z domova do města. Její výplatní páska ovšem vyžadovala, aby si našla nějakou spolubydlící, která by jí pomohla s nájemným. Chtěla mít vlastní dům v oblasti Main Line. Pak by se nemusela obávat, že v zimních ránech nebude mít ve sprše dost horké vody, a nemusela by snášet Annin nosový soprán, který v noci doprovázel Dinah Shoreovou zpívající v rádiu. Bydlet sama, to byla vyhlídka, o níž snila a na kterou se těšila, stejně jako většina svobodných dívek pravděpodobně sní o manželském životě. Frances přejela prstem po jednom ze svých nových líbánkových inzerátů. Ostatní ženy zřejmě nikdy nepřemýšlely o tom, co bude dál. Tolik dychtily po vdávání, jako by se snad o manželství vědělo, že to je ráj na zemi. Frances byla pravý opak: ona nad svou budoucností přemýšlela neustále. Občas si s někým zašla na večeři nebo zatancovat a užila si pěkný večer. Ale když potom přišla domů a lehla si do postele, srdce jí bušilo strachy. Jestli si s ním vyjde znovu, pak si možná vyrazí ještě jednou. Později ho bude muset přivést domů, aby

19

ho ohodnotili její rodiče a naopak. Nakonec ji požádá o ruku. A ona se potom stejně jako všechny ostatní pracující dívky, které se vdaly před ní, jednoduše rozplyne v životě obnášejícím mateřské povinnosti a odloučení od světa. Dorothy jí kdysi vyprávěla, že když se její nápadník Geor­ ge vrátil z první světové války, vzal si dceru řezníka. Pronesla něco chytrého, co podle Francesina názoru neříkala poprvé: „Byla to strašná rána, jako řeznickou sekerou; podstatně ji ale zmírnilo pomyšlení, že Ženský reklamní klub mě stále miluje.“ Frances si neuměla představit Dorothy se zlomeným srdcem. Na to byla příliš nezávislá a příliš bystrá. Řekněme, že by se tenhleten George vrátil, požádal ji o ruku a ukryl ji před světem v  pěkném domě někde v  ústraní. Neukousala by se snad za pár týdnů nudou? Dorotin otec byl J. B. Dignam, průkopník reklamy a novinář; zemřel, když jí bylo dvacet. Od té doby Dorothy živila sebe i svou milovanou matku. Nějakou dobu bydlely v Pensylvánii ve Swarthmore a teď žily v hotelu Parkside v Gramercy na Manhattanu. Frances si nebyla jistá, jak to Dorothy zvládá. Po pěti odpracovaných letech u Ayera dostane každý zaměstnanec medaili s firemním motem: Neúnavná vytrvalost přináší úspěch. Kdykoli Frances tuto medaili viděla u někoho na stole, pomyslela si: To je ale krásně dojemné. Dostat tohle a k tomu ještě nějaké peníze navrch, to by bylo fajn. Mezi Ayerovými zaměstnanci se říkalo: Je to skvělé zaměstnání, pokud si vaše rodina může dovolit vás sem poslat. Frances vyrůstala převážně ve Filadelfii, docela pohodlně, ale bez nějakých výstředností. Rodina zaměstnávala jednu služebnou, dívku jménem Alberta, která ji naučila péct koláče a plést copánky. Francesin otec, syn irských přistěhovalců, pracoval jako dozorce v uhelném skladu. Rodina její matky také pocházela z  Irska, ale usadili se v  Kanadě, kde začali úspěšně podnikat ve stavebnictví a po celém Ontariu stavěli mrakodrapy. Pigottovi zde byli dobře známí, ale ve Státech

20

o nich nikdo nikdy neslyšel. Francesina matka s oblibou říkávala, že Američani mají tak malé ponětí o tom, co se děje za jejich hranicemi, že by pro ně Kanada klidně mohla být Zanzibar. Po vypuknutí krize přišel její otec o práci. Albertu museli propustit. Nakonec se přestěhovali na sever do Hamiltonu, matčina rodného města. Tehdy bylo Frances patnáct. Zůstala tam do svých dvaceti let, až konečně nastaly lepší časy a oni tři se mohli vrátit domů. V Pensylvánii koupili její rodiče farmu Longview, rozlehlou nemovitost v obvodu Media, a na ní chovali kozy a koně. Pro dospívající dívku bylo těžké rozloučit se s  přáteli a zapadnout mezi bratrance a sestřenice Pigottovy, kteří byli zvyklí na všemožný luxus. Ale časem si Frances začala život v Kanadě užívat. Tam byli s otcem dva outsideři a velmi se sblížili. Frances byla jedináček, a pokud si její otec jako většina mužů přál syna, nikdy to nedal znát. Nechoval se k ní ani jako k dívce, ani jako k chlapci, prostě ji bral jako své jediné dítě, jako svého miláčka. Ať už Frances chtěla dělat cokoli, všechno považoval za báječné. A když ji něco nebavilo a chtěla s tím přestat, souhlasil s tím taky. Otec ji ochránil před všemi hodinami společenského tance a večírky, které její sestřenice neminuly. Jako malá holka psala Frances ráda povídky. On si každou přečetl a pak je kriticky zhodnotil. „Ty přece nejsi redaktor,“ vynadala mu jednou matka. „Jsi její otec. Měl bys jí prostě jenom říct, že ty povídky jsou bezvadné.“ Ale Frances byla jeho kritikou nadšená. Slova chvály pak byla o to sladší. A díky ní se také cítila jako opravdová spisova­ telka. V šestnácti, ještě když byla na střední škole, dostala práci v místních ontarijských novinách, kde psala sloupek o nakupování. Snažila se a prodávala inzeráty a také inzeráty sama

21

psala; v období krize si vydělala pětačtyřicet dolarů týdně. To v ní zažehlo vášeň — milovala psaní a prodávání. A ze všeho nejvíc se jí líbilo, že si sama vydělává peníze. Otec na ni byl pyšný. Frances se domnívala, že doba strávená v  Kanadě ji na práci pro Ayera dobře připravila. Prezident společnosti Harry Batten se vypracoval sám a rád zaměstnával bohaté typy z elitních univerzit Ivy League, zvlášť silně tíhl k Yale. A měli i spoustu takových klientů. Byla mezi nimi jména jako du Pont nebo Rockefeller. Frances byla v textařském oddělení jediná bez univerzitního vzdělání, ale chovala se stejně sebe­vědo­mě jako všichni ostatní, takže si toho nejspíš nikdo ani nevšiml. Batten se rád chlubil tím, že Ayer má zaměstnance ze všech osmačtyřiceti států. Severský protestant z každého státu! pomyslela si Frances. To jsi teda pašák! Agentura neměla katolíky zrovna v lásce a židé nepřicházeli v úvahu. V té době byla ovšem situace ve všech agenturách stejná. Svou katolickou víru si nechávala pro sebe. Pouze jednou za rok volala do práce, že jí není dobře a že nepřijde — na Popeleční středu. Čtyři roky v agentuře uplynuly jako voda a její babička si každé Vánoce dělala čím dál větší starosti, kdy už se Frances usadí a založí si vlastní rodinu. Když se její rodiče v roce 1911 brali, poté, co se náhodou seznámili na dovolené na Thousand Islands, byli starší, než bývalo obvyklé. Matce bylo osmadvacet, otci třicet. Než se narodila Frances, uběhly další čtyři roky. Matka si stále dobře pamatovala na všechny ty otázky a výtky, které jí předhazovali její starší příbuzní — vdala se moc pozdě; dala si pořádně načas, než měla děti. Tyhle výhrady si velmi brala k srdci. Proto dlouhou dobu odmítala s podobnými věcmi zatěžovat Frances. Když se pak příležitost k popichování naskytla, trvala poměrně krátce, protože Frances bylo téměř dvaatřicet a dostala se tak zjevně do věku, kdy všichni vzdávali poslední naděje. A tak se z ubohé slečny opožděné ve

22

vývoji zkrátka a dobře stala stará panna se vším všudy. Byla to opravdu úleva, zbavit se toho tlaku. Pracovala pro nejmocnější reklamní agenturu na světě. Práce ji vzrušovala daleko víc než kterýkoli muž, s nímž se kdy seznámila. A to i v situacích, když musela být vzhůru až do rána nebo když se třásla strachy, že neuhodí hřebíček na hlavičku — dokonce i tohle ji nesmírně bavilo. Dobře si uvědomovala ironii své situace: svobodná dívka, jejímž největším nadáním je přesvědčovat páry k  zasnoubení. Když Frances v roce 1943 začala pracovat pro Ayera, bylo sto tři jeho zaměstnanců ve válce, což představovalo deset procent agentury. Jediní klienti, které během té doby přijímali, byly letecká společnost Boeing a armáda Spojených států. Inzeráty propagující luxusní zboží se považovaly za nevkusné. Od června 1942 do září 1943 se reklamy společnosti De Beers omezovaly na šíření informací o tom, jak firma svými prů­mys­ lovými diamanty přispívá k válečnému úsilí. Poté znovu začali publikovat inzeráty na šperky, ale museli s nimi nakládat citlivě. V  roce 1945 vytvořila Frances novou kampaň, zcela odlišnou od toho, co se do té doby objevovalo v amerických časopisech. Inzeráty oslavovaly sňatky opravdových amerických vojáků vracejících se domů k běžnému životu s dívkami, které na ně čekaly. Nechyběly v nich fotografie ze skutečných obřadů a životní příběhy novomanželů. Součástí inzerátů byly zároveň důležité informace o diamantech. Během války využíval Ayer jako pracovní sílu čím dál více žen. Protože nebylo zbytí, zaměstnávali dívky, a to nejen jako sekretářky a písařky, ale také na vyšších a nižších manažerských pozicích. V obchodním oddělení pracovala Dolores, v oddělení médií Sally. Pak také dvě účetní a samozřejmě Dorothy v oddělení pro styk s veřejností. V  textařském oddělení bylo celkem třináct mužů a  tři ženy. Ty měly poskytovat ženský pohled na věc při vymýšlení

23

inzerátů na výrobky, které si budou kupovat ženy nebo jejichž prodej ženy ovlivní. Frances její vlastní touhy při práci pro De Beers nijak ne­pomohly. Místo toho sledovala své kolegyně, kamarádky a spolu­bydlící. Co si přejí nejvíce? To je jednoduché — chtějí se vdát. Čeho se bojí? Bojí se toho, že zůstanou samy. Válka oba tyto pocity jenom umocnila. Z toho Frances vycházela. Snažila se vyjádřit, že samotný diamant může zabránit tragickému konci: Zásnubní diamant se jí třpytí na prstě jako slza — ale nikoli slza smutku. Lze v něm, stejně jako v jejích očích vyčíst příslib — příslib společně strávených chladných svítání, bohatého, plného a klidného života. Půvabná jistota, kterou poskytuje, prozáří všechny hodiny čekání na to, až na začátku jejich společného života vzplane radost. Inzeráty se většinou zaměřovaly na muže, protože prsten budou kupovat právě oni. Vytvořili pro kampaň spoustu exkluzivních inzerátů o gentlemanech — o dobrém vkusu a úspěších a o tom, jak mohou muži pomocí prstenu, který darují své milované, vyvolat dojem, že oplývají oběma těmito vlastnostmi, i když ve skutečnosti nemají ani jednu. Francesina kamarádka vzpomínala, jak jí jednou za války napsal její nápadník, že má obavy z toho, co by si počala, kdyby se nevrátil domů. Přemýšlel, a s ním podle Francesina úsudku také spousta dalších mužů jako on, o smrtelnosti. A tak si Frances poznamenala: Jen několik málo mužů dokáže založit město, pojmenovat novou hvězdu nebo rozbít atom. Jen málo z nich si postaví tak velký pomník, že si na něj jejich potomci budou moct zdálky ukázat a říct: „Podívejte, to byl náš otec. Tohle je jeho jméno. To bylo jeho životní dílo.“ Diamanty jsou nesmazatelným svědectvím, které muž o svém životě může zanechat. Celé to bylo velmi temné a pochmurné. Gerrymu Lauckovi to připadalo úžasné. Frances na okamžik zavřela oči. Měla by se jít trochu prospat, jinak bude na ranní poradě vypadat jako strašidlo. Ale

24

co si počne s tím sloganem? Na podlahu si do vějíře rozložila hromádku časopisů, všechny otevřené na stránce s jejím inzerátem. Vogue: Vaše diamanty nádherně září pokaždé, když je máte na sobě. Jejich kouzlo je nadčasové a přetrvá všechny módní vlny. Collier’s: Noste diamanty, jako noc nosí hvězdy, pořád a navždy… jejich krása je stejně nadčasová. Life: V zásnubním diamantu na jejím prstě budou vzpomínky zářit navěky. Myšlenka na věčnost už ji očividně dlouho pronásledovala. Zavřela oči a zašeptala: „Panebože, sešli mi nějaký slogan.“ Frances si něco načmárala na útržek papíru, vzala si ho s sebou do ložnice a položila na noční stolek. Lehla si oblečená, ani se nepřikryla a usnula hlubokým bezesným spánkem. O tři hodiny později ji probudil budík. Ze všeho nejdřív se podívala na slova, která si zapsala: Diamanty jsou navěky. Pomyslela si, že je to docela dobré. Když se nohama dotkla chladné dřevěné podlahy, zaslechla v předsíni Ann, která měla právě namířeno do koupelny. V případě její spolubydlící nebylo na zasnoubení nikdy dost brzy. Frances rychle posnídala a osprchovala se. Oblékla si hnědé šaty s dlouhými rukávy a ani se neobtěžovala podívat se pro kontrolu do zrcadla. Stejně to pro ni vždy bylo určité zklamání: široké ploché tváře a praštěný úsměv od ucha k uchu. Byla na pár schůzkách s muži, kteří jí říkali, že je hezká, ale ona věděla, jak se věci mají. Tyčila se nad polovinou mladíků v kanceláři. Byla opakem toho, co se od žen v této době a v tomto věku očekávalo: něžné pohlaví mělo být zdrženlivé, tiché a drobné. Cestou vlakem do města svírala v ruce útržek papíru z minulé noci. Dojela na Washingtonovo náměstí a pospíchala do Ayerovy budovy. Hrozilo, že přijde pozdě.

25

V roce 1934, když byl zbytek světa zcela na mizině, měla společnost N. W. Ayer a syn dost prostředků na to, aby si postavila třináctipatrové ředitelství přímo naproti starému sídlu vlády. Byla to úchvatná budova postavená z vápence z Indiany ve stylu art deco. Když za ní její otec poprvé přijel na návštěvu, potichu si pískl a pronesl: „No teda, Mary Frances, to je fakt něco.“ Byla ohromně pyšná, protože celé její křestní jméno používal pouze tehdy, když chtěl svým slovům dodat váhu. Frances otevřela velké mosazné dveře budovy, tak těžké, že i v tom nejmírnějším větříku se s nimi stěží dalo pohnout aspoň o píď. Zdi v hale byly obložené mramorem. Klasický styl, ale zároveň vůbec ne přezdobený nebo okázalý. Hodně podobný samotnému Ayerovi. Hned za dveřmi seděla za dubovým stolem recepční ve středním věku. „Dobré ráno, madam,“ pozdravila ji. „Dobré ráno.“ Frances čekala na výtah a snažila se ho silou vůle přivolat. Dveře se konečně otevřely, za nimi stála slečna obsluhující výtah, blondýnka v nažehlené uniformě a bílých rukavicích. „Desáté poschodí?“ zeptala se jako každé ráno. Frances přikývla. Ten krátký okamžik v ní vždycky vyvolal zvláštní pocit pýchy — někdo, o kom nevíte vůbec nic, ví nějakou drobnost o vás. Dodnes se jí častokrát rozbušilo srdce z toho, že může říct jakémukoli taxikáři ve Filadelfii, aby ji zavezl do Ayerovy budovy, a on bude přesně vědět, kam má jet. Vystoupila z výtahu a zastavila se u oddělení písařek uprostřed poschodí. Dřevěná krabice, kde pracovaly, Frances připomínala ohradu, v níž jsou stenografka Alice Fairweatherová a její čtyři podřízené zavřené jako domácí zvířata. Frances se vždy cítila trochu hloupě, když s nimi mluvila přes nízkou zástěnu.

26

„Dobré ráno, slečno Geretyová,“ pozdravila ji Alice. „Co pro nás dnes máte?“ Frances jí podala text inzerátu o líbánkách. „Budu to potřebovat před poradou.“ „Samozřejmě.“ Než to pošlou dolů do uměleckého oddělení, vrátí jí to perfektně přepsané. Šéf textařského oddělení George Cecil puntičkářsky lpěl na bezchybné angličtině. Dlouholetý zaměstnanec oddělení jednou v inzerátu přehlédl tiskovou chybu. Po deseti letech, co tam pracoval, ho Cecil další den na hodinu vyhodil. Frances dorazila do své kanceláře v 9.05. Ranní porada začne v deset. George Cecil se podívá na nové slogany a rozdá další úkoly. Byl staromódní a upjatý, ale ředitelé ho milovali. Spousta lidí ho považovala za nejskvělejšího textaře na světě; vytvořil slogany Až z Kanady k nám dorazily zvěsti o báječném nápoji pro zázvorovou limonádu Canada Dry a „Když jsem si sedl k pianu, smáli se, ale když jsem začal hrát…!“ pro Steinway a asi stovku dalších. Nora Allenová o dvě kanceláře dál štěkala do telefonu, co jí hlasivky stačily. Kóje měly dveře a vysoké hnědé stěny, ale neměly stropy. Když jste zavřeli dveře, nikoho jste neviděli, zcela jistě jste však lidi kolem slyšeli. Frances si pročítala zprávu, kterou měla položenou na stole. Byla unavená. Jednou bude muset začít pracovat v normálních hodinách, ale zatím byla vždy nejčilejší, když byl čas jít spát. Měla by dělat noční směny v novinách. Přišla by jí vhod trocha kávy, ale Harry Batten ji zakázal pít v celé budově poté, co ji umělecký ředitel rozlil na originál fotografie připravené do tisku. Zákaz byl o to bolestnější, že Hills Bros. byl jedním z jejich největších klientů; všude kolem byla spousta plechovek kávy, která jen čekala na to, až si ji někdo uvaří. Pan Cecil dokonce ve dvacátých letech v rámci kampaně pro tuto firmu zavedl pojem coffee break. Ironií osudu

27

bylo, že dokud bude Batten naživu, v Ayerově budově nikdy žádná přestávka na kávu nebude. Frances zaslechla z chodby dva hlasy, z nichž jeden bezesporu patřil špatně naladěnému Georgi Cecilovi. „Kdo to je?“ zeptal se podrážděně. „Nora Allenová, řekla bych,“ odpověděla jeho sekretářka. „Co to, proboha, dělá?“ „Myslím, že volá do New Yorku.“ „Proč si na to nevezme telefon?“ rýpl si. Frances se uchechtla. Ale na poradě zjistila, že s podrážděností pana Cecila se bude muset vypořádat i ona. Když představila svůj slogan, zvedl se ze židle a začal přecházet sem a tam — neklamný znak toho, že její nápad brzy rozcupuje na kousky. „Proč jsme chodili do školy a učili se gramatiku, když ji vy všichni prostě ignorujete?“ rozčiloval se. „Tady musí být přídavné jméno. Kdybyste řekli Diamant je drahý nebo Diamant je tvrdý nebo Diamantem můžete rozřezat kámen, to by snad šlo. Ale tohle?“ Frances se už nadechovala k odpovědi, ale on pokračoval: „Co si o tom myslíte, Chucku?“ Vyměnila si s Chuckem McCoyem pohled. Byl slušný textař, svou práci zvládal dobře, ale zcela jistě nepatřil k bůhvíjak průbojným mužům. Chuck si odkašlal. „Každý románek začíná slovy ‚Budu tě milovat navěky‘. To je přece hlavní myšlenka manželství, že bude trvat navěky, že ano? Mně se to docela líbí.“ Frances na něj vděčně pokývla, zrovna když se otočil k panu Cecilovi a vyhrkl: „Ale není to gramaticky správně, to máte pravdu.“ Zavrtěla hlavou. Podlézavý blbec. Frances promluvila na svou obhajobu. „Z mého pohledu slovo ‚je‘ znamená ‚existuje‘. Je to synonymum k ‚existuje‘. Ale jestli chcete, klidně to změňte. Já na tom netrvám.“ „Netrváš na tom navěky?“ popíchl ji Chuck.

28

Frances obrátila oči v sloup. „Když se o tom pobavíme, ur­ či­tě najdeme nějaké podobné slovo, co tam bude sedět. Třeba Diamanty jsou věčné.“ Zvažovala, že by dodala: Stejně jsem tomu věnovala asi tak tři minuty přemýšlení někdy nad ránem, ale zarazila se. „Ano, pobavme se o tom,“ souhlasil George Cecil. Další tři hodiny nadhazovali nápady. Popelník uprostřed stolu se zaplnil až po okraj. Frances cítila, jak jí kručí v břiše. Souhlasila by s čímkoli, co by Cecil navrhl, pokud by to znamenalo, že si může skočit do bistra pro sýrový sendvič. Nakonec strčil do dveří hlavu Gerry Lauck a zeptal se: „Už musím jet na letiště, Georgi. Máte ten slogan pro De Beers?“ George Cecil řekl: „Tady Frances vymyslela Diamanty jsou věčné,“ takovým tónem, jako by právě vyzradil nějaké její tajemství. Gerry se zadíval na strop a zvažoval to. „Zkusíme to,“ souhlasil. „Ukážeme to klientovi a uvidíme, co na to řekne.“ „No aspoň že už je to gramaticky správně,“ podotkl Cecil. Gerry rozhodil ruce. „To jsem rád, Georgi. Ono to stejně není zas tak důležité. Prozatím to necháme takhle.“

29

Část první

1972 Na stolku v chodbě ležela hromádka padesáti obálek s nalepe­ nými známkami, adresovaných na P. O. BOX v New Jersey. Eve­ lyn je shrábla do ruky. „Miláčku, už jedu!“ zavolala na Geralda do jeho pracovny vzadu v domě. „Dávej na sebe pozor!“ odpověděl jí manžel. „Pošlu ti ty tvoje přihlášky!“ „Jsi anděl!“ Když zavírala dveře, zakřičel na ni něco, čemu nerozuměla. Evelyn si povzdychla a vrátila se dovnitř. „Cos říkal?“ zavolala. Žádná odpověď. Ještě si nezvykla na to, že v úterý v devět ráno je manžel doma. Šla k jeho pracovně — kolem salonku, obývacího pokoje a jídelny, kde už prostřela stůl pro tři, položila na něj lněný ubrus a sváteční porcelánové talíře po matce. Uprostřed stála velká křišťálová váza, kam ještě před obědem dá květiny na dlouhých stoncích. Neuměla vysvětlit, proč se kvůli svému synovi tolik snaží. Po tom, co provedl, by mu prostě měla naservírovat tuňákový sendvič na papírovém tácku a nechat ho to sníst na příjezdové cestě. To, že nedokáže ztropit scénu, odjakživa považovala za jednu ze svých největších slabin. Gerald seděl v pracovně za stolem, před sebou měl psací stroj a stoh obálek opřený o hrnek kávy. „Další?“ zamračila se. „To je do jiné soutěže. Týdenní cyklistický okruh po Toskánsku sponzorovaný firmou Prince Spaghetti!“ Oči se mu

33

rozzářily. Vypadal jako zamlada, zrovna jako kdysi ten malý kluk na portrétu, který mívala jeho matka pověšený v salonku. Jejího šestašedesátiletého manžela nevzrušovaly krásné ženy nebo rychlá auta, ale sázkové hry a všelijaké soutěže. Evelyn bylo vždycky líto těch nadšených mladých sekretářek, které mu v pojišťovně přidělili a které nejspíš očekávaly, že budou pomáhat s  důležitými obchody. Místo toho trávily hodiny psaním zpátečních adres na obálky a nalepováním známek. Od té doby, co Gerald odešel do důchodu, se z jeho koníčka stala jakási posedlost. Obvykle nic nevyhrál, ale když už se mu to výjimečně podařilo, snažil se příště dvakrát tolik. Tvrdil, že šance na vítězství jsou na jeho straně, protože většina lidí zkouší štěstí v soutěžích jen sem tam (nebo vůbec ne, po­ mys­le­la si), když je ve hře něco, co opravdu chtějí. Ale Gerald to zkouší pokaždé. Za těch zhruba dvacet let, co se soutěží účastnil, vyhrál jen pár věcí, a to nic moc úchvatného: dva lístky na Red Sox, kajak, ohyzdný hnědý chladicí box, který se povaloval v garáži, motorový olej, obraz psů v plachetnici a doživotní zásoby snídaňových cereálií Kaboom, které ani jeden z nich nejedl. „Možná už máte výhru v  kapse…“ Kolikrát ta slova viděla křičet ze stránek novin? Většina sázkových her před pár lety skončila, když Federální obchodní komise vydala zprávu, v níž odhalila to, co Evelyn dávno tušila: nejhodnotnější ceny se udělují pouze zřídka. V současnosti zůstalo jen pár soutěží a ty v rámci propagace zpravidla provozovaly obchody s potravinami nebo benzinky. Jedna soutěž se jmenovala „Pojďme na dostihy“; soutěží­ cí si zdarma vybral předtištěný sázkový kupon v  obchodě Stop & Shop a pak v televizi sledoval dostihy pořádané každý týden. Když vyhrál kůň napsaný na jeho kuponu, získal hlavní cenu. Její manžel seděl každý pátek před televizí s kuponem v ruce plný nadějí. Evelyn mu nedokázala říct, že ty

34

dostihy nejspíš natočili už dávno předtím a že ať už ty kupony do super­marketu vytvořil kdokoli, jistě přesně věděl, kolik bude vítězů. Cítila se kvůli tomu trapně. Vždyť koneckonců nic nepotřebovali. Ale postupem času si uvědomila, že potřebovat a vyhrát jsou dvě zcela odlišné věci. „Cyklistický okruh?“ podivila se. „Kdys ty vůbec naposledy seděl na kole?“ „Určitě když jsem byl ještě capart v krátkých kalhotách, Evie, ale o to přesně jde — jsem v důchodu! Možné je cokoli.“ „To ano. Ale na druhou stranu si teď musíš sám vyplňovat všechny přihlášky.“ „To máš teda pravdu,“ souhlasil. „Kdybych tak jen pro tu práci dokázal nadchnout svou ženu.“ Ukázala na něj prstem. „Ani náhodou. Mimochodem, cos to vlastně říkal? Neslyšela jsem tě.“ „Jenom jsem se ptal, jestli nemám něco udělat, než se vrátíš.“ Evelyn se usmála. V důchodu se z Geralda stal nový muž, i když toho spíše víc zamýšlel, než opravdu udělal. Nikdy dřív jí pomoc v domě nenabídl. Ale když ho za těch posledních pár týdnů několikrát vzala za slovo, dopadlo to bledě: nádobí umyl a uklidil do kredence celé od pěny, živý plot zastříhal do trsů, takže vypadal jako smutná smečka pudlů. „Ani ne, ale jsi moc hodný, že se ptáš,“ odpověděla. „Všechny postele nahoře jsou ustlané?“ zeptal se. „Kde bude dneska spát?“ Evelyn celá ztuhla. „Nebude tady přes noc,“ oznámila. „Určitě ne?“ „Ne.“ Právě proto synovi řekla, že ho zve na oběd, ne na večeři. „Máme šest prázdných ložnic,“ podotkl Gerald.

35

Evelyn na něho hleděla. V téhle bitvě už připustila spoustu věcí, ale teď ustoupit nehodlala. Bylo dobré znamení, že Teddy přijede na návštěvu. Doufala, že to znamená, že přišel k rozumu. Ale když Evelyn pomyslela na jeho manželku a děti v domě na druhém konci města a na to, že je před pěti měsíci opustil, měla pocit, jako by jí někdo ždímal srdce jako hadr na nádobí. Teddy se nezmínil o tom, jestli dnes večer plánuje přespat doma. Jinak přece může jít do hotelu. „Promiň. Neměl jsem —“ začal Gerald. „Ne, ne. To je v pořádku.“ Minulý týden jim Teddy telefonoval, že by se s nimi chtěl vidět. „Musíme probrat pár věcí,“ oznámil. „A taky jsme vůbec neoslavili tátův odchod do důchodu.“ Rozesmutnilo ji, jak moc tahle poslední věta Geralda potěšila. Je přece jedno, že pro něj firma před dvěma měsíci uspořádala velkolepou oslavu odchodu do důchodu a Teddy se na ni neobtěžoval z Floridy přijet. Její manžel si o jejich synovi vždy myslel jen to nejlepší, i když všechno svědčilo o opaku. Gerald věřil tomu, že Teddy přijede domů proto, aby dal do pořádku své manželství. Evelyn v to doufala, ale měla jisté pochybnosti. Proč jí Teddy řekl, že chce přijít sám, když mu navrhla, že na oběd pozve i Julii a holčičky? Gerald poznamenal, že si o tom nejspíš chce nejprve promluvit s nimi dvěma, než půjde za manželkou. „Možná se nám chce i omluvit,“ dodal Gerald. Evelyn mu to odkývala. Hodně jí záleželo na tom, aby spolu byli všichni zadobře, a hlavně doma. S Geraldem se hádali zřídka, a když už na hádku přece jen došlo, rychle ji utnula v zárodku a tiše si odříkala báseň od Ogdena Nashe „Slovíčko k manželům“, která se podle ní dala stejně dobře vztáhnout i na manželky:

36

Ať ti i po manželském slibu Láska kvete jako nová; Když se mýlíš, uznej chybu; Když máš pravdu, zavři zobák! Posledních pár měsíců mezi nimi bylo kvůli Teddymu dusno. Gerald se jasně vyjádřil, že při svém synovi musejí stát za všech okolností a on si pak třeba sám uvědomí, kde udělal chybu. Evelyn se synovi nikdy do vztahů nepletla, ani když byl ještě mladý. Několikrát se raději kousla do jazyka. Jeho první přítelkyně dost pila a oba dva je vyhodili skoro z každého baru v Bostonu, obvykle kvůli hlasitým hádkám. Druhou přítelkyni zatkli poté, co se porvala s vlastní matkou. Teddy musel požádat Geralda o peníze, aby ji dostal z vězení na kauci. Ale pak si vzal Julii, báječnou dívku, a měli spolu dvě překrásné dcerky. Až do té doby litovala Evelyn nejvíc v životě toho, že mohla mít jen jedno dítě. Klidně by adoptovala dalších pět, kdyby jí to Gerald dovolil. Ale když se objevila Julie, měla konečně pocit, že má dceru. Hodně se spolu nasmály a půjčovaly si knížky a časopisy. Julie ji požádala o její recepty a Evelyn je ručně přepsala a k Vánocům jí dala celý sešit. Těch deset let od synovy svatby patřilo k nejšťastnějším v jejím životě. Po­ prvé měla pocit, že dům je plný. Jednou nebo dvakrát týdně se spolu všichni najedli. V neděli po návštěvě kostela děti házely kousky starého chleba kachnám pohupujícím se na mělkých březích jezírka a ona s Julií seděly na terase, popíjely limonádu a povídaly si. Jednou za rok se všechny čtyři vyparádily a šly na čaj do Ritzu. Holčičky si vzaly své oblíbené panenky a z křehkých porcelánových hrníčků jim dávaly usrkávat Earl Grey. Evelyn a Julie se seznámily na střední škole, kde obě učily. Ze začátku pozorovala Julii zpovzdálí. Julie byla vysoká a štíhlá, měla krásné blond vlasy a se studenty podle všeho vycházela zcela přirozeně a měla z nich radost. Mužská část

37

pedagogického sboru se v učitelské jídelně mohla přetrhnout, aby seděla u oběda vedle ní. Evelyn okamžitě pomyslela na Teddyho. To je dívka, s jakou by měl být — miluje děti, je vyrovnaná a má dobré srdce. Po pár týdnech sebrala Evelyn kuráž a dala se s ní do řeči. Žaludek měla stažený nervozitou, jako kdyby do ní byla zamilovaná ona sama. Zjistila, že Julie se na východ přistěhovala z Oregonu před třemi měsíci a v okolí zná jen málo lidí. Byla nejstarší ze čtyř sourozenců. Její rodiče byli akademici a někdy v padesátých letech se usadili na prosperující třešňové farmě. Evelyn se svěřila se svým plánem nejlepší kamarádce. Ruth Dykemová učila prváky matematiku a vždycky říkala to, co měla na srdci. „Dávej si pozor,“ varovala ji. „Dohazovačství se ženské občas může vymstít.“ Evelyn se snažila nebrat si to příliš k srdci a nepřemýšlet, jestli kamarádčino varování náhodou nesouvisí s tím, že její syn není vhodná partie. A Ruthie si byla se svým milujícím synem tak blízká, že to bolelo o to více. Evelyn se také upřímně zamýšlela nad tím, co je v Juliině nejlepším zájmu. V té době to chodilo tak, že když se žena nevdala do nějakých pětadvaceti, už se nejspíš nevdala vůbec. Julii bylo třiadvacet. „Příští víkend pořádám malou oslavu, musíš přijít,“ řekla jí Evelyn druhý den u oběda. Tam by je mohla seznámit. Věděla, že láska nefunguje na povel, ale jistě se jí dá trochu pomoct. Evelyn byla celou noc před oslavou vzhůru a rozvažovala, jak nejlépe zařídit, aby se Teddy s  Julií dali do řeči. Kdyby Teddy jenom tušil, že celá situace byla předem promyšlená, nechtěl by s tím mít nic společného. Ale k Evelyninu překvapení a potěšení se ti dva začali bavit na verandě hned, jak přijeli. Když Evelyn otevřela dveře, stáli tam a Teddy zářil, jak ho neviděla už léta.

38

Začali se vídat a o šest měsíců později se zasnoubili. Párkrát ji napadlo, jestli Teddy pověděl Julii o své minulosti, nebo jestli by jí o tom snad neměla říct ona sama. Nakonec se rozhodla, že si s tím nebude lámat hlavu. Julie ho podle všeho napravila. Evelyn tehdy došla k závěru, že možná prostě jen potřeboval víc času, aby dospěl. Ulevilo se jí a představovala si, že se z Teddyho postupem času stane takový muž, jako je Gerald. Když se narodily holčičky, předpokládala, že tím je všechno vyřešené. Už si nemusí dále dělat starosti. Měla být dost chytrá a uvědomit si, že nikdo nedokáže předvídat, co život přinese. Evelynina starší vnučka Melody byla první, kdo jí pověděl tu novinku, že je táta loni na jaře opustil. „Táta jel na služební cestu do Naples a tam se zamiloval,“ oznámila jí prostě, když se u nich Evelyn zastavila s tulipány ze zahrady a našla svou snachu, jak sedí v slzách za kuchyňským stolem. Evelyn uhladila Julii vlasy a nalila dvě skleničky brandy. Během dne nikdy nepila, ale zdálo se, že situace to vyžaduje. Ujišťovala Julii, že Teddy udělal hloupou chybu, které bude časem litovat a za kterou se bude jistě kát. „Volal mi, že nějakou dobu zůstane na Floridě,“ vyprávěla zaskočená Julie. „Říkal, že se ještě nikdy s nikým necítil tak jako s tou ženskou. Když jsem se ho zeptala, co přesně tím myslí, odpověděl mi, že se s ní cítí jako muž. Cítí se s ní svobodně. Zněl tak nadšeně. Skoro jako by si myslel, že z něho budu mít radost.“ „Musel se pomátnout,“ kroutila hlavou Evelyn. Ten večer jim uvařila a zůstala do doby, než šly holčičky do postele. „Ráno zavolá a omluví se. Vím to,“ ujišťovala ji. Přemýšlela, jestli si znovu nepřihnul. Měla pocit, že by se měla omluvit za něj, kleknout si na kolena a prosit Julii, aby mu odpustila, přestože věděla, že to nemá smysl. Když se Evelyn vrátila domů a pověděla Geraldovi, co se stalo, pouze podotkl: „To je ale neřád.“

39

„Jak jen mohl, Geralde? Co s tím budeme dělat? Neměl bys zaletět na Floridu a promluvit si s ním, aby dostal rozum?“ Očekávala, že bude na její straně, ale Gerald s utrápeným výrazem zakroutil hlavou. „Do toho se nemůžeme míchat, Evie. Není správné spřádat plány s Julií. Je to náš syn.“ Nějakou dobu manželovu radu ignorovala. Každý večer si s Julií povídala a vymýšlely způsoby, jak Teddyho přimět, aby se vrátil domů. Ale nakonec se na ni Julie stejně dívala jen jako na Teddyho příbuznou. S vnučkami se vídala čím dál méně. A Julie s ní už pak ani nechtěla mluvit. Evelyn se podívala na hodiny na Geraldově stole. Teddy přijede v jednu. Tím pádem má necelé čtyři hodiny na to, aby vyzvedla pečeni, květiny a dort, dala oběd do trouby a převlékla se. „Už musím běžet, drahoušku,“ řekla mu. „Za chvíli se uvidíme.“ Gerald přešel přes pokoj k ní. Položil jí ruce na ramena. „Ať už nám dnešek přinese cokoli, zvládneme to.“ Laskavě se na něho usmála. „Já vím.“ O pár minut později s pocitem naděje nastartovala auto. Bude se soustředit na to pozitivní. Neměla ve zvyku si zbytečně přidělávat starosti. Před týdnem, ještě než Teddy zavolal, si myslela, že se možná nikdy nevrátí. Ale už brzy přijede. Jednoho dne na to třeba budou vzpomínat jako na temnou kapitolu; to je všechno. Muži dělají chyby, a když požádají ženy o odpuštění, ony jim odpustí. Stává se to dnes a denně. Na chvíli se zastavila a vychutnávala si svěží podzimní ráno. Listí se začínalo vybarvovat a stromy po celém městě zářily jasně oranžovou, červenou a zlatavou barvou. Evelyn si bude muset dávat pozor, aby na ně moc nehleděla, až bude řídit, jinak by mohla sjet z cesty. Kdysi se jim poštěstilo získat tři zalesněné akry ve čtvrti Belmont Hill společně s domem daleko od silnice a s jezírkem třpytícím se v dáli. Pozemku podzim svědčil — žluté listí

40

vypadalo na pozadí cihlového domu nádherně a tráva, kterou před dvěma dny posekali hoši z O’Malleyho zahradnictví, byla po nedávných bouřkách sytě zelená. Vysoké šeříky a keře rododendronů už byly dávno odkvetlé, ale pořád pěkně zelené a hezké na pohled. Před lety zasadila za domem trvalky a růže a udělala si zeleninový záhonek. Zahradničení milovala. Jednou týdně pracovala jako dobrovolnice v Arnoldově arboretu, kde provázela školní exkurze a organizovala každoroční charitativní akci, při níž pořádala prohlídky historických domů v Massachusetts, včetně toho svého. Evelyn položila Geraldovy obálky na sedadlo vedle sebe, na ně si dala seznam úkolů a  kabelku a  otevřela okna, aby pustila dovnitř trochu vzduchu. V rádiu na stanici klasické hudby hrála známá skladba, která se jí docela líbila — Dvořákova symfonie Z Nového světa. Zesílila rádio a vyjela po dlouhé příjezdové cestě k silnici. Nejprve se zastavila na poště a hodila Geraldovy obálky do schránky. Tyhle posílal do soutěže o hudební přehrávač. Za to, co Gerald utratil na poštovném, si ho v podstatě mohl koupit, ale na tom nesejde. V centru města našla před knihkupectvím místo k zaparkování. Vzala si věci, přešla přes Leonard Street a vydala se směrem k tržnici Sage’s Market o pár budov dál. Když k ní dorazila, vyšla odtamtud Bernadette Hopkinsová a držela za ruku holčičku s copánky. Už to bylo deset let. Bernadette přibrala pár kilo a vlasy měla natupírované a vyčesané nahoru, ale její dětský obličej se nezměnil ani v nejmenším. Evelyn na žádného ze svých studentů nikdy nezapomněla. Bylo úžasné, že spousta z nich s ní stále byla v kontaktu. Roky poté, co je učila, ji zvali na svatby a posílali jí desítky přání k Vánocům a v nich fotky svých malých dětí. Ona si je všechny schovávala do krabice na půdě. „Paní Pearsallová!“ zavolala Bernadette. Otočila se na holčičku. „Rosie, to je paní Pearsallová. Na střední škole to byla moje oblíbená učitelka.“

41

„Teď už mi můžeš říkat Evelyn,“ řekla vlídně. „To ne, to bych nemohla.“ Evelyn se pousmála. Tuhle odpověď slýchala často. „Přijelas domů na návštěvu?“ zeptala se. Bernadette přikývla. „Sestřenici v Newtonu se narodilo miminko.“ „A kde teď bydlíš?“ „Žijeme v Connecticutu. V Darienu. Můj manžel odtamtud pochází. Seznámili jsme se na vysoké — studoval na Notre Dame. A já samozřejmě na Saint Mary.“ Znovu se obrátila na holčičku. „Paní Pearsallová mi napsala doporučení.“ Evelyn stiskla rty. Nezdálo se jí, že by něco takového mohlo tu malou holčičku zajímat. Bernadette možná jen chtěla Evelyn naznačit, že si to pamatuje. „No jo, vás měli všichni rádi,“ pokračovala. „Pamatujete si na moji kamarádku Marjorie Priceovou? Ta teď pracuje v New Yorku v redakci časopisu Ladies’ Home Journal. Všem vykládá, že se spisovatelkou stala právě díky vám.“ „To mě moc těší,“ řekla Evelyn. „Tak ji ode mě pozdravuj, prosím. Vídáš se ještě se spoustou dívek z vaší třídy?“ Vzpomínala si, že Bernadette byla členkou studentské rady; možná to nebyla zrovna nejbystřejší dívka ve třídě, ale jistě byla jedna z nejzapálenějších. Všichni ji měli rádi a ona byla ke všem milá; výjimečná kombinace. „No jistě,“ odpověděla Bernadette. „Wendy Rhodesová a Joan­ ne Mooreová jsou taky v domácnosti jako já. Všechny máme dvě děti a jsou stejně staré — dva a čtyři roky. Joyce Douglasová je zubní hygienička — není to legrace, když si vezmete, že její bratři tolik let hráli hokej? A předpokládám, že už jste asi slyšela, co se stalo chudince Nancy Birdové?“ Evelyn zakroutila hlavou, i když měla tušení, co bude následovat. „Před rokem a půl přijel její manžel Roy na dovolenku z Viet­ namu. Řekl jí, že jejich velící důstojník je ujišťoval, že do šesti

42

měsíců budou všichni Američani zpátky doma. Vrátil se tam a o pár týdnů později ho zabili.“ Evelyn se stáhlo hrdlo. Chudinka Nancy, vždyť je ještě tak mladá. „Jak se jí vede?“ zeptala se. „Je na dně. Teď má malého chlapečka. Týden předtím, než Roy zemřel, zjistila, že je těhotná.“ Evelyn to na chvíli vyvedlo z míry. S postupujícím věkem se stávala tak trochu staromódní: když byla mladá, slovo těhotná se nahlas neříkalo. V duchu se rozhodla, že musí Nancy napsat a zjistit, jestli by jí nemohla nějak pomoct. Bernadette se snažila situaci odlehčit. „Když jsem se doslechla, že jste odešla z belmontské střední, bylo mi hrozně líto mých neteří, protože je nikdy nebudete učit,“ povzdechla si. „Sestra pořád žije ve městě. Bydlí hned vedle mámy a táty.“ Evelyn na chvilinku zvažovala otázku, jestli náhodou nezná Julii — byly zhruba ve stejném věku —, ale Bernadette drmo­ lila dále bez přerušení, aniž by se nadechla. „Mimochodem, vypadáte báječně. Vždycky jste byla tak krásná. Pamatuju si, že do vás byli všichni kluci zbláznění, i když jste byla —“ „Stará?“ nadhodila Evelyn. „Starší než my, to je vše,“ upřesnila Bernadette. „Ale popravdě řečeno, vypadáte pořád stejně.“ I tohle slýchala často, i když to nebyla pravda. Od doby těsně po skončení vysoké nosila Evelyn tytéž dlouhé sukně a halenky s vysokým límcem a vlasy si zpravidla stahovala do culíku. Měla je většinu života blonďaté, stejně jako Julie a holčičky, ale nedávno získaly ne úplně nepříjemný odstín stříbrné. Na ženu byla vysoká, měřila přes metr sedmdesát, a byla štíhlá, ale nikdy nebyla vyhublá. Už od mala plavala, dokonce i závodně, když studovala na Wellesley. Do důchodu odešla před devíti lety — když se narodila její první vnučka —, aby mohla být po ruce a pomoct Julii, kdykoli

43

to bude potřeba. Evelyn to dělala ráda, ale po učení se jí stýskalo. Jejím oblíbeným dnem bylo první září, den, kdy končily letní prázdniny a ona se vracela do školy připravit si třídu. Stále si pamatovala, jaké opravdové potěšení v ní vyvolávala vůně nepoužitých kříd, pohled na citáty z knih napsané na tvrdém papíře, které každoročně vyvěšovala na nástěnku, a prázdná třídní kniha se jmény všech nových studentů sepsaných pod sebou na okraji stránky — tolik příslibů do budoucna. Učila druháky a třeťáky angličtinu. Ostatní učitelé, které znala, se dětem v tomhle věku snažili za každou cenu vyhnout, ale ona je měla ráda. I ti nejproblematičtější nebo nejotravnější měli co nabídnout, stačilo se jen pořádně dívat. Někteří učitelé nikdy nechtěli s žáky navazovat příliš osobní vztah, ale pro ni to byla vášeň. Jediné dítě, k němuž se jí nikdy nepodařilo proniknout, byl její vlastní syn. To byl její největší neúspěch. Očekávalo se od ní, že po svatbě v práci skončí, jako to dělala většina žen, a ona na chvíli opravdu učit přestala, aby mohla být s Ted­ dym a aby v pozdější době hospodářské krize uvolnila pracovní místo někomu jinému. Pracující dívky tehdy čelily opravdové hořkosti, zejména ty provdané. Většina škol v zemi už ženy nezaměstnávala. Ale ona toužila stát zase před třídou, a když se Gerald vrátil z války, začala poprvé po více než deseti letech opět učit. Pro muže s takovým postavením, jaké měl její manžel, bylo ne­obvyklé mít pracující ženu. Ale Gerald jí rozuměl víc než kdokoli jiný a věděl, co pro ni učení znamená. Jak roky ubíhaly, děti se měnily. Připadalo jí zvláštní a poučné, být lidskou zastávkou pro všechny patnáctileté a šestnáctileté ve městě. Za tu dobu se změnili i rodiče, a to k lepšímu. Vnímala to tak, že špatní rodiče jsou lidé, kteří měli špatné dětství. Byl to začarovaný kruh. Ale i přesto nesnášela kruté rodiče, kteří posílali své děti do školy s modřinami na rukou a na nohou a přitom necítili ani sebemenší náznak studu.

44

Ona svého syna nikdy neuhodila, ani Geraldovi to nedovolila, i když to tehdy dělali všichni. Její kamarádka Ruthie stále učila a Evelyn měla díky ní přehled o všech nejnovějších změnách. Nedávno se u ní Ruth zastavila na návštěvu a ukázala jí brožurku s názvem „Jak poznat, jestli vaše dítě není potenciální hippie, a co s tím můžete dělat“, kterou rozdávalo sdružení rodičů a učitelů. Evelyn prolistovala stránky, kde byly popsané varovné příznaky: 1. Projevují náhlý zájem o kult, nepřijímají oficiální náboženství. 2. Nejsou schopni si udržet partnerský vztah — přitahují je spíš „skupinové“ zážitky. 3. Mají sklon mluvit v nic neříkajících filozofických frázích, nikdy k věci. 4. Rozmařile utrácejí peníze, ale zdráhají se pro ně pracovat. 5. Intenzivně se zajímají o „výstřední“ poezii a umění. 6. Neustále zesměšňují jakoukoli formu řízení státu. 7. Chovají se bohorovně, nikdy nepřipouštějí jakékoli osobní pochybení. 8. Ve škole jim nepřetržitě narůstá počet zameškaných hodin. 9. Chodí na schůzky pouze s lidmi jiných ras nebo vyznání. Na poslední stránce brožurky stála poznámka od psychiatra, kterou Ruthie přečetla nahlas s nepříliš povedeným strojeným přízvukem. „Některé příznaky se přirozeně mohou vyskytovat i u zcela normálních adolescentů. Ale jakmile se jich objeví většina, je dítě na nejlepší cestě stát se ‚hippie‘. Zřetelnými znaky jsou také rozcuchané vlasy a výstřední oblečení. Ale to samo o sobě ještě z dítěte ‚hippie‘ nedělá. Může to být pouze přechodné pobláznění. S mladými lidmi musíme vést neustálý dialog — občas velmi bolestný —, aby znovu získali důvěru. Svůj nepřátelský postoj budou popírat až do posledního dechu. A dokud nevyjde na světlo,

45

budou mít děti sklony se bouřit. Snažte se vše pochopit a buďte tolerantní. Puberta je, i v těch nejlepších případech, velice neklidné období.“ Ruthie se tomu smála, ale Evelyn přemýšlela o své starší vnučce Melody a  o  tom, že ji to za pár let čeká taky. Měla obavy, že dospívající to nikdy v historii neměli tak těžké jako teď. Bernadettina dcera už byla neklidná a poskakovala. „Pojď, mami,“ řekla. Bernadette se pořád usmívala, zeširoka a vytrvale jako lu­ cerna z vydlabané dýně. Dcerky si nevšímala. „Máte toho pořád hodně na práci?“ zeptala se. „No jasně,“ odpověděla Evelyn. „Mám dvě vnučky.“ Popravdě toho v poslední době tak moc na práci neměla. Než Teddy odešel, vyzvedávala holčičky dvakrát týdně ze školy a o sobotních večerech je obvykle hlídala, aby si Teddy s Julií mohli vyrazit. Vždycky měla pro vnučky naplánovanou nějakou aktivitu — hrály si na zahradě s papírmašé nebo v kuchyni pekly sušenky. Moc ráda jim četla, ze stejných knížek, které jako malá četla ona sama. Také si příběhy vymýšlela a těšilo ji, když se jim některý líbil tak, že ho chtěly slyšet zas a znovu. Ale Julie už ji o hlídání holčiček nepožádala dva měsíce. Když je Evelyn zvala k sobě, Julie jí řekla, že toho mají hodně a nemají čas přijít. Evelyn propustila paní na uklízení, protože se jí zdálo nesmyslné žádat někoho jiného, aby jí drhl koupelnu a stlal postele, když měla spoustu času udělat to sama. Geraldova matka, budiž jí země lehká, by byla pohoršená, ale ona si stejně vždycky myslela, že se Gerald a Evelyn chovají příliš obyčejně. Žili sice na určité úrovni, ale Evelyn se nikdy nezajímala o ženské spolky a podobné věci, a i když si Gerald občas s chutí zahrál golf, stejně oba raději dávali přednost pohodlí domova před návštěvami únavných společenských akcí. Chodila pouze na benefice pořádané některou z jejích oblíbených charit nebo

46

si někam vyrazili se známými, s nimiž se cítili dobře, a jednou za měsíc si zašla na nedělní oběd s Ruthie. Od té doby, co se jí Julie s dětmi začala vyhýbat, trávila Evelyn většinu času sama. Vyvolávalo to v ní pocit smutku, který jí připomínal její dětství v New Yorku. Víceméně ji vychovávaly guvernantky. Byla nejmladší ze čtyř dětí a mezi ní a druhým nejmladším sourozencem byl rozdíl patnácti let. Možná byla jen takový dodatečný nápad nebo snad prostě pouhý omyl. Otec neustále pracoval. Evelyn se s  ním vídala každý večer půl hodiny, když pil své sherry; na pozvání ji k němu rychle přivedli a pak ji zase stejně rychle odvedli. Matku, zdá se, její existence mírně rozčilovala. Doufala, že tou dobou už bude mít svůj vlastní život. Evelyn ji stále měla před očima, vysokou a oslnivou, připravenou na přednášku sufražetek, v dlouhých, tmavých sametových šatech s bílými rukavicemi, se sobolím přehozem přes ramena a ve vysokých černých botách. Na hlavě měla černý klobouk s černým pštrosím pérem. Její rodiče se možná kdysi milovali, ale ona je spolu viděla mluvit pouze tehdy, když se hádali. Jako malá nacházela Evelyn útěchu a přátele na stránkách svých milovaných knih  — většinou románech o  statečných hrdinkách oplývajících bohatou fantazií. Její nejoblíbenější kniha byly Malé ženy. Přečetla ji snad padesátkrát. Předstírala, že sestry Marchovy jsou její vlastní. V té době obvykle zvládla přečíst dvě knihy za týden. Milovala viktoriánské autory, zejména Dickense a Eliotovou. Zbožňovala Jane Austenovou. Největší požitek měla z toho, když mohla strávit odpoledne u jezírka, tam si sednout a číst básně Williama Butlera Yeatse nebo Elizabeth Barrett Browningové. Když čekala Teddyho, obávala se, že porodí dítě, které nebude rádo číst. Bylo by to jako porodit jiný druh. No vida, to byla jedna z Teddyho silných stránek. Četl opravdu rád, alespoň když byl malý. Ze všeho nejvíc miloval knihu Tajná zahrada; tenkrát si myslela, že to je známka jeho citlivosti a sladké,

47

soucitné povahy. A všude s sebou nosil plyšového beránka, kterému říkal Beráneček. Nemohl pochopit, proč mu nedovolila brát si ho s sebou do školy. Plakal. Měl takové kudrlinky, blonďaté prstýnky, které mu nedokázala ostříhat. Kdy se tak zatvrdil? Evelyn Bernadette nějakou dobu neposlouchala. „Kolik jim je?“ zeptala se Bernadette, zjevně podruhé, nebo možná i potřetí. „Prosím?“ probrala se Evelyn. „Kolik je vašim vnučkám?“ „Teď jim je devět a sedm. Bydlí tady ve městě.“ Ještě chvíli si povídaly a pak se rozloučily. Evelyn ustoupila ze sluníčka, vešla do přelidněné tržnice a protlačila se k řeznickému pultu, kde stály ve frontě čtyři mladé ženy. Starší paní vepředu si dávala načas a požadovala, aby jí každý kus masa ukázali. „Panenská svíčková za devětaosmdesát centů půl kila?“ ptala se. „A je aspoň dobrá?“ Evelyn se usmála na dívku na konci řady a postavila se za ni. Řezník Gus jí zamával a ona mu také zamávala. Mrkla na hodinky. Teddyho letadlo už by touhle dobou mělo přistávat na Loganově letišti. I přes to všechno se potichu pomodlila za to, aby dorazil v pořádku. Začala si na prstě otáčet zásnubním prstenem sem a tam, dělala to ze zvyku, když byla nervózní. Nosila ho už tak dlouho, že se pod kroužkem rýsoval trvalý proužek hladké bílé kůže, jako by jí prsten poskytoval ochranu před věkem a suchým podnebím, sluncem a vráskami a před vším. Nikdy si na šperky příliš nepotrpěla, ale tenhle prsten byl výjimka. Zbožňovala ho. Dokonce i čtyřicet let po sňatku se občas přistihla, že na něj hledí. Byl to jedinečný kousek, se dvěma velkými, kulatými diamanty starého evropského brusu. Prsten tvořil nespojený kruh, jehož konce se na hřbetě prstu stáčely kolem kamenů jako liány z drobných diamantů.

48

Na každém konci kroužku byly zasazeny tři malé diamanty v markýzovém brusu, které při pozorném pohledu připomínaly listy. Na většině zásnubních prstenů byl jeden velký diamant, případně tři. Dva diamanty byly raritou, ale jí to zcela dávalo smysl — oni dva, ona a Gerald, na věky zasazeni do kamene, jejich láska silná a pevná jako diamant. Před několika lety odkázala v závěti prsten Julii. Vyrobil ho klenotník v Londýně v roce 1901 a byl součástí osobní sbírky paní Pearsallové. Přála si, aby ho dostala Evelyn. Samotné diamanty pocházely dokonce ještě z dřívější doby, nejméně z časů Geraldovy prababičky. Gerald nabídl Evelyn, aby si vybrala vlastní prsten u Tiffanyho, ale Evelyn chtěla potěšit svou novou tchyni, a tak její dárek přijala. Pearsallovi patřili k lidem, kteří se domnívali, že šperky, obrazy a nábytek by měly zůstat v rodině, a to se jí na nich líbilo. „Myslím, že ti padne,“ řekl Gerald v den, kdy jí prsten dal. „Vypadá jako květina, že? A podívej, teď už je opravdu tvůj.“ Ukázal na vnitřní stranu platinového kroužku. Nechal tam vyrýt zdrobnělinu, kterou ji oslovoval: EVIE. Občas se kvůli tomu prstenu cítila nepříjemně. Byl překrásný, ale tak okázalý, že se bála nosit ho do školy nebo před rodiči svých studentů. Nechtěla působit špatným dojmem. Samo­zřejmě že takový prsten mohl vyvolávat pouze jediný dojem — že si s Geraldem žijí velmi dobře. Prsten byl vytvořen pro mnohem jemnější ženu, takovou, která má služebnictvo a nikdy nestele postele ani nepíše na tabuli. Kameny z kroužku hodně vyčnívaly, takže se prstenem neustále zadrhávala za věci nebo se jí za hranu zachycovala vlákna svetru nebo pramínek vlasů. Ještě dlouho poté, co se provdala za Geralda, nosila na řetízku kolem krku zásnubní prsten z prvního manželství. Ale jednou, když byli na výletě na řeckých ostrovech, to byl Teddy ještě malý, si šla zaplavat a řetízek si sundala. Pak se vrátila k osušce a prsten byl pryč. V tu chvíli měla pocit, jako by

49

její první manžel Nathaniel znovu zemřel. Lidé mívají k některým věcem zvláštní vztah. Ten prsten byl pouze jednoduchý zlatý kroužek s drobným smaragdem — jejím měsíčním kamenem —, a přesto si ho střežila, jako by měl hodnotu mi­ lion dolarů. Konečně se dostala na řadu a zaplatila za téměř tříkilový roštěnec, který si objednala před pár dny. Gus ho zabalil do řeznického papíru a dal do hnědé papírové tašky. „Roštěná se obvykle dělává k nedělnímu obědu,“ podotkl, když jí vracel peníze. „Nějaká zvláštní příležitost?“ „Teď jsme v důchodu. Neděle nebo úterý, nám na tom nesejde.“ Evelyn se snažila, aby to znělo vesele, ale její vlastní slova ji rozesmutnila. V květinářství si chtěla zlepšit náladu tím, že si koupila jiřiny, orchideje a růže. Byly svázané do tak velké kytice, že ji v jedné ruce skoro nemohla udržet. Bude muset svou kořist zanést do auta, než vyrazí do pekárny. Objednala si u Ohlina kokosový dort. Obvykle ho dělávala sama, ale měla z toho oběda smíšené pocity. Pokaždé když na to pomyslela, usoudila, že musí mnohem naléhavěji udělat něco jiného — bylo potřeba uklidit letní oblečení a vytáhnout z komory zimní. Bylo nutné pořádně umýt okna. Přišla k autu a položila květiny a pečeni na zadní sedadlo. Na podlaze zahlédla zářivě růžovou mašli, stejnou viděla ne­ spočetněkrát ve vlasech své vnučky June. Evelyn si povzdechla a zvedla ji, přejela prsty po látce, dokonce si k ní přičichla, jestli neucítí závan Juniny sladké vůně. Po chvilce si mašli dala do kabelky. Radši na to teď nebude moc myslet. Jako předkrm plánovala avokádový dip, ten byl zřejmě v poslední době mezi mládeží oblíbený. A jako obvykle bude podávat sýrové kuličky a  plněný celer a  waldorfský salát. Když míjela knihkupectví, procházela si v  hlavě přísady a přitom se otočila směrem k výloze, aby se podívala na svůj odraz.

50

A právě tam za tím sklem stála Julie. Setkaly se pohledy. Evelyn se usmála a zamířila ke dveřím. Julie se otočila a vyrazila dozadu do obchodu. Evelyn to zaskočilo, ale nenechala se odradit, přišla k Julii zezadu a položila jí ruku na rameno. „Ahoj.“ „Evelyn, prosím, odejdi,“ zašeptala. „Julie. Zlatíčko.“ Julie se k ní obrátila tváří. Evelyn si všimla, že Julie plakala. „Víš, že přijede do města?“ zeptala se naléhavě Julie. Evelyn přikývla. „A víš, co po mně chce?“ Evelyn ztuhla. „Ne.“ „Chce se rozvést.“ Evelyn cítila, že jí srdce puklo jako tenká vrstva ledu. „Musí se uvést nějaké důvody,“ řekla Julie. „Třeba že jeden z manželů byl nevěrný nebo toho druhého opustil nebo je impotentní, neustále opilý nebo surový a násilnický.“ Nevěrný, pomyslela si Evelyn, ale Julie pokračovala: „Neviděl své děti pět měsíců, ani jim nezatelefonoval, a když se konečně uráčí zavolat, tak jen proto, aby mi oznámil, že mu jeho právník doporučil zahrát to na násilnictví. Asi se to dá nejjednodušeji dokázat, protože ať už si vybere cokoli, musí na to mít svědka. Řekl, že mi udělá laskavost — nebudu muset tvrdit, že jsem ho přistihla s někým v posteli. Prý laskavost! Chce po mně, abych vypovídala u soudu a prohlásila, že mi udělal modřinu, praštil mě do obličeje a přirazil ke zdi. Měla by tam být nějaká moje kamarádka nebo sousedka, která potvrdí, že to všechno viděla. Dokonce navrhl, že bys to mohla udělat ty.“ „To by bylo křivé svědectví,“ podotkla Evelyn. „Lidi to prý dělají pořád.“ Propadala se hanbou, jako by snad ona sama měla vinu na tom, co po Julii žádal. Jak jen může její syn chtít po své vlastní

51

manželce, aby lhala o něčem tak hrozném? Opravdu Evelyn věřila tomu, že sem Teddy přijíždí proto, aby všechno napravil? Okradl ji o její rodinu. Okradl své děti a manželku. Evelyn byla zděšená jeho sobeckostí. Teddymu bylo skoro čtyřicet, ale nedokázal pochopit, že jeho rozhodnutí se netýká pouze jeho samotného, ale jich všech. „Julie, to je naprosto šílené. Teddy přišel o rozum.“ „Jedu s holkama do Eugene, abychom byli blízko k našim,“ oznámila jí Julie. Evelyn přikývla. „Myslím, že taková návštěva vám jenom prospěje. Mezitím to tady vyřešíme.“ Snacha se jí podívala do očí. Evelyn se zdálo, že v Juliině tváři zahlédla slabý náznak něhy. „Odjíždíme nadobro, Evelyn.“ Evelyn měla pocit, jako by do ní uhodil blesk. „Neodjíždějte,“ naléhala. „Ještě není tak pozdě. Můžeš mu říct, že na rozvod nepřistoupíš. On tady přece pravidla ne­ určuje.“ „Vím, že to myslíš dobře, ale prosím. Žádám tě. Běž.“ „Ale —“ „Prosím,“ opakovala Julie. „Jsou do toho zapletení právníci. Neměla bych s tebou mluvit.“ Evelyn chtěla Julii říct, že když to bude potřeba, bude svědčit v její prospěch. Chtěla Julii říct, že dnes odpoledne přesvědčí svého syna, aby se nadobro vrátil domů, a to jakýmikoli donucovacími prostředky. Místo toho jen přikývla a zamířila ke dveřím. V pekárně vyzvedla dort a vycouvala s autem na silnici, ale jakmile odjela do dostatečně bezpečné vzdálenosti, rozplakala se. Dlouhými, bolestnými vzlyky, které ji roztesknily ještě více. Nechala si slzy stékat po tváři celou cestu až domů.

52

1987 Teploměr u zadních dveří ukazoval deset stupňů pod nulou. Byl Štědrý den pět hodin ráno a venku na zahradě byla tma jako v pytli. James rozsvítil světlo na verandě, ale ani tak si skoro neviděl na špičku nosu. Ve tmě se mu srdce svíralo strachy. Věděl, že to je dětinské, ale poslední dobou byl prostě takový — úzkostlivý, nanejvýš ostražitý. Zamkl za sebou dveře, s čímž se až donedávna neobtěžoval. Sheila a děti nahoře spaly. Příjezdovou cestu pokrývala čerstvá vrstva ledu. Před dvěma dny ji posypal solí, totéž udělal i u své matky, ale už teď mu bylo jasné, že ji bude muset posypat znovu. Pes zatáhl za vodítko a trochu se na něm přiškrtil, protože spadnout na zadek se mu nezdálo jako zrovna ideální způsob, jak začít den. „Zpomal, kámo,“ zavolal na něho. „Ježiši, Rocky, klídek.“ Devítiletý baset zakňučel, ale poslechl Jamese a pomalu se šinul k obrubníku. Když k němu došel, zvedl nohu a řádně pokropil Sheilin cesmínový keř u domu. Oranžová záře po­ulič­ ních lamp osvětlovala čtvrť. Bydleli na úplném konci ulice, kde byly domy namačkané jeden na druhém jako zuby. Jejich domek stál na rohové parcele, čelem k rušné křižovatce. Po setmění jim okny v přízemí svítila dovnitř světla aut a oni v jejich záři nemohli sledovat v televizi večerní zprávy ani show Johnnyho Carsona. Místo toho se dívali v ložnici, na třináctipalcovou černobílou televizi s kolečkem na přepínání programů.

53

James zaklonil hlavu, zvedl oči k obloze a zakroutil krkem. Bolela ho záda. Prsty si přes kabát promasíroval bedra. Začínal už být, sakra, moc starý na to, aby celý den zvedal nosítka. Na trávníku před domem ležel týden starý sníh. Podle předpovědi počasí by do večera mohlo napadnout dalších třicet centimetrů. To bude nejspíš znamenat klidný den v práci, ale až zítra ráno přijde domů, bude muset odházet sníh ze schodů a z cestičky. Jeho kamarád Dave Connelly pracoval pro město, a když byla vánice, projel to u něj pluhem. Projel taky příjezdovou cestu u jeho mámy. James mu pokaždé na oplátku přinesl karton piv a nechal je bez jakéhokoliv vzkazu na Daveo­ vě zastíněné terase. Teď sledoval, jak nějaký chlápek v dodávce profrčel na červenou a zajel na parkoviště před stanicí nadzemky v North Quincy. „Kretén,“ zabručel James k psovi. Dali se do kroku. Ve vedlejším bloku byla benzinová pumpa a naproti ní auto­bazar, McDonald a pekárna Dunkin’ Donuts. Na zemi se pořád válely nějaké odpadky, sbíral je skoro každé nedělní ráno, když hrabal nebo sekal trávník. Sáčky od chipsů, plechovky od coly, obaly od sladkostí a občas, k jeho znechucení, kondom. Bydleli tři bloky od střední školy North Quincy a tohle uklízení někdy bral jako pokání za všechen ten svinčík, který jako puberťák určitě nadělal na ulicích nebo vyhazoval z okýnka v autě. Sheila nikdy nedovolila dětem, aby si hrály před domem. Bála se, aby je někdo neunesl nebo aby je nepřejelo auto. Místo toho si hrály na malé zahradě vzadu, která byla obehnaná drátěným plotem a  byla právě tak velká, aby se na ni vešla natřená kovová houpačka, plastové pískoviště ve tvaru želvy a modro-bílá socha Panny Marie, které malý říkal „mámina panenka“. V říjnu spadlo v Texasu batole do studny. Dva dny nemluvil nikdo o ničem jiném. Pacienti, které vezl v sanitce a kteří na

54

tom byli mnohem hůř než malinká Jessica, se o ni velmi zajímali a vyptávali se ho, jestli neslyšel v rádiu nějaké novinky. Sheila si to přidala na svůj už tak dlouhý seznam obav o děti. James poukázal na to, že oba jejich kluci byli už při narození velcí jako sváteční krocani a do tak velké díry by se jim nevešla ani noha. Jejich domek byl malý, poloviční oproti domu na druhém konci města, kde Sheila vyrostla. Šedivé vinylové obložení. Nahoře dva pokoje a starší koupelna. Dole malá kuchyňka z šedesátých let s tmavými skříňkami v barvě javoru, u nichž se nedovírala dvířka; obývací pokoj s televizí a jídelna, kde nikdy nejedli. Jídelní stůl sloužil většinou jako odkládací plocha pro čisté prádlo přinesené ze sklepa, které ještě nebylo složené a roztříděné, kupily se na něm hromádky pošty, minulá vydání magazínu TV Guide a celotýdenní výtisky Heraldu, které by si jednou chtěl konečně přečíst. Dům nebyl příliš světlý. Dokonce i v poledne, když venku pražilo slunce, bylo v pokojích šero. Ale Sheila ho dokázala skvěle zkrášlit a dotek její ruky byl patrný úplně všude — pěnové kachničky nalepené na stěnách v koupelně, tapeta s pirátskou lodí u kluků v pokoji. Bez jejích oblíbených gumových panenek by se obešel. Měla jich šest, vyrovnaných na kredenci v jídelně. Sheila si moc přála holčičku, ale podle jeho ná­ zoru dvě děti naprosto stačily. Naštěstí se mu ji kdysi podařilo přemluvit, aby si pořídili Rockyho. Kdyby už byli kluci na světě, nikdy by mu psa nedovolila. James chodil Rockyho venčit každé ráno a každý večer, když nebyl zrovna v práci. I když byla zima a mrzl mu zadek jako teď, užíval si tuhle část dne víc než kteroukoli jinou. Když měl volno a bylo hezké počasí, šel se psem na Wollaston Beach a nechal ho proběhnout. Ale v zimě se oba spokojili s tím, že obešli pár bloků a potom mazali zpátky domů. Zabočili na Holmes Street. Na některých dvojdomcích svítila vánoční světýlka — Sheila byla toho názoru, že bílá světýlka

55

jsou nejstylovější, a on tedy pověsil bílá. Jejich sousedi na jedné straně měli různobarevná světýlka a sousedi z druhé strany měli modrá. Podle Sheily byla modrá světýlka nevkusná. Za čtrnáct let manželství jí nikdy neřekl, že jako dítě snil o tom, že bude bydlet v domě s modrými vánočními světýlky. Vyrostl asi o míli dál, v trochu lepší čtvrti než byla tahle, v malém bungalovu, kde jeho máma žila dodnes. Manželčini rodiče, Linda a Tom, také stále žili v místě, kde Sheila strávila dětství, ve velkém starém domě přímo u moře ve čtvrti Squantum. Linda a Tom jim hodně pomáhali s dětmi. Byli o deset let starší než jeho matka, ale vypadali mnohem mladší. V létě vyráželi každou sobotu na své plachetnici a zvali přátele na koktejly, které popíjeli na terase při západu slunce. Občas když je James pozoroval, představil si svou matku, jak trčí sama doma a kouří cigarety před televizí, a měl chuť praštit do zdi. Věděl, že Sheilini rodiče si myslí, že si mohla najít někoho lepšího. Možná by ho to štvalo víc, kdyby s tím zrovna náhodou nesouhlasil. Jednou zaslechl, jak jí Tom říká: „Měla sis tenkrát vzít toho právníka, když jsi měla tu šanci.“ To byl vtip! Jasně že to byl jenom vtip, ujišťovala ho Sheila později, když jí to předhodil. No jasně. Celkově vzato to byli hodní lidé. Ale Tom měl svou vlastní stavební firmu a vždycky se mu snažil radit, co má dělat — na­ bí­zel Jamesovi práci i peníze. Před měsícem, když se díval na odlupující se skvrnu na stropě v Jamesově kuchyni, mu řekl: „To není žádná kosmetická vada, Jimmy. Zatíká ti tam seshora z koupelny. Asi bys to neměl moc dlouho odkládat.“ Jako by James nevěděl, že mu tam, sakra, zatíká. Jako by snad čekal, až mu to někdo poví, a on pak okamžitě zavolá instalatéra a vysolí mu týdenní plat. Minulý týden se ho Tom zeptal: „Nepotřebujete pomoct s vánočními dárky pro děti?“ James se urazil a rychle odsekl, že ne, ale popravdě byl švorc — polovinu dárků museli pořídit

56

na kreditku, a ten úvěr nejspíš nikdy nesplatí, a druhou půlku si nechali v obchodě odložit, dokud neseženou peníze. Sheila prosazovala názor, že by se kluci měli naučit občas se bez něčeho obejít, ale s tím on nesouhlasil, zvlášť když byly Vánoce. James si stále dobře pamatoval, jak šel jako osmiletý kluk po prázdninách nakupovat s mámou oblečení do školy a za výlohou u Searse zahlédl úžasné kolo ve slevě. Strašně moc ho chtěl, měsíce o něm snil, ale stálo skoro čtyřicet dolarů a věděl, že máma na něj nemá peníze, a tak se o tom ani jednou nezmínil. Řekl to Santovi v nějakém obchodním domě v centru Bostonu, kdyby náhodou, ale věděl, že kolo ráno na Boží hod pod stromečkem nenajde. Místo toho dostal třpytivý traktůrek pro mnohem mladší děti. James kvůli mámě před­ stíral, že se mu moc líbí, dělal z toho velké divadlo, dokonce si ho v noci bral s sebou do postele. Když nad tím teď přemýšlel, neštvalo ho to, že kolo nedostal, ale to, že věděl, že by si takový dárek ani neměl přát. Chtěl, aby si jeho kluci mohli přát. Nebyla to jejich vina, že na tom byl s penězi tak mizerně, až to skoro vypadalo, že se je ze všech sil snaží přivést na mizinu. Dům koupili v nejhorší možnou dobu, těsně po tom, co se narodil Parker. Před pár lety by možná stál polovinu, ale než nastřádali dost peněz na zálohovou platbu, dosáhla inflace nejvyšší míry, ceny domů po celé zemi vyletěly nahoru a nejlepší úroková sazba, jakou mohli dostat, byla čtrnáct procent. První rok, kdy měli tak napjatý rozpočet, že jedli k večeři ce­ reá­lie, objevili po celém sklepě plíseň. James byl na tyhle věci tak trochu natvrdlý — předtím si přece nechali dům prohlédnout, udělali všechno, co se má. Proto ho vykolejilo, že je to jeho zodpovědnost, aby dal dům do pořádku. Všichni obvykle snili o tom, že si koupí vlastní dům, zařídí si ho nábytkem a  natřou okenice barvou, která se jim bude líbit. Ale i dobře vypadající dům mohl skrývat spoustu hrůz. Připadalo jim, že tráví polovinu života úsilím, aby se jim domek nerozpadl. Od té příhody s plísní se každých pár

57

měsíců objevil nějaký nový problém: bylo potřeba spravit okapy. Ucpal se komín. Parker rozbil porcelánový dřez v kuchyni a museli vyměnit celou linku. Během hurikánu Gloria spadl na střechu garáže strom. Sheilini rodiče jim půjčili peníze na odstranění plísně. Podle ní pravděpodobně ani neočekávali, že jim peníze vrátí, ale James se nemohl smířit s tím, že by svému tchánovi něco dlužil. Na splacení dluhu Tomovi si našetřil hotovost tak, že hodně nakupoval na kreditní kartu — potraviny a nábytek, benzin a oblečení pro miminko, všechno, co mohl. Celý život škudlil, stejně jako jeho matka, a když teď objevil novou možnost, jak pokrýt výdaje, byl nadšený. Úplně se mu to z rukou nevymklo: nejezdili na Visa kartu na Floridu, ani si nekoupili do sklepa kulečníkový stůl, jako to dělala spousta jejich přátel. Kartu používali pouze tehdy, když to bylo nutné. Čím dál tím víc se ovšem zdálo, že to je pořád. Ve čtyřiaosmdesátém, když přišel o práci u hasičů v Lynn a byl rok nezaměstnaný, dál utráceli jako normálně a všechno platili kartou. Přefinancovali dům. Ve snaze to nějak odčinit se nechal přemluvit od Davea Connellyho, aby tu trochu peněz, co měl, vsadil na dostihy a na pár zápasů Patriotů. Dave ho ujišťoval, že to budou lehce vydělané peníze, a nějakou dobu jim to opravdu vycházelo. Ale nakonec přišel James o všechno. Když mu onemocněla matka, její úspory se za půl roku vypařily. Museli jí zaplatit léčebné výlohy. Dodnes jí občas vypomáhali, přestože si to nemohli dovolit. Věděl, že všechny dluhy se jim nahromadily jeho vinou. Špatná rozhodnutí a k tomu podělaná smůla. Ze začátku to dělali pouze proto, aby přežili, aby se vyškrábali z propasti. Uvědomil si až příliš pozdě, že jen kvůli němu se naopak propadají hloub a hloub. Večer raději nezvedali telefon. Obvykle totiž volal nějaký věřitel. Ve vzduchu kolem nich se vznášelo napětí, věděli, kolik ještě dluží a jak moc je nepravděpodobné, že by to v dohledné době splatili. Během podzimu jim dvakrát odpojili elektřinu.

58

Dětem řekli, že hrají hru na život v divočině — u večeře zapálili svíčky, pohádky na dobrou noc jim četli s baterkou. Samozřejmě že Parker potom chtěl, aby ve tmě žili každý večer. Když se hádali, bylo to většinou kvůli penězům. Sheila si vydělávala slušně; pro nedostatek zdravotních sester platily bostonské nemocnice zlatem a najímaly sestry i ze zahraničí, dokonce až z Irska. Ale jeho výplata byla směšná. Byl by dal cokoli za to, aby to bylo obráceně, i kdyby ve výsledku měli stejné množství peněz. Říkali jeden druhému strašlivé a neodpustitelné věci, ale vždycky si odpustili. Měl pocit, že ji dokonale zná, lépe než kdokoli jiný, ale sem tam na něj vyštěkla něco, co ho donutilo přemýšlet, jestli si náhodou nějak špatně nevyložil celý svůj život. Vyčítala mu, že už není ten muž, kterého si vzala, že je strašně zahořklý a zatvrzelý. Obvinila ho, že je násilnický, i  když se neporval už šestnáct let. Tvrdila, že na tom nesejde, že člověk může být násilnický, i když nikdy nikoho ani nepraštil. Po každé hádce se cítil mizerně a ona taky. Ale dokázala je nastartovat i sebemenší maličkost. Její rodiče si zakládali na tom, že nikdy nešli spát naštvaní — napsali to pod nadpis „Zlaté pravidlo manželství!“ do blahopřání, které dali Sheile ve svatební den. Ale jak si, sakra, můžou dva lidi slíbit něco takovýho? James pak přemýšlel, že Tom a Linda se buď nikdy nemuseli potýkat s žádnými potížemi, nebo jim vlastně na tom druhém zas tak moc nezáleželo. Snažili se nehádat před kluky. Všichni říkali, že to je to nejhorší, co rodiče můžou udělat. Ale vždyť oni si přece hádky neplánovali předem — Co tak se porafat každou středu v sedm, když jsou kluci na baseballu! Jejich nejhorší hádky ho většinou zaskočily, obvykle se rozpoutaly po okamžicích klidu: po skvělé rodinné večeři nebo po návratu z kina. Už několik týdnů byla nabroušená, že si vzal směnu na Štědrý večer. Jenže on žil v domnění, že se s tím už oba smířili

59

jako s hotovou věcí. Šéf mu nabídl dvojnásobný plat, a to nemohl odmítnout. Před několika dny, v neděli, si dávali báječnou snídani. Udělala míchaná vajíčka a opekla slaninu a něčemu se smáli, když to najednou zčistajasna znovu vytáhla. Byla naštvaná, že je na svátky nechá samotné. Nemohl věřit tomu, že Sheila nedokáže pochopit, proč musí jít do práce a jak moc se mu tam nechce. „Tohle by přece mělo být to nejšťastnější období,“ podotkla. „Tak proč mi připadá tak mizerný?“ „No to já nevím, zlato, to mi řekni ty. Určitě to je moje vina.“ „No jasně, klidně si zase hraj na chudáčka. To ti jde fakt dobře.“ „Učil jsem se od těch nejlepších.“ James si uvědomil, že na sebe křičí, teprve když si Parker zakryl rukama uši a řekl: „Prosím vás, lidi. Nevím, na čí straně bych měl být.“ To ho dočista odrovnalo. Kdyby mohl vrátit čas, dupl by si a  nedopustil by, aby dítě pojmenovali Parker. James mu chtěl dát jméno Bird, po Larrym Birdovi, který byl v roce 1980, když se Jamesovi narodil první syn, nejlépe skórujícím hráčem v týmu Boston Celtics. Sheila to okamžitě smetla ze stolu s tím, že už jen samotný návrh by v některých ženských románech vystačil jako důvod k rozvodu. Nechal ji, ať je po jejím, protože si prožila peklo, když se snažili o miminko. Sheila šestkrát potratila, než otěhotněla s Parkerem. V té době už byli svoji sedm let a všichni se na ně začali divně dívat, jako by snad neexistoval jiný důvod se brát než mít děti. A najednou, úplně nevysvětlitelně — vždyť jim to připadalo, jako by uplynula teprve minuta — bylo Parkerovi sedm let. Malému Dannymu už byly dva roky. James se zastavil před domem Pata Flahertyho, pes očichával trávníček a hrabal nosem ve sněhu. Na keřích nebyla

60

vánoční světýlka a před domem nestálo žádné auto. Pata opustila manželka. Jednou v neděli po večeři, zrovna když podávala na stůl jablečný koláč, mu pověděla o svém románku s místním farářem. Dave Connelly říkal, že toho chudáka oškubala jako slepici. „To musela, jestli teď bude žít z farářova platu,“ vtipkoval James, ale myslel při tom na Sheilu a na to, jestli třeba i ona jednoho dne neodejde. V osmnácti si nechal na pravou paži vytetovat její jméno. Vzali se, když jim bylo jednadvacet. Občas, hlavně poslední dobou, přemýšlel nad tím, jestli by se dnes rozhodla stejně. Na trávníku Pata Flahertyho stála cedule Na prodej. James netušil, kam se Pat poděl — bydlí teď u své matky ve Wolla­ stonu? Bude muset ve čtyřiatřiceti letech začínat úplně od začátku? Ta představa byla pekelně depresivní. Však už se o všech podrobnostech určitě brzy doslechne. Jeho kamarádi ze střední byli hrozné drbny, jako nějaké staré babky. Connelly, O’Neil a Chlapák byli všichni ženatí a měli děti. Jednou za pár týdnů se společně u někoho doma nebo v Dee Deeho baru dívali na zápas Patriotů a jeho máma zatím hlídala kluky. Některým starým známým, kteří žili ve městě, se raději vyhýbal: potížisti, opilci, kteří neustále porušovali zákony a prali se, jako by jim bylo sedmnáct. A s těmi, co studovali na vysoké, se vídal jenom jednou za rok, večer před Dnem díkůvzdání, kdy se všichni, kdo chodili na střední v North Quincy, sešli v baru u Dee Deeho a namazali se. Cítil se neskutečně trapně, když musel stále dokola vykládat, že ano, ještě pořád žije ve městě. Vždycky se chvástal svými velkými plány. James za sebou zaslechl zvonivý zvuk, otočil se a uviděl Doris Mulcaheyovou, jak táhne k obrubníku dvě plechové popelnice. „Počkejte, pomůžu vám,“ nabídl se a přešel k ní přes ulici. „To je dobrý,“ řekla opatrně. V ranním šeru mhouřila oči. „To je Jimmy McKeen?“

61

Nesnášel své jméno. Ve škole mu říkali Jimmy. Když nastoupil do práce, chtěl, aby ho oslovovali James. Někteří lidé to respektovali — jeho parťák Maurice a Sheila, když si na to zrovna vzpomněla. Ale jeho matka a bratr a staří kamarádi a všichni ostatní mu pořád říkali Jimmy a on jim v tom nemohl nijak zabránit. „Dobrej, paní Mulcaheyová.“ Léta hrála s jeho mámou v bowlingovém týmu. Ale když máma onemocněla, skoro žádná ta mrcha ji ani nenavštívila, a proto je do jedné nesnášel. „Jak se daří mámě?“ zeptala se. Pokýval. „Docela dobře.“ „Ona má tuhý kořínek, Bůh ji miluje. Popřej jí za mě veselé Vánoce. Už dlouho se za ní chystám na návštěvu.“ „Vyřídím.“ „A co tvoji kluci? Těší se na zítřek?“ „Odpočítávají dny už od Halloweenu,“ odpověděl. Kopal špičkou nohy do chodníku. Připadal si jako malý kluk, ne­ mohl se dočkat, až bude moct zmizet. Ale pak zašeptala, jako by snad poblíž byl někdo, kdo by ji mohl slyšet: „A jak se daří chudince Sheile?“ Takže o tom věděla. Nejspíš o tom v North Quincy věděli všichni. „Je v pohodě,“ řekl a snažil se, aby každé slovo znělo pokud možno krátce a úsečně, jako by jí chtěl naznačit, že rozhovor je u konce. „Tak co, kámo, jdeme domů?“ otočil se na psa. Rocky se na něho podíval velkýma hnědýma očima, ze kterých byl každý naměkko. „No jo, chceš svoji snídani. Já taky. Mějte se, paní Mulcaheyová.“ „Veselé Vánoce, Jimmy.“ Těch pět minut domů kráčeli mlčky. Jamesovi šla pára od úst. Kdykoli pomyslel na to, co se stalo, cítil se hrozně napružený; byl jen kousek od toho, aby provedl nějakou surovost —

62

třeba kdyby se o něj nějaký chlápek omylem otřel nebo mu vynadal, James by mu klidně urval hlavu a pak by tam jen tak stál a díval se, jak umře. Před měsícem Sheilu cestou domů ze samoobsluhy okradli. Nějakej podělanej sráč s nožem jí vzal všechno, co měla u sebe: hodinky, snubní a zásnubní prsten, kabelku, dokonce i tu pitomou tašku s plínkama. Když přišel James o hodinu později domů, našel ji vzlykat u kuchyňského stolu; děti byly ve vedlejším pokoji a měly nahlas puštěnou televizi. Nejprve uslyšel hrát televizi, prohodil nějaký vtípek, ale pak si všiml jejího obličeje. Malý to všechno viděl. Byly mu teprve dva roky a musel se dívat na to, jak nějakej zkurvysyn drží jeho matce na krku nůž. Ten chlap ji škrtil. Dva dny potom, co se to stalo, se jí na celém krku objevily tmavé podlitiny. Když je James uviděl, šel do koupelny, zabořil hlavu do dlaní a plakal. Byla to jeho vina. Její auto bylo v servisu a on měl přijít domů přesně v osm ráno, aby stihli zajet do obchodu, než bude Sheila muset v devět vyrazit do práce. Ale opozdil se. Na jeho parťáka Maurice něco lezlo, a tak ho James poslal domů a řekl mu, že se pro ten den postará o úklid. Trvalo mu to dvakrát déle než obvykle — na Kendall Square byl úraz na stavbě a celá zadní část sanitky byla postříkaná od krve. Kdyby to tak nechal, vyfasoval by mastnou pokutu, a to si nemohl dovolit. A tak se to snažil co nejrychleji vydrhnout, cítil, jak minuty ubíhají, a ze zkušenosti věděl, že Sheila bude nakvašená. Čekala do čtvrt na devět a pak se rozhodla, že déle už čekat nemůže. Musela Parkerovi připravit něco k obědu a pro Dannyho koupit mléko. Vzala malého ven a Parkera nechala poprvé doma samotného. Měla o něj strach, a tak jen rychle prolítla obchod a pak to vzala domů zkratkou, uličkou poblíž Hancock Street, a tam se k ní zezadu přiblížil ten hajzl a popadl ji tak prudce, že jí vyrazil dech.

63

James zavolal bratrovi jednoho kamaráda, který pracoval na policii. Chlapík k nim domů poslal pár strážníků, aby zapsali Sheilinu výpověď, ale Jamesovi bylo jasné, že to je ve většině případů pouhá formalita, snaha vyvolat v lidech dojem, že policisté mají situaci pod kontrolou. Když odešli, popadl ho záchvat vzteku a vyprávěl Sheile, co přesně tomu zmetkovi udělá, až ho najde — mučit ho by bylo málo. Musíš toho parchanta zasáhnout tam, kde ho to bude nejvíc bolet; přivázat ho k židli a pak mu zapíchnout babičku, matku a děti, přímo před jeho očima. Ať vidí, jak jeho blízcí trpí, ať pozná opravdovej strach. A pak ho nechat, ať s tím žije až do konce života. Sheila se na něho podívala uslzenýma očima. „A k čemu to je, že tady plácáš takovýhle blbosti? Tys tam nebyl.“ Od té doby nemohl spát. Vlastně nikdy moc dobře nespal. Obvykle sice padal únavou, když si lehal do postele, ale jakmile položil hlavu na polštář, začalo mu tlouct srdce a najednou byl úplně vzhůru. Přinutil se zavřít oči. Několik hodin jen tak ležel, převaloval se, snažil se najít vhodnou polohu. Ráno ani nedokázal říct, jestli vůbec spal. Nikdy se necítil odpočinutý. Celý den snil o tom, že se vyspí. Točila se mu hlava, nedokázal se soustředit. Ale když se pak konečně dostal do postele, začal celý ten kolotoč znovu. Sheila měla noční můry. Trvala na tom, aby každý večer dvakrát nebo třikrát zkontroloval, že je zamčeno. Chtěla, aby se přestěhovali. Měla obavy o děti a o Jamesovu matku, protože žila sama a v nebezpečné čtvrti, jak to teď Sheile připadalo. Zastával se ulice, kde vyrostl, i když věděl, že jeho manželka pochází z dobré čtvrti. Jeho máma měla před dvěma lety mozkovou mrtvici a na nějaký čas se k nim přistěhovala. Sheila se musela starat o novorozeně, ale i přesto mámu ošetřovala a  přivedla ji zpátky k  životu, jako by to nic nebylo; procvičovala s ní čtení a dělala pohybovou terapii, učila ji, jak správně držet kartáč na vlasy a jak sejít ze schodů. Omývala

64

ji žínkou a lakovala jí nehty na nohou a ani jednou si přitom nepostěžovala. James si přál, aby bylo nějak možné začít znovu od začátku. Ta loupež v něm něco zlomila, nějakou jeho část, která už tak visela na vlásku a vlastně nikdy pevně nedržela. Veškeré pochybnosti, které o sobě měl, se potvrdily. Nedovedl ochránit svou rodinu. A teď, když to vyšlo najevo, s tím stejně nedokázal nic dělat. Nemohl si dovolit přestěhovat je na nějaké bezpečnější místo s velkou zahradou za domem a s bazénem. Trčel tady a oni tu trčeli s ním. Na střední ho všichni měli za jednoho z nejhezčích kluků ve třídě, i když nebyl nikdy vysoký jako bratr. Sheila mu pořád opakovala, jaké měla štěstí, že někdo tak pohledný jako on si vybral právě ji. Pamatoval si, jak to mezi nimi jiskřilo, když tančili na plesech pro katolickou mládež, a jak mezi ně řádová sestra strčila pravítko a nařídila jim, ať nechají nějaké místo pro Ducha svatého, jinak pošle zprávu jejich matkám. Teď měl James pocit, že ji oklamal. Tehdy se jí zdálo, že se jí vede mnohem líp než jejím kamarádkám; ony ale zažily, jak se z jejich manželů průměrného vzhledu stali zámožní a dobře postavení muži, kteří své manželky brávali na výročí na Bahamy nebo každý pátek na večeři do města. A co měla Sheila? Kdysi pohledného puberťáka, který promarnil svůj potenciál. Před několika měsíci si výjimečně vyrazili celá rodina na večeři, šli na pizzu do Papa Gino. Kluci si hráli s malým juke­ boxem na stole a James pozoroval Sheilu, jak přes pult podává dívce u pokladny kupon na dvě střední pizzy za cenu jedné. Když se dívka otočila, aby zvedla telefon, Sheila kupon rychle popadla a strčila si ho zpátky do kabelky. Podívala se na něho a mrkla, jako by právě provedli nějakou bankovní loupež. Jeho manželka na sebe byla pyšná a on si kvůli tomu připadal jako největší vůl, co kdy chodil po povrchu zemském. I slepý by viděl, jak moc ji zklamal, ale místo toho, aby se jí to snažil vynahradit a choval se jako princ, tak na ni občas

65

vyjel. Irský temperament, tak tomu říkala jeho máma. Nikdy by Sheile ani dětem neublížil, ale z pocitu naprosté marnosti rozbíjel věci — výsledkem byla prasklá lampa, roztříštěné sklo, díra ve zdi. Jednou si během hádky se Sheilou sám dal pěstí do obličeje a udělal si modřinu. Ona si z něho kvůli tomu věčně utahovala. Pravda byla jednoduše taková, že ona pro něj byla vším. Kdyby ji ztratil, znamenalo by to pro něj konec. Došel domů, odepnul psovi vodítko a postavil na kávu. Otevřel skříňku nalevo od dřezu a vytáhl z ní velkou lahvičku ibuprofenu. Vzal si tři a bez zapití je polkl. Když při tom zaklonil hlavu, uviděl místo, kde byla popraskaná malba. Ze začátku byla skvrna velká jako palačinka, ale teď už byla jako obruč hula hoop. Uvnitř tmavě hnědého kruhu se začal prohýbat strop, což ho děsilo. Odvrátil oči a slíbil si, že se tam celé Vánoce už znovu nepodívá. Cítil se úplně vyždímaný, a to měl před sebou vyhlídku na třetí čtyřiadvacetihodinovou směnu za tenhle týden. Dal by cokoli za to, kdyby se mohl vrátit do postele — jen si zalézt vedle Sheily, přitulit se k ní a celý den spát. To už nedělali celé věky, naposled ještě předtím, než se jim narodily děti. Sheila pracovala na operačním sále v Brighamu, tři osmnáctky týdně, když měl volno. Takhle si to zařídili kvůli klukům, ale už se téměř nevídali, jen v neděli. Nikdy nechtěl, aby musela chodit do práce, až budou mít děti. Její matka nepracovala a její sestra Debbie teď taky ne. Sheila se o tom nikdy nezmínila, ale jeho to tížilo pokaždé, když její sestra vykládala, jak strávila úterý s dětmi v kroužku nebo že by se Sheila měla více zapojit do sdružení rodičů a učitelů. Debbie mu otravovala život. Vzala si slizouna jménem Drew, který vystudoval na Massachusettské univerzitě v Amherstu, a teď si žili jako v bavlnce v pěkném domě v Miltonu. V sedmdesátých letech byli Drew a Debbie disko maniaci. Že tahle pitomost pobláznila ženskou, to byla jedna věc, ale aby takhle

66

blbnul chlap se zdravou sebeúctou? James dodneška neřekl Drewovi jinak než John Travolta. Byl jedním z těch pochybných právníků, kteří měli reklamy v televizi: Zemřel váš manžel na otravu azbestem? Zavolejte nám! Snědlo vaše dítě olovnatou barvu? Zavolejte nám! Sežral vám pitbul babičku?… James Drewa nesnášel hlavně kvůli tomu, jak se s Debbie seznámil: hned po střední škole, když se James a Sheila skoro na rok rozešli, chodila Sheila s nějakým hňupem z právnické fakulty. Drew byl hňupův nejlepší kamarád. Pokaždé když šli k Debbie a Drewovi na večeři, měl James pocit, že mu to předhazují: žili si o poznání lépe, brzy si možná koupí letní domek. Sheila a Debbie si byly blízké, a tak se bohužel navštěvovali dost často. Měl za to, že Debbie využívá každé příležitosti, aby Sheilu pomluvila, ale Sheila nad tím mávla rukou, sestry prý už holt bývají takové. Sheila po porodech něco přibrala, hlavně na břiše, a byla z toho nesvá, přestože byla pořád tak krásná jako ten den, kdy ji uviděl poprvé. Koupila si videa se cvičením, dělala si sama ze sebe legraci a říkala klukům: „Podívejte se na mámu — má vepředu druhý zadek.“ Naproti tomu Debbie cvičila jako šílená, aby zůstala štíhlá. Pro ni to bylo zaměstnání — každé ráno hodina aerobiku, odpoledne chodila běhat, dvakrát týdně na něco, co se jmenovalo cvičení s tancem, kam nosila růžové návleky a černý baletní trikot, a pak si půl hodinky poležela v soláriu. Přesto si Sheile stěžovala na svou váhu a ta se kvůli tomu cítila ještě hůř. Loni v létě se Debbie vrátila z výletu do Hyannis a přivezla Sheile dárek: dřevěný obrázek hrocha v plavkách balancujícího na slovech Plavete jako ryba ve vodě? Já plavu jako hroch! „No není to legrační?“ smála se Debbie. „Koupila jsem si to taky!“ Když James uviděl ublížený výraz na manželčině tváři, chtěl její sestře jednu natáhnout nebo — protože by nikdy neuhodil ženu — možná spíš natáhnout Johnu Travoltovi.

67

James počkal, až voda začne vřít, a pak si nalil hrnek černé kávy. Z hromádky na jídelním stole si vytáhl čistý ručník a nakoukl do obývacího pokoje, kde stál v rohu vánoční stromek a mírně se nakláněl. Sheila Vánoce zbožňovala. Celý minulý měsíc všude věšela ozdobné řetězy a zpívala koledy. James se vynasnažil a pořídil stromek hned první den, co je v místní školce začali prodávat. Byl malý a oni ho zadusili zlatými lametami; kousky třásní teď pořád nacházel klukům ve vlasech, u sebe v kapsách nebo přilepené na podrážce boty. Minulý rok čekali s koupí stromku až na Štědrý večer, kdy se prodávaly za poloviční cenu, ale tento rok byl pevně rozhodnutý udělat pro ni Vánoce výjimečné, ať už to stojí cokoli. Vyšel po schodech ke koupelně a zastavil se u dveří do pokoje kluků. Nahlédl dovnitř a podíval se na ně. Hrudníky jim pravidelně stoupaly a klesaly a ve vzduchu byl cítit jejich dech. Parker měl vedle hlavy vyrovnané do řady čtyři želvy ninja. Vždycky Jamese nabádal, aby každé želvě popřál dobrou noc. „Sladký sny, Raphaeli,“ říkával James, zvedl plastovou postavičku k lampičce a pak ji zastrčil pod peřinu a vzal do ruky další. „Michelangelo, vím, že jsi král večírků, ale už je čas jít spát.“ Parker se pokaždé řehtal jako kůň. Bylo tak snadné ho rozesmát. Když byl večer James s kluky sám doma, ohřál jim v mikro­ vlnce k večeři mražené rybí prsty nebo kuřecí nugety s kečupem a do postele je uložil kolem sedmé. Četl jim pohádky a zpíval jim — „Blackbird“ nebo „Norwegian Wood“ od Beatles, smutné, ponuré písničky, které byly pro děti nevhodné, když se nad tím člověk zamyslel, ale zdálo se, že text nevnímají. Pak se na ně díval, jak spí, někdy i půl hodiny. Teď uviděl v otevřených dveřích přes chodbu Sheilu, jak se obrací pod peřinou. Udělal krok a prkna pod jeho nohama zaskřípala. Sheila prudce zvedla hlavu. „To jsem já,“ uklidnil ji.

68

„Ahoj, zlato. Neslyšela jsem tě jít nahoru.“ Přišel k ní a sedl si na okraj postele. „Promiň. Nechtěl jsem tě vylekat.“ „Ne, to je dobrý. Kolik je hodin?“ „Skoro půl šestý.“ „Kalhoty od uniformy máš v sušičce,“ řekla. „A košili pověšenou dole ve sklepě.“ „Díky,“ kývl. „Podle předpovědi má dnes napadnout třicet čísel sněhu.“ Povzdechla si. „Jéžiš.“ „Já vím.“ Parker přecupital přes chodbu k nim do pokoje, několikrát zamrkal a snažil se otevřít oči. „Už jenom jeden den a budou Vánoce, mami!“ radoval se. „Kolik to je hodin?“ „Dvacet čtyři. Běž zpátky do postele, zlatíčko,“ řekla mu Sheila. „Ještě je moc brzo.“ „Pro mě moc brzo není,“ vykřikl Parker na celé kolo. „No pro mě to moc brzo je,“ namítla. „A trochu se ztiš, jo? Vzbudíš Dannyho.“ „Pro tátu to taky není moc brzo. Tati, přečteš mi komiksy, než půjdeš? Vím, že musíš jít, ale jenom pár?“ Parker to říkal s  takovou nadějí v  hlase, jako by si snad přál hodinky s vodotryskem. „Přijdeš pozdě,“ varovala ho Sheila. „Parkere, utíkej do postele.“ Sheila vždycky říkala, že kvůli Jamesovi vypadá jako ta špatná, protože on se staví do role veselého rodiče. Ale jak by tomu prckovi mohl odepřít tak milou a tak malou prosbu? „Jenom jeden,“ škemral Parker. „Family Circus? Nebo Garfielda?“ „Ale jenom jeden,“ upozornil ho James, i když oba věděli, že mu je přečte všechny. Přešel k synovi, vzal ho za ruku a vedl ho do chodby a směrem ke schodům.

69

„A budeš taky měnit hlasy, tati?“ „Řekl bych, že na to můžeš vsadit botky.“ Parker zářil. „Mámě ty hlasy moc nejdou.“ Z ložnice se ozval Sheilin hlas: „Já jsem to slyšela!“ Skoro ji viděl, jak se usmívá. „Jasně že to slyšela,“ zašeptal James. Parker se narovnal, jak to dělával, když byl se staršími brat­ ranci. Zavrtěl hlavou a vševědoucně podotkl: „Samozřejmě.“ Pak se zeptal: „Tati, myslíš, že mi Santa přinese robota Rollyho?“ Robot Rolly byl hračka, kterou téměř nebylo v lidských silách sehnat. V každém hračkářství v Massachusetts mu řekli, že jim dodají novou zásilku třetího ledna. To pak bude rodičům hodně platné. Jamese a Sheilu to šílenství chytlo někdy v půlce měsíce. Jezdili spolu i zvlášť, dojeli až do Worcesteru a cestou zastavovali ve všech hračkářstvích, dokonce i v elektru. Nakonec se mu podařilo jednoho najít, zastrčeného za vystavenými masážními přístroji na záda v obchodním domě South Shore Plaza. Možná ho tam někdo schoval nebo se nad ním Bůh snad konečně smiloval. Ať už to bylo jakkoli, nedokázal vysvětlit tu obrovskou radost, která se ho v tu chvíli zmocnila. Cítil se k nezastavení. Jako kdyby právě vynalezl penicilin nebo tak něco. Když večer přijel domů a pověděl Sheile tu novinku, byl Parker zrovna v pokoji. „S tou věcí to klaplo,“ oznámil. „Hm?“ „Mám ho.“ Kdyby jí to řekl před dvaceti lety, domnívala by se, že mluví o pivu nebo možná o jointu, ale došlo jí, co má na mysli, a zaradovala se: „No teda. Ty jsi můj hrdina.“ Teď se James otočil na Parkera a prohodil: „No to nejspíš záleží na tom, jestli budeš dneska hodnej a nebudeš mámu zlobit, až budu v práci.“ „Nebudu,“ vážně sliboval Parker. „Pak bych řekl, že to je dost možný.“

70

„Jupííí!“ zakřičel Parker z plných plic. Jako na povel se domem rozezněl Dannyho pláč. Rocky na­ hoře na schodech žuchl na zadek a začal solidárně výt. „A už je to tady!“ povzdechla si Sheila. O chvíli později se objevila v chodbě, oblékala si župan a vypadala jako anděl.

71

2003 Oblékla si matčiny staré volné šaty se zapínáním do pasu: tmavě modré s drobnými bleděmodrými kvítky lemujícími sukni až k živůtku. Patřil k nim úzký kožený pásek v barvě oblohy bez mráčku. Delphine si matně vzpomínala, že je matka nosila, ovšem tak jako se všemi jejími vzpomínkami na matku, i tohle mohlo být jen dílo její představivosti. Ráno si nejdřív šaty pečlivě poskládala, uložila je do hedvábného papíru a přibalila do kufru k ostatním věcem. Ale pak se rozhodla, že si je vezme na sebe. Za minulé dva týdny zhubla. I když si utáhla pásek až na poslední dírku, byl jí volný. K šatům si obula klasické lodičky Chanel, které si koupila v butiku na rue de Passy před dvaceti lety, když studovala na univerzitě. Od té doby si je nechala několikrát podrazit. Přesně tohle měla na sobě tu noc, kdy poprvé letěli z Paříže do New Yorku a ona od vzlétnutí až do přistání svírala PJovu ruku. Pamatovala si, jak se dívala na budovy pod nimi, které blikaly jako hračky a v porovnání s mužem po jejím boku se zdály chatrné. Prsten s diamantem, který jí dal, na jejím prstě přímo zářil. Dokonale jí padl, jako by byl dělaný pro ni, i když byl možná přes sto let starý. Když večer vystupovali z letadla, letuška jí položila ruku na rameno, v druhé držela svetr a zeptala se: „Není to vašeho manžela?“ Delphine ji neopravila a neupřesnila, že jsou pouze zasnoubení. Líbilo se jí, jak to zní. Váš manžel. Celý život měli před sebou. PJ pomáhal starší dámě vytáhnout z horní přihrádky na zavazadla přecpanou nákupní tašku — byl vysoký skoro metr devadesát, měl široká ramena a široká svalnatá

72

záda. V tmavých vlasech neměl ani jediný šedivý. Pokaždé když se na něho podívala, zatajil se jí dech. Delphine nikdy nic podobného necítila. Kvůli němu hodila svůj život s radostí za hlavu — svou práci, svůj domov, své manželství s Henrim. Od té noci uplynul pouze rok. A proto byla celá situace v jistém smyslu ještě bolestnější: trvalo to jen chvíli. Nechala se svou touhou zlákat na cestu, která, jak se už v historii prokázalo, zcela jistě vedla do neštěstí. Přesto byla tak sobecká a věřila, že v jejím případě to bude jinak. Na Sedmdesáté čtvrté západní ulici vystoupila z taxíku do pozdního srpnového slunce. V jedné ruce držela kufr a o druhý bok si opírala hnědou papírovou tašku s nákupem. Nad ní se tyčil činžovní dům, kde bydlel, a vrhal stín na chodník. Budova se jmenovala Wilfred, což v ní vyvolávalo představu postaršího muže s řídnoucími vlasy a doutníkem. New York jí vůbec připadal jako maskulinní město, spousta vysokých budov a ostrých hran, bez jakékoliv něhy. „Dobrý den,“ přivítal ji ruský portýr a otevřel prosklené dveře. „Můžu vám pomoct s taškami?“ Sledovala jeho prsty v bílých rukavicích na mosazné klice. „Ne, děkuji.“ „PJ už šel do práce,“ informoval ji. Všichni portýři mu říkali křestním jménem. PJ na tom trval. Pokaždé ji to překvapilo, když to slyšela. Bylo to příliš osobní; zdálo se jí to až nepřirozené. „Já vím.“ Usmála se. „Mám svůj klíč.“ Podezíravě se na ni podíval. Přemýšlela, jestli mu PJ všechno řekl. Úplně si ho uměla představit, jak v náladě přivrávorá domů z nějakého baru a chytne toho chlápka kolem ramen. Hej, kámo, tohle si poslechni. Nebo si portýr možná všiml, že tam nějakou dobu nebyla. Když před dvěma týdny večer odcházela, neměl službu. Tehdy tam byl postarší Ir; jen sklonil hlavu, když se kolem prohnala

73

v slzách a táhla za sebou své věci. Ovšem portýři si nejspíš mezi sebou všechno řeknou a  o  životě každého nájemníka mají přehled. Když v domě ještě bydlela, viděli jejího snoubence jít dovnitř a ven s jinou ženou — kolikrát? —, ale přesto se na Delphine vždy usmáli a jeho tajemství neprozradili. Posledních pár měsíců před tím, než se to celé zvrtlo, se jí začalo stýskat po domově v Paříži, po bytě ve čtvrtém patře typického haussmannovského činžovního domu v sedmém arrondissementu. Budova z roku 1894 se nacházela na rue de Grenelle, hned u křižovatky s rue Cler, ve čtvrti, kterou vždycky považovala za příšerně maloměšťáckou. Její manžel byt zdědil, když se jeho rodiče odstěhovali na venkov. Byl velký — čtyři ložnice, salonek, jídelna, obývací pokoj a pracovna. Delphine nikdy nepřirostl k srdci. I potom, co vyměnila většinu nábytku ve stylu Ludvíka XVI., který patřil Henriho matce, za světlý moderní nábytek v bílé a šedivé a napěchovala si knihy do poličky vedle těch Henriho, pořád se tam cítila tak trochu jako host. Ale teď se kupodivu toužila vrátit. Znovu si vlézt do vany na ozdobných nožkách, znovu stát ve výtahu s černou kovovou mříží, která se při nastupování musela vší silou odtáhnout. Překvapovalo ji, že člověk může toužit po místě, které pro něj nikdy nebylo nějak zvlášť důležité. Sem tam se jí zastesklo po nějaké křižovatce nebo po parfumerii, po starých mužích na esplanade des Invalides, kteří odpoledne hráli boules. Někdy zatoužila znovu stát u pultu kavárny, kam jako dvaceti­ letá občas chodila na kávu, nebo vidět děti, jak lížou nanuky ve tvaru květiny, které se těsně před jejím odjezdem těšily velké oblibě. Vstoupila do mramorové haly ve Wilfredovi, kde bylo jako obvykle příliš chladno. Ani po takové době si ještě nezvykla na americkou posedlost klimatizací. Byla v každém obchodě, v každém vagonu metra — ekologická katastrofa, ale pro pohodlí Američanů zjevně nezbytnost. Lidé si v bytech dávali na

74

okenní parapety obrovské, nevzhledné kovové krabice s ne­ uvěřitelnou spotřebou elektřiny, aby jim do místnosti proudil studený vzduch. Zadní části těchto krabic vyčuhovaly z tisíců oken po celém městě; když šla v létě po chodníku, kapala jí přímo na čelo zkondenzovaná voda. Ani na tohle si nikdy nezvykla. Také si nezvykla na velikost porcí podávaných v restauracích — z porce určené pro jednu osobu by se najedla celá rodina. Na to, že jí vždycky nedojedené jídlo zabalí s sebou. Že jí číšníci odnášejí talíř, i když má ještě vidličku v ruce, nebo na to, jak se každého snaží zbavit, jakmile zaplatí účet, a je jim jedno, jestli už má dopitou kávu. Káva, to je další věc! Na každém rohu mají Starbucks. Ženské si ráno objednávají svoje latte, oblečené v legínách na jógu, nenalíčené, s vlasy staženými do ledabylých culíků, jako by je někdo probudil z hlubokého spánku a s puškou u hlavy přinutil jít ven. Muži jsou ještě horší — vlasy ostříhané do tvaru helmy, pivní pupky a ty jejich boty. Ve Francii se pánské boty vyrábějí z nejjemnější kůže a mají tenoučké elegantní pod­ rážky a zúžené špičky. Místní vypadají spíše jako lodě. Jednalo se o drobnosti i o zásadnější věci: voda se podává vždy s ledem. V cukřence místo kostek cukr krupice. Falešná důvěrnost mezi cizími lidmi; žena, s níž si možná pěkně popovídala na nějakém večírku, jí řekne, že si spolu musejí někdy vyrazit, třeba na nákupy nebo na večeři, a že zavolá, ale pak už se jí vůbec neozve. New York měl samozřejmě, jako každé jiné místo, i svá kouzla. Dlouho nezapomene na krásu Chrysler Building. Na to, jak se na skleněných mrakodrapech v poledne odráží slunce. Že si kterýkoli večer může vybrat z několika představení na Broadwayi. Protivil se jí americký uspěchaný způsob života, pořád dělej, dělej, dělej, ale přesto obdivovala jejich víru, že kaž­ dý si může splnit své sny, ať už měl jakékoli dětství. PJ toho byl důkazem. Ne ne, nesmí New York nenávidět.

75

Na druhou stranu si na něj stěžovali i sami Newyorčané. Zdálo se, že je těší dopodrobna vyjmenovávat to nejhorší na životě ve městě: v létě zápach odpadků, neproniknutelné davy na Times Square. Vysoké náklady na živobytí, rychlé tempo, neustálý tlak, malé byty, anonymita. Pařížané byli na své město pyšní. Jak zpívá Cole Porter v tátově oblíbené písni: Miluji Paříž v každé chvíli, v každé chvíli po celý rok. U  výtahů zmáčkla horní tlačítko a  sledovala, jak se rozsvítilo. O chvíli později, když se otevřely stříbrné dveře po její pravici, vešla dovnitř a nechala se pohltit. Na zdech byla zrcadla — nemohla se dívat stranou. Lidé v New Yorku jí často říkávali, že vypadá jako Jacqueline Kennedyová. Je to ten největší kompliment, jakého se ženě v téhle zemi může dostat, vysvětlil jí jednou PJ pyšně a ji napadlo, že Francouzky obdivovaly Jackie proto, že jim připadala jako jedna z nich, vůbec ne jako Američanka. Všimla si, že má tmavé napuchlé kruhy pod očima a vrásky kolem rtů. Bylo jí jednačtyřicet a poprvé v životě vypadala na svůj věk, možná i starší. Když byla malá, řekl jí otec, že ženu dělá krásnou spousta věcí, ale nic se nevyrovná tomu, když je zamilovaná. Když Delphine odhalila pravdu, cítila zoufalství, které jí proudilo tělem jako kapalina, vlévalo se do každé trhliny, naplňovalo ji tak, že nemohla dělat nic jiného než ležet v posteli v hotelovém pokoji se zataženými závěsy. Žalostně naříkala. Nespala ani nejedla. Místo toho si přehrávala každý okamžik jejich románku a snažila se přijít na to, kdy se všechno pokazilo. Už několik měsíců mezi nimi panovalo napětí, to si uvědomovala. Ale takovou zradu vůbec neočekávala. Zůstala skoro bez peněz, bez práce a bez přátel. Najednou pochopila, že PJ byl celý její svět. Po týdnu a půl v hotelu se jednoho odpoledne Delphine vzbudila a šla k oknu. Odhrnula těžké závěsy a podívala se ven na škaredé město pod oknem. Ještě pořád byla zdrcená,

76

ale cítila se silnější, s jasnou hlavou, jako když se nemocný člověk jednou ráno probudí a je mu konečně lépe. Věděla, co musí udělat. Z  New Yorku odjede  — bez něj nemá žádný důvod tady zůstávat —, ale nezmizí jen tak, jako nějaká ubohá odvržená žena. Postará se o to, aby si ji dobře pamatoval. PJovy telefonáty ignorovala a jeho to vytáčelo — nechával jí v hlasové schránce jeden vzkaz za druhým a dožadoval se, aby mu dala vědět, kde je, tónem tvrdohlavého spratka, který odmítá sníst zeleninu a vyhrožuje, že bude zadržovat dech tak dlouho, dokud mu máma neodnese talíř. PJ byl dítě. Měla to poznat hned na začátku. Snad to i poznala, jenomže potom se zbláznila. Ano, byl mladý. Bylo mu pouhých čtyřiadvacet let a to chování k tomu věku nepochybně patřilo. Ale také to byl Američan a umělec. Nikdo po něm nikdy nechtěl, aby byl muž v pravém smyslu slova. Nejrychlejší způsob, jak se probudit z okouzlení umělcem, je s ním žít. Ostatní lidé vnímali PJe jako virtuosa a chovali se k němu, jako by byl uznávaný odborník na každou oblast lidské existence. Popravdě řečeno dovedl jen jednu jedinou věc — uměl hrát na housle jako nikdo jiný na světě. Ale tahle schopnost nenaznačovala nějaký mimořádný talent. Soustředil se na hudbu tak dlouho, že jeho ostatní součásti odumřely, protože je nepoužíval; nebo se nikdy nevyvinuly. Nebyl nijak zvlášť bystrý nebo kultivovaný a nebyl ani citlivý. I ten večer, kdy před ním stála a mezi vzlyky křičela, že ji zničil, ji vzal za ramena a řekl: „Nemůžu žít s tím, že mě ne­ návidíš. Musíš mi slíbit, že najdeš nějaký způsob, jak zůsta­ ne­me přátelé.“ A právě tato slova, a ne to, co udělal, se jí honila hlavou a okrádala ji o spánek. Zničil jejich společný život a teď mu záleželo jedině na tom, že ho snad Delphine bude nenávidět. Jak se mohla tak hluboce zamilovat do tak ubohého zbabělce? Jak mohla tolik riskovat?

77

Výtah se zastavil v šestnáctém patře. Cestou k bytu vdecho­ vala dobře známou vůni úklidového prostředku a čerstvě vysátých koberců a pak vsunula klíč do zámku. Po jejich poslední hádce ji nepožádal, aby mu ho vrátila, a ji nenapadlo mu to nabídnout. Klíč a prsten. Nechala si obojí. Ale až dneska odejde, klíč mu tam nechá, a jakmile dorazí do cíle, prsten pošle zpátky jeho matce. Mohla by ho jednoduše poslat z New Yorku, ale děsila se americké pošty a jejích nevrlých zaměstnanců, kteří se k ní chovali, jako by mluvila latinsky. „Já vám nerozumím,“ odsekávali jí a ona za sebou cítila frontu cizích lidí a rudla studem. Uvnitř bytu byl úplný klid, slyšela jen psa Charlieho, jak se šourá z koupelny. Zvědavě naklonil hlavu na stranu a pak se vrátil na chladnou dlažbu. PJ byl tím zvířetem posedlý. Říkával, že mu pes připomíná doby, kdy bylo všechno jednodušší a on běhával na zahradě doma v Ohiu. Psa nechával spát v posteli. Když měl jednou vystoupení s losangeleskou filharmonií, jeli tam a zpátky autem a po cestě se ubytovávali v zapadlých motelech, protože odmítal nechat Charlieho naložit do nákladního prostoru v letadle a jediný člověk, kterému by ho svěřil na hlídání, byl někde pryč. Delphine nikdy neměla ráda psy a vlastně ani lidi, kteří do nich byli příliš zbláznění. Psi jsou dotěrní a dělají ze svých páníčků bohy. Teď jí bylo jasné, že PJ je přesně ten typ člověka, který po takovém vztahu dychtí. Přešla přes vstupní halu, položila kufr na zem a pak vešla do obývacího pokoje. Stradivárky se vyjímaly na svém čestném místě na stojanu vzadu v rohu. Dnes ráno vede mistrovský interpretační kurz na konzervatoři Juilliard. Na to si brával méně oslnivý, ale pořád skvělý nástroj: nejspíš z Guadagniniho dílny. Delphine si vzpomněla, že tu hodinu zahlédla červeně poznačenou v kalendáři uprostřed jinak prázdného bloku dní. Vychutnávala si, že on bude mít vzácný týden volna, a předsta-

78

vovala si, co všechno spolu podniknou. Býval často pryč, měl padesát vystoupení za rok. Snila o době, kdy se jejich život trochu zpomalí. Za pár let mu možná nabídnou definitivu na prestižní konzervatoři a on bude cestovat mnohem méně. Takovéhle myšlenky měla ještě před dvěma týdny. Úžasné, jak rychle se život může změnit, a bez varování. Nebo možná nějaké varování dostala. Ano. Delphine přišla k houslím. Ty stradivárky je svedly dohromady. Znala je mnohem déle než jeho. Byly překrásné. Nejpozoruhodnější, jaké kdy viděla, vyrobené samotným mistrem v roce 1712. Když na ně hrál PJ, stal se z jediného nástroje celý symfonický orchestr. Kritikové vychvalovali nenapodobitelnost jeho stylu hraní, psali o něm, že je technicky dokonalý, a přitom plný představivosti. Říkali mu „Samotář“, protože žádný jiný žijící koncertní houslista se mu nevyrovnal. Hrál celým svým tělem, pohyboval se v rytmu, vlasy mu s každým tahem smyčce padaly do očí. Ve zvláště emotivních okamžicích si přitiskl tvář k houslím a zavřel oči, jako malý kluk, který se zavrtává do polštáře. Při hraní se usmíval. V soukromí si možná stěžoval — na cestování, napětí —, ale na jevišti se zdál na hony vzdálený jakýmkoli starostem. Delphine se kdysi domnívala, že to vypovídá o jeho opravdové lásce k umění, ale teď pochopila, že to spíše souvisí s jeho schopnostmi klamat. Šla do kuchyně a postavila hnědou tašku na linku. Bylo tam uklizeno a čisto, což ji překvapilo. A pak přišla tvrdá, zákeřná rána pod pás. Ale ovšem. Uklidil tam kvůli ní. Když se k němu Delphine nastěhovala, spoustu věcí o něm nemohla vědět; ještě spolu nestrávili dost času. Doma měl PJ obvykle hrozně nahlas puštěnou televizi, a když šel někam pryč, zapínal ji dokonce i psovi. Ani si nevšiml, že dělá nepořádek, a v dřezu nechával hromady nádobí. Když Delphine poprvé uviděla jeho byt, bylo jí do pláče — řekl jí, že má velký jednopokojový byt v pěkné budově ve stylu

79

art deco na Upper West Side, jenže se jaksi zapomněl zmínit, že ho má zařízený jako pokoj na vysokoškolské koleji. Pár metrů od největší televize na světě stál futon a po obou jeho stranách přepravky na mléko. V ložnici ležela na zemi ve­dle otlučené komody matrace a u ní stála knihovna. Tu si vzal od nějakého cizího člověka, který se stěhoval a už ji nechtěl. Dále tam měl jasně oranžová sedadla z dodávky, která si koupil od své oblíbené rockové kapely, když projížděla městem a rozhodla se, že si na turné polepší a místo dodávky si pořídí autobus. „Hodně cestuju,“ omlouval se tehdy a přitáhl si ji k sobě. „A zatím jsem tady bydlel sám. Potřebuje to tu ženskou ruku.“ Takováhle poznámka by ji obvykle k činnosti nevyburcovala. Ale jakoby nějakým kouzlem dokázala Delphine byt přetvořit. Po letech soupeření s Henriho matkou o to, kdo je větší odborník na design, teď měla volnou ruku a mohla si dělat, co chtěla. Podzim strávila v zamilovaném oparu, vykračovala si po Madison Avenue a utrácela nevýslovné sumy jeho i svých peněz za orientální koberce, nejluxusnější ručníky a povlečení, porcelán, jídelní stůl se skleněnou deskou a bílé čalouněné židle, obrovskou matraci a postel s bílou látkovou pelestí. Také všechno ložní prádlo bylo bílé, přikryté bílým prošívaným pře­hozem z prachového peří, tak nadýchaným, až měl člověk pocit, že by se na něm mohl vznášet. V galerii v centru objevila modrotisky Lincolnova centra; nechala je zarámovat a pověsila je nad krbovou římsu. Práce, kterou dělala doma v Paříži, jí nechyběla, dokonce ani nepřemýšlela nad tím, jak si asi obchod bez ní vede. Večer se vracela k němu domů se svými nejnovějšími poklady a on ji za ně vždycky chválil. Nakonec se pomilovali a zůstali nazí v objetí až do rána. Nyní sáhla Delphine do papírové tašky, vytáhla dvě láhve cabernetu a obě otevřela. Nalila si velkou sklenici a napila se,

80

i když ještě nebylo ani deset hodin. Zapálila si cigaretu, dlouze potáhla a pak ji opřela o podšálek. On jí v bytě kouřit nedovolil. Když byl doma, vždycky svědomitě chodila ven na chodník. Když odjel pryč, měla i přesto strach, že to v bytě ucítí, a tak kouřila s hlavou vystrčenou z otevřeného okna v ložnici jako nějaká puberťačka. Začne právě tam, v ložnici. Odhodlaně do ní vkročila s láh­ ví vína v každé ruce. Postavila se nad postel, naklonila láhve a třepala s nimi nahoru a dolů, jako by si chtěla dát dressing na salát. Z prvních temně rudých stříkanců, které se objevily na přehozu, se jí rozbušilo srdce. Ale postupem času to bylo stále jednodušší a brzy už vylévala zbytky jedné láhve na bledě­ modrý kobereček a zbytky druhé přímo do jeho povlaku na polštář. Ustoupila a pozorovala své dílo. Delphine nejdřív přemýšlela, jestli jí nebude líto, až uvidí byt zničený. Ale cítila se svobodná, jako by to, že se jí rozpadl celý svět, mělo jedinou výhodu: už se nemá čeho bát. Zdokonalila tenhle byt pro ně dva, ne pro něho a nějakou jinou. Pohodila láhve na postel. Teď trička. Delphine na něho často naléhala, aby se lépe oblékal, více jako muž. Na vystoupení nosil PJ formální oblečení, jak se očekávalo, ale jinak vypadal jako nedbalý puberťák. Trval na tom, že mimo práci bude nosit jemná trička v barvách lentilek, která během let sesbíral a která už byla od častého používání průsvitná a zašedlá. Kdyby ho potkala na ulici, nikdy by ji nenapadlo, kdo to je. Koupila mu elegantní černý oblek od Diora a nádherné kožené boty, ale nikdy to nenosil. Obleku se nedotkla, to by pro něj nic neznamenalo. Místo toho vytáhla ze zásuvky jedno po druhém jeho trička a šikovně si je naskládala na sebe přes pravou ruku. Přinesla si je k lince, otevřela zásuvku s náčiním a v ní našla kuchyňské nůžky, které koupila v luxusním obchodě Williams-Sonoma za osmdesát dolarů.

81

Začala černým tričkem s nápisem College vepředu, pokračovala tmavě oranžovým se slovy Texaská právnická a pak zeleným tričkem se skvrnami od potu, se spoustou znaků dolaru a s odlupujícím se nápisem Bankéři mají rádi melouny. Zvuk čepelí z nerezové oceli zakusujících se do bavlny byl chladný a nekompromisní. Připomínalo jí to podzimní listí křupající pod nohama. Nadechla se a bez přestání cupovala asi pěta­ dvacet triček, dokud z nich nezbylo nic než látkové konfety povalující se jí u nohou. Podívala se na hodinky. Naplánovala každý krok této akce, jako když jde generál do bitvy. Prozatím měla oproti rozvrhu pár minut náskok. Otevřela kredenc a vytáhla sklenici burákového másla, odšroubovala víčko a položila sklenici na linku. Pak vytáhla stoh talířů. Hodila na zem první, ale nejistě. Jenom se na podlaze chvíli kýval a pak se usadil nedotčený. Něco v ní se zarazilo. Vzpomínala, jak spolu stáli v oddělení porcelánu v obchodním domě Bloomingdale’s a z legrace se hádali, jaký vybrat vzor. Potom čekali ve frontě v potravinách Dean & DeLuca na kelímky horkého cappuccina a on ji pevně objímal kolem pasu. Delphine se zhluboka nadechla a cítila, jak se jí plíce na­ plnily vzduchem. Zvedla ze stohu další talíř, tímhle už mrštila velkou silou a sledovala, jak se při dopadu na zem roztříštil na kousky. Totéž provedla s ostatními talíři a každé třísknutí ji něčím zvláštně vzrušovalo. V jednu chvíli přišel, jak očekávala, na obhlídku pes. Popadla ho za obojek, aby se nedostal k rozbitým talířům, do druhé ruky vzala burákové máslo a zavedla ho zpátky do koupelny, kde se jím bude příštích třicet minut cpát přímo ze sklenice a nad hlavou mu bude hučet větrák. To dělal PJ vždycky, když se pohádali, aby z toho pes neměl trauma, jak říkal. Vrátila se do kuchyně a nakoukla do ledničky, kde našla většinu z toho, co už tam bylo, když odcházela: camembert a plísňový sýr ze specializované prodejny Zabar, nakládané

82

okurky a vajíčka. Na lince vedle ledničky stál nový přírůstek: zelená láhev pastisu asi ze čtvrtiny vypitá. Delphine otevřela dveře ledničky dokořán a nechala je tak. Otevřela i mrazničku a pak vypojila přístroj ze zásuvky.

83

2012 Kate probudil matčin zděšený teatrální šepot z kuchyně. V ledničce mají akorát sójový mlíko. Člověk by si myslel, že když čekají návštěvu — A pak přispěchala na pomoc Katina sestra May: Půjdu se poohlídnout po nějaké samoobsluze a koupím normální mlíko. No jo, mají tady vůbec sámošky? Její bratranec Jeffrey se rozhodl uspořádat v dubnu svatbu v Hudson River Valley, takže teď měla Kate na víkend pod svou střechou šest příbuzných včetně tří dětí. Střešní okno v ložnici odhalovalo obdélník dokonalé modré, příslib první slunečné jarní soboty. Napadalo ji tolik věcí, co by dnes ráda dělala: mohla by jít s dcerou na procházku, okopávat zahrádku za domem, prosedět celé odpoledne na terase s knihou. Ale ani jedno z toho dělat nebude. „Nesnáším svatby,“ poznamenala. Dan ležel vedle ní a přikrývku měl vytaženou až pod bradu jako každé ráno. Poznala, že je vzhůru, ale místo aby otevřel oči, je ještě pevněji zavřel. „Beru, že jsou zamilovaní, ale proč kvůli tomu musíme my trpět?“ Kate zabručela. „To mi povídej.“ Měla vstát dřív než ostatní. Měla už být osprchovaná a oblečená, než přijdou všichni dolů. Měla připravit výtečnou snídani. Zapékaná vajíčka se šunkou nebo omelety nebo něco podobného. Obvykle ji budila Ava, ale dnes musel do jejího pokoje někdo vklouznout a vytáhnout ji z postýlky. Kate věděla, že by měla být vděčná, ale také to znamenalo, že už je po osmé hodině a její matka hodnotí obsah ledničky. Jako

84

Jeffreyho teta a  kmotra bude dnes večer při obřadu předčítat. Kvůli tomu byla bezpochyby mnohem podrážděnější než obvykle. May a její manžel Josh s sebou přivezli své tři děti, kterým bylo deset, osm a pět let. Když přišlo oznámení, řekla jí May do telefonu: „My na to sice máme jiný názor, ale gayská svatba je určitě poučná. V dnešní době je výhra, když někdo tvoje děti na takovou svatbu pozve.“ Vyjeli z New Jersey předchozí večer a narušili venkovský klid hned, co Mayino obrovské SUV zastavilo na příjezdové cestě. Kate je šla ven přivítat, zhluboka se nadechla, a přestože si nebyla jistá svou vírou v Boha, žádala ho, aby jí dodal sílu. Mayin nejstarší syn Leo okamžitě vytáhl z kapsy zelenou trubičku ze spletené slámy a řekl: „Teto Kate, dej do toho prst.“ „Nedělej to!“ varoval ji jeho bratr Max, který vystoupil hned po něm. „Je to čínská past na prsty.“ Kate si tuhle hračku pamatovala ještě ze svého dětství. Kupovali si jich mraky v  obchodech, kde měli všechno za pět nebo deset centů. „Sklapni, Maxi!“ obořil se na něho Leo. „Teď jsi to pokazil.“ „Leo. Pozor na pusu,“ napomenula ho Katina matka Mona, další, kdo vystoupil z toho nafukovacího auta, a za ní následovala Mayina nejmladší dcera Olivia oblečená v modrých šatech jako pro Popelku. „Ahoj, zlatíčko,“ pokračovala Mona. „Jak se ti vede?“ Políbila Kate na tvář. „Jedný holce, co jsme viděli v obchoďáku, se v čínský pasti na prsty zasekl prst a pak jí museli useknout ruku,“ vyprávěl Max. „Jsou fakt nebezpečný.“ „To jsem si vymyslel, ty blbečku,“ hihňal se Leo. „Nevím, proč neměla ruku, ale určitě to nebylo kvůli čínský pasti na prsty. No tak, teto Kate, zkus to!“ „Může se tomu takhle říkat?“ zamračila se Mona a podívala se na Kate. „Neměla by to teď spíš být asijská past na prsty?“

85

„No dobře, tak ukaž,“ souhlasila Kate a strčila prsty do děr na obou koncích trubičky. Předvedla velké divadlo, jako že se v pasti zasekla. „Můžu to na někom vyzkoušet?“ žadonil Max. „Ne,“ okřikl ho Leo. „Já mám něco lepšího,“ oznámil Max nakvašeně. „Mám mongolskou past na prsty.“ „Nic takovýho neexistuje,“ mávl nad ním Leo rukou. May vystoupila z auta a při pohledu na Kate obrátila oči v sloup. „Prosím tě, jenom je v tom nepodporuj.“ Jako by jim snad Kate dala tu čínskou past na prsty jako dárek na uvítanou. Jako by jí bylo osm let. A už je to tady, pomyslela si. Zkušební večeři zvládli bez rozmíšek, i když se Mayini kluci ošívali a reptali, dokud jim nedovolili hrát u stolu videohry, z čehož byl její bratranec Jeffrey, jak Kate dobře poznala, dost rozladěný. Nikdy neuznávala Mayin způsob výchovy. May jí neustále opakovala: Jen počkej. Až budeš mít děti, pochopíš to. Ale Kate byla matkou už tři roky a pořád měla výhrady vůči Mayinu podivnému způsobu výchovy, kdy děti uplácela, aby byly hodné, a strašila je, když zlobily. Kate se obrátila k Danovi. „Nejspíš bych měla jít dolů.“ Přitáhl si ji k  sobě a  ona ucítila pod peřinou jeho teplé tělo. „Co kdybychom tady zůstali celý den? Řekneme jim, že nám není dobře.“ Ušklíbla se. „No jasně. A připravíme dívenku, co má rozhazovat květiny, o obdivné pohledy jejích rodičů?“ „Můžeme jí říct, že se potom mrkneme na fotky na Face­ booku. Však víš, že tvoje sestra si najde způsob, jak je tam pověsit, ještě než svatba vůbec začne.“ May snad každičký okamžik života svých dětí dokumentovala online, jako by narozeninový večírek nebo hra softbalu nebyly skutečné, dokud o tom nepověděla svým 437 nejbližším přátelům a známým.

86

Kate a Dan se na chvíli odmlčeli a díky tomu zaslechli následující rozhovor. První hlas patřil její matce: „Co je tohle? Orgasmický jablečný džus?“ „Cože?“ podivila se May. „Ukaž mi to! Mami, píše se tady organický.“ Kate se zasmála. „No teda, to pro ni ale muselo být zklamání,“ podotkl Dan. „Jdu tam,“ rozhodla se Kate a  vstala z  postele. „Drž mi palce.“ V kuchyni za stolem seděly všechny tři Mayiny děti a jedly plněné polštářky. May a Mona se opíraly o linku a držely v  ruce hrníčky s  kávou. Kate si nemohla vzpomenout, kdy naposledy spolu takhle trávily ráno. Její matka a sestra na veřejnosti vždy nosily make-up. Teď bez něj vypadaly nezvykle, jako by jim chyběla nějaká malá, ale podstatná část obličeje — kus obočí nebo horní ret. Ava, pořád v dupačkovém pyžamu, seděla ve své jídelní židličce a v ruce žmoulala plněný polštářek. Ve svých třech letech už byla velice zarputilá. „Mami,“ zavolala na ni. „To mi chutná. Chci ještě.“ Kate měla chuť vytrhnout jí to z ruky a hodit do koše. Bude se muset rychle rozhodnout, jestli se pouštět zrovna do téhle bitvy. Dávala Avě pouze přírodní potraviny, nic průmyslově zpracovaného nebo plného cukru, ačkoli ona s Danem si dodnes jednou za týden dávali k večeři mastnou čínu a občas spořádali sáček Doritos. Zajímali se o to, co jedí, a byli si vědomi negativ průmyslového zemědělství. Téměř úplně vyřadili z jídelníčku maso. Ale i tak pořád jedli spoustu nezdravého jídla. V určitém smyslu byli ztracené případy, ale Ava, jejich překrásná Ava byla čistá. Kate si pohrávala s myšlenkou, že by se sestry zeptala, proč cítí potřebu podrývat její autoritu hned tak zrána.

87

„Vy jste si přivezli svoje plněné polštářky?“ řekla nakonec. May se zamračila. „Dobré ráno i tobě, sluníčko! Promiň. Moje děcka nic jiného nejí.“ „Dávají do nich opravdické ovoce,“ poznamenal Leo ve snaze pomoci. Kate věděla, že ji mají za blázna, když jí tak moc záleží na tom, co Ava jí. „Tys jako malá nejedla nic jiného než hot dogy a krabicové makarony se sýrem a nijak ti to neublížilo,“ opakovala jí matka při různých příležitostech, když na toto téma přišla řeč. Mona a May braly Kate a Dana jako párek radikálů, ačkoli na jejich životě nic zvlášť nekonvenčního nebylo. Jakékoli Katino rozhodnutí, které se neshodovalo s tím, co udělala její matka, se vnímalo jako facka do tváře: když se rozhodla přestěhovat na venkov, krmit svou dceru biopotravinami nebo se neprovdat. Kate doufala, že po narození Avy na ni přestanou tak tlačit kvůli svatbě, ale to se pořádně přepočítala. Ve smršti příprav Jeffovy svatby se jí to za posledních pár měsíců všechno vracelo: den poté, co oznámila, že je těhotná, jí matka koupila bílé šaty. („Jenom mi tě to připomnělo, to je všechno.“) Když se dozvěděli, že budou mít holčičku, přiměla May svého manžela, aby vzal Dana na pivo a pokusil se ho dotlačit k tomu, aby požádal Kate o ruku. „Tvoje dítě bude nemanželské. Copak ti na tom nezáleží?“ rýpla si do ní matka, když byla Kate v sedmém měsíci a na jemné naznačování už nebyl čas. „A co tím chceš říct, že bude nemanželské?“ zeptala se tehdy Kate. „Přece že jeho rodiče nebudou manželé.“ „To ti moji taky nejsou,“ podotkla Kate. „No to jo, ale tohle je něco jiného.“ „Jak to?“ „Protože my jsme byli manželé, kdysi dávno.“

88

Kate prožila poměrně obyčejné dětství na předměstí. Vyrostla v Montclair v New Jersey. Otec pracoval jako redaktor dopisní rubriky v newarském deníku Star-Ledger a její matka byla studijní poradkyní na nedaleké malé univerzitě. Kate chodila do dobré státní školy, hrála fotbal a softbal, i když ne příliš dobře, a až do osmi let byla ve skautu. V domě jejích rodičů, ani velkém, ani malém koloniálním domku, byl vždy trochu nepořádek, který se dal v  případě návštěvy uklidit za necelou půlhodinku. Měla svůj vlastní pokoj a May taky. Byl mezi nimi rozdíl čtyř let. Takže si spolu moc nehrály, pokud se tomu dalo vyhnout. Každá měla své přátele a spolu se bavily pouze při nudných rodinných večírcích nebo když jeli někam na dovolenou. Víc se sblížily až během rozvodu svých rodičů. Kate byla v prvním ročníku na střední škole a May ve čtvrtém. Ani jedna z nich to nečekala. Ano, rodiče se hodně hádali a matka čas od času vyhrožovala. Když je jednoho rána vezla do školy, oznámila jim, že se konečně cítí připravená opustit jejich otce, jako by jí k té novince snad měly blahopřát. May se rozplakala. Kate byla zticha, ačkoli si pak několik měsíců dělala těžkou hlavu. Ale uběhly dva roky a nic se nezměnilo. Kate plakala, když jí to rodiče oznámili jako hotovou věc. Z jistého hlediska chápala, že budou oba šťastnější, když budou od sebe. Ale s tím ať jdou někam: nechtěla být dítě rozvedených rodičů. Nemohli aspoň počkat, dokud nebude na vysoké? Rozvod rodičů nesly děti podle jejího názoru nejhůř v době, kdy byly na střední škole. Znala lidi, jejichž rodiče se rozešli před jejich prvními narozeninami, a podle ní měli nevýslovné štěstí. Nikdy nic jiného nepoznali. Když se její rodiče rozvedli, rozhodl soud o střídavé péči. Dohodli se, že ona s May budou od neděle do středy s otcem v rodném domě a od čtvrtka do soboty s matkou v levném pronajatém bytě, který sehnala v areálu univerzity díky tamnímu

89

ubytovacímu systému. Takto Kate strávila dobu studií na střední škole a bylo to pro ni strašné. Po rozvodu se May snažila víc než kdy jindy být dokonalá — krásná, zdvořilá, dobře oblékaná, oblíbená, vždy s přítelem po boku. Zdálo se, že vším, co dělala, se snažila vymazat cejch dítěte z  rozvrácené rodiny. Kate se vydala opačnou cestou. V pátky bývala dlouho do noci někde venku s partou mladých studentů z univerzity, s nimiž se společně s kamarádkou Brandy seznámily na nějakém večírku a na něž se rychle upnuly. Tvrdily o sobě, že studují na bostonské univerzitě, a trávily spoustu nocí v pokojích na koleji, kde popíjely, kouřily trávu a poslouchaly Radiohead a Ani DiFranco; s ostatními dívkami z party se bavily o literatuře, feminismu a o životě a pak se hodiny muchlovaly s ospalými kluky, z nichž byl cítit prací prostředek a cigarety. Rozdíly mezi oběma sestrami zdůrazňoval fakt, že si byly velmi podobné. May i  Kate měřily metr pětašedesát, měly hnědé vlasy a olivovou pleť. Měly stejně hubené nohy a ruce, stejně plochý hrudník, dokonce i  totéž místečko v  obočí, kde jim žádné nerostlo; May se snažila nedostatek odstranit a  obětovala ohromné množství času a  peněz za voskování, vytrhávání a ošetření laserem, zatímco Kate to prostě nechala být. Stačilo se podívat na sestru a  přesně viděla, jak by vypadala, kdyby každé ráno strávila hodinu líčením a dávala si hodně záležet na svém oblečení. Ale Katin styl, pokud nějaký vůbec měla, se dal popsat jako ledabylý. Občas si zlehka přejela rty leskem, ale to bylo všechno. Nikdy se nenaučila malovat oční linky; těch pár pokusů dopadlo tak, že zavřela víčka, jakmile se tužka přiblížila na pár centimetrů, a ona pak přemýšlela, jestli jí snad v minulém životě někdo nevypíchl oči klackem. Táta se znovu oženil, když byla Kate v prvním ročníku na vysoké. Jeho manželka Jean byla milá žena, novinářka, také rozvedená, se dvěma dětmi. Kate za to byla ráda a zároveň

90

se jí ulevilo — jeho osamělost si mohla odškrtnout ze svého dlouhého seznamu starostí. Ale zdálo se jí divné, že táta s Jean pořád bydlí v domě, kde vyrostla. Jako kdyby pouze nahradil jednu ženu druhou a nic jiného se nezměnilo. V pokojíku dokonce zůstal stejný gauč a v ložnici mosazná postel s nebesy. Jeaniny děti z prvního manželství vyrostly s otcem flákačem, kterého nikdy neviděly, a tak Katina otce vnímaly jistým způsobem jako svého vlastního, i když jim už bylo přes dvacet. S tím se občas těžko smiřovala. Měla bys zavolat bratrovi a poblahopřát mu k nové práci, řekl jí třeba otec do telefonu a Kate chvíli trvalo, než si uvědomila, o kom to, sakra, mluví. Bratrovi? Ona přece bratra nemá. Máma se nikdy znovu nevdala. Mona byla vdaná za svůj život — za svou práci a své přátele. Kdysi Kate řekla, že ženy, které se vyvlíkly z mizerných manželství, mívají obvykle dost rozumu na to, aby se od téhle instituce držely co nejdál. Zatímco muži se prostě dál snaží najít tu pravou, protože nejsou schopni být sami. I přes to všechno Mona chtěla, aby se její dcery vdaly. Plánováním Mayiny svatby byla úplně posedlá, jako by za to snad měla vyhrát nějakou cenu. Stejně jako její sestra i spousta Katiných přátel zažila, jak se jejich rodiče trápí v nespokojených manželstvích nebo procházejí bolestnými rozvody, ale přesto se sami do manželství vrhali po hlavě, jako kdyby snad oni, o generaci později, dostali další šanci, jak urovnat ten veliký nepořádek, který svými chybami napáchali jejich rodiče. Už odedávna, snad od střední školy, se Kate na manželství dívala s nedůvěrou. Všeobecné mínění bylo smutné a člověka odrazovalo, tolik se podobalo seriálu Raymonda má každý rád. Po rozvodu začal táta citovat Ritu Rudnerovou, kdykoli na to téma přišla řeč: „Muži s propíchnutým uchem jsou na manželství lépe připravení — už zažili, co je bolest, a už kupovali šperky.“ Pokaždé když to se smíchem dořekl, udělalo se Kate trochu nevolno.

91

Na vermontské univerzitě si v podzimním semestru zapsala seminář s názvem „Dějiny manželství“, kde se dozvěděla, že z historického pohledu v manželství vůbec nejde o lásku. Jedná se především o obchod. V různých kulturách byly ženy po staletí zastrašovány a nuceny do manželství hroznými prostředky — únosy, fyzickým násilím, dokonce skupinovým znásilněním. V Anglii v osmnáctém století diktovala manželská doktrína, že žena nemá v manželství žádná zákonná práva, s výjimkou těch, která jí povolí její manžel. Původní americké zákony tento přístup kopírovaly a změnily ho teprve v šedesátých letech. Předtím platily ve většině států zákony „hlava a pán“, které udělovaly mužům právo bít svou manželku a rozhodovat o rodinných záležitostech a financích, včetně ženina majetku. Z každé nové informace se jí dělalo zle. Tohle že má být manželství? Když byla Kate jednou doma na Den díkůvzdání, svěřila se se svými pocity: chce mít rodinu, ale uvnitř v srdci ví, že se nikdy nevdá. „Manželství je jen pojem,“ zhodnotila, když si na krůtí prsa nalévala výpek. „Prezentuje se jako způsob, jak ženám zajistit bezpečí nebo vylepšit život, ale ve skutečnosti se používá jen k jejich utlačování. V Afghánistánu třeba můžou přimět ženu, aby si vzala chlapa, co ji znásilnil.“ „Ale tady nejsme v Afghánistánu,“ rozpačitě podotkla matka. „Dobrá, u nás v Americe nemohla žena až do sedmdesátých let dostat kreditku nebo bankovní půjčku bez písemného souhlasu manžela. A do té doby taky mohl muž přinutit svou ženu k sexu. Nic takového jako znásilnění v manželství neexistovalo.“ „Přestaň, prosím tě, říkat u večeře znásilnění,“ ohradila se matka. „Dědo, podal bys mi, prosím, brusinkovou omáčku?“ Všichni si mysleli, že to je jenom nějaká přechodná fáze, včetně Todda, jejího přítele z vysoké. Byli spolu pět let, po

92

škole se přestěhovali do New Yorku a rozešli se toho léta, kdy jim bylo pětadvacet. Jednou o víkendu, když jeli do Burlingtonu, ji Todd požádal o ruku; Kate byla v šoku. Říkala mu snad stokrát, proč se nechce vdát, a zdálo se, že Todd s tím souhlasí. Dlouhou dobu se choval, jako by vyhrál v loterii, když našel ženu, která o všechny tyhle věci nemá zájem. Ale pár měsíců předtím, než ji požádal o ruku, jako by v něm někdo přepnul nějaký vypínač  — začal mluvit o  tom, že je dětinské se nevzít, co si o nich lidi pomyslí, a co teprve o jejich budoucích dětech? A navíc, kvůli vládní politice je v podstatě hloupost se nevzít, tvrdil. Manželé mají výhody a daňové úlevy. Ona upřesnila, že to není tak docela pravda: „Jen v tradičním patriarchálním uspořádání, kdy všechny peníze vydělává muž a žena zůstává doma. Náš daňový systém trestá páry, kde oba dobře vydělávají.“ Zakroutil hlavou. „To je fuk. Nechci si tě přece vzít kvůli daňovým úlevám, Kate. To je teda fakt romantika.“ Řekla mu, že s ním chce být, ale nechce být jeho manželka. On jí tvrdil, že to jsou kecy, že každá žena se v hloubi duše chce vdát. Rozešli se. Za půl roku už byl Todd zasnoubený s nějakou jinou. Tou dobou začínala Katina matka panikařit. „Víš,“ říkávala jí, „spousta z nás měla na vysoké velkolepé představy, ale později jsme od nich ustoupili. Není se za co stydět.“ Navrhla jí, že spolu půjdou na terapii, aby se zjistilo, jak moc ten rozvod Kate poznamenal. Snažila se matce vysvětlit, že s rozvodem to nemá nic společného. Manželství je zastaralé a omezující a stejně vyjde jen v padesáti procentech případů. Ale žádný z těchto argumentů nic nezměnil. Ve všech ostatních ohledech byla ideální dcera: měla vysoké cíle, byla oddaná. Ale kvůli tomu, že se nechce vdát, vypadala v očích své matky podezřele. Muži, s nimiž v pětadvaceti chodila, byli podle všeho podobně podezíraví. Když jim oznámila, že se nechce vdávat,

93

obvykle se setkala s nedůvěřivostí nebo s nějakou variantou slova feministka. V osmadvaceti si byla jistá, že nikdy nepozná někoho, s kým by mohla být napořád. S tou myšlenkou se smířila. Měla pronajatou malou garsonku v Brooklyn Heights. Byla soběstačná, měla práci, která ji naplňovala, a báječné přátele a to jí docela stačilo. A pak se seznámila s Danem — ironií osudu na svatbě jejich společné známé Tabithy. Pocházel z Wisconsinu, byl webový designér a předtím, než se přistěhoval do New Yorku, praco­ val osm let ve Švédsku. Tam bylo zcela běžné, že se lidé nebrali. Spousta jeho přátel ve Stockholmu si kupovala domy a měla děti, ale nikdy k tomu nepotřebovali papír. On by se nejspíš oženil, kdyby potkal nějakou jinou ženu, ale líbila se mu myš­len­ka, že se dva lidé každý den sami rozhodnou být spolu a nemají pocit, že toho druhého mají na krku nebo že selhali, když jim to nevydrželo navždy. Dan měl vůbec nedůvěru ke státním autoritám, a když nad tím tak přemýšlel, neviděl žádný důvod, proč by vláda měla být součástí jejich vztahu. To, co pro všechny ostatní muže, s nimiž kdy chodila, představovalo nepřekonatelnou překážku, se najednou změnilo v nepodstatný detail. Dobře se k sobě hodili, z tohoto i ze stovky dalších důvodů. Na svatbě, kde se seznámili, pronesla pastorka ve splývavém bílém hávu slova, která Kate nechtěla nikdy zapomenout. Překonávejte jeden druhého laskavostí. Ona s Danem se o to snažili. Pokud ji něco v jejich vztahu rozčilovalo, pokusila se to sama vyřešit nebo si s ním o tom v klidu a s porozuměním promluvila. Ze svého dětství si pamatovala příliš mnoho víkendů pokažených hašteřením rodičů. Obvykle to začalo matčiným popíchnutím u snídaně, mírným přitažením šroubu: Gary, neříkal jsi náhodou včera večer, že pustíš myčku? Teď tady, sakra, v celým baráku není jedinej čistej hrnek. Většina mužů by se asi omluvila nebo by to přešla vtipem, ale Katin otec manželku ignoroval

94

a místo toho věnoval pozornost dětem, svým lidským štítům. Tak co, co budeme dneska dělat, hm? Chcete se jít kouknout na akvárium? Jeho pasivita přiváděla matku k šílenství. Možná to dělal právě proto. Gary, něco jsem ti říkala, rozčilovala se. Gary! Já jsem tě slyšel, Mono. Jen si prostě umím představit spoustu lepších způsobů, jak si užít sobotu, než se tady s tebou hádat kvůli pitomý myčce. Kate seděla mezi nimi, celé tělo jí dřevěnělo a snažila se silou vůle přimět matku, aby ustoupila. Ale Mona nevěděla, čeho je vlastně schopná. Obvykle zavedla rozhovor na nějaké naprosto nečekané a jedovaté téma a prohodila: Možná že kdybys dokázal přijmout špetičku konstruktivní kritiky, mohl jsi někdy za posledních deset let třeba i povýšit. A pak už se to začalo nabalovat a Kate věděla, že se otec zanedlouho zavře ve své dílně za domem a matka bude krčit rameny a ptát se, co má otec za problém. Kate se dlouho obávala, že po matce zdědila schopnost ubližovat. Když se v jejím životě objevil Dan, okamžitě jí bylo jasné, jaký doopravdy je, a přísahala si, že to nepodělá. Dan byl poctivý dobrák ze Středozápadu, se zdravými názory a s velkým srdcem. Ten typ člověka, který by dal mléko černé kočce, aby někomu dalšímu nepřeběhla přes cestu. Když se s ním seznámila její rodina, svitla jim nová naděje. „Myslíš, že se vezmete?“ zeptala se jí May pár měsíců nato, co spolu začali chodit. „Myslím, že bude otcem mých dětí,“ odpověděla Kate. Cítila, že je to tak správné a že to jsou skvělé novinky. Očekávala, že ji sestra obejme. Ale May vášnivě namítla: „Jestli se nevidíš ve svatebních šatech, je to špatné znamení.“ Pokud pomineme manželství, pak je tady otázka svatby. Tyto dvě naprosto odlišné věci byly v sestřině pojetí pevně propojené — May tvrdila, že jestli je Kate zamilovaná, musí se jí

95

pořád honit hlavou myšlenky na krémovou polevu a swingové kapely a šaty pro družičky a že tyhle myšlenky jsou v podstatě totožné s představami, jak s někým stráví zbytek svého života. Kate nic z toho neoslovovalo. Věděla, že se od ženy očekává, že se bude chtít vdát, ale ze všeho kolem svateb jí naskakovala husí kůže; a úplně nejvíc z nevěst, které chtěly být něčím výjimečné — „Nejsem jako ostatní nevěsty!“ prohlašovaly její kamarádky do jedné a vzápětí se chovaly jako každá jiná nevěsta, co jich kdy bylo. Byla na svatbě v Hamptons s šesticiferným rozpočtem, byla na svatbě v Brooklynu, kde servírovali jídlo z dodávky, na neformální svatbě s venkovskou tancovačkou v Kentucky, na svatbě v irském kostele. Všechny byly stejné. Kate šla na každou z nich s úsměvem. Přinesla hezký dárek, tancovala, připila šťastnému páru. Neměla v úmyslu být za bručouna. Přála si, aby se dokázala chovat podle hesla „žij a nech žít“. Ale hluboko uvnitř nesnášela svatební fotky. Nesnášela, jak nevěsta po svém „ano“ vítězně zvedla kytici, jako by zrovna dosáhla nějakého úspěchu. Protivilo se jí, že dokonce i ženy s normální postavou držely před svatbou dietu, až nakonec vypadaly jako své kopie s bambulí místo hlavy. Nemohla skousnout, kolik peněz se vyhodilo do nějaké černé díry a že mohly být mnohem lépe využity na milion jiných způsobů. Úplně každá její kamarádka se tím nechala pohltit, jako by plánovala slavnostní průvod na Den díkůvzdání. Dokonce existovaly i blogy pro vystresovanou nevěstu, zdráhavou nevěstu, nekonvenční nevěstu. Ale kromě ní se nikdo z jejích známých na to celé nepodíval z odstupu a nezeptal se: Proč vůbec být nevěstou? Nátlak okolí, aby se vdala, byl ohromný. Před deseti lety ji to překvapilo, ale teď se domnívala, že už tomu rozumí. Lidé chtěli, aby jim potvrdila správnost jejich rozhodnutí tím, že udělá totéž co oni. Jí se dostalo toho požehnání — nebo prokletí —, záleží na úhlu pohledu, že patřila k lidem, které opravdu nezajímá, co si myslí ostatní, pokud jsou sami pře­

96

svěd­čeni o tom, že dělají správnou věc. Nikdy se s Danem nebavili o tom, jestli by se snad neměli vzít jen proto, aby potěšili rodiče nebo aby už jim všichni dali pokoj. Ale i tak byla Kate občas zdrcená, že lidé její vztah neberou tak vážně, protože to není manželství. Byla s Danem déle, než mnohé z jejích vdaných kamarádek vůbec znaly své manžely. Některé ženy se jí svěřily se svým přáním, že chtěly být tak odvážné a vykašlat se na tradici jako ona, ale pak se stejně sebraly a udělaly to, co se od nich očekávalo, aby potěšily své blízké. Jiné nemohly věřit tomu, že tohle Kate opravdu chce. Když spolu byli s Danem dva roky, vyrazili si jednou večer s Danovým spolupracovníkem a jeho snoubenkou. „Chystáte se vy dva někdy brzy taky zasnoubit?“ zeptala se jí žena. „Ne,“ odpověděla Kate. Ona ji poplácala po ruce a zašeptala: „Možná jsi ještě dost neplakala.“ Dan si dělal legraci, že by měli všem říct, že jsou oba rozvedení, protože pokud si člověk rozvodem jednou prošel, lidi mu obvykle dali pokoj. Vysvětlilo by se tím něco zcela nepochopitelného: proč se dva zamilovaní lidé nechtějí vzít. Nějaký čas říkal Dan každému, kdo se zeptal, že manželství hodlají bojkotovat tak dlouho, dokud nebude dopřáno i jejich homosexuálním přátelům. Z velké části to byla lež, ale většinou to lidem zavřelo pusu. Skutečné důvody byly příliš složité a tak jako tak jim nikdo nevěřil. Mohli někomu hodiny vysvětlovat do nejmenších detailů svůj názor, že stát nemá co strkat nos do jejich nejintimnějšího vztahu, že jsou nevraživí vůči celému svatebnímu průmyslu, a on si z toho stejně vyvodil závěr: Takže se v podstatě bojíte závazků. Ale teď už se jejich homosexuální přátelé brát mohli. Kate si pamatovala ten večer, kdy jim Jeff a Toby oznámili své zasnoubení. Přijeli z města na víkend a všichni seděli na terase a pozorovali západ slunce. „Nenávidíš mě?“ zeptal se Jeff poté, co jim novinku oznámil. „Jo,“ potvrdila.

97

„Budu všechny příšerně buzerovat, to ti je doufám jasné?“ Zabručela. „Tohle bude bolet ještě víc než Mayina svatba, že jo?“ „Bude to sice víc bolet, ale nebude to tak nevkusné,“ po­ dotkl. „Mám pro tebe i dobrou zprávu: nebudeme mít družičky — na to už jsme trochu staří, no ne? Ale chceme, aby nám Ava házela květiny. Panebože, jestli si nemůžu oblíct načechrané bílé šaty já, tak si je místo mě oblíkne ona. A chceme to udělat tady na venkově. Takže mi budeš muset pomoct zajistit pohoštění a květiny a tak dále. Místo už máme zamluvené.“ „Kde?“ zeptal se Dan. „Ve Fairmountu,“ řekli oba a chytili se za ruce. „Ježiš, těm už není pomoci. Dokonce teď mluví jako jeden muž,“ podotkl Dan. Zvedl se ze židle. „Myslím, že nám od silvestra snad ještě zbyla láhev šampaňského. Hned jsem tu.“ Dan zašel dovnitř a Jeff pokračoval: „Zamluvili jsme si zahradu, tam bude při západu slunce obřad a přípitek. Ze všech stran je výhled na hory a na Hudson.“ Toby zářil. „Je to úžasné, Kate. Pokud nebude pršet, bude to skvělé.“ „Matka příroda by si v ten den radši neměla zahrávat, to vám povím,“ vyhrožoval Jeff. „Čekal jsem na to deset let.“ Kate se usmála. „Určitě si netroufne ti zkřížit plány.“ „No a hostina bude v sále s výhledem na řeku. Získat tenhle sál na dubnovou sobotu je hotový zázrak, ale my jsme to dokázali,“ vykládal Jeff. Zdálo se, že je na sebe pyšný víc, než když složil advokátní zkoušky nebo když vyhrál svůj první velký případ. „Představ si to: okna od stropu až k podlaze. Neutrální barevné schéma: krémová, kávová a šalvějová, ty vypadají bezchybně s jakoukoli svatební výzdobou.“ V tu chvíli se vrátil Dan se šampaňským a čtyřmi skleničkami. Kate ho popadla za košili, jako by se potřebovala zachytit, aby nespadla, i když seděla na židli. „Lásko, přestaň. Strašíme ji,“ řekl Toby.

98

„Ne, ne!“ uklidňovala je Kate. „Pokračujte. Ten výhled zní báječně. A taky to, co jste říkali o té šalvěji. To znělo taky skvěle.“ Chtěla z nich mít radost. Byli to její nejlepší přátelé. S Jeff­ reym si vždycky byli blízcí, dvě černé ovce rodiny. On byl gay a ona byla Kate, nic víc se k tomu nedá říct. Ale teď chtěl být jako všichni ostatní. Chtěl manželství. Kate nemohla přijít na to proč. Večer potom stála vedle svého bratrance a dívali se na hory v dáli. „Jsi fakt skvělá kámoška,“ řekl Jeff. „I když vím, že to nechápeš.“ Kromě Dana byl jediným člověkem, s nímž se o těchhle věcech bavila, jediný, kdo rozuměl tomu, proč se nikdy nechce vdát. A i když věděla, že jejich svatba není nic proti ní, připadala jí celá tahle akce jako malá zrada. „Na světě je tolik zemí, kde manželství už vůbec nehraje roli,“ řekla. „Ale Amerika mezi ně nepatří,“ podotkl. „Ne. Amerika ne.“ „Odkud ses tu vlastně vzala?“ „To já nevím. Myslím, že May vyčerpala z matčiny dělohy nějakou živinu, díky níž je dítě normální.“ „To by sedělo. Jak to říkala Fran Lebowitzová?“ zeptal se Jeffrey. „Proč gayové touží po manželství a po tom, aby mohli být v armádě, když to jsou dvě nejhorší věci, co hetero­sexuál­ ní­ho člověka můžou potkat? Nějak tak. My prostě jenom chceme, aby lidi náš vztah přijali a uznali, stejně jako to chce každý jiný. Možná to zní hloupě, ale vlastně to je úplně prosté. Chceme být stejní.“ „To je jeden z důvodů, proč já se vdávat nechci,“ zdůraznila. „Protože mám pocit, že to, co máme s Danem, není to samé, co má May s Joshem nebo kterýkoli z našich přátel nebo, nedej bože, mí rodiče. Myslím, že žádné dva vztahy nejsou opravdu stejné, tak proč je všechny takhle škatulkovat?“

99

„To jsem neměl na mysli, když jsem řekl stejní,“ upřesnil. „Myslel jsem rovnoprávní.“ „Já vím.“ „Hluboko v srdci jsme vždycky byli svoji. Ale teď budeme mít stejná práva jako heterosexuálové. Pojistky a  dědictví a tak dál. Však víš, že jednou chceme adoptovat dítě. Odjakživa jsem se bál, že kdyby se jednou Tobymu něco stalo a my nebyli svoji, jeho praštění rodiče by se mi to dítě snažili vzít.“ Kate mu položila ruku kolem ramen a snažila se být chápavá, jak jen to dokázala. Od té doby se k tomu stavěla jako správná kamarádka. Za pár týdnů k nim Toby s Jeffem přijeli na venkov na víkend. Připravila pro ně hostinu: dýňový chleba a borůvkové muffiny, žebírka a gratinované brambory, zelené fazolky a křupavý jablečný koláč a spousty červeného vína. Dva dny seděli u kuchyňského stolu, kde si rozložili laptopy a hromady časopisů o svatbách, a plánovali. Dan tomu říkal válečná porada. Mezi tou spoustou časopisů byl i jeden nový, Wedding Pride, který podporoval svatby gayů a lesbiček. Jestli se Kate domnívala, že pro svatební průmysl bude těžší namastit si kapsy na sňatcích mezi muži, pořádně se spletla: byly tam reklamy na bělení zubů, botox, laserové operace očí, protože chraň bůh, abyste na své svatbě měli brýle. Jeffa rozčílil článek s nadpisem „Moje úžasné gayské líbánky: deset míst z celého světa, kde mají gaye rádi“. „Prosím tě,“ zavrtěl hlavou, „já si svoje líbánky strávím, kde budu, sakra, chtít.“ Toby se na stránku podíval. „Náhodou to je docela praktické. Je spousta míst, kde bychom se moc dobře necítili. Kde jsou lidé nepřátelští. Ty jsi z východního pobřeží, nemáš o tom ponětí.“ „Hej! Studoval jsem v zahraničí, v Madridu,“ ozval se Jeff a vysloužil si tím od svého snoubence pohled s očima v sloup. Jeff měl v klíně knihu a dělal si do ní poznámky.

100

„Co to tam máš?“ zeptala se Kate po chvíli. „To je moje svatební kniha,“ odpověděl. „Prosím?“ „Svatební plánovač Emily Postové.“ Podívala se na Tobyho a ten jen pokrčil rameny. „Ukaž mi to,“ natáhla se. Listovala pastelovými stránkami a s každým novým úkolem její nervozita narůstala: musí se zařídit květiny, svatební webové stránky, kapela na hostinu a hudba k obřadu, kartičky se jmény, příbory a ubrusy. Pozván­ ky a balíčky pro všechny hosty. A také dekorace na stoly. „Pomalu z toho všeho začínám být na nervy, a přitom to ani není moje svatba,“ kroutila hlavou. Ukázala na jednu stránku: „Měli byste mít pro případ nouze za každou družičku záskok, zaznamenat si jejich výšku a váhu a kdy přesně budou zkoušet šaty.“ „Ale my družičky mít nebudeme, takže s tím si nemusíme dělat hlavu,“ řekl Jeffrey. „Tak jo.“ Otočila na další stránku. „V každém pokoji mají být přichystané dárkové balíčky připravené na míru jednot­ livým hostům, s informacemi o tom, co zajímavého by se dalo v místě svatby podniknout.“ „No jasně.“ V neděli vyrazili obhlédnout Jeffreyho pět největších favoritů na místo konání, jen proto, aby se ujistili, že si opravdu zarezervovali to nejlepší. Měli ochutnávku u dodavatelky pohoštění, jejíž specialitou podle všeho bylo plnit jídla jinými jídly — rajčata s nádivkou ze šiso a wasabi, fíky plněné gorgonzolou, červená paprika plněná kuřetem a rýží. Všechna ta jídla s nádivkami se Kate zdála trochu násilná, ale Jeffovi se o tom nezmínila, jen Tobymu, a ten jí na to řekl: „Možná ji manželství rozčiluje.“ Věděla, že ze svateb se stal velký byznys: pokaždé když zapnula televizi, vysílali nějaký pořad o vybírání dokonalých šatů, dokonalého tématu, dokonalého dortu. Ale i přesto ji

101

výdaje naprosto šokovaly: prázdná stodola s rozvěšenými světýlky a nic víc k tomu stála na den šest tisíc. Venkovský hostinec si za večeři účtoval dvě stě dolarů na osobu. Když pracovala v neziskovce v New Yorku, častou náplní její práce bylo psát novinové články, kde se potřeba vyjadřovala v dolarech a centech. Bylo pravděpodobnější, že lidé darují peníze, když si budou moct představit, na co přesně se použijí. Teď měla zlozvyk všechno přepočítávat i ve skutečném životě. Za cenu dvou večeří na téhle svatbě by mohli koupit hlubinné čerpadlo, které by zajistilo čistou vodu celé obci, nebo financovat roční vzdělání šedesáti studentům v uprchlickém táboře v Keni. Za cenu květin by mohli pořídit tisíc moskytiér nad postel, které by ochránily pět tisíc kambodžských dětí před malárií. Na jedné výzkumné cestě se Kate setkala s matkou devíti dětí, které už na tuto nemoc zemřel manžel a dva nejstarší synové ve věku čtrnáct a dvanáct let. Rodina měla jen jednu moskytiéru, velkou zrovna tak na ochranu pěti lidí, takže žena musela každou noc vybrat dvě z přeživších dětí, které budou spolu s ní spát mimo moskytiéru. Na záchranu jejich života stačilo pouhopouhých pět dolarů. Neměli to dělat, ale Kate vyprázdnila kapsy a všechno dala ženě a jejím sousedům. Když viděla, jakou mají radost z tak malé částky, styděla se, že v Americe je takový blahobyt. Představila si osmnáct úžasných dekorací, které Jeff plánoval umístit doprostřed stolu — růže, pivoňky, hortenzie a vonné kakosty — a které hned příští ráno skončí v odpadcích. Bylo jí z toho zle. Kate si uvědomovala, že lidé takhle o penězích nepřemýšlejí. Jeffrey a Toby byli štědří; když je někdo požádal o příspěvek, peníze darovali. Takže jim nikdo nemohl mít za zlé, že utratí sedmdesát tisíc dolarů za svatbu pro dvě stě lidí. Tak už to prostě chodí. Původně chtěli jen skromnější svatbu pro nějakých osm­ desát lidí. Ale jakmile se o zasnoubení doslechli její teta a strýc, sestavili seznam sta hostů.

102

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.