Životní příběhy mladých lidí úvahy o přínosu léčby Hildegunn Sagvaag a Liza Fuglestein

Životní příběhy mladých lidí – úvahy o přínosu léčby Hildegunn Sagvaag a Liza Fuglestein Úvod K46 je nízkoprahové zařízení poskytující pomoc mladým lidem, kteří mají problémy s drogami. Nachází se v centru norského města Stavangeru. Mladí lidé ve věku od 17 do 25 let sem mohou zajít, promluvit si s pracovníky centra a zjistit, zda by pro ně nabízené služby mohly být zajímavé. K46 funguje na základě spolupráce mezi odbornými zdravotnickými službami a magistrátem města Stavangeru. Tato nabídka je zajišťována v rámci programu Mládež a volný čas realizovaného městem Stavanger společně s terénním programem zaměřeným na mládež a zdravotními zařízeními pro mládež. V informační brožuře této iniciativy se píše: „K46 ve Stavangeru nabízí pomoc mladým lidem, kteří mají problémy s užíváním návykových látek. Jste‐li ve věku 17‐25 let a máte v úmyslu nějak řešit své problémy s drogami, pak se na nás můžete obrátit. Klidně zavolejte nebo za námi přijďte na Královskou ulici 46 (odtud náš název K46). Jsme přesvědčeni, že pokud sami chcete, dokážete to! Také rodinní příslušníci se na nás mohou obrátit s žádostí o konzultaci“ (Informační brožura magistrátu města Stavanger). Kdo jsou mladí lidé, kteří navštěvují K46, co potřebují, jaké příběhy se s nimi pojí, co vnímají jako účinnou pomoc a co pozitivního jim podle nich K46 přináší? Tyto otázky si položili pracovníci K46 a s pomocí finanční podpory ministerstva zdravotnictví vytvořili ve spolupráci se Stavangerskou univerzitou výzkumný projekt, v jehož rámci byla provedena studie zaměřená na mladé lidi navštěvující K46. Výzkum se soustředil na životní příběhy těchto mladých lidí a na intervence, které pro ně dle jejich zkušeností mají největší přínos. Podobná studie bude také uskutečněna v České republice v průběhu roku 2009, přičemž obě studie se pak stanou základem pro provedení srovnávací analýzy. 1.1

Teorie

Ve zprávě č. 39 (2001‐2002) týkající se dětí a dospívajících je zdůrazněno, že v Norsku dochází k nárůstu užívání drog mezi mládeží. Je proto nutné, aby příslušné státní organizace, rodiny a společnost jako celek na danou situaci v co největším rozsahu zareagovaly a pokusily se tak tento trend zvrátit. Podle Vládního protidrogového akčního plánu na období 2006‐2008 jsou drogové problémy často odrazem jiných problémů. V daném akčním plánu se rovněž vyzdvihuje nutnost časných intervencí u dětí a mladých lidí, kteří trpí duševní poruchou, mají problémy s chováním nebo žijí ve ztížených sociálních podmínkách. Drogové problémy u mladých lidí je možné chápat z fyziologického, psychologického a sociálního hlediska. V rámci této studie, kde nám jde o pochopení problematiky užívání drog ve vztahu k životním osudům mladých lidí, je uplatňováno pouze hledisko psychologické a sociální. Psychologické hledisko se zaměřuje na individuální intrapsychické faktory. Mladí lidé často nemají zcela jasno v tom, zda své užívání drog chtějí nějak řešit. Drogy pro ně mohou představovat dobrý způsob, jak se vypořádávat s obtížnými životními situacemi. A pokud máte mít motivaci změnit nějaký postup, který považujete za dobrý, neobejde se taková změna bez rozporuplných pocitů (Lønne, 2006). Rozporuplnost či ambivalentnost nebývá ani tak považována za nedostatek motivace jako

1

„Addictive substance use in children and adolescents from ethnic minorities and socially excluded areas with an emphasis on the transfer of experience on prevention and research methods from Norwegian partners“ A/ CZ0046/1/0006

spíše za konflikt mezi úmyslem nadále drogy užívat na jedné straně a snahou o změnu takového chování na straně druhé (Børtveit, Skjøtskift, 2008). Motivace je vnímána jako součást procesu, který se jako pracovníci v pomáhajících profesích můžeme společně s mladými lidmi snažit podrobněji prozkoumat a ovlivnit jej. Je proto zapotřebí, abychom byli schopni rozpoznat, v jaké fázi tohoto procesu se mladý člověk v konkrétním momentě nachází (Barth, Näsholm 2007). Sociální hledisko si všímá role mladých lidí v rámci komunity či ve společnosti druhých lidí. Součástí sociálního hlediska je také kulturně‐ekonomická závislost. Kulturně‐ekonomickou závislostí se míní spojitost mladých lidí s konkrétním prostředím, v tomto případě s prostředím drog (Smith‐Solbakken & Tungland, 1997). Někteří mladí lidé mají například silné finanční vazby na obchodování s drogami nebo na jiné nezákonné aktivity, což je faktor, který je překážkou abstinence. Právě tyto vazby na drogové prostředí zprostředkovávané přáteli a známými představují riziko v momentě, kdy se chce mladý člověk od drog oprostit. Sandberg a Pedersen (2006) hovoří o sociálním kapitálu (Bordieu, 1999) v určitém prostředí jako o „pouličním kapitálu“ a definují jej jako „vědomosti, dovednosti, schopnosti, vlastnosti a předměty, které jsou projevem vyznávání hodnot kultury ulice“ (Sandberg, Pedersen, 2006:83). Pouliční kapitál odráží aktuální hodnoty v rámci drogové kultury. Abychom byli schopni porozumět mladým lidem, kteří mají problémy s drogami, musíme psychologické a sociální hledisko uvažovat ve vzájemné jednotě. Identita se pojí jak s individuálními psychologickými dimenzemi, tak se sociálními dimenzemi, v nichž se uplatňuje kulturně ekonomický aspekt. Pracujeme‐li v rámci kultury drogové závislosti s motivací a ambivalentností, musíme se pokusit o určení sociálního kapitálu mládeže a pochopení individuálních strategií ze sociálního hlediska. Abychom mladým lidem, kteří navštěvují K46, mohli pomoci řešit jejich drogové problémy, musíme se snažit chápat jejich situaci v širších souvislostech. Je proto na místě se ptát: Jak mladí lidé závislí na drogách vnímají svůj život? Co tito mladí lidé sami považují za účinnou pomoc ve své snaze o život bez drog? 1.2

Metoda

O své zkušenosti a lekce, které jim dosavadní život uštědřil, se s námi mladí lidé musí podělit sami. Je to právě jejich svět a jejich příběhy, do kterých chceme hlouběji proniknout, abychom tak pochopili jejich pohled na život. Jako teoretické východisko výzkumu je zde proto možné uplatnit sociální konstruktivismus, zejména pak koncept sociální reality (Searles, 1995) a reflexi konstrukcí, které si člověk ve skutečnosti vytváří (Hackings, 1999). Mladí lidé si svou realitu vytvářejí a definují i v rámci svého sociálního kontextu, v rámci svých vztahů s pracovníky K46 a při setkání s námi jako s výzkumníky, když po nich požadujeme, aby nám řekli něco o svém životě a svých zkušenostech. Studie byla schválena úřadem pro ochranu dat. Výzkumný soubor tvoří celkem 9 mladých lidí (4 ženy a 5 mužů), kteří byli pro tyto účely získáni centrem K46. Tito mladí lidé vyjádřili svůj souhlas s účastí na studii, byla jim přislíbena anonymita a byli rovněž ujištěni, že mohou od studie kdykoli odstoupit, aniž by to pro ně mělo nějaké následky. Rozhovory se uskutečnily v centru K46, s výjimkou jednoho, který se odehrál v místě bydliště respondenta. U dvou rozhovorů byli přítomni dva tazatelé, jinak rozhovory vedl vždy jeden tazatel. Jeden z mladých lidí se během interview jevil pod vlivem drog. Toto sezení jsme co nejrychleji ukončili a příslušné údaje nebyly do analýzy zahrnuty. Jelikož nás zajímaly životní příběhy mladých lidí a jejich názory na účinnou pomoc, podrobili jsme jejich vyprávění chronologické narativní analýze (Sagvaag, 2007). Znamená to, že jsme se snažili

2


zmapovat vlastní problémové oblasti, identifikovat nějaké ústřední téma a zjistit aktuální postoj mladých lidí k předmětným otázkám v současnosti a jejich úvahy o budoucnosti. Následně jsme provedli celkovou analýzu, jejímž cílem bylo dobrat se podstaty určujícího sdělení obsaženého v jejich příbězích. Za hlavní témata příběhů mladých lidí byla označena vyprávění o životě obecně a o užívání drog. Vyprávění o životě Z dnešního pohledu se předchozí život jeví jako... Mladí lidé, s nimiž jsme hovořili, měli v životě různé výchozí podmínky. Někteří vyrůstali s oběma rodiči, rodiče jiných byli rozvedení, někteří pak vyrůstali v náhradní péči, případně v rodinách, které se dle jejich slov vyznačovaly neurovnanými vztahy. Ve svých vyprávěních se také lišili v tom, zda se jim v dětství dostávalo podpory od jejich blízkých, či zda byli většinou ponechávání vlastnímu osudu. Většina z mladých lidí byla již v minulosti registrována orgány sociálně‐právní ochrany dětí a někteří z nich vyrůstali v náhradních domovech, které však museli opustit ve chvíli, kdy se u nich vyskytl problém s drogami. Někteří z mladých lidí věděli, že jejich rodiče měli problematický vztah k drogám a někteří na následky užívání nakonec zemřeli, případně byli po určitou dobu aktivními uživateli drog. Někteří rodiče se také během svého života léčili ze závislosti na drogách. Někteří z mladých lidí také byli v minulosti vystaveni problémovému užívání alkoholu a drog ze strany svých rodičů. Jeden z mladíků uvedl, že oba jeho rodiče byli drogově závislí a že svého otce, který je již po smrti, nikdy neviděl. Matka se odjela léčit ze své závislosti na drogách do zahraničí, když mu bylo šest let. V té době byl na několik let svěřen do náhradní péče, kde byl svědkem toho, jak se jeho pěstoun upil k smrti. Skutečnost, že v pozdějším životě sám učinil zkušenost s vlastní závislostí v současnosti vnímá jako příležitost, jejímž prostřednictvím je schopen lépe pochopit svou matku. Snáze se tak vyrovnává s tím, čím si musel jako dítě projít. Svůj předchozí pocit zrady tak v poslední době přehodnocuje ve světle vlastních zkušeností, které mu poskytují hlubší pohled na věc. Někteří mladí lidé zažili, jak jejich matky dělaly, co bylo v jejich silách, aby pro své děti zajistily potřebnou pomoc. Jedna matka se usilovně zasazovala o to, aby její dcera nebyla přeřazena na jinou školu, přestože měla problémy s chováním. Argumentovala tím, že pro její dceru je důležitá právě sociální síť jejího domovského prostředí, a její úsilí nakonec vedlo k pozitivním změnám v místní komunitě a k zlepšení pedagogické práce ve škole. Mladá žena uvedla, že její matka „ví, jak na to“. Její úsilí vyvrcholilo dceřiným absolvováním střední školy a „pak ta oslava maturity byla skvělá. Bylo to tak trochu na mně, protože jsem... společně s kamarádkama jsem měla na starosti závěrečnou oslavu...“ A pak se v tvém životě událo něco… Událostí, o které se většina mladých lidí nezapomene zmínit, je jejich umístění do péče nějakého ústavu či zařízení. Přestože tento krok často vnímali jako něco „dobrovolného z donucení“, bylo to něco, na co se těšili, a co mnohdy považovali za užitečné.

3


Pro jednu ženu znamenal zásadní změnu v životě její výkon trestu odnětí svobody. Ve vězení měla pocit, že je v bezpečí a že je o ní postaráno. Pobyt za mřížemi pro ni znamenal přerušení jejího užívání drog, přičemž vězeňští zdravotničtí pracovníci ji následně nasměrovali na služby v jejím městě, na které se mohla obrátit s žádostí o pomoc. Když se po výkonu trestu vrátila domů, ocitla se opět ve svém normálním prostředí, pro nějž bylo charakteristické užívání drog. Hodně chtěla braní drog omezit nebo s nimi úplně přestat. Když si uvědomila, že nemá jinou možnost, než se vrátit do tohoto prostředí, zhroutila se. Z důvodu jejího nízkého věku ji sociální pracovníci nebyli schopni zajistit žádné vhodné bydlení, neboť ani jimi zvažované možnosti nenabízely ochranu před prostředím spjatým s drogami. Po nějaké době jí bylo nabídnuto bydlení prostřednictvím dobrovolnické organizace. Toto místo musela fyzicky bránit proti přátelům, známým, a příbuzným, kteří i nadále problémově užívají drogy a kteří by ji chtěli navštěvovat. Zjevný obrat v jejich životě znamenal způsob, jimž oni sami i druzí lidé na jejich užívání drog reagovali. Zatímco o některé bylo postaráno, jiní byli vyloučeni z projektů nebo iniciativ, na nichž se podíleli. Jeden z mladíků musel opustit léčebný program a zároveň jej rodiče vyhodili z domu. „Když mě policajti chytili s hašišem, naši to nedali, vzdali se mě, už se mnou nechtěli nic mít. Otec mi řekl: „Už nejsem tvůj otec." To člověku moc nepomůže. A jestli to bere takhle, tak ať jde k čertu“. Jedna z dívek, která byla po celé dětství v péči orgánů sociálně‐právní ochrany dětí, vzpomíná, jak se delší dobu neviděla s matkou. Vypráví, jak k ní jednou v noci matka najednou přišla. Když se objevila, dívka byla v bezvědomí a na pokraji smrti. Matka zavolala zdravotnickou pomoc a dívka pak ve vážném stavu ležela několik měsíců na specializovaném pracovišti jedné velké nemocnice. Takovou péči, jaké se jí dostalo na specializovaném pracovišti, nikdy předtím nezažila a měla pocit, že si jí tam váží. Věci se změnily, jakmile byla přeložena do nemocnice ve svém městě. Měla pocit, že jí tam pohrdají a že se jí nedostává adekvátní léčby, která by byla příliš drahá. „Byla jsem závislá na injekčně podávaných lécích. Oni se ale nenamáhali s tím, aby mi je dávali, bylo to moc drahý … když jsem se vrátila do naší nemocnice ... takže to skončilo tak, že ... nakonec ... bože můj ... to je tak šílený ... zkolabovala jsem, už jsem nezvládala ...“. Popisuje, kam až byli ochotni ve své péči zajít na velkém specializovaném pracovišti, kde ji lékař klidně naordinoval jídlo „přes ulici“, aby něco snědla, zatímco nemocnice v jejím městě zaujímala zcela odlišný přístup. „Byla jsem závislá na injekčně podávaných lécích, ale pro ně to bylo moc drahý...“ Přisuzuje to své závislosti, zejména tomu, že předtím brala heroin. Slyšela, jak někdo z nadřízených říká personálu, aby si jí nevšímali, že „je to feťačka ... Rovnou mě poslali k čertu a nedošlo jim, že ten den nepřežiju, jestli se mnou budou zacházet jako s kusem hadru...“ Jeden mladík vyprávěl o několika dramatických zvratech ve svém životě. Přišel o blízkého přítele, který zemřel na předávkování, v důsledku čehož i on sám začal brát drogy s ještě větší intenzitou. Brzy poté si našel přítelkyni, i když „jsem vypadal strašně, byl jsem vyřízenej, měl jsem 50 kg ... díky bohu za to...“. Krátce předtím jeho přítelkyně otěhotněla a on si řekl, že „nemůžu bejt na drogách, až se to narodí“. Momentálně čeká na nástup léčby a je rozhodnut léčebný program absolvovat. Mnozí z mladých lidí pokládají svůj první kontakt s K46 za významný krok, událost, která znamenala změnu v jejich životě. „Dospěl jsem v životě do bodu, kdy už jsem měl toho kouření po krk“. Tuto fázi často doprovázely další významné momenty, jako například partnerský vztah.

4


Momentálně se život jeví jako... Všechna vyprávění mladých lidí o jejich současném životě se již vyznačovala méně bouřlivými a předvídatelnějšími událostmi, než kterými procházeli předtím. Někteří byli v učení nebo studovali. Jiným bohatě stačilo, že zvládají každodenní život, že vyjdou s penězi, nakoupí si potraviny a drží se dál od lidí, s nimiž se již nechtějí stýkat. Jeden z mladíků, který nadále užíval hašiš a alkohol, chtěl přerušit své kontakty se systémem péče, „protože můj život je teďka v pohodě, myslím si, a žádný nový cíle nebo plány nemám.“ Někteří však hovořili o těžkostech, kdy měli co dělat, aby byli schopni nějak fungovat, a snažili se přijít na to, co vlastně chtějí od života. Jedna z dívek uvedla, že je „neschopná normálně fungovat mezi lidma“. Od svých čtrnácti let byla nucena se o sebe postarat a přebírat na sebe doma značnou odpovědnost, protože její rodiče brali drogy. Po mnoha letech strávených v různých zařízeních nyní potřebuje pomoc s těmi nejzákladnějšími úkony. Musejí ji pomoci s návštěvou zubaře, s hledáním bytu, s nákupem jídla, se vším, co člověk potřebuje, aby mohl fungovat v každodenním životě. I když, jak říká, „ ... dělám co můžu, je to opravdu těžký!“ Pro většinu mladých lidí představuje zásadní problém okruh jejich známých a přátel. Když totiž přeruší styky s prostředím spojeným s užíváním návykových látek, okruh jejich sociálních vazeb se podstatně zredukuje. Pro mnohé z nich není možné přerušit styky se všemi lidmi, kteří se doposud pohybovali v jejich blízkosti. Mohlo by se pak také stát, že se budou stýkat jen s pracovníky v pomáhajících profesích. Všichni mladí lidé se zmiňovali o problémech spojených s přáteli a rodinou, ať už proto, že jejich rodinní příslušníci o jejich situaci nevěděli, nebo proto, že bylo obtížné udržovat kontakt s příbuznými, jejichž život byl ještě rozháranější než jejich vlastní. Několik osob hovořilo o štěstí v souvislosti s tím, že měly pár přátel mimo prostředí drog, zatímco někteří z mladých lidí byli přesvědčeni o tom, že o jejich užívání drog nikdo neví. Život v budoucnu se jeví jako... Příběhy manželství, rodinného života, dětí a stabilní finanční situace. Pro mnohé obnáší rodinný život hlavně „hodného muže, auto a, ano, normální život ... a taky chodit někam pravidelně do práce.“ Jiná mladá žena popsala svou ideální budoucnost jako život s manželem a dětmi, dobrý příjem a stabilitu. Jedna z dívek si přála být v budoucnu „počestná a seriózní, mít chlapečka a holčičku ... a normálního chlapa, pokud to bude možný“. Chtěla mít pocit, že někam patří, vést život plný lásky, zajistit budoucnost svým dětem a nabídnout jim vše, co ona sama neměla. Projevila také přání, aby její matka měla možnost být jejím dětem dobrou babičkou a aby ona sama měla příležitost „hodně cestovat, něco zajímavýho zažít a podívat se do světa.“ Mladá žena, která je momentálně těhotná, si nepřeje, aby její dítě „muselo projít tím, co jsem si sama prožila. Mám takovej cíl: nikdy tak, jako jejich rodiče. Ukážu svejm rodičům, že to jde, sama, a to miminko, pryč z toho.“ Většina mladých lidí měla konkrétní představy o své budoucí profesi. Dívky chtěly pracovat jako kadeřnice, kosmetičky, někdo zase chtěl dělat nějakou „běžnou ne moc těžkou fyzickou práci“, jeden mladý muž si chtěl zřídit svou vlastní firmu, nejlépe v soukromém sektoru, „to je jako tak trochu můj sen“. U jiných se volba povolání pojí s plány na studium, „jít do školy, otevřít si restauraci”. Jeden člověk si přál studovat psychologii ve Spojených státech, zatímco jiný, který dříve míval ve škole dobrý prospěch, se chce stát vysokoškolským pedagogem. Někteří z mladých lidí chtěli přestat s tím, co momentálně dělali, aniž měli jasné plány na nějakou jinou práci.

5


Několik mladých lidí uvažovalo o tom, že by v budoucnu pobývali v nějaké zemi, kde je tepleji. Někdo snil o životě na španělském venkově, „daleko od všech těch tlaků a lidí, kteří mi dělají problémy.“ Někdo pomýšlel na Španělsko nebo Mexiko, „musí to bejt někde, kde se mluví španělsky, .... peníze nejsou samozřejmě žádnej problém ...“, jiní zase prostě chtěli jet „do ciziny“. Jeden z mladíků měl tu zkušenost, že „je to vždycky jinak, než si člověk plánuje“, a prohlašoval proto, že již nemá důvod do svého života nic víc investovat. U většiny těchto mladých lidí se jejich vyprávění o životě točila kolem rodiny a volby povolání. Prvotní kontakt s K46 uskutečňují mladí lidé v momentě, kdy začnou mít problémy s drogami. Z tohoto důvody byly také drogy důležitým tématem našich rozhovorů. Vyprávění o užívání drog Dřívější užívání drog je dnes příběhem ... ... intenzivního užívání drog, alkoholu, těkavých látek, konopí, amfetaminu, léků, extáze, GHB a heroinu. Mladí lidé, s nimiž jsme hovořili, začínali s drogami brzy, ve věku od 11 do 15 let. Drogy brali i ostatní, ale jejich cesta k užívání drog byla v něčem odlišná. Jeden z mladíků k tomu řekl: Bylo to s kámošema, jasně, bylo to o sebevědomí … holky, na který by se člověk jinak neodvážil promluvit, ehm… tak se s nima bavil ... když si třeba člověk myslí, že není ničím zajímavej... nevím... když si to vezmeš, tak je to jiný. ... Jak se to zkusí, je těžký bejt bez toho. Ty pocity, který člověk má … je to sice klam, ale ten pocit za to stojí, ten pocit tam je a není to žádnej klam. Člověk to tak třeba ani nebere, i když je to nakonec klam... jo. A když si toho vezmete moc, tak nakonec skončíte sháněním nějakejch patáků na depku po lékárnách. Někteří tito mladí lidé uváděli, že se bez drog nebyli schopni bavit. Také rodiče některých z nich sami mají nebo měli problémy s užíváním drog. Jedna dívka řekla, že pracovníci sociálně‐právní ochrany dětí byli užíváním její matky natolik znepokojeni, že se na ní v této souvislosti dokonce přímo obrátili. Znepokojovalo je, že „tvá matka užívá amfetaminy“. Dívka v té době sama drogy nebrala a setkání se sociálními pracovníky popisuje jako nepříjemné. „Protože něco takovýho prostě nechci poslouchat ... jsem při ní, všechny děcka stojej za svou mámou“. Od té doby už s pracovníky sociálně‐právní ochrany dětí nepřišla do styku a nadále žila doma se svou matkou. Během dospívání začala sama problémově užívat drogy, zejména amfetamin. Nakonec braly s matkou společně. Popisuje situace, kdy upadala do stavů podobných psychóze, během nichž nespala ani nejedla několik dní v kuse. Většina mladých lidí, s nimiž jsme rozmlouvali, spojuje své neurovnané dětství se svým experimentováním s drogami. Mnozí z nich již také nadále neudržují styky se svými biologickými, případně náhradními rodiči. Mnozí rovněž hovoří o svých pobytech v různých zařízeních, ať už doma nebo v zahraničí, kdy téměř celé období svého dospívání strávili buď v léčebnách nebo různých ústavech pro mládež. Někteří měli zkušenosti s internátními školami, které považovali za jakousi formu léčby, protože pro ně představovaly únik od drogového prostředí jejich domova. Tito mladí lidé měli různé zkušenosti se systémem péče. Někde měli pocit zájmu a pochopení, jinde jim zase vůbec nepomohli. „Poradci a sociální pracovníci ve škole byli ztráta času ... ti mě nesnášeli, byla tam taková škaredá ženská, která mi řekla, že nechápe, jak jsem se mohla tak rozčílit, když ona sama nemohla...“ Mladí lidé často sami sebe charakterizovali jako „problémové děti“.

6


„Vždycky jsem byl problémový děcko; chodil jsem za školu, bylo mi všechno jedno a vymejšlel jsem si. Takhle mi to aspoň tehdy říkal ředitel. Vysmál jsem se tomu, ukázal mu vztyčenej prostředník a šel pryč ... Když si to zpětně promítnu, říkám si, bože, co jsem to byl za hnusnýho spratka, kterej na všechno kašlal...“ Braní drog nebyla levná záležitost. Jeden z dotazovaných uvedl, že denně utratil 500 korun za amfetamin. Říká o tom: „Je to hodně o psychický závislosti, je to prostě desetkrát horší, než když je na tom člověk fyzicky… Nevím, ale můžete bejt třeba tři roky bez amfetaminu, a pak prostě najednou do toho znovu spadnete kvůli … prostě se ani nenadějete. Teď s děckama na to myslím každej den od chvíle, kdy jsem si poprvé vzal, a když budu mít možnost se k tomu dostat, tak si vezmu. Vyjde to na 500 korun, 400‐500 korun denně, takže to není jenom prostě ... za stovku, tj. 100 gramů, dáte 20 000 korun. Ke konci … to jsem mohl spotřebovat tak 4 až 6 gramů denně. Najednou jsem „sjel“ tak gram a nakonec jsem si samozřejmě i „šlehal“ … a to na jednu dávku připadne tak půl gramu.“ A pak došlo v užívání drog ke změně a s tím se pojí příběhy o... ... detoxifikaci, po několika letech masivního užívání drog, kdy v posledních šesti měsících se jednalo o intenzivní užívání amfetaminů. Přestože jedna z mladých žen považovala zpočátku léčbu za „vynuceně dobrovolnou“ záležitost, v důsledku fyzických a psychických problémů, ke kterým u ní užívání drog vedlo, se nakonec na hospitalizaci těšila. Čekala na ni dlouhých sedm měsíců, během nichž se jí vytvořil vřed. Někteří z mladých lidí se setkali se zásahem justičních orgánů, které jim zprostředkovaly kontakt s K46 jako první krok k zahájení léčby. Jeden z dotazovaných uvedl, že „dospěl v životě do bodu, kdy už měl kouření po krk“, a vyhledal zdravotnickou pomoc, kde mu doporučili K46. Jiní se do kontaktu s centrem K46 dostali poté, co byli z kázeňských důvodů vyloučeni z některé z léčeben. Jedna z dívek byla v důsledku svého dlouhodobého užívání drog v takovém stavu, že musela být neprodleně hospitalizována a do kontaktu s K46 se dostala až po absolvování léčebného pobytu v nemocnici. Pro jednoho z mladíků se stalo hrozbou drogové prostředí jako takové: „Dostal jsem se do dost drsnýho drogovýho světa a znal jsem se se spoustou lidí, můj telefonní seznam se snad zčtyřnásobil, řekl bych… během velmi krátký doby jsem se octnul v hodně kriminálním prostředí ... Než jsem se seznámil se svou přítelkyní, svojí holkou, v jednom menším městě jsem potkal pár dealerů, s kterejma jsem pak skoro denně něco podnikal. Hodně jsem toho prodal a najednou jsem v tom jel naplno. Nakonec jsem se zapletl do takový akce, kdy mě obvinili, že jsem ty drogy řezal, že jsem je jako znehodnocoval, abych na nich potom víc vydělal při prodeji. Prodal jsem amfetaminy, když mě 7 ½ hodiny mlátili, takovej dárek k Vánocům, úplně mi zlikvidovali záda, ty prachy jsem jim (dealerům) sehnal, 12 až 13 tisíc po telefonu, jak lidi přicházeli a platili, aby mi pomohli. No jo ... nic horšího jsem ještě nezažil. Dali mi pistoli k hlavě… teda vzduchovou pistoli, ne normální pistoli. Pak mě praštili do hlavy a cvakli tou pistolí. Ne, plynová pistole, vlastně plynová pistole to byla. Je silnější než obyčejná pistole, když vás tím střelí, dostane se to do kůže a zůstane to tam. ... Zavolej těm lidem a sežeň ty prachy. Jestli ne, tak to do tebe napálíme. Takže když jsem těm lidem volal, snažil se jim volat, byl jsem tak nervózní, že mi telefon vyklouzl z ruky, tak mě zmlátil a pak dal tu pistoli bokem ... Jinak řečeno, dost jsem se zapotil.“

7


Po tomto incidentu se mladík seznámil s dívkou, která se následně stala jeho přítelkyní a, i když předtím ještě nějaké drogy prodal, teď už nechce s drogovým trhem nic mít. „Něco málo jsem prodal, když jsem zase začal s crackem, nic jinýho člověku nezbejvá, když chce drogy, bez toho to prostě nejde. Jinak si naděláte spoustu dluhů, většinou u těch samejch lidí, někomu se ale zase musíte vyhejbat, protože jim dlužíte z minula, takže...“ Říká, že nebude mít problémy s dluhy, když půjde do vězení. Všichni, komu prodával, sedí ve vězení. Dva měsíce poté zavřeli jednoho a o další dva měsíce později zavřeli další. Řekl také něco o tom, že nebylo špatné přijít tak rychle k tolika penězům. „Měl jsem v telefonu 600 čísel. 400‐500 telefonních čísel, na všechnu tu chátru.“ Mladík se také zamýšlel nad tím, kam se poděly všechny peníze z doby, kdy prodával drogy, protože samotnému mu nic nezbylo. Má za to, že všechen zisk připadl „dealerům“, a proto není důvod si takovou „práci“ držet. Nebyl vlastně ještě úplně připraven na to, aby prostředí drog opustil. Po několika rozhovorech se sociálními pracovníky mu bylo doporučeno se obrátit na K46 a po nějaké době se pak snažil vyhledat ústavní léčbu. Z výše uvedeného vyplývá, že ve vyprávěních těchto mladých lidí o změnách v jejich užívání drog zároveň figuruje K46. Uvádějí, že díky kontaktu s nízkoprahovým zařízením postupně začali svou závislost řešit formou léčby. O K46 hovoří jako o „seriózní službě... v K46 jsou vstřícní, naslouchají vám, nejedou tam podle nějakýho jednoho naučenýho postupu, snaží se poznat celou vaši situaci, není to jak podle učebnice, vidí každýho s jeho konkrétníma potřebama a snaží se najít, co je pro něj nejlepší...“ Totéž vyjadřuje další z mladých lidí: „Jedna přišla z K46 s papírem, dělala to samé, co dělali ve „větším městě“. Byla mi tím blízká“. V K46 také mladým lidem zprostředkovávají kontakt na ambulantní léčbu poskytovanou sítí psychiatrů specializujících se na mladé lidi, případně jinými léčebnými zařízeními. V současnosti užívání drog ve vyprávěních figuruje v souvislosti ... ... s omezováním jejich konzumace. Někteří z mladých lidí říkají, že drogy brát přestali: „Je to tak málokdy, že se to ani nepočítá“. Jiní uvedli, že momentálně užívají jen alkohol a hašiš, ale přestali s amfetaminem a přerušili také staré styky s drogovým prostředím. Jedna z dívek řekla: „Člověk všechny ty lidi nepotřebuje, hodně z těch lidí jsem znala právě skrz drogy.“ V současnosti tráví volný čas s lidmi, s nimiž se přátelila v době, než začala užívat drogy, a říká, že nechodí moc ven. Denně kouří hašiš a občas se napije alkoholu. Jiná mladá žena, která se dlouho rozhodovala, zda vlastně chce přestat drogy užívat, říká: „Pořád si říkám, že s drogama by to byla mnohem větší zábava. Ale většinou alkohol, ten mám nejradši, v kombinaci s hašišem, s hašišem se člověk dostane víc do pohody, ale i s alkoholem se dokážu bavit. Ale často toho vypiju tolik, že jsem pak úplně namol... Někdy se teďka taky sjedu, piju tak 2‐3 krát týdně, do toho nějaký prášky, třeba valium, a tak něco … si jako dám, pak nějaký prášky, co beru na (nemoc), ale ty jsou taky hodně dobrý, jsem z toho dobře sjetá, je to bomba, někdy úplně vytuhnu. A taky beru nějakej speed, ale jenom s kámošema ... Kouřit můžu sama, pít můžu sama, a … ale ... pít musím vždycky, ale zpravidla, většinou radši piju s někým, líp to vypadá... (uchichtne se...)“

8


Kromě uklidňujícího účinku, který na ni alkohol má, dívka ještě vysvětluje: „... Když se nemůžu napít, bývá mi úzko, musím to mít, a jeden den v tejdnu a dva dny o tomhle víkendu. Docela bych i ráda zůstala o víkendu doma, ale to bych pak asi umřela úzkostí a nudou, a když si pomyslím, o co víc srandy zažiju, když vyrazím někam pařit, prostě.“ Několik mladých lidí uvedlo, že nejhůře se přestává s amfetaminy z důvodu pozitivně vnímaného účinku této drogy. Jeden z mladíků, který uvedl, že se mu příliš nedaří přestat s braním amfetaminu, užívá k navození opojného účinku také metamfetamin a GHB. Řekl, že „je na tom dobrý, že všechno, co předtím bolelo, bolet přestane, když je člověk najetej ... Nemusí to bejt až tak skvělý, prostě to jen najednou začneš brát jinak, jako že ... že je ti to vlastně u prdele...“ Užívání drog v budoucnu v příbězích figuruje v souvislosti ... ... s životem bez drog. „Bez alkoholu to jde mnohem líp.“ S životem bez drog také souvisí absence stresu, který se pojí s nutností obstarat si příslušné látky, sehnat peníze, konec obav z dopadení a, když už člověka přeci jen chytí, dalšího stresu kvůli všem těm pohovorům a rozborům moči. Většina vypovídá v tom smyslu, že nejlepší by bylo, kdyby se člověk obešel bez odborné pomoci a přestal drogy užívat sám. Pro většinu z těchto mladých lidí je těžké si představit život bez užívání drog. Jedna z dívek spojovala své skoncování s drogami se znovunabytím vlastní důstojnosti: „Nechci žít jako heroinistka. Připadá mi to opovrženíhodné, člověk se vystavuje tolika nesmyslným věcem. Lidi, co berou heroin, ztrácejí empatii, nejsou schopni se vžít do situace někoho jiného“, a ona taková být nechce. Proto chce s heroinem přestat a „dospět“. Chtějí‐li v budoucnu přestat brát drogy, budou se tito mladí lidé muset mimo jiné vypořádat i s ekonomickými faktory. Jeden z mladíků, kterému druzí dluží peníze, říká, že se nebude: „ ... pokoušet z těch „maníků“ dostat ty peníze, který mu dlužej. V tomhle světě to tak chodí, vždycky to tak bude. Lidi, kteří se v tomhle prostředí pohybujou, zároveň určujou pravidla, tak to prostě je...“ Jeden z mladíků, který dluží nějaké peníze lidem z drogového prostředí, nemá obavy, že se ho budou snažit vyhledat, protože, jak říká: „Vždycky něco málo dlužím, ale mě lidi taky dlužej ... takže se to srovná, tak to prostě chodí, nemůžu zaplatit to svoje, protože musím dostat to svoje a ... a pak bych riskoval a to nemůžu riskovat ... není to zas tolik, kdyby to bylo tak moc, musel bych mezi ně zase vyrazit …“ Pravidla drogového světa jsou na první pohled dosti flexibilní. Pokud máte přiměřeně malý dluh, nemusíte si lámat hlavu s tím, že byste museli jít a začít prodávat, abyste jej splatili. Protože však tato pravidla určují v drogovém světě konkrétní lidé, musíte se pohybovat v mantinelech, jejichž nastavení se neustále mění. Stěžejní sdělení příběhů – pocit přezírání a nezařazenosti Vyprávěním mladých lidí se neustále prolínal motiv dětství a dospívání v prostředí, kde již velmi záhy museli převzít odpovědnost sami za sebe. Většina z nich měla zkušenosti s orgány sociálně‐právní ochrany dětí a s nestálými podmínkami, za nichž o ně bylo pečováno, měli problémy ve škole nebo vyrůstali v domácnosti pouze s jedním z rodičů. Situace, v nichž se nacházeli, se naučili řešit způsobem, který považovali za adekvátní. Tato řešení často spočívala v užívání drog, ale také v přijetí

9


názoru, že jsou na světě více méně sami a že se musejí spoléhat sami na sebe a umět si pomoci vlastními prostředky. Jedna z dívek se od ostatních lišila. Pocházela ze stabilního rodinného prostředí a před K46 nebyla v kontaktu s žádnou jinou službou v rámci systému péče. Vykazovala nicméně jednoznačně silné vazby na drogové prostředí, kvůli nimž měla problém zůstat „čistá“. Pohnutky k užívání drog byly u všech mladých lidí více méně tytéž. Drogy snižovaly stres, byly zdrojem příjemných pocitů, umožňovaly jim zaujmout lhostejný postoj k jejich životním těžkostem a dát najevo nezájem o lidi, kteří nad nimi měli moc. Užívání drog je možno chápat jako strategii vedoucí k znovuzískání ztracené síly a odmítnutí snahy druhých lidí o ovládnutí našeho chování. Zkušenost mladých lidí se světem mimo jejich vlastní sociální prostředí opanovávali pocity přezírání. Zdálo se jim, že je nikdo nebere vážně a že jsou k ničemu. Měli také pocit, že nedisponují žádným sociálním kapitálem, který se od nich očekává na trhu práce, ve škole nebo v jejich bezprostředním okolí. Někteří se také setkali s tím, že nebyli dost dobří na to, aby jim byla poskytnuta léčba, ať už byla zapotřebí v důsledku jejich problémů s drogami nebo nějakého somatického onemocnění. Zdálo se, že někteří dobře zapadli do svého vlastního prostředí, kde bylo užívání drog akceptováno, byť nikdo se nevyjádřil v tom smyslu, že by příliš toužil v tomto prostředí setrvávat i v budoucnu. V této souvislosti je možné hovořit o kulturně ekonomické závislosti (Smith‐Solbakken, Tungland, 1996) na prostředí. Jeden z mladíků financoval své vlastní užívání drog prostřednictvím nákupu a dalšího prodeje drog. Jiní mladí lidé se zase postupně dostali do situace, kdy lidem z drogového světa dlužili peníze. Vedle ekonomických vazeb na toto prostředí hraje zásadní roli v životě těchto mladých lidí také sociální sounáležitost. Okruh přátel všech mladých lidí, s nimiž jsme hovořili, pocházel z drogového prostředí, přičemž tak tomu bylo již od prvních let jejich dospívání. Mladí lidé jsou napojeni na kulturu, která je založena na normách drogového prostředí, čímž se odpoutání od tohoto světa stává obtížnější. V rámci svého prostředí však jako mladí dospělí nevykazovali žádný sociální kapitál a nezdá se, že by u nich bylo možné identifikovat nějakou alternativu, jejímž projevem může být například „pouliční kapitál“ (Sandberg, Pedersen, 2006:83). Za této situace byl tak kontakt s K46 pro mnohé první příležitostí, kdy měli pocit, že se k nim někdo důstojně chová, vyslechne je a bere je takové, jací jsou. V K46 projevili přirozený zájem o život těchto mladých lidí a nejeli zde jen podle nějakých naučených postupů. Několik z dotazovaných uvedlo, že je v K46 rádi vidí; mohli se klidně objevit bez ohlášení. Pracovníci K46 se u všech snažili o individuální přístup a chovali se k těmto mladým lidem jinak, než jiní pracovníci v pomáhajících profesích, s nimiž se doposud setkali. Výsledky Sociální dovednosti se rozvíjejí v rámci sociální sítě, jíž je člověk součástí (Gundersen a Moyahan, 2006). Pro tyto mladé lidi to znamená, že jejich sociální kompetence a identita se vyvíjejí v rámci prostředí, které existuje na okraji normální společnosti. Když budou tito mladí lidé chtít své užívání drog nějak řešit, bude to mít rovněž dopad na síť, na kterou jsou napojení. Část této sítě vztahující se na prostředí drog se z velké části rozpadne s tím, jak se bude rozšiřovat síť tvořená lidmi poskytujícími jim péči, což pro mnohé mladé lidi znamená překážku na cestě k abstinenci. Mladí lidé, s nimiž jsme hovořili, měli k starému okruhu lidí ze světa drog rozporuplný vztah. Několik z nich uvedlo, že se vzdali kamarádů, ale také říkali, že nadále zůstávají s tímto prostředím v kontaktu. Někteří mladí lidé

10


se znovu začali stýkat s přáteli, s nimiž se znali předtím, než začali drogy užívat. Z rozhovorů však vyplynulo, že sociální síť těchto mladých lidí byla slabá v tom smyslu, že obsahovala jen málo lidí z neformálního okruhu. Míra kontaktu s rodinnými příslušníky se u jednotlivých mladých lidí lišila. Tyto vztahy byly podle nich stále poznamenány jejich předchozími excesy. Ze způsobu, jímž mladí lidé hodnotili K46, můžeme vyvodit, že tamějším pracovníkům se podařilo proniknout do rozporuplných pocitů mladých lidí, aniž by je odmítali nebo nutně znevažovali důvody, které mladé lidi k užívání drog vedou. Pozitivní zkušenosti s užíváním drog jsou pro mladé lidi občas pořád důležitější než jejich zjevně negativní důsledky. Právě v tomto kontextu musíme chápat nerozhodnost mladých lidí ve vztahu k ukončení jejich drogové kariéry. Z hlediska jeho funkce tedy K46 můžeme vnímat jako nízkoprahové zařízení a zároveň jako prvek léčby jako takové. Literatura Barth, T. og Näsholm, C. (2007). Motiverende samtale – endring på egne vilkår. Bergen: Fagbokforlaget Vigmostad og Bjørke AS. Bourdieu, P. (1999): Meditasjoner, Pax forlag A/S, Oslo. Børtveit T. og Skjøttskift S. (2008): Motiverende intervju (MI) ved behandling av pasienter med psykatriske lidelser og rusmisbruk, notat. Gundersen K. og Moynahan L. (2006). Nettverk og sosial kompetanse Oslo: Gyldendal Norsk Forlag. Hacking, I. (1999). The social construction of what? Cambridge, Mass.: Harvard University Press. Lønne, Hjellup Audhild (2006). Psykisk lidelse og rusmisbruk. Legeforlaget AS. Sagvaag, H (2007): Alkoholbruk i tilknyting til arbeid – ein kvalitativ studie i eit folkehelsevitskapeleg perspektiv, NHV‐rapport 2007:3, upublisert monografi, Gøteborg. Sandberg, S., Pedersen, W. (2006): Gatekapital, Oslo, Universitetsforlaget. Searle, J. R. (1995). The construction of social reality. New York: Free Press. Smith‐Solbakken, M., & Tungland, E. M. (1997). Narkomiljøet : økonomi, kultur og avhengighet. Oslo: Ad notam Gyldendal.

11


Životní příběhy mladých lidí úvahy o přínosu léčby Hildegunn Sagvaag a Liza Fuglestein

Recommend Documents