!1
Životní krize
Obsah Když se věci náhle změní … 3 Michal Petr Když je těžké obrátit list … 6 Kamila Thiele Dynamika duševní krize … 11 Roman Žižlavský Uprostřed krize … 15 Michal Mynář
!2
Když se věci náhle změní Michal Petr Jak se vyrovnat s náhlou ztrátou? Bolest a trápení mohou být dveřmi do nového života. Nikdo si je nepřeje. Každý je zažívá. Chvíle, kdy se věci dějí jinak, než jsme si je představovali. Zmařené touhy, bolest ze ztráty, nejistota. V takových momentech se náš svět zatřese, ztrácíme půdu pod nohama a jen těžko hledáme nějaké východisko. Chceme, aby to skončilo – nebo raději vůbec nezačalo. Aby svět byl jako dřív. Ale on nebude. A je na nás se s tím smířit. O krizích a o tom, jak se s nimi vyrovnat, bylo už napsáno dost, mnohdy zkušenými a moudrými lidmi. Jelikož se však v osobním i profesním životě často setkávám se situacemi jako je odchod partnera nebo zjištění nevěry, dovolím si na toto téma krátkou úvahu. Nepochybuji, že existuje široké spektrum těžkých životních situací, lišících se co do šíře, délky, hloubky a intenzity. To však nijak nezlehčuje tíhu a vážnost chvil, které jsou velmi náročné pro nás osobně. Bolest je bolest a ztráta je ztráta, přestože rozumově chápeme, že „se stávají horší věci“. Je dobré vzít vážně a s plným dopadem vše, co se nám děje, i když zrovna máme to štěstí, že nám někdo neustřelil půlku obličeje nebo nevypálil barák. Svět je ve své podstatě nejistý. Naše přání, aby se věci dařily, je pochopitelné, ale nevychází plně z reality života. Utrpení a bolesti se nelze vyhnout, byť se o to můžeme pokoušet. Otřesy našich jistot jsou součástí životního cyklu, patří k životu.
!3
Uvolnění do nejistoty jako cesta k opravdovosti? Naše utrpení nás kontaktuje s utrpením dalších lidí na planetě a dává jistou perspektivu a podporu. Otřesy, propady, ztráty. Bolest je univerzální. Vše se už někdy někomu stalo či děje právě teď, mění se jen kulisy. Jedinou jistotou je změna. Učme se s ní žít a sžít. Obejmout ji. Vdechnout ji – a vydechnout soucit se sebou i se stavem věcí. S důvěrou odevzdat, co nemůžeme změnit. Po malých krůčcích přinášet ANO do bolavých míst, kde sídlí NE. Nic jiného nám totiž nezbývá. Přijetí neznamená souhlas. Můžeme říci ANO a přesto svou situaci a prožívání měnit. Ale již z jiné pozice: z pozice otevřenosti a odevzdání. Tak, že ačkoliv se velká část našeho já brání a vzpírá právě prožívané skutečnosti, můžeme v sobě hledat a nacházet kapacitu celý tento odpor a nepřijetí obejmout a akceptovat. Jde o opačný proces, než který je nám přirozený. Samozřejmě se bolestivé konfrontaci či náročnému uvědomění nějakého stavu raději vyhneme. Někdy je to dokonce dočasně jediná možnost, jak přežít. Následovat by ale vždy mělo zpracování bolestivého zážitku, jinak tímto přístupem jednoznačně ztrácíme. Vše, co potlačujeme, nás tlačí. Vše, čemu se vyhýbáme, nás jednou dožene. Existenci a přímému pohledu se nelze vyhnout, jde pouze tento pohled odvrátit a oddálit. A to je škoda a ztráta času.
Let it go, let it flow Nejde přitom o lineární proces, ale spíše o spirálu. Jeden den jste plní optimismu a důvěry, že vše zvládnete, hned druhý den se však hroutíte pod zátěží toho všeho. Smíření se míchá s popřením (nechci cítit to, co cítím; nechci, aby věci byly, jak jsou), naštváním, pocitem bezmoci a bolestí.
!4
Pokud si dovolíme plně se otevřít lidské zkušenosti, zažijeme možná ještě hlubší pocity zmaru a beznaděje. Vydržíme-li však, můžeme hluboce prožít okamžiky čisté a jasné prázdnoty, ve které se můžeme uvolnit. Nechat starosti a strasti plynout dál v řece života, až zmizí za zatáčkou a my jsme volnější a (snad) také o kousek moudřejší. Ztráty a bolesti nás prohlubují, stáváme se více skutečnými, jsme v kontaktu se životem, jaký je, a ne pouze s naší představou o něm. Můžeme vidět, jak iluzorní jsou klišé o šťastném životě bez potu a slz. Nikdo nám nesliboval, že život je jen pohádka s dobrým koncem. Dobré konce existují – ne vždycky, ale možná častěji, než bychom si pomysleli, když se nám svět zrovna zdá černý. Někdy i v situacích, ve kterých bychom se raději nikdy neocitli, můžeme najít něco pozitivního a získat cenné uvědomění. Ale jde vždy o výsledek procesu a odvracet se od tíže ve snaze „mít už to za sebou“ tento proces jen zpomaluje. Je třeba dopadnout na dno, vyplakat se, než všechny slzy vyschnou a všechny bolesti se utiší. Nezvedat hlavu příliš rychle, ale také se příliš nehroutit pod vahou, sebelítostivě naříkat nad těžkým nákladem a udržovat se v trápení, i když už bychom se mohli začít léčit. Je to tak, jak to je. Každý má své břemeno zátěží. Lépe se nám však ponese s rovnou páteří, než když budeme skuhrat a cítit se jako oběť. Učme se tedy plavat v řece nejistoty, abychom se neutopili. Používejme zdroje vnější i vnitřní opory, abychom se sice namočili, ale ve zdraví a v souladu s proudem směřovali tam, kam tato řeka vede. Není pak jedno, že nevíme, kde skončí?
!5
Když je těžké obrátit list Kamila Thiele Neúspěch, zrada, nenaplněná láska… Některé události nás poznamenají tak, že se zdá nemožné jít dál. Naše já je proces a na základě našich prožitků se neustále mění. Pokud událost, která nastala, narušila naše dosavadní životní schéma, je třeba toto schéma „rozkmitat“ a přeorganizovat. To bývá někdy velmi bolestné, ale je to jediný způsob, jak se přes nepříjemnou událost přenést. Stává se, že určité události našeho života se jakoby zastaví v čase a vytvoří v nás něco nepřekonatelného, co nám brání jít dál. Na životní zvraty každý reaguje jinak, neboť každý má jiné představy o štěstí. Jsou vytvářené v dětství na základě určitých přesvědčení. Tato přesvědčení v nás pak formují jakýsi referenční program, který se stane schématem našeho života. Jestliže se objeví nějaká událost, která tomuto schématu neodpovídá, je to pro nás velmi nepříjemné až nesnesitelné. Jde o situace, kdy něco zkrátka nedokážeme přijmout nebo naopak na něco rezignovat. Tato nemožnost jít dál se může projevovat různými způsoby: ulpíváním na dané situaci (neustálé přemítání, rozebírání situace), stažením se do sebe, nebo naopak únikem do hyperaktivity. V mnohém tomu napomáhá rozšířené přesvědčení, že psychický aparát se dá vyčistit od nepříjemných zážitků a pojede se zase v klidu dál. Bohužel takhle naše mysl nefunguje. Podle základního nastavení, které jsme získali v dětství, můžeme mít tendenci prožívat nemilé události silně jako prohru, jako zklamání nebo jako lítost. Každý z těchto prožitků je založený na určitých osvojených vzorcích a každý potřebuje k rozhýbání vnitřní dynamiky trochu jiný zásah.
!6
Pocit prohry Pro někoho je velmi obtížné se smířit s neúspěchem ve studiu, ve sportu, se zrušením dlouho plánovaného projektu, nenaplněnou láskou, neuskutečněným povýšením či zvýšením platu v zaměstnání, zklamáním ve svých ambicích… Projevem mohou být prudké výbuchy hněvu, nebo naopak naprosté uzavření se. Někdy takový člověk v sobě neustále přemítá: Měl jsem udělat tohle; Kdybych to býval věděl, tak bych to udělal takto…, což ho velmi vyčerpává a brání mu otevřít se jiným možnostem, které se mu dál v této oblasti nabízejí. Jako by chtěl potrestat „viníka“ nebo očernit nepovedený projekt s cílem chránit se před dalším zraněním. Takový model uvažování pochází z velké části z dětství. Výchova byla pravděpodobně založena na absolutní jistotě, neschopnosti se přizpůsobit a pochybovat o sobě. Převládal zde pravděpodobně kult výkonu, který nebral v potaz možnost subjektivity dítěte (emoce, prožívání). Dítě se naučilo uvažovat v modu „úspěch/neúspěch“. Došlo zde ke konfuzi mezi jeho identitou (co jsem) a výkonem (co dělám). Jakýkoli nezdar pak jedinec prožívá jako velmi bolestný. Jak to změnit? – Je třeba pomalinku opustit černo-bílé myšlení a nevytvářet žádné soudy předem. – Zkuste se oddat i neočekávanému: včetně jiného oblékání, vaření nových jídel, četby nových knih, cestování… to vše se snahou naučit se většímu prožívání emocí. – Cílem by mělo být vyměnit polaritu „úspěch/neúspěch“ za „příjemné/ nepříjemné“.
!7
Obrovské zklamání Někdy dojde k velkému zklamání v přátelství, lásce, případně nás zablokuje prožitá (a nenapravená) nespravedlnost v rodině nebo v pracovní sféře. Takový člověk zažil zklamání ve vztahu, a tak se zlobí, a to buď otevřeně, nebo nějakou jinou pasivní formou (nemluvení, nespolehlivost). Má obtíže s důvěrou, je velmi citlivý, má tendenci stále se nevědomě vracet k situaci ve své mysli, ale i otevřeně. V každém případě zažívá pocit ublížení (po zneužití, zradě, zanedbání), který ventiluje vůči okolí. Obvykle si vytváří pesimistické vidění světa, života a motivací všech lidí v okolí. Vysvětlením může být fakt, že jako dítě nezažil dostatečně bezpečné vztahy s rodiči a teď v krizi mu chybí schopnost poskytnout si sebepodporu, cítí se k ničemu, opuštěný. Příčinou těchto pocitů opuštěnosti mohou být události, které dítě subjektivně obtížně prožívalo (rodiče byli pracovně vytížení, rodiče byli příliš v těsném vztahu mezi sebou apod.). Výsledkem je tedy pocit strachu a pocit, že mne okolí odmítá, což se projevuje již zmíněným hněvem. Někdy k tomu přispívá i přílišné idealizování nerealizovaného vztahu v dětství (nepřítomnost jednoho rodiče, nenaplněná láska od jednoho rodiče apod.), což má za následek velké pozitivní očekávání od vztahu v dospělosti. To vede opět ke zklamání, nespokojenosti a mnohdy opět k rozpadu a utvrzení ve svém přesvědčení, že je odmítán. Jak to změnit? – Dobré by bylo pokusit se vrátit ke svému poslednímu vztahovému neúspěchu a nahlédnout jej z perspektivy pozorovatele (ne herce či režiséra).
!8
– V případě potřeby k tomu můžete přizvat blízkého, který je schopný být objektivní. – Cílem je získat odstup a pokusit se vše pochopit z pozice dospělého, který není obtěžkaný dětskými pocity ublížení.
Dřív to bylo lepší… Příčinou prožívaného neúspěchu může být pocit (příliš) šťastného dětství, šťastného vztahu nebo části profesního života, která byla mimořádně naplňující, popřípadě ztráta blízké osoby, kterou jste milovali, ale už tady není… Jako by se vaše paměť a přání zafixovaly ve vaší minulosti a znemožňují vám prožívat skutečné uspokojení v přítomnosti. Pocity vnitřního smutku člověka nutí vyhledávat náhradní zklidnění, a to buď ve vztazích (model dítě-rodič), nebo v konzumaci (alkoholu, jídla, věcí). Životní dynamika je určitým způsobem zablokovaná. Jako by zde chyběl životní motor, projekt k realizaci, nadšení, zvědavost z nových možností. Vysvětlením takového zablokování v šťastné minulosti může být fakt, že rodiče byli příliš ochranitelští, či rodina fungovala příliš uzavřeně vůči svému okolí. Okolí bylo vnímáno jako ohrožující. Dítě se mohlo stát závislým na vytvořené „ochranitelské bublině“. V dospělosti se mu stýská právě po tomto bezpečí – ujišťování, potvrzování, rozhodování za něho. Je zaplaven úzkostí, protože má životu čelit sám. Ke správnému vývoji dítěte totiž patří možnost svobodně zakoušet své možnosti a přání jít dopředu. Dítě by mělo projít určitými mnohdy i frustrujícími vývojovými etapami, které by měly vyústit k získání vlastní autonomie a životní odolnosti.
!9
Jak to změnit? – Zde pomůže soustředit se na přítomnost a postupně se osvobodit od fixace na minulost. – Zkuste si členit den tak, aby v něm byl čas na miniprožitky plného prožívání vašich smyslů (něco teď vidím, cítím, slyším, něčeho se dotýkám, plně si něco vychutnávám) a pauzy vědomě emocionální (uvědomování si: Co teď prožívám? Jaký pocit teď mám? Co ve mně vyvolává toto slovo, tato situace?). – Přítomnost vám umožní zabydlet se v tady a teď, ale také vnímat lépe své emoce, prožitky a svá přání. – Cílem by tedy mělo být nalézt zalíbení v přítomnosti. Život vidíme takový, jaký ho chceme vidět, nebo lépe řečeno jak jsme se jej naučili vnímat. Pokud v něm hledáme nespravedlnost, najdeme ji. Chceme-li najít chyby u druhých, najdeme je. Opak je však též pravdou. Příroda, rodiče a okolí nás vybavili množstvím hodnocení, která nám přinášejí nejrůznější emoce. Když se proces hodnocení nastartuje a nás zaplaví nepříjemné pocity, je již těžké se sebou pracovat. Pokud se ale dobře známe, snáze se nám podaří zachytit okamžik rozhodnutí, jak budeme situaci hodnotit a jak budeme reagovat. Právě zde je naše šance rozběhnout jiný program, a to dříve, než se spustí ten standardní. K tomu nám pomůže „žít nyní“ (sebereflexí, uvědomováním). Změna je možná až ve chvíli, kdy víme, kdo jsme, co a jak prožíváme, a dokážeme se sebou navázat vztah i k tabuizovaným tématům. Chceme-li otočit list, přijměme již napsaný mnohokrát přečtený příběh a dejme mu dnes jiný význam. Třeba nás napadne zajímavé pokračování.
!10
Dynamika duševní krize Roman Žižlavský Každý motýl byl nejprve housenkou a pak kuklou. Proměna je tajemný proces, ale má své zákonitosti. Náš život není jednoduchá lineární úsečka. Stejně tak my lidé bezpochyby nejsme neměnné kusy hmoty a stále stejného vědomí. Procházíme určitými uzlovými body, kritickými obdobími, kdy se energie shromažďuje, aby uskutečnila nevyhnutelnou proměnu, transformaci. V přírodě to můžeme vidět i názorně na jednotlivých stádiích vývoje některých druhů. My se neměníme doslovně z housenky v kuklu a z té pak v motýla, ale klidně můžeme tyto analogie použít. Stejně jako v přírodě jsou i zde ve hře síly, které není možné obejít, vyhnout se jim. I když máme někdy pocit, že jsme přírodu spoutali naší silou a vůlí, že jsme přece moderní civilizovaní lidé. Jak řekl tuším Carl Gustav Jung, civilizace není než tenkou slupkou na našem vědomí. Vždyť si uvědomme, jak dlouho trvá vývoj člověka a jaký zlomek této doby existuje cosi, co vzletně nazýváme civilizace, kultura. Ještě před pár stovkami let, což je z pohledu evoluce mrknutí oka, naši předkové žili v lesích, ve volné krajině, spojeni těsně s přírodou a jejími rytmy. Pod onou tenkou slupkou civilizace, v níž se snažíme žít, pohybovat, fungovat, být normální dle společenského obrazu normality, se skrývají, bublají a někdy i bouří síly, jež nás pojí se zvířaty, rostlinami, kameny, stejně jako s mocnými živly, matricemi existence, někdy zvanými archetypy. Se silami, jež se vymykají škatulkám dobrý, špatný, duchovní, materiální. Jsou mimo a možná spíš před jakoukoli verbalizovanou zkušeností. Nepopsatelno.
!11
Do středu nevyhnutelna Housenka nemůže zůstat navždy housenkou, i kdyby sebevíc chtěla. Stejně tak my, i když máme pocit, že svůj život držíme pevně v rukou, podléháme rytmu bytí a vývoje. Možná i housenka cítí strach, když přichází čas na velkou proměnu. Vždyť celé její bytí se mění, ona sama se mění do podoby, kterou dosud nezažila. My na tom nejsme jinak, strach během těchto období je přirozený projev. Občas se musí zrodit nový svět a starý musí zemřít. Když umírají části nás, celý vesmír jakoby se smrštil, není vidět světlo, není naděje. Můžeme sbírat ve spáleništi, co zbylo, co je z nás vskutku ryzí a opravdové. Lépe s pomocí zkušených průvodců, i když jsme to jen my, kdo tím musíme projít. Či spíše přečkat. Často nejde právě než jen čekat, čekat v temnotě. Stejně jako přeměně housenky v motýla předchází fáze nehybné kukly, i my jsme nezřídka v těchto fázích lapeni mocí, proti níž naše kontrola a vůle nefungují a která nás uvězní v pasivitě. Naše navyklé způsoby řešení situací, aktivita, vůle, energie nic nezmůžou. Jsou spíše na škodu. Čím víc bojujeme a bráníme se, tím větší bývá úzkost a strach. Jistě, můžeme utéci do nemoci a užívání léků, tím ale celý proces spíše utlumíme, umrtvíme, uděláme z něj nemoc. Můžeme pak uvíznout na mělčinách, marně se vztahovat k minulosti, která se nemůže vrátit, neschopni kroku do další nezbytné fáze, na vlastní psychické nohy. Naopak vědomé přijetí tohoto procesu může velmi pomoci, i když to jeho intenzitu nijak neumenší. Může ovšem umenšit strach ze strachu, strach z neznáma, do něhož směřujeme. Nejistota a úzkost jsou často věrnými druhy těchto temných poutí. Mohou se objevit děsivé sny, děsivé pocity a představy, jako bychom to snad ani nebyli my. Stínové, neznámé a z našeho pohledu temné, někdy přímo ďábelské síly, se prohánějí naší myslí a svírají tělo.
!12
Zmatené a roztřesené, nejisté ego si vytváří někdy velice pitoreskní či paranoidní vysvětlení těchto jevů. Můžeme se dostat do stavu, kdy se bojíme, co přinese další den, bojíme se vlastních myšlenek a představ, drtí nás strach ze zešílení. Obava ze ztráty zdravého rozumu je zase jinými slovy strach ze ztráty sebe sama, ztráty kontroly, zániku „já“. Prazákladní strach. Někdy může být tento proces skutečně na hraně s tím, co je nazýváno duševní nemoc. Známým a silným případem je krize, jíž ve středním věku prošel Carl Gustav Jung. Během několik let (!) trvajícího procesu si prošel zkušenostmi, které byly skutečně za hranicí toho, co moderní psychologie nazývá duševní zdraví. Přitom zpětně toto období hodnotil jako velice smysluplné – vyneslo na povrch bohatství, z nějž následující roky čerpal.
Dívej se pod nohy a jdi dál Otevřenost čistého uvědomování bez reakcí, akceptace i neohrožený postoj bojovníka jsou plody sebepoznávacích cvičení, které se nyní skutečně hodí. Jinak ovšem, pokud jsme jakýmkoli způsobem užívali určité sebepoznávací techniky či terapie, v těchto časech také naše víra, zájem, zkušenosti, poznání procházejí těžkou zkouškou a nezřídka se rozpadají jako suchý strom. V těchto chvílích jako bychom stáli nazí a bez pomoci všanc drtivým vichrům existence, naprosto jedno jak předtím sebejistí, jak pevní, jak sebe-znalí, jak moudří. Celé naše slavné já, ať už se vidíme jakkoli, plápolá jako slabý plamínek ve větru a hledá záchytné body v tekutém písku změny.
!13
Co zbývá? Učit se otevírat tomuto proudu, učit se kráčet tmou bez opory, učit se bytí v totální nejistotě, ze které se teprve cosi možná rodí, cosi se nezřetelně rýsuje a naše oči strachu navíc v těchto nejasných stínech vidí spíše démony.
Nejsme v tom sami Proces rozpadu často provází ohromná mentální a někdy i fyzická bolest a strach. Určitě je vhodné požádat o pomoc, asistenci, pokud je toho na nás už moc. Bezpečný rámec, uzavřený prostor terapie, nám může pomoci se začít pomalu znovu formovat. Křehká křídla by neměla přijít hned do styku se silným větrem denní reality a nepochopením okolí. Otevřenou mysl je třeba ochraňovat, jemně a citlivě dodávat znovu důvěru ve svůj život, vědomí. Být na sebe hodný, citlivý, pěstovat laskavost k sobě samému. I když se v nás děje cokoli, možná cítíme samou temnotu či absolutní nejistotu o sobě samém, o svém zdravém rozumu, neznamená to, že jsme my touto nejistotou či pocitem temna. Jsou to děje, které přijdou a zase odejdou. Může nám velmi pomoci, pokud dokážeme být si tohoto procesu vědomi, zůstat otevření, uvolnění, bez nutnosti se vším bojovat či se toho panicky obávat. Nechat divokou řeku, aby se zklidnila, voda záplavy vsákla do půdy… a nové úžasné rostliny mohly začít růst v pozměněné, rozsáhlejší, hlubší krajině. Není jisté nic, vše se mění, jak říkají buddhisté, jediná jistota je smrt, ale není jisté, kdy přijde. Někdy přijde už během života. Strach je zde náš démon, daimon, průvodce temnotou, obdobím rozpadu a proměny, přísný a krutý učitel. Může nás ale otevřít opravdovému soucitu, živým emocím, zdroji sebe sama. Jestli a jak jeho zkouškou projdeme? To nevíme.
!14
Uprostřed krize Michal Mynář Co se v klidných časech jeví jako naprostá banalita, je v období krize jeden z nejnáročnějších úkolů. Když moje matka začala trpět depresemi, bylo mi čtrnáct. Teď, když se nad tím zamýšlím z perspektivy dospělého muže a psychoterapeuta, muselo to přicházet postupně a varovná znamení se musela objevovat celé měsíce, ale tehdy mě to zaskočilo naráz a nepřipraveného, jako rána z čistého nebe. Vlastně to dopadlo na celou rodinu. Všichni jsme se zapojili do boje a snažili se zvládnout tento problém ve stylu jeden za všechny, všichni za jednoho. Všichni jsme se opravdu snažili a zakousli se do toho s cílem zvládnout tuto velkou výzvu, která se nám dostala do cesty. Toto společné semknutí a úsilí vydrželo čtyři roky, nakonec to ale skončilo pro rodinu úplným rozpadem z naprostého vyčerpání a vyhoření všech zúčastněných. Totální neúspěch, krach všech snah přes veškerou upřímnou snahu! Co se stalo? Až mnohem později jsem pochopil, kde se tehdy stala chyba. Když potřebujete zvládnout delší náročné období, nestačí se zaměřit na problémy a jejich eliminaci. Musíte se aktivně zaměřit nejen na problém, ale průběžně (!) i na doplňování zdrojů a nenechat se nepohodlím strhnout k bezhlavému honu za řešením v touze po co nejrychlejší úlevě. Možná si říkáte – no, ten objevil Ameriku! A máte pravdu, žádný šokující objev to není. To, co se jeví v klidných časech jako naprostá banalita, je v období krize jeden z nejnáročnějších úkolů. V dlouhodobé krizi nemůže být na prvním místě řešení krize. Na prvním místě musí být zachování energie, jinak dojde nevyhnutelně dříve nebo později k vyhoření. Uvědomit si tento aspekt a přenést důraz na obnovu zdrojů je cesta k udržitelnému modelu zvládání dlouhodobých zátěží.
!15
Toto není nic, na co by člověk nepřišel s trochou selského rozumu a zdravého odstupu. Proč se ale tedy selského rozumu v praxi skoro nikdo nedrží?
Ohrožující pocity Důvodem je jedna přehlížená lidská vlastnost, a tou je sklon k negativitě. Sklon k negativitě je tendence naší mysli prioritně se zaměřovat na problémy, které jsou spojeny s nějakou negativní emocí. To znamená, že pokud při něčem zažíváme např. pocit ohrožení, úzkost nebo nejistou, naše mysl tomu přiřadí automaticky vysokou prioritu a začne se tím intenzivně zabývat. Pěkný příklad projevu této tendence nedávno zmínil jeden můj klient, který pracuje jako manažer. Je hodně vytížený a své úkoly a jejich prioritu si vždy pečlivě plánuje, ale kdykoliv dostane nějaký negativní mail od nadřízeného, všechno jde stranou: ihned musí odpovědět a vysvětlit situaci, obhájit své kroky nebo zjednat nápravu, a to i v případě, kdy to není nijak urgentní záležitost a klidně by to mohlo několik hodin (a možná i den či dva) počkat. Odpověď dostane přednost před ostatními, mnohem urgentnějšími úkoly – právě proto, že v tomto klientovi negativní zpětná vazba vybudí silný pocit nejistoty a tím pádem i naléhavé nutkání se tohoto pocitu zbavit. Problém je, že ne vždy je nejlepší strategií zaměřit se přednostně na vyřešení problému, který nás ohrožuje nebo znejišťuje, a snažit se tohoto problému co nejdřív zbavit. Tento přístup je relativně neškodný při zvládání obtížných situací v trvání několika minut, hodin či maximálně dnů. Ale v případě delší krize, jako je nemoc blízkého člověka, dlouhodobý stres v práci, mateřství nebo vleklá partnerská krize tento model selhává.
!16
Přístup „problém na prvním místě“ totiž znamená, že odsuneme vytváření pozitivní protiváhy a doplňování zdrojů na později. A to se nakonec vymstí.
Co to proboha dělám? Zejména u proaktivně zaměřených lidí je na průšvih zaděláno, když se tendence k negativitě potká s odhodlaností zakousnout se do každé výzvy a těžkosti, která se člověku postaví do cesty. Této vlastnosti říkám s nadsázkou pitbull approach a málem mě taky přišla draho. Před dvěma a půl roky se mi narodil syn. Už před jeho narozením jsem si předsevzal, že budu jako rodič aktivní a budu se s manželkou o starosti i radosti spojené s jeho příchodem na svět a jeho prvními lety zde dělit co nejrovnějším dílem. Když se narodil, začal obvyklý kolotoč – kojení, přebalování, uspávání, a tak jsem snažil být maximálně užitečný. Život se mi smrskl na práci a starání se o rodinu. Bylo to obtížné období, byla to výzva. Na volný čas, přátele, regeneraci, pořádný spánek nebylo kdy. Zátopkovo Když nemůžeš, přidej! se mi stalo životním heslem. Ale únava o sobě dávala stále víc znát, rezervy se vyčerpávaly a s nimi přicházely neklamné známky docházejících sil – podrážděnost, nevrlost, výkyvy nálad v reakci na banální podněty… Teprve až když začalo protestovat i mé tělo, jsem konečně pochopil, že pokud něco nezměním, nedopadne to dobře nejen se mnou, ale nejspíš ani s mou rodinou a vztahem, který dostával mými výkyvy nálad dost zabrat. V jednom okamžiku jako bych se najednou probral ze snu: Co to proboha dělám a jak jsem to mohl nechat dojít až sem? Najednou jsem viděl jasně, že cesta, po které jdu, vede do záhuby. Bylo to naprosto zjevné, doslova to bilo do očí. Jak to, že jsem to mohl přehlížet tak dlouho?
!17
O negativních emocích je dobré vědět, že tím, jak na sebe strhávají pozornost, nás nutí vytěsnit všechno ostatní. Celá naše pozornost zaměří na problém. Ten se pro tu chvíli stane středobodem všeho a nic kromě něj pro ten okamžik neexistuje. Tím se problém dostává mimo perspektivu. Abyste věděli, jak je něco velké, důležité nebo významné, musíte to vidět v kontextu. Nedávno jsem si to uvědomil, když jsem si se synem prohlížel encyklopedii dinosaurů. Když je obrázek dinosaura vyveden na bílém pozadí, je obtížné určit, jak velký dinosaurus ve skutečnosti byl. Proto je u každého obrázku lidská silueta pro porovnání. Dinosaury vede většina z nás v povědomí jako velké potvory, a tak je bez možnosti porovnat si velikost s něčím známým máme tendenci považovat za větší, než ve skutečnosti byli.
Vidět větší obraz S problémy je to stejné – ne nadarmo se říká, že strach má velké oči. Situace, která je zatížena strachem nebo pocitem ohrožení a nejistoty, na sebe strhává pozornost a přirozeně tak v našich očích roste. Jeví se větší, protože tu chybí kontext. Jak tedy dostat problém do kontextu a správné perspektivy? Je potřeba rozšířit měřítko a uvědomit si, že problém, jakkoliv důležitý se jeví, netvoří celkový obraz situace. Je dobré položit si otázku, co zůstalo problémem nedotčeno? O co se tedy můžeme opřít? Nikdy totiž není špatně úplně všechno, i když se nám to tak někdy jeví. Pokud necháme stranou patologické stavy, jako jsou deprese, pak platí, že i v těžkých životních obdobích je ve vašem životě přítomno hodně okamžiků naplněných pozitivními pocity. Pokud se na ně zaměříte, vypozorujete, že i v těchto neutěšených chvílích jsou nad těmi negativními v převaze (ne snad intenzitou, ale kvantitou určitě).
!18
Jen zůstávají většinou nepovšimnuty, a tím pádem nevyužity. To je škoda, protože právě mikro okamžiky naplněné pozitivní emocí jsou důležitým spojencem při zvládání dlouhodobé zátěže. Umožní vám získat odstup a vnímat problém v jiné perspektivě a v širším a dlouhodobějším kontextu. Aby bylo jasno: mluvím-li zde o pozitivním přístupu, nemám na mysli přebarvování problémů narůžovo. Problémy jsou problémy a negativní emoce jsou tu proto, aby nás ochránily tím, že nás udrží ostražité. Jsou namístě a většinou se objevují z dobrého důvodu. Ale zatímco negativní emoce nás udržují v obezřetnosti, ty pozitivní nám umožňují mobilizovat zdroje k jejich řešení. Zaměření také na pozitivní aspekty situace (nebo pozitivní zdroje mimo problematickou situaci) má i tu výhodu, že nám přináší tolik potřebnou energii a elán ke zvládání obtíží, kterým čelíme.
Co s tím? Pokud jde o eliminaci vlivu tendence k negativitě na vaše rozhodování, jedna z nejdůležitějších věcí vůbec je vědět o tom, že taková tendence existuje a jak silnou hraje úlohu při vašem rozhodování. Už jenom toto vědomí vám může pomoci uvědomit si, na co se máte zaměřit a dát si pozor. Když víte, kdy hrozí, že místo vás bude o vašich krocích rozhodovat váš strach, a zůstanete ostražití, zachováte si tak možnost zvolit jinou alternativu řešení. Pokud se nacházíte v náročném období, udělejte si nejprve tzv. „pozitivní audit“. Pomůže vám zmapovat už existující zdroje a opory. – Co vám během dne přináší příjemné pocity? – Co vás alespoň na chvíli umí pobavit, rozesmát, inspirovat, nadchnout?
!19
– Kdy zažíváte okamžiky blízkosti s druhými, porozumění, či hrdosti na sebe? – Odkud čerpáte povzbuzení a naději? – Nastávají i chvilky klidu a bezpečí? Kdy? Nenechte se odradit tím, že vám to nepůjde. Naše „mentální svaly“ umějí být stejně atrofované jako ty fyzické a taky bolí a vzdorují, když je náhle začnete používat. Vytrvejte a snažte se mentálně rozhýbat.
Vyzkoušejte na sobě – Každý den si napište tři konkrétní situace, kdy jste se cítili třeba i mírně dobře. Nemusejí být intenzivní a nemusejí být dlouhé. I vůně šálku čerstvého espresa nebo úsměv vašeho dítěte umí vyčarovat příjemný pocit, a třebaže ten pocit trvá pár vteřin, počítá se. – Vykročte správnou nohou. Začněte každý den s otázkou: Jak můžu do dnešního dne vnést aktivně víc pozitivních chvil? Jak se z něj můžu víc těšit? Nahradíte-li (či alespoň doplníte) touto otázkou obvyklý začátek dne ve stylu: Co mě dnes zase čeká?, zjistíte, jaký rozdíl to je. – Pokud procházíte dlouhodobější zátěží, vytvořte si podpůrný tým. Přidejte si do něj kohokoliv, ke komu si můžete přijít pro podporu a pomoc, kdykoliv ji budete potřebovat, beze strachu, že budete obtěžovat, např. svého psychoterapeuta, kouče, maséra, trenéra nebo třeba vašeho učitele jógy. I když přátelé, partner a rodina často umějí poskytnout člověku výbornou podporu, je výhodné mít profesionální support tým, protože ten je tu pro vás, a nemusíte se tedy na nikoho ohlížet.
!20
