ŽIVOT VE ŠKOLE. Nicholas Winton je pro nás hrdina a inspirace do života

ŽIVOT VE ŠKOLE Nicholas Winton je pro nás hrdina a inspirace do života V pátek 29. dubna navštívili žáci osmých a devátých tříd multikino CineStar, aby zhlédli dokumentární film Nickyho rodina. Film byl o Nicholasi Wintonovi a jeho nápadu zachránit děti před 2. světovou válkou. Je to film o tom, jak příklad jednoho člověka i po sedmdesáti letech dokáže inspirovat lidi a měnit dnešní svět. Nicholas byl ze začátku pouhý svobodný Angličan. Jedna z věcí, které měl rád, bylo lyžování a se svým kamarádem z Česka měl naplánovaný výlet do Švýcarska, kde si to chtěli pořádně užít. Když už měl sbaleno, dostal od něj nečekaný telefonát, že se výlet ruší. Jeho důvod byl, že se snažil pomáhat ve své zemi rodinám, které se připravovaly na válku. Nicky z toho byl sice zdrcený, ale rozhodl se že, Česko navštíví a bude se mu snažit nějak pomoct. Když přijel, bylo pro něho překvapením, kolik rodin bylo v zoufalství a snažilo se zachránit si kůži. Po několika dnech navštívilo hotel, kde bydlel, několik desítek rodin nabízejících mu děti, ať je odveze do Anglie, do bezpečí. Nicky si však nemohl přivlastnit všechny děti, ale snažil se jim dát nový domov v jiných rodinách. Chodilo za ním každý den víc a víc rodin, ale on se nevzdával, všechny si zapisoval a ukládal si jejich fotky. Za několik měsíců už jich bylo přes dva tisíce. Psal o pomoc do všech různých států, dokonce i na vysoká místa jako prezidentovi USA do Bílého domu. Jediná země však reagovala kladně - jeho rodná Anglie. Postupně se nacházely rodiny, které si děti braly a daly jim nový domov. Ne však všechny děti byly zachráněny. Ty, co zůstaly v Čechách a na Slovensku, byly poslány do koncentračních táborů a postupně zabity. Ve filmu byly výpovědi mnohých „dětí“ (dnes už starých lidí), které Winton zachránil. Myslíme si, že tento film by měl vidět každý, aby se nad tím taky zamyslel. Někteří lidé se jeho myšlenky rozhodli rozvíjet dál a pomáhají nemocným a nemohoucím lidem na této planetě. Dojalo nás mnoho scén, ale nejvíce asi ta, kdy se mnohé z "Wintonových děti“ setkaly se svým pravým zachráncem v televizi BBC. Michaela Hejlková a Martinka Gröplová, obě 8.A

2

Bude se mi stýskat po paní učitelce Letošních žáků 5.B jsme se zeptali, jak se těší na druhý stupeň Jakub Riedel Na druhý stupeň se těším, protože mě zajímá fyzika. Veronika Hojgrová Netěším se na druhý stupeň, protože je tam víc předmětů.

Nikita Mironov Na druhý stupeň se těším, protože nebudeme sedět v jedné třídě, budeme chodit po různých třídách.

Nicolas Šašinka Na druhý stupeň se mi moc nechce, bude se mi stýskat po učitelce. Třída se rozpadne a Sandra Mašová určitě to tam nebude lehčí. Těším se, protože to budu mít blíž k baráku.

Vojtěch Kropáček Bude se mi stýskat po paní učitelce Raškové. Celý rok na nás byla hodná, dávala úkoly v pondělí a ve středu a to stačí, ideálně.

Vojtěch Kratochvíl Na druhý stupeň se netěším, protože budeme mít hodně úkolů, budeme tam dlouho, budu se hodně učit a učit a budu mít těžkou aktovku. Redakce

Jak bylo v Praze Cesta do Prahy vlakem byla zajímavá, viděli jsme mnoho měst a vesnic, přes které jsme projížděli. V kupé nás sedělo devět. Cesta trvala necelých šest hodin. Přijeli jsme s dobrou náladou a hned jsme začali řvát Baník a podobně. Když jsme přišli na hostel, hodili jsme všechny věci na jeden pokoj a šli jsme směrem na Pražský hrad po něm do Chrámu Sv. Víta. A potom na letiště Ruzyně, ve kterém jsme měli přednášku, která trvala kolem dvou hodin. V 22:00 byla večerka, ale my jsme usnuli až kolem 1:00. Příští den jsme navštívili ZOO, ve které byli na začátku tuleni, kteří se nám představovali různými kousky. Bylo tam více pavilonů než v ZOO, která je tady v Ostravě. Parník nás poté doplavil k Tančícímu domu, od kterého jsme se rozdělili na dvě skupiny, které šly na Petřín lanovkou nebo pěšky. Až jsme dojeli nebo vyšli nahoru, tak jsme se sešli u petřínské rozhledny. Potom se paní učitelky ptaly, kdo chce vyjít rozhlednu nahoru. Skoro všichni šli, až na pár lidí, co nechtěli. Na vrcholu petřínské rozhledny byl krásný rozhled, protože bylo krásné počasí, tak byl krásný pohled na Prahu.

3

Celkové vztahy Cestou do Prahy byly všichni vysmátí. Byla tam velmi dobra nálada. Celkově jsme se všichni víc poznali, nikdo nikoho nešikanoval, a tak tam byla prostě super nálada. Dokonce jsme se začali více bavit i s učiteli. Ale nebyly tam jen dobré vztahy, někdy se i začalo řvát, třeba náš soused, který byl asi podle jazyka Němec nebo Maďar, tam na nás pořád nadával. Na vedlejším pokoji bylo více srandy, tak jsem tam často chodil. Někteří, co byli v Praze, ví, jaké to bylo. Jaroslav Ostrák, René Doležal a Tomáš Wolný, všichni 8.B

PŘÍLOHA PROJEKTOVÝ DEN CO VŠECHNO ODNES ČAS Projektový den „Co všechno odnes čas“ byl podle mnoha učitelů zajímavý a poučný. Bylo celkem 12 stanovišť s různými tématy. „Na tento projektový den jsme se připravovali dlouho. Myslím si, že se žáci dozví spoustu zajímavých věcí o minulosti,“ řekla jemným hlasem paní učitelka Krmášková. Tento projektový den připravovali pan učitel Goj, paní učitelka Bačovicová a paní učitelka Adámková. 1. stanoviště - „Za volantem i řídítky“ měl na starost pan učitel Pracný. Dozvěděli jsme se, že první české auto značky Prezident se vyrábělo v Kopřivnici. V pravém pruhy se jezdí od té doby, kdy to zavedl Hitler, jenom Anglie je výjimkou, kam se Hitler nedostal, a doteď se tam jezdí v levém pruhu. 2. stanoviště - „Jedno pivo, prosím. 2,50 Kč, pane.“ Toto stanoviště patřilo paní učitelce Vachtové. Paní učitelka nám prozradila, že si sem tam dá pivo značky Master (18%). Tady žáci měli za úkol orientovat se v cenách a najít rozdíl mezi dneškem a šedesátými lety. 3. stanoviště - „Sedlák, kupec a řezník v jedné osobě“. Tady byla paní učitelka Bezručová. Žáci měli poznat řemesla a přiřadit je k daným obrázkům. „Podle mě je to úžasná věc, děti ze všech ročníků se navzájem poznávají a upevňují se jejich vztahy,“ řekla paní učitelka. 4

4. stanoviště - „Učit se, Učit se, Učit se…“ měla na starost paní učitelka Tomášová. Žáci si prohlíželi staré knížky. „Je to zajímavé zpestření výuky. Za našich dob nebyla morálka jako teď, žáci měli větší úctu k učiteli. V dnešní době mají lepší podmínky, moderní techniku,“ řekla paní učitelka Tomášová. 5. stanoviště - „Tohle mimino nás učí!“ Tady velela paní učitelka Záškodná. Skupinka žáků měla poznat na fotografii z dětství, o kterého učitele se jedná. Žákům dělal problém poznat pana učitele Goje, paní učitelku Kaperovou a paní ředitelku. 6. stanoviště - „Janáček, Zátopek a spol.“ Tady to řídily paní učitelky Kaperová a Adamíková. Žáci měli poznat a říct osobnosti Moravskoslezského kraje „Líbí se nám to, doufám, že to žákům něco dá,“ řekla paní učitelka Kaperová . 7. stanoviště - „Vot technika!“ měla na starost paní učitelka Adámková. Děcka se dívala na technologii z minulého století (psací stoj, gramofon, starý telefon, mlýnek na kávu a další). „Žáky by to mohlo zajímat, uvidí, co používali jejich rodiče, prarodiče,“ řekla paní učitelka. 8. stanoviště - „Bikiny versus bermudy“. Tady to řídily paní učitelky Frištenská a Franioková. Žáci se dívali na módu z 20. století. „Tohle stanoviště se nám líbí, já osobně mám módu moc ráda. Nosím cokoliv, co je pěkné, a preferuji spíše podpatky,“ řekla paní učitelka Frištenská. 9. stanoviště - „Jen pro ten dnešní den“. Na tomto stanovišti to řídila paní učitelka Bačovicová. Žáci se dívali na úryvky filmů z 30., 50. a 80. let. „Můj nejoblíbenější film je Piráti z Karibiku. Projektový den se mi líbí moc, všechna stanoviště jsou zajímavě připravena, doufám, že se to líbí i žákům,“ řekla paní učitelka. 10. stanoviště -„Ostrava černa, děvucha věrna“. Pan učitel Ošmera ukazoval historické obrázky Ostravy. „Je to dobrý, děcka to poznávají jinak, než se učí v dějepisu. I za těch 11 let nového století se toho mnoho změnilo,“ řekl pan učitel Ošmera.

5

11. stanoviště - „All you need is love“. Pan učitel Goj pouští žákům staré písničky a mají poznat, kdo to zpívá, co je to za skupinu. „Zaznívají tady třeba Beatles nebo Deep Purple. Tuhle hudbu mám moc rád,“ prozradil pan učitel. 12. stanoviště - „Co to je?“ Paní učitelka Krmášková seznamovala žáky se starými předměty, žáci měli poznat, k čemu to sloužilo. Tina Nguyen, 9.B

Anketa

Škodovky vedou Udělaly jsme anketu na téma, jaké bylo první auto našich učitelů a jaké by si koupili dneska. Paní učitelka Vachtová Moje první auto bylo po tatínkovi, byla to Škoda 120. A chtěla bych si koupit Mazdu 3.

Paní učitelka Kaperová První auto jsem měla Škodu 120. A teď bych si koupila Citroen Picaso.

Pan učitel Pracný První auto jsem měl Renault. Koupil bych si škodu Superb.

Paní učitelka Bezručová Moje první auto byla Simka. Preferuju jedině české značky aut. Koupila bych si auto Škoda Superb.

Paní učitelka Krmášková První auto byla Octavie, bylo to rodinné auto. Pro bezpečí bych si koupila obrněný transporter. Jinak se mi líbí sporťáky. Do divadla bych si koupila limuzínu, na nákupy Volkswagna kombik. Na léto sporťáček. Moc se mi libí Hamer nebo Jeep.

Paní učitelka Součková První auto jsem měla Fiata 120. A žádné bych si nekoupila, auta nemám ráda.

Pan školník První auto byla Škoda 105. A koupil bych si Jeepa. Sabina Maršová,Tina Nguyen a Dominika Štěpánová, všechny 9.B 6

Na stanovišti Vot těchnika, věnovaném starým telefonům, rádiím, fénům a podobně, žáci psali o jednotlivých předmětech krátké texty. Tady jsou některé z nich: Nepotřebný budík Jsem nepoužívaný, skoro nefungující a velmi zastaralý budík. Už léta nebudím a chybí mi pocit potřebnosti. Nahradily mě novější a vylepšenější budíky a tím je moje práce u konce. Mobil s anténkou Byl jsem nej mobil mojí doby. Mám krásně zelenou barvu a anténku! Měla mě nádherná blondýnka, která se mnou volala šedesátkrát denně. Jednou dostala prémie v práci a šla si koupit nový mobil. Mě hodila do skříně a jen tu smutně ležím a toužím po nabité baterce. Inzerát Jsem starý funkční psací stroj. Hledám hezkou novou mladou ženu, pokud je to možné tak sekretářku. Značka: spěchá, brzo zreznu! Padesátník hledá foťandu Jsem foťák, starší mládenec a hledám foťandu. Jsem velmi kvalitní, žiju od té doby, co jsem vyfotil první gramofon. Po deseti letech jsem zjistil, že už jsou i lepší než já. Proto hledám starší dámu, která by měla zájem o černostříbrného padesátníka. Jsem starý psací stroj, psal na mně pan učitel Goj. Jednoho dne si ho koupil a potom ho někdo vyloupil. Pršelo na mě a bylo mi těžce…

Fén, co foukal 30 let Foukal jsem paní Ilonku od jejich patnácti let. Měla mě moc ráda a brala si mě s sebou do kabelky. Foukal jsem kudrliny, mikádo i dlouhé rovné vlasy. Sloužil jsem jí věrně třicet let a pak šla do obchodu a koupila si prý nějakou super moderní Roventu a pro mě nebylo místo.

7

Psal jsem dopisy Jsem starý psací stroj, který za mých nejlepších dob vystřídalo mnoho do noci pracujících prstů. Pamatuji si zrovna na jednoho pána, který se mnou psal mnoho dopisů. Každý den, přesně v pět hodin ráno, do mě strčil kus papíru a třískal a třískal, psal a psal. Byl málo soustředěný, takže se často pletl a jeden dopis mu trval tak deset hodin. Vyfotil jsem mnoho míst Ahoj, jsem foťák, jsem velmi starý, ale mám hodně krásných vzpomínek. Fotilo se se mnou mnoho krásných a zajímavých míst a zážitků. Bohužel jsem byl dlouho zavřený ve sklepě a tam nebyly žádné barvy, jenom černočerná tma. Teďka jsem zase šťastný, protože vidím spoustu barev, lidí a míst. Opět si připadám důležitý. Už se se mnou nefotí, ale jsem jedinečný. Zpracovali žáci účastnící se projektu Co všechno odnes čas.

8

ŽÁCI Raichan z Kazachstánu dokáže při svátku Ramadán nejíst celý den V naší škole jsme našli dalšího žáka, který pochází z jiné země. Je to Raichan Rachmet. V překladu její jméno znamená bazalka. Narodila se v Kazachstánu, kde žila se svými rodiči a sourozenci dva roky. Kazachstán je stát plný válek a nepokojů a to byl taky hlavní důvod, proč uprchli. Vinou velmi přísných policistů se dostali do vězení. Tam strávili tři dny. „Bylo to tam škaredé, spali jsme na počurané posteli,“ vzpomíná Raichan. Po tomto hrozném zážitku se rozhodli uprchnout. Než se dostali do České republiky, cestovali přes Rusko, Ukrajinu a Slovensko. Pak se dostali do České republiky, kde bydlí už pět let. Do první třídy chodila do města Chyňava a do druhé třídy do Šumbarku. Od třetí třídy chodí do naší školy. Většina její rodiny zůstala v Kazachstánu a tady má jen rodinu z taťkovy strany. Doma mluví česky, rusky a také kazašsky. Ze své rodné země převzali i své náboženství. Většina členů rodiny jsou muslimové. Přísně dodržují všechny své zvyky. Zpívají arabské písně o Alláhovi, ostatní písně neuznávají, ani české ne. Raichan nás velice překvapila svou horlivostí a pevnou vírou. Vše nám dopodrobna vysvětlovala. „Modlíme se pětkrát denně. Modlitba se dělí na pět fází. Modlím se brzo ráno v 5 hodin, potom přes poledne, jednou odpoledne a dvakrát večer.“ Raichan věří v posmrtný život. Když se budou modlit k Alláhovi, tak po smrti budou žít věčně. České svátky neslaví, ale ponechali si své muslimské. Například Ramadán. Jedná se o svátek, při kterém se ráno, než vysvitne slunce, pořádně nají a napijí, celý den potom drží půst a nají se až po západu slunce. Raichan nechodí oblékaná jako my. Nosí dlouhé šaty nebo sukni, pod ní nějaké kalhoty, aby byla zahalená. Nosí i pokrývku hlavy, a to šátek, pod kterým schovává vlasy. Nic jí nesmí být vidět. I přes to, že je malá, chce být co nejvíce zahalená, i když nemusí. Takhle oblékaná chodí jenom ven a do školy, doma nemusí. Jen ji normálně oblečenou nesmí vidět nikdo cizí. Kvůli svému vyznání nejí vepřové maso, jinak si ráda pochutná na všem. Hlavně na kuřeti s bramborem. Také má velmi ráda čokoládové bonbóny s oříšky. Raichan jsme se taky zeptali, jestli by nám prozradila nějaká slova v rodném jazyce. Vzpomněla si jenom na: Alma alma neber jablko Kutěm zadeček Ja ano Na konci nám prozradila, že ji ve škole nejvíce baví matematika, výtvarka, psaní a čtení. Bára Kohutová a Mirka Kuncová, obě 9.B

9

Ve škole máme vítěze anglické soutěže Žák sedmé třídy Mirek Holub se může pyšnit prvním místem v anglické soutěži Na střední škole AHOL ve Vítkovicích se uskutečnila soutěž v anglickém jazyce, která byla pod názvem „The Harry Potter´s Day“ a šlo v ní o znalosti angličtiny a vědomosti o knížkách Harry Potter. Naši školu jelo reprezentovat šest žáků z druhého stupně pod vedením paní učitelky Kulhánkové. Soutěže se celkem zúčastnilo 120 žáků z 13 škol celé Ostravy. Když soutěžící přijeli do školy, tak je studenti Střední školy AHOL přivítali v kostýmech z filmu Harry Potter a odvedli je do tříd přichystaných na soutěž. Soutěžilo se v dvou kategorii – mladší kategorie ( 6.-7. třídy) a starší kategorie ( 8.-9. třídy). Celý soutěžní test byl připraven v anglickém jazyce. Otázky byly docela těžké a mohlo se vybírat z odpovědí a) až d). V testu byla docela těžká gramatika. Po vykonání testu měli žáci přichystané občerstvení. Mohli si dát řízek s chlebem, bublaninu nebo džus. Učitelé měli v kabinetě přichystaný zákusek a kafe. Mladší kategorii soutěže vyhrál žák naší školy Miroslav Holub ze sedmé třídy. Byl oceněn knížkami a počítačovými hrami, samozřejmě v angličtině. Naše škola navíc dostala DVD z vyhlašování vítězů. Daniela Mertová, 9.B

Aby se lidi cítili výjimečně a krásně, rozhodla jsem se pro obor kosmetička Když jsem začala uvažovat o tom, co budu v dospělosti dělat, přišlo mi to rozhodování docela lehké. Můj cíl byl a je pracovat s lidmi, starat se o jejich pohodlí, aby se cítili každý den výjimečně a krásně. Proto jsem se rozhodla pro obor kosmetičky. Škola v Ostravě-Porubě, kam jsem si podala přihlášku, je solidní. Z prvního dne mám sice strach, ale pár kamarádů, které znám, tam určitě bude. Po studiu se někde zaučím a třeba po roce si otevřu svůj vlastní salon, kde budu ukazovat, jak se nalíčit, obléct, upravit si vlasy a podobně. Na této práci jsou i výhody: člověk se nemusí extra namáhat, salon si otevře a zavře, kdy bude chtít a samozřejmě i další. Tento obor mě zaujal, protože můžu propojit vše, co mě baví. Fantazii se tady meze nekladou. Chtěla bych to dotáhnout i někam dál, třeba dělat extravagantní líčení modelek nebo televizních hvězd. Kdo ví, jestli to vyjde, příležitost se může naskytnout vždycky. Kamila Kruková, 9.C

10

Tramvaje a vlaky mám v malíčku Zajímají mě dopravní prostředky městské hromadné dopravy, zvláště pak tramvaje. Když jsem třeba s kámošem venku a projede tramvaj, tak jsem schopný mu hned říct, co je to za typ, z jaké je vozovny, podle typu tramvaje se dá určit i číslo, když ho zrovna nevidíte. Informace čerpám z webu fanoušků městské hromadné dopravy Ostrava (www.mhdostrava.cz), mnoho informací tak říkajíc z první ruky mám od známého, který pracuje pro dopravní podnik jako řidič tramvaje. Poznal jsem ho na táboře, kde dělal kuchaře (vzpomínám si na ty debaty po nocích…). Dostal jsem se k tomu hodně přes rodiče, kteří oba pracují u Českých drah, taťka jako strojvedoucí a mamka dozorce výhybek. Nejdřív mě zajímaly spíše vlaky (taťka mě dokonce naučil řídit dva druhy lokomotiv), později jsem přešel k vozům MHD, protože k tomu mám lepší přístup. Na Facebooku je skupina, která se zajímá o toto téma. Jmenuje se „Tramvaje v České republice“, tak se na to třeba mrkněte. Tomuto oboru bych se chtěl věnovat i v budoucnu. Hlásím se na střední školu dopravní, na obor provoz a ekonomika dopravy a jednou bych chtěl pracovat pro dopravní podnik, například jako dispečer. A jestli vás zajímá, jak se jmenují a jaké technické údaje mají alespoň dva typy tramvají, které používá ostravský dopravní podnik, tak tady jsou: Tohle je typ KT8D5.RN1, kterému řidiči říkají „Kachna“. Je to přestavěná verze původně typu KT8D5, kterou si možná pamatujete jako obousměrné vozidlo – kabina řidiče byla z obou stran (na obrázku vpravo). Rekonstrukce vypadala tak, že zadní kabina byla celá odstraněna a byla přidána zadní sedadla a prostřední článek byl změněn na nízkopodlažní.

Podobnou rekonstrukcí prošly i pražské vozy, s tím rozdíle, že jim byla zachována zadní kabina (foto vlevo). Na tomto snímku vidíte tramvaj K2. Právě tento vůz měl být původně zanechán jako historický, ale z důvodu rozdělení DPO na dvě společnosti (historické vozy jsou pod firmou, která je dceřinou společností DPO) a nedostatku místa musel být sešrotován. Šrotiště je

11

v Heřmanicích. Byl jsem se tam podívat a vypadá to tak, že dopravní podnik vybere z vozu všechno použitelné (většinou na náhradní díly, podvozky ze starých tramvají jsou například v nejmodernějších vozech Vario) a sešrotována je v podstatě jenom konstrukce. K tomuto vozu ještě jednu poznámku. Možná jste si všimli černé tečky na přední kapotě tramvaje. Takto se značí tramvaje z porubské vozovny. Vozy z vozovny na Křivé ulici v centru jsou označeny červeně. Nejmodernější Varia mají na boku nálepky, kde je příslušnost k vozovně uvedena. Michal Pytlík, 9.C Foto: www.mhd-ostrava.cz

Lada Lada a Kristián Dobrovolně se staráme o zanedbané koně Asi před čtyřmi lety jsem začala potají chodit na chatě ke koním. V té době tam byli už jen na dožití. Neměli tam žádnou péči, ale od chvíle, co jsem tam, se mnohé změnilo. První tři roky byli celoročně ve výběhu. Jejich přístřešek byl děravý a bez střechy (teď to není o moc lepší). Když jsem poprvé viděla, v čem žijí, tak jsem hned věděla, že se o ně začnu starat. Nejdřív, když mě tam načapali, tak mě vyhodili, ale já jsem byla neodbytná a chodila jsem tam pořád. Po pár měsících, když věděli, že se mě nezbaví, tak mi to dovolili pod podmínkou, že napíšu „smlouvu“, což pro mě byla hračka, a proto o ně mohu pečovat více než před tím. Nyní už jsou několik měsíců ustájení v kravíně. Bohužel jim to tam moc neprospívá. Ladě se zničila kopyta a Kristiánovi se udělala vyrážka na hlavě (není to nic vážného). Lada bohužel může na tuto nemoc kopyt pojít, a tak se jí všichni, co tam chodíme, snažíme pomoct. Ale jsou i dobré stránky věci. Oba dva ztloustli a jsou v teple. Majitelé se o ně moc nestarají, a proto vše zařizujeme my. V kravíně nejsou z toho důvodu, že by jim chtěli jejich páníčkové zvelebit život, ale pouze z důvodu Kristiánova zranění, které si udělal ve výběhu. Pro nás je to lepší, protože už jsme si zvykli na to, že se nemusíme vždycky tak bát krav, které s nimi byly na pastvě. Konečně už s nimi můžeme chodit na procházky do přírody a pomáhat jim, aby neskončili jako týraní koně. Majitelé o nich nic neví a tím pádem ani neví, jak jim mají pomoci, a proto jsou za nás rádi, i když jim někdy lezeme na nervy neustálými poučkami.

12

Kristián se zotavuje, jen Lada bude muset být silná, aby její zanedbání neskončilo špatně. Máme je všichni rádi a budeme se jim stále snažit pomáhat! Nikola Čapková, 8.B

Chaos se zeptal deváťáků: Jak si představuješ rozlučkový večírek své třídy? Večírek v prestižní restauraci Rozlučkový večírek naší třídy bych si představovala v krásné „nóbl“ restauraci v centru Ostravy. Velké prostřené stoly, na kterých leží talíře se spoustou jídel. Výběr jídla by byl velice rozmanitý. Od různých druhů ovoce a zeleniny, přes kuře nebo těstoviny připravené různými způsoby. Místnost by obklopovaly květiny a nádherná výzdoba. Nad námi by se vyskytoval lustr z malinkých kamínků, které vypadají jako diamanty. Žádná hospoda nebo nějaké pivní ubrusy. Prestiž a přepych na vysoké úrovni. Holky by měly oblečené šaty a kluci saka. Nejdřív bychom si sedli za stoly a jedli. Obsluhovali by nás dva krásní číšníci, kteří by se na nás mile usmívali a byli by přívětiví. Nalívali by nám pití a míchali koktejly, které si pro nás připravili. Po jídle bychom si povídali a potom šli tančit. Rozdali si na památku dárky, které bychom si navzájem koupili. Proč bych si svůj poslední třídní večírek představovala takhle? Celou dobu na základní škole jsme se chovali jako děti. Hráli hry, dělali blbosti, vyrušovali a překřikovali se. Ráda bych, abychom se alespoň jednou chovali jako mládež, která má právě odejít na střední školu a zanedlouho si bude už řídit svůj život. Tímhle nechci shodit moji třídu, že se neumíme chovat, ale převážně se ještě chováme jak puberťáci. Vím, že tohle je jenom představa, která se nemůže splnit, ale byla bych ráda, kdyby se to třeba za pár let stalo na třídním srazu. Daniela Mertová, 9.B

13

Pohoda v čajovně Podle mě naše třída žádný večírek mít nebude. Asi z toho důvodu, že je často mezi námi problém domluvit se. Ale kdybychom se přece jenom překonali, mohlo by to vypadat takto: Asi by to byla čajovna u Kostela v Hrabůvce, tam už je to osvědčené a celkem oblíbené. Když jdete okolo, ani vám nepřijde, že by zde mohla být nějaká příjemná čajovna, ale zdání klame. Stačí vyjít do prvního patra a vejít dovnitř a rázem jste jakoby v jiném světě. Vaše smysly ochromí vůně tabáků do vodních dýmek, orientální relaxační hudba a přítmí navodí příjemnou atmosféru. Většinou už v několika séparé, ve kterých jsou pohodlná křesílka, koberečky nebo sedáky, sedí spokojení lidé, kouřící vodní dýmku a pijící různé čaje. Cestička k séparé je lemovaná pečlivě upraveným pískem. Když si vyberete místo, přinese vám milý číšník nápojový lístek, kde jsou na výběr čaje i vodní dýmky a také různá exotická jídla, která určitě musíte ochutnat. Na výběr máte z velkého sortimentu, jsou tu čaje ze všech koutů světa. Když už si vyberete, objeví se zase ten příjemný číšník, který vám čaje rychle připraví. Podle mě je čajovna jedno z nejlepších míst, kde se můžete uvolnit a relaxovat. Tohle místo se hodí jak na odpolední posezení s přáteli, tak na závěrečný večírek naší třídy. Lucie Zdráhalová, 9.B

Krb a kukačkové hodiny Velký dům v malé vesničce na okraji Ostravy. Schází se zde mnoho bohatých lidí. Kuchaři zde vaří velmi dobře, číšníci a číšnice jsou velmi milí a ochotní. Prostory jsou zařízeny jakoby starobyle. U zdi je velký krb, ve kterém plápolá oheň a zahřívá celou restauraci. Naproti krbu visí velké staré kukačkové hodiny. Místnost je vymalována do tmavších odstínů. Kuchař je menší postavy, je baculatý a zástěru má umatlanou od omáčky. Kuchyň, ve které pracuje, je velká akorát, s nerezovými sporáky, pánvičkami. Číšník je velký asi dva metry, urostlý a velmi milý. Na sobě má černé kalhoty, bílou košili a černou vestu s červenou kravatou. Číšnice má delší černou sukni, bílou zástěru a červenou blůzku s bílou mašlí v blond vlasech. Vysoká asi metr a 70 centimetrů. Nad barem je deska s bodovým osvětlením a v každém rohu jsou barevná světla, aby různě nasvítila danou stěnu. Podhled ze sádrokartonu také s bodovým osvětlením a po bocích u oken jsou LED diodové pásy, které střídají barvy a zasvěcují bílou záclonu do krásných barev. Jakub Salawa, 9.B

V rozlučkový den jsme si konečně rozuměli… …najednou k nám přišel číšník. Měl černou zástěru, bílou košili a černé kalhoty. Většině z nás holek připadal fakticky moc hezký. Řekl: „Jste tu už všichni? Už můžu začít nosit 14

občerstvení?“ Ano, jsme už všichni. Nosil všelijaké občerstvení, například chlebíčky, jednohubky, různé druhy ryb a jiné lahůdku. Měli jsme také různé druhy pití, třeba kofolu, džusy a také šampaňské. Všechno bylo moc hezky připravené. Během večírku hrála docela dobrá hudba. Ale my jsme většinou seděli a povídali si o všem možném. Přibližně po osmé hodině jsme začali tančit. Bylo to zvláštní, že po těch letech, co jsme byli všichni ve třídě a někdy jsme se hádali, bylo tohle fakt ohromné, protože jsme si najednou všichni moc rozuměli. To bylo asi tím, že je tenhle den poslední, co se takhle vidíme. Dnešní den jsme si všichni ohromně užili. V devět jsme se všichni pořádně rozloučili. A někteří s brekem odešli. Já odešla s úsměvem, sice mi bylo líto, že už je neuvidím, ale život jde dál. Sabina Maršová, 9.B

UČITELÉ Se svým mužem jsem se seznámila při sbírání malin ve Skotsku S paní učitelkou Kulhánkovou o učení angličtiny i jejích koníčcích Paní učitelka Kulhánková učila dříve na Základní škole Březinova v Zábřehu. Učí anglický jazyk 5. a 6. třídy, i když její aprobace je matematika a výtvarná výchova. Proč tomu tak je, se dozvíte v následujícím rozhovoru. Učila jste angličtinu i na předchozí škole? Ne, moje aprobace je výtvarná výchova a matematika, ale žiji už tři roky s anglickým rodilým mluvčím Lewisem Youngem, který sem přijel za svým synem, a výborně jsem od něho angličtinu pochytila. Mimo jiné vede na škole anglický kroužek. Mluvíte s ním doma anglicky? Ano, doma mluvíme jen anglicky. Ze začátku to bylo složitější, ale teďka to už v pohodě zvládáme. Nechybí vám učit výtvarnou výchovu a matematiku? Docela mi chybí výtvarka. Než jsem nastoupila na tuto školu, tak jsem byla na mateřské. A proto teď chci mít víc času na svého syna. Takže tady mám poloviční úvazek, který mi vyhovuje. Jaký byl váš první dojem z naší školy? Je to tu strašně obrovské. Když jsem sem poprvé přišla, vůbec jsem nevěděla, kde jsem. První dva dny se mnou chodila všude paní ředitelka. Je to tu jako labyrint.

15

Co ráda děláte ve volném čase? Ráda maluji. Teďka jsem začala chodit na zumbu. Mám i nové kolečkové brusle, které jsem ještě letos nestihla oprášit, a chystám se koupit kolo. Strašně ráda cestuji a mrzí mě, že s tím malým to teďka moc nejde. V jaké zemi se vám nejvíc líbilo? Nejkrásněji bylo ve Skotsku. Doporučuji všem, kteří chtějí i něco vidět a nebaví je jen ležet na pláži. Je tam krásný styl architektury a krásná příroda. Počasí je tam studenější než tady. Ve Skotsku jsem se mimo jiné seznámila se svým mužem. Jak jste se seznámili? Měli jsme tam oba brigádu, kde jsme sbírali maliny. Daniela Mertová, 9.B

ANKETY Ferrari, vodní skútr i osel Naše šílené jízdy v autech, na motorkách, zvířatech Když jsme dělali tuhle anketu, mysleli jsme, že se moc lidí neozve, ale bylo tolik lidí, až jsme se divili. Některé příspěvky jsou zajímavé. Uvěříte, že to stojí za to. Naše anketa byla rozdělená na : Zvíře Rychlost Adrenalin Ostatní

Jakub Salawa (9.B) - Ferrari Jakub se nám pochlubil, že rychlost je jeho druhé jméno. Když se svezl ve Ferrari, měl z toho smíšené pocity, ale na ten zvuk nezapomene. Převládal prý pocit svobody. Patrik (7.B) – Kawasaki Ninja Tento mladík je kaskadér se životem, protože stroj, ve kterém jel, musel řídit profesionál. Řekl nám, že takovou sílu a rychlost ještě nezažil. Jeho pocit: Zrovna jsem se narodil. Pan učitel Goj – Auto bez podlahy Pan učitel nás zaujal „ojedinělým luxusem“ při cestách se svými kamarády. Stopli si auto už hodně staré, které nemělo 16

ani podlahu, a řidič, no, škoda mluvit. Pocity smíšené, ale sranda byla, jak prý museli stát na tyčkách a pod nimi se míhala cesta. Filip Hrček (7.B) – Bentley Filip nás překvapil svým vytříbeným vkusem na auta, když řekl, že jel v Bentley. Bylo to auto jeho snů. Pocity: svoboda v každém protočení kol. Zvířata Nikola Čapková (8.B) jela na oslovi Nikola se pochlubila, že jela na Oslovi. Prý je to velmi rozdílné ve srovnání s koněm. Angelika Lapačová (7.B) - irský vlkodav Angelika se nám pochlubila, že jela na Irském vlkodavovi. Pocit měla senzační a z toho se dá usuzovat, že cestovat se dá i na psovi. Rychlost Kristýna Holcmanová (8.B) - Audi R8 Kristýna jela v Audi R8. Řekla nám, že jela se svým tátou. Řekla nám také, že tak rychle ještě nejela. Byl to stoprocentní adrenalin a pocit by se dal popsat jako nedotknutelnost. Jarek Ostrák (8.B) - Ferrari F430 Spider Jarek se nám pochlubil, že jel ve Ferrari. Byl to velmi výtečný zážitek. Pocity svoboda a adrenalin. Adrenalin Paní učitelka Bogyiová - vodní skútr Paní učitelka nás překvapila, když řekla, že jela na vodním skútru a že si to chce zopakovat. Pocity byly povznášející, když si vlnky hrály a slunko svítilo. Denisa Štefková (8.B) – koule v zorbingu Řekla, že největší zábava byla, když ji připoutaly do koule a pustili ji z kopce. Byly tam zábrany, ale měla strach. Pocit, když vystoupila: „Můžu jít znovu?“ Lukáš Murka a Jarek Ostrák, oba 8.B

17

Krůtí šunka, jabka nebo…nic! Ptali jsme se, jaké diety jsme kdy drželi Nikola Ondrušová, 9.B Jen jednou, jedla jsem míň než obvykle a cvičila jsem. Martin Molínek, 8.B Neměl jsem nikdy v životě, ale pořád cvičím. Lucie Bortlová, 8.B Držím stále sladkou dietu, sežeru všechno, co vidím. Tereza Čmelíková, 8.B Držela jsem asi týden, nejedla jsem snídaně a svačiny. Jedla jsem jen obědy a večeře. Daniela Mertová, 9.B Nejedla jsem vůbec nic, kromě jablek, krůtí šunky, celozrnného chleba a müsli. Sabina Maršová, 9.B Jedla jsem jen ovoce, zeleninu, celozrnný chleba a zapíjela jsem to čajem bez cukru. Monika Bartošová, 9.C Snažila jsem se držet dietu, ale nepodařilo se mi to. Ale jedla jsem jen černé pečivo a zeleninu. Dominika Štěpánová, 9.B Stále jsem jedla jen Moskevský chleba, bílý jogurt s 0% tuku, ovoce a zelinu a většinou müsli. Ptaly jsme se také některých učitelů… Paní učitelka Andrea Tomášová Hladová dieta – nejedla jsem nic. Pan učitel Martin Ošmera Měl jsem přísnou dietu po nemoci. Ale kdybych měl držet dietu, tak bych to nevydržel, protože nemám potřebu se vyhýbat sladkému. Pan učitel Jan Goj Nikdy jsem nedržel dietu, protože do sebe musím neustále ládovat jídlo, Mám totiž tendenci hubnout, tak abych si udržel váhu, musím s prominutím strašně žrát. Paní učitelka Libuše Součková Dieta u mě nehrozí. Lucie Bortlová (8.B) a Sabina Maršová (9.B)

18

Vysvědčení? Radost, strach i slzy Blíží se vysvědčení a Chaos zajímalo, jak na tuto školní událost vzpomínají lidé na našem sídlišti. Zdeňka Mitušová (65), prodavačka Do školy jsem chodila v Michálkovicích. Vždy jsme byly hodné děti a měly jsme respekt k učitelům. V den vysvědčení každý donesl kytičku. První hodinu jsme dostali vysvědčení a až do dvanácti jsme ještě byli ve škole. Povídali jsme si o tom, co budeme dělat o prázdninách. Naděžda Holá (38), zpěvačka Chodila jsem do školy ve Frýdku-Místku. V první třídě byla jenom jedna známka a já dostala dvojku. Toto mě poznamenalo, mnohokrát v životě jsem to obrečela, ale teď už se tomu jenom směju. Miloš Polomík (38), lékař Na svoje první vysvědčení si moc nevzpomínám, ale vím, že jsem tam měl nějaké trojky. Rodiče mě za to vždy potrestali. Eva Schowalderová (51), prodavačka Celou dobu na základní škole jsem dostávala na vysvědčení samé jedničky. Rodiče mě za to chválili a dostávala jsme i nějaké odměny. Celkem třikrát jsem na vysvědčení dostala i pochvalu za vzorné chování. Daniela Sýkorová (22), kosmetička Ve škole jsem byla velmi šikovná, měla jsem skoro samé jedničky. Kamil Straka (25), prodavač Na vysvědčení se ani radši neptat, bylo to hrozné, měl jsem špatné známky a ve škole jsem dělal „bordel“. Rodiče mě vždycky seřvali. Irena Fajclová (37), kadeřnice Vysvědčení jsem se bála, ale známky jsem měla dobré. Žáci PVP žurnalistika

19

Bez jízdenky, bez peněz, peněz, ale s hromadou plechovek Redbullu aneb Naše zážitky ážitky s automaty Asi to taky znáte. Do automatu na jízdenky hodíte peníze, čekáte…a nic. Ani prachy ani lístky. Ale někdy je to i naopak! Automat vám vydá mnohem víc, než jste po něm chtěli. Tady si přečtěte, jaké jsou naše zážitky – dobré i špatné – s různými automaty.

20

21

NÁŠ ROZHOVOR

ŘIDI IDIČ IDIČ KAMIÓNU? NE NE. UČ UČITEL! Udělali jsme rozhovor s Petrem Valsou, který se hlásí na pedagogické lyceum. Řekl nám, že by chtěl dělat učitele ve škole, což je pro kluka celkem zajímává profese. Proto jsme se mimo jiné zeptali, co ho k takovému rozhodnutí vedlo. Jak tě napadlo, že bys chtěl dělat zrovna učitele? Já ani nevím, ještě nedávno jsem chtěl být policajtem, ale pak jsem si to rozmyslel, jelikož si myslím, že tahle práce je dost nedoceněná a jako měšťák bych se musel zajímat věcmi, jako jsou neposední pejskaři, což by mě tedy vůbec nebralo. Učitelem chci být, protože mají víc peněz a navíc jich není přebytek, takže práci bych určitě našel. Navíc si myslím, že by to mohla být zábava, protože dneska děcka srší humorem, jen by mě nesměli moc štvát, a proto bych radši učil na prestižních školách nebo gymnáziích. Myslíš, že tě to bude bavit? Ano, jinak bych si tento obor nevybral. Jen si myslím, že mě nebude zrovna nejvíc bavit ta příprava na učení a tou je střední a vysoká škola, které se docela bojím. Lidé tě asi netipují na učitele, že? No, to ne, vůbec nechápu proč (smích). Popravdě, co jsem se tak ptal kamarádů, tak mě tipuji spíše na vojáka nebo i na řidiče kamionů, dokonce i já sám sebe bych netipl na učitele. Plno lidí, když se mě zeptalo, čím bych chtěl být, se po mé odpovědi divilo a nemalá část z nich se i smála. Já jim to vůbec nemám za zlé, nedivím se. Nemyslíš si, že tohle povolání je spíše pro ženy než muže? Rozhodně si nemyslím, že tohle povolání je pro ženy, jenom ho ženy více zastávají, o čemž vypovídá i to, že na pedagogickém lyceu budu asi jediný kluk ve třídě. Jaký si myslíš, že na tebe budou mít holky vliv, když budeš jediný kluk ve třídě? To tedy nedokážu říct, ono ještě záleží, jaké holky tam budou, každopádně doufám, že se nezměním a nezženštím a že se ze mě nestane drbna. Bude to zajímavé, to se ale ještě uvidí.

22

Když tě tak baví pracovat s dětmi, uvažoval jsi někdy o vlastním dítěti? Samozřejmě, myslím, že toto je samozřejmost, ale také je ještě brzo o tom přemýšlet a nějak se tím zabývat důkladněji. Ale v budoucnu plánuji tak dvě až tři děti. Poslední otázka. Máš nějaké učitelské vzory? Samozřejmě že mám a není to jenom jeden. Začal bych třeba panem učitelem Pracným, protože si myslím, že s ním je zábava, ale zároveň si dokáže vydobýt respekt a zklidnit žáky. Mým dalším vzorem je určitě i pan učitel Goj, protože je vždycky akční a do školy chodí vždy nabitý pozitivní energií a je to takový pohodář. Jakub Peňáz, 9.C

Příběhy, pohádky Šedá myška? Tento příběh vypráví o dívce ne moc oblíbené. Prostě normální dívce, která chce být svou. Nechce být jako všechny ostatní holky, jež se starají jen o to, jak vypadají. Až jednoho dne, kdy do ní omylem vrazí kluk, který se do ní zamiluje. A bude ji milovat proto, jaká je a proto, jaký chce udělat svět. Podrobnější věci se dozvíte, když budete číst tento článek. Dívka oblíbená, s úžasným klukem, velice šťastná. Užívá si život naplno a pomáhá lidem, co nemají to štěstí. Krásný život si prožívá tahle holka. „Jackie, vstávej, je ráno.“ Ano, mami, už jdu.“ „Tak jak se ti spalo, zlatíčko?“ „Ale jo, šlo to, zdál se mi krásný sen, který by se nikdy nestal.“ „Možná se ti jednou splní. Co my víme? Jackie, v kolik dneska přijdeš domů?“ „Až večer, dneska jdu přece vypomáhat do útulku a dále musím jít pomoct do nemocnice.“ „No dobrá, jakmile přijdeš domů, tak se pořádně navečeř.“ „Okay, už musím jít, měj se, mám tě ráda.“ „Jo, já tebe taky.“ „A ve škole je vše při starém, jsem šedá myška, nikdo o mně neví. Opravdu to byl pouhopouhý sen. Popravdě si moc nepřeji, aby se mi ten sen stal, ale pár dobrých přátel bych chtěla mít.“ Jackie si povídá s jedním klukem Au, zbláznil ses!? Ou, promiň, já, no, nedíval jsem se na cestu, moje vina… Můžu ti s něčím pomoct? Ne, díky nemusíš, jako do teď si pomůžu sama. Ty, nepracuješ náhodou v útulku, onehda jsem tě tam zahlédl. Ano, pracuju. Takové holky, jako jsi ty, kdyby byly všechny, to by bylo moc fajn. No, když myslíš? Mohl bych ti s něčím pomoci? Hm…no, já nevím. Ale no ták, prosím. Dobrá, ale pak budu muset jít ještě do nemocnice, kde také pracuju. Páni, ty jsi tak moc úžasná, proč jsi tak nevýrazná? Jsem nevýrazná, protože se neukazuju jako ty ostatní namyšlené holky. Aha…Já je taky moc nemusím, proto ses mi tak moc zalíbila. Ty, nejpopulárnější kluk ze školy, hráč fotbalového týmu, mi chceš říct, že se ti líbím? Ano, tím chci říct, že se mi opravdu moc líbíš a rád bych tě někdy někam pozval. Šla bys teda někdy někam se mnou? No teda…Nevím, co říct. Řekni jen jedno, a to že se mnou půjdeš. Tak dobře, půjdu.

23

Když nastal ten den, Jackie byla opravdu nervózní. „Zlatíčko, přišel pro tebe nějaký fešák.“ Díky, řekni mu, že už jdu. Dívka normálně oblečená jde za Willem. Den probíhal úžasně až do té doby, kdy potkali jeho bývalou s její partou. „Hej, Wille, si děláš srandu, ne. Tys mě opustil kvůli ní? Wow, to je na mě dost silný kafe.“ „Ano, nechal jsem tě jen kvůli ní, protože ona je ta pravá, na nic si nehraje a nestará se o nejnovější módní trendy. Stará se o ostatní a to se mi na ní líbí. Laskavě si už nech ty řeči.“ Sabina Maršová a Nikola Ondrušová, obě 9.B

Pohádka

Koči Ko ičíí král Byl jednou jeden král a ten kraloval velmi špatně. Lidé ho neměli rádi, protože byl hrozně chamtivý a nemilosrdný. Jednoho dne k němu přišla čarodějnice. „Dobrý den, králi, přicházím k tobě s prosbou,“ řekla chraptivým hlasem. „Vypadni! Ty babizno jedna!“ křikl král. „No, vida, králi, Čarodějnická rada měla pravdu, jsi chamtivý a sobecký, proto tě prokleji,“ rozhodla čarodějnice a začala si něco mumlat pod svým bradavičnatým nosem. Králi začalo růst plno chlupů po celém těle. Místo nosu měl růžový čumák a fousky. Oči mu zezelenaly a na hlavě vyrostla dvě chlupatá ouška. Byl z něj kocour! „Dokud nenajdeš dívku čistého srdce, která tě zbaví tohoto prokletí a nepolíbí tě, budeš pořád kocour,“ řekla čarodějnice a zmizela. Král odešel do své komnaty a podíval se do zrcadla. Je z něj Kočičí král. Odešel od zrcadla a oblékl si svůj zelený sametový plášť. Ulehnul do postele, protože byl ospalý, zavřel oči a usnul. Zdálo se mu o dívce, měla zrzavé vlasy, bylo jí kolem sedmnácti let, právě vstala z postele a šla matce pomáhat do kuchyně. „Dobré ráno, mami,“ řekla dívka vlídným hlasem. „Udělám snídani a ty si jdi lehnout, mami.“ „Děkuji ti, Anabell.“ „Ale nemáš za co, mami.“ Kočičí král se vzbudil. „Musím ji rychle najít, ale aby se mě lidé nebáli, vezmu si masku,“ řekl a z královské skříňky vytáhl hnědou škrabošku. Když vešel do velké síně a usedl na trůn, všichni se ho polekali. „Stráže!“ zvolal Kočičí král. „Ano, pane?“ „Přiveďte mi tu dívku z mého snu.“ „Nevíme, kde je, pane,“ řekli dvojhlasně strážní. „No, tak zkusím znovu usnout,“ odpověděl král a šel do své komnaty, ulehnul, zavřel oči a usnul. Opět se mu zdál sen, ve kterém Anabell šeptala: „Můj dům je ve městě jménem Thália, přijď za mnou a já tě osvobodím.“ Kočičí král se vzbudil, a aby byl ve velké síni rychleji, utíkal po čtyřech, usedl na trůn a řekl: „Bydlí ve městě Thália a jmenuje se Anabell! Utíkejte pro ni! Pospěšte si!“ Stráže utíkaly do stáje, osedlaly si koně a vyrazily. Jely hlubokým lesem plným nebezpečných tvorů. „Podívej! Támhle se něco hýbe!“ polekal se strážník jménem Pedro. „Ale prosím tě, co by tu mělo

24

být?“ ptal se se smíchem druhý strážník. Najednou z keře vyskočila obrovská kočkovitá šelma! Stráže se oháněly mečem, ale šelma byla rychlejší. Mrštně skočila po druhém ze strážníků a zamordovala ho. Chtěla skočit i po Pedrovi, ale on jí zapíchl meč přímo do srdce. Šelma padla na zem. Pedro vzal druhého strážníka do náruče, odnesl ho k díře a s pláčem zakopal. Došel k malé vesničce Thália a tam se začal ptát lidí, jestli náhodou neznají dívku jménem Anabell. Všichni odpovídali, že ji neznají, pak přišel k malé dívence a ta mu řekla: „Aňabell je moje šeščička, pojďte, já vám ukážu kďe je.“ Pedro šel poslušně za ní. Došli ke starému domku, zaklepal a dívka s krásnými, dlouhými, zrzavými vlasy mu otevřela. „Co si přejete, pane?“ zeptala se tenkým hlasem. „Zavolej mi tvou matku.“ Dívka šla a matku zavolala. „Dobrý den, co tedy potřebujete?“ „Vaše dcera musí zachránit pana krále,“ řekl tiše Pedro. „A před čím?“ „Musí ho zachránit před jeho kletbou.“ Matka věděla, že tento den přijde, bylo to i v Knize proroctví. Šla za dcerou a všechno jí vysvětlila, pak ji objala a políbila na čelo. „Ať se stane cokoliv, mami, vrátím se,“ šeptla Anabell a pousmála se. „Sbohem, mami!“ „Ty také, Anabell!“ Anabell se vyšvihla na koně a vyrazili. Tentokrát jeli kolem zříceniny hradu, protože lesem by to bylo moc nebezpečné. Ze zříceniny vyskočil Dan Danielův, bývalý rytíř, kterého se všichni báli. Už zabil mnoho lidí, proto z něj měli všichni strach. Pedro byl velmi vycvičený, seskočil z koně a začal bojovat. Dan Danielův ho chtěl zapíchnout, ale Pedro mu kudlu zabodnul do břicha dřív než on. Dan Danielův se skutálel z kopce, na kterém zřícenina stála, Pedro nasednul a Anabell na něj jen udiveně zírala. Jeli dál a dál, až dorazili ke království. Rychle utíkali za Kočičím králem a před ním se zastavili. Pedro řekl: „Tohle je ta dívka, pane.“ „Musíš mě zbavit té kletby! Prosím!“ sténal král. „Ale já vůbec nevím jak?!“ stěžovala si Anabell. „Musíš mě políbit! Moc tě prosím, polib mě!“ „Ale já vás nemůžu políbit, vždyť vás neznám! Ale vždycky jsem vás chtěla poznat, protože jsem věřila, že je ve vás alespoň kousek dobra a lásky.“ Anabell se postavila na špičky a políbila ho. Králi začala odrůstávat ouška, chlupy, ocas a růžový čumák, ale zelené oči mu zůstaly, povaha se změnila. Za několik týdnů byla svatba. Byla to nádherná svatba, pozvali vesničany a také rodinu od Anabell. Všude se tančilo, hrálo a hodovalo. A jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes. Nikola Nyklová, 4.B

25

Přečtěte si bláznivý příběh Martina Molínka

Hned jsem vše sněd Jednoho dne jsem se vzbudil a přepadl mě hlad jako Otesánka. Tak jsem šel k lednici. Na to, že mi bylo už přes 18, tak jsem snědl jídlo i s ledničkou. Snědl jsem vše: sklo, železo, plasty, dokonce i diamant jsem rozkousal. Tak jsem dostal nápad, že když to dobře využiji, tak nemusím být jako Otesánek. Napadlo mě, že se půjdu přihlásit do Guinessovy knihy rekordů. Přišel jsem tam a řekl jsem jim: „Umím sníst vše!“ A oni na mě: „A co jako?“ Ti odborníci na to, že se musím nějak proslavit, aby mě vzali do Guinessovy knihy rekordů. Odcházel jsem s nadějí, že tam někdy budu. Začal jsem dělat to, co mi řekli. Začal jsem se prosazovat tím, že mi postavili panelák s 25 patry a za jeden den jsem ho měl v sobě, ale pořád to nestačilo, protože v knize rekordů už někdo s takým bláznivým nápadem byl. Tak jsem musel dělat víc než obvykle. Začal jsem se i přejídat, protože už jsem svému úspěchu nevěřil, ale pořád tam nějaké procento naděje bylo. Doufám, že tam nakonec budu. Dělal jsem mnoho věcí, jako třeba kolik spapám věcí za jednu minutu. No, to číslo bylo dobré a možná jsem překonal rekord. Nevím to jistě, ale už se nemusím přejídat. Najednou si mě všimli a řekli mi, že si mě všímali celou tu dobu, co jsem byl pryč. Bylo to tu. Můj úkol je: Musím překonat každý rekord, svou disciplínou! A to bude tvrdý oříšek. Martin Molínek, 8.B

Ukázka z pohádky O čertu Eliášovi Rozčíleně dupal kopýtkem do hlíny v lese. „Jak mi to jenom mohl udělat?“ ptal se sám sebe. „Vždycky jsem poslouchal a uctíval každé jeho slovo!“ Byl rozzlobený, zmatený a cítil se ublíženě. Usoudil, že nejlepší bude vybít si svou zlost, říká se přeci, že se nemá držet v sobě. A tak Eliáš přemýšlel, komu by tak mohl alespoň trošku zavařit, když najednou slyšel dusot koňských kopyt. V hlavě se mu zrodil plán. Rychle se rozběhl za jedoucím kočárem a nepozorovaně si stoupnul za kočár na stupátko a škodolibě se usmál. Jakmile dojeli na zámek, Eliáš se utíkal honem schovat, aby mu na jeho úmysly nepřišli. Dostal se až do královské kuchyně, všechno to tam náramně vonělo a náš nevítaný host dostal ukrutný hlad. Přeci jenom je to už nějakou dobu, co se dostal ven přes pekelnou bránu. Nu a tak namočil jeden prstík do smetanové plévky a mlsně si olízl pusu. Popadl lžíci a už se ládoval. Snědl by i půlku kotle, jenomže si všimnul upečeného kuřete na plotně. „Tady na mě někdo myslí,“ prohlásil radostně a hnal si to k pekáči, „masíčko, to já rád!“

26

Už, už se natahoval po stehýnku, když ho najednou někdo praštil smetákem po pracce. „Kšá, ty zloději!“ křičela na něj stařena v bílé zástěře a mydlila ho koštětem. „To je večeře krále Dušana,“ pokračovala v povyku. „Au, to bolí! Nechte to koště,“ prosil Eliášek. A radši utíkal pryč. Našel chodbu vedoucí dolů, do podzemí. „Tady by měl být lepší úkryt,“ pokyvoval hlavou. Zakručelo mu v žaludku. „A ani jsem se pořádně nenajedl,“ postěžoval si, když si prohmatával kopýtka ztuhlá od běhu. Musí přijít na to, jak uskutečnit svůj projekt. Rozhodl se prozkoumat tohle tmavé sklepení. Asi tady dříve drželi neposlušné poddané, protože našel něčí kalhoty, košili a boty. Ty si ale obout nemohl, protože by do nich kopýtka nevsoukal. S východem slunce, dalšího dne, si Eliáš podle mnul dlaně o sebe a usmíval se tak zákeřně, až ho huba bolela. To se má princ Ivan na co těšit. Klopýtavě utíkal hradem a snažil se být nenápadný. Jakmile zaslechl hlasy pokojských na druhé straně chodby, rozhodl se schovat do nejbližšího pokoje. Mladý princ koupaje se ve vaně, leknutím nadskočil, až mu pěna uvázla v krku. Čertík zůstal stát jako opařený a vypoulenýma očima hleděl na kuckající princátko. „Strá – “ chtěl křičet o pomoc, ale chlupatá ručka v jeho puse mu v tom zabránila. Ivánek se rozmachoval rukama na všechny strany, jenže mu to bylo málo platné, a proto je raději uklidnil. Třeba ho pak čert pustí. A tak se i stalo, jen co se přestal vztekat, ruka zmizela. „Klídek, pane,“ začal žertovně, „já jsem Eliáš. Pán mě z pekla vyhnal, nemám kam jít,“ dodal na vysvětlenou. „Co děláš v mém pokoji?“ obořil se na něj hned. „Nu, co bych tady dělal. Měl jsem hlad a pak ty pokojské – hm, a že byly pěkné,“ pootočil stydlivě kopýtkem. Než se princ nadál, Eliáš se schoval u něj ve skříni, už se chtěl Ivan ptát, kam to jde, leč do pokoje vstoupila matka. „Co ještě děláš v té vaně, Ivane!“ ptala se hned zmateně. „Král Martin tady bude každou chvíli. Vždyť víš, že mají nový kočár, a královna Alena povídala, že princezna Lucie se tě už nemůže dočkat,“ rozverně se usmála. Princ, který se na Lucinku taky moc těšil, okamžitě vyskočil z vody a natáhl se pro ručník, který kolem sebe ovázal. Eliášek se v almaře usmál. Ten mu ale krásně přihrál. Jeho plán bude ještě lepší, než doufal, o tom není pochyb. Královna Milena odešla z princova pokoje a zanechala ho tam, doufajíc, že obléci se zvládne sám. Jenom co klaply dveře, vyskočil Eliáš ze skříně, jako čertík z krabičky. Veronika Skřičková, 9.B

27

28

Poezie Sabina Maršová a Jesika Sprušanská, obě 9.B Nenávidím Nenávidím samu sebe, nenávidím krásné nebe. Proč jen všechno nenávidím, proto si povídám se svědomím.

Sen s hudbou Hudba ke mně mluví, kdo to tady chodí. V hlavě už mám plno textu, uděláme malou řezbu.

Svědomí mi napoví, že jsi na pokraji kolejí. Na kolejích mrtvola, už přišla moje hodina.

Dáme hlavy dohromady, vzejdou z toho textů haldy. Všichni z nás mají dlouhé vlasy, a my jen hrajeme na basy. Písně jsou jako můj sen, a já mám hned krásnější den.

Pro něj Miluji jen tebe, jsi jako moje nebe. Modré nebe krásně září, nám se všechno pěkně daří. V mém srdci budeš napořád, každému musím hned popřát. O tobě zdál se mi krásný sen, zítra bude nádherný den. 29

Reklama Navštivte naše webové stránky www.zsdvorskeho.eu. Naleznete zde novinky ze školy, fotografie ze školních výletů a akcí či třídy i další audiovizuální meteriály. Dále můžete zhlédnout rozvrhy hodin, seznam vyučujících s telefoním kontaktem nebo kalendář s důležitýmy termíny. Každá z tříd má navíc svou vlastní část, kam třídní učitelé píší informace pro rodiče.

Pro ty, kteří se stravují ve školní jídelně, zde máme akuální jídelníček. Pokud byste neměli možnost si tento časopis projít celý v tištěné podobě, zhlédněte jej v sekci „Žáci“. Na vaše dotazy a připomínky poslané v internetové podobě vám bude odpovězeno v sekci „Napište nám“. V případě, že nemáte potřebné formuláře (například Žádost o uvolnění z výuky), můžete se podívat do dokumentů „Ke stažení“. Filip Hrček (7.B) a Martin Dudík (9.B)

www.zsdvorskeho.eu 30

Jiří Ledvoň, 9.A

Školní časopis Chaos teenagerů Vydává: Základní škola a mateřská škola Ostrava - Bělský Les, B. Dvorského 1, příspěvková organizace Šéfredaktor: Jan Goj Redakční rada: žáci PVP žurnalistika a mediální výchova Foto, titulní a závěrečná strana: Jiří Ledvoň Obrázky vznikly pod vedením paní učitelky Gabriely Bezručové, autoři: L. Bubáková, K.Hrčkuláková, N. Juříčková, J. Peňáz, D. Stiborek, žáci 7.C Pohádka Proč má želva krunýř: T. Mlčáková Tech. podpora: Martin Ošmera Náklad: 40 výtisků

31

32