Život a působení farářů Alfréda Kocába a Jiřího Doležala v letech 1968 až 1989 Michael Pfann

Univerzita Karlova v Praze Evangelická teologická fakulta

Diplomová práce

Život a působení farářů Alfréda Kocába a Jiřího Doležala v letech 1968 až 1989 Michael Pfann

Katedra: Církevní dějiny Vedoucí práce: Dr. Peter Morée Studijní program: Teologie, magisterská, M6141 Studijní obor: Evangelická teologie (jednooborová)

Praha 2013

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci s názvem Život a působení farářů Jiřího Doležala a Alfréda Kocába v letech 1968 až 1989 napsal samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů. Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia.

V Praze dne 13. 8. 2013

Michael Pfann

Bibliografická citace Život a působení farářů Jiřího Doležala a Alfréda Kocába v letech 1968 až 1989 [rukopis]: Metoda: orální historie: diplomová práce / Michael Pfann; vedoucí práce: Dr. Peter Morée. – Praha 2013. -- 123 s.

Anotace Tato práce se zabývá životem a působením farářů Českobratrské církve evangelické Alfréda Kocába a Jiřího Doležala v letech 1968 až 1989. Jako metoda pro zpracování daného tématu je užita metoda orální historie. Jde o vymezeným obdobím určený výběr z rozhovorů, které autor práce vedl s každým z obou farářů na jaře roku 2013, a o jejich následnou interpretaci podle pravidel oboru orální historie. Vedeným rozhovorům předcházela příprava v podobě studia dostupných materiálů týkajících se obou farářů, a to především dokumentů v církevních i státních archivech, ale i rozhovory s pamětníky působení obou farářů. Cílem práce je dát slovo samotným farářům, aby podle svých vzpomínek mohli představit svůj život a působení a vyjádřit se k rozličným událostem, jež je utvářely. Dva faráři jsou představiteli dvou různých proudů uvnitř ČCE v oné době. Tyto dvě koncepce a životní a teologické důrazy takto zprostředkovaně vstupují do vzájemného rozhovoru. Skrze dvě životní svědectví můžeme pars pro toto pozorovat život církve a země ve složitých letech 1968-1989. Druhým cílem práce bylo vytvoření nových historických pramenů v podobě nahrávek rozhovorů a jejich přepisů.

Klíčová slova ČCE, duchovní, farář, normalizace, Alfréd Kocáb, Jiří Doležal, komunismus, církev, náboženství, orální historie

Summary The Life and Work of the Pastors Alfred Kocáb and Jiří Doležal between years 1968 and 1989. This thesis deals with the life and work of two pastors of the Evangelical Church of the Czech Brethren, Alfréd Kocáb and Jiří Doležal, between 1968-1989. For this research the oral history method was used. The thesis contains a selection of interviews, which the author conducted with the pastors in spring 2013, and an interpretation of them according to the rules of the discipline of oral history. Preceding to the interviews available materials related to both pastors were studied, which are mainly documents in church and state archives, but also interviews with contemporaries of both pastors. The aim of this thesis is to create a platform to the pastors to speak, so that they can present their life and work according to their memories and comment various events, which constituted them. The two pastors represent two different wings in the ECCB in that period. In this way, these two concepts and accents of life and theology are entering into a mutual dialog. Through two life testimonies we can pars pro toto observe the life of the church and the country in the difficult years 19681989. The second aim of the work was to create new historical sources in the form of recordings of interviews and transcriptions of them.

Keywords ECCB, pastors, normalization, Alfréd Kocáb, Jiří Doležal, communism, church, religion, oral history

Poděkování Děkuji oběma farářům, Alfrédu Kocábovi a Jiřímu Doležalovi za ochotnou spolupráci a za školu, které se mi skrze jejich vyprávění dostalo; jejich manželkám za péči, kterou mi věnovaly. Peteru Morée děkuji za dobrou radu k tématu práce a vstřícné vedení v rozhovoru, Jiřímu Šamšulovi a své matce Haně Pfannové za korekturu práce. Děkuji své dívce Adéle Plischkové za pomoc a nebývalou trpělivost, již moji práci provázela. Tuto práci věnuji svému dědečkovi, faráři Jaroslavu Pfannovi.

Obsah I. Úvod .................................................................................................. 11 II. Metoda ............................................................................................... 11 III. Vlastní postup .................................................................................... 13 IV. Struktura práce ................................................................................... 15 V. Cíl práce ............................................................................................. 16 1. Alfréd Kocáb ........................................................................................ 17 1.1. Uvedení .............................................................................................. 17 1.2. Životopis ............................................................................................ 17 1.3 Rozhovor ............................................................................................. 18 1.3.1. Mírový Odbor Svazu československého evangelického duchovenstva a Nová orientace .............................................................. 18 1.3.2. Chodov ........................................................................................ 21 1.3.3. Pražské jaro ................................................................................. 22 1.3.4. Činnost NO. Prohlášení a memoranda .......................................... 23 1.3.5. Příjezd sovětských vojsk .............................................................. 25 1.3.6. Doznívání pražského jara ............................................................. 26 1.3.7. SČED po okupaci ......................................................................... 27 1.3.8. Komise SR pro věci veřejné ......................................................... 28 1.3.9. Hromádkovo obrácení .................................................................. 28 1.3.10. Mladá Boleslav .......................................................................... 29 1.3.11. Sborový život v Mladé Boleslavi ................................................ 30 1.3.12. Mladá Boleslav bez souhlasu ...................................................... 31 1.3.13. Rozpuštění SČEDu ..................................................................... 32 1.3.14. Mírový odbor SR........................................................................ 34 1.3.15. Odebrání státního souhlasu ......................................................... 34 1.3.16. Informace ze zahraničí a zahraniční kontakty ............................. 37 1.3.17. Charta 77.................................................................................... 38 1.3.18. „Dopis jednatřiceti“ a rozhovory na SR ...................................... 39 1.3.19. Fakultní teze ............................................................................... 40 1.3.20. Život po Chartě .......................................................................... 41

1.3.21. NO a Charta................................................................................ 43 1.3.22. Styky s disentem......................................................................... 44 1.3.23. Činnost Charty a VONSu ............................................................ 44 1.3.24. Návrat do služby. Nusle .............................................................. 45 1.3.25. Radotín, Vršovice ....................................................................... 46 1.3.26. Salvátor ...................................................................................... 47 1.3.27. Práce u Salvátora ........................................................................ 48 1.3.28. Politická činnost v osmdesátých letech ....................................... 49 1.3.29. Revoluce .................................................................................... 50 1.3.30. Teologický vliv........................................................................... 51 1.3.31. Kázání ........................................................................................ 51 1.4. Životopis – pokračování ...................................................................... 52 2. Jiří Doležal ........................................................................................... 53 2.1. Uvedení .............................................................................................. 53 2.2. Životopis ............................................................................................. 53 2.3. Rozhovor ............................................................................................ 54 2.3.1. Teologické pochopení sboru a pardubický sbor ............................. 54 2.3.2. Kázání a „sérkl“............................................................................ 56 2.3.3. Proti angažmá in rebus politicis. Misie, poslání církve ve světě .... 65 2.3.4. Rok 1968 ...................................................................................... 68 2.3.5. Chotěboř....................................................................................... 68 2.3.6. Okupace ....................................................................................... 70 2.3.7. Zahraniční návštěvy. Kmotrovství. Beienrode............................... 71 2.3.8. Göttingen...................................................................................... 72 2.3.9. Doznívání Pražského jara ............................................................. 73 2.3.10. Církevní tajemníci. Darbisté ....................................................... 75 2. 3.11. Staršovstvo ................................................................................ 76 2.3.12. Sborové sestry ............................................................................ 77 2.3.13. Biblické hodiny .......................................................................... 78 2.3.14. Tlak státní správy v 70. letech ..................................................... 79 2.3.15. StB ............................................................................................. 80

2.3.16. Církev v ghettu ........................................................................... 83 2.3.17. Kázání a přednášky mimo sbor ................................................... 84 2.3.18. Liturgický odbor SR ................................................................... 85 2.3.19. Teologický odbor SR.................................................................. 88 2.3.20. Letniční hnutí ............................................................................. 89 2.3.21. SČED. Odebírání státních souhlasů ............................................ 90 2.3.22. Josef Smolík ............................................................................... 91 2.3.23. Děti kajícníků a stav církve ........................................................ 91 2.3.24. Charta 77.................................................................................... 92 2.3.25. „Dopis jednatřiceti“ a reakce na něj. Rozhovory na SR ............... 93 2.3.26. Miloslav Hájek, Václav Kejř ...................................................... 95 2.3.27. František Škarvan ....................................................................... 96 2.3.28. Hustopeče .................................................................................. 96 2.3.29. Návštěvy ze zahraničí v Hustopečích. Léky pro nemocné ......... 100 2.3.30. Ekumena .................................................................................. 100 2.3.31. Vedení rekreací v Chotěboři ..................................................... 101 2.3.32. Vzdělávání laiků a vikářů ......................................................... 102 3.3.33. Církevní tajemník v Hustopečích .............................................. 103 2.3.33. Pasohlávky ............................................................................... 103 2.3.34. 80. léta ..................................................................................... 104 2.3.35. Ctirad Novák ............................................................................ 105 2.3.36. Revoluce .................................................................................. 106 2.3.37. Podpora rodiny ......................................................................... 107 2.3.38. Na závěr ................................................................................... 107 2.4. Životopis pokračování ...................................................................... 108 3. Závěr .................................................................................................. 109 3.1. Životy farářů a jejich důrazy ............................................................. 109 3.2. Církev v ghettu? ............................................................................... 113 3.3. Pozice autora .................................................................................... 115 3.3. Nezodpovězené dilema ..................................................................... 116 Seznam literatury.................................................................................... 118

I.

Úvod

Ve své diplomové práci se věnuji životu a působení farářů ČCE 1 Jiřího Doležala a Alfréd Kocába v letech 1968 až 1989. Stěžejní pro ni je metoda orální historie. Nechci předložit „objektivní“ pohled na uvedené dva faráře, či na církve ve vymezené době. Naopak chci dát co největší prostor jejich vlastním, přiznaně subjektivním vzpomínkám a případným hodnocením2, tedy oběma farářům samotným. Je nechám vyprávět o svém životě a práci, o církvi a společnosti, ve které žili. Pokusím se umožnit toto vše nahlédnout jejich vlastníma očima, a tak také pochopit oba vypravěče samotné, jejich činy, motivace a záměry. Tak se nakonec „pars pro toto“ vyjeví i život církve, státu a nejen národní společnosti v oné době. Při četbě rozhovorů brzy zjistíme, že oba faráři zastávali značně odlišné, v lecčem až vzájemně si odporující pozice, a to jak v rámci církve, tak způsobem, jímž se vyrovnávali s vládnoucí mocí, tak i teologickými a světonázorovými východisky a jim odpovídajícími závěry. Na druhé straně mají oba mnoho společného a to již formálně, jsou si blízcí věkem, žijí ve stejné zemi ve stejné době, musí se vyrovnávat se stejným politickým režimem a především se oba rozhodli stát se faráři téže církve. Můžeme je zjednodušeně vnímat jako představitele dvou různých proudů uvnitř jedné církve. Tím získává práce na jisté napínavosti a pravda i brizanci. Tím, že jsou tyto dvě – řekněme – životní výpovědi postaveny vedle sebe, mohou vstoupit do vzájemného rozhovoru. Pak se tedy rozhovor děje na dvou rovinách. Na první rovině stojí rozhovor, který je veden s každým farářem zvlášť, na druhé rovině stojí samovolný vzájemný rozhovor obou výpovědí.

II.

Metoda

Pro svoji práci užívám metodu „orální historie“. Je to metoda, která je v historické práci počtena za nejstarší – lidová slovesnost – a zároveň se profiluje jako nejmladší v současné odborné vědecké práci. Jako taková začala vznikat koncem první poloviny 20. století v USA. Jejím cílem je přidat k pohledu profesionálních historiků také pohled co nejširšího množství lidí, kteří sami dějiny utvářejí, a tak získat daleko plastičtější 1

Českobratrská církev evangelická. Vaněk, Miroslav, M cke, Pavel. Praha: Fakulta humanitních studií UK v Praze, 2011, 15-22. 2

11

.

obraz dějin a pokusit se zamezit zjednodušujícím, generalizujícím historickým soudům. V této souvislosti je užíván termín demokratizace dějin. V České republice se tato metoda rozvíjí od začátku devadesátých let a zabývá se především dějinami Československa za minulého režimu, a dokud paměť sahá, také obdobím světových válek a jejich mezidobím. Roku 2000 bylo pod Ústavem soudobých dějin založeno samostatné Centrum orální historie a od roku 2008 je možné studovat na FHS UK magisterský obor na Pracovišti Orální historie – Soudobých dějin. Mezi vůdčí osobnosti české orální historie patří Miroslav Vaněk, Pavel M cke, Milan Otáhal a další. Podklad pro rozhovory a kladené otázky získávám z důkladného studia všech dostupných dokumentů (ale i vyprávění dalších pamětníků). Rozhovor chápu jako cestu k vytvoření plastičtějšího a úplnějšího dějinného obrazu. Skrze něj je možné vytvořit protipól anebo doplnění, obohacení k historické práci, která je vedena pouze studiem dokumentů. Dává prostor samotným aktérům dějin vyjádřit se k nim a ke své pozici v nich.3 Skrze osobní rozměr lze pochopit mnohé, co psané dokumenty ve své sterilní danosti nemohou zprostředkovat.4 Bylo by mýlkou považovat psané dokumenty za pouze objektivní, kdežto výpovědi pamětníků za pouze subjektivní. Můžeme mluvit spíše o rozlišné míře subjektivity, než o rozlišné míře objektivity. Té není dosaženo nikdy a přiblížit se jí může mluvený stejně jako psaný pramen. 5 Proto nechci ani jedné z obou metod výzkumu křivdit, ale chci je uvést do součinnosti, ovšem s tím, že aniž bych psané dokumenty podcenil, ve své práci jejich studium považuji za první krok, který je prostředkem k druhému kroku, jímž je vedení plnohodnotného a obeznámeného rozhovoru.6 Použitím této metody se snažím předejít zjednodušující černobílému hodnocení dějin a osobností, které je utvářely. Odmítám dělení na dobré a špatné, v našem kontextu pomýlené a nebezpečné dělení na ty, co „spolupracovali“, a na ty, co „nespolupracovali“. Chci proniknout dále za strohá konstatování a nalézt cestu k porozumění tomu, co lze konstatovat. V této souvislosti podotýkám, že v naší zemi existuje mnoho kvalitní práce zabývající se historií minulého století, čeho se ovšem dostává již méně, je kultivovaná kultura diskuze a přemýšlení o minulosti, a to především ve veřejném prostoru. Problém nacházím především v uvedeném černobílém hodnocení. Mám za to, že hlubší 3

Tamtéž, 14. Tamtéž, 9. 5 Tamtéž, 15-22. 6 Tamtéž, 134n. 4

12

a osobnější poznání všech okolností, vztahů, motivací atd., tedy člověka samotného může pomoci tento stav překonávat. V tom spatřuji smysl své práce.7 Odkazuji zde na Adornův termín „Nichtidentität“8. Adorno ve snaze porozumět člověku a zamezit jeho znásilňování mluví raději než o identitě, která už v sobě nese určité fixované určení, o neidentitě, která dává prostor rozumět člověku v celé jeho jemu vlastní rozporuplnosti. Tím nechává prostor člověku k sebeuskutečňování, které se děje v otevřeném procesu života. Tím otevírá cestu porozumění a zamezuje činit zjednodušené závěry. 9 To je jisté filosofické zdůvodnění metody. Přidejme ještě jednoduché teologické zdůvodnění. Ježíš se vždy staví na stranu těch, kteří jsou odsunuti na okraj, řečeno moderně: těch, kterým je odnímáno právo na slovo a svobodné sebeurčení. Tak mohou být v určité době nahlížení ti, kterým je omezována až znemožňována práce, jindy ti, kteří se stanou jménem na seznamu, bez prostoru pro komentář. Záměrně nejmenuji, protože ty pozice se prolínají a proměňují a nelze je přiřadit k jednomu jménu beze zbytku. V posledku jsou to tedy všichni, nad nimiž jsou vynášeny rozsudky, nejen záporné, ale i kladné, aniž by bylo nasloucháno jim samým. V kontextu orální historie se mluví o takzvané „demokratizaci dějin“ 10. Pro výše uvedené se zdráhám hodnotit, namísto toho chci přivádět ke slovu.

III. Vlastní postup Na úplném počátku jsem oslovil oba faráře a požádal je o spolupráci a svolení ke studiu dokumentů, které se jich týkají. Po vstřícné odpovědi jsem započal studium následujících archivních dokumentů: Osobní složky farářů na personálním oddělení SR ČCE, Osobní spisy v ABS ČR, dále jsem navštívil NA ČR, archiv sboru ČCE v Pardubicích a v Hustopečích. Oslovil jsem i krajský archiv v Plzni a okresní v Pardubicích, zde ovšem nebylo k mému tématu nic dohledáno. Mimo materiálů archivních jsem prostudoval i tematické publikace, především autobiografii Alfréda Kocába Cestou necestou a velmi popisnou a obsáhlou autobiografii Jakuba S. Trojana Hovory s mě . Pročetl jsem 7

Tamtéž, 15 a 190. Tamtéž, 15. 9 Tamtéž, 23n. 10 Tamtéž, 15 8

13

množství kázání a modliteb Jiřího Doležala. Při přípravě rozhovorů, jejich vedení a zpracování jsem vycházel z knihy Miroslava Vaňka a Jiřího M ckeho , . Všechen použitý materiál podrobně vypisuji v části Seznam literatury. Jiří Doležal mi též doporučil navštívit některé jeho bývalé presbytery a vyptat se jich na jeho působení. Navštívil jsem v Pardubicích manžele Pokorné, v Hustopečích manžele Stehlíkovy a v Praze paní Zdenu Moravcovou. Tím byl alespoň částečně vyrovnán jakýsi hendikep vůči Alfrédu Kocábovi, jehož, na rozdíl od Jiřího Doležala, díky své rodině a skrze ni znám od malička. Od Kocába jsem mimoto dostal a vyposlechl čtyřhodinovou nahrávku životopisného rozhovoru, který s ním udělal pracovník ÚDV v srpnu 2011. Jméno autora se nepodařilo zjistit, pouze jeho příslušnost k ČCSH11. Užívám úryvky z jeho nahrávky a odkazuji na ni. Ještě před prvními setkáními kvůli samotnému rozhovoru jsem oba faráře osobně navštívil a blíže jim osvětlil svůj záměr. Přitom jsem od nich získal další doporučení a materiály. Takto připraven jsem vedl během dubna 2013 čtyři rozhovory v průměrné délce dvou hodin s Alfrédem Kocábem a dva rozhovory průměrně dlouhé čtyři a půl hodiny s Jiřím Doležalem v květnu 2013. Šlo o takzvaná životopisná vyprávění12, která podrobně zabírají délku celého života, z nichž pro naši potřebu vybírám jen vymezené době odpovídající části. Rozhovory se pokaždé odehrávaly u dotyčných doma. Z každého setkání jsem vypracoval záznam o rozhovoru, popisující vnější okolnosti a průběh rozhovoru. 13 Poněvadž byl rozhovor veden takto na etapy, dochází k tomu, že některé myšlenky a vzpomínky se v rozhovorech v různých obměnách opakují. Vznikly tedy úplně nové historické prameny v podobě několikahodinových nahrávek rozhovorů a jejich postupně vznikajících přepisů. Nahrávky jsou součástí této práce, zatím ovšem neveřejnou, poněvadž čekají na autorizaci. Po ní se stanou plnohodnotným pramenem otevřeným pro další zpracování a případnou publikaci. 14 Zvažuji jejich uložení v archivu Paměť národa, který pod vedením sdružení Post Bellum, Českého rozhlasu a Ústavu pro studium totalitních režimů shromažďuje a na svých internetových stránkách zpřístupňuje nahrávky se vzpomínkami pamětníků nedávných dějin. 15 Nahrávky jsou ulo-

11

Československá církev husitská. Vaněk, M cke, Třetí strana, 120-128. 13 Tamtéž, 154-156. 14 Tamtéž, 9. 15 http://www.pametnaroda.cz/. 12

14

ženy v mém osobním archivu a v archivu katedry církevních dějin ETF UK. Takovéto jejich užití je opatřenou smlouvou uzavřenou s oběma narátory.

IV.

Struktura práce

Vlastní práci rozčleňuji nejprve do dvou velkých, analogických kapitol. První se věnuje Alfrédu Kocábovi, druhá Jiřímu Doležalovi. Toto řazení je chronologické, první jmenovaný je totiž o čtyři roky starší. V každé z obou kapitol dojde nejdříve na stručný životopis, který je ukončen přibližně rokem 1968, kdy navazuje vlastní rozhovor a pokračuje opět po jeho skončení v roce 1989. Rozhovorová část je členěna do menších tematických okruhů, které jsou řazeny pokud možno chronologicky. Svým komentářem vstupuji jen tam, kde je třeba objasnit okolnosti, jež nejsou zřejmé ze samotného rozhovoru. Některé tematické okruhy jsou u obou dotazovaných stejné. Zde je možné snáze hledat jakési srovnání. Jiné okruhy odpovídají specifikům jednotlivých farářů a liší se. Rozhovory jsou přirozeně děleny na mé otázky a odpovědi vypravěčů označené našimi iniciály. Redakce rozhovorů je formální, nikoli obsahová. Jsou provedeny jen minimální zásahy nutné pro přehlednost a čtivost, takže zůstávají jistá specifika mluvené řeči. Není samozřejmě možné ani žádoucí uvést celý přepis nahrávek. Vybírám pouze pro tuto práci relevantní části. Na místech, kde vypouštím kus celistvého vyprávění a zdánlivě plynule navazuji, nebo tam, kde tematické povídání pokračuje, ale já už ho neuvádím, naznačuji to tímto znakem: (…), případně sám v kurzívě opisuji. Jak již jsem avizoval, nechci vynášet hodnocení ani porovnávat oba faráře, respektive jejich životy a působení mezi sebou, přesto musím jako závěrečnou kapitolu uvést jakousi srovnávající interpretaci rozhovorů.16 V ní nepůjde o kladná, či záporná hodnocení, či posuzování toho, který postoj, či jednání toho kterého faráře byly lepší či horší. Půjde spíše o prosté shrnutí toho, co již sám otevřel rozhovor dvou životních svědectví takto vedle sebe postavených. Tedy o nehodnotící představení a srovnání dvou různých životních postojů. Poukážu na to, v čem se lišily, a pokusím se najít, co měli společného. Inspirace pro postup interpretace rozhovoru hledám jednak v již zmiňované knize , jednak v knize M c ? B zm c ? P c é y disent v bd b zv. 16

Vaněk, M cke, Třetí strana, 14n.

15

m z c . I vem Vaňkem.

V.

č

d

žv

ýc

v w editované Mirosla-

Cíl práce

Cíl a záměr této práce jsem již na několika místech naznačil. Při vědomí všeho již řečeného ještě jednou stručně shrnuji to nejdůležitější. Chci dát slovo17 oběma farářům, aby mluvili o svém životě a působení v dané době. Tím, že tato dvě vyprávění stavím vedle sebe, chci prostředkovat samovolný vzájemný rozhovor. Hodnocení z mé strany chci omezit na nejnutnější minimum. Mým druhým, již uskutečněným cílem bylo vytvořit nový historický pramen v podobě uvedených nahrávek rozhovorů. Svoji roli v celém procesu chápu jako roli prostředníka, který otevírá rozhovor na obou naznačených úrovních.

17

Vaněk, M cke, Třetí strana, 14.

16

1. Alfréd Kocáb 1.1. Uvedení Některé události vynechávám, nebo se jim věnuji méně, protože se jim v dostatečné míře věnuje Kocábova autobiografická kniha 18. Místy se ovšem bude text práce s knihou překrývat. Vlastní vstupy označuji kurzívou. Záměrně ponechávám v textu charakteristické citoslovce Kocábova smíchu, přibližují totiž atmosféru, v které se rozhovor nesl i jistý nadhled, který vůči zmiňovaným událostem Kocáb zachovává. Nutno podotknout, že jde o dobrosrdečný, někdy (sebe-)ironický, nikoli škodolibý smích.

1.2. Životopis Alfréd Kocáb se narodil 28. 6. 1925 ve Vídni jako mladší ze dvou bratrů.19 Otec, povoláním jemný mechanik, 20 rodinu opustil, 21 aby se k ní později nemocný a zadlužený vrátil, 22 O výchovu se starala matka. Živila rodinu především různými pracemi a zvláště Alfréda vychovávala v duchu římsko-katolické víry. 23 Pod tímto vlivem se chtěl již v 13 letech stát knězem.24 Během 2. světové války působil v Technische Nothilfe.25 Po válce přichází do Prahy. V roce 1945 vstupuje do KSČ a v roce 1946 z ní vystupuje.26 Po únoru 1948 odchází bratr Karel do zahraničí.27 Kocáb nejdříve absolvuje 2 semestry studia jazyků na FF UK, 28 poté studuje Vysokou školu politickou a sociální 29. Studiu KEBF, kam nastupuje v roce 1950, předchází rozchod s katolictvím, období hledání a návrat ke křesťanství tentokrát už v ČCE.30 Z fakultních učitelů na něj měl veliký vliv především J. L. Hromádka.

18

Kocáb, Alfréd. Cestou necestou. Středokluky: Zdeněk Susa, 2007. ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Kocáb Alfréd. Evidenční list duchovních, 14. 3. 1955. 20 Kocáb, Cestou necestou, 11. 21 Tamtéž, 24. 22 Tamtéž, 57. 23 Tamtéž, 22. 24 Tamtéž, 78. 25 Tamtéž, 79. 26 ABS ČR, a. č. 830042 MV, Návrh na zavedení pozorovacího svazku, 10. 3. 1962. 27 Kocáb, Cestou necestou, 88. 28 Tamtéž, 87. 29 Tamtéž, 87. 30 Tamtéž, 91. 19

17

V roce 1952 se žení s Darjou Myslivečkovou,31 pozdější psycholožkou. Spolu mají Michala a Magdalénu. V letech 1955-1960 působí Kocáb jako farář ve Zruči nad Sázavou. Odtud odchází na sbor do Chodova u Karlových Varů.32

1.3 Rozhovor 1.3.1. Mírový Odbor33 Svazu československého evangelického duchovenstva34 a Nová orientace35 N ýz č v d m K c b v vy vě , c by MO SČED 36 a NO. NO vz c m 50. MO z č tkem 60. let37 minu é . J c c č v vd šc d c . AK: Já byl funkcionářem Svazu duchovenstva. Vedl jsem Mírový odbor, který jsme si představovali jinak než bolševici. Byla to taková jakoby opoziční platforma i v církvi. Z toho vznikla nová orientace, takového myšlení.38 (...) MP: Co to vlastě byl MO? Kdo ho zakládal a o co vám šlo? AK: V MO jsme byli všichni žáky Hromádky. On směřoval k založení Pražské mírové konference 39, která měla být projevem církve, jež si uvědomuje, že žijeme na dějinném předělu, že stará buržoazní kapitalistická společnost dohrála. Mnichovem a tím vším, neschopností čelit nastupujícímu nacismu. Ale neprohlídli v podstatě to bolševické ohrožení. Ale to bylo v pozadí. On chtěl, aby křesťané uvědoměle participovali na budování společnosti, která by byla poučena, že se postaru žít nedá. To znamená, že ty staré struktury se musí obměnit. Je nutno pochopit, že nastupuje nová třída, že to je dějinný zvrat, jakých bylo několik v dějinách. A protože považoval církev, evangelickou církev, za rezervoár starých měšťanských politických ctností a idejí, tak se tou PMK postavil do čela těch, kteří nějak souhlasili s tím, co nová garnitura komunistická hlásala. Takže to byla taková podpora. 31

Tamtéž, 99. ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Kocáb Alfréd, Evidenční list duchovních, 14. 3. 1955. 33 Dále uvádím jen zkratku MO. 34 Dále uvádím jen zkratku SČED. 35 Dále uvádím jen zkratku NO. 36 Pfann, Miroslav. N v c vČ b éc v v c év c 5 m d v c ýc d c v c d m . Středokluky: Zdeněk Susa, 1998, 8-13. 37 Trojan, Jakub S. z v y mě I. d . Středokluky: Zdeněk Susa, 2010, 209-214. ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Kocáb Alfréd, dopis z 23. 2. 1960. 38 Zásady NO jsou uveřejněny in: Pfann, NO, 17-24 39 Oficiálně Křesťanská mírová konference (KMK). Dále uvádíme jen zkratku PMK. 32

18

My jsme v té době pochopili, že on zároveň se správným odhadem, že jsme na křižovatce, projevil značnou část konformismu, podobného, jaký měla předcházející liberální společnost konformní s řádem budovaným v Evropě po francouzské revoluci. My byli taková malá skupina vycházející z jeho myšlenek, ale domnívali jsme se, že je třeba být kritický i vůči nastupující vlně sociální, dalo by se říct, revoluce. Od samého začátku jsme nesouhlasili s tím, že je potřeba dát komunistům šanci, tím, že na sebe vezmeme břemeno revolučního myšlení, jak on říkal. Chtěl jim dát nějakou dobu možnost, šanci, aby se nedomnívali, že proti nim argumentujeme ze starých pozic. MO byl konformní s myšlenkou, že dochází ke změně, ale zároveň byl kritický, protože jsme tušili, že Hromádka a spol. − a teď to nechci zcela smést ze stolu – z jedné konformity vstupují do druhé. Vyházeli jsme z pozic evangelia, navazovali na husitství, na Jednotu bratrskou. Představovali jsme takovou kritickou oázu vůči kolaborující církvi, která se přizpůsobovala, a Hromádkovi a skupině Hromádkově, která se domnívala, že církev musí překonat své měšťácké údobí a vrátit se k původním motivům evangelia. MP: A jaký byl vztah mezi MO SČEDu a NO. Dá se vlastně mezi nimi udělat nějaká dělící linie? AK: To bylo totéž. MP: Bylo to přímo totéž? AK: V MO byli samí novoorientačníci. Cha, cha. Tam byl tvůj dě40 da, Jack Trojan,41 Milan Balabán, Jiří Veber, Ladislav Hejdánek, já. To je samá NO. Založili jsme si vlastně výbor pro sebe. My jsme to tak ale tehdy nemysleli. MP: Byla to vlastně taková legalizovaná, instituční struktura hnutí NO. Je možné to tak říci? AK: Se značnou benevolencí myšlenkovou a dějinnou to lze říct. Byl to odbor Svazu duchovenstva a z této legality existoval. Když byl zlikvidován Spolek, tak i NO (1.3.13.). Byli jsme čilí. Psali jsme na všechny strany, na synodech jsme bouřili a ve farnostech a státní správa nás postupně poznávala a ocejchovali nás jako ohnisko největšího odporu proti normalizaci. To už pak byla normalizace. Tím jsme Českobratrskou církev evangelickou nakazili, takže určitou dobu ji státní správa chápala jako nejreakčnější.

40 41

Jaroslav Pfann, farář ČCE, 1924-1998. Prof. ThDr. Ing. Jakub Schwarz Trojan, farář ČCE, 1927 -.

19

MP: Takto formulované se to objevuje i v některých těch materiálech.42

s

Uc mv d

ěš c c v

NO ÚDV,

d v A f éd K c b v z v m m ě vy č .

,

ý

ÚDV: Co byste řekl, že bylo nosným impulsem vzniku a prohlubování kontaktů v NO. Angažovanost do společnosti? Snaha přivést církev k nové interpretaci evangelia, jak je často zmiňováno? AK: Ono to bylo skoro všecko. Někteří byli pro civilní interpretaci evangelia po Bultmannovi. To jsem nikdy nebyl. Někteří byli proti, dalo by se říct, moc nadnesené spiritualitě, která jde až do takové zbožné fantazie. Tedy motiv jisté střízlivosti, směrem k etice, jde o to, jak se člověk chová atd. U Hejdánka šlo o prohloubení intelektuální a nahlížení. On vždy říkal: „My musíme hlouběji nahlédnout, v čem spočívá krize evropského myšlení, kultury, jednání a politiky a nezůstat na povrchu.“ Takže nás napomínal. Jiní pracovali pilně na sborech, trošku nonkonformně. Já bych řekl, že to byl pokus o jakousi vnitřní obnovu církve. Nebyla v tom pouze jedna nosná myšlenka. Já a Jakub Trojan také trošku jsme byli pro kosmický rozměr, tedy že jsme zasazeni do kosmického rozměru. Byl to pokus nezůstat trčet na ekumenickém otevření, nezůstat trčet v konfesionalismu, v takovém církevním zápecnictví, v nacionálním národoveckém pojetí evangelictví. Šlo o to zapojit se do velké evropské vlny obnovy, duchovní obnovy. Zdálo se, že stojíme v předvečer této obnovy po druhé světové válce. Šlo o to navázat na tyto tradice křesťanské. Nemohu říci, že jedno bylo hlavní, to ne. Ale šlo o obnovu. O obnovu církve a, dalo by se říct, přestoupení, zprůhlednění té bariéry, která nás oddělí od tohoto světa. To znamená: svět a církev, všecko, že tvoří jedno společenství Boží, které je různě strukturované a bez víry to prostě není žádná obnova. Já bych řekl, že mně osobně to dodalo určité naděje, že ve všech dobách, byť by byly sebehorší, jsou obnovné praménky přítomné. Ale jde o to, abychom nepropadli naivní víře, že budoucnost pro nás bude jednoduchá a lehká. My spíše čekali další a další problémy. Byli jsme ovšem trošku naivní, když jsme si mysleli, že za našeho života se vykoná více, než se vykonalo.43

P d v m z m , K c b č , dyž m v z č NO. vd v f d b é z , é d v v z na d z č c KMK44 m výc zb c c de ýc v Praze na Vinohradech.

42

ABS, OB 107 Br, dopis z 15. 2. 1960. Rozhovor s A. K., ÚDV. 44 Křesťanská mírová konference. 43

20

AK: V tom vidím začátek NO. Již vlastně šlo o otázku veřejnou. Pak se promítly do té skupiny teologické otázky. Ale ze začátku to byla – alespoň to je moje interpretace – spíše taková politická otázka. Politickoetická.

1.3.2. Chodov Ud š d m z y A f éd K c b v b v C d vě. MP: Jak se vám dařilo v Chodově? AK: Když jsem šel do Chodova, našel jsem to, co jsem ve Zruči nemohl najít – počet. Tam bylo hodně lidí. Po této stránce to byla úplná lahůdka. Já jsem měl proto předpoklady, protože jsem bývalý katolík a Vídeňák, takže nejsem ani pravověrný ani lokální. Nepatřil jsem k takové lokální evangelické prominenci. Byl jsem vždycky trošku bokem. Kejř 45 říkal: „Alfréde, ty nejsi žádný evangelík. To katolické z tebe kouká.“ Byl tam sice počet, jenomže také slezská zbožnost. Připomínala mi americkou zbožnost, kde ty ženy pochodovaly po ulicích a vykřikovaly, že Ježíš je jejich Pán. Což chodovští nedělali, protože byli vychováváni v Prusku a nabrali trošku německou podobu. Ale byli velice laskaví, velice zbožní. Bylo běžné, že člověk přišel na návštěvu a otevřela se Bible, přečetlo něco, rozmlouvalo, modlitba, pak bylo třeba nějaké pohoštění. To patřilo až k folklóru. Pak jsem zjistil, že tam jsem postrádal počet a tady ten počet byl moc veliký. V tom smyslu, že bylo těžko dosáhnout jednoty. Zjistil jsem, že touha po velkém počtu může být někdy velmi hříšná, protože člověk se v tom vidí, považuje to třeba za svou zásluhu. V takových strukturách jsou ještě historicky všelijaká rezidua zbožnostních škol a typů a tak dále. Měli takovou, dalo by se říct, osvícenou nebo probuzeneckou, luterskou zbožnost. Měli modlitební spolky a tak dále a byli otevření novým zbožnostním typům. Letniční hnutí slezské, těšínské je chytlo velice rychle. V Nejdku došlo k rozpadu tehdejšího sboru na tradiční a letniční skupinu, která se pak institucionalizovala tím, že se přimkla formálně k jednotě českobratrské. Bylo třeba přijmout Ducha Svatého a některé jeho dary. A tito jaksi stoprocentně věřící pronikali do chodovského sboru a působili rozkol. To byla těžká věc. Měl 45

ThDr. h. c. Václav Kejř, synodní senior ČCE, 1904-1989.

21

jsem počet, a pak jsem měl i rozpadlý sbor. Jenomže mi bylo dáno, že jsem vybudoval nový sbor. Došlo k takovému klasickému probuzení a oni odešli do nejdeckých příbytků a pak se z nich mnozí i vystěhovali. Bolševici tehdy pouštěli bývalé německé občany zpátky do Německa. Sbor tedy neutrpěl úhonu v tom, že by se rozpadl a začal vegetovat, ale žil dál. To jsem považoval za jakousi výsadu. Tím více na mě ti letniční útočili. Říkávali o mně: „tvář anděla, ale srdce ďábla“, protože jsem byl schopen je svést z pravé cesty. Anděl přišel, ale stáhl je do pekla. To byly těžké boje. Od té doby ty politické boje nebyly nic. Když začnou démoni církevní a křesťanští… Představil jsem si, jak by to bylo ve středověku. Bylo jasné, že v jiné době by hořely hranice. Bylo to těžké. Ale, a teď se nechci chlubit, více méně jsem zvítězil. No zvítězil, spíš ta moje koncepce ano. Protože většina z těch největších kverulantů a buřičů mě po letech přišla odprosit, že jednali nesprávně. Z Chodova jsem potom odešel dobrovolně. Cítil jsem, že jsem u konce své práce. Protože oni nebyli oslovitelní v oblasti veřejného života a to mi chybělo.

1.3.3. Pražské jaro MP: Jak jste prožíval pražské jaro v roce 1968? Jak jste byl aktivní vy sám a případně NO? AK: No to víš, participoval jsem na tom. Tehdy nebylo třeba moc říkat, protože skoro všichni mluvili stejně. To znamená, že NO ztratila trošku na váze, protože když něco dobojováváš, tak stojíš někde v čele, nebo na nějakém komplikovaném místě, ale když to pak říkají všichni. MP: A jak jste to vnímal? Mám tu zápis o nějakém zasedání SČEDu z února ´68, kde jste se vyjadřoval v tom smyslu, že tomu osvícenému socialismu až tak moc nevěříte. Byl jste kritický.46 AK: No podívej se: To, co mi jde na nervy teď, když se mluví o „zlatých šedesátých létech“, je, že my jsme v církvi skoro nic o těch „zlatých šedesátých letech“ necítili. Nebyla to doba nějaké velké úlevy. Já byl v Chodově a měli jsme velice líté boje s církevním tajemníkem Wiendlem. Stále mi vyhrožoval, že ztratíme souhlas a tak dále. Hádali jsme se s ním a on k nám posílal špicly. Takže já zpětně tak ta šedesátá léta moc nevidím. Občansky to bylo trošku přeci jenom lepší, protože se například uvolnilo cestování. (…) V osmašedesátém se to zlepšilo. MP: Vy jste byl v roce 1968 v Klubu angažovaných nestraníků? 46

ABS ČR, a. č. 830042 MV, Ing. Alfréd Kocáb - vyhodnocení činnosti, 6. 5. 74.

22

AK: Asi ne. MP: Ne? Já jsem to vyčetl v nějakých materiálech.47 AK: No možná. Je to možné, že jsem se přihlásil. Ale to já už si nepamatuji. MP: Ještě taková událost: Jan Šimsa vás v té době navrhl na kandidáta na poslance do Národního shromáždění. 48 Jak to dopadlo? AK: No. Navrhl mě člen nějakého výboru. Mohl to být Šimsa na farářském spolku. Už si tolik nevzpomínám. Ono tehdy pro to existovalo nějaké pravidlo. Já myslím, že to byla taková hurá akce, kdy si občané na krátkou dobu mysleli, že se dá prosadit všecko, všecko nesystémový. Byl jsem navržený, a tak jsem to přijal. Sešlo z toho čistě proto, že se situace ve státě nějak měnila a už to nebylo realizovatelné, aby vůbec vznikla nějaká kampaň.

1.3.4. Činnost NO. Prohlášení a memoranda MP: S kolegy ze západočeského seniorátu, s NO a MO jste formulovali různá prohlášení a memoranda, některá šla i do zahraničí, nebo se k zahraniční situaci vyjadřovala, jiná šla k nám. Jaký byl váš záměr, když jste formulovali memoranda, která se týkala zahraničních věcí? AK: Chtěli jsme zasahovat do světových událostí. MP: Čekali jste, že to bude mít nějaký efekt? AK: Ono to mělo efekt. MP: Ano? A jaký? AK: No tak moc velký ne. Nechci ze sebe dělat, že jsme řídili dějiny, to ne, ale určitý efekt to mělo třeba, když byla kubánská krize. Napsali jsme tehdy Chruščovovi, že nesouhlasíme s tím, že tam jsou ty odpalovací rampy. A Chruščov se dotazoval, že mu napsala skupina českých občanů: „Kdo to je?“ Že by to rád věděl. A tak nás volali na koberec a říkali: „Co jste si to dovolovali? Chruščovovi napsat!“ Nevzpomínám si už přesně, ale my jsme vždycky argumentovali: „A proč ne? Byl vyhlašován za největšího přítele našeho národa. Je to muž, který v dějinách současné doby něco znamená. Proč bychom jej nemohli oslovit? Jsme přece normální občané státu. Kdo nám může říct, že to je nesprávné?“ „Nesmí se to přehánět! To jste mohli udělat přes církevního tajemníka!“ Cha, cha, cha. Ale záleží, v které to bylo době. Když byl osmašedesátý rok, bylo tání. To bylo spíše po normalizaci. Ony jsou to etapy. 47 48

Tamtéž. Tamtéž.

23

MP: V roce 1968 to byl dopis k izraelské situaci. 49 AK: To už jsme psali tomu, jak je oslavovaný, a já na něj mám vztek dodnes. Ten co nepodepsal ten protokol v Moskvě. MP: František Kriegl. AK: Ano. On byl předseda zahraničního výboru parlamentu a my jsme protestovali proti nějaké akci, která se týkala Izraele. Ten chlapík nebyl ani tak slušný, aby nám odpověděl. To jsme považovali za faux pas. Ani jsem mu to pak neřekl. (… S m m ž C y 77. …) MP: O co jste usilovali ve vyjádřeních, která se týkala situace u nás, když jste v různých záležitostech diskutovali s režimem? 50 Jaké jste čekali, že to bude mít následky? AK: Dneska bych řekl, že to byly ohráté melodie. Jako na verglu jsme opakovali stále totéž a čekali od toho leccos. Tedy, že bude náboženství ve škole a že budou moci věřící lidé odmítnout vstup do armády, že budou nějací kaplani v armádě. Prostě takové ty věci, které pak byly realizovány. Participace církve. Tehdy jsme hodně věřili v církev. Tehdy, i když jsme byli kritičtí, tak jsme skutečně hovořili jménem církve, tam − to bylo na synodech − kde jsme mysleli, že církevní vedení spíše mlčí, jako takový hlas, který zazněl tam, kde měl zaznít hlas těch vedoucích. Také jsme říkali kritické myšlenky vůči PMK. Chtěli jsme, aby byl zřízen regionální výbor Pražské konference. 51 Čekali jsme, že v něm bude možno ventilovat některé myšlenky týkající se veřejnosti a zahraniční politiky a toho napětí, které bylo mezi Východem a Západem. Nevím, jestli tehdy, ale myslím, že ze začátku jsme se nějak vyjadřovali k otázce atomových zbraní. 52 (…) To byla samozřejmě diskuze velice vášnivá. A my jsme to nějak na okraji glosovali. (…) Považovali jsme za vhodné být nejen aktivní v oblasti církevní a církevních jaksi reforem, ale také vůči společnosti − místo církve ve společnosti − aby došlo k tomu, co chtěl Hromádka: k rozhovoru, diskuzi. A také ve světovém měřítku, protože PMK, která vznikla, nebyla jenom negativní. Ona otevřela dveře na Západ. K nám začali jezdit západní faráři a my jsme pak v návaznosti na to, když se trošku uvolnily poměry, mohli jezdit na Západ. To znamená, že to přineslo určité plody. A na tom všem jsme, tedy ta Orientace měla podíl. Více, či méně. 49

NA ČR, fond SPVC MK ČSR, k. 204, ČCE, Stanovisko ke krizi na Blízkém Východě, 31. 10. 1967. 50 ABS ČR, a. č. 830042 MV, Informativní zpráva o zasedání pastorální konference, 13. 3. 1964. 51 Trojan, Rozhovory I., 299. 52 ABS ČR, a. č. 830042 MV, Pastorální konference v Nepomuku, 13. 12. 61.

24

1.3.5. Příjezd sovětských vojsk MP: Jak jste prožíval dobu poté, co přijeli Rusové? AK: Zaregistrovali jsme je hned tu noc, co přijeli. My jsme měli ložnici na straně do ulice a byl tam veliký rámus, byly asi dvě hodiny v noci. Přesně si to pamatuji. Koukl jsem z okna, mě vždycky vojenské věci zajímaly. Nadával jsem, že dělají cvičení v noci. Ale zjistil jsem, že měli takové bílé štráfy podélně. Povídám si: „To nejsou naše tanky.“ Vyběhl jsem do kuchyně, otevřel si Deutschlandfunk a už to hlásili. Darja šla do práce, dělala ve špitále v Karlových Varech a tam byla mela. Tam bylo živo. Demonstrace. Lidi křičeli na vojáky a tak dále. Manželka také, jak vyprávěla. V Chodově začala taková spontánní akce, že se začaly popisovat zdi domů protisovětskými hesly. Přišel kurátor, je to bývalý německý voják, ožila v něm vojenská krev a říká: „Já jsem hned, bratře faráři, obracel ukazatele, abych nepřítele zmátl.“ Pak jsem zjistil, že do náměstí k velkému katolickému kostelu je hlasitě puštěn městský rozhlas. Zjistil jsem ke svému údivu, že vysílají Svobodnou Evropu. Dělali jsme všechno možné. Nápisy na zdi kostelní zahrady se množily strašně rychle. Dali jsme nápis i na faru. Nějaký takový špruch, jak se tehdy vymýšlely, tam stál. Zastavilo auto, vystoupil takový vyšší sovětský důstojník a řekl: „Co to je za budovu?“ Já jsem mu to vyložil a on říká: „Radím vám dobře: rychle to sundejte nebo budete mít potíže!“ A jel dál. Tak to jsme sundali, protože jsem nevěděl co a jak, ale ty na zdi zůstaly. Nálada byla živá, protisovětská. Naši papaláši byli v Moskvě. To bylo takové svaté bezvládí. Čas, který se v dějinách málokdy uskutečňuje. Bylo to lidumilné, protože armáda nebojovala. To znamená, neničily se budovy ani spektakulárně nebyli lidé zatýkání, odvádění. Vládli jsme si sami. Oni také vysílali, blbě. Měli svůj rozhlas, ale neměli české hlasatele, takže mluvili z poloviny rusky. Pak byla veliká manifestace. Byla generální stávka a přišla výzva, že všechny zvony mají zvonit. Vlezl jsem na věž kostela, což jsem nedělával, protože zvonil kostelník, a zvonil jsem a byl jsem hodně smutný. Ta změna vlastně příchodem sovětské armády nebyla spektakulárně viditelná. Jenom projížděly auta, občas obrněné vozy. Ale ve správě

25

státu se to v první fázi neprojevovalo. Když se vrátili zpátky z Moskvy, už se tušilo, že nás prodali.

1.3.6. Doznívání pražského jara AK: K té změně došlo až za několik měsíců. My jsme ještě dělali sborový zájezd z Chodova do Taizé v létě 1969, ještě druhý rok. Na to navazovala moje cesta do Londýna a do Skotska. Teprve v Skotsku na podzim mě stihla ta zpráva. Manželka mi telefonovala, že jsou uzavřené hranice a jestli tam nechci zůstat. S touto myšlenkou jsem si nikdy nepohrával. MP: Jaká byla v době po okupaci a v následujících měsících a letech aktivita vás a NO a MO a tak dále? AK: Jako faráři jsme většinou byli členy synodu a participovali jsme nějakým způsobem, to já už si nevzpomínám, na tom prohlášení, které bylo v synodu přijato a které kritizovalo tu starou dobu i jednání církve. 53 Samozřejmě přijížděly kontakty ze Západu. Ze solidarity přijížděli faráři, protože hranice byly najednou otevřené. Já nevím, jestli jsem někam jel tehdy. Těsně před okupací ano, poté nevím. Zřejmě jsme bouřili z kazatelny. Sledovali jsme tu situaci, protože jsme čekali, že dojde ke změně, což se postupně ukazovalo. Nejradikálnější církevní tajemník, plzeňský Wiendl, který nám šlapal na paty, těsně po okupaci prostě zmizel, asi byl sesazen nebo něco, a pak se vrátil do úřadu. Viděli jsme, že to je jakési znamení. Nejdřív byla taková atmosféra i na synodu, že NO zvítězila, že viděla správně kupředu. To se projevovalo také ve vztahu k nám. Najednou jsme byli velice vzácní lidé. Velice vzácní. Che. Nestali jsme se režimními lidmi. Mohli jsme se stát, kdyby církevní a státní správa udělala kotrmelec a začala si nás namlouvat, což neudělali. Byli v absolutním zmatku. Nevěděli vlastně, co. Vpád vojsk vytvořil zmatek mezi komunisty a tak dále. Takže i okresní církevní tajemnice se ke mně chovala velmi slušně. Zvala mě stále na návštěvu, radila se se mnou, co dělat nebo co přinese budoucnost. Dělal jsem jí trošku pastora. Manželka byla hodně aktivní. Přednášela několikrát o pražském jaru. Měla přednášky na veřejnosti. Konaly se takové veřejné srazy, tam se prorokovalo, co bude, a vyslovovaly se obavy. Země byla plná Sovětů, takže rozumně myslící člověk věděl, že ta svoboda, která trvala dlouho, není napořád. Oni byli, nevím, jestli rozpačití, nebo chtěli naznačit světové veřejnosti, že se nic neděje, že vlastně zachraňují to nejvzácnější, to znamená sociální 53

Prohlášení „Synod svému národu“ vyšlo např. v Křesťanské revui, 1969, 2, 26.

26

proměnu státu a že nemění v podstatě rozdělení mocenských sil v Evropě. Byla to taková hra. Uvnitř zřejmě bojovaly ty složky. Asi to Sovětům trvalo příliš dlouho, takže potom dosadili Husáka. Soudím, že to byl takový kompromis, protože Husák nebyl tak špatný. (…) V d bě b J P c by A f éd K c b z mě tmr m b m vé c , m ž vě v vě š z .O P c vě č zc bě vš m kolegy diskutovali.

1.3.7. SČED po okupaci MP: V té době často zasedal SČED, na jeho zasedání jste zvali i lidi mimo církev, spisovatele a publicisty, například Václava Havla nebo Jana Rumla. 54 Jak vzpomínáte na tuto spolupráci? AK: To jsme dělali my dva s Jackem. Já byl předseda takové sekce pro veřejné záležitosti. Dost jsme jich pozvali. Vzpomínám si, že tam byl dnešní předseda ústavního soudu Rychetský. Ta známá žurnalistka ze Svobodné Evropy.55 My jsme tak navazovali na dobu, kdy se vedl dialog s marxisty. Někteří mysleli, že představa o dialogu v té situaci nabývá reálných podob. Zvali jsme kdekoho. Každý rok, několik let jsme si zvali lidi z širší veřejnosti. MP: Já jsem si poznamenal, že tam byl novinář Jiří Hochmann. AK: Jo, Hochmann, pak odjel, jo. Ještě tam máš někoho. MP: Vítězslav Gardavský. AK: Gardavský. Na toho si nevzpomínám. I když to byl muž dialogu. Gardavský byl „svatej“. To byl takový zakladatel marxistické strany rozhovoru. Ještě tam byla nějaká žena, která pak odjela do Anglie. Vrátila se potom. Ale nevím, jestli je tam Havel. MP: Havla tady mám. AK: Asi tam byl no. Vím, že jsem s ním jednal několikrát, ale spíš později. No tak tímto směrem jsme kráčeli dál. Byla to doba zvláštní, protože to, co bylo zakázané, bylo dovolené. To znamená, že nám to bralo na síle. My jsme byli dělaný na boj. Cha, cha. Ne na mír. To je zajímavé. My jsme byli mírumilovní lidé. Ale on Šimsa není moc mírumilovný. Hejdánek je také bojovník. Jack takový bojovník gentleman. Ale já jsem mírný, strašně mírný, ale tehdy jsem... Manželka říká: „Já nevím, jak to s tebou bylo, protože jsi mírný člověk a furt si bojoval.“ Che, che. „A 54 55

ABS ČR, a. č. 830042 MV, Ing. Alfréd Kocáb - vyhodnocení činnosti, 6. 5. 74. Pravděpodobně jde o Ludmilu „Lídu“ Rakušanovou, 1947-.

27

říkal si: ‚Šlo o věc!‘“ Na tom všem byl samozřejmě účasten tvůj dědeček Pfann. A pak přišla změna v ÚV. Husák. Dubčeka poslali do horoucích pekel a on se dal zmanipulovat. Potupně přijal vyslanectví v Turecku. To je také věc. Ponížil se. A začala éra. Od té doby šli po nás, po některých, a brali nám souhlasy.

1.3.8. Komise SR pro věci veřejné MP: Někdy v roce 1969 vznikla komise, která byla poradním orgánem SR pro věci veřejné, v které jste seděl vy, Jakub Trojan, Josef Smolík, Ladislav Hejdánek Hejdánek. Ti byli za NO. Z druhé strany tam byl Miroslav Krejčí, Luděk Brož, Lubomír Miřejovský a František Škarvan56. Co to bylo, co jste s tou komisí dělali?57 AK: (…) Oni nás tehdy brali vážně, takže nás chtěli inkorporovat za hříchy minulosti. Ale to vykládám asi jednostranně. Děl se pokus ujednotit linii církve v této obtížné době. Hromádka už byl mrtvý, že jo? MP: Ten umřel roku 69. AK: (…) Ten by v takové komisi asi těžko seděl. On byl solitér. Šlo tedy o takové sjednocení linie. Synodní senior litoval, že jsme se dostali do křížku, my dva osobně. Protože mě měl rád. Já jsem si ho také vážil. Tak to chtěl dát dohromady. Byl tam Škarvan. To byly otevřené spory, které se realizovaly. Tam jsme nenašli společnou řeč. Nenašli, protože se stále pomalu utahoval kohout a my nebyli ochotni se podvolovat. Dalo by se říct, v té komisi se ukázalo, že společná cesta není možná.

1.3.9. Hromádkovo obrácení MP: A jak vzpomínáte na to Hromádkovo − já nevím, jak to říct − obrácení, nebo prohlídnutí po okupaci? AK: Jak bych to řekl? To prohlídnutí přišlo pozdě. Teprve vojska to udělala. A na tom se ukázalo − to je moje teorie − , že Hromádka byl, neřekl bych mocenský typ, ale že měl slabost pro státní moc. To znamená, kde byla státní moc, tam byl blízko Hromádka. Protože, a teď bych ho vyložil z toho dobrého konce, on chtěl ovlivňovat to milieu, kulturu i politiku ve státě a měl ambice, alespoň celosvětové. He. Lidé v církvi, těm někdy praskne takhle (ukazuje na hlavu) a chtěli by spasit celý svět, protože mají takový vzor. Spasitele hlásají. 56

JuDr. František Škarvan, 1910-1992, synodní kurátor, tajemník prezidentů E. Beneše a E. Háchy. 57 Trojan, Rozhovory I., 389-391.

28

Takže občas vystoupí nějaký prorok, protože on byl pro tu prorockou linii. Uměl poutavě mluvit o starozákonních prorocích. A člověk by řekl, že touto cestou půjde. Ale pro mě bylo zklamání, že emigroval. Já to považuju za omyl. Samozřejmě lidsky to chápu, ale principiálně nikoli. On byl prostě slabý, protože se domníval, že mocenské poměry hrají významnou úlohu a křesťan musí zaujmout – a v tom má pravdu – zaujmout jasný postoj k otázce moci. To souvisí v teologii s Hospodinem, jeho vládou, Kristovou vládou na zemi. Všecko to musí mít teolog promyšleno. Promýšlel to po svém, byl jednooký mezi slepými. Byl hlava teologů. Nevím, jestli to je pravda, ale prý uměl být velice ostrý. (… Reproduku vd F. M. B š m, H m d y. …) Byl mocenský typ. Moc mu učarovala. Věděl také, že moc může člověka zlikvidovat. A nedohlédl při svém uvažování o moci, že moderní moc je strukturovaná jinak než ve středověku. Ale to mu nevyčítám, že by to nevěděl. Byl chytřejší jak já. Ale aby moc mohla být civilizovaná, musí také užít moderní prostředky kontroly. Prostě mít v ruce ty otěže, kterými se utahuje uzda těm bujným koním, kteří se také zvedají a chtěli by národy přivést tam, kde se domnívají, že by bylo jejich správné místo. Přitom bez kontroly to nejde. On prostě vystavil bianco šek na tu bolševickou kamarilu. Bianco šek, že oni by bez kontroly, která stejně i v demokracii moc nefunguje, utáhli ten stát a vyvinuli se postupně do struktur, které by nahradily staré liberální struktury. To podcenění, to že se podvolil takové teorii vůdcovství nějaké až anonymní skupiny, považuju za jeho velký omyl.

1.3.10. Mladá Boleslav MP: V roce 1969 jste se přestěhovali do Mladé Boleslavi. Tam jste se stal farářem. 58 Jaký to byl sbor a jak se vám tam žilo do té doby, než jste ztratil státní souhlas. AK: Byli tam tři kandidáti a já mezi nimi nečekaně zvítězil. O hlavu jsem je předčil. Byl to takový občanský sbor, bez velké tradice. Dobří lidé tam byli. Přijali mě dobře. Bylo to ještě v době, kdy dožívala ta dubčekovská éra, tak mě vítal i ten tajemník: „Přicházíte, pane faráři, do okupovaného města, takže z toho musíte vyvodit určité důsledky.“ 58

ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Kocáb Alfréd. Evidenční list duchovních, 14. 3. 1955.

29

MP: Co znamenalo, že to bylo okupované město? AK: Bylo tam jedno z velitelství. Když jsi koukal z okna fary doleva, tak tam bylo velitelství celého okrsku. Tam se střídaly vysoké šarže a takových deset kroků byly kasárna. Nám pochodovaly stráže pod oknem. Každé dvě hodiny to hlídaly. Ohromné kasárna tam byly. Občas nám nakoukl do okna voják. Z ničeho nic si tam táhly takové své spojovací kabely, které upevňovali bez ptaní na barácích. Che, che. Město žilo takovým oficiálním přátelstvím k sovětské armádě. Kšeftovalo se moc. Vojáci kšeftovali s benzínem atd. Celkově armáda a to obsazení bylo spíše klidové, protože státní správa se přizpůsobila. Samé družby byly. Navštěvovali se vzájemně. I někteří vysocí důstojníci navštěvovali soudruhy, tam jedli českou stravu, družili se atd. Po této stránce jsme netrpěli nějakou velkou úhonu. Nevzpomínám si, že by vtrhli na faru, nebo nás obtěžovali. To vůbec ne. Spíš, jako bychom nebyli. I když v době Charty se ukázalo, že nás mají velice dobře v merku. Zřejmě už sama církevní pospolitost pro ně byla zajímavá. Armáda nám tolik nevadila. Spíše události, které přišly s normalizací. Tam začalo to odnímání toho souhlasu a to byl problém.

1.3.11. Sborový život v Mladé Boleslavi MP: Jak probíhal sborový život? AK: Ten byl dobrý. Byla tam mládež. Byla tam děcka. Na biblické hodiny chodili. Kostel byl plný. Dobré. To bylo dobré. MP: Mládež byla asi hodně silná, ne? AK: Byla a nebyla. Byla slušná. Chodilo tam takových deset dvanáct patnáct lidí. Spojila se mládež z ochranovské Jednoty bratrské a naši. Ti ochranovští totiž říkali: „My tady máme tři kluky,“ to byli synové faráře Halamy, „dáme to dohromady.“ Ještě se připojil jeden nebo dva, fúzovali jsme a bylo to dobré. Jako plod práce v tom mezidobí vznikla takzvaná malá a velká Boleslav. To bylo, řekl bych, nečekané ovoce. MP: A co to znamenalo? AK: Manželka byla v celocírkevním výboru pro práci s mládeží a vyprávěla tam o Taizé. Kája Trusina,59 který toho byl členem, říkal: „S Alfrédem udělejte nějaký celocírkevní sraz mládeže v Herlíkovicích a zakomponujte do toho taizácké motivy.“ To jsme udělali a bylo to velmi úspěšné. Sešli jsme se jenom dvakrát, protože pak mi vzali souhlas. Sešli jsme se asi dvakrát

59

Karel Trusina, farář ČCE, tajemník SR pro mládež.

30

i v Boleslavi s mládežníky i katolickými na takovém třídenním srazu. Spali na faře, v kostele atd. To bylo pěkné. To byla velká Boleslav. Ale to jim nestačilo. Říkali: „Musíme něco intenzivnějšího. Jednou za rok to nestačí. A co kdybychom to udělali jednou za měsíc?“ Takže začala tzv. malá Boleslav. Dvacet lidí, maximum, nebo šestnáct se scházelo jednou za měsíc. Obsadili faru, všecky místnosti, kostel. A zpívali jsme taizácký písničky. Měli jsme to rozdělený do dvou skupin. Jedna byla psychologizující, druhá taková: mystici, k tomu jsem měl blízko já. Tímto směrem. V neděli jsem kázal a měli jsme slavnostní oběd, když byla malá skupina. Když byla velká skupina, tak jsme měli kostel jako večeřadlo v sobotu večer. Při svíčkách jsme měli pobožnost a pak bylo agapé. To znamená: celý kostel se proměnil v jedno večeřadlo a večeřeli jsme. Stalo se to tak populární, že přicházeli lidé zprava zleva a chtěli se toho zúčastňovat. Přišlo ale odnětí souhlasu. Ještě jednou jsme to dělali, vedl to za mě Kája Trusina. Pak už to skončilo.

1.3.12. Mladá Boleslav bez souhlasu AK: Potom jsem pokračoval v práci, která byla zaštítěná farářem administrátorem a já jsem ji ve skutečnosti vedl. Ten farář byl ochoten na to přistoupit. MP: Jak to bylo s kázáními při bohoslužbách? AK: To byl veliký problém, zvláště u prvního kázání. Rozmýšlel jsem, jestli mám vstoupit na kazatelnu, nebo ne. Pak jsme udělali takový kompromis. Já jsem říkal ve staršovstvu: „Já nebudu kázat, ale osobuju si právo jako řádně ustanovený duchovní kdykoli promluvit na kterémkoli shromáždění bez otázky, jestli smím nebo ne.“ Prakticky to vypadalo na prvním shromáždění následovně: Vedl ho starý Beneš, senior z Nymburka, a když končil kázání, sestupoval po schodech z kazatelny ke stolu páně, já toho využil, vyskočil jsem a podal jsem mu ruku na spolupráci. Přičemž nutno podotknout, že v týdnu před tou nedělí mě Beneš navštívil − už nebyl seniorem − s novým seniorem Souškem. Ten přikázal: „Alfréde, já ti zakazuju v neděli vstoupit na kazatelnu.“ Měl strach, že to udělám. Vyvinula se taková praxe, že když tam byl v neděli kazatel, nechal jsem ho kázat, pak jsem vstal a ještě k tomu něco připojil jako doplnění anebo rozvinutí. Biblickou hodinu jsem vedl dále. Mládež jsem vedl dále. Kancelář jsem vedl dále. Pohřby v taláru jsem nekonal. Všecko, co mělo talár, jsem sundal. Církevní tajemník říkal: „Ale vy pokračujete v práci!“ Já

31

jsem říkal: „Neznáte strukturu církve, farář musí mít na sobě posvěcené slavnostní roucho. Já chodím v civilu.“ „Ehr, a to je vaše chytristika!“ „Až mě chytnete, že konám duchovenskou činnost...“ „A co když mluvíte s lidmi a tak dál?“ „To není duchovenská činnost, to je povinnost každého věřícího člověka!“ Tak to nějakou dobu probíhalo, ale pro některé členy to bylo břemeno, což chápu. Oni byli ve všelijakých funkcích a tam jim říkali: „Máte tam faráře, který nesmí vykonávat a stejně dělá. On se vám posmívá, že si to necháte líbit.“ Hecovali je. Do roku 78 jsem zůstal, pak jsem viděl, že to břemeno je pro ně příliš velké. Podal jsem rezignaci. Tehdy jsem pracoval ve Škodovce, kde jsem ovšem neměl potíže. Potíže člověk má vždycky leda v církvi. Můj odchod byl dán také tím, že administrátor, který to toleroval, Vanča ze Mšena, rezignoval. Byl dosazen jiný farář a absolutně neměl pro tento druh experimentu pochopení. Po změně, po devětaosmdesátém roce mi psal takový omluvný dopis, ať to přehlídnu, že to byly těžké doby, že ho tlačil senior, aby to vzal. „A já jsem to vzal, protože,“ řekl to nějak tak: „protože jsem byl blbej a v nouzi je každej Franta dobrej.“ Cha, cha. „Já to vzal, ale nechtěl jsem ti nějak ublížit. Ale to víš, znáš ty doby...“ Spolužití s ním tedy nebylo možný. Viděl jsem, že by to dopadlo na sbor, takže 1978 jsem se stěhoval.

1.3.13. Rozpuštění SČEDu MP: Jak vzpomínáte na nástup normalizace? Tehdy byl rozpuštěn SČED, probíhaly soudy s Vlastimilem Slámou, s Hejdánkem, se Ctiradem Novákem. Myslím, že ta první záležitost bylo rozpuštění SČEDu v roce 1972 a soud s Vlastimilem Slámou. Jak na to vzpomínáte? AK: Byl rozpuštěn SČED, to se dalo čekat. Já už nevím. Jenom si vzpomínám, že Honza Čapek za mnou přišel, abych mu předal archiv Mírového odboru. Ptal jsem se ho: „Co s tím chceš dělat?“ „Předám to státní správě. Oni to po nás chtějí.“ Já říkal: „To, ze dvou důvodů neudělám: Ze zásadních důvodů, a pak já to mám v takových hadrech. To víš, já jsem nepořádník. Ani nevím, kde to je.“ Tak jsem mu to nedal. A nepovažoval jsem ten jeho počin, to, že byl ochotný to dát, za zvlášť hrdinský čin. Takže to skončilo, my jsme se všelijak scházeli. Nevím. MP: A jak vzpomínáte na proces se Slámou? Tam jste byl, ne? AK: Jo. To my jsme vymetali všecky soudy. Nevzpomínám si. Já si vzpomínám, že jsme tam byli. Moc víc nemám v hlavě.

32

Mám spíše v hlavě soud tady na Pankráci. To byl soud s jedním takovým mladým farářem, který odmítl jít na vojnu.60 Hoch, který se pak odstěhoval do Vídně. Jeho sestra je farářkou někde v západních Čechách, myslím. 61 Na to si vzpomínám, protože jsme mu fandili a on byl farářem blízko Zruče, na Kolínsku. Byli jsme na soudu. On tam přišel, takový dobráček. Vyřkli nad ním ortel, dostal asi dva roky. A hned přiskočili policajti a už ho táhli, jako čerti hříšnou duši. My jsme z toho byli zděšeni, vyběhli jsme rychle ven, nějak našli cestu, která vedla k soudní síni, a potkali jsme soudce, který ho odsoudil. Jeho sestra říkala: „To je průšvih, on nemá nic na sebe atd.“ Měla starost. My říkali: „Sestra tady má nějaký věci, nemůžeme je předat?“ A soudce říkal: „Ne, ne, to už nejde. Ten už je předaný. Převzala si ho vězeňská policie. Já už s tím nemám nic společného.“ To byl šok, že on ho před pěti minutami odsoudí, a pak už s tím nemá nic společného. Na lecjakém soudu jsem byl. Myslím, že také na soudu s Honzou Dusem62. Na něj jsem jel v autě s jeho obhájcem. Byl ministrem spravedlnosti po revoluci. MP: Nebyl to Otakar Motejl? AK: Motejl. Motejla jsem poznal, že to nebyl dobrý advokát. MP: Nebyl? AK: Ee. MP: On ale obhajoval hodně lidí z těch chartistických kruhů. AK: To jo. Ale rady, které jim dával, bych já jim nedával. Zvláště se s ním hádal Honza Dus. Protože on neuměl nic jiného, jenom: „Přiznejte! Přiznejte, abyste měli polehčující okolnost!“ Pro zápas neměl žádné pochopení, že nám jde o něco jiného. Já jsem mu říkal: „Tady jde o něco jiného. Tady přece nejde o to, získat co nejmenší taxu. Ale prezentovat tu záležitost.“ On říkal: „To není nic platné tady u těch chlapů.“ Já jsem říkal: „Ne! To má omezenou platnost, ale má to platnost. Vždyť ten člověk tady zápasí. Honza Dus zápasí o určitou věc a on ji chce dokončit, dokončit to dílo. Přece nelze říct, že to nemá cenu se jim stavět a chtít jenom nejmenší sazbu, i když na tom také záleží.“ Takže jsem s ním měl řadu takových rozhovorů. Nehádali jsme se, ale přeli o taktiku. Náš způsob byl, že jsme na ty soudy chodili. Věděli jsme, že to toho člověka povzbudí. 60

František Matula. Věra Pleskotová, farářka ČCE, 1952-. 62 Jan Zeno Dus, farář ČCE, 1931-. 61

33

1.3.14. Mírový odbor SR MP: Dočetl jsem se o Mírovém odboru, ale SR, ne SČEDu. Nebylo mi úplně jasné, o co jde. Měl jste tam být vy, Šimsa, Trojan. Po mimořádném mírovém semináři v Chotěboři v roce 1973 vás z toho odboru měli vyloučit.63 Pamatujete si, co to bylo? AK: Že jsem byl v nějakém odboru, kde byla SR, tedy i Kejř, si vzpomínám. Kde si říkal, kde to bylo? MP: Chotěboř. AK: Chotěboř. Já si vzpomínám jenom na Chotěboř, že jsem měl osobně velký spor se Škarvanem a že jsme na sebe křičeli. To je všecko, co si vzpomínám. A pak ještě jednu záležitost, ale to nedokážu přesně zreprodukovat. Napadl jsem Škarvana, možná, že i synodního seniora, ale myslím, že to byl Škarvan a urazil jsem ho. On v mé přítomnosti, a nebyl jsem tam sám, kdesi říkal, že o tom, co probírá a probral s Jackem Trojanem − takové politicky nevhodné věci − , svobodně mluví se statní správou. Já jsem se rozčílil a nějak jsem ho nazval zrádcem nebo něčím takovým. Kvůli tomu, že vypraví takové věci a bonzuje je u státní správy. On se prý ve svých pamětech se mnou vyrovnává. Já ty paměti nikdy nedostal do ruky. Nikdy nevyšly tiskem. MP: V tom, co jsem já Vám dnes přinesl, jsou z toho úryvky. 64 Peter Morée tam popisuje i tuto událost. Mělo jít o to, že přednáška Trojana na tomto mírovém semináři v Chotěboři byla nahrávána a Škarvan měl poskytnout tu nahrávku státní správě. Vy jste podle toho sborníku napsal SR dopis, ve kterém jste je označil za udavače, protože to udělali. AK: Jo, jo, jo. MP: Oni vám vrátili dopis zpátky, že to nepřijímají. AK: Jo, udavače, no jó. Cha, cha. No on byl udavač. Cha. A vy historici to takhle zpracováváte. Jack mu ve své křesťanskosti odpustil. Já mu říkal: „To přeháníš. Ty máš co odpouštět.“ Tak prostě nejedná křesťan.

1.3.15. Odebrání státního souhlasu MP: Jak si pamatujete na odebrání souhlasu?65 Co pro vás znamenalo? 63

ABS, 830042 MV, NO – námitky proti vyloučení členů MO – SR ČCE, 3. 10. 73. Morée, Peter C. A. N ěžš bd b v ž v ě d c é c v K z vé bd b ČCE 77 č m F š Š v . in: Šmilauerová, Adéla (ed.). E c v cc b ěv c iv dě mČ b éc v v c é c dc d y , v c ýc c v b é v é vyz v č ýc zem c . Praha: Českobratrská církev evangelická, 2009, 84-98. 65 ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Kocáb Alfréd, dopis z 26. 1. 74. 64

34

AK: Já jsem to svým způsobem čekal poté, co to dostali jiní, zvláště Šimsa. Nebyl jsem překvapen tou skutečností samou, ale bylo to pro mne obtížné, protože to byl zásah do práce, která byla rozvinutá. To byla pěkná práce. Chtělo to pak tu situaci duchovního na sboru promyslet, klást si otázku, zda je odpovědné setrvat, jak se zachovat k církevní vrchnosti, která nám zakazovala mluvit. Byli jsme postaveni před základní otázky, které bychom jinak neřešili nikdy v životě. Takže nám to svým způsobem pomáhalo v prohlubování našeho farářského vědomí, sebevědomí nebo jak to nazvat, a odpovědnosti. Po této stránce to byla škola. Mělo to samozřejmě velmi těžké následky v rodině. Byl problém, jestli děti budou dále moci studovat, což se podařilo jenom z části, protože Michal byl už na konzervatoři, když jsem ztratil souhlas. Jeho nevyhazovali. Na akademii neměl šanci, ale u těch muzikantů je to taková zvláštní věc, že ono se tak nerozlišuje na akademii a konzervatoř. Takže vzdělání a dobrý učitele měl. Kdežto Magdaléna pohořela. 66 Nikam se nedostala a pronásledovali ji na jazykové škole, aby ji vyhodili. Dostali přípis z OV KSČ, že není žádoucí, aby tam studovala, což ředitel kupodivu neudělal a nic se mu nestalo. Říkal jim: „To uděláme. Musíme ty pokyny ministerstva dodržovat, ale vy nejste z ministerstva.“ „Ne, my jsme státní bezpečnost.“ Na to říkal ředitel: „To je obtíž. Až dostanu papír z instance, že není z těch a z těch důvodů možné, aby študovala, tak to udělám. Jinak ne. Ona študuje dobře.“ Odešli, neudělali nic, protože oni v Praze všecko dělali na černo. Nebyli ochotní se podepsat. Farářovi vzali sice souhlas, to jo, ale ani nenapsali pořádný zdůvodnění. Takže ona neštudovala a ještě dodnes to dohání. Ona doplatila. Já jsem to nedohlídnul. Sice bych samozřejmě nejednal jinak, ale tehdy jsem to tak lehce přecházel a viděl jsem a vidím to, že to pro toho člověka není tak lehké. MP: Rodina, manželka a děti vás ve vašich rozhodnutích vždycky podporovaly? AK: Manželka ano. Jednou měla námitky, když jsem se měl stát mluvčím Charty. (…) MP: A děti?

66

ABS, 830042 MV, Informace, 15. 7. 77.

35

AK: To jo. Byly pyšné. Magdalena se vyznamenala, když u mě dělali domovní prohlídku, umným způsobem vynášela věci. Statečně. Michal byl v Praze, kdežto ona v Boleslavi. MP: Cítil jste nějakou podporu ve sboru v době odnětí souhlasu? Sbor za vámi stál, ne? AK: To hlavní gros, ano. Ale byli lidé, kteří byli proti a chtěli tuto kapitolu co nejdříve ukončit. (…) MP: V roce 1974 dvacet dva studentů napsalo takový dopis, kde kritizují situaci církve a zastávají se vás nebo mluví o vašem a Trojanově odebrání souhlasu.67 Pět studentů potom vyhodili. Některé vzali zpátky. Jak jste tohle vnímal? AK: Jak jsem to vnímal? To víš, že jsem byl rád, že to udělali. Jenže někteří na to doplatili. Myslím, že jedním z nich byl zeťák Jacka. MP: Martin Zlatohlávek. AK: Ten na to hodně doplatil. Já nevím, jak ty ostatní. (… vy č v m d š ž é F š Š ,J M m ,F š M , Vě M ov …). Bylo nám líto, že tím tak trpěl ten Zlatohlávek. A považoval jsem to samozřejmě za něco, co fakulta dělat neměla. Ale my, když mluvím za sebe, ten projev solidarity jsme považovali za správný styl, to že se člověk se za někoho vezme. My jsme totiž také stále byli někde solidární. MP: SR a Škarvan s Kejřem se vás nejdřív zastali v nějakém dopise, který poslali státní správě. 68 Potom, když viděli, že to není průchodné, tak se snažili Vás alespoň přesvědčit, jestli nechcete jít do nějakého jiného sboru.69 A pak to nějak pokračovalo dál. Jak pamatujete na jejich participaci? AK: Já si vzpomínám jenom, že napsali, jak to dělávali, takový dopis, odvolání. Ale jinak, že by mě nějak přemlouvali na jiný sbor, to ne. MP: Ne? AK: Kejř měl zásluhu na tom, nevím z kolika procent, že jsem dostal souhlas pro Chodov, když mě vyhodili. Tam se mě dva lidé zastávali: Kejř a Ondra70. Ondra říkal: „To nějak uděláme. To nějak uděláme.“ On měl nějaké kontakty. „To nějak uděláme. Ale potřebujeme na to, aby odnětí souhlasu podepsal krajský tajemník v Jihlavě.“ Ten to odmítl podepsat. Měli s tím problémy. 67

NA ČR, fond MK ČSSR – církev, karton 267, složka Fakulty, KBF – Styk s SPVC, 19681976-1989; Podpisová akce studentů 1974, dopis z 28.2.1974. 68 ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Kocáb Alfréd, dopis z 28. 1. 74. 69 ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Kocáb Alfréd, dopis z 9. 4. 74. 70 Prof. Dr. Jaroslav N. Ondra, farář ČCE, sekretář KMK, profesor na KEBF, 1925-2000.

36

Na tom byla vidět taková ta dvojí hra Ondry, ale abych mu nekřivdil. Byl tam ještě jeden takový farář, který s nimi hodně spolupracoval a jeden z ministerstva, přišli mě změkčovat, abych něco odvolával, abych udělal nějaké velké odvolání. A to byla ta dvojí tvář Ondry: něco s nimi udělal a vypadal, že je na jejich straně a pak zase přišel ke mně a říkal mi něco jiného. My jsme byli kamarádi, a dobří. Pak došlo k tomu, že on šel do těch výšin a já do nížin a chodil mě navštěvovat do kotelny a jednou přišel a říká: „Prosím tě, já mám takovou prosbu: Já mám na fakultě kluky. Oni mi kladou takové otázky, a já jim na to nemůžu odpovědět, nebo můžu, ale oni mi stejně nevěří. Mohli by přijít za tebou? Že bys jim něco vyložil a hlavně, kdyby ses jim pokusil vyložit, jak to udělat, aby se z nich nestali donašeči. Naučit je tu metodu, jak se z těch kliček dostat. Oni jsou někteří bezradní a mají strach, že si je zavolají a že v těch sítích zůstanou trčet.“ Já jsem říkal: „To já milerád udělám. Na to existují určité fígle a ne komplikované.“ Myslím, že přišel jeden nebo co, ale spíše je to zajímavý, že přišel s tímto, s touto prosbou.71

1.3.16. Informace ze zahraničí a zahraniční kontakty MP: Zajímá mě, kde jste brali informace ze zahraničí? AK: Poslouchal jsem Deutschlandfunk. Chodily časopisy. Nebylo to tak uzavřené, aby sem nepřišel nějaký časopis. Byl jeden dobrý církevní, který komentoval ty události. Už si nevzpomínám, jak se jmenoval. Měl jsem kontakty hlavně německé a holandské. Jednak z východního Německa, to bylo volné. Ze západního Německa sem jezdili na PMK. Z Holandska jsem znal dva z Groningen. Dále sem jezdil Karl Immer, to byl pozdější P ä , jak oni říkají, rýnské církve. Přátelili jsme se, když jel do Prahy. Spolupracoval trošku na mírové konferenci, ale nebyl čelný představitel. Pak z Taizé. Ale ti nebyli moc političtí. To já jsem je politicky infiltroval. Oni byli takoví… Znáš to: křesťané. Nebyli ze začátku tak angažovaní. Neznali situaci. Oni navazovali na rovině církví, nejprve s evangelíky a neoficiálně. Šli pod povrchem, byli takový misionáři. Dělali to trošku na černo. Ty jsem hlavně informoval a uváděl do problematiky angažmá určitých kruhů křesťanských, evangelických, s katolíky 71

Podobný zážitek popisuje farářka ČCE Irena Škeříková. in: Lukášová, Věra, Schillerová Hana. y z f y. Praha: Kalich, 2006, 74.

37

německými jsem žádné kontakty neměl. Trošku jsem je školil, přehnaně řečeno. Oni byli na všechny strany, protože ještě nevěděli, o co jde. Nevyznali se v tom. Všelijakých pramenů bylo. Diskutovali jsme. Kluci z Orientace měli své prameny. Byli jsme poměrně slušně informovaní. MP: V této souvislosti jsem se chtěl zeptat, jestli si pamatujete na Holanďanku Hebe Kohlbrugge72? AK: Jo. Hebe, jo. Cha, cha, cha. Firma, jejíž hvězda zářila. Ozařovala celý východ. Celý východ ne, ale tu holandskou oblast. Ve Francii toho moc nebylo. Taizé nebylo tak angažovaný v tom směru jako ona. Hebe, jo! Hebe byla takový kůň tažný, který táhl tu káru. Nevím, do jaké míry byla angažovaná zpočátku v PMK, ale myslím, že se dostala do kontaktu přes tuto organizaci. S Hebe jsme se znali. Dobře jsem ji znal. Byla u nás několikrát na návštěvě. (…) Znal jsem řadu jejích žáků. Ti chodili do kotelny běžně. Vytrácejí se mi z hlavy jejich jména, ale jejich podobu vidím před sebou. Dva pokaždé přišli. Vždycky první šli do kotelny. Cha. No to byli hoši.

1.3.17. Charta 77 MP: Mám tady zaznamenané, že jste v roce 1975 napsali s Šimsou a Trojanem dopis FS, ÚV KSČ a do všech církví v Československu dopis.73 Popisovali jste v něm situaci jednak církve a jednak „bezsouhlasníků“ v ní. To je ještě dva roky před Chartou a před tím „dopisem jednatřiceti“74. Pamatujete na to? AK: K v . To jsme psali, jo? My jsme toho napsali hodně. Když přišla Charta, přinesl mi ji Miloš Rejchrt, ani nešel dále. V chodbě dole na faře jsme to vyřídili. Já to přečetl: „No dobrý.“ Protože my takových podobných věcí podepsali spoustu. Takže to nebylo žádné přemýšlení. To se podepsalo a šlo se dále. Jo, jo. MP: Jak tedy pamatujete na to, jaké měl pro vás podpis Charty následky? AK: My jsme čekali, že nás vyvezou do Vídně. Já hned Chartu, to prohlášení, vzal, a protože jsem měl volno ve škodovce, jel jsem do západních Čech a tam jsem to strkal ve Varech a jinde do kastlíků. Měl jsem štos a dával 72

Hebe Charlotte Kohlbruge, 1914-. Holandská reformovaná teoložka mimojiné za minulého režimu udržovala kontakty s ČCE, prostředkovala dodávání knih do Československa a posílal holandské studenty studovat na KEBF. 73 ÚCA ČCE, Jednání se státními úřady, I, 1970-1976, 1975, dopis z 27. 4. 1975. 74 Služba církvi, ÚCA ČCE, Jednání se státními úřady, III, Postavení církví a věřících, 7. 5. 1977.

38

jsem to tam. Estébáci pak říkali: „Vy jste to roznášel, kolportoval.“ Já jim říkal: „No dával jsem to svým známým a všem, kteří měli zájem, protože je to bohulibá záležitost.“ A on říkal: „Samozřejmě jste svobodný muž, takže můžete někomu nějaký dopis dát. My, i když s tím nesouhlasíme, vám to nezakazujeme, ale vy jste opustil na několik dní své pracoviště a to je trestné. O tom se budeme bavit.“ Já říkal: „To ne, to je váš omyl. Já jsem si vzal volno, můžete se ve škodovce zeptat.“ Já věděl, že podnikám věc, za kterou mě můžou chytnout. Na pracovní záležitosti, „nepracoval“, „opustil pracoviště“, toho se mohli chytnout. Ale nevyšlo jim to. Pak mě zavolali na státní zastupitelství. To bylo u Jiljího, dosud to tam je, takový úřad. Pozvali mě a vážně mě napomenuli, abych si uvědomil, co dělám a abych toho nechal.

1.3.18. „Dopis jednatřiceti“ a rozhovory na SR AK: Měli jsme spor, NO a to už byli chartisté se SR, protože jsme se rozhodli poslat dopis předsednictvu Národního shromáždění 75. SR vyvíjela veliký tlak, abychom to neposlali a vyhrožovali nám. Dopis se odeslal a oni vytvořili komisi a dávali nám důtky. Hlavní důtku dostal Jack, my takové normálnější důtky. To znamená, že už se cesty rozcházely, protože šlo o Chartu. Já samozřejmě nemůžu říct, jestli oni Chartu v nějakém lejstru odsoudili. Domnívám, že ano. Když ne přímo, tak nepřímo. Spor o odeslání toho protestního dopisu NS došel tak daleko, že nám vyhrožoval Kejř, že budou všelijaké… Vypadalo to, že se bude snažit, abychom byli vyloučeni z církve, což ovšem nebylo tak jednoduché. Tím ty kostky byly vrženy a oni měli tendenci úplně nás předhodit vlkům. Tak já to vidím. Kejř odstoupil, ale oni ho senioři přemluvili, aby neodstupoval. Brzy se synodním seniorem stal Hájek 76. Hájek řekl: „Žádná inkvizice. Dialog.“ My jsme chodili na SR. Asi třikrát čtyřikrát jsme diskutovali. O základních axiomech víry, ne o politice. Nějak se pak ukázalo, že to k ničemu není. Ale musím říct: jak jsem Hájka moc nesnášel, získal jsem o něm lepší mínění poté, co jsem ho poznal. Když rozhovor nedopadl, uchyloval se k jiným metodám. Začal nás přemlouvat. Říkal: „Neblbněte, jste schopní lidé, církev vás potřebuje. No, tak někde ustoupíš, no. Z toho se nestřílí.“ My jsme jako stateční junáci říkali: „Ne!“ Chacha. Takže chodi75 76

Dále jen NS. ThDr, h. c. Miloslav Hájek, 1923-1995, farář ČCE a synodní senior ČCE.

39

li s takovými různými návrhy, že by třeba synodní senior řekl: „Hovořili jsme s těmito pány a oni už se teď na to dívají trošku jinak, ale“ – to by jim řekli v osobním rozhovoru: − „nechtějte od nich − víte, že jsou to staří harcovníci − aby přišli a řekli: ‚Mýlili jsme se.‘ Ale už jim leccos dochází.“ Jestli bychom jim dali svolení, aby to takto interpretovali. Byla tam snaha to jaksi vyhandlovat, ten lepší vztah. Protože, marná sláva, on si vážil třeba Jacka a Šimsy − jestli mě si vážil, nevím – a věděl, že to nejsou žádní, kteří jenom tak trucují. MP: Při rozhovorech, které jste vedli na SR, byl za její stranu účasten Jiří Doležal. Tu diplomku píšu o Vás a o něm. Jak vzpomínáte na něj? AK: My jsme s Doležalem neměli nejlepší vztahy. On mě zřejmě považoval za teologa slabého, takového politizujícího, že to nešlo na hlubinu. Co si teď myslí, to já nevím. Slyšel jsem ho před nějakou dobou při nějakým pohřbu, nebo co. Měl excelentní řeč. To jsem žasl, že z předpokladů, z kterých vyšel teologicky, byl schopen takhle mluvit. Říkal jsem: „Ten chlap šel cestou, na které nezabloudil.“ Takže můj vztah se zlepšil. Ale my nemáme žádný kontakt. My nežijeme v koinonii, my žijeme v izolaci na pustém ostrově.

1.3.19. Fakultní teze MP: Na „dopis jednatřiceti“ navázaly nebo reagovaly tzv. fakultní teze77. Co k tomu můžete říct ? AK: Teď už je to daleko, víš. Já nevím, no. Já jsem ke konci života tak jako přilnul – my jsme byli přátelé, ale pak jsme se rozešli – a přilnul ke mně lidsky Smolík. On chodil do kostela. Byl takový opuštěný. Naznačoval, že to byla taková… Že to neměli dělat atd. No, tak já z toho nevyvozuju žádný závěr, protože to bylo faux pas. Byla chyba, že se nechali takhle zneužít. Ptáš se mě na to moc pozdě, víš. Měl jsi přijít před dvaceti lety. Cha, cha. Je to už všecko trošku přikryto. Jsem někde jinde, abych to tak příkře posuzoval. Cha, cha. MP: Mě spíš zajímá, jak jste to tehdy vnímali, než abyste to soudil z dnešního pohledu. AK: Vnímali jsme to jako teologický podraz, jako že se dali zneužít k takové věci. MP: Jaká byla po podpisu Charty a po sepsání „dopisu jednatřiceti“ vaše pozice v církvi ze strany vedení, fakulty a sboru již bylo řečeno. Jak to vypadalo ze strany ostatních farářů?

77

Teze publikovány např. in: P 1997, 816-17.

40

N z v ý v

c ý mě č

. Benešov: EMAN,

AK: Faráři se začali vyhýbat. Když šli po jednom chodníku, tak se koukali napravo, když já koukal dopředu, obrazně řečeno. Já byl pověřen ten dopis poslat Lochmanovi78. což jsem udělal. Pak jsme dostali tu důtku neslavnou slavnou s omluvami od Ondry, že jako abychom ho chápali.

1.3.20. Život po Chartě V roce 1978 z výš v d ýc d v d K c b š b f v M dé B v ě d v d m v Ú zdě d L y, d ž d d .Z č acovat v ěv é c. MP: Jak jste vlastně prožíval všechno sledování, výslechy, domovní prohlídky a také to, že na vás někteří lidé donášeli? AK: První údobí bylo dost zlé, protože jsem na vlastní kůži prožíval, že se mně zřekla SR, senior. Senior byl proti mně. MP: Vy myslíte pražský, nebo mladoboleslavský? AK: Mladoboleslavský. Soušek. Ten byl ostře proti mně. To jsem těžko snášel. Vnitřně jsem se s touto zparchantělou církví rozcházel. Bylo to těžké údobí. Pomohl mi Jan z Kříže. Študoval jsem ho tam (v kotelě). Ten mi pomohl, pomocník z šestnáctého, sedmnáctého století. Nakonec jsem došel k závěru, že církev neopustím. Protože byli lidé v sborech, a i když kolaborovali všelijak, já jsem byl přeci ustanoven, abych jim sloužil. A jestli se chovají tak, či onak není rozhodující. Věděl jsem o svém hněvu a byl v pokušení to zabalit a vyrazit prach z noh svých79, tedy sebevědomě, na tu církevní pakáž. Jenže jsem došel k závěru, že se ta bouře uklidnila. Ale to nebyl teoretický závěr, byl to závěr v hlubinách. Už nejsem schopen se tak hněvat na hříšníky, považuju to za nesmysl, protože já jsem jeden z nich, žádný rozdíl. Dostal jsem jiný úkol. To bylo nejtěžší údobí mého života. No nejhorší… Chodov byl také zlý, protože tam byly sekty a sekty, to je sám ďábel, když sestoupí a chce člověka roztrhat. To ti bolševici byli mírnější. Dalo by se říci: méně nebezpečná parta. Já poznal nejhorší lidi v církvi, ne v politice. Takže to šlo na dřeň. MP: Protože ti lidé v církvi jednali z přesvědčení víc než estébáci? AK: Nevím, jestli z přesvědčení. Nevím, jak bych to nazval. Škarvan říkal, že my jsme církvi ublížili. Ti, kteří se stavili proti nám, měli 78 79

Prof. ThDr. Jan Milíč Lochman, 1922-2004, farář ČCE, teolog. Mk 6,11 a paralelní.

41

dojem, že církvi slouží a že my jsme − jak Hus − sváděli na falešnou cestu, respektive, že jsme byli sebevědomí, pyšní − a to si myslel i Škarvan − v takové samospravedlnosti, a tudíž nebezpeční. Ale řada lidí si myslela, že distanc, který vůči nám zaujali, je jejich prohra. To si mysleli někteří. Že nevydržíme ten tlak, a my jsme ho vydrželi. Ale to si mysleli jenom někteří. Jiní si mysleli, že prostě jsme takoví, jako v dějinách často, samospravedliví, skoro spasitelé, kteří vedou církev do zkázy a je potřeba pod nimi trošku podpálit oheň. Che, che, che. To je historie církve. MP: A jak jste prožíval pronásledování StB, to že vás sledovali, že vám pročítali poštu, a výslechy, které jste musel podstupovat? AK: Protože to bylo často, vznikla mi z toho svým způsobem rutina. Prožívali jsme to, že jsme se s těmi estébáky sblížili, nebo oni s námi. Byly jsme jejich známé firmy. Věděli, co od nás mohou čekat a v určité fázi už prostě přestali doufat nebo se snažit nás získat do spolupráce. Jistě, přemýšleli o tom, že by nás nějaká příležitost mohla zlomit, ale taková příležitost nevím, jestli nastala. Kdyby byli státnicky na úrovni, mohli by nám zlomit vaz, ale to se nepodařilo. Takže oni přemýšleli o, dalo by se říct, získávání a zároveň podplácení. Jenže to už ani nepodpláceli, nenabízeli nic, protože už byly všecky posty obsazené. Ze začátku, když se formovala jakási struktura, když byl zřízen MO, to ano. Ale pak už bylo všechno rozdáno, v KMK, v církvi, ve Světové radě církví, a tak dál. Už všecko bylo pryč. Neměli co nabízet. Jediný artikl bylo cestování. Já jsem je bombardoval, toho estébáka boleslavského. Furt jsem mu dával žádost, abych mohl vycestovat za bráškou a on povídal: „Nepřipadá v úvahu. Jak si to představujete? Ve vaší pozici. Abychom vám dali ještě povolení na Západ.“ Ale už vznikl takový familiární vztah, nesčetněkrát jsme se setkali. Nebylo pro něj lehké, že musel říkat pořád: „Ne! Ne! Ne! Ne!“ Kdybych dal už pokoj, ale já ne. On říkal: „To byste se musel změnit.“ A jednou jsem tam přišel a najednou mi to povolení vydali. MP: A snažili se vás někdy přesvědčit k tomu, abyste se vystěhoval? AK: Ne. Já nebyl taková „šajba“, jak se říká. Asi jim na tom tolik nezáleželo. Nevím, jestli někoho z Orientace tlačili k vystěhování. (…) Ta možnost tu byla. Přišli také, můj přítel byl superintendent v západním Německu. (…) Byli jsme u něho na návštěvě. Po okupaci hned poslal emisara, abychom se stěhovali. Já němčinu ovládám, takže jsem mohl hned nastoupit. Jenomže naštěstí jsem se tam nerozhodl. Jednak ze zásadních důvodů a jednak dodatečně jsem se dozvěděl, že to byla oblast, kde žilo hodně bývalých nacistů. Myslím, že Oberpfalz to byla.

42

1.3.21. NO a Charta MP: Jaký byl vztah mezi NO a Chartou? AK: Kdo byl z NO, většinou Chartu podepsal. Ne všichni. Někteří jako třeba děda tvůj to nepodepsal. Ona to byla taková první vlna, a když ses do té první vlny nedostal, začal si přemýšlet a přišly hlasy, jestli je to rozumné, zda člověk neposlouží více, když se tak nevyjeví. Nevím, přesně Jardovy motivy neznám, abych je mohl reprodukovat, ale vždycky ho to mrzelo. Stejně tak Honzu Čapka. Nevím, jestli to podepsal Bláža Šourek. Jinak jsme tam byli skoro všichni. Dalo by se říct, že to byla taková skoro personální unie. (…) Byli jsme spojeni tak vnitřně, že nikdy nedošlo k distanci těch, kteří byli z NO a nepodepsali Chartu. K tomu nedošlo. Alespoň si na nikoho nevzpomínám. Takoví ti hromádkovci, ti to nikdo nepodepsali, třeba Opočenský to nepodepsal. On už se distancoval od NO dřív. MP: A jak vlastně po Chartě v osmdesátých letech pracovala NO. Milan Balabán někde řekl, že Chartou končí autonomnost NO.80 Také to tak vidíte, nebo ne? AK: Hodně se to přesunulo do Charty. Protože NO byla jedním stavebním kamenem Charty; to je moje interpretace. V tom to byl takový životodárný proud, protože církev nás neunesla, zůstali jsme my mimo, tak jsme vstoupili do širšího proudu všenárodního. To byla ohromná kariéra, kterou jsme udělali. Kdyby Charta nebyla, trčeli bychom tam někde v těch kostelících. Tak jsme se dostali do širšího povědomí. A kupodivu silnou složkou, mnohem silnější, než byli katolíci, byli evangelíci. A dneska se to tak interpretuje, že o evangelících se ani nemluví. S katolíky to nebylo moc dobré. Ten byl dobrý. Jak se jmenuje? MP: Václav Malý. AK: Malý. Malý byl dobrý. Ještě si vzpomínám na jednoho katolíka. Ono to bylo všechno smíchané. Katolíků bylo málo, protože církevní vrchnost nestála za nic. Tomášek nestál za nic, ze začátku. Musel a solidarizoval se státní linií. Pak dostal „fermana“ z Říma a obrátil. Teď z něho dělají svatého. Já jsem starý katolík, ale to mě štve, protože oni jsou expanzivní a nemluví pravdu a všechno si přivlastňují. Malý to zachránil. Samozřejmě byli někteří významní katolíci. (… P v d m š Hal v …).

80

Pfann, NO, 82.

43

1.3.22. Styky s disentem MP: Jaké jste měl styky s dalšími chartisty, mimocírkevními? S tím kulturním disentem, Havlem a s Němcovými atd.? AK: S Němcovými jsem byl ve styku. Němcová, dcera Němcové, která byla později velvyslankyní v Polsku nebo na Slovensku a už umřela, začala uklízet. Pracovaly ve stejném podniku jako já. Setkávali jsme se tam nějakou dobu. Když přišel nějaký host z ciziny, tak to bylo místo, kde bylo možno se setkat. U nich. MP: V Ječné. AK: Nebo když někdo vyšel z kriminálu. Byl jsem u nich dost často, protože kotelna a jejich byt byly blízko sebe. Já jsem byl v Žitné a ona bydlela v Ječné. Domácnost byla otevřená. Hlídali to tam jistě, ale ona byla naprosto svobodná. Takže s ní jsem měl kontakty. Scházeli jsme se s chartisty tak jako načerno. Ono to nebylo moc načerno, všechno věděli estébáci. Třeba u Bendů jsme se scházeli dost pravidelně. Ještě u jednoho někde u Wilsonova nádraží, jméno mi vypadlo. To už ale nebyla Charta, to byl VONS81. Já byl ve VONSu. Nebo u Rumlů, u starého Rumla. To je hecíř, který hecoval už v padesátých letech. Fanatický komunista. To byl táta. Toho jsem samozřejmě kontaktoval a vídával se s ním pravidelně, protože mladý Ruml82 chodil vždycky na hlavní nádraží telefonovat do Vídně. Charta byla takový pololegální podnik. Oni všechno věděli a on tam vždycky pravidelně ve čtyři hodiny chodil. Když jsem měl odpolední šichtu, tak jsem to tam nařídil, a pak jsem chodil po městě. Do kostela nebo jsem navštívil nějakého jiného chartistu. Tak jsme se tak potulovali a on tam věčně telefonoval do Vídně tomu, co tam dělal v rozhlase. Známá figura. Už umřel také. Nebo jsem byl na návštěvě v muzeu. Tam měl krásné topení ten můj nástupce Miloš Rejchrt. Nebo manžel, nevzpomenu si na jméno čí, topil v hotelu hned u Wilsonova náměstí. Bylo to poseto. Někdy přišel na návštěvu dnešní biskup Malý. Topil v kotelně v hotelu u Prašné brány. Bylo to moc nebezpečné. Ucházel tam plyn. Šéfové mu říkali: „Tady zatopte a vypadněte. Mohl byste špatně dopadnout,“ protože to byly staré kotelny.

1.3.23. Činnost Charty a VONSu MP: Co byste mi mohl říct k vlastní činnosti Charty?

81 82

Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Jde pravděpodobně spíše o Ivana Medka.

44

AK: Já byl ve Výboru pro nespravedlivě stíhané. Když přednesli nějakou věc, tak jsem s tím většinou souhlasil. Já se věnoval takové pastorační činnosti v kotelně a vedl jsem jednu skupinu v Brně, takovou zapikolovanou. Obrátila se na mě Alena Balabánová, která se stěhovala někam do středních Čech, protože maminka byla nemocná. Ona říkala: „Já mám takovou skupinu.“ Nebyli to chartisti, ale hledající lidé, umělci a koketující s východními naukami atd. „Já přemýšlela, komu to předat.“ Tak se obrátila na mě. Vedl jsem tu skupinu asi pět, šest let. Scházeli jsme se a tak meditovali, takové duchovní seance jsme pěstovali. Věnoval jsem se této oblasti. Do toho mě samozřejmě furt otravovali estébáci. Takže jsem se střídavě scházel na schůzích VONSu, více pak na těch duchovních seancích a zčásti v Bartolomějské ulici. Nestal jsem se mluvčím, i když mě naléhavě žádali, abych byl. Darja ale nechtěla kvůli rodině. Nekladla veliký odpor, spíše tchýně byla proti tomu. Byli jsme na kordy. Újezd je skoro vesnice, proto. Nakonec jsem to nevzal, což, bych řekl, je škoda. MP: A jak vypadala práce VONSu? AK: Probíraly se jednotlivé případy a psaly se dopisy, protesty. Sledovali se ti, kteří byli pronásledovaní. Případů bylo dost. I v terénu, nejen v Praze. Vzpomínám si, že byli dost čilí estébáci v oblasti Krkonoš. Byla to taková rutinní záležitost. Také se lepšily poměry. Tušili jsme, že to dlouho trvat nebude, i když jsme nevěděli. Ale mám už to v mlze.

1.3.24. Návrat do služby. Nusle MP: Vašemu návratu na sbor předcházelo pozvání do Nuslí a jednání o nástupu tam. Kolem toho byla taková šlamastika, jak jsem to četl v těch papírech. Měl jsem dojem, že si s vámi tak hráli. 83 Jak na to pamatujete? AK: Nevím, jestli to bylo zrežírované všechno, ale fakt je, že Nusle byly neobsazené a obrátili se na mě. Já jsem říkal, „Proč ne?!“ Hned si mě zavolal na národní výbor pražský církevní tajemník a říkal: „No tak, pane faráři, chápejte, to nepřichází v úvahu. Vy jste,“ a myslím, že to řekli estébáci, „protistátní živel a chcete od nás, abychom ten váš fascikl dali na druhou stranu. Vždyť to je veliký sbor.“ To už byli estébáci, kteří mě zavolali a tu věc probírali. Vždycky se to probíral na několika úrovních, protože každý do toho chtěl mluvit. V Praze byli estébáci a národní 83

ABS ČR, a. č. 830042 MV, Záznam o jednání na MVP Praha, 3. 5. 1983. ABS ČR, a. č. 830042 MV, Záznam o nuceném styku, 3.5.1983.

45

výbor na štíru. Šli proti sobě. Na národním výboru už byli civilizovanější a považovali estébáky za vlky, kteří nepoznali, že už se věci mění. Estébáci mi říkali: „To nepřipadá v úvahu.“ To byla stejná řeč. „Ale tady je volný sbor. Abyste viděl naší dobrou vůli: Tady je Škvorec. To máte kousek. Sednete do auta.“ „Jo, mám auto! To už mi neříká pane. Sebrali jste mi řidičák a auto je fuč.“ „Ono se zase něco najde. Byl byste ve Škvorci.“ Já říkal: „Ani nápad. Já sloužil v dělnickém taková léta. Já teďka budu zase farářovat, anebo nebudu.“ (… Ř , ž c ě d Š v c , ž mč d ě v, m v z f Edm d B , ýd Š v c c ě. vš m nepustili ze sboru v L běc vě, d m d . …) MP: V těch papírech je to ještě tak: Předávají se různé vnitřní pokyny a píší: „Jednejte o Nuslích, ale souhlas mu nedávejte.“ Takže oni vás takhle chtěli natahovat. AK: Cha, cha. Jo, to existuje? Podívej se! No dobře to mysleli. Cha, cha, cha. Dávat vždycky tomu psovi něco dobrého šmakovného, a když po tom kousl, tak cuknout. Cha, cha. Podívej se! To ani neznám, člověče.

1.3.25. Radotín, Vršovice AK: Dostal jsem povolení k tomu, abych vykonával službu výpomocného kazatele, nejdřív v Radotíně.84 Pak jsem byl na plný úvazek ve Vršovicích. 85 To je zajímavé. Ono šlo leccos udělat. U Salvátora zase jako výpomoc. 86 Ti, kdo způsobili, že se dalo do pohybu to, abych se vrátil do aktivní služby, byli dva lidé. Jeden, ten o tom hodně mluvil a nevím, jestli něco dělal. Byl farář a teď si nevzpomenu. Umřel už a byl v Žižkově. Jeho manželka ještě žije. Moc dobrý kluk. Vždycky mi říkal: „Člověče, ty si válíš šunky v té kotelně. Ty by ses měl vrátit.“ Já mu říkal: „No tak mi sežeň souhlas a bude to.“ A on říkal: „No to ne. To se musíš o to trošku snažit. Trošku něco někde tento… Vždyť to nemusíš brát vážně všecko. Něco jim tam řekneš. Okecáš je.“ A já říkám: „No, tak na to se jako dívám trošku jinak.“ Stále mě hecoval. Přitom byl dobrý, protože měl odvahu mě klidně pozvat. Měl jsem tam přednášku. Druhý byl Heryán87. A ten za mnou přišel a říká: „Přicházím ve zvláštní věci: Nechtěl bys u mě dělat výpomocného kazatele?“ Říkal jsem mu: „To jsi 84

ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Kocáb Alfréd, Souhlas k pomocné duchovenské činnosti, 12. 12. 83. 85 ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Kocáb Alfréd, Státní souhlas k výpomocné duchovenské činnosti, 2. 12. 1985. 86 ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Kocáb Alfréd, Státní souhlas k výpomocné duchovenské činnosti, 9. 9. 1986. 87 Miroslav Heryán, 1923-2003, farář ČCE.

46

mě překvapil. No dělal bych, dělal bych, ale musel bys mi sehnat souhlas.“ „Já jsem chtěl jenom vědět, jestli bys dělal.“ A dostal jsem dopis, abych se dostavil k církevní tajemnici. Ta říkala: „Pane faráři, vy plánujete, že byste se pokusil získat souhlas k Heryánovi?“ No a já jsem říkal: „No byl u mě a říkal, jestli bych chtěl a já jsem řekl, že jo. To víte, že bych chtěl, že jo. To je moje cesta, ne abych seděl v kotelně. Víte, že tam jsem z trestu. Nebo, já nevím, z čeho jsem tam, byli vyhození většina, nebo hodně z nás.“ „To já znám, to je věc. Já vás chápu. Chtěl byste tam jít?“ Já jsem říkal: „Jo. Trošku by to byl problém, protože jsem v zaměstnání, ale to by snad dalo skloubit.“ No a dostal jsem souhlas. (… P , c v m c zš v d Vš vc akS v . …) A existuje hypotéza, že to byla záležitost Státní bezpečnosti. Na ten nápad jsem přišel, když jsem zjistil, že Heryán spolupracoval. Přišel jsem na myšlenku, že ho zaúkolovali, aby mě vytrhli z NO. Protože kluci z NO říkali: „To je zajímavé, člověče. Ty to máš u těch bolševiků nějak zafírovaný. Tobě dávají souhlasy, sice výpomocné, a o nás nikdo ani nezavadí.“ Což byla pravda. Cha, cha. Ta teorie je, že byl zaúkolovaný, abych z té věci vypadl. Ale samozřejmě, že nevím, protože, když přestali a vyškrtli mě z těch, kteří mají být ostře sledovaní a stejně Jacka Trojana, tak jejich vysvětlení je takový, že už to není třeba88. To znamená, že rezignovali. Možná, že měli hodně práce. Také honit furt někoho a nic z toho není. MP: Já jsem seděl nad těmi estébáckými papíry, a tam je explicitně řečeno, že se snaží mezi vás a NO vrazit klín, tím, že vás už v osmdesátých letech pouštěli do ciziny, a tím, že jste mohl jít na sbor. 89 Ale není z toho jasné, zda Heryán do toho byl stažen vědomě, či nevědomě. To z toho není zřetelné. Ale tento úmysl za tím rozhodně byl.

1.3.26. Salvátor MP: K Salvátoru vás pozval kurátor Kocna, ale potom v určité chvíli odstoupil v reakci na to, že tam vlastně jste. Jak to probíhalo, celý tento spor?90 88

ABS ČR, a. č. 830042 MV, Závěrečná zpráva s návrhem na uložení o. s. do archivu MV, 15. 3. 1988. 89 ABS ČR, a. č. 830042 MV, Vyhodnocení operativní situace v akci „Orientace I.“, 9. 6. 1982. 90 Dokumenty z let 1986-89 ukazující úsilí o přidělení státního souhlasu pro salvátorský sbor jsou v ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Kocáb Alfréd. ABS ČR, a. č. 830042 MV, Záznam o nuceném styku, 12. 5. 87.

47

AK: Kocna byl starostlivý muž a záleželo mu na tom, aby v neděli někdo byl na kazatelně. Měl potíže vždycky někoho shánět. Slyšel o mně, že vypomáhám. Říkal, a to samozřejmě neříkal mně, že bych provizorně mohl nastoupit. Projednávali jsme to na staršovstvu a část staršovstva mi říkala: „No to by bylo dobré.“ A hned: „Proč prozatímně? Natrvalo! Hodil by se po tom zemřelém.“ On byl takový dobrý. Chtěli zase silného muže. Ale Kocna říkal: „Ne!“ On a jeho parta: „Ne. Jenom provizorně. Jenom, aby nám pomohl. To by neprošlo jednak.“ Byl komunismus. „A senior není pro to. To já už vím.“ A senior skutečně byl proti mně, Otřísal. Tedy ne proti mně, ale proti tomu, abych skončil v Salvátorovi. To si oni sichrovali: „Takový chrám, jó. Pro nějakého z NO, od těch bláznů. Randalistů.“ Cha, cha. Nastalo přetahování. Pak se vydala taková delegace sem do Újezda, asi čtyři maníci. Žádali ode mě jasné slovo. Jestli jo, nebo ne? Provizorně, natrvalo? Já jsem říkal: „Jsem ochoten provizorně vypomoci, samozřejmě, ale když mi dáváte volbu, tak natrvalo. Já už jsem toho ‚nahauzíroval‘, tam půl roku a tam. Natrvalo. Mám léta, byla by to poslední štace.“ Přišli s tím do staršovstva a začala mela. Zavolal si mě Otřísal, byl při tom Kocna a začali mě přemlouvat. Je to ale paradox. Je to až úsměvné. Jejich argument totiž byl, že se mnou hrají habaďůru, protože jim nejde o mě, jim jde o to místo, které rezervují pro Dvořáčka.91 MP: Nakonec se to povedlo. AK: Cha. Nakonec měli pravdu. Ne, že by to bylo takto zrežírované, ale tak to dopadlo. Já jsem si říkal: „No to jsou cesty!“ Tak jsem působil provizorně, a jelikož tam nebyl žádný farář, šéfoval jsem. Měl jsem sice administrátora, Bartičku, to jo, ale ten se nijak neprosadil.

1.3.27. Práce u Salvátora MP: A jaká byla práce u Salvátora? AK: No nádherná! To byla prácička tehdy. Kostel se naplňoval. Přišly ty události, tak to byla manifestace. Byl tam pán, co říkal: „Co tady trčíme, bratře faráři, po těch událostech a po tom kázání. Dejte příkaz a mašírujeme na Staroměstské! Mistr Jan Hus! Nový Mistr Jan Hus!“ Cha, cha, cha. No řečnil jsem tam (u S v ). Mládež se rozběhla, dobrá byla. Konfirmandi byli. V nedělní škole byli učitelé. Takže to fungovalo. Rozběhla se práce pastorační a kupodivu začali přicházet − ne v malém počtu – zcela noví lidé, kteří s církví před tím neměli nic společného. Přišli do kostela, někdo je tam pozval a oni už zůstali. Najed91

ABS ČR, a. č. 830042 MV, Záznam o nuceném styku, 12. 5. 87.

48

nou to, co jsem kázal, že přijde čas a z ničeho najednou začne všecko pučet92 − říkali, že blázním − to tam skutečně bylo. To byl vrchol. Takže mně bylo dáno, abych odešel s jakousi satisfakcí. To jsem ovšem neměl dělat, protože ten duch rozkolu nebyl nikdy u Salvátora překonán. Ani za mě ne. MP: Chtěl jsem se právě zeptat, jak tohle vnímáte? AK: No nebyl překonán. Je to také moje slabost, nebo nevím co, protože já hlásal takovou zásadu. Já jsem to tak nepojmenoval ze začátku, ale když jsem to shrnoval pro sebe. Já jsem vlastě pěstoval politiku hradního smíru. Nikoli, že by se rozdělený sbor sjednotil, pochopil jsem ovšem, že takový sbor sjednotit nelze. To také vím. Čas ještě nedozrál. Ještě jsme v mezičasí, a to se hlavně perou ty ovečky a bijí se po hlavě. To je historie církve toto. Ale nejenom toto. Hradní smír chvíli trval a teď je zase fuč. Byl jsem obdarován jakousi iluzí nebo dočasným darem, že ten sbor dýchal. Takže, když jsem to pak srovnával s odchodem tvého dědy93 z poloprázdného kostela a já jsem tady odcházel s ovacemi, říkal jsem si: „To není moc spravedlivý.“ Cha. Ale co, vidím to. Takže jsem mnohem střízlivější, i když jsem stále v Salvátoru. Chodím tam, ale chodím zároveň do katolického kostela. Kupodivu se člověk trošku vrací ke svým počátkům. (…)

1.3.28. Politická činnost v osmdesátých letech MP: Jak pokračovala vaše, jak to říct, protistátní nebo kritická činnost vůči režimu s NO nebo vás jako jednotlivce od doby, kdy jste začal postupně nastupovat na sbory? Začalo to v roce 1984. V těch pozdních dokumentech estébáci píšou, že už se jim vlastně podařilo vás trošku zpacifikovat.94 Jak tohle vnímáte? AK: To napsali nejen o mě, ale i o Jackovi. Já to chápu tak, a teď samozřejmě řeknu slovo, které je příznivé mé osobě, že zjistili, že se mnou nic nespraví, ale že zdaleka nejsem tak nebezpečný jako jiní. Trošku si to vypozorovali a zjistili, že ta takzvaná duchovní složka je u mě hypertrofovaná. Takže mě propustili. Ovšem – by se řeklo − už jsem nebyl na té bojové frontě v první řadě a oni také ne. Řekli nějaký pozitivní závěr pro sebe, a že už není, co dělat, a případu se vzdali. 92

Tak kázal při příchodu do Zruče. Jaroslav Pfann, v té době farář ve Sněžném. 94 ABS ČR, a. č. 830042 MV, Závěrečná zpráva s návrhem na uložení o. s. do archivu MV, 15. 3. 1988. 93

49

1.3.29. Revoluce MP: Dostali jsme se k revoluci. Jak jste ji prožíval? AK: ´89, jo? No, manželka mě kritizuje a říká, že byla překvapena mou nečinností. Že to vůbec bylo v rozporu s celým mým životem, ne životem, ale určitými etapami. Můj vnitřní život se pohyboval od politiky zpět k mystice. To byly takové vlny. To je ve mně geneticky. A já byl zrovna ve fázi duchovní. Angažoval jsem se politicky, pak jsem to zužitkoval v pastorační práci a zrovna v té době, kdy přišly ty události, a já prostě místo abych… Byl jsem samozřejmě na Václavském náměstí, a tak dále. Ale já konal bohoslužbu u Salvátora, modlitební bohoslužby, kdy jsme se přimlouvali za vítězství té revoluce. To znamená, že v té době jsem byl duchovně tažen tím pólem vyšším, ne přímo tou politikou. Třeba příklad: Michal mi říkal: „Pojď se mnou. My budeme pochodovat na Václavské náměstí s Havlem a ty tam patříš.“ Ještě bylo dost nebezpečno. Pochodovalo se ulicí směrem k Václavskému náměstí a nahoru na ten balkon. Já ale měl hodinu poté, co se vydal ten průvod, na odpoledne smluvený křest dítěte. Já pochodoval a říkal jsem si: „Já nemůžu.“ To pro mě bylo tehdy svěžejší. Tak jsem se odpojil a křtil. Manželka říkala: „Kde jsi byl? Ty jsi měl být nahoře. Michal říkal, že ses ztratil někde.“ Ten pól byl silnější. To je vždycky takový, že když ten duchovní pól se začal rozvíjet, naplňovat mé nitro, tak jsem tomu dával přednost. Samozřejmě jsem byl aktivní, ale ne tak, že bych býval považoval za nepřekonatelnou škodu, že jsem nešel do toho užšího kruhu, který pak začal… Jak se to jmenovalo, jak se scházeli? MP: Občanské fórum? AK: Fórum. To jsem tehdy nepovažoval za tak důležité, protože jsem říkal: „Ta etapa je vybojovaná, to podstatné.“ Mě záleželo spíše vždycky, i když jsem politiku dával do popředí, na tom duchovním pólu. Takže jsem se tam netlačil, což jsem mohl, a Michal mi dodnes, no dnes už ne, vytýká, že jsme nešli do aktivní politiky. Jack, já, Hejdánek, a tak dále. Že by to vypadalo v republice jinak, že jsme tam chyběli, protože takoví lidé tam nebyli. Nebo jich bylo málo a my jsme svým způsobem byli připraveni – na nějaký ministerský post ne – ale jako vedení. Já se třeba celý léta zúčastňoval setkání s prezidentem v Amálii. 95 N z vě dv y, é ž b d c y, výz m é.

95

V devadesátých letech zval prezident Václav Havel k diskuzím do vily Amálie v Lánech zástupce politického i veřejného života.

50

1.3.30. Teologický vliv MP: Mě napadají dvě otázky. Jednak: Kdo nebo jaké proudy vás teologicky formovaly? AK: Já, abych řekl, moc nemám učitele. Samozřejmě mě formoval trošku Hromádka, to jo. Já jsem byl velký ctitel jednoho švábského faráře z předminulého století. Johann Christoph Blumhardt.96 Ten mi byl blízko. Ale jinak jsem se napojoval spíše na takovou obecnou tradici církevní. Měl jsem vždycky blízko, nevím, jestli to správně říkám, k takové mystické zbožnosti. To, musím říct, ve mně nějak bylo, nějak geneticky. Poněvadž, když jsem ztratil souhlas – a to se nestalo jenom mně – byl jsem naplněn hněvem a hněval jsem se také na mnohé mé kolegy, kteří se mi ostentativně vyhýbali a mně lidsky… Ne, mnou opovrhovali, ale prostě mě odepsali. Dostal jsem se do hluboké krize a kotelna byla pro mě takovou spásnou oblastí, kde jsem si to mohl v klidu protrpět nad četbou především Jana z Kříže. Tam jsem to do sebe nasál. Trošku také Terezie z Avily a trošku Jindřich Seuse. Sajze, říkají Němci. To byl mystik z 13. století od Bodamského jezera. Ten důraz na to, že pravá zbožnost znamená sestup do těch nejhlubších hlubin skoro nicoty, mi pomohla se z té nicoty a mizérie dostat ven, aniž jsem byl zaplaven, ne zaplaven, aniž ve mně zůstaly velké hroudy zklamání, trpkých vzpomínek. Ty samozřejmě mám, ale tak jakoby plavou v mé duši. Prošel jsem určitým údobím, které bylo údolím stínu − no to je přehnaně řečeno − smrti. To znamená, že mi nemohl žádný teolog pomoci. To už musí být větší hlubiny. Takže mystika pro mě byla léčivým elixírem.

1.3.31. Kázání MP: A ještě druhá věc: Jak připravujete kázání? Jste známý tím, že mluvíte často spatra. AK: Musíš si to kázání sesumírovat v bodech: raz, dva, tři, a pak to spustit s pomocí Ducha svatého, že to nepopleteš. Cha, cha, cha. Že si moc nezačneš zakládat na schopnosti udržet kázání bez papíru. Kázání je jako takový kmen a na tom kmeni, dejme tomu, abys ho popsal, upevníš jenom tři větve. Protože když jdeš jenom takhle ( z yb vz ), furt stoupáš nahoru a je to takové logické, a tak dále, a moc písmácké, to není ono. To chce extempore a příklady. Když se dáš do příkladu, vzdálíš 96

Johann Christoph Blumhardt, 1805-1880, německý evangelický farář, teolog, probuzenec, „léčitel“ a očekávatel brzkého druhého příchodu Krista.

51

se od kmene a tvá hlava to neudrží. Dostaneš se do průšvihu, protože už nevíš, co jsi říkal, a nenajdeš cestu zpět. Musíš mít takovou zvláštní fantazii, že vidíš to kázání před sebou, které musíš přečíst, ale nesmíš číst. Musíš ovládnout řečnickou disciplínu. Musíš umět zastavit. Zámlky. Gesto. To všecko patří k tomu. Vnějšně je to důležité. To pomáhá, protože to patří k věci, k řeči. Samozřejmě kázání nemá být řečnický výkon, ale není bez řečového výkonu. Ten musí oslovit. Já jsem si to psal, ale pak jsem viděl, že to k ničemu není, protože jsem stále odbíhal od toho papíru, takže jsem se dostával do těžkostí. Kejř mi říkával: „Alfréde, pozor! Ty se vykážeš. Jak nebudeš psát, tak se vykážeš. A pak budeš na suchu.“ A já jsem mu říkal: „A co když ne?“ Nikdy jsem se nevykázal! (…) Není to jednoduché.

1.4. Životopis – pokračování Po revoluci, kdy, jak říká, měl veliký kredit, byl navržen na to, stát se seniorem pražského seniorátu, ale odmítl. Byl předsedou Církevní pastýřské rady.97 Do června 1996, kdy odchází do důchodu, Alfréd Kocáb dále působí jako farář ve sboru u Salvátora.98 1997 mu bylo z rozhodnutí prezidenta republiky uděleno státní vyznamenání Medaile za zásluhy I. stupně. 99 Dnes žije s manželkou ve svém domě v Újezdě nad Lesy.

97

ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Kocáb Alfréd, dopis z 11. 7. 2002. Tamtéž, dopis z 20. 4. 1996. 99 Tamtéž, dopis ze 4. 11. 1997. 98

52

2. Jiří Doležal 2.1. Uvedení Rozhovor s Jiřím Doležalem je téměř dvojnásobně dlouhý oproti předchozímu rozhovoru. S oběma faráři jsem nahrál přibližně stejně dlouhé rozhovory, Jiří Doležal však mluví podstatně rychleji než Alfréd Kocáb. Neexistuje žádná biografická publikace věnující se Jiřímu Doležalovi.

2.2. Životopis Jiří Doležal se narodil 17. 4. 1929 ve vesničce Litošice v Železných horách100 jako nejstarší z pěti dětí. Otec byl církevním učitelem, 101 matka v domácnosti,102 později dělnicí103. Dostalo se mu tradiční evangelické výchovy, od mládí byl v církvi činný.104 V důsledku válečných událostí se s rodinou několikrát stěhoval105 a byl též totálně nasazen v hospodářství svých příbuzných. Konfirmován byl v Uherském Hradišti106 farářem Josefem Jadrníčkem, který v něm již tehdy rozpoznal sklony k pozdějšímu povolání. V roce 1948 vstupuje do KSČ, z níž následující rok vystupuje.107 Od roku 1948 do 1952 studuje na KEBF. 108 Zde na něj mají určující vliv především učitelé S. Daněk a J. B. Souček. Po dokončení fakulty nastupuje jako vikář po bok Josefa Smolíka na sboru v Pardubicích.109 Od 1954 absolvuje roční základní vojenskou službu. 110 1962 Smolík ze sboru odchází a Doležal se stává pardubickým farářem. Téhož roku se žení s vikářkou ČCE Mirjam Šebestovou, s níž má postupně dcery Kateřinu a Janu a syna Josefa. 111 100

Doležal, Jiří, Modlitby. FS ČCE v Pardubicích, 2012, 4. Tamtéž. 102 ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Doležal Jiří, Evidenční list duchovních, 4. 11. 1960. 103 Tamtéž, Dotazník. 104 ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Doležal Jiří, Informační dotazník, 20. 9. 1948. 105 Doležal, Modlitby, 4. 106 Tamtéž. 107 ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Doležal Jiří, Dotazník. 108 Tamtéž, Evidenční list duchovních, 4. 11. 1960. 109 Doležal, Modlitby, 5. 110 ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Doležal Jiří, Evidenční list duchovních, 4. 11. 1960. 111 Doležal, Modlitby, 5. 101

53

2.3. Rozhovor N z č v dm š c é, c c ž ěž m ž é c b f D s m d z d d z. I m ě d v m z m uc ž š m v m z z m v

é ž ž , ě š f mě ém

z v , b z ěž z v ěm myš n.

2.3.1. Teologické pochopení sboru a pardubický sbor Od 52 b J D ž d v v , d 2 dc d J f Sm f v b v P d b c c . P d b c by y ý b , ý ž v vš c výc dč c v c dě b žby, dě š y, b b c é d y, d ž m d ž , vy č v b ž v f , č č b v mm f v é b v estrou, ekumena, b mě v z é c . Od 4 č vš c ěc d c č c ž v by m m z v , z d š mě y ě d měrnou, výv m 0. ě 112 rostla a v c d vé v c . P d J D ež v d bě f Sm by b d ý v v ěm y c zd y. m ž b f z m z . N z č v dmD ž v c b c v , č od J. Sm , d m d bc ý b . JD: (…) Čím dál více jsme se drželi biblické theologie, to znamená: náš program byl oikodomh thj ekklhsiaj, vzdělávání sboru, pavlovsky a novozákonně. (…) MP: (…) Jak jste prožíval nástup do Pardubic v roce 1952 jako vikář? JD: Byl jsem věřící a myslel jsem si, že mám dobrou theologii, a proto jsem si nikdy nepředstavoval, že tady ještě prožiji takovou konverzi v konfrontaci se Smolíkem. Smolík byl v těch letech fantastický. Vrátil se z Ameriky, kde studoval na Union. Podobně, jako někteří jiní, třeba Jokl, který studoval v Kanadě, říkal: „To není křesťanství, to je společenská záležitost, takhle to my nemůžeme dělat!“ a chopil se Bible a biblické a reformační theologie. Smolík mi říkal, že tam chodil každý den do knihovny. Tam byli sluhové, on jim napsal na lístek, co chce, a na vozíčku mu přivezl Luthera, to Weimarské vydání. Smolík se do toho ponořil, do toho zrodu reformační theologie, christologie, soteriologie a až po eklesiologii. Prostě: „Sbor není společen112

Zprávy z výročních sborových shromáždění z let 1948-1983 in: Archiv FS ČCE v Pardubicích, k. 14, k. 21 a nezařazené dokumenty.

54

ská záležitost.“ Církev a sbor není společenská záležitost, nýbrž je to produkt kázání evangelia. Je to produkt živého Ježíše Krista a jenom jemu je podřízen a má zaslíbení! Má zaslíbení – šmalkaldské články: „Perpetuo mansura est.“ „Věčně bude trvat. Perpetuo mansura est, scilicet ecclesia.“ Přišel na sbor (…) a atmosféra byla taková: „Tak teď je s námi asi konec. Co ti bolševici? Zatočí s námi!“ Smolík si uvědomoval, že musí dát tuto naději v perpetuo mansura est. Církev je tady až do skonání světa. Pojal to tak, že kázal kontinuo na Starý zákon. Vybíral samozřejmě, ale kontinuo, aby předvedl sboru, co jsou Heilsgeschichte, že to v tom Izraeli každou chvilku bylo v koncích. Praotcové, Egypt. Doba královská a každou chvilku nebylo proroka v Izraeli a „slovo Boží bylo vzácné“113 a všechny pohanské zlořády se tam usadily, a přesto, on je věrný a uzavřel smlouvu, tak je všechno překonáno, včetně babylonského exilu. Tohle sboru několik, pět, šest nebo sedm let kázal, aby si to všichni osvojili. „Bolševici můžou mít strach o svůj komunismus na věčné časy, ale my o svou církev strach mít nemusíme!“. To znamenalo strašně moc. No a já jsem to nasával. Já se přiznám, že jsem v této ekleziologii tehdy ještě tak daleko nedospěl. Jako že se má kázat přesně evangelium, to ano, ale co dělá to evangelium, že překonává antagonismy uvnitř sboru, biologické, sociální i kulturní, a že vytváří sborovou koinonii. To jsem ještě takto prožité a absorbované do své theologie neměl, čili mě to úplně fascinovalo. Okamžitě jsem to bral. Říkal jsem: „To je ono!“ Učil jsem se to, nasával to a současně jsem viděl, že to není flatus vocis, jenom povídání z kazatelny, nýbrž že to reálně proměňuje ten sbor v koinonii bratří a sester kolem stolu Páně. Viděl jsem, jak to sbor přijímal. (…) Tak to se vytříbilo, že ti, co milovali hrnce egyptské, za nimi šli, a ti, co zůstali, to byla, jak já říkám, Bekennende Kirche, 114 víte!? Politicky angažovaná církev v pojetí Alfréda Kocába a Jacka Trojana to tedy rozhodně nebyla, ale vyznavačská církev to byla, protože držet se sboru v Pardubicích a kdekoli, to už byla causa confessionis. To jsem vám říkal pomocí onoho legionu nikolčického kurátora: „Pane faráři, říkají tady všeci: ,kdyby z každého stavení vedl tunel do kostela, tak bychom každou neděli byli v kostele‘.“ Jít do kostela, to už bylo vyznání, protože 113

1S 3,1. Německá evangelická „Vyznávající církev“ se v období II. světové války narozdíl od „Deutsche Christen“ stavěla na odpor Hitlerovu režimu, svůj program formulovala v tzv. Barmenských tezích v roce 1934. 114

55

všude byli takoví, kteří to registrovali a dávali hlášení na různá místa a „dcérka pak se ani na zdravku nedostane“. S tím jsem se v Pardubicích setkal pro mě nečekaně, protože já takový sbor neznal. V Uherském Hradišti a v Praze jsem chodil na Vinohrady, tam jsem to nepoznal. Tam evangelium nebylo kvasem, který prokvasí všechno těsto a přemůže právě ty rozdíly: „V Kristu není ani muž, ani Žid, ani helén, ani barbar, ani otrok, ani svobodný.“115 To se v Pardubicích stávalo realitou a to bylo fantastické! MP: Takto přesně mi to říkala sestra Moravcová, že pro ni bylo zásadní to, že ve sboru cítila jiné prostředí a naději, kterou čerpala z toho slova. 116

2.3.2. Kázání a „sérkl“ MP: Jak vlastně připravujete kázání? JD: Jak jsem připravoval kázání? Už jsem vám naznačil, že jsme prošli výchovou k theologické a farářské práci na fakultě a především v tom Husově bohosloveckém semináři byla atmosféra velice zřetelná a až nátlaková, že základem všeho je vykládání, exegeze Bible. Přesný výklad Bible je základem vší další farářské práce, kázání, katecheze a biblických hodin a i těch ostatních praktických záležitostí při budování církve Páně ve sboru. Církev Páně je jedna veličina a sbor je druhá veličina. Sbor není jenom sociologická instituce, nýbrž jeho existence záleží v tom, býti církví Páně, církví Kristovou. Tomu nás učili na fakultě a i ti starší bohoslovci. To jsou prostě vyvolání, ekkalein je vyvolati. Vyvolati ze světa a učiniti lid zvláštní. (…) Od starých patres se tomu říkalo tertium genus. První je Izrael a druzí – takhle to viděli patres – jsou pohané. To je secundum genus. Tertium genus je církev, vyvolení Ježíšem Kristem, jím a Duchem svatým budovaná církev jako naprosto zvláštní veličina existující odděleně od těch všech ostatních a má si hledět toho, aby svojí zvláštnost a vyvolenost zachovávala, protože v té zvláštnosti a vyvolenosti je pomocí tomu, co je kolem; totiž světu a tomu Izraeli, který nepřijal v Ježíši Nazaretském Krista. A k tomu, aby naše církev, „čbrevang“117 a naše sbory byly církví Páně, aby v nich Kristus skrze Ducha svatého a své slovo přebýval, nás až naléhavě a nátlakově vedli ti, kteří určovali směr v semináři, Milan Hájek a Milan Mrázek a Blahoslav Pípal a Vladimír Kučera. To byli takoví koryfejové a autority, které my jsme, jakmile jsme se trochu rozhlédli, začali respektovat a učili se od nich, přejímali tento postoj a tyto pracovní postupy. To znamená studovat bib115

Gal 3,28. Rozhovor se Zdenou Moravcovou. Osobní archiv Michaela Pfanna. 117 Zkratka, kterou Doležal používá pro ČCE. 116

56

lické jazyky, abychom mohli vykládat texty v původním znění. To znamená co nejpřesněji, a ne odhadem. Ne odhadem, jako: „Já si myslím, že Izaiáš myslí a Lukáš myslí, a tak dále.“ To bylo považované za naprosto neodborné a nenáležité. Těmto našim vzorům mezi bohoslovci byly samozřejmě nejvyšší autority Slavomil Daněk a J. B. Souček. Ty ostatní jsme mohli také poslouchat, ale tihle dva byli naprosto směrodatní. I Říčan vykládal reformaci tím heslem ad fontes, k pramenům, a to znamenalo pro církev a pro faráře „do Písma“, sola scriptura. Sola scriptura je jeden z těch tří reformačních principů. Všechno musí být verifikováno Písmem, kata taj grafaj118. Apoštol, když něco zdůvodňuje, tak říká, že to je kata taj grafaj, secundum scripturas. Takže toto nám bylo předáno a my jsme to přijali a pomalu jsme se učili takto Bibli vykládat, a pak jsme teprve pozvolna dospívali k poznání, že je to naprosto nepostradatelná, patrně primární etapa té farářské, kazatelské práce, ale pak, že ještě následuje další, totiž přes tu meditaci se dostat k aplikaci nebo aktualizaci biblické zvěsti. U Daňka a u těch daňkovců to někdy vypadalo: „Exegetuj, exegetuj, exegetuj a už ti vyjde kázání.“ Když uděláš důkladně průzkum klíčových biblických pojmů v perikopě nebo ve verši, který jsi zvolil, tak z toho už dostaneš kázání adresované současným posluchačům. Jenomže my jsme objevili, že takhle jednoduché to není, že například nestačí mít ani dobrý komentář. Komentář je v podstatě exegeze, vědecká exegeze. Ale když si komentář přečtete, tak se dozvíte, co proroci, nebo apoštolé svým prvním adresátům chtěli povědět jako kérygma, jako slovo Boží. – Já vám teď tady dělám přednášku, ale ono vám to neuškodí, já myslím, že to teď tak často nikde neslyšíte. – Pak ovšem následuje ta další fáze a mně se brzo začalo jevit jako ta daleko nesnadnější fáze, totiž transponovat to od těch původních adresátů k mým adresátům dnes. Bultmannovci tomu říkali Üb z , což je daňkovcům velice blízko. Nebo se tomu říkalo interpretace, aktualizace, já nevím, jak ještě. S tím jsem odešel z fakulty a byl jsem deset let u Smolíka a nemusel jsem dělat víc, než jedno kázání za měsíc, takže jsem na to měl čas. Myslím, že je důležité, a patří to k mému farářování, že jsem včas rozpoznal, že na důkladnou přípravu kázání, tak, aby to bylo v neděli kázání a ne jenom nedokončená exegetická a homiletická práce, nestačí jeden, tak jsme si vytvořili ten náš sérkl. Patřili do něj moji kolegové: 118

57

1 Kor 15,3n aj.

Miroslav Rozbořil, Jan Vencovský, Radek Novák, bratří Kabíčkové, Emanuel Huml a přechodně se nám hlásili ještě další, takže jsme pak dělali deset průklepů a víc už jsme nemohli. Ještě Josef Valenta, František Pavlis, Jan Hudec. Já už to teď nedokážu ani vyjmenovat. Jiří Štorek. Ten zůstal jako kmenový člen, a ještě Menšík, kterého on přivedl. Společně jsme se připravovali každý týden na kázání. Měli jsme rozpis textů na tři měsíce dopředu. Ze začátku jsme kázali všechny biblické knihy kontinuo, tak jak to Kalvín a daňkovci chtěli. Dál jsme volili některé perikopální řady. V neděli odpoledne jsem začal už pracovat na preparaci, jak jsme tomu říkali. V pondělí jsem to obvykle odeslal, takže nejpozději ve čtvrtek jsme měli na stole deset preparací. MP: Co všechno to obsahovalo? JD: Komentáře a Predigtshilfen, GPM119 a Herr, tue meine Lippen auf120 atd. A také, kdo nějaká měl po ruce, kázání už hotová, většinou z němčiny, z období Bekennende Kirche, to znamená z té barthovské theologie. To tu tehdy nebylo k dostání. Museli jsme to shánět ilegálně. Zuzana Lucinová, byla tajemnicí na fakultě, nám také všelijak ilegálně dodávala literaturu. Každý měl něco a musel to do čtvrtka odeslat, abychom z toho v pátek mohli udělat kázání. Vždycky jsme v tom měli reformátory. Támhle na regálech vidíte celého Luthera a celého Kalvína. Tím jsme my nepohrdali, protože tak, jak oni Slovo Boží z Písma dokázali rozeznat, se od té doby podařilo jenom Bekennende Kirche v Německu. Mimoto jsme se jednou za měsíc scházeli a jednak jsme probírali perikopu, která připadala na ten týden, a jednak jsme si udělovali témata, třeba demytologizaci, poměr Starého a Nového Zákona a takovéto věci, které tehdy byly aktuální. To byly naše theologické otázky, které už dávno pohasly. MP: Kde jste se scházeli? JD: Vždycky na faře u jednoho z nás. My jsme se sesbírali autem a jeli ke Kabíčkovi do Zlína například, nebo do Boskovic, a tak dále. Spali jsme na podlahách, manželky nás hostily a v neděli večer jsme se bavili o našich sborech. Každý pokaždé hovořil o svém sboru a o tajemnících a o tom, co dělá NO, a jak kde Balabán poskakuje, a tak dále. To jsme všechno probírali. A v pondělí ráno jsme začali dělat exegezi a aktualizaci a tak dále. To jsme dělali až do roku 2005. MP: 2005. A kdy to začalo? JD: Začalo to v roce 55. Padesát let. 119

Gö P d -Meditationen: GPM. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1946-. Eichholz, Georg. Herr, tue meine Lippen auf!: Eine Predigthilfe. Wuppertal, 1947-1964. 120

58

MP: Poslali jste si nakonec navzájem i hotová kázání? JD: Ne, naopak. To patřilo pokaždé k těm schůzkám, že jeden z nás předložil to kázání. Poslal ho na stroji napsané, ostatní si ho přečetli, jeden byl koreferent a ostatní mu to schvalovali, nebo ne. MP: K tomu ještě běžely normální pastorálky, úplně mimo. JD: No jistě. MP: Tam jste také takto zpracovávali nebo poslouchali vždy jedno kázání? JD: Na všech pastorálkách se to tak dělalo. To byl první program. Někde byla exegeze důkladná, někde nebyla žádná a navzájem si to pochvalovali. To nám prostě nestačilo. My jsme potřebovali víc. EHS, jsme tomu říkali, exegeticko-homiletické společenství, nebo RVHP, rada vzájemné homiletické pomoci. Nemělo to obdoby. Od starých böhlovců121 před první světovou válkou, Šebesta122, Lic. Th. Ladislav Hájek123, Václav Pokorný (dědeček Petra Pokorného, první evangelický farář v Brně). Pak se o to někteří pokoušeli. Mnozí viděli, že to je velmi prospěšná a nezbytná věc, ale to musí být disciplína a to se nikde nepodařilo. Systematicky jsme to viděli tak, že to je možno zastávat na základě toho „obcování svatých“ nebo společenství svatých nebo communio sanctorum z apostolika, což jest nejenom společenství, nýbrž sdílení. Každý má nějaký dar, charisma, a ten je určen k tomu, aby sloužil druhým věřícím v Krista, a to se plně aplikuje také na společnou přípravu kázání, což byla metoda odpradávna uznávaná a užívaná. Četl jste někdy Husova kázání v Postile? MP: No, ne. JD: To je prostě „Zlatá Ústa říkají, Ambrož říká, Augustin říká“. Stále cituje ty, kteří byli před námi a o nichž se církev přesvědčila, že vykládali Písmo Písmem. Scriptura sui ipsius interpres. Z jejich prací my čerpáme. Potom to bylo v dalším období až Bekennende Kirche a bohoslovci zastávající Barmen, a tak dále, Gollwitzer 124 a tihle. Takhle jsme to dělali a drželi jsme homiletiku Thurneysenovu. To byl učitel praktické theologie v dialektické theologii, a potom jeho žák

121

Eduard Böhl, 1836-1903, německý reformovaný systematický teolog, zeť H. F. Kohlbr ggeho, ovlivnil české reformované teology. 122 František Šebesta, 1844-1896, evangelický farář, zakladatel sboru v Hustopečích a dalších. 123 Ladislav Hájek, 1905-1930, evangelický farář. 124 Prof. Helmut Gollwitzer, 1908-1993, evangelický systematický teolog, žák Karla Bartha, patřil k Bekennende Kirche, socialista.

59

Bohren. Ten má v Predigtlehre125 extra kapitolu, že jest legitimní vykrádati cizí kázání, že to není prostě nic nemorálního, nýbrž že to je toto communio sanctorum, to sdílení se a přijímání pomoci a pomáhání si vespolek. Já nejsem jediná studnice moudrosti homiletické. Pro tvorbu kázání už vůbec neplatí ten princip romantismu, že musíš být originální a nesmíš od nikoho nic přijímat, protože je to ceněné jenom, když je to originální výtvor tvé produktivity a, jak se teď říká, kreativity. Takže proto jsme tedy spolupracovali na každou neděli a na všechny svátky v exegezi, meditaci i v té aplikaci a v četbě těch cizích kázání. Smolík v Pardubicích a já po něm jsme kázali průměrně 35 minut. Kázání trvala 35 minut a nikdy se mně nezdálo, že by se posluchači nudili, to záleží právě ne jenom na formě a přednesu, ale především na obsahu toho kázání, protože Slovo Boží samo o sobě není nudné, nýbrž je zajímavé, ba přímo dobrodružné, a v každé větě člověka šokující je slovo Boží. Bohren má kapitolu Lasterkatalog des Predigers, katalog neřestí kazatele, a víte, která kazatelská neřest je pro něj největší? Die Langweiligkeit, nuda.126 Když kážu ty stále se opakující poloprázdné nebo úplně prázdné náboženské fráze, jako že „Pán Bůh vyžaduje“, „Pán Bůh nám ukládá“, a tak dále. To je prostě největší neřest a největší nepřítel kázání a posluchačů, a to pochází z toho, že to kázání je šlendriánsky a lajdácky připravené. MP: Jak jste v kázání zohledňoval situaci posluchačů? JD: To bylo téma mojí zamýšlené disertace: „Podíl homiletické situace na tvorbě kázání“. Já jsem především dospěl velice brzo k poznání, že situace posluchačů není naprosto stejně relevantní jako text. To je otázka zdrojů kázání, z čeho čerpám. Z Bible, výkladem Bible, a potom z poznání posluchačů. Poznávám Bibli, poznávám posluchače a konfrontuji to a nějak to dávám dohromady. Během druhé poloviny minulého století se v Americe a potom samozřejmě v Německu objevil takový homiletický program, že situace posluchačů je primární, ta je důležitější, nebo že zdrojem kazatelské práce je poznání der homiletischen Lage, té posluchačské, a tak dále. Velice brzo jsem rozpoznal díky Barthovi, ale ani Smolík to nedržel, ani Jeschke, ti naši prakteologové, že je to naprostý blud, nesmysl a blbost. Nemůže to být rovnocenný zdroj. Samozřejmě každý solidní theolog v patristice a reformaci a v Bekennende Kirche ví o tom, že posluchače musí brát vážně. Musím ho mít rád. Musí vůči posluchači mít vztah agaph. To znamená, že posluchače musí znát. A zdrojem poznání posluchače je pastýřská péče. Ta záleží ze skoro čtyř pětin v umění naslouchat. To znamená držet hubu. Faráři jsou deformovaní tím, že si 125 126

60

Bohren, Rudolf. Predigtlehre. M nchen: Chr. Kaiser Verlag, 1971. Tamtéž.

myslí, že musí pořád mluvit, i když přijdu někam na návštěvu, že musím držet slovo, a tak dále. Ludwig Köhler byl sice starozákonník, ale napsal jednu dobrou Seelsorge, a v ní je tato zásada na prvním místě, „při pastoraci musíš mít zavřenou hubu a otevřený uši!“. Dobře. To je důležité, naprosto nezbytné. Jenomže ani potom neplatí, že by situace vašeho dnešního, současného konkrétního posluchače byla kvalitativně jiná, než je situace adresáta v Bibli. Na tom jsem stál a na tom stojím, že biblický adresát, biblický posluchač je především posluchač coram deo. Před Bohem. „Jak na tom je člověk před Bohem?“ Jestli je ve feudálním řádu anebo otrokářském řádem a 1000 let ante Christum, anebo 1000 a 2000 po Kristu, tak coram deo je na tom pořád stejně. Je od Boha odpadlý, Bohu odcizený, proti Bohu rebelující, a proto nešťastný a zlo páchající, hřešící sám na sobě a na bližních a na stvoření. To prostě je absolutně platné vždycky a všude, a jestli jezdíme na oslu a velbloudu anebo lítáme raketovými letadly až do vesmíru, to absolutně na této základní situaci adresáta a posluchače nic nemění. Je to prostě hříšník, kterého Bůh miluje a který potřebuje odpuštění a znovuzrození a aby ho Bůh přetvořil, ať je to primitivní nomád anebo vysokoškolský akademik, a tak dále. To není to nejdůležitější. Jde o toto postavení člověka před Bohem. Toto, tu biblickou antropologii rozpoznávám z Bible ve Starém a Novém zákoně. Na každý den hřeším a přestupuju přikázání a popouzím Pána Boha k hněvu a Bůh je ten, „jehož milosrdenství jsou nová každého jitra“127. To je k situaci posluchačů. Samozřejmě rozpoznávám také určitou specifičnost situace. Pokud jde o sbory, tak za nás ještě byl podstatný rozdíl mezi sbory takzvanými tolerančními a sbory městskými a sbory přestupovými. Například v tom, že ty přestupové sbory se skládaly z lidí, kteří neznali žádný katechismus a žádnou Bibli a žádné tradice. To musím vzít v úvahu a nemůžu na ně chrlit biblické veršíky a myslet si, že to všechno percipují. Také ke specifičnosti situací patří rozpoznávat, že žiju v buržoazní demokracii liberální a v konstantinovské éře, anebo na konci konstantinovské éry in partibus infidelium, to znamená opět mezi pohany. Společnost extra muros ecclesiae už není křesťanská, nýbrž je opět pohanská. Tedy žiji v čisté misijní situaci. To musím také brát v úvahu. To je určitá specifičnost. Anebo do roku 48 v té takzvané náboženské svobodě, anebo po 48, když žiju v určité situaci diskriminující křesťany a vyznavače, kdy v každém svém kázání a na kterýkoli text jako skopus kázání musím myslet na povzbu127

61

Pl 3,22n.

zení ve stálosti ve vyznavačské víře a brát na vědomí nebezpečí apostáze, jak je to téměř téma v epištole Židům. Tím byli u nás po 1948 všichni ohroženi v kterémkoli sboru a rok za rokem. Prostě jsme museli míti toto na paměti. Zaslechl jste to v těch kázáních, co jste četl? MP: Zaslechl. Právě jsem to chtěl říct. JD: Byla to specifická situace. Čerpali jsme z GPM, to znamená ze Západu. Ve způsobu, jakýmto ti hoši vykládají texty, tento akcent vůbec nemohli mít, protože pro to neměli sensorium a neměli pro to objektivní situaci. Ještě pořád žili s tím, že v Reichstagu se začínalo – já nevím, jestli ještě teď – čtením z Bible nebo nějakou modlitbou na začátku. Křesťanství je podporované. Je tam Kirchensteuer, a církev je bohatá, a tak dále. To je naprosto jiná situace, nežli byla u nás. Takže to je zase potřeba k té specifičnosti kazatelské, homiletické situace, provádět rekognoskaci a stanovit ji. V tom kroužku opět, v té rozprávce jsme se korigovali, co a jak, jak se to odráží, a tak dále. To jsou určité konstanty pro tvorbu každonedělního kázání. V každém kázání na každý text pamatovat na toto, na tuto paraklezi, povzbuzování zemdlívajících a bázlivých. Konečně, když čtete NZ128, tak zjistíte, že ve všech vrstvách a u všech jednotlivých svědků, evangelistů a apoštolů, to všude najdete také. Nenajdete tam, jak máte spolupracovat se státem tak, aby se změnily sociální poměry a aby kvetla kultura. Když to najdete, tak vám dám zlatou medaili. Ale je potřeba stále říkat: „Na světě soužení míti budete, ale doufejte, já jsem přemohl svět.“ To je Ježíšovo slovo, Jan 16,33, v nejrůznějších variacích se opakující ve všech sedmadvaceti spisech NZ. A další taková konstanta je tedy pamatovat na tu koinonii, že sbor je církví Páně, když vytváří filadelfii, bratrskou a sesterskou lásku, a třetí ten akcent je, když je tu diakonie. Nemůžeme zase jenom dělat party, grilovat kuřata a myslet si, „teď už máme koinonii a jsme bratři a sestry“, pokud tady také není diakonie. To znamená služba strádajícím. Tak to jsou konstanty, které každý kazatel, každou neděli nějakým způsobem má zohlednit. No, a teď pamatovat také na další aspekt, že máme závazek vůči těm, kteří jsou vně. Tak tomu říká NZ, extra muros ecclesiae129. Jak vůči nim se my, jako tertium genus, jako zvláštní lid, jako Kristovi vyznavači, máme chovat? To už jsem vám taky naznačil, že tu přímou odpovědnost za poměry ve světě, to znamená přímé zasahování do politiky, a sociální otázky a kultury, neuznávám. To v Novém zákoně není. Vztah k těm, kteří jsou vně, ke světu, se realizuje zaprvé přímluvnou modlitbou. „Především pak bratří modlete se za 128 129

62

Nový Zákon. Kol 4,5.

ty…“130 To je první Timoteova, druhá kapitola, „panton protwn“, „především“, říká apoštol. Ti vám nemohou být lhostejní. „My se máme, my jsme spaseni, a tamti, ať si trhnou nohou.“ „Napomínám pak, aby přede všemi činěny byly pokorné modlitby, prosby, žádosti a díkůčinění za všechny lidi, za krále a za všechny v moci postavené,“131 za vrchnost. Tím realizujeme my odpovědnost za svět mimo církev, že se za ně přimlouváme. Barth v Bekennende Kirche říkal: „A čím horší vrchnost, tím horlivěji se za ni máte modlit.“ Myslel tím Hitlera. Takže, kdo se tady modlil za socialismu za Ústřední výbor a za Gottwalda a tyhle šašky, tak to vypadalo jako kolaborace, ale ono je to biblické. A za druhé: Pouhou existencí, nejenom direktním verbálním projevem, zvěstováním evangelia, nýbrž pouhou existencí, tak jak my žijeme a jak se organizujeme, jak probíhá život ve sborech a v těch komunitách, tím sloužíme světu k poznání Boha. „Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré a slaví Otce vašeho, který je v nebesích.“132 A „přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek. Potom poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li míti lásku jedni k druhým“,133 uvnitř církve. Všude je tam agaph. To je Ježíšův testament při poslední večeři, při umývání nohou, Jan 13. Prostě to společenství musí být prosyceno láskou. Já už vám teď kážu, ale to nevadí. Já to vždycky vykládám, a tak jsem i kázal, že to je prostě ta agaph. To není jenom povídání a že se budeme líbat, nebo si podávat ruce, nýbrž - a to je skoro na prvém místě - agaph je odpouštět. Konflikty a krize se v lidu Kristovu řeší odpouštěním a smířením, což ve světě se neděje, a proto to tam tak vypadá. A agaph je to odpouštění, a zadruhé je to diakonie, služba. Láska je tam, kde křesťan slouží. „Nepřišel jsem, aby mně slouženo bylo, ale abych sloužil.“134 To je poslání Kristovo. „A potom poznají všichni“, 135 že vám ti ztroskotaní, ti na lůžko uvázaní a kriminalizovaní nejsou lhostejní. Tak: přímluvné modlitby, existence církve, a pak je samozřejmě ta verbální, direktní misie, zvěstování evangelia těm, kteří je dosud neslyšeli a v Kristu Boha nepoznali a jsou aqeoi, Efezským 2,12 aqeoi „bez Boha na světě naděje nemajíce.“ To je definice těch, kteří žijí mimo církev. 130

1 Tim 2,1 1 Tim 2,1n. 132 Mat 5,16 133 J 13,34 134 Mt 20,28 135 J 13,35. 131

63

Toto posluchačům každou neděli v jiné podobě připomínat, to jsem považoval za konstantní prvky nebo komponenty té homiletické situace. V každém sboru, a mladým, starým, venkovským, městským, to jsou už velice podružné motivy. MP: Pro mě bylo inspirující ve vašich kázáních to, že jdete často z druhé strany, než jsem zvyklý. Často se člověk snaží skrze dnešní situaci přiblížit to prostředí biblické, kdežto vy to často děláte tak, že uvádíte člověka do situace biblické, a teprve potom mu ukazujete paralelu k současné situaci. JD: To je určitý homiletický postup, stereotypní, jak já jsem přesvědčený, reformační a dialektické barthovské theologie. To bylo úžasně silné téma, když my ještě studovali a dostudovali, problém A ü f , problém navazo136 vání v theologii a v exegezi a v kázání. Souček o tom napsal. To, jestli máme v kázání navazovat právě na toho posluchače a na jeho dnešní aktuální situaci, což je zásadní, takřka monopolní homiletické řešení katolické homiletiky „zezdola“. Zezdola to řešit, povědět posluchači, „jak na tom jsi teď“, a potom mu na to posvítiti slovem Božím. A udělat to pokud možno atraktivně tak, abych toho posluchače zaujal. Pomocí této introdukce se domnívat, že jsem ho zaujal pro slovo Boží. No, to Barth odsoudil hned ve dvacátých letech: „jestli něco máš, tak to vysyp z té Bible hned, a ne abys používal tyto všelijaké okliky, analýzy dnešní situace a hodnocení dnešní situace a tak dále!“ A další konstanta, kterou jsem také čerpal až z toho Bartha… To už bylo tak 10 let mé vikářské práce. Já jsem se k němu postupně blížil a stále intenzivněji se jím zabýval. Prostě katastrofální, chronické ohrožení všech kázání a kazatelské tvorby záleží v tom, že místo evangelia kážeme Zákon, že zezákoničťujeme evangelium. To znamená, kážeme, co člověk má činit, a ne „Bůh učinil a činí“. Absolutní prioritou je, že evangelium je radostná zpráva o tom, co Bůh učinil a činí, a bude až do skonání světa činiti pro nás. To znamená indikativ, indikativ, indikativ, a teprve potom nezbytně samozřejmě přijde také pareneze, neboli imperativ. To znamená: Jak ty nyní, jsa Bohem milován, máš utvářet svůj život a své okolí. Jednou jsme dostali Pavel Filipi a já asi pro Křesťanskou revui úkol. Každý jsme měli vyhodnotit asi 6 nebo 8 ročních sbírek kázání. Nezávisle na sobě jsme dospěli k závěru, že skutečně se káže „co máš dělat, co máme dělat“, a nikoli to, co Bůh učinil pro nás. Což jest tedy moralizování, což je deformace evangelia, otravování lidí. Já tvrdím, že tento způsob, tato deformace kázání vyprazdňuje kostely. Protože nic jiného vám 136

B

64

Souček, Josef Bohumil. P b ém v z v v z m S v m D . Slovo - č vě - vě . Praha: Kalich, 1982.

d f

venku neříkají, nežli co máte dělat, a ukládají vám úkoly a povinnosti a odpovědnosti, a tak dále, kdežto evangelium je osvobozující v první a nejdůležitější fázi. Potom se touto ohrožeností kázání zabýval vědecky Manfred Jossu137 tis . Přečíst! Ten analyzoval a hodnotil asi tisíc kázání současníků někdy v 60. letech a zjistil, že z 95% kážou Gesetzlichkeit, a ne evangelium. Na to dostal doktorát a habilitaci, všechno v jednom, a povolali ho na katedru praktické theologie do Göttingen, a já jsem ho tam poslouchal, tohohle Manfreda. Jossutis, on byl původně nějaký Němec z Lotyšska. Dobrý chlap. Prostě po tomhle jsem šel jak četník v rozboru těch kázání, co se mně dostaly do ruky, víte!? Protože to je deformace celého biblického poselství, a k tomu máme naturaliter každý kazatel sklon vidět to špatné a přikazovat to dobré, a tak dále. To jsem toho napovídal o tom kázání, ale to je prostě můj job.

2.3.3. Proti angažmá in rebus politicis. Misie, poslání církve ve světě JD: Já jsem se prostě z nejvěcnějších theologických důvodů nemohl angažovat in rebus politicis, protože jsem věděl, že bez ministerium verbi divini církev ve sboru nežije a v církvi povšechné také ne. Prostě jsem se věnoval tomu, co oikodomh thj ekklhsiaj, budování církve vyžaduje. Samozřejmě jsem věděl - tedy velice brzo, někdy koncem sedmdesátých let - jsem rozpoznal, že neplníme funkci misie a že ji není možné eliminovat. Církev není církví bez misie. To znamená bez verbálního tlumočení evangelia těm, kteří ho dosud neslyšeli a nejsou pokřtění. To bylo téma těch rozhovorů na synodní radě. (v z ž ) Tam jsme se nedohodli, a od té doby to trvá. Až teď vy nejmladší, když přicházíte do sborů a nikdo v nich není po dvaceti letech svobody, tak si uvědomujete, že to není někde v pořádku. MP: Dělal jste nějakou misii? Jak jste se vy vypořádával s tímto problémem? JD: Já jsem s tím začal na základě studia Nového zákona, když jsem hledal odpověď na otázku, co je poslání církve. Ještě za hlubokého totáče v šedesátých, sedmdesátých letech jsme se na to museli ptát, protože tu byla NO a protože nám pořád říkali: „Vy neplníte toto nezadatel137

Prof. Dr. Manfred Jossutis, 1936-, německý evangelický praktický teolog působící na univerzitě v Göttingen.

65

né poslání církve vůči světu.“ Tak jsme se museli ptát, co to je to poslání, v čem to záleží. Nebo jinak řečeno, to je hromádkovský termín, „odpovědnost“. Křesťan má odpovědnost. Odpovědnost církve za národ, církev, stát, politiku, kulturu atd. Museli jsme se ptát a ptali jsme se. Já jsem se ptal Nového zákona, jestli nějakou takovouto odpovědnost Ježíš a apoštolé znali, a zjistil jsem, že nikoli. Naprosto nikde. A jak si tedy řešili svůj vztah a postoj vůči těm, kteří byli extra muros ecclesiae? Na to je jednoznačná, zcela jasná odpověď: pěstovali misii. Oni věděli, že tu jsou kvůli misii, aby evangelium, aby Ježíše Krista donesli všem těm, kteří ho dosud neznali. Co je poslání církve?, to se stalo pod naším vlivem tématem synodů. To byste měl také studovat k poznání té atmosféry. Tam jsme se museli samozřejmě konfrontovat s těmi oponenty od Šimsy až po Miloše Rejchrta a dospěli jsme k misii. Ne jenom misie existencí. Ta je samozřejmě nepopiratelná, tedy že církev svou existencí, tím, že se shromažďuje, a tím, že spojuje lidi nejrůznějšího původu a nejrůznějších názorů překonávajíc antagonismy, je spojuje ve společenství, takže si můžou říkat, ne pánové, ale bratři a sestry. Touto svou pouhou existencí, svým církevním zřízením – že není monarchická například – také koná misii, ale nikdy to není dostatečné, pokud v tom není verbální misie. „Jdouce učte!“138 „Zvěstujte evangelium všem stvoření!“139 To přece znáte. Asi ani vy nebudete popírat, že to je první úkol církve. Takhle jsme si to vyložili. My jsme v tom komunismu byli v situaci, že jsme nemohli jít a postavit se na náměstí. On to ani Pavel nedělal. Jak on to dělal? MP: Chodil do synagog. JD: Nejdříve synagoga, a pak se pokusil mimo, jako například v Athénách. Ale jinak přes synagogy, kde byli ti bohabojní, ti, co věřili v jednoho Boha. Těm přinášel zvěst: ten jediný Bůh je ten, který se zjevil v Ježíši Kristu, ukřižovaném a zmrtvýchvstalém, který je kurios a swthr všech lidí. Takže my jsme zastávali: svíce evangelia musí být na svícnu, ne pod kbelcem. Na svícnu je, pokud se veřejně káže. A shromáždění po celou dobu totáče byla veřejná shromáždění. Nebylo to tak, že bychom chodili lidem odemykat a: „Pojďte a zamkneme!“ a tak dál. A komunisti se ani nikdy nepokusili nám toto právo veřejnosti vzít. O té vnější misii, té pavlovské, jejíž adresáti jsou pohané (tj. nepokřtění), jsme, a já byl jeden z předních, drželi to, že existují také dveře zavřené. To je ke Kolossenským v té parenezi. 140 „Na modlitbě buďte ustaviční, bdíce v tom 138

Mat 28,19. Mk 16,15. 140 Kol 4,3; dále: Sk 14,27; 1K 16,9; 2K 2,12. 139

66

s díku činěním, modléce se spolu i za nás, aby Bůh otevřel nám dveře slovu Kristovu.“141 Takže existují také objektivně zavřené dveře, na které my nestačíme. Proto je třeba prosit, aby Pán Bůh otevřel dveře k zvěstování slova Kristova, to je 4,3, a našel bych vám další doklady. Takhle jsme si to my vykládali. Za totíče ty dveře otevřené nebyly. Neměli jsme přístup k masmédiím, ale měli jsme tu vymoženost, že každou neděli byl kostel otevřený, a tam se kázalo evangelium. A tam také lidi přicházeli, nejenom ti v naší kartotéce zapsaní, nýbrž po jednotlivcích i jiní, tak jak je to i dneska. A drželi jsme to, na co přišel druhý Vaticanum. Dokument o lidu Božím, který plní toto poslání svou pouhou existencí. Tam, kam se kněz nedostane, tam je katolický křesťan na svém pracovišti, ve svém baráku a ve své ulici, a tam plní to missio ecclesiae, svým životem. A jak dál? J B. Souček nás uvedl do 1. Petrovy 3,15; to byla naše situace. „Buďte hotoví k vydání počtu z naděje té, která jest ve vás.“ Kdyby vás někdo požádal, tak buďte připraveni povědět, v čem vaše víra a naděje spočívá. Kdyby vás někdo požádal! O tom jsme přesvědčení, o tom nás přesvědčil Souček, že 1. Petrova je dokument, novozákonní dokument, který odpovídá situaci, která u nás byla od roku 48 do roku 89. Nebyli jsme direktně perzekuovaní, nebyli jsme předhazováni šelmám, ale byli jsme diskriminovaní a podezíraní. „Jako zločinci“ je tam napsáno, „kteří vás osočují jako zločince.“ Ale vy je svým dobrým obcováním můžete přesvědčit.142 Tedy ne, že budete posílat panu císaři do Říma manifestační dopisy atd., nýbrž svou věrohodnou existencí. To je druhá kapitola. A pak „jestliže vás někdo požádá k počtu z naděje té.“143 Protože ta víra vyznačující se navenek nadějí, ne pesimismem, nadějí, budí pozornost, a lidi se vás zeptají: „Jak to, že vy nenaříkáte a nepropadáte skepsi a neříkáte, že je to pořád stejné nebo čím dál horší. Kde to berete?“ To v tom Imperiu Romanu k tomuhle docházelo. To bylo jaksi redukované plnění misie v totáči. Čekali jsme, že až přijde svoboda, plná, naprostá, dokonalá, absolutní, tak všichni ti, kdo nás třicet let obviňovali, že nic neděláme pro národ, že to udělají, že mají okamžitě přístup ke všem masmédiím, naprostou svobodu tisku, žádná cenzura, „tak hoši, teď to uděláte“. Udělali prd! Ale nic není ztraceno, to si nemyslete. Perpetuo mansura est. (…) 141

Kol 4,2n. 1 Pt 2,12. 143 1 Pt 3,15. 142

67

P

š

c ém v d

vě

m c

c ém vy

vě .

2.3.4. Rok 1968 MP: Jak jste prožíval jaro 68? JD: Samozřejmě, že jsme rozpoznávali, že se to uvolňuje a strach opadá a narůstají svobody. Tak jsme to vděčně brali. Žádné mimořádné akce jsme nevyvíjeli. Samozřejmě, že byl hned nabitý kostel k prasknutí,144 a děti a všechno stouplo, aniž bychom my agitovali. Při okupaci jsme byli samozřejmě šokovaní a zdejší OV KSČ se uchýlili do atomového krytu, který je v podzemí v hradbách zámku. Odtamtud mi telefonovali, abych na první stránku okresního časopisu KSČ napsal vyjádření za sebe a za evangelíky, což jsem učinil. Napsal jsem jim, že plně stojíme za Dubčekem a jeho vládou. MP: Byli mezi lidmi, kterých v kostele přibylo, i nějací úplně noví? JD: Ne, to byli ti, co byli spíš pod zemí, jak se říkalo, tajní evangelíci. Státní zaměstnanci, v podstatě to byli ti ubozí učitelé, učitelky. (…) V d ýc c by c z mě c vy v zc v . J. D ž mm v v v dě é č z v .

2.3.5. Chotěboř JD: Začala vznikat Chotěboř. Církev velice trpěla tím, že nám zabavili LTK, a tak se v roce 68 dva takoví nesmírně čilí a cílevědomí faráři, Jaroslav Vetter a zesnulý Pavel Pellar, plzeňský, dali dohromady, a toho Pražského jara využili k tomu, že pod Chotěboří zakoupili pozemek. Okamžitě začali stavět dvě veliké budovy. Pak přišla okupace. Byl tam jeden běh roku 69 pro děti a krajský to zakázal. Už výstavby se pardubický sbor účastnil. Jeden šikovný a ochotný rolník z našeho sboru tam zedničil celou dobu, než se to vystavělo. Potom to bylo nevyužité, a zase se takovou politikou, diplomacií tlačilo na státní úřady. Říkalo se: „Členové ROH mají rekreaci, každý dělník, každý úředník. My, faráři nemáme nic. Dovolte nám tam, farářským rodinám, rekreaci. Oni to uznali a začaly farářské rekreace. Ale pořád jsme potřebovali něco o prázdninách, a tak dále. Tak se tam potom udělal mírový kurz. To se dělaly takové věci pod záštitou mírové práce. Nebylo to nic patolízalského. Ale byl tam nějaký předseda Mírové konference, nějaký maďarský biskup u toho byl, samozřejmě nějací tajemníci, myslím, a my jsme tam jeli. Já jel. Trojan a Šimsa mě pověřili, že tam mám vyložit Izaiáše 9: „A kníže pokoje nazváno

144

Archiv FS ČCE v Pardubicích, k. 21, Statistika 1937-1944, 1947-1982, Výroční sborová zpráva, 24. 2. 69.

68

bude jméno jeho.“145 Tak jsme se pokusili o další, a to už bylo za normalizace, že tam strávíme víkend se sborem. Šel jsem za tajemnicí. Ona to samozřejmě konzultovala s tím strašidelným Jonášem, ale dokázali jsme to. Měli jsme bohoslužby v Pardubicích a sto deset lidí bylo od pátku večera do neděle večera v Chotěboři s bohoslužbami, s táborákem. Budování sborového obecenství. Dva dny členové sboru žili spolu. Pak jsme tam jezdili mezi Štěpánem a Silvestrem. MP: To tam musela být zima, ne? JD: Nasbírali jsme šišky a topili jsme. Pak jsme tam jezdili na jarní prázdniny a na prvního máje a další sborový pobyt jsme měli v červnu a v září. MP: To bylo na víkendy, nebo na týdny? JD: To bylo na víkendy. Ale bylo to fantastické. Takže jestli to chce někdo nazvat ghettem, tak ať to nazve, ale to si nedovede představit, jak tím ten sbor žil. Brali jsme s sebou Heřmanův Městec a Vysoké Mýto. Takových pět až osm členů, poněvadž oni tam nic neměli, tak my jsme jim sloužili. MP: Podílel jste se nějak na správě a výstavbě s bratrem farářem Vetterem? JD: Ne, ne. Na výstavbě ne. To měli tihle dva. To byli strašně šikovní lidi. Vetter byl a je znamenitý theolog daňkovské provenience. Potom jsme dosáhli toho, že zase povolili během 80. let rodinnou rekreaci. To znamená od prvního dne prázdnin do posledního. Čtyřikrát čtrnáct dní. Já jsem tam s manželkou vždy jeden běh vedl. Dělali jsme ranní a večerní pobožnosti a věnovali se lidem z celé církve. Z celé církve. No, to bylo skvělé. MP: Já jsem někde vyčetl, že od roku 75 jste byli ještě spolu s Amosem Tejkalem jmenováni zástupci Pellara a Vettera pro Chotěboř.146 JD: Ano, to odpovídá. MP: To znamenalo nějakou správní práci, nebo co? JD: Musel se naplánovat celoroční program; kdy tam budou rodiny, o Vánocích, a tak dále. Protože nešlo o pouhou rodinnou rekreaci, musel tam být někdo, kdo dělal správce a kdo se staral o ranní a večerní pobožnosti. MP: Mělo to nějakého správce, myslím hospodářsky? 145 146

69

Iz 9,6. Archiv FS ČCE v Pardubicích, k. 21, Statistika 1937-1944, 1947-1982, dopis z 6. 1. 75.

JD: To mělo. Byl tam nějaký člověk z Chotěboře, pan Chovanec, a staral se o to, aby to bylo zamčené, nerozbíjela se okna, pouštěl nám vodu, vozil plynové bomby a takové věci. S ním jsme vycházeli velice dobře. Starost to ale byla a bylo to neocenitelné. To si zase nedovedete představit. Já jsem přišel do Hustopečí, manželka do Nikolčic. Ty staré ženské z těchto sborů nikdy nikde nebyly a my jsme je naučili, a ony tam strašně rádi jezdily, babičky, které předtím opravdu žily jen v tom svém baráku a v zemědělství a na vinohradě. I z břeclavského sboru a z Pasohlávek. Prostě to bylo fantastické. Bylo to fantastické proto, to teď oceňují, že to bylo mezigenerační. Nebyly tam jenom děti, nýbrž mladí, staří, děti pohromadě. To vystihuje, co ta církev, kolaborující církev v ghettu byla, víte!? A co teď není. Protože my tam například nemůžeme teď jezdit, protože to je tam tak drahé, Herlíkovice také, to pro nás není. Moje dcery se svými dětmi také nemůžou. (…) Chotěboř, to bylo veliké dobrodiní a my jako metropolní sbor jsme se toho velkou mírou účastnili. Nesli jsme to. Byly tam naše kuchařky, naše služby v kuchyni. A vždycky jsme tam při tom červnovém výletu dělali brigádu. Umyli jsme všechna okna, všechny dveře a všechno dali do pořádku. Pak byly ty prázdninové běhy. MP: Mělo to i nějaké stálé zaměstnance? JD: Ne, ne. To bylo všecko dobrovolné, a proto to bylo tak levné.

2.3.6. Okupace MP: Jak pamatujete na okupaci, bezprostředně když přijížděly tanky? JD: No, pamatuju se. Ne že bych pobíhal po městě, to ne. V Pardubicích byly na všechny ukazatele natažené pytle, aby nevěděli, kde jsou a kam mají jet. Je tady ve městě řeznictví, které vedle výlohy mělo ještě asi z kapitalismu takovou tabuli, a dole byla veliká vepřová hlava a tam bylo vždycky napsáno: „To je Brežněv.“ Předseda okresního národního výboru kolem toho každý den chodil a vedoucímu říkal: „Běžte to tam umýt.“ On to umyl a lidi to tam zase napsali. Pak si pamatuju, jak jsme zvítězili v tom hokeji. To jsme byli na nádraží v kině a šli jsme domů, davy jásaly a na třídě Míru už to policajti rozháněli, i pendreky. Byla tam jedna konfirmandka se svým klukem. Toho taky zmlátili a on se pak dal za krátko k esenbákům. Takové já mám fragmentární vzpomínky. Také jsme si nějakou dobu mysleli, že to je prozatímní, zeitweilig, ale já mám bratra, který byl v Moskvě, a ten mi říkal: „To se mýlíš. Kam vkročila

70

bota ruského vojáka, tam na půl století zůstane.“ No, brzy se to začalo vyjevovat. Co Západ a Sověti podepsali v Teheránu na Jaltě a v Postupimi, to platí. Rozdělení sfér, mocenské rozdělení sfér, a dost. Takže tím větším zázrakem pro nás je rok osmdesát devět, protože to jsme opravdu nečekali.

2.3.7. Zahraniční návštěvy. Kmotrovství. Beienrode P m vš ěvy z c z y d 50. d .D ž ,ž cz c k m zd vždy, ž b v y, z é m ov d c v c z z S B. D zm z č m vv f ýc dě , éz č vd é v ě 0. é m č s č ě z š bd d c f ýc rodin. JD: Jakmile začalo to kmotrovství a jezdili sem lidi, tak se situace zlepšovala. V šedesátém šestém jsem dostal pozvání na nějakou konferenci do Josephstalu. To je v bavorských Alpách. Podal jsem si žádost a na policajtech mně řekli: „Vyjet může jenom ten, kdo tam má nejbližší příbuzné, anebo kdo má uznanou odbojovou činnost, nebo byl v koncentráku.“ To jsem neměl, tak jsem to sbalil a nejel jsem. V šedesátém sedmém mě pozvali znovu. Obnovil jsem to a už jsme jeli do Beienrode, do toho iwandovského spolku. To bylo krásné! Zprostředkoval to F. M. Dobiáš, který byl mým předchůdcem v Pardubickém sboru. MP: Z toho byla taková tradice, ne? Jel jste tam mnohokrát. JD: Skoro každý rok jsem tam jezdil. MP: Co se tam dělo? JD: Byla to vyloženě theologická konference. Tedy nejenom. Iwand byl východní Prus, a jak je Sověti odsunuli z Polska, to východní Prusko, tak Iwand koupil zámek v Beienrode a umístil tam vdovy po farářích a staré lidi. Oni tam mívali jednou za rok nebo víckrát sraz. Ale my jsme tam jezdili na tyto konference, které probíhaly celý týden a vždycky měly vysoký theologický program. Vencovský tam přednášel. Já jsem dělal morgenandachty v kapli. To bylo skvělé, to bylo krásné! Byla to v podstatě vyznavačská církev. Když jsem měl Morgenandacht, tak za mnou potom ty vdovy chodily a říkaly: „Tohle je naše. To my známe z Vyznavačské církve takovýto výklad Písma.“ MP: Co to znamenalo pro vás osobně, že jste mohli vyjíždět? JD: To víte, co to znamenalo. Přece jenom jsme vyjeli. Tatínek manželky studoval v Edinburghu a ve Strasbourgu, a my jsme nikde ne-

71

byli, takže jsme byli jako takoví chudí sirotci, proto jsme byli rádi, když jsme mohli jet. Měli jsme se tam velice dobře, byli obklopeni fantastickou atmosférou, nabrali knih a časopisů, co jsme mohli a dostali jsme nějaké peníze. A když už jsme tam byli, tak jsme toho využívali a navštěvovali jsme v rámci cesty ty, s nimiž jsme byli jenom v písemném styku, ty kmotry, a tak dále. Například jsme hned napoprvé, šedesát sedm, jeli do Západního Berlína. Ze Západního Berlína nám zaplatili letenku. Letenkou do D sseldorfu a mohli jsme navštívit manželčiny předky od toho Kohlbr gga147 v Elberfeldu. Samozřejmě to bylo strašně príma. Pak jsme tam jeli vždycky na nějakou konferenci. To nebyly jenom společenské záležitosti nebo výlet, vždycky byla nějaká konference. Já jsem například patřil jako stálý host k Reformovanému svazu, evropskému a světovému. Scházelo se to různě. Jednou jsem byl ve Vídni, jednou v Duisburgu, v Ženevě148 a já nevím, kde všude. Vždycky to mělo skvělou úroveň. Setkal jsem se i s těmi profesory, co jsem znal jenom z literatury, a s představiteli reformovaných, s Nieslem. On byl jejich moderátor, před Bukowskim, nebo ještě před tím. Mám od něho také literaturu. Bylo to nesmírně vzácné a vždycky jsme alespoň mluvili za církev. Ve Vídni jsem měl také Morgenandacht. To bylo dokonce celosvětové. Tak to nás těšilo. Konečně jsme poznávali, jako to je v té západní cizině. Účastnili jsme se těch shromáždění a byli jsme hodně i mezi laiky.

2.3.8. Göttingen149 JD: Pražské jaro, ta obleva trvala ještě skoro celý rok i šedesát devět. V šedesátém osmém došlo k tomu, že za mnou najednou přijel synodní kurátor, doktor Pavel Šimek, manžel té Moravcové – oddával jsem je – a povídá: „Pane faráři, máme skvělé stipendium v Getinkách na rok, na dva semestry.“ Mně už bylo 40, tak jsem váhal. Od psychologů jsem si nechal udělat analýzu, jestli jsem ještě adaptabilní. 40 let je prý hranice, že člověk ještě něco může získat. Vzal jsem to s tím, že staršovstvo na ten rok přijalo manželku jako farářku, a já jsem mohl jet. Smolík mě tehdy šturmoval, abych udělal doktorát. Měl jsem téma: der Anteil der homiletischen Lage an der Gestaltung der Predigt, účast homiletické situace na utváření kázání. Měl jsem to rozdělané, a tam jsem

147

Hermann Friedrich Kohlbr gge, 1803-1875, holandský reformovaný farář a teolog, prostřednictvím svého zetě E. Böhla měl vliv na české reformované teology a faráře, např. Jana Karafiáta. 148 ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Doležal Jiří, dopis z 6. 8. 1986. 149 Tamtéž, dopis z 11. 8. 1969.

72

v tom rok bádal, načež jsem se vrátil a oni nám všem zakázali doktoráty. Ale bylo to skvělé! MP: Já jsem vyčetl, že jste se původně zkoušel dostat jinam, do Západního Berlína, 150 do Wuppertalu151. Göttingen nebyla první volba. JD: Já chtěl na ty KH. Kirchliche Hochschule. Měl jsem takový dojem, že theologie Vyznavačské církve se pěstuje na těch KH, jak se tomu říká. Diakonisches Werk mně dávalo stipendium, tak jsem je dost naléhavě prosil, ať mě dají buď na KH do Berlína, tam byl Gollwitzer, nebo do Wuppertalu, tam byl Eichholz, novozákoník. Oni mně říkali: „No, tak je to pravda, nějaký profesor tam také je, ale mnohem renomovanější fakulty jsou v Heidelbergu a v Getinkách. Tak to berte, když vám to dáváme.“ Tak jsem to akceptoval. MP: Čím jste se tam zabýval kromě té homiletické situace? JD: Já jsem si zapisoval i přednášky těch prominentů, Conzelmanna například, na Hanse Joachim Krause jsem chodil a na Ernsta Wolfa. To je Pražák, barthovský systematik. Měl jsem homiletický seminář, dva semináře, v zimním i letním semestru. Chtěl jsem vidět, jak se to dělá, jak to dělají. No, a seděl jsem v té fantastické knihovně. Každý měl stůl. Všechny papíry a knížky jste si tam mohl nechat a do regálů měl každý přístup vybírat si to sám. Býval jsem tam do deseti večer. To bylo slavné! Byli jsme tam jako Čechoslováci nesmírně oblíbení, všude jsme měli dveře otevřené a byli na nás nesmírně laskaví a přívětiví. Na Vánoce a ještě na Velikonoce jsem se odvážil domů, ačkoli už hrozili, že ta víza nebudou obnovována.152 Přituhovalo, už byl rok sedmdesát a to už byl začátek normalizace. To ještě, bratře Pfanne, byly na ministerstvu školství takové poměry, že když jsem dojel na nádraží a šel na ministerstvo, tak ty úředníci mi všecko antedatovali. Brali to riziko na sebe. Abyste si trochu uvědomil, co to Pražské jaro bylo. To nebylo nic formálního, oni tím disidenti teď pohrdají, ale to bylo tak spontánní a prosáklo to celým národem.

2.3.9. Doznívání Pražského jara MP: Jak jste vnímal doznívání Pražského jara?

150

ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Doležal Jiří, dopis z 24. 7. 1969. Tamtéž, dopis z 31. 7. 1969. 152 Tamtéž, dopis z 5. 12. 1969. 151

73

JD: No, život ve sboru žil pravidelným chodem. Neměli jsme žádné větší těžkosti, kromě takových, že nám sebrali autobus153 podobné blbosti okresní tajemnice. Sledovaní jsme byli, to jsme věděli, s tím jsme počítali, ale vnitřní integritu sboru to vůbec nepoznamenalo. My jsme žili v nádherné pohodě uvnitř sboru, víte!? MP: Mluvíte o sedmdesátých letech? JD: Pořád to pokračovalo až do června 83, když jsme se loučili se sborem. Začali jsme se pokoušet o leccos a také vznikla Chotěboř, což podle mě byla fantastická záležitost, protože to úžasně ještě zintenzivnilo vnitřní život sboru, staří, mladí, děti. Bratr Capoušek hrál loutkové divadlo. Jirka Dobrovolný dělal táboráky se všelijakými špumprnágly. Chodili jsme společně na houby. Bylo to fantastické a mnoho to znamenalo. To bylo to nejlepší sdružení, co jsme měli. To jsou teď presbyteři a kurátorka, a tak dále. A ti nyní říkají: „Od té doby už to nikdy nebylo takové“. Kdybyste mohl za nimi jít, tak by vám to řekli: „Takové, jako to bylo ve sdružení a v biblických hodinách za vás, to už nikdy potom nebylo.“ Pak byla dlouhá vakance. Až Daniel Ženatý154 sbor opět zase zintegroval. To je muž na správném místě. MP: Já jsem našel ve výročních zprávách, že v roce 1969, to jste vy byl v Göttingen, vystoupilo 22 lidí ze sboru.155 To jste nějak registrovali? JD: To byl výsledek konce Pražského jara. Zase měli strach, anebo na ně skutečně přišli s nátlakem. To já už si nepamatuju. Já už jsem tady nebyl, tak se mi to nevrylo do paměti. Je to odraz politické situace. MP: Dělal jsem si takovou statistiku podle výročních zpráv. Od roku 1968 do roku 1981 ubylo 60 nebo 55 účastníků pravidelných bohoslužeb. Přeci jenom to ubývalo.156 JD: Ubývalo to, ale pořád jsme byli nad sto. Já myslím, že 130 byl průměr, že to nenadsazuju. MP: No, já jsem tam našel, že v roce 68 chodilo na bohoslužby úplně nejvíc lidí, 150 a na konci asi 93. Ale jsou to statistická čísla. Mně jde o to, jak jste pociťovali tento úpadek, a také útlak od státu? JD: Vůbec ne tak, že bychom kvůli tomu propadali do skepse. To ne. Takoví nějací okrajoví byli vždycky, ti sváteční a matrikoví, ale já jsem byl pře153

Na jiném místě rozhovoru popisuje Doležal, jak jim církevní tajemnice znemožnila zapůjčit si od ČSAD autobus na sborový výlet. 154 Daniel Ženatý, 1954-, farář ČCE nyní v Pardubicích. 155 Archiv FS ČCE v Pardubicích, k. 21, Statistika 1937-1944, 1947-1982, Sborová statistika za rok 1969. 156 Zprávy z výročních sborových shromáždění z let 1948-1983 in: Archiv FS ČCE v Pardubicích, k. 14, k. 21 a nezařazené dokumenty.

74

svědčen, že když se čistě káže slovo Boží, tak že to není „práce darebná“157. To jsem si potom ověřil znovu v Nikolčicích a Hustopečích. Já jsem na nic nedbal a sloužil jsem, a za tři roky, ne hned, ale za tři roky lidé začali chodit. Oni mě chtěli poznat, jestli jenom neřečním na kazatelně. (…) Když říkáte, že se útlum objevoval, tak se nepochybně objevoval, ale že bych měl strach o existenci sboru, to absolutně ne, ani stínem, nikdy. Ovšem věděl jsem, že je potřeba tu víru jaksi stabilizovat, protože ohrožení apostází trvá pořád.

2.3.10. Církevní tajemníci. Darbisté V z v dd v z vd v ě 0. , ě v ě c v m. JD: Ti tajemníci. „Jestli chcete cyklostylovaný dopis, musíte mi ho dát přečíst, já vám na to musím dát štempl.“ Protože si byli vědomi toho, že estébáci všecko dostanou a že mají desetkrát tolik zpráv, než okresní tajemníci. Z toho měli pekelný strach, že se oni něco dozvědí: „A ty soudruhu, proč jsi to neuhlídal? Ty o tom nevíš? Že se na evangelické faře shromažďují nějací zvláštní lidé?“ Vykládal jsem vám o těch darbistech? MP: Ne. JD: Vystoupili v šedesátém osmém na povrch. U nás si říkali bezejmenní křesťané. Byli to v podstatě darbisté. Přišli, jestli smějí mít ve sborové místnosti v neděli bohoslužby, shromáždění. Oni to měli od rána do večera. Staršovstvo to povolilo a já jsem to na okrese nahlásil a nechal si to podepsat okresním tajemníkem. Přišla okupace, všechno se zase vrátilo do starých kolejí a darbisté u nás pořád potichu pokračovali. Sedmdesát, sedmdesát pět, ta léta. Pak jsme měli takovou blbou tajemnici, která věčně courala a chodila se podívat do shromáždění, a tak dále. Byla u nás v neděli, šla směrem k faře, slyšela tam zpívat, a hned na mě: „Co to tam je?“. Já musel říct: „To jsou ti bezejmenní křesťané.“ Na dně psacího stolu v šuplíku jsem našel potvrzení od kultury, že jsem jim to dal na vědomí. Tím to zvadlo, nic se nestalo. Jenomže, jak vám říkám, ti tajemníci měli strašný strach. MP: Pokud to tak mohu říci, tak vaše taktika, jak vyjít s církevním tajemníkem byla v tom: prostě všechno zveřejnit, aby na vás nic neměl. vč

157

75

1K 15,58.

JD: Ano. Nic jsme nedělali pokoutně. Na faře jsme se shromažďovali mimo děti, konfirmandy, dorost, mládež, biblické hodiny, sdružení, a tak dále. Když jsme si potřebovali pohovořit, tak jsme se prostě sešli, a mládež tam byla věčně. To jsem byl připraven obhájit. Ale když bylo něco takového jako autobusový zájezd nebo pobyt v Chotěboři, tak to jsem vždycky hlásil. A byl boj. Mám tady dopis od jedné učitelky, která se tehdy také potopila pod zem. Pak se navrátila nach der Wende. Já jsem byl za její maminkou, ona tam byla také a povídala: „Víte, pane faráři, my jsme mívali v Pardubicích konference učitelů, a tam také přicházeli církevní tajemníci, a tahle ženská, Vlasta Volencová nám říkala, že se všemi církvemi mají pokoj, ale evangelíci, že dělají pořád nějaké nenáležité věci.“ Prostě to neměli katolíci, to neměl nikdo, aby se každý den něco dělalo, děti, křesťanská služba, a tak dále.

2. 3.11. Staršovstvo JD: Ve sboru jsem vůbec neměl pocit, že jsem na to sám. Naprosto ne. Ve sboru byla ctižádost být členem staršovstva. Teď nemůžou dát dohromady 12 kandidátů. Kurátor, on byl ze Snahy, bratr Dobrovolný, byl fantastický kurátor. Protože bylo ve sboru tolik práce, tak on řekl: „uděláme čtyřiadvacetičlenné staršovstvo!“ MP: A ještě náhradníci k tomu. JD: S náhradníky nás bylo 42.158 Ti chodili na staršovstvo a pokládali si za čest v neděli sloužit u dveří. Víte, to se prostě nedá vylíčit. To se nedá vylíčit a nebyly tam žádné spory. (…) Takže já jsem to měl všechno tak pohodové. Nepřestanu být vděčen! MP: Staršovstvo, které tedy bylo hodně aktivní, mělo vlastní poradní odbory. Jak tohle fungovalo? JD: Bezvadně. To byl hlavně hospodářský odbor. Měli jsme tři budovy, tak bylo pořád co řešit, a to si oni už brali na starost. Já jsem u toho jako farář nemusel být. Byli to lidé v pozemních stavbách a takoví, angažovaní v těch rezortech. Řídili si to sami, a potom s tím přišli do staršovstva. Dál referoval někdo za mládež, za zpěv, děti, vyučování dětí a křesťanská služba také pravidelně referovala o návštěvách a kdo je nemocný, kdo postižený, kdo potřebuje navštívit. Všechno se to řešilo ve staršovstvu. Jinak, než se to běžně dělá, že se

158

Tyto počty se týkají doby padesátých a šedesátých let. V dalších dvou dekádách tvořilo staršovstvo 24 členů, počet náhradníků se pohyboval mezi 4 a 12: Zprávy z výročních sborových shromáždění z let 1948-1983 in: Archiv FS ČCE v Pardubicích, k. 14, k. 21 a nezařazené dokumenty.

76

dělá účetnictví a takové věci, to ne. Celý organismus sboru byl zapojený. První tedy je khrugma,. Druhé je? MP: Diakonia. JD: Koinwnia. MP: A diakonia. JD: A diakonia. To tam všechno muselo být. Referovala sborová sestra a kazatelské stanice, bratr Konečný za Rosice a sestra H bnerová za Sezemice. MP: Vtip je tedy v tom, že tím, že vás bylo tolik, mohla být ta odpovědnost takto rozdělená? JD: Určitě, určitě. Že nebyl jeden přetížený. I když kurátor si toho nabral opravdu hodně, ale to bylo ex privat industria. Jeho to těšilo. Ale chtěl, aby bylo co nejvíc aktivních spolupracovníků. Já pro to ani ze začátku nebyl, obával jsem se, že to bude takové nemotorné těleso, ale pak se ukázalo, jak všichni stáli být u toho, být u práce staršovstva a pokládali si to za čest. Ženy a muži. No, bratře Pfanne, já se nechci chlubit a vytahovat, ale nevím, kolik sborů tehdy mělo tak rozvětvenou práci jako sbor v Pardubicích. To přece jenom přes své kolegy, s kterými jsme se shromažďovali, jsem byl informovaný. Třeba sbor ve Zlíně, to byla také taková úroveň. (…) Já jsem nesmírně vděčný za to, že jsem se bez svého přičinění k tomu dostal. Vidím to providentialiter. D P d bc S , é, c m d c, m c ě, d S m ěš . N š , ž z m ě 30 .

2.3.12. Sborové sestry MP: Specifikum pardubického sboru jsou sborové sestry. Co k nim můžete říci? JD: To je zase originalita pardubického sboru. Já jsem to nevymyslel. Přišel jsem k tomu. Nevím, kde to vzali, ale už to bylo za Smolíka. Paní farářová Rychetská, která ještě žije – to je stařena – byla za svobodna sborovou sestrou. Když se vdala za Rychetského, faráře v Hradišti u Nasavrk, tak generální sekretář průmyslníků, který byl ve sboru presbyterem, dohodil ze sboru lozického takové nadané děvče: Martu Borovcovou. To si nedovedete představit. To je ztělesněné charisma diakonie každým coulem. Každým pohledem očí a úsměvem a každým slovem ona dovede dodneška tak kontaktovat lidi, neznámé, kteří přijdou do kostela, že jí hned otevřou srdce. Nebojí se žádné služby, i té nejspodnější.

77

Apoštol v parenezi Římanům 12,16c: „K nízkým se nakloňujíce,“ tam je v kraličtině. To už musel extra vybízet, protože k tomu nikdy ani v církvi sklon nebyl, k těm, co jsou dole, nemají žádné vzdělání, nemají společenské chování, nemají slušný příbytek, vždycky byli trošku odstrčení a přehlížení. Tahle Marta Borovcová, Tefrová teď, kolik se ona naumývala hlav těm stařenám, nakoupala a převlíkala, všechny tyto práce, čtyřiadvacet hodin denně. Stalo se, že na Svítkově bydlela nějaká sestra Kotková, bezmocná vdova, spadla v noci z postele a nemohla se vrátit, a bouchala holí na zeď sousedům. Věděli, že ona má k ní klíče, tak v noci telefonovali na faru, a ona k ní jela na kole a pomohla jí. Prostě ji měli a všichni mají fantasticky rádi. Předloni zemřeli bezdětní manželé zanechavše jakýsi majetek. Jí odkázali 200 000. Ona na začátku své služby brala od sboru 450 korun a spala na zemi, když začínala. Nic pro ni nebylo. Nedovedete si představit, jaká byla bytová nouze. To jí vůbec nevadilo, prostě sloužila do roztrhání těla. Takže to je matka sboru. Já tvrdím, že ona znamenala pro sbor více nežli Smolík a já. No je to nadsazené, kázání Slova Božího má svoji dignitu, ale pro tvorbu sboru jako koinonie a filadelfie toho vykonala ona víc. Všecky znala, o všech věděla, o těch nemocných, starých, opuštěných, kdo se ocitl v jakékoli nouzi. A po ní to vzalo zase další děvče ze sboru pocházející ze Snahy. Nyní je kurátorkou v Olešnici. Po ní Miluška Rychetská, dcera té dříve zmiňované. Všechny byly charismatické diakonky. Sbor se o ně postaral, nakonec jsme jim byt na faře dali, i inventář koupilo staršovstvo. Prostě sbor si toho nesmírně vážil. MP: Hospodářsky je úplně zabezpečoval sbor? JD: Ano, byly a jsou zaměstnanci sboru.

2.3.13. Biblické hodiny MP: Vyčetl jsem také, že jste v roce šedesát pět jednu biblickou hodinu měsíčně věnovali církevnímu tisku 159 a o rok později byly tématem biblických „aktuální otázky života církve v moderním světě“160. Co tento mimobiblický přesah? JD: To byl druhý program. Nikdy jsme neustali ve vykládání Bible. Měl jsem ten výklad kratší a přidali jsme k tomu tyto věci z církevního tisku, anebo nějaké aktuality. Biblické hodiny jsme mívali o půl osmé večer a chodilo 30 lidí. Nepřestali jsme ani o prázdninách, a to tam chodila i mládež. O prázdninách bývalo 40 lidí. (…) Biblické končily o půl deváté, na to jsem dbal, ale lidi 159

Archiv FS ČCE v Pardubicích, k. 21, Statistika 1937-1944, 1947-1982. Zpráva z výročního sborového shromáždění, 31. 1. 1966. 160 Tamtéž, Zpráva z výročního sborového shromáždění, 30. 1. 1967.

78

se rozcházeli až v deset. Bývalo to fantastické obecenství, víte!? To vám chci říct: viděno v globálu, ten sbor neboli ghetto, jak tomu říkají, to byl opravdu domov. Tam měli lidé navzájem naprostou důvěru. Tam se vyprávěly protistátní vtipy a všecko. Nikdo neměl strach, že se nějak shodí nebo že si nějak ublíží, když se před druhými vypovídá. A to ti lidé potřebovali. Jako se říká, že potřebovali uniknout na chaty a chalupy za totáče, tak jako věřící lidé potřebovali toto společenství, takřka bytostně. Pardubický sbor to plnil v každém ohledu. Teď mívají, a to je zase opičení po Západu, Sprechstunden. My jsme byli pořád k dispozici. Pořád! Ráno v osm jsme byli v kanceláři, Smolík docent, vikář Doležal, sborová sestra, až do oběda, a kdo chtěl, mohl zavolat. I v šest hodin ráno mně lidé zvonili, sborovou sestru zrovna tak. M m zd č d v v d é b vé č by v 70. letech sec z by bý v č m m ébb c é ž y.

2.3.14. Tlak státní správy v 70. letech MP: Jak jste tehdy, v sedmdesátých letech prožíval tlak státní správy na vás, případně na sbor? JD: Já, my jsme si na to zvykli. Už to byly stereotypy, takže jsme věděli, co můžeme očekávat a co nám nikdy nepovolí. Vy to moc tematizujete. Vy mladí si myslíte, že to byla nějaká fronta. Tak já vám řeknu: to nebyla, ne. My jsme žili z devadesáti devíti a půl procenta tím sborem, a že tady jsou okresní tajemníci, to nám zase tak nevadilo jako disidentům. Ti se s nimi pořád fechtovali, ti pořád měli domovní prohlídky a já nevím, co všechno, protože se angažovali vyloženě in rebus politicis. Ale my jsme nesměli překročit určité hranice, nemohl jsem prostě cyklostylovat sborový dopis a myslet si, že mě za to nebudou popotahovat. Ale jinak sám vidíte, jaké aktivity ve sboru byly. Já už nevím, co bych mohl ještě přidati. A to nám nikdo nepřekážel. Já jsem viděl, jak ti lidé z toho žijí, jak mají bezpečí a útočiště ve sboru, a tím jsem byl úplně uspokojen a saturován. Takže jsem jednou za měsíc, nebo kdy, šel na tajemnici s tím dopisem161, ale jinak mi byli ukradení. Slýchal jsem to vždycky, co dělá Jonáš v Hradci, ty hrůzy, a co provedli Šimsovi, Kocábovi a v Libiši Trojanovi, a tak dále. To jsme samozřejmě věděli, ale my jsme měli pokoj, řekl bych. My jsme měli pokoj. Oni už se nás dál nesnažili likvido161

79

Pro povolení k cyklostylování.

vat, vůbec ne, ale ani redukovat, protože věděli, že by to byla konflagrace. Z toho my jsme nikdy neustoupili, na synodech a ve všeobecné církvi, a vědělo se to také v zahraničí. Oni přeci jenom i během studené války se stále více snažili vyvolávat dojem, že tady jsou základní lidské svobody, jako například náboženská svoboda církví. Souček nám říkal: „Heleďte se, když už jste s těmi lvy v jámě, tak je aspoň netahejte za fousy.“ My jsme se podle toho řídili. V jámě jsme byli a lvi tady také byli, ale my jsme je za fousy netahali. To znamená, my jsme nic nepodepisovali a nikam jsme neběhali a volejbal v Libštátě jsme také nehráli. A že máme své sérkly, to oni věděli, ale báli se toho dotknout, protože my bychom na tom trvali: „To je náš d'ê . Bez toho my žít nemůžeme, jinak to budeme pokládat za perzekuci.“

2.3.15. StB MP: No, já se teďka musím zeptat na otázku, která je pro mě nepříjemná. JD: No. MP: Ale bylo by špatně, kdybych se na ni nezeptal. JD: No, ptejte se. MP: V těch materiálech StB vás od roku 78 vedou jako agenta StB.162 JD: Ano. MP: Na to se mohu zeptat? JD: Beze všeho. Beze všeho. Tak podívejte se, kolik máme ještě času? Hodinu, jo? Podívejte se, byly Vánoce, ještě před štědrým Večerem, já už nevím, který rok. Řeknu vám to i s těmi zápletkami. Někdo večer, řekněme v sedm hodin zvonil, a byl tam nějaký zkroušený mládenec a říkal, že má nějaké těžké problémy. Cizí mládenec. Tak jsem ho vzal nahoru, manželka mu dala vánoční cukroví a on na mě začal s takovými bláboly, že utekl z vojny, nebo já nevím z čeho, a z aktovky vytáhl signální pistoli. Poklábosil zkroušeně a odešel. Přes svátky se mně to rozleželo v hlavě a povídal jsem si: „Teď na mě přijdou a řeknou mně: ‚proč jste to nehlásil, že tam byl někdo s kradenou vojenskou signální pistolí?“ Šel jsem po Štěpánu za tajemnicí a tohle jsem jí vypravoval. Říkal jsem: „Vy víte, že nechci být protistátní. Chci své svobody, ale nechci být protistátní.“ Šmitec, tečka. 162

ABS ČR, svazek r. č. 10799 X. správa FMV (Správa kontrarozvědky pro boj s vnitřním nepřítelem) byl dne 2. 3. 1976 registrován v kategorii KTS (kandidát tajné spolupráce), krycí název „Jirka“. Tento svazek byl předán Správě StB Hradec Králové a dne 14. 2. 1978 registrován pod r. č. 17044 Hradec Králové v kategorii KTS, krycí název „Jirka“. Svazek byl dne 19. 9. 1978 převeden do kategorie A (agent), krycí název „František“. Dne 7. 11. 1983 byl svazek zaslán Správě StB Brno a registrován dne 9. 12. 1983 pod r. č. 35579 Brno v kategorii TS (tajný spolupracovník), krycí název „Jirka“. Svazek byl zrušen bez uvedení data.

80

Druhý den už u mě byli tři v kanceláři, kriminálka plus estébák. Nechali si to vyložit a přišli zase odpoledne, tu pistoli položili na stůl a říkali: „Je to ona?“ Já povídal: „No, já nevím, jestli je to ona, ale tuhle mně ukazoval.“ Z kriminálky se odporoučeli a estébáček zůstal, mladík. Já nevím, jestli byl poručík tehdy, nebo co. V podstatě, abych to zkrátil, téměř na kolenou začal žadonit: „Pane faráři, mohl bych se takhle někdy stavit a pohovořit si s vámi?“ Já jsem povídal: „Ne, to nejde. Já na to mám svůj názor, a to nejde.“ A on skutečně, jak kdyby na kolenou prosil. Já jsem povídal: „No, podívejte se, když přijdete, tak já nikoho nevyhodím.“ Jo. Takže on začal jednou za čas chodit. Tuček se jmenoval. Jestli se tak jmenoval, to nevím, ale já jsem si dal ukázat průkaz, a tam to jméno měl. Povídal jsem mu: „Heleďte se, neodvažujte se mě zeptat na jednotlivé lidi. O tom s vámi a priori odmítám mluvit. O obecné situaci hovořit můžeme.“ On přišel a ptal se: „Prosím vás, heavy metal?“ Já to skutečně slyšel tehdy poprvé, nevěděl jsem, co to je. Oni z toho měli strach. To byli nějací ti utržení hudebníci. Jestli o tom něco nevím. V podstatě to, o čem se mnou on mluvil, mělo vždycky generální otázku shrnutou. „Podepíše „čbrevang“ kolektivní přihlášku do Charty?“ Byly synody a já byl pořád synodálem. Teď opakuji přesně, co jsem mu na to odpovídal: „Pane poručíku, nikdy. My nemáme žádné mocenské pretense. My si nepřejeme, abyste zasahovali do našich vnitřních záležitostí, ale na moci ve státě nechceme participovat.“ To se opakovalo. Nikdy jsem nebyl nucen povídat něco o Šimsovi nebo Trojanovi, vůbec o nikom. Akorát já sám jsem mu poněkolikrát postupně odhadoval všechny fízly, které jsme měli nasazené ve sboru. Říkal jsem mu: „Ten a ten, prosím vás už ho netrapte. A také Bašus.“ To jsem mu říkal nejmíň třikrát, pak už mi říkal: „Pane faráři, už mě s tím netrapte,“ s tím, že to víme, že to je jejich člověk. To byla náplň těch setkání. On za mnou přicházel různě a hodinu se mnou pohovořil. Žádný vázací akt. Mají ho tam? MP: Ne, neviděl jsem ho. JD: Ne, ten neexistuje. Ani se nepokoušel. Ani se nepokoušel, spíše byl pořád jako prosebník. On měl tuto funkci. On věděl, že jsem v tom teologickém odboru na SR a že jsem peritus Milana Hájka. Dávali si dohromady, jestli jim opravdu nějaké takovéto nebezpečí nehrozí. My jsme ale novým orientálcům a těmto disidentům a bratřím řekli: „To, pánové, na synodu nikdy neprojde.“ Také to na žádném sboru nemohlo projít. Za to vám ručím.

81

V pětapadesáti jsem se rozhodl, že odejdu z Pardubic. Říkal jsem si, a manželce, a pak presbyterstvu: teď už mně sil přibývat nebude a já bych postupně nestačil na ten rozvětvený provoz a na ty aktivity, co jsem vedle toho měl, teologický odbor SR a liturgický, co jsme dali tři díly Agendy163 dohromady. „Já už bych na to nestačil, tak prostě půjdu na nějaký malý sbor, ale musí to být sousboří pro manželku a pro mě.“ Můj nejbližší kolega a komiliton Rozbořil byl seniorem v brněnském seniorátu a řekl: „Tadyhle jsou Nikolčice, vedle jsou Hustopeče, jestli chceš.“ Tak jsme to vzali. Maličké sbory zdevastované na holou existenci, a tam jsme šli. Tajemnice přišla a udělala nám hloubkovou kontrolu účetnictví, protože si myslela, že jsem zdefraudoval nějaké peníze a musím odejít. A tenhle hoch přišel a strašně se o to zajímal: „Proč vy? Vždyť kdybyste chtěl, tak já bych vám zařídil, abyste si mohl ten doktorát udělat. Jestli chcete, já vám to zařídím.“ Já jsem říkal: „Nechci být seniorem, nechci být ničím. Já chci pracovat v theologii a ve sboru.“ Odstěhovali jsme se, přišel tam z Brna a řekl: „Vy už jste pro nás ztratil význam. Má úcta.“ To je konec. To je celá má záležitost s StB. Ale já jsem to nevěděl, že mě pokládají za agenta. Až asi devadesát jedna, nebo kdy to Cibulka vydal a farář Navrátil si to s lupou četl, přiběhla kurátorka, manželka faráře Navrátila: „Bratře faráři, vy jste tam také.“ Samozřejmě, že jsem byl strašně šokovaný a řeknu vám: já jsem nikomu neublížil, ale sám sobě jsem ublížil nejvíc, protože já jsem potom měl hlavu, zač mě budou považovat v církvi, a tak dále. Já jsem, bratře Pfanne, napsal Trojanovi: „Jestli si myslíš, že jsem ti ublížil, tak, prosím tě, mně odpusť.“ Mám od něj písemně: „Nikdy jsi mně ničím neublížil.“ Šel jsem za Milošem Rejchrtem, když sloužil u Salvátora, povídám mu: „Miloši, jestli si myslíš, že jsem ti ublížil, tak mě odpusť.“ On mě objal a řekl: „Jiří, jsme bratři.“ Za Šimsou jsem šel v Brně, přesně totéž. Za jiným už nepůjdu. Jan Dus sem přijel sám do archivu, dal si všechno na obrazovce pustit, a když zjistil, že tam Doležal není, tak za mnou přišel a tady se se mnou také objal. Víte, tak já jsem nikomu neublížil. Nicméně, co si kdo může myslet, když tam jsi napsaný, že jo? Tak skřípu zuby, že mě tam ten mizera, ten Tuček, 163

A d Č b éc v v c é, D v . Praha: Synodní rada Českobratrské círve evangelické, 1983. A d Č b éc v v c é, D d ý. Praha: Synodní rada českobratrské círve evangelické, 1988. K ž m K vý d c v c zvě v v c v Ev Praha: Synodní rada Českobratrské církve evangelické, 1994. K ž m K vý d c v c zvě v v c v Ev Praha: Synodní rada Českobratrské církve evangelické, 1997.

82

.D .D d

v . ý.

vpíchl. Jenom, aby dostal odměnu. To je mi jasné. Takhle oni to dělali, že náboroval a měl veliký úspěch. Na toho se zlobím. On má prý bezpečnostní agenturu v Praze. A ještě nevím, kdo se přičinil o to, abych já se tam dostal a aby ty mé papíry byly skartované. To nevím a to je mně temný. Já si nejsem úplně jist některými. Víte, jak jim říká Pavel? Jak vypisuje, čím vším byl ohrožen, že byl bit 5 krát 50 ran bez jedné, tak tam píše: „Na cestách a na moři a od falešných bratří.“164 Falešní bratří jsou realita v církvi. Já to nevím, já se po tom nechci pídit, kdo všechno měl zásluhu na tom, aby nás vyšachovali z církve po roce devadesát, Milana Hájka, Smolíka, Amedea Molnára, mého tchána, seniora Šebestu, Miroslava Heryána, bratra seniora Otřísala. To je galerie bohabojných služebníků. Protože jsme nedokázali vyhodit takovéto kluky od dveří, protože jsme s nimi párkrát mluvili, tak si nás tam zapsali. Ale ať někdo najde a ukáže, že jsme někoho udali. Já jsem loni svolal všechny presbytery, kteří ještě žijí, z doby, kdy jsem tu byl farář. Bylo jich 16. (Ukazuje album s fotkami z jmenuje jed vé by y). Tohle, co jsem povídal vám, tak jsem jim dopodrobna vyložil a dostal jsem absolutorium. Sebemenší stín nedůvěry vůči mně neměli, žádný si nemyslí, že jsem jim anebo sboru ublížil. Já to také, jakmile ten hoch za mnou přišel, okamžitě sdělil synodnímu seniorovi, všem členům toho kroužku, toho sérklu, a sborové sestře. To se před tím nesmělo. Kdo to podepsal, tak současně podepisoval, že to nesmí sdělit a ví, že by byl zákonem postižen. Já jsem nic takového neměl. Ale stejně si nadávám. (… Vyč i m, ž v d v d ýc c š z zm v ým vyš c v ým f emluvili s nim . …)

2.3.16. Církev v ghettu JD: Mně vadí i to, že, když jsme lepšími theology, jsme obviňováni z toho, že jsme církev vedli do ghetta. To je jaksi slušněji, trochu theologičtěji pověděno, ale mně i to vadí. V tom se nemohu dohodnout dodneška, jakkoli jsme blízcí přátelé s Janem Štefanem. Já mu neberu, že je dobrý, ale prostě nežili jste v té době a ani neznáte důkladně Nový zákon. Co to tam je za církev. Veřejně vyznávat Krista, ale starat se o res politicae, to tam nikde nenalézám. Nikde to tam nenalézám. To je ten ohromný, kolosální tlak toho corpus christianum. Od roku 313 žila Evropa v křesťanské Evropě, takže bylo samozřejmé, že se to prolínalo. Církev a 164

83

2 Kor 11,26.

stát byly navzájem prorostlé. Byl to křesťanský stát. My jsme se od Února ocitli in partibus infidelium. My žijeme jako minorita v diaspoře a přesně se kryjeme s novozákonní církví, obzvláště s tou v 1. Petrově. V Novém zákoně jsou dva okraje, jeden představuje 1. epištola Petrova a druhý je Apokalypsa. Tam došlo k otevřené konflagraci a k otevřenému pronásledování a martyriu. To v 1. Petrově není. V 1. Petrově začíná romanum imperium brát křesťany na vědomí a neví ještě, co jsou zač, a podezřívá je, že jsou nonkonformní, a možná, že kdoví jací činitelé a živlové. To jsme byli my za komunismu. Oni by nás také předhazovali šelmám, kdyby mohli, ale to providentialiter nešlo. Nebyli pány světa. (Vy byste měl zkoumat písně, které jsem dával zpívat.) Jak je tam v jedné písni: „Hle, my jsme pány světa“. 165 Nebo desátou nebo jedenáctou sloku toho 68. žalmu,166 to jsem dával nakonec anebo „již se blíží čas ten blahý, klidně každý pod svým kmenem bude každý bydliti“ 167. To jsem dával. Ten 68, to je Šebestův, Když Bůh v své moci povstane, „o Bože překaz vzbouření i mocných vůdců spolčení, změť jejich rady lstivé, tak rozptyl v pýše chodících, bohatstvím se chlubících a lidi válek chtivé, pak přijdou z krajin dalekých zazpívat Bohu v žalmech svých, Pánu nad nebe.“ To byla závěrečná píseň ve všech mých shromážděních. 68,12. Všichni lidi tomu rozuměli, nebojte se.168 A na stěně pardubického kostela byl po celou dobu normalizace Lk 12,32: „Neboj se, ó maličké stádce!“

2.3.17. Kázání a přednášky mimo sbor dd v z v v z vý d z . V z výš . MP: Také jsem si všimnul, že jste hodně kázal mimo sbor. Čím to bylo, že vás tolik zvali? JD: Abych vám řekl, já to nedovedu sám sobě nějak vysvětlit a objasnit, ale skoro od začátku jsem to, co jsem vám teď povídal (viz 2.3.2.), začal hlasitě prohlašovat na pastorálkách, a velice brzo si všimli kolegové, že říkám něco, co oni dosud nevěděli a co nikdo jiný tak zřetelně neříká. Sem tam jsem také něco napsal, ale nemám charisma k písemnému projevu. Vždycky mi vytýkali, že toho moc nenapíšu a nepublikuju. Prostě mě začali zvát na ostatní pastorálky skoro všude a na farářské kurzy mě zvali a brali to v podstatě jako, že je to to pravé a že je to potřeba. Já to nevydával za svůj objev naprosto nikoliv, ný165

Ev c ý z ěv . V Karlsruhe : Synodní rada českobratrské církve evangelické s pomocí bádenské evangelické zemské církve a jej. vyd. odboru 1979, píseň 418, 586n. 166 Tamtéž, píseň 68, 113-115. 167 Tamtéž, píseň 426, 595n. 168 Ev c ý z ěv . V Karlsruhe : Synodní rada českobratrské církve evangelické s pomocí bádenské evangelické zemské církve a jej. vyd. odboru] 1979.

84

brž já pořád říkal, že jsem nepatrným žáčkem Bartha a Thurneysena a jejich žáků, až po toho Jossutise. Když jsem se vrátil z Německa, tak jsem hlásal toto, co on napsal. Napsal také, Praxis des Evangeliums zwischen Politik und Religion, 169 to je velmi dobré. S tím mě zvali, protože se jim zdálo, že jim to pomůže. A přes tento kazatelský a theologický postoj jsem se dostával za hranice svého sboru. Tím pádem jsem byl od chvíle, co jsem byl farářem, na každém synodu jako synodál. Očekávalo se, že se tam vyjádřím k problémům a konfliktním otázkám, což jsem činil. Pak jsem byl kooptovaný do těch synodních odborů, liturgického a theologického. Na XX. synodu, když se Milan Hájek stal synodním seniorem, Smolík řekl: „Potřebujeme novou agendu.“ Tu musel připravovat liturgický odbor. Theologický odbor neexistoval pořád, ale byl jsem v něm také, a už jsem měl práce nad hlavu. Na tom XX. synodu jsem dal návrh na rozhovory s těmi, kteří jsou mimo farářskou službu, s těmi, co ztratili souhlas. Tam jsem zase byl hned jmenovaný a musel jsem hájit svůj Standpunkt. Takto jsem se dostal na sjezdy mládeže, biblické školky mládeže. Prostě, bratře Pfanne, jedno vám řeknu, to berte naprosto vážně, nikdy, ani jedinkrát jsem se nikam nehlásil. (…) To mohu říci s čistým svědomím. V tomto jsem nebyl ambiciózní. Svůj theologický postoj jsem držel a proklamoval hlasitě, zásadně a někdy netolerantně. To je fakt, to jsem dělal, ale to prostě dosud pokládám za svou povinnost. To už jste rozpoznal také, že. Mm by z č ě vy ž dm c c b éč azatel é c . Z P d b c dm v C d m, P č, H c z Husto č B clav. N mě éh č é a b c v é zaé c N v, P c , P b c , Nov d y, P v y d š.

2.3.18. Liturgický odbor SR170 MP: Zeptám se tedy na liturgický obor. Kdy začíná? Co jste dělali? Co byla agenda? Kde jste se scházeli a kdo tam všechno byl? JD: Tak především, spiritus agens byl profesor Smolík. Profesor Smolík, který přišel s ideou nové agendy, protože ta stará byla jednak zastaralá, dikcí, způsobem vyjadřování, ale i theologickým pojetím. On 169

Doležal, Jiří, Praxis des Evangeliums zwischen Politik und Religion, Grundprobleme der praktischen Theologie. in: KR, r. 44. (1977), 141-142. 170

85

ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Doležal Jiří, Evidenční list, č. 1148.

probojoval a převzal od ze světové ekumeny model bohoslužeb jako elipsy. To jsou dva rovnocenné body, dvě rovnocenné konstanty, totiž kázání a Večeře Páně. Do té doby byla agenda takzvaná Hájkova, Viktora Hájka. Ta byla ještě hluboce ponořena v tom, že Večeře Páně byla v podstatě apendix. Počítalo se dokonce s propuštěním shromáždění a slavila se eucharistie pro ten zbytek. To bylo strašné. To je mrzačení bohoslužeb. Takže prosadit toto, považovat Večeři Páně za organickou součást každé bohoslužby, to byla idea Smolíkova z Nového zákona. A pak přesně theologicky stanovit obsah všech liturgických komponent od introitu dál. V „čbrevang“ panoval liturgický šlendrián na základě these: „bohoslužba naše je vynikající tím, že je prostá“. Což bylo samozřejmě vyvoláno kontrastní situací po toleranci, kdy to barokové katolictví a mše, to byla pompa a pastva pro čuch a oči. Tak ti naši předkové si stanovili: „bohoslužba musí být prostá“, a když přišel luterský kazatel a dal bílý ubrus a dvě svíčky, tak už ho vyhodili. To nám zůstalo. Mysleli jsme si, že to je to naše necessarium, že máme prostou bohoslužbu a hlavně kázání, a všechno ostatní je irelevantní. Smolíkův program byl theologicko-liturgicky prošetřit, prověřit všecky komponenty bohoslužeb, jejich obsah, jejich biblické oprávnění, jejich zařazení. Co je to introit, jakou má funkci, jakou funkci má první píseň, jakou funkci má vstupní modlitba. Adorace, confiteor a epikléze, to jsou tři naprosto základní a zásadní a nezbytné komponenty vstupní modlitby. To nikdo nevěděl, to vám říkám naplno. Každý kazatel tam plácal, co chtěl, vsunul tam třeba kousek přímluvných modliteb, a tak dále. To byl naprostý šlendrián, nekulturnost a liturgická anarchie. To byla naše výsada. Když jsme začínali dělat agendu, výsada „čbrevang“ byla, že je naprostá svoboda každého kazatele udělat si to na koleně, a ještě potom jenom zavřít oči a takhle kázat. (…) Co je druhá píseň a kázání a modlitba, krátká modlitba po kázání. Ta taky neexistovala. No, a to je střední část bohoslužeb, a potom ta takzvaná koinónická, pospolitní část, kde jsou přímluvné modlitby, ohlášky, a tak dále, pokud tam není Večeře Páně. Jinak to musí probíhat: kázání, Večeře Páně a pak ta závěrečná část, která zdůrazňuje pospolitost, koinoničnost sboru. Ohlášky nejsou jenom informace, nýbrž právě ten a ten je nemocný a ten a ten má narozeniny. To není žádná zdvořilostní záležitost, když tam jmenujeme nějakého pětaosmdesátiletého, který mezi námi nemůže být. Je to kvůli tomu, aby o sobě lidé ve sboru věděli, měli se rádi, navštěvovali se a sloužili si. Toto teologické pročištění bohoslužeb byl program liturgického odboru a práce na těch agendách. Za tím stojím. Samozřejmě, že docent Pavel Keřkovský prohlásil, že to je normalizační agenda, a tím pádem okamžitě na oheň s ní,

86

nebo ještě něco horšího, na nějaký pranýř, a plivati na ní. Do dneška nikdo neprokázal, v čem je normalizační. Pavel Filipi to dal několikrát na semináři probádat, ale nikdo na to nepřišel, aby ukázal prstem: „v tomhle tom to je“. Že se modlíme za vládu? To je 1. Timoteova 2. Celé je to takhle v Bibli. To je ten první díl, a ten druhý díl. Potom, to jsou ty starocírkevní, evangelijní perikopy až do Trojice, na kterých jsme se snažili předvést, jak se to má dělat, ta cesta od přečtení textu a exegeze a meditace k aplikaci, vědouce, že mnozí jsou bezradní. MP: To byla obsahová stránka práce liturgického odboru. Teď formálně, kdo tam byl, kde jste se setkávali? JD: Byl tam Smolík. Hybnou silou nebo mužem největšího pracovního nasazení byl Ctirad Novák. Ctirad Novák, to je muž nesmírně theologicky vzdělaný, elokventní, snadno stylizující, ovládající cizí jazyky a biblické jazyky, ale nesmírně tichý a pokorný. Ten dělal takového sekretáře. Pak tam byl Čeněk Holeček, luterán, z Jablůnky. Smolík chtěl, aby tam přeci jenom byla zachycena takováto dřímající nebo už skomírající luterská větev. Ten tam byl za luterány a anglikány. Pak tam byli ti, kteří o toto měli zájem. Jiří Štorek, nepochybně. Támhle je jeho fotka. On byl v Českém Brodě a Kobylisích. Kobyliský sbor vybudoval, i ty budovy, a tak dál. Dále tam byl Jan Široký a já. Myslím, že to je všechno. Dostávali jsme penzum, co máme do příště. Každý měsíc bylo celodenní zasedání. To bylo hrozně vyčerpávající. Museli jsme k tomu studovat praktickou theologii, liturgiku a cizí agendy, luterské a reformované. Museli jsme začít opravdu usilovné a vyčerpávající studium, a probíhaly dlouhé, dlouhatánské pře během jednání, jak to pojmout a jak to naformulovat a vytvářet modlitby a podobně. Ale pro mě to byla nesmírně obohacující práce. Já jsem liturg nebyl. Byl jsem daňkovskosoučkovský vykladač Písem, ale Smolík mě jako svého vikáře znal. Věděl, že se na mě může spolehnout, že když mi něco uloží, tak já to udělám. Ponořil jsem se do toho a zjistil jsem, že to vlastně není nějaká periferní disciplína, nýbrž že to patří k podstatě budování církevních pořádků bohoslužby. Moje these postupně byla: církev Kristova žije ve sborech zaprvé při bohoslužbách, jejichž středem je kázání a slavení eucharistie, z čehož potom vyrůstá koinwnia, diakonia a misie jako nezbytné ovoce vyrůstající z tohoto středu, z kázání, predicatio verbi divini a slavení stolu Páně. (…) MP: Scházeli jste se po farách?

87

JD: Ne, ne. To bylo Praze. Když potom byla Chotěboř, tak jsme se scházeli v Chotěboři, ale na farách nikdy. To bývalo v Praze. Mívali jsme tam noclehy. Ještě tam byl důležitý a pracovitý muž Jan Potoček jako sekretář za SR, ten nám vyřizoval cesťáky, a také něco dělal. Měl pro to také zaujatost. O ěc zdě D ž z ,ž c v c ý š ndri vyš , é a d d ě vymý , d COE171 NA .

2.3.19. Teologický odbor SR172 JD: Angažovali mě také do theologického odboru a tam jsem se přičiňoval například, aby se jako hlavní téma synodu – poněvadž šlo vždycky o synody – stalo poslání církve, missio ecclesiae. Jestli je to to, co tvrdí NO, jestli je to odpovědnost za národ, společnost, kulturu, politiku, a tak dále, anebo je to nějaké jiné proprium, v čem je církev nezastupitelná, co jenom ona může nést lidem, světu. A to se tam probojovávalo. Pak jsme tam měli, to myslím, že jsem také inicioval, téma ordinace. Co je to ordinace? A vocatio interna například. To k tomu patří. Zase jsme vždycky postupovali od patres a reformace, a potom současná ekumena, s tím jsme se konfrontovali. Potom jsem dál ještě někdy na začátku osmdesátých let to missio, misie. Jak je to s misií? Vypracovali jsme o tom elaborát, který nach der Wende synodní senior Pavel Smetana přednesl na nějaké bavorské synodě, a tam to obdivovali. A to jsme my vypracovali za totáče tady v „čbrevang“. Myslím, že předsedou byl Pavel Filipi. Byli tam Milan Hájek, Smetana, ještě než byl synodním seniorem. Mělo to vysokou úroveň. Také každý měsíc a pokaždé dostal každý jako penzum přečíst nějakou knihu a podat z toho succus, abychom se s tím mohli konfrontovat, jak to řeší francouzští reformovaní, nebo Němci, Švýcaři, a tak dále. V tom já jsem se angažoval. Pracoval jsem skoro šestnáct hodin denně, to vám mohu říct, na theologii, ale nikdy mě to nebylo proti mysli, nýbrž vždycky jsem to dělal s potěšením mysli. Ne s trápením srdce, ale s potěšením mysli jsem to dělal a plně jsem se v tom angažoval a dělal ty přednášky, co jsem o tom už mluvil. MP: Ještě formálně, theologický odbor se scházel na SR? JD: Ano, vždycky v zasedací síni. Večer jsme se sjížděli a celý druhý den makali. MP: A kdy jste začal v tom odboru pracovat?

171

COENA je iniciativa uvnitř ČCE usilující o duchovní, liturgickou a svátostnou obnovu církevního života. http://www.coena.cz/ 172 SR, dopis z 9. 4. 1994.

88

JD: Od XX. synodu. Já si to přesně nepamatuju. Někdy v sedmdesátých letech to bylo, v polovině sedmdesátých let. MP: Já jsem zjistil, že sedmdesát šest jste se stal předsedou theologického odboru.173 JD: To ne, předsedou jsem nebyl nikdy. Tady v seniorátě, to jo. V seniorátě jsem byl pořád, jako příprava pastorálek a poradní odbor theologický. Ale tam na SR jsem býval jenom členem.

2.3.20. Letniční hnutí Ř , ž d m ČCE d , ž m ž d é y. By zlikvidov b b c ým z m. D m v m č c . JD: To vyrovnávání se s letničními je také ohromná věc, která patří do mého farářování. V osmdesátých letech došlo k té tsunami. Z Ameriky se ta vlna přelila přes thn o[lhn oikoumenhn do Evropy a do Asie a do Afriky. A dostalo se to do naší církve. Drápal a ostatní jeho nohsledové. My jsme byli přinuceni se s tím vyrovnat. Já jsem celý rok studoval charismatologii a pneumatologii z Nového a Starého zákona. Mám tady fascikly. Sehnal jsem si literaturu i ze Západu, katolickou i evangelickou a byl jsem zván na mnoho konferencí, abych o tom mluvil a Smolík mně potom říkal: „No, máte zásluhu, Milan Hájek a ty, že naše církev nepodlehla, tak jako ochranovští. Ti byli vykradeni. CB se s tím potýká dodneška. Tak dopadl ten, kdo neměl biblické fundamenty a nestačil to honem z Bible načerpat. 1. Korintským 12, 13, 14 a Abschiedsreden z Jana. Kdo to nestačil nastudovat tak, aby se tomu Drápalovi mohl postavit a říct: „To je blbost, jak ty to vykládáš s tou glosolálií,“ tak tomu podlehli. Ale my jsme obstáli, ztratili jsme Benešov v první fázi. To ten Klas, co je teď biskupem u nich. To byl taková prázdná nádoba! Lehkooděnec a udělal na tom karieru. To střetnutí s letničními v posledních desetiletích století patří do církevních dějin „čbrevang“ církve. Hodně nám to prospělo. Já jsem v tom viděl požehnání. Ten první impuls byl oživit církev z těch tradic, a tak dále, a mimo to rozbít zcela sterilní demytologizování bultmannovců, atd.

173

89

Archiv FS ČCE v Pardubicích, k. 31, Jiří Doležal 1962-1983, dopis z 7. 2. 1976.

2.3.21. SČED. Odebírání státních souhlasů MP: A jak jste vnímal události jako rozpuštění SČEDu, odebírání státních souhlasů a zavírání farářů, jedním z prvních byl Vlastimil Sláma? JD: Já vám to řeknu tak, jak jsem to skutečně já s těmi svými komilitony chápal. Já se SČEDu nezúčastnil. Já nepotřeboval SČED. To byl spolek. A já jsem se plně vyžíval v církvi, ve sborech, na seniorátech a na synodech. Za první republiky byly nedělní školy mimo církev, sdružení mládeže byl spolek mimo církev a faráři měli spolek mimo církev, něco na způsob odborové organizace nebo něco takového. My jsme pro toto neměli sensorium a ani jsme to theologicky nemohli integrovat do své biblické theologie. Takže když SČED zrušili, tak já jsem pokrčil rameny. To je konec spolku prostě. Ale to, co je moje vocatio, ministerium verbi divini, tomu mohu sloužit dál v neztenčené míře i bez SČEDu. Já jsem se v tomhle neangažoval. Mimochodem s Vlastimilem Slámou jsem byl ve velice dobrých přátelských stycích a theologicky jsme si rozuměli. Ale když brali farářům souhlasy, tak já jsem v tom s těmi svými přáteli prostě viděl, že se to netýká ministeria verbi divini, nýbrž to je jiná živnost. Oni se kromě toho, co mě úplně absorbovalo, angažovali ještě v jiné živnosti. To je archaicky pověděno, takhle se vyjadřovali Čeští bratři v těch svých dekretech, že žádnou jinou živností se kazatel, pro ně kněz, nemá zabývat. Má se plně věnovat tomuhle tomu. Protože se angažovali v politice, in rebus politici, no tak za to nesli důsledky. Nepřál jsem jim to, ale viděl jsem to jako lapsus, jako důsledek té falešné theologie. To vám říkám otevřeně. Měli jsme je rádi. Že bychom je pranýřovali, to naprosto nikoliv. Osobně jsem s mnohými s nimi byl v přátelských vztazích. Trojan, Šimsa, ti patřili k mým přátelům, a do dneška jsou. Ale takoví ti, co v Libštátě hráli volejbal, to už jsem prostě viděl velmi kriticky. Když neseděl doma a nevykládal Bibli, ale jezdil, kde se všude dělaly samizdaty a psaly manifestační projevy pro ministerstvo, tak to jsem prostě pokládal za nenáležité: to je nájemník, to není pastýř, to je nájemník a věnuje se něčemu, k čemu není vocatus. Rite vocatus k tomu není. Farář v Proseči174, to mi vykládal jeho kurátor, bohabojný muž. Přišel pohřeb a farář nikde, tak šli za kurátorem, a kurátor běhal po sboru a po církvi a sháněl, kde je farář, protože on se věnoval samizdatům a volejbalu v Libštátě. To nebyli vůbec žádní theologové a nejsou vůbec žádní theologové. Ti ani kralickou Bibli neznají. Ale byli prostě plně angažovaní v nejlepším svém osobním přesvědčení, že dělají tu nejbohulibější práci, že se zasazují o politické svobody v českém národě. To já prostě s nimi nesdílím. To je nábo174

90

Pavel Hlaváč, 1939-, farář ČCE v Proseči 1968-90.

ženský guláš s politikou na jedné, nebo ideologií na druhý straně. Tolik k farářům bez souhlasu. Já už jsem vás na to upozorňoval, na takový velmi zajímavý fenomén. Jak určití faráři, jako byl váš dědeček, Jan Čapek, jako byl Dan Ženatý, jako byla Irena Škeříková. Ti disidentovali také ze všech sil majíce přesvědčení, že to odpovídá povolání kazatele a faráře. Ale kupodivu všichni tito jmenovaní, a mohl bych jich jmenovat více, věděli, že jsou certi denique fines, určité dané meze, kdy se musím rozhodovat, jestli angažmá v politických věcech je pro mě důležitější, relevantnější, coram deo, před Bohem, než ministerium verbi divini. To znamená, já se budu v těch politických věcech angažovat tak, až mi vezmou souhlas, a nemohu sloužit ministerium verbi divini. Váš dědeček a Dan Ženatý a Irena Škeříková, která disidentskými roupy nevěděla, co dělat, si dávali zatracený pozor, aby o souhlas nepřišli.

2.3.22. Josef Smolík V m m ě ě m c v v c z z . J f Sm v d d č ěd f D ž m ě. JD: S Josefem Smolíkem jsem si dobře rozuměl během mé vikářské služby v pardubickém sboru v letech 1952-1962. Už jsem zmínil, co všechno jsem tehdy od něj přijal a za co jsem až dodnes vděčný. Potom – když se stal farářem u Salvátora a profesorem KF 175 – začal Smolík chodit po cestách, po kterých už jsem já s ním chodit nemohl a angažoval se v končinách („v nadsborových strukturách“), v nichž já jsem se angažovat nemohl a nechtěl. Po ztroskotání Pražského jara se Smolík ocitl v krizových situacích, které se ještě více prohloubili po roce 1989 ( c d c oc W d , jak tomu říkám). Mně ho bylo upřímně líto, nikdy jsem ho neodsuzoval (své theologické výhrady jsem mu sděloval v rozhovorech i dopisech), stál jsem při něm věrně až do konce. 1. Kor 4,1nn. 176 Odd

2.3.23. Děti kajícníků a stav církve JD: Strana a vláda přes ministerstvo vyžadovaly i na Komenského fakultě, aby uznala nový kurz, což oni, já myslím, že korporativně, nějak všichni učinili. Studenti to neučinili, viděli v tom novém postoji učitel175 176

91

Komenského evangelické bohoslovecké fakulty. Osobní archiv Michaela Pfann, dopis od Jiřího Doležala z 20. 8. 2013.

ského sboru zradu a napsali ten slavný dokument „Děti kajícníků“177. Od té doby to, bratře Pfanne, za nic nestojí, poněvadž oni na tu fakultu kašlali z důvodů morálních: „To jsou zdemoralizovaní učitelé. Přestože to jsou odborníci na své dispciplíny, třeba Molnár, a tak dále, nechodíme na ně. Chodíme na bytové semináře. Našimi učiteli jsou ti, co jsou zbaveni souhlasu, Trojan, Hejdánek, Šimsa, a tak dále.“ Všechny ročníky od té doby v mých očích nestojí za mnoho. Mají popletenou theologii, a proto to ve sborech vypadá tak, jak to vypadá. Ale my, náš sérkl a synodní senior Milan Hájek, jsme se toho neúčastnili a nemuseli jsme se toho účastnit. My jsme se nikdy tak pochybně neangažovali jako Smolík a ti ostatní. My jsme prostě šli po své linii dál. A fakulta byla zdiskreditovaná. Byla zdiskreditovaná, byla v nevážnosti a nefungovala. To je fakt, že nefungovala, byť tam přednášeli skvělé věci na úrovni, tak neměla v očích těch bohoslovců morální kredit a ti žádnou pořádnou theologii nenastudovali. Studovali politickou angažovanost a samizdaty, charty, a tak dál. To pro ně byly zdroje a studnice poznání pravdy.

2.3.24. Charta 77 MP: Jaký byl váš postoj jednak k Chartě? JD: Prostě dé é m . Mě se to netýká. Když se chtějí politicky angažovat, tak ať se angažují. Já jsem si musel pořádně rozmyslet, co má větší dignitu. Pro mě to bylo ministerium verbi divini. I váš dědeček, jak říkám, a Dan Ženatý a Irena Škeříková nakonec byli postaveni před tuto volbu. Já jsem to hodnotil negativně, pokud se toho dopouštěli ti, kteří kvůli tomu ztratili možnost zvěstovat evangelium. A vůbec nejsem přesvědčen, že oni se zasadili o to, k čemu došlo v listopadu. MP: Oni, znamená Charta. JD: Kdyby to Gorbačov s Reaganem nepodepsali v Reykjavíku, a potom na Maltě, tak bychom pokračovali v normalizaci a měli bychom, já bych měl v Pardubicích plnější kostel, než ho mají teď. Ti k tomu vůbec nepřispěli. Absolutně nepřispěli. Tak jako jsme v Mnichově, v Teheránu, na Jaltě a v Postupimi u toho nebyli, a ti velicí, ty supervelmoci to rozhodly za nás, tak to opět rozhodli bez nás, bez našeho přičinění. To je moje takové asi velice osamocené hodnocení věcí. Ale já pro svou osobu na tom trvám. (…)

177

O dokumentu „Děti kajícníků“ pojednává např. Pavel Keřkovský Keřkovský. in: Pavel. Pro c c c v . in: N c výzv b c 00. vý č z č é b vc J. L. H m d y, -1989. Praha: OIKOYMENH, 1990, 94-107.

92

2.3.25. „Dopis jednatřiceti“ a reakce na něj. Rozhovory na SR 178 Vy vě , c by d d c , f z 179 é kom vz é v c zm ě ý d ,d c žD ž dm v upit a inicioval rozhovory s chartisty na SR180. Ř m, ž f z m d č vým ém m. J D ž ž d z ěc d ,mm z v y S , vz m . MP: Vy jste z teologických důvodů odmítl být v tom kárném výboru a inicioval jste rozhovory s chartisty na SR. Ty rozhovory by mě zajímaly. JD: Vy říkáte, že se tím dodneška lidé zaměstnávají, a tak dále, to je blud, bratře Pfanne, to je blud. To je pár desítek, ani možná ne, takových jako jste vy, ale sborům je to putna. Běžte v neděli tady do shromáždění, když tady bude šedesát sedmdesát lidí a zeptejte se, budou se ptát: „Co to je, prosím vás, my o ničem takovém nevíme.“ Církvi ve sborech to bylo tehdy putna. My jsme si žili tím, co jsme ve sboru slyšeli jako slovo Boží, a vytvářeli jsme si ve sboru domov té vzájemné důvěry, a tohle skutečně lidi nepovažovali za relevantní, za potřebné, rozhodně to nepovažovali za causu confessionis. Já a mí kolegové, s kterými jsem spolupracoval, také ne. Nás se to prostě netýkalo. My jsme si žili podle nich v ghettu, což já odmítám, anebo se to musí vztáhnout a říct: „novozákonní církev žila v ghettu“, protože jí bylo putna, jak žily národy římského impéria, jestli tam byly nějaké charty lidských práv, když tam byli otroci denně věšení na šibenice, a tak dále. Najděte mně jeden protest. Bojím se, že vy když o tom bádáte, a bádáte na mně, o mé osobě, tak že to bude velmi zkreslený proto, protože vy na tom máte extrémní zájem, zatímco pro mě to bylo periferní, marginální, a pro církev, které já jsem sloužil a která existovala a která nebyla kolaborantská, byla svým způsobem vyznavačská, to bylo úplně periferní, irelevantní, marginální, víte!? (…) MP: Abych ale vyřídil ty otázky politické, tak se vás chci zeptat na rozhovory s chartisty. Jak to probíhalo? Proč jste je vůbec inicioval, a tak dále?

178

Viz pozn. 75. Viz pozn. 78. 180 Archiv FS ČCE v Pardubicích, k. 31, Jiří Doležal 1962-1983, dopis z 16. 6. 1977. 179

93

JD: Šlo o otázku – Charta sem, Charta tam – poslání církve. K čemu je tu církev, co je poslání církve, a za co církev nese odpovědnost. To je slovo, které patřilo k hlavní hantýrce J. L. Hromádky a které NO převzala. Já jsem řekl: „Ano, to je neuralgický punkt a k tomu se musíme v církvi vyjádřit, v církvi jakožto celek. Musí se to dostat na synod.“ Asi čtyři roky jsme to na theologickém odboru připravovali a já jsem nechtěl, to mně bylo naprosto cizí, aby tihle bratří, kteří mají jinou koncepci, z toho byli vyloučeni. Já jsem to chtěl opravdu v dialogu na základě Bible objasnit, jak tomu rozumíme. „Co je posláním církve?“ Dal jsem to na pořad synodu a bylo to všemi hlasy přijato. Velmi vděčně to bylo přijato těmi disidenty. Na ministerstvu mi udělil důtku Fidler. Jak to, že jsem se dřív nezeptal, a tak dále, což já zase nechápal, proč bych se měl ptát, když jde o interní církevní záležitost. Tak jsme vedli rozhovory a nepodařila se nám jedna strana přesvědčit druhou, tak jsme to nechali otevřené a v přátelství jsme se rozešli s tím, že každý zastává jiný Standpunkt a jinak v tom punktu Bibli rozumí. MP: Jak rozhovory probíhaly a kdo se jich účastnil? JD: Já už si nevzpomenu. Byl tam Pavel Filipi, Milan Hájek, Smetana, já, teď už nevím, kdo ještě. MP: Škarvan asi také. JD: Škarvan asi, ale tím si nejsem jist. Myslím, že ne. Já se na Škarvana vůbec nevzpomínám. A ani na ty, co tam byli z druhé strany. Trojan. Šimsa tam nebyl, vybírala to SR a v usnesení bylo, že SR pozve zástupce obou stran, takže to udělal na svou odpovědnost Milan Hájek, a ten Šimsu nechtěl, protože to není žádný Ges äc . On hned exploduje a v takové atmosféře se nedá vést rozprávka theologická. (…) Ten tam nebyl. Ale Trojan je extrémně zdvořilý člověk. Jan Čapek tam byl myslím také. Nevím, kdo dál. Vykládali jsme biblické texty, loci probantes. Já si vzpomínám, že jsem dělal Matouše 28,18-20, Ježíšův poslední projev k učedníkům. Ten křestní: „Jdouce po všem světě učte všechny, což jsem koli přikázal vám a křtěte je ve jménu Boha Otce!“ a tak dále. To dalo práce. Důkladně jsme to biblicky exegetovali a snažili se přesvědčit, co se tím míní, tím „učte všecky národy!“ Ty rozhovory jsou exemplárním dokladem toho, že jsme si zachovali v církvi autonomii, jak jsem vám říkal. Stát nám nemohl prostě nadiktovat: „Vy s nimi nemůžete hovořit! Protože to jsou prostě proskribovaní lidé, personae non gratae vůči státu, a proto s nimi vy nesmíte mluvit.“ To naprosto nikoli.

94

2.3.26. Miloslav Hájek, Václav Kejř MP: Jak vzpomínáte na Milana Hájka?181 JD: To byl můj učitel. On byl ve čtvrtém ročníku, já v prvním. Zaváděl nás do toho, co pokládal za taková primitiva et rudimenta, základy práce s biblickým textem a jeho výkladem. Sám byl neobyčejně vzdělaný a měl ty intelektuální kapacity, ale byl to mírný člověk, takový laskavý. Takovým tónem jako já by nemluvil. (…) Odešel do Veselí, to je u Víru. Takový venkovský sbor. Na tom mu nezáleželo. Ale prostě dělal, dělal, dělal. Byl v té překladatelské skupině Nového zákona. Hájek nechtěl pěstovat akademickou theologii. Prostě služba na sboru je nadevšecko. To je nenahraditelné. Vyššího nad to nic není, a to prostě Hájek „trajboval“ celou dobu. Zúčastnil se té korespondence, jak jsme si vyměňovali jednou za měsíc, co kdo přečetl, a pokládal to za pozoruhodné a vzdělavatelné i pro kolegy. Kolem sebe vytvářel takovou skupinu těchto biblicky orientovaných farářů a vikářů. Udržovali jsme spolu intenzivní styky. Potom, když byl Moravec – to byl jeden z nejlepších daňkovců – zvolen ze Zlína na Vinohrady, tak zlínští zvolili jeho. Ten sbor velice vzkvetl. Když se v sedmdesátém šestém, nebo kdy se volil po Kejřovi synodní senior, tak Hájek byl pouze konseniorem valašského seniorátu, a z této funkce byl většinou hlasů v prvním kolem zvolen synodním seniorem, protože církev ve sborech, synodálové rozpoznávali, že synodní senior musí být theologicky fundovaný, což Kejř nebyl. To byl lehkooděnec. On působil v amerických českých sborech, pak přešel sem. A v podstatě tohle on kázal a říkal: „Já miluju svou drahou evangelickou církev.“ Měl pravdu, on byl skutečně tělem a duší oddaný těm starým venkovským tolerančním sborům. Nové Město dosud je a bylo kvetoucí nádherný sbor. Vsetín a Nové Město byly největší moravské sbory. Ale byl theologický lehkooděnec, a když se potom měl s tou NO potýkat, tak na to neměl theologicky a vedlo to k zbytečným zádrhelům. To se nemuselo nijak organizovat, celá církev prostě věděla: „Milan Hájek je jediný muž, který na to má.“ Abychom neztratili tvář, neztratili svědomí a nedostali se do vleku NO na jedné straně, anebo státu na druhé straně, přes KMK nebo přes jaké potentáty. Byl zvolen synodním seniorem a vyžádal si k sobě – to byla skoro podmínka – Ctirada 181

v

95

Doležal, Jiří. Z D .M v mH m Č ýb ,č Č b c é. Praha: Synodní rada Českobratrské církve evangelické, r. 7, č. 15, 4.

éc

v

Nováka jako osobního sekretáře. To byl úžasný tandem. Senioroval jako vozataj lidu Páně v těch nesnadných dobách, tak aby nebyla církev svedena od svého poslání (například tyto rozhovory, anebo theologický odbor s těmi tématy, o kterých jsem vám říkal). Skončil po dvou obdobích, nebo jak, ještě za totáče, a okamžitě se přihlásil do našeho sérklu a dělal s námi ty preparace a říkal: „Tady se cítím konečně mezi svými a jako doma. Nic mně není dražšího.“ Takže jsme měli spolu a s těmi ostatními bratry skutečně velmi úzké společenství. A byli jsme úplně saturováni, více jsme nepotřebovali. To byla vysoká theologie a odpovídala tomu praxe sboru. My jsme všichni měli živé sbory, to vám musím říct. Váš dědeček to také měl, Jan Čapek na Sázavě. To uznávám, ale ti ostatní už to prostě dělali levou rukou. Hlavní bylo politické angažmá.

2.3.27. František Škarvan MP: Další člověk, na kterého jsem se chtěl zeptat, byl Škarvan. Máte na něj nějaké vzpomínky? JD: Ne. Já jsem ho neznal vůbec. On teď upadl, dali ho do klatby, NO a ti disidenti. Byl to myslím tajemník Beneše, ne? MP: Háchy. JD: To byla persona, které si církev vážila. Skutečně to nebyl kariérista a falešný bratr182, jak říká apoštol, to naprosto nic takového. Oni s tím Kejřem říkali: „My máme rádi tu svou drahou církev.“ A ze svých sil a podle míry svého poznání jí sloužili a hájili. Ale dostali se - nebo já říkám - NO je dostala do takového zbytečného střetu se státem, že to potom skřípalo a byly z toho vyvozovány zbytečné důsledky, a tak dále. To je tragédie. To je tragédie, ale o osobní integritě Kejře a Škarvana naprosto nepochybuju, to byly animae candidae.

2.3.28. Hustopeče MP: Dostáváme se do Hustopečí. Nastoupil jste v červenci roku osmdesát tři. Co to bylo za sbor, jaký byl váš nástup, a tak dále? JD: V dubnu mi bylo pětapadesát a uvažoval jsem o tom, jestli budu mít dost sil, abych na tak náročný sbor, jako jsou Pardubice, ještě stačil. Sledoval jsem kolem dokola po církvi, jak farářům ubývá sil, nestačí na to potom, a sbory zbytečně chřadnou. Já jsem se zavázal dělat dva náročné odbory a mimoto jsem měl svůj sérkl. Cítil jsem, že bych na to nestačil, tak jsem proti své rodině a proti pardubickému sboru řekl: „Já odcházím na nějaký malý sbor.“ Žádal 182

96

2 Kor 11,26.

jsem dva sbory, pro manželku a pro sebe. Můj přítel Rozbořil byl seniorem brněnského seniorátu. Když se to dozvěděl, řekl: „Hele, tady jsou dva sbory vedle sebe. Nikolčice, Hustopeče.“ Rodina byla proti, obě dvě dcery nastoupily na fakultu, a odtud dojíždět do Prahy, a tak dále. Bylo to obtížné. Já jsem to tedy vzal. Nemohu popřít, že mě k tomu vedly určité sentimentální důvody proto, protože v Nikolčicích, když se staly sborem, byl prvním farářem František Šebesta, ten pradědeček manželky a váš prapradědeček. Hustopeče zakládal. (…) To mě k tomu také vedlo. Manželka byla proti tomu. Prožila dětství v Břeclavi a v Hodoníně na faře a měla averzi proti jižní Moravě, že je tam strašný žár a nevlídno. My jsme měli rádi Vysočinu, Chotěboř, a tak dále. Hustopeče už nebyl sbor, když jsem tam nastoupil. V kostele bylo 16 lidí a kromě bohoslužeb můj předchůdce, tatínek paní Brodské, tchán Brodského, nedělal absolutně nic a byl rozhádaný se staršovstvem. Když jsem byl zvolen, povídal mi: „Prosím vás, co tu děláte? Tohle není k životu. V nejbližší době se to stane kazatelskou stanicí buď Nosislavi, nebo Břeclavi. Co tady hledáte?“ Ale já jsem nastoupil. Manželka měla v Nikolčicích totéž, jen s tím rozdílem, že tam to byl agrární sbor, jezeďácký, a tohle bylo malé město. Na mou instalaci v září osmdesát tři přijelo 34 farářů. Celá NO tam byla. Ještě jsme měli tak vřelé vztahy, že všichni přijeli, Trojan, Šimsa a tihle. Bylo to strašně krásné. Každý dostal od těch vinařů flašku vína. Bylo to prima. Ale potom to bylo děsné. Skutečně jsme klesali do deprese. Říkali jsme a dodneška říkáme: „Jeden týden povzbuzovala manželka mě a druhý týden já ji.“ Protože kromě toho, že tam bylo jenom těch 16 babiček, tak tam byla diastáze s tím farářem. Oni ho nenáviděli a on nenáviděl je, kvůli materiálním věcem. Schizma ve sboru a maličký sbor. V červenci jsem nastoupil a posledních čtrnáct dní v srpnu jsem vzal matriku pokřtěných a navštívil rodiče všech dětí, které byly pokřtěny tak, že by měly nastoupit do náboženství. To bylo děsné. „Pane faráři, jak si to představujete? Já jsem státní zaměstnanec. Co tady děláte?“ Pak jsem se vedle ptal a on byl hasič. Šel jsem k druhému. Něco dělal na zahradě a kluk, kvůli kterému jsem přišel, měl na švestce pověšený meloun a z luku do něj střílel šípy mně kolem uší. Já jsem rozmlouval s tatínkem: „Pane faráři, jak si to představujete? Pokrok jde dál.“ Tak jsem se na něj ptal. Nic jiného než základní školu neměl, ale „pokrok jde dál“ a na mě se díval jako na zabedněnce a zaostalce. Opravdu vám řeknu, já jsem je obešel

97

všechny, ale pak už jsem se, než jsem zazvonil, musel pomodlit, abych tam měl vůbec odvahu, poněvadž to bylo příšerné. V Hustopečích na kostele je pěkná věžička se zvonem. Oni pochopitelně nezvonili. Já jsem řekl: „Jak to? Budeme zvonit o půl deváté, když jsou v devět bohoslužby.“ Presbyteři mi potom říkali, že jim chlapi v hospodě povídali, že mě přijdou zbít, protože je ruším. Oni pili do čtyř, do pěti v hospodě a ve sklepích. Usnuli a já jsem zvonil. Tohle mi vzkázali. Taková byla situace. Vedle v Nosislavi byl farář Brcháň, ještě žije. Přijel za mnou a povídal: „Ty, prosím tě, za mnou byli estébáci a říkali mně, ať tě varuju, že vědí, že agituješ děti do náboženství.“ Dozvěděli se o těch návštěvách, neboli někdo z těch lidí to na mě donesl. To byla krutá startovací čára. Já jsem na nic nedbal a kázal jsem tak jako v Pardubicích. (…) Ti z toho sérklu jsme se setkávali v Chotěboři a oni mi vždycky říkali: „No vidíš, ty jsi nám vždycky říkal: ,Kaž slovo Boží a o nic se nestarej!‘, tak to teď musíš praktikovat.“ Po 3 letech stoupla průměrná účast 35 lidí. Měl jsem biblické hodiny, děti a konfirmandy. Zařekl jsem se, že si nikde nevezmu černou kávu, ani šálek, nic, protože všude mně vykládali, jací jsou faráři „vejžírkové“. To bylo dřív všude zvykem brát od lidí, dát se hostit. Já jsem navštěvoval lidi. Měl jsem přístup jenom k babičkám a dědečkům. To je takový sociologický, folkloristický fenomén, v těch končinách mají dominantní roli babičky, ne muži a dědové, protože ty jsou čtyřiadvacet hodin celý týden mírně přiožralí. Důležité věci, to rozhodování měla vždycky žena a babička. Babičky jsem navštěvoval a ony jim to vyprávěly: „Tohle je úplně jiný farář. Nechce od nás ani vodu a chce jenom, abychom posílaly děti, a když jsme nemocné, navštěvuje nás.“ Za tři roky jsem získal pro ministerium verbi divini i pro svou osobu kredit. Na to strašně rád vzpomínám, a i vám to povím a každému to vykládám, že když se slovo Boží přesně z Bible káže, tak to nikdy není nadarmo. To nemůže skončit frustrací. O tom já jsem přesvědčen, o tom jsem se přesvědčil v Pardubicích, v Hustopečích i v Bukovce. Apoštol řekl: „Práce vaše není daremná v Pánu.“183 A Izaiáš 55: „A slovo Hospodinovo se nenavrátí prázdné, ale prospěšně vykoná, k čemu ty je posíláš.“184 To platí víc než přírodní zákony. Takže jsem z toho měl ohromnou radost a do smrti z toho budu mít ohromné potěšení. Například jsem těmhle stařenám řekl: „Proč vy byste nejely do Chotěboře na těch čtrnáct dní?“ Jejich děti je tam zavezly a jim se to strašně zalíbilo. Začali jsme navštěvovat sousední sbory, a najednou přišli z Pasohlávek. To je na březích novomlýnských nádrží. Vůbec jsem nevěděl, že to existuje. 183 184

98

1 Kor 15,58. Iz 55,1.

„Nám zemřela babička.“ Jel jsem tam. Nevěděli jsme, že jsou to evangelíci a že tam existují. Říkali: „Tady je ještě evangelík ten a ten. My vás tam dovedeme.“ Zjistil jsem, že jsou tam Slováci, kteří obsadili Sudety. Míval jsem tam 16 až 20 lidí ve shromáždění v rodině. A přes Břeclav až do Novosedel, to také bylo na hranicích. Bylo to pohraniční pásmo. A měl jsem tam také pěkné účasti. Takže já jsem za to nesmírně vděčný. Staršovstvo se mi podařilo mezi sebou usmířit. I s tím farářem jsem nakonec narovnal vztahy. Konstantní akcent v každých bohoslužbách, v každém kázání je: „Odpouštějte, aby vám bylo odpuštěno!“185 a „jako Bůh v Kristu odpustil vám, tak odpouštějte vy jedni druhým“186. To prostě je církev Kristova. Oni to začali také vnímat a už se začali zdravit na ulici. Jak říkám, měl jsem z toho velikánské potěšení. Autobusem jsme vždycky jeli večír do Brna a jezdili jsme expres autobusy do Prahy. Za dvě hodiny jsme byli v Praze. Manželka dělala odbor nedělních škol s doktorem Stolařem a já dělal ty dva odbory, takže jsem byl hodně vytížený. Na synodu mě také hned zvolili za brněnský seniorát. Tam jsem měl takový Anfechtung s těmi mladými, Tomášem Trusinou, a ještě tam byli takoví. Kalus, pokud nezemřel, a takoví ti odbojníci. I s Gruberem, ten sice nebyl disident moc progresivní, ale pořád jsme se konfrontovali. Ale bylo to príma. Velice rád na to vzpomínám. MP: I na ty anfechtungen, na ty spory? JD: No jo. To byly rozhovory. Byly to rozhovory, v nichž se to jiskřilo. Například: dali mně na pastorálce kázání. Vykládal jsem perikopu 1. Timoteova 2,1-8 „napomínám vás, přede všemi věcmi čiňte modlitby za krále a v moci postavené“187. Tak jsem říkal: „Bratři, prosím, vaše argumenty.“ A žádné proti se neozvaly. Prvního kurátora jsem převzal. Než byly další volby, tak se tam do svého baráčku nastěhoval na důchod farář Navrátil. Jeho manželka byla zvolena za kurátora. To bylo fantastické. Ta tomu rozuměla. Bylo to úžasné. Úžasné, na to rád vzpomínám. Každý den se za ni modlíme, ona je chudák, má rakovinu.

185

Lk 6,37. Ef 4,32. 187 1. Tm 2,1n 186

99

2.3.29. Návštěvy ze zahraničí v Hustopečích. Léky pro nemocné MP: Ještě během 80. let jste přijímali návštěvy ze zahraničí. Například opakovaně pozounisty ze Zhořelce. 188 JD: (…N b č z Z c ěž , ž c v ev d ě…) Jezdili různí, ale už i ze Západu. Epting například, paní Eptingová, ta tam i kázala. Už jsme měli tyto styky. Museli jsme to omezovat, protože věčně někdo chtěl přijet. V Nikolčicích a Hustopečích byli strašně pohostinní lidé. Každému dávali víno, a tak dále, takže lidé strašně rádi jezdili, hlavně tihle Němci. (Oni neumějí vařit, tak se vždycky najedli.) Na většinu z nich vděčně vzpomínáme. Už to byli také přátelé našich dcer. Jejich kmotry ze Švýcarska tam jezdily strašně rády. MP: Všiml jsem si, že jste od některých lidí z Německa žádal léky pro různé nemocné lidi. 189 JD: To je pravda. Tady se léky nedostávaly, třeba ty speciální. Na jižní Moravě měli většinou potíže se žlučníkem, na to byl rovachol, a to se tady nevyskytovalo. Tak já jsem prostě napsal a oni jim to poslali, nebo tady na to nechali marky, a tak. Já jsem z těch zahraničních návštěv, když jsem jel tam, nebo přijímal tady, měl jedině knihy. O ty jsem si žádal, to jsem žebral. To je fakt. A ty léky. Nic jiného. Co nám dali nad to, to byla jejich věc, ale nikdy jsem nic nežádal. Jako mně jeden disident říkal: „Když neteklo, alespoň kapalo.“ To mě urazil, do dneška jsem uražený, protože já jsem nikdy ani o krajíček chleba nežádal. Knihy ano, to se přiznám. Támhle třídílného Schnackenburga k Janovi. To je nejstandardnější komentář. To ani ten farář sám neměl, ale zaplatil mně to. V markách to byly dost těžké peníze. Všechno je to od nich. (Ukazuje na knihovnu.)

2.3.30. Ekumena MP: Jak fungovala ekumena? JD: To je také prima kapitola. Nastoupil jsem v Hustopečích začátkem července a usmyslel jsem si: „Já se půjdu představit na katolickou faru.“ Přišel jsem a povídal: „Já jsem tady nový farář.“ Arciděkan Fišer, když zjistil, kdo jsem, říkal: „Chcete kafe, čaj, pivo, víno nebo koňak?“ Takhle to tam funguje. Pak jsem ho pozval na tu slavnou instalaci a dal jsem mu také slovo a on začal a říkal: „Víte, to byl dramatický okamžik. On ten váš farář ke mně přišel a po188

Archiv FS ČCE v Hustopečích, IV-C, Kniha protokolů 1982-199,4 Zápis ze schůze staršovstva 28. 7. 85, aj. 189 Archiv FS ČCE v Hustopečích, Korespondence 85-86, dopis z 25. 1. 85, aj.

100

vídal: ,Já jsem tady nový farář,‘ a já jsem si myslel, že je to můj nástupce, že mně sebrali souhlas.“ Tehdy to bylo možné. To tam vypravoval a byla to legrace. V posledním lednovém týdnu bývaly ekumenické bohoslužby, prosby za jednotu církve, modlitební oktáv. Přišel leden a sponte sua oba dva jsme se rozhodli udělat jedny bohoslužby u nich a druhé bohoslužby u nás a bylo nabito. Pak byl tracht, farská kuchařka udělala chlebíčky a víno, a tak dále. Krásně to fungovalo, a když to bylo asi po třetí, on se nic zlého netuše modlil k panně Marii. Já mu při vycházení říkal: „No tak, pane děkane, dneska k vám nejdu na tracht, protože to já bych se s vámi hádal.“ „Prosím vás, proč?“ Já jsem povídal: „Vy jste měl přímluvnou modlitbu k panně Marii a to my prostě nemůžeme.“ On říkal: „Ale prosím vás. Vždyť víte, že ona se na té svatbě přimlouvala: ,Nemají vína.‘, tak se teď za nás také takhle přimlouvá.“ To byl jeho argument, proč mají přímluvce v panně Marii. Ale dál jsme byli v nádherné ekumeně, nádherné.

2.3.31. Vedení rekreací v Chotěboři MP: Mě by zajímalo, jak vlastně probíhaly ty rekreace v Chotěboři, které jste vedl. JD: Vetter s Pellarem to založili a řekli conditio sine qua non je, že kdo se chce těch rekreačních pobytů zúčastnit, tak se musí podřídit tamnímu řádu, a k řádu bezpodmínečně patří účast na ranních a večerních pobožnostech. Viděli funkci toho zařízení, že se v něm vykládá Bible, ráno a večer. Já jsem třeba jeden běh vykládal Jana 11 a manželka večer podobenství, nebo jsem těch 14 dní vykládal josefovskou novelu, Geneze 37 až 50. Pak byla volnost. Samozřejmě se dodržovala jídla, a tak dále. Například jsem zavedl dobrovolně: „Podívejte se, večer se tady po večeři setkáme, až uložíte děti, a každý večer bude jeden z vás vypravovat o vašem sboru, z něhož pocházíte, z Ostravy, z Nejdku, a tak dále.“ To abychom se poznali a jak se v tom sboru žije a jak se pracuje, a tak dále. Mimoto jsme si po obědě, po odpoledním odpočinku, zvali k sobě do pokoje nebo na louku jednotlivé lidi, nejstarší a mladší a mladší na takový přátelský rozhovor. Ostatní už se podalo samo. Každý si dělal, co chtěl, ale tohle to se muselo dodržovat. Moc pěkné to bylo. K zakladatelům patřil doktor Titěra, otec Ondřeje. Byl veterinář a jeho manželka Dagmar byla dcera Viktora Hájka. To byli báječní lidé, organizátoři a přispěvatelé. Byli jsme tam jako vždycky na prvního máje,

101

ti, co jsme k sobě lnuli a patřili k tomu jádru. Bavili jsme se a nad jídelnou stálo zaparkované auto se čtyřmi chlapy. Stálo a stálo a stálo. Titěra tam se mnou šel, zaťukal jim na sklo a povídal: „Poslyšte, co vy tady děláte? My jsme tady za to zodpovědní, tak buď pojďte k nám, anebo odsud zmizte.“ Byli to estébáci. Zřejmě odposlouchávali. Mysleli si, že tam prvního máje něco kujeme. Odjeli a bylo vidět, že jsou vzteklí. Pak zase jednou před synodem se tam udělalo zasedání SR a teologického odboru, myslím, že na to téma poslání. Lidové milice na tom plácku, než se vjede do tábora, dělaly cvičení a měly tam vozy s vysokými anténami a zřejmě nás odposlouchávali. Všechno si zřejmě nahrávali, majíce za to, že také tam něco kujeme. Měli zadání, no. Ostře sledovaní jsme byli, ale nic jsme si z toho nedělali a nijak jsme to nedramatizovali.

2.3.32. Vzdělávání laiků a vikářů JD: Celou dobu jsem byl vzdělavatelem výpomocných kazatelů. Zvlášť v Brně jsem měl těch 11 let takových 20 až 30 lidí. Dokonce jsme to někdy mívali dohromady s horáckým seniorátem. To bylo neobyčejně pěkné. Já jsem jim přednášel homiletiku, jak se dělají kázání z Bible. Když jsme odcházeli, dali mi takovou děkovnou zdravici. (ukazuje) Ti mě měli velice rádi. Střetával jsem se tam vzdělavatelným způsobem s Milanem Mrázkem. To byl daňkovec. Já jsem byl ve srovnání s ním součkovec. Čili to náboženské pozadí textů já tak neodhaloval, jako je ve všem odhalil on. Jako že Sára byl božstvo a takové hovadiny podle mě. Bylo to prima. Cítil jsem se na svém místě a cítil jsem, nebo jsem byl přesvědčený, že to těm lidem něco dává. Ještě vikářské kurzy. To je zase seniorování Milana Hájka, který cítil, že vikáři, když už jsou nějaký rok na sboru, potřebují ještě nějaký doplňovací kurz. Synod se usnesl, že budou mít čtrnáctidenní kurz vikářů v Chotěboři. Stát to musel akceptovat a vedoucím byl doktor Ladislav Horák, starozákoník, Milan Hájek systematiku a já jsem dělal praktickou theologii, a tam jsem se s nimi fechtoval. Tam jsem se seznámil se Štefanem a mám, myslím, zásluhu na tom, že se stal barthovcem. Ale ti ostatní… Jedním z vikářů byl Jan Roskovec a přišel mi říct: „Tatínku, nechtějte na nich, aby vám četli tu perikopu z Nestlého. Oni říkají ,netrapte sebe ani nás‘“ Poněvadž oni neuměli ani písmena. To byli ti z těch bytových seminářů, holandských, z těch divokých hus. MP: Jak to probíhalo? JD: Já jsem vyžadoval udělat jedno kázání společně. To znamená text, exegezi, společnou meditaci a kázání a oni předkládali svá kázání ze sboru, a ta jsme společně analyzovali a hodnotili. MP: Mluvil jste také o sporech, které jste měli s vikáři. Kvůli čemu?

102

JD: Například, že jsem zastával to, že kázání musí vycházet z přesného výkladu Bible. To už byla tahle generace, jejichž thesí bylo: „přece se nenechám při svém kázání zotročit výkladem Bible.“ Byly to prostě kontrastní pozice. Nebylo to ani přímo o nějaké angažovanosti v politice. To byla už ta teorie kreativity a takové věci, liberální, neboli návrat k hrncům egyptským, jak já tomu říkám, že oni zase vězí in captivitate babylonica. Ale někteří na to vděčně vzpomínají.

3.3.33. Církevní tajemník v Hustopečích MP: Jak jste v Hustopečích vycházel s církevním tajemníkem? JD: To nemá žádnou velikou důležitost, ale legrační to je. To prostě byla ta jižní Morava, a tam byl nějaký tajemník a byl věčně buď přiožralý, anebo tam vůbec nebyl a úředníci mi říkali: „On je na rekognoskaci v Podivíně na faře.“ Pak jsme zjistili, že tam měli vepřové hody. Tomu on říkal rekognoskace církevního terénu. Jednou jsem na něj čekal na chodbě. Přišel. Já s ním šel do jeho kanceláře. Byla tam lítačka a on prošel, ramenem si otevřel, a pak se obrátil a řekl: „pardon“. Omluvil se těm dveřím. Tak byl nalitý. On si myslel, že se někoho dotkl. To byl on, co skartoval ty moje dokumenty.190 Do dneška toho lituju, měl jsem vzít flašku slivovice a on by mně s otevřenou náručí všechno rád předal. Takže s tím jsem vycházel. Byli celkem dva. Jeden byl mladý. Ten přijel, když se pořádal seniorátní sjezd mládeže v Nikolčicích. V sobotu byl nabitý kostel mladými lidí. Jenomže přijeli dodávkou nějací hudebníci. Nevím, co to tehdy bylo za kapelu. Nebylo to hlášené, ale hodně z programu byly právě jejich písničky. Řekněme, že to v devět začínalo, on přijel v deset, ale šel na faru, ne do kostela, a manželka ho silně pohostila. Odcházel a my jsme mu říkali: „Půjdete se tam podívat?“ „Když se nic neděje, tak je všechno v pořádku.“ Vlezl do auta a zmizel. MP: Pohoštěný. JD: Pohoštěný.

2.3.33. Pasohlávky JD: No vidíte, o těch Pasohlávkách tam vůbec nic nemáte, viďte!? To je přece něco, co by v tom mělo být. Horák to úplně odepsal. Mně ani nepředali, že je tam kazatelská stanice. Já jsem ani nevěděl, že se 190

Viz pozn. 163.

103

v Pasohlávkách kdysi dělaly shromáždění. Až přes ten pohřeb: „Pane faráři, tady ještě jsou.“ No, tak jsem je obešel a zjistil, jak to je. Nikde jsem to nehlásil a měl jsem odpoledne bohoslužby mezi těmi Slováky. Tam bylo 15 až 20 lidí. O té Večeři Páně jsem vám nevykládal. Oni udělali kruh po celé té své veliké seknici a stáli. Já jsem přicházel s kalichem, ale oni jako Slováci nebyli zvyklí si vzít kalich a upít z něho. Čekali, až jim ho podám k ústům. Byli to dvoumetroví chlapi, tak já jsem nevěděl, jestli už dosahují ke rtům, a hlavně, když to nakloním, jestli je nepoleju, nebo jestli se vůbec mohou napít. Takovéto všelijaké technické zajímavosti tam byly. Vždycky jsem přijel domů obdařen. Byli strašně štědří a hodní. Byly tam veliké broskvové sady, tak nám vždycky dávali broskve. MP: Tam jste dělal jen bohoslužby, nebo i jiné věci? JD: Bohoslužby, pohřby. Nehlášené. Pořád jsem se bál, kdy to praskne. Protože je to malá dědina a najednou slyší, že se zpívá, a že jsou tam svátečně oblečení lidé, a je tam farář. Bál jsem se, že se to neutají. Jenom jsem čekal, kdy to zase nějaký blbec někde prošplechtne a tajemník si mě zavolá. MP: A prasklo to? JD: Ne, vůbec ne. Načež teď tam bohoslužby nekonají. Nedovedete si představit moji radost, když jsem ráno začal v Břeclavi v takřka plném kostele, tam mně dali někde oběd, a pak jsem jel podél hranice, pohraničního pásma. Byly tam všude ty věže a já jsem jel přes Mikulov do Novosedel. Tam měli kapli. Vladimír Kalus z Miroslavi postavil kapli. On na tohle byl strašně praktický a aktivní člověk. A kaple byla plná těch Slováků a Valachů. Vykonal jsem bohoslužby ve dvě a jel přes Dolní Dunajovice, přes Dyji, podél těch nádrží do Pasohlávek. Ve čtyři hodiny jsem končil a v pět jsem byl doma. To byly okružní cesty. MP: Každou neděli? JD: Dvakrát do měsíce. Ale měl jsem z toho dost. A říkal jsem si: „jezdím ve stopách pradědečka Šebesty“. On to tam všecko zakládal.

2.3.34. 80. léta MP: Bylo cítit v 80. letech nějaké uvolnění? JD: Bylo. Už jsem vám povídal o tajemnících v Břeclavi a estébáci mně dali vědět přes toho Brcháně, že to vědí, ale neodvážili se žádné represe. Ovšem jednou přišli do kravína, kde byly ženské a kde byla jako dojička manželka místokurátora, a začali ji na mně vyslýchat před ostatními ženskými. Vypadalo to, jako bych byl nějaký kriminální živel. Byl to takový nátlak ne na mě, to oni si netroufli, ale na ty lidi, aby měli strach se se mnou stýkat. (…)

104

Strach v lidu, ten strach židovský, jak já tomu říkám – to je evangelium podle Jana 20,19: „Učedníci byli zavření pro strach židovský.“ Fobos Ioudaiwn – ten tam byl. Jako měděný zvon ležel na celém regionu.

2.3.35. Ctirad Novák MP: V Hustopečích jste později měl blízko v Břeclavi Ctirada Nováka. JD: Dobře, že jste se na to zeptal. Milan Hájek končil seniorování a šel do důchodu. Ctirad Novák mu dělal osobního sekretáře. Pracoval 20 hodin denně. Měl matraci v kanceláři a tam přespával. Pracoval tak, že snědl půl bochníku chleba, tím doplňoval energii. To je zvláštní člověk. Mimoto měl dar spánku jako Napoleon, kterému před bitvou dali houni z medvěda na zem, on si lehl a okamžitě spal a pobočníkovi řekl: „Za čtyři hodiny mě vzbuďte a zahájíme bitvu!“ To měl i Ctirad Novák. Jakmile si sedl do křesla, do ušáku, okamžitě usnul. Ale když Milan Hájek skončil, tak jemu samozřejmě tlouklo srdce pro sbor. Já jsem tehdy administroval uprázdněnou Nosislav a nedalo mně moc práce ho přemluvit. On je z Brna a zdědil tam po mamince barák. Spíš ty nosislaváky jsem musel přemlouvat proto, protože tam byla také Snaha a bylo tam křídlo evangelikálů a ti pořád tvrdili: „Ještě se musíme k Pánu modlit. Ještě jsme se k Pánu dost nemodlili za toho nového faráře,“ i když už měli kandidáty. Ti ostatní mně to pověděli. Ale on se tam dostal a to bylo nejnádhernější období jeho a mého života, že jsme byli vedle sebe, autem to bylo ani ne sedm osm minut. My jsme tam udělali Agendu třetí díl, to I, II191. To jsme u něj dělali načisto do tisku. Tak to bylo nádherný. On tam prostě integroval do sboru úplně všecky, a to byl živý sbor, velikánský. On je hudebník, úžasný varhaník, pianista a zpěvák a jeho manželka také. No, bylo to fantastické. Dost často jsme se střídali na kazatelně a navštěvovali se několikrát týdně. (…) Ctirad Novák má také charisma pastorace ( S r), s každým umí laskavě a přívětivě pohovořit…

191

K ž m K vý d c v c zvě v v c v Ev . Praha: Synodní rada Českobratrské církve evangelické, 1994. K ž m K vý d c v c zvě v v c v Ev Praha: Synodní rada Českobratrské církve evangelické, 1997.

105

.D .D d

vý.

2.3.36. Revoluce MP: Jak vzpomínáte na období revoluce, jak to začínalo a probíhalo? JD: My jsme zprávy poslouchali každý den a už jsme myslím měli televizi, tak jsme to sledovali. Byli jsme vzrušení perestrojkou a osobností Gorbačova a Ševarnadzeho. To jsme sledovali a v tom já jsem viděl konverzi událostí. Co se dálo potom u nás ve státě a v národě, už mě tak nevzrušovalo. Tomu jsem takovou relevanci nepřikládal. Ale vzpomínám si, že když v televizi ukazovali závěr toho rozhovoru v Reykjavíku a Gorbačov vyšel, byl tak bledý, jako kdyby prožil něco osudového. Oni tam s ním podepsali odzbrojení a pád bloku a pak už to šlo podle jejich. Já věřím, že to všechno bylo připravené až po ty tajné služby. Letos bylo otištěné, že sovětská armáda měla rozkaz vystoupit proti naší milici, kdyby tomu vývoji kladli odpor. Já tomu věřím. Někdo říká, že to jsou blbé konspirace, ale já tomu věřím, protože to šlo ve všech těch státech kromě Ceausesca, který se už předtím trhl od Moskvy a dělal si, co chtěl, a myslel si, že vydrží. Gorbačov usmlouval, že pokojně předají moc, dostanou prebendy, své důchody a budou nás škádlit a nic se nestane. Takže já jsem byl vzrušený v tom období Gorbačova. Rozpoznával jsem, že se něco stane. „Rozdělení mocenských sfér“, to je pro mě pojem. Rozdělení mocenských sfér bylo po první světové válce a rozdělení mocenských sfér bylo po druhé světové válce. Od Stralsundu po Terst tesařskou tužkou jim Stalin v Teheránu načrtl hranici svého bloku, ústně Rooseveltovi a Churchillovi. Je to v pamětech. Oni že to berou na vědomí a on jim to v Jaltě dal podepsat a v Postupimi slavnostně všemi. Že dojde k novému rozdělení mocenských sfér, jsem já ovšem neočekával a většina z těch pamětníků vám dodneška bude tvrdit, že byli překvapení, ať žili v emigraci anebo tady. Takhle to v dějinách chodí, bratře Pfanne, víte!? „Srdce králů jsou jako potůčkové vod.“ A to platí. Jak je to v Bibli, tak ono to platí. Přísloví 21,1 „Jako potůčkové vod je srdce královo v ruce Hospodinově, kamžkoli chce, nakloňuje ho.“ Můžete se tomu smát, můžete to mít za překonaný theologumenon, ale já tomu věřím. Nevěřím, že to udělala Charta. Ale proč naklonil srdce Reaganovo a Gorbačovovo, to nevím. Jak vy si to vykládáte? (N c m) No, existuje racionální vysvětlení, že to ta ekonomika na Východě podělala, což jest asi pravda. Že ji prostě uzbrojili, že už jsme neměli ani na toaletní papír a párátka. MP: V roce 89 probíhal synod, kterého jste se účastnil, který byl přerušen a pokračoval v roce 90. To bylo přerušené těmi revolučními událostmi? JD: Jo. Zrovna se to dělo. Synodálové byli navštívit Adamce. A teď nevím, jestli to bylo v té první, nebo v druhé části v lednu, jak tam vtrhla NO. Neptala se na církevní zřízení a stali se hlasovnými údy proti církevnímu zříze-

106

ní, demokrati. Šimsa, vrchol. A začali veřejně soudit Josefa Hromádku tím farářem sázavským Svobodou192, nebo jak se jmenoval. Já jsem potom dal návrh, aby další jednání, pokud se bude jednat tato osobní kauza, bylo neveřejné. Načež to synod neodhlasoval, protože tam byli tihle samozvanci, a Šimsa za mnou přišel do lavice a řekl: „Tak teď sis, Doležale, nasral na hlavu!“ za to, že jsem dal návrh na neveřejné hlasovaní. Nerad na to vzpomínám. To bylo jak akční výbory v Únoru 1948. Tehdy byly národní výbory a komunisti udělali akční výbory ve městě, v okrese, v kraji, a tak dále. Najmenovali se bez volby a všechno to potom vedli a spravovali. A tohle bylo přesně takové, že z kruchty vinohradského kostela sestoupili dolů a ujali se vlády z titulu toho, že oni jsou disidenti a oni nám vrátili svobodu. Ad nauseam. (… P v d , zdě Šm vé vdy vy v , éž ěš , ž z J f H m d v b . …)

2.3.37. Podpora rodiny MP: Jak vlastně celé to vaše působení vnímala a s vámi nesla vaše rodina? JD: Nejstarší dcera měla laborantskou střední školu v Hradci s tím, že bude někde na farmacii, a ona najednou řekla: „Já chci být farářkou.“ No tak jsme ji v tom nebránili, a pak přišla za dva roky Jana. Měla tady jazykovou a: „Já chci být také farářkou.“, ačkoli jsme si od sexty mysleli, že půjde na medicínu. Také jsme jí nebránili. Aniž bychom se o to nějak zvlášť starali, tak ony díky pardubickému sboru sponte sua viděly jako největší naplnění svého života, když se budou věnovat církevní službě. Nikdy s tím neměly žádné problémy a jsou obě dvě velmi zdatnými farářkami a kazatelkami. Máme být i v tomhle ohledu za co vděční. Bohoslovců z pardubického sboru bylo více.

2.3.38. Na závěr JD: Já nejsem moc přítelem toho rozpoznávat prst Boží v lidských osudech v nějakých detailech, ale když se retrospektivně na ten svůj život dívám, tak v těch klíčových momentech vždycky nemohu říct, že to nebylo providentialiter. Já to moc nehlásám, spíš pro sebe. V té oktávě, když se mě Jadrníček ptal, jestli chci být farářem, a že už při konfirmaci mi dal ten verš 2. Timoteova 2,10, „Pilně se snažuj…“ A takové věci. 192

Jan Svoboda, 1962-1998, farář ČCE.

107

Nebo ty Pardubice. Já jsem sem nechtěl. Anebo tu Šebestovou, že jsem si vzal. Ona je čtvrtá a dcery jsou už pátá farářská generace. S tím jsem neměl žádné problémy. Měl jsem u své ženy pro to úplné pochopení a až dosud mám. A myslím si, že kdyby to záleželo jenom na mně a na mé motivaci, takže bych to asi já takhle nezařídil, jak to bylo zařízeno (abych o tom mluvil jako pasivum divinum, jak se tomu říká). (…) Já mám obavy, že je v nynější církvi taková tendence vidět tu církev od roku čtyřicet osm do roku devadesát jako kolaborující církev a že to ti největší křiklouni takhle vidí. (…) Ovšem my, církev, jsme byli něco sui generis. (…) Byli jsme nuceni vzít to evangelium vážněji a více se o něj opřít, a to jsme dělali a u toho jsem byl a jsem za to Pánu Bohu vděčný.

2.4. Životopis pokračování Jiří Doležal s trpkostí konstatuje, že po roce 1989 on a jemu blízcí faráři, kteří patřili k vedení církve nebo stáli v jeho blízkosti, byli po revoluci v rámci církve s nedůvěrou odsunuti na okraj a ustal dialog, zvláště s mladšími faráři. Sbory je prý ovšem „mají rádi“. Také upozorňuje, že po vydání tzv. Cibulkových seznamů zaslal dopis SR, v němž popisuje celou anabázi s StB. Tehdejší synodní senior Pavel Smetana dopis prý přijal a nevyvozoval další důsledky. Jiří Doležal pokračuje ve svém působení v hustopečském sboru až do roku 1994, kdy odchází do důchodu, a od té doby až dodnes s manželkou bydlí v bytě v Pardubicích. Od následujícího roku působí deset let jako farář v důchodu ve sboru v Bukovce. Mimoto vyučoval několik let homiletiku a liturgiku na Vyšší odborné škole biblické v Hradci Králové. 193 Jiří Doležal je doposud aktivní a často slouží bohoslužby v různých sborech ČCE.

193

Doležal, Modlitby, 3.

108

3. Závěr Na pozadí života jedné církve a jedné země jsme mohli sledovat dvě odlišné životní cesty dvou různých farářů téže církve v témže období. Specifičnost obou cest byla pro náš pohled podtržena tím, že je svými slovy, podle vlastních vzpomínek představili sami faráři, Alfréd Kocáb a Jiří Doležal. Jistě nelze přehlédnout jistou určenost vyprávění, která byla dána otázkami, jež byly farářům pokládány, 194 snažil jsem se však dát co největší prostor jim samotným. Rozhovor má tu vlastnost, že se skrze něj dostáváme k tomu, co sám vypravěč považuje za důležité na tom, o čem vypráví. Vypravěč sám přikládá význam různým událostem svého života, sám osvětluje způsob myšlení a rozličné vlivy, které podle něj určovaly jeho rozhodnutí a konání. Jinak řečeno, narátor již svým vyprávěním podává vlastní interpretaci svého života a jednotlivostí, které ho utvářejí.195 Nyní se pokusím přinést alespoň malou vlastní interpretaci rozhovoru, a tedy toho, co jsme skrze něj poznali, a zamyšlení se nad tím. Každá interpretace v sobě nese riziko zobecnění a zjednodušení, proto není kladena před rozhovory, kde by vytvářela nežádoucí předporozumění, ale teprve na ně navazuje, ne jako určení jejich jediného správného významu, ale jako jeden z možných úhlů pohledu na řečené, který může a má vstoupit do rozhovoru s dalšími možnými pohledy. 196 Tuto interpretaci je tedy radno brát s jistou dávkou střízlivého nadhledu. Zdá se, že rozdíl mezi oběma vyprávěními, oběma životy a způsoby práce, tedy mezi oběma faráři je veliký. Jistě tomu tak v mnohém je, přesto by nebylo šťastné zůstat u takovéto extrapolace. Zkusme se přes odlišnosti dostat k tomu, co může být oběma blízké, nebo přímo společné a společně nosné. Pokusíme se také zamyslet nad významem pojmu ghetto v daném kontextu. Na závěr nastíním i já svoji pozici v diskuzi otevřené touto prací a formuluji otázky, které zůstávají otevřené.

3.1. Životy farářů a jejich důrazy Bez přílišného zjednodušení můžeme říci, že jsme se v této práci setkali s představiteli dvou různých, lze říci, hlavních proudů ČCE v určených letech. (K těmto dvěma by bylo možné připočíst ještě proud 194

Vaněk, M cke, Třetí strana, 193 Tamtéž, 195-208 196 Tamtéž, 190-195 195

109

ekumenický představovaný KMK.) Pro celistvější uchopení uvedu některé určující životní milníky obou farářů. (Vycházím z celých rozhovorů, tedy i z jejich neuváděných částí.) Alfréd Kocáb byl vychován ve Vídni jako katolík. Po zkušenosti 2. světové války se s křesťanskou vírou rozešel, aby se k ní vrátil již jako českobratrský evangelík. Není tradičním evangelíkem, jak sám upozorňuje (1.3.2.). Studiu evangelické teologie předcházelo studium vysoké školy politické a sociální. Toto dvojí zaměření zůstalo. Jiří Doležal vyrostl v evangelické rodině a prošel tradiční evangelickou výchovou, oženil se s evangelickou – tehdy ještě – vikářkou. Vystudoval evangelickou teologii. Na zakořeněnost v evangelické tradici klade zásadní důraz. Nutno říci, že na farářskou, nebo alespoň církevní dráhu pomýšleli oba dva muži již od školního věku, ovšem s tím rozdílem, že u Alfréda Kocába to odpovídajíc tehdejšímu vyznání mělo být v rámci římsko-katolické církve. Na Kocábovu teologickou orientaci měl určující vliv J. L. Hromádka se svým důrazem na odpovědnost křesťana za společnost. Je možné říci, že protipól vůči politizujícímu Hromádkovi představují u Kocába Johann Christoph Blumhardt a především křesťanští mystikové, nejvíce Jan od Kříže a Terezie z Avily (1.3.30.). Zvláště mystici se svým ponorem do hlubin zajímavě kontrastují veřejnému a „politickému“ působení Kocábovu. Tomu odpovídá, že ani pro NO nebyli výrazným tématem. Příznačně pro Kocába představovali oporu v samotě kotelny, kdy se cítil být církví vyvržen (1.3.20.). Společně s probuzeneckým Blumhardtem a se spiritualitou Taizé mohla být tato teologie pomocná v kontaktu s letničními v Chodově (1.3.2.). Jiří Doležal často odkazuje na teology reformované tradice H. M. Kohlbr ggeho, E. Böhla a jeho přívržence, dále Karla Bartha, a další z řad dialektické teologie a Bekennende Kirche. Za své pražské učitele považuje S. Daňka a J. B. Součka. Zásadní vliv na něj měl J. Smolík, vedle něhož působil 10 let jako vikář v Pardubicích. Z těchto pozic vychází, když klade zásadní důraz na důkladně připravené biblické kázání a sborový život. Homiletika se postupně stává jeho výsadním teologickým polem. V Göttingen se ji učí od Manfreda Jossutise (2.3.1.; 2.3.2.). Alfréd Kocáb je od 50. let jednou z vůdčích postav hnutí NO, neformální skupiny farářů a laiků určitého kritického myšlení v rámci ČCE, která působila jako svého druhu opozice vůči oficiální linii vedení a teologie církve. Kocábovými slovy šlo o „novou orientaci takového myšlení“ a úsilí o vnitřní obnovu církve. Jeho důraz, který v NO sdílel s J. S. Trojanem, bylo uvědomění si, „že jsme zasazeni do kosmického rozměru“. Odtud plyne politická aktivita

110

NO v podobě kritiky vůči vládnoucímu režimu a upozorňování na práva lidská a církve (1.3.1.). To vedlo až k odnětí státního souhlasu pro výkon kazatelské služby (1.3.15.). K „politickým“ projevům konsekventně patří podpis pod Chartou 77 (1.3.17.). Aktivita NO byla zaměřena jak na život církve, tak na život společnosti, na němž se církev podílí (1.3.1.). Jiří Doležal vždy kladl důraz na biblickou teologii, teologickou erudici a důkladnou teologickou práci, především pak na tvorbu kázání a život sboru. Po dobu svého farářského působení se společně s dalšími faráři sdružoval do kruhu, „sérklu“ pro přípravu každonedělního kázání (2.3.2.). I Doležal se podílel na určité obnově uvnitř církve. Liturgický odbor SR, jehož byl členem, vytvořil novou Agendu, která měla vnést pořádek do podoby bohoslužeb ČCE (2.3.18.). Teologický odbor SR, v němž Doležal také pracoval, se mimo jiné zabýval posláním církve (2.3.19.). Své znalosti a důrazy předával dalším, když se podílel na vzdělávání vikářů, laiků, studentů biblické školy v Hradci Králové v 90. letech a při příležitostných přednáškách (2.3.17.; 2.3.32.). Jiří Doležal odmítá politické angažmá církve. Funkci faráře chápe podle reformačního pojetí jako „ministra verbi divini“ a jeho výhradním pověřením je „budování církve“ (2.3.3.). Co je za hranicemi církve, je z jejího pohledu polem pro přímluvné modlitby a misii (2.3.2.). Ve dvou posledních odstavcích byl naznačen zásadní spor nikoli mezi oběma faráři, ale mezi dvěma pochopeními poslání církve, potažmo poslání faráře. Tato diskuze byla v ČCE přítomna po celou dobu komunismu. S přičiněním obou farářů dostala zvláštní síly v 70. letech. Bezprostřední rozhovory inicioval právě Jiří Doležal. Byly to rozhovory, které spolu od podzimu 1977 vedli zástupci SR na jedné straně a faráři převážně z NO, ovšem nejen ti, kteří podepsali Chartu 77, na druhé straně (1.3.18.; 2.3.25.). Obě dvě koncepce své zdůvodnění hledají v Bibli i tradici (1.3.1.; 2.3.2.; 2.3.3. aj.). Na jedné straně je to církev, která sebe samu vnímá jako součást společnosti, s níž žije v kooperaci a na jejímž životě přijímá podíl, na druhé straně je to církev, která žije svým životem a okolní společnost je pro ni polem pro misii. Pokud se zaměříme na roli faráře, tak je farář zjednodušeně řečeno buď „minister verbi divini“, abych opět použil Doležalův slovník, jehož úkolem je vzdělávání sboru a kázání, nebo k tomuto ještě přistupuje funkce veřejného, společenského činitele (to je Kocábův model).

111

Je třeba vnímat, že tato diskuze se odehrávala v době komunismu, kdy byl život církve omezován. Alfréd Kocáb spolu s NO, pod vlivem J. L. Hromádky, měli za to, že i v této situaci má církev vstupovat se společností i světovou i s vládnoucím režimem do rozhovoru (1.3.4.). Jiří Doležal po vzoru J. B. Součka vnímá situaci tehdejší církve analogicky k církvi, kterou představuje 1. kniha Petrova.197 Vládnoucí režim je vůči církvi nepřátelský, proto se církev nesnaží přímo zasahovat do veřejného dění, ale o Kristu a naději jím dané svědčí svým životem (2.3.3.). Oba faráři se shodují na tom, že v rozhovorech nebylo dosaženo společného stanoviska, ale oba naznačují, že jejich ukončení bylo přátelské (1.3.18.; 2.3.26.). Tomuto pojetí odpovídá i to, že Alfréd Kocáb vnímá politiku jako pole, na němž se jakožto občan snaží podílet a ovlivňovat ho (1.3.4.), kdežto Jiří Doležal mluví o „rozdělení mocenských sfér“. Tedy, že o politickém směřování rozhodují osobnosti u moci (2.3.6.; 2.3.36.). Naznačil jsem dvě stanoviska, která jsou odlišná, až vzájemně si protiřečící. Obě ovšem sledují společný zájem. Tím je v posledku církev. Každé východisko rozumí církvi jinak, ale středem je stále táž církev a její život. Jak Alfréd Kocáb, tak Jiří Doležal byli a jsou uznávanými a oblíbenými faráři, kteří svůj zájem věnovali životu sboru a církve. Jako vyhrocený příklad můžeme užít popisovanou situaci sborů, ve kterých panuje jistý rozkol nebo spory, jejichž překonávání a vytváření sboru jako smířeného obecenství věnují množství sil. U Alfréda Kocába je to nejdříve Chodov a problém s letničními (1.3.2.), později „duch rozkolu“ v salvátorském sboru (1.3.27.). Bez významu není ani to, že mladoboleslavský sbor si svého faráře ponechal i další 4 roky poté, co mu byl odňat „státní souhlas“, navzdory odporu vedení církve i státu a nesnázím z toho plynoucím (1.3.12.). Jiří Doležal v Pardubicích dokončuje sjednocení sboru započaté J. Smolíkem (2.3.1.), a poté překonává spory v staršovstvu i mezi obyvateli městečka ve sboru v Hustopečích, který křísí z pokraje zániku (2.3.28.). Činí tak především skrze kázání. Oba faráři se shodují v tom, že jejich primární místo je místo faráře ve sboru. Alfréd Kocáb se o tom zmiňuje jako o závěru, k němuž došel v období vnitřního boje o to, zda neopustit církev, v době, kdy se jí cítil být „zavržen“ (1.3.20.). I pro něj měla církevní práce přednost před politickou, jak se vyjevu197

Rohkrämer, Martin (ed.), Freundschaft in Widerspruch, Der Briefwechsel zwischen Karl B , J f L. H m d d J f B. S č 35-1968. Z rich 1955, 182n. Souček, Josef Bohumil. Dě v žv dě . Vý d š y J b vy v š y Petrovy. Praha: Kalich, 1968.

112

je v době revoluce, kdy říká, že byl „tažen vyšším, duchovním pólem“, a místo přítomnosti na balkoně Melantrichu 198 sloužil křest (1.3.29.). Jiří Doležal toto stanovisko proklamuje opakovaně od počátku do konce (2.3.1.; aj.).

3.2. Církev v ghettu? Jiřímu Doležalovi zvláště leží v žaludku termín „ghetto“, tedy to, že jemu a jeho souputníkům je vyčítáno, že vedli církev do ghetta. Vrací se k tomu na mnoha místech rozhovoru (2.3.16. aj.). Zajímavé je, že Alfréd Kocáb v našem rozhovoru tento termín ani jednou neužívá. Jednou se ovšem vyskytuje v knížce jeho pamětí. Cituji: „Církev jako organizace sice přežívala v ghettu, ale uhájila si v něm dosti značný prostor pro sborovou práci. Nestávalo se, že by sborová práce s dětmi, s mládeží atd. byla z církevního ústředí jakkoli omezována, naopak.“199 To odpovídá tomu, na co opakovaně upozorňuje i Jiří Doležal, tedy, že ČCE si uhájila značnou vnitřní autonomii (2.2.26 a v neuvedených částech rozhovoru). Užívání termínu ghetto je třeba odlišit od pojmu „kolaborující církev“ (1.3.1.; 2.3.5.; 2.3.38.), kterým se nyní zabývat nechci. Nechci se zabývat ani tím, že k jistým zásahům do vnitřní autonomie církve přece jen docházelo, jak to lze demonstrovat kupříkladu na zásazích státní správy do fungování synodů 200 nebo právě na odebírání „státních souhlasů“. Že k těmto zásahům docházelo, je zřejmé, ale přesto si ČCE – pravděpodobně z velké části díky svému zřízení – uchovala značné pole pro život podle vlastní režie. Zde lze pro demonstraci uvést již zmíněné Kocábovo působení v Mladé Boleslavi po odnětí „státního souhlasu“ (1.3.12.), provoz rekreačního střediska v Chotěboři (2.3.5.) nebo rozhovory na SR (1.3.18.; 2.3.25.). Pojem ghetto byl původně užíván pro části města, v nichž ve vyšším zastoupení žila dobrovolně nebo spíše vynuceně určitá skupina společnosti, většinou na základě společného náboženství, národnosti nebo rasy, jež je odlišovaly od většinové společnosti. Tento pojem je přene198

Z balkonu historické budovy nakladatelství Melantrich na Václavském náměstí byly přednášeny projevy během „Sametové revoluce“ v roce 1989. 199 Kocáb, Cestou necestou, 177n. 200 Piškula, Jiří. S d v y d v . in C c v V. Praha: Českobratrská církev evangelická, 2009, 75-79. Morée, Peter. J ČCE by d c v b dy ě š , y -1977 in: Cesta c v I. Praha: Českobratrská církev evangelická, 2009, 29-49.

113

seně užíván pro odloučení určité skupiny od zbytku společnosti, a to jak dobrovolné, tak vynucené, aniž by bylo nutné, aby se toto odloučení projevovalo geograficky. Pojem ghetto v sobě neobsahuje kladné nebo záporné hodnotové určení. Církev nebyla jedinou skupinou společnosti, pro kterou byl tento termín v kontextu minulého režimu užíván. Václav Havel mluví o „disidentském ghettu“, do nějž byli určití lidé „zahnáni“; on na tomto místě mluví o umělcích. 201 Lze tedy míti za to, že vládnoucí komunistický režim vytvářel takový tlak, že to, co nepodléhalo oficiální linii, bylo buď zlikvidováno, nebo bylo nuceno ustoupit do ghetta, v jehož rámci si uchovávalo vlastní svobodu. Líčení církve oběma faráři tomuto modelu spíše odpovídá. Nutno ovšem podotknout, že Jiří Doležal má pravdu, když říká, že je potom nutno toto označení vztáhnout i na církev, jak ji líčí 1. kniha Petrova, zároveň je nutno podotknout i to, že tyto hranice se pokoušel přestupovat právě proud zde představovaný Alfrédem Kocábem, když se snažili mluvit do společenských otázek. Toto společně s misií pouhou existencí (2.3.3. aj.), o které mluví Doležal, bylo činěno ovšem z pozice církve, která byla režimem zatlačena do ghetta. V jeho rámci však církev mohla žít a žila, a z rozhovorů zjišťujeme, že žila bohatým životem. Zajímavě a s jiným citovým a hodnotovým zabarvením používá pro církev označení ghetto farářka ČCE Daniela Brodská. Popisuje situaci, v které se ocitli po té, co s manželem, též farářem ČCE, oba přišli o „státní souhlas“, a říká: „Poprvé v životě jsme museli odejít z církevního ghetta, z prostředí, které jsme znali, milovali a cítili se tam doma.“202 Tedy církev byla, pravda, v nepřízni režimu, její prostor byl omezován, ale v tomto rámci představovala pro lidi ve svých sborech svobodné prostředí, které je živo láskou, již přináší slovo evangelia. Na to právě upozorňuje Jiří Doležal: „To vám chci říct: Viděno v globálu, ten sbor neboli ghetto, jak tomu říkají, to byl opravdu domov. Tam měli lidé navzájem naprostou důvěru. Tam se vyprávěly protistátní vtipy a všecko. Nikdo neměl strach, že se nějak shodí nebo že si nějak ublíží, když se před druhými vypovídá. A to ti lidé potřebovali.“ (2.2.13.) To svým vyprávěním potvrzuje i Alfréd Kocáb (1.3.2.; 1.3.11.; 1.3.27. aj.). Jiří Doležal i Alfréd Kocáb upozorňují na problém současné církve (2.3.21.203): Jak má církev v současné svobodné společnosti dokázat vystoupit z ghetta, v němž podle mého soudu vězí, a být živa svým charakteristickým způsobem podle evangelia a zároveň být otevřená společnosti. To platí pro oba 201

Havel, Václav, Hvížďala, Karel. D vy vý c . Praha: Melantrich, 1990, 63. Lukášová, Schillerová, Ženy z fary, 48. 203 Alfréd Kocáb mluví o krizi církve spíše v rozhovoru pro ÚDV. 202

114

představené modely, ať už jde o přímý podíl církve na životě společnosti, nebo o misii. A zůstává platným, že církev nejdříve musí mít jasno v tom, co je jejím posláním (1.3.1.; 2.3.3.; 2.3.25. aj.).

3.3. Pozice autora Role vedoucího rozhovoru je nesnadná. Ten se totiž snaží své otázky formulovat tak, aby dal co největší prostor druhé straně a sám ustoupil do pozadí a byl spíše prostředníkem, přesto svými otázkami již dává rozhovoru určitý směr a charakter. Proto je spravedlivé, aby i on na závěr vyjádřil své stanovisko. Toto stanovisko nemá za cíl hodnotit, co bylo řečeno, ale vyjádřit k tomu postoj toho, kdo vedl rozhovor. Jako vlastní pole sporu, či lépe diskuze, která byla v této práci vedena, jsme označili poslání církve, respektive poslání církve ve světě. V této otázce se opírám o teologa J rgena Moltmanna. 204 Moltmann je počítán za jednoho z předních představitelů tzv. politické teologie, tomu také odpovídá jeho stanovisko. První kapitola jeho knihy Der gekreuzigte Gott nese název Identität und Relevanz des Glaubens. Pokud má být církev relevantní, a to jak pro svět a společnost, tak pro sebe samu, musí znát svoji identitu.205 Na to důrazně stále znovu upozorňuje Jiří Doležal. Jmenuje tři novozákonní znaky pravé církve kérygma, koinonia a diakonia (2.3.11.). Centrem práce faráře je sbor a církev, v jejichž životě se tyto funkce projevují. Tento důraz je zásadní a nezpochybnitelný a je třeba, aby sborová a církevní práce byla důkladně biblicky a teologicky podložena. Alfréd Kocáb jde však nad tento rámec a prakticky naplňuje prorockou funkci církve, která je i podle mého soudu nezbytná. Moltmann píše: „Die Gerechtigkeit Gottes, die an Jesus offenbar wird, ist opferorientiert.“206 Tuto Ježíšovu spravedlnost, „převrácenou“ proti obvyklým zvyklostem, známe například z blahoslavenství207, a zvláštního sociálního a kritického akcentu dostává především ve verzi Lukášově208. Dovršena je Kristovou obětí na kříži. Ježíš nás učí být vždy na straně slabších209a upozorňovat na bezpráví tam, kde je pácháno. Formy jsou podmíněny dobou, našimi možnostmi a schopnostmi. Kříž svědčí o Ježíšově důslednosti v tomto ohledu. Tuto výzvu, dle mého soudu, nelze naplňovat pouze k hranicím církve právě proto, že církev nemá být

204

Prof. J rgen Moltmann, 1926-, německý evangelický, systematický teolog. Moltmann, J rgen. Der gekreuzigte Gott; Das Kreuz Christi als Grund und Kritik christlicher Theologie. M nchen: Chr. Kaiser, 1973, 12-33. 206 Moltmann, J rgen. Ethik der Hoffnung. G tersloh: G tersloher Verl.-Haus, 2010, 204. 207 Mt 5,1-12. 208 Lk 6,20-26. 209 To ostatně zaznělo již v úvodu práce jako zdůvodnění použité metody. 205

115

v ghettu, církev žije ve světě; skrze lidi, jimiž je tvořena, se s ním prolíná. Takto rozumím výzvě výroku o soli a světle 210. Citlivost pro oběti, která je církvi vlastní – Kocáb na ni upozorňuje, když mluví o Janu Palachovi (1.3.6.) – může plnit těžko někdo jiný než církev. Skrze ni se církev světu otvírá, plní funkci prorockou, a plní i funkci misie, jak o tom svědčí příběh o syrofenické ženě 211. Církev obrácená do sebe světu podléhá, protože se na jeho životě neúčastní a je vlečena jeho procesy, na nichž jen zdánlivě nemá podíl. Církev světu otevřená „spermatizuje“212 svět evangeliem o osvobození člověka. (Zde proti sobě nestavím teologie obou farářů, to bych se dopouštěl vykladačské nespravedlnosti, nýbrž vyjasňuji vlastní pozici.)

3.3. Nezodpovězené dilema I nadále zůstává otevřená otázka, na níž stále nedokáži nalézt odpověď: Jak vnímat dvě nastíněná uchopení církevního života v rámci minulého režimu a jaké mají důsledky pro ČCE dnes? Na jedné straně stojí církev obrácená spíše do sebe - přímá verbální misie nebyla možná (2.3.3.) – která se snaží uhájit co největší prostor pro svůj vnitřní život ve sborech a to i za cenu různých ústupků a omezení. Na druhé straně stojí církev, která dbá o sborový život, mimoto ovšem vede kritický dialog s režimem, brání se zásahům do života svého, ale i života veřejného, na němž se chce podílet. To je však vykoupeno perzekucí a postihy především individuálními, které ovšem dopadají i na sbory; zejména v podobě znemožnění výkonu farářské práce. Že a jak jsou obě tyto pojetí a způsoby správy sborového a církevního života podloženy a motivovány biblicky a teologicky není třeba znovu připomínat. Já své stanovisko vyjádřil v předchozí kapitole. Na řadu přichází diskuze spíše věcná. Argument první strany může znít, že by tu ČCE již nemusela být, kdyby nepečovala o svůj život a dala se všanc soupeři v otevřeném konfliktu. Tento argument nelze pominout, stejně nelze pominout ani možný protiargument druhé strany: Církev je držena mocí Kristovou, kterou lidská nemůže přemoci. Zde lze zase opáčit, že právě moc Kristova držela církev ve stísněných podmínkách minulého režimu, a proto tu stále je. To je ovšem argument platný na obě strany. Tato diskuze zůstává otevřená, není totiž nová. Sám na ní stále hledám odpověď. Podobně se lze ptát, co stojí za nízkými stavy současné - nejen Českobratrské evangelické - církve v našem prostoru. Je to dáno historicky? Tedy, jde o úspěch, který může slavit ateistický komunistický režim? Lze to připsat na vrub jednomu, nebo druhému z naznačených pojetí církve – buď proto, že se 210

Mt 5,13-16. Mk 7,14-23. 212 Výrok Milana Balabána užitý pro o izraelské obydlování země při jedné z jeho přednášek. 211

116

církev příliš uzavřela do sebe samé, nebo že se příliš přizpůsobila světu?213 Snad se nabízí ještě další možnosti. Je možné, že zkrátka česká církev v současné podobě ztratila na přitažlivosti pro dnešního člověka, jinými slovy: nedokáže mu předat evangelium. Či snad problém vězí ještě jinde? Možná na to lze pohlížet z druhé strany tak, že zmíněná pojetí církve spíše pomohla každé svým dílem budovat fundament, díky němuž může církev i dnes v jí spíše nepřátelském prostředí dále žít a zvěstovat evangelium. Jak vidno otázka po poslání církve zůstává otevřena a výzva k jejímu zodpovězení neztrácí na palčivosti. Naděje žije v Kristu!

213

To je velmi zjednodušeně a vyhroceně řečeno.

117

Seznam literatury Archivní materiály: Archiv FS ČCE v Pardubicích, nezařazené dokumenty. Archiv FS ČCE v Pardubicích, k. 14, Zprávy sboru. Archiv FS ČCE v Pardubicích, k. 14, Sbor. shromáždění. Archiv FS ČCE v Pardubicích, k. 20, Sborové dopisy 1937-1987. Archiv FS ČCE v Pardubicích, k. 21, Statistika 1937-1944, 1947-1982. Archiv FS ČCE v Pardubicích, k. 31, Jiří Doležal 1962-1983. Archiv FS ČCE v Hustopečích, IV-E, Výroční a volební sborová shromáždění 1984-2009. Archiv FS ČCE v Hustopečích, IV-C, Kniha protokolů 1982-1994. Archiv FS ČCE v Hustopečích, Doklady k pokladnímu deníku, 1984. Archiv FS ČCE v Hustopečích, Korespondence 85-86. Archiv FS ČCE v Hustopečích, Korespondence 87-89. Archiv FS ČCE v Hustopečích, Nezařazené dokumenty. Doležal, Jiří. Kázání ze 70. let 20. století. Osobní archiv Jiřího Doležala. NA ČR, fond MK ČSSR – církev, karton 267, složka Fakulty, KBF – Styk s SPVC, 1968-1976-1989. NA ČR, fond SPVC MK ČSR, k. 202, ČCE, Styk SR s SPVC MK, stanoviska, 1967-85, 86. NA ČR, fond SPVC MK ČSR, k. 204, ČCE. NA ČR, fond SPVC MK ČSR, k. 205, ČCE, XIX. synod, 1975. NA ČR, fond SPVC MK ČSR, k. 205, ČCE, XX. synod, 1976-77. Osobní archiv Michaela Pfann, dopis od Jiřího Doležala z 20. 8. 2013. ÚCA ČCE, Služba církvi, Jednání se státními úřady, III. ÚCA ČCE, Jednání se státními úřady, I, 1970-1976, 1975. ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Doležal Jiří, 17. 4. 1929. ÚCK ČCE, Archiv personálního oddělení, složka: Kocáb Alfréd Ing., 28. 6. 1925. Dokumenty z ABS pro přehlednost vypisuji podle toho, ke komu se vztahují.

Jiří Doležal: ABS ČR, svazek a.č. 966075 MV. ABS ČR, objektový svazek r. č. 69 Hradec Králové.

118

ABS ČR, objektový svazek a. č. OB 173 Hradec Králové. ABS ČR, objektový svazek a. č. OB 351 Brno. ABS ČR, objektový svazek r. č. 7735 Brno. ABS ČR, objektový svazek a. č. OB 1795 MV.

Alfréd Kocáb: ABS ČR, vyšetřovací spis a. č. V – 33766 MV. ABS ČR, a. č. 830042 MV. ABS ČR, objektový svazek a. č. OB 107 Brno.

Nahrávky rozhovorů: Rozhovor s A f éd m K c b m. Vedl Michael Pfann, duben 2013. Nahrávka. Osobní archiv Michaela Pfanna. Rozhovor s A f éd m K c b m. Vedl pracovník ÚDV 3. 8. 2011. Osobní archiv Alfréda Kocába. Rozhovor s M č m P ým. Vedl Michael Pfann, 2. 5. 2013. Nahrávka. Osobní archiv Michaela Pfanna. Rozhovor s J m D ž m. Vedl Michael Pfann, květen 2013. Nahrávka. Osobní archiv Michaela Pfanna. Rozhovor se Zdenou Moravcovou. Vedl Michael Pfann, 16. 5. 2013. Nahrávka. Osobní archiv Michaela Pfanna.

Monografie a články: Adorno, Theodor W. Negative Dialektik. (Frankfurt a. M.): Suhrkamp, 1966. A d Č b éc v v c é, D v . Praha: Synodní rada Českobratrské círve evangelické, 1983. A d Č b éc v v c é, D d ý. Praha: Synodní rada českobratrské círve evangelické, 1988. Barth, Karl. P v I . . Svazek II. – Dě y. Praha: Kalich, 1988. Bb P m v éS é N vé z č ý m c ý d. Praha: Česká biblická společnost, 2004. Bohren, Rudolf. Predigtlehre. M nchen: Chr. Kaiser Verlag, 1971. C c v I. Praha: Českobratrská církev evangelická, 2009. C c v V??. Praha: Českobratrská církev evangelická, 2009.

119

Dinuš, Peter. Č b c v v c v m z c v STB. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004. Doležal, Jiří, Modlitby. FS ČCE v Pardubicích, 2012. Doležal, Jiří, Praxis des Evangeliums zwischen Politik und Religion, Grundprobleme der praktischen Theologie. in: KR, r. 44. (1977), s. 141-142. Doležal, Jiří. Z D .M v mH m Č ýb ,č Č b aé c v v c é. Praha: Synodní rada Českobratrské církve evangelické, r. 7, č. 15, 4. Eichholz, Georg. Herr, tue meine Lippen auf!: Eine Predigthilfe. Wuppertal, 1947-1964. Ev c ý z ěv . V Karlsruhe : Synodní rada českobratrské církve evangelické s pomocí bádenské evangelické zemské církve a jej. vyd. odboru] 1979. Gö tinger Predigt-Meditationen: GPM. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1946-. Havel, Václav, Hvížďala, Karel. D vy vý c . Praha: Melantrich, 1990. K ž m K vý d c v c zvě v v c v Ev ngelia. D v . Praha: Synodní rada Českobratrské církve evangelické, 1994. K ž m K vý d c v c zvě v v c v Ev ngelia. D d ý. Praha: Synodní rada Českobratrské církve evangelické, 1997. Keřkovský, Pavel. P c c c v . in: Ne c výzv b c 00. vý č z č é b vc J. L. H om d y, -1989. Praha: OIKOYMENH, 1990, 94-107. Kocáb, Alfréd. Cestou necestou. Středokluky: Zdeněk Susa, 2007. Kocáb, Alfréd. Der umstrittene Zeuge – J. L. H m d , in: InternationalerKirchenarchivtag. Kirche und sozialistischer Staat: Umbruch und Wandel, 1945-1990: Referate und Fachvorträge des 7. Internationalen Kirchenarchivtags, Prag 1995. Neustadt an der Aisch: Degener, 1996. Kohlbrugge, Hebe. Dv dvě ě m vy č ýžv d 4. Benešov: EMAN, 2011. Lochman, Jan Milič, and Bohuslav Vik. D mě v y v b dě y d z ým mD . Praha: Kalich, 2012. Lukášová, Věra, Schillerová Hana. y z f y. Praha: Kalich, 2006.

120

Moltmann, J rgen. Ethik der Hoffnung. G tersloh: G tersloher Verl.-Haus, 2010. Moltmann, J rgen. Der gekreuzigte Gott; Das Kreuz Christi als Grund und Kritik christlicher Theologie. M nchen: Chr. Kaiser, 1973. Morée, Peter. J ČCE by d c v b dy ě š , y 1977 in: C c v I. Praha: Českobratrská církev evangelická, 2009, 29-49. Morée, Peter C. A. N ěžš bd b v ž v ě d c é c v K z vé bd b ČCE - 77 č m F š Š v . in: Šmilauerová, Adéla (ed.). E c v cc b ěv c iv dě mČ b éc v v c é c dc d y , v c ýc c v b é v é vyz v č ýc zem c . Praha: Českobratrská církev evangelická, 2009, 84-98. Pfann, Miroslav. N v c vČ b éc v v c év c 5 m d v c ýc d c v c d m . Středokluky: Zdeněk Susa, 1998. Piškula, Jiří. S d v y d v . in C c v V. Praha: Českobratrská církev evangelická, 2009, 75-79. Plecháček, František. B vě c v ž v ě d bc é b ČCE v letech 5 ž 1961. in: Cesta církve III. Praha: Českobratrská církev evangelická, 2011, 60-70. P N z v ý v c ý mě č . Benešov: EMAN, 1997, 8. č Ev c é c éf yU v z yK vy 3-1996. Praha: Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy, 1996. Rohkrämer, Martin (ed.), Freundschaft in Widerspruch, Der Briefwechsel zw c K B , J f L. H m d d J f B. S č 351968. Z rich 1955. SOUČEK, Josef Bohumil. Dě v žv dě . Vý d š y J b vy v š yP vy. Praha: Kalich, 1968. Souček, Josef Bohumil. P b ém v z v v z ud f B m S v m D . Slovo - č vě - vě . Praha: Kalich, 1982. Trojan, Jakub S. z v y mě I. d . Středokluky: Zdeněk Susa, 2010. Trojan, Jakub S. z v y mě II. d . Středokluky: Zdeněk Susa, 2011. Vaněk, Miroslav (ed.). M c ? B zm c ? c é y d v bd b zv. m z c č d žv ýc rview. Praha: Prostor, 2006.

121

Vaněk, Miroslav, M cke, Pavel. . Praha: Fakulta humanitních studií UK v Praze, 2011. Vetter, Jaroslav (ed.). Ev c é d C ěb b 40. vý č v d . Praha: Českobratrská církev evangelická, 2011.

Elektronické zdroje: Biografické komentáře v poznámkách pod čarou většinou čerpám z příslušných hesel otevřené encyklopedie Wikipedia: Škarvan, František. Vz m y. [citováno 14. 08. 2013] http://issuu.com/ibily/docs/franti_ek__karvan__vzpom_nky/121 Pracoviště Orální historie – Soudobé dějiny, FHS UK. citováno 16. 08. 2013] http://www.fhs.cuni.cz/ohsd/stranka/O%20nas.html Přispěvatelé Wikipedie, H m F d c K b ü [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2013, Datum poslední revize 19. 03. 2013, 02:01 UTC, citováno 14. 08. 2013] Přispěvatelé Wikipedie, L d š v [online , Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2012, Datum poslední revize 8. 11. 2012, 04:22 UTC, citováno 14. 08. 2013] Přispěvatelé Wikipedie, M vH y online , Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2012, Datum poslední revize 6. 09. 2012, 15:05 UTC, citováno 14. 08. 2013] Přispěvatelé Wikipedie, V c v K online , Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2013, Datum poslední revize 10. 02. 2013, 01:15 UTC, citováno 14. 08. 2013] Přispěvatelé Wikipedie, V H [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2013, Datum poslední revize 6. 05. 2013, 04:08 UTC, citováno 14. 08. 2013]

122

Seite „Helmut Gollwitzer“. In: Wikipedia, Die freie Enzyklopädie. Bearbeitungsstand: 27. Mai 2013, 18:31 UTC. URL: http://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Helmut_Gollwitzer&oldid=11893 8824 [Abgerufen: 14. August 2013] Seite „Johann Christoph Blumhardt“. In: Wikipedia, Die freie Enzyklopädie. Bearbeitungsstand: 8. Juni 2013, 15:48 UTC. [Abgerufen: 14. August 2013]. http://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Johann_Christoph_Blumhardt&ol did=119343187 Seite „Manfred Josuttis“. In: Wikipedia, Die freie Enzyklopädie.Bearbeitungsstand: 9. Juli 2012, 19:34 UTC. URL: http://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Manfred_Josuttis&oldid=105377 316 [Abgerufen: 14. August 2013] Stránky COENA, evangelická liturgická iniciativa. citováno 14. 08. 2013] http://www.coena.cz/ Stránky města Hustopeče, Navrátil Zdeněk. 0 d z F š Šebesty, 23. 3. 2005, citováno 14. 08. 2013] http://www.hustopece.cz/160-letod-narozeni-frantiska-sebesty Stránky projektu Paměť národa. citováno 14. 08. 2013] http://www.pametnaroda.cz/

123