„Fotografie je koncentrovaná paměť,“ řekla mně jednou vynikající česká fotografka Dagmar Hochová. Výstava Takasaki byla vybrána z více jak 1500 „vzpomínek“, které fotograf, výtvarník a odborný asistent na Ústavu umění s designu Západočeské university v Plzni Jan Dienstbier (1978) zaznamenal během čtrnácti dnů našeho pobytu v Takasaki, které jsme navštívili v rámci příprav výstavy Hory a srdce. Výstava Takasaki nebyla od počátku zamýšlena jako fotografický cyklus o zajímavostech a pamětihodnostech významného japonského města. Informace tohoto charakteru jsou totiž běžně dostupné v každém japonském baedekeru či na webových stránkách. Fotografie tohoto cyklu mají formálně nejblíže k street photography a k humanisticky pojatému dokumentu. A to i přesto, že Jan Dienstbier ve svém uměleckém usilování tíhne spíše k abstrakci a výrazovému minimalismu. Na snímcích z Takasaki se osobitým způsobem projevil jeho obdiv ke světově ceněnému mistru humanistické fotografie Jindřichu Štreitovi. V každém citlivě koncipovaném snímku je zachycen krátký a srozumitelný lidský příběh, převážně ze života prostých takasackých lidí, ale i různé detaily architektury, nečekané situace a jevy. Zastavená skutečnost, umocněná pro českého diváka navíc exo-
tickým prostředím, působí mnohdy doslova magicky. K vyniknutí umělecké výpovědi je použito média černobílé fotografie, jejíž konejšivé šedi daleko citlivěji a niterněji zviditelňují poetiku všednosti a psychologické charaktery. Z atmosféry fotografií je zřejmé, že Jan Dienstbier se po Takasaki pohyboval s pokorou a mnohé záběry, především dětí, svědčí o bezprostřední vzájemné komunikaci. Díky této otevřenosti máme nyní možnost nahlédnout do světa elementárních lidských emocí, nálad a vztahů a společně s našimi japonskými přáteli sdílet jejich radost, osamělost či lásku. Jak napsal japonský básník Nanao Sakaki: „Chceš-li poznat kulturu, podívej se na řemesla, chceš-li poznat lidi, poznej sebe sama.“ Ivo Hucl
The exhibition entitled “Takasaki” was created to commemorate the 20th anniversary of the partnership between the cities of Pilsen and Takasaki. Pilsen-based photographer Jan Dienstbier (*1978) selected and composed over 1,500 “memories” of his visit to Japan. The selected set of photographs has not been conceived as a cycle of interesting aspects and landmarks of the major city in Japan, but rather formally approaches street photography and acts as a humanist documentary. Each sensitively selected photograph portrays a brief and understandable human drama, mainly from the lives of average Takasaki residents, as well as various architectural details, unexpected situations and phenomena. The use of black and white photographs reveals the poetry of the everyday as well as psychological character. The atmosphere in the photographs speaks of the immediate mutual communication between the photographer and his surroundings. As a result this openness you now have the opportunity to catch a glimpse into the world of human emotions, moods and relationships and together with our Japanese friends share their joy, loneliness or love. As Japanese poet Nanao Sakaki once wrote, “If you want to know culture, look at crafts. If you want to know people, know yourself.”
20 LET PARTNERSTVÍ PLZNĚ A TAKASAKI
20 YEARS OF PARTNERSHIP BETWEEN PILSEN AND TAKASAKI
Pořádá Statutární město Plzeň, kandidát na Evropské hlavní město kultury 2015 a Velvyslanectví Japonska v ČR. Záštitu převzali primátor města Plzně pan Pavel Rödl a velvyslanec Japonska v ČR J. E. pan Chikahito Harada.
Organised by the Chartered City of Pilsen, Candidate for the European Capital of Culture 2015, and the Embassy of Japan in the Czech Republic. Held under the auspices of Pilsen Mayor Pavel Rödl and H. E. Chikahito Harada, Ambassador of Japan to the Czech Republic.
Ivo Hucl
Prošli jsme bok po boku universitní třídou směrem k nádraží, cestou se zastavili v naší oblíbené kavárně a dali si kávu. We walked side by side down University Boulevard toward the station and stopped by our favorite coffee shop. (Haruki Murakami)
Když má němý člověk sen, komu o něm může říct? If a mute man has a dream, whom can he tell it to? (Jang – čchi)
Dámy a pánové! Proč je svět tak přeplněn věcmi!? Většinou jsou zbytečné, ošklivé a blbé. Ladies and gentlemen! Why is the world overflowing with things!? Most of them are useless, ugly and stupid. (Nanao Sakaki)
Možná, že mě to nese do nějakého zvláštního světa, jaký jsem ještě neviděla, anebo někam, kde je to třeba životu nebezpečné. It may very well be a special place, some place I've never seen before. Danger may be lurking there, something that may end up wounding me deeply, fatally. (Haruki Murakami)
Někde, právě teď – jsem si jist – svět dobře spí. Somewhere right now – I am sure of it – the world sleeps well. (Nanao Sakaki)
Co je to vlastně krása, a jakou má vlastně cenu? What is beauty? What value does it have? (Haruki Murakami)
Prosím tě, zazpívej písničku, nebo se zasměj, nebo plač, nebo jdi pryč... Sing a song, or laugh, or cry, or go away… (Nanao Sakaki)
Utichla láska kočičí, zamlžený měsíc bloudí ložnicí. Feline love's like that – afterward, back in its bed, hazy moonlight. (Macuo Bašó)
Prosté činy jsou zárukou dobrého zdraví. Simple acts are the guarantee of good health. (Čuang-c)
Vidět dál až na samý horizont, znamená letět na jedné z hvězd. To see beyond the horizon means to fly on a star. (Wang čin-chuan)
Všechny bytosti jsou květy kvetoucí v kvetoucím vesmíru. All beings are flowers blooming in a blooming universe. (Nakagawa Soen)
Svět je pouhý sen, klidně zešil... The world is a mere dream that simply went mad… (Nanao Sakaki)
Poslyš, vždyť jsme se sotva setkaly a ty mně přece skoro neznáš. Listen, we just met and you hardly know me. (Haruki Murakami)
