zlom 1-228
30.11.2007 7:39
Stránka 222
Recenze Rudolf Peãman E
str. / 222
S T E T I K A
/
R
O â N Í K
XLIV
Ivan Poledňák: Hudba jako problém estetiky. Praha: Karolinum, 2006, 288 s. Ivan Poledňák chtěl svůj právě vydaný spis původně nazvat Křižovatky (hudební) estetiky. Limity a horizonty jedné uměnovědné disciplíny. Posléze se rozhodl pro titul lapidárnější, jenž nepostrádá výkladových zřetelů: Hudba jako problém estetiky. V knize prezentuje badatelské, ale i popularizační a učitelské výsledky, k nimž postupně dospíval během svého bohatého působení. Zaměřuje se na dějiny estetiky (podívá se hlouběji na její vývoj), ale načrtne i evoluci estetiky hudební. Neopomine zdůrazňovat význam sémiotických postupů a při tom je odlišit od pouhé hermeneutiky. Dotýká se mj. i výchozích stanovisek Jana Mukařovského, názvem jeho populárního spisu z roku 1936 označí jednu kapitolu. Otázky estetické funkce umění obohacuje o analýzu tzv. estetických kategorií. Rozebírá i společensky vázaný vývoj vkusu a vkusovosti a dospívá k rozboru pojmu „hudební umění“ i k vymezení hranic hudebního krásna. Věnuje se otázkám hranic hudby (rozprostírá se na území značně rozsáhlém), snaží se o její definici a obecnou stratifikaci. Jako zkušený analytik se zaboří do problematiky hudebního artefaktu. Navazuje tu na dlouholetou tradici české estetiky, u jejíhož zrodu stál Otakar Hostinský. Kritice vystavuje Poledňák mj. normativní postoje oněch estetiků a pseudoestetiků, kteří spojovali např. formotvorné postoje tvůrců s tzv. formalismem ždanovovské ražby. Tím staví křivé zrcadlo estetice tzv. socialistického realismu. Jako zkušený psycholog nadhazuje i otázku apercepce hudby, neboť apercepci spojuje a propojuje zejména s hudební estetikou a psychologií. Spis ústí i do praktických otázek zaměřených např. k výuce (hudební) estetiky na našich vysokých školách. Poledňák se jeví jako samostatně myslící osobnost. Navazuje na ony větve naší estetiky, které rostly a rozvíjely se na jejím těle i působením jeho kolegů, např. Jaroslava Volka, Miloše Jůzla, Jaroslava Jiránka a dalších (neváhá leckdy vyslovit i doplňující názory nebo i nesouhlas s jejich koncepcemi). Ve své knize autor nikdy nezabředne do spekulativních postojů, k nimž mnohdy tíhnou ti, kdo uvažují o estetice především z pozic filozofických. Do oblasti estetiky patří (podle Poledňákova pojetí) jednak umění ve své totalitě, jehož hranice se neustále rozšiřují, jednak všechny mnohoznačné jevy mimoumělecké estetické. Poledňák je tedy dědicem estetické tradice českých myslitelů, kteří nikdy nesklouzli do planých rádobyfilozofujících postojů, chtějících zakrýt svá manka ve znalostech jednotlivých uměleckých druhů. Poledňákovo znalectví teorie umění jej vede ke zobecňujícím pojetím estetiky jako vědy.
zlom 1-228
30.11.2007 7:39
Stránka 223
Dobře odlišuje tzv. tvůrčí estetiku mistrů od estetiky vědecké a završuje zejména onen tradiční trend, na jehož počátku stál Otakar Zich svou prací o estetickém vnímání hudby.1 Inspirativní Poledňákova nová kniha podněcuje znovu a znovu k přemýšlení o estetice a hudbě. Estetika je vědou, která jí přestává býti, jakmile přesahuje do oblasti kritiky. Kritik osciluje mezi umělcem a vědcem. Nemůže vědecky uchopit nejsoučasnější umění. Šaldova „perspektiva dálky“ je podmínkou vědeckého uchopení a vědecké analýzy umění současnosti. Mírou všech věcí (v okruhu zejména moderního umění) je vnímatel, a tak tzv. osobní hodnocení díla uměleckého může stát proti kritickému postoji všeobecně uznávanému. Nebezpečím pro vědce-estetika, pro kritika i pro vnímatele je jakýkoliv normativismus, byť třebas v minulosti sehrál důležitou roli, např. u Johanna Joachima Winckelmanna, jenž zbožnil antiku. Avšak: platí i dnes tzv. teorie zlatého řezu, o níž tak vyčerpávajícím způsobem psal stále podceňovaný Josef Durdík ve své Všeobecné aesthetice?2 Naše doba je příliš svojská. Nechci dokonce říci, že je zvrácená. Ale častuje tzv. velké umění mnohdy výsměchem a pokřiveným šklebem. Soudím, že od antiky se až nebezpečně odklání. Totiž: ztratili jsme milostný vztah k řecko-římské kultuře, umění a filozofii. Velké osobnosti jsou znevažovány, měli bychom protestovat proti znevažování velkých umělců, vědců a náboženských myslitelů minulosti. Domníváme se, že je dnes velmi těžké stanovit náplň pojmu estetika. Stále vlastně nevíme, co do estetiky patří. Zdeněk Nejedlý v Katechismu esthetiky3 ještě až příliš považoval za směrodatnou i estetiku uměleckých tvůrců a neodlišoval ji od estetiky vědecké. My dnes tyto okruhy oddělujeme. Vlastně vždy jsme si stěžovali, že okruh estetiky se příliš rozšiřuje. I Bach, i císařský dvorní básník Pietro Metastasio žehrali na úpadek doby i na to, že oblast umění se příliš rozšiřuje. Co by řekli dnešku? Vývoj však nelze zastavit. To, co bylo před lety považováno za „neumělecké“, je dnes plně v okruhu uměleckém, je jeho integrální součástí. I Poledňák si uvědomuje, jak vágní je ono rozsuzování o „uměleckých“ a „neuměleckých“ součástkách umění. My pak doplňujeme, že dnes tento gordický uzel estetiky nedovedou mnozí rozetnout. Ostatně: estetice se dnes věnuje mnohý, kdo jí je vlastně na hony vzdálen. Kdysi, za totality, rozhodovali o otázkách estetiky okresní straničtí tajemníci. Dnes je vláčejí bahnem nevzdělaní rádobyžurnalisté. Estetiků-vědců je u nás pramálo. Poledňák k nim bezesporu patří. Osobně je přesvědčen o jsoucnosti nejširší umělecké platformy, do níž patří mnohdy i projevy umělecké, jež jsou projevy nemyté a nečesané. Poledňák se drží aspektů syntetizujících a systémových. Proto mu jsou blízcí Descartes, Rousseau, Kant, Hegel, Schopenhauer a novější myslitelé. Dovedli pro1
Zich, Otakar (1910). Estetické vnímání hudby. Psychologický rozbor na podkladě experimentálním. Česká mysl, 11. Viz také Věstník Královské české společnosti nauk, který vyšel rok poté.
2
Durdík, Josef (1875). Všeobecná aesthetika. Praha: I. L. Kober.
3
Nejedlý, Zdeněk (1902). Katechismus esthetiky. Praha: Hejda a Tuček.
str. / 223
zlom 1-228
30.11.2007 7:39
Stránka 224
mluvit i k estetice. Nejsme tak zcela přesvědčeni, že k ní měl blízko (alespoň z našeho dnešního hlediska) její zakladatel Alexander Gottlieb Baumgarten (1750), neboť ji ještě příliš pojímal jako ancillu philosophiae. V Baumgartenovi je ještě mnoho zkonstruovaného a umělého. Věříme spíše novějším osobnostem. Mezi nimi by neměl chybět Denis Diderot a myslitelé kolem francouzské Encyklopedie. Při výkladu hudby a opery 18. století bychom se měli opírat více než dosud o afektovou teorii, jejíž výklad, žel, chybí takřka ve všech učebnicích estetiky. Soudíme, že na afektové teorii je založena i hermeneutika předminulého století, neprávem kaceřovaná a vystr. / 224
smívaná. Neodklánějme se příliš od hermeneutických výkladů při explikaci projevů divadla a hudby 18. věku. Uplatňujeme-li „hermeneutický“ postoj, jsme často moderními kritiky vláčeni kalem. Avšak hermeneutika nás vede právě k oněm výkladům, bez nichž bychom nepochopili „afektový“ základ umění doby předmozartovské. To dobře věděl Hermann Kretzschmar, který svou hudební hermeneutiku založil na postojích směřujících k afektové teorii a k tzv. napodobovací estetice. Za to jej dosud, a soudíme, že neprávem, kritizujeme. Poledňák má šťastnou ruku při hodnocení estetiky doby nedávné totality. Z bývalých marxistických encyklopedií systémového charakteru oceňuje knihu Handbuch der Musikästhetik4 i její autory Bimberga, Kadena, Lippolda, Mehnera a Siegmunda-Schultzeho. Tito autoři nepodléhají ždanovismu a hájí linii, která navazuje na postoje spojené s výkladem hudby „abendlandu“. Zachraňují kaceřovaného Johanna Sebastiana Bacha i Georga Friedricha Händela, a to i proti celostnímu pojetí baroka, které globálně považují za dobu, jež připravuje osvícenství. Není to samozřejmě zcela pravda, ale za komunismu „účel světil prostředky“. Bylo třeba obhájit největší mistry 18. století před katanskými postoji dogmatických koniášů. Poledňák se často vrací ke kritice a jejím metodám. Dobře ví, že zejména soudobé umění nelze posuzovat výlučně vědecky. My pak doplňujeme, že metody hudební, ale i jiné umělecké kritiky mohou ovlivňovat ony badatele, kteří se pokoušejí propálit např. k hudbě 20. století. Vezmeme třeba Českou moderní hudbu Vladimíra Helferta.5 Je to kniha zaměřená vědecky (muzikologicky), jež svými dvěma kapitolami (Prolegomena, Doslov) svědčí pro Helferta-estetika, význačného žáka Otakara Hostinského a ctitele Mersmannovy fenomenologie. Ale mohli bychom ocenit její ryze vědecké zaměření, kdybychom nebrali v úvahu, že výchozí Helfertovy postoje jsou postoji hudebněkritickými? Právě Helfert (byť kritickou činnost odsoudil ve stati Moje literární plány, 1942, nemocnice v koncentračním táboře ve Wohlau) se nemohl zříci metod kritiky, když psal o soudobé hudbě svého století. A tak ani ryze 4
Bimberg, Siegfried, Kaden, Werner, Lippold, Ebberhard, Mehner, Klaus & Siegmund-Schultze, Walther (1979). Handbuch der Musikästhetik. Leipzig: VEB Deutsche Verlag für Musik.
5
Helfert, Vladimír (1936). Česká moderní hudba: Studie o české hudební tvořivosti. Olomouc: Index.
zlom 1-228
30.11.2007 7:39
Stránka 225
kritickou metodu nelze odsuzovat, budeme-li psát o umění dneška, ba dokonce staneme-li se i uměleckými futurology. Poledňák je estetik, který propojuje hudebněteoretické aspekty s estetickými. Proto se tolik věnuje Schönbergovi, Hindemithovi nebo Hábovi. Nejsme tak plně přesvědčeni, že teoretické postoje jmenovaných mistrů patří do vědecké estetiky, ale i takový Ferruccio Busoni, který se tolik mýlil – sám jsa skladatelem a znalcem např. J. S. Bacha – v otázkách živé provozovací praxe staré hudby, měl dosud ne zcela akceptovaný význam pro moderní pojetí hudební estetiky. Souhlasíme plně s Poledňákem, když se vyznává ze svého kladného postoje k literátům, spisovatelům, básníkům, filozofům apod., kteří píší o hudbě. Jsou to postoje, jak opakujeme, kladné, které souznějí s postoji našimi. Umělec pera řekne často o hudbě více než hudebník. Navíc pak takzvaný „nehudebník“ dovede sladit své názory na hudbu s postoji estetickými (Shaw, Thomas Mann, Nietzsche i se svou pozdní nenávistí k Wagnerovi apod.). Baudelaire např. psal o Tannhäuserovi v Paříži (a to objevně). Šalda objevil pravý Smetanův vztah k Wagnerovi (189l až 1892), a to např. před Helfertem nebo režisérem Ferdinandem Pujmanem, atd. atd. Poledňákovo nové dílo má velmi pozitivní postavení v českém písemnictví o estetice. Po České estetice Mirko Nováka6 a po spisech Jaroslava Volka, spadajících mj. do teorie umění, je spis Hudba jako problém estetiky opět velmi úspěšnou sondou do dějin i do systematiky estetiky. Jak vidno, opírá se autor práce mj. o Umberta Eca, rozvíjí-li myšlenky o středověké estetice. Bylo by vhodné sáhnout např. i ke spisům Francouze Jacquesa le Goffa, které jsou u nás hojně vydávány a které tolik hovoří o středověkém člověku a o jeho postoji k filozofii a k umění. Širší veřejnosti nebylo dosud dopřáno, aby si uvědomila návaznost knihy Jaroslava Volka Základy obecné teorie umění7 na práci Mirka Nováka Základy vědy o umění.8 My na tuto souvislost, byť možná leckdy neuvědomělou, upozorňujeme. Obě práce jsou důležité i pro problematiku tzv. rozšiřování oblasti umění. Právě dnes (a Poledňák to neustále zdůrazňuje) zahrnuje estetika mj. také jevy estetické mimoumělecké, které právě dnes tvrdě pronikají do umění, neboť jeho oblast se rozšiřuje rychleji než kdykoliv předtím, nejde jen o pronikání nonartificiálních žánrů do tzv. vážné hudby, nýbrž i o průnik mimohudebních, tedy vlastně naturalistických jevů i do hudby vážné, leč vůbec do hudby jako takové. Pražský tým se po roce 1989 sice rozpadl, ale jeho význam pro utváření nových estetických postojů je prvořadý. Proto také Poledňák věnuje Pražskému týmu oprávněnou pozornost. Svými sémantickými postoji je tým přímým pokračovatelem Mukařovského strukturalismu, ale i názorů Otakara Zicha, které pronikavě tlu6 7 8
Novák, Mirko (1941). Česká estetika. Praha: Fr. Borový. Volek, Jaroslav (1968). Základy obecné teorie umění. Praha: SPN. Novák, Mirko (1928). Základy vědy o umění se zvláštním zřením k vědeckému studiu hudby. Praha: FF UK.
str. / 225
zlom 1-228
30.11.2007 7:39
Stránka 226
močil zejména ve své Estetice dramatického umění.9 Stálo by za to srovnat například antizichovské postoje Jiřího Veltruského10 s názory Zichovými, na které pak navazoval Pražský tým. Problematika estetických kategorií byla u nás za totality pojímána jen sub specie sovětské vědy a estetiky. Poledňák se k tematice těchto kategorií oprávněně vrací, ale zkoumáme ji dnes spolu s ním stále ve vztahu především k problému tzv. krásna. I Vlastimil Zuska často upozorňuje na nutnost očištěného vztahu k tematice estetických kategorií. Metamorfóza ve vztahu ke kategoriím estetiky souvisí mj. str. / 226
s vývojem samotného umění. Dnes víme, že krásno existuje i mimo oblast umění, že má vztahy ke kulturní antropologii, že se proměňuje například vztah k lidské kráse tělesné, jež mj. souvisí nejen s postoji jednotlivých etnik, ale i s vývojem náboženských a etických představ. Dnes znovu vystupuje do popředí nutnost zkoumání takzvaného šeredna, jímž se vědecky zabýval již Rosenkranz, neboť tzv. šeredno může být také krásné a plní v uměleckém díle důležitou funkci, a to zejména v novější době (od 19. století po dnešek). Problematika šeredna vede patrně některé estetiky i k rozvoji myšlenek spojených s výzkumem anestetična. „Protikráse“ dlužno věnovat pozornost, neboť její výzkum nás povede do estetického dějezpytu. Otázky vkusové zajímají Poledňáka napořád. My je známe jako hudební historikové, když např. zkoumáme jejich proměny spolu s vývojem hudby a opery 18. století. Nebudeme rozvíjet vkusové proměny postmoderní doby. Poledňák nás zaujal svým akcentem na teorii Hanse-Georga Gadamera a na jeho přesvědčení, že vkus závisí na vzdělání („Bildung“). My bychom však zdůraznili, že vazba vzdělání k umění a k jeho vnímání je patrně přece jen vágní. Nevzdělaný umělec, např. hudebník nebo sochař, vytvoří geniální dílo, vzdělaný vnímatel umění je schopen hrozivých činů (zastupující říšský protektor Heydrich byl výborný houslista, mistrně hrával Mozarta nebo Sonátu A dur Césara Francka). Podle našeho názoru vzdělání a umění spolu souvisejí daleko méně, než jak soudí Gadamer. S vnímatelem i umělcem současně souvisí otázka vzniku a působnosti tzv. „neumění“, které Poledňák označuje jako „mimoumění“. Patrně soudí, že ono „mimoumění“ bude neustále pronikat do umění – a tak se postupně samo stane uměním. To je ovšem otázka, která ještě není plně rozřešena. Podobně je tomu také s problematikou kýče, o které psal tak poučeně již Bohumil Markalous. Patrně bude nutnější více než kdykoliv předtím, abychom umění hodnotili axiologicky. Poukázal na to přesvědčivě již národohospodář Karel Engliš v Malé logice.11 Mirko Novák v Hodnotách a dějinách12 se touto problematikou také zabývá. Ale náš vztah k axiologickým otázkám je vágní. Uznáváme vše, co např. přispívá k oslnivé prezentaci výkonného umělce, 9
10
Zich, Otakar (1931). Estetika dramatického umění: Teoretická dramaturgie. Praha: Melantrich. Veltruský, Jiří (1999). Drama jako básnické dílo. Brno: Host.
11
Engliš, Karel (1947). Malá logika: Věda o myšlenkovém řádu. Praha: Melantrich.
12
Novák, Mirko (1947). Hodnoty a dějiny. Praha: Družstevní práce.
zlom 1-228
30.11.2007 7:39
Stránka 227
který se dnes, ač je např. ze světa vážného umění, chce stále více přibližovat umělcům z okruhu komerčního umění, pop music, tzv. umění alternativního apod. Ale je nám již značně zatěžko, máme-li se postavit takříkajíc čelem k hodnotě uměleckého díla, i když připouštíme, že tato hodnota závisí až příliš na vkusu (gohut, Geschmack) a na obecných proměnách přístupu k umění. Nová Poledňákova kniha, opatřená výběrem literatury k estetice i věcným a jmenným rejstříkem, nás vzněcuje ke stále novým úvahám. Problematika umění je vlastně nekonečná, neboť jde tolik o ryze subjektivní záležitost jako snad v žádném jiném oboru. Konečně práce, která má široké parametry a která si klade cíle nejen ryze vědecké, cílí i do širšího publika, tedy i mezi „milovníky“ umění! Bude plnit dobře i funkci naučné knihy pro posluchače všech uměnovědných disciplín, jimž se vyučuje na našich vysokých školách univerzitního i uměleckého směru.
str. / 227
