Marek Skovajsa: Politická kultura. Praha: Karolinum 2006, kapitoly 2 a 3

Marek Skovajsa: Politická kultura. Praha: Karolinum 2006, kapitoly 2 a 3. Kapitola 2. Politická kultura a otázka kulturní kauzality Zkoumání politické kultury se za téměř 50 let svého vývoje od zavedení konceptu do politické vědy v pracích Almonda a Verby stalo natolik vnitřně rozmanitou oblastí, že každý pokus o rozlišení základních typů přístupů, které se v jeho rámci používají, vyžaduje zaujetí a důsledné uplatňování dobře zvoleného úhlu pohledu. Jen tak lze dosáhnout toho, že se na zprvu velmi nepřehledném poli utvoří skupiny navzájem podobných přístupů a vystoupí do popředí některé hlubší předěly, které tyto skupiny od sebe odlišují. Jak už bylo řečeno dříve, v této práci je úhel pohledu dán způsobem, jímž se s kulturou zachází při vysvětlování. Důraz na vysvětlení neznamená, že politická věda buď politické jevy umí vysvětlit, nebo to není politická věda. Politická realita je natolik komplexní, že i popis, typologizace a klasifikace, které jejím pozorovatelům umožňují se v ní zorientovat, mohou mít nedocenitelnou hodnotu. Postoj kladoucí přílišný důraz na vysvětlení jako základní, ne-li jediný úkol politické vědy, by se také pouštěl na tenký led filosofické otázky, nakolik je politické jednání1 člověka možné vůbec chápat jako něco, co je v jakémkoli přísném smyslu determinováno kauzálními závislostmi. Avšak politická kultura tvoří subjektivní „vnitřek“ politiky. Není něčím, co může být přímo vnějškově pozorováno, jako třeba politické jednání nebo politické instituce, jejichž popis je ospravedlněn už tím, že vnáší řád a přehlednost do příliš komplexní reality politického života, v níž se pohybujeme. Má-li nějaký smysl se „vnitřkem“ politiky zabývat, pak je to ve vztahu k tomuto politickému „vnějšku“, který může pomoci pochopit. Proto se úhel pohledu zdůrazňující úlohu politické kultury při vysvětlení jeví jako přiměřený. Je ostatně jen jedním z mnoha, odkud je možné politickou realitu pozorovat. Závažnější štěpení mezi způsoby pohledu na vysvětlitelnost politického jednání než radikální indeterminismus však představuje protiklad mezi objektivistickými a rozumějícími sociálními vědami. O oblasti zkoumání politické kultury už v současnosti dávno neplatí, že by ležela uvnitř tábora objektivistických sociálních věd, kam ji původně zařadil behavioralismus Almondovy a Verbovy studie, protože značná část vývoje na tomto poli za posledních 30 let se děla ve snaze je obohatit o prvky rozumějících přístupů nebo plně přeorientovat na rozumějící paradigma. Výsledkem tohoto vývoje je dnešní stav, kdy se v rámci zkoumání politické kultury vedle sebe uplatňují teoretické rámce, které je v horším případě třeba považovat za navzájem neslučitelné a v lepším případě u nich lze většinou aspoň doufat, že se 1

O rozdílech mezi jednáním a chováním bylo již napsáno dost, ale v této práci jsou oba termíny používány bezpříznakově a nikoli nutně ve vzájemné opozici. Použití kolísá podle kontextu a podle toho, jestli se zdůrazňuje významový aspekt (jednání) nebo aspekt vnějškový (chování). Avšak vzhledem k tomu, že nás zde zajímá především kultura, je výrazně upřednostňován termín jednání.

1

mezi nimi podaří najít styčné body. Jedním ze zjištění této práce bude, že rozpor mezi objektivistickým a rozumějícím přístupem je zdrojem řady mnohoznačností, jimiž je koncept politické kultury zatížen. Problém vysvětlení je důležitý i pro vědy rozumějící. Proč se zabývat politickou kulturou v rozumějícím smyslu, proč zkoumat významy, které jednotlivci přikládají svému politickému jednání, pokud to, čemu lze „porozumět“, nijak neosvětluje, jak lidé jednají, a nedovoluje o tom nic říci? I rozumějící sociální vědy mají svůj explanační program a přes jistě hluboké rozdíly ve způsobech jeho chápání se ukazuje, že hledisko vysvětlení se dá považovat za univerzální pro všechny přístupy k politické kultuře. V takové situaci má smysl se u každé konceptualizace ptát, jak odpovídá na otázky týkající se souvislostí mezi kulturou a povahou politického života a jaký typ vysvětlení může poskytnout. Má smysl sledovat, jestli v rukou nejrůznějších autorů, kteří koncept politické kultury používají, politická kultura skutečně funguje jako nástroj spolehlivého a obecně přijatelného vysvětlení. Tento projekt je třeba začít od zodpovězení otázky, jaké jsou základní možné způsoby chápání politické kultury a její explanační role v politické realitě. Uvedení do tématu však poskytnou dvě konkrétní ilustrace. 2.1. Kultura u Huntingtona a Fukuyamy Explanační použití kultury a politické kultury se ve společenskovědní literatuře objevuje i tam, kde se autoři problémem, jak kultura na politiku působí, explicitně na teoretické úrovni nezabývají. Jako ukázku lze uvést práce dvou velmi známých amerických politologů posledních 15 let, Huntingtonův Střet civilizací a Fukuyamovu studii Důvěra. Samuel Huntington sice hovoří o střetu civilizací, ale na smyslu jeho sdělení by nic neměnilo, kdyby řeč byla o střetu kultur. Civilizace jsou jím definovány jakožto kulturní jednotky, jsou to „kultury ve velkém“ [Huntington 1998: 41]. Mohlo by být zajímavé sledovat, z jakých prvků se tyto kultury skládají, ale to není podstatné vyjma konstatování, že Huntington kultury chápe ve smyslu zahrnujícím „vnitřní“ i „vnější“ stránky sociální reality. Zajímavější je, že Huntington říká, že jeho „civilizační paradigma“ je schopné generovat předpovědi o vývoji mezinárodní politiky [37], což by stěží bylo možné, kdyby civilizace v určitém smyslu nezasahovaly do politického života a neovlivňovaly jej. Kultura tedy vysvětluje aspoň část z toho, co se odehrává v globální politice. Otázkou, která se sama nabízí, je, jakou povahu má tento vztah mezi kulturou a politickým životem a jaký typ kulturalistického vysvětlení Huntington nabízí (srov. 2.3.4.). Také Francis Fukuyama používá ve studii příznačně nazvané Důvěra. Sociální ctnosti a vznik prosperity [1996] způsob uvažování, který předpokládá souvislost mezi kulturou a strukturními vlastnostmi společnosti. Pro vysvětlení rozdílů v ekonomickém rozvoji různých kulturních okruhů současného světa Fukuyama zavádí definici kultury jako „sdíleného etického zvyku“ [34], do které podobně jako Huntington holisticky zahrnuje nejen hodnoty a 2

postoje, ale také sociální vztahy a způsoby jednání. Fukuyama tvrdí, že kultury, vycházející z tradic velkých světových náboženství, v různé míře podporují vznik sociálního kapitálu a důvěry, jejichž hladina se zase promítá do ekonomického jednání příslušníků každé z těchto kultur. Vysoká úroveň důvěry snižuje transakční náklady, čímž podněcuje hospodářský rozvoj. Opět se nabízí otázka, jak je třeba chápat kulturní souvislosti, o které Fukuyama své vysvětlení opírá (i zde srov. 2.3.4.). Tyto dva příklady jsou dobrou ilustrací toho, jak významné důsledky se někdy v současném společenskovědním myšlení kultuře přičítají. Zaměření na kulturu, kulturní kauzalitu a kulturalistické vysvětlení se proto jeví jako legitimní předmět našeho zájmu. Avšak od vágního tvrzení, že kultura působí, k prokázání, že skutečně působí a jakými způsoby působí, vede dlouhá cesta. Ze všeho nejdříve je třeba se podívat na samotné základní články kauzálního vztahu: co to je kultura a na co působí? 2.2. Základní vymezení politické kultury Je dost dobře nemožné zabývat se politickou kulturou a přitom hned zpočátku neříci, co to vlastně politická kultura je. Autoři, kteří termín „politická kultura“ užívají, nám však tento úkol rozhodně nezjednodušují, protože téměř každý z nich nabízí svou vlastní definici, která se aspoň v nějakém detailu liší od jiných. Výsledkem je velmi nepřehledný obraz toho, co politická kultura může znamenat, v mnoha ohledech podobný chronicky mnohoznačnému chápání pojmu kultury obecně. To se týká v prvé řadě výčtu prvků, které politická kultura zahrnuje. Z tohoto důvodu se záměrně vlastnímu obsahovému vymezení politické kultury vyhýbáme. Některé příklady konkrétních definic budou uvedeny v kapitolách 4-6, věnovaných různým konceptualizacím politické kultury, a k jejím možným obsahům se vrátí závěrečná podkapitola 7.3. Již zde je ovšem nutné vymezit význam konceptu politické kultury alespoň tak přesně, aby bylo k dispozici východisko, od nějž se mohou odvíjet všechny následující úvahy. To, co termín „politická kultura“, jak je používán ve společenskovědní literatuře, označuje, si lze představit jako onu již zmíněnou mlhovinu, které má z různých úhlů pohledu různě umístěné vnější hranice, ale v jejímž jádru se dá tušit obsah, který je společný všem. Tímto jádrem je politická kultura ve smyslu subjektivní stránky politického jednání. To může znamenat, a také znamená, velmi různé věci. Mnohé koncepce tak úzké vymezení odmítají. „Subjektivní stránka politiky“ však představuje nejmenšího společného jmenovatele, na němž se všechny koncepce překrývají. Politická kultura hrubě definovaná jako subjektivní protějšek „vnějších“ politických struktur a procesů může nabízet taková jejich vysvětlení, které jsou jinak nedosažitelná, a to představuje dostatečný důvod vědeckého zájmu o politickou kulturu nebo kulturu obecně. Tady je na místě udělat krátkou odbočku, která vede zejména do disciplíny, jež zkoumání kultury věnovala zatím nejvíce pozornosti, sociální antropologie. Američtí 3

antropologové Kroeber a Kluckhohn [1963] ve svém přehledu 161 definic kultury, ke kterým nakonec přidali i svou vlastní,2 rozlišili celkem šest základních typů úplných definic kultury: 1. deskriptivní, zdůrazňující výčet složek kultury; 2. historické, zaměřené na tradice a mezigenerační sociální přenos; 3. normativní, zaměřené buď na pravidla a způsoby chování nebo na hodnoty a ideály a jimi utvářené chování; 4. psychologické, zdůrazňující roli kultury jako formy přizpůsobení prostředí a nástroje řešení problémů 5. strukturní, zaměřené na kulturu jakožto uspořádaný celek nebo vzorec; 6. genetické, zaměřené na charakter kultury jakožto artefaktu nebo produktu lidské činnosti. Nevýhodou této klasifikace je, že se nedaří každý definiční přístup zařadit vždy pouze do jedné třídy. Vymezení politické kultury obvykle patří do tříd 1., 2., 3. a 5. a řada z nich i do třídy 4. a 6. Užitečné však je obecnější rozlišení na pojetí, která kulturu chápou jako subjektivní stránku sociálního jednání, a pojetí širší, která do kultury zahrnují i jednání a sociální vztahy, nebo aspoň některé jejich aspekty. Toto rozlišení je analyticky jednoznačné a v našem kontextu výhodné i proto, že umožňuje odlišit taková užití kultury, v nichž kultura může potenciálně působit jako příčina jednání a sociálních vztahů, od takových, v nichž to možné není. Zahrnuje-li totiž kultura i jednání, pak se představa jejího působení na jednání stává velmi nejasnou. Konceptualizace politické kultury důsledně odlišující kulturu od jednání označujeme jako subjektivistické neboli užší. Pro pojetí politické kultury ve smíšeném významu, zahrnujícím subjektivní prvky i jednání, používáme v literatuře obvyklé označení holistická (holistic, comprehensive) neboli širší. 2.3. Přístupy k politické kultuře: základní typologie Přístupy k politické kultuře lze klasifikovat například podle toho, do jaké oblasti sociálního života politickou kulturu umísťují. Iwand [1985] v tomto duchu rozlišuje přístup historický, strukturální a psychologický. To sice je klasifikace, která nachází oporu v oborech zkoumání politiky (historie; politologie a sociologie; politická psychologie), ale dá se proti ní vznést námitka, že mnohé koncepce musí být zařazeny do všech tříd, jak to dokládá případ klasického pojetí Almonda a Verby.

2

Pro ilustraci zde uvádíme syntetickou definici kultury, k níž Kroeber a Kluckhohn dospěli: „Kultura sestává z explicitních a implicitních vzorců chování a pro chování, získaných a přenášených symboly a tvořících výlučný výdobytek lidských skupin, včetně jejich ztělesnění v artefaktech; podstatné jádro kultury sestává z tradičních (tj. historicky odvozených a vybraných) idejí a zejména k nim přidružených hodnot; kulturní systémy lze na jedné straně pokládat za výsledky jednání, na straně druhé za podmiňující prvky dalšího jednání” [Kroeber, Kluckhohn 1963: 357].

4

Pokusíme se vytvořit vlastní klasifikaci, která bude přihlížet k tomu, 1. co kultura v daném přístupu je, ale také 2. jak je chápáno možné kauzální působení kultury a jak se s pomocí kultury dají vysvětlovat politické jevy. Jako vůbec nejzákladnější možné rozlišení se jeví již výše naznačený protiklad mezi objektivistickým a rozumějícím přístupem. V případě prvního z nich je kultura chápána jako soubor prvků, které se nacházejí „uvnitř“ jednotlivců, jejichž jednání vysvětlují, avšak mají objektivizovanou povahu, tzn. nejsou totožné s motivy, jež si jednající mohou více nebo méně jasně uvědomovat a které je k jednání mohou vést. Když např. objektivistický přístup vysvětluje politickou aktivitu občanů, za jednu z příčin může považovat participační politické orientace, které politicky aktivní jednotlivci vykazují ve vyšší míře než průměr populace. Tyto orientace však nejsou tím, co by si jednotlivci uvědomovali jako motiv svého jednání. Podobně vysvětluje-li tento přístup jednání konkrétního politického vůdce např. autoritářským typem jeho osobnosti, pak rysy tohoto osobnostního typu opět není možné považovat za subjektivní motivy jeho jednání. V tomto smyslu se diametrálně liší od přístupu interpretativního, který podává vysvětlení, jež je rozumějící tím, že konstruuje subjektivní smysl jednání, o kterém se dá předpokládat, že může být skutečně uvědomovaným motivem konkrétního, průměrného nebo typického aktéra [srov. Weber 1998: 141]. Objektivistický přístup významy redukuje, rozumějící je konstruuje. Vzhledem k povaze vysvětlení podávaných v oboru bádání o politické kultuře je užitečné rozlišit v rámci objektivistického přístupu dva základní typy, mikro- a makropřístup. Jak už názvy napovídají, rozdíl mezi nimi spočívá ve způsobu, jakým jsou objektivizované významy zasazovány do kontextu sociálního jednání a tím i jak jich je využíváno při vysvětlování. Sociologický makropřístup se zabývá vztahy mezi kulturou a strukturou na nadindividuální úrovni, psychologický mikropřístup sleduje, jak prvky kultury ovlivňují jednání jednotlivce. Tento mikropřístup však nelze zaměňovat se snahou o rozumějící vysvětlení individuálního jednání, která je svým zaměřením také mikropřístupem. Objektivistický makro- a mikropřístup kulturu shodně rozkládají na subjektivní orientace nebo postoje, rozcházejí se však podle úrovně, na které jednotlivé postoje spojují do vyšších celků: pro makropřístup to je společnost nebo jiná sociální jednotka, pro mikropřístup individuální osobnost. Třetí základní protiklad představuje již známé rozlišení mezi subjektivistickým a holistickým pojetím kultury. Vzhledem k tomu, že naše klasifikace přístupů má brát ohled na typy možných vysvětlení, která každý z nich nabízí, je třeba věnovat pozornost jedné početné třídě pohledů na kulturu, které s její pomocí politické jevy vysvětlují, ač mezi „vnitřkem“ a „vnějškem“ kultury nemohou konstruovat kauzální vazbu. Kulturu totiž chápou holisticky a předpokládají, že mezi subjektivními obsahy a jednáním či sociálními vztahy existují vazby vzájemné závislosti a posilování takové intenzity, že jejich oddělení postrádá smysl. Tento přístup sice rozlišení mezi objektivistickým a rozumějícím pojetím subjektivních prvků kultury nepřehlíží, ale pracuje s oběma, aniž by jej bylo nutné kvůli 5

tomu rozdělit na dva samostatné proudy. Vzhledem k jeho holismu a důrazu na propojenost postojů a významů na jedné straně a jednání a sociálních vztahů na straně druhé mu dáváme označení konfigurační. Použitím tří rozlišujících kritérií (objektivistické x rozumějící; mikro x makro; subjektivistické x holistické pojetí) vzniká klasifikace, která je odolnější proti překrývaní mezi třídami než např. klasifikace Iwandova. Proudy ve zkoumání politické kultury lze rozlišit takto: 1a. objektivistický makropřístup, který se soustředí na vzájemné vazby mezi kulturou a politickou a sociální strukturou a oborově odpovídá kvantitativní empirické politické vědě a sociologii; základní kulturní jednotkou jsou v jeho analýze frekvence objektivizovaných postojů na úrovni kolektivity [např. Almond, Verba 1989; Inglehart 1990]. 1b. objektivistický mikropřístup, který se zaměřuje na vztah mezi osobností a jednáním a jehož oborovým zázemím je sociální psychologie a psychologická antropologie; základní jednotkou kulturní analýzy jsou osobnostní rysy nebo vzorce postojů na úrovni jednotlivého nositele [např. Pye 1988]. 2. interpretativní mikropřístup, který usiluje o hluboké proniknutí do kultury chápané jako bohatě strukturovaný soubor sociálních významů a je spřízněn se zkoumáním politické kultury v historii a s kvalitativními směry v politologii a sociologii; základní jednotkou kultury jsou sociálně sdílené významy [např. White 1979; Rohe 1982]. 3. konfigurační přístup, který kulturu tematizuje holisticky a odvozuje její rysy z jejího zakotvení v celkovém životním způsobu společnosti. Činí tak na základě empirického pozorování, znalosti jejího historického vývoje, nebo postulováním apriorně daných kulturních souborů tvořených postoji a jednáním. Vyskytuje se napříč společenskovědními obory. Základní kulturní jednotkou jsou kulturní konfigurace zahrnující subjektivní obsahy i jednání a sociální vztahy [např. Fukuyama 1998; Thompson, Ellis, Wildavsky 1990; Chilton 1988a,b]. Předložená typologie je schematická a nepouští se do řešení mnohých obtíží, které všechna štěpení, na kterých stojí, zahrnují. Pro potřeby této práce a pro základní orientaci v oblasti bádání o politické kultuře však je dostačující. Základní přístupy se liší již svými ústředními předpoklady o povaze sociální reality a způsobech, jak tuto realitu lze zkoumat, ale také modely kulturní kauzality, s nimiž pracují. Je proto na místě zastavit se u každého typu zvlášť a podat nezbytnou základní charakteristiku jeho východisek a také způsobů obsahového chápání pojmu politická kultura.

6

2.3.1. Objektivistický makropřístup Makropřístup se nejčastěji vyskytuje v kvantitativní sociologii a politické vědě a stále nepochybně představuje mainstream výzkumu politické kultury (patří sem Almond a Verba, Inglehart, Putnam a jejich početní pokračovatelé). Vysvětlovací schéma, podle kterého postupuje, je však použitelné i na nekvantifikovatelné jevy. Makropřístup se vyznačuje velkou mírou terminologické nejednotnosti, co se týče určení obsahu politické kultury jakožto subjektivní stránky politiky. Různí autoři za něj nejčastěji považují: postoje, orientace, hodnoty, hodnotové orientace, názory, přesvědčení. Tyto prvky však makropřístup nesleduje jednotlivě, ale v údajích o jejich distribuci na úrovni skupin. Zde není prostor pro beztak marné úsilí vnést jakoukoli minimální míru přehlednosti do tohoto množství pojmů, které slouží k uchopení subjektivní stránky lidského jednání. Někteří autoři se pokusili o jejich systematické utřídění, např. Rokeach rozlišil (v pořadí podle klesající obecnosti) tyto prvky: hodnotové orientace, hodnoty, postoje a názory [Brown 1984: 161]. Avšak jejich používání u různých autorů a škol nadále kolísá. Makropřístup sice používá jako kulturní „atomy“ postoje, hodnoty atd. zastávané jednotlivci a pomáhá si tak psychologickou terminologií i teorií, avšak tato data v jeho rámci mají smysl pouze po agregaci na úrovni zkoumané kolektivity. Za základní jednotku kultury v tomto přístupu je třeba považovat frekvence postojů a jiných subjektivních obsahů v rámci zkoumané sociální jednotky. Proto je jedním podstatným rysem makropřístupu, kterým se odlišuje od ostatních, jeho nepoužitelnost pro vysvětlení individuálního jednání. Jak říkají autoři jednoho z nejvlivnějších pojednání o komparativním výzkumu politické kultury Elkins a Simeon, „(p)olitická kultura je vlastností kolektivity… Jednotlivci mají přesvědčení, hodnoty a postoje, ale nemají kultury“ [1979: 129]. V makropřístupu se kauzální souvislost zjišťuje na úrovni kolektivit, vysvětlení individuálního jednání na základě kulturních prvků podat nemůže. V tom spočívá jedno z omezení typu vysvětlení, který nabízí. 2.3.2. Objektivistický mikropřístup Do této třídy patří koncepce, které se snaží vysvětlit, jak jednotlivci nebo skupiny jednají, na základě znalosti jejich psychických vlastností a způsobu působení těchto vlastností na jednání. Právě okolnost, že tento přístup si nárokuje i znalost mechanismů, jimiž se zjištěné vlastnosti promítají do jednání, umožňuje podávat vysvětlení jevů na individuální úrovni. Patří k němu studie národního charakteru nebo „modální osobnosti“, analýzy souvislostí mezi typem osobnosti a politickým jednáním nebo psychologické studie politických vůdců (např. Meadová, Adorno, Pye). Tím, že mikropřístup vychází z předpokladu, že je možné poznat 7

kauzální mechanismy působící na úrovni individuálních aktérů, může se mj. pokoušet vysvětlovat jednání konkrétních politických vůdců, což v rámci makropřístupu možné není. Problematické však je, když mikropřístup naopak postuluje vztah mezi určitým osobnostním typem a určitým typem jednání na úrovni kolektivity. Například termín „modální osobnost“ má poněkud obojživelný nádech: na jednu stranu to je statistický konstrukt, ale na stranu druhou jeho vysvětlovací hodnota spočívá v zachycení závislostí platných na individuálněpsychologické úrovni. Psychologický mikropřístup tematizuje politickou kulturu na úrovni osobnosti a osobnostních rysů, ale také hodnot, postojů, přesvědčení atd., pokud jsou vztaženy k určitému osobnostnímu typu. Částečná shoda v používaných pojmech nesmí zastírat základní rozdíl vůči makropřístupu: ten pracuje s údaji o distribuci např. hodnotových orientací v populaci, zatímco mikropřístup odvozuje svá vysvětlení z výskytu dané hodnotové orientace u jednotlivce nebo osobnostního typu. Již označení osobnostních rysů zpravidla ukazuje, že se jedná o dispozice k určitému typu jednání (např. „autoritářská agrese“ [Adorno 1950]). Aby se předešlo výtce, že osobnostní rysy jsou pouhou abstrakcí z pozorovaného jednání, jejich přítomnost v jednotlivci je vysvětlována procesem utváření jeho osobnosti v raném dětství. Mikropřístup se stal již od konce 40. let předmětem ostrých kritik a s tím souvisí i jeho malá obliba v bádání o politické kultuře v období od 60. let, na které se zaměřujeme v této práci. Autoři důkladného teoretického a metodologického zhodnocení přístupu, který kulturu chápe jako ve společnosti převládající typ osobnosti, Lindesmith a Strauss [1965] proti němu uvádějí tyto zásadní námitky: nesprávný předpoklad kulturní homogenity a s ním spojená zjednodušení a paušální generalizace; fikce „skutečných motivů“ a „autentické osobnosti“; záměna interpretací za fakta; západní etnocentrismus; neprůkaznost určujícího vlivu zkušeností z dětství na tvorbu osobnosti; a zejména: neschopnost přesně specifikovat povahu kauzálního působení osobnosti na chování. Přestože tento přístup je v novějším zkoumání politické kultury zastoupen jen minimálně (z autorů, jimž se věnují následující kapitoly, k němu patří pouze Pye), stále představuje vlivný „intuitivní“ pohled na chápání vztahu mezi kulturou a politikou a objektivistický makropřístup i interpretativní mikropřístup se někdy pohybují v jeho těsné blízkosti. 2.3.3. Interpretativní přístup Další možný typ chápání politické kultury a její kauzální role tvoří velmi početná a vnitřně různorodá skupina konceptualizací, která má jako společného jmenovatele důraz na významovou stránku sociálního jednání. Je téměř nadbytečné připomínat, že tento přístup k sociálnímu jednání má velmi dlouhou tradici a pro moderní sociální vědy je jeho dosud platné základy třeba hledat zejména v německé filosofii a sociologii přelomu 19. a 20. století, 8

nejtypičtěji v rozumějící sociologii Maxe Webera. Přes její šíři a pestrost se nejedná o kategorii zbytkovou, ale zcela jistě o kategorii, která se dále vnitřně člení na celou řadu značně odlišných proudů. Patří do ní pojetí politické kultury z hlediska nejrůznějších interpretativních nebo kvalitativních směrů, jako je fenomenologická sociologie, sociální konstruktivismus nebo interpretativní antropologie. Tento přístup je také velmi rozšířen v historických studiích. Mnohé novější snahy o konceptualizaci politické kultury náležející do této kategorie navazují na mimořádně vlivnou Geertzovu myšlenku zhuštěného popisu, proto může být užitečné si zde připomenout, jak Geertz chápe smysl zkoumání kultury: „Kulturní analýza spočívá (nebo by měla spočívat) v odhadování významů, vyhodnocování těchto odhadů a vytváření vysvětlujících závěrů z těch lepších z těchto odhadů“ [2000: 31]. Pokud pomineme extrémně relativizující závěry, které někdy z těchto slov mohly být vyvozovány, máme zde jednotící program pro celou interpretativní kategorii. Tím přirozeně nemá být zastíráno, že pohledy na povahu významů a způsoby jejich zjišťování jsou v jejím rámci nanejvýš rozdílné. Tato okolnost začne působit značné potíže, jakmile si položíme otázku, jak lze v interpretativním přístupu politickou kulturu jednoznačně vymezit po obsahové stránce. Geertz kupříkladu chápe kulturu jako text určený k rozluštění, jiné směry jako etnometodologie si všímají konstituce významu v individuálních interakcích. Užitečný, ale pouze jako obecné vodítko, zde může být již naznačený protiklad k objektivistickému chápání kultury jako souboru „vnitřních“, ale nevýznamových prvků jednání. Zatímco objektivistické směry postupují ve vztahu ke kultuře redukcionisticky a svět subjektivních významů převádějí na soubor měřitelných dat, interpretativní přístup ze své podstaty kultuře ponechává její obsahovou plnost. To právě od výzkumníka vyžaduje dovednost příznaky svědčící o působnosti významů v sociální empirii interpretovat a zkonstruovat významový svět sociálních aktérů tak, aby odpovídal jejich pozorovanému jednání. O tom, že úskalí tohoto postupu jsou početná, není třeba dlouze hovořit. Přesto je více než zřejmé, a vývoj ve společenských vědách za posledních nejméně 30 let to potvrzuje, že interpretativní zkoumání kultury, ať samo o sobě nebo jako doplněk jiného přístupu, se pro chápání kulturních podmíněností sociálního života stalo nepostradatelným. O pohledech na povahu politické kultury, které se uplatňují v interpretativním přístupu, může poskytnout aspoň rámcovou představu následující výčet, který je členěn podle vědní disciplíny, odkud toto snažení vychází. Autoři náležející do zmíněných kategorií někdy s pojmem politická kultura, ať už záměrně nebo ne, nepracují, nicméně jejich výzkumy s ním mají nepochybnou věcnou souvislost: 1. Historický interpretativismus. Snaží se vysvětlovat jednání jednotlivců nebo kolektivit významy, které se nacházejí v jejich historické paměti, tradicích, symbolech, mýtech atd. Často zahrnuje interpretaci jednání významných jednotlivců, např. politických vůdců [např. Tucker 1987; White 1979]. 9

2. Sémiologické zkoumání politických symbolů a mýtů. Na tyto objekty pohlíží jako na systémy znaků plnících politické funkce, např. umožnění identifikace s vlastní politickou jednotkou nebo mobilizace v politických konfliktech [např. Kubik 1994; Dittmer 1977]. 3. Interpretativní politická antropologie. Na této půdě probíhá rozsáhlý výzkum vlivu kulturních faktorů na politické jednání, který má nepochybně blízko k bádání o politické kultuře, jak je chápeme zde. Předměty jeho zájmu jsou opět symboly, politické narativy, mýty, rituály apod. [např. Kertzer 1988; Geertz 1973]. 4. Přesah s interpretativní sociologií byl dosud spíše proklamativní, jak ukazuje neúspěch výzvy, aby se novou perspektivou pohledu na politickou kulturu stala fenomenologická sociologie, která představuje hlavní poselství v jiných ohledech velmi podnětné Welchovy knihy [1993], a stejně málo úspěšný Patzeltův pokus o oživení bádání o politické kultuře jeho uvedením na půdu etnometodologie [1989]. Pozornosti významovým stránkám politické kultury z různých interpretativních pohledů se pochopitelně dostává i v českém prostředí. Patří sem pro oblast historických interpretací např. Rakovy studie o českých mýtech [1994], Havelkova analýza „symbolických center“ české politiky [2001], pro sémiologický výzkum politických mýtů a symbolů práce Macurovy [např. 1999] nebo Holého studie o významových prvcích české národní identity pro interpretativní antropologii [2001]. Předložený výčet nemůže pokrýt celé pole interpretativního bádání, nicméně stačí k zachycení těch interpretativních směrů, jež se ocitly „jádru mlhoviny“ konceptualizací politické kultury dostatečně blízko na to, aby se objevily v hledáčku této práce. Nejasné kontury této mlhoviny způsobují, že některé konkrétní příspěvky k poznání významové stránky politiky není možné z bádání o politické kultuře v tuto chvíli s jistotou ani vyloučit, ani do něj zahrnout. Mnohé z nich postrádají byť i jen minimální návaznost na původní behavioralistické založení výzkumu politické kultury u Almonda a Verby, do blízkosti tohoto výzkumného pole se však dostaly díky jeho neustálému rozšiřování v posledních 30 letech. Bez ohledu na tuto nevyjasněnost však interpretativismus zcela jistě je v bádání o politické kultuře jedním ze základních přístupů a příklady jeho použití lze najít v mnoha pracích, které do této výzkumné oblasti patří (k nim zejména Kapitola 5). 2.3.4. Konfigurační přístup3 Pro tento přístup je typické, že na rozdíl od ostatních postupuje od celku k částem. Tím, co je dáno, jsou kulturní celky, konfigurace nebo způsoby života. Ty se samozřejmě člení na vnitřní

3

Název tohoto přístupu nemá navozovat žádnou souvislost s tzv. konfiguracionistickou školou v americké kulturní antropologii, k níž bývají řazeni např. Alfred L. Kroeber a Ruth Benedictová [Soukup 2000: 54-78]. Tato škola do značné míry vychází z analogií mezi kulturou a osobností [67], což o zde popisovaném přístupu k explanační roli politické kultury neplatí.

10

významy a postoje na jedné straně a vnější jednání a sociální vztahy na straně druhé, ale základní jednotku analýzy představují konfigurace, ne jejich součásti. Holisticky chápaná kultura zahrnuje podobně jako subjektivistické přístupy hodnoty, postoje, orientace i významy, k nim však přibývají sociální vztahy, instituce či zvyky. To znamená, že klasický typ kauzálního vysvětlení nepřichází v úvahu, protože kultura a jednání, vysvětlující a vysvětlovaná proměnná, od sebe nejsou odděleny. Přesto však tento přístup vysvětlení politických jevů založená na znalosti kultury může poskytovat. Dají se rozlišit dokonce tři typy konfiguračního přístupu: 1. Historicko-evoluční konfigurační přístup. Vychází z chápání kultury jako souboru hodnot a sociálních praktik, které se navzájem posilují, chrání proti rušivým vnějším vlivům a tak se pomáhají udržovat v čase. Povaha tohoto posilování je nejasná, ale i nepodstatná. Důležité je, že kultura představuje historicky konstituovaný jedinečný útvar, jehož dosavadní vývoj částečně předurčuje jeho reakce na budoucí podněty (path-dependency). Kulturu je také možné chápat jako výsledek evoluční adaptace způsobu života jejích nositelů na měnící se podmínky a jejich boje o přežití s nositeli jiných kultur. Poskytnout kulturní vysvětlení v tomto smyslu znamená ukázat, že to, co se vysvětluje, je prvkem dané kultury, který se v ní prosadil během jejího dosavadního historického vývoje. Na otázku, proč v dané kultuře existuje určité typické jednání, se v této perspektivě nedá odpovědět poukazem na jemu odpovídající subjektivní orientace, protože ty jsou jeho příčinou stejně jako důsledkem. Odpověď by zněla, že dané jednání je jakožto všechny rysy této kultury výsledkem jejího kontingentního historického vývoje. Za příklad historicko-evolučního pojetí kultury v sociálních vědách je možné považovat např. evolucionistickou ekonomii [Hıhmann, Pleines 2003], v rámci zkoumání politických kultur k němu má nejblíže teorie grid-group [Thompson, Ellis, Wildavsky 1990] a částečně Putnamova koncepce občanských tradic [Putnam 1993]. Ke konfiguracionistům v tomto smyslu lze zařadit i výše zmíněné americké politology Huntingtona [1998] a Fukuyamu [1996]. 2. Aprioristický konfigurační přístup. Jiný způsob nekauzálního vysvětlení určitého typu jednání v holisticky chápané kultuře může vycházet z existence apriorně daných struktur, jimiž se řídí myšlení i jednání jejích členů. Může jít o struktury ve smyslu, ve kterém tento výraz používá například strukturalismus [k pokusu o načrtnutí strukturalistické perspektivy v rámci zkoumání politické kultury srov. Merelman 1989; k psychologickém strukturalismu Chilton 1988a], nebo o konstrukty budované výzkumníkem ze základních apriorních principů, které odhalil a zdůvodnil (teorie grid-group). Výskyt určitého politického jevu se vysvětluje prokázáním, že zkoumaná sociální jednotka patří k takové konfiguraci, v níž se příslušný jev nutně vyskytuje. Např. podle teorie grid-group se tzv. individualistická kulturní konfigurace vyznačuje snahou přírodu, chápanou jako nevyčerpatelný zdroj bohatství, ovládnout a využít ve svůj prospěch, zatímco tzv. rovnostářské kultury přírodní rovnováhu považují za snadno 11

narušitelnou, a proto se zásahům do ní vyhýbají [Thompson, Ellis, Wildavsky 1990: 25-33]. Rozvoj ekologického hnutí pak tato teorie vysvětluje přesunem nezanedbatelné části členů společnosti od individualistické k rovnostářské kulturní konfiguraci. 3. Naivní konfigurační přístup. Třetí druh konfiguračního vysvětlení lze najít u autorů, kteří vysvětlují politické jevy následujícím způsobem: Pozorováním zjistí, že k dané kultuře, chápané opět holisticky, patří jistý typ politického jednání nebo určitá vlastnost politické struktury. Výskyt této vlastnosti pak již bez dalšího vysvětlují přináležitostí zkoumané sociální jednotky k příslušné kultuře. Kultura a vysvětlované vlastnosti opět vytvářejí „konfiguraci“. Např. dlouhodobá stabilita demokracie v jednom státě může být vysvětlována jeho „demokratickou politickou kulturou“, která jistě má vedle vnějších stránek na úrovni jednání i svou rozsáhlou subjektivní dimenzi. Avšak v rámci tohoto přístupu, který vysvětlení jednání subjektivními obsahy nepřipouští, se nehledá hlubší zdůvodnění v evoluční teorii nebo apriorních strukturách. Pozorování faktu je považováno za vysvětlení. Vzhledem k často nedostatečné snaze tohoto typu uvažování o spolehlivost závěrů, které nabízí, si zasluhuje označit jako naivní konfigurační vysvětlení. Problémem tohoto vysvětlení je, že zajímavější než fakt, že daná kultura má daný důsledek, je otázka, proč jej má. Na tu však odpověď nedává. Jeho značné rozšíření je zřejmě třeba přičítat tomu, že skutečnost, že daná kultura má daný rys, mnohdy je dost zajímavá sama o sobě. Avšak vysvětlení jsou odpovědi na otázky začínající „proč?“ a takové naivní konfigurační přístup nepodává (srov. 3.3.1. a 3.5.). V konceptualizacích politické kultury, jimž se věnují následující kapitoly, je evolučněhistorický přístup přítomen pouze okrajově jako doplnění jiných perspektiv. Aprioristický konfigurační přístup zastupuje zejména již zmíněná teorie grid-group, které věnujeme samostatnou kapitolu (6.). Následující úvahy o konfiguračním přístupu se vesměs týkají pouze této teorie. 2.4. Kultura v sociální realitě Společenskovědní literatura nabízí hned několik odpovědí na otázku, vůči čemu kultura může vystupovat v roli kauzálního faktoru.4 Někteří autoři, vědomi si značné různorodosti možných předmětů kauzálního působení kultury, dávají přednost obecnému označení „důsledky“ (consequences, outcomes) [Hofstede 1980; Lane, Ersson 2002]. K takovým důsledkům může patřit demokracie, válka nebo mír, ekonomický rozvoj, efektivita institucí, úspěch systémové transformace, rozmach ekologického hnutí a mnoho dalšího. Na abstraktnější úrovni se dá 4

Zde je na místě jedno upřesnění týkající se způsobu vyjadřování běžného v této práci i jinde. Mluví-li se o kultuře a např. struktuře genericky jako o příčině, důsledku atp., jde pouze o zkratkovité vyjádření používané místo přesnější, ale méně elegantní charakterizace konkrétnějších objektů a vztahů. Větu „Politická kultura působí na strukturu“ je třeba číst takto: „Některé konkrétní složky politické kultury působí na některé konkrétní složky struktury.“

12

říci, že kultura ovlivňuje to, jak lidé jednají, ale také to, jak vypadají ustálené vzorce jejich jednání a dokonce jaké vlastnosti má společnost, v níž jednají. Neboli kultura působí na jednání, instituce a sociální strukturu.

2.4.1. Na co kultura působí: struktura, instituce, jednání Struktura. Se strukturou se často nakládá jako se samozřejmým protipólem kultury, ovšem už méně často se také přesně vysvětluje, co se tímto termínem má na mysli. Obecně lze v chápání sociální struktury rozlišit dva proudy, z nichž první ji chápe morfologickydistributivně, jako rozložení příslušníků společnosti podle kategorií, jakými mohou být typicky bohatství, moc nebo vzdělání, a druhý regulativně, jako důsledek toho, že jednotlivci jednají podle internalizovaných norem a jsou socializováni do rolí a institucí, z nichž se sociální struktura skládá [Chazel 2001: 15234]. Morfologický a regulativní proud od sebe nelze striktně oddělovat, vzhledem k tomu, že se oba snaží z různých stran přiblížit k témuž, nicméně tím, že každý z nich klade důraz na odlišné aspekty, vnášejí do chápání sociální struktury nejednoznačnost. Podíváme-li se, jaké strukturní fenomény se politickou kulturou vysvětlují, zjistíme, že v politické vědě to jsou nejčastěji různé vlastnosti institucionalizovaného politického jednání skupin: stabilita demokratických režimů; specifické rysy konkrétních politických institucí v konkrétní zemi; efektivita byrokratických aparátů. V sociologii a antropologii to kromě vysvětlení institucionálních jevů bývají i aspekty struktury v distributivním smyslu, jako např. rozdělení bohatství nebo moci v dané společnosti. Zkoumá se tedy kauzální souvislost kultury se strukturou v regulativním (instituce) i distributivním smyslu. Dalším významem termínu „struktura“ jsou sociální sítě a obecně množiny sociálních vztahů mezi jednotlivci. I o něm platí, že se v určitém smyslu shoduje se strukturou ve smyslu distributivním a strukturou ve smyslu regulativním, ale perspektiva je opět jiná. Je nepochybné, že struktury jakožto množiny vztahů mohou být ovlivněny kulturními faktory, jako když například platné kulturní normy členům jedné sociální skupiny přikazují vyhýbat se vztahům s nečleny. Stejně tak je však třeba vidět, že existence a povaha sociálních sítí je sama velmi významnou strukturní proměnou schopnou ovlivnit mnohé jiné strukturní vlastnosti. Sem patří např. pověstná „síla slabých vazeb“, které společenské vědy věnují značnou pozornost od 70. let [Granovetter 1973]. Kultura a sociální sítě bývají v empirickém výzkumu často dvěma konkurujícími si příčinami. Někteří autoři je proto spojují do jedné vysvětlující proměnné [Putnam 1993] (srov. 4.2.2). Instituce. Jak je patrné z předchozího výkladu, zejména regulativním směrem, typicky parsonsovskou teorií, jsou instituce považovány za součásti sociální struktury jakožto 13

„systémy rolí“ [Sheldon in Parsons, Shills 1951: 40]. Chápe-li se sociální struktura naopak v distributivním smyslu, pak je logičtější se domnívat, že instituce jsou od sociální struktury odlišné. Kolem vztahu mezi institucemi a kulturou vládne poměrně velký pojmový zmatek. Tzv. neoinstitucionalistická škola v politické vědě [March, Olsen 1984] instituce považuje za plnohodnotné vysvětlující proměnné a o kulturu se zajímá jen velmi okrajově. Naproti tomu ekonomický neoinstitucionalismus projevuje velký sklon k tomu kulturu a instituce zaměňovat. Důvodem může být to, že zatímco politologové zkoumají spíše instituce formální, pro ekonomy se ukázaly jako velmi zajímavé instituce neformální. North např. definuje instituce takto: „pravidla hry platná ve společnosti neboli, řečeno formálněji, lidmi vytvořená omezení utvářející interakci mezi jednotlivci“ [North 1990: 3]. Instituce a kultura se v tomto pojetí významově překrývají. Toto pojmové zmatení neprospívá jasnosti diskuse o vztahu mezi kulturou a institucemi. Pro holistické koncepce jsou instituce součástí kultury a pokusy o kauzální vysvětlení institucí kulturou nemožné. Z hlediska explanačního programu pro neholistická pojetí kultury je výhodné instituce konceptualizovat jako od kultury odlišné. Například otázku přenosu institucí či tzv. „institucionálního xeroxu“ ze západních zemí do zemí postkomunistických pak je možné zkoumat i z toho hlediska, jestli v přijímajících zemích tyto instituce našly vhodné kulturní prostředí [Skovajsa 2003]. V užití běžném v politické vědě jsou institucemi míněny formální politické instituce, které navíc dále splývají se “strukturou” [typicky např. Almond, Verba 1989], a od politické kultury jsou jasně odlišeny. Jednání. Nyní se dostáváme k základní jednotce, skrze kterou se ve společnosti působení kultury stává viditelným. Často automatické stavění kultury proti struktuře odsouvá do pozadí důležité fakty, že kultura v prvé řadě ovlivňuje individuální jednání a struktura přirozeně existuje pouze a jedině skrze jednání, ač toto jednání zároveň sama také utváří. Jednání je však především pozorovatelný děj, který je možné zkoumat jako důsledek kultury sám o sobě. Řeč o kauzálním působení kultury na strukturu je tedy poněkud zkratkovitá, protože vynechává vazbu mezi individuálním jednáním a konstitucí sociální struktury, která někdy může být významná i pro vysvětlované kulturní účinky na strukturu. V zásadě jsou možné dva pohledy na vztah mezi individuálním jednáním a strukturou: buď je struktura „součtem“ individuálního jednání všech členů společnosti, nebo její vlastnosti jsou emergentní, tzn. není možné je odvodit ze složeného působení všech individuálních jednání. Tento vysoce teoretický problém zde musíme nechat otevřený, nicméně má své důsledky pro chápání explanačních možností politické kultury. Je proto užitečné jasně rozlišovat mezi individuálním jednáním, jednáním více jednotlivců rozložitelným na individuální jednání a vlastnostmi struktury, které jsou důsledkem jednání jednotlivců, ale nejsou na ně přímočaře převeditelné. Vysvětlení se může týkat buď individuálního jednání nebo vlastností struktury, a pokud je struktura emergentní, tyto dva typy vysvětlení se budou značně lišit a vyžadovat jiné teoretické předpoklady (srov. 2.4.2.). 14

Při hledání odpovědi na otázku, na co kultura působí, se ukázalo, že šíře představ o možných kauzálních protějšcích kultury je značná. Přesto, nebo spíše právě proto se v tomto textu budeme držet konvencí a mluvit ve shodě s běžným územ o jednání jednoho a více jednotlivců nebo, jde-li o vysvětlení jevů zahrnujících vztahy mezi jednajícími jedinci, včetně jevů institucionálních, o struktuře či strukturách. Všude tam, kde se mluví o účincích kultury bez ohledu na to, jestli se týkají jednání nebo struktury, používáme obecný termín důsledky.

2.4.2. Mikro-makro problém a emergenční versus aditivní pojetí kultury Možnost, že mezi individuálním jednáním a vlastnostmi sociální struktury, kterou toto jednání utváří, mohou existovat řádové kvalitativní rozdíly, protože vlastnosti struktury jsou emergentní, způsobuje přístupům k politické kultuře celý okruh nesnadno řešitelných teoretických potíží. Pro objektivistický mikropřístup vzniká tzv. mikro-makro problém [Pye 1968: 218-9]. Vysvětlení individuálního jednání provádí za pomoci psychologické teorie spojující psychické rysy jednotlivce s jeho reakcemi na situaci, v níž se nachází. Vysvětlení jednání na nadindividuální rovině však navíc musí objasnit, jak z jednání jednotlivců „vzniká“ určitá vlastnost kolektivity. Pokud by pouze přenášelo vlastnosti členů kolektivu na vlastnosti celku, hrozilo by, že celku přisoudí vlastnosti, které nemá. To je podstata tzv. individualistického omylu [Scheuch 1969: 138-41]. Stejně tak dobře ale může opomenout přisoudit celku ty emergentní vlastnosti, které má. Napětí mezi mikro- a makrorovinou je možné hledat i na straně kultury a formulovat teoreticky náročnou otázku, zda kultura také představuje emergentní veličinu. Emergenční pojetí kulturu chápe jakožto soubor sociálně sdílených obsahů, který je subjektivně přítomen v jednotlivcích, ale nedá se redukovat na součet jejich postojů, hodnot nebo psychických vlastností [Lehman 1972: 362; Kavanagh 1972: 63; Dittmer 1977: 555; Chilton 1988b: 422]. Aditivní pojetí kulturu naproti tomu považuje za soubor postojů nebo psychických vlastností jednotlivců, jehož charakter je určen relativní frekvencí výskytu těchto prvků. Aditivní pojetí považuje za minimální držitele kultury jednotlivce, emergenční pojetí považuje za minimální držitele kultury kolektivity. Štěpení emergenční-aditivní pojetí kultury a mikro-makro přístupy se nepřekrývají. Mnohé konceptualizace náležející k makropřístupu kulturu chápou aditivně a jen kvůli omezením daným povahou kvantitativních metod se vyhýbají výpovědím o působení kultury na úrovni jednotlivců. Kultura se však v jejich pojetí shoduje s agregovanými údaji o postojích zastávaných jednotlivci. Naopak mnohé mikropřístupy se často hlásí k emergenčnímu pojetí kultury a řeší jím svůj mikro-makro problém. Za předpokladu, že struktura je emergentní, před problémem mikro-makro stojí nejen mikropřístupy, ale také aditivní pojetí kultury uplatňované v rámci makropřístupu. Problém 15

mikro-makro naopak nepociťují konceptualizace, které i kulturu koncipují jako emergentní veličinu ovlivňující přímo vlastnosti struktury. Avšak žádná konceptualizace politické kultury se nemůže zcela vyhnout předpokladům týkajícím se způsobu, jak jednotlivec svou kulturu získává a jak se na ní „podílí“. Komplikace pro emergenční pojetí kultury nastávají, když se jeho pozornost obrátí k socializaci, protože socializační procesy probíhají na úrovni jednotlivce, a podobně i k otázce, co to znamená, že jednotlivec je příslušníkem nějaké kultury. Pak se problém mikro-makro vrátí, i když v trochu jiné podobě než u mikropřístupu. Protiklad mezi aditivním a emergenčním pojetím kultury se promítá i do omezení, která jsou uložena jejich explanačnímu použití. Aditivní koncepce obtížně pronikají k vlastnostem společnosti (bádání o národním charakteru tento přechod řešilo zkratkou vedoucí přes „modální osobnost“). V emergenčním pojetí je kultura subjektivním korelátem strukturních uspořádání, který se obtížně lokalizuje do jednotlivců. Aditivní pojetí může selhat, když vysvětluje vlastnosti celku, emergenční pojetí, když vysvětluje vlastnosti částí. Pro interpretativní mikropřístup vzniká mikro-makro problém hned dvakrát. Pokud se totiž za jednotku kultury považují sdílené významy, je třeba vysvětlit, jak se z nich utvářejí subjektivní motivy individuálního jednání. Jak určitý politický symbol motivuje jednání konkrétního jednotlivce? Druhá část mikro-makro problému je stejná jako u psychologického mikropřístupu. Zaujetí stanoviska ve sporu mezi emergenčním a aditivním pojetím má pro zkoumání politické kultury závažné důsledky. Teorie socializace nám např. neřekne nic o tom, jak se ze subjektivních orientací k individuálnímu jednání, hodnot, norem atd. internalizovaných členy kolektivity utváří kultura jakožto emergentní vlastnost. To ovšem také vyvolává otázku, jak k zachycení kultury v emergentním smyslu přispívá kvantitativní zjišťování individuálních postojů [srov. Lehman 1972: 362]. 2.4.3. Kultura, struktura a zájmy 2.4.3.1. Kulturalistická verze působení struktury na kulturu: kulturní zpoždění Socializace hraje v různých konceptualizacích politické kultury tak důležitou roli, že u ní ještě chvíli zůstaneme. Tentokrát nás dovede zpátky ke struktuře a k úvaze o vlivu struktury na kulturu. Během politické socializace jistě hrají nemalou roli podněty, jejichž zdrojem je více nebo méně zprostředkovaná zkušenost jednotlivce s politickými institucemi a s politickou strukturou obecně. Zřejmě platí, že způsob, jímž jedinec strukturní podněty zpracovává, je ovlivněn jeho již dříve internalizovanými kulturními schématy či filtry [Greiffenhagen 2002: 408-18]. Přesto je působení strukturních vlivů během socializace nepopiratelné a v případě některých obsahů politické kultury velmi důležité. To se týká vlastností politického systému jako celku, jeho vstupových (politické strany) a výstupových (exekutiva, byrokratický aparát) složek i politických rolí jednotlivců. Jednou internalizované subjektivní postoje a kulturní 16

rámce vnímání se však, alespoň podle předpokladů různých verzí teorie politické socializace obecně přijímaných ve výzkumu politické kultury, mění relativně pomalu, rozhodně pomaleji, než se mohou proměňovat vnější strukturní podmínky. Rychlou a hlubokou strukturní změnu může v politické oblasti představovat např. politická revoluce, ale i plynulý vývoj politických struktur často postupuje rychleji, než jaké je tempo přizpůsobení internalizovaných postojů. Tato nestejná rychlost vývoje na kulturní a strukturní straně má za následek, že mezi nimi dochází k nesouladu. To je ve stručnosti obsah myšlenky tzv. kulturního zpoždění (cultural lag)5. Vzhledem ke zde zdůrazněné silné roli strukturních vlivů při socializaci se kulturní zpoždění dá chápat jako způsob zachycení nepřímého působení některých v minulosti existujících rysů politické struktury na politickou strukturu současnou. Tím, že se v ní usazují postoje a hodnoty ovlivněné minulými strukturními vlastnostmi společnosti, se politická kultura velmi dobře hodí jako nástroj vysvětlení setrvačnosti některých rysů starého politického uspořádání v uspořádání novém, typicky po změně režimu, jakou byl například pád komunismu. 2.4.3.2. Antikulturalistická verze působení struktury na kulturu: strukturně podmíněné zájmy Kulturní zpoždění představuje slabou - dalo by se říci kulturalistickou - verzi známého tématu působení struktury na kulturu. Slabá je zejména proto, že struktura politickou kulturu zcela nedeterminuje a navíc kultura působí zpětně na politickou strukturu. Jiné přístupy, například ortodoxní marxismus, roli kultury jako samostatného kauzálního činitele oslabují [Wiatr 1980] nebo zcela popírají a přisuzují jí roli pouhého strukturního epifenoménu. Struktura je marxismem obvykle chápána jako systém sociálních vztahů vycházející z nerovného rozložení členů společnosti napříč sociálními kategoriemi, který se neustále reprodukuje tím, že jednotlivce v každém políčku sociální struktury skrytě vede k takovým způsobům jednání a myšlení, které strukturu udržují nebo dokonce „zvěčňují“. Kultura je chápána jako pouhá „nadstavba“ zprostředkovávající působení struktury (zde: základny) na členy společnosti a možnost, že by kultura mohla ovlivnit strukturu samotnou, se vylučuje. Podobné, ač méně vyhrocené stanovisko dokládá následující citát historika Barringtona Moorea Jr., na kterém je navíc pozoruhodné to, že varuje před ošidností premisy, podle které kultura představuje něco více méně stálého a odolného proti změně, jež je, jak jsme viděli, jádrem myšlenky kulturního zpoždění: „Předpoklad setrvačnosti, totiž že kulturní a sociální kontinuita nevyžaduje vysvětlení, zastírá fakt, že obě musí být v každé generaci znovu stvořeny, často s velkou námahou a utrpením. Kvůli udržení a přenosu hodnotového systému jsou lidé biti, šikanováni, posíláni do vězení, zavíráni do koncentračních táborů, přemlouváni, podpláceni, prohlašováni za hrdiny, vyzýváni k četbě novin, stavěni k popravčí 5

Nelze ztotožňovat s Ogburnovou koncepcí cultural lag, která je mnohem širší. Proto také mluvíme o myšlence kulturního zpoždění a nepřekládáme jako „kulturní mezera“, jak je v české literatuře běžné.

17

zdi a někdy i vyučováni sociologii. Řeč o kulturní setrvačnosti přehlíží konkrétní zájmy a privilegia, jimž slouží indoktrinace, vzdělávání a celý složitý proces přenosu kultury z jedné generace do další“ [Moore 1973: 486]. Tento silně antikulturalistický postoj staví kulturu alias „hodnotové systémy“ do závislé role vůči strukturním tlakům a působení strukturně nebo situačně definovaných zájmů. Mooreova kritika kulturního zpoždění ale současně poskytuje nepřímý doklad toho, že tato myšlenka je i při všem zdůrazňování vlivu strukturních faktorů na socializaci skutečně „kulturalistická“, neboť dává kultuře určitou míru kauzální autonomie. 2.4.3.3. Racionální zájmy: mimo kulturu a strukturu? Na závěr této kapitoly je třeba zmínit ještě jednu skupinu vysvětlení lidského jednání, která se ke kulturní kauzalitě nestaví o nic méně nepřátelsky než marxismus a jiné přístupy považující strukturní faktory za jediné nositele sociální kauzality. Tato skupina si činí nárok na nezávislost na jiných typech vysvětlení a často i schopnost poskytnout spolehlivější výsledky. Tvoří ji různé koncepce spadající pod hlavičku teorie racionální volby. Jednání lze podle této teorie konstruovat jako sled rozhodnutí racionálního aktéra, který ve své konkrétní situaci vždy vybírá ze všech nabízejících se alternativ takovou, která se na základě racionální kalkulace zisků a ztrát jeví jako pro něj nejvýhodnější. Kulturní a strukturní vysvětlení naproti tomu předpokládají, že aktéři často jednají proti svému racionálnímu zájmu. Kritika vycházející z tábora stoupenců teorie racionální volby proti kulturalistickým vysvětlením je známá: jsou nepřesná a opírají se o neverifikovatelné předpoklady [např. Popkin 1979]. Kulturalisté vedle poukazů na neadekvátnost racionálních vysvětlení v konkrétních případech napadají postulát, že preference, kterými je racionální aktér vybaven a které se snaží při svém rozhodnutí uspokojovat, jsou exogenní veličinou, která nevyžaduje vysvětlení [Wildavsky 1987; srov. 6.1.5.]. Předmětem kritiky kulturalistického přístupu je také další předpoklad teorie racionální volby, že situace, v níž se jedinec nachází, a obraz, který si o této situaci tvoří a na jehož základě provádí kalkulaci možných zisků a ztrát, jsou totožné. Kulturalistické teorie zdůrazňují zkreslující úlohu kulturních rámců, jimiž údajně racionální aktér svou situaci vnímá [Douglas 1982]. Ač se kulturní, strukturní a racionální vysvětlení často prezentují jako navzájem neslučitelná, ne zcela zbytečnou otázkou je, zda a jak se mohou aspoň v některých ohledech doplňovat. Působení zájmů, které lze modelovat teorií racionální volby, může často být významným vlivem působícím současně s kulturními faktory, ať už ve stejném směru nebo opačně. Strukturou indukované zájmy i situačně podmíněný racionální zájem metodologicky individualizovaného aktéra představují v okamžiku, kdy se mají nalézt faktory, které ovlivňují jednání a vlastnosti struktury, pro kulturu vážnou konkurenci. Avšak pouze jednostranný kulturní determinismus předpokládá, že obojí je striktně určeno kulturou. To je postoj nejen vzácný, ale také neudržitelný. Kauzální působnost všech tří typů faktorů je v sociální realitě 18

hustě propletena. K tomu budou muset přihlédnout také kulturalistická vysvětlení, jimž se věnuje následující kapitola.

19

Kapitola 3. Politická kultura a typy kulturalistického vysvětlení

Kultura, která kauzálně působí, také kauzálně vysvětluje. V rámci holistických pojetí však kultura vysvětluje, i když kauzálně nepůsobí. Tato kapitola se zabývá způsoby kulturalistického vysvětlení. Zajímají ji podmínky korektního kulturalistického vysvětlení v situaci spolupůsobení ne-kulturních faktorů, což povede ke zdůraznění významu komparativní metody. Následuje rozlišení základních forem vysvětlení v souvislosti s druhy přístupů ke kulturní kauzalitě představenými v minulé části. Závěr této kapitoly podává přehled o modelech vysvětlení, kterými se jednotlivé přístupy řídí. Ze všeho nejdřív je však na místě obecnější úvaha o povaze kauzálního vysvětlení. 3.1. Dva druhy vysvětlení: minimalistická a plná Kauzální vysvětlení obecně spočívá v prokázání specifického vztahu mezi vysvětlovaným následkem (explanandem, vysvětlovanou proměnnou, závislou proměnnou) a jeho příčinou (explanans, vysvětlující proměnnou, nezávislou proměnnou). Záměrně říkáme „specifického vztahu“, protože není jednoduché přesně charakterizovat, co vztah kauzální závislosti znamená. Pokud vysvětlení má být platné, příčina a následek nesmí být totožné a příčina nesmí být zcela závislá na následku. Má-li se dále jednat o smysluplné vysvětlení vztahů v empirické sociální realitě, pak musí být možné příčinu a následek pozorovat, případně zjišťovat jejich velikosti, nezávisle na sobě. V případě porušení každé z těchto podmínek by poskytnuté vysvětlení bylo cyklické a tedy neplatné. Vysvětlení je dále vždy neúplné v tom smyslu, že je velmi obtížné až nemožné vyjmenovat všechny nutné podmínky, za kterých vztah mezi příčinou a následkem platí, a proto se mlčky přijímá jako splněný předpoklad ceteris paribus, tj. při neměnnosti všech ostatních nutných podmínek příčina vyvolává následek [Gadenne 2001: 1562-3]. Identifikace příčiny a následku jsou vždy výsledkem výběru z množství objektů propojených vztahem kauzální závislosti. Příčina je sama následkem působení nějaké jiné příčiny a mezi příčinou a následkem bude někdy možné objevit celou řadu zprostředkujících mezičlánků. Výběr však v praxi společenskovědního bádání není svévolný, protože jsou dány „zajímavé“ následky nebo příčiny, k nimž se hledají jejich kauzální protějšky. Tak kupříkladu problém stability demokracie vyvolal celou řadu úvah o jejích empirických příčinách, které se týkaly sociálních, ale i kulturních podmínek politického života [mj. Lipset 1980; Almond, Verba 1989].

20

K prokázání kauzálního vztahu nestačí, že se domnělá příčina a následek vyskytují současně nebo v bezprostřední časové následnosti. Oba jevy mohou být následky jiných příčin nebo jedné společné třetí příčiny, jak je dostatečně dobře známo z praxe empirického sociálního výzkumu. Vysvětlení proto musí být něčím víc než jen stanovením současného výskytu nebo následnosti příčiny a účinku. Zde se tomuto problému nemůžeme věnovat do hloubky, ale vzhledem k našemu zájmu o přístupy k politické kultuře jakožto přístupy k vysvětlení politických jevů kulturními příčinami je třeba učinit jedno důležité rozlišení mezi dvěma způsoby vysvětlení. U obou způsobů se bere jako samozřejmý předpoklad, že to jsou vysvětlení poskytnutá z pozic některé přijatelné společenskovědní teorie, a jako taková jsou umístěna v teoretickém rámci, který jim umožňuje sociální skutečnost jistým způsobem členit do objektů, vztahů a procesů. Jeden způsob se snaží vyloučit všechny činitele, které v daném teoretickém rámci mohou představovat alternativní příčiny daného následku, a tak minimalizuje pravděpodobnost, že se při určení příčiny dopustí chyby. V této práci mu budeme říkat minimalistické vysvětlení. Druhý způsob vysvětlení se od minimalistického liší v tom, že se navíc také zajímá hlouběji o povahu působení příčiny na následek a disponuje teorií, která blíže charakterizuje způsob zprostředkování kauzální působnosti mezi příčinou a následkem. Tento způsob vysvětlení nazýváme v dalším textu plné vysvětlení. Když se na tento druhý typ zadíváme pozorněji, zjistíme, že ho tvoří vlastně vysvětlení dvě. Jednak vysvětlení, proč nastal zkoumaný následek, spočívající v nalezení působící příčiny, a jednak vysvětlení, proč zjištěná příčina daný následek vyvolává. Druhé vysvětlení je ovšem jiného typu než první, protože nezahrnuje identifikaci působících příčin, ale popis mechanismu kauzálního působení příčiny na následek6. Minimalistická a zejména plná vysvětlení se v objektivistických přístupech málokdy vyskytují v čisté podobě a většina konkrétních vysvětlení stojí někde na půli cesty mezi nimi. Toto rozlišení se však ukáže jako užitečné pro analýzu konceptualizací politické kultury, kterým se tato práce dále věnuje. Interpretativní vysvětlení je plné. Zahrnuje totiž jak identifikaci příčin (motivy, význam či subjektivní smysl jednání), tak i mechanismus jejich působení (předpoklad, že jednání, jemuž lze porozumět, se řídí srozumitelnými motivy). Interpretativní přístup získává vhled do mechanismu kauzálního působení velmi snadno, vlastně vůbec nemusí vysvětlovat, jak motivy nebo subjektivně zakoušené významy působí. Jeho problémem však je značná různorodost motivů, které je možné identifikovat jako „příčiny“ jednání. Jeho dalším úskalím pak je obdoba mikro-makro problému, který vzniká pro psychologický mikropřístup. Např. ze známého faktu, že individuální jednání může mít na makroúrovni důsledky nezamýšlené 6

Nejmenovaný účastník diskuse s Robertem Dahlem týkající se povahy vysvětlení v politické vědě vyjádřil myšlenku podobnou protikladu mezi minimalistickým a plným vysvětlením rozlišením příčiny ve smyslu „pravidelného fenoménu“ a „produktivní moci, jisté síly vyvolávající následek“ [Lerner 1965: 94]. Minimalistické vysvětlení chápe příčiny jako pravidelně se vyskytující antecedenty následku, plné vysvětlení jako působící síly a ptá se po povaze jejich působení.

21

žádným z aktérů, lze usuzovat, že ani úspěšná konstrukce významů, jimiž lze vysvětlit jednání mnoha jedinců, není dostačující podmínkou pro vysvětlení vlastností struktury. Na konfigurační vysvětlení se protiklad minimalistická-plná přísně vzato vztáhnout nedá, protože toto vysvětlení není kauzální. Právě kvůli jejich nekauzálnosti však tato vysvětlení lze považovat za vždy minimalistická. 3.2. Komparativní rámec kulturalistického vysvětlení Kultura na politiku působí společně s ne-kulturními vlivy. V této podkapitole se věnujeme důsledkům, které z toho plynou pro výzkum politické kultury na makroúrovni. Zajímají nás otázky, jaká může být síla kauzálního působení politické kultury ve srovnání se strukturními faktory a jakou metodou se vliv kulturních a strukturních faktorů dá odlišit. 3.2.1. Reziduální nebo plnohodnotná proměnná? Obtížným úkolem, se kterým se výzkum politické kultury na makroúrovni zpravidla musí vypořádat, je určení relativní váhy kulturních faktorů ve srovnání s nejrůznějšími faktory strukturními. Politická kultura jakožto nezávislá proměnná někde nepůsobí vůbec, jinde působí společně s často mnohem silnějšími strukturními vlivy a konečně v některých situacích, které jsou pro zkoumání politické kultury obzvlášť zajímavé, působí jako faktor významný. Pokud však vycházíme od otázek, které výzkum politické kultury obvykle motivují, například otázky stability a efektivity demokracie, pak se nacházíme v druhé popsané situaci, kdy kultura je jednou z více vysvětlujících proměnných a nikoli nutně tou nejsilnější. V takovém případě se nabízí otázka, jaké postavení politické kultuře mezi ostatními potenciálními příčinami přísluší. V literatuře o politické kultuře se objevují snahy vymezit kauzální roli kultury oproti jiným faktorům způsobem, který jí přizná určitý vliv, ale současně bude respektovat skutečnost, že kultura jednání ani strukturu nedeterminuje. Podle Lehmana je politická kultura „specifikující proměnnou“, která „upřesňuje podmínky, za nichž se budou ve větší nebo menší míře vyskytovat jiné strategické korelace“ [1972: 368]. Jiní autoři se podobně pokoušeli oslabit kauzální působnost politické kultury tím, že jí přisoudili roli „filtrující“ [Czudnowski 1968: 882], „intervenující“ [Kavanagh 1972: 59] nebo „zasahující“ [Paul 1979: 5] proměnné. Jak však správně poznamenává Welch [1993: 177], z hlediska svého zapojení do kauzálních vztahů proměnná může být pouze závislá nebo nezávislá nebo obojí. Přiznání kauzální působnosti se nerovná přisouzení determinujícího vlivu. Ještě dále v oslabení kauzální síly politické kultury by šel názor, že má roli pouhé reziduální proměnné. Vysvětlení strukturních jevů by podle tohoto pohledu bylo třeba nejdříve hledat v různých strukturních proměnných, a teprve když toto úsilí selže, mohlo by se připustit vysvětlení kulturalistické, které však má značně vágní povahu, tj. kultura v něm 22

není dostatečně přesně definována a operacionalizována. Kultura by takto plnila roli pouze pomocného vysvětlení do doby, než se podaří objevit kauzální souvislost mezi strukturními proměnnými. Pak by se stala nadbytečnou. Toto stanovisko formulovali sami kulturalisté, aby upozornili na jedno z rizik příliš vágního vymezení konceptu politické kultury [Verba 1965; Kaase 1983]. Vidění politické kultury jako reziduální proměnné vede v konečném důsledku k odmítnutí snahy se jí jakožto vysvětlující proměnnou vůbec zabývat. Samozřejmě, v určitých kontextech vliv kultury může být nanejvýš reziduální. Avšak podmínkou možnosti kulturalistického programu je, aby v jiných problémových konstelacích kultura mohla být považována za více než jen reziduální veličinu. Empirické příklady citované v kulturalistické literatuře se zdají potvrzovat, že tomu tak je. Pokud je navíc politická kultura konceptualizována dostatečně jasně, její použití jako reziduální proměnné se tím vylučuje. 3.2.2. Relativní váha kulturních a strukturních proměnných při vysvětlení Odmítnutí role reziduální proměnné ovšem neznamená, že při explanačním užívání konceptu politické kultury není na místě značná opatrnost, už proto ne, že metody zkoumání strukturních jevů jsou v mnoha ohledech přesnější a spolehlivější. Může se proto přeci jen zdát rozumné hledat kulturní vysvětlení až poté, co selhaly pokusy o vysvětlení za použití proměnných strukturní povahy. Nejsystematičtěji tento pohled na postup kulturalistického vysvětlení na makroúrovni rozvedli Elkins a Simeon [1979]. Tito autoři, podle nichž je explanační použití politické kultury představitelné pouze v komparativním rámci, doporučují jako praktické pravidlo výzkumu kauzálního působení kultury začít od zjišťování vlivu strukturních proměnných (sociodemografické charakteristiky atd.) a proměnných institucionálních (formální politické instituce).7 Pro varianci v daném jevu mezi dvěma jednotkami se nejprve hledá vysvětlení ve strukturních veličinách. Pokud i po kontrole strukturních proměnných rozdíly přetrvávají, nastupuje na řadu vysvětlení založené na rozdílech institucionálních. Pokud takové institucionální rozdíly neexistují nebo i při jejich kontrole rozdíly stále přetrvávají, přicházejí ke slovu pokusy najít vysvětlení založené na kulturní varianci. Jako příklad lze uvést hledání odpovědi na otázku, proč v zemi A na rozdíl od země B, ač se obě vyznačují podobnými sociodemografickými charakteristikami a mají v zásadě obdobnou institucionální strukturu, je problematické nastolení trvalé demokracie. Z předpokladů vyplývá, že ani strukturní, ani institucionální proměnné do vysvětlení nemohou vstupovat. Zbývá možnost, že obě země se liší odlišnou politickou kulturou, a pak

7

Jen na okraj budiž poznamenáno, že rozlišením „strukturních“ a “institucionálních“ proměnných Elkins a Simeon rozehrávají už známou mnohoznačnost pojmu „sociální struktura“. I instituce jsou strukturními prvky, avšak proměnné, kterým tito autoři říkají „strukturní“, je třeba chápat pouze ve smyslu výše vyloženého distributivního chápání sociální struktury.

23

je třeba doufat, že takovou kulturu se podaří nalézt současně s těmi jejími rysy, které činí demokratické zřízení v zemi A na rozdíl od B nestabilním. V rozporu s některými autory [Welch 1993: 67] je třeba říci, že stanovisko Elkinse a Simeona kulturu nestaví do role reziduální proměnné. Jimi navrhovaný postup je heuristické povahy a kulturu nepovažuje za pouhou nálepku pro nejasnosti obklopující působení strukturních vlivů. Jeho použití může zabránit falešnému přičítání kauzální účinnosti kultuře tam, kde ve skutečnosti působí pouze faktory strukturní. Elkins a Simeon také jasněji než kdokoli jiný zdůraznili, že na otázku spolupůsobnosti kultury může dát jednoznačnou odpověď pouze komparativní záběr, umožňující porovnat zkoumaný případ s jinými případy, kdy stejný účinek může nastat bez přítomnosti domnělé příčiny. Tato úvaha nás přivádí k základní důležitosti komparace pro empirický výzkum politické kultury v rámci objektivistického přístupu.

3.2.3. Komparace jako nástroj rozpoznání vlivu kulturních proměnných Odlišit působení kulturních faktorů od strukturních nebývá snadnou záležitostí ani mimo oblast kvantitativního výzkumu. Specialista na sovětskou politickou kulturu Stephen White [1984: 360-2] s odvoláním na klasické metody pro odhalování kauzálních vztahů formulované Millem nachází tři možné historicko-sociální konstelace, v nichž se politická kultura objevuje jako nezávislá proměnná potenciálně schopná kauzálního působení. Své úvahy doprovodil příklady z oblasti výzkumu sovětské politiky: 1. Kultura přežívá přes strukturní tlaky na její změnu (přetrvávání náboženství v komunistických státech).8 2. Kultury různých států se liší, ač ve všech působí v zásadě obdobné strukturní tlaky (modifikace komunistických režimů v různých zemích východního bloku). 3. Kultura odpovídající strukturním tlakům zůstává stejná i poté, co se změní strukturní prostředí (nedemokratické postoje sovětských emigrantů na Západě). White sice hledá okolnosti, za nichž je možné považovat „kauzální účinnost historickokulturních faktorů“ za prokázanou, ale místo jejich důsledků uvádí příklady přetrvávání kultury samotné. Uvedené příklady by se staly modely konstelací volajících po kulturním vysvětlení teprve tehdy, kdyby se za kulturu dosadily spolehlivě identifikovatelné kulturní účinky, které navíc nejsou zapříčiněny strukturními tlaky. Jinak ovšem White poskytuje velmi 8

V tomto příkladu zdánlivě chybí komparativní element. Druhý prvek srovnání představuje žádoucí cílový stav, který měly nastolit vyvíjené strukturní tlaky.

24

dobrou ilustraci typických případů, ve kterých má smysl kauzální působnost politické kultury hledat. První dva jsou variacemi na jedno základní téma, které se dá považovat za univerzální model situací, v nichž je možné se ptát po kauzálním vlivu kultury: Působení množiny identických činitelů (která zahrnuje všechny ne-kulturní činitele a může zahrnovat některé, ale ne všechny činitele kulturní povahy) vede v různých prostředích k rozdílným důsledkům. Vysvětlení rozdílu je tedy třeba hledat v kauzálním působení ostatních kulturních činitelů. Whitův třetí příklad je problematický. Jeho zobecněná verze by zněla takto: Působení nestejných množin příčin (zahrnujících tytéž kulturní příčiny) vede ke stejným důsledkům. To je však typ úvahy, z něhož bez upřesňujících podmínek na vliv kulturních příčin obecně usuzovat nelze. Např. nedemokratické postoje sovětských emigrantů by hypoteticky mohly být částečně reakcí na problémy, s nimiž se setkávali v nové vlasti, nebo odrazem kultury komunity, do níž se integrovali. Požadavek komparativního zaměření je pro objektivistické přístupy tak důležitý, že se s jeho pomocí dají formulovat základní modely kauzálního vysvětlení, kterými se řídí (srov. 3.4.1.). 3.3. Základní podmínky platnosti kulturalistických vysvětlení V následujících kapitolách budou představeny velmi různorodé konceptualizace politické kultury. Rozdíly mezi nimi jistě souvisí s odlišností jejich teoretických východisek i typů výzkumných problémů, k jejichž řešení může podle každého autora koncept politické kultury přispět. U všech je však potřebné vznést otázku, jaké minimální podmínky musí splňovat, aby je bylo možné smysluplně používat v situacích, v nichž přichází v úvahu kulturalistické vysvětlení. K minimálnímu kritériu závaznému pro vysvětlující koncepty politické kultury se lze přiblížit krátkým zamyšlením nad vztahem mezi dvěma možnými použitími politické kultury, redeskripcí a vysvětlením. 3.3.1. Redeskriptivní a skutečně vysvětlující použití politické kultury: podmínka necykličnosti Jedním z častých prvků charakterizace konkrétních politických kultur je vytváření jmen, či nálepek, pro jejich výrazné vlastnosti sloužící už implicitně k charakterizaci role, kterou hrají při ovlivňování politického jednání a struktury. Tak se např. o národních politických kulturách říká, že jsou více nebo méně demokratické. Zde se však objevuje nebezpečí falešného vysvětlení, které nazýváme redeskripce. K němu dochází tehdy, když se jako vysvětlení nabídne popis nějakého vztahu, který je pouze jinak formulovaným vyjádřením vlastností dané kulturní jednotky. Měla-li nějaká země demokratické zřízení nápadně déle než např. sousední státy nacházející se v podobné mezinárodněpolitické i ekonomické situaci, pak se z toho někdy usuzuje na její demokratickou tradici či „politickou kulturu“. To je zatím 25

pouze popis, zachycení jisté její vlastnosti. K chybě redeskripce dojde, až když se postoupí o krok dále a demokracie dané země se začne vysvětlovat její demokratickou politickou kulturou, přičemž však nálepku „demokratická“ tato kultura dostala pouze proto, že je politickou kulturou demokratické země. Upozornění na riziko redeskriptivní chyby umožňuje stanovit základní formální podmínku, kterou musí splňovat každé korektní vysvětlení politického jednání nebo vlastností politické struktury používající koncept politické kultury. Vysvětlení musí být „skutečné“, tedy necyklické, což neznamená nic jiného, než že překročí úroveň redeskripce. Ve výše uvedeném případě necykličnost znamená, že nálepku „demokratická“ dostane politická kultura na základě zjištění nezávislých na demokratičnosti politické struktury. Např. Almondova a Verbova koncepce je necyklická, protože vlastnosti politické kultury zjišťuje jinou cestou než prostřednictvím politického jednání, které pak politickou kulturou vysvětluje. Výpověď o vysokém výskytu participačních postojů ve společnosti není jen jiným způsobem sdělení, že ve společnosti je mnoho politicky aktivních jedinců. Jádrem tohoto požadavku je přesvědčení, že zkoumání politické kultury nemá být pouze způsobem řeči o politickém dění, který speciální kulturalistickou terminologií opisuje, co se děje, ale nepřináší hlubší pochopení. Jinými slovy, že přístup k politice vycházející z konceptu politické kultury není zbytečný. Podmínka necykličnosti platí i pro vysvětlení v aprioristické verzi konfiguračního přístupu. I v tomto případě se jako největší nebezpečí omylu jeví záměna vysvětlení za pouhý popis skutečného stavu. V aprioristickém vysvětlení dané jednání nebo sociální vztah buď je odvoditelné z apriorních struktur, jejichž existence je postulována, nebo není, a pak je pouze vypozorováno ze zkušenosti. Tento poslední případ samozřejmě představuje redeskripci a povaha podávaného vysvětlení je cyklická (pozorovaný jev se vysvětluje pozorovaným jevem). V případě historicko-evoluční verze konfiguračního přístupu vysvětlení spočívá 1. v konstatování, že dané jednání se v kultuře vyskytuje trvale a pravidelně, a 2. tvrzení, že to je třeba přičítat působení mechanismu evolučního výběru, k němuž patří i vzájemné posilování různých prvků každé konkrétní kultury. Toto vysvětlení je obtížně falzifikovatelné a o to méně spolehlivé, že musí připustit působnost nahodilých historických faktorů. V dalším textu se věnujeme výhradně vysvětlením, která podává aprioristický konfigurační přístup. 3.3.2. Základní kritérium platnosti interpretativního vysvětlení: podmínka adekvátnosti Zvláštní úvahu je třeba věnovat rozumějícímu vysvětlení, které tvoří jádro interpretativního přístupu. V tomto případě nebezpečí redeskripce nenastává, neboť rozumějící popis a vysvětlení splývají. Každý popis subjektivního smyslu, který jedinec jednání přikládá, totiž je současně jeho vysvětlením, ať už přijatelným, nebo ne. Proto si např. Geertzova škola vystačí s pojmem „zhuštěného popisu“. Zcela „řídké“ popisy pouze vnějškové stránky jednání („chování“ v behavioristickém smyslu) do interpretativismu nepatří. Jako hlavní problém 26

rozumějícího vysvětlení je třeba uvést nesprávnost přisouzení subjektivního smyslu vykládanému jednání, která se stane zřejmou, jakmile například na základě nové evidence o okolnostech jedincova jednání se dosud srozumitelné jednání stane nesrozumitelným. Základní požadavek pro interpretativní vysvětlení zde můžeme nazvat požadavkem adekvátnosti přisouzení subjektivního smyslu nebo významu vysvětlovanému jednání [srov. Weber 1998: 143n]. 3.4. Modely platného kulturalistického vysvětlení Vysvětlení, která autoři různých konceptualizací politické kultury nabízejí, se liší nejen svým konkrétním obsahem, ale také formální výstavbou. V této části se snažíme formálně popsat základní modely kulturalistického vysvětlení používané v bádání o politické kultuře.9 Úvahy druhé části této kapitoly, týkající se současného působení kulturních a strukturních faktorů a role srovnávací metody při odhalování kulturních vlivů, se vztahovaly převážně k objektivistickému makropřístupu. Zde si klademe otázku, jak lze popsat základní způsoby platného kulturalistického vysvětlení, které používá nejen makropřístup, ale i přístupy ostatní. Platným vysvětlením máme na mysli takové, které splňuje podmínky necykličnosti nebo adekvátnosti. Bádání o politické kultuře vystačí se všehovšudy třemi explanačními modely. Jeden používají objektivistické přístupy, druhý přístup interpretativní a třetí holistický přístup konfigurační. Základní typy kulturalistických vysvětlení: 1. Komparativní vysvětlení (pro makro- a mikropřístup) 2. Rozumějící vysvětlení 3. Konfigurační vysvětlení Každému z nich se věnujeme zvláště. V míře, v jaké autoři kombinují různé přístupy, mohou kombinovat i různé modely vysvětlení. Ty však zůstávají závislé na východiscích platných v přístupu, k němuž patří.

3.4.1. Komparativní vysvětlení Základní motiv tohoto typu vysvětlení, vycházející už z Millových kánonů, byl uveden v sekci 3.2.3. a zde ho jenom zopakujeme: Působení množiny identických činitelů (která zahrnuje všechny ne-kulturní činitele a může zahrnovat některé, ale ne všechny činitele

9

Důležité upřesňující poznámky o povaze těchto modelů nebo forem vysvětlení obsahuje podkapitola 3.4.4. níže.

27

kulturní povahy) vede v různých prostředích k rozdílným důsledkům. Vysvětlení rozdílu je tedy třeba hledat v kauzálním působení ostatních kulturních činitelů. Tento princip se promítá do různých modelů podle konkrétních podob objektivistického přístupu. Forma komparativního vysvětlení pro makropřístup: Pozorované změny ve strukturní proměnné S mezi dvěma odlišnými jednotkami nebo v čase jsou vysvětlovány působením odpovídajících změn v kulturní proměnné K, zatímco jiné potenciální vysvětlující proměnné mohly být vyloučeny. Proměnná K je plně nebo aspoň zčásti (v případě vzájemného ovlivňování) nezávislá na strukturní proměnné S. Tento způsob vysvětlení, který se objevuje ve studii The Civic Culture a kterého se drží celá kvantitativní tradice výzkumu politické kultury, a nejen ona, je možné považovat, za královskou cestu výzkumu kulturní kauzality v politickém životě. Představuje základní formální schéma pro odhalení kauzálních korelací v empirickém zkoumání. Nezbytnou podmínkou jeho platnosti je aspoň částečná a specifikovatelná nezávislost proměnné K na proměnné S (necykličnost). Příkladů aplikace tohoto modelu lze najít celou řadu. Za všechny je možné uvést Inglehartovo zjištění, že celková životní spokojenost a stabilita demokratického režimu spolu pozitivně korelují, což poskytuje podporu tvrzení, že životní spokojenost jakožto prvek politické kultury kauzálně přispívá k posílení stability demokracie [Inglehart 1990: 42]. Dá se totiž předpokládat, že životní spokojenost není pouze odrazem zkušenosti občanů s vlastnostmi demokratické politické struktury, a vysvětlení tedy není kruhové. Implicitně komparativní vysvětlení pro makropřístup. V rámci makropřístupu jsou poměrně častá pojednání o politické kultuře, která soustředí svou pozornost na popis politické kultury jednoho národa, státu nebo společnosti a nejsou synchronně (mezi dvěma odlišnými jednotkami) nebo diachronně (v čase) komparativní. Autoři těchto studií se snaží vysvětlit některé strukturní vlastnosti dané společnosti na základě znalosti její politické kultury, kterou často dovádějí do velkého detailu. Takové „případové studie“ jednotlivých politických kultur se opírají o určitý způsob vysvětlení, který se vyznačuje tím, že obsahuje skrytý srovnávací prvek. Je pro ně tedy možné zkonstruovat model vysvětlení, který je odvozený z předchozího modelu. Forma implicitně komparativního vysvětlení pro makropřístup: Strukturní jev S (který se liší od analogických jevů v některých jiných jednotkách nebo v čase, ale typu odlišnosti se nevěnuje pozornost) je vysvětlován kulturním jevem K pozorovaným v téže jednotce a plně nebo aspoň zčásti (v případě 28

vzájemného ovlivňování) nezávislým na strukturním jevu S, přičemž ani u K se nevěnuje explicitní pozornost jeho odlišnostem v jiných jednotkách. Tento typ vysvětlení je přijatelný pouze jako zjednodušená verze komparativního vysvětlení, kdy autoři při rozvíjení svých úvah berou v potaz varianci vysvětlované i vysvětlující proměnné v jiných jednotkách, ale nevěnují jí explicitně pozornost. Z hlediska prokázání kauzální souvislosti je sám o sobě velice málo přesvědčivý a může vést k chybným závěrům. Do této skupiny patří řada pojednání o politické kultuře jedné konkrétní sociální skupiny, jako jsou národy, „politické rodiny“, etnické skupiny atd. Prvek implicitního srovnání spočívá v tom, že jejich autoři obvykle soustředí svou pozornost na soubor kulturních a strukturních vlastností, které jsou pro danou jednotku charakteristické a odlišují ji od jiných skupin. Příkladem tohoto modelu použití politické kultury mohou být krátké studie Ivo Bayera a Jiřího Kabeleho nebo Ladislava Cabady [Bayer, Kabele 1996; Cabada 2003]. Řadu tvrzení těchto autorů, věnujících se pouze české politické kultuře, je zřejmě třeba číst tak, že tato politická kultura se některými svými rysy liší od jiných a tím lze vysvětlit i odlišnosti na úrovni politického jednání, politické struktury a ekonomického vývoje oproti jiným zemím. Forma komparativního vysvětlení pro mikropřístup: Jednání J je vysvětlováno kulturně-psychologickým jevem K pozorovaným právě jen na jednotlivcích, u nichž lze najít jednání J, přičemž K není zcela závislý na J. Komparativní povaha těchto způsobů vysvětlení je často skryta za tím, že autoři se opírají o teorii, při jejímž budování bylo nutné vycházet z komparace různých případů, ale oni sami ji uplatňují na jeden konkrétní případ. Implicitní pozadí jejich zkoumání však stále tvoří příslušná teorie, která spojuje objektivizované psychologické rysy s jednáním jednotlivců a která mohla být vyvinuta jen na základě srovnávajícího pozorování souvislostí mezi variancemi ve výskytu psychologických rysů a v jednání. Jak už bylo řečeno výše, vysvětlení mikropřístupu se oproti vysvětlením makropřístupu potýkají s dodatečným problémem propojení mikro- a makroroviny sociálního jednání, neboli přechodu z roviny individuálního jednání na rovinu sociální jednotky jako celku. Teorie, která stanoví, jak bude jednat jednotlivec s určitým typem osobnosti, a teorie, která popisuje, jak se chová kolektivita složená z jednotlivců, mezi nimiž jsou různé osobnostní typy distribuovány známým způsobem, jsou dvě od sebe velmi odlišné teorie. Jako příklad lze uvést studii Adorna et al. o autoritářské osobnosti ze 40. let [Adorno 1950]. Jisté typy jednání, například projevy netolerance a nenávisti k menšinám, tato teorie vysvětluje jako důsledek osobnostní struktury, která se utváří z podnětů na tomto jednání nezávislých zejména v období rané socializace.

29

3.4.2. Interpretativní vysvětlení Vzhledem k jeho zcela rozdílné povaze odpovídá interpretativnímu přístupu zcela jiný model kauzálního vysvětlení. Při konstrukci subjektivního smyslu vysvětlovaného jednání je prvek komparace s jinými případy důležitý [srov. Weber 1998: 142], nevystihuje však charakteristickou formu interpretativního vysvětlení jako v případě vysvětlení komparativního. V rámci bádání o politické kultuře se interpretativní vysvětlení obvykle věnuje způsobu, jímž jednání jednotlivců ovlivňují obecně sdílené kulturní obsahy, jako např. předpoklady o tom, co může a co nemůže být předmětem politického zápasu [Rohe 1990]. Patří sem však i struktury, do nichž jsou tyto obsahy zakódovány, jako např. politická symbolika, mýty a narativy. Pro všechny používáme obecné označení „významy“. Forma interpretativního vysvětlení: Jednání J je vysvětlováno tím, že jednající jsou příslušníky kultury K, která zahrnuje sdílený význam sloužící jako motiv (nebo poskytující širší kontext pro utvoření motivu) k tomuto jednání. I v tomto případě je charakterizace schématu vysvětlení velmi obecná a základní, čímž samozřejmě nemůže zcela vyhovět nárokům každé konkrétní verze interpretativního přístupu. Jako model pro vysvětlení politického jednání, jaká lze najít v kulturalistické literatuře, jíž se věnují následující tři kapitoly, však je toto schéma dostatečné. Model rozumějícího vysvětlení vychází z méně nebo více „zhuštěného“ popisu subjektivně-významových stránek politické kultury. Výskyt jednání vysvětluje přítomností často bohatě vykreslených významových obsahů, které mohou působit jako motivy daného jednání nebo tvoří kontext, v němž se jedincův motiv teprve stane srozumitelným. Často dochází k souběhu vícero takových motivů. Připomeňme, že interpretativní vysvětlení se může týkat individuálního, průměrného a typického jednání [Weber 1998: 141]. Jak již však také bylo uvedeno výše, v případě vysvětlování rysů sociální struktury pro ně vzniká obdoba mikro-makro problému a mělo by vysvětlit, jak se individuální jednání mnoha jednotlivců odráží v emergentních vlastnostech struktury. Jako ilustraci použití interpretativního vysvětlení lze uvést případ projevů fakticky ničím nepodložené důvěry (projevující se např. psaním stížností očekávajících nápravu) ruské populace ke Stalinovi, který uvádí Stephen White [Brown, Gray 1977: 31]. Vysvětlení spočívá v tom, že v ruské politické kultuře existoval určitý významový prvek (mýtus o dobrém carovi obklopeném špatnými rádci), který se udržel i v politické kultuře období stalinismu a působil jako významový kontext, v jehož rámci bylo pro jednotlivce smysluplné jednat, tak jak jednali. 3.4.3. Konfigurační vysvětlení 30

Konfigurační přístup je založen na holistickém předpokladu, že kulturu tvoří od sebe neoddělitelné shluky subjektivních orientací a způsobů jednání. Tento přístup proto disponuje vlastním typem vysvětlení, který zachycuje následující formulace. Forma konfiguračního vysvětlení: Pozorovaný výskyt strukturního jevu S je vysvětlován jeho přináležitostí ke kulturně-strukturní konfiguraci K a tato konfigurace je odvozena nezávisle na pozorování konkrétního jevu S v K. Poslední podmínka zaručuje, že vysvětlení nebude cyklické a nebude se tedy jednat o pouhou redeskripci. Co znamená, že konfigurace K je odvozena nezávisle na pozorování jevu S, se může lišit podle teoretického kontextu. Nás zde zajímá pouze schéma vysvětlení pro tzv. aprioristickou verzi konfiguračního přístupu (srov. 2.3.4.). Příklad použití tohoto modelu vysvětlení lze najít v konceptualizaci politické kultury, která bude obsáhleji popsána a zhodnocena v Kapitole 6. Teorie grid-group postuluje nutnou současnou existenci pěti kulturních konfigurací, mezi které se v různých proporcích dělí příslušníci každé společnosti. Spolu s tím tato teorie stanoví, k jakému jednání mají sklon představitelé každé kulturní konfigurace. Jednání nebo vlastnosti struktury, např. rozšíření ekologicky zaměřených stran a hnutí nebo vysokou míru přerozdělování v některých skupinách, pak teorie vysvětluje příslušností jejich členů k jedné z pěti kulturních konfigurací. V míře, v jaké platí tvrzení teorie, že konfigurace existují nutně, je její vysvětlení skutečné a necyklické. 3.4.4. Upřesňující poznámky k modelům vysvětlení 3.4.4.1. Komparativní forma není univerzální Interpretativní vysvětlení nemůže mít komparativní formu. Způsobuje to mnohoznačný vztah mezi významy a jimi vysvětlovaným jednáním. I stejné jednání totiž může být vysvětlováno často celou řadou velmi rozdílných motivů, např. důvody neúčasti u voleb mohou být u dvou jednotlivců zcela odlišné. Naopak sociálně sdílené významy, jako třeba symboly a mýty, mohou vést jedince ke zcela jiným způsobům jednání. Významový svět je příliš bohatý na to, aby nějakou jednoznačnost ve vztahu motiv-jednání připustil. To neznamená, že moment komparace nehraje při hledání pro jednání přiměřeného významu v interpretativním vysvětlení významnou roli. Je ale pouze heuristickou pomůckou a jeho podstatu nevystihuje. Objektivistický mikropřístup naproti tomu tím, že mezi osobnostní rysy a jimi vysvětlované jednání klade jednoznačný vztah, na komparativní formu redukovatelný je.

31

Pokud na základě téhož osobnostního rysu jednotlivci ve stejné situaci jednají různě, jeho explanační hodnota je nulová. Stejně tak není na komparativní formu redukovatelné konfigurační vysvětlení. Variance ve vysvětlovaných jevech samozřejmě poukazuje na varianci v příčinách, ale toto vysvětlení se alespoň ve své základní formě vyznačuje tím, že každou vysvětlovanou strukturní vlastnost má již předem zařazenu do určité konkrétní konfigurace, takže potřeba komparativního hledání příčin vůbec nevyvstává (blíže to objasní diskuse teorie grid-group v Kapitole 6). Jiná věc je, jak jsou konfigurace konstruovány, pokud jsou konstruovány na empirickém základě, což by např. v případě teorie grid-group být neměly. Pak je zřejmé, že pro vzájemně jednoznačné přiřazení kulturních obsahů ke strukturním vlastnostem se jako základní nástroj používá metoda komparace a z konfiguračního vysvětlení se stává cyklické vysvětlení komparativní. 3.4.4.2. Forma vysvětlení není celé vysvětlení Na začátku této kapitoly jsme rozlišili dva druhy vysvětlení: minimalistické a plné. Lze na základě dosavadního výkladu určit, kam na kontinuu, které toto rozlišení vytváří, patří každý explanační model? Odpověď se pro různé modely liší. Modely vysvětlení charakterizují jakési minimum plnosti, pod které daný typ vysvětlení nemůže jít. V případě objektivistických přístupů a jim odpovídajícího komparativního modelu vysvětlení toto minimum odpovídá čistě minimalistickému vysvětlení. Komparativní vysvětlení ke zjištěným změnám ve vysvětlované proměnné hledá odpovídajícím způsobem se měnící veličiny jako proměnné vysvětlující a může nastat situace, že tak vylučovací metodou dospěje pouze k jedné poslední, což je ideální případ minimalistického vysvětlení. Avšak použití této formy neznamená neexistenci teoretických předpokladů, které poskytují vhled do povahy kauzálního působení nad rámec minimalistického vysvětlení. Komparativní vysvětlení podávaná objektivistickým makropřístupem v rámci bádání o politické kultuře nejsou čistě minimalistická, protože autoři zastávají teoretické premisy týkající se například socializace nebo organizace osobnostních rysů, které činí jejich výklady ne zcela minimalistickými. Totéž platí ještě spíše o objektivistickém mikropřístupu, který zde byl ztotožněn s psychologickými teoriemi postulujícími vztah mezi typem osobnosti a jednáním. I u psychologických teorií politického jednání je zřejmé, že k formulaci kauzálních vztahů dospívají opakovanou komparací a postupným vylučováním nevyhovujících kandidátů na roli vysvětlující proměnné. Vysvětlení tímto přístupem poskytovaná, například psychoanalytická vysvětlení, však jsou mnohem plnější. Komparativní forma vysvětlení představuje pouze základ obvykle plnějšího vysvětlení, které si pomáhá teoretickými prostředky. Modely objektivistických vysvětlení tedy zachycují především jednu důležitou podmínku jejich platnosti. Nestačí ale k posouzení 32

toho, jak minimalistické nebo plné je každé konkrétní vysvětlení, které se jimi řídí po formální stránce. Jak již bylo řečeno dříve, v případě interpretativního vysvětlení je situace jiná. Odhadnutí adekvátního smyslu jednání představuje plné vysvětlení. Jeho platnost je ale omezena na individuální úroveň, emergentní vlastnosti struktury se tímto vysvětlením objasnit nedají. Konfigurační vysvětlení jsou, to také jen opakujeme, vždy minimalistická. 3.5. Chyby v kulturalistických vysvětleních Podobně jako modely pro platná vysvětlení je možné vytvořit i „kontramodely“ pro vysvětlení neplatná, která porušují základní podmínky necykličnosti nebo adekvátnosti. Porušení podmínky necykličnosti se může objevit u obou objektivistických a konfiguračního přístupu. Cyklické chápání kauzality v objektivistických přístupech vzniká záměnou příčiny a následku (makropřístup) nebo konstrukcí umělé příčiny odvozené z důsledku (mikropřístup). V konfiguračním vysvětlení dochází k cyklické chybě tehdy, když se vysvětlující konfigurace ukáže jako pouhá redeskripce vysvětlované skutečnosti. V rámci interpretativního přístupu vede k chybným vysvětlením porušení požadavku adekvátnosti smyslu připisovaného vysvětlovanému jednání.

Cyklická chyba v komparativním vysvětlení pro makropřístup: Pozorované změny ve strukturní proměnné S mezi dvěma odlišnými jednotkami nebo v čase jsou vysvětlovány působením pozorovaných změn v kulturní proměnné K zcela závislé na strukturní proměnné S. Popřípadě vysvětlující a vysvětlovaná proměnná jsou definovány tak obecně, že nelze odlišit strukturní proměnné působící na kulturu od strukturních proměnných, na které naopak působí kultura. Příklad, kde někteří kritici cyklickou chybu v makropřístupu spatřovali, může poskytnout studie Almonda a Verby The Civic Culture: tvrzení, že subjektivní občanská kompetence, tj. přesvědčení občana, že je možné, aby ovlivnil politické rozhodování, podporuje stabilitu demokratických, na relativně vysoké míře politické participace založených politických systémů [Almond, Verba 1989: 191]. Kauzální vztah lze chápat i přesně naopak, totiž že to jsou demokratické politické instituce a konkrétní příklady politické participace, ať už vlastní nebo jiných občanů, které vyvolávají v jednotlivci přesvědčení o tom, že je potenciálně schopen zasahovat do politického procesu [Pateman 1980]. Almonda a Verbu však chrání před podezřením z cyklického omylu nejpravděpodobnější varianta, že se zde jedná o vztah vzájemné závislosti.

33

Cyklická chyba v komparativním vysvětlení pro mikropřístup: Jednání J je vysvětlováno kulturně-psychologickým jevem K pozorovaným právě jen na jednotlivcích, u nichž lze zaznamenat jednání J, avšak K je pouhý abstraktní psychický protějšek J, který nelze pozorovat jinak než skrze J. Toto vysvětlení si pomáhá konstrukcí psychických entit, které sice jev J vysvětlují, avšak nevyskytují se v žádné jiné kauzální souvislosti a jsou tedy jen abstraktním opisem skutečnosti, že určitá osoba jedná způsobem J. Této chyby se týká např. kritika Barringtona Moorea Jr. a Briana Barryho namířená proti vysvětlování jednání hodnotami, nakolik hodnota není nic jiného než výzkumníkův konstrukt, o jehož existenci se lze dozvědět pouze skrze pozorované jednání. Moore tento postup přirovnal k vysvětlování uspávacích účinků opia jeho „uspávacími vlastnostmi“ [Moore 1973: 240; Barry 1970: 89n]. Chyba neadekvátní projekce v interpretativním vysvětlení: Jednání J je vysvětlováno tím, že jednající je příslušníkem kultury K, která má zahrnovat sdílené významy sloužící jako motivy (nebo významový kontext k utváření motivů) k tomuto jednání. Připsání významu/subjektivního smyslu jednání jednajícímu však je chybné. Vzhledem k tomu, že do kategorie interpretativních přístupů náleží velmi různé a často jen obtížně slučitelné způsoby vysvětlení podložené velmi rozdílnými teoriemi, nezachycuje jeden model chybného vysvětlení všechna možná rizika, která souvisí s obsahem příslušných teorií. Neadekvátní projekce však představuje zcela základní možnost omylu bezprostředně spjatou s povahou interpretativního vysvětlení a je prohřeškem, který kritikové odhalovali ve studiích o konkrétních politických kulturách, jimiž se budeme zabývat (zejména v Kapitole 5), velmi často. Dochází k němu tehdy, když výzkumník připíše jednání, které se snaží vysvětlit, jím samým zkonstruovaný význam (subjektivní smysl) neoprávněně. Zvláštní formou tohoto prohřešku je tzv. idealistický omyl, záměna významového světa zkonstruovaného výzkumníkem za významový svět samotných aktérů žijících ve zkoumané sociální realitě [Welch 1993: 8, 91-4, 105]. Výzkumník samozřejmě konstruuje významový svět zkoumaných aktérů vždy. Kritický bod, kdy se jeho snažení stává problematickým, není třeba vidět v této snaze samotné, ale v tom, jaký status své konstrukci přikládá. Omylem je, pokud svůj konstrukt významového světa celé společnosti projektuje přímo do zkoumané reality, pro niž je tato projekce téměř jistě v některých ohledech neadekvátní. Cyklická chyba v konfiguračním vysvětlení: Pozorovaný výskyt strukturního jevu S je vysvětlován jeho přináležitostí ke specifické kulturně-strukturní konfiguraci K, avšak to, že S do K patří, je odvozeno pouze z empirického pozorování S v K. Jinak řečeno, určitý důsledek

34

nastávající v dané kultuře (chápané holisticky) se vysvětluje právě jen jeho přináležitostí k této kultuře. To je velmi běžná forma redeskripce a obdoba cyklické chyby, k níž může dojít u komparativních vysvětlení. Spadá pod ní naivní konfigurační přístup popsaný v části 2.3.4. Jako ilustraci je možné uvést námitku, již lze vznést vůči teorii grid-group: Jak autoři této teorie vědí, že např. příslušníci tzv. hierarchického kulturního typu kladou velký důraz na sociální bariéry, důvěřují expertnímu vědění a upřednostňují určitý typ prostorové organizace? Jejich postup vyvolává dojem, že místo vysvětlení nabízejí pouze ne vždy úplně přesvědčivé generalizace z pozorování konkrétních společností nebo jejich částí, jako třeba společnosti britské nebo skupin ekologických aktivistů (srov. 6.2.). Výčet modelů chybného vysvětlení i s vybranými příklady upozorňuje na některá hlavní rizika spojená s přičítáním explanační hodnoty politické kultuře. Tyto chyby se ve výzkumu politické kultury nevyskytují vzácně. Každý přístup však disponuje i modelem platného vysvětlení a ani jeden z nich tedy není sám o sobě nepřijatelný z principiálních důvodů. Vysvětlení nemají pouze formu, ale i obsah, jehož povaha rovněž závisí na použitém přístupu. Následující tři kapitoly se věnují analýze nejrůznějších konceptualizací politické kultury řadících se k některému ze čtyř zde rozlišených přístupů. Soustředí se na dvě základní otázky: 1. Co je v jejich podání obsahem politické kultury?; 2. Jak politickou kulturu používají k vysvětlení?

35