Ekonomiky ČZ EU v 90. letech a počátkem nového milénia VSFS – Mezinárodní ekonomická integrace KSM 5. 1. 2008
1
Literatura - zdroje Čerpáno z: Kučerová, I.: Ekonomiky členských států Evropské unie. Karolinum Praha 2003. ISBN80246-0650-X. Statistiky Eurostat – na adrese: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/. ČSÚ (www.czso.cz). 2
Příčiny a přínosy integračních procesů v západní Evropě po 2. sv. válce Příčiny integračních procesů na území západní Evropy po 2. sv. válce: politické (redukce válečného rizika); ekonomické (vysoká míra internacionalizace ekonomik, poválečná obnova v Evropě, protiváha v USA); Přínosy – mnoho, mj. snížení diferencí v ekonomické výkonnosti a tedy i sociální úrovně.
3
Kategorie států 1.
2.
3.
Země tzv. jádra, tj. Francie, SRN, Itálie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko + UK a Dánsko Irsko + země tzv. jižní větve, tj. Španělsko, Portugalsko a Řecko; Země tzv. severního rozšíření (Švédsko, Finsko, Rakousko).
4
Kritéria srovnání
Výchozí podmínky Realizovaná hospodářská politika Makroekonomické ukazatele
5
Výchozí podmínky 1. skupina – determinanty: velikost trhu, technická vyspělost ekonomiky, tradiční výrobní orientace, míra zapojení do mezinárodní dělby práce. Nejsilnější ekonomikou SRN. Oddělení západní a východní části, odlišný ekonomický vývoj (45 let). Disproporce v ekonomické úrovni – značné strukturální problémy, proces vyrovnávání ekonomické úrovně – vysoké výdaje ze SR.
6
Výchozí podmínky – 1. pokračování
Vysoká míra nezaměstnanosti v nových spolkových zemích (17,5 %), ve starých spolkových zemích na přirozené míře kolem 4 %. SRN po 2. sv. válce – reparace, v r. 1948 souhrn ekonomických reforem – účinné, později se hovoří o tzv. hospodářském zázraku. Pozitivní vztah SRN k integraci. 7
Výchozí podmínky – 2. pokračování Francie – struktura NH po 2. sv. válce: rozsáhlý agrární sektor, průmyslová výroba. Vliv rozpadu a zrušení koloniální soustavy, stabilizace až v 60. letech. BENELUX – dobrá poloha pro obchod, velmi otevřené ekonomiky, celní unie po 2. sv. v., měnová unie mezi Belgií a Lucemburskem (do r. 1999). Itálie – teritoriální diferenciace – částečné snížení pomocí ES. 8
Výchozí podmínky – 3. pokračování VB – nezapojila se do projektu ESUO, EHS a EURATOM. ESVO. Zaostávání britského průmyslu v 50. letech. Rozpad koloniální soustavy. Průmysl modernizován až v 80. letech. Zemědělství reforma – efektivní. Dánsko – dlouhodobě úspěšná průmyslová politika, zaměřená na nové technologie. Není členem oblasti jednotné měny, stejně jako VB. 9
Výchozí podmínky – 4. pokračování Státy II. skupiny – rozvojová fáze, tj. nižší ekonomická efektivnost, strukturální problémy. Převažující agrární sektor s vysokým podílem na zaměstnanosti. Nejúspěšnější zemí je Irsko.
10
Výchozí podmínky – 5. pokračování III. skupina: vyspělé tržní ekonomiky. Nejprve EFTA, poté vstup do EU (1/1/95). Politická neutralita. Vysoký podíl zapojení do MDP (malý národní trh). Regionální diferenciace (Finsko + Švédsko). Finsko bylo dlouhá léta ve sféře zájmů Ruska (později SSSR). Adaptační proces v 90. letech. 11
Realizovaná hospodářská politika (RHP) Ekonomiky EU – vysoký podíl státu v hospodářském vývoji. SR/HDP – u zemí EU ve skupině RTE nejvyšší. Většina zemí EU od 50. let budování státu blahobytu (přerozdělování, veřejná spotřeba a nákladné sociální systémy). Daňové systémy se mezi sebou liší.
12
RHP – 1. pokračování SRN – po 2. sv. v. mix politik – rychlá poválečná obnova, dlouhé období růstu.Radikální měnová reforma (1948) pod vedením Erharda. Ordoliberalismus (liberální principy + úloha státu v ekonomice). Stát prostřednictvím HP pečuje o zachování tržních principů – zdravá konkurence, stabilita měny, sociální stabilita). 13
RHP – 2. pokračování Od r. 1967 keynesiánství, od r. 1982 – konzervativní obrat (snížení úlohy státu v ekonomice). Pozornost trhu práce. Francie – vliv levicových vlád (sociální reformy + etatizace – až 20 % HDP). 1947 – plánování, od r. 1984 monetaristický obrat (snížení daní, sociálních odvodů, proinvestiční politika zaměřená na technologické inovace). 1986 – reprivatizace části státního vlastnictví. Ochrana pracovní síly, propopulační orientace. 14
RHP – 3. pokračování Středně vysoká daňová zátěž, regionální politika. Belgie – stát blahobytu. Veřejné výdaje v 80. letech více než 60 % HDP, kumulovaný veřejný dluh v r. 1995 136 % HDP. Míra zdanění v 90. letech kolem 46 % HDP. Nízká inflace.
15
RHP – 4. pokračování Nizozemsko – fungující stát blahobytu, vysoké přerozdělování. Míra zadlužení ale nižší – 80 % HDP v pol. 90. let. Celková míra zdanění byla 44 % HDP. Plánování – jako ve Francii. Sociální konsensus. Lucembursko – vytváření konkurenčního prostředí – otevřenost ekonomiky a vstřícná daňová politika. Lucembursko: HDP/ob. v PPP – více než 2 x vyšší, než průměr EU.
16
RHP – 5. pokračování Itálie –v 50. + 60. letech keynesiánství. Nutnost regionální politiky. vysoký počet státních podniků, vysoký podíl státních investic (v 70. letech – v době krizí). Demografické problémy (klesá porodnost), propopulační politika. Koncem 1998 celkové zadlužení Itálie 114,9 %. 17
RHP – 6. pokračování UK – po 2. sv. v. vítězí levice – sociální programy ve školství, zdravotnictví a sociálním pojištění. Etatizace nejdůležitějších odvětví. CB podřízena vládě. Keynesiánství – do konce 70. let – poté nastupuje Thatcherová – konzervativní vláda změny. Následně pokles daní, snížení podílu SR na HDP, výrazná privatizace, snížení daňové zátěže (35 % HDP).
18
RHP – 7. pokračování Dánsko – stát blahobytu – vysoká životní úroveň za Lucemburskem. Po 2. sv. v. růst veřejné spotřeby, vysoké daně. Sociální solidarita. Po r. 1998 míra dánského zdanění 53 % HDP, což je vysoké. HP proticyklická – keynesiánství + stabilita měny. V r. 1998 nutný restriktivní program. Regionální politika. 19
RHP – 8. pokračování Druhá skupina Úspěšné Irsko (modernizace industrializace). Regionální politika. Proexportní strategie.Diferencované daně podle odvětví (průmysl a finančnictví 10 %, ostatní sektory 32 %).
20
RHP – 9. pokračování Řecko – po 2. sv. v. chaos, stabilizace po r. 1974 (socialisté – vláda 30 let). Vliv na hospodářskou politiku (etatizace, fiskální expanze při klesajících rozpočtových příjmech – kumulace veřejného dluhu). Po r. 1994 – restriktivní strategie.).
21
RHP – 10. pokračování Španělsko + Portugalsko (Š+P) – i přes totalitní režimy – systém státního intervencionismu. Š – v 70. a 80. l. restrukturalizace ekonomiky. Plnění maastrichtských kritérií celkem úspěšně. Příznivé podnikatelské klima. P – rozsáhlá privatizace – snížení veřejných financí. Plnění maastrichtských kritérií celkem úspěšně. Nutná reforma důchodového a zdravotního pojištění.
22
RHP – 11. pokračování Třetí skupina zemí – stabilizované ekonomiky, průmyslově vyspělé. Rakousko – keynesiánství. Součástí hospodářské strategie je sociální partnerství, faktor stabilizace. Daňový systém – celková zátěž asi 43 % HDP.
23
RHP – 12. pokračování Švédsko – počátky specifického modelu HP 2. pol. 30. let (welfare state). 1938 – tzv. mzdové úsporové fondy (spravuje stát + odbory). Cíl: vyrovnávat platy v odvětvích s nižší produktivitou. 1938 – historický kompromis mezi organizacemi zaměstnavatelů a zaměstnanců. Od 60. let regionální politika. Aktivní politika zaměstnanosti. Vysoké přerozdělování. Celková daňová zátěž 51 % HDP. Ochota je platit.
24
RHP – 13. pokračování Finsko – industrializace a restrukturalizace. Rozpad SSSR – nutné změny ve finské ekonomice (podpora investic do moderních technologií). Monetární restrikce, restrukturalizace bankovního sektoru.
25
Makroekonomický vývoj Ekonomická integrace - reálná konvergence jednotlivých ekonomik ČS. Strukturální operace. Význam budování vnitřního trhu a hospodářské a měnové unie. Maastrichtská kritéria a jejich plnění. Pakt stability a růstu (2002), polemika o jeho udržitelnosti. problémy Francie, Německa a Portugalska. 26
RHP – 6. pokračování
27
