IVA KROCOVÁ
Něha někdy
nestačí
Věnováno mé první kritičce a čtenářce, mé milované neteři Hanině alias Kubíčkovi.
© Iva Krocová, 2014 Obálka © Miloš Polášek, 2014 Vydal Mgr. Radim Polášek, Ph.D., Vydavatelství En Face, Zámecká 168/4, 702 00 Moravská Ostrava www.enface.cz
ISBN 978-80-87264-46-1 (ePub) ISBN 978-80-87264-47-8 (mobi) ISBN 978-80-87264-48-5 (pdf)
1. Adriana vyběhla z domu. Pršelo. Lodičky jí začvachtaly v louži. …Proč zrovna dnes nemůže jít v botaskách… Právě zamykala vrátka, když ji míjel autobus. Má šanci doběhnout sto metrů sprintem a nezlomit si nohu? Jen chvilku zaváhala. Pak vyrazila. Dnes nemůže přijít pozdě! Jednou rukou mávala a druhou si přidržovala kabelu. Řidič naštěstí sledoval zpětné zrcátko anebo se bavil na podpatcích klopýtající ženou, brodící se vodou. Rozhodující bylo, že počkal a rozjel se, až když celá uřícená dopadla na sedadlo. Oddechla si. Ráno neslyšela budík. …Už po kolikáté?… Spokojeně sledovala ubíhající krajinu a přemýšlela. Škola? Házená? V posledních měsících to šlo skloubit jen těžce. Vloni konečně postoupily do druhé ligy a letos maturovala. Házenou milovala, učení protrpěla. A dnes nastal rozhodující den. Den D znamenal rozloučení se školou a zápas kariéry. …Bože, to zvládnu!… Potřebovaly vyhrát. Šlo o první místo. Jenže… soupeřky byly z Prahy, silný tým. Hluboce se nadechla a zavřela oči. …Jen klid, klid!…
Autobus se rychle blížil k městu. Konečně přestávalo pršet. Ještě pár kilometrů a Adriana vystoupí na malém nádraží, a když bude mít štěstí, uvidí na nástupišti Tamaru. Přítelkyni v pravém slova smyslu, celé čtyři roky. Ani teď nezklamala. Stála opřená o staré, oprýskané zábradlí a čekala. Vysoká, štíhlá, zrzavé vlasy ostříhané nakrátko a malé pírko nad čelem. Jako vždy. Její veselé, světle modré oči na Adrianu netrpělivě zamrkaly: „Ahoj, no konečně! Myslela jsem, že ses ztratila někde v prostoru a čase!“ Adriana ji pevně objala. „Jsem tu! Nejsi ráda?!“ Tamara se zašklebila: „Přijdeme pozdě! Nevíš, jak moc jsem se na ten kus papíru nadřela?“ „Mě to povídej! Tak klídek, to stíháme…“ Cesta ke škole se najednou zdála nekonečná. Naštěstí Tamařin bohatý slovník Adrianu odpoutával od reality. Za to jí byla neskonale vděčná. Ekonomku vyštudovala s odřenýma ušima, jak by řekl táta. Dnes by měla být slavnostně naladěna. Závěrečné vyřazení, rozlučka a pak volnost, prázdniny! Jenže nebyla. Tíseň se jí usadila na hrudi. …Co bude pak?… Loučení se spolužáky nebralo konce. Spoustu z nich už možná nikdy neuvidí, snažila se být milá, ale nervozita z očekávaného zápasu byla silnější. Po třech únavných hodinách konečně vyrazily ke stadionu.
„Tamaro, co myslíš, vyhrajeme? Přece jenom, pražandy chtějí do první ligy…“ Kamarádka se jen usmála: „To my taky! Nandáme jim to, o tom nepochybuj!“ V šatně ještě nikdo nebyl. Adriana rozepnula kabelu a konečně se převlékla do „pracovního“. Nesnášela sukně a podpatky! Musí se trošku rozcvičit, rozproudit krev. Jak vyběhne na hřiště, bude po starostech; ten pocit ji vzrušoval. Zmákly pár koleček a celé udýchané usedly na lavičku v šatně. Oči jim hořely touhou po vítězství. Nezbývalo než skočit do sprch a pořádně se zchladit studenou vodou. „Tamčo, kolik je?“ Adriana klasicky zapomněla hodinky a její mobil nejevil známky činnosti. „Bude půl druhé, máme ještě čtvrt hodiny…“ „Fajn, heleď, jdem odpoledne do Áčka, platí to, ne? Nebo chceš někam jinam?“ Tamara zaváhala. „Jasně, že do Áčka. To bude super. Ty, Adri…“ Právě v té chvíli vešel do šatny trenér a Tamara, důvěrně nakloněna ke své kamarádce, rychle zašeptala: „Včera jsem viděla zase toho blonďáka.“ Adrianě se zachvěla brada. Nemohla si nevšimnout vysokého, světlovlasého muže. Znervózňoval ji. Někdy se objevil před školou a několikrát ho zahlédla i na stadionu při zápase. Adriana netušila proč, ale chvějivé mrazení
v zátylku ji ujišťovalo o jeho pohledu. Když se jejich oči náhodou střetly, následovalo ponižující zrudnutí po kořínky vlasů a rychlý úprk. …No děs… A samozřejmě Tamara o něm básnila, jenže se na něj klidně šklebila a minulý týden dokonce z hřiště zakřičela: „Čau, fešáku…“ …A on se usmál! Usmál se na ni! A dál, úplně v pohodě pozoroval, jak trénují… „Jak se máte, holky?“ vytrhl Adrianu z přemýšlení trenér. Říkaly mu Pepíno. …Byl štíhlý, vysoký a krásný… Všem hráčkám zamotal hlavu a místo na zápasy se soustředily na svůj idol. Naštěstí dospěly brzy k poznání, že Pepíno je hlavně trenér a prima kamarád. Pak začaly konečně vyhrávat jednu bitvu za druhou. Vybojovaly druhou ligu a Pepíno byl na ně pyšný. „Holky moje zlatý, pojďte si pro pusu!“ zařval po každém zápase a ony se mohly umačkat. Potom zašli většinou společně na zmrzlinu. Trenér nikdy nezapomněl výhružně zvednout prst – co vaše linie! Věděl, o čem mluví, hrál kdysi ligu a ve svých devětatřiceti letech měl postavu manekýna. „Co je s vámi? Dobrý? Musíte se dneska bít jako lvice!“ téměř výhružně se zazubil. Oplatily mu bojovným výrazem. Pomalu začaly přicházet další spoluhráčky a šatna ožila.
„Holky, bacha! Kde mám botu?!“ křičela Lenka, která ostatně nikdy nemohla nic najít. Byla Adrianinou spoluhráčkou, spolužačkou a ještě ke všemu otravnou sousedkou. „Tady, včera sis ji kopla pod mou lavici,“ ozvala se Mirka z druhého konce šatny. Hlas kapitánky nemohl nikdo přeslechnout. Všechny hráčky k ní cítily obdiv, protože její rána na bránu to byla dělovka. Skoro nikdy neminula síť. Brankářky z ní měly vítr a soupeřky se ji snažily vyřadit co nejdříve ze hry. Jenomže to se povedlo málokdy. Adriana, coby brankářka, dobře znala Mirčinu taktiku a tak se jí podařilo občas některou střelu chytit. Ale ty modřiny potom, to byla hrůza. Konečně vyšly na hřiště. Následovalo rychlé podání rukou se soupeřkami a rozhodčí mohl zapískat. „Holky moje zlatý, dnes dostanete každá dvě pusy!!“ zaznělo šatnou po vyhraném zápase a „mužstvo“ se vrhlo na trenéra. „Hrály jste na jedničku, fakt, hlavně Adri nás držela…“ Pepíno vzal nic netušící Adrianu a vyzdvihl ji do výšky. Ta zavřískala a všechny se rozchechtaly. Byly utahané, ale do jediné maximálně spokojené. Takový zápas… A Pepíno měl pravdu, Adriana chytala jako profík. Ještě dlouho se v šatně pošťuchovaly a smály. Tyhle okamžiky Adriana prožívala nejraději. Když konečně
dostatečně probraly své zážitky a domluvily trénink, vyrazily s Tamarou a Mirkou před stadion. Nabraly směr Áčko. Po pár metrech se k nim přiřítil Mirčin kluk. Pogratuloval k vítězství, vzal mladé ženě tašku a oba se s úsměvem rozloučili. „Fakt jí závidím…,“ vzdychla Tamara a Adriana musela souhlasit. Byl milý, a i když s Mirkou chodil od prvního ročníku, vůbec se nezměnil. Tamara vešla do Áčka jako první. Bylo tam dnes narváno. Rozhlédla se, jestli neuvidí nějaké známé tváře. Ihned poznala muže u stolku po levé straně. Neznámý blonďák! Reagovala okamžitě a vybrala místo přímo u dveří. Musela mít přehled. Adriana si ještě ani nestačila objednat, když kamarádka spustila: „To je náhodička co? Máme na něj fakt štěstí. Heleď…,“ a ukázala nestydatě před sebe. Adriana sledovala směr její ruky. …Pane Bože!… „Líbí se ti? Adri?!“ Mladá žena souhlasně přikývla: „Ujde. Myslíš, že nás viděl?“ „Netuším. Lehká pomoc, dívej se,“ řekla Tamara a vstala. Šla pomalým, houpavým krokem k pultíku se zmrzlinou. Mladý muž zvedl hlavu od kávy a trochu se zašklebil. Tamara kývla hlavou na odpověď a až teď si uvědomila, že k blonďákovi kdosi přisedá. …Náhoda?…
Objednala dvě jahodové a s kornouty odkráčela – středem – ke svému stolku. Adriana se propadala studem. …Bože, tohle rozhodně nemohl přehlédnout… „Má tam kámoše…Dívej. Docela hezkej mužskej a je mi povědomej. Tak! Teď už o nás ví.“ „Mno… Tamčo…nemám slov,“ Adriana rudla. Věděla, že si s kamarádkou ještě užije trapasů, byla zkrátka taková. Když dojedly a zaplatily, vydaly se trochu smutně do letního podvečera. Muži v rohu místnosti ani náznakem nejevili chuť k seznámení. „Škoda, možná ho už nikdy neuvidíme,“ ohlédla se ještě jednou Tamara. Adrianiny pocity byly naprosto odlišné. Byla ráda. Měla z něj strach a nevěděla proč. Před Áčkem bylo šero, pouliční lampa blikala a plaše ozařovala chodník. Zastavily se u výlohy s dámským spodním prádlem, a jak bylo jejich zvykem, rozvíjely debatu o nákupu krajkových modelů. Ani neslyšely blížící se kroky. „Počkejte chvilku,“ ozvalo se těsně za nimi a obě ženy skoro nadskočily leknutím. Blonďák a jeho kamarád! „Ale, ale, copak nám chcete, mládenci?“ hbitě a silně ironicky reagovala Tamara a provokativně se usmála. Adriana zrudla. Hleděla k zemi, tohle nemohla ustát! Blonďák nervózně přešlapoval a ten druhý mlčel. „Ahoj. Myslel jsem, tedy jestli máte zájem, že bychom se mohli konečně představit…“
„No, to vám to trvalo! Já jsem Tamara,“ řekla a podala blonďákovi ruku. „Daniel, jméno mé…,“ odpověděl a vzápětí podával ruku Adrianě. „Dan a ty?“ „Adriana…,“ špitla skoro neslyšně a jemně ruku stiskla. V té chvíli ucítila elektrický výboj a lehké zabrnění prstů ji donutilo sevření rychle povolit. …Všiml si její reakce?… Danův kamarád se jmenoval Standa a Tamara s ním začala živě debatovat. Nejdříve o škole, pak o městě… Adriana mlčela. Nikdy nebyla výřečná a teď teprve ne. V hlavě měla tisíce nesrovnaných myšlenek. Rozhovor jí splýval do jednolitého tónu. Najednou uslyšela JEHO hlas: „Adriano, půjdeš s námi zítra?“ Vyděšeně zvedla oči, vůbec netušila o čem je řeč. …Co teď?… „Já…,“ rozpačitě zamrkala na Tamaru. „Ale půjde, proč by nešla, máme prázdniny…,“ řekla rychle kamarádka, ale Adrianu tím vůbec neuklidnila. Před autobusovou zastávkou se rozloučili a Tamara s oběma mladými muži odešla. Jakmile dorazila Adriana domů, ihned dala mobil na nabíječku: „Na čem jste se domluvili, prosím tě, já vůbec neposlouchala.“ „To jsem zjistila, ty jsi číslo, Adri. Ale je to v poho… neměj obavy, jdeme do kina!“
„Cože?!“ Adriana nestačila zírat. „Teď bych tě chtěla vidět. Čučíš jako vejr, viď?“ „Ale to snad ani ne! Jenom nevím, jestli budu mít čas.“ „Neštvi! Snad mě nenecháš v rejži?!“ Tamara ztrácela trpělivost. „Dobře, pokusím se přijet. Jdeme od pěti?“ „Jo a pak někam do šumu. Neměj strach, jedenáctku stihneš, tak čau…“ Tamara rychle vypnula mobil. Nedala Adrianě nejmenší šanci odmítnout. Autobus dorazil na městskou zastávku něco po čtvrt na pět. Adriana marně vyhlížela svoji kamarádku. Vystupovala trošku naštvaně a právě se rozhodovala, jestli má Tamaře zavolat hned, nebo jestli počká a raději nejdřív vychladne, když jí někdo chytil za rameno. „Ahoj.“ Prudce se otočila. Stál tak blízko! Málem do něj narazila, jak se lekla. Daniel. „Ahoj. Čekáte tu na mě?“ rozhlížela se po Tamaře a Standovi. „Ne, ještě nedorazili.“ „Aha, no…tak chvilku počkáme, ne?“ odvážila se mu podívat do očí. Danielovi se zrychlil dech. …Je nádherná!… S neskrývaným potěšením si prohlížel její drobnou postavu. Na házenkářku trošku křehkou. Proti Tamaře vypa-
dala jako porcelánová panenka. Oblečená nebyla zrovna vyzývavě. Modré, úzké džíny, které po bližším prozkoumání odhalovaly z její dokonalé postavy víc, než by si Daniel přál. Mikina do pasu s drobným potiskem naopak zahalovala partie, které by rád okukoval. A tenisky. Měla velmi malou nohu… Zachvěl se. Nad čím to tady přemýšlí. Donutil se zvednout hlavu. Její dlouhé tmavé vlasy sepnuté do ohonu a ofina, padající do tmavých oříškových očí, dokonaly zkázu v jeho mozku. Daniel rychle uhnul pohledem. Nechtěl, aby si Adriana všimla jeho rozrušení. Netušil, že ta má hlavu plnou svých úvah. Úvah o neznámém muži před sebou. Na první pohled vypadal o něco menší. Teď zjistila, že musí hodně zvednout hlavu, aby mu viděla do tváře. …Modré oči, tmavé řasy, krátké, vlnité blond vlasy! Bože, vražedná kombinace… A to se ještě nepodívala níž. Věděla přesně, co by viděla. Silný krk, který svědčil o jeho sportovním založení, široká ramena přecházející v úzké, štíhlé boky, skýtající představu pevného pozadí. Byla ráda, když uhnul pohledem a trošku poodstoupil. Z jeho blízkosti neměla dobré pocity. Začínala mít zlost. Bylo půl páté a kamarádka stále nikde. „Víš co, zavolám jí...“ „OK, souhlas,“ Daniel by v téhle chvíli souhlasil snad se vším, jen aby nemusel nebýt s touhle krásnou ženou sám.
Mobil hlásil nedostupnost. …Co teď? Sakra!… Bylo skoro tři čtvrtě na pět, když se zpoza rohu vynořil Standa s Tamarou – drželi se za ruce. Adriana vykulila oči a Daniel se snažil tvářit nezaujatě. „Co koukáte?“ smála se Tamara: „Znáš mě. Zapomněla jsem lístky! Tak honem ať nezmeškáme začátek.“ Cesta ke kinu trvala pár minut a Tamara za celou dobu nezavřela pusu. Tohle jí Adriana záviděla. Chtěla být také společenská a vtipná. Místo toho koukala před sebe a pozorovala dlažbu rozbitého chodníku, špinavou ulici a počmárané zdi domů. …S tím by vážně měl někdo něco udělat… Přestávala vnímat lidi kolem sebe. Zase byla někde mimo… jak říkávala máma. Lístky měli někde uprostřed sedmé řady. Adriana úmyslně zůstala pozadu. První usedl Dan, potom Standa s Tamarou a… Adriana si oddechla. …Nebudu vedle NĚJ sedět… Jenomže snad mohla znát svou kamarádku. Ta se usadila, rozhlédla a zhodnotila situaci: „No, to snad ne! Dane, no neblbni!“ Kdyby bylo světlo, uviděl by celý sál, jak Adriana rudne. Bylo jí neskutečně trapně. Někdy by s chutí Tamaru praštila. Tázaný se naštěstí jen pousmál a přenechal své místo Standovi. „Nevadí?“ špitl Adrianě do ucha.
Zatvářila se upjatě, mírně zakývala hlavou. Nebyla schopna jediného slova. Film začal. Snažila se vnímat děj, ale Danova blízkost jí silně narušovala soustředění. …Co to k sakru se mnou je… Nevěděla, proč je jí najedou horko a pak zase zima. Když na ni Dan pohlédl, jen rudla a měla pocit, že každým okamžikem omdlí. Tvářila se, jako by film byl ta nejdůležitější věc na světě… ale nebyl! Nechápala to. První lásku už měla přece za sebou. Trošku posmutněla z myšlenek, které jí zaplnily na vteřinu hlavu. Byl ze stejné třídy. Odstěhoval se a rozchod nesla Adriana těžce. Nemohla z paměti vymazat společné procházky parkem, mazlení v lese, nebo líbání na nástupišti, když večer odjížděla domů. Ve čtvrťáku, před pololetím, se odstěhoval za rodiči na Moravu. Moc jí chyběl. Nechtěla hned myslet na někoho jiného. Ve skrytu duše však věděla, že tenhle vztah nebyl to ONO, na které čekala. …Hrůza!… Necítila vůbec žádný požitek z představy být s cizím mužským sama. Nechat se objímat a líbat… Ostatní holky měly tolik zážitků a Tamara samozřejmě také – nebylo se co divit. Kluci se na ni lepili jak vosy na med. Adriana nechtěla s nikým chodit. Alespoň teď ne. Měla Tamaru a v srdci osten zklamání z první lásky. …Láska…byla to vůbec láska?…
To, co teď prožívala vedle Daniela, jí s určitostí naznačovalo, že se s ní děje něco úplně jiného. Něco, co zatím neuměla pojmenovat. Film skončil a děkovala Bohu, že se nezhroutila. Před kinem bylo plno. Tamaru hledala marně, a když ji konečně objevila – se Standou při vášnivém polibku – ani se nedivila, že chtěli zůstat sami. Tamařin omluvný pohled vše vyřešil. Rychle pochopila, že zůstane s Danielem o samotě. Jenže – bylo teprve sedm hodin! …Spousta času… „Nezajdeme ještě někam?“ Tušila, že ji nenechá odejít. …Co teď?… Nechtěla s ním být sama. „Já nevím, kam?“ „Je tu blízko pěkná vinárna, tak kdybys měla chuť na dvojku bílého... Zvu tě.“ Ani nevěděla, jak se to stalo, ale souhlasila. Usedli proti sobě k malému stolku. V místnosti bylo šero, jen malá lampička osvětlovala kousek bílého ubrusu. Nastávalo trapné ticho. Toho se obávala nejvíc. …Škoda, že tu není Tamara!… Naštěstí dorazil číšník. Daniel objednal slíbené víno a oříšky. Adriana nervózně sáhla po dekoračním ubrousku. Mladý muž naproti ní sledoval se zaujetím pohyby jejích prstů.
„Včera jsem byl na stadionu... Hrály jste parádně, fakt.“ Adriana zrudla a dál mlčela. Pokračoval: „Měl jsem strach, že mi zmizíš ze života. Přemýšlel jsem, kam asi po zápase půjdete. To, že jsem seděl v Áčku, nebyla zase taková náhoda. Chodíte tam často, viď?“ „Hmmm,“ pípla skoro neslyšně a zvedla konečně hlavu. „A Standa? To byla náhoda?“ „To jo! I když,“ zatvářil se spiklenecky „on už Tamaru znal z dřívějška. Nic ti neříkala?“ Adriana zavrtěla hlavou, a jelikož číšník právě přinesl víno, oba si zlehka přiťukli a ochutnali jiskřivý nápoj. Měla bílé víno ráda. „Adriano…?“ jeho hlas zněl jako sametové pohlazení. Zadívala se mu odvážně do očí. „Vím, že máš po maturitě, že jsi skvělá brankářka, že máš ráda jahodovou zmrzlinu, že máš skvělou kámošku, ale… nevím… nevím…,“ věděl jen, že plácá a hlas se mu trošku chvěl. Adriana ani na okamžik nesklopila řasy. …Tohle ti neulehčím!… Danova ruka se zlehka dotkla dívčiných prstů na sklence. Neucukla, čekala, co bude dál a u srdce cítila slaboučké chvění. „Máš někoho?“ …Tak tohle tě zajímá!…
Přece by tu s ním neseděla, kdyby někoho měla… Nebo snad ano? Jsou takové, ale ona k nim nepatří. Mlčela. Přemýšlela. Nastalé ticho si Dan vysvětlil po svém. „Takže máš, promiň,“ a ruka, která chtěla původně pohladit Adrianinu dlaň, sáhla po skleničce. Trošku se napil. Adriana ztuhla. …Co teď? Má hrát tu komedii dál anebo přiznat, že nikoho nemá?… Dilema. „Neměla jsem v poslední době na kluky čas,“ řekla rychle a raději také přiložila skleničku ke rtům. Modlila se, ať se víc nevyptává. Kdyby nespouštěla z muže naproti sobě oči, uviděla by, jak se mu rozzářila tvář. „To je skvělé,“ nevěděl jak dát najevo svou radost. Musela vycítit změnu jeho chování. „Ani bych neřekla, člověk nemá být sám,“ neodpustila si malé popíchnutí. Ani nevěděla, kde se to v ní vzalo. Strach ze společnosti tohoto úžasného mladého muže ji opouštěl. Cítila se daleko lépe. …Uf… „Tak jsem to nemyslel. Jen, že se nebudu muset o tebe s nikým poprat, protože, já bych chtěl… chtěl bych, abys byla se mnou.“ Adriana rychle dopila zbytek vína. …Ouha, to je rychlost… „Musím už na autobus.“
„V kolik ti jede?“ „V půl desáté, takže to mám tak akorát.“ Rychle se zvedla. „Počkej, já zaplatím a doprovodím tě, ano?“ Neodpověděla, oblékla si sako a vyšla před vinárnu. Za chviličku ji doběhl. Schválně nepočkala. Cítila jeho strach a velice jí to lichotilo. Trošku se pousmála. Všiml si toho. „Máš už lepší náladu?“ Přikývla. Vzal ji pevně za ruku. „Adriano, nepospíchej, nejezdi ještě.“ „Já musím…“ „Nechápu to, proč?“ Byla u něj tak blízko, cítila jeho jemný dech ve vlasech. Jen dostat odvahu a zvednout hlavu. Konečně… „Slíbila jsem to mámě.“ Lhát nikdy neuměla. „Tak jo, nemusím, ale chci. Prostě chci, nezlob se.“ Daniel netušil, co má dělat. Bleskurychle přemýšlel a jedno věděl jistě, jakmile se znovu rozejde, už ji nezastaví. Zkusil to. Přivinul ji k sobě, vzal její dlaň do své a zaprosil: „Nejezdi, je pěkně, budeme se jen tak procházet, jo?“ Adriana cítila slabost v kolenou, cítila, jak ji přitahuje blíž a jak se sklání, aby ji políbil. Políbil.
Ucítila lehký dotyk jeho rtů na svých. Byly pevné a vlahé. Jemňoučce se dotkly jejích. Zatočila se jí hlava. …Bože!… Musel ji pevněji uchopit. Už, už se začala dohadovat se svým horším já, že zůstane, ale napoprvé toho bylo až dost. Nesmí a ani nechce tak spěchat. Jemně se vymanila z jeho objetí. „Dane…asi se budeš zlobit, ale já pojedu…ahoj, měj se…“ Stále ji pevně držel za paži. Vytrhla se mu a utíkala pryč. Nevolal, neběžel a… nezlobil se. Jen stál a díval se za ní. Za tou malou, porcelánovou panenkou, která mu mizela ve tmě. Mrzelo ho, že utekla, i když prosil… ještě u žádné prosit nemusel! Z druhé strany oceňoval, že dokázala odejít. Náhle ucítil slabé zamrazení. …Co když mě nechce?… Pak si ale vzpomněl na polibek. Jak krásně mu nastavila své rty. Byly hebké a on měl obrovskou chuť je líbat. Tamara volala hned ráno. „Tak jak, Adri? Dobrý?“ „Docela dobrý…, heleď, ty ďáblice, proč ses nepřiznala, že Standu znáš?“ Tamara na chvilku ztratila řeč. Což bylo opravdu nezvyklé. „No, já ho hned nepoznala, ale když jsme šli od autobusu, Dan musel na tramvaj a my zůstali sami. Byl mi povědomý, ale pořád jsem nevěděla, kde jsme se potkali. Když
přišla řeč na prázdniny, tak nám to oběma došlo. Byli jsme loni v Tatrách, na Plese, ale tenkrát nebyla příležitost se blíž seznámit. Fakt jsem to nesla těžce, dost se mi líbil. A představ si… teď se objeví. Tak se nediv. Možná to nic neznamená.“Tamara se zahihňala a Adriana nestačila žasnout. „Tedy tomu se říká klika.“ „Jo, abych nezapomněla, kde jste včera s Danem byli? Bylo randíčko?“ …Tamara je neskutečná!… „Nejsi moc zvědavá? Ve vinárně u náměstí. Ani nevím, jak se jmenovala.“ „No a co? Nenapínej mě, chodíte spolu?“ „Řekla bych, že ne… alespoň myslím.“ „To nemyslíš vážně. Fakt ne?“ Tamařino zklamání bylo hmatatelné. „Vlastně nevím, nic jsme si neříkali. Ani se nedomlouvali…“ „Jsi včerejší? Tohle se přece neříká… líbal tě?“ Adriana byla v rozpacích. Pak se rozhodla sdělit přítelkyni pravdu, stejně by na to přišla. „No, to jo…“ „Ufff, takže je to v suchu, měli jsme se Standou strach, abys neutekla.“ „Ty se s ním bavíš o MNĚ?!“ „JO! Musela jsem zjistit co je zač. A tak ti, sice nerada musím sdělit, že dle Standy je Daniel trošku na holky…,
trošku víc na holky. Ale pokud s ním chceš chodit, máš náš souhlas. Ty se přece jen tak nedáš, viď?“ Adriana mlčela, co lze na něco takového odpovědět. Rozhodla se hovor ukončit. Tamara byla určitě zklamaná, ale co, Adrianě to vůbec nevadilo. Měla hlavu plnou svých myšlenek a všetečnou kamarádku k nim nepotřebovala. …Tak Dan je na holky! No bezva!… Hned si myslela, že je nějak hrrr. I když dnešní kluci jsou daleko horší. To přijdou a – chceš, nechceš – a hotovo, jdou dál. Daniel jí připadal jiný, ale svým způsobem měla Tamara pravdu. Musel holky hodně přitahovat. Sama cítila v jeho blízkosti velkou nervozitu a to víc, než by chtěla. Uslyšela venkovní zvonek a z kuchyně zavolala mamka: „Adrino, máš návštěvu.“ Dívka ztuhla. Rychle seběhla po schodech na verandu. Hned se jí ulevilo. U vrat stála Lenka. Právě ta upovídaná spoluhráčka, navíc sousedka a někdy dost otravný element. „Čau, pojď dál…,“ zvala ji Adriana. „Ne, můžeš na chvilku ven? Jen jsem s tebou chtěla mluvit.“ Adriana došla k vratům. „Stalo se něco?“ „Jak se to vezme. Stalo i nestalo.“ Lenka ji fakt štvala. „Tak co je?“ Adriana byla hodně netrpělivá, ale Lenka se jen divně šklebila.
„Mluvila jsem s bráchou a ten mi prozradil, že se na tebe ptal nějaký jeho kolega z práce…“ „S Richardem? O mě?“ „Jo, byl překvapený. Nějaký Daniel, znáš ho?“ …Že by můj Daniel?… Blesklo Adrianě hlavou a nad slůvkem „můj“ se musela pousmát. Lenka žasla:„Čemu se směješ? Tak znáš ho?“ „Jen tak. Jo, jednoho znám, ale jestli je to ten samý, to tedy nevím.“ Adriana se rychle rozhodla. „Je Richard doma?“ „Asi…“ „Tak jdem, nebo se ještě někam chystáš?“ Nezbývalo, než se vydat k sousedům na průzkum. Bratr Lenky mohl být asi tak v Danielově věku. Nebyl tak vysoký a štíhlý, ale postavu měl na pohled příjemnou, hnědé, rovné vlasy měl většinou v culíku. Jeho oči byly šedozelené, jakoby rybí. Alespoň takový pocit Adriana měla. Právě promovaný inženýr s budoucností, jak se povídalo po vsi. Necítila se s ním dvakrát příjemně, ale byl to soused, kamarád… Adriana přemýšlela, kolik Danielovi vlastně je. …Vypadal jako kluk… Richard právě sekal trávu a sekačka nemožně řvala. Chvilku čekaly. „Čau,“ zařval a vypnul třesoucí se stroj.
…Konečně!… „Ahoj, koukám, že ti to docela jde, až na ten nemožnej kravál.“ Lenka byla zvědavá, co vlastně Adriana bráchovi chce, ale na smůlu ji právě zavolala paní Jarkovská a tak se znuděným úšklebkem odběhla domů. „Ségra mi řekla o Danielovi.“ „Jo, to mě mohlo napadnout, že ti to hned vyslepičí.“ Zkoumavě se na sousedku zadíval: „A znáš ho?“ „Trošku. Dvakrát jsme se potkali. Proč?“ Adrianě nebylo moc příjemně. „Daniel dělá u nás ve firmě zástupce hlavního inženýra pro výstavbu nové filiálky v Německu.“ Pozoroval, jak zpráva na Adrianu zapůsobí, ale nedala na sobě nic znát. „Znáš ho dobře, Richarde?“ Usmál se: „Znám ho až moc dobře, vždycky byl samá ženská. Zkrátka úspěch na úspěch…“ Bylo mu Adriany už teď líto. …Hodná holka a takový sukničkář. A JAK se na ni vyptával… Richard se nestačil divit. …Další oběť… „Ty, Adri, není pro tebe moc starý?“ řekl místo odpovědi, kterou měl připravenou. Dívka zrudla. …Kolik mu může být?…
Nepřemýšlela o tom. Richard neváhal: „Víš, že mu je už osmadvacet? A ty jsi teď maturovala, se ségrou, ne?“ Adrianě bylo trapně, neměla sem vůbec chodit. …Ta moje odporná zvědavost!… Sama sobě nadávala. Ještě, že přiběhla Lenka. „Tak co, je to ten Daniel?“ „Už to tak vypadá,“ pohlédla na bývalou spolužačku zdrcujícím pohledem: „Musím už jít, tak se měj.“ Lenka byla zmatená, ale Adriana se nemínila vybavovat. Šla domů. Zavřela se v pokoji a bylo jí do breku. I Standa přece měl podobné řeči, Tamara by si nic nevymyslela. …Ach jo!… Vzdychla skoro nahlas a znovu si nařizovala, že na něj nesmí tolik myslet. Drnčení zvonku ohlašovalo novou návštěvu. …Že by zase Lenka? Je nechutně zvědavá a bude otravovat. Už jí má plné zuby... Mamka nebyla doma a tak musela jít otevřít sama. Ve dveřích se zarazila. U vrat stála motorka a na ní seděl kluk. Zrovna si sundával helmu a tak jen bodnutí u srdce Adrianě napovědělo, že to může být Daniel. Seběhla po schodech a vlastně ani nevěděla, co má říkat, jak se tvářit. Objevil se moc nečekaně. „Dobrý den. Bydlí tady Adriana Šimáčková?“ řekl a trošku přivřel oči proti sluníčku. „Bydlí, pane inženýre, přejete si něco?“
Dan se usmál a znovu tak krásně přimhouřil oči. Slezl z motorky a přistoupil k vrátkům. „Přeju…,“ řekl tiše a políbil překvapenou Adrianu na tvář. Trošku ji to rozhodilo, ale jen maličko, nohy zůstaly nepodlomeny a to byl úspěch. Tvář jí rozzářil úsměv. „Máš čas?“ dodal a rozhlédl se po okolí. Zrak zůstal na Šimáčkovic zahradě a malém domku. „Máte to tady hezký.“ „To jo, ale…,“ smích ji přešel: „Dnes nemůžu.“ Daniel zjevně takovou odpověď nečekal. „Proč? Můžeme zajít k rybníku, vykoupat se, dneska bude vedro…“ Adrianě bylo vedro už teď. „Slíbila jsem tátovi než odjel, že sklidím nařezané dříví za barákem. Brácha není doma… myslela jsem, že se budu nudit. Do večera mám co dělat.“ Muž se dlouho nerozmýšlel: „Dobře, a když ti pomůžu? Stihnem to.“ Sklonila hlavu. …Co teď? Mamka se za chvilku vrátí od sousedky a ona tu nebude sama. To bude poprask… Daniel viděl, že váhá, ale nemínil se vzdát. Uchopil ji pevně za ruku a šel k domu. „Tak pojď, kde máte to dřevo?“ Ukázala na velkou hromadu polen, rozřezaných na menší i větší kusy.
„S tím by ses tedy nadřela,“ řekl uznale a změřil si Adrianu pohledem. „Ále…zvládla bych to, jen se neboj,“ usmála se a sáhla po prvním. „Ne, ne, já budu nosit a ty skládat, jo?“ „Dobrá, tam je kůlna, následuj mě…“ Adriana měla co dělat, aby stíhala přísun, polena se vršila těsně u zdi kůlny přímo kosmickou rychlostí. „Ale, ale, my máme pomocníka?“ ozvalo se jim najednou za zády. …Mamka… Ani ji neslyšeli přicházet. „Vidím venku motorku a tak mě napadlo, že někdo hledá našeho Jirku. A teď vidím, že návštěva patří naší slečně. Pěkně vítám, Šimáčková,“ podávala zvesela Danovi ruku. …Celá mamka!… „Vízner, Daniel, těší mě, paní Šimáčková,“ trošku nejistě se šklebil, ale zvládl to skvěle. Adriana byla spokojená. „No, tak pracujte, nebudu vás rušit a pak zajděte dovnitř, připravím něco k jídlu.“ Adriana kývla, odporovat nemělo smysl a paní Šimáčková zmizela v domě. „Máš prima mámu.“ „Jo, mám. Někdy je přísná, ale jinak je skvělá.“ Potěšilo ji, že se Danovi mamka líbila. „A co brácha?“
„Nějaký zvědavý…,“ usmála se: „Ten je pořád pryč. Studuje vejšku v Praze. Je dobrej na učení. Bude z něj jednou psychiatr.“ Začala se smát. Vždycky jí pobavilo představit si bráchu jako vousatého usedlého pána. „Jezdí domů jen na soboty a neděle. Teď ale nepřijel, něco měli, ani nevím…,“ zalhala. Dobře věděla, že jel s partou na Šumavu. Tady ho nic nebavilo a tak byl raději pryč. Adriana měla staršího bráchu ráda a vždycky se na něj těšila. Jenže, teď už měl svůj život, jak tvrdila mamka. Ale mrzelo jí to. A táta? Ten je stále někde na služebkách, takže mu Jirkovo chování nepřišlo vůbec divné. „Nějak ses zamyslela,“ vytrhl ji ze zadumání Daniel: „na, rovnej, ať můžeme jet.“ Rychle vzala poleno do ruky a snažila se ho zdvihnout nad hlavu, ale nedosáhla. „Dane, musíme se vyměnit, ta hromada je už moc vysoká a já jsem prcek.“ Usmál se, ale když si měnili pozice, rychle zvážněl. Nemohl odolat a lehce ji objal kolem ramen. „Adri, myslíš, že…,“ najednou nevěděl jak dál a přitom tolika ženám už vyznával lásku. …Tak proč je to teď tak jiné?… Připadal si směšný a hleděl na ženu před sebou, jestli si náhodou nemyslí totéž. Její pohled však směřoval k zemi. Už si všiml, jak často uhýbá pohledem. Pokud to znamená, že je jí protivný, tak chce mít jasno. A ona si zatím dodávala odvahy vzhlédnout a nerudnout.
Když se odmlčel, musela oči pozvednout. Cítila, jak její pleť okamžitě mění barvu, ale snad si toho v přítmí kůlny nevšiml. Jejich pohledy se setkaly a Daniel dostal kuráž. „Myslíš, že bys mě chtěla?“ Visel jí pohledem na ústech. Čekal, až se její rty pohnou. Mlčela. Místo odpovědi se vytáhla na špičky, ovinula Danovi ruce kolem šíje a její rty se přitiskly na jeho. Maličko pootevřel ústa a čekal. Vyšla mu vstříc. Nedokázal se dál ovládat. Pevně ji k sobě přitiskl. …Je sladká, bože, je tak sladká… Jejich jazyky se pomaličku pozdravily, ochutnaly jeden druhého a oddaly se neskutečnému, něžnému mazlení. Líbali se dlouho. Stáli, objímali se a horečně, nedočkavě hltali jeden druhého. Bylo to nádherné. Adrianě se zatočila hlava. …Danieli, jestli si se mnou jen hraješ… Někde uvnitř srdce cítila, že tohle není hra, to nemůže být hra! Dan zářil radostí, jen nerad se od téhle božské bytůstky odtáhl. „Tak jdeme do práce, kolego,“ políbil Adrianu na špičku nosu a už stál u hromady naskládaných polen. Zahihňala se. Nešlo jim to tak rychle, protože Adriana přece jen neměla tolik síly, aby tempo vyrovnala. Dan na ni s obdivem hleděl. …Jen kdybych mohl vědět co se děje v její hlavě… Adriana se usmívala a v duchu znovu a znovu prožívala právě ukončený polibek. Cítila se nesmírně šťastná.
Když nesla další poleno, všimla si nepatrného pohybu za Danovými zády. Dřevo se podezřele zahýbalo a pak se ozval děsivý rachot. „Dane!“ Stačila jen natáhnout ruku a strhnout Daniela kousek stranou. Bylo pozdě. Polena se svalila takovou rychlostí, že nebylo možné uskočit. Koutkem oka zahlédla na trámku u stropu zavěšenou kosu. Jak se dřevěná stěna řítila k zemi, strhla kosiště s sebou. Daniel zasténal. „Proboha, Dane!“ Ležel zkroucený na zemi, nohy zavalené. Adriana rychle tahala polena stranou. „Jsi v pořádku? Bolí tě něco?“ „Jo…“ …Jo- v pořádku, nebo jo- něco ho bolí?… Znovu se pustila do práce. Nehleděla na modřiny, které bude mít na nohou i pažích po tom lomcování dřevem. Nehleděla na třísky, které se jí zabodávaly do dlaní. Další polena byla konečně pryč a Adriana zjišťovala, co se vlastně stalo. Uviděla kovový plát kosy. Ostří bylo zaseknuté v Danielově stehně a krev už prosakovala látkou džín. Začínala panikařit.
„Musíme zavolat doktora… tohle… se musí zašít!“ snažila se vytáhnout muže z kůlny ven: „Pomoz mi, prosím! Sama to nezvládnu!“ Krok za krokem se dostávali ke dveřím. „Mami! Mami! Honem, slyšíš!!!“ řvala jako smyslu zbavená. „Mami!!!“ Paní Šimáčková otevřela okno: „Co se děje, prosím tě? Takhle ječet…!“ Ale to už viděla Dana na zemi a kaluž krve. „Jen klid…už jdu!“ Vzala lékárničku a vyběhla na zahradu. Zkušeně obhlédla situaci. „Kalhoty musí rychle dolů, potom to stáhneme tlakáčem,“ ustaraně vzhlédla: „Je to hluboká rána, moc hluboká!“ „Klidně ustřihněte nohavici…,“ zasípal Daniel. Bolest začínala být nesnesitelná, snažil se ovládat, ale cítil, jak slábne. Stehno zaškrtily tlakovým obvazem, ale co dál? Adriana pohlédla prosebně na mamku. „Musíš vzít auto a honem do města, nemůžeme čekat na sanitku, to je nebezpečné!“ „Já???“ vyděsila se Adriana. …Jenže kdo jiný? Mamka papíry nemá… Než by někoho sehnaly, mohlo být pozdě. Už dlouho neřídila, měla strach, ale nic jiného se nedalo dělat. A tak
za pár minut ujížděla k hlavní nemocnici. Co chvilku se ohlédla, Danova bledá tvář ji nutila riskovat. Zavřel oči a neznatelně dýchal. …Proboha!… Sešlápla plyn. Před nemocnicí je čekali, mamka zavolala na příjem. Z auta Dana museli opatrně vytáhnout dva zřízenci, ztratil vědomí, tak byl zesláblý. „Zaškrtili jsme to před patnácti minutama,“ hlásila na chodbě doktorce. „Skvělá práce, slečno, nebo paní?“ „Slečna…, jsem přítelkyně pana Víznera.“ „Dobrá, chvilku počkejte, dáme vám vědět. Musí na sál, pokud je to čistý řez, neměla by nastat žádná komplikace.“ „Děkuju…“ Adriana usedla do malého křesílka v čekárně. Opřela se o studenou zeď a prázdným pohledem hleděla před sebe. Rozbolela ji hlava. Musí si dát kafe. …Sakra! Musím něco dělat!… Šla do přízemí k automatu. Lahodná tekutina jí pohladila ústa. Tohle potřebovala. Uklidnit se. …Dobrá, co dál?… Dan bude určitě v pořádku, jinou alternativu nepřipouštěla. Měla by zavolat mamce, tolik jim pomohla. …Jo, mamka je skvělá… Sáhla po mobilu: „Mami? Ahojky, dojela jsem v pořádku, Daniel je na sále. Co...? Je tu špatný signál.“
Paní Šimáčková ani nic jiného neočekávala, věřila v dobrý konec. Ostatně jako vždy. Byl to její smysl života. „Zavolám později, jo? Pa, mami... mám tě ráda.“ „Já tebe taky a buď klidná, všechno dobře dopadne, bude v pořádku.“ „Jo…já vím.“ Adriana se znovu posadila v čekárně chirurgického oddělení. Před chvilkou sem záchranka dovezla dalšího zraněného a tak nebyla sama. Poslouchala sestry a doktora jak probírají jeho zranění; muž po pádu z rogala byl v kritickém stavu. Mladá žena vedle ní tiše plakala. Adriana znovu upila lahodnou tekutinu, sladce ji zahřála na jazyku. Chtěla ženu nějak potěšit, ale nevěděla jak. Sama ještě v ruce žmoulala mokrý kapesník. Teď už nebrečela. Věřila, že bude Dan v pořádku. Dovezla ho včas! „Mladá paní…,“ uslyšela za zády. Škubla s sebou a žena vedle ní také. …Tak která… Sestra vypadala ustaraně: „Paní Víznerová?“ pohlédla na Adrianu. „Ano? Ale já…,“ chtěla dodat, že není paní Víznerová, ale na tom teď vůbec nezáleželo. „Pojďte se mnou.“ Adriana vstala a vešla do ordinace. Doktor se mračil: „Tak, jak se to vlastně stalo?“ Vylíčila po pravdě celou situaci a čekala, co bude dál. Muž vše pečlivě zapsal.
„Dobrá, nechtěl jsem manžela unavovat výpovědí. Ztratil dost krve a musí být v naprostém klidu. Ještě, že je zdravý jako řípa. Jinak nevím, nevím... No, operace proběhla v pořádku, do zítřka se prospí, budeme ho monitorovat a ráno si pro něj můžete přijet, ano?“ „Ano. Děkuji... a na shledanou,“ vypadla ze dveří, ani nevěděla jak.
2. Když vyšel či spíše vypajdal z nemocničního pokoje, byl bílý jako křída. Rychle se posadil. …Uf, tohle nebude jen tak… Na konci chodby spatřil Adrianu. Svižným krokem se k němu blížila a úsměv na tváři věštil, že je v pohodě. …Alespoň ona… Musí se dát rychle dohromady, nesnese, aby ho takhle viděla. Snažil se trošku sebrat. „Dane…“ „Pojď ke mně…“ Sedla si a on ji objal. „Už je líp?“ „Hmmm,“ zakýval. Viditelně mu nevěřila. Nohu měl celou ovázanou, dvě berle a ztrápený výraz k tomu. „Vezmu tě domů, jo?“ Přikývl: „Budu navigovat…směr můj hrad,“ pokusil se o úsměv. Dojeli před starší dům uprostřed města. „Tady bydlím…,“ ukázal do úzké chodby, když otevřel. „Jo…hrad…“ „Je to malý, jedna místnost s kuchyňkou, ale mě je tu dobře,“ jako by se omlouval. Usmála se.
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
