IV. Vzdělávací a vyučovací metody

IV. Vzdělávací a vyučovací metody Metoda je cesta k dosažení cíle, je to určitý postup v činnosti. Metody ve vzdělávání se nazývají metody didaktické. Ve vzdělávání dospělých neexistuje obecně žádná univerzálně nejúspěšnější metoda, ale široký vějíř metod – možností, jak dosáhnout stanovených cílů a jak zvládnout stanovený obsah. Výběr metod lze obecně podřídit následujícím aspektům (Barták, 2003, s. 38): -

potřeby a zájmy posluchačů

-

hodnotová orientace skupiny posluchačů

-

psychologické zvláštnosti skupiny posluchačů

-

sociální a profesní postavení posluchačů

-

pracovní a životní zkušenosti posluchačů

-

učební způsobilost posluchačů

-

životní způsob a návyky posluchačů

-

zkušenosti praxe lektora

Škála metod je velmi široká a klasifikace najdeme jiný přístup a použití jiných kritérií.

je možná z různých hledisek, u každého autora

Maňák (Maňák, 1995, s. 45) a Skalková (skalková, 2000, s.61) metody rozděluje podle aspektů vědních disciplín, které se zabývají procesem učení a vyučování (psychologie, logiky, vyučování) a především podle interakce mezi lektorem a posluchačem. -

metody monologické

-

metody dialogické

-

metody problémové

-

metody herní

-

metody frontální

-

skupinové práce

-

individuální práce 27

Klasické rozdělení metod přináší Mojžíšek (Mojžíšek, 1988, s.12), který metody dělí podle jednotlivých fází vyučovacího procesu, pro které jsou určeny. -

metody expoziční (předávání nových poznatků)

-

metody fixační (opakující a procvičující poznatky)

-

metody diagnostické (ověřování, kontrola výsledku vyučování, hodnocení poznatků a výsledku procesu učení)

Novým pokusem je rozčlenit metody podle intenzity inovativního přístupu ve výuce (Valenta, 1988), samozřejmě stanovit jakýsi podíl nového bude relativní, ale rozdělení odpovídá postupnému zavádění pedagogických inovací v prostředí našeho vzdělávacího systému. -

0 – 3. stupeň – přednáška, cvičení, seminář

-

3. – 5. stupeň – metoda problémová, metody situační a inscenační

-

5 – 7 stupeň – např. brainstorming, komparační metody, strategické či manažerské hry

Poznámky

†

28

Otázky k zamyšlení:

) Jaké metody ve Vaší

lektorské činnosti jste již vyzkoušeli?

) Jaké jste cítili přednosti a slabiny těchto Vámi použitých metod?

) K jakým účelům mohou sloužit inovativní přístupy ve Vašem lektorském působení?

) Co brání uplatnit těmto změnám v praxi?

29

A) Monologické metody - výklad, přednáška Představuje cílevědomou a systematickou, ucelenou a důslednou prezentaci poznatků. Lektor manifestuje svou orientaci v oboru, základem je rozbor logicky uspořádaných jevů, vystižení klasifikace těchto jevů (klasifikační analýza), souvislostí těchto jevů (vztahová analýza) či vysvětlení jejich příčin (kauzální analýza). Přednáška klade na lektora i posluchače značné nároky, pro její zdárný průběh doporučujeme vytvoření jasné struktury, klasicky podle členění na 3 části:

Úvodní část přednášky pro nás znamená obvykle následující kroky: Při přípravě výkladu, přednášky bychom si vždy měli nejprve položit otázku po cíli a smyslu „čeho chci dosáhnout, co bych jim mě říci, kdybych měl jen pár minut?“. Máme-li definován cíl, můžeme pokročit ve strukturaci cíle do obsahových logických celků – udělejme si nejprve pro sebe a pak pro ně obsah „srozumitelným“. Vytvořme si jakousi „mapu“ školení, kde je vidět „startovní bod, ústřední problém, téma a „cílový bod“ a pak všechny etapy, které musíme probrat, projít, abychom došli k cíli. Držme se této mapy a během kurzu se k ní vracejme, ať je patrné, kde se právě nacházíme. Vlastní postup při realizaci přednášky v sobě obnáší tyto kroky: -

oznámení tématu přednášky a formulace cíle, cílů;

-

názorné prezentování obsahu , struktury hlavních myšlenek;

-

letor musí v úvodu vystoupit jako autorita – počkat, až se auditorium (obvykle širší publikum) zklidní a posluchači začnou být pozorní;

-

zároveň kontakt posluchače zaměřený na lektora dává lektorovi prostor pro využití nonverbální komunikace (oční kontakt, uvolněný klidný postoj);

-

první minuty přednášky – verbální sdělení je pro posluchače důležitým signálem o průběhu celé přednášky.

Uvědomte si, že většina účastníků si před samotným školením vytváří předběžný úsudek o školení (prekoncept). Vytváří si podvědomé alternativní hypotézy typu: „bude to asi dobré“, „zase školení – to nebude stát za nic“. Tyto podvědomé koncepty ovlivňují výsledné vědomé hodnocení celého kurzu.

30

Proto záleží na tom jak začnete: -

jaké si vytvoříte image,

-

jak dovedete prolomit led,

-

zda vyvoláte pozornost,

-

zda účastníky nenásilně do kurzu zapojíte,

-

jak získáte přiměřenou autoritu.

Hlavní část přednášky je prostorem pro: -

rozvinutí logiky tématu – dobrý lektor se pozná především podle schopnosti udržet kontakt s cílem přednášky a podle kvalitní strukturace témat;

-

důležité je nalezení optimálního poměru vybraných faktů, vybrat detaily x typická fakta dokumentující podstatu přednášené věci x nebezpečí chudosti, obsahově omezeném výkladu;

-

orientaci v logické struktuře přednášky umožníme posluchačům tónem hlasu, zápisem klíčových slov, faktů na tabuli, zpomalení tempa přednášky;

-

nejobtížnějším je udržení pozornosti posluchačů – souvisí s obsahovými i formálními prvky vedení přednášky;

-

obsahové možnosti pro udržení pozornosti souvisí se zařazením problémových otázek, využití zajímavých názorných pomůcek, vtipu v prezentaci

-

ve formální rovině jde o zapojení posluchačů do formy přednášky – např. formou aktivizujících otázek (např.: Představte si, že byste měli v praxi udělat…,Kdo z vás poznal v praxi…, Znáte další…jiné…odlišné pohledy, poznatky o …)

- důležité je vytvořit mapu školení, programové body pak probírejte v logickém sledu, nenechte se odvést z cesty; Mluvte jasně a názorně, pomocí interakce s posluchači udržujte kontakt, povzbuzujte je, udržujte pozornost, ověřujte souhlas, přijetí toho ,co říkáte. Pravidelně rekapitulujte, držte se cíle zbytečně neodbíhejte. Svou autoritu podporujte energií, řečí těla, verbální pestrostí, je vidět, že to, co přednášíte je Vaší parketou, ale i vaším hobby?

31

Během hlavní části přednášky, výkladu lze používat různá strukturotvorná schémata: -

schéma stav – problémy – řešení – používá se obecně při projednávání faktických problémů ve firmě, týmu;

-

schéma minulost - budoucnost – používá se především při projednávání nových postupů, změn do budoucnosti;

-

schéma obecné – konkrétní – je to analytický přístup vycházející z logiky vztahu obecného a zvláštního, celku a jeho části, pro mnohé má však punc příliš akademického přístupu;

-

schéma chronologické – používá se obecně pro prezentaci různých časových os, např. vývoje, výsledků v určitém období;

-

schéma pořadí podle důležitosti – používáme tam, kde vystupuje do popředí pragmatický účel setkání – např. struktura porady;

-

schéma: téma – důkaz 1 – důkaz 2 – tvrzení – (nejdříve uvedeme, co je smyslem našeho vystoupení, pak poskytneme emotivně podbarvený důkaz – příklad „ze života“, dále racionální důkaz – data, fakta a pak tvrzení) - toto schéma je poněkud „populistické“, používá se tam, kde potřebujeme intenzivně zapojit, získat posluchače ke spolupráci.

32

Závěrečná část přednášky je prostorem pro: -

shrnutí podstatných myšlenek přednášky, pronesení zobecnění poznatků nebo naopak probrání doporučení pro další praxi.

Celou „trasu“ poznání a všechny důležité body a myšlenky doveďte do konce. Na závěr je nejdůležitější celkové shrnutí, zrekapitulujte vše, co potřebujete, aby posluchači především věděli. Zvláště na závěr můžeme posluchače motivovat k akci, kterou chceme školením podpořit. Nejlepší forma resumé je aktivní spoluprací s posluchači – řízené otázky a diskuse na závěr.

Poznámky

†

33

Shrnutí poznatků o přednášce / výkladu v praxi: Výhody

& & & &

vhodný způsob vysvětlování nových věcí pro zkušeného lektora nevyžaduje mnoho přípravy ani pomůcek jde o rychlou metodu při dobrém vedení může nadchnout pro věc

Nevýhody

' ' ' ' ' ' ' ' '

lektor postupuje hromadně začínající lektor má sklon vykládat látku příliš rychle neexistuje při něm zpětná vazba, lektor neví, zda došlo k porozumění může být při špatném vedení nudný účastníci nejsou aktivně zapojování předpokládá schopnost soustředění a vysoké pozornosti účastníka Poznámky pro praxi působivost výkladu není dána jen obsahem, ale způsobem, jak je látka podávána řeč těla (nesedět, stát, pohybovat se v prostrou, sledovat zrakem celý prostor a kontaktovat všechny účastníky zrakem, gestikulovat, měnit mimické výrazy)

'

tón a síla hlasu (zkušení řečníci mění sílu a výšku hlasu přinejmenším třikrát častěji než při běžné řeči)

'

problém „vycpávkových“ slov – obraty, které nevědomky opakujeme, zatěžují obsah komunikace a ruší pozornost

'

nepoužíváme nevysvětlené odborné termíny

34

Kontrolní otázky

s Víte jak dlouho se vydrží dospělý člověk soustředit? s Dokážete, aby váš hlas zněl živě? s Kontaktujete účastníky očima a doprovázíte svou řeč gesty? s Užíváte srozumitelná slova? s Objevuje se ve vašem výkladu humor a osobní rozměr? s Dáváte věci do souvislosti s praxí? Poznámky †

35

B) Vysvětlování Jedná se opět o monologickou metodu založenou především na analytickém přístupu, který má zprostředkovat posluchačům pochopení vybraného problému. Úkol lektora spočívá ve vědomém usměrňování logického myšlení posluchačů, vede je k pochopení vztahů, souvislostí, k pochopení smyslu důkazu, zákonitosti aj. Dobré vysvětlení by tedy mělo: 1. obsahovat jen informace podstatné pro jasný a logicky uspořádaný popis vysvětlované skutečnosti; 2. vystavěno výhradně na znalostech, které posluchač již má; 3. být přizpůsobeno posluchačům i za tu cenu, že budou vynechána fakta, která odborník v dané oblasti může považovat za podstatné detaily; 4. být předkládáno přesvědčivě a trpělivě.

Tedy: za vysvětlení nemůžeme považovat výroky typu „Když startujete auto, musíte pomalu uvolňovat spojku.“ Pro pochopení problematiky je nutné znát nejen „co“, ale i „proč“.

Samotná technika vysvětlování stojí na nepřetržitém kontaktu s posluchači a na jejich plném zapojení do procesu vysvětlování. Jde o to mít pod kontrolou jejich myšlenkový proces – a toho lze nejlépe dosáhnout řízením rozhovoru systémem připravených otázek. Otázky mohou být typu. -

otázky návodné ( „K čemu pak podle vás slouží…“)

-

otázky problémové („Když uděláme tento krok, tak co podle vás bude následovat? Z jakého důvodu si myslíte, že k tomu dojde?)

-

otázky stimulační a aktivizační (kdo z vás uvede další podobný krok…)

-

otázky ověřující (zkuste mi prosím vlastními slovy zrekapitulovat…)

36

Poznámky pro praxi – základ vysvětlování nalezneme v : 1. respektování zkušenosti posluchačů Vycházejme z dosavadních znalostí a zkušeností – porozumění novým věcem je na nich založeno. 2. použití principu zjednodušování Během vysvětlování je naším největším nepřítelem omezený objem krátkodobé paměti ¯ předejme pouze podstatné informace ve vzájemných vztazích (i za cenu, že skutečnosti poněkud zjednodušujeme). 3. využití odpovídajícího stupně složitosti Zjednodušování v praxi u každého z nás funguje na principu „černých schránek“, víme co do ní vstupuje a co vystupuje, ale nevzrušujeme se s tím, jak věci fungují uvnitř. Dítě, dospělý, automechanik – každý z nich vidí např. auto na různé úrovni složitosti, ale žádný z nich autu nerozumí dokonale po všech stránkách. Nesnažme se tedy o dané problematice podat všechny vyčerpávající informace, zvolme si vhodnou úroveň složitosti. 4. správně postižení podstaty věci Pro sdělení jádra vysvětlování se používají nástroje pro podporu porozumění povahy problému: -

systém nadepsaných klíčových vět, klíčových slov v určitém vztahu

-

prezentování shrnujících přehledů (např. na zpětném projektoru)

-

využití zjednodušujících logických řetězců (diagramy apod.)

37

Kontrolní otázky

s Vycházíte při vysvětlování ze skutečných znalostí účastníků? Jak pracovat při vysvětlování -

principů pro : zástupce laické veřejnosti studenty střední školy na návštěvě vevalí firmě

s Podáváte vysvětlení jako logický systém – vztahy pojmů aj.? s Soustřeďujete se na hlavní myšlenky? (důraz, opakování) s Zjednodušujete a případné detaily doplňujete až později? s Používáte konkrétní příklady?

Poznámky †

38

C) Dialogické metody Dialogické metody jsou založené na aktivním dialogickém vztahu lektora a posluchačů, vycházíme tak z přirozené potřeby dospělých posluchačů uplatnit prosadit v poznávacím procesu své vlastní zkušenosti a zároveň je dialog jedinečnou možností, aby lektor prosadit a ovlivnil proces učení každého z posluchačů. Základem pro uplatnění této metody je lektorovo zvládnutí techniky řízeného rozhovoru a disponování propracovaného systému kladení otázek. Pravidla pro použití otázek v dialogické metodě: ► otázky musíme vázat na zkušenosti posluchačů nebo pouze na poznatky v předchozí části prezentované; ► otázky formulujme jednoznačně a jasně – pozor na otázky obecné, neurčité, vícenásobné; ► otázky mají být co nejstručnější – počkejme si také na odpověď ► otázky je dobré formulovat jako otevřené – začínající tázacími slovy „Jak…“, „Proč…“, „Co…“, „Který…“ aj

39

Poznámky pro praxi - výhody dialogické metody:

&

dialogická metoda je uplatnitelná tehdy, když lektor klade důraz spíše na pochopení problému než na množství znalostí;

&

dialogem nepřeneseme na posluchače mnoho informací, vytváříme ale aplikovatelné znalosti pro praxi;

&

poskytuje okamžitou zpětnou vazbu lektorovi o dosavadních znalostech a výsledku předchozí lektorské práce;

&

aktivně zapojuje účastníky;

&

odhaluje včas nesprávné představy

&

demonstruje úspěch v učení, čímž motivuje

Nevýhody

'

časově náročná

'

obtížně se zapojují všichni

'

není pro lektora snadná

Poznámky †

40

Poznámky pro provedení techniky dialogu

Š po položení otázky čekejme, dáme tak čas na přemýšlení (Otázka – Odmlka – Osoba)

Š každou správnou dopověď pochvalme, lze ji i zopakovat nahlas

Š špatné dopovědi nezesměšňujme, vyžádejme si další dopovědi z řad posluchačů

Š vyvarujme se několikanásobných otázek, otázek mlhavých („Víte co mám na mysli?“)

Kontrolní otázky

s Ptáte se tak, aby účastníci měli šanci dobře odpovědět? s Ponecháváte čas na přemýšlení?

s Oceňujete každou správnou odpověď?

s Pokud se nedočkáte dopovědi, umíte se zeptat jednodušeji?

41

D) Diskuse Diskuse znamená volně plynoucí, ale zároveň lektorem řízenou konverzaci, při níž mohou účastníci sdělit své myšlenky a vyslechnout si, co říkají ostatní členové skupiny.

Kdy je diskuse vhodnou metodou

F jestliže se lektor potřebuje seznámit s názory a zkušenostmi účastníků a jsou-li tyto názory přínosné pro druhé F jestliže se téma týká spíše hodnot, postojů a pocitů než faktických znalostí

F v případě, že je vhodné, aby se účastníci naučili prezentovat své názory a posuzovat názory druhých Poznámky pro praxi

Š kromě případů krátkých spontánních diskusi je nutné, aby měl lektor stanoveny cíle diskuse a připravený plán, který může mít jednoduchou podobu seznamu klíčových otázek (otevřených, kontroverzních a osobních)

Š velmi důležité je zapisovat podstatné závěry Š nutné je připravit jasně formulované shrnutí všech hlavních myšlenek Š důležité je správně rozsazení, aby si všichni vzájemně viděli do tváře Š pro

správně „rozjeté“ diskuse je nutné na začátku uvést určitá fakta, ze který můžeme vycházet, nedávejte ale najevo svůj názor, své hodnocení, můžete odradit účastníky opačného názoru

Š úloha

moderátora spočívá ve zvládnutí a uřízení procesu diskuse, ověřit si popis role moderátora můžeme v následujících otázkách:

42

Kontrolní otázky:

s Dohlížíte na to, aby nemluvilo více lidí nejednou? s Když se někdo nejasně vyjádří, zopakujete myšlenku srozumitelněji? s Vedete účastníky k rozhodování a shrnujete hlavní body? s Umíte zajistit, aby jeden jedinec neovládl pole na úkor ostatních? s Umíte zabránit jakémukoli náznaku osočování? s Hlídáte si čas i cíle diskuse? s Oceňujete příspěvky?

Poznámky †

43

E) Metody skupinové práce

Výhody

&

práce ve skupinách je přirozenou a aktivní činností;

&

skupinová práce je zábavná, umožňuje účastníkům dát látce osobní smysl;

&

podporuje tvořivost, schopnost analýzy a syntézy;

&

lektor využívá stanoviska a zkušenosti účastníků

Nevýhody

'

skupina může podlehnout vlivu rozhodného jedince a někteří členové pak mohou být pasivní

Činnosti vhodné pro skupinovou práci



řešení jednotlivých úkolů • všechny skupiny řeší stejný úkol • každá skupina řeší jiný úkol, ale úkoly na sebe navazují



diskusní skupiny • účastníci ve dvojicích, trojicích spolu diskutují takovým způsobem, aby dokázali najít odpověď na otázku, vyřešit problém apod.

44



pyramidový způsob

• diskuse je nejprve vedena ve dvojicích, pak ve čtveřici plní úkol, který navazuje na předešlý



brainstorming: je metoda, při níž vzniká velké množství nápadů pro pozdější posouzení Pravidla (filosofie) brainstormingu: •

jsou přijímány všechny návrhy (i nekonvenční)

•

jde o kvantitu, ne kvalitu návrhů

•

hodnotit návrhy není dovoleno

•

návrhy jsou společné vlastnictví a mohou se spojovat, kombinovat

Jak vést činnosti ve skupinách v praxi?

Š připravte vhodné uspořádání prostoru Š ve skupinách jmenujte zapisovatele či mluvčího Š definujte jasně úkol a zapište jej na tabuli Š na začátku je nechte, ať si poradí sami (2 – 3 minuty), pak skupiny kontrolujte Š pokud

to není nutné, nemluvte během skupinové práce k celé „třídě“, je-li to nezbytné, přerušte práci skupin, vyčkejte plné pozornosti a mluvte stručně

Š při

obcházení dejte pozor, ať nejste u žádné skupiny příliš dlouho, důležitá je řeč těla – nestůjte nad nimi

Š po skončení ponechejte skupiny postupně prezentovat názory, výsledky komentujte a shrňte !

45

Kontrolní otázky:

s Definujete úkol zcela jasně a necháváte na tabuli jeho hlavní body? s Obcházíte skupiny pomáháte jim? s Žádáte mluvčí, aby shrnuli své závěry? s Berete závěry vážně a zaznamenáváte je? Poznámky †

46

Práce s podkladovými materiály pro školení – trénink

1. Smysl a cíl pracovních textů pro školení

•

Poznatky o kognitivní stylu (specifickém způsobu poznávání) každého z nás uvádějí, že existují 2 vyhraněné typy posluchačů – jedinci závislí na percepčním poli a jedinci nezávislí na percepčním poli. Tedy někteří z nás potřebují pro poznávání co nejvíce strukturované pole, ze kterého sbíráme informace (závislost na poli) – jiní se bez poznámek, přehledů a vedení při kurzu obejdou (nezávislost na poli). Potřeb strukturovaného pole znamená mít ke školenému tématu od lektora strukturu, osnovu, mít materiál obsahující hlavní body a myšlenková schémat a mít možnost si jej dotvářet, popisovat, zvýrazňovat. Bude tedy důležité mít pro posluchače připravené materiály, které jsou nejen přehledné, ale obsahují také prostor pro vlastní poznámky, dáváme tak posluchačům možnost myslet a současně si zaznamenávat či zvýrazňovat podstatné myšlenky. Na druhou stranu najdeme také posluchače, pro které budou naše poznámky nepotřebné a nevyužijí je – pro své poznání je nebudou objektivně potřebovat.

•

Pro přípravu podkladů pro školení se používají obvykle následující typy učebních opor:

-

učební kompletní texty – doplňují a rozšiřují výklad, je výborné, pokud je mohou účastnící získat předem, ale stejně tak je možné texty rozdat po skončení semináře s úkoly pro samostudium;

-

shrnující materiály k založení – rekapitulace probraného tématu, jež lze rozdat na závěr semináře k společné rekapitulaci probrané látky.

Pracovní materiály, které slouží k přípravě cvičení, simulací apod. rozdávejte během školení přímo před aktivitou.

47