IV. Mezinárodní festival zpívajících básníků
STOPTIME 2014 – II.
KRYLOVA WROCLAW 2. srpna 16:00 – 23:00 Dům kultury Kroměříž ww.dk-kromeriz.cz
V pořadí čtvrtý ročník festivalu je letos zcela mimořádný a je rozdělen do dvou částí. Hlavním důvodem je dvojí výročí patrona festivalu a kroměřížského rodáka Karla Kryla. Před čtyřmi lety vznikla myšlenka vzdát hold tomuto nejvýznamnějšímu českému písničkáři a založit tradici festivalu, na kterém se představí především nejlepší domácí i zahraniční písničkáři – tzv. ZPÍVAJÍCÍ BÁSNÍCI. Už při vzniku byl hlavním důvodem fakt, že ten nejlepší – Karel Kryl – se narodil právě v Kroměříži. V letošním roce si připomínáme dokonce dvojí výročí Karla Kryla – narození (70 let) a úmrtí (20 let). Navíc se v tomto roce dokončuje MUZEUM KARLA KRYLA a Město Kroměříž vyhlásila tento rok ROKEM KARLA KRYLA. Proto také letošní ročník festivalu STOPTIME je celý věnován osobnosti, životu i tvorbě Karla Kryla. V první dubnové části jsme se snažili – a úspěšně – představit Karla Kryla v různých především nepísničkářských podobách – filmová, poslechová, symfonická, divadelní i výtvarná. Druhá část festivalu – tradiční prázdninová – se soustředí výhradně na odkaz písničkářský. Pro milovníky a obdivovatele Karla Kryla zůstane navždy v živé paměti především PRVNÍ KONCERT Karla Kryla za železnou oponou, který se uskutečnil (bohužel) v Polsku. Na začátku listopadu 1989 uspořádala československo-polská Solidarita FESTIVAL ČESKÉ NEZÁVISLÉ KULTURY a kromě mnoha významných umělců (především písničkářů) pozvala i Karla Kryla. Ten se tak na jednom pódiu setkal nejenom s českými písničkáři žijícími v zahraničí (Hutka, Třešňák, …), ale i s písničkáři, kteří zůstali v ČR (Dobeš, Rímský, Nos, Nohavica, ..). Také mezi diváky bylo kromě polského obecenstva velké množství českých posluchačů – většina přijela za velmi komplikovaných a složitých podmínek z ČR. Pro všechny – tedy přítomné, ale i nepřítomné – byl tento koncert tím posledním důkazem o konci tolik nenáviděného a nesmyslného režimu – trvalo to opravdu jen 10 dní a systém se i v ČR zhroutil. A právě tento nesmírně důležitý koncert pro Karla Kryla, přítomné písničkáře i diváky, ale i ostatní lidi, kteří se do Wroclavi dostat nemohli, chceme připomenout koncertem, který završí letošní festival STOPTIME a důstojně připomene nejenom osobnost Karla Kryla, ale i odvahu ostatních přítomných písničkářů či dalších hostů – obdivovatelů Karla Kryla. Ale velký dík bude patřit i polským organizátorům tehdejšího festivalu, kteří se také na srpnovém koncertě osobně představí – organizátor festivalu Pawel Skrzywanek a moderátorka festivalu Maryna Myklaszewska. Hlavním cílem festivalu bude přiblížení atmosféry tehdejšího koncertu a dodatečné poděkování odvaze všech, kteří se koncertu účastnili. Především Karlu Krylovi a polským organizátorům. V rámci festivalového koncertního maratonu postupně vystoupí písničkáři, kteří mohli ve Wroclawi vystoupit (Nohavica, Dobeš, Rímský, Nos, ..), ale i těch, kteří se na koncert a přes hranice nedostali (Merta). Karla Kryla pak zastoupí nejlepší polská interpretka jeho písní Antonína Krzsysztoň, ale i domácí obdivovatelé písní Karla Kryla skupina Missa, Zighy Horvath. Speciálním hostem koncertu bude i bratr Jan Kryl. Součástí programu bude souběžná projekce dokumentů o Karlu Krylovi, výstava Příběh Karla Kyrla a výstava velkoplošných fotografií Oty Nepilého přímo z koncertu ve Wroclawi 1989. Moderátorem programu bude velký přítel a obdivovatel Karly Kryla a všech českých básníků pan Mirek Kovařík.
PÍSNIČKÁŘI Z WROCLAWI hlavní hosté festivalu se představí v uceleném koncertním bloku (40 – 45 minut) a nabídnou hudební vzpomínku na wroclawský koncert i Karla Kryla PAVEL DOBEŠ Lidi už začali do Wrocławi najíždět několik dnů dopředu. Já jsem byl patřičně vystrašen různými zprávami. Lidi, kteří se vydali přes Polsko jakoby tranzitem do Německa, byli prý odhaleni. Vůbec je nenechali z vlaku vystoupit a museli jet až do NDR. Tudy cesta nevedla. Sedl jsem do auta, jel jsem velice pomaličku směrem na Náchod na tamější přechod. Kytary jsem měl v autě, dal jsem si kafe, nějak se mi na ten přechod nechtělo. Nakonec jsem vyrazil. Hned se mě ptali: „Vy jste… ? „Dobeš,“ říkám na to. „Máte v autě kytary.“ „Ano, jsou to moje kytary.“ „Vy jedete někam hrát?“ Říkám: „Není to vyloučeno.“ Možná tím, že jsem nepředstíral, že jedu někam na ryby, mě nikdo na nic nenachytal. Jel jsem za svým cílem, možná i hrát, nebyl důvod mě na nějaké nepravosti nachytat. Popřáli mi šťastnou cestu a vyrazil jsem. Kdybych řekl, že nevezu kytary, dostal bych se do rozporu. Myslím, že tímto způsobem by mohlo projet víc lidí. Člověk v té době těžko hledal odvahu k přímé řeči. Možná si hodně lidí myslelo, že lépe udělají, když se budou nějak kroutit a vylhávat. Ale na tohle trpěla celá společnost. My jsme se čtyřicet let kroutili pod jhem a nenapadlo nás, že můžeme mluvit přímo.“ Setkání s Krylem a dalšími. Ve Wrocławi jsme si řekli, že jsme rádi, že se vidíme. Ale byla to zajímavá náhoda. Z Ostravy přijely mé dvě děti. Přes jiný přechod a s jinou partou. Na rynku ve Wrocławi jsem se potkal s Karlem Krylem, on šel s mým synem a dcerou. Nevěděl jsem, komu mám dřív říct, že se s nimi rád vidím. Koho dřív obejmout. Bylo to tak intenzivní a rychlé. Večer, když jsme hráli, Kryl od někoho dostal láhev slivovice. Povídali jsme si a shodli se, že večer spolu určitě posedíme. Potom mi přišel říct dvě špatné zprávy. „Představ si, že chlapi tady v šatně mi láhev vypili.“ Naskočila mu jiskra v oku, když dodal: „Ale oni nevědí, že v batohu, dole na dně, mám ještě jednu.“ Nicméně z našeho společného setkání nic nebylo. Když koncert v divadle skončil, Poláci obstoupili schody divadla a nechali si tam Kryla na několik hodin. Byly přítomné televizní kamery, rozhlasové mikrofony, lidi tleskali. Karel Kryl vysílal i do Polska a jeho sláva tam byla ještě větší než u nás. Kryl se vůbec do smluvené hospůdky nedostal. Ještě měl v batohu tu flašku.
JAREK NOHAVICA Když se dnes občas začtu do vzpomínek svých mnohých vrstevníků na dobu zpřed dvaceti let, je mi až stydno , jak jsem na rozdíl od nich mohl být tak nedůvtipný, neprozíravý a málo vnímavý. Oni už tehdy na podzim roku 1989 přeci věděli, že se režim hroutí, oni už tehdy cítili, že od komunistů nehrozí pražádné nebezpečí, oni už tehdy dobojovávali svůj vítězný boj s nepřítelem. To jenom já jsem připravoval svůj „dušičkový“ výlet do polské Wrocławi na Festival nezávislé kultury málem jako partyzánskou akci. Dnes, kdy na cestě do polského Cieszyna přes řeku Olzu nemusíte už ani zpomalit svůj vůz, je až nepochopitelné, jak tam ještě před několika málo lety vůbec mohly stát ty pomyslné betonové zátarasy a celníci byli přísnější než uvaděčka v kině na mládeži nepřístupném filmu. Komunisté tak vehementně a
ohnivě hlásali proletářský internacionalismus a přátelství mezi národy, až mne raději nepouštěli ani do spřáteleného Polska. Ještě, že jsem to měl z balkónu svého panelákového bytu na Zelené ulici v Českém Těšíně k Piastovské věži vzdušnou čarou pár set metrů a alespoň očima jsem si mohl létat od stolku, u něhož jsem četl Iwaskiewicze, do země, která byla jeho vlastí. S Těšínem, městem, kde se v rodině českých muzikantů narodila má žena Martina a kam jsem se za ní přestěhoval po vojně, neboť v Ostravě to bylo s bytem a zaměstnáním prachmizerné, jsem měl velké štěstí. Koncem 70. a začátkem 80. let to bylo místo, které mi svým dotykem s velkou krásnou polskou kulturou umožnilo čerpat z bohatého a životadárného polského moře trochu té čerstvé vody do mého zatuchlého českého rybníčku. Nikdy bych nebyl tím, kým jsem, nebýt polských stromů, jejichž ovoce jsem ke svému českému masitému obědu jedl jako dezert. Píseň Jacek jsem napsal zjara 89. roku a mám k ní několik osobnějších vzpomínek. Jednak jsem se tou písničkou pochlubil hned začerstva svému dohlížejícímu kapitánu Liberdovi, když se mne zase tak jednou vyptával, co právě dělám. Udal jsem hrdinně sám sebe, když jsem mu zbaběle prozradil, že jsem zrovna napsal tuto píseň a jak jsme tak seděli proti sobě, drze jsem mu ji zarecitoval. Myslím, že pochopil, neboť se mne otázal, zda si myslím, že hranice padnou. A já mu samozřejmě řekl, že to je jisté. A zeptal jsem se ho, zda ho jeho práce baví. Řekl, že ano, neboť se seznámí s mnoha lidmi. Díky názvu písně je spousta mých posluchačůí přesvědčena, že je píseň napsána pro Jacka Kaczmarského, velkého polského barda. Byla by to krásná legenda, ale pravda to není. Jacek byl v té době, na jaře 89. roku, ještě v emigraci, tuším že v Austrálii, jeho písně jsem znal jen zběžně. Naše první setkání proběhlo až na jaře příštího roku na náměstí v Cieszynie, kde jsem mu zazpíval hlavně novou Vlaštovko leť. A teprve pak, okouzlen jeho krátkým vystoupením a osobním rozhovorem, jsem jej začal poslouchat a překládat zebrubněji. Ale zpátky k mému podzimnímu cestování do Wrocławi. Tam jsem píseň Jacek zahrál jako své osobní poděkování přátelům z polské Solidarnosci, kteří celý festival připravili. Byly to krásné čtyři dny u blízkých kamarádů. Vlastně jenom tři, pátek až neděle, 3.-5. listopadu 1989. Já jsem si ale celý ten výlet musel ještě prodloužit o jeden den. Už ve středu večer mi totiž volal Pepík Štreichl, že budou od pátku polsko české hranice pod velkou kontrolou. Myslím, že řekl rovnou: střeženy. Neptal jsem se ho, odkud to ví, je mi to jedno i dnes, ale protože jsem tušil (a případ Karla Plíhala a Emila Pospíšila, kteří byli zastaveni na přechodu v Náchodě, to potvrdil ), že je to více než pravděpodobné, začal jsem konat. Domluvil jsem se s naší kamarádkou Olinkou H., zdejší Polkou a Martininou svědkyní na svatbě, a ta mi u své babičky v polském Cieszynie odložila nějaké polské peníze. Ve čtvrtek brzy ráno, (oproti svým zvyklostem jsem vstal už za velké tmy někdy kolem šesté) jsem se bez kytary, abych nebudil žádné podezření, v kapse maje jen pozvání, které mi kdovíjakými cestami získali přátelé z polské Solidarnosci, vydal na Most přátelství. Vystál jsem si dlouhou frontu mezi těmi, kdož mířili do Polska za prací a měli oficiální propustky, a když se na mne celník zpytavě podíval, a zeptal se, kde mám kytaru, uraženě jsem mu odpověděl, že u hrobu příbuzných se přeci nezpívá. Bylo před dušičkami, to bylo zřejmě mé štěstí. Vpustil mne. Tak jsem se dostal poprvé do polského Cieszyna. Dům Olininy babičky jsem za svítání našel. Byla očividně zaskočena, co že si to ti Češi tak brzy zrána nenavymýšlejí , ale dostal jsem pár svých zlotých a mohl nasednout do autobusu a jet do Katovic. Poprvé v polském autobuse. V Katowicích jsem přestoupil na vlak a pozdě odpoledne, celou dobu na jedné noze v uličce, dojel do Wroclawi. Pro mne to byl zážitek jako z dobrodružného filmu. Tak jsme tu žili, milé děti. Třešinkou na dortu byl můj návrat v neděli podvečer, kdy jsme se vraceli domů společně s Pavlem Dobešem. On řídil. Já tehdy auto ještě neměl. To překvapení strohé poručice, když mne zahlédla, a pronesla: Nohavica, jak vy jste se tu dostal ? stálo za to. A tak nás za odměnu pořádně prošasovala. Ovšem my už byli s Pavlem dopředu varováni a všechny rozvratné myšlenky jsme si vezli v hlavě. Pavel by mohl povídat. Vůbec by bylo zajímavé, sesbírat vzpomínky všech, kdož se do Wroclawi z Česka dostali. A jak tak koukám na společnou fotku z pódia, nebylo nás tam málo. Já, Pepa Nos, Pavel Dobeš, Petr Dopita, Petr Rímský, Pepa Štreichl. Emigranty nepočítám. Ti to měli snazší.
Samotný koncert vidím před očima jako dnes. Hlavně mne zaskočilo opravdu velké, bouřlivé a místy až dojemné přijetí Karla Kryla. A to nejen těmi několika desítkami Čechů, kteří se do sálu dostali, ale hlavně stovkami Poláků, pro něž byl už tehdy Karel velkou ikonou. Netušil jsem kolika lidem v Evropě Karel svými písněmi na vlnách Svobodné Evropy dodával síly. Zpíval tam některé své písně polsky a zněly moc povedeně a působivě. Říkal jsem si, kéž bych to taky jednou takhle mohl zkusit. Samotný hektický pobyt ve Wroclawi se mi ztrácí v mlze. Jako útržky mi vyskakují vzpomínky na Karla , který se mne ptá, jaké to máme doma s daněmi, na sbírku, která se dělá na podporu potrestaného Standy Zárybnického, na Jardu Hutku, kterému jsem v šatně děkoval za to, že jsem se mohl na jeho písničkách tolik naučit, na karavan, v kterém spím, na polská knihkupectví, která byla plná knih, jaké jsem v Čechách v té době neviděl ani omylem, na spoustu polských mlaďochů, kteří nás nezištně ubytovávali, starali se o nás a těšili se spolu s námi, že to vše vyšlo, i na pány emigranty, kteří pořád společně špekulovali nad tím, kdy to doma praskne.. Ve vzduchu bylo cítit jaro národů. Díky, mí polští přátelé, že jsem se ho u vás mohl poprvé nadechnout.
PEPA NOS Narodil se 16.5.1949 v Šumperku. Dětství prožil ve Vidnavě, ZŠ tamtéž. Gymnázium absolvoval v Jeseníku. Další rok strávil v Liberci – 1 měsíc na strojní a textilní VŠ, zbytek roku v továrně Plastimat. Následuje rok na jazykové škole v Ostravě. Od roku 1969 po rok 1974 studuje angličtinu a francouzštinu na univerzitě v Praze. V roce 1974 získává možnost se živit zpíváním, přeruší studium a činí tak do roku 1982, kdy mu "státní bezpečnost" sdělí, že se nadále zpíváním nesmí živit (doslovná citace příslušníka STB). Od roku 1982 do roku 1992 vyučuje angličtinu a francouzštinu. V roce 1982 proti němu tajná komunistická policie zahajuje trestní řízení na základě vykonstruovaných obvinění z hospodářské kriminality (nedovolené podnikání, příživnictví, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví). V orwelovském roce 1984 ho totalitní soud odsuzuje na dva roky (s podmínkou na pět let). Tehdejší režim ho chce mít ve vězení! Kauzu "Josef Nos" přebírá nový senát, mezitím se uvolňují poměry v tehdejším SSSR. V roce 1985 je Josef Nos zproštěn obvinění. Soudní pronásledování za jeho písně a názory končí po téměř dvaceti stáních. V roce 1984 se stává učitelem jógy – až dodnes. Je iniciátorem festivalu KRYLONOCE – na počest Karla Kryla, jako pokračování jeho etického, uměleckého a morálního odkazu, jehož první ročník se konal dne 7.7.2000 v přírodním areálu Na Skalkách v Novém Jičíně. Důvody, pro které pořádá své vlastní festivaly, spočívají v opozici vůči šoubyznysové mafii (manipulace s účinkujícími a s veřejností, absence etiky a morálky, diskreditace základních hodnot žánru, ve kterém se pohybuje – viz Prázdniny v Telči v roce 1998, kde se – a to doslova – šlapalo po Karlu Krylovi, jeho zpěvníku a fotografiích).
PETR RÍMSKÝ Příhod bylo na hodně. Počínajíc třeba sdělením moderátorky na koncertu, že během koncertu přijíždějí další a další Češi, kterým se podařilo s obrovskými problémy dostat přes hranice, ale teď v pozdní hodině nemají moc možností najít si ubytování. Vyzvala Poláky, kteří jsou v sále a byli by ochotni nějaké Čechy ubytovat, že mají po koncertu počkat u pokladny a tam mají jít i Češi bez ubytování, aby se tam dohodli, kdo je vezme na bydlení. Čechů bez bydlení bylo méně, než ochotných Poláků, tak pak bylo vidět u pokladny smutné Poláky, na které už nezbyli žádní Češi, kterým by pomohli s bydlením během koncertu... Při přejezdu přes hranice bylo poznat, že se režim už pomalu rozkládá. Když jsme jeli do Polska autem s Petrem Rímským s jeho přítelkyní a dvěma dětmi Pavla Dobeše – s Šárkou s Petrem, platilo omezení, že do Polska se smělo jet jen na pozvání nebo se mohlo, jak jsme si my vybrali, jako tranzit z Ostravska přes Polsko do NDR, aby nás na hranici vůbec pustili. Na hranici si celník vybral všechny pasy a odnesl někam do budovy celnice a nechal si otevřít kufr auta, kde viděl batohy se
spacáky a šiškami salámu a bochníky chleba. Řekl: „Sice mi do toho nic není, ale domnívám se, že do NDR vůbec nejedete.“ Na to Petr Rímský (taky ve Wrocławi na koncertě hrál) odpověděl: „Ne, my jedeme do NDR. Vezu tam do speciálního servisu porouchaný zesilovač. Jinde takový servis není, než ve Frankfurtu nad Odrou. Kamarádi jedou se mnou na výlet se podívat do NDR, ať nejedu sám.“ Za chvíli celník z budovy přinesl pasy zpátky a odevzdal nám je opět se slovy, že tedy můžeme jet, ale že opravdu si nemyslí, že jedeme do Německa. My se opět dušovali, že opravdu naším cílem je Německo. Když jsme nasedali do auta, tak při zavírání dveří na nás celník s úsměvem ještě zavolal: „Tak ať se Vám to v té Wrocławi líbí!“. Raději jsme mu za přání nepoděkovali, ale hřálo nás, že na hranici se našel kupodivu normální člověk... Při zpáteční cestě jsme předpokládali, že přejezd z Polska do Československa bude horší, protože už jsme měli informace, že díky koncertu ve Wrocławi je hranice prý totálně neprostupná, což se navíc zpřísnilo po zprávách, které při koncertu přinesl František Janouch, že v ulicích Berlína demonstruje milión Němců i za nás Čechoslováky. K tomu přišla i informace, že Jarek Nohavica na koncert do Wroclawi cestoval už o dva dny dříve brzy ráno v šest hodin, a to navíc bez ničeho – kytary a nějakých osobních věcí. Využil vyjímky, že bez pozvání šlo přes hranice Polska jet k návštěvě hrobů v rámci svátku vpomínky zesnulých – „dušiček“.Celníci se jej ještě ptali, kam jde takto pěšky přes most bez ničeho a on odpověděl, že jen tady na druhou stranu řeky z Těšína do Cieszyna na hrob, když jsou „dušičky“. Později, kolem desáté hodiny prý už přišel rozkaz z ministerstva vnitra, že neexistuje pustit pana Nohavicu přes hranici... měli smůlu... Při znalosti toho všeho jsme při překračování hranice zpátky z Polska byli domluveni, že napřed pojede Jarek Nohavica v autě s Pavlem Dobešem a my pojedeme s odstupem několikatí aut, abychom viděli, co se bude s ním na hranici dít a podle toho reagovali. Přátelé z Rádia Svobodná Evropa nás vybavili na cestu několika telefonními čísly, kam máme při problémech volat na americkou ambasádu do Varšavy. Jeden celník strčil hlavu do okénka auta a něco tam říkal…pak nechal otevřít auto a nějaká celnice (vypadala dost přísně) chtěla všechno v autě prohledávat..ale bylo vidět, že celníci na lavičce na přechodu překládají věci z jedné tašky do druhé tam a zpátky... dokud se přísná celnice pohybovala kolem auta, ale pak mávli rukou a Pavel Dobeš s Jarkem odjel z celnice už na československé území. Pak jsme přijeli na hranici my. Opět celníci si prohlíželi obsah tašek a odnesli si do kanceláře celý balík písemných materiálů, co jsme nasbírali od Rádia Svobodná Evropa – různá prohlášení Charty 77, Havlovy texty apod. Věděl jsem, že když je materiál v jednom exempláři, tak podle tehdejších zákonů platilo, že nelze nás obvinit ze šíření protikomunistické propagandy, že lze si materiály uhájit tvrzením, že to je pro vlastní potřebu. Celníci si nás zavolali k okýnku, kde měli odnesené materiály a ukázali a z toho balíku asi tři věci, že tohle musíme nechat na celnici a zbytek si můžeme vzít. Už jsem chtěl protestovat ve smyslu jednoho materiálu pro vlastní potřebu včetně vyslovení požadavku na sepsání protokolu o zabavení věci... a pak mi to došlo, že asi jsem se přehmátnul a že některé věci jsem v záplavě textů vzal dvakrát. Okamžitě jsem se usmál na celníka a řekl mu: „Jejda, to byl omyl, že je to tam dvakrát, ale na druhé straně že mě to nenapadlo – mohl jsem Vám toho vzít víc, když bych věděl, že o to budete mít zájem..“ Celník se okamžitě dušoval, že opravdu o ty materiály vůbec nemá zájem... ale bylo vidět na jeho obličeji, jak se věci mají ve skutečnosti... Byli jsme s Pavlem Dobešem a Jarkem Nohavicou domluveni že za hranicí v Bohumíně na náměstí na sebe počkáme. Dojeli jsme na náměstí, kde už čekali a hned jsme si sdělovali, co kdy celníci říkali... Jak celník vstrčil po příjezdu na hranici hlavu okýnkem dovnitř do auta Pavla a Jarka, tak řekl větu, která hovořila za vše: „Já mám dvě tváře – jednu tuhletu a druhou civilní...“ … vzpomínka Karla Světničky
v jednání …. JAROSLAV HUTKA SVÁŤA KARÁSEK VLADIMÍR VEIT VLASTA TŘEŠŃÁK
SPECIÁLNÍ HOSTÉ se nakonec z různých důvodů do Wroclawi nedostali a určitě by zásadním způsobem přispěli k úžasné atmosféře koncertu. Proto jako malou náhradu nabídneme stejný prostor (40 – 45 minut) v rámci této vzpomínkové akce na koncert i Karla Kryla. VLADIMÍR MERTA Já vím o Wrocławi jen to, že opravdu byla. Dneska to zní směšně: vyhýbal jsem se i písemnému kontaktu s kolegy z exilu, věděl jsem, že fízlové čekají na záminku dalšího zaracha. Nechtěl jsem jim to usnadnit. Naučil jsem se kopat sám za sebe, být odpovědný jen za to, co jsem si sám napsal, odzpíval a řekl. Tušil jsem ale, že už to nestačí. Znělo to tak pateticky: první setkání domácí scény a exilu na spřátelené půdě univerzitního města! Váhal jsem… K cestě mě přemluvil Emil Pospíšil, vzácný člověk a obětavý kliďas, kterému jsem nemohl odmítnout. Obstaral mi ručně psaný zvací dopis s adresou, každému nalezli nějaký důvod k návštěvě. Já jel shlédnout práce kolegů architektů. Michal Gera do jazz klubu. Dobře vymyšleno. Mně dal Emil pro jistotu ještě dva navíc: Kdyby ti jeden sebrali. Můžou vás zastavit třeba hned za hranicí. Schovej si jeden do kytary, jeden jim dáš, a jeden si nalep zespoda pod blatník. Moc se mi tam nechtělo: znělo to jako provokace. Setkání po tolika letech, navíc tak nekonspirativní, že o něm věděli všichni. Vyjeli jsme v poledne maskovaní za jazzmany s Michalem Gerou a jeho hřmotnou ségrou Irenkou-Gerovkou. Zrovna dostala „od knížete“ v rámci rozvracení nový mikrodiktafon jak pro Jamese Bonda. Jako že má nahrát chování příslušníků, aby bylo v Mnichově čím pomlouvat. Byl tuhej mráz, čekal jsem opruz, vzal si pod manšestráky jégrovky, takže jsem jakž takž překlepal mráz ve frontě za Náchodem. Všechna auta vraceli, z okna nám máničky podávaly pití, připravené na festival, ale my umíněně čekali dál, abychom jim to trochu ztížili. Taktika byla jasná: otrávit lidi ve frontě na přechodu. Ale nikdo se fakt nesnížil k předčasnému úprku. Fronta se nehýbala rychlostí jedno auto za dvacet minut. Po čtyřech hodinách čekání, močení do příkopu a nadávání jsme doskákali k závoře. Fízl převlečený za celníka se tvářil slušně: - Na festival nejedete, že? Ani o něm nevíte? Jako ti před váma. Hmmm, dobře. Zvací dopis máte?- Ukázal jsem ten první. Estébák s ním někam odešel. Přišel další: - Máte pozvání?- - Má ho váš kolega. – Jaký kolega? Bez pozvání nemůžete dál. My bysme vás klidně pustili, ale Poláci dneska zlobí - lhal podle instrukcí. Neprozřetelně jsem vytáhl z kytary ten druhý. Fízl odešel, vrátil se ten první. – Takže ten první dopis byl falešný! Tenhle bude taky! – Propadl bych se do země. Proklínal jsem Emila s jeho taktikou. Takhle jim nahrát… Vytáhli mě na strážnici. Nejdřív šacuňk kapes, jako ve filmu: - - Ale…! Vy jste se oblík jak na Sibiř! To počítáte se zatčením nebo co!? Spodky dolů! A do trenek! Měl jsem díru na zadku… s tím jsem nepočítal. Když už jsem stál do naha, našel estébák, převlečený za celníka, můj notes. Prolistoval se k adresáři: - Tady vidím ha… to bychom si taky mohli myslet, že to je telefon na Havla?!Zatrnulo ve mně… číslo jsem měl schválně napsané u první pomocí, aby vypadalo jako hasiči. – Ale takhle blbí my nejsme, víte… - vrátil mi notes, sebral pas a jégrovky, poručil obléct, a prý popojet stranou. Čekali jsme další hodiny, nikdo si nás nevšímal, byli jsme v zemi nikoho, mezi dvěma závorami. Řek jsem Gerovce, ať zapne diktafon, hodí si ho mezi kozy, a jde se zeptat, proč nás drží jako rukojmí. Učinila žádané, vypadala jako divoká Vlasta ze Starých pověstí českých. Odhalila poprsí a vyrazila do boje. – To bude materiál pro Svobodku!- Začala vyjednávat, hřmotná a novinářsky udatná: - Co nás tu jebete, to vám mamka doma nedá? Jedeme navštívit soudruhy a vyměnit si zkušenosti z revolučního hnutí, bráníte internacionalismu! – Na chvíli zaváhali, pak se jali někam volat. Mrzli jsme v autě, Irenka někde na mrazu bojovala za nás. Bylo jasné, že nás tam demonstrativně drží, aby znejistěli frontu za námi, předstírali kontrolní činnost, ale očividně byli bez velení. Furt někam volali. Irena se dělala střídavě blbou a svůdnou, jako že nerozumí, že se nemůžeme ani tentononc, prostě provokovala. Slyšeli jsme jen velký jekot, lítali šmejdi, buzeranti, kokoti a KáKáčka. Jen aby ten záznam nepřeřvala! Dávala policajtům hustej humanitární kouř. Jakmile vytáhla svá nezadatelná práva a Gorbačova, policajtovi ruply nervy a mávnul rukou směrem ke služebně. Po jejím zásahu jsme se vytráceli po dvojicích na fízlácký toaletní záchod.
Zkoumal jsem, ve které dlaždičce je kamera. Urputně jsem mlčeli a dávali si na čas. Smrádek, ale teplíčko. Zpátky do auta a zase mráz. Když nás před půlnocí vraceli, fronta šla pořád skoro k Náchodu. Celníci chodili od auta k autu a přemlouvali šoféry, ať jsou rozumní, nadávali a říkali otočte to, nemá to smysl, jeďte dom, ty kurvy Poláci nepouštěj ani rodiny s dětmi. Ponuře jsme mlčeli, abychom dalším nezkazili chuť do boje. Když s námi tak vyjebali, co teprv s klukama z exilu, říkal jsem si. Zase jsme blbě naletěli nějakému dezinformátorovi. Měli jsme hlavu plnou českého fernetu, který jsme původně chtěli směnit za polskou vodku. Jediné, po čem jsme toužili, byl horký čaj s ničím. Všechny hospody (celkem byly asi dvě) byly dávno zavřené. Nadávali jsme si navzájem, kdo to komu vykecal, abychom se nějak zahřáli. Povídám Gerovce: - Tak nám to aspoň pusť.- Zmáčkla knoflík, a ozval se její hromový hlas, který ovšem jako když utne. Lup, a pak už jen silný šum prázdného pásku. –To nám teda kníže poslal pěknej šmejd. Takhle se revoluce nedá vyhrát, to budu reklamovat! – nadávala. Říkám: Ukaž, kam sis dala ten diktafon? - Udělala žádané, a jak se nadechla, bylo i v autě slyšet, že si svými vnadami vymáčkla tlačítko REC. Zdeptaně a pokořeně jsme doklepali k metru. Úplně zmrzlí a rozmrzelí jsme se rozplynuli mezi ranní směnou a nějak se dobelhali do svých temných domovů. Druhý den Svobodka hlásila, jaká je ve Wroclavi úžasná nálada. – Příště se sejdeme doma v Praze! – říkali prý všichni, a nikdo tomu asi moc nevěřil. Natož pak my, kdo neprojeli. Nohavica a Streichl prošli s ranní směnou po těšínskou závorou, za kterou je už čekalo auto. S přáteli. Už asi ani nestačili podat o své návštěvě nezávislou, svobodně euforizující zprávu. Po listopadu se ze dne na den miliony lidí přestaly bát svých fízlů. Nebylo je na chvíli ani vidět. První se stali na chvíli posledními a naopak. Bláhově jsme doufali že navždy. Po deseti letech jsem jel do Wrocławi točit dokument o události, kterou jsem nezažil. A teprve zpětně se dozvěděl od pamětníků, jakou náladu Wroclaw našim šťastnějším poutníkům připravila. S jakou elegancí a velkorysostí si je bratři Poláci rozebrali do svých domovů, jak se vzdávali svých lístků ve prospěch Čechů. Jakou práci si dali, aby nám dodali odvahu a naději. Díky, díky, díky. A občas říkám svým dětem: promiňte, jestli jsme se báli o něco víc, než bylo nezbytně nutné..... Odcházíme… Karel, Emil, Irenka, Jacek Kaczmarski… zazpívám v Arše pár jeho písní. Zbývá ticho…
ANTONINA KRZSYZTON skládá básně i písňové texty, které zpívá a hraje na kytaru. Její hudební kariéra začala v roce 1980, když vystoupila na Festivalu zakázané písně v Gdańsku. Díky tomu začala spolupracovat s kabaretem "Pod Egidą". Po vyhlášení výjimečného stavu začala vystupovat neoficiálně v rámci tzv. "bytového divadla", v kostelích a studentských klubech. V samizdatu vyšly její první kazety. V roce 1983 vyhrála první místo na Festivalu studentské písně v Krakově díky písni Chusta Weroniki. Již tehdy získala velkou popularitu a sympatie studentů a na jejích koncertech se začalo scházet velké množství diváků. V letech 1984-1992 Antonina spolupracovala s kytaristou Markem Walawenderem, se kterým vystupovala na všech nejdůležitějších akcích souvisejících se zpívanou poezií (mimo jiné FAMA, Zamkowe Spotkania "Śpiewajmy Poezję" nebo Studentský festival písně v Krakově). První oficiální deska vyšla v roce 1990 s názvem Inne Światy. V listopadu 1993 obsadila písnička Perłowa Łódź (Perlová loď) z desky Takie moje wędrowanie první místo v soutěži polského rozhlasu. Díky tomuto úspěchu získala Antonina velkou popularitu a v roce 1994 roku nahrála hudbu k filmu Czas Słowian. Hodně lidí si ji vybaví v souvislosti s českým písničkářem Karlem Krylem, jehož písně nazpívala hned několikrát. V 80. letech vyšla neoficiálně kazeta Ballady Karela Kryla, díky které se Krylovy písně dostaly do širšího povědomí polského publika. Druhá deska vyšla až rok po Krylově smrti pod názvem Czas bez skarg. Obsahuje sedm Krylových písní a byla nominována na cenu Fryderyk '95. Texty většiny Krylových písní přeložila Maryna Miklaszewska. Lidové melodie z různých koutů světa (Afrika, Rusko, Madagaskar, Maďarsko) najdeme na desce Wołanie. Do každé lidové písně se ale promítá výrazný, originální styl zpěvačky. Inspirace polskou lidovou hudbou a latinskoamerickými a africkými rytmy najdeme i na nejnovější desce Antoniny Krzysztoń Dwa księżyce (Dva měsíce). Antonina zpívá kromě vlastních textů i texty polských klasiků, např. romantika Seweryna Goszczyńského nebo současného spisovatele Zbigniewa Herberta. Ačkoli se mimo jiné podílela na desce a stejnojmenném pořadu Jiřího Pavlicy "Sešli se"
PÍSNIČKÁŘI KARLA KRYLA v přestávkách mezi jednotlivými koncerty WROCLAWSKÝCH PÍSNIČKÁŘŮ (+ hostů) se představí další písničkáři, kteří i v současné době udržují odkaz Karla Kryla a mají jeho písně zařazeny ve svém repertoáru JAN KRYL Jsem skladatel, textař, básník, hudebník, zpěvák, technik. Narodil jsem se 12. 3. 1947 v Kroměříži stejným rodičům jako Karel Kryl. Do 10 let jsem žil v Kroměříži , následných 45 let bydlel v Novém Jičíně a 4 roky jsem byl občanem Podbořan u Žatce. Absolvoval jsem hutní průmyslovku a spoustu let jsem pracoval jako technik ve strojírenství. V době totality jsem si psal básničky „do šuplíku“ a teprve po Karlově smrti, vlastně náhodou, jsem byl představen na festivalu „Dny pro Karla Kryla“ blízko Kroměříže jako básník . Pak jsem dostal nabídku spolupráce s brněnským folkařem Foltánem a symbolicky 21. 8. 1998 začala zprvu externí spolupráce s Pepou Nosem.
MISSA – KAREL KRYL REVIVAL Skupina Missa vznikla v minulém století (květen 1999) z několika nadšenců, kteří se původně scházeli ve Spirituálové schole. Téměř od počátku hraje Missa písně Karla Kryla folkově upravené pro více nástrojů. Spolupracuje s Marlen Kryl, s norskými hudebníky hrajícími Krylovy písně v rodné norštině a v současnosti připravuje vlastní autorský repertoár. Dosud odehrála přes 100 koncertů a vydala dvě CD (2002 a 2009). Kromě toho jedenkrát v měsíci od 10:30 doprovází nedělní mši svatou v kostele sv. Václava v Praze Vršovicích, kde má také od počátku zkušebnu. Proto také Missa (lat. mše). Symbolicky pak název kapely vychází z biblického "Ite, missa est" čili "Jděte, jste posláni". Kapela MISSA celý koncert zahájí a také symbolicky završí.
MODERÁTOŘI A ORGANIZÁTOŘI atmosféru koncertu a také jeho vznik, průběh a dosah připomenou významní hosté – přímý organizátoři koncertu ve Wroclawi. Jejich vystoupení a účast bude současně velkým poděkováním a dalším splacením dluhu, který vůči těmto lidem máme. Hlavním moderátorem a průvodcem festivalu bude Mirek Kovařík. MIREK KOVAŘÍK Nedlouho předtím se ve Varech konal festival divadel malýchforem, při němž v jednoaktovce Edwarda Albeeho Stalo se v zoo vystoupil Miroslav Kovářík, v té době ještě kunsthistorik na zámku v Duchcově, jinak herec, recitátor a později rozhlasový moderátor, který v té době vedl v Litvínově Divadlo poezie. Mirek Kovářík zhlédl naše představení a přišel za námi s plánem na to, že by v Litvínově uspořádal textappeal. V jeho první části že by vystoupil se svými protestsongy zpěvák a kytarista z Teplic, kterého on nedávno objevil, a že o druhou část se postaráme my s tím, co už máme nazkoušené z připravovaného muzikálu-operety, k čemuž bychom přidali nějaké ty improvizace. Jak dohodnuto, tak i vykonáno. Přijeli jsme do Litvínova po vlastní ose, tj. škodovkou vypůjčenou od primáře karlovarské nemocnice dr. Fiedlera, s jehož dcerou Marikou Kim chodil, někdy odpoledne, právě včas k tomu, abychom si ještě stihli udělat zkoušku. Na jevišti se právě jedna zvuková zkouška už konala. Před mikrofonem stál mladý muž drobné postavy v kostkované košili - na to bych sice nepřísahal, mám to tak ale před svým vnitřním zrakem zafixováno. V ruce držel akustickou kytaru a o něčem se právě dohadoval jednak s Kováříkem, který byl v hledišti, a také se zvukařem kdesi za okénkem. Mirek nám zamával na pozdrav, zatímco kytarista spustil. Myslím, že mi asi spadla čelist a že jsem v tom nebyl jediným. Z jeviště zaduněly akordy a k tomu zazněl na tak malého člověka překvapivě silný a zvučný baryton: V ponurém osvětlení gotického sálu kupčíci vyděšení hledí do misálů a houfec mordýřů si žádá požehnání vždyť prvním z rytířů je Veličenstvo Kat. To byla první píseň, kterou jsem slyšel Karla Kryla zazpívat. (ze vzpomínek Vojen Korejs)
PAWEL ANDRZEJ SKRZYWANEK ur. 25 XI 1965 we Wrocławiu. Od 1984 student Uniwersytetu Wrocławskiego, Instytut Historii. Od 1977 uczestnik Ruchu Światło-Życie. W 1981 działacz Uczniowskiego Komitetu Odnowy Społecznej. Od 1982 kolporter prasy podziemnej; jeszcze jako uczeń LO uczestnik wrocławskich Duszpasterstw Akademickich. Od 1985 działacz podziemnej struktury NZS na UWr; zaangażowany w prowadzenie biblioteki NZS, gromadzącej wydawnictwa podziemne. W 1986 studencki animator Duszpasterstwa Akademickiego Dorotki przy parafiach św. Doroty, św. Stanisława i św. Wacława we Wrocławiu. Kilkakrotnie zatrzymywany i przesłuchiwany. Od 1985 autor artykułów publikowanych (najczęściej pod ps. Marcin Rychter) głównei w podziemnym piśmie NZS UWr „Komunikat”; uczestnik nagrywania i emisji audycji podziemnego Radia NZS. W 1986 współtworzył grupę samorządową Dwunastka. Od 1987 współpracownik podziemnego pisma „Wrocławski Student”. Inicjator powołania, następnie przewodniczący Ruchu Młodych Katolików. 1988-1989 redaktor podziemnego pisma „U siebie”. Od 1987 współpracownik Solidarności Polsko-Czechosłowackiej. 1 V 1988 współorganizator wiecu pod kościołem św. Doroty, 12 V 1988 na pl. Uniwersyteckim, także w V 1988 współorganizator strajku studentów UWr;
współinicjator reaktywowania Kooperatywy Akademickiej Bratnia Pomoc. 1988-1989 członek Senatu UWr. W 1989 uczestniczył w pogrzebie Imrego Nogya w Budapeszcie, nawiązał wówczas współpracę z Viktorem Orbanem i ruchem FIDESZ. Uczestnik działań mających na celu ponowną legalizację NZS (m.in. w Sądzie Wojewódzkim w Warszawie). W 1990 z listy KO „S” radny Rady Miasta Wrocław, następnie wiceprzewodniczący; 1991-1994 dyr. Wydz. Kultury Urzędu Miasta Wrocławia; 1994-1995 wicedyr. ośrodka regionalnego TVP we Wrocławiu; 1995-1997 doradca ds. inwestycji w Parkingach Miejskich SA tamże; 1997-2001 doradca prezesa firmy Warta Ubezpieczenia SA; 2001-2002 doradca inwestycyjny w Wydawnictwach Szkolnych i Pedagogicznych; 2001-2003 dyr. Hotelu Tumskiego we Wrocławiu. Od 2003 prezes Zarządu Centrum SPA we Wrocławiu. 1990-1992 w PC, następnie w Partii Konserwatywnej; 19972000 w SKL. 2004-2008 członek Rady Ochrony Zabytków Narodowego Centrum Kultury. Odznaczony złotą odznaką Za Opiekę nad Zabytkami (2002), odznaką Zasłużony dla Kultury Polskiej (2004), brązowym medalem Zasłużony Kulturze Gloria Artis (2005), Krzyżem Oficerskim Orderu Odrodzenia Polski (2007).
MARYNA MIKLASZEWSKA bohemistka, dziennikarka, pisarka, działaczka opozycji niepodległościowej. Starsza siostra Agaty Miklaszewskiej. W stanie wojennym usunięta z pracy w Polskim Radiu, współpracowała z drugim obiegiem wydawniczym oraz podziemnym radiem Solidarność. Przeprowadziła m.in. wywiad z Tadeuszem Konwickim w maju 1981, który po emisji radiowej został przedrukowany w podziemnym wydaniu „Małej apokalipsy”. Także poza cenzurą – w drugoobiegowym wydawnictwie Rytm – w 1986 roku ukazała się jej książka Mikołajek w szkole PRL podpisana pseudonimem Miłosz Kowalski. Książka nawiązywała do francuskiej serii opowieści o Mikołajku, autorstwa René Goscinny’ego i Jeana-Jacquesa Sempé. Ilustrował ją 10-letni syn autorki Mikołaj Chylak, ukryty pod pseudonimem Masław. Oprócz pięciu wydań w drugim obiegu książka ta doczekała się też dwóch edycji już w III RP. Tłumaczyła wiersze i teksty piosenek Karela Kryla oraz literaturę czeską, głównie związaną ze środowiskiem opozycyjnym (m.in. Vaclava Havla). Z klasyki czeskiej literatury dwudziestowiecznej przełożyła Grę na serio Richarda Weinera. Jest autorką powieści kryminalnej Portret pamięciowy i scenariusza spektaklu Teatru Telewizji Hrabia nagrodzonego przez Ministra Kultury i Sztuki. Razem z siostrą Agatą napisała libretto i teksty piosenek do musicalu Metro, za co w 1992 roku nominowana została do amerykańskiej nagrody Tony Award. W roku 2005 „Dialog” opublikował jej sztukę Strajk: pierwszy – i jak dotąd jedyny – musical o Stoczni Gdańskiej w 1980 roku. W 2007 roku wydała opartą na faktach powieść Wojtek z armii Andersa, opowiadającą o epizodzie z dziejów II wojny światowej, a mianowicie o Wojtku – syryjskim niedźwiedziu brunatnym, który przeszedł cały szlak bojowy z 2 Korpusem Polskim generała Władysława Andersa – od wyjścia z ZSRR do demobilizacji po wojnie w Wielkiej Brytanii. Wojtek z armii Andersa doczekał się 2 wydań. Postanowieniem z 4 grudnia 2007 roku odznaczona została Krzyżem Oficerskim Orderu Odrodzenia Polski przez Prezydenta RP Lecha Kaczyńskiego wraz z innymi działaczami ruchu Solidarność Polsko-Czesko-Słowacka. Córka rysownika Gwidona Miklaszewskiego, żona dr Aleksandra Chylaka, urbanisty, adiunkta na warszawskim Wydziale Architektury. W 2010 była wśród założycieli Stowarzyszenia Polska Jest Najważniejsza, w skład którego weszli niektórzy członkowie warszawskiego komitetu poparcia Jarosława Kaczyńskiego w wyborach prezydenckich.
KRYSTYNA KRAUZE Ve Vratislavi jsem pocítila „sílu a čas”, nebylo pro mě nic nemožného: po dvou minutách známosti jsem poprosila Karla Kryla, aby jel se mnou do Gdaňska – tři dni po ukončení setkání ve Vratislavi měl koncert ve studentském klubu Żak, potom byl v bytě kolegy z Nezávislého svazu studentů (NZS) večírek až do rána. Nahlas jsme zpívali písničky Kryla a Kaczmarského, sousedé šíleli. Následujícího dne jsme šli ve dvou na vycházku do Oliwy. V katedrále Karel poprvé viděl varhany, známé z jeho písně. Byl velmi dojat, plakal... Chvíli jsem se cítila bezradná. Kdo by v tuto chvíli uvěřil, že několik dnů poté budu pochodovat
jako představitelka polského NZS s tísícemi studentů z Albertova na Národní třídu (mnoho z nich mělo odznáčky ze setkání ve Vratislavi)... Kdo by uvěřil, že se o pár dnů později sám Karel objeví v Československu? Rok 1989 byl rokem skutečných zázraků!
OTA NEPILÝ Poprvé v životě jsem se tam mezi Čechy cítil svobodný a šťastný! Po dlouhé době jsem byl hrdý na to, že jsem Čechem a krásné i symbolické bylo to, že se to odehrálo v Polsku! Nevěděl jsem tehdy, jak dlouho budeme žít nedobrovolně pod komunistickou ideologií, ale když jsem měl možnost hovořit s Jardou Hutkou a Karlem Krylem, řekl jsem jim, že u nás režim padne, jakmile se lidé odváží veřejně a společně zazpívat!
ORGANIZACE Hlavní pořadatel: DŮM KULTURY v Kroměříži, Město Kroměříž Spolupořadatelé: Arcibiskupský zámek, Jazz klub Kroměříž, Orlovna, Get ART, Měsíc autorského čtení Brno, knihovna Kroměříž, střední a základní školy Kroměříž … Podpora: Polský institut, velvyslanectví Polské republiky ...
KONTAKT Jiří Králík – program fedtivaly .. Dům kultury v Kroměříži Tovačovského 2828 , 767 01 Kroměříž tel : 602 704620, e-mail :
[email protected]
