Žít... autor: Tomáš Urban (www.kuvava.cz)

Žít... autor:

Tomáš Urban (www.kuvava.cz)

cena: libovolných 12 stran na zkoušku zdarma, za zbytek knihy 243 Kč převodem na účet předem, číslo účtu viz Předmluva na straně 2 verze: 1-0-1

zveřejněno: 10. 10. 2016

(novější verze stahuj na: www.kuvava.cz/zit/ ) www.kuvava.cz – Tomáš Urban: Žít... (verze 1-0-1, 10.10.2016), cena: viz Předmluva

strana 1

Předmluva Věřím tomu, že lidský život může být jednoduchý a uspokojující. Existuje totiž živá síla, která mě vede. Zaopatřuje mé tělesné, pocitové, myšlenkové i duchovní potřeby. Naplňuje mě štěstím a rozvíjí mé vztahy s okolím. Tu sílu nazývám slovem láska... Jak ale pocítit lásku tam, kde jsem ji již dlouho necítil? Jak se jí otevřít a nechat si pomoci tam, kde jsem se dlouho bezradně „motal v kruhu“? Na toto téma již dvacet let vydatně experimentuji a sbírám zkušenosti. V této knize se o ně rád podělím. Nejsem žádný superhrdina. Často v tom tápu. Neslibuji Ti, milý čtenáři, že Tě četba dalších kapitol spasí. Ale věřím, že Ti může pomoci pochopit Tvůj život pohodověji... Rozhodně však můj náhled na věc a styl vyprávění není vhodný pro každého... V následujících kapitolách sice uvádím slova jako „vždy“, „každý“, „nikdo“... Ale mohu se v lecčem mýlit. Svůj text neberu jako shrnutí neměnné pravdy. To, co píšu, beru jako vyjádření svého obyčejného pohledu na věc. A můj pohled se postupem času vyvíjí a mění. Je tedy naprosto v pořádku, pokud se mnou nebudeš v lecčem souhlasit... Ostatně... vyzkoušej a nech se překvapit, co Ti četba přinese a co naopak nepřinese... Mou publikaci si můžeš vytisknout a také ji zdarma elektronicky i hmotně sdílet, přeposílat, půjčovat, množit... Budu rád, pokud ji doporučíš lidem, které znáš... Pro Tebe i pro každého nového čtenáře platí toto: Libovolných dvanáct stran Ti dávám k přečtení na zkoušku zdarma, avšak ve chvíli, kdy se rozhodneš začíst i do zbytku knihy, mi odešli 243 Kč na můj účet, jehož číslo nalezneš na mých stránkách www.kuvava.cz v rubrice „Kontakt“, a až po zaplacení v četbě pokračuj. Děkuji. Pokud chceš nějakou pasáš někde citovat, zmiň prosím také název knihy: „Žít...“, autora: „Tomáš Urban“ a moje webové stránky: www.kuvava.cz Své literární dílo postupně rozvíjím a šlechtím. Zveřejňuji nové a nové verze. Budu Ti vděčen za jakoukoliv e-mailovou zpětnou vazbu, postřehy nebo otázky... například Tvé návrhy úprav, zjednodušení nebo rozšíření textu. Pokud nalezneš překlep, chybu nebo nebude něco srozumitelné nebo v praxi použitelné, dej mi prosím vědět. Má e-mailová adresa je: [email protected] Nejnovější verze knihy bude ke stažení vždy na adrese: www.kuvava.cz/zit/ Pokud knihu jednou zaplatíš, získáváš všechny její budoucí rozšířené verze zdarma. Snad jenom kdybych se někdy v budoucnu rozhodl zvýšit cenu tohoto díla, bude třeba, abys pro získání takové nové verze zaplatil rozdíl ceny oproti verzi současné. Zdravím Tě, ať už jsi zrovna kdokoliv a kdekoliv, Tomáš Urban

www.kuvava.cz – Tomáš Urban: Žít... (verze 1-0-1, 10.10.2016), cena: viz Předmluva

strana 2

Kdy jsi ztracen a kdy naopak přesně víš Pokud je někdo vážně nemocen, ale ví, jak se zrovna teď uzdravovat, potom jej ta nemoc příliš netrápí... Pokud má někdo dluhy, ale ví, jak je nyní splácet, potom má vcelku klid... Pokud se, milý čtenáři, nemůžeš s někým na něčem dlouho shodnout, ale znenadání Tě napadne návrh, který dohodu může přiblížit, potom máš alespoň pro teď novou naději a radost, že víš, co podniknout. Jistě však máš i opačné zkušenosti... Řekněme, že máš konkrétní zádrhel, potřebuješ jej vyřešit, ale opakovaně nemůžeš přijít na to, jak? Na tento svůj problém pravděpodobně nalézáš na internetu, v knihách nebo rozhovorech stovky efektivních rad a odzkoušených metod (někdy vzájemně protichůdných)... Ale jak z těch stovek osvědčených pouček vybrat tu, která je právě teď a právě pro Tebe ta pravá? Ano, můžeš se pokoušet na slepo: zkoušet jeden nápad za druhým, i když ohledně všeho, co se nabízí, cítíš nejistotu... Ale dobře víš, že toto nervózní hluché hledání často nepřináší žádný výsledek a je velmi vyčerpávající, čímž se daný problém ještě prohlubuje. Každý z nás zažil, že se všemi těmi osvědčenými návody je velká svízel: Pokud jsme opravdu v brindě, tak nám nepomohou... a pokud jsme zrovna v pohodě, tak je vlastně ani nepotřebujeme. Jak se ale zachovat u záležitostí, u kterých jsi bezradný? Aby ses nevysílil, ale odpočal si? A aby řešení přišlo pokud možno snadno a včas? Je to vůbec v praxi možné? Postřehnul jsi někdy, že většina obtíží se nakonec vyřeší tak nějak sama, trochu omylem a speciálně ve chvílích, kdy to člověk ani nečeká? Vzpomeneš si na nějaký uvolňující okamžik procitnutí, kdy Ti náhle jednotlivé dílky puzzle zapadly do sebe a Tobě se k další cestě otevřely dveře, kterých sis před tím nevšiml? Z jistého úhlu pohledu je lidský život vlastně vcelku jednoduchý: Jestlipak tušíš, kdy jsi šťastný, spokojený a kdy se vyznáš v sobě i v okolí a víš přesně, co dělat a co nedělat? Kdykoliv cítíš lásku. Takže člověk je nervózní a tápající, jedině pokud necítí lásku. Jestliže tedy každý skutečný problém a každý nepříjemný pocit vychází z okamžiků, kdy si nevíme rady... a jestliže si nevíme rady, jedině pokud zrovna necítíme lásku... potom pokud bychom cítili lásku neustále, předcházeli bychom veškerým obtížím. Tedy ony by se ty zádrhely objevovaly i nadále, ale my bychom pokaždé věděli, co s nimi... a řešení by se nám naskytovala tak nějak sama, bez námahy a včas. Vau! Šup sem s tím! Já chci cítit lásku! … A co je to vlastně ta láska? A kde je k dostání?


strana 3

Žít či nežít v proudu? Milý čtenáři, zakusil jsi někdy chvíli (ať už minutovou, mnohahodinovou nebo jakkoli dlouhou), kdy Ti bylo jednoduše skvěle? Kdy Ti život vycházel vstříc, uspokojoval Tě a přinášel to, na cos měl chuť, aniž by ses o to musel pracně zasazovat? Přihodil se Ti někdy časový úsek, kdy jsi byl takříkajíc „v proudu“ a užíval sis na vlnách pohody, rozkoše nebo krásy a byl při tom odpočatý? Pokud ano, potom víš, jaké to je, když se setkáš s láskou. Ten proud, ta chvíle, ta zřejmá živá síla, která se o Tebe starala, to byla láska. A kam směřuje ten proud? Co s Tebou láska zamýšlí, když o Tebe pečuje? Jediným záměrem lásky je, abys byl šťastný... Abys v rozmanitých podobách zažíval přesně to, co Tě naplňuje radostí, a abys měl k dispozici vše, co k tomu patří... ať už se jedná o vhodné nápady, pocity, kamarády, partnera, věci, peníze, stravu, prostor... Co Tě činí spokojeným, a to, co k tomu potřebuješ, Ti v pravý čas plyne, pokud jsi unášen živou silou, které se říká bůh nebo láska. A nejde při tom o povrchní sobectví. Každý z nás totiž potřebuje být mimo jiné užitečný pro okolí. Láska nám tedy pomáhá i stávat se vyrovnanou příznivou součástí života ostatních. A co je tedy láska? Láska jsi Ty a právě Ty. A láska je také celé Tvé okolí. A skrývá se v ní i něco víc. Tu zcela konkrétní živoucí sílu, která nás zaopatřuje a poskytuje nám klid a říká nám, čemu se právě teď věnovat a jak přesně řešit problémy a jak rozvíjet sebe i vztah k ostatním – tu sílu můžeš nazvat těmito všemi slovy: „já“ (to jest Ty), „mé nitro“ (to jest Tvé nitro), „mé okolí“ (to jest Tvé okolí), „život“, „láska“, „spokojenost“, „štěstí“, „bůh“ a podobně... Všechno je to pojmenování téhož... A všichni s tím máme jednoduchou a zřetelnou zkušenost z našeho běžného života. Na druhou stranu, pravděpodobně jsi zažil i mnoho úmorných chvil nebo období, kdy jakoby ten životní proud nebyl cítit... Vzpomínáš na některé své těžké časy, kdy ses zbytečně zas a znovu namáhal a potřeboval něco nutně vyřešit, ale kdy veškerá Tvá snaha šla vniveč a motal ses neustále v kruhu bez jakéhokoliv hmatatelného pokroku? Ale jaktože Ti tady tvrdím, že Ty jsi ta láska... jaktože Ti předkládám, že Ty jsi ten proud... ačkoliv dobře znáš vleklé okamžiky, kdys byl znaven a kdy žádná síla, která by Tě hýčkala, nebyla přítomna? Odpovím Ti přirovnáním... a v tom přirovnání se mimo jiné skrývá i vysvětlení, proč se z problémů vyprostíme ne zvýšením, nýbrž snížením snahy... a proč ve chvílích, kdy nestíháme, kdy se nedaří, je vražedné zrychlovat a naopak prospěšné je zpomalit.


strana 4

Pohádka o kajakáři Představuj si, milý čtenáři, kajakáře v jeho loďce a tu loďku v tekoucí vodě. Ten kajakář, to jsi Ty... a ta voda, to je bůh, neboli láska. Jak uvádím v předchozí kapitole, jediným záměrem lásky je, aby byl kajakář šťastný... Takže v řece není žádné nebezpečí... Ano, občas se tam sice objeví nějaká rozeklaná kláda, která na první pohled vypadá děsivě nebo nepěkně. Ale pokud se kajakář nechá unášet, potom voda vždy zařídí, aby se té kládě vyhnul, neboť proud ji obeplouvá pokojným obloukem... a ač ten starý kmen vypadá z jedné strany hrozivě, posléze se zjistí, že je vlastně spíše umělecky dojemný... Neboť řeka si svého kajakáře hýčká... a proud jej vede vždy tam, kde je pro něj připravena radost, vášeň a pohoda. Řeka kajakáři poskytuje vše, co potřebuje k důstojné vyjížďce na svém kajaku... takže když Pavel, Tomáš, Jana, Lenka nebo jak se vlastně ten kajakář jmenuje, nuže když dostane hlad, objeví se znenadání v zákrutě řeky na malém ostrůvku zájezdní hostinec s vyhlášenými specialitami a proud zanese loďku přímo k tomu ostrůvku a dovolí jí tam spočinout pro blažené chvíle kajakářova hodování... Jídlo je zdarma a pokud by snad bylo za peníze, potom by se během předešlé plavby objevovala na hladině spousta bankovek, které by proudem samy pospíchaly do kajakářovy náruče, aby jich měl dost pro pozdější delikatesy onoho hostince... Když má pan kajakář chuť si s někým poklábosit, je unášen k sympatickému rybáři, kterého zahlédl... A když zatouží založit rodinu, objeví se znenadání na řece paní kajakářová – mimochodem: docela ideální partie. Takže život na vodě si plyne pohodovým tempem a nuda tu rozhodně nehrozí... neboť řeka v hojné míře poskytuje kajakáři vše, po čem ve svém přirozeném životě touží. Stačí se nechat unášet. Ale pokud jsi Ty ten kajakář a láska je ta řeka, tak jaktože Tě ve Tvém životě často ten proud neunášel mimo nebezpečí? Jaktože víš, jaké to je, když se o Tebe řeka nestará? … Jak by to vypadalo v příběhu, když by kajakář nebyl chráněn láskyplným proudem, když by ten proud necítil? Je možné, aby se řeka zastavila a nechala kajakáře na holičkách? … Ne, to možné není... Neboť láska jsi Ty... A tudíž kajakář je ta řeka. Dokud žije kajakář, žije a proudí i řeka. Vodní tok se nemůže zastavit... Jsou s kajakářem propojeni... Jsou jedno a totéž. A rovněž tak není možné, aby kajakář vypadl mimo řeku a musel se do ní po svých pracně vracet... Protože kajakář je ta řeka... Ty jsi ta láska... Kajakář nemůže vypadnout z řeky, protože by tím vypadl mimo sebe... A to není možné... … Příběh tedy pokračuje, pojďme se společně podívat jak:


strana 5

Kajakář v nesnázích Jak by to vypadalo, kdyby kajakář netušil, že řeka je bezpečné místo a že proud jej vždy a za každých okolností vynese mimo úskalí? Popíšu Ti to, milý čtenáři... Kajakář v dalším vyprávění je jiný než ten z předchozí kapitoly, neuvědomuje si, že proud na vodním toku o něj pečuje. Řekněme, že takový ustaraný kajakář zahlédne v dálce mělčinu a na ní uvízlý jeden z těch hrozivě vypadajících dřevěných kmenů... Kajakář se poleká: „Jak by asi vypadala srážka s tou kládou? Ublížil by si? A co když by se mu protrhlo dno jeho loďky a on se už nikdy nemohl vydat z té ošklivé mělčiny na další pouť?“ Jak tak o tom přemýšlí, rozhodne se jednat. Než aby riskoval střet se dřevem a uvíznutí, začne pádlovat proti vodě. Je to sice velmi namáhavé, ale raději se úmorně dřít, než riskovat holý život. A tak se pokouší vzdorovat řece a jeho svaly i vystrašená mysl jsou čím dál tím znavenější... Podívá-li se na okolní ostrůvky a břehy a na ostatní živočichy na hladině, které tok unáší okolo něj, potom zjistí, že on stojí na místě, neboť se snaží plout proti proudu... A začne nazlobeně přemýšlet: „Jaktože je život tak nespravedlivý? Jaktože on musí bojovat a je již téměř vyčerpán... a přitom stojí na místě a problém setrvává, neboť neustále vidí tu strašnou mělčinu a ten nehezký kmen, před kterým se snaží uchránit?“ Cítí zoufalou beznaděj: „Kdo nebo co mu teď pomůže?“ Neví... „Navíc by tak rád maloval obrazy, ale teď tady kličkuje ze strany na stranu a situace se mu nijak nevyvíjí, takže příležitost k výtvarnu je v nedohlednu...“ „Milý můj kajakáři, neboj se... mám Tě ráda a postarám se o Tebe... Stačí, když přestaneš pádlovat, vynesu Tě mimo tu mělčinu... Zkus to prosím...“ takto mluví voda ke kajakáři... Jenže, jak on dělá rámus neustálým pádlováním, tak ji neslýší... a připadá si opuštěný a sám. Nakonec, zcela vysílen, kajakář svůj boj vzdá. Přestane pádlovat a očekává to nejhorší: srážku s nebezpečím. Překvapeně zjišťuje, že je unášen mimo obávené místo... a vyvázne zdráv. Ale není si jistý, jestli je to jen momentální náhoda. Rozhodne se, že příště bude raději opět bojovat. Znenadání jej jeho plavba přináší k nádhernému ostrovu s malířskými stojany, plátny a úžasnými barvami, štětci, pastely a dalším náčiním. Vždyť on vlastně toužil malovat... řeka mu to poskytuje. Náš kajakář si však říká: „Nene, nemohu si dovolit se teď věnovat umění... Co když za zatáčkou čeká další hrozivá mělčina... Raději se musím na to připravit.“ Ačkoliv jej proud ukotvil přímo u malířského ostrova, náš kajakář to odmítne a ač nerad, opět vzdoruje vodě a pádluje od toho krásného ostrova pryč, aby se dostal na volnou hladinu a mohl se připravit na další zrádné překážky... Netuší, že žádné nebezpečí mu ve skutečnosti nehrozí. Jak je vůbec možné, že si to neuvědomuje?


strana 6

Takový rámus, že neslyšíš vlastního slova Když náš nešťastný kajakář odplouvá od uměleckého ostrova, který mu byl přichystán, voda k němu opět mluví: „Milý kajakáři, zůstaň, užij si malování, které Tě tak těší... Žádné nebezpečí Ti nehrozí... na žádné se nemusíš připravovat... pokaždé Ti proud dovolí se úskalím vyhnout a pokaždé k Tobě v pravý čas promluvím, aby ses v sobě a v řece vyznal a cítil se pokojně a blaženě...“ Jenže kajakář v sobě utváří příliš velký hlomoz a hluk usilovným pádlováním a ustaraným přemýšlením, a tak tuto láskyplnou řeč řeky neslyší... Cítí se zmatený. Milý čtenáři, patrně toužíš žít šťastně, být milován a obdarováván, cítit klid a vyznat se v tom, co příchází... Asi také toužíš mít koho milovat, obdarovávat a znát své originální poslání, jak prospívat svému okolí... Patrně po tom toužíš právě teď. Tyto základní lidské potřeby naplníš, pokud se naučíš nezrychlit a nevydávat úsilí, nýbrž odpočinout si a cítit živou sílu v sobě, kdykoliv nevíš, kudy dál. Problém současné civilizace spočívá v tom, že mnoho lidí má naruby převrácené návyky: že zpanikaří, když řešením je zvolnit. Kvůli tomu má rádoby civilizovaný člověk rozhozený hormonální systém, nepoužívá vegetativní nervy (sympatikus a parasympatikus) k tomu, k čemu jsou určeny, jeho tělo je v křeči a celé jeho uvažování je zvrácené. A to jej přivádí do dalších a dalších katastrof. Ale buď shovívavý a neměň okolní lidí. Pokud se potřebuješ uzdravit, změň své návyky. Stačí, abys v situacích, kdy cítíš nejistotu a neklid, nezačal zoufale vytvářet dočasná řešení a tlačit jak nervózní buldozér naslepo... nýbrž abys zpomalil a „slyšel“ východisko, které Tě uvolňuje a které k Tobě „promlouvá“ a přichází samo od sebe a to vždy (i právě teď a v každém novém „právě teď“). Láska je praktická síla a projevuje se ve všech chvílích našeho všedního dne. Jejím jediným záměrem je poskytnout nám naplněný život. Přičemž Ty jsi láska... A protože se nemůžeš ocitnout mimo sebe, nemůžeš se ocitnout ani mimo lásku... Není technicky proveditelné, aby ses dostal do situace, kdy k Tobě láska nehovoří nebo nenabízí reálná řešení. Kdykoliv lásku necítíš, je to jedině tím, že svým usilovným přemýšlením nebo konáním a svou uvyklou snahou něco vyprodukovat přehlušuješ všechno to, co už bylo vyprodukováno bez Tvého úsilí a co se Ti samo nabízí. Kdykoliv tedy potřebuješ od života poradit a uspokojit potřeby... nebo kdykoliv potřebuješ poradit, jak pomoci uspokojit potřeby ostatních... stačí na chvíli přestat usilovně vytvářet věci nebo nápady a otevřít se tomu, co již bylo vytvořeno, je pro Tebe nachystáno a přichází k Tobě rádo a samo od sebe. Úleva a pohoda je pro nás vždy prostřena – stačí ji pouze přijmout, nechat uzrát a použít. Abys toho byl ale schopen, je nejprve třeba, abys pochopil moudrost svých emocí a řeč svého těla.


strana 7

I ztráta může být zisk Věřím tomu, že vše, co se nám děje, se ve skutečnosti děje v náš prospěch. I to příjemné, i to nepříjemné v našem životě nás ve své nejhlubší podstatě učí žít šťastně... Jenom stačí pochopit, proč se nám to, či ono děje, co nám tím chce život říci a čemu nás tím učí. Vím, že je velmi kontroverzní mé tvrzení, že vše, a tedy dokonce i katastrofy přichází pro naše niterné dobro. Sám jsem si procházel a procházím mnoha útrapami: sexuální zneužívání v dětství, dlouhé období těžkých depresí a lehké schizofrenie, léta nevysvětlených příšerných bolestí hlavy, několik let finanční krize a krize bydlení, několik let opakujících se partnerských hádek a podobně. Když se však s nadhledem podívám na svůj životní příběh, potom jednak vidím, že každý další rok se mi žije kvalitněji a klidněji než v letech před tím... A také vidím, čemu všemu nádhernému a důležitému mě prožité problémy naučily. Jako příklad zmíním třeba vleklý nedostatek peněz: Vyrůstal jsem v prostředí, kde bylo financí k dispozici dostatek, ale v prostředí, kde mnoho osob nevěřilo ostatním lidem a kde se vzájemná pomoc používala k silnému citovému vydírání a ponižování. V prostředí, kde místo otevřeného porozumění a spolupráce vládla despotická manipulace. Potom jsem dospěl a neplánovaně si založil rodinu a měl chuť si zařídit život po svém. Neměl jsem prakticky žádné přátele. S manželkou a dětmi jsme žili samotářsky a k okolnímu světu uzavřeně. Nevědomky mě ovládala zarytá představa, že si musím výdělky peněz „vošéfovat“ takovým způsobem, abych si mohl koupit a zaplatit u profesionálních firem vše, co potřebuji zařídit, získat nebo opravit. S žádnou svou záležitostí jsem nechtěl žádat o pomoc sousedy nebo kamarády. Chtěl jsem se totiž vyvarovat riziku, že mě tito sousedé nebo kamarádi budou skrze vzájemnou pomoc citově nebo materiálně vydírat a ponižovat, což jsem opakovaně zažíval v dětství od svých blízkých. Do svého podnikání jsem se pustil s vydinou, že se ze mě snadno a rychle stane milionář a všechno si budu moci zaplatit a nebudu nikomu nic dlužen, což byla neslmyslná a vlastně arogantní a nelidská představa... Načež jsem po několik dalších let, co se týče peněz, nevydělal vcelku nic, zadlužil se a finančně živořil. Ale světe div se, i přes nedostatek peněz byl můj život i život mé ženy a dětí vlastně vcelku fajn. A zázrakem se nám plnilo mnoho snů... Spoustu zážitků, věcí a potřeb jsme získavali „darem“... A to díky opakované pomoci mnoha úžasných lidí, které jsem potkal. Z některých se postupem času stali


strana 8

naši přátelé. S odstupem času tedy vím, že mě finanční krize naučila otevřít se lidem... Věřit jim, svěřit se jim se svými problémy a nechat si od nich pomoci, pokud potřebuji. A také zase pomáhat těm, kterým pomoci můžu a kteří mou pomoc vděčně vítají. Nedostatek peněz mě paradoxně inspiroval k tomu, abych nebyl izolovaným, ale platným členem lidského společenství. A také jsem pochopil, že není problém někomu něco dlužit nebo si od někoho nechat pomoci... je jen třeba si pozorně vybírat, od koho si pomoci nenechám, protože by mě měl tendenci potom deptat... a od koho a s čím si naopak pomoci rád nechám, protože to naše vzájemné vztahy nepoškodí, ale podpoří a přirozeně rozvine. Je třeba si vybírat, komu věřit lze a komu ne. A podle toho se upřímně chovat. Kdyby se mé podnikání na začátku hladce rozjelo směrem velkých výdělků, potom bych si sice mohl koupit vše, na co si vzpomenu... Ale zůstal bych puašálně ke všem lidem nedůvěřivý a uzavřený. Takže i s miliony na účtu bych nemohl být šťastný. Ta nečekaná krize mě tedy nevědomky inspirovala k tomu, abych leccos ve svém vztahu k ostatním napravil a mohl žít spokojeně. Jak jsem již tedy psal, věřím tomu, že život k nám moudře promlouvá a pomáhá nám i skrze něco, co na první pohled může vypadat jako naprostý „průser“. Stačí se otevřít a naslouchat i tomu příjemnému, i tomu nepříjemnému... A nechat se láskyplně vést naší jedinečnou cestou. Jeden z hlavních způsobů, kterými nás láska moudře vede řekou našeho žití, jsou naše pocity... Pojďme si tedy trochu popovídat právě o lidských emocích.


strana 9

Moudrý ovocnář nechává své plody dozrát Milý čtenáři, představuj si nyní prosím ovocnáře, který má domov kdesi v úrodné nížině a jehož chalupa je obklopena mnoha dřevinami rozličných druhů. Některé jeho stromy jsou obsypány hruškami, jiné jablky nebo švestkami, třešněmi, višněmi, meruňkami, broskvemi, blumami a podobně... Kdesi na dvoře mu samozřejmě roste a plodí i velký ořešák. Ten ovocnář, to jsi Ty... Ty stromy, to jsou životní situace, které Tě potkávají... a ty plody na stromech, to jsou Tvé pocity, které v nejrůznějších situacích prožíváš. Jablka mohou být například strach, hrušky radost, třešně pochyby, višně vášeň, broskve vztek, meruňky smutek, blumy zoufalství a vlašské ořechy třeba pokoj, neboli klid. Nepřijde Ti zvláštní, že Tvé emoce nedělím na ty dobré a ty zlé? Nepřijde Ti zvláštní, že Ti neříkám, abys nebyl vzteklý, protože to je špatné? Že Ti netvrdím, že Tvé pochyby Tě oslabují a měl by ses jich zbavit? Nepřijde Ti zvláštní, že Tvé emoce jako zoufalství nebo smutek jen tak beze všeho náhodně přiřadím mezi rozličné druhy chutného a zdravého ovoce? Vtip je v tom, že jablko může někdy chutnat hnusně a být jedovaté a jindy může být lahodné a osvěžující. A zrovna tak hrušky nebo meruňky i ostatní ovocné plody jsou občas jedovaté a jindy zdravé... Zní to zvláštně, viď? Všichni totiž víme, že je nesmysl někdy začátkem léta jíst maličké, nezralé, kyselé a vlastně i pro tělo jedovaté švestky, když stačí nějaký čas počkat, aby ony švestky dozrály... a rázem jsou velké, šťavnaté, chutné a pro naše tělo prospěšné. O tom tu hovořím. Pro každý ovocný plod platí, že dokud je nezralý, chutná nepříjemně a naše tělo zatěžuje... ale necháme-li mu čas, aby dorostl, potom je lahodný a pro tělo osvěžující. Toto si všichni dobře uvědomujeme a máme s tím opakovanou zkušenost. Mnoho z nás si ale neuvědomuje, že stejné je to s lidskými pocity... Jediná emoce, která nám nebo našemu okolí škodí, je emoce potlačovaná a tudíž nepochopená a nezralá. Emoce nelze dělit na takzvaně pozitivní a takzvaně negativní... Jediné, co je třeba, je naučit se jakýkoliv druh našich pocitů přijmout a dopřát mu čas a prostor, aby se sám od sebe rozvinul a dal nám tak v pravý čas nějaký důležitý, vyrovnaný a moudrý signál, kudy se ubírat dál a kudy ne. Dobře si to můžeme ukázat třeba na pochybách. Pochyby bývají občas zařazovány mezi takzvaně negativní pocity. Pochyby jsou ale v určité podobě velmi důležité... Prakticky každý zdravý člověk občas pochybuje o své pravdě a ptá se sám sebe, jestli to už náhodou nepřehání a jestli náhodou není blázen. To je v pořádku... Pouze naprostý fanatik a skutečný pro společnost nebezpečný blázen o své


strana 10

pravdě nepochybuje, respektive své pochyby důsledně potlačuje. Pochyby jsou tedy pro náš život třeba... Jenom je rozhodující, aby to nebyly pochyby potlačované, nýbrž přirozeně prožívané. Radost není špatná ani dobrá, radost nás někam posunuje a rozvíjí... a pokud jí necháme čas a prostor, potom nás rozvíjí moudrým směrem. Naproti tomu odmítaná nebo příliš rychle uchopovaná a tudíž nezralá nebo povrchní radost náš život zatěžuje a kazí. Ale stejné je to i se vztekem... Pokud svůj vztek neodmítáš a necháváš mu prostor a čas, aby vyzrál a dospěl, potom Tě, milý čtenáři, přirozeně vede k potřebným a rozhodným činům... A dokonce ani není nepříjemný. Pokud se ale za svůj vztek stydíš a potlačuješ jej, potom nemá prostor pro to, aby uzrál... a je tudíž velmi jedovatý a kyselý, výbušný a nebezpečný... a takový vztek, byť třeba silou vůle a vypěstovaným soustředěním mu nedovolíš, aby se navenek projevil... i přesto velmi zatěžuje a otravuje Tvoje tělo a plíživým způsobem mate Tvoji mysl. A podobně můžeme uvažovat i o klidu, smutku, zoufalství, strachu, vášni nebo jakékoliv jiné Tvojí nebo mojí nebo lidské emoci. V současných masmédiích jsme opakovaně konfrontováni se zprávami, kdy nějaké mladé osobě „rupne v bedně“, vezme pistoli a jde postřílet své učitele a spolužáky. Na adresu povahy dané osoby můžeme potom často slyšet věty typu: „Vždyť on byl vždycky takový nevýrazný, tichý a spořádaný.“ Jedná se tedy většinou o člověka, který se za téměř všechny své emoce styděl a neprojevoval je... ale kterého zákonitě tyto potlačované emoce, například vztek nebo strach, jednoho dne přerostly a ovládly. Potom už neměl sílu jim vzdorovat... Ovšem problém byl v tom, že jeho dlouho odmítané emoce nemohly uzrát a přivedly jej tudíž k společensky naprosto jedovatému jednání. Naproti tomu mnoho výrazných osobností, které společnost úspěšně inspirují a rozvíjejí příznivým směrem, jsou lidé, kteří pro svou spontánnost sotva prolezli rigidním vzdělávacím systémem. Jedná se tedy často o jedince, kteří své emoce projevují... avšak při troše štěstí vyzrálým způsobem. Máš tedy možnost být buď moudrým ovocnářem, který nerozděluje své stromy na ty dobré a ty špatné... ale který jednuduše nechává všechny své plody uzrát... a v pravý čas je sklízí a konzumuje a těší se tudíž dobrému zdraví a pohodě. Nebo máš možnost být ovocnářem, který mnoho druhů svého ovoce nechápe a odmítá... a rychle takové plody otrhává ještě nezralé a schovává za stodolu, aby se na ně nemusel dívat. Ale který potom zákonitě hladoví a nemá co jíst... a kterému tudíž časem pro jeho hladovění nezbývá, než zkonzumovat i ony předčasně otrhané nezralé jedovaté plody... a jehož život je tudíž kyselý a otravný. Pojďme tedy společně zkusit postupně přijmout, nechat přirozeně žít a pochopit i svoje takzvaně negativní pocity.


strana 11

Jeden prožitek je víc než tisíc pouček Milý čtenáři, text této knihy neber prosím doslovně... Nejde mi o to, předložit Ti tady polomrtvý soubor návodů a metod... A nemyslím si, že upotřebíš vše, co zmiňuji. Oba jsme jedineční. Ty i já disponujeme jiným tělesným i osobnostním laděním. Něco, co prospívá mně, nemusí nutně vyhovovat Tobě... a opačně. Pokud však alespoň v jedné své palčivé otázce zažiješ díky mým řádkům částečnou, avšak reálnou úlevu, potom tato Tvá drobná osobní zkušenost přinese víc než všechna slova, která jsem sepsal. V následujících několika kapitolách jsem pro Tebe nachystal hry, které jsou nejprve vcelku nepraktické, ale posléze se dostávají blíže a blíže obyčejnému lidskému životu. Potěší mě, pokud nad těmito hrami nebudeš pouze teoreticky přemýšlet... nýbrž pokud si skutečně ověříš, jaké prožitky Ti z nich plynou a jaké naopak neplynou. Ať zjistíš, co z uvedeného textu se Ti hodí... kde a jak se Ti to hodí... a co je naopak zcela zbytečné. A následně se už mých příběhů nemusíš držet a můžeš s nově nabytými zkušenostmi svobodně nakládat ve své realitě dál a dál... a rozvíjet je zcela po svém. Ze svého objevování mi můžeš poslat e-mailovou zpětnou vazbu... Případně jakékoliv otázky. Děkuji Ti za věnovaný čas a pozornost. A teď už se pusťme do společného experimentování:


strana 12

Myšlenka přicházející sama od sebe V předchozím textu jsme se zabývali otázkou – jaké to je, když člověk „žije v proudu“ a kdy mu tedy tak nějak bez námahy přichází vše, co potřebuje ke štěstí. A také jsem se naopak vyptával na období, kdy se lopotíme a dřeme a tím se pouze vyčerpáváme... aniž bychom cítili kýžený posun nebo změnu. Dále jsem prozradil svůj názor, že tato složitá bezvýchodná období nespočívají v tom, že bychom nebyli v proudu, neboť my sami jsme ten proud a jsme v něm vždy... že tato útrapná období jsou naopak způsobena tím, jak námahavě bojujeme proti proudu, i když to není vůbec nutné. Vyplývá to pouze z naší pomatenosti, nejistoty a neschopnosti naslouchat některým našim emocím. Abychom však dokázali ve složitých chvílích rozlišit mezi vysilujícím bojem a uklidňujícím nasloucháním... je třeba si nejprve cvičně vypěstovat přímou osobní zkušenost s přívětivými silami... které k nám přichází samy od sebe, aniž bychom se museli snažit. Jinými slovy, potřebujeme zakusit, že i pasivita (neboli nečinnost) může být tvořivá, pokud se použije v pravou chvíli. V situacích, kdy nás aktivita (neboli činnost) už jen ničí a vysiluje... je třeba si vzpomenout na opačný přístup: tvořivou pasivitu – a tuto uvolňující nečinnost použít. Nejjednodušší proud, který k nám přichází bez našeho přičinění... a je tedy jistým druhem přirozené lásky a tvořivé nečinnosti... je myšlenková asociace. S našimi myšlenkami a přemýšlením můžeme totiž nákladat aktivně... ale i pasivně. Aktivní přístup vypadá takto: Milý čtenáři, zjisti si toho prosím co nejvíc o žirafě a potom mi veškeré zjištěné informace předlož. Toto znáš moc dobře ze školy... A víš pravděpodobně, jak se zachovat. Můžeš si půjčit encyklopedii nebo něco vyhledat na internetu. Můžeš také zajít do zoologické zahrady a pohovořit s pečovateli a zvěrolékaři. A potom mi můžeš vyprávět, co všechno ses dozvěděl (kolik váží dospělá žirafí samice a kolik samec, kolik novorozené mládě, jak dlouho trvá březost, kolik let se dožívá žirafa na svobodě a kolik v zajetí, čím se živí, … a tak dále a tak dále). Všímáš si, že tento přístup k vědomostem obnáší mnoho činností a je tedy velmi aktivní? Já bych byl ale rád, aby sis dnes se mnou vyzkoušel pasivní (nečinný) přístup: Řekni mi prosím cokoliv, co Tě napadne bez nějakého složitého soustředění a samo od sebe, když Ti řeknu slovo „žirafa“. Postup je to vlastně vcelku jednoduchý a známe ho dobře ze snů nebo při chvílích, kdy takzvaně „koukáme do blba“... a necháváme mysl utíkat postupně kamkoliv se jí zlíbí. Z jistého úhlu pohledu vlastně při těchto chvílích k sobě necháváme přicházet jakékoliv myšlenky, které k nám zrovna přicházet chtějí (samy od sebe).


strana 13

Zkusme si to tedy prosím společně: Vezmi si k ruce papír a tužku a napiš si prosím na papír slovo „žirafa“. Potom chvilku čekej, jaké myšlenky k Tobě samovolně přijdou v reakci na napsané slovo „žirafa“... a jednu z těch nově přicházejících myšlenek si vyber a napiš ji jako nové slovo vedle onoho slova „žirafa“. Máš to? Dobře, můžeme pokračovat. Tady je zajímavé, že pokud jsme uvolnění, potom každému člověku naskočí na téma „žirafa“ docela jiná navazující záležitost. Někdo může vedle žirafy napsat třeba „ZOO“, někdo jiný „zvíře“, někdo třeba zase „strom“ nebo „list“ nebo „Afrika“... Ale mohou být i zajímavější asociace: Pokud by čistě náhodou někomu v dětství četla babička velmi poutavou pohádku o žirafě... a pokud by se čistě náhodou ta babička jmenovala Eva... potom by klidně takový člověk mohl při slově „žirafa“ získat myšlenku „babička Eva“. Zajímavé tedy na této hře je to, že při ní myšlenky skáčou od tématu k tématu... a to u každého člověka docela jinak. Dokonce u téhož člověka přichází dnes na stejné slovo jiné odpovědi než včera. Vraťme se ale prosím k Tvému papíru a tužce. Máš tam nyní napsáno nejprve „žirafa“ a potom vedle máš druhé slovo, které napadlo zrovna Tebe jako reakce na žirafu. Podívej se prosím na toto druhé slovo a opět nech mysl trochu volně bloumat a až Ti naskočí sama od sebe nějaká myšlenka v návaznosti na Tvé druhé slovo, zapiš si ji prosím vedle druhého slova jako slovo třetí. (Pokud Tě napadne více slov najednou nebo nějaké sousloví složené z více slov, potom si je klidně napiš všechny a ber je jako jeden celek.) Když máš napsané třetí slovo nebo sousloví, opět jej vezmi jako nový výchozí bod a za chvilku Ti na mysl přijde čtvrté slovo... a tak dále. Zkus si prosím takto vytvořit náhodnou řadu zhruba deseti slov. Vím, že si to dokážeš dobře představit už jen podle mého popisu a možná si myslíš, že pouze stačí si to v mé knize přečíst takto teoreticky sepsané... Ale tady jde opravdu o získání reálného prožitku. Jaké to pro Tebe je, když necháš k sobě myšlenky jen tak proudit? Od tohoto prožitku se v dalších kapitolách odpíchneme k ještě zajímavějším hrám... Proto si to prosím prakticky zkus... Třeba i s tím papírem a tužkou. Velmi důležité je zakusit, že pro tuto hru není třeba se nikterak soustředit... Naopak, jakákoliv zbytečná snaha nebo přehnané soustředění to kazí a komplikují. Při myšlenkových asociacích vlastně jen tak lelkuješ s náhodnými myšlenkami, lenošíš a odpočíváš. Když budeš mít hotovou řadu zhruba deseti slov, která začíná slovem „žirafa“, zkus si prosím ještě jednu nebo dvě další řady, které začínají jakýmkoliv jiným slovem (první slovo dalších řad může být například: „letadlo“ nebo „láska“ nebo „silnice“ nebo „maminka“ nebo cokoliv jiného). Pro zajímavost, tady jsou mé dvě řady: hora – slunce – bůh – ty sám – kniha – úspěch – auto – zmrzlina – dům - radost žirafa – antilopa – lovec – orangutan – banán – supermarket – pavouci – panika – televizní zprávy – tchán a tchýně


strana 14

Pocitové asociace Milý čtenáři, tvořivé lenošení z předešlé kapitoly posuneme nyní od myšlenek směrem k emocím. Vezmi si prosím papír a tužku a napiš si pod sebou libovolných pět slov. Pro začátek je snazší, pokud jsou to slova týkající se výrazných fenoménů Tvého života. Například: „mamka“, „voda“, „nemoc“, „nehoda“, „radost“, „domov“, „strom“, „automobil“, „škola“, apod. Nyní se zadívej na první slovo na svém papíře a počkej si, ať Ti na téma tohoto slova samovolně bez cíleného soustředění přijde pocitová odpověď. Pozoruješ tedy například slovo „přítel“ a jsi zvědav, jaké nálady Ti v reakci na dané slovo samy od sebe zaplaví tělo i mysl. Je nanejvýš důležité, aby ses nesnažil vyrobit si nějaké pocity sám, aby sis tedy nedosazoval aktivně emoce, které tam podle Tebe logicky patří... nýbrž abys lelkoval, spočinul a vyčkal, až začnou přicházet nějaké pocity skutečně samy od sebe a svou vlastní silou. Možná, že Tě na počáteční téma, tedy například ohledně onoho slova „přítel“, samovolně napadají i nové a nové myšlenky. To je naprosto v pořádku. Za oním tématem nebo za těmi novými a novými myšlenkami však nyní pozorujeme naše živé pocity, které se odehrávají na pozadí. Až se tak stane a nějaká emoce Tě znenadání sama vyhledá, navštíví a zaplaví... potom dál odpočívej a chvilku sleduj, jak se v dalších okamžicích daná emoce sama od sebe mění a vyvíjí. Zprvu může být například nepřijemná, ale může se zvolna měnit na příjemnou nebo opačně. Vychutnej si tu hru prožitků. Pokud se Ti pocity částečně ústalí v poloze, která je Ti buď nepříjemná nebo příjemná nebo která je pro Tebe neutrální... potom si můžeš jednu z těchto třech emocionálních kvalit (nepříjemné / neutrální / příjemné) zapsat na papír vedle slova, na které se dané pocity dostavily, rozvíjely a nakonec ustálily. Zkus to prosím nyní pro první slovo, zažij samovolné emocionální asociace na dané téma. Máš to? Napsal sis k prvnímu slovu, jestli se přicházející nálady postupně vyjevily jako „příjemné“, „nepříjemné“ nebo „neutrální“? Výborně! (Pokud se Ti pocity neustálí a přecházejí opakovaně z příjemné do nepříjemné polohy a opačně, potom si napiš vedle daného slova: „proměnlivé“.) Nyní to prosím zkus se druhým a posléze třetím, čtvrtým a pátým slovem. Nepospíchej prosím, buď trpělivý, abys získal praktickou zkušenost s tím, jaké to je být samovolně (to jest lenošivě) zaplavován prožitky.


strana 15

Svůj papírek s poznámkami nemusíš nutně vyhazovat... Pokud si jej schováš, může se Ti trochu hodit v jedné z dalších kapitol. Pro zajímavost, zde jsou má slova a jejich emocionální odezva: válka – nepříjemné … radiátor – příjemné … počítač – neutrální … maminka – příjemné … kamarádka – nepříjmné

Všimni si, že vedle slova „kamarádka“ uvádím „nepříjemné“ pocity. Není to proto, že bych měl nějakou výrazně negativní zkušenost s přáteli ženského pohlaví. Je to jednoduše proto, že jsem si u slova „kamarádka“ vybavil jednu blízkou osobu, která se teď velmi trápí – zaplavily mne tedy její prožitky. Zrovna tak u slova „válka“ může mít někdo překvapivě uvedeny „příjemné“ emoce. Proč? Protože třeba nedávno ve svém podnikání zábavně vyhrál konkurenční „válku“ s jinou firmou... nebo protože se těší, až si večer zahraje na počítači lákavou válečnou hru. Takže i tyto přirozené pocitové odpovědi se chovají každý den a u každého člověka jinak... a často značně nelogicky. Tato nelogičnost přirozeného lelkování, které nám jakoby náhodně přináší nové a nové podněty, je pro praktický život daleko prospěšnější, než se nám ve škole tvrdilo. Pokud se Ti podaří pochopit moudrost pocitů a řeč těla a trochu se uvolníš a necháváš se unášet proudem lásky... potom můžeš zažít například situaci, kdy nutně potřebuješ změnit zaměstnání a už už sedáš k počítači, abys poctivě pročetl inzeráty s nabízenými pracovními pozicemi. Znenadání Tě ale zaplaví touha jít si zahrát tenis. Necháš tedy tu touhu chvíli uzrát a potom se opravdu rozhodneš si trochu užít a ten tenis si dopřát... ačkoliv to vypadá nesmyslně a ačkoliv bys logicky vzato měl raději zkouknout ty internetové pracovní nabídky. Ale na tenisovém kurtu shodou okolností nečekaně potkáš známého... A ten se mezi řečí zmíní o nedaleké firmě, která urychleně hledá někoho na pracovní pozici, která by se Ti náramně líbila. Později se zúčastníš konkurzu a to místo získáš. Takže díky příjemnému odpoledni na kurtu sis ušetřil namáhavé prohledávání internetových nabídek. Možná, že si, milý čtenáři, vzpomeneš na nějaký zásadní problém ve svém životě, který se Ti nakonec vyřešil tak nějak samovolně a znenadání jinak, než bys logicky čekal. A tak vlastně funguje přirozený život... překvapivě, dobrodružně, ale přesto přívětivě a zábavně. Stačí se tomu otevřít a občas to zkusit.


strana 16

Jsi šťastný nebo si myslíš, že jsi šťastný? Mezi tím, co skutečně prožíváme, a tím, co si pouze myslíme, že prožíváme, může být v určitých chvílích diametrální rozpor. Pokud někdo dřel jak tur celý rok v zaměstnání, aby ušetřil na plánovanou leteckou dovolenou u moře... potom když už se na ty prázdniny dostane a opaluje se na pláži, nemá ještě zaručeno, že mu to automaticky přinese radost a kýžený pocit klidu a spokojenosti. Co když nedostal slíbený hotelový pokoj s výhledem na moře a je z toho s prominutím pěkně nasraný? Co když jej dohání zafixovaný stres z práce i tady, když má volno? Co když má zažívací problémy z místního jídla? Co když mu týden před odletem začala manželka vyhrožovat rozvodem? Tady je důležitý moment, jestli si daný člověk přizná, že se cítí prachmizerně i přesto, že se tak dlouho na dovolenou připravoval s vidinou odpočinku... nebo jestli začne reálné nepříjemné pocity potlačovat a přehlušovat teoretickými argumenty typu: „Vždyť jsem se sem tak těšil... vždyť to stálo tolik peněz... vždyť jsem kvůli tomu musel odložit to, či ono... vždyť je to ta nejromantičtější pláž široko daleko... tak přeci musím být šťastný... musím si to tady užít.“ Může nastat i opačný postup, kdy si vlastními rozumovými důvody zakazujeme dělat něco, u čeho se cítíme příjemně. Zajdeme třeba do cukrárny s blízkým člověkem a dáme si horkou čokoládu a jablečný závin. Zákusek i nápoj nám chutná. Rozhovor s přítelem nás baví... Je nám jednoznačně skvěle. Můžeme si to ale kazit přemýšlením, které příjemným pocitům oponuje: „Nemůžu přeci pít horkou čokoládu, vždyť jsem onehdy četl, jak je nezdravá... jak se po ní kazí zuby a tloustne se.“ nebo „Co tady vlastně dělám? Vždyť nemám doma uklizeno, navařeno ani odepráno.“ a podobně. Přitom pro naše zdraví a pro vyrovnaný život je podstatné, aby to, co si o sobě myslíme, odpovídalo tomu, co skutečně prožíváme. Ať už jsou naše emoce zrovna příjemné nebo nepříjemné, jsou pro nás tím nejmoudřejším ukazatelem, jak na tom skutečně jsme. (Vědomí, zda je nám zrovna příjemně nebo nepříjemně, je totiž pravdivým zrcadlením toho, jestli zbytečně bojujeme sami se sebou nebo jestli tvořivě plyneme s láskou a proudem.) Jak ses, milý čtenáři, cítil u té hry z předešlé kapitoly? Dařilo se Ti u jednotlivých slov na papíře počkat na pocity, které Tě zaplavují samy od sebe? Dařilo se Ti sledovat, jak se tyto pocity samovolně a zvolna mění nebo vyvíjejí? Všimnul sis, že pokud jim necháš prostor, emoce si žijí svým vlastním životem? Poznal jsi, u kterého slova je Tvá momentální emocionální odpověď spíše příjemná, u kterého je neutrální a u kterého spíše nepříjemná? Pokud ano, potom máš v ruce mocný a praktický nástroj. V předešlé kapitole jsi totiž zakusil sílu své vlastní emocionální inteligence.


strana 17

Intuice snadno a rychle :-) Název této kapitoly jsem zakončil úsměvem, protože s instantními vylepšováky, které se chlubí přívlastkem „snadno a rychle“, je jedna potíž: Vše v lidském životě je otázkou zkušeností a praxe. Vše má svůj čas. A přicházíme na to postupně po krůčkách. Na druhou stranu intuici není třeba chápat jako něco tajemně vzdáleného... neboť je pro nás jednoduše dostupná a použitelná. Intuice je totiž pouze jiný název pro emocionální inteligenci. Stačí tedy přes den sledovat své pocity a nechat jim volný průběh a vývoj, tak jak jsme si to již zkusili dříve. Chce to jen trochu cviku. Představ si, milý čtenáři, že na příklad chystáš nějakou novou činnost a hledáš vhodného partnera, který by Ti s touto činností pomohl... a se kterým byste se natolik doplňovali, aby Vaše spolupráce byla pro obě strany uspokojivá a prospěšná. Dále si představ, že se Ti nachomýtne nějaký člověk, který má ochotu spolupracovat... a Ty se nyní rozhoduješ, jestli s ním do toho jít nebo nejít. „Jaké to s ním asi bude? Mám si vybrat jeho? Nebo mám raději počkat na někoho jiného?“ takto se sám sebe ptáš... No jo, ale jak získat jasnou odpověď? Můžeš o tom logicky popřemýšlet. Můžeš onoho potencionálního partnera požádat, aby Ti doložil osvědčení o tom, jaké má již zkušenosti. Můžeš se zeptat těch, se kterými daný člověk spolupracoval v minulosti, jaké to s ním bylo. Ale ačkoliv se třeba dozvíš, že pro své bývalé partnery byl platným pomocníkem... co když jsou Tvé individuální potřeby pro novou činnost natolik specifické, že se jim nebude daný člověk schopen přizpůsobit? A opačně... i když mu to třeba neklapalo v předchozích případech, co když zrovna s Tebou si naprosto sedne a bude to efektivní a fajn? Dobře tedy, sbíráš různá fakta, zvažuješ pro a proti, přemýšlíš... ale zkoušel jsi už někdy během rozhodování naslouchat také svým pocitům? Tady se ale dostáváme k důležitému bodu celého vyprávění. Na začátku knihy totiž uvádím, že veškeré rady a návody jsou do jisté míry bezzubé... pokud totiž člověk koná s láskou, osvědčené metody nepotřebuje... a pokud naopak lásku necítí, potom mu vůbec tyto metody nepomohou. V otázce naslouchání vlastním pocitům je totiž několik cest, jak prakticky poskládat a uchopit předešlé kapitoly této knihy, přičemž jedna z cest, která se ze zvyku nabízí jako první, zaručeně nebude fungovat... s ničím podstatným Ti v životě nepomůže... a na místo toho Ti způsobí zbytečnou námahu. Projděme si tedy nejprve tuto slepou uličku a až potom se vydejme po pěšině, která Ti nejspíš k něčemu opravdu může být.


strana 18

Dokonalá metoda, která Ti zaručeně nepomůže Moderní svět je plný dokonalých metod, které nepomáhají... Málokterá je ovšem ochotná to o sobě přiznat. Možná, že mnohé z nich nevědomky používáš. Pokud ano, potom jsi unaven a nemáš volný čas. Pojďme si pro legraci (i pro poučení) jednu nefungující metodu vyrobit. Několik následujících šedivě podbarvených odstavců vysázených neobvyklým typem písma ber tedy, milý čtenáři, prosím s humorem, neboť ukazují soubor pouček, který by Ti spíše ublížil než prospěl. Kdykoliv potřebuješ něco podstatného rozhodnout, udělej toto: 1) Napiš si na papír otázku, která Tě trápí... Například: „Mám se rozejít s Martou?“ 2) Pod to si napiš několik možných návrhů řešení... Například: - „Rozejdu se s ní.“

- „Budu ji bezmezně milovat takovou jaká je a zůstanu s ní.“

- „Zůstanu s ní, pokud přistoupí na pár podmínek a změn u témat, které mě trápí.“

- ……

3) Podle kapitoly této knihy, která se jmenuje „Pocitové asociace“, zjisti spontánní pocitovou odpověď u každého zapsaného návrhu řešení. Pozor: Neodpovídej si aktivně podle logiky věci, ale počkej na emoce, které přichází samovolně. A nech je, ať Tě zaplaví, rozvinou se a ustálí. 4) Zapiš si kvalitu emocí pro jednotlivá řešení: příjemné / neutrální / nepříjemné / proměnlivé 5) Podle zapsaných pocitových kvalit u jednotlivých návrhů řešení vyřeš dotazovaný problém takto: a) Pokud jsou pocity u nějakého navrhovaného řešení výrazně příjemnější než u jiných, potom se zachovej právě podle tohoto pocitově nejpříjemnějšího řešení. b) Jsou-li u více řešení podobně příjemné pocity, svobodně si z těchto řešení jedno vyber. c) Pokud jsou u všech návrhů neutrální nebo nepříjemné kvality pocitů, potom se vrať zpět k bodu za druhé a zkus vymyslet několik dalších variant řešení a opakuj body 2),3),4) a 5). d) Jsou-li u většiny navrhovaných řešení nestabilní (to jest proměnlivé) pocitové odpovědi, potom řešení celé situace odlož a po alespoň čtyřiadvacetihodinové přestávce metodu opakuj.

Znovu Tě, milý čtenáři, upozorňuji, že předešlý postup o pěti bodech míním jako ukázku přístupu, který nefunguje. Pokud bys tyto body dodržoval, motal by ses ve vyčerpávajícím bludném kruhu. Problém této úděsné metody spočívá podle mě především v tom, že je to metoda... To znamená, že se tam přesně uvádí, co, kdy a jak máš udělat... Ale už se tam neříká, že klíčové pro úspěch nebo neúspěch je, jestli to samé „co, kdy a jak“ děláš po směru božího proudu nebo proti směru proudu. Ona totiž i mnoha lidmi vyzdvihovaná intuice může lhát... A to právě tehdy, pokud není používána s láskou. A také se tam neříká, že pokud postupuješ s láskou, žádné pevné „co, kdy a jak“ nepotřebuješ. Dobře tedy, ale jak prakticky nejít proti, nýbrž jít po směru proudu života?


strana 19

Ta hrouda dolů od krku umí také mluvit Chceš-li vědět, jestli zbytečně bojuješ s láskou, ačkoliv Ti ve skutečnosti může pomoci... nebo jestli jsi s přirozeným životem naopak zadobře a v míru kráčíš po své naplněné cestě... potom se zeptej svého těla.


strana 20

Jak ale hovořit s tou hroudou z masa a kostí? Milý čtenáři, možná že si po předešlé superstručné kapitole říkáš: „No dobře, ale jak se mám k čertu zeptat svého těla?“ Ano, uznávám, že nebyl ode mě zrovna dvakrát přátelský žert Ti stroze zmínit myšlenku „zeptej se svého těla“ a nerozvést trochu, co si pod tím přestavuji. Kdyby alespoň se svým tělem komunikovali lidé ve Tvém okolí, potom bys mohl po očku „okoukat“, jak to dělají, a zkusit to použít podobně jako oni... Bohužel je ale pravděpodobné, že mnoho osob, které Tě obklopují, se ženou za rádobysprávnými logickými argumenty... nebo rádobysprávnými pevnými představami... a úplně přitom ignorují, co jim na to téma říká právě jejich lidský organismus. A potom se diví, proč je ty logické argumenty nebo pevné představy nevedou kýženým směrem a proč se ve skutečnosti nemohou hnout z místa. Co a jak nám říká náš organismus? Jakým způsobem se k věci vyjadřuje naše tělo? Ono je to vlastně vcelku jednoduché. Proč je nějaká Tvoje emoce nepříjemná a jiná příjemná? Myslíš si, že se emoce dělí na ty příjemné a ty nepříjemné? Že třeba strach je nepříjemný a radost příjemná? Ne, tak to není... I radost může být někdy nepříjemná a i strach může být někdy v pohodě. Nepříjemné jsou jedině takové Tvoje pocity, u kterých je zrovna v ten okamžik nepříjemně Tvému tělu... A příjemné jsou přesně ty Tvoje pocity, u kterých je právě v té chvíli Tvému tělu příjemně. Takto prostě a přitom silně s námi tělo hovoří. A takto snadno se jej můžeme zeptat na aktuální názor: stačí si přiznat, jestli se zrovna cítíme příjemně nebo nepříjemně. Co konkrétního nám ale naše tělo chce naznačit, když se cítíme nepříjemně? K čemu nás tím ponouká? Co nám naopak naznačuje tím, že se cítíme příjemně? Kdykoliv potlačujeme něco přirozeného, co k nám přichází, aby nám to velmi pomohlo, cítí se naše tělo nepříjemně... Kdykoliv tedy bojujeme s proudem lásky, cítíme se po těle mizerně... a tudíž i nám samým je po duši celkově dost bídně. Kdykoliv naopak necháváme přirozené záležitosti, které o nás pečují, volně plynout a dozrát, cítí se naše tělo příjemně... a my sami se tudíž v takové chvíli cítíme po duši blaženě a uvolněně. Vzpomínáš, jak jsme se bavili o ovocnáři a dozrávání vlastních pocitů? To právě moudrost a síla našeho těla způsobí, že emoce, kterou potlačujeme a nenecháme ji dozrát a která je tudíž nebezpečná


strana 21

a jedovatá, že právě taková emoce je nám nepříjemná... A právě moudrost a síla našeho těla způsobí, že přirozeně zralá a tudíž prospěšná emoce je nám příjemná. Jedině potlačovaný vztek je nám nepříjemný, protože je nepříznivý pro naše tělo... Přijímaný, chápaný a dospělý vztek je naprosto příjemný, neboť je pro naše tělo zdravý a vede nás moudrým směrem, čímž nás láskyplně zaopatřuje. Jedině nezralá potlačovaná radost nebo vášeň je nám nepříjemná a je to právě naše tělo, které umí rozlišit nezralou radost nebo vášeň od zralé, zdravé, moudré a prospěšné... a tudíž takové, které je nám příjemná. Kdo ignoruje řeč těla, ten si může nevědomky velmi lhát a může i naprosté jedovaté nesmysly považovat za něco správného a důležitého... Naopak ten, kdo řeč svého organismu chápe a respektuje... a kdo si tudíž přizná, co všechno je mu po těle příjemné a co nepříjemné, ten nemůže sám sobě lhát. A má tudíž příležitost poznat, kudy jej láska vede, kde na něj čeká a jak jej zaopatřuje... A tuto svou příležitost může proměnit v dostatek, ze kterého pomůže i ostatním. Potom ale vyvstává zajímavá otázka: „Jak se mám zachovat, když si přiznám, že mi je po těle nepříjemně? Co mám udělat, abych se opět uvolnil?“ Nestačí totiž si uvědomit, že je nám zrovna nepříjemně... je třeba také udělat něco pro to, aby nám opět bylo příjemně... Ale co? Jak se zařídit, aby rozhovor s tělem byl oboustranný... abychom byli schopni svému tělu ulevit, kdykoliv nás o to žádá? Pokud je naše tělo v křeči, potom si pomůžeme velice snadným způsobem: stačí, necháme-li vstupovat a dozrávat to, co jsme odmítali a potlačovali. Tělo se tím uvolní... A my tím leccos pochopíme. Přestože je to tak jednoduché, v určitých situacích se nám to nepovede napoprvé ani napopáté, ale třeba až při stém pokusu... Postupným experimentováním a pozvolným nabýváním nových zkušeností je totiž třeba změnit některé naše výchovné návyky nebo vyléčit stará traumata. Ostatně, zkusit si to můžeš, milý čtenáři, právě teď. Začneme u emocí...


strana 22

Dovol svému pocitu se rozvinout Vybavíš si nějaký svůj zřetelně nepříjemný pocit, který se Ti opakovaně do života vrací? Nebo nějaký nepříjemný pocit, který zrovna v současnosti prožíváš? Jistou inspirací pro hledání takové konkrétního emoce, která je Ti nepříjemná, může být ten Tvůj papírek s poznámkami z kapitoly „Pocitové asociace“. Nebo můžeš na chvíli použít přímo tu hru pocitových asociací z oné kapitoly této knihy. Pokud v sobě žádnou emocionální nepříjemnost nenajdeš, tak jsi buď ve svém životě velmi uvolněn a v pohodě... a i Tvé tělo je teď celé uvolněné a spokojené... a k tomu Ti rozhodně gratuluji. A nebo máš vypěstovaný návyk zakázat si na veškeré nepříjemnosti myslet a tvářit se sám před sebou, že je vše v pořádku a že vše zvládáš, byť to tak ve skutečnosti není. To bys ale poznal tak, že se na chvilku zadíváš do jednotlivých částí svého těla, jestli se náhodou někde neschovává napětí, neboli tenze velká „jako prase“, která Ti signalizuje, že si zrovna něco zbytečně zakazuješ nebo potlačuješ, byť by Ti to mohlo pomoci. Už sama tato tenze je Ti ale s nejvyšší pravděpodobností také nepříjemná a tak pro naši společnou hru, kterou popisuji v dalších odstavcích, můžeš použít přímo ji – ten tělesný tlak. Našel jsi tedy nějaký konkrétní zřetelně nepříjemný pocit ze svého života? Výborně, zkusíme jej experimentálně uvolnit... Pro další postup Ti však doporučuji, abys měl pokud možno klid, trochu volného času a byl pokud možno někde v ústraní nebo v soukromí. Jestli si mou knihu čteš například cestou do práce v metru, potom zrovna pro nadcházející část by bylo nejspíš vhodné, aby ses k ní vrátil třeba někde v parku nebo doma, cítíš-li se ovšem v parku nebo doma bezpečně... nebo kdekoliv jinde, kde Ti je fajn... a kde je trochu soukromí. Jde totiž o to, že si potřebuješ dovolit, aby vstoupilo do Tvého nitra něco, co jsi dosud odmítal a zaháněl. A pro začátek je snazší, když Tě při tom nepozorují druzí lidé, u kterých bychom mohli mít podvědomý reflex: „Co by si asi o mě řekli, kdyby teď věděli, co dělám?“ Tento reflex totiž může další vývoj blokovat. Jde vlastně o pocit viny nebo studu, který je jedním z nejskrytějších a přitom nejsilnějších nepotřebných jedů v našich životech a naší společnosti. Když totiž někomu ublížíme nebo poškodíme sebe, můžeme to přeci dalším vývojem a konáním nějak napravit – a to dokonce nehledě na to, jestli nám protistrana může nebo chce odpustit... a ač to odporuje mnoha výchovným teoriím, jednak jsou naše chyby přirozenou součástí našeho vývoje... a jednak své chyby dokážeme daleko efektivněji napravit, pokud nepodléháme falešnému pocitu viny. Nyní tedy na chvilku prosím pozoruj ten nepříjemný pocit, který sis pro naši společnou hru vybral...


strana 23

Možná, že se ten pocit váže na nějakou konkrétní situaci nebo problém... Možná, že se jedná o situaci nebo problém, který se Ti pravidelně do Tvých dnů vrací... To je teď ale jedno. Nepotřebujeme nyní vůbec přemýšlet o případných situacích nebo problémech, se kterými je ten pocit spojen... Nám totiž pouze stačí pozorovat přímo tu zřejmou emoci a nechat ji žít. Ať se vyvíjí sama svou vlastní silou... a ať ta emoce se sebou dělá, cokoliv ona sama potřebuje... ať roste a zraje jako plod na ovocném stromě. Je důležité, abys pochopil, že pro další vývoj takového nepříjemného pocitu se nemusíš vůbec na nic soustředit ani se o nic snažit... Právě naopak, je třeba s tím nepříjemným pocitem chvilku jen tak lenošit a lelkovat a užít si slast z nicnedělání. Protože každý pocit je mocný sám o sobě... a sám o sobě ví, jak se kreativně vyvíjet vlastní silou a jak se postupně samovolně „zpříjemnit“ a pomoci nám v další životní cestě. A jediné, co pro to my můžeme udělat je nezasahovat mu do jeho přirozeného zrání, dokud nás on sám o to nepožádá. To znamená, dokud nám ten pocit nedá impuls udělat něco uvolňujícího... třeba jít se vyčůrat nebo napít nebo někoho o něco poprosit... nebo jít si zahrát ten tenis... zkusit si čmárat pastelkou na papír a podobně. Dokud nám nedává zřetelný signál, abychom udělali něco jednoduchého a osvěžujícího... dokud je tedy ta emoce nepříjemná, do té doby je naším jediným úkolem dopřát jí svobodu a nezakazovat jí její vývoj. Maximálně ten pocit můžeme jen tak po očku lenošivě pozorovat... co zrovna dělá, jak se mění a kam plyne... ačkoliv ten proces nebudeme rozumem vůbec chápat, neboť náš rozum přesahuje. Milý čtenáři, po konci tohoto odstavce se na chvilku stáhnu a nechám Ti volný prostor k experimentování. Zkus prosím na libovolně dlouhou chvíli pozorovat ten nepříjemný pocit, který sis pro teď vybral... Zkus na vlastní kůži zakusit, jaké to je dopřát tomu pocitu svobodu k jeho vlastnímu vývoji a zrání... Dopřej si prosím čas. A dokud se s Tebou a s tím pocitem bude samovolně něco zajímavého dít, nepokračuj v četbě odstavců následujících... Vrať se k četbě až ve chvíli, kdy už se procesy zastaví nebo kdy Tě to začne nudit... nebo když si nebudeš vědět rady. A nyní už se do toho pusť a buď na pár okamžiků sám se sebou bez mého zasahování... Zkus to tedy prosím právě teď. …… …… ……


strana 24

Jak to probíhalo? Podařilo se Ti nechat tu původně nepříjemnou emoci žít svým vlastním životem? A jak ten pocit vypadá teď? Možná sis všimnul, že prakticky každý nepříjemný pocit zatěžuje jinou část našeho těla... a to pokaždé trochu jiným způsobem. U některých emocí se nám svírá hruď, u jiných tuhnou záda nebo se třeba začneme potit... Při některých se nám nedá dýchat nebo píchají spánky... a podobně... některé nezralé pocity vyvolávají celkovou únavu. Jakou část Tvého těla a jakým způsobem zatěžoval Tvůj pocit na začátku? A co se dělo potom? Pokud máš to štěstí, že se ve svém životě dokážeš uvolnit a nechat věci plynout... pokud máš to štěstí, že nepotřebuješ mít nutně všechno logicky vysvětlené a rozumově ohlídané... potom jsi možná pozoroval, jak se Tvůj pocit během několika krátkých chvil docela proměnil a třeba se i s velkou úlevou zcela rozplynul... A stačilo pouze nechat ten pocit svobodně žít. Přičemž pokud se Ti podařilo jen tak beze snahy samovolně zakusit takové uvolnění původně nepříjemného pocitu, potom to velmi osvěžilo tu část Tvého těla, kterou ten pocit na začátku naší hry zatěžoval. Nebo se ten Tvůj pocit měnil pozvolněji a prošel několika různými podobami... Nejprve to mohl být spíš vztek, pak se mohl proměnit na smutek, potom na radost a pak třeba zvolna na klid nebo cokoliv jiného... A zrovna tak mohl nejprve tlačit na spánky a potom přejít přes hrudník třeba do levé nohy. A nakonec, když uzrál, Ti mohl dát nějaký jednoduchý impuls, jako třeba, ať konečně pozveš toho kolegu, který se Ti tak líbí, na rande... Nebo ať si objednáš tu dobrou pizzu s donáškou, na kterou už máš delší dobu odpíranou chuť... a podobně. Možná, že pokud jsi nechal svůj pocit uzrát, potom jsi už zrealizoval to, co Ti nakonec poradil, abys udělal. :-) U každého člověka a u každého nového pocitu ten proces zrání však probíhá docela jinak... A tak je život vlastně velké dobrodružství a nikdy přesně nevíme, co všechno se stane a kudy nás to povede. To je ale dobře, protože jinak by spokojený vyrovnaný život byla nuda. Přičemž toto rozhodnutí nechat dlouho potlačovaný pocit žít není navzdory některým názorům nebezpečné. Protože život všech pocitů řídí láska... A všechny pocity nám přicházejí pomoci... A my se této pomoci můžeme bránit jedině tak, že tyto pocity pro nějaké staré trauma nebo rádobylogické argumenty potlačujeme a nenecháme je dozrát. Ale právě takový odmítaný pocit je pro nás i naše okolí nebezpečný a dříve nebo později nás přeroste a ovládne. Pokud však i takovému dlouho


strana 25

zakazovanému si pocitu necháme jednoho dne opět volný průběh, potom se vydá proudem láskyplné řeky... dospěje a pomůže nám. Nemůže jinak, neboť ten pocit, to je láska, která k nám skrze něj promlouvá... Jakkoli to zní paradoxně, je to bezpečné. Vraťme se ale ještě na chvíli k té naší hře, kdy jsem tě poprosil, aby sis vybral jeden svůj nepříjemný pocit a abys mu dopřál svobodu a nechal ses překvapit, co se stane. Je totiž možné, že se Ti to nedařilo... Možná, že máš pocit, že k ničemu zásadnímu nedošlo a že ta zatěžující emoce zůstala stále stejná... Nebo se trochu pohnula, trochu změnila... možná teď zatěžuje jinou část těla... ale rozhodně to nevyústilo uvolňujícím nebo osvěžujícím způsobem. Pokud se Ti zdá, že nic zajímavého neprobíhalo... nebo že chvíli něco probíhalo, ale potom se to předčasně zaseklo... může to být ze tří častých důvodů: 1) Možná, že si, milý čtenáři, představuješ, že celý proces je složitý a vyžaduje soustředění... Jenže opak je pravdou... právě soustředění transformaci pocitů zabíjí. Zkus tedy prosím celou hru znovu od začátku... ale s tím, že si sice vybereš konkrétní nepříjemný pocit... ale že dále už budeš jen lelkovat a lenošit a necháš se překvapit, co se stane samo od sebe... bez Tvého přičinění. 2) Možná, že máš zarytou snahu pro jistotu vše kontrolovat rozumem... a nedovolíš tedy pocitům, aby si žily svým vlastním způsobem, dokud Ti logicky neobhájí, co chtějí se sebou provést a proč. Takto to ale nefunguje... Proměnu pocitů provází jistá „boží moudrost“, kterou nelze našemu mozku vysvětlit... Ale můžeme ji jednoduše (ač nepochopitelně) zažít. Je však třeba si dovolit zakusit právě i něco rozumem nepojmutelného. 3) Možná, že se s Tvým původně potlačovaným pocitem chystá i něco dít... Ale když už je tato proměna a nová událost na spadnutí, podvědomě si „všimneš“, že ten pocit se sebou chystá provést něco, za by ses styděl... nebo něco, co Ti nepřijde správné. Občas to bývají slzy. Když dopřejeme nějaké odmítané emoci svobodu, může mít tato emoce tendenci proměnit se tak, že u nás spustí pláč. Pokud se ale stydíme plakat, potom ten proces nevědomky zastavíme těsně před tím, než se slzy spustí... A na vědomé úrovni se při tom můžeme mylně domnívat, že se nic neděje a nic se nechystá. Jindy to podvědomě odpírané nemusí být pláč, nýbrž třeba hněv... Něco, co zpočátku vypadá jako smutek, se může během svého dozrávání překvapivě chtít proměnit ve vztek. Pokud ale například někoho rodiče v raném dětství přísně trestali, kdykoliv byl hněvivý... potom takový člověk reflexivně zastaví zrání každého svého pocitu, který třeba byť jen dočasně potřebuje projít podobou vzteku. Když se Ti tedy během naší


strana 26

společné hry nic zvláštního nedělo, je možné, že ono by se i chtělo něco dít... ale je třeba, abys trochu povolil a zkusil si projít i stavem, který Ti nepřijde logicky správný nebo vhodný nebo potřebný... nebo za který Tě naučili se stydět. V každém případě si tedy můžeš dát pauzu... ale třeba jiný den, když na to přijde Tvá nálada... se můžeš k samovolné pocitové transformaci vrátit a zkusit ji pozorovat znovu. Možná, že si všimneš, jak povolit, aby to fungovalo. Třeba ubrat trochu soustředění... Třeba nechat na chvíli spát logickou mysl a zkusit zažít i něco nepopsatelného a neobhajitelného... Třeba se pustit i do sfér, za které by ses jindy styděl. A někdy pomůže ty kroky po troškách citlivě zkoušet zas a znovu... aby například hluboce traumaticky zakořeněný stud pomaličku postupně povolil... a pustil nás na naší řece zase o nějaký kus dál. Pokud se Ti naši společnou hru nepodaří i po vícero opakováních uspokojově zrealizovat, je také možné, že se v tom ve Tvém případě skrývá nějaký specifický háček, který nedokážu takto obecně přes text knihy odhadnoud a pojmenovat. Každý jsme totiž individuální... Pestrost lidských osobností je bohudík rozmanitá. A nebo také funguješ docela jiným způsobem než já... A třeba tyto procesy, které zde popisuji a které se pro můj osobní život ukázaly jako klíčové... ve svém vlastním životě vůbec nepotřebuješ, protože to máš zařízené jinak. A to je samozřejmě také v pořádku.


strana 27

Takový jeden příběh Ve svém životě mám několik velmi výrazných až zázračných zkušeností s tímto uvolňováním dlouho potlačovaných pocitů... kdy v podstatě pouze stačí nechat jim svobodu se proměňovat a provádět se sebou cokoliv, co tyto pocity samy ve své láskyplné moudrosti uznají za vhodné. Uvedu jeden příklad takové úžasné zkušenosti: Od svých zhruba desíti let věku (odhadem zhruba od jara roku 1995) jsem pravidelně trpěl velmi silnými a dlouhými bolestmi hlavy. Doktoři to vysvětlit nedokázali. A prášky na bolest jsem užívat nechtěl. A tak jsem se s tímto záhadným problémem naučil tak nějak přežívat a před ostatními se tvářit „jakože nic“. Někdy mezi rokem 2005 až jarem 2015 se mi ten problém s bolestmi hlavy ustálil v takové podobě, že zhruba čtyři dny v týdnu mě po mnoho hodin bolela hlava tak příšerně, že v podstatě jediná rozumná možnost, co s tím udělat, byla jít si někam lehnout a tiše trpět. Vyzkoušel jsem doslova tisíce metod a nápadů, jak si tu bolest hlavy vyléčit nebo jak si od ní alespoň efektivně ulevovat. Ale nic nepomáhalo. Navštívil jsem několik léčitelů, kartářů nebo terapeutů, ale problém se mě jako klíště držel dál. Někdy v dubnu nebo květnu 2015 jsem se jednoho rána zdravě naštval a řekl jsem si, že by bylo záhodno to v ideálním případě ještě týž den jednou provždy vyřešit. A tak jsem svůj záměr oznámil manželce a zajel jsem sám se svým automobilem do ústraní k nedalekému lesu v jesenických horách. Netušil jsem, co přijde... Vlastně jsem byl zvědav, co přijde. Ten den se toho událo jakoby náhodou docela dost, ale celé to v podvečer vyústilo tak, že jsem se otevřel jednomu konkrétnímu pocitu, který pokáždé mé bolesti hlavy provázel. Do té doby jsem ten pocit doslova nenáviděl a velmi jsem se jej bál, že je zlý a aby mě třeba neovládl... Ale toho dne v lese jsem se mu poprvé po letech více méně omylem otevřel... ať si teda se mnou a se sebou dělá, co chce. K mému velkému úžasu, ten hnusný strašidelný pocit, jakmile ode mne dostal svobodu žít, se během dvou minut proměnil ve velmi hluboký příjemný mystický klid. To bylo vše, co ten pocit potřeboval. A jeho proměna po dvacetiletém utlačování trvala pouhé dvě minuty. A od toho dne až do teď mě hlava nebolí a jsem po této stránce znenadání zdráv.


strana 28

Propouštěj, co nežije... Přijímej, co žije... Milý čtenáři, jak jsem již řekl dříve... možná, že jsi docela jiný než já... A možná, že máš docela jiné fungování světa... a docela jiné potřeby... A možná, že Ti má kniha přinese nebo nepřinese docela jiné podněty, možnosti nebo inspiraci, než jakou bych čekal nebo zamýšlel... Ale pokud se Ti shodou okolností podařilo díky mým námětům zažít alespoň jednu samovolnou proměnu původně nepříjemného pocitu v něco uvolňujícího a posilujícího... potom jsi získal z mého skromného pohledu velice cennou zkušenost, kterou již můžeš ve svém životě volně používat k nejrůznějším účelům. A ty i já budeme shodně překvapeni, jakými zajímavými stezkami a směry Tě tato prohlubovaná zkušenost povede. Dlouho jsme se společně zabývali lidskými emocemi. Kdesi před mnoha kapitolami jsem se zmínil, že jeden z hlavních způsobů, jakými k nám láska promlouvá a jakými nás vede naším životem, jsou právě naše emoce. Na druhou stranu, láska k nám vlastně promlouvá vším, co nám tak nějak samovolně vstupuje do života. Můžou to být lidé při náhodných setkáních... Můžou to být naše koníčky, talenty nebo věci, které nalézáme. Když už je tedy naše tělo v křeči a když nám tím, jak se domnívám, naznačuje, že potlačujeme něco důležitého... co k nám chce vstoupit a dozrát a pomoci nám... potom toto potlačované, o čem naše tělo svou křečí hovoří, nemusí být nutně jen pocit. Může se jednat třeba o nějakou věc, která se nám nabízí a my jí odmítáme... Nebo o nějakého člověka, který s námi chce trávit čas a my jej zaháníme... Nebo nějaký zajímavý nápad, který se nám do života vrací... a my jej nechceme použít, protože si jej třeba nedokážeme logicky obhájit. Ale může to být i naopak: Pokud je tělo napjaté, může nám tím naznačovat, že se křečovitě držíme někoho nebo něčeho, co ve skutečnosti potřebujeme pustit... aby nás život od toho odnesl jinam... Tenze v našem těle nám může naznačit, že například je ztráta času bojovat o přízeň člověka, který nám ji stejně nechce dát... nebo že je nesmysl rozvíjet tu starou myšlenku, která už nám stejně nevyhovuje... nebo snažit se opravit ten dům, ve kterém bydlíme, když by nám stejně vyhovoval dům naprosto jiný. Pokud tedy dovolíme, aby se v našem životě daly události samovolně do pohybu a naše tělo se


strana 29

mohlo uvolnit... potom to vede k tomu, že něco staré a pro naše potřeby již odumřelé samo od sebe odchází... a něco nové, co pro nás ožívá a rozvíjí se, přichází. Sice jsme se několik kapitol motali okolo potlačovaných nebo volně proudících emocí... ale zrovna tak se můžeme bavit o potlačovaných nebo volně proudících vztazích, lidech, věcech, potřebách, penězích, nápadech, domech, … a podobně. A můžeme se pozastavit i nad tématem potlačované nebo volně proudící bolesti. Zní to velmi zvláštně, milý čtenáři, nemyslíš? Bolest v lidském životě, to je velké téma. I bolest je způsob, jakým k nám moudře promlouvá láskyplná „boží přítomnost“. Pokud se člověk s nadhledem podívá na bolest, potom zjistí, že i ona je někdy příjemná a jindy nepříjemná. Dám Ti takový příklad ze života. Jedná se o obyčejnou chřipku. Pokud má totiž člověk chřipku, ale bojuje s ní a snaží se ji přechodit, potom je bolest v jeho kloubech velmi nepříjemná... a rovněž tak únava, která zmáhá všechny svaly, je při přecházení chřipky nepříjemná. Když ale člověk chřipku přestane potlačovat a zahánět a přijme ji a nechá ji, aby jeho životem prošla a sama uzrála v uzdravení... Když si tedy člověk lehne do postele, aby se vypotil a poprosí členy rodiny, aby mu trochu pomohli a nosili mu třeba horký čaj, aby si onen člověk s chřipkou mohl odpočinout... potom takového jedince, který chřipku s láskou přijal a nebrání se jí, sice klouby bolí úplně stejně silně... ale jak leží v posteli, už to vůbec není nepříjemné... a dokonce je ta bolest i trochu příjemnou příležitostí k lenošení a rovněž tak ona svalová únava. I bolest je nepříjemná, jenom pokud se za ni stydíme a zakazujeme si ji, zaháníme a potlačujeme. Pokud naopak dovolíme bolesti, aby žila... aby se svobodně vyvíjela, uzrála a v něco se proměnila... potom je ta bolest vcelku příjemná... moudrá... a v pravý čas přebolí a přinese nám něco nového, nápomocného a pro náš život důležitého. Například ona chřipka nám čas od času přináší tolik potřebný totální odpočinek... Pokud se tedy za odpočinek neobviňujeme a dopřejeme si jej. Pouze potlačovaná bolest trvá... Přijímaná a zrající bolest pomine a skrze ni se náš život promění k něčemu uvolněnějšímu, přirozenějšímu, moudřejšímu a příznivějšímu... a to opět samovolně, aniž bychom se museli nutně nějak soustředit nebo se o něco překotně snažit.


strana 30

Bolest je samoúlevná, nech jí prostor Jediným důvodem, proč je v životech mnoha lidí tolik nepříjemné bolesti, je to, že se tito lidé nejčastěji již v dětství naučili za svou bolest podvědomě stydět. A tak ji zahánějí a nedokážou jí nechat volný průběh. Protože kdyby dovolili své bolesti svobodně žít, ona by se změnila třeba v pláč... a pláč v úlevu... a úleva v novou naději... a nová naděje v nové touhy... a nové touhy v nové zážitky, nové věci nebo nové vztahy. Možná, že někdo v dětství upadl, natloukl si koleno a plakal... a jeho maminka mu zaraženě hubovala: „Vidíš, můžeš si za to sám! Měl sis dávat větší pozor! A nebul pořád!“ … a možná, že se to opakovalo tolikrát, že dotyčný se odnaučil při bolesti plakat... a vůbec nabyl dojmu, že když jej něco bolí, je to jeho vina a šmitec. A potom přišly jiné druhy bolestí. Například rozchod s jeho nebo její první láskou... nebo například ztráta prvního zaměstnání... Ale ta stará vina z dětství již nedovolila ani nové druhy bolestí nechat volně žít a tudíž odeznít... a tak i nové a nové druhy bolestí zůstavají u dotyčné ženy nebo muže potlačované... a neustále se vracejí... do té doby, než ten muž, či žena povolí... přestane se za svou bolest stydět a dovolí jí uzrát a proměnit se v nové začátky. Pojďme tedy, milý čtenáři, po troškách společně opouštět pocit viny za naše bolesti... Pojďme se postupně otevírat té možnosti, že i bolest můžeme přijmout a nechat dozrát, aby sama svou silou a svou vnitřní „boží moudrostí“ odezněla a proměnila se v novou sílu a potřebnou novou pomoc. Vraťme se k tématu řeči lidského těla. Jak jsem již prozradil, domnívám se, že pokud je některá část našeho těla v křeči, potom to znamená, že potlačujeme a zaháníme něco přirozeného a pro nás důležitého... co se v našem životě potřebuje vyvíjet a dozrát. Podle toho, co a jakými mechanismy zrovna potlačujeme, máme někdy napjaté koleno, jindy krk a zase jindy játra. Vtip je v tom, že i napětí konkrétní části těla je jenom druh bolesti... Takže pokud se za napjaté koleno nebo třeba tlak ve spáncích nestydíme... a pokud tuto bolest přijmeme a dopřejeme jí čas a prostor, aby uzrála... potom se tato bolest samovolně, bez naší zbytečné námahy, promění v nějaký nový nápad nebo pocit... a ten nás sám navede ke zřejmému uvědomění, co konkrétně si zakazujeme a jakým způsobem si to můžeme umožnit. Takže když Tě začne bolet nějaká část Tvého těla, potom zkus prosím pro jednou se za tu bolest nestydět, nepovažovat ji za vlastní slabost... ale dovolit jí, aby se rozvinula a proměnila. A při tom jen tak lenošivě pozoruj, co přichází za samovolné nové podněty. Možná Tě znenadání napadne, že by bylo fajn zatelefonovat otci, že mu o víkendu nemůžeš pomoci, i když Tě o to žádá... protože se potřebuješ věnovat svým dětem. Nebo Tě napadne, že bys měl přestat potlačovat ten starý vztek a


strana 31

dopřát mu trochu svobody... Nebo Tě ta volně odeznívající bolest v těle navede k čemukoliv jinému, co sis zakazoval udělat, ale ve skutečnosti to tak moc potřebuješ. Přijímaná a milovaná bolest kotníku nebo hlavy se může tedy ve svém vývoji proměnit na nový nápad... nebo nový pocit... a ten nápad nebo pocit se může proměnit v čin... a ten čin třeba v příznivé setkání s novým člověkem a podobně. A pokud nebudeme mluvit o bolesti obecně, ale o konkrétních podobách lidské bolesti, potom si můžeme doporučit: Nestyďme se za svou nemoc a nechme ji plynout... a ona se přes různé dobrodružné zákruty promění v uzdravení. Nestyďme se za problémy s partnerem a nechme v sobě bolest z těch problémů žít a zrát... a ona odezní, což nás přivede k novému spokojenému pojetí partnerství stávajícího... anebo k jinému partnerovi... Nechme se překvapit. Nestyďme se za svůj nedostatek peněz... Nechme tento nedostatek láskyplně proudit... a skrze něj se nám narodí dostatek. Nestyďme se za své zoufalství, protože když uzraje, přinese nám v pravý čas nové příležitosti. A tak dále... A tak podobně.


strana 32

Přirozenost je trendy Řekněme tedy, že se Ti po získání jistých praktických zkušeností daří nechat volný průchod křeči ve svém těle... což jednak vede k efektivnímu uvolňování celého Tvého těla i života... a také skrze tento volný průchod získáváš spoustu cenných rad a podnětů, co a jak a kdy si zařídit, přijmout a zakusit... a co a jak a kdy opustit a nechat ze svého života odejít. Takže Tě vlastně vede Tvá vlastní přirozenost. Jak si ale naše zakořeněná přirozenost poradí s takovými věcmi, které tu před sto lety vůbec nebyly: například automobily, internet nebo třeba hypotéky. Neztratíš se v tom, milý čtenáři? Je třeba pochopit, že na pozadí naší přirozenosti nestojí pouze naše geneticky zděděné instinkty. Na pozadí naší přirozenosti stojí především „boží moudrost“... a ta nás skrze naši přirozenost opečovává a zaopatřuje. A co myslíš, poradí si nepředstavitelně inteligentní „boží moudrost“ i s těmi nejnovějšími vylepšováky, jako je například facebook nebo smartphone? Dokáže si spočítat také příjmy a výdaje a chápe rozdíly mezi zaměstnáním a podnikáním nebo třeba nájmem a hypotékou? Podle mne ano. Chovat se přirozeně tedy neznamená podléhat nějakým neandrtálským pudům. Ostatně... to, co se ve výchovných diskuzích často označuje za podléhání pudům, to není žádné přirozené chování... Právě naopak. To, co se často označuje za pudy, jsou ve skutečnosti jen potlačené nezralé pocity, které svého nositele jednoho dne přerostou a ovládnou... A ty potom opravdu vedou k povrchnímu primitivismu. Naproti tomu zralé pocity a zralá přirozenost nás ponoukají na jedné straně ke klidu a moudrosti, na straně jiné třeba k potřebné rozhodnosti a dynamice... a opět na jiné straně i k vyrovanému používání moderních technologií nebo strategií. Takže ten, kdo se nechá unášet láskyplným životním proudem, může v pohodě a bezpečně vydělávat dost peněz právě například na tu hypotéku... nalezne třeba i příhodný automobil... může si u kafe surfovat on-line... a naskýtají se mu příležitosti, jak mít nachystaný dostatek suchého dřeva na zimu, pokud tedy vytápí svůj domov odpovídajícím kotlem... A podobně. Láska se tedy v našich reálných záležitostech vyzná... a nenechá nás ve štychu.


strana 33

Dostaveníčka s kreativitou Mé dosavadní zkušenosti tedy praví, že láska je živá síla, která nám pomáhá... zaopatřuje nás... a otevírá nás pohodě, uvolnění a radosti se sebou samým i s ostatními. Dále mé zkušenosti praví, že láska je přítomna neustále, ale člověk ji v aktuálním okamžiku buď potlačuje, nebo přijímá. Pokud se tedy, milý čtenáři, neobviňuješ za svou bolest a necháváš ji přirozeně se transformovat a odeznívat... pokud se tedy setkáváš s láskou ne v nepřátelství, nýbrž ve spojenectví... potom Tě ta moudrá životní síla pravděpodobně tu a tam přivádí k jednoduchým chvilkovým činnostem, při kterých sice vydáváš spousty energie... při kterých ovšem zároveň okamžitě a samovolně získáváš odněkud z prázdna Tvého nitra daleko více energie, než kolik Tě ty činnosti stojí. Takže něco děláš, ale přitom si perfektně odpočineš a osvěžíš se. To je totiž spojenectví s láskou. Tyto činnosti, kdy je Tvoje síla, i přesto, že ji vydáváš, v tomtéž momentě samovolně stědře obnovována... tyto zajímavé naplňující činnosti mohou být cokoliv: štípání dřeva, četba knihy, mytí nádobí, rozhovor s přáteli, malování obrazu, procházka, hra se psem, projížďka na kole nebo v automobilu, zahradničení, bowling, tenis, plavání, hra na hudební nástroj, zpěv, opravování sekačky, natírání plotu, surfování na internetu, lepení modelu letadla, … Jakákoliv činnost Ti může přinášet uvolnění, pohodu, štěstí a elán. Ale pozor: Pro každého člověka a v každém novém okamžiku se ta činnost mění. Někdy Tě mytí nádobí nebo rozhovor s přáteli může ubíjet a vyčerpávat, jindy Tě může těšit a uspokojovat. A to, co Tě zrovna uspokojuje, Ti může po dvaceti minutách nebo dvou hodinách dát signál, že už stačí... že už by to dále nebylo ono... a že je tedy třeba udělat změnu a najít novou štědře Tě obnovující činnost. A potom je tu ještě ten vtip s jedinečností každého člověka. I naprosto běžné činnosti jako například čištění zubů nebo čtení knihy potřebuje každý člověk dělat trochu jinak, originálně a po svém. Někdo si čte knihu v metru cestou do práce a nevadí mu okolní hluk a ruch... někdo jiný by se v takovém prostředí nemohl soustředit... a raději si něco přečte v soukromí a v tichosti před spaním, zachumlaný ve svém klidném koutku. A každý člověk zvolí jiný literární žánr a jiného autora... Každý čte jiným tempem. Co se jednomu líbí a prospívá mu, to jinému může škodit. Ať už Tě tedy Tvá cesta přivede ke sportování nebo uklízení nebo rodinnému výletu... potom Ti také ukazuje Tvůj vlastní naprosto originální styl, jak to či ono provozovat a jak to neprovozovat. Nehledíš při tom nějak otrocky na to, co Ti o daných činnostech tvrdí druzí... A nehledíš dogmaticky na to, co je podle obecného mínění takzvaně správné. Hledíš přirozeně na to, jaký způsob by Tě nevhodně vyčerpával a jaký Ti naopak přináší přirozenou radost. A víš, že nejde o to, co, kdy a jak


strana 34

těší Tvého souseda... nýbrž že jde o to, co těší právě Tebe a právě teď. S jedinečností každého jedince také souvisí osobní nadání každého z nás. Někoho baví opravovat auta... Někdo jiný dá své auto opravit známému a raději pomáhá nemocným zvířatům... Někdo třeba zase rád tlumočí cizí jazyky a podobně. Jsou tedy činnosti, které Tě nebudou bavit, pokud na ně nejsi talentovaný... ale s takovými záležitostmi si můžeš nechat pomoci od těch, které to baví... a Ty zase můžeš jim pomoci s tím, co je neláká, ale Tebe ano, neboť to uspokojuje Tvoji náturu a nadání. Milý čtenáři, zkus si nyní prosím darovat na chvilku pro sebe prostor... a zkus prosím právě teď najít nějaké konání, které ačkoliv vyžaduje usilí, Tě přirozeně osvěží a nabije novou energií. Zkus teď prosím na pár minut dělat něco, při čem si odpočineš a zažiješ radost. Pokud Tě právě teď čtení těchto řádků naplňuje uspokojením, potom čti dál a užívej si to. Pokud jsi ale čtením již znaven... dej si pauzu a běž na chvilku zkusit najít jinou činnost, co Tě samovolně obohatí novým elánem. Dej si ale pozor na jednu věc, která je v naší moderní společnosti často opomíjená: Pokud se Ti podaří se při nějaké činnosti „setkat s proudem lásky“... potom je ten příval nové energie, kterým Tě láska během takové činnosti zahrnuje, rozhodně velmi velmi příjemný... a to PO CELÉM TĚLE i pro CELOU DUŠI. Nevyžaduje tedy žádné kompromisy. A také, a to je velmi důležité, tento příjemný příval energie PŘICHÁZÍ SÁM OD SEBE... aniž by si ho tam člověk musel vědomě dosazovat svou vůlí. Zkus tedy prosím nyní pro sebe najít činnost, při které budeš alespoň na chvíli SAMOVOLNĚ ZAPLAVOVÁN NOVÝM ÚŽASEM A KRÁSOU JAK PO TĚLE, TAK PO DUŠI. Zkus prosím pro nějaké činnosti najít svůj osobitý způsob a styl, aby to fungovalo... a aby Tvé tělo i mysl zakusily, jaké to je žít v proudu. Pokud se Ti to dnes nepodaří, zkus se vrátit k těm hrám z předešlých kapitol, které se týkají přijetí a uvolňování Tvého napětí... a třeba Tě to po krůčkách přivede k novým kreativním činnostem. Nesnaž se... zkoušej to každý nový den po troškách. Láska nevyžaduje snahu ani soustředění. Stačí lelkovitě experimentovat a ono se to jednoho dne najednou alespoń na chvíli podaří překvapivě snadno a samo od sebe... ale přitom překvapivě silně. A když se Ti občas podaří takto samovolně, s lehkostí a překvapivě silně zažít štědrou obnovu svého elánu... když se Ti občas zadaří a nalezneš na chvilku takovou činnost, která zrovna vystihuje Tvou jedinečnou přirozenost... věř mi, že najednou budeš vědět, jaké to je nebojovat s láskou a nechat se jí vést a unášet a nechat si od ní pomoci. A věř mi, že tento léčivý a naplňující způsob života budeš postupně otevírat v nových a nových tématech svého života. Protože po tomto hlubokém lidském


strana 35

naplnění ve skutečnosti všichni silně prahneme už teď a právě teď. Proč vůbec něco dělat vyčerpávajícím způsobem, když se nabízí reálná možnost přizpůsobit se vlastní originalitě a dělat to osvěžujícím způsobem? A mít díky tomu dostatek sil štědře se dělit s ostatními a zároveň vyrovnaně množit sebe?


strana 36

Získat to teď nebo až potom? Podařilo se Ti najít drobnou chvilkovou činnost, při které ses samovolně plnil radostí a štěstím? Pokud ne, zkus to zase jindy... a pamatuj, že důležité je, abys i běžné činnosti zkoušel dělat osobitě a po svém... nehledě na to, co si o tom myslí lidé kolem Tebe... Pokud se Ti štědře Tě obnovující činnost nalézt podařilo, potom se Ti to pravděpodobně bude dařit zas a znovu a v čím dál tím více oblastech Tvého lidského života. Můžeš si všimnout, že mnoho lidí se pouští do značně vysilujícího jednání... s nadějí, že toto vyčerpávající jednání jim sice v aktuální chvíli je proti srsti a o leccost je obírá... ale že možná pro nějakou nepřítomnou budoucnost jim zajistí něco žádoucího. To je ale omyl. Typickým příkladem je vydělávání peněz: Mnoho lidí chodí do zaměstnání, které jim ve skutečnosti nesvědčí, zmáhá je a deptá. A když se aktuálně v tom zaměstnání přemáhají, zdůvodňují si to tak, že díky tomu přeci jednoho dne dostanou tu výplatu, díky které zaplatí ten nájem... a budou mít kde bydlet... a že dále z výplaty zaplatí to jídlo a nezemřou hlady... a také si z výplaty koupí ten nový telefon, po kterém tak prahnou. Dalším příkladem je třeba držení drastických diet, pokud si někdo sám před sebou připadá tlustý: dotyčný se omezuje v jídle, velmi při tom trpí... ale říká si, že jednoho dne díky tomu bude hubený. Pokaždé, když člověk chce něco v přítomnosti přetrpět, aby na tom do budoucna něco vydobyl... ztrácí ve skutečnosti daleko víc, než kolik na tom může získat. Když někdo dlouhodobě tráví čas v nevyhovujícím zaměstnání, odrovná si tím zdraví a nervy... a pro své nervové vypětí může třeba dokonce odrovnat a ztratit svého partnera... a ani zdraví, ani partnera si za své výplaty koupit nemůže. Když někdo drží nepříjemné diety, odrovná si na tom sebeúctu a metabolismus... což je opět větší ztráta, než kolik může drastickou dietou získat. Existují však jiná, konstruktivnější a příjemnější řešení. Je třeba začít hledat takové činnosti, u kterých bez námahy a samovolně získáváme přesně to, co potřebujeme. Ale pozor, je třeba hledat takové činnosti, u kterých to, co potřebujeme, nezískáme až někdy ve vzdáleném „potom“... ale u kterých to získáváme okamžitě právě teď... a ještě si u toho odpočineme a necháme se naplnit novou energií a elánem.


strana 37

Potřebuješ peníze? Potom pro sebe objev takovou činnost, která Tě naprosto uspokojuje a chceš ji dělat zas a znovu... protože tříbí Tvou jedinečnost a Tvůj osobitý talent... a která Ti peníze samovolně generuje jen jako vedlejší produkt Tvého nadšení a elánu. Co děláš opravdu ze srdce rád? Je to hra na klavír? Nebo venčení psů? Nebo opravování motorek? Nebo hlídání dětí? Malování obrazů? Navrhování bytů? Obchodování se starožitnostmi? Nebo úplně něco jiného? Tak to zkus dělat a nestyď se za to přijmout peníze. A nenech se odradit tím, že Ti někdo říká, že se tím uživit nedá... Protože pokud si dovolíš to něco dělat úplně jinak než ostatní... pokud překročíš ten strach a budeš to dělat jedinečně zcela po svém... potom budeš zajímavý a přilákáš Ty, kteří Tě potřebují a kterým můžeš pomoci a kteří Ti rádi a s vděčností zaplatí. Je však třeba, aby sis pamatoval jednu důležitou věc... abys ji pochopil, našel a uplatnil: Ať už opravuješ lodě, hraješ na housle, překládáš knihy nebo obchoduješ s papoušky... je třeba, aby Tě Tvá činnost okamžitě a bezprostředně samovolně bez cíleného soustředění naplňovala radostí, nadšením a štěstím. Protože pokud máš sice talent na masáže... ale pokud stereotypně masíruješ stejně jako Tvůj učitel nebo soused... potom Tě to nebude naplňovat hlubokým uspokojením... a v tom případě nejsi pro ostatní atraktivní a nebudou Tě vyhledávat. A tak masíruj opravdu originálně, aby Tě to neskutečně bavilo a uspokojovalo... protože potom všechnu energii, kterou daruješ masírováním ostatním, získáš okamžitě zpátky, skrze vnitřní lásku, která Tě naplňuje a zaopatřuje... a nebudeš vyšťavený ale odpočatý a fit a plný elánu a s živou vnitřní jiskrou. A takového Tě budou rádi vyhledávat noví a noví lidé... A takový můžeš těm novým a novým lidem opravdu pomoci. Buď svůj. Nebudeš sice pro svou originalitu vyhovovat všem, ale mnohým ano... A pro ně stojí za to svou jedinečnost projevit a obdarovat je. Protože tím velmi a velmi obdarováváš i sebe. … Potřebuješ zhubnout? Najdi si takovou činnost a dělej ji takovým způsobem, aby Tě naprosto uspokojovala... a byl jsi z ní nadšený a zas a znovu ji vyhledával... a abys při ní hubnul jen tak samovolně jako vedlejší produkt. Potřebuješ získat sebevědomí? Určitě najdeš aktivity, u kterých Tě láska obdarovává sebevědomím a nechává jej růst, aniž by ses o to musel snažit. Potřebuješ se uzdravit? Dělej to, co vyjadřuje Tvou osobitost a co Tě tudíž těší a při čem k Tobě vnitřní láskou plyne nové zdraví samo od sebe.


strana 38

Potřebuješ se rozloučit s něčím, co nebotřebuješ? Potřebuješ se rozloučit s někým, kdo Tě pouze využívá a deptá? Najdi si takové aktivity, které Tě baví a při kterých rozloučení přijde samovolně jako vedlejší produkt. :-) Jsou lidé, kteří nevěří, že život může být fajn... a takoví lidé jsou ochotni přetrpět nejrůznější útrapy s vidinou, že tím jednoho dne v nepřítomném „potom“ získají něco, co jim právě teď chybí. Potom jsou ale lidé, kteří věří, že pokud jim něco chybí, mohou to jako vedlejší produkt naprosté zábavy a úžasu objevit v sobě PRÁVĚ TEĎ. Čemu věříš Ty, milý čtenáři? Tvá víra je otázkou Tvé volby a Tvého rozhodnutí. A věř mi, že pokud se rozhodneš najít cokoliv, co Ti chybí, jako vedlejší produkt tvořivých láskyplných činností... potom To většinou můžeš najít velmi brzy... vlastně již teď... neboť je to většinou jednodušší, než sis dosud představoval... a také to většinou v Tobě dříme již zcela připravené a stačí se toho pouze chopit... a nechat se unášet na vlnách pohody a proudu života, jehož jediným záměrem je, abys byl šťastný. Na druhou stranu... není potřeba podléhat fanatickému módnímu pozitivnímu myšlení... kdy ignorujeme svoje bolesti a snažíme se vidět jen to, co je růžové a super. Takový kreativní život plný elánu bývá v přirozeném životě pravidelně střídán obdobím klidu a odpočinku... A i do šťastného života vstupují problémy a bolesti. Pokud se za ně ale nestydíme a necháme je přijít a uzrát, ony nás opět samovolně přivedou k nové síle, novým nápadům a novým dobrodružstvím. Je to jako s počasím: aby příroda vzkvétala, je třeba aby se sluníčko střídalo s deštěm... Jaro s létem... léto s podzimem... podzim se zimou... a zima opět s jarem. A k nejlepším událostem v našich životech dochází občas omylem, z nečekané strany a tak nějak bez přičinění samo od sebe... (Ale to už jsem několikrát říkal, že?)


strana 39

Jak z ničeho vyrobit dost pro všechny I když odhlédneme od již zmiňovaných bolestí mé hlavy, byl jsem i jinak ve svém osobním životě po dlouhá léta vážně nemocen. Ale mé zdravotní problémy byly záhadné, takže si s nimi lékaři nevěděli moc rady... A tak jsem na samém počátku své puberty začal experimentovat s možnostmi, jak si pomoci sám ze svého nitra. Shodou mnoha experimentů a mnoha náhod jsem jednoho dne v dospělosti zjistil, že dokážu příznivě ovlivnit útrapy druhých lidí. Dalšími pokusy a omyly jsem si vypěstoval vlastní osobitý styl, díky kterému „posílám zdraví“ nemocným lidem. Když má někdo nemocné koleno a domluvíme se na spolupráci, „posílám mu koleno zdravé“. Když má někdo nemocná játra a přeje si vyzkoušet mou pomoc „posílám mu játra osvěžená a fit“. Takže mě život přivedl k tomu, že příležitostně působím jako léčitel. Někomu pomoci nedokážu... ale někdy se mi opravdu podaří lidem dopomoci k úlevě nebo k uzdravení... obdarovat je zdravím. Když jsem ale v sobě objevil tento osobitý talent k léčitelství, bylo to v době, kdy jsem byl sám ještě velmi psychicky i fyzicky churavý... Jaktože se mi ale občas podařilo někoho vyléčit, když jsem sám měl problémy? … Nebyl jsem si jistý, jestli v situaci, kdy mě samotnému zdraví chybí, mohu někomu jinému „zdraví posílat“... Neobírám tím sám sebe o svou životní sílu? Nebude mi chybět ještě více? A není mnou „posílané zdraví“ nekvalitní, když i mé vlastní zdraví je nekvalitní? Postupně jsem si ale všimnul, že když „posílám zdraví“ někomu jinému, samovolně tím odkudsi z prázdna mého nitra přichází dostatek zdraví i pro mě. Nemohu se sice takto angažovat od rána do večera a pro všechny, které potkám. Je to jako s každým jiným vědomým jednáním: kdybych se tomu věnoval příliš často, stal by se z toho ubíjející stereotyp. Ale tu a tam, když je tomu mé nitro nakloněno, pokud takto posílám léčivý proud lidem ve svém okolí... a pokud to dělám svým jedinečným způsobem a vyjadřuji tak své jedinečné nadání... potom nejen, že to je velmi štědré k lidem, pro které to dělám... ono je to zároveň jako vedlejší efekt velmi štědré a osvěžující i ke mně samému. A ačkoliv posílám zdraví druhým, získávám při tom dostatek zdraví i pro sebe... Jsem součástí láskyplného proudu. Takže tím, že po chvilkách takto originálně léčím své okolí, se samovolně děje to, že jsem léčen i já... A postupem času jsem zdravější a zdravější.


strana 40

Věřím tomu, že podobné paralely lze najít i pro zedníky, kteří postaví mnoho domů pro ostatní a pokud je to uspokojuje, získavají tím dostatek potenciálu, elánu a peněz i pro postavení svého domu. Anebo pro právníky, kteří uchrání mnoho lidí před bezprávím a tím vytváří pravdivější a rovnější společnost pro sebe i své blízké. Nebo pro hudebníky, kteří hrají pro ostatní, ale zároveň tou hezkou hudbou obšťastňují i sebe. I pro každé jiné lidské nadání podle mě platí, že pokud jej uplatňujeme trpělivě, po troškách a s láskou, potom lze z ničeho vyrobit dostatek pro všechny.


strana 41

Doslov Milý čtenáři, děkuji Ti za pozornost a za čas, který jsi strávil čtením mých postřehů. Snad Ti to i něco příhodného přineslo. Další kapitoly této knihy jsou právě ve výrobě. Po troškách a po krůčkách je sepisuji, tak jak ve mně postupně zrají. A skvělé je, že nové části textu nemusím sepisovat jen tak do vzduchoprázdna. Můžeš je spoluutvářet právě Ty svými návrhy nebo otázkami... A rovněž tak mohu na základě Tvé zpětné vazby upravit i kapitoly stávající. Pokud máš tedy chuť, napiš mi e-mail, má adresa je: [email protected] Nové verze knihy nalezneš na mém webu www.kuvava.cz v rubirce „Kniha Žít“. Pokud si přeješ být informován pokaždé, když zveřejním další verzi této knihy, potom mě o to požádej e-mailem a já Tvou e-mailovou adresu zařadím do seznamu odběratelů. Pokud by Tě zajímal telefonický rozhovor nebo osobní setkání nebo pokud bys mi rád pomohl v místě, kde žiješ, uspořádat živou besedu pro zájemce o danou tématiku nebo třeba prožitkový seminář... kontaktuj mě, můžeme zkusit se dohodnout. Zdravím Tě, Tomáš Urban


strana 42

Obsah Předmluva...............................................................................................................................................2 Kdy jsi ztracen a kdy naopak přesně víš................................................................................................3 Žít či nežít v proudu?..............................................................................................................................4 Pohádka o kajakáři.................................................................................................................................5 Kajakář v nesnázích................................................................................................................................6 Takový rámus, že neslyšíš vlastního slova.............................................................................................7 I ztráta může být zisk..............................................................................................................................8 Moudrý ovocnář nechává své plody dozrát..........................................................................................10 Jeden prožitek je víc než tisíc pouček..................................................................................................12 Myšlenka přicházející sama od sebe....................................................................................................13 Pocitové asociace..................................................................................................................................15 Jsi šťastný nebo si myslíš, že jsi šťastný?............................................................................................17 Intuice snadno a rychle :-)....................................................................................................................18 Dokonalá metoda, která Ti zaručeně nepomůže...................................................................................19 Ta hrouda dolů od krku umí také mluvit..............................................................................................20 Jak ale hovořit s tou hroudou z masa a kostí?......................................................................................21 Dovol svému pocitu se rozvinout.........................................................................................................23 Takový jeden příběh.............................................................................................................................28 Propouštěj, co nežije... Přijímej, co žije...............................................................................................29 Bolest je samoúlevná, nech jí prostor...................................................................................................31 Přirozenost je trendy.............................................................................................................................33 Dostaveníčka s kreativitou...................................................................................................................34 Získat to teď nebo až potom?...............................................................................................................37 Jak z ničeho vyrobit dost pro všechny..................................................................................................40 Doslov...................................................................................................................................................42 Obsah....................................................................................................................................................43


strana 43

Žít... autor: Tomáš Urban (www.kuvava.cz)

Recommend Documents