číslo Občasník

2008

8. číslo

Občasník

SLOVO ÚVODEM: FÉNIX POVSTAL Z POPELA Rok a půl utekl od posledního vydání časopisu a troufáme si říct, že většina čtenářů a fanoušků Winfrškréce určitě nedoufala v nové číslo. A my se tomu samozřejmě nedivíme, neboť uplynulá doba tomu jasně nasvědčovala. Na internetu se mezitím objevily naše oficiální stránky (www.winfrskrec.wz.cz), které s sebou přinesly hodně, jistě zdařilého, materiálu a především pomohly představit časopis širší veřejnosti. Zhruba před měsícem jsme Vás informovali o tom, že na novém čísle se již pracuje a jak jsme slibovali – osmé číslo vyšlo a vy si jej už dnes můžete vychutnat! Děkujeme všem čtenářům za stálou podporu a přízeň a doufáme, že Vám tímto číslem opět ukážeme, v čem tkví síla a jedinečnost Winfškréce. Příjemné letní prázdniny a hodně zábavy při čtení přejí redaktoři.

 DŮCHODCI DEMONSTROVALI PROTI RADAROVÉ ZÁKLADNĚ Dvě hodiny odpoledně, rozléhající se totalitní hudba, dva transparenty s nesmyslnými hesly, stolek s peticemi a mikrofon, jehož zapnutí znamenalo pro kolemjdoucí bolest v uších. Tak nějak by se dala charakterizovat akce, jež proběhla nedávno na jihlavském náměstí. Nesmíme však opomenout atraktivní hry pro děti (skákání v pytli) s lákavými cenami, o jejichž výsledcích se dozvěděla půlka náměstí a při druhém vyhlášení („Prosíme Martina ******, aby si došel pro lízátko!“) už náměstí celé. Demonstrace proti umístění radarové základny v Brdech - událost, která hne žlučí nemalé menšině lidí v republice, vylákala hrstku statečných důchodců ve svém volném (!) čase z domovů, aby upozornili ostatní občany na hrozící zkázu. I přesto, že se u mikrofonu organizátoři akce střídali, nebylo to nic moc platné. Dozvěděli jsme se řadu informací, třeba že za komunisty bylo lépe, dále o pražské demonstraci, při které lidé stáli dvě hodiny (dvě celé hodiny!) na dešti a mokli, že radar bude vyzařovat škodlivé paprsky, na naše území vtrhne ruské vojsko a že odpůrců základny v republice je na 50 %. V jejich domnění přesvědčivé výroky však spíše zněly jako výkřiky do tmy a nechávaly nedobrovolné posluchače klidnými. Tuto skutečnosti se snažili vyvrátit nepříliš graficky vyvedenými letáčky, které upozorňovaly, že se na náměstí opravdu něco děje a že můžeme svým podpisem stvrdit nesouhlas s americkou základnou. A kdo tedy podepisoval petici? Věřte nebo ne – jedná se především o vrstevníky organizátorů, kteří byli vedeni roztomilými děvčátky za ruku až ke stolku se slovy: „Pojďte babi, pojďte dědo, my vám ukážeme, kde to podepíšete.“ Těžko říct, proč bylo získáno tak málo podpisů, zda-li za to opravdu může fakt, že drtivá většina proti umístění základny není, nebo kvůli špatné propagandě důchodců, jejichž argumenty by se daly přirovnat k růži z písně, kterou jsme tam zaslechli: „Místo růže dávalas´ mi mák..“

 DÁVEJTE SI POZOR NA TO, CO PODEPISUJETE! Mnohostránkovým smlouvám plných obsáhlých pasáží lidé často nevěnují dostatek pozornosti a podepisují je, aniž by tušili, do jakých problémů se mohou namočit díky své nedbalosti. Pan Jiří Malešovský z Jihlavy se nechal nalákat na mimořádně výhodný mobilní tarif jedné nejmenované společnosti. Vše mu bylo podáno tak jasně, že nepokládal za důležité číst smluvní podmínky a náležitosti, a proto vše stvrdil svým podpisem. Ale ejhle - druhý den nato obdržel dva doporučené dopisy. První z katastru obce oznamoval, že pan Jiří přepsal veškerý svůj majetek včetně rodinného domu na výše zmiňovanou firmu, druhý ze sociálky informoval o tom, že adoptoval sedmiletou holčičku z Afriky v oblasti Nyamaira (Keňa). Pan Malešovský, svobodný obsluhovač pásové výroby v jihlavském Boschi, byl v tu chvíli na ulici a o měsíc později odsouzen na jeden rok do vazby za neplnění rodičovských povinností.

1

 55LETÉMU CHOVATELI ULETĚLY VČELY, PACHATEL BYL POTRESTÁN Jak vlastně vypadá člověk, kterému uletí včely? Přímo učebnicovým vzorem by mohl být výraz obličeje pana Karla Šišky ze Zlína, když spatřil na své usedlosti úly s mrtvými včelami. Úly, které pro něj znamenaly každodenní práci a obživu. Úly, ve kterých choval své včelstvo a z nichž pravidelně vytahoval nakynuté plástve s medem. To vše je pryč. A aby toho nebylo málo, pachatel navíc zanechal na úlech posměšný nápis „To jsem byl já, vole!“ Zdrcený pan Šiška nám k tomu řekl své: „To je ta největší katastrofa, co se mi stala od osmasedmdesátýho, kdy mi zemřela žena. Ale co vám to vůbec vykládám, vy to prostě nemůžete pochopit - ale ten dobytek, co to provedl, to brzo pochopí. Až ho chytím, tak ho na místě zabiju, těmahle rukama!“ vtipkoval ještě před týdnem. Brzy nato však policie poznala, jak šeredně se v anekdotách pana Šišky zmýlila. Zhruba před dvěma dny totiž pan Karel označil svého souseda Michalíka za pachatele a zabil ho motykou. A věřte nebo ne, naneštěstí toho nepravého. Jak nám totiž potvrdila policie, soused měl alibi, neboť v době činu trávil dovolenou v Rumunsku. To však nebyl jediný šok pro pana Šišku: jak bylo totiž dokázáno, za celý incident si mohl pouze on sám, což za drobnou úplatu dosvědčil jeho známý z hospody, Ota Kořínek: „No, víte, on je Kája hroznej ožrala a má sklerózu a já mu pořád říkal, ať nepije, že to minule dopadlo hrozně. A on furt né, že má radost ze života a tak, a jak je pivo dobrý, že by dal napít i včeličkám. Prostě ty hospodský kecy, znáte to. No ale pak si Kája nechal natočit dva tupláky a utíkal s nimi ven z hospody hádejte kam.“ Šiška byl zatčen a odsouzen k 22 letům v pražské věznici. Cestou však prohlásil, že vlastníma rukama umlátí Kořínka, tak uvidíme.

 ŠPATNÉ VYSVĚDČENÍ = ZARUČENÝ VÝPRASK OD RODIČŮ? VĚTŠINOU ANO!

Zeptáte-li se studentů, na co se nejvíce těší ve škole, tak jistě odpoví, že na poslední den, kdy se předává vysvědčení a začínají tolik očekávané dvouměsíční prázdniny. Ne všichni jsme na tom tak dobře, jako 15letý Michal Tvrdolín z Olomouce, jehož výsledky ve škole nebyly vždy přímo učebnicové. Jeho otec, vysloužilý voják, nyní řezník povoláním i duší, měl o synově vysvědčení poněkud jiné představy. Celé tři měsíce před ukončením školního roku mu do hlavy tloukl, aby se ve škole snažil a předčasně jej varoval před potenciálním výpraskem, což často podtrhoval adekvátními výhružkami typu: „Běda ti donýst nějaký špatný známky, tě varuju, vole, tak si dávej majzla, dobytku, a koukej se snažit v tý škole, nebo tě zřežu, jak mi jen ruka dovolí. A znáš přece, jak to ode mě dokáže bolet, že jo." Ano, bolest – tu znal Michal velice dobře, stejně jako sílu otcovy paže. I v tom nejlepším případě od něj dostal nařezáno tak moc, že dva dny seděl vestoje a jedl potravu brčkem. Možná nervy, možná deprese z otcových slov mu nedovolily se pořádně soustředit na učivo: tomu zcela nasvědčoval prospěch, který byl den ode dne horší. Při pohledu na vysvědčení v den „nadílky“ se Michalovi udělalo natolik špatně, že pomýšlel dokonce na útěk z domova. Háček byl v tom, že neměl kam jít a pod most se mu zrovna nechtělo. Proto se rozhodl vypořádat s nastalou situací jako chlap – jít domů a nést následky. To, co jej však čekalo hned na prahu, se bude jen těžko zapomínat. Otec mu naložil ještě víc, než původně sliboval a neměl s ním žádné slitování. Opasek létal vzduchem a opisoval nádherné trajektorie, jen to hvízdalo. Michal řval jak na porážce prasat a věřte nebo ne, přece jen to k něčemu bylo letošní rok už špatné vysvědčení nedonesl. Vlastně vůbec žádné – ihned po předání cenného papíru totiž vyběhl ze školy na pole s kukuřicí, kde jeho rázný běh zastavil protijedoucí kombajn. Tímto článkem bychom chtěli apelovat především na milující rodiče: Stojí ten výprask a nadávky vždycky za to?


DŮLEŽITÉ OZNÁMENÍ Je období tropických veder a řada z vás se jistě chodí koupat do plaveckých bazénů, a proto pro vás máme důležité varování: nemočte do bazénů! Je to ostuda a moč navíc zanechává ve vodě dosti viditelnou stopu! Minulý rok, v jihlavském bazénu, na to doplatil p. Vlastimil Horác a trvalo několik měsíců, než se na to zapomnělo.

2

 JELEN ZNÁSILNIL MYSLIVCE Ne, ne, nebojte, není to žádný tiskový šotek, který by se náhodou vmísil do tohoto jinak bezchybného časopisu, ba nejedná se o žádné utopické sci-fi, tato pravda už pohnula žlučí vzhůru nejednomu člověku. Tento velmi zajímavý a takřka neopakovatelný úkaz se udál v noci, přesně ve 23:56, jednou v pátek, za svitu hvězd, švitoření cikád, při neuvěřitelném úplňku a neúprosné jelení říje. Hajný pan Nimrod se tuto dobu zrovna vracel ze své oblíbené krčmy domů. Jako obvykle cestu bral pomalým, sveřepým krokem, povídal si sám se sebou, než zahnul na lesní pěšinu, kterou si to zkracoval domů, do hájenky. A jak jde a jde, co nevidí - pasoucího se jelena. Nic zvláštního a už vůbec ne pro tak ostříleného myslivce, jakým pan Nimrod bezpochyby byl. Jenže to by v sobě nemohl mít už nemálo deci alkoholu. Tím pádem nevěděl co dělá a vše co v něm tu dobu bylo, tedy co měl na srdci, muselo ven. Stoupl si před jakobysenechumelivšího paroháče a rozvázaným jazykem jej začal ponižovat. Pomluvil celou jeho rodinu, od babiček přes manželku až po děti (u babiček dokonce samce od srny ponížil natolik, protože pravil, že měl babičky tři). Pak chudákovi jelenovi ještě ke všemu řekl, že je s prominutím (pozn. Redakce) kretén a že už ho **** jen fakt jeho narození. Nadále se posmíval jeho domovu, jaký je jelen bezdomovec, nic nemá a chrápe v lese i v zimě. Co následovalo poté, nejlépe vystihl náhodný kolemjdoucí, pan Kuna. Ani Winfrškréc by to nevystihl lépe: „Už můžu? Už natáčíte?! No, asi kolem půlnoci si to šinu lesem, koukám doleva, koukám doprava a nikde nikdo. Až na vzdálenější mýtině, tam jak září nádherně měsíc a hvězdy jsou tak jasný, že se vždycky rozbrečím, promiňte, vidím, věřte nebo ne, jelena. Ale to není to hlavní. Von před tím jelenem stál starej myslivec Nimrod, a ten vám mu furt něco vykládal, a tak se přibližuju a přibližuju, abych něco pochytil. Ten jelen Nimroda kopnul, ten se svalil a než se zvednul, jelen na něm ležel. To dá rozum, že jsem vzal nohy na ramena a běžel pryč. A udělal jsem dobře, protože ty zvuky v dáli, to bylo něco hrůzostrašnýho. Strašný. Strašný. Strašný. (Pozn. Redakce: výpověď byla zkrácena). Přeživší pan Nimrod se o celé události nehodlá s nikým bavit, jen uvedl, jak je rád, že přežil a že se asi odstěhuje někam hodně daleko. Dále uvedl, že povolání myslivce je podobné práci akčního hrdiny, neboť tato zkušenost nebyla první, kdy mu cestu zkřížila nehorázně nadržená zvěř. Ani se nedivíme myslivcově rozhořčení, neboť v nemocnici ležel na pokraji psychických sil a taková ostuda je opravdu vážná věc. Nic pro padavky. A ponaučení? Na toto ponaučení opravdu není.

 MĚLA BÝT ANGELIKA PŮVODNĚ PORNO? Každý, ať mladý nebo starý, nemocný či zdravý, jistě zná Angeliku. Do božské krasavice s nepřehlédnutelnými rysy se zamiluje nejen každý puberťák, ale i snad každý druhý chlap a v jejích vnadech pocítí druhou mízu. A mohlo se nám toho podle všeho zachovat mnohem více a kdejaký chtivec, a teď se nestrachujte, že to takhle bude řečeno, mohl důkladněji probádat povrchovou anatomii jejího těla. Ano, opravdu, to bylo tak – v některých scénách totiž měla hlavní představitelka vystupovat jen tak, bez zbytečného ošacení a co víc, milostné scénky měly být pro věrohodnost skutečně prožité. Konkrétně v situacích, kdy Angelika touží v kůlně po Nicholasovi a hlavně při svatební noci s Geofreyem de Peiracem. Původní režisér chtěl prý po hercech naprosto profesionální výkony. Dokonce se traduje legenda, jak s herečkou Angeliky trávil po natáčecích hodinách pečlivě více času, vštěpoval jí nejzákladnější techniky moderního herectví a některé scény s ní procházel i pětkrát. Někdy i šestkrát. Bohužel, jak tomu občas bývá, eroticky založený režisér v průběhu natáčení skonal a své dílo nedokončil. Filmu se poté ujal nový režisér, řekněme s trochu jinými zájmy a záměry, a proto původní scény zničil, dotočil film podle svého gusta, takže dnes u těchto báječných filmů tečou maximálně slzy.


OKÉNKO DO LITERATURY Nakladatelství Brak vydalo novou láskyplnou knihu známé spisovatelky Julie Neubauerové: Synové mojí matky jsou mí bratři, strýcové mých dětí, švagři mého muže a synové mých dvou otců. K dostání v každém dobrém knihkupectví za 69 Kč.

 2 V 1 ANEBO CITÁT A PŘÍSLOVÝ V PŘÍSLOVÍ Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

3

 NOVÁ ORGANIZACE NA OCHRANU BEZDOMOVCŮ: „JSME LIDÉ A CHCEME SI POMÁHAT“ Každých pět hodin zemře jedna žena na rakovinu prsu. Každých deset minut zemře jeden bezdomovec kvůli vaší pohodlnosti, aroganci a sobectví. Prošli jste teď někdy pražským nádražím či parkem, plných bezdomovců? Ano? A kolik jste těm chudákům dali korun, co? Neříkejte, že by vás těch deset dvacet korun nějak finančně postihlo a ohrozilo na životě. Copak si nedovedete představit, jaké je to utrpení spát ve volné přírodě, ve špíně, ve smrtelném chladu, v dešti, žít bez přátel a lásky, jídla, vody, postele či střechy nad hlavou? Bude se vám dnes večer dobře spát v čistém a pohodlném pelíšku, když ti chudáci venku trpí a čekají na vaši pomoc, které se jim nedostává? Co děláte se zbytky jídla, které nedojíte? Nebylo by lepší dát trošku jídla do kastrůlku a odnést jídlo těm, kteří ho skutečně potřebují, než jej ledabyle vyhodit do odpadu? Uvědomte si sakra, že zítra můžete být na jejich místě a že vám potom ostatní budou plivat do ksichtu a odvracet od něj pohled, aby se jim neudělalo špatně a že už zítra můžete spát někde mezi popelnicemi a v bordelu na zemi, na které se to jen hemží bakteriemi a nemocemi, které vám budou požírat kůži a leptat vnitřnosti. Copak si myslíte, že ty peníze od vás nemůžou dobře zužitkovat a že to chtějí jen na chlast? To je bohužel falešná domněnka, která koluje mezi lidmi už od pradávna. Protože ti ubožáci potřebují peníze především na potravu, bez které brzo umřou, na kus novin, kterým by se přikryli na noc a oddálili tak své umrznutí, na kondomy, aby neměli Syfilis nebo AIDS, na žrádlo pro pejska… Přispějte proto už dnes částkou 100 Kč na záchranu několika nevinných životů a na organizaci, která může jednou pomoci i Vám. Ukažte, že jste dobrý člověk. A my věříme, že jste. Opravdu. Z celého srdce. Posílejte SMS ve tvaru: DETImezeraULICE na telefonní číslo +41 295 365 142. Z jednoho tel. čísla lze odeslat maximálně 280 zpráv. Služba je zpoplatněna 26 Kč.

 NOVÁ KOSMETIKA UNIQUE BEAUTY COLLECTION: PRO ŽENU MODERNÍ A KRÁSNOU Podstatou ženské krásy je bezchybná pleť, smyslné rty, maximální tvar a objem řas, perfektní postava a samozřejmě, aby žena příjemně voněla svému okolí. Německá firma Alles für die Schönheit přichází letošní léto na trh s novou kolekcí Unique Beauty Collection, která je určena pro ty nejnáročnější ženy. Nabízí vysokou kvalitu za nízkou cenu, čím si slibuje velký přísun nových zákazníků. Firma Alles für die Schönheit existuje již 15 let a po své úspěšné dráze v oblasti výroby chemických zbraní se vrhla na odvětví kosmetiky, ve kterém se jí daří stejně dobře. Při výrobě jsou produkty pečlivě kontrolovány a prochází několika fázovým testováním na opicích. Výrobky jsou dermatologicky nezávadné, nemají téměř žádné vedlejší účinky (drobné červené pupínky na kůži se vyskytují jen zřídka, ke každému výrobku je zdarma přiložen pudr, kterým zasažené místa lehce a rychle zakryjete). Alles für die Schönheit nabízí rtěnty, řasenky, oční stíny, make-up, pudry a specializuje se především na parfémy, jejichž vůně si prý dámy nemohou vynachválit. Vyzkoušejte božskou a smyslnou vůni sami – přivoňte si 

4

 PSYCHOPORADNA: VY SE PTÁTE, MY ODPOVÍDÁME B. Petiška: Dobrý den, je mi 19 let, a proto není žádnou zvláštností, že mám dívku. Nedávno jsme se spolu v parku objímali, sem tam došlo i k nějakému tomu polibku, nic špatného. Komu to ovšem vadilo, byla postarší paní, která kolem nás prošla a na rovinu nám oznámila, že to co vyvádíme je nechutné a odporné. Ohradil jsem se tedy a za to mi byla vyčtená má drzost, neúcta a že jsem nevychovaný hajzlík a sexuální deviant. Myslíte si, že jsem porušil slušné mravy a moje ohrazení bylo neoprávněné? Měl jsem být zticha? Winfrškréc: Vážený Béďo, s touto problematikou se bohužel setkáváme denně. Dva zamilovaní milenci, kteří se sobě bezostyšně věnují na těch nejfrekventovanějších místech a nedbají slušných mravů, nechovají se umírněně svému věku a způsobují veřejné pohoršení – to vše by se slušelo říct před x lety a považovat to za silný společenský problém a prohřešek, ovšem pro současnou dobu platí zcela něco jiného, Bedřichu. Je třeba si uvědomit, že staré časy jsou pryč, ale starší lidé, pamatující tuto dobu, nikoliv. Ti si stále neuvědomují, že doba pokročila a věci, jež byly dříve nemyslitelné, jsou na denním pořádku. Stále žijí v domnění , že milostné praktiky se provozují v adekvátním věku, po svatbě, doma, jen když je to nezbytné a zásadně potmě. Vaše ohrazení bylo proto oprávněné, ba co víc, příště můžete přitvrdit. Ale vezměme to popořádku – oslovil Vás neznámý člověk, uráží Vás a milovaný protějšek sprostými a nevhodnými narážkami na veřejnosti, čímž se nejen dotýká vašich osobností, ale také omezuje vaše lidská práva a svobody. Tak kdo je vlastně drzý, že? Kdo by si něco podobného nechal jen tak líbit a nechal si poslušně s*át na hlavu od člověka, který absolutně neví, která bije? A teď již naše rada: jelikož je vždy nejlepší využít zbraň nepřítele, budeme se toho držet i v tomto případě. Veleváženému narušiteli stačí jen oznámit, že jste se jich na nic neptali , ať se laskavě starají o sebe, nezávidí, šetří dech, pochvalte jim nevkusný a nemoderní oděv, který se už alespoň 50 let nenosí, doporučte, aby pokračovali v cestě dál s radou, kde koupí nejlevnější léky na bolesti hlavy a pokračujte v „aktu“ještě vyzývavěji. To zabírá.

 PSYCHOPORADNA: VY SE PTÁTE, MY OPOVÍDÁME Pane Winfrškréci, měl bych na Vás dotaz. Jsem mladý, pohledný muž, kterému se líbí ženy a je rád v jejich společnosti. Trávím s ženami takřka 99 procent volného času a vedle nich ve mně utkvívá pocit skutečného muže. Trápí mne však jeden problém. Často se mi zdávají sny o nahatých malých holčičkách, tak okolo devíti, desíti let. Nevím, co dělat, nebyl by to zas takový problém, kdybych vždy po probuzení, nehorázně nabuzen a nabyt jakousi silou, na ně stále nemyslel s rukou pod peřinou. Já přece nejsem pedofil, je to jenom moje představivost, která mi dává takovéto zlé myšlenky, jichž bych se rád zbavil. Jste podle mě a mnohých velmi chytrý pán, proto doufám, že mi dokážete pomoct. Winfrškréc: Milý pane, předem naší odpovědi Vám musíme sdělit, že Winfrškréc není název jediné osoby, nýbrž velikého kolosu v podobně časopisu, vedeným výbornými šéfredaktory a vydavateli. A teď k výše zmíněnému problému. V prosbě jste se zjevně dotkl citlivého tématu mužské autoerotiky. Vaše představy jsou, pravda, pozoruhodné, a abychom vskutku řekli, moc s tímto problémem zkušeností nemáme. Ale samozřejmě poradíme. Požádejte nějakou dívku okolo devíti let a vyzrálou ženu, aby se obě před Vámi svlékli. Ke které Vás to bude více přitahovat, na tu jste. A pokud Vás bude přitahovat více ona dívenka ve školních letech, jste pedofil a měl byste se léčit. Pedofilství je u nás totiž trestné. Toť vše z naší strany a jsme s pozdravem.

 INZERÁTY  Koupím akcie Winfrškréce. P.S.: Ozvěte se mi kluci na telefon. Počítač mi teď nejde. Bill Gates.  Nebaví vás už vaše práce? Nebaví vás, že na vás den co den řve šéf? Nejste pány svého času? Přicházíte domu unavení a s depresemi, z nichž jediné východisko je konopná oprátka? Pche!!! Je tu jednoduchá rada: Vykašlete se na to!!! Buďte zase atraktivní, veselí a svobodní. Sekněte se svou prací!!! Více na www.hnutizasvobodnyabezstarostnyzivot.rom  Rád bych tímto způsobem odpověděl na inzerát pí Čihákové, které se minulý týden ztratila žlutozelená andulka s poraněnou nohou, slyšící na jméno Robin. Takže paninko! Toho ptáka mám doma v klícce, zrovna mi dlabe zrní z dlaně a musím říct, že ta pajdavá noha nebude jediným hendikepem, kterej ho bude trápit, pokud za něj nevysolíte tučnější odměnu než nabízíte! Takže pokud o něj máte zájem, pošlete mi do zítra na účet 4 000 + 34 Kč za to krmivo, co sežral. Poté vám toho opeřence zašlu na dobírku. Anonym.

5

 10 NEJ AMERICKÉHO HRDINY » Hrdina vždy vystupuje v sympatickém saku, v každém záběru je čerstvě oholen a učesán » Typický americký hrdina pije čaj nebo suché Martini (nemáme tušení co to je), nikdy jej nelze vidět v typických českých nebo amerických hospodách – pubech » Jeho hlavními zbraněmi jsou stylový humor, důvtip a místy těžko uvěřitelný až nereálný nadhled nad danými situacemi » Když už přece jen na zbraně dojde, nikdy nepoužívá trapné vzduchovky, ba zřídkakdy kulometu, spíše gentlemanský a elegantní revolver, adekvátní hrdinova šatu » To že mu je v nějakém záběru ustřelena noha nebo něco jiného, neznamená, že ji nemůže mít v záběru následujícím » Běžná americká akční postava si nikdy nic nezačíná s blondýnami, jeho typy jsou většinou inteligentní a komerční brunety či černovlásky. Zrzky se v Americe vyskytují jen zřídka » V klopě saka se vždycky nějaký ten padák najde, jinak při jeho pádu pod ním pokaždé náhodou a nečekaně jede valník s hnojem nebo senem od kterého se samozřejmě nikdy neušpiní » Americký filmový hrdina neumírá nikdy veprostřed filmu, je to nereálné a strhává to veškeré zákony dramaturgie » Pokud jste v nějakém americkém filmu účinkovali jako záskok či kompars, je marné hledat se v titulcích. Jednozáběrový Bruce Willis mluví za vše » Správný americký hrdina s drsnou náturou nikdy nepláče » Typický americký hrdina nemá matku, nikdy nechodí na záchod, nejí, nepije, ani nespí. Všechny obyčejné lidské potřeby jsou mu cizí. Není to v podstatě ani člověk

 RECENZE NA FILM: I RŮŽE PÍCHÁ „Napínavý film od začátku do konce. Strhující mrazivá atmosféra, dechberoucí příběh plný napětí a šokující závěr“. Tak nějak by se dal charakterizovat nový francouzský film polského režiséra Adama Smickiewicze, který stojí za řadou stejně povedených filmů, jako je Nekřesťanský křesťan I, II, Švarný princ, O koze a o voze). Film I růže píchá byl ovlivněn nespokojeným manželstvím samotného režiséra. Příběh je zasazen do prostředí velice bohaté francouzské rodiny Mangérových (Manžérových), která letošní rok tráví na venkově v nechutně luxusní vile. Idylický pobyt však překazí brutální vražda pana Mangéra v jeho vlastní pracovně. Pachatel se pokoušel ukrást velký obnos peněz z trezoru, ale nepodařilo se mu jej vypáčit. Rodina je zdrcena a volá ihned policii, která podezřívá všechny v domě – manželku (vdovu) Magdalene, dceru Jacquline, senilní služku Sophii a hluchoněmého zahradníka Joufrého (Žufrého). Na místě činu se sice našly zahradní nůžky a slaměný klobouk, ale vyšetřovatelům to příliš nepomohlo. Hned druhý den nato se koná rodinný pohřeb, jehož se povinně zúčastní všichni, kromě zahradníka, kterého postihl úžeh na prudkém slunci. Jedinou nezarmoucenou postavou je služka Sophie, což u diváků vytváří dojem pravděpodobného vraha. Tento dojem však vyvrací událost následujícího dne, kdy je nalezena mrtvá po ošklivé nehodě na podlaze kůlny, nabodnutá neuklizenými hráběmi do zadní části hlavy. Po této scéně následuje zhruba 5 minutová podívaná pro otrlejší diváky, když se doktor Crouchain (Krušén) pokouší vytáhnout zaklíněné nůžky, nutno podotknouti dosti nešikovným a neodborným způsobem, doplněným řadou vulgárních slov a erotických narážek na účet služky. Na bonusovém DVD můžete shlédnout prodlouženou verzi této scény. Paní Mangérová po tomto incidentu propadá velkým depresím a strachu o vlastní život, a proto při procházce zahradou, kde Joufré mistrně opečovává růže, poví své dceři kód k rodinnému trezoru, aby zachránila rodinné bohatství. To co se stane na druhý den vyrazí dech snad každému – trezor je vyloupený. Že by Jacquilene? Nebo sama paní Magdalene? A proč by to tedy říkala dceři? Aby měla alibi? Je až úžasné, jak si dokáže režisér Smickiewicz pohrávat s myšlenkami diváků. Ještě týž den se v obývacím pokoji na stole objeví rozlučný dopis od Joufrého. Ten si odjel odpočinout do Švýcarska, protože již nadále nemohl pobývat v tak hrozném domě a prostředí s vrahy. Paní Magdalene poté zabije dceru a sebe na třetí pokus oběsí v kůlně. Kdo byl opravdovým vrahem se diváci z filmu nedozví. A bohužel ani od režiséra Smickiewicze, který si vzal své tajemství do hrobu, respektive do vany, když mu do ní nešťastnou náhodou spadl fén a seškvařil ho na uhel.

 SEZNAMKA Nezkušený, stydlivý, ale velice chtivý zajíček, kterému se zatím nedostává, hledá upřímné děvče, které by ho zaučilo a ukázalo, jak to ve světě chodí. Ze začátku prosím jen SMS. Jaroslav Poláček.

6

 WINFRVIEW S TOKIO HOTEL Kluky se nám podařilo odchytit při pražském vystoupení a udělat s nimi krátký rozhovor. 1) Hoši, jste mladí, perspektivní a nadaní muzikanti. Avšak považujete se již v tak raném věku za hudebně vyzrálé, ba i přímo za hudební odborníky? - Bill: (smích) No tak to je hodně těžká otázka, no nevím. Hudební odborníci je zvláštní výraz. Pro naši tvorbu je stěžejní a prvotní skládání písniček, hmm, na tuhle otázku se nedá přímo odpovědět (velký smích). 2) No dobře, tak dál. Jaké máte hudební vzory? - Bill: (zamyšlení) Našimi vzory jsou hlavně skupiny jako, hmm, ty tvrdší. Máme rádi metal a dobře rozjetou muziku, při který se fakt tvrdě paří. - Tom: Myslím, že to jde pak poznat i na koncertech a celkově v našem hraní. Skladby jako Schrei a Durch den monsun jsou naší odpovědí na Ameriku a Reise Reise od Rammsteinů. 3) Ale i přesto, jak hrajete – nezdá se vám, že vaše publikum je poněkud zženštělé? Přece jen v Praze na vás přišlo 96 % dívčího publika a jen 4 % hochů. - Bill: Je to fakt ujetý. Suprově pařili. - Tom: Nevěděl jsem, že v Praze je tolik holek s duší hard-metalistek. 4) No, my taky ne. Kdo se stará o vaši image? - Bill: My sami a myslím, že nám to fakt jde. Kdyby nám šla škola stejně jako oblíkání a hudba, byli bychom už dávno vyučený támhle někde na Oxfordu. - Tom: Jó, podle mě jsme v tomhle směru fakt cool kapela, což dokazují i ty davy fanynek. 5) Chtěli byste zkusit dráhu modelingu? - Bill: No spíše zůstaneme u hudby, to nám jde zatím líp. O tom budeme přemýšlet až když přestaneme bavit hudební fanoušky. 6) Gustave! Ty jsi bubeník – co máš za aparaturu? - Bill: Nevím, jakou má Gustav aparaturu, já zpívám, zeptejte se přímo Gustava. - Gustav: (po deseti minutách) Jaký mám bubny? No je to fakt hustě ujetý cool bicí. Hraje se mi na ně fakt dobře, jsou dobře našlápnutý. 7) Georgu, ty jsi ještě nic neřekl, řekneš nám něco? Vzkážeš něco fanouškům? - Georg: Hmmm…. Hmm (přemýšlí) .. asi ne. 8) Bille, Tome, koluje řada fámů o vaší sexuální sblíženosti, jak se k tomu vyjádříte? - Bill: Jsme bratři, nic víc (sahá Tomovi na koleno). 9) Bille, hodně lidí říká, že vypadáš jak holka a jsi často přirovnávám k tranvestitům – souhlasíš s tím? Cítíš se jako uvězněná dívka v chlapeckém těle? - Bill: (mlčí, Tom ho objímá a hladí po zádech) 10) Bille? (Konec rozhovoru) Od kluků jsme se poté už nic nedozvěděli, jen Bill na nás při odchodu zařval, nutno podotknouti s dosti šíleným výrazem v obličeji a se slzami v očích: „Wir gehen her niemals schon zurück das verspreche ich, niemals! O Gott, mein make-up…“ (nejsme němčináři, ale je to něco, že už se sem nikdy nevrátí, takže možná proto jsou české fanynky bezúspěšné při demonstracích a při podepisování peticí na uskutečnění koncertu TH v naší republice, za což se jim chceme omluvit).

7

 ROMÁN NA POKRAČOVÁNÍ: VILEMÍNA, 6. DÍL

Šla jsem po hluboké cestičce se stále hřejivou nadějí, že jsem nezhřešila a svůj věneček poctivosti si stále nosím dál. Vítr ševelil a hrál mi na cestu, než jsem došla k budově s velkým nápisem Gynekologie. Vešla jsem dovnitř a upřely se na mě zraky mnoho párů očí zakulacených žen nejrůznějších ras a rozpoložení. Nesměle polykám a sedám si do nejzazšího kouta, abych zas nebyla tolik na očích. Jenže to jsem asi neměla dělat. Z tohoto místa bylo úplně zřetelně vidět na tři obrázky s popisem, znázorňující plod. Tento pohled vskutku nebyl nikterak závidění hoden, a už vůbec ne pro dívku v mém citlivém věku. Byl to krásně barevný obrázek, ale to bylo na něm jediné krásné. Ta žena na portrétech vypadala, že má dost. Celá rudá s vyvalenýma očima se přímo na mě dívala prosebně jako medvěd před zastřelením. Ten pohled mi najednou obral sílu a chystala jsem se domů, když se v tom otevřely dveře ordinace a vylezl velmi vousatý doktor. „A kampak mladá slečno,“ zeptal se a usmál, dodávajíc: „Tak vás si vezmu první, dámy jistě prominou.“ V duchu jsem proklínala tu blbou kamarádku Máňu, ó bože, co tady vlastně dělám, ale co to bylo už platné. „Tak se tu posaďte,“ pravil ten doktor, stále s úsměvem. Poté se mne tázal na takové ty standardní otázky, jako třeba jak se jmenuji, zda-li nejsem ze sociálních poměrů anebo jakou používám antikoncepci. Opravdu je mi teď zpětně trapné, co jsem tehdy odpověděla. Já nesmělá a naivní myslela, že antikoncepce jsou jakési pilulky na hubnutí, a tak jsem odvětila, že pilulky neberu, ale skrz tu antikoncepci používám banán. Vousatému doktorovi, který si cosi zapisoval, vypadla z ruky propiska, vyvalil oči a zvolal: „Banán?!“ Sestřice zas vypadly z ruky zkumavky, jenž ukládala do vitríny a asi se neudržela a zvolala též: „Banán?!“ No zkrátka, bylo mi trapně, ale co se dá dělat. Naštěstí se záhy vše vysvětlilo a pan doktor se zas usmíval. A pak řekl: „Tak a teď půjdete támhle za plentu a tam se vysvlečete.“ “Donaha?“ zvolala jsem, jako když Tyson mlátí protivníka. “Dohana!“ Aje, pomyslela jsem si. Kdoví, kam jsem se jen dostala. Kdoví, co se mnou udělají. Maminečko zlatá, pomoz mi. „No tak, bude to?“ zavolal tam někde doktor. Vysvlékla jsem a šla zpět nesměle, držíc ochranné ruce na mém doposud největším tajemství. „No nestyďte se u nás a támhle se posaďte.“ To, nač jsem se měla posadit bylo křeslo, ale ne ledajaké křeslo, takové, co jsem jaktěživ neviděla. No vlastně ano, ale jen v těch časopisech z trafiky. Ani netušíte, jak jsem se styděla, až se doktor zeptal, proč se tak moc stydím. Já odpověděla, že jsem ještě nikdy nahá před mužem, vyjma mého otce, nestála. Pan lékař se opět podivil, až se mu naježily vousy a zeptal se, jestli jsem někdy spala se svým otcem. Řekla jsem, že samozřejmě několikrát a dívala se na něj, jak zbledl, podíval se na sestřičku, naprázdno polkl a pravil: „Slečno, teď se oblečte a zítra přijďte i se svým otcem v tuto hodinu na toto místo. Ani si nesedejte v čekárně, jak přijdete, zaklepejte a hned vás vezmeme i s otcem.“ Oddychla jsem si, poněvadž pro dnešek mám vystaráno. Uctivě jsem pozdravila a odcházela, ten vousatý doktor mi však neodpověděl, protože se zrovna chystal někam telefonovat.

 EMO POVÍDKA

Bylo pozdě večer. Světlo monitoru osvětlovalo tvář mladého hocha s patkou a ticho vyplňovala hudba My Chemical Romance. Fíla si právě přidával pár skličujích fotek s popisky („nesnáším se!, tho jsou moe upa nowý botky, všecky vás muckuju :-*“) na svůj profil a blogísek, když vešli jeho rodiče do pokoje s příkazem ihned vypnout PC a jít spát. Jak jen on nenáviděl rodiče! Nejradši by se podřezal! Za chvíli pokorně ulehl do svého pelíšku, zafňukal do ponožky a ponořil se do silných depresivních stavů. Zpod polštáře vytáhl svoji jedinou oporu na světě – plyšového růžového králíčka. On jediný mu rozuměl. On jediný ho ještě držel při životě. Díky němu ještě neležel někde v kaluži krve. Co tu ještě dělá? Má důvod žít? Proč ho každý odsuzuje za to co je? Má se už zabít nebo ještě počkat do zítra? Podobnými otázkami se trápil každou noc, a proto nebylo divu, že se den co den probouzel s mokrým polštářem. Ani každodenní život nebyl jednoduchý - všudypřítomný posměch, narážky typu: "Kill Fuckin´ Emo" nebo „Hej, Emouši, ty se mi sakra nelíbíš, co s tím uděláme?“ ho často nutily sedávat v temném koutě, kde mohl být sám a pobrečet si.

S tísnivým pocitem a žiletkou v kapse myslel na nejhorší - zabít se. A tentokrát to nebyl jen pocit. Nenáviděl se. Už nebyl důvod, proč s tím vším neskoncovat. Řezal se do ruky a sledoval, jak krev dopadá na zem. Necítil žádnou bolest, jen blažený pocit vysvobození ze všech těch útrap, vysvobození…

8

 POHÁDKA: JINDŘICH VSTAL Z PECE

Prolog: Tato pohádka je pro děti, pro které určitá krutovláda představuje lhostejnost pouze v nudných učebnicích dějepisu, ale lidská touha po moci postavená na zakomplexovaných ideálech je stále aktuální téma. Byl jednou jeden chlapec, jmenoval se Jindřich a neustále se válel na peci. Když mu bylo sedmnáct, začala s ním třískat puberta. Holky se mu líbily čím dál víc a příští rok mu přestávaly stačit i lechtivé časopisy s děvčaty velmi odhalenými. Rozhodl se, že si půjde hledat nevěstu. Vstal z pece, nohy se mu od samého celoživotního válení na peci podlamovaly, ale kupředu ho hnal jeho vytčený cíl svého tělesného chtíče. Oblékl si slipy, tepláky a košili, svázal si do uzlíku uzené maso a bůček, dal mamince pusu a vyšel. Putoval přes řeky, přes moře, přes hory a přes dračí sluje, až přešel hranice západního Německa. Byl vyčerpán, a proto zastavil v lesích u první chalupy. Byla to krásná stavba s došky a umakartovými zdmi a celkové umístění v nádherné německé přírodě v něm vyvolávalo opravdové plesání mysli. Zaklepal na dveře a čekal. Asi po deseti minutách mu přišel otevřít muž s černými vlasy a černým knírkem. Mimochodem, jmenoval se Adolf, a pěstoval zde na samotě kozí sýr, ovčí mléko, třešně, pomeranče a banány. Jednou za měsíc své produkty vozil na jarmark a tím se živil. Když Adolf otevřel, měl na sobě trenýrky a bílé punčochy s podvazky. Jindřich jej mohl pozdravit, jelikož uměl dobře německy, neboť dlouhé chvíle na peci si kromě časopisů krátil učebnicí německého jazyka. „Greesgot,“ pravil Jindřich nesmělým hlasem panice. Adolf se před ním rozkročil jak dlouhý tak široký a jeho knírek se rozechvěl pod mohutným pokynutím hlavy. Adolf neměl rád nesmělé lidi, které poznával na první pohled. Naopak měl rád drsné jádro, které si tvrdě jde za svým cílem. Jindřich už dlouho putoval širým světem a od samé chůze byl poněkud znaven, rozhodl se tedy, že požádá Adolfa, aby jej vzal na čas do služby. A poněvadž na jeho statku bylo pořád co dělat, byl Jindřich přijat oficiálně coby údržbář. Práce mu šla od ruky. Dojil, jako kdyby se s vemenem už narodil, pomeranče, třešně a banány se naučil sbírat s takovým citem, až Adolfovi ukápla slzička. Jeho milované celoživotní dílo dostalo na větší váze. Brzy si Jindřich polepšil co se týče ubytování. Mdlou a laxní světničku u ovčího chlíva s plynovou lampou a propan-butanovou bombičkou vyměnil za útulný pokoj s výhledem na dvůr a k večeři dostával o bramboru navíc. V neděli dostával jitrnice a jelita a brzy našel u Adolfa nový domov. I Adolf rozkvetl. Jeho knírek zhustil a v jeho tvářičkách se začal objevovat narůžovělý rys, typický pro šťastného člověka. Brzy si s Jindřichem našli cestu k sobě. Adolf ho provázel po okolí a ukazoval mu ony krásy moderního Německa. Začal mu vštěpovat svojí filozofii, nutnost árijské rasy a naopak nebezpečí Židů, filozofii potřeby jistých ubytovacích center pro ně, kdy jim bude poskytována nejlepší péče za oplatu jejich nepřítomnosti v ostatním světě. Jindřich, dychtiv jako nikdy, poslouchal s neuvěřitelným zaujetím, designem sobě vlastním a zájmem, myslíval na Adolfova slova dlouho v noci před usnutím a najednou ho napadlo, že svou princeznu už našel v něm. V této chalupě a v jejím majiteli nechal kus svého srdce a to bude asi to, proč se vlastně vydal do světa. Tomu místu začal říkat Adolfova říše splněných snů. Ráno si o tom chtěl s Adolfem promluvit. Byl nervózní, snad stejně jako když se poprvé sprchoval, srdce mu bušilo a on se bál, že mu vylítne komínem – tak se totiž v oblasti, kde se narodil, říkávalo krku – ale nakonec, když spatřil svůj vzor a vůdce života, bez sebemenších zábran vše ze sebe dostal. Adolf byl zprvu poněkud zatrpknut – vždyť na svou samotu a klidný systém života byl tolik zvyklý – ale poté se přestal zdráhat, rozuzleně vzdychl a řekl Jindřichovi, ať s ním jde do kůlny. Tak šli. V kůlně se chvíli na sebe dívali z očí do očí a po chvíli Adolf opět vzdychl, podal Jindřichovi, pěnu, štětku a břitvu a projevil přání oholení svého kníru. Jindřich volal: „Ne, ne, ne,“ zakrýval si oči i uši, ale Adolfova prosba byla čím dál víc úpěnlivá. „Jestli mě miluješ, udělej to.“ A to Jindřicha zlomilo. Se sebezapřením Adolfa oholil. To, co se stalo poté, každý jistě dobře zná z oněch krvavých pohádek, kdy koňovi setnete hlavu a on se promění v prince. Adolf se sice neproměnil přímo v prince, ale na stejném principu a bázi to bylo. Z Adolfa se stala překrásná dívka, s ďolíčky ve tváři a s takovými prsy, jaké Jindřich v životě neviděl a že viděl leccos. Hned pocítil to, co se mu stávalo při dlouhých chvílích na peci pod houní a čemu nikdy nerozuměl. Až teď. Byla to láska. Jindřich pocítil k Adolfovi takovou lásku a vášeň, že jak byli v kůlně a sami a hezcí a mladí a veselí, skočil na Adolfa a léta poté nezažil lepší pocit. No a jak to končí v každé pohádce, oba zamilovaní se nakonec vzali. Vyhrávala kapela a rovnou šestkrát si střihla tu známou Der Elefant von Indien, bouchal ohňostroj, vína se pila, piva se pila a dovíco ještě. Já tam byl a jak jsem se ožral. A nevěstě jak to slušelo a ženich jako marcipán. Pak však slavnost skončila a všichni jsme se šťastně, jak to v pohádkách bývá, rozešli do svých domovů. Jindřich s Adolfem měli kupu dětí, hospodářství vzkvétalo a hlavně neslo. Tak takhle si Jindřich našel nevěstu a žili spolu šťastně až do smrti a pokud nezemřeli, žijí tam dodnes. -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------REDAKTOŘI: PAVEL PROCHÁZKA (DOBRONÍN 331), PETR BOBEK (DOBRONÍN 131) 8. ČÍSLO VYŠLO: 23. června 2008, 19:05 SELČ JAKÁKOLIV PUBLIKACE BEZ SVOLENÍ AUTORŮ JE ZAKÁZÁNA. WWW.WINFRSKREC.WZ.CZ

9