číslo Občasník

2009

9. číslo

Občasník

SLOVO ÚVODEM: Je tomu již převelice dávno od posledního vydání časopisu Winfrškréc. A nebyla to doba nejkratší – někteří nás už odepisovali, jiní už ani nedoufali, že Winfrškréc ještě někdy vyjde. Opak je však pravdou. Každý nápad si totiž vyžádal nějaký čas a práce trvala více jak rok proto, aby se každý čtenář mohl potěšit rovnou z 23 stran neskutečného víru zábavy, humoru a slova, které potěší a zahřeje. Takže toto číslo by se dalo přirovnat k jakési menší knize… Symbolickým křtem, jenž proběhl 28. srpna, se Winfrškréc odřízl od rok dlouhé doby čekání a pro své hýčkané čtenáře připravil další nádhernou cestu čtení s neustálou otázkou: „Přestanu se někdy smát?“


UŽIVATEL NELEGÁLNÍHO OPERAČNÍHO SYSTÉMU WINDOWS DOPADEN SAMOTNÝM GATESEM Martin (20) z Dolní Lhoty je kluk jako každý jiný. Má kamarády, rád se baví, hraje si se svým psem, dívá se na televizi, chodí ko školy, sportuje a pracuje na počítači. Právě poslední aktivita jej ale odlišuje od mnoha ostatních, co se užívání operačního systému týče. Martin si nevážil práce pana Billa Gatese (hlavního softwarového architekta společnosti Microsoft a nejbohatšího muže světa) a hlavně sám sebe, když si od známého pořídil nelegální kopii Windows a aktivně ji využil ve svůj prospěch. Jak naivní byla Martinova domněnka, že ve světě počítačů jsou pro Microsoft daleko větší rybky na lovení a že zrovna on je mimo dosah sítí počítačových expertů. „Bylo zrovna před obědem, dělal jsem si na počítači domácí úkol do zeměpisu, když někdo rozrazil dveře domu a vtrhl dovnitř,“ vysvětluje Martin. „Toho pána jsem poznal hned, ani se nemusel představovat.“ O tom, že se Bill Gates se svým doprovodem (dcerou, bodyguardem a dvěma počítačovými experty) nepotřebuje nikoho dožadovat o vstup do cizího domu, už snad nikdo nepochybuje. Bill prý neváhal ani chvíli, dal pokyny svým podřízeným, aby vyhledali zdroj veškerého zla, který se stal noční můrou společnosti Microsoft – počítač s nelegálním softwarem - a pustili se do práce. Experti zničili disketovou jednotku, kleštěmi znehodnotili veškeré USB a jiné porty, přepájeli základní desku k obrazu svému a zlomené CD s pirátskými Windows spláchli do záchodu.

Že si není radno zahrávat s Billem Gatesem, ví dnes kde kdo

Martin se snažil vysvětlit (lámanou angličtinou), že ho celá záležitost velice mrzí a že podobnou havět už nikdy v životě víckrát neudělá. „Ne, to tedy neuděláš, špíno,“ potvrdil Gates a nechal jej bez odkladů na začátku srpna deportovat do Somálska na dvouletý poznávací pobyt, kde prý nezpůsobí žádnou další škodu a kde bude moct zpytovat svědomí.

„Mladíkova nešťastná maminka, paní Milada, by teoreticky mohla požádat soud o navrácení syna, ale její peněženka jistě nevykazuje dostatečně vysoký finanční obnos, aby se mohla přít s Gatesem. Navíc soudit se s tak mocným člověkem je zcela nemyslitelné a způsobilo by to jen další problémy.“ tvrdí nezávislý právník, kterého případ s nejasnou budoucností zaujal. Jedno je ale jisté: Bill Gates se konečně zbavil obávaného hackera, který mu prznil celoživotní dílo a okrádal rodinu o těžce vydělané peníze. A Martin? Ten se zajisté poučil, což vyplývá z dopisu mamince, kde píše o největší chybě v životě a že není dne, kdy by jí nelitoval. A na konci sdělení hrdě dodal, že si ihned po příjezdu domů zakoupí originální verzi operačního systému Windows nejméně v šesti a více kusech.

Protipirátská unie varuje: Nezáleží na tom, jak moc nebo málo nelegální služby využíváte, nezáleží, jak je počítač nakonfigurován ani jak se snažíte obejít celý systém… Velký bratr vás vidí a brzo si pro vás přijde! -[PP]-

1


MUŽ NAŠEL V KLOBÁSE MRTVOU KRYSU. VEDOUCÍ UZENIN TENTO FAKT POPÍRÁ Asi jen málokdo přemýšlí nad tím, že by v jídle našel nadbytečné zapečené či sešrotované zvířátko. Výjimkou není ani pan Mašek z Plzeňska, kterého nález mrtvé krysy nadmíru překvapil. „Jako každé úterý jsem jel z práce nakoupit do supermarketu. Znáte to - základní věci na týden - toaletní papír, mýdlo, pizzu, chleba, šlehačku, máslo a v oddělení masných výrobků nešlo odolat šťavnatým klobáskám, které tam čekaly přímo na mě. Manželka byla toho dne zrovna u nějaké kamarádky přes noc, a proto jsem si dělal večeři sám. Uvařil jsem si tedy klobásy a pustil se do nich. Jenže už po druhém zakousnutí se mi zvedl žaludek a upřímně se mi chtělo všechno vyzvracet ven. Pro jistotu jsem ještě jednou zkontroloval datum spotřeby a značku výrobce na etiketě – „Spotřebujte do 25. 6. 2009, UZENOX – Dáváme masu chuť“ – ale vše bylo v naprostém pořádku. Kousl jsem tedy ještě jednou a to už opravdu v pořádku nebylo – z klobásy trčelo mrtvé tělo krysy,“ popisuje veselou příhodu pan Mašek. Ten neváhal a celou záležitost oznámil osobním dopisem výrobci a poté i na policii.  Každý si rád pochutnává na klobáskách. Ne každému je ale jedno, z čeho jsou vyrobeny.

Uzenox, s. r. o. patří již k tradičním výrobcům uzenin a konzerv v České republice a mezi konzumenty si za dlouhá léta působnosti vydobyl celkem dobrou pověst. Ačkoliv se nález mrtvé krysy může jevit jako malý problém, pro společnost by mohl znamenat nepříjemnné dopady: pošpinění dobrého jména, odrazení kupujících od dalších nákupů či v lepším případě finanční odškodnění postiženého kupujícího. A to v případě, kdyby vedení UZENOXu do případu nezasáhlo dostatečnými prostředky. „Pracujeme v těch nejpřísnějších hygienických podmínkách, veškeré naše stroje a prostory jsou důkladně čisté, a proto je naprosto vyloučené, aby se do masných produktů dostala špína nebo zvířata, která tam nepatří. Opravdu nevím, o co panu Maškovi jde. Určitě dělá pro konkurenci a tu krysu do klobásy si dal sám, aby pošpinil UZENOX,“ uvedl Karel Stoklas, ředitel firmy, na svou obhajobu při tiskové konferenci. Celá záležitost se dostala až k soudu, ale i ten byl poněkud nejistý. Připustil pravdivost Maškovi výpovědi v případě, že si spletl značku výrobku, neboť hlavní soudce je velkým konzumentem UZENOXu a díky dobrým zkušenostem se společností a nevěrohodným fotografiím klobás popřel možnost pochybení obviněné strany. Světlo do případu vnesl nečekaně pan Mašek, o týden později, kdy stáhl obvinění a přiznal, že si celou tu bizarní historku vymyslel a krysu do klobásy naaranžoval sám, aby získal peníze. UZENOX uvedl, že se ho falešné obvinění velice dotklo, ale že nemá zájem o další soudní procesy či finanční omluvu, čímž potvrdil velice dobrý vztah ke svým spotřebitelům již z minula.

Odlišná verze pravdy aneb Co se veřejnost neměla nikdy dozvědět: Jelikož jsme od přírody zvídaví jedinci a nenecháme si jen tak něco vsugerovat do hlavy, opustili jsme rodný kraj a vydali se směrem na Plzeň za panem Maškem. Po přesvědčení, že neprezentujeme redaktory bulvárních plátků, podomní prodavače či svědky jehovovi, nás vpustil domů a po drobném úplatku (v podobě stokorunové bankovky) nám řekl pár důvěrných informací: „Dva dny poté, co jsem odeslal stížnost UZENOXu, mi byl doručen expresní dodávkou obrovský balík s dopisem, ve kterém stálo: Vážený pane Mašku, velice nás mrzí to malé nedorozumnění s krysou, ale pochopte, že není v naší kompetenci dostatečně rychle reagovat na přísné hygienické požadavky EU. Jsme podnik jako každý jiný, takže se drobné nepěknosti čas od času dějí. A kde taky ne, že? (smajlík). Prosím, přijměte tento balíček s výběrem těch nejlepších masných lahůdek jako omluvu. Doufáme, že budete dostatečně chytrý a laskavě stáhnete své obvinění a přestanete upozorňovat na naše chyby. My vašemu okolí také neříkáme, že vám stará zahejbá. S pozdravem ředitel UZENOXu.“ Pan Mašek trval na tom, abychom výpověď veřejně nepublikovali a nezpůsobovali mu tak další potíže, o které nestojí. My tyto obavy samozřejmě chápeme, ale není v naší kompetenci ochuzovat čtenáře o pravdivé informace. -[PP]-


VOYER ZNÁSILNIL HEREČKU PŘÍMO V ZÁKULISÍ Nechce se tomu věřit, ale je tomu tak! Až na deset může být odsouzen pan L. Kotoul z Olomouce, který se jednoho dne poprvé vypravil do divadla, a jeho návštěva stála skutečně za to. S manželkou v soukromé lóži sledoval desetiaktovou hru Onanista a svlečené paní. Herci svědomitě hrají své role a přitom netuší, že v hledišti je jeden samovolně ukájející se člověk navíc. Byl jím právě pan Kotoul, který poté, co na jeviště vstoupila představitelka hlavní role, odešel, a hned co se opona zatáhla, polonahou herečku Naděždu F. znásilnil. Zážitek z tohoto hrůzného výjevu umocnil pohotový kulisák Píchák, který v domnění, že jde o součást hry, se vztekem a se slovy: „Kolikrát vám mám řikat, že v zákulisí se jen zkouší,“ posunul oba „milence“ přímo před diváky. Ti si začali myslet, že se jedná o součást představení, a vestoje začali této povedené scénce heroicky aplaudovat. A ani manželka pana Kotoula, na kterého v nenadálém potlesku úplně zapomněla, nebyla výjimkou. Stejně jako ostatní provolávala slávu, přičemž ještě netušila, že je v divadle naposled a odporný pohled pana Kotoula, jak se na ní jakoby nic usmívá, se před ní bude vyjevovat v nejhrůznějších snech do konce života. -[PB]-

2


LESY ČR VE SPOLUPRÁCI S GREENPEACE POŘÁDAJÍ VEŘEJNÝ PROTEST PROTI VÝROBCŮM UMĚLOHMOTNÝCH PRODUKTŮ Milují Zemi, milují přírodu a nebojí se pouštět do nekonečných soubojů se svými protivníky pro dobro nás všech. Tak proč je nepodpořit? „Budeme pálit umělé stromky, květiny, pařezy, ovoce, umělé želvy, na co si vzpomenete. Je čas zbavit se toho sajrajtu, těch náhražek, těch nedokonalých substitů, díky kterým si lidé přestávají vážit skutečných hodnot a darů přírody.“ tvrdí ředitel Lesů ČR. Společně s Greenpeace pořádají protest proti výrobcům umělohmotných výrobků, nahrazujících části živé přírody, spojený s opékáním špekáčků a dalším doprovodným programem. „Celá akce začne 25. května ve dvacet hodin pálením umělých náhražek na brněnském Náměstí Svobody. Naší snahou bylo vybrat lokalitu, která bude přístupná širokému okolí a kde je možnost devastace přírody snížena na minimum. Pro nepříznivé počasí máme zajištěný přesun do blízkých krytých prostor a v případě výskytu odpůrců se také není čeho obávat - vše bude pod dohledem několika schopných mužů s obušky.“ uvedl organizátor Miroslav Janeček. Na protest jsou samozřejmě zváni všichni zastánci a milovníci přírody, kteří se nebojí projevit své znechucení nad firmami, které mají na svědomí odvracení obyvatel od původních hodnot přírody. A že je tato problematika aktuální, potvrdily i nedávné výsledky z dotazování kolemjdoucích v ulicích Brna:  Brněnské náměstí Svobody již brzy zaplní zástupy nespokojených aktivistů, kteří budou bránit matku Zemi před škodlivými vlivy společnosti.

„Manželka přitáhla domů umělé chryzantémy a i přes můj nesouhlas je odmítla vyhodit. Rozvedl jsem se s ní.“ M. Skála, 32 let.

„Má 75letá matka si přála do chaloupky zvířátko. Bratr jí chtěl udělat prozatimní radost koupí umělého pavouka, ale nepodařilo se. Maminka zklamáním dostala srdeční záchvat a už není mezi námi. Protestu se zúčastním na sto procent.“ G. Ondráčková, 56 let. A co lze od celé události očekávat? V první řadě přátelskou atmosféru, příjemné opékání a posezení u ohně. Mezi další lákadla patří tradiční soutěže o ceny pro malé i velké či slavný DJ Kokon se svým neméně slavným mixážním pultem a syntenzátory. „Očekáváme velkou účast z řad lidu, a proto bylo nutností omezit celkovou kapacitu návštěvníků počtem vstupenek, které je nutné zakoupit dopředu. Případní zájemci se na místo určení dostanou velice pohodlně a rychle – je zajištěno celkem sedm autobusů jedoucích z Prahy, Ostravy a Jihlavy, a v případě zvýšeného zájmu jsou připravy další čtyři v záloze. Návštěvníci nebudou platit nic navíc, dopravné je již započítáno v celkové částce vstupenky, v níž je mimo jiné zahrnuto i občerstvení (2 špekáčky na osobu, horčice či kečup + tácek) a příspěvek na výzkum, který bude konkrétně specifikován před zahájením akce.“ Více organizačních informací naleznete na plakátech či reklamních plochách ve větších městech a vesnicích.

-

[PP]-


49LETÉ ŽENĚ PŘINESLA VÝHRA V LOTERII NEČEKANĚ ŠŤASTNÝ ŽIVOT Že peníze kazí člověka? Pověra, posuďte sami… Paní Květa Němcová z Milešova může hovořit o obrovském štěstí. Jakožto „vydavačka stravy“ v mateřské školce si nemohla dovolit ani zdaleka to, co by si přála, a proto se rozhodla k odvážnému činu: vsadit si v loterii polovinu svého mizerného platu. Když jí bylo poté telefonicky oznámeno, že se stává výherkyní čtyřiceti milionů dvě stě padesáti osmi tisíc pěti set osmdesáti korun, omdlela štěstím. „Plakala jsem, protože jsem se v životě nadřela hrozně moc a najednou jsem nemusela hnout ani prstem, abych mělo všechno, na co si vzpomenu,“ řekla paní Květa. A tím štěstí zdaleka nekončilo. Asi o tři dny později se k paní Němcové vrátil syn, který ji předtím poslal do háje a nechtěl už v životě vidět. „Řekl mi, že mě má rád a že už se ode mne nehne ani na krok. Můžu být snad šťastnější? Mám peníze a syna zpět.“ Výherkyně plánuje do budoucnosti přestavbu celého domu, nákup auta, bazénu, pěti televizí, diamantů a dalších věcí. Otázku úschovy peněz prý už vyřešila: bankám nevěří kvůli současné krizové situaci, a proto je raději zašije doma, do peřin. -[PP]-

3


65LETÝ DŮCHODCE CHYCEN PŘI KRÁDEŽI V POTRAVINÁCH. SOUD JEJ ODSOUDIL NA DOŽIVOTÍ Ne, nemusíte se děsit, že by proběhla reforma legislativy v oblasti sazeb trestů v takové míře, aby byl nebohý stařík odsouzen za nelegální přivlastnění láhve alkoholu a slunečních brýlí nejvyšším možným trestem České republiky. Prodavačka spozorovala malátného dědečka již při začátku krádeže. Počínal si velice neprofesionálním způsobem, což měla na svědomí zvýšená hladina alkoholu v krvi. Odcizenou láhev vodky a brýle si bez jakékoliv známky opatrnosti zastrčil do igelitového pytle, jenž si přinesl s sebou a se zájmem si prohlížel další vystavené zboží v regálech. „Automaticky jsem vytočila telefonní číslo na policii a ta dorazila do pěti minut od zavolání,“ vypověděla. Poté, co byl zloděj odhalen, zpanikařil a schoval se do rohu u mrazícího boxu, odkud prý začal vyřvávat na celý obchod: „Hej hoši, co je, vole!?“

 Nenechte se zmást nevinnou tváří. Pravda by vás mohla dost vyděsit.

„Byli jsme opatrní, nechtěli jsme ho úplně vyděsit, v tomhle věku nikdy nevíte, co se může stát a taková mrtvice by jej mohla stát život. Přistoupil jsem sám k celkem sympatickému staříkovi, který křečovitě svíral tašku v ruce, a poprosil jej, aby všechno vysypal ven. Na mojí větu ale reagoval poněkud odlišným způsobem, než jak všichni předpokládali,“ řekl policista Michal Vejvoda.

Pro přítomné bylo velkým šokem, když se důchodce rozplakal a místo vytahování kradených věcí z pytle začal vyjmenovávat veškeré prohřešky, kterých se v nedávné době dopustil. A to počínaje sexuálním zneužíváním synovce, týráním domácích zvířat v kůlně a vraždou japonského turisty konče. Po vystřízlivění se důchodce probudil v omřížované místnosti a po řádném soudu a ověření skutečností byl odsouzen k doživotí. Na otázku, co jej vedlo ke všem zrůdným činům, odpověděl, že nemohl odolat pohledu na švihácké sluneční brýle a volně se povalující chlast. Názor na celý případ si jistě uděláte sami. -[PP]-


BEZDOMOVEC SPÁCHAL SEBEVRAŽDU NA PRAŽSKÉM VLAKOVÉM NÁDRAŽÍ 48letý bezdomovec byl před šesti dny nalezen mrtvý na hlavním nádraží Českých drah s brutálními pohmožděninami po celém těle. I přesto, že není známa jeho identita (příbuzní se doposud nepřihlásili a u těla nebyly nalezeny žádné doklady), příběh je to velice dojemný a smutný. Minulé úterý naši pražští policisté při pravidelné obchůzce u prvního nástupiště podivnou hromadu starých hadrů. Kolem poletující hejno much ovšem nevěštilo nic dobrého a po bližším prozkoumání „objektu“ se udělalo nejednomu drsnému strážníkovi nevolno, neboť na tlející mrtvolu opravdu nebyl moc příjemný pohled. „Ležel tam tak bezvládně na zemi, všem se nám sevřelo srdce bolestí... ale bylo už moc pozdě, nemohli jsme pro něj nic udělat,“ vypověděl zdrcený policista Jan Oříšek.

 Všechny lidské životy spojuje na konci cesty jeden nevyhnutelný osud. Někteří z nás jsou mu nuceni trochu napomoci.

Co vede lidi nejnižších sociálních skupin k sebevraždě? Společenské a sociální nedostatky, posměch, život na hraně a ztráta vůle. Proto nemůžeme odsuzovat mrtvého za způsob, jakým se odpravil na onen svět a už vůbec ne čin samotný.

„Podle výrazného otisku podrážky na obličeji bezdomovce a nepěkných modřin usuzujeme, že se nejdříve pokoušel umlátit botou, ale tato metoda nebyla moc účinná, tak přešel k tvrdšímu nástroji. Zatímco doličná bota se stále hledá, baseballovou pálku jsme objevili v odpadkovém koši nedaleko těla. Tou si dotyčný udělil několik tvrdých ran do zad a když už ani to nezabíralo, rozběhl se proti cihlové zdi, která mu dopomohla ke konečnému vysvobození. Je hrozné pozorovat kolem sebe lidi, kteří nenávidí život tak moc, že jsou schopni se takhle nedůstojně oddělat. Být ale v jejich situaci, udělám bez rozmýšlení to samé,“ řekl vrchní vyšetřovatel Ivo Motyčka. Případ vyvolal značný mediální rozruch a nenechal klidné ani obyvatele Prahy. Ti začli v davech nosit na místo neštěstí pohřební věnce a svíčky, i když nikdo nedokázal přesně říci, z jakého důvodu byl pro ně muž blízký. „Karel Svoboda nás taky vůbec nezajímal, dokud nespáchal sebevraždu, ne?“ přiznal jeden z truchlících návštěvníků. -[PP]-

4


TŘI AMERIČTÍ TROSEČNÍCI PROHRÁLI ZOUFALÝ SOUBOJ S MOŘEM, AŽ DO POSLEDNÍ CHVÍLE ODOLÁVALI V NAFUKOVACÍM ČLUNU Co všechno je schopen člověk vydržet, aby přežil? Přes sto pasažérů z různých krajů světa si užívalo idylický pobyt na záoceánském parníku (jehož jméno by na dramatičnosti zprávy ani trochu nepřidalo) až do chvíle, kdy hlavní kapitán oznámil, že v dolní části lodi vypukl nekontrolovatelný požár šířící se bleskovou rychlostí, a že počet záchranných člunů nepřesahuje číslovku tři. Na palubě v tu ránu nastal chaos a ke všeobecnému zděšení navíc pěstní souboj o místa ve člunech, které znamenaly život. Kapitán kontaktoval podle předpisů nouzovým vysíláním nejbližší loď, která mohla nebohou posádku maximálně odkázat do rukou božích, protože se k ní nemohla včas dostat. Od této chvíle se můžeme už jen domnívat, co se na lodi před potopením odehrálo. Stovka lidí přišla tu noc o život, ale když vezmeme v potaz, že denně podlehne na silnicích 4 000 řidičů, 16 000 lidí zemře denně na AIDS a jiné nemoci, je to zanedbatelný počet, a proto se jím nebudeme dále věnovat a přistoupíme k mediálně zajímavější události: Jeden člun se podařilo ukořistit dvěma manželům, jejich synovi a rodinnému pejskovi. Svůj osud dobrovolně svěřili krutému moři, které se stalo jejich útočištěm a jen s mizivou nadějí na záchranu mohli vyčkávat, zda je objeví pátrací týmy nebo zůstanou navždycky v zapomnění. „Když mi tu v pět ráno začla blikat červená kontrolka, věděl jsem, že něco není v pořádku. Informovala nás loď Landriver o nehodě na sesterské lodi a vyzvala nás, abychom urgentně vyslali do sektoru havárie všechny letecké jednotky. Bohužel, na místě nehody zůstaly už jen trosky lodi a po obětech či záchranných člunech nebyly žádné stopy. A i když byl celý úsek pravidelně kontrolován, vyhlídky na jejich objevení se každým dnem snižovaly,“ uvedl pracovník hlavního řídícího centra přístavu. Nakonec se na všechny přece jen usmálo štěstí. Tmavě modrý člun zahlédl pilot průzkumné helikoptéry osm dní po ztroskotání a záchranná akce mohla začít. „Čekali jsme bezvládné mrtvoly v zuboženém stavu, takže když ze člunu s vysokými okraji zaštěkal pes, byl to obrovský šok. Velice energický jorkšír, nejevící známky vyčerpání či hladu, byl pro nás velkou záhadou, ale když jsme spatřili na dně plavidla povalující se lidská těla ohlodaná na kost, bylo vše jasné. To, že to ten malej rošťák přežil, je zázrak.“ vypověděl nadšený člen jednotky. Po podrobnějším prohledáním člunu byly mezi řadou výkalů, zvratků a krvavých skrvn nalezeny dvě prázdné PET lahve od minerální vody. Lze mluvit o velkém štěstí, že si tito lidé v tak vyhrocené situaci a s kladnou hlavou uvědomili, že s největší pravděpodobností stráví na moři delší dobu a bez vody by to bylo zcela nemožné. Zároveň je také třeba mluvit o obrovské smůle, neboť jak už vyplývá z informací výše, trosečníci nepřežili. Odborník na lidský organismus, Michal Lavička, dodal: „Na dehydrataci člověk umírá asi během sedmi dnů, delší období je schopen přežít pouze ve spojení s vyšší fyzickou odolností a s konzumací potravin. Ovšem měli tihle lidé nějaké jídlo s sebou? Ne, neměli. Osudová chyba, tak tomu říkám já.“ -[PP]-


VAŘENÍ PANÍ KUDRNOVÉ PŘIŠLO VNIVEČ Kuriózní událost se odehrála minulý měsíc, kdy šedesátiletá paní Kudrnová z Brna uvařila svému manželu Josefovi brambory. Spokojená důchodkyně, která platila za výtečnou kuchařku, je podala své drahé polovičce s mlékem, ať si na chvíli odpočine od masa. Když však vedle v pokoji vyšívala, slyšela z kuchyně úpěnlivé volání, že ty brambory se doslova nedaj žrát, jsou nedovařené a i Afričan by se z nich poblil. „To má človek za všechno, celej den dře a pak má jíst nějaký brambory, ze kterých by se... (zde si pro vulgaritu dovolujeme Josefův monolog utnout)“ A právě tato poslední věta v manželově souvětí přivedla paní Kudrnovou na skvělou myšlenku. Místo hádek brambory manželovi vzala a opravdu je poslala do Afriky. Přiložila do angličtiny přetlumočený dopis, ve kterém popsala skutečnosti a šalamounskou výzvu pana Kudrny. Myslela si, že nad manželem vyzraje… O to větší bylo překvapení, když o týden později u Kudrnů zazvonil zvonek a za dveřmi stál malý černoušek Joshua. Ve svých zkostnatělých rukách držel kastrol s naprosto schnilýmy brambory. Líbezně a srdceryvně se na paní Kudrnovou usmál, podal jí kastrol a než odešel, řekl: „We need food, not your potatoes.“ Když si poražená důchodkyně ve slovníku přeložila celou Joshuovu větu (Joshua před posledním schodem činžovního domu na následky vyčerpání a podvýživy zemřel, pozn. redakce) rozplakala se a se slovy: „Vždyť to nemůže bejt tak strašný,“ sáhla lžící do kastrolu, nabrala si pořádné sousto svého pokrmu a potom vydechla skrz nechutné brambory naposled. A jak později usoudil její manžel ve své zbytečné filozofii: „Já to tý naivce řikal, fakt se to nedalo žřát.“ -[PB]-

5


NADRŽENÝ HOMOSEXUÁL ŘÁDIL V ŠUMAVSKÝCH LESÍCH Celé tři měsíce znesnadňoval práci železnorudským myslivcům neznámý muž s karnevalovou maskou zajíce, který neodbytně navštěvoval a svojí přítomností narušoval výkon práce těchto již dosti vytížených pracovníků. Svaz myslivců si v posledním čtvrt roce sáhl až na samotné dno a ochutnal hořkou chuť bezmoci, když se mu ani s pomocí policie nedařilo odchytnout otravného maskovaného muže. Ten jim díky své mazanosti a znalosti území dokázal vždy unikat a dokonce odrovnat dva policejní psy, kteří se v současné době léčí z traumatického šoku. Začalo to zcela nevinně – Ota Kořínek si jako tradičně každou směnu vylezl na posed a sledoval bedlivým zrakem zvěř, když se zpoza keře vyřítil po čtyřech muž s bílou maskou zajíce. „Byl to pro mě hrozný šok, musel jsem se profackovat, abych se ujistil, že nespím. Ten chlap vyběhl po žebříku za mnou a já se nemohl vůbec bránit... Stál jsem jak opařený, nestihl jsem vůbec zareagovat… Ach bože, bylo to tak hrozné,“ popisuje Kořínek svůj příběh z lůžka nemocnice, kde si ještě nějakou dobu poleží. Podobných případů bylo samozřejmě více a když už se zdálo, že je míra zvrhlosti nejvyšší, stalo se něco mnohem horšího. Kvůli snižujícímu se stavu zaměstnanců se nedávno konal v Železné rudě nábor do Svazu myslivců za účelem rozšíříření řad novou, potenciálně schopnější, mladou generací. Svaz pochopitelně nabídl velkou odměnu za dopadení muže v masce, což bylo hlavním lákadlem pro zápis do sdružení. „Vypsali jsme speciální odměnu za práci v sektoru A15, neboť je pro nás důležité zajistit post správce tohoto významného území, co se geografického i přírodního hlediska týče,“ řekl Evžen Burkmayer, dozorce osmého posedu. I přesto, že se situace zdála neřešitelná, nová strategie se osvědčila. Mezi dvěma uchazeči se mimo jiné našel i 45letý Milan Trnovský, jemuž se nakonec podařilo urovnat vnitřní pořádek a symbiózu lesa. „Seděl jsem na posedu oblečený v lascivním ošacení a vyčkával, co se bude dít. Za půl hodiny se ozvaly kroky a funění za křovím, nebylo tam moc dobře vidět, tak jsem nabil pušku a vystřílel celý zásobník. Říkal jsem si, že to je určitě divoký prase, tak co s ním, že jo. Asi za půl hodiny nato přišla manželka s obědem a dost mě při tom vyděsila, když se objevila jen tak mezi stromy s kastrůlkem v ruce. Nicméně, po vydatném obědě jsem se zašel podívat do křoví a nález byl velice překvapivý: místo prasete jsem odpráskl toho teplýho chlapa v masce!“ Čin byl posouzen jako nehoda, a proto nebude dychtivý střelec za své jednání, i když trochu ukvapené, žádným způsobem potrestán. Spíše naopak: Trnovský obdržel písemnou pochvalu od policejního sboru za mimořádnou službu a od Mysliveckého sdružení slíbenou odměnu, za kterou si prý v nejbližší době pořídí větší zásobník do své lovecké zbraně. -[PP]-


STROJVŮDCI SE POVEDL HUSARSKÝ KOUSEK Život nám předhazuje do cesty nejrůznější překážky. „Tak perfektní karambol se člověku povede jednou dvakrát za život!“ liboval si strojvůdce na trase Tábor – Horní Cerekev, pan Karel. Ochotně nejen zapózoval u svého „dílka“, ale také nám, a to zcela mistrně, sdělil svůj příběh, a co se vlastně stalo. Trasou zkušený strojvedoucí zrovna řídil polední vlak z Tábora, kdy těsně před Horní Cerekví, kdesi na přejezdu, vidí osobní auto - podle odhadů typ Škoda Felicie. Pan Karel zůstal stát jako zasažen nějakým zajímavým úkazem. „Auto na kolejích?“ řekl si a s úctou se díval na tento zvláštní jev. Zprvu nevěděl, co má dělat, ale pak se jednoznačně rozhodl - sáhl po mobilu a než tu úžasnou věc oznámil manželce, celou si ji nafotil. „Proto, abych měl památku!“ Sám by auto na kolejích obdivoval snad donekonečna, kdyby nepřišlo to, co přijít asi muselo. Náraz. „V tu chvíli jsem sám nevěděl, jestli to auto táhnu před sebou, nebo už ho přejel. Podival jsem se z okna a to auto táhnu. Co myslíte, musel jsem brzdit – to není jen tak. Ještě by mě pak mohli vyhodit z práce a třeba i žalovat, že jsem někomu zničil auto. Podělanej život.“ Vše naštěstí dobře dopadlo a hrdina dne vlak ubrzdil. Za bouřlivého potlesku cestujících se s autem vyfotografoval a po záchranných prací pomohl s vyprošťováním bezvládného těla na sedadle řidiče. A jak sám pan Karel řekl: „To mi chlapi ráno v hospodě nebudou věřit!“ -[PB]-

6


FACEBOOK SI VYBRAL DALŠÍ OBĚŤ Není tomu zase dávno, co se internetové sdružení a sociální síť Facebook naplno rozšířilo i v českých luzích a hájích. Nemít dnes profil na Facebooku znamená být společensky pod úrovní, být nezajímavý nebo divný. Na Facebooku se tráví veškerý volný čas a všechny jeho aktivity jsou spojené právě s ním. A tomu podlehl i sedmiletý Olda z Jičína, který místo toho, aby lezl po stromech, pouštěl draka nebo se učil pískat na trávu, založil si profil na Facebooku. Přišly letní prázdniny a Olda je celé strávil u počítače. Nejprve to začalo nevinnou hrou a ostýchavý klučík vyplňoval položku: Co se mi právě honí hlavou pouze jednou za čas. Považoval to za legraci a skvěle vyplněný volný čas. Byl potěšen zcela kuriózní možností komunikace a ani v nejmenším mu nepřišlo na mysl, že se ocitá pouze ve virtuálním světě, který má v plné míře nahrazovat ten skutečný. Ve světě Facebooku začal trávit čím dál tím víc volného času, přestal jíst, pít, a to, že se při neskutečném parnu nevykoupal v rybníce, ale pouze komentářem To je vedro, proto se koupu, si všiml až při cestě na záchod a při zjištění, že jeho domov je zamknutý zvenku. Polekal se, ale nebylo návratu zpět. Olda byl uvězněn ve stínu virtuální komunikace a ta ho sžírala. Nedokázal se ani vymočit, Facebook ho volal zpět.

 Pro každého z nás má život odlišlý význam.

A úplný konec přišel v době, kdy Oldovi rodiče odjeli na dovolenou a v domnění, že malý a nevybouřený chlapec bude celé dny lítat venku a chodit na zmrzlinu, mu doma nechali tisíc korun na útratu. Jenomže Olda si za zmíněný obnos přes internet objednal Slovník Facebookových výrazů, aneb Co se mi právě honí hlavou a bylo hotovo. Když se chlapcovi rodiče vrátili z dovolené, našli svého synka v zuboženém stavu. Nejenže si u svého stolku zařídil provizorní ložnici, obývák i jídelnu občasných jídel, našli v jeho doupátku i zcela funkční záchod. Okamžitě vypnuly počítač, na kterém by se daly smažit topinky či vejce, a poslali Oldu pro regeneraci pověsit prádlo. Olda vyšel po měsíci ven a to byl poslední šok do jeho pomyslné rakve.

Celý svět se mu motal a při každém kroku mu bylo na zvracení. Pravidelně dostával neskutečné tiky a nutkání napsat do svého stavu Je mi zle, Star Trek funguje jinak, ale pak si uvědomil, že není připojen. A když kolem něho projel soused Jeřabina, zacinkal na zvonek u kola a pravil: „To je dost, že tě taky vidím,“ chlapec, jistouce si skutečností, že nedokáže ve skutečném světě komunikovat, omdlel. V současné době se zotavuje na psychiatrické léčebně v Kobylisích a podle zpráv lékařů nebude mít již několikátá oběť Facebooku trvalé následky. Dokonce si v léčebně našel kamaráda. S Přítelem Mirdou, který si již desátý rok myslí, že je SuperMario a dokáže přeskakovat ze skály na skálu, si rozumí nadmíru skvěle a již brzy by mohl být připravený vrátit se do úplně normálního světa plného her, skotačení a dětských radovánek na Facebooku. -[PB]-


MLADÍK UMRZL VE VÁNICI, NEMĚL ČEPICI O život přišel 13letý Milan Daněk z Kutné Hory na následky umrznutí v silné vánici, kdy rychlost větru dosahovala 50 km/h. Milan se vracel pěšky domů z hospody, což by jistě nebylo nic divného, kdyby byl znám fakt, že se vydal na šest kilometrů dlouhou cestu bez čepice (!), která by jej ochránila před nebezpečně studeným větrem. Policie tento případ již důkladně prošetřila a obvinila barmana podniku, který se na smrti chlapce podílel majoritním dílem. Hrozí mu 5leté odnětí svobody. Mladík si podle očitých svědků objednal v průběhu večera přibližně dvě velká piva, čtyři panáky vodky a pražené arašídy. Za svůj účet však při odchodu odmítl zaplatit, což si barman nenechal líbit. „Ten spratek by mě přivedl na mizinu a já musím v každým takovým případě tvrdě zasáhnout. Vzal jsem mu proto čepici s tím, že pokud nezaplatí, tak si jí nechám a že si pro ní může dojít klidně i s fotrem,“ vypověděl policii.

 Čepice není pouze módním doplňkem

Barman se ale dopustil nepřiměřeného zadostiučení. Chlapci vzal čepici v domnění, že její hodnota pokryje vzniklou ztrátu za alkohol a arašídy. Podle soudního znalce, Milana Potůčka, je ale pravda jiná: „Cena značkové čepice KNIKE, která byla Milanu Daňkovi zabavena, odpovídá hodnotě 350 Kč, z čehož vyplývá, že se pan Hronovský obohatil nejméně o 150 Kč.“

Soud přišel s rozhodnutím, že si barman počínal nedbale a tudíž ponese následky v plném rozsahu. Kromě vykonání trestu je pan Hronovský navíc povinnen vyplatit manželům Daňkovým částku ve výši 150 Kč, o kterou jejich zemřelého syna nevědomě okradl. -[PP]-

7


KOMUNIKUJI S MÍRUMILOVNÝMI MIMOZEMŠŤANY, TVRDÍ MUŽ Z TÁBORSKA Všichni jsme se smáli případům únosů mimozemšťanů, očitým svědkům neidentifikovatelných létajících objektů a mizerným fotografickým falzifikátům. Na scénu ale vstoupil muž, který se smíchu nebojí. Muž, který dokáže komunikovat s Vesmírnými bytostmi, přináší lidstvu velké poselství. „Mám to pořád v živé paměti. Vracel jsem se z hospody domů podél lesa a asi v půlce cesty mi z ničeho nic přestaly jít hodinky. "Digitálky prašivý, vietnamský," říkám si ještě s klidnou hlavou, ale když mezi stromy zazářilo zelené světlo,veškerá nebojácnost byla pryč. Podlomily se mi nohy, s výkřikem jsem upadl do trávy a nehýbal se. V životě jsem se tak nebál, přísáhám bohu. Asi za pět minut se mi konečně podařilo postavit na nohy a ve zmátořeném stavu dojít až do postele, kde mi vyhubovala manželka za to, kde celou dobu vězím. Mezi odchodem z hospody a příchodem domů totiž uběhlo více než pět hodin…“ Tak proběhl první kontakt pana magistra Rendy s vesmírnou civilizací, i když v té době si to neuvědomoval. Teprve později, po nálezu asi třímilimetrové jizvy na břiše, začal svůj problém pečlivě zkoumat v odborné literatuře a na internetu.

 Jedna z flotil Vesmírných kamarádů přelétá nad polem

„O tom, že mě pitvali mimozemšťani, nebylo sporu - všechny přiznaky a události tomu nasvědčovaly a já se s tím nedokázal vyrovnat. Asi o tři dny později po mé nehodě jsem začal užívat drogy, abych se odreagoval a tolik se nestresoval. A pak, když jsem seděl v houpacím křesle, jsem JE uslyšel, jak ke mně promlouvají: "Milý Igore, Ty jsi vyvolený." Řekli mi, že chtějí na Zemi vybrat člověka hodného jejich poslání. Pitvali mě, aby zjistili, zda-li jsem v jádru dobrý člověk. A já opravdu jsem a dělám, k čemu jsem byl předurčený, jak nejlépe dovedu.“

Pan Renda se vzdal trvalé práce, aby se mohl plně věnovat komunikaci s Vesmírnými kamarády, jak sám ony bytosti nazývá a přijal vesmírné jméno „Kaštan“. Náplní života bývalého ředitele potravinářského koncernu je v současné době psaní článků, pořádání seminářů pro veřejnost a předávání vzkazů, které varují lidstvo před obrovskou katastrofou roku 2012, kdy má dojít ke zničení planety Země. „Jedinou pomocnou ruku nám podávají Vesmírní kamarádi. Přes sto dvacet tisíc lidí z celého světa dostane možnost se zachránit na vesmírných flotilách a odletět tak na jinou, daleko krásnější a harmoničtější planetu. Sto dvacet tisíc milujících obyvatel s hezkými myšlenkami a úmysly, kteří dokáží přijmout lásku Vesmírných kamarádů a samozřejmě, lásku Ježíše Krista.“ Z příspěvků, uvěřejněných panem magistrem na internetu, se můžete dočíst vše o Vesmírných kamarádech (vzhledu, sociální struktuře společnosti, jazyce, podmínkách k přijetí na loď a aktuální volnou kapacitu), dozvíte se mnoho zajímavostí ("Díky našim očím jsou schopni pozorovat planetu, oči jim slouží jako projekce, jejíž kvalita by se dala přirovnat k full HD kamerám – Mgr. I. Renda, článek z 15. 8. 2009) a o průběžné komunikaci mezi Zemí a velitelskou flotilou. Autor článků se přiznal, že má místo na flotile zcela jisté, a proto podnikl v poslední době řadu opatření: „Už jsem zrušil všechny životní pojistky a bankovní účty, spoření na děti, prodal veškeré akcie a téměř všechny takto vybrané a získané peněžní prostředky jsem spálil za barákem na hromadě. Tam, kam se za tři roky přesuneme, nebudou peníze potřeba.“ -[PP]www.vesmirnikamaradi.unas.cz


NESPOKOJENÝ ZÁKAZNÍK ZMRZAČIL VIETNAMSKÉHO PRODEJCE Pan Jaroslav Kamenský ve svém životě zažil už ledacos: nesmyslné hádky s manželkou, ztrátu práce, smrt milovaného psa a změnu režimu. Ovšem s čím se setkal na vietnamském tržišti v Brně minulé pondělí, překročilo prý všechny meze tohoto jinak poklidného člověka. Jakožto běžného spotřebitele ovlivněného nejnovějšími módními trendy i jej přilákala lákavá nabídka značkového oblečení za bezkokurenční ceny. Pan Kamenský navíc obdržel při nákupu slevu a nic již nemohlo zkazit bezchybný letní den. Až na jednu maličkost. Ještě téhož dne se totiž na tržnici vrátil a nikoliv z důvodu, aby si koupil další zboží. Mezi zavěšenými bundami a khaki kalhotami našel tehdy ještě usměvavého vietnamce a zbil jej do bezvědomí. „Když si, vole, koupím Adydas, tak od toho čekám asi nějakou kvalitu, ne? Ne, že to hodím do pračky na třicet a vytáhnu tričko na cucky. U vietnamců jsem nakupoval naposledy. Mě, jako zákazníka, ztratili, a dobře jim tak.“ řekl policii, která jej umístila do vazby. Zdravotní stav pana Li Čonga se stále zlepšuje, již mu nedělá problém bezbolestně se najíst a na vozíček si chtě nechtě zvyká. Ke stánkovému prodeji se i přes ošklivou příhodu hodlá v nejbližší době po regeneraci vrátit. -[PP]-

8


ZE SPORTU: BASKETBALISTA VS. ZAMĚSTNANEC Pikantní soudní spor v těchto hodinách skončil u Krajského soudu v Brandýse nad Labem. Probíhal mezi basketbalovým týmem Rudá síla Brandýs nad Labem a s donedávna hvězdou mužstva Frederikem Vomelou. Vomela kdysi platil za výtečného hráče a jeho koše vzbuzovali obdiv nejen u fanoušků Brandýsa. Traduje se, že hned jak Vomela zabodoval, strhl na svou stranu i fanoušky soupeře. Ale to už dnes neplatí.

 I bez rukou, které užíváme k mnoha důležitým aktivitám, se dá vést plnohodnotný život.

Frederik Vomela zhruba před měsícem onemocněl vzácnou virózou z vietnamského jídla, a proto mu kluboví lékaři museli uříznout ruce. Pro basketbalistu jistě nemilé… Ale chuť reprezentovat svůj klub tohoto chrabrého mladíka nikdy neopustila. Byla dokonce tak silná, že hráče i klub dohnala k soudu – a Vomela ho vyhrál. Když měl totiž ještě ruce, podepsal s klubem takzvanou Nezpochybnitelnou smlouvu, kdy musí za deset let v každé sezóně odehrát minimálně šedesát utkání v základní sestavě a v jakémkoliv stavu lidského těla házet každý trestný koš.

Jak už jsme řekli, jedná se o kuriózní spor a sám vítěz nám k tomu řekl následující: „Jsem potěšen výrokem soudu. Neboť mi kromě značné finanční částky přinesl i potvrzení o vítězství zdravého rozumu nad nesmyslem. Mám smlouvu na deset let a za Brandýs pokud možno co nejvíce zápasů.“ -[PB]-


REDAKTOŘI ČASOPISU WINFRŠKRÉC VYDÍRÁNI Minulý čtvrtek se objevil v redakci Winfrškréce výhružný dopis s následujícím sdělením: „Vážení pisálkové, naskytla se mi skvělá příležitost získat peníze, aniž bych se musel jakkoliv fyzicky namáhat. Nebudu to prodlužovat: čirou náhodou jsem zachytil na fotoaparát vaše ctěné postavy v situaci, která vám jistě nesluší ani není hodna vašeho postavení. Jsem si zcela jist, že zveřejnění fotografie by vyvolalo velký rozruch a negativní dopad na celý ten váš projekt, a to včetně odlivu čtenářů. Dostali jste se do pekelné situace, ze které však můžete šlechetně vybruslit. Nechci vás zničit úplně, to ne. Chci jen 10 000 Kč a už o mě nikdy neuslyšíte, tak se rozhodněte.“ Z dopisu jasně vyplývá, že si tajemný autor pevně stojí za každým slovem a v případě nespolupráce je odhodlán ublížit redaktorům časopisu zveřejněním fotografie. Ti však udělali něco, s čím odesílatel nepočítal. Otiskli jak výhružný dopis, tak i samotný snímek, čímž dali najevo svůj flegmatický názor – pokorně se vyrovnali s celou situací i se všemi negativními následky. Anebo je to všechno jinak? „Je to jinak,“ přiznává Petr Bobek, redaktor časopisu. „S dotyčným jsme v minulosti měli již několikrát čest, takže nás tohle nepřátelství vůbec nepřekvapuje. A s tím kontejnerem to byla náhoda, prostě nám tam něco spadlo, jasný? Nejsme žádní bufeťáci.“

 Fotografie, která dala podnět odpůrci projektu Winfrškréc k drzému vydírání.

Pavel Procházka (druhý autor Winfrškréce), celý případ uzavřel slovy: „Věděli jsme, že odesílatel, říkejme mu třeba Ivan Pekárek, měl hodně problémů už od ranného dětství a jeho psychický stav by se dal označit za labilní a chování za nepředpovídatelné. Ovšem i přes tuto skutečnost jsme si v jedné věci dost podobní: sdílíme stejné zájmy, také totiž patříme k vášnivým fotografům. Nejdůležitější ze všeho je vybrat si správný objekt a zachytit jej ve správný okamžik, na tom se jistě všichni shodneme, ale obvykle se to jen tak nepodaří. Už ani nevím, kolik bylo hodin, když jsem procházel vsí kolem výběhu zvířat, když mě jistá scéna přímo opařila a přikovala k zemi. Víte, když spatříte za plotem zoofila, obvykle vás to zastaví. Nezastavilo to ale spoušť mého digitálu. A výsledek? Jednoznačný usvědčovací materiál.

Milý Ivane, osel druhý den chcípl a to do týrání podle zákona o ochraně zvířat patří. Užívej si poslední okamžiky svobody, protože si pro tebe jede policie, frajere!“ -[PP]-

9


OKÉNKO DO LITERATURY Tentokrát vám v rámci rubriky přinášíme smršť literárních novinek, neboť jsme došli k závěru, že Češi jsou velice sečtělý národ a čtení se věnují téměř všude – doma, na dovolené, na cestách, v práci, na rybách – v rámci využití a zpestření volného času. Na mysl ale vytanou otázky typu: Kde se dozvím o vydání nových knih, které stojí za přečtení?  Téměř 32 % české populace žije v urputném domnění, že tyto informace najde v bulvárních magazínech, pokud se důkladně prolistují a přečtou. Je smutné, že často na úkor prodejce, kterého netěší ohmatané zboží bez následného zakoupení.

Naše poslání je zcela pochopitelné - uspokojit zbývajících 68 %. Proto na následujících řádcích najdete ten nejzajímavější výběr klenotů, které současná tuzemská i zahraniční literatura nabízí.

Libor Pošustka

Hurá, už mi zase stojí! Nakladatelství Peliněk vydává novou knihu Libora Pošustky s titulem "Hurá, už mi zase stojí!", tragikomický příběh chudého dělníka Aloise, který zdědí po svém zámožném strýci tovární komín. Dělníkovo štěstí ale nemá dlouhé trvání. Jednoho dne se přižene do vsi vichřice a sfoukne stabilně vypadající komín jako domeček z karet. Poblíž si naneštěstí ještě poskakuje Aloisův osmiletý syn s písničkou na rtech: „Když jsem šel na půdu pro hrábě, ležel tam…“, když jeho popěvek utne sprška cihel z padajícího komína a podle slov vypravěče ho rozmašíruje na sráč. Alois je z neštěstí psychicky na dně a přes bolestivou ztrátu se nemůže přenést. Dennodenně nadává bohu za nespravedlnost a krutost, kterou mu přináší, obdařuje jej nespočetným množstvím vulgárních nadávek a nakonec se rozhodne přestat chodit i do kostela, kde už pro něj není útěchy. Vesničané nechtějí jen tak nečinně přihlížet cizímu neštěstí, a proto se rozhodnou přiložit ruce k dílu – zorganizují pro Aloise finanční sbírku. Ta má nečekaně radostný účinek: Po několika dlouhých měsících smutku, probdělých nocích a mnoha posmrkaných kapesnících se na Aloisově tváři objeví nefalšovaný úsměv a uroní i pár slz štěstí. Je tak dojat, že není schopen slova, natož řici děkuju, tak za něj všem poděkuje paní Nováková, aby nedošlo k trapné situaci. Ihned druhý den se náš hlavní hrdina rozhodne zrealizovat svůj dlouhodobý plán. Zavolá místního architekta, stavaře, bagristy, zedníky a geodety, jejichž šikovné ruce dají život novému, lepšímu a vyššímu komínu z kvalitních pálených cihel. Příběh končí dojemnou scénou, kdy si Alois prohlíží svojí největší pýchu, která se v jeho očích tyčí nejméně sto metrů vysoko a pronese při tom majestátní výrok „Hurá, už mi zase stojí!“

Neznámý autor

Soubor tří knih Nakladatelství Brak se odhodlalo ke skutečně odvážnému činu. V neskutečném nákladu vychází poprvé v historii společně v jednom svazku třídílná série titulů od jednoho neznámého a dosud žijícího autora z Brazílie. Celý soubor se jednoduše jmenuje Soubor tří knih a obsahuje známé romány Prosímtě, José, nedělej paniku, Kde je José? a Návrat Josého aneb José se vrací. Sborník je k dostání v každém dobrém knihkupectví s levnými knihami.

Jiří Bimbal

Orám, oráš, oráme aneb Zasaď brambory a pak je vyvorej Z dílny známého lektora Literární akademie v Praze, Jiřího Bimbala, vám přinášíme pozoruhodnout příručku, kterou autor sepsal na letní brigádě na statku v Kobylisích a jedná se o skutečný skvost mezi příručkami pro zemědělce. Od nabídky nových traktorů se můžete dočíst o různých způsobech setby a orání. Příručka má neskutečných osmsetpadesátšest stran a kromě nudného povídání obsahuje román z prostředí zemědělského podsvětí, z domova překupníků bramborových semen. Víc však prozrazovat nebudeme. Vydalo nakladatelství Břídil.

10

Miroslav Frndal

Slepýš není had. Slepíš mi to letadlo? Miroslav Frndal patří bezesporu k těm plodnějším autorům, kteří mají čtenářům stále co nabídnout. Letos vydal dvoudílnou ságu, jejímž hlavním představitelem je čtrnáctiletý Jenda Cypřiš (oslovovaný všemi jako „Cípa“), který je vystavován zcela běžným, někdy i mimořádným situacím života, v pozadí krásné šumavské přírody, kde autor trávil většinu času při sepisování tohoto díla. V naší rubrice bychom vám rádi představili oba díly, neboť svou návazností a poutavým příběhem tvoří dílo hodné pozornosti. Slepýš není had: V rodině Cypřišových dochází k velké události - balí se letní oblečení, sluneční brýle, plavky, potápěčská výstroj, opalovací krémy s vysokými UV filtry, lehátka, kreditní karty maminka s tatínkem odlétají na slunnou dovolenou na Kanáry! Na jedno z nejkrásnějších míst světa s rozmanitou přírodou, turistickými lákadly a nekonečnými plážemi, lemovanými zástupy palem. A aby to nebylo jejich předpubertálnímu synkovi líto, tak tatínek, po čertech chytrý lišák, vymyslí pro Cípu skvělou náhradu – týdenní pobyt na dětském sportovním táboře! A aby zmizel i ten poslední výraz nespravedlnosti z Cípovy tvářičky, dostane od rodičů model letadla, podobnému tomu, jakým je společnost Fast-Airways dopraví na malebné ostrovy v Atlanském oceánu. I přes počátečný odpor je Cípa z prvního dne na táboře přímo unešený. Zkamarádí se s bandou príma kluků, zúčastní se seznamovací párty a zdárně absolvuje kurz plavání, na což je náležitě pyšný, protože v něm porazil řadu borců (čtyři starší plavci se ani nepříblížili ke druhé bójce, která stanovovala hranici pro získání diplomu a jeden méně zdatný jedinec se dokonce utopil). O nadšení se však nedá mluvit v následujícím dni, kdy se mu na táboře přestává líbit a třetí už chce jet domů. A to zejména kvůli zakomplexovanému vedoucímu, který hochům neustále zdůrazňuje svoji autoritu a plácá je za nekázeň přes trenýrky, často i bezdůvodně. Čtvrtý den se Cípa účastní výšlapu na nedaleký hrad. Na úzké pěšince, vinoucí se klikatě až k vrcholu etapy, náš mladý hrdina narazí na zmiji, která jej málem uštkne a vyděsí tak moc, že sletí do kopřiv hlava nehlava. Při pádu utrpí drobná povrchová zranění a bez újmy se neobejde ani letadélko v batohu, které s sebou tahá dá se říct všude. Toník, Cípův nový kamarád, ho s pomocí Kapesní encyklopedie do přírody (nakl. IPOS, 99 Kč) ujistí, že to kroutící se stvoření se střevy venku není žádná zmije a už vůbec ne had, nýbrž obyčejný vyplašený slepýš!  Z prvního dílu dvoudílné ságy tedy vyplývá ponaučení, že bychom neměli nic ani nikoho odsuzovat podle prvního dojmu, což si uvědomí i Cípa a rozhodne se dát jisté osobě ještě šanci.

Slepíš mi to letadlo?: Malý Cípa se nechce děsit dalších sedmi strávených dní na táboře, a proto vyráží do pokoje pana Meduňky s očekáváním, že se spolu trochu víc seznámí a že v něm najde fajn chlapa. Když otevře dveře, je zmatený a není si vůbec jistý, co to vlastně vidí: v místnosti je muž v divných trenýrkách, které na jeho vkus až moc odstávají od těla, jak si horečně prohlíží nějaké obrázky. „Jen pojd dál, kloučku!“ ozve se z místnosti. „Už jsou vyvolané ty fotky z pondělního plavání, tak se můžeš taky mrknout, některé jsou opravdu vydařené a stojí..“ „No páni, to je vaše?“ přeruší ho Cípa při pohledu na vystavený model Boeingu 747 v zadní části pokoje. „Ano, to je má největší chlouba. Je krásný, že? Chceš si ho pohladit?“ zeptá se vedoucí nepřítomným hlasem, aniž by odtrhl pohled od fotografií. Cípa s poděkováním odmítne, ale zeptá se, jestli by byl tak ochotný a hodný a pomohl mu s opravou letadélka, které rozbil při incidentu se slepýšem. K velké radosti pan Meduňka souhlasí s příslibem, že se do toho mohou pustit klidně i hned! „Já hlavně chci, aby se to nedozvěděli naši, víte. Ti by strašně vyváděli, kdyby viděli, co jsem provedl.“ rozesmutní se Cípa při myšlence na ulomené křídlo. „Ale zajisté, rodiče se to nedozví, neměj strach, chlapečku,“ potvrdí vedoucí a šibalsky na něj mrkne.  Druhý díl popisuje naivitu mladého chlapce, který si neuvědomil, jak rychle může být člověk chycen do spárů pedofila. Nepřináší žádné ponaučení.

Dáz Bosvární

Prabhutrapáda V ulicích měst můžete natrefit na mladé hochy, prodávající publikaci "Prabhutrapáda". Jedná se filozofické a náboženská dílo, zaměřující se na výklad pravéhosmyslu života. A proč si knihu pořídit? Jak nám bylo řečeno, počítače nás na světě nezachrání a je třeba s tím něco dělat, a to je fakt. Navíc, účelem není knize porozumnět (což ani podle recenzentů nelze), ale mít jí alespoň doma v knihovně, kde se krásně vyjímá. A třeba si ji někdy i přečíst. Cena je dobrovolná, takže můžete zaplatit, kolik jen chcete. Nejméně však 100 Kč (výrobní hodnota knihy).

11

Patrik Durten

Dvanáctá hodina odbila Zbrusu nová novela od jednoho z nejvýznamnějších představitelů moderní beletrie, Patricka Durtna, který svým perem vdechl život takovým hitům jako Buď v klidu, to se nějak vyřeší, Naostro nebo Třináctiletý panic, se jmenuje Dvanáctá hodina odbila. Jedná se o skutečnou raritu mezi dosud vydanými díly světové literatury, čiší z něho skutečně nevídaná originalita, co se týče stylu i obsahu děje. K němu trochu stručného popisu. Mladý a nesmělý, začínající spisovatel Patrik potřebuje materiály a hlavně klid pro svou první knihu. Odjíždí tak z ruchu velkoměsta na opuštěné hrabství Neonmeterků. Často se prochází nesčetnými zahradami oné rajské krajiny a čerpá inspiraci. Tu nachází takřka na každém kroku a v hlavě se mu začínají rodit takové postavy, jako třeba hrbatý zvoník Quasimodo (děj se odehrává dřív, než se Viktor Hugo vůbec narodil, takže není pochyb o tom, kdo tuto postavu vymyslel), hezká dívka Rozmária a obtloustlý fotbalista Rafael. Jenže když Patrik má své geniální nápady takříkajíc hodit konečně na papír, prostě to nejde. Ač se snaží sebevíc, nejde to. V tomto směru sám Durten přiznal dosti autobiografické rysy. „Zase mu to nešlo. Někde se to zaseklo a uvízlo. Bylo to ucpaný a nešlo to ven.“ Tento výtažek by se dal použít víceméně i jako motto knížky, neboť byl ve Dvanácté hodině použit ještě třikrát… Když už má Patrik v hlavě napsány tři knížky plus svůj životopis s názvem Můj bože, proč?, a stále nemá na papíře ani řádek, začne si říkat, že není něco v pořádku. Odjede proto do hor a tam se seznámí s krásnou horalkou Ludmilou. Tato závěrečná pasáž je nesmírně strhující: Už se téměř stmívalo, když Patrik, ano, stále ten samý Patrik sfoukl svíčku a pod teplou, hřejivou a horkou ovčí vlnou začal přívětivě popusťovat uzdu svému spánku. Byl studený večer, hvězdy pomalu svítily. Byl teplý, roztomilý večer, měsíc začínal svítit. Patrik si namazal chleba se sýrem a začal zkoušet psát, svůj stroj pomalu hladil svými prokřehlými prsty. A hle, opět to nešlo. V tom mu upadl chleba se sýrem namazanou stranou na podlahu. Patrik se ohnul. Když dodojil a utřel ovci, pocítil její teplé rty, jak se mu tisknou k týlu jeho zarostlé hlavy. Necítil nic, jen pusto, prázdno a hladivý a chladivý a přehnaně teplý večer. Pomalu umíral… Ach Ludmilo! Jedno se rozhodně musí nechat: Dvanáctá hodina odbila je geniální kniha, takže si nepochybně zaslouží místo v našem okénku.


REKLAMA

12


INZERÁTY  Kudrnatý hošík s tučným kontem ve spermabance nabízí k prodeji své kosti. Cena dohodou. Zn.: Bez všech se obejdu. Andrej Novotný, Chlumec  Jsem bez domova a bez práce, na krku mám podvyživenou tříletou holčičku a malého pejska, umírajícího hladem. Žijeme ze dne na den na ulici. Žádáme hodné lidi, kteří by nám přispěli klidně i malou částkou, když to jinak nepůjde. Když dáte víc, tak možná nezemřeme tak brzo. Možná že tenhle svět není tak špatný a najdou se v něm lidé se srdcem na pravé straně. Možná že existují skvělí lidé, kteří si všímají, že jsou i lidské existence, které závisí na pomoci druhých. Existence, kteří pijí záchodovou vodu, spí v zimě a jí odpadky. Peníze prosím posílejte na bank. účet č. 52054021/0300.  Vysloužilý a morbidní voják bez nohy nabízí hodiny střílení. Po-Pá 7:00-18:00 Následující inzerát měl být otištěn již v minulém čísle Winfrškréce, ale nedopatřením při úpravách finální verze časopisu došlo k chybě. Inzerát byl proto zveřejněn alespoň na internetu a jeho znění samozřejmě uvádíme v tomto čísle. Za případné potíže se paní Hartmannové velice omlouváme a jako známku solidarity posíláme kytici růží:  Zoufalá manželka plná nenávisti vůči tomu svýmu zámožnýmu plešatýmu blbounovi, hledá nájemného vraha, který by jí dopomohl k získání statusu „Smutná bohatá vdova“. Prosím pouze profesionála, jeden předchozí neúspěšný pokus mi bohatě stačil. Božena H., Praha


DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ V těchto dnech jste se mohli setkat s takzvanými „vražednými esemeskami“, kdy vám na mobil pod číslem vašeho operátora přijde sms s rozhodnutím, že pokud do dvaceti minut nezaplatíte určitý obnos, váš mobil shoří. Těmto naprosto bezdůvodným výhružkám můžete předejít posláním sms ve tvaru: DMS mezera NECHCI mezera PLATIT mezera ZBYTECNE. Cena DMS je 70 KČ, z toho 0,50 KČ bude putovat na chudé sirotky v Alžíru. Službu provozuje O2, T-mobile a Vodafone


ANKETA Co byste dělali, kdyby váš syn přišel domů s vystřeleným okem? Mudr. E. Neubauer, dětský lékař, 32 let: Nejdřív bych se zeptal, jak se mu to stalo a pak bych mu teprve řekl, že tohle ještě nic neznamená a že až se ožení, tak na to zapomene. Pak bych mu řekl i svoje trápení, my bychom si poplakali a kluk by byl šťastnej.

L. Krásná, důchodkyně, 89 let: Co prosím? Neslyším.. Ale jděte, co to povídáte. Ne, opravdu nechci, děkuju, nemám zájem. Musím běžet, nashledanou. B. Vachoušková, prodavačka, 58 let: Víte, je to smutné, ale nemohu mít děti. Je to hrozné a pokaždé, když si to připomenu, začínám plakat a na týden mě přepadnou deprese. Opravdu za to ale nemohu. Veškerý život pro mě ztrácí smysl a já už nemůžu dál. Sbohem.

K. Nohavica, nezaměstnaný, 45 let: No to by si mohl zkusit, to bych ho seřezal, že by koukal, smrad jeden. Už mě vážně s***. Včera přejel sousedovi slepici a teď tohle, no ten se může těšit, jen co přijdu domů… že na to do smrti nezapomene!


2v1 ANEB CITÁT A PŘÍSLOVÍ V PŘÍSLOVÝ „Tento svět je kombinací životního utrpení, pláče a humoru časopisu Winfrškréc.“ - neznámý voják, 1941 –

13

„Vládní projekt se vymkl kontrole a mezi obyvatele New Yorku se dostal virus napadající lidský organismus. Vyvolává pocit nekontrolovatelného vzteku a běsnění. Dokážete mu odolat nebo se stanete jeho součástí?“ Tak nějak by se dal popsat děj amerického katastrofického hororu “PROJEKT R463“ slavného režiséra Johna Topeka, který má za sebou řadu filmových snímků.  Filmový plakát filmu

Děj se odehrává v New Yorku 21. století. Vládní projekt, zabývající se výrobou chemických zbraní, se nečekaně vymkne kontrole a nebezpečné chemické látky se dostanou do místní kanalizace. Vojáci se snaží eliminovat problém, ale je již pozdě – veškerá voda ve městě je kontaminována nebezpečným virem, který vyvolává životu nebezpečné stavy lidské mysli. Prezident Spojených států oznámí na všech vysílacích stanicích stav nouze, dá povel k evakuaci obyvatelstva a se slovy „Bůh nám všem pomáhej“ se přesouvá do atomového bunkru, určeného pouze pro ty nejdůležitější osoby (s cílem počít nové potomky, kteří znovu vybudují lidskou civilizaci). Michel, Susan, Chris a zástupce tmavé pleti Tony – hrdinového filmu – se probouzí s bolestmi hlavy po megavečírku až v odpoledních hodinách a o katastrofě nemají ani páru. Jakým překvapením je pro ně nepříjemné setkání se soudedkou - paní Williamsovou, která se je pomocí sekáčku na maso snaží zamordovat a řve při tom, až sliny lítají, že žádný feťáky v domě nesnese. Situaci včas zachrání Chris, když paní domácí zbaví sekáčku a shodí ji ze schodu dolů, čímž jí zlomí naněkolikrát páteř. Michel je natolik vyděšená, až z toho dostane žízeň a napije se osvěžující vody přímo z kohoutku. Náhle se v ní probudí hrozný záchvat vzteku a chuť někoho zabít. Zabít toho negra hrncem, co má tak šikovně po ruce. A jelikož Tonyho nehraje zrovna Will Smith, Danzel Washington či Morgan Freeman, tak se jí čin podaří, aniž by jí dokázali Chris se Susan zabránit. Nepříčetně vraždící Michel se však nespokojí pouze s jedním mrtvým a tak se dychtivě vrhá i na zbytek svých ex-přátel. Chris opět neváhá a ze skříně vytahuje kytaru, kterou se mu podaří vyrazit jí ty nesmysly o vraždění z hlavy. Na této scéně se jistě smlsnou všichni milovníci slow motion – zpomalenému záběru rozbité hlavy, odlétajících třísek hudebního nástroje a rozprskávajícího se mozku o stěnu pokoje, byla věnována cela 1 minuta. Právě v této části se objeví vůbec poprvé ústřední znělka filmu „It was my best quitar for 895 $, bitch“ od P. Johnssona, kterou do konce filmu neuslyšíte už ani jednou. Michel začne hystericky vyřvávat: „Panebože, Chrisi, my jí zabili! Za tohle půjdeme do basy! Z toho se nevykroutíme! Podívej se na ní, je celá od krve, je to tady celý pocákaný!“, což nevydrží Chris a vlepí jí facku, aby držela k**** hubu a nechala ho k**** přemejšlet. Díky bezchybným výpočtům na iPodu (vlastní upgradeovanou verzi přístroje) dojde k jedinému závěru: Musí se dostat do televizního studia, aby hromadně varovali obyvatelstvo před konzumací vody bez předchozího převaření! Vyjíždí tedy s větrem o závod v novém Cadillacu do studia NYTVB, v pozadí nechávají vybuchující město a… Tak moment… že vám to připomíná jen další tuctový katastrofický film, kterých je v současné době několik desítek, ne-li stovek? Stejný problém si uvědomil i rešisér v průběhu natáčení a dost se při tom vyděsil. Je to totiž opravdu závažný problém, když vezmeme v potaz všechny ty miliónové výdaje a nespočet hodin tvrdé práce filmového štábu a herců, které byly na celý film vynaloženy. John Topek ale jen tak něco nevzdává a vidinu neúspěchu jeho tvrdohlavost nepřijímá. Přepracoval proto veškeré původní plány a vytasil se s geniálním řešením, které nenechalo film spočinout v zaprášených skladech filmových ateliérů. Vraťme se tedy zpět do děje: Chris pocítí kolem sebe silné otřesy, azurovou modř na obloze pohltí temnota a z neurčitého směru se ozve hrozivý hlas: „No tak vzbuď se, Chrisi O´Donelle!“ Otevře oči a spatří svou bědující matku, naklánějící se nad postelí „Přece si nemyslíš, že můžeš spát do večera?! Oblékni se a přijď si vzít pár sendvičů!“ Takže to všechno byl jen ošklivý sen. Pro diváky jistě příjemné zjištění.

14

Režisér přišel nakonec ještě s pořádnou náloží: Chris prospal téměř celý den a zapomněl na to nejdůležitější: na úkol do matiky, který musí odevzdat zítra! Začíná tedy skutečný horor a vše je vyhroceno v situaci, kdy musí jet patnáct kilomentrů na kole za svým kamarádem Joeym pro zadání úkolu a rýsovací pravítko a všechny okolnosti nasvědčují nezdárný konec. To staví diváka před důležitou otázku: Kdy už to utrpení skončí? Po následujících pětadvaceti minutách je příběh pana O´Donella u konce. A jelikož nejsme barbaři, samotný konec filmu vám neprozradíme. Jen naznačíme, že je v klasickém Topekovském stylu (pokud nebereme v potaz smrt hlavního hrdiny v tomto případě). „Projekt R463“ je z kinematografického hlediska jistě zajímavou podívanou a své publikum si s postupem času určitě najde, stejně tak jako režisér Topek místo mezi režisérskými ikonami. Budiž mu odpuštěno, že celkově přetáhl stopáž filmu o pár desítek minut na úkor závěrečných titulků (bylo nutné vybrat pouze ty nejdůležitější jména a drtivou část štábu vynechat) a že se dopustil drobných chybiček (odloučení od původního tématu), kterých se v dalším snímku jistě vyvaruje. Jedno se ale nezapře: John Topek to opět dokázal.


RECENZE NA FILM WAYNOVO PANICTVÍ Slavný režisér Armando Costanelli za velkého pláče paní a dam celého světa opustil žánr telenovel a vrhl se na nový druh komedií, který se začal rozšiřovat ve Velké Británii. Jedná se o časosběrné dokumenty vtipnou formou mapující životy britských teenagerů ve společnosti. Prvním počinem Costanelliho se jmenuje Waynovo panictví. Tento film, který je doslova nabitý abstraktivními výjevy ze života chlapce jménem Wayne, se v těchto dnech dostává po pětiletém natáčení do kin a už dnes se mu prorokují věhlasná ocenění. Wayne je vůdcem chlapecké party výrostků, která si na živobytí a provoz organizace vydělává okrádáním starých důchodců, zejména důchodkyň. Samotný Wayne do víru velkoměstských loupeží vyráží pouze občas, spíše si v hlavním štábu spolehlivě léčí deprese a komplexy. Jeho největším problémem je fakt, že je mu třináct let a stále je panic. Proto po večerce tluče své podřízené a později o samotě pláče. Armando Costanelli dal jeho úzkostem obrovský prostor (celou hodinu a půl Wayne ve filmu propláče) a ukázal tak světu své nezpochybnitelné kvality. „Rád přenáším žal na diváky,“ přiznal režisér. Mapuje jednak skutečné události okolo hlavního hrdiny, ale zabírá také jeho duši. Jak se mu to povedlo budete muset posoudit sami. My osobně jsme na předpremiéře na plátně neviděli nic. . . Wayne je tedy úzkostlivým chlapcem, který potřebuje vybouřit. Proto s bandou odchází na loupež, kde se při jedné honičce seznámí s důchodkyní, slečnou Dawsonovou. Když se oba před bandou ukrývají (Wayne se během vteřiny zničehonic obrátil ze zcestí) vzplane mezi nimi pouto. A to zahoří a divákovi ukápne nejedna slza. Stejně jako když jeho srdce probodne indiánský šíp s otrávenou střelou. Slečna Dawsonová nechce žít, a tak se probodne také. Jenomže Wayne ožije, ale když vidí svou lásku mrtvou, probodne se ještě jednou, tentokrát smrtelně. . . Film plný nečekaných scének s originálním dějem a zápletkou si jistě zaslouží vaši pozornost, už jen proto, že známý filmový odborník René Lusk jej ohodnotil následovně: „Film byl dobrý. A je docela možné, že si najde dobrou diváckou návštěvnost. A je dobré, že hlavní hrdina, počkejte, jo, jmenuje se Wayne, nakonec o to panictví před smrtí přijde. Tak to má být. . .“ Film Waynovo panictví nedoporučuje osm z deseti filmových kritiků. Už brzy ve vašich kinech.


RECENZE NA FILM PÁR KAPEK KRVE V POSLEDNÍ HODINĚ SEDMDESÁTI OBĚTÍ Zfilmovaný příběh masového vraha: Jak vidno, hollywoodští filmoví tvůrci se nezastaví před ničím. Dokonce ani 70 obětí jistého Jasona Landleyho z roku 1890 nebylo překážkou. V roce 1890 byla v americkém Texasu náhodně na silnici nalezena řada mrtvol. Vesměs šlo o mladé a znásilněné ženy, až na dva chlapce, jediné tehdejší chlapce z Texasu. Všechny oběti byli v zohaveném stavu, zkrvavené šaty a uřízlé hlavy. A právě to zaujalo režiséra Rickyho McJohnese natolik, že se o této kulišárně rozhodl natočit snímek. Téměř pětihodinový film, vypráví celý život masového vraha Landleyho – od dětství se dostáváme až k pubertě a k jeho prvnímu pohlavnímu styku, kdy v sobě poprvé pocítí sklony k násilí. „S hlavním hrdinou se narodíme, dospíváme, máme ho rádi, občas ho i nenávidíme,“ svěřil se k recenzi McJohnes. Hlavní role, černošského zabijáka, se až s podezřelým zájmem zhostil patrně největší masový vrah stříbrného plátna David Hasselhoff. Režisér, který je zároveň i scénaristou, vycházel ze skutečně prožitých zážitků Jasona Landleyho, jenž byl v roce 1891 s nevratnou platností popraven. „Ve filmu byla použita skutečná krev ze zvířat, protože nesnáším to umělé barvivo užívané ve všech filmech, má špatnou barvu a divně smrdí. Nezajímalo mě, kolik to bude stát, ale abych přinesl divákům téměř autentický zážitek.“ „Téměř každý Landleyho krok je na plátně zaznamenán.“ Tedy, jak diváci sami poznají, s jedinou nepatrnou změnou. Aby divák nebyl zhnusen popravou svého hrdiny, dostane Jason Landley pouze veřejnou důtku a zemře až na konci titulků, které končí slovy: „A žil šťastně až do konce filmu.“ A to samozřejmě potěší.

15


SEZNAMKA  Starý dědeček v důchodu s lehkou artritidou pokročilého stádia, hledá spřízněnou dušičku stejného věku, která se ještě nechystá na věčný spánek a chce se trochu odchýlit od neustálého stereotypu, na občasné až časté schůzky erotického rázu. Nejlépe v neděli, když je moje stará v kostele. M. Sobotka, Přibyslav  Hledám švarného mládence, který si nepotrpí na štíhlých 90-60-90 blondýnkách a dokonale krásných slečnách z módních časopisů a nevadí mu trochu zanedbaná hygiena a lokny v podpaží. Nechci se zkrášlovat, ušetřím tím čas pro Tebe. K. Pletačová, Moravské Budějovice  Mladý, hezký, rozumný a perspektivní fetišista by se rád seznámil s obyčejnou, příjemnou, milou a hodnou dívku se sexy prádlem, děrkovanými punčochami a smyslem pro humor. Pokud by se nenašla dívka, bude mi stačit aspoň její prádlo. Zn.: Rodinné štěstí. Milan S., Lipovec  Vyloženě nesympatický, líný a naprosto nešikovný mladík, který doposud nikdy nepracoval, shání práci s dobrým platebním ohodnocením. Zn.: V nejbližší době čekám na nabídky.


POZVÁNKA NA KULTURNÍ AKCI Nemocnice Jihlava pořádá 28. listopadu t.r. Den otevřených dveří gynekologicko–porodnického oddělení na nové nemocnici. Zváni všichni od dvanácti let. Prohlídka nových porodních sálů a POZOR! - zcela ojedinělá možnost vyzkoušet si porod nanečisto a to zcela zdarma. Mudr. Ondřej Jehlička


OSVĚŽOVAČ VZDUCHU GOEBBELS Spolková republika západního Německa vyvinula po dlouhodobém úsilí unikátní výrobek – Osvěžovač vzduchu Josef Goebbels. Jak prozradil sám vedoucí výzkumu, Rudolf Himmler, jde o převrat v dějinách osvěžovačů vzduchu: „Je malý, nenápadný, ale když se do toho pustí, stojí to za to.“ Výrobek působí zejména na dýchací cesty. Po spuštění se z osvěžovače začne linout nádherná vůně, která se dá označit jako nedefinovatelná. Podle chemického rozboru jde o bylinky, vřes a palmový květ s mlékem. A když sám Himler mluvil ze spaní, prozradil i vůni dřeva a směsici chemických prostředků nejrůznějších názvů. Osvěžovač Goebbels je naprosto jedinečný. Drtivá většina uživatelů jej chválí a těch, kteří ho zavrhují, moc není. Polská zákaznice z Varšavy našemu časopisu prozradila: „Goebbles? Fuj! Když jsem si ho pustila, bylo to příjemné. Pak se ale začal měnit. Začal páchnout a pak mi to v bytě smrdělo jak v chlívě.“ Nutno dodat, že skončila s vypadanými zuby a podvýživou na jednotce intenzivní péče a američtí lékaři ji jen tak tak zachránili. Ale koho by takové příhody přitažené za vlasy zajímaly, že? Osvěžovač Goebbels je již k dostání v České republice. Nedávno obsadil okrajovou oblast jak nás, tak Slovenska a určitě nebude dlouho trvat a ovládne také obchodní trh uvnitř země.


NOVÝ KUS OCHOTNICKÉ SPOLEČNOSTI Ochotnický soubor z Příbrami s příznačným názvem Kocour v botách si po řadě Shakespearových děl troufl na skutečně složité dílko. Jedná se o dramatizaci doposud neznámého románu s názvem "Vykastrovaný pes", který po dočtení režiséra souboru Emila Kamila Mývala zaujal natolik, že se jej rozhodl přenést na divadelní prkna. "Vykastrovaný pes" je příběhem malého pejska Pinďi, kterého všichni v okolí milují. Neustále hopsá, skotačí, slabým důchodcům nosí tašky s nákupem domů. Pro jeho hyperaktivitu však nemá pochopení jeho paní, a proto rozjařeného tvorečka nechá obecním veterinářem Fučíkem vykastrovat. „Právě tahle scénka byla pro dramatizaci nejtěžší,“ sdělil nám režisér Mýval, „ale teď vám už můžu prozradit, jak jsme si s ní poradili. Zatáhneme prostě oponu a herci všechno budou předstírat.“ Malý Pinďa po aktu posmutní. Už si tolik nehraje a na následky kastrace zemře nejeden důchodce hlady… „Je to hodně smutný román a my se smutek snažili přenést na divadelní jeviště. Chceme, aby diváci brečeli, aby si rvali vlasy při pohledu na Pinďovu krev a jeho utrpení. Chceme jim něco přinést.“ V hlavní roli psa Pinďi se představí hned dva během představení alternující němečtí ovčáci převlečení za kastrovaného jezevčíka. V lidských rolích se má ukázat Zbyšek Suchopárek jako veterinář a Božena Utřinosová jako Pinďova paní. Lístky můžete zakoupit v síti Tiketpro nebo na oficiálním webu Příbramského spolku. Již teď si však můžete být jisti, že lístky pro trvající zájem neseženete.

16


DONNA HEYKOO: S MAGICKÝM TALISMANEM DOSÁHNETE VYTOUŽENÉHO ŠTĚSTÍ Donna Heykoo (vl. jménem Sari Asikainen), světoznámá věštkyně, kartářka a numeroložka, pomohla již několika desítkám tisíců lidí na této planetě. Narodila se jako jedna ze tří sourozenců na finském venkově, vystudovala marketing na ekonomické fakultě a v devatenácti letech objevila svou duševní sílu a schopnost pomáhat lidem, čemuž se aktivně věnuje v současné době. Pozornost nyní obrací i na Českou Republiku, aby vyslyšela přání každého z Vás. Máte problémy v rodině, práci či sexuálním Životě? Trápí vás nedostatek peněz, zdravotní stav nebo neustálá smůla? - Právě Vám je určena Donnina pomoc, a proto už neváhejte ani minutu! Stačí vyplnit formulář, popsat svou životní situaci a do dvou týdnů obdržíte magický talisman, jehož zázračné účinky potvrdily miliony lidí po celém světě. Nikdo se Vás nebude ptát, k čemu talisman potřebujete! - R. Dvořák, Přibyslav: „Víte, byl jsem ze začátku hodně skeptický, ale rozhodnutí nelituji. Právě naopak. Díky Donně se můj život zlepšil nejméně o 100 %.“ - K. Kučerová, Most: „Talisman vypadá docela pěkně, tak jej nosím na krku. Je ze mě teď velice sebevědomá a atraktivní žena.“ - K. Soukal, Mladá Boleslav: „Měl jsem zánět tlustého střeva a močové kameny. Talisman jsem si před spaním ukládal pod polštář a do dvou týdnů bylo po starostech.Vyléčil mě.“


WINFRHOROSKOP NA ZÁŘÍ Kozoroh: Prožijete nejhorší měsíc svého života. S vaším šéfem se radši vůbec nebavte a nedávejte mu jakkoliv na zřetel svou přítomnost. Z práce choďte raději pěšky, protože tento měsíc jsou Kozorozi nebezpečně jiskřivě postaveni do kontrastu s nerudnými důchodci, kteří si v MHD chtějí sednout. Na cestě z práce vás okradou a možná i znásilní. V říjnu to však všechno bude dobré. Rak: Vy radši nedělejte nic. Vemte si dovolenou, nebo rovnou dejte výpověď. Za žádnou cenu nechoďte ven nebo do společnosti. Věřte, ztrapníte se. Pokud si budete chtít vsadit v loterii, určitě nevyhrajete a procento na navázání vztahu je prakticky nulové. Beran: Září je pro vás ideální měsíc pro rozchod s partnerem. Jestli chcete, klidně se hádejte, tento měsíc vás to bude podezřele bavit. Část Beranů v září vymře na prasečí chřipku nebo ho unesou mimozemšťani. Každopádně se nebudete nudit. Lev: Pokud máte ještě nějaké příbuzné, v září vám všichni zemřou. Děti se stanou obětí deprese z návratu do školních lavic a většina z nich se oběsí. Lvi mají na září předpovězeno několik nevyléčitelných chorob, a je vyloučitelné, aby se někdo z vás dožil října, který bude pro Lvy suprovým měsícem. Panna: Panny mají jako jediní na září dobrou předpověď. Všechno, na co sáhnete, se vám zadaří. V práci budete povyšováni, ve společnosti oblíbeni. Září je nejvhodnějším měsícem začít pěstovat profesionální sport bez dopingu. Panny budou vynikat, převyšovat, zahanbovat. Blíženci: Pokud jste něco neudělali doposud, už to nestihnete. V těchto dnech si užijte poslední krásné dny vašeho života, neboť v září se všechno obrátí. V tom, co vám doposud šlo, se stanete naprosté nuly, nýmandi, neumětelové. Ani prkýnko neuříznete, aniž byste přitom nepřišli o ruku nebo o nohu a vše, na čem vám doposud záleželo, vás opustí a vy zemřete na samotu. Pozn.: Dál už jsme radši nepokračovali, pouze dodáme, že Býk bude mít podobný osud jako Beran, Váhy jako Lev, Štír je roven Blížencům, Ryby Rakům, Vodnář dopadne jako Kozoroh a Střelec jako Panna. A co vy? Vybrali jste si svůj horoskop?

17


POČASÍ Co se týče předpovědi počasí na nejbližší dny, zbystřit pozornost by měli zejména obyvatelé jižní Moravy. Někdy počátkem září by právě na tuto oblast mělo spadnout několik málo meteoritů o velikosti fotbalového míče. Takže není důvod k přehnaným obavám, ale pozor si samozřejmě dávejte. Pravděpodobnost zásahu meteoritem je pouze 1:2. Ani severní Čechy si nemohou vejskat, neboť sopka umístěná pod zástavbou rodinných domků v Děčíně se zdá být poněkud živá, a podle odborníků by se co nevidět mohla probudit. A konečně situace o počasí na Vysočině, tam by mělo být jako vždy hezky a teploty by měly celé září přesahovat až 40°C. Což je ur čitě příjemné pro důchodce pana Krčmáře z Jihlavy, který nám zaslal dopis, v němž se ptá, zda bude mít po operaci srdce hezké počasí.

VY SE PTÁTE, MY ODPOVÍDÁME Dobrý den. Jsem mladý, nadaný, talentovaný a začínající spisovatel Hynek a abych to řekl na rovinu – Napsal jsem svou první knížku. Rukopis jsem si vytiskl, ale stále se jej bojím odnést někam do nakladatelství, aby mi román vydali. Ne, že by byly potřeba nějaké výrazné korektury, román má obrovskou jak pravopisnou, tak zejména slohovou úroveň, ale přesto bych chtěl znát váš názor, který by se dal zároveň napsat na desky mé budoucí knihy. S pozdravem Hynek P. S. Jestli chcete, můžete mi napsat i předmluvu, nebudu se zlobit. WŠ: Inu, pošlete. Rádi si Váš krásný román přečteme. Po půl roce: Milý Hynku! S potěšením konstatuji, že jsem se vaším románem s názvem Pět a půl prstů mojí Anči konečně prokousal. Už od prvního slova se mě zmocnil zvláštní pocit, že nového Remarqua nečtu – naopak, po dočtení prvních padesáti kapitol jsem byl natolik zmaten, že jsem zavolal na místní Základní školu a v domnění, že čtu slohovou práci žáka 4. třídy, jsem se zeptal, proč mi to vůbec poslali. Nemluvě o neskutečných chybách (slovo Býk se nepíše Bík, ba ani věta Rychart jedt žvěstkové knedlýki a pak šel bruslyt v sobě nemá punc dokonalé a bezchybné věty)…, ale to je pouze špička ledovce. Myslím, že korektury potřeba přece jen budou, snad v každém slově, a proto se chci zeptat: Nechodil jste za školu? Dále jsem objevil několik zásadních problémů s vaší schopností udržet myšlenku. Tak například, v první kapitole příběh rozbíháte údajným a podle vás zpochybnitelným výbuchem Černobylu a ve druhé kapitole se německý sedlák Bláha probouzí v roce 2030 na tvrdé lavici z titanu. Neprve jsem se radoval, že hlavní postava je konečně na světě. Bohužel, sedláka Bláhu jsem objevil až na konci první poloviny románu, kdy na něj spadl regál cyklistických přileb v obchodním domě Tesco. Marně jsem hledal jakékoliv vyvrcholení a pointu. Na sedmisté pětadvacáté stránce jsem však pochopil, že už jí nenajdu, a tak jsem si uvařil kafe a četl s úsměvem dál. Měl jsem radost, že u vašeho románu nemusím přemýšlet. Poslední námitka jinak skvělého dílka je vaše obrovská naivita. Myslel jste si, že to nikdo nepozná? Už od první věty mi bylo jasné, že kapitoly 71, 72, 73 až do konce knihy nejsou z vaší hlavy. V kapitole 82 jsem poznal opsanou pasáž z knihy Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století (strana 174, vydání z roku 1956 v Praze nakladatelstvím Naše vojsko), kapitola 93 zase z knihy Da Vinciho kód (nevím jaká strana), kapitoly 112, 115 a 120 jsou evidentně z Babičky a výňatek o tom, jak Lemuel Gulliver rozmlouvá s Liliputským císařem z mých oblíbených Gulliverových cest. A navíc se tato pasáž opakuje hned čtyřikrát. V kapitole 113, 114, 121 a 140. Na to pozor. Co musím naopak uznat jako geniální je to, jak jste v kapitole 80 dokázal do jediné kapitoly (na jedinou stránku A4 rukopisu!) vkomponovat trilogii Pán prstenů, celého Julese Verna a vše zakončit smrtí Malého prince – klobouk dolů. A neopomenul jste ani mého milovaného Hucklleberyho Finna a Olivera Twista. V kapitole 110 se společně s Robinsonem Crusoem, Robertem Langdonem a bratrem Karamazovem vydávají na tajuplnou výpravu do Kazachstánu, aby zachránili dodávku tolik cenné ropy. Je vidět, že jste sečtělý, ale to je jediné plus. Naopak nějvětší mínus je v tom, že jste u psaní této knihy strávil určitě hrozně moc času a výsledek je nulový. Abych řekl něco na závěr, vaše kniha je moc dlouhá a věru nevím, které nakladatelství by ji mohlo vydat. Ale doporučení vám samozdřejmě dám. Mám několik kontaktů na místa, pro vás, myslím, nejlepších. U nás ve vsi se staví nové domy a stavbyvedoucí Zelenka shání přidavače, v Jednotě zase doplňovače nápojů. Mohu se vám dojít zeptat. A pokud se vám moje doporučení nelíbí, přečtěte si knihu Jak se stát čímkoliv, hlavně ne spisovatelem a ono už se něco najde. Se srdečným pozdravem časopis Winfrškréc. Reakce: Děkuji za kritiku, vezmu si ji k srdci. Posílám vám rukopis mého dalšího románu s názvem Sedlák Bláha opět obživl a dovolil jsem si napsat i divadelní hru. Jmenuje se Veselý bík aneb Proč bychom se nesmáli?. Jestli budete chtít, můžete si ji zahrát.

18


PARTE Hluboce zarmouceni oznamujeme, že nás navždy opustila

Božena Bo ena HARTMANNOVÁ zklamaná vdova, která se po přečtení manželovy závěti oběsila na prádelní šňůře ve věku nedožitých 48 let. Se zesnulou se loučí: Květuše (bývalá kolegyně) Jindra (vzdálený kamarád vnuka její tety Miroslavy)


WINFRBÁSEŇ SE SOUTĚŽÍ V tomto čísle časopisu můžete hrát o češtinářský příložník na rýsování trojúhelníků a zbrusu nová pravidla českého pravopisu. Plán soutěže: Nejprve si přečtete naší Winfrbáseň a záhy odpovězte na několik otázek. Herkules vchází do podsvětí Ó nebesa, budižte mi pomocna! Já ocitl se v pekle k ránu, snad mi nedá přes hlavu, nějakej čert ránu. Jau! Herkul přišel k kotli s lávou, uklonil se k zemi, uklonil se k zemi. Satanáši na něj sáhnou, uklonil se k zemi, uklonil se k nebi. Z hlavní síně vyšel Orfel, nad Herkulem vyřkl ortel. Ö Orfee! Ö Orfee! Zabil jsi Herkulesa.

1)

První verš je psán: a) formou sonetu b) Villonskou baladou c) nahodile d) není to verš

2)

Ve třetí sloce najdi zvolání: a) ó b) Ö Orfee! Ö Orfee! c) Ó Orfee d) ach, pane bože na nebesích

3)

Jakým synonymem by se slovo „satanáš“ dalo nahradit?: a) pekelník b) baba Jaga c) luciper d) děda Vševěda

4)

Co chtěl autor touto básní říct?: a) Vyjadřuje svůj nesouhlas s válkou v Iráku b) Opěvuje skvostné krásy přírody a vzývá svůj rodný kraj c) Chtěl vyzdvihnout přínos Herkula do světových dějin d) Nemůže se smířit s modernizací měst a výstavbou paleláků

19


PŘÍLOHA V tomto čísle Vám přinášíme unikátní fanouškovský wallpaper ve vysokém rozlišení (od profesionálního fotografa), který si můžete vystřihnout a vystavit na čestném místě podporovat naši tvorbu ještě intenzivněji.

 ROMÁN NA POKRAČOVÁNÍ – MOJE PRVNÍ LÁSKA – 7. DÍL Vážení štenáři mého deníku! Kdybych vám měla zde a nyní popsat svého otce, asi bych to tak zcela přesně nedokázala. Je to hřmotný muž s podsaditým knírem (nevím, co slovo podsaditý znamená, ale líbí se mi), neuvěřitelnými svaly a neskonale a neskutečně vyvinutými obměňujícími se vychytralými rysy ve tváři. To je však ta jeho příjemnější stránka. Ta horší seskládá se z jeho nepřehezké vášni k alkoholu. Kdyby to byl jen rum nebo piva. Ale ty vína, kořaly, slivovice nebo zelený, co do sebe od rána do večera leje, to je něco strašnýho. A jak po tom kleje… Zde mé zápisky na několik stránek přeskočím a budu pokračovat následovně… Přišla jsem za otcem a pozdravila ho úklonem a podáním ruky a láhve rumu. Táta si lokl, krkl si a nepochopitelně mě nazval dost nelichotivým dobytkem. Noc se kvapem, ale přece jen blížila, a já ho do té chvíli budu muset přesvědčit, aby šel se mnou zítra na gynekologii. Och muka, muka. Sama jsem opilá byla jen párkrát, ale vždycky to stálo za to. Jednou jsem se vykadila do kontejneru, jednou jsem zase kamarádem rozbila okno a naposledy jsem vyznala chlapci lásku. Čili samé hovadiny. Takže jak já mohu vědět, jak se jedná s opilým? “Nechceš se napít?” zeptal se mě tatík, který právě dotančil tango s flaškou. Už to mám. Namažu se jako dobytek a všechno mu řeknu. “Chci.” A tak jsme pili. Hrdla a jícny nám pod náporem ohně z rumu hořela, když v tom mému otci zahořelo ještě cosi. “Ty jsi ale hezká holčička,” pravil a pohladil mne po tváři. Zarazila jsem se, ale byla mu po vůli. Nejprve mne hladil a vískal vlasy, poté sjel dolů a já dokázala vydat pouze nepatrný sten. Začal se mnou dělat roztodivné věci a mě se chtělo křičet, protože mi to nepřišlo moc normální. Ale zvykla jsem si. Tedy až na tu nechutnou, odpornou, kyselou a zkaženou vůni rumu z otcových úst. “Bylo to dobré,” řekl tatínek a za devět měsíců se narodil Standa. Povinností matky je starat se o dítě a né psát si deník. Toto je tedy poslední věta deníku, kterou si čtete. Nebo ne? - Ne (poznámka redakce): 27. 5. 2008 Milý deníčku a jeho štenáři! Abych se představil. Jmenuji se Standa a je mi 14 let. Jsem chlapec úplně normální, tedy až na to, že oproti ostaním jsem poněkud hloupější, možná i pomalejší. Je to možná tím, že jsem nikdy nepoznal otce, celý život se o mě s mojí velmi mladou maminkou staral věčně opilý děda. Hodně rád jsem sám. A rád píšu dopisy a jsem rád, když mám důvod takový dopis napsat. Jako naposled Karlu Svobodovi, že za písničku Včelka Mája je babral, a to, co napsal pro Gotta bych napsal zadkem a ještě levou půlkou, ačkoliv píšu pravou. No a druhý den přišla zpráva, že se Karel Svoboda zastřelil. Trošku mi to připomělo to, že každej umělec je srab, protože si zvykaj jen na pochlebování, ale když jim někdo konečně napíše objektivní kritiku, tak se střílej. A pak ještě ty tahanice vokolo toho. . . To já, kdybych umřel, to by se o mě jináč tahali, po mě by tu zůstal jen kartáček, rovnátka a kolo, na kterym mě nikdo nenaučí jezdit, protože opilý rodiče na silnice nepatří.

20

 POVÍDKA: JAK SE JEDEN PÁN JMENOVAL Abych se vám hned na úvod mého vyprávění představil, jsem zelenooký, osamělý muž pracuji na Městském úřadu Praha 3. Každé ráno vstávám v 7:00, zakřápnu budík a vylezu z postele. Několika dřepy rozpohybuji své po spánku ztuhlé kosti a jdu se nasnídat. Snídávám chleba s máslem a připíjím čaj. Poté odcházím do práce. Zabouchnu za sebou dveře domova a vycházím na tramvaj. Jezdím Dvanáctkou a za necelých deset minut jízdy jsem v práci…. Pracuji tedy na Městském úřadu, v oddělení Občanských průkazů. Vesměs vyřizuji prošlé občanky a vypisuji s lidmi formuláře s žádostí o novou. Zřídkakdy ke mně přichází člověk, který si chce změnit jméno. Ale říkám, že zřídkakdy… Takže to znamená, že občas si ke mně jméno změnit někdo přijde. A jednou opravdu přišel případ, který mi v hlavě zůstane snad do nekonečna, a já si jej pro obveselení mohu ve své staromládenecké samotě přehrávat dokola a dokola. Toho dne mi začalo všechno úplně normálně. Přišel jsem na své pracoviště a od 8:00 začali chodit lidé. Vypisoval jsem formuláře na občanky, v poledne jsem si došel na oběd a po něm opět pracoval. Blížil se konec pracovní doby a já myslel, že už se nic nestane a s nedočkavostí jsem hleděl na hodinky, už aby byl konec pracovní doby. Když v tom se dveře otevřely a do mé kanceláře vstoupil mladík, tak osmnáct, devatenáct let, měl modré oči, nakrátko střižené vlasy a nesmělý výraz ve tváři. Na ten nezapomenu do konce svého života… Stejně jako na jeho naprosto nesmělé kroky, které by to evidentně otočily a prchaly by zpátky. „Dobrý den,“ pozdravil jsem jej, když došel k mému okýnku. „Dobrý den,“ odpověděl on a já se ho hned zeptal, co potřebuje. „Ví, ví, ví, víte, potřeboval bych změnit jméno.“ Řekl a začal se skoro třást. Já se začal bát, že mi tu zkolabuje, a proto jsem se na něho usmál a řekl mu, že na změně jména není nic zvláštního, každý máme nějaké jméno a každý ho vlastně chceme změnit. „Když, když já,“ začal a já, abych mu dodal odvahy, jsem mu skočil do řeči. „Jen se nebojte, mladý pane. Za pár dní budete mít jméno nové a všichni vám ho budou závidět. A jak byste se chtěl jmenovat?“ „To je jedno.“ „No počkejte, počkejte. To jedno není. Nějaké jméno si vybrat musíte. A budu potřebovat znát vaše nynější jméno a poprosil bych o občanku.“ „Tak třeba Brabec. Adolf Brabec, křestní jméno si nechám. . . Víte pane, nešlo by to bez té občanky? Prostě si vyplnim formulář na nové jméno a budu se jmenovat Brabec už furt.“ „No tak to by teda bohužel nešlo. Já jsem sice ochotnej leccos obejít, ale tohle jsou předpisy. Potřebuji vaši občanku.“ On se opět začal třást. „Ale já občankukuku nemám. Musel jsem jí zahodit, protože, protože se mi všude smáli. Stačilo jí ukázat v hospodě a hned se mi smáli. Když jsem vyplňoval žádost o řidičák, smáli se a já se na autoškolu vykašlal. Když jsem občanku ukázal svý holce, smála se taky a přestala se mnou chodit. A já věřím, že kdybyste znal moje jméno i vy, smál byste se taky. Nejde prostě někam napsat, že se jmenuju Adolf Brabec, vystavit mi občanku a hotovo?“ Začal jsem být nešťastný. Měl jsem jít za chvíli domů a teď se tu budu peklovat s někým, kdo se stydí za jméno, které chce stejně změnit. „Chlape, bez občanky to opravdu nepůjde. Pokud jste tu první zahodil, musíte si zažádat o novou a teprve až jí budete mít, můžete žádat o změnu jména.“ Chlapec ustrnul. Bylo mi ho vlastně líto, chtěl bych mu pomoci, ale předpisy byly neúprosné. Svou práci jsem měl přece jenom rád. A proto jsem vzal formulář a začal se ptát na nacionále. „Tak jméno.“ „Adolf.“ Napsal jsem Adolf. „Příjmení.“ Mladík se zarazil. Zůstal nesměle stát a já se trochu rozčílil. „Tak to nezdržujte. Příjmení! Tak jak se sakra jmenujete?“ Opět stál jako zařezaný, ale po chvíli pochopil, že mu opravdu nezbývá nic jiného, než mi své příjmení nesměle, opatrně a zklamaně říct: „Hitler.“ Vyprskl jsem smíchy. Chlapec se dal do breku a já se začal omlouvat. Bylo mi trapně a než jsme vyplnili ostatní údaje, uplynula nekonečná chvíle, snad tisíce hodin, snad milióny. Teprve když mladík odešel, začal jsem se smát naplno, až jsem spadl ze židle a kolegové mě kříšili čpavkem a toluenem. Ještě dnes se směji… Formulář se žádostí jsem odeslal a za tři týdny si mladý a perspektivní hoch opravdu vyzvedl občanský průkaz na jméno Adolf Hitler. Okamžitě jsme vyplnili další lejstra, já je opět odeslal, zasmál se a byl jsem neskutečně pyšný na to, že mohu podat svědectví – o tom, jak alespoň tři týdny běhal po České republice a po světě devatenáctiletý muž s rokem narození 1990, bydlištěm Praha, Husitká ulice Praha 3 a s oficiálním jménem Adolf Hitler. Už nikdy se mi podobná příhoda nestala. Nadále jsem chodil do práce, na Městský úřad Praha 3, a neustále jsem si říkal, že mé jméno Julius Poštěvág není zas tak hrozné.

21




STAŇTE SE MENŠINOVÝM ČLENEM RODINY WINFRŠKRÉC

Bezmála po dvou letech od založení rubriky "Staňte se menšinovím členem rodiny Winfrškréc" dorazil do naší redakce historicky druhý příspěvek. Sepsal jej teprve dvacetiletý, nadaný mladík, který místo vysedávání po hospodách sedl za psací stůl a sepsal následující klenot, který jsme nemohli neotisknout už pro kvalitu, která drží krok s humorem našeho časopisu:

Slavný kamčatský autor dívčích románů a všestranný radioamatér Imrin Brpuček debutoval se svou divadelní prvotinou Bleděmodrá ještěrka s tabatěrkou na prknech Národního divadla. Podle kritiků jde přinejmenším o podivné dílo, „…jehož symbolika je daleko za hranicemi běžného chápání,“. Tříaktová divadelní novinka nás zavádí do prostředí školních lavic nejmenovaného revolučního roku někde mezi léty 1848-1989. Děj je zasazen do fiktivní země, která je sužována suchem, kolibříky a nedostatkem lidové slovesnosti. Sám Imrin Brpuček své dílo okomentoval veskrze lakonicky: „Králíčka už prý našli,“. První dějství se odehrává přímo uprostřed nudné hodiny dějepisu. Žáci rezignovaně polehávají po lavicích a chroptí únavou. Kantor mechanicky odříkává smrtelně překombinovaný text o Punských válkách a za okny graduje bezejmenná obuvnická krize. Náhle pomalu vystoupá nevinná paže otrhaného žáka z poslední lavice a protne strnule cílenou řeku učitelova kázání, kterou v této interpretaci představuje vlasec, po kterém putují papírové opičky. Kantor pozvedne krvavý zrak od pokaňkaného zápisníku a následuje krátký dialog: KANTOR: Ano? ŽÁK: Mohu se jít oběsit? KANTOR: Nevím, co říkáš, ale běž. Opona padá a následuje komerční přestávka určená nevidomým. Druhé dějství pak načne vhled do prázdné učebny. Po podlaze putuje větrem hnaný prach a chlebová kůrka. Zazvoní zvonec, rozlétnou se dveře a do třídy organizovaně napochodují žáci s balónky v rukou za orchestrální verze písně „Another Prick In The Wall“. Usedají do lavic a z brašen vytahují učebnice Fyziky v jediném vzdorovitém gestu. Zatroubí klakson. Konec druhého aktu. Třetí dějství šokuje svým morálním poselstvím, jehož přítomnost každý divák podvědomě tuší po celou dobu performance, ale nedokáže jej příhodně pojmenovat. Žáci v něm toužebně očekávají konec hodiny. Nervózně poposedávají na svých židlích a žmoulají vyšívané kapesníčky od pracovitých vdov. Se zvoněním se děcka nahrnou ke dveřím a rituálně odhazují krvavé fláky steaku do malého kontejneru na plasty. Jde o promyšlený tanec jinotajů a ideálů revoluce. Učitel vyskakuje oknem a odjíždí v nákladním vlaku. Po odchodu žáků nastává nečekaný zvrat a na scénu přibíhá nahatý stařec a vycvičená veverka. Hopkují po scéně tak dlouho, dokud publikum rozhořčeně neopustí sál. „Miluji netradiční formy děkovačky,“ říká Brpuček zapáleně. Kdo navíc vydržel do samotného vyvrcholení s parafrází na Labutí jezero, musel být hospitalizován místním hasičským sborem a převezen na jednotku intenzivní péče pro křečky. „Jakýsi rozrušený pán usazený v galerii, začal dokonce v poslední pětiminutovce zpívat Marseillaisu a střemhlav se vrhl do orchestřiště, načež prvnímu houslistovi vypadl smyčec z ruky a zapíchl se do podlahy. Zajímavé,“ tvrdí Brpuček. Nesmím opomenout zmínit, že před Národním divadlem se výjimečně prodávaly tematické suvenýry, potištěné hrnečky a párky v rohlíku s dijonskou hořčicí. Pro děti byl též připraven doprovodný program s ochočeným zápasníkem sumo. Samotná hra se podle znalců vyznačovala opravdu realistickými kulisami a dobovými kostýmy, které podle zákulisních šeptandy vzdáleně vycházely z návrhů slovutného Theodora Pištěka, ke kterým se nehlásí. Režie této jedinečné hry se na výslovné autorovo přání ujal maďarský stenograf Burzak Gordaš, který v divadelním světě exceloval poprvé a naposled. Herecké obsazení pak obstaral Penzistický ochotnický spolek města Krakov a Zvláštní škola Drahomíra Orla se sídlem v Liberci. Živou hudbu obstaral profesionální Kamčatský filharmonický orchestr pod taktovkou neznámého dirigenta v modrém flanelu. „Pro někoho může být Bleděmodrá ještěrka s tabatěrkou velmi šokujícím a zavrženíhodným dílem, o čemž svědčí zakázání ve všech zemích třetího světa, ale nemůžeme jí upřít novátorský přístup a upřímné tíhnutí k marketingu,“ říká český divadelní kritik Adalbert Bydlinec. Pozorní diváci jistě ocenili i fakt, že titulní Bleděmodrá ještěrka s tabatěrkou se v samotné hře nevyskytla ani jednou. Ještěrka sice vzbudila značný rozruch a v hrnčířských kruzích i nemalý skandál ohledně zpronevěry padělku Věstonické Venuše (více v příštím čísle), ale nemůže být sporu o tom, že jednoho dne bude mít nemalý vliv na formování budoucích generací, které budou z jejích moudrých ňader (stále je řeč o Bleděmodré ještěrce s tabatěrkou) sát ponaučení ještě příštích sto let (při troše štěstí sto padesát). Tedy v případě, že někdo riskne její exhumaci. Doufejme tedy, že Imrin Brpuček nepoleví ve svém tvořivém snažení a co nejdříve nás oslní svým dalším divadelním klenotem. Na dotaz, zda plánuje další divadelní kus, se vyjádřil takto: „Jsem Imrin Brpuček. Co myslíte, že udělám příště?“ AUTOR ČLÁNKU: Luděk Čertík (20 let), student oboru Knihovnické a informační systémy a služby, Tábor Autor otištěného příspěvku si u nás v redakci může vyzvednout odměnu v podobě dárkového balíčku s nezbytnými potřebami pro dospívajícího muže. (Luďku, stav se pro to, prosím, co nejdřív!!! Intimní sprej má dobu trvanlivosti už jen tři týdny.)

22




ČASOPIS WINFRŠKRÉC OBŠŤASTNIL DALŠÍ LIDSKÉ SRDCE

Chomutov 15. srpna 2009

Vážení redaktoři časopisu Winfrškréc, Abych vám mohl co nejvroucněji poděkovat a v celé kráse vyzdvihnout váš přínos do mého života, musím vám alespoň v krátkosti nastínit, jak to se mnou bylo předtím. Než jsem vás poznal a doslova podlehl fluidu zhmotňujících se slov ze článků rozzařujících lidské snění, stál můj život za prd. Coby čistič kanálů na úseku Praha-Ostrava jsem kromě peněz postrádal i jakoukoli, byť sebemenší, radost. Chodil jsem domů zmáčený až smradlavý a na veselí mi nepřidaly ani neustálé hádky s manželkou. A i ta mi po nějakém čase utekla a s ní se vytratila i poslední jiskřička štěstí. Začal jsem chodit od ničeho k ničemu, bloumal jsem a neměl do čeho píchnout. A když už mi ani porno nechutnalo, rozhodl jsem se skoncovat se svým naprosto bezvýznamným životem. Pevně přesvědčen, že na tomto světě nebudu chybět ani tomu poslednímu z posledních, otevřel jsem počítač, najel na googla a začal se pídit po způsobu, jak se vším skoncovat. Ale ani pětistášedesátá pátá rada ze serveru www.nefnukejazabijse.cz mne nedokázala uspokojit, a proto jsem se snažil trošičku se rozptýlit. Do vyhledávače jsem zadal položku Zábavný časopis a první, co mi vyjelo, byl váš web. No zkrátka, mé jsoucno bylo již od prvního slůvka vašich magicky, překrásně a vtipně napsaných článků prostoupeno natolik novou a jasnou září, že jsem se téměř zastyděl. Náhle jsem se od hlavy k patě jakoby metamorfozoval a svou pomyslnou oprátku na oběšení zahodil v dál. Byl ze mne docela jiný člověk. Konečně jsem se nadechl. Opět jsem se dokázal smát, má radost ze života začala ze mě vyzařovat sálající erupcí. A já se rozběhl. Svět pro mne začal být otevřenou loukou plnou kopretin, dýchal jsem svěží a jasný vzduch. Díky Vám. Opět žiji s chutí, chodím do práce a po ní se věnuji několika aktivním zálibám. Luštím křížovky, chodím na houby a aktivně jsem začal číst rozsáhlé publikace o šachách. Ale mým nepřekonatelným koníčkem je napodobovat vaše články. Ačkoliv s prozatímním nevelikým úspěchem, ale občas se svým výtvorům i zasměji. A za to bych vám chtěl poděkovat. A myslím, že budu mluvit i za ostatní čtenáře, kterým jste zachránili život, když vyzdvihnu vaši práci jako neskutečně smysluplnou a vás dva jako mistry nad mistry, kteří dokáží lidská srdce opravdu rozehřát. Se srdečným pozdravem

Jiří Sýkora

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------REDAKTOŘI: PAVEL PROCHÁZKA (DOBRONÍN 331), PETR BOBEK (DOBRONÍN 131) 9. ČÍSLO VYŠLO: 29. srpna 2009, 11:55 SELČ PŘI TVORBE ČASOPISU NEDOŠLO TENTOKRÁT K ŽÁDNÉMU ZRANĚNÍ ZVÍŘETE. JAKÁKOLIV PUBLIKACE BEZ SVOLENÍ AUTORŮ JE ZAKÁZÁNA. WWW.WINFRSKREC.WZ.CZ

23