číslo II

8 

Na rozcestí Časopis farního sboru Českobratrské církve evangelické v Boskovicích Ročník 2016 / číslo II.

Křesťané bez kostela? Jiří Bureš Psal se rok 1935. Do evangelické vesnice v německé části Krušných hor přišel nový farář. Na úbočí kopce stál hrázděný kostel, který kdysi sloužil jako chrám i pevnost. Místní byli dobří evangelíci a svůj kostel měli rádi – a tak byly jeho lavice neděli co neděli plné. Nový farář však s sebou přinesl nové manýry. Vedle biblického zjevení mluvil o novém duchu doby, o hlasu národa a krve… a kromě Ježíše Krista doporučoval i nového vůdce, Adolfa Hitlera. Farníci se nedali zmást, proti kázáním reptali, psali protestní dopisy, ale církevní vrchnost nijak nereagovala. V Německu přituhovalo a z hitlerovců šel strach. Jednu neděli čekal faráře šok: kostel byl prázdný! Lidé namísto k věžaté budově vyrazili do protějšího svahu. Na louce nad vesnicí se setkali, zpívali z přinesených zpěvníků, četli z Písma a zazněl výklad jednoho z presbyterů. Slavili bohoslužbu pod širým nebem. Naproti ve svahu se tyčil jejich kostel, nádherný jako vždy, ale prázdný. Než aby naslouchali nacionalistickému štvaní, raději zvolili vyhnanství na louce. Plynuly měsíce a farníci vytrvali, i v dešti a v mrazivých horských ránech. Po necelém roce církevní vedení kapitulovalo a hitlerovský farář byl odvolán; na jeho místo přišel jiný, který měl přece jen raději Bibli než nové pravdy. Příběh je skutečný; vyprávěl mi jej farář z oné saské vesnice. Vzpomněl jsem si na něj nad fotkami z boskovické bohoslužby z letošního května, kterou jsme také prožili bez kostela: na louce, pod střechou oblohy, vsedě na trávě. Pro nás to byla vítaná změna, s krásným počasím a s pohoštěním – a hlavně s jistotou, že za pár dní budeme opět mířit ke štíhlé

kostelní věži. Umíme si však představit takové vyhnanství dlouhodobě? Být křesťany bez našeho kostela? Jakkoli divně to zní, při bližším pohledu do Nového zákona zjistíme, že se o budovách určených ke scházení věřících téměř nemluví. První křesťané se setkávají zcela prostě tam, kde se namane, nejprve v židovském chrámu v Jeruzalémě, pak po domech. Raná církev nemá času na budování svých kostelů, její kazatelé a diakonky spěchají naplnit výzvu Vzkříšeného Krista: „Budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země“ (Sk 1,8). Jsou v pohybu, na cestě ke druhým. Později, když křesťanství prosytilo evropskou kulturu, se kostely stavěly – a mělo to určitou logiku. A přece se zpětně musíme ptát, jestli se leckde vedlejší věc potichu nestala věcí hlavní. Ještě jeden příklad z Písma: král Šalomoun je jedinou postavou, jejímž životním dílem je stavba chrámu. Jenže sám Šalomoun se pak 1

v čerstvě dokončené stavbě modlí: „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“ (1Kr 8,27). Chrámy jsou nádherné, stojí za to je udržovat a pečovat o ně. Letos se i v našem sboru k takové akci chystáme, a je to jistě dobře. A přece víra s pevnými budovami nestojí a nepadá, naopak, víra je hledáním jiného Boha, je v pohybu a na cestě ke druhým. Tam jsou duchovní chrámy, které máme budovat především, mezi těmi, kdo hledají anebo ještě neslyšeli evangelium, mezi potřebnými a plačícími. Bez této odvahy a otevřené víry bude všechno stavění k ničemu. Pane Ježíši Kriste, nauč nás nelpět na tom, co jsme si sami zbudovali, ale hledat především tebe a tvé království. Amen.

Na rozcestí - Časopis farního sboru Českobratrské církve evangelické v Boskovicích

Na konci dubna se v zadní části kostela uskutečnila vernisáž fotografické výstavy: „Mé jméno není uprchlík“. Příběhy z Iráku. 14 snímků vyprávělo příběhy z uprchlického tábora Dawdia v severním Iráku. Na vernisáži jsme však měli příležitost slyšet příběhy i z první ruky, od pracovníků Petry Nedbálkové a Eliáše Molnára z Diakonie ČCE, kteří v Dawdia několik měsíců pobývali. Vernisáž instaloval a uvedl Ondřej Dostál.

Na dubnové kavárničce promluvil Jan Zámečník, ThD., o nadřazenosti člověka nad ostatními tvory. „Jako bylo kdysi běžné, že lidé měli otroky, a dnes nás to pohoršuje, tak se budou jednou naši potomci dívat na naše zacházení se zvířaty,“ zaznělo na přednášce. „Otázkou není, zda dokážou myslet, ani zda dokážou mluvit, ale zda jsou schopna trpět.“

10 našich trubačů se 1.–3. dubna zúčastnilo semináře spolku Consonare v Jihlavě, do něhož patří i naše boskovická skupina. Na semináři byla asi třetina účastníků ze SRN a trubači z celé ČR. Víkend vyvrcholil krásným koncertem a nedělní bohoslužbou.

2


ROZUMÍTE BOHOSLUŽBĚ? Preludium – varhanní předehra Jiří Bureš Dnes se chci zeptat na věc, která se vlastně netýká bohoslužeb. Je to chvíle těsně před jejich začátkem – jak má vypadat? Smysl této chvíle je prostý: soustředit mysl posluchačů a připravit je k bohoslužbě. K tomu mohou posloužit různé přístupy, z nichž asi nejlepší a historicky osvědčené je klidné, soustředěné ticho. Zkušenost z mnoha sborů naší církve však ukazuje, že se společného ztišení před bohoslužbou nedaří dosáhnout. Pozdravit a přivítat se ve společenství je pro nás zkrátka hluboce zažitá věc. V mnoha sborech se hluk řeší tím, že místo ticha hrají varhany, ale nevím, nakolik to pomáhá přípravě…

Varhanní úvod neboli preludium, předehra, je druhým historicky osvědčeným řešením počátku bohoslužeb. Předehra byla od počátku určena k pozornému poslechu tak, aby se posluchač otevřel tomu, co bude následovat – písni nebo bohoslužbě. Dnes lidé bohužel často vnímají hudbu jen jako podkres. Když potom člověk během preludia pokračuje v mluvení nebo dokonce ještě zvýší hlas, ruší tím druhé, znevažuje službu varhaníka… a sám se připraví o duchovní prožitek. Dřív u nás hrály varhany při příchodu faráře, a teď je to trochu jinak. V čem ta změna spočívá a jaký je její důvod? Cílem změn je právě to, aby varhanní hudba nebyla jen podkresem. Chceme preludium naplno vnímat a s tichým

soustředěním začít bohoslužbu. Nejprve tedy zazní předehra, kterou posloucháme vsedě a mlčky. Jakmile skončí, shromáždění povstane a v tiché chvíli přichází presbyterka s farářem. Presbyterka si stoupne za stůl Páně a společné ticho přeruší krásný pozdrav: „Milost Pána našeho Jezu Krista, láska Boží a účastenství Ducha svatého se všechněmi vámi!“

JEDEN DEN MARTINY VAŇÁSKOVÉ Sociální nouze má mnoho stránek, a zdaleka ne všechny mohou „vyřešit“ profesionální instituce – třeba samotu, nedostatek uznání, pocit neužitečnosti… Diakonie dnes proto hledá pomoc dobrovolníků, jako je Martina Vaňásková, která se zapojila do programu Návštěvy proti samotě. Je středa 16.30 a já přicházím na pravidelnou návštěvu za Monikou, je slepá téměř od narození. Hned jak vejdu do domu, vyřítí se z přízemního bytu dva labradoři – Dolly a Falco. Už mě znají, chodím za Monikou skoro tři roky, tak mě běží přivítat. Dolly už je „v psím důchodu“, je jí 11 let, nezvládala delší trasy, tak Monika získala nového psa – Falca. Hned za nimi se na chodbu vyřítí na odrážedle Jiřík, Moničin starší syn, má tři a půl roku. Nemůže se dočkat, až půjdeme na procházku. Ve dveřích do bytu mě vítá Monika. Společnými silami naženeme všechny dovnitř a krátce si s Monikou řekneme, co je nového a co dnes podnikneme. Většinou chodíme na procházky nebo na dětské hřiště. Dnes půjdeme na hřiště, ale ještě předtím musí Monika nakojit Petříka, půlročního syna. Během toho si s Monikou trochu povídáme, mluví hlavně ona, je hodně hovorná, já jí spíš naslouchám. Kolem nás pobíhá Jiřík, brebentí a ukazuje mi

obrázek, který nakreslil ve školce, a nové autíčko, které dostal od babičky. Dělím tedy pozornost mezi ty dva. Po nakojení obléká Monika Petříka na ven, zvládá to sama, já hledám požadovaný kus oblečení, který může být v předsíni na věšáku, u přebalovacího pultu nebo třeba také v ložnici na posteli, tříleté dítě a dva psi v bytě nejsou zrovna zárukou, že vše zůstane tam, kam to člověk odloží :). Po úspěšném nálezu a obléknutí odnáším Petříka na chodbu do kočárku. Podle Moničiných instrukcí zkontroluji, aby se oblékl i Jiřík a nakonec přisouvám boty Monice. Vyrážíme. Vedu kočárek, Monika se ho jednou rukou přidržuje, v druhé ruce má slepeckou hůl pro případ obrubníků a podobně. Jiřík jede před námi na odrážedle. Naštěstí poslechne, když mu říkáme, že před přechodem musí zastavit. Opakuji mu to pokaždé, když se nějaký blíží. Auta nám v drtivé většině dávají přednost. Petřík nejdřív brečel, ale za chvilku potom, co jsme vyjeli, se uklidnil a usíná. Přijíždíme k nejbližšímu hřišti, tady na sídlišti je jich hodně. Jiřík ale chce jít jinam, vyhovíme mu a jedeme o kus dál na hřiště u školy. Po celou dobu dělím svou pozornost mezi Moniku, která mi neustále něco povídá, Jiříka 3

na odrážedle a terén, abych upozorňovala Moniku na obrubníky a výmoly na chodníku, změny směru, ale třeba také na větve stromů, které trčí nad chodníkem, a pokud do nich člověk nechce vrazit hlavou, musí se jim trochu vyhnout. Normálně si to člověk ani neuvědomí, jaké všemožné překážky na nevidomého číhají. Monika je vyšší než já, proto občas výšku větví neodhadnu. Dorazili jsme na kýžené hřiště, Jiřík si hraje s ostatními dětmi, po očku na něho dohlížím a konečně se můžu více věnovat Monice. Je vděčná, že se mnou mohla jít, manžel má nepravidelnou pracovní dobu, sama s dětmi vyrazit nemůže. Já jí referuji, co zrovna Jiřík dělá. Naštěstí už skončilo období, kdy se zničehonic sebral a rázoval si to pryč, nereagoval na moje ani na Moničino volání. To jsem za ním běžela, většinou neúspěšně ho přemlouvala, že se vrátíme za maminkou, a potom ho vztekajícího se táhla zpátky. Podobně také vypadaly naše návraty z hřiště domů, kdy jsme ho s Monikou s vypětím sil střídavě přemlouvaly a táhly domů. Návrat naštěstí probíhá klidně a má dnešní návštěva je u konce.


„U NÁS JDOU KAŽDOU NEDĚLI ÚPLNĚ VŠICHNI DO KOSTELA, CELÝ SBOR. JE TO LOGICKÉ, KDYŽ JDEŠ DO KOSTELA, BŮH K TOBĚ MLUVÍ.“ Jiří Bureš, Tomáš Šíma Je to jen pár týdnů, co se André a Marja Knolovi přistěhovali z Holandska do České Republiky. V neděli 24. dubna byli slavnostně přijati za členy Českobratrské církve evangelické, v boskovickém evangelickém kostele. S Andrém a Marjou jsme se setkali v jejich novém domově, který stojí v klidné části Březové nad Svitavou. Z jakého města v Holandsku jste se přistěhovali? MARJA: Jmenuje se Aalsmeer. Je to 10 kilometrů jižně od Amsterodamu. ANDRE: Žije tam 50 tisíc lidí. Na Holandsko to není ani velké ani malé místo. Není to ovšem považováno za město, je to vesnice. Cokoliv je menší než město, se nazývá „dorp“, vesnice. Takže Alsmeer je vesnice o 50 tisících obyvatelích. Z jaké církve přicházíte? ANDRE: Je to Christelijke Gereformeerde Kerk, Křesťanská reformovaná církev. Máme v Holandsku mnoho denominací, je to docela složité. Kdysi dávno tu byla pouze římskokatolická církev, pak se (v 16. století, pozn. red.) oddělila reformovaná církev – ale i ta se v pozdějších staletích dále dělila. Dnes tu máte naši církev, Reformovanou církev, Holandskou reformovanou církev… v novější době přišly církve evangelikální. Celkově je to velmi mnoho denominací, ani nevím kolik, 40 nebo 50. Každá se vyznačuje jiným smýšlením. Můžete popsat smýšlení vaší církve? ANDRE: My vyznáváme, že když věříš, tak jistě přijdeš do nebe. Někdo řekne: to není nikdy jisté. Ale my říkáme, že když opravdu věříš svým srdcem, že Ježíšovi vděčíš za svůj život, tak smíš vědět – a je to napsáno v Bibli, v mnoha textech – že až zemřeš, přijdeš v pokoji do nebe. MARJA: V tom se držíme Martina Luthera a Aurelia Augustina. ANDRE: Jiná církev říká, že stačí, když jsi pokřtěn, pak určitě přijdeš do nebe. Podle nás je důležité, jestli věříš, jestli víš ve svém srdci: Kristus je můj spasitel.

Jsou tyto rozdíly stále důležité pro lidi z různých církví? ANDRE: Ne. Kdysi to byl velký problém, ale s tím, jak se dnes církve zmenšují, děláme mnohem víc věcí společně a celkově více spolupracujeme. MARJA: Máme například každý rok jeden společný týden v září, jakýsi festival, kdy se všechny církve setkávají dohromady ve velikém stanu, kde se sejde asi 1 500 lidí. Organizují to všechny církve společně, můžete tam pozvat své přátele, hraje tam kapela, promítá se projektorem… Někdy připraví pro lidi zvenku muzikál, divadlo nebo pantomimu. ANDRE: Církve si také pronajmou stánek na trhu, kde se pak střídají lidé ze sborů. Nabízejí nějaké drobnosti, kávu a sušenky, snaží se zapříst rozhovor o víře, oslovit zájemce. Cílem je přinést evangelium ven, dělá se to různou formou. Jak velký je sbor v Alsmeeru? V čem se liší tamní sborový život od našeho? MARJA: Náš sbor má 420 členů, ale je tam mnoho mladých lidí, asi 120 z nich jsou mladší než 21 let. 4

ANDRE: U nás je normální, že každou neděli jdou úplně všichni do kostela, celý sbor. Je to logické, když jdeš do kostela, Bůh k tobě mluví. Jak se můžeš dozvědět o Bohu, když jej nenecháš k sobě promluvit? Máme dvoje bohoslužby, ráno a v poledne. Ráno jsou bohoslužby připravované pro mladší, je tam hudební kapela, zvláštní program pro děti. V poledne je bohoslužba tradiční, bez kapely, zpívají se převážně žalmy. Tam chodí spíše starší lidé. A co ostatní sborové aktivity? MARJA: Každý večer se ve sboru něco děje. Biblické hodiny se konají buď v kostele, nebo i doma v rodinách. Schází se osm skupin, podle věku, včetně dětí, které mají výuku kombinovanou s hrami. ANDRE: Máme také speciální skupinu, která se snaží podporovat misionáře a získává pro jejich práci peníze. Setkávají se i presbyteři pověření diakonií, pak máme skupinu pro network, která se snaží propojovat lidi směrem navenek i uvnitř ve sboru mezi sebou. Svůj program má také velká skupina seniorů.


Jaké byly vaše úkoly ve sboru, do jakých aktivit jste se zapojovali? ANDRE: Kolik času máme na tento rozhovor? (smích) Já jsem byl ve sboru zaměstnaný – jako kostelník, na poloviční úvazek. Pracoval jsem celý týden, s výjimkou neděle, kdy mne zastoupili dobrovolníci ze sboru. V neděli jsem měl jako kostelník volno. K tomu jsem 6 let pracoval ve staršovstvu, kde jsem měl na starosti práci s mládeží. MARJA: Já jsem vedla kluby pro děti – několik skupin, rozdělených podle věku. Také jsem organizovala dámský klub. Andre vedl kluby pro starší, šestnáctileté, a později mládež. To jsme dělali více než 20 let. ANDRE: A ještě jedna věc byla naše, občerstvení. Lidi už věděli, jak je třeba občerstvení, řekneme Andremu a Marje. Každý rok se konaly dva večery, kdy jsme připravili jídlo pro padesát lidí. Večeře měla šest chodů, lidé si vybrali, co budou jíst, a zaplatili. Výtěžek jsme pak poslali do Rumunska. Jak jste objevili náš sbor v Boskovicích? MARJA: Našli jsme ho přes internet. Hledali jsme evangelickou církev v okolí, viděli jsme tam Boskovice. Když jsme pak přišli, cítili jsme se tu hned jako doma. ANDRE: Hledání sboru byl pro nás důležitý proces. Dívali jsme se, co děláte, čemu se věnujete. Jednou jsme byli i v katolickém kostele v Březové, ale nikdo si nás nevšiml. Navštívili jsme také Letovice (Církev bratrskou). To, co rozhodlo, byla přátelská atmosféra. Tomáš Šíma nám pomáhal a překládal nám, další lidé chtěli

vědět, kdo jsme a jak se tu máme. Když někdo nový přijde do kostela, považuji za podstatné, aby ho tam někdo přivítal. Člověk hned vycítí, jestli je přijatý. Odkud se vzala představa, že se sem přestěhujete? ANDRE: Už dvacet osm let sem jezdíme na chatu. Před sedmi roky nám náš přítel tento dům nabídl k odkoupení – ihned jsme souhlasili. Pokud jde o stěhování, původně jsme chtěli až v důchodu, ale pak jsme změnili názor. Proč čekat? MARJA: V Holandsku je všechno ve spěchu, pod tlakem, člověk zažívá mnoho stresu. A tak jsme si říkali, že když budeme čekat, možná si to ani neužijeme. Co se vám líbí v České republice, co je tu pro vás nové? ANDRE: Ticho a klid. Život je pomalejší než v Holandsku. Tam, ať chcete nebo ne, vás lidi strhnou do proudu. Kdykoli jsme tu pobývali a chystali se zpět, chtěli jsme se tomu proudu vzepřít. Ale po týdnu jsme byli zase v tom. Co je pro vás obtížné? Na co si musíte zvykat? MARJA: Obtížné je, že děti jsou v Holandsku. Nejsou už doma, každé bydlí ve svém domě, mají internet a skype, ale jsou daleko. I k našim rodičům máme daleko, ale s sebou jsme je nemohli vzít. Dětí máme pět, jednu dceru a čtyři syny. Byla to pro ně velká změna, ale řekli nám, jestli to opravdu chcete, udělejte to. Chtěli byste se zapojit do některých sborových aktivit?

MARJA: Byli bychom moc rádi, ale myslím, že problém je v jazyku. ANDRE: Ale když můžeme udělat něco, při čem nepotřebujeme Tomáše… třeba brigáda v parku u kostela, tam jsme nemuseli mluvit a bylo to fajn. Z biblické hodiny bychom asi nic neměli. Chuť zapojit se máme, časem se něco najde. V ČR je vyšší podíl ateistů, kteří náboženstvím nedůvěřují. Jaký je postoj holandské společnosti k náboženství? MARJA: V Holandsku říká většina lidí: věřte si, v co chcete, já si věřím v to, co chci já. Nechci od vás nic vědět a vám také není nic do toho, co si myslím já. ANDRE: Víra je vnímaná jako osobní, soukromá věc. Nemluví se o ní. Ale lidi se daří oslovit, mnoho jich přijde třeba na Alfa kurzy (neformální setkání s večeří a rozhovorem o Bohu). Holandsko je země s liberálním přístupem k moderním otázkám, jako je eutanázie nebo povolení lehkých drog. Nerozdělují tato témata církev? ANDRE: Je to tak, jsme liberálně smýšlející země. I v církvi o těchto otázkách mluvíme, ale diskuse probíhá spíš harmonicky. Podle nás je to prostě možné. V Holandsku jsou také velká společenská napětí vůči přistěhovalým. Roste vliv radikálních politiků, jako je Geert Wilders, kteří pracují s nenávistí a strachem. Jaká je role církví v této situaci? ANDRE: Wilders je velmi nebezpečný. Kdyby se volilo nyní, stal by se asi prezidentem, protože za ním stojí třetina voličů. Jako církve nemáme velký hlas. Ale je tu možnost volit křesťanské strany, například v Alsmeeru jsou nejsilnější. Na venkově jsou ale velmi slabé, bohužel. Poslední otázka – hodláte se naučit česky? MARJA: Už rok dopředu jsme se v Holandsku připravovali a měli jsme učitele češtiny. Shodou okolností nás učil manžel české farářky, která tam pracuje. ANDRE: Teď se potřebujeme trochu usadit a zařídit, a pak už máme vyhlédnutou novou učitelku. Je to paní Jana ze zdejší kavárny, umí výborně anglicky.

5


O ČEM SE JEDNALO NA SYNODU ČCE Jiří Bureš ●

●

●

O tom, že za 2–3 roky vyjde nový Evangelický zpěvník. Na zpěvníku již 12 let intenzivně pracuje větší skupina hudebních a teologických odborníků z řad naší církve. Část starších či málo zpívaných písní bude vyřazena, část nově otextována, část doplněna z jiných zpěvníků (například Svítá) – a objeví se i písně zcela nové. Do zpěvníku budou nově zařazeny také různé pořady bohoslužeb, liturgické zpěvy a texty pro domácí pobožnosti. O tom, že Synodní rada vyhlásí profesionální soutěž na zhotovení nového loga církve. Logo bude obsahovat tradiční symboly užívané ČCE, tj. kalich a Bibli. O staré toleranční modlitebně v Praze, která byla objevena v domě na ulici Truhlářské na základě historických studií. V budově byla při archeologickém průzkumu odhalena část fresek

●

z původní výzdoby. Synod podporuje iniciativu pro využití těchto prostor pro vznik expozice z evangelických dějin. Pokud se podaří dohodnout se s městkou částí, mohly by být v expozici shromážděny vzácné předměty a listinné prameny, dokládající činnost českých a moravských evangelíků. V iniciativě se angažuje i Tomáš Rozbořil z vanovického sboru. O nově vznikajících tzv. strategických místech pro kazatele. Ta umožní, aby církev působila ve významných městech ČR, i když tam zatím nemá žádné zázemí nebo funkční farní sbor. Půjde o výjimečná místa, v současné době například o krajské město Ústí nad Labem. Církev tato kazatelská místa zaplatí a bude je spravovat, dokud v nich řádný sbor nevznikne.

●

O úpravě voleb do staršovstva. Nově zvolení členové a členky staršovstva nastupují svoji funkci až po složení slibu! Do té doby pracuje staršovstvo původní. Slib se má uskutečnit do měsíce od volby.

●

Synod také souhlasil se snahou reformovaných („kalvinistických“) církví připojit se k Společnému prohlášení o učení o ospravedlnění, které již v roce 1999 podepsaly luterské církve a římští katolíci. Cílem je překlenout teologické spory, na nichž před 500 lety ztroskotala jednota církve.

●

Synod opět zvolil br. Mikuláše Vymětala za kazatele pro menšiny a pro humanitární aktivity a zvýšil jeho pracovní úvazek na 50 procent.

DOPIS SYNODU ČCE PAPEŽI FRANTIŠKOVI Vážený bratře, děkujeme za slova a činy, jimiž zvěstujete Krista prostě a přitažlivě pro každého člověka na zemi. Děkujeme za Vaši výzvu, aby křesťané v České republice, katolíci i protestanté, užili 600. výročí upálení M. J. Husa k odpuštění, smíření, a k řešení sporných otázek minulosti. V závěru své řeči, ve Vatikánu, 15. června 2015, jste ujistil zástupce naší církve i české ekumeny o tom, že se za nás modlíte. Prosil jste, abychom se i my modlili za Vás a za Vaši službu. Milý bratře, modlíme se za Vás. Modlíme se za Vaši službu. Ať Vás Bůh, Otec Ježíše Krista drží, sílí, a dává dobré zdraví. K modlitbě za Vás a Vaši službu vyzýváme také všechny sbory naší církve. Jsme vděčni Bohu Otci, Synu i Duchu svatému, že z nás křtem činí své děti, navzájem pak sestry a bratry. Z této víry žijeme a toužíme žít.

Loni přijal papež František delegaci z České republiky, v níž byli i zástupci Českobratrské církve evangelické. Setkání se konalo při příležitosti Bohoslužby smíření s Bohem a mezi křesťany s prosbou o odpuštění k 600. výročí upálení mistra Jana Husa. Synod schválil návrh synodní rady odpovědět na Františkův iniciativní krok ke smíření a přijal text dopisu. Synod také vyzývá členy i sbory ČCE, aby do svých přímluvných modliteb zařazovali modlitbu za papeže Františka.

Jménem synodu ČCE Vaši Vladimír Zikmund, synodní kurátor; Daniel Ženatý, synodní senior; Jiří Gruber, předseda synodu Praha dne 20. května 2016 6


SENIORÁTNÍ SOUZNĚNÍ Jana Skřičková Co to je? Nová akce? Tradiční akce našeho seniorátu? Obojí je správně. Mnozí z nás jistě vzpomínáme na rodinné neděle, kterých jsme se účastnili jako malí, větší, či jako rodičové. Tato rodinná setkání měla vždy jednotící téma, které se rozpracovávalo v přednášce pro dospělé a paralelně ve volitelných programech pro děti. Účast byla a je hojná – je pěkné se jednou do roka setkat s lidmi milými, leč vzdálenými, ve smečce dětí prožít nějaké to dobrodružství a při tom poznat různá místa seniorátu. Ale časy se mění, pozornost církve se rozvětvila do mnoha stran, akcí mnoho, lidí méně… Zdalipak víte, které odbory pracují v našem seniorátu? A všechny se chtějí scházet a nabízet lidem rozhovory, sdílení, vzdělávání, podněty k činům. Je to odbor evangelizační a misijní, diakonický, příprava učitelů nedělních škol, setkávání zpěváků, mládež a odbor pro práci s dětmi, který má na starosti právě pořádání rodinných nedělí. Je toho mnoho – díky Bohu za to. Ale kdo to má stíhat, všechny ty akce? A tak seniorátní výbor přišel na myšlenku využít a proměnit nejhojněji

navštěvovanou akci k setkání otevřenému všem, nejen rodinám s dětmi. Všem, kteří se chtějí aspoň jednou do roka potkat a popovídat si u kávy a čaje, všem, které zajímá, co se v naší církvi děje – babičkám a dědečkům, střední generaci, výrostkům, dětem, miminům, zvědavým kamarádům a přátelům. V neděli 29. května se tedy uskutečnil první ročník této nově pojaté akce – a to v Blahoslavově domě v Brně. Na informačních letáčcích stálo toto: Seniorátní neděle – setkání všech generací brněnského seniorátu – co děláme, co chystáme, jak žijeme, spolu – v Blahoslaváku…ve víře, lásce a naději…v souznění… Společný den zahájily bohoslužby pro malé i velké, které vedli Marta a David Sedláčkovi z Miroslavi. Poté se program rozdělil na část pro dospělé a část pro děti. Jiří Schneider promluvil na téma Zpívejte píseň novou a neberte nám tu starou – proč a jak zpíváme. Děti měly možnost vybrat si mezi několika alternativami – hudební a výtvarnou dílnou, hravě sportovní dílnou a skupinkou pro nejmenší. Mládež měla taktéž vlastní program. Hodinu

a půl se děti oddávaly střelbě z luku, vyrábění hudebních nástrojů, muzicírování a jinému tvoření. A když si někdo potřeboval odpočinout od organizované činnosti, přišla na řadu trampolína na farské zahradě. Po obědě a mnohých moučnících od sester z Blahoslavova domu pokračoval program opět odděleně. Dospělí mohli navštívit jedno z těchto setkání podle svého zájmu: Setkání zpěváků, setkání učitelů NŠ ke sdílení podnětů a nápadů, programy poradních odborů – evangelizační a misijní, diakonický. Mládež se přesunula do Lužánek k hrám a sportování a děti čekalo představení divadla Paravánek – Pohádky ze špalíčku. Ve tři hodiny odpoledne jsme se všichni sešli v kostele ke společnému zpěvu, modlitbě a zakončení. Kolik bylo lidí? Moc. Jak hodnotili tuto novou formu setkání? Ještě moc nevíme. Bude příští rok opět? A ve stejné podobě? Také ještě nevíme. Stojíme o to? Stojíme.

Jubilanti VII.–IX.

ZPRÁVY ZE STARŠOVSTVA Henrieta Hlubinková, kurátorka Velikonoční období je za námi a před námi je další plánování. Počasí se dostává do pozice, kdy jej můžeme využít na setkání v přírodě, zorganizování společného sborového výletu či letního tábora. Církevní společenství nám nabízí různé prázdninové akce, rekreace, setkání, tábory.

nejdůležitější z projednávaných věcí, které tíží staršovstvo.

Čeká nás ovšem i práce, ne jenom zábava a odpočinek. Od města jsme dostali dotaci na rekonstrukci prostor před kostelem. Je nutné požádat o projekt, schválit jej, ale hlavně stihnout to zorganizovat. To je snad

Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána.

Vzali jsme si za úkol zastupovat náš sbor, a tak se popereme se zadanými úkoly, a za pomoci Boží síly, která nám pomáhá postupovat dál i navzdory překážkám, doufám, že vše zdárně zvládneme.

List Jakubův 1,5

7

Červenec Jana Hubená, Boskovice – 50 let Zbyněk Polák, Vážany – 50 let Alena Vašíčková, Hrádkov – 55 let Ilona Nečasová, Boskovice – 60 let Jiří Bohatec, Podolí – 65 let Jana Chlupová, Boskovice – 65 let František Staněk ml., Chrudichromy – 65 let Marta Lupačová, Hrádkov – 75 let Srpen 2016 Jaroslava Živná, Boskovice – 60 let Ivana Chábková, Boskovice – 60 let Radim Buchta, Boskovice – 65 let Věra Rozhonová, Mladkov – 70 let Helena Kohoutková, Boskovice – 70 let Radomír Šmeral, Svitávka – 75 let Září 2016 Jiří Bureš, Boskovice – 40 let Věra Kuchařová, Sudice – 65 let Vladimíra Buchtelová, Mladkov – 70 let Jaroslav Cápal, Vážany – 80 let Všem oslavencům přejeme slovy z 1. Listu Korintským 1,30: Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši, on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením.


Farářův koktejl Staršovstvo nyní připravuje úpravu prostoru před kostelem v Boskovicích. Cílem je zpevnění a vyrovnání dlažby, estetická úprava a vybudování bezbariérového vstupu. Podklady k úpravám vypracoval architekt Zdeněk Fránek. Vyžádají si nemalé náklady; sbor proto požádal Jeronymovu Jednotu o finanční příspěvek ve výši 90 000 korun. I přesto bude zřejmě nutné vybrat značnou část financí ve sbírkách mezi námi. S konfirmandy a mládeží z našeho sboru vyrážíme v červenci (13.–17. 7.) na Expedici do Saalu – na společný pobyt s německými konfirmandy. Součástí akce budou společné výlety pěšky, lodí i vlakem, stanování v přírodě a duchovní program. Cena pobytu je 2 000 korun. Je ještě možné se přihlásit.

Na sborovém dní byl hostem farář z Valašského meziříčí a člen Poradního sboru liturgického při Synodní radě ČCE Daniel Heller a přednášel na téma „Jak slavíme večeři Páně?“ (o našem vnímání a prožívání této události).

Přehled sborového programu 26. 6. 26. 6., 19.30 13.–17. 7. 6. 8.–13. 8. 28. 8., 19.30 4. 9.

Distribuce časopisu. Naším cílem je, aby si tento časopis mohli číst všichni členové a členky našeho sboru. Občas k nám ale problesknou zprávy, že se časopis k někomu nedostal či pravidelně nedostává. Chceme proto požádat, abyste se přeptali členů sboru ve blízkosti vašeho bydliště, sousedů a známých, zda o časopisu vědí. Rádi dodáme i chybějící starší čísla. Hledáme také spolupracovníky v jednotlivých místech (vesnicích a městysech), kteří by časopis roznesli nejbližším adresátům. S přáním či nabídkou se ozvěte na farní telefon: 516 452 197 nebo na email [email protected].

BOHOSLUŽBY Každou neděli od 9.30 v Boskovicích 1. neděle v měsíci s Večeří Páně Bohoslužby v Sudicích: 2. a 4. neděle od 8.15

Bohoslužba k závěru školního roku (+ hry pro děti) Dekalog VI., film a diskuse Expedice do Saalu (pobyt konfirmandů a mládeže) Letní tábor v Pusté Rybné Dekalog VII., film a diskuse Rodinná bohoslužba k záhajení školního roku

Přehled seniorátního programu: 19. 6. Schůze seniorátní Jeronymovy Jednoty v Boskovicích 26. 6. v 15 h Slavnostní otevření Chráněného bydlení pro seniory v Nosislavi 25.9. Instalace farářky Radmily Včelné v Brně – Židenicích 7. –9. 10. Dál, dál tou vodou (Sjezd evangelické mládeže Třebíč)

Ekumenické úterky 2016

Letní dětský tábor Pustá Rybná 6.–13. srpna 2016

7. června – Sylwester Jurczak (ŘKC), Chrámový kytarový sbor 14. června – Jiří Bureš (ČCE), Pěvecký sbor Boskovice 21. června – Zbyšek Lipus (CB), Pěvecký sbor CB Letovice 28. června – Jaroslav Kuben (CASD) Boskovice Evangelický kostel 18 hodin

Vedoucí: Jiří Bureš a mládež cena: 800 Kč

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Boskovicích

Hybešova 9, 680 01 Boskovice, 516 452 197, 776 219 938, [email protected], www.boskovice.evangnet.cz farář: Jiří Bureš, kurátorka: Henrieta Hlubinková Redakční rada časopisu Na rozcestí: Jiří Bureš, Tomáš Trumpeš, Ondřej Dostál, Jakub Němec. Vychází čtvrtletně. Cena 5 Kč. 8

číslo II

Recommend Documents