Číslo 91, 15. září 2015
KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK 2015 Milan Trnka, 7. září 2015 V sobotu 5. září se uskutečnil 26. ročník „Pochodu k prameni Moravy“ společně s šestým ročníkem „Mezinárodního výstupu na Králický Sněžník“. Partnery obou souběžně probíhajících akcí byli v letošním roce: Společnost pro Moravu a Slezsko, Království Králického Sněžníku, Moravský Kulatý stůl, Jeseníky – sdružení turistického ruchu, a obce: Staré Město pod Králickým Sněžníkem, Dolní Morava a Stronie Slaskie. Organizátoři v tomto roce připravili účastníkům nejen tradiční Diplomy pro návštěvníky všech tří nejdůležitějších míst Sněžníku (pramene Moravy, sošky slůněte a vrcholu) a Pamětní listy a pohlednice, ale také známky České pošty s fotografií pramene a textem „Pozdrav z Moravy“. Tradiční káva a čaj s koláčky byly letos doplněny krajíci chleba se škvarkovou pomazánkou a koblihami – obojí dodali polští přátelé. Autobusy vozily ze Starého Města a z Dolní Moravy zájemce k chatě na Návrší a zpět. Vše výše uvedené zdarma. Troufám si však tvrdit, že letošní velká účast nebyla zapříčiněna snahou o získání bezplatné dopravy, občerstvení a dárků. Vždyť se tu setkávají tradiční účastníci s nově příchozími, dlouholetí přátelé i ti, kteří přátelství během výstupu teprve naváží, starostové obcí, aktivisté nejrůznějších organizací. Různé znalosti, různé názory, různý zájem o rozpravu k různým tématům. K tomu velmi příjemné počasí. Ideální prostředí pro šíření myšlenek moravského hnutí. Hned u parkoviště a zastávky autobusů ve Stříbrnici vítali příchozí členové Spolku moravských karavanistů pod vlajícími moravskými bikolórami. Samotná akce byla zahájena uvítáním od přední organizátorky akce z kulturního zařízení Starého Města a následnými krátkými zdravicemi starostů obcí, koordinátora Moravského Kulatého Stolu, zástupce Společnosti pro Moravu a Slezsko a ředitelky Sdružení turistického ruchu Jeseníky. Po šestikilometrovém výstupu pak pod Králickým Sněžníkem vítal účastníky „pochodu“ a „výstupu“ pod vlajkou Království Králického Sněžníku zástupce Království a po dalším půlkilometru u pramene Moravy pod v silném větru vlajícími moravskými vlajkami skupina přátel z mohelnické organizace Společnosti pro Moravu a Slezsko. Celá událost pak byla zakončena na vrcholu Králického Sněžníku promluvami starostů obcí z moravské a slezské části hor a přednáškou o Sněžníku v polštině. Podle údajů v návštěvní knize dorazili k cíli výstupu lidé ze všech koutů Moravy a Čech. Je velmi smutným zjištěním, že naprostá většina z nich nazývala kraj pod Králickým Sněžníkem Čechami, a byla ochotna tvrdit, že i Jeseníky leží v Čechách. Pojem Morava jakoby se těmto lidem zúžil jen na vinorodé oblasti v jižním cípu naší země. Nelze jim to však mít za zlé – přes šedesát let trvající čechizace a matení pojmů zejména v posledních letech nese nutně svoje ovoce. Mnozí se například snažili omluvit svoji neznalost argumentem, že Česká republika je vlastně Česko a slovo Čechy je jen jiným označením pro ono Česko. Nutno přiznat, že velká část těchto lidí byla ochotna změnit názor, bylo však i hodně takových, kteří jenom mávli rukou a tím naznačili, že je jim úplně jedno, zda nějaká Morava byla, je, nebo bude. Velký dík patří všem, kteří jakýmkoli způsobem upozorňovali, že „tady je Morava“ kromě již uvedených členů Společnosti pro Moravu a Slezsko, Spolku moravských karavanistů a Království Králického Sněžníku tu byli také přátelé z Moravské národní obce, ze sdružení Morava nejsou Čechy a z Moravského národního kongresu. „Je opravdu nejvyšší čas na společnou dohodu, jak čelit záměrnému matení veřejnosti s cílem vymazat pojem „Morava“ z paměti občanů.“
Kdo zná oblast Králického Sněžníku, ten mi jistě dá za pravdu, že jeden z nejkrásnějších pohledů na hřeben s pramenem Moravy je z místa bývalé horské chaty u sochy slůněte. A kdo má navíc ještě alespoň špetku hrdosti na svoji příslušnost k Moravě, ten ví, jaký radostný pocit dokáže vyvolat vlajka s moravskou orlicí nad pramenem vlající. U těch, kteří Moravany nejsou, vyvolá zřejmě alespoň zvědavost – „co pak je to za symbol, co to je za lidi, kteří takový symbol nosí třeba na tričku nebo na odznaku? Zeptáme se, necháme si vysvětlit, pochopíme, nepochopíme…..“. Z hlasů účastníků Pochodu k prameni Moravy to bylo při spatření šachované orlice znatelné velmi často: „Á – tady jsou Moravané!“. Chlapci z mohelnické organizace SMS, kteří „drželi službu“ u pramene Moravy, by mohli o takových setkáních dlouho vyprávět. „Není důležitějšího moravského symbolu, než je naše orlice. Nezbavujme se jí pod jakoukoli záminkou při označování našich spolků, v propagačních materiálech, při našich akcích.“ Setkání členů různých spolků u Moravského Kulatého Stolu při letošním Pochodu k prameni Moravy sebou přineslo celou řadu námětů, jak v příštím ročníku propagaci Moravy a myšlenek moravského hnutí mezi účastníky rozšířit a vylepšit. Samotné nadšení, mnohdy vyvolané zážitkem z vydařené akce, není ještě zárukou, že všechny návrhy bude možné realizovat. Čeká nás tvrdá, nevděčná práce, navíc s nejistou odezvou u veřejnosti. Hlas CZECH Moravy Jiří CZECH Mašek, 29. srpna 2015 Začnu pěkně od začátku. Jsa v důchodovém věku, a protože jsem se v produktivním věku málo snažil, potřebuji sem tam peníze navíc na něco nestandardního, aktuálně brýle, neboť při hledění přes ty pět let staré pociťuji jistý diskomfort. Navštívil jsem tedy mého (teď už neoblíbeného) optika. Popsal jsem mu svoje představy, řešení by vyšlo řádově kolem dvaceti tisíc. Za těch pět let od posledka došlo totiž ke změnám v názoru na to co je nejlepší (ty poslední brýle stály řádově do pěti tisíc), aktuálně technologie multifokálních čoček (ale bifokální čočky optici také zdražili, aby lidi odradili od jejich nákupu). Na moje postesknutí, že je to drahé, jsem se dozvěděl, že dvoje brýle (jedny do dálky a druhé na čtení) na pojišťovnu pořídím do dvou tisíc, navíc že moje dioptrie jsou poměrně malé a mnoho lidí se stejným problémem ani brýle nenosí, protože se dokáží orientovat i bez nich. A tak mě přejmenování tradičního automobilového závodu Barum Rally na Barum CZECH Rally před několika lety, které určitě nebylo zadarmo, inspirovalo: „Vážení sponzoři, i mně by se hodily nějaké peníze. Slibuji, že po jejich zaslání na můj účet, číslo sdělím v soukromé korespondenci, přejmenuji Hlas Moravy na Hlas CZECH Moravy a sám se nechám přejmenovat na Jiří CZECH Mašek. Moje představa je taková, že by peníze měly stačit na to, abych si zařídil skromné bydlení a živobytí někde na Floridě (USA).“ Dodatek, 30. srpna 2015: Sponzoři se ozvali, nabídli mně, že když ponechám původní název Hlas Moravy, vyhnou se spáchání násilí na mé osobě. Takovou nabídku jsem prostě musel přijmout... Malé zamyšlení před krajskými volbami. Mgr. Petr Michek, 22. srpna 2015 Po komunistickém převratu v Československu dne 25. února 1948 přistoupili noví mocipáni k rozsáhlým změnám v celé republice. Zákonem č. 280/1948 Sb., o krajském zřízení ze dne 21. 12. 1948 uzákonili likvidaci historických zemí i zemských národních výborů a k 1. lednu 1949 zrušili historické země (Českou a Moravskoslezskou) a nahradili je malými kraji, které se ovšem neosvědčily. Proto byly zákonem č. 36/1960 Sb. o územním členění státu nahrazeny 7 kraji a 76 okresy. Praha byla rozdělena na 10 obvodů.
Na Moravě tak vznikly dva velké kraje – Jihomoravský a Severomoravský, ale při jejich vymezení nebyla dodržena původní historická hranice mezi Čechami, Moravou a Slezskem. Historická moravská města – Dačice, Slavonice, Svitavy, Jevíčko a Moravská Třebová a obce v jejich okolí, byly zařazeny pod správu českých krajů, což trvá dodnes. V roce 1968, v době tzv. „Pražského jara“, vydali představitelé Jihomoravského i Severomoravského kraje společné prohlášení, ve kterém požadovali přetvoření Československa na trojfederaci. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy dne 21. srpna 1968 do Československa a nastolení tzv. „normalizace“, byl tento požadavek moravských představitelů na obnovení zemské samosprávy v ČSR zamítnut. Po pádu komunistického režimu v listopadu roku 1989 byla zástupci Moravanů opět nastolena otázka obnovy zemské samosprávy v Československu. Tak jako v roce 1968, tak i v 90. letech bylo zemské uspořádání státu odmítáno. Návrhy Moravanů na spolkové uspořádání státu či na vznik trojfederace Čech, Moravy se Slezskem a Slovenska byly odsouvány a bagatelizovány. Ke dni 31. 12. 1990 byly v ČSFR zrušeny krajské národní výbory a okresní národní výbory byly transformovány v okresní úřady, které fungovaly až do 31. 12. 2002, kdy 73 okresních úřadů ukončilo svoji činnost. (Působnost okresních úřadů byla nahrazena novými správními obvody obcí s rozšířenou působností, někdy nazývanými malými okresy, kterých je celkem 206, včetně Prahy, to vše s působností od 1. 1. 2003). Nakonec došlo k rozpadu Československa a dne 1. ledna 1993 vznikly dva samostatné státy – Česká republika a Slovenská republika. V roce 1995 podali členové Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, poslanci Ing. Jiří Drápela a Ing. Jaroslav Sýkora (oba byli členy Českomoravské unie středu) návrh ústavního zákona na vytvoření pěti vyšších územních samosprávných celků v České republice se sídly v Plzni, v Praze, v Hradci Králové, v Ostravě a v Brně, který měl vyvážit obavy některých politiků z česko – moravského dualismu. Návrh zákona byl tehdejší vládní koalicí (ODS, ODA a KDU – ČSL) zamítnut v prvním čtení. Ovšem již v roce 1997 přijala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků (rozuměj krajů), na jehož základě bylo v České republice vytvořeno 14 vyšších územních samosprávných celků (13 krajů + Praha), které zahájily činnost k 1. 1. 2001. Přijetí tohoto zákona ovšem předcházelo tvrdé lobování různých regionálních zájmových skupin. Nakonec zvítězil názor, že bude zavedeno krajské zřízení s omezenými pravomocemi. Přitom variant územního členění státu bylo několik. ODS navrhovala vytvoření cca 35 malých krajů, návrh ČSSD předpokládal vytvoření 9 krajů, které víceméně odpovídaly krajům vytvořeným v roce 1960, a nově bylo navrhováno vytvoření Středomoravského kraje se sídlem v Olomouci. Nakonec po velkém dohadování byla přijata kompromisní varianta se 14 kraji (menšími, drahými, nevyváženými a navzájem rozdílnými), které v podstatě kopírují komunistické uspořádání ČSR z let 1949 – 1960. Jaký to dějinný paradox!!! Zemský princip členění státu byl odmítnut. Přitom územně správní členění státu podle okresů vytvořených v roce 1960 nadále platí a územím okresů má svoji územní působnost vymezena řada specializovaných orgánů státní správy (např. katastrální úřady, úřady práce, okresní správy sociálního zabezpečení, okresní soudy apod.). Krajů z roku 1960 pro svoji územní působnost využívá i nadále řada státních institucí, např. krajské soudy a krajská státní zastupitelství a až do nedávna i krajská ředitelství Policie České republiky, která se dne 1. 1. 2010 změnila z původních 8 na 14, která svými sídly odpovídají současnému správnímu členění České republiky. (Pozn. V Karlových Varech je pobočka krajského soudu a v Pardubicích je pobočka státního zastupitelství). Pochopitelně, že toto opatření doprovázely výdajové požadavky na státní rozpočet!! Jelikož současná krajská struktura v České republice nenaplňuje princip regionálního členění, který je běžný v Evropské unii a námi vytvořené kraje neodpovídají požadavkům EU na přiznání a čerpání financí ze strukturálních fondů Evropských společenství, tak byl přijat zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního
rozvoje. Na jeho základě byly vytvořeny v ČR tzv. regiony soudržnosti, kdy ze 14 krajů vzniklo jejich spojením 8 regionů soudržnosti, které jsou totožné s územní statistickou jednotkou NUTS II, která tvoří střední článek územně správního členění členského státu EU, většinou s počtem obyvatel od jednoho do dvou miliónů, což většina našich krajů nesplňovala. Současné kraje v ČR, krajské a potažmo i regionální zřízení v ČR nenaplňuje obecně uznávaný zásadní princip, že území každého státu má být členěno jednotně pro jakoukoliv územní organizaci, nikoliv odlišně pro samosprávu, státní správu a v našem případě i pro regionální podporu. Za tento „chaos“ nelze vyslovit pochvalu poslancům ani senátorům, kteří ústavní zákon o zřízení vyšších územních samosprávných celků v roce 1997 schválili. Přispěli tak ke skutečnosti, že naše státní správa i samospráva je oproti sousedním zemím příliš drahá. Pro znovuobnovení spolkového (zemského) uspořádání České republiky hovoří zkušenosti našich sousedů – Rakouska a Německa. V Rakousku připadá na jednoho zaměstnance veřejné správy 16,9 obyvatele a v Německu to je 13,6 obyvatele, zatímco v České republice to je pouhých 9,6 obyvatel na jednoho zaměstnance veřejné správy. Jak je vidět, naší sousedé dokážou provádět veřejnou správu daleko levněji. A rovněž zde nepřipadá v úvahu, aby historické celky byly úředně rozděleny a přidruženy do několika správních subjektů!!! Proto dnes začíná převažovat názor, že zrušením zemského (spolkového) uspořádání bývalého Československa došlo k velké politické chybě, kterou by bylo záhodno konečně napravit. Už usnesení č. 225 z 27. schůze České národní rady ze dne 18. května 1990 konstatovalo: „Považujeme zrušení Země české a Země moravskoslezské k 1. lednu 1949 a vznik nového územně správního uspořádání za akt nespravedlivý a vzešlý z totalitní byrokratickocentralistické praxe. Byl to krok rozporný s principy demokracie a samosprávy, který podstatně přispěl k zdeformovanému a nepřirozenému vývoji československé společnosti“. „Vyslovujeme proto pevné přesvědčení, že ústavní uspořádání republiky, které vyplyne z jednání svobodně zvolených zákonodárných sborů, tuto nespravedlivost napraví.“ „Zároveň vyzývá vládu České republiky, aby podstatně urychlila vypracování koncepce struktury územního uspořádání a vypracování nové daňové soustavy zajišťující samostatný rozvoj obcí, měst a všech svébytných územně správních celků republiky“. Bohužel, k naplnění tohoto usnesení nikdy nedošlo. V roce 1997 byl přijat zákon, který vytvořil podmínky pro vznik 14 VÚSC – krajů. Nezdá se vám vážení čtenáři, že vznik krajského uspořádání v České republice bylo šlápnutím vedle? Etablované politické strany v ČR jako jsou ODS, ČSSD, TOP09, KSČM, KDUČSL či Strana zelených ve svých programech nemají žádnou zmínku o restituci (levného) zemského uspořádání státu. Raději podporují rozbujelou veřejnou správu, kde nalézají dosti „pašaliků“ pro své členy a stoupence. Spolkové (zemské) uspořádání státu má ve svých volebních programech pouze několik malých stran. V prvé řadě je to politická strana Moravané, dále Koruna Česká – monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska a Národní socialisté – Lev 21. Z toho důvodu by mělo být nasnadě, aby malé strany vytvořily společnou volební platformu, se společným volebním programem, který by mimo jiné, obsahoval i požadavek na snížení počtu současných krajů na 3 – 5 správních subjektů a obnovu zemského uspořádání v České republice, neboť stávající systém 14 nesourodých krajů s přebujelou administrativou, plošně, demograficky a daňově nevyvážených, je příliš drahý a pro tak malý stát jakým je Česká republika je příliš velkým luxusem!!! Vytvořením 3 – 5 samosprávných subjektů by státní rozpočet mohl ušetřit 4 – 6 miliard korun ročně, které by se mohly použít při zavádění propopulačních opatření, neboť podle statistiků Česká republika vymírá. Podpora mladých manželství, mladých rodin s dětmi by měla být prioritou, neboť děti jsou nadějí každého národa a každého státu.
V nadcházejících krajských volbách by měly být v programech kandidujících stran na Moravě a ve Slezsku přednostně zohledněny zájmy moravských a slezských krajů a jejích obyvatel a volební kampaň by měla být vedena celkově promoravsky. Požadavek na redukci počtu krajů by měl být primárním!!! Zvýšení finančního podílu z rozpočtového určení daní pro Moravu a Slezsko by mělo následovat. Každý volič by měl získat možnost získat odpověď na otázku – co vaše strana udělá pro Moravu a Slezsko? A podle odpovědi by se rozhodl, komu dá svůj hlas.
Jak se proměnily Morava, Nisa a Orlice Milena Brňáková, 20. srpna 2015 Bylo to dávno. Na vrcholu Klepáč vládl starý král Sněžník. Měl tři dcery. Narodily se společně v jeden den jako trojčata. Všechny tři byly krásné a měly nespoutanou povahu. Měly však jednu velkou vadu. I když byly sestry, záviděly si. Když dostala Morava krásné šaty, musely je mít také Nisa a Orlice. Když dostala Nisa štěně, musely mít štěňata i Orlice a Morava. Když dostala Orlice hříbě, musely je mít i Morava a Nisa. Drobné dárky si odnášely do svých komnat a s nikým se nechtěly dělit. Děvčata s přibývajícím věkem byla stále krásnější a nespoutanější. Když přišel čas, povolal si král dcery k sobě a chtěl jim předat vládu nad královstvím. Protože neměl mužského potomka, chtěl přenechat vládu nad celým královstvím všem třem dcerám. Zavolal si tedy Moravu, Nisu i Orlici a sdělil jim svoje rozhodnutí. Princeznám se však takové řešení nelíbilo. Každá chtěla panovat v celém království sama. Společně se vydaly za starou čarodějnicí, aby jim poradila, jak změnit nežádoucí rozhodnutí. Čarodějnice dobře znala úmysl krále Sněžníka a nechtěla se protivit jeho vůli. Připomněla jim závažnost otcova rozhodnutí, ale ony se na ni zle obořily. Marně jim domlouvala. Sestry křičely, dupaly a zlobily se. Jejich křik se však začal měnit v hukot, slovům nebylo rozumět. Nohy se jim propadaly do země, ruce, tělo i hlava se začaly měnily na vodu. Když sestry viděly, co se s nimi děje, utíkaly každá na jinou stranu, daleko pryč od čarodějnice, aby se zbavily jejího kouzla. Nic jim to ale nebylo platné. Místo tří dívek tu byly tři prameny, které tekly každý na jinou stranu. Od té doby řeka Morava teče do Černého moře, Nisa do Baltského a Orlice do Severního. Tak dívky zůstaly na Klepáči, ale odchází každá na jinou stranu. A Sněžník, ten kraluje stále ve svém království na rozhraní Moravy a Polska. Poznámka redakce (JJM): Chci jen připomenout každoroční výstup k prameni řeky Moravy a na Králický Sněžník, první sobotu v září. Duch doby Vladimír Merta, 18. srpna 2015 U Evropské unie jsme dlouho zvykli slýchat o jejím rozšiřování, takže v současnosti sdružuje více než 500 milionů lidí ve 28 státech dosti rozličného „střihu“, ale i „administrativní kondice“. V některých z 28 „domečků“ Unie, ale i dalších domech zeměpisné Evropy však, zdá se, nevládne plná spokojenost s počtem samostatných vchodů, neli i něčím dalším… Politická mapa střední a východní Evropy je výrazně výsledkem I. světové války. Tu však zase zplodil nesprávně chápaný nacionalismus – duch doby celé předminulé století „vanoucí“ Evropou. Nadšení umělci opěvovali své národy i za hranice objektivity a nezůstávali za nimi, bohužel, ani politikové usilující prosadit „národní obrození“, nebo zase velmocenské ambiciózní koncepce, mnohdy bezduše absolutistické a centralistické. V poválečném mírovém období vznikla tak řada nových i obnovených států, podle nejlepšího vědomí a svědomí „republikánských a demokratických“, avšak ve skutečnosti centralistických stejně, neli více úzkoprsých než jejich právě zavržení větší předchůdci. Jistě k tomu přispěl i současný přechod od stavovské
ke společnosti občanské, když republikánským občanům scházely znalosti a zkušenosti ze správy státu i vyřizování běžné agendy, jimiž tradičně disponovaly některé šlechtické rody. Ještě v mocnářské minulosti shledal například Český sněm důvod k pobouření prý „nepatřičným“ postupem Moravského sněmu, jenž jej údajně „předběhl“ při projednávání otázky nástupnictví. Jenže v obou orgánech se tehdy našlo dosti zkušených diplomatů a státníků, aby spor jednak přiměřenou českou omluvou urovnali a na moravské straně naopak se zadostiučiněním přijali. Neexistovala nějaká přednost sněmů zemí v království, ani v mocnářství, všechny byly poradními orgány panovníka a ochránci šlechtické obce země při panovníkově rozhodování. Z tohoto ohledu si Morava prvorepublikovým zřízením a následnou ztrátou zákonodárství velmi ublížila. Zatímco původně měla s Čechami pouze společného panovníka, (nejméně 300 let ovšem cizince pro Čechy i Moravany), ale vlastní oddělenou, plnou samosprávu, v republikánském zřízení důležité funkce zanikly téměř okamžitě. Prezident byl volen celým zákonodárným sborem a dnes všemi voliči – hlas menších entit je tedy znehodnocen i potlačen a konečně, ani postavení prezidenta nelze srovnávat s pozicí mocnáře. Může tak vznikat – a vzniká – jakási představa o „vedoucí roli Čech“. Což je pochopitelně zhoubné nejen pro demokracii, ale i republiku… A není zde, kdo by se za přehmaty omluvil, ani ten, kdo by se omluvit vůbec chtěl, dokonce ani ten kdo by alespoň věděl, že omluvit se je čas … Páni administrátoři sice slibovali vpravo, vlevo, avšak od počátku skrytě budovali vysloveně unitární stát, vrcholem „pružnosti, až vlastního sebezapření“ jim byl název nikdy neslýchaný – Československo. Milovníkům jednoduchých administrativních monolitů nejsou dodnes známy výhody konstrukcí inženýrů zvané příhradové… Ovšem, kampak na Eiffelovku, či Petřínskou rozhlednu v monolitním provedení, to by se možná i propadly do středu země… Nedotknuti jsou však i dovednostmi „v šikování“ vojenských pánů. Proto od (s velkými oběťmi a nasazením vybojovaného) Československa tak snadno ustoupili, aby v roce 1969 tak říkajíc „na počkání“ vytvořili – opět monolitní „Českou republiku“ od Jablunkova po Drnholec i po lužickosrbský Jablonec… Tvořenou nikoliv historickými zeměmi, ale libovolně vytyčenými kraji, drtivou většinou bez jakékoliv historie… Navíc se zdá, že je hodlají územně „překopávat“ každých 20 let, aby si občánkové náhodou nezvykli a státní mechanismus si přese všechny deformace neosvojili… Pan Jiří Kvapil, se zde 15. srpna 2015 podivoval neústupnému vyjádření představitele státní správy, že od státního orgánu nemůže za žádných okolností dostat potvrzení, uznání moravské národnosti… Bohužel, ten vládní činitel má svou pravdu. V šuplících ministerstev ČR, prezidenta i všech poslanců není o Moravě slůvko a při úzkoprsé devize „co je psáno, je dáno“ zde úřední odpověď nemůže být jiná, dokonce nejadekvátnější je žádná (M. Kocáb)… V historii tomu tak samozřejmě nikdy nebylo, panovník i sousední sněmy velmi pozorně sledovaly programy jednání v každé zemi. Jedná se tudíž o kapric novodobých neználků, kteří prostě „na některé knoflíky raději nesahají“. Podobně by se vedlo záležitostem Státních drah, kdyby se nedopatřením dostaly ministerstvu dálnic. Tudy vlak nejede… Z tohoto zorného úhlu jsou snahy pana Kvapila i mnohých dalších moravských iniciativ ty pravé mission impossible – předem nesplnitelné mise. Ačkoliv jsou tedy nominálně nesplnitelné, přece nejsou neužitečné… Kdysi někteří reprezentanti Moravského sněmu vyjádřili osobní souhlas s podporou českého národního obrození. Sněm už neexistuje, ani jeho poslanci, národní obrození je dokončeno a je tedy nyní třeba dát veřejně najevo, že ona moravská linie končí, „splněno, finito, hotovo“ a následuje jiná – hájení vlastních moravských zájmů a identity. Bez hlasité artikulace takového stanoviska bychom se totiž vzápětí snadno dočkali obvinění z neloajality ke společnému státu, nebo alespoň z nedostatečného „obohacování“ českého národa Moravany? (Mimochodem, tak těžký úkol nebyl uložen ani Héraklovi, ani Jiříkovi, či Honzovi v pohádkách, nebude tedy nijak okaté, když se jej netknou ani Moravané…) Nicméně, nacionální „duch doby“ v Evropě vane i nadále a postupuje od celku k drobnějšímu detailu. Řekněme rovnou ke skutečnému subjektu historického dění, byť třeba zapomenutému, nebo dočasně odstrčenému – k živému národu. Proto v Evropě nyní registrujeme mnohá hnutí od Ukrajiny po Španělsko a od Skotska po Benátsko. Jestliže přírodovědci pečlivě hledají každý neznámý druh rostlin i živočichů, zřejmě ani státověda a administrativa nemá setrvávat mimo, natož aby některý živoucí organismus hubila, či jen zastiňovala… Administrování je od slovesa „spravování“, ne hubení a potlačování. Možná nejsou z takového vývoje unitaristé nadšeni, ale vůči „duchu doby“ je zajisté „těžko se vzpěčovati“. A tak v Katalánii jsou letos vypsány místní volby na 27. 9. Madrid ale „nesouhlasí“. Náhodou má Katalánsko národní barvy stejné jako Morava: zlatou a červenou.
