(NE)VÍM Školní časopis žáků ZŠ TG Masaryka Rajhrad
ročník I / číslo 1
Rodiče čekající své první dítě, přistupují ke své nové životní roli velice zodpovědně. Studují knihy o rodičovství, hledají na internetu nové informace, zkrátka sbírají poznatky, kde se dá. I přes tyto důkladné přípravy je realita po příchodu miminka obvykle zaskočí. Ačkoli se velmi snaží a pokouší se uplatnit všechny získané vědomosti, skutečnost je zpravidla převálcuje a oni v dobré víře … dělají chybu za chybou. Není se čemu divit. Vždyť roli rodičů vykonávají poprvé. Stejně tak i my jsme k vydání prvního čísla našeho časopisu přistupovali velice zodpovědně. Sbírali jsme informace, zkoušeli psát své první reportáže, rozhovory, fotili, kreslili a dodávali další a další příspěvky. A stejně tak i nás realita zaskočila. Téměř nic neběželo tak, jak mělo. Příspěvky od našich reportérů se opožďovaly, někteří tázaní odmítli odpovídat na naše otázky a my museli přepracovat celou koncepci. A v neposlední řadě vše uvázlo na grafické podobě našeho časopisu. Stejně jako rodiče prvního potomka i my jsme v dobré víře … dělali chybu za chybou. Vždyť roli redaktorů a vydavatelů časopisu vykonáváme poprvé. Proto, milí čtenáři, buďte prosím při čtení shovívaví. Vždyť je to naše první miminko. Příjemné počtení za celou redakci přeje Kateřina Žilková 1
DOBROČINNÝCH AKCÍ NENÍ NIKDY DOST
BAZÁREK Akce proběhla 27.10.2013 ve 14:00 v Sokolovně Rajhrad a spočívala v prodeji darovaných věcí, které poskytli občané Rajhradu a okolních vesnic. Výtěžek byl předán záchranné stanici dravých ptáků. Tímto bychom chtěli poděkovat nejen všem, kteří přispěli svými „nepotřebnými“ věcmi a danou akci pomohli uskutečnit, ale i těm, kteří nelitovali svých úspor a nakupovali o sto šest.
Velký dík patří také paní učitelce Hochmanové, která celou akci zorganizovala a týmu dvaceti žáků, kteří při chystání i prodeji pomáhali. Příjemným zjištěním je i to, že se akce zúčastnili i bývalí žáci naší školy. Že by platilo rčení „Dobří holubi se vracejí“? (Lenka @ Kika)
ZÁCHRANNÁ STANICE DRAVÝCH PTÁKŮ Hlavní funkcí stanice pro záchranu živočichů je především poskytnutí odborné pomoci handicapovaným živočichům s cílem umožnit jim plnohodnotný návrat do volné přírody. Dalším úkolem je péče o nalezená mláďata, jejich dokrmení a buď přiložení do hnízda adoptivním rodičům v přírodě, nebo jejich příprava na vypuštění podle vhodné metody.
2
ROZHOVOR S JAROSLAVEM SEDLÁČKEM- ZAKLADATELEM STANICE O kolik zvířat se tu staráte? Hrubým odhadem přibližně 60.
Jaké tu máte nyní nejzajímavější zvíře? V současné době je to asi včelojed.
Jaké je vaše nejstarší zvíře? Orel bělohlavý, který má 22 let.
Máte nějaké oblíbené zvíře? Nemám přímo oblíbené zvíře, ale je pro mě zajímavější starat se o dravce.
Je na vás nějaké zvíře psychicky závislé? Těch zvířat je tady několik. Plyne to z nešetrné péče lidí, od kterých se sem dostávají.
Jak můžeme zvířatům ve volné přírodě pomoct? Určitě správným chováním v přírodě. Například je velmi důležité neodnášet mláďata, která pomoc nepotřebují, protože tím jim mohou ublížit. Je lepší se vždy poradit.
Co vás na této práci baví a co vám naopak vadí? Baví mě práce se zvířaty, protože je zajímavá. Někdy na obtíž může být přesčasová práce.
Dají se u vás zvířata adoptovat?
Kolik má záchranná stanice zaměstnanců?
Určitě dají. S tímto adopčním programem u nás pracujeme už asi šestým rokem. Funguje to vlastně úplně stejně jako v zoologických zahradách.
V současné době dva a od 2.1.2014 plánujeme přibrat třetí posilu.
Jak často vám přibývají nová zvířata? Dá se to rozdělit do dvou skupin. První je období mezi červnem a srpnem, tehdy nám přibývají, dá se říct, každý den, a dokonce někdy i dvakrát denně. Ve zbylé části roku je to přibližně jeden příjem za týden.
Na co využijete výtěžek z bazárku? Vždy se snažíme dary, které dostaneme, využít na dostavbu voliér a koupi různých chovatelských prostředků pro zvířata.
Jaké je nejčastější zranění zvířat? Když pomineme mláďata, která se k nám dostávají z padesáti procent všech příjmů, tak nejčastější zranění jsou způsobena na silnici.
Plánujete v blízké době rozšíření areálu? Rozšiřování ne, ale plánujeme dostavbu. Bude tady vodní plocha pro vodní zvířata. Zbývá nám také dostavět část voliér.
Z jakých prostředků jste financováni? Asi nejvýznamnější finanční podpora je od ministerstva životního prostředí. Velkou částí nám přispívá i Jihomoravský kraj a tím dalším dílem jsme soběstační, protože pořádáme různé akce jak pro školy, tak pro veřejnost. Menší část tvoří sponzorské dary a příspěvky.
Děkujeme Vám za rozhovor a přejeme mnoho štědrých sponzorů a hlavně hodně úspěchů při vaší užitečné práci. (K@T) 3
DRAVCI DO TŘETICE Naučný program agentury Seiferos o dravcích se konal 15. října na hřišti RAFK. Celá akce trvala necelou hodinu, během které jsme mohli mimo jiné vidět dravce lovící potravu za letu. Několik dobrovolníků si mohlo dokonce zkusit, jaké to je být na pár minut sokolníkem. (Vilma)
REPORTÁŽ Z CEST – LONDÝN 30. 9. jsem letěla do Londýna. Moje pocity z cesty byly smíšené. Bála jsem se, zároveň jsem se však nemohla dočkat.
Další věc, která se mi velice líbila, bylo Britské muzeum. Je obrovské a my jsme bohužel neměli čas projít úplně všechny sály s vystavenými exponáty, jsem ale moc ráda, že jsem si mohla z blízka prohlédnout třeba pravé sarkofágy, mumie a další předměty z vykopávek. Vše bylo pravé a úplně neuvěřitelné. Víte, co se mi na Londýně líbilo úplně nejvíc? Ulice Oxford Street, kde je plno nákupních středisek a člověk tam utratí hodně peněz. A samozřejmě jsme se nezapomněli stavit ve Starbucks na „frapučíno“ (naši si dali kafe). A jak na mě působili Londýňané? Na ulici potkáte chudé lidi jen zřídkakdy. Zato „kravaťáků“ je tam mnoho. Asi přibližně tři čtvrtiny mužů tam chodí v obleku. Lidé jsou tam vstřícnější. Například když jdete po ulici a omylem do vás narazí nějaký Angličan, okamžitě vám řekne: „Sorry“ a jde dál. Všichni tam na mě působili přátelsky a pohodově. Možná je to už zvyk. Přeci jenom je tam velký turismus a lidé jsou zvyklí si vzájemně pomáhat. Moc se mi tam líbilo. Doufám, že si tento výlet někdy zopakuji.
Moc jsem se těšila, až na vlastní oči uvidím vše, co je typické pro Londýn, např. červená telefonní budka, dvouposchoďový autobus (říká se mu „double-decker bus“), Londýnské oko a další zajímavosti. Moc se mi líbil známý Big Ben. Zaujal mě také Westminsterský palác. Zrovna svítilo sluníčko, takže vypadal, jako kdyby celý zářil. Přes jeden z krásných parků jsme prošli k Backinghamskému paláci, ve kterém bydlí pravá královna. Palác jsme si prohlédli, ale nikoho z královské rodiny jsme bohužel neviděli. Nezapomněli jsme také jít na známé Trafalgarské náměstí, kde mě nejvíce ze všeho zaujal obrovský modrý kohout. Navštívili jsme Národní galerii, kde bylo tolik obrazů, že jsme je ani všechny neviděli.
(Nika)
4
K HALLOWEENU PATŘÍ HOROR
TAJEMNÁ DÍVKA napsal: Medard Srnec Jedné noci, bylo to loni nebo předloni, se má teta Alena a strýc Martin vraceli autem domů z návštěvy svého syna a mého bratrance Jirky, studujícího v Brně. Byla temná, bezměsíčná noc a pršelo. Strýc s tetou si povídali, jaké to bylo hezké strávit den s Jirkou a jeho spolužáky. Náhle ve světle reflektorů spatřili na krajnici stát dívku. Když jí míjeli, bylo vidět, že je celá mokrá. „Martine, zastav!“ zvolala teta. „Muselo se jí něco stát. Touhle dobou tady nikdo nechodí jen tak na procházku. A podívej – je promočená až na kůži!“ Strýček zastavil a zacouval k dívce, která se ani nepohnula. Měla na sobě jen lehké letní šaty, celé promáčené. Neřekla ani slovo. „Jak se jmenujete, slečno?“ zeptala se teta. Ani teď dívka neodpověděla, jen strnule zírala před sebe a třásla se. Až když se teta zeptala, jestli chce odvézt domů, dívka přikývla. Strýc tedy vystoupil z auta, obešel ho, otevřel dveře a usadil dívku na zadní sedadlo. Protože se stále třásla, podal ji svou bundu, kterou dívka vděčně přijala a zabalila se do ní. Strýc pustil v autě topení. Oba byli zvědaví, co se dívce přihodilo, ale nechtěli ji rušit svými otázkami. Dívka jen ukazovala, kudy mají jet k ní domů. Teta se zeptala, jestli nemá zavolat policii, ale dívka jen odmítavě zavrtěla hlavou. Po chvíli dojeli do vesnice a dívka ukázala náhle na dům, stojící osaměle stranou od cesty. Když auto zastavilo, náhle vyskočila a vběhla do domu. Strýc s tetou se na sebe nechápavě podívali. Teta chtěla zazvonit, ale strýc ji zarazil. Všechno bylo tak nějak divné. Zůstali tedy sedět v autě a dohadovali se, co dál. Teta nakonec přece jen vystoupila, došla k brance a zazvonila. Na zvonku bylo jméno Obrovský. Strýc ji nechtěl nechat samotnou, a tak šel s ní. Po zazvonění bylo chvíli ticho, pak vyšel ven starý muž. Teta se ho zeptala: „Pane, našli jsme stát na silnici mladou dívku, celou zmrzlou a vyděšenou, a přivezli jsme ji až sem, protože ukazovala, že tady bydlí. Je to vaše vnučka?“ Mužova tvář zbělela jako křída. Za ním se objevila žena, jejíž výraz nešel popsat jinak než jako utrápený. „Janička,“ zašeptala. „Přivezli jsme ji až sem a ona vběhla do domu. Vypadala, že potřebuje pomoc. Muselo se jí dneska stát něco hodně ošklivého,“ řekla teta. V tu chvíli žena padla jako podťatá. Strýc s tetou nechápali už vůbec nic. Starý muž se sehnul a vzal svou ženu do náručí. V očích měl slzy, když tiše řekl: „Museli jste se zmýlit. Jana, naše dcera, se přesně před 40 lety zabila při autonehodě, byla to zrovna taková noc jako je dnes.“ „Ale kdo potom byla ta dívka, kterou jsme přivezli?“ ptal se strýc. „To nebyla naše Jana! Ta dávno leží na hřbitově za vesnicí. A vy nám dejte pokoj a vypadněte!“ zakřičel muž a práskl dveřmi. Strýc s tetou zůstali jako opaření. Jak pomalu šli zpátky k autu a ani později, když se rozjeli, nepromluvili ani slovo. Jeli asi kilometr, když reflektory jejich auta ozářily cestu ke hřbitovu. Strýc zastavil. „Proboha, co to děláš?“ zeptala se ho teta se značným znepokojením v hlase. „Nevím. Chci jen… jenom se chci na něco podívat,“ odpověděl. Oba vystoupili z auta, pevně se vzali za ruce a vešli na hřbitov. Strýc náhle strnul. Teta se podívala stejným směrem jako on – a uviděla náhrobek, na kterém stálo: Jana Veliká, 1960 -1977. Zem na hrobě byla úplně kyprá, čerstvě navršená. A vedle náhrobku ležela – strýcova bunda. 5
U NÁS JE ŽIVO I ZA PLOTEM Další dvoustranu jsme se rozhodli věnovat úspěšnému projektu naší školy. Kozenky i ovečky už úplně srostly s životem na naší škole a staly se populární i pro širokou veřejnost. Nejznámější se stala díky svým útěkům nejmenší z koziček, Bambi. Co o našem stádečku říká snář? koza bílá- štěstí, dobrý zdar v obchodu koza černá- nesnáze kozy viděti- bohatství heslo: koza na stromě- bohužel chybí mnoho dojných ovcí míti- veliké hospodářství ovce najíti- získati peníze prostřednictvím manželky, jsi-li svoboden, tedy svatbou
Klíčové aktivity projektu
Tři kroužky pro děti 1. i 2. stupně Výukové programy pro děti naší i okolních škol Dny otevřených dveří v centru Přednášky a semináře pro děti, rodiče i přátele školy
Minifarma – chovatelský kroužek (pro žáky na 2. stupni)
Minifarma – chovatelský kroužek (pro žáky na 2. stupni)
Minifarma – chovatelský kroužek (pro žáky na 2. stupni)
6
Jako zajímavý nápad nám připadlo udělat dvojrozhovor s paní učitelkou Vitulovou, která celým projektem žije- vymyslela ho, realizovala a s velkou chutí se stará o naše stádečko i všechny aktivity související s tímto projektem, a s někým naprosto odlišným. Jako první osoba všechny napadl pan učitel Šlauch, který je také známý svým kladným vztahem ke zvířatům (pečená kachnička apod.). Ten nám bohužel odmítl na otázky odpovědět. Naštěstí pan učitel Pavela, kterého jsme oslovili poté, už naše otázky neodmítl a vy můžete porovnat, jak na stejné otázky odpovídá milovnice přírody a milovník techniky.
Odpovědi p. uč. Svatavy Vitulové
Odpovědi p. uč. Radka Pavely
1 Jaké je vaše oblíbené zvíře? Pes, kůň, koza.
Pes, papoušci.
2. Jaké zvíře naopak rád/a nemáte? Takové není. Jen mám z některých respekt (pavouci, hadi).
Hady, drobné hlodavce (vyjma těch čistotných), velké druhy pavouků, jedovatá zvířata.
3. Kdybyste byl/a zvíře, čím byste chtěl/a být? A proč? Našimi psy, mají se skvěle.
Orel. Je svobodný a nikdo si na něj netroufne.
4. V jaké zvíře byste proměnil/a člověka, kterého nemáte rád/a? Nechci si hrát na čarodějku.
V žádné. Proměna takového člověka ve zvíře není trest, protože mnohdy se zvířata chovají lépe než lidé.
5. Kterého zvířete se bojíte? Viz otázka č. 2
Všech jedovatých+ velkých pavouků.
6. Jaká máte doma zvířata? Dva psy a jednu kočku.
Andulku, která umí mluvit. HEČ!
7. Jaký názor máte na zoologické zahrady? Mají svůj význam, většina zahrad již dnes chová zvířata ve vyhovujících podmínkách.
Stejný jako lev Alex v Madagaskaru. Pokud je zoo útočištěm, může to být fajn. Svoboda se ale nedá zaplatit ani uměle vytvořit.
Jak sami vidíte, i učitel fyziky a informatiky může mít rád zvířata. Děkujeme Vám za odpovědi. (M@M)
7
Z ČINNOSTI KROUŽKŮ ŠKOLNÍHO KLUBU
NETRADIČNÍ POHYBOVÉ AKTIVITY Navštívil jsem kroužek, který nese název Netradiční pohybové aktivity. Kroužek je určen pro žáky třetích tříd. Vede ho paní učitelka Zuzana Hanáková, která je třídní učitelkou 3. A. Tento kroužek bývá vždy ve středu od 14:15 v tělocvičně na dolní budově školy. Dnešní hodina se nesla v duchu černých a bílých balónků. Kroužkaři začali tzv. „divadelní hrou“ na odreagování. Co to je? Paní učitelka pustila hudbu a děti přehazovaly balónky tak, aby žádný nespadl na zem. Napřed přehazovaly čímkoliv, po chvíli přešly ke složitější technice- odbíjení zadkem. Následně si všichni přivázali balónek k noze a dvě soupeřící družstva se snažila soupeřům balónky pastelkou propíchnout. Myslím, že to bylo velmi napínavé. Vítězem se nakonec stalo družstvo s černými balónky.
V druhé polovině hodiny se děti snažily držet na tyčkách od nafukovacích balónků balónky gumové. Dělaly s nimi „psí kusy“ (mimo jiné se je snažili držet pusou) a finalisté si s nimi lehli. Nakonec se žáci zase rozdělili na černé a bílé a běhali slalom s tyčkami od balónků, poté si v kroužku ze skrčených nohou posílaly dva míčky (každý jiným směrem) tak, aby se nepotkaly u jednoho člověka. V samotném závěru si všichni „udělali Havaj“. Představovali si, že jsou u moře, leží na lehátku, popíjí koktejl, mají u sebe hezkou holku/hezkého kluka, nadnáší je vlny a ty je odnesou až domů… Kroužek byl určitě zajímavý. Nechyběl smích, legrace a zábava. Dětí přišlo 13, dohromady jich chodí 18. Moc se mi tam líbilo, paní učitelka byla také hodná a myslím, že tento kroužek je velice zajímavý. Kdybych mohl, určitě tam chodím. (Medard)
ADVENTNÍ DÍLNIČKY Již tradiční adventní dílničky se letos konaly už 29. listopadu. Dopoledne se v prostorách školního klubu vystřídali všichni žáci prvního stupně, odpoledne byla akce otevřena rajhradské veřejnosti. Nálada byla výborná, a výrobky? Posuďte sami.
8
TURISTICKÝ KROUŽEK – SANT POLTEN Jedním z kroužků školního klubu je i turistický kroužek, se kterým podnikáme spoustu dobrodružných výletů. Turistický kroužek vede pan učitel Aleš Alberti. Jezdíme s ním na jednodenní i vícedenní výlety nebo na zájezdy s rodiči. Takhle probíhal náš říjnový výlet do Sant Polten se zastávkou ve Vídni.
historické náměstí, kterému dominovala starobylá radnice, kde byla také zastávka Haupstadt- expressu ( tj. vláček, kterým jsme projeli okružní komentovanou prohlídku historických zajímavostí města). Express nás dovezl až před skleněnou věž zvuků, a abychom nemuseli šlapat po schodech, výtah nás dovezl až do nejvyšších pater budovy. Ani se nedá popsat ten výhled, který jsme uviděli. Zpět dolů jsme už ale sešli po schodech. Zastavovali jsme se v jednotlivých patrech, kde jsme mohli zkoumat různé zvuky (např. jsme v protihlukové komoře poslouchali zvuky lesa). Pak už nás jen čekalo městské muzeum, kde nás nejvíc zaujala přírodovědná expozice. Tam jsme mohli vidět obrovská akvária s vodními živočichy, vycpaná zvířata, umělý ledovec nebo jsme si mohli zkusit, jak se měří zemětřesení. V další expozici se nacházely vesměs obrazy a sošky. Po zhlédnutí jsme se vydali na nádraží, odkud jsme odjeli do Rajhradu, kde na nás čekali rodičové, šťastní, že jsme se vrátili živí a zdraví. Hlavně živí. Výlet se nám vydařil a už se těšíme na další.
Ráno 12. 10. 2013 byl sraz na rajhradském nádraží. Ve Vídni jsme se rozhodli pro krátkou procházku. Prošli jsme kolem kostela sv. Štěpána. Před ním parkovaly fiakry se zapřaženými koňmi. Viděli jsme také luxusní cukrárnu Dewel. Ve výloze jsme si prohlédli zajímavé výtvory, například nádhernou hlavu koně nebo dámu s překrásnými šaty. Některé výrobky by bylo škoda sníst. Dále jsme navštívili kostel Sv. Michala, kde se jedním vchodem vejde a vyjdete na opačné straně kostela. A poslední zastávka ve Vídni byl Hofburg, sídlo císařovny Sissi, které jsme si bohužel mohli prohlédnout jen zvenku, protože bylo zavřeno. Po prohlídce Vídně jsme metrem jeli na nádraží Westbahnhof. Odtud jsme jeli patrovým expresem Westbahn do Sankt Polten. Tam jsme si prohlédli
(K.J.)
PODZIMNÍ NÁLADA od Vilmy a Lenky (To by byla škoda neotisknout. Co říkáte?)
9
LIDÉ VE ŠKOLE p.uč. PAVLÍNA BUCHTOVÁ „VĚŘTE SAMI SOBĚ“ Jak se Vám naskytla možnost učit na naší škole? Loni v únoru, to jsem ještě studovala, jsem rozeslala žádosti o práci. Pan ředitel mě tenkrát vzal jako asistentku do páté třídy a letos jsem začala učit. Jak se Vám tu zatím líbí? Perfektní!! Jak se Vám líbí nové prostředí školy? Rozhodně výrazná změna. Jde vidět, že je to škola. Jaké vyučujete předměty, který z nich máte nejraději? Jsem třídní učitelkou v páté třídě a tam učím matematiku, český jazyk a přírodovědu. Na druhém stupni učím němčinu a výtvarnou výchovu. Jelikož němčina a výtvarná výchova jsou můj obor, mám je nejraději. Mimo toho vedu kroužek irských tanců a tvořivé dílny. Irským tancům se věnuji 8-9 roků a mám svoji taneční skupinu. Co bylo vaše vysněné povolání? V první třídě jsem chtěla být mořskou pannou, v páté třídě jsem chtěla být malířkou a veterinářkou, když jsem se měla v deváté třídě rozhodnout, tak jsem totálně nevěděla. Šla jsem na stavebku, a až pak jsem se rozhodla, že chci být učitelkou. Jak byste do pár vět shrnula svůj dosavadní život? Narodila jsem se ve Slaném, tam táta pracoval jako voják u dělostřelecké základny. Pak jsme bydleli v Rožnově, kde jsem chodila na ZŠ, poté jsme se přestěhovali k Valašskému Meziříčí, tam jsem začala chodit na střední školu a do irských tanců. Vysokou školu jsem vystudovala v Olomouci. Můj největší koníček jsou irské tance, a to nejenom to tancování, ale i starost o skupinu. Většinou fungujeme jako rodina. Pak také s přítelem děláme stará řemesla, vracíme se zpět do minulosti.
Jak byste popsala sama sebe? No, každý si o sobě myslí to nejlepší, ale já vím o nějakých chybách. Třeba že jsem někdy roztěkaná nebo dělám nesmysly. Jsem přátelská, většinou prvně věřím v dobro, když někoho poznám, a až pak postupně odhaluji ty špatné vlastnosti. Věřím, že má každý v sobě trochu toho dobra. Jaké jsou vaše záliby ve volném čase? Hodně cestuji, procestovala jsem západní Irsko, Walles a Skotsko. Mám ráda irské tance a také keltskou kulturu. Je něco, co vyloženě nesnášíte? Nesnáším, když někdo není upřímný, a když nedokáže člověku něco říct přímo do očí. Uvažovala jste někdy o velké životní změně? V mém životě určitě ne. Jsem právě na nejvyšším stupni spokojenosti. Jela byste na dovolenou raději k moři, nebo do hor? Určitě do hor. Jaká byla Vaše nejhorší známka na vysvědčení ze základní školy? Na ZŠ jsem neměla horší známku než dvojku. Jaké máte plány do budoucna? Chtěla bych se zabývat více řemesly a koupit si harfu. Je něco co byste chtěla vzkázat čtenářům? Aby hlavně věřili sami sobě a nebáli se říct svůj názor! (Lenka @ Vilma)
10
ČERTŮ SE (PRÝ) NEBOJÍME aneb
JAK TO BYLO DOOPRAVDY
Ve čtvrtek 5. 12. proběhla na prvním stupni akce nazvaná Mikuláš. Nejprve jsme v sestavě Mikuláš, anděl a dva čerti „strašili“ na budově školy na Masarykově ulici, poté jsme se přesunuli na Havlíčkovu ulici a chodili po čtvrtých a pátých třídách. Na dolní budově hned první vyučovací hodinu čerti odnesli největší zlobivce, Mikuláš zkoumal, které děti byly hodné a které ne, a zjišťoval, kdo umí nějakou básničku nebo písničku, a anděl rozdával za odměnu bonbóny. Podle slov některých učitelů byli naši dva čerti opravdu hrůzostrašní. Některé děti na dolní škole jsme bohužel rozplakali. Že by špatné svědomí? Na horní škole se nás nebáli. Rád bych podotkl, že pan učitel Alberti byl poněkud drzý k Mikuláši. Uvidíme, jak to s ním dopadne příští rok.
Nakonec nás povolala paní Klímová do školní jídelny. Tam jsme rozdávali mladším dětem dobroty, nejlepším strávníkům ze všech oddělení družiny jsme dali sladkosti navíc. Některé paní učitelky dostaly odměnu za trpělivost. Doslechli jsme, že před naším příchodem do tříd si některé děti hrály na hrdiny. Když jsme však byli ve třídách, žádný hrdina tam nebyl. Asi se schoval, dopadlo dobře a příště přijdeme zase, tak se na nás těšte! (Mimochodem, jak jste mohli slyšet ve školním rozhlase: Mikuláš byl Medard Srnec, anděl Adéla Maroušová a čerti Sabina Smejkalová a Marek Baka. Myslíte, že se nám to letos povedlo?) Medard S. PS: Zvláštní poděkování patří paní Gáčové, která s námi chodila a vyfotila úžasné fotky. (Medard)
Jsme u konce prvního čísla. Ať se vám líbí. Příště Vám mimo jiné představíme naši redakci i redaktory mírně netradičním způsobem. Kromě toho chystáme další rozhovory, reportáže a zajímavosti i zcela nové rubriky. Co byste řekli sbírce vtipů pro zasmání, nebo perliček ze školních lavic, sesbíraných učiteli naší školy? Za celou redakci časopisu (NE)VÍM Kateřina Žilková 11
12
