ISBN

JOTA /2013

Copyright © Saskia Burešová, Vítek Chadima, 2013 Fotografie na obálce © Marie Votavová, 2013 Všechny fotografie této knihy jsou z osobního archivu Saskie Burešové. © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-428-5

Motto Ten, kdo ví a neví, že ví, spí. Probuďte ho. Ten, kdo neví a ví, že neví, je prostý. Poučte ho. Ten, kdo neví a neví, že neví, je hloupý. Vyhněte se mu. Ten, kdo ví a ví, že ví, je moudrý. Následujte ho.

Slovo úvodem Měl jsem jedinečnou příležitost nahlédnout do bohatého televizního, ale i soukromého života moderátorky a televizní hlasatelky Saskie Burešové. Rád bych vám představil tuto výjimečnou ženu a její televizní profesi. Každá s láskou vykonávaná práce přináší i překvapivé momenty, plné zvratů, štěstí, zklamání, touhy, ale také setkání se zajímavými lidmi, chvíle laskavé, veselé i neveselé, zkrátka nezapomenutelné. A přesně takové jsou vzpomínky a vyprávění Saskie Burešové. Najdeme tu i zatím nikde nepublikované informace a poodhalíme i to, co divák v televizi neviděl. Budete tak mít jedinečnou příležitost setkat se se Saskií Burešovu i tak, jak ji doposud neznáme. Kamila Moučková jednou řekla, že mezi moderátory a hlasateli je spousta šikovných lidí a profesionálů, ale jen málo těch, kteří mají ještě políbení od pánaboha, a to je pak řadí k naprostým špičkám. A přesně takovou je pětinásobná držitelka TýTý Saskia Burešová. Kromě dokonalého vzhledu, vytříbené mluvy, naprosté profesionality má i to „políbení“, takže se stala nepřehlédnutelnou a generacemi diváků milovanou televizní hlasatelkou a moderátorkou. Tato kniha vám nabídne pohled na život ženy, která ve své profesi dosáhla naprosté dokonalosti a vystoupala na její pomyslný vrchol. Poznejte blíže ženu, kterou na televizní obrazovce vídáte už neuvěřitelných šestačtyřicet let. Přeji všem čtenářům mnoho krásných chvil při čtení této knihy a pevně věřím, že je na ní vidět i to, že jsem si tím splnil svůj velký životní sen. Vítek Chadima

Dětství „Kdo nikdy nebyl dítětem, nemůže se stát dospělým.“ Charles Spencer Chaplin Narodila jsem se na služební cestě svým českým rodičům v Tornale, bývalém Šafárikovu u Rimavské Soboty. Vladimír Menšík byl rozkošný, když mi vždycky říkal – jo, ty jsi vlastně odrozena tam, kde při tvém narození ještě vyli vlci.

Jedna z mých prvních fotografií

Moje maminka byla napůl Italka a byla velice krásná

Tatínek tam měl tehdy jednání s obchodním partnerem a maminku, která už byla v pokročilém stadiu těhotenství, vzal s sebou. Určitě netušila, že budu s příchodem na svět tak spěchat. Ale stalo se a maminka mi vyprávěla, že moje narození byl pro ni velký zážitek. Místní obyvatelé jí totiž přišli poblahopřát s houslemi a zpívali. Po mnoha letech jsem se do Tornaly dostala s písničkovým pořadem Josefa Zímy. Ten publiku prozradil, že jsem se v jejich městě narodila, a najednou se ozval bouřlivý potlesk. Vzali mě mezi sebe jako rodačku a hned přinesli klobásky, zákusky a slivovičku, aby to oslavili.

Při oslavě druhých narozenin

Na nedělní procházce po Praze s tatínkem

Maminka byla na všech fotkách vždy elegantní

Jinak jsem ale Pražačka, vyrůstala jsem v Praze v činžáku na Starém Městě. Za své jméno vděčím mamince. Velice ráda a dobře malovala a také se zajímala o malířství. Jejím oblíbencem byl slavný holandský malíř Rembrandt van Rijn. Byla inspirována jeho obrazem Vlastní podobizna malíře s jeho mladou ženou Saskií, podle které jsem pak dostala jméno. Naštěstí jsem se nenarodila jako kluk, protože pro ten případ měla maminka v záloze ještě exotičtější jméno Rodrigo. Jako dítěti mi občas vadilo, že se mě na jméno často někdo ptal a já jsem to jako malá holka neuměla vysvětlit. Později, když jsem vešla do povědomí veřejnosti, inspirovalo moje jméno některé divačky, ale s rozčarováním mi volaly, že ho marně hledají v kalendáři. Dnes už v něm má své čestné místo, ale dost mě pobavilo, že zaplnilo volné datum po Velké říjnové socialistické revoluci. Maminka Maria byla napůl Italka. Někdy se uměla pěkně rozčílit, i když za chvíli o tom nevěděla. Byla velice krásná, tak pravidelně, klasicky. Vypadala jako lmová hvězda, takže se přesně pamatuji, jak jsem jako malá holka za ní nakukovala do zrcadla a smutně jsem jí říkala: Mami, já nikdy nebudu tak hezká. V pozdějším věku uměla maminka s věkem zacházet moudře. Vždycky se snažila být mezi lidmi, takže když pak tatínek zemřel, nezůstala v izolaci, stále se zajímala o všechno, co se kolem děje. Také si bezvadně rozuměla s naším synem Péťou a vůbec mladými lidmi, a to vše měla napsáno ve tváři. Ještě když jí bylo padesát, neskládali kolegové a známí kompliment mně, vždycky jsem jen slyšela: Ty máš ale krásnou maminku. Po tatínkovi Rudolfovi jsem z rodu Kočovských a honosíme se krásným erbem. Ale to je asi tak všechno, co nám po nich zbylo. O Kočovských jsou zmínky už ze čtrnáctého století. Jeden z našich předků bojoval prý jako katolík proti Žižkovi. Nějaký majetek v rodině kdysi byl, ale to už je moc a moc dávno. Dnes zbyl jen dům s přilehlou zahradou, do něhož se vrátil jeden ze synů mého vzdáleného bratrance. Byl univerzitním profesorem a jeho žena učitelkou katechismu a v devětašedesátém za dramatických okolností emigrovali s pěti dětmi do Rakouska. A pak dál do Švýcarska, kde žijí dodnes. Vedou zajímavou rodovou kroniku, do které jsme jim slíbili přispívat. Ale čas – to je pořád nedostatkové zboží. Takže nám zbyl pro radost opravdu jen ten erb, na kterém jsou dva chocholy a pečetidlo.

Rodinný erb

Můj tatínek měl státnici z několika jazyků a pracoval jako zástupce ředitele jednoho italského podniku, který sem dovážel stroje na punčochy. Jenže v padesátých letech se vyhrotila situace a všechny tyto rmy zlikvidovali. Tatínek přišel o práci a vzhledem k tomu, že pracoval ve vysoké funkci u západní rmy, nikde nedostal místo. Nezbylo mu nic jiného než vzít místo dělníka. Teprve mnohem později se opět mohl vrátit ke své profesi překladatele a tlumočníka, kdy navázal spolupráci s Pražskou informační službou. Tatínek byl brilantním překladatelem a pořád mi říkal: „Věnuj se jazykům.“ Ale tenkrát nebyla taková motivace učit se jazyky a já jsem to pak velice těžce doháněla. Dětství mám spojené s pravidelnými nedělními bohoslužbami a také s procházkami Prahou. Při těchto procházkách mě zároveň tatínek zasvěcoval do různých tajů Prahy a její historické části. Pro mne to mělo takovou zvláštní atmosféru, která se dá jen těžko popsat slovy, ale navždy ve mně zůstala. Vyrůstala jsem v padesátých letech, vzpomínám, jak probíhal tehdy nábor do Pionýra. Byla jsem nadšená a chtěla jsem být také pionýrkou. Rodiče ale byli jiného názoru. Nemohla jsem pochopit, proč bych nemohla být s dětmi, proč bych se nemohla zúčastňovat lampionových průvodů, které se mi moc líbily. Rodiče ale byli rozumní a pochopili, že hlavou zeď neprorazíš, a nakonec dali souhlas. Ale vůbec jsem tehdy nerozuměla jejich odporu. Desetileté dítě je prostě strašně nevinné. Jako malá holka jsem stávala s vařečkou coby mikrofonem před zrcadlem a napodobovala Štěpánku Haničincovou. Vzpomínám, co bylo slávy, když tatínek přinesl domů první televizor Ametyst a já se mohla za odměnu dívat na modře světélkující obrazovku. „Chceš se dívat na televizi? Tak musíš přinést pěkné známky!“ A tak jsem se snažila ze všech sil, abych měla jedničky. Tenkrát to byl zázrak, dívat se na lm doma v bačkorách, vidět všechny ty slavné osobnosti pěkně zblízka. V padesátých letech se mělo točit nové lmové zpracování slavné Babičky Boženy Němcové. Tehdy mě vybrali do hlavní role Barunky. Jenže z lmu nakonec sešlo. Podle fotogra e, která zůstala ve lmovém archivu, si mě potom vybralo několik režisérů do svých filmů. Jako malá holčička jsem si zahrála pár menších rolí. Jak jsem vyrůstala z dětských střevíčků, najednou mi začalo vadit, že jsem příliš vysoká. Tak jsem se společně s kamarádkou rozhodla, že se necháme zkrátit. Chodily jsme kolem Ústavu kosmetiky a navzájem si dodávaly odvahu. To mi bylo asi patnáct. Někdo nám poradil, že operace se provádí naříznutím kosti v noze. Už jsme stály na schodech Ústavu kosmetiky, ale pak jsme ztratily odvahu. Dnes jsem strašně ráda, že jsem se nenechala

zkrátit, protože teď jsem se svými sto sedmdesáti pěti centimetry v normálu. Ale tehdy jsem si zkrátka připadala strašně vysoká. Byla jsem taková hubená, dlouhá a pořád jsem si říkala: Ježišmarjá, vždyť já nebudu moci nosit ani vysoké podpatky.

Film Kudy kam, 1956

Prožila jsem krásné dětství obklopena láskou svých milujících rodičů. Velmi často a ráda si připomínám chvíle dětství a okamžiky, které už jsou, bohužel, jen ve vzpomínkách.

Léta studentská „Neučíme se pro školu, ale pro život.“ Seneca Navštěvovala jsem Gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici. Bydlela jsem skoro v sousedství a každý den jsem procházela nejkrásnější pražskou scenerií – Královskou cestou přes Karlův most až do školy. Chodívala jsem často s kamarády kolem Werichovy vily a občas se stalo, že jsme pana Wericha zahlédli. Byl to pro nás vždycky obrovský zážitek.

Bavila mě čeština a literatura, prostě humanitní vědy. Matematika mi moc nešla, ale i v mém případě se ukázalo, jak záleží na lidech a ve škole to platí dvojnásobně. Špatný kantor dokáže zošklivit i ten nejmilovanější předmět, ale když potkáte učitele s velkým U, zvládnete snad všechno. Mně matematiku přiblížila paní profesorka Rosenkranzová. Díky ní jsem se přestala učit dlouhé rovnice nazpaměť a pochopila jejich smysl. Na škole byl dramatický kroužek, který vedl pan profesor Novotný, kterého jsme zbožňovali. Byl to on, kdo nás učil poznávat divadlo, kdo nás uváděl pomalými krůčky do tajů divadelní práce. Měl s námi obrovskou trpělivost a my mu jeho snahu opláceli. Dramatický kroužek na škole byl takovou líhní talentů. Prošli jím Jan Tříska, Vít Olmer, Milan Neděla, Petr a Martin Štěpánkovi, Jaroslava Pokorná, Klára Jerneková, Jaromír Hanzlík, Jiří Štěpnička nebo třeba později i Naďa Konvalinková a další.

Divadlem jsme všichni žili. Hrálo se, recitovalo, jezdilo pro ceny na Šrámkův Písek. Večer jsme měli třeba představení až do 23 hodin a pan profesor všem, kteří v něm hráli, dovolil přijít druhý den až na třetí vyučovací hodinu. Všechny nás divadlo nesmírně bavilo. Byla to současně zábava i dřina, ale hlavně velký vklad do budoucnosti.

Můj spolužák Jaromír Hanzlík vždycky říkal: „Poslouchej, mamka pracuje jako asistentka režie v televizi. Přines mi nějakou fotku.“ A já na to pokaždé zapomněla a on už mě potom tak trošku hecoval. Stala se z toho „prestižní“ záležitost, kdy on mě potkal a říkal: „Máš fotku? Nemáš, viď?“ No a já jsem si jednou řekla: „No, počkej, potvoro, já tě překvapím!“ A tu fotku jsem přinesla. On ji dal mamince, a tak mě zařadili do televizního hereckého rejstříku. Po čase mi zavolali, že si mě vybrali do televizního lmu s názvem Ideální dívka. Díky tomu jsem v televizi „uvízla drápkem“ a dostala jsem se do televizní databáze. Objevila jsem se také na lmovém plátně, protože si mě kameraman Karel Kafka vybral pro hlavní roli své absolventské práce na FAMU. Kromě hraní jsem se v době studia na gymnáziu dostala i k jiné zajímavé práci. Několik dívek z našeho ročníku bylo vyzváno, zdali bychom se nechtěly zúčastnit zajímavého projektu. Bylo to komponované pásmo, které režíroval televizní režisér Milan Tomsa, a jednalo se o hranou módní přehlídku. Program se poměrně dlouho a s úspěchem uváděl v Divadle Music Hall Kotva. Byl to pro mě nejenom přivýdělek, ale mohla jsem si osahat i do té doby pro mě neznámou profesi modelky.

Ale hlavní pro mě na gymnáziu bylo divadlo. Byli jsme pro něho všichni nesmírně zapálení, ohromně nás bavilo a naprosto jsme mu propadli. Jednou z nás byla i Klára Jerneková, jejíž tatínek Karel Jernek byl významným režisérem Národního divadla. Klára ho někdy pozvala na naše zkoušky a požádala ho, aby nám občas s něčím pomohl, opravil chyby, prostě aby se na naše představení podíval. Náš repertoár byl velice široký, později jsme si trou i například i na Lorcu nebo na komponovaný večer z poezie Pabla Nerudy. Pan Jernek dělal vlastně takovou supervizi nejen na zkouškách, ale i na představeních. Jednou, krátce před maturitou, si mě zavolal a zeptal se mě, co bych v životě chtěla dělat. V té chvíli jsem se velice styděla říct mu, že bych si moc přála dělat divadlo. Nebyla jsem si zdaleka jistá, jestli na to mám. On mě ale velice potěšil, protože mě sám nasměroval a nesmírně mi pomohl tím, že mi řekl, že mám talent, který je třeba rozvíjet a uplatnit. Dodal

mi sebedůvěru i tím, že mi řekl, abych určitě zkusila zkoušky na DAMU. Na zkoušky jsem skutečně šla, ale udělala jsem tu základní chybu, že jsem nepožádala nikoho z profesionálů, aby mně pomohl s výběrem repertoáru a na zkoušky mě připravil. A tak jsem nezaujala ani já ani repertoár a na školu jsem se nedostala. Je pravda, že jsem prošla až do nejužšího kola, ale zůstala jsem těsně pod limitem na přijetí. Přiznám se, že mě to tehdy zlomilo. Dost jsem si věřila, ale neúspěch mi vzal sebevědomí. Byla jsem velmi zklamaná. Mohla jsem se o zkoušky pokusit i další rok. Nebyla bych zdaleka první ani poslední, kdo zkoušky na DAMU dělal několikrát. Ale osud tomu asi chtěl, že v té době jsem už dostávala práci v televizi a moje cesta se začala ubírat jiným směrem. Maminka hrála ochotnicky divadlo a velice mě v mých hereckých snahách podporovala. Jinak to ale bylo s tatínkem, ten byl zásadně proti divadlu. Byl to pragmatik a vedl mě spíše k jazykům. Když jsem zkoušky na DAMU neudělala, prohlásil, že musím mít nějaké solidní zaměstnání a zázemí, a pak se třeba mohu znovu o přijetí pokusit. Rozhodl, že si udělám nástavbu, a tak jsem se přihlásila do Filmového studia Barrandov, kde jsem absolvovala nástavbu v rámci lmových laboratoří. Seznamovala jsem se tady s lmem z druhé strany. Studovala jsem technologii filmu a přiznám se, že mě to strašně nebavilo. Naštěstí mě ale už čekala naprosto jiná práce a jsem za to osudu vděčná.

Poštovní schránka „Dříve než začneš, uvažuj, a když uvážíš, pak je třeba rychlého činu.“ Gaius Sallustius Crispus

Pořad Máte rádi poezii s F. R. Čechem

Československá televize začala vysílat v šedesátých letech pořad pro vojáky základní služby Poštovní schránka. Byl to pořad zábavný. Když vojáci uhodli soutěžní otázku, dokonce vyhráli opušťák. Vědělo se, že program bude uvádět Eduard Hrubeš. O jeho partnerce měli rozhodnout diváci a odborná porota v konkurzu.

Poštovní schránka s Edou Hrubešem

Přihlásilo se asi tři sta padesát dívek a mně na základě mých lmových zkušeností a fotogra e v hereckém rejstříku přišel domů šíleně tlustý scénář pro adeptky konkurzu. Jenomže v té době jsem měla zrovna velké osobní starosti, které převážily nad touhou stát se televizní konferenciérkou, a tak jsem na konkurz nakonec nešla, i když jsem o něj měla zájem. Sama pro sebe jsem si to zdůvodnila, že by mi to možná i zkomplikovalo život! A představte si, že mi z televize v den konkurzu zavolali a přesvědčili mě, abych se dostavila. Už jsem ani neměla scénář, protože jsem ho vyhodila do koše. Tak jsem si řekla: Ale vždyť o nic nejde, půjdu tam! Položili mi trochu zapeklité otázky a já postoupila do nejužšího kola, které se odehrávalo na televizní obrazovce. Byl to první a zároveň poslední veřejný konkurz, který se vysílal živě. O výsledku rozhodovala nejen odborná porota, která seděla přímo ve studiu, ale i diváci v sále.

Poštovní schránka a s Edou Hrubešem tentokrát v balonu

I po letech mě překvapí, že si na něj diváci pamatují. Určitě jsem netušila, kolik lidí tento veřejný konkurz sleduje. Bezpečně si však pamatuji, že jsem tehdy před vystoupením neměla trému, ta se dostavila později, vlastně vzápětí. D magazín a rok 1969

D magazín a rok 1969

S odstupem času se mi mé tehdejší vystoupení jeví jako velká legrace. Mezi úkoly, které jsme měly s dalšími adeptkami ve studiu předvést, byl i popis případné osobní záliby. Mou velkou láskou bylo odjakživa divadlo, a tak jsem si vybrala monolog Rosalindy ze Shakespearovy hry Jak se vám líbí. Reakci obecenstva jsem moc nevnímala, zato si dobře vybavuji zoufalý výraz i zbytečnou snahu mého tehdejšího kolegy Eduarda Hrubeše, který za mnou běhal v poklusu s mikrofonem, neboť Rosalinda se na rozdíl od televizní reportérky značně aktivně pohybuje. Diváci se určitě dobře bavili. Pocity Eduarda Hrubeše

byly pravděpodobně rozpačité, a co si tehdy o mně myslel, si asi dovedete představit.

S Edou jsme později prožili mnoho krásných chvil při natáčení, byl to perfektní kolega, profesionál, od kterého jsem se mnohé naučila. Byl i mým prvním vizážistou. Měla jsem tehdy krátké vlasy a on mi jednou povídá: „Hele, nech si narůst dlouhé, já mám rád dlouhovlasé.“ Na jeho popud jsem si tedy vlasy nechala narůst. Často se mě lidé ptali, jestli blízkost tak šarmantního kolegy nebyla do jisté míry svůdná. Ani nemohla být. V armádní redakci jsme museli dokonce přísahat, že podobnými kontakty nebudeme narušovat socialistické vztahy na pracovišti. Šlo to tak daleko, že mi můj kolega, režisér Láďa Chocholoušek, jednou řekl: „Chtěl jsem tě pozvat na kafe, ale nemůžu. To víš, přísahal jsem.“

Vzácné setkání s panem J. Beyvlem v D magazínu

Poštovní schránka mě přivedla i do situací, do nichž bych se normálně nikdy nedostala. Létala jsem s parašutisty, řídila jeřáb. V Šárce mě jednou posadili na koně a řekli mi, abych cválala. Ale to dobré zvíře nenapadlo nic jiného, než se šíleným cvalem rozběhnout přímo k okraji skály. Naštěstí kůň, jemuž jsem byla svěřena, neměl v úmyslu následovat Šemíka a těsně před třicetimetrovou hloubkou se zastavil.

Poštovní schránka a téma létající talíře

Pořad byl ve své době ohromně populární, chodily nám stovky dopisů, a to na nejrůznější

témata. Kromě vojáků psali třeba i lidé, kteří nikoho neměli, a tak se obraceli na nás. Pořad byl ale především pro vojáky, a tak nejvíc dopisů chodilo od nich, především se žádostí o fotogra i. Natáčení u vojáků na útvarech bylo velmi speci cké. Před vysíláním jsme si s nimi vždycky povídali, spřátelili se s nimi a snažili jsme se vytvořit kamarádské prostředí. Měli totiž velkou trému a tím rozhovorem před natáčením se jí většinou zbavili. V našem pořadu byl prostor i na písničky. Vystupovali v něm velice rádi všichni známí zpěváci té doby, jako např. Václav Neckář, Petra Černocká, Helena Vondráčková, Marta Kubišová či Pavlína Filipovská.

Poštovní schránka

Bylo velice zajímavé, že ačkoli se jednalo o pořad pro vojáky, byl to pořad apolitický. Jeho hlavním posláním byla zábava a publicistika. S pořadem Poštovní schránka se pojí i jedna osobní vzpomínka na srpen 1968. Točili jsme tehdy v Mariánských Lázních. V noci nás vzbudili, klepali na dveře a říkali: „Je válka!“ Úplně jsem se orosila hrůzou. Zrušili jsme přenos a jeli ještě s Milenou Vostřákovou, která to tehdy moderovala se mnou, do Prahy po úplně zničených silnicích a říkali si: „Vždyť oni nám těmi tanky rozbijí naše silnice.“ Srdce mi krvácelo, když jsem viděla, jak ničí tu naši zemičku! V Praze jsme pak šli do ulic a těm ruským vojákům jsme vysvětlovali, že tu žádná kontrarevoluce nebyla. Po srpnu 1968 se Poštovní schránka změnila na Dopravní magazín. Nikdo z nás netoužil pokračovat v magazínu pro vojáky. Všichni jsme vytušili, že by se v žádném případě nešlo vyhnout sovětským vojákům dočasně umístěným na našem území. Věnovali jsme se tedy tématu doprava. Zvali jsme si známé umělce, kteří se vyznávali ke své lásce k autíčkům a mašinkám. V té době už se o mě začaly zajímat různé redakce. Dostala jsem příležitost dělat v zábavě, ve vzdělávacích pořadech, v publicistice, v dětských a hudebních pořadech. Měla jsem velké štěstí, že jsem mohla projít obrovskou škálou žánrů. To mi dalo mnoho dalších zkušeností do televizní práce.

Jak nám zakázali Kinoautomat „Je někdo tak moudrý, aby se poučil zkušenostmi druhých?“ Voltaire

Kinoautomat – můj manžel, já a Václav Čapek

Kinoautomat měl svoji světovou premiéru na výstavě Expo 1967 v Montrealu. Projekt se stal díky geniálnímu nápadu a skvělé zábavě šlágrem celé výstavy. Byl to v podstatě první interaktivní lm na světě, ve kterém diváci mohli zasahovat do průběhu děje. Hlavním hrdinou lmu byl pan Novák v podání Miroslava Horníčka. Ten se dostával do různých prekérních situací a v nejvypjatějším okamžiku vešel pan Horníček na jeviště a jako průvodce pořadem zvolal: „Stop!“ A děj lmu se opravdu zastavil. Další řešení situace pak už bylo na divácích. Zelené tlačítko, které měl divák u svého sedadla, znamenalo kladnou odpověď, červené zápornou.

Kinoautomat s Václavem Čapkem

Pod autorskou i režisérskou taktovkou trojice Radúze Činčery, Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka ve lmu hrála celá řada vynikajících herců. Na pódiu byla partnerkou Miroslava Horníčka Zuzana Neubaerová, kterou si mnozí pamatují jako moderátorku úspěšné televizní soutěže Deset stupňů ke zlaté. Všechno se hrálo v angličtině, Zuzana Neubaerová ji ovládala, ale pan Horníček anglicky neuměl ani slovo, a tak se všechny svoje výstupy musel doslova nadřít podle fonetického přepisu. Kinoautomat měl v Montrealu obrovský úspěch a stal se hitem celého Expa.

Kinoautomat

Po skončení výstavy ale tvůrci Kinoautomatu usoudili, že by byla velká škoda na něj zapomenout, a rozhodli se ho předvést i českému publiku, aby i doma věděli, čím jsme ohromili svět. Trvalo to dlouhé čtyři roky, ale nakonec se projekt rozjel. Sál kina Světozor byl vybaven tlačítky, která návštěvníci v daný okamžik mohli použít a posunout děj příběhu tím či oním směrem. Pan Horníček se na programu podílel i u nás v Čechách. Byl ale v té době hodně vytížený v divadle a nemohl tak často hrát. Svůj part měl již nastudovaný se Zuzkou Neubaerovou, ale vystupovali spolu sporadicky. Další dvojici jsem pak vytvořila já, Jaroslava Panýrková a našimi partnery byli střídavě Eduard Hrubeš a Václav Čapek. Později k nám přibyla i Regina Rázlová.

Kinoautomat jsme hráli skoro dva roky odpoledne a večer. Vzpomínám na něj s obrovskou láskou, protože to byly krásné roky a úžasná práce. Byla zajímavá i v tom, že jsme museli naše vstupy nasměrovat přesně do časového úseku, aby se pak vystřídaly s lmovou dotáčkou. Hrálo se o vteřiny. Když už jsme to měli zvládnuté, záměrně jsme třeba kolegovi dodali slovíčko navíc, abychom ho trochu zmátli. Ale my už jsme měli celý text tak zažitý, že ani slovíčko navíc nikoho nerozhodilo a skončili jsme vždy přesně ve chvíli, kdy se za námi rozjelo plátno a pokračoval filmový příběh. Po necelých dvou letech úspěšné práce pak naše kolegyně pozvala na představení svého tatínka, který byl v té době místopředsedou české vlády. Ten přišel na představení i se svými stranickými kolegy a bylo zle. V úvodním lmu totiž pan Horníček navázal na úspěch Kinoautomatu v Montrealu a v textu říkal: „Tak vidíte, takhle jsme byli úspěšní. Ale u nás je takový zvyk, že jakmile vybočíte z onoho kýženého průměru, tak vám doma hned dají najevo, abyste se zase rychle zařadili tam, kam patříte.“ Tato věta se jim natolik nelíbila, že celý úvodní lm nechali přestříhat, a časem zjistili, že to nemá ten správný, kulturněpolitický dopad, celý projekt stopli a byl konec. Období Kinoautomatu jsem měla nesmírně ráda. Pochopitelně nás těšil obrovský zájem

diváků a na celou tu dobu mám mnoho krásných vzpomínek. Pánové Činčera, Roháč i Svitáček měli spoustu přátel a po představení jsme se všichni společně scházeli v zákulisí kina Světozor a diskutovali jsme dlouho do noci o umění, o životě, o politice. Byla to krásná společenská setkání. Kdykoli v Praze například vystupovala známá slovenská dvojice Lasica–Satinský, neopomněli za námi do Kinoautomatu přijít a vždy jsme strávili společně krásný večer. Ukončení Kinoautomatu jsme litovali nejen my účinkující, ale především diváci, jejichž zájem byl stále veliký. I na tomto příběhu je vidět, co dokázala ve své době politika.