ISBN

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2013 Bořivojova 75, Praha 3 Copyright © 2013 by Kathy Reichs All rights reserved. Z anglického originálu Code (First published by G. P. Putnam’s Sons, New York, 2011) přeložila © 2013 Kristýna Kučerová Redakce textu: Dana Packová Jazyková korektura: Mirka Jarotková Grafická úprava obálky © 2013 Bohumil Fencl První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7461-595-5

Brendan Reichs by tuto knihu rád věnoval své krásné ženě Emily, rozkošné právě narozené dcerušce Alici a nezkrotnému synovi Henrymu. Moc mi na vás záleží. Kathy Reichs by chtěla tuto knihu věnovat oběma svým nádherným rodinám – litevské i irské. Tá grá agam duit. Es jus milu.

Prolog O 97 dní dříve írný vánek čechral duny na Želví pláži. Jemné poryvy větru roztočily maličké víry v sněhobílém písku a pak se s hvízdáním ztratily v temném lese. Měsíc nebyl na nekonečné černé obloze vidět. Ačkoli slunce už dávno zapadlo, vzduch zůstával vlhký, dusný a teplý. Další klidná noc na ostrově Loggerhead. Jenže tahle byla jiná. Těsně za prvními stromy lesa pod tyčícím se kuželem Tern Pointu se tlupa opic mačkala vysoko ve větvích borovice bahenní. Ticho. Obhlídka lesního porostu. Dole na malé mýtině se vedle obrovských kořenů zvedla lopata, klesla a znovu se zvedla. Hlína se vršila na hromadu, která už nyní dosahovala ke kolenům. Kopáč měl na sobě tlustý hnědý plášť, který se do dusivého vedra moc nehodil. Vzdouvající se kabát svého majitele zahaloval a visel až ke špičkám vysokých černých okopaných bot. Na zamračeném čele se mu leskl pot. Postava přerušila práci, usmála se na opičí publikum a spokojeně odpočívala. Roky čekání, měsíce pečlivého plánování. Konečně přišel čas. Hra začíná. Kopáč se chopil lopaty a trpělivě odhazoval těžkou černou hlínu. Jáma už byla téměř metr hluboká a hromada vedle ní se stále zvětšovala. Skoro hotovo. Kopáč se znovu zastavil. Protáhl se. Zhluboka se nadechl omamné vůně půdy, vlhké trávy a zimolezu. Ozval se tichý smích, vysoký jako štěbetání ptáka. Ještě chvíli se nesl vzduchem a pak ztichl v posledním vysokém tónu. Primáti ve větvích se neklidně pohnuli, jako by si uvědomovali hrozící nebezpečí. Dva mladí samci rychle vyšplhali výš do stinné koruny.

M

7

Zbytek skupinky zůstal na místě. Pozorovali člověka pod sebou jako v omámení. Ten odhodil lopatu, zalovil rukou v plátěném pytli a vyndal malý balíček. Jednou ho políbil. Se zbožnou úctou ho položil do jámy. Začátek hry se blíží. „Najdi si mě,“ zašeptala osoba a srdce jí bilo tak hlasitě, že přehlušilo žabí kuňkání. Kopáč si začal pobrukovat, zasypal jámu a zakryl ji spadaným listím. Ustoupil. Roztřeseným prstem našel na hodinkách tlačítko. Stiskl. Bim. Znovu se ozval dětský smích. A je to. Klíč je zakopán. „Je čas si hrát.“ Zvedl ze země pytel i nářadí a zmizel ve stínu.

8

èást první

Keška

První kapitola aviják zaskřípal a prut mi skoro vyklouzl z prstů. „Jo!“ Pevně jsem ho sevřela. „Zabrala!“ „Teď pomalu.“ Z Benových tmavohnědých očí vyzařovala obezřetnost. „Vlasec se přetrhne, když si nedáš pozor.“ Tern Point. Ostrov Loggerhead. Ben Blue a já jsme seděli na široké kamenné římse asi šest metrů nad Atlantským oceánem. Už hodinu. A nechytili jsme zatím jedinou rybu. Až teď. „Co mám dělat?“ Rybařila jsem poprvé a v hlavě jsem měla vymeteno. Upocenou dlaň jsem si otřela o šedé polo tričko. „Obě ruce na prut!“ Bylo mi jasné, že Bena svrbí dlaně, aby se úlovku chopil sám, ale nutkání potlačil. „Nech rybu trošku odplavat, pak začni pomalu navíjet a znovu povol. Ale zůstaň ve střehu. Tohle je náčiní na sportovní rybaření.“ Řídila jsem se jeho pokyny a čekala, až se ryba unaví. Nakonec se ve vlnách zaleskl mihotavý stříbrný proužek. Ben zahvízdal a zastrčil si za ucho černé vlasy, které mu padaly až k ramenům. „To je parádní kousek. Pěknej úlovek.“ „Díky. Mám ji vytáhnout?“ Ze zdlouhavé přetahované mě pálily ruce. „Tahle potvora se jen tak nevzdá.“ Ben si vzal prut a napjal svaly pod černým tričkem a ustřiženými khaki kapsáči. Je ze všech virátů nejsilnější. A nejvíc spojený s přírodou. Většinu volného času tráví venku, o čemž svědčí i jeho pleť opálená do odstínu tmavé mědi. V Benově rodině se traduje, že pocházejí z indiánského kmene Sewee, který zmizel v propadlišti dějin asi před třemi stoletími. Samozřejmě se tenhle původ nedá nijak dokázat. Ale Benovi to raději neříkejte. Benův motorový člun Sewee je naším hlavním dopravním prostředkem. Ben na tomhle starém pětimetrovém Boston Whaleru prozkoumal už tucty charlestonských bariérových ostrovů. A objevil báječná místa pro rybaření. Jako třeba tohle. Za pár okamžiků se na konci vlasce houpala mrskající se kořist. Ben začal navíjet, až jsme měli rybu v úrovni očí.

N

11

Chytila jsem stříbrnou, asi půlmetrovou rybu s drobnými šupinami. Z tlamy jí vytékal slaboučký pramínek krve. „Makrela královská.“ Ben vytáhl háček a rybu zvedl. Držel ji přitom za žábry. „Skoro deset kilo. Pěknej macek. Ještě že se neutrhla.“ Ulovená ryba lapala po vzduchu v marné snaze opatřit si trochu kyslíku. Dívala jsem se jí přímo do očí. A najednou jsem si to už tolik neužívala. „Hoď ji zpátky.“ „Cože?“ zamračil se Ben. „Proč? Tenhle druh má dobrý maso. Anebo ji můžeme prodat na rybím trhu ve Folly Beach.“ Makrela stále otvírala tlamu, ale už s menší vervou. V koutku se jí nafoukla bublina. Praskla. „Hoď ji zpátky,“ zopakovala jsem o něco ostřejším tónem. „Ještě má kus života před sebou.“ Ben se mračil, ale měl dost rozumu, aby se se mnou nedohadoval. Během uplynulého roku se kluci smířili s mou tvrdohlavostí a zvykli si, že spory jen málokdy prohrávám. A když si postavím hlavu, tak se mnou nikdo nehne. Jsem jako tetička Tempe. Možná jste už o doktorce Temperance Brennanové slyšeli. Je to slavná soudní antropoložka. Občas se jí říká „dáma přes kosti“. Je to moje prateta. Tuhle báječnou zprávu jsem se dozvěděla po maminčině smrti, když jsem se odstěhovala ke svému otci Kitovi. Teta Tempe je můj vzor. Můj idol. Přesně taková bych jednou chtěla být. Klidně bych si mohla na krk pověsit přívěsek s nápisem Co by udělala teta Tempe? a nosit ho čtyřiadvacet hodin denně. Mým největším přáním je stát se stejně dobrou vědkyní, jako je ona. Řešit případy. Zanechat na tomhle světě svou stopu. „Tak dobře, brácho.“ Ben chytil rybu za hlavu a ocas. „Poděkuj všem bohům, že moje kámoška má měkký srdce.“ Udělal krok a hodil makrelu do moře. Dopadla do vody, mrskla ocasní ploutví a zmizela nám z dohledu. „Stačí, že jsme ji chytli,“ řekla jsem. „To je přece ta nejlepší zábava.“ Pro nás ano, napadlo mě, ale ryba by s námi určitě nesouhlasila. „To máš jedno.“ Ben začal balit nádobíčko. „Pojď, najdeme ostatní. Hi už to určitě vzdal.“ Připevnila jsem vlasce k prutům a prohlédla římsu, jestli jsme něco nezapomněli. Rybaření s Benem bylo prima. Jen ve dvou jsme příliš času netrávili, a když jsme byli s Hiem a Sheltonem, Ben toho moc nenamluvil. 12

Benovi je šestnáct, je z virátů nejstarší. Dokonce už má řidičák. Přirozeně by tak měl být i naším vůdcem, ale on nechává všechna rozhodnutí na mně. Překvapuje mě to, protože ve čtrnácti jsem z nich nejmladší a jediná holka a o Charlestonu, kde všichni žijeme, se pořád dozvídám nové věci. Ale Ben obvykle souhlasí, aby bylo po mém. Musím přiznat, že je to pěkný kluk, i když ho vnímám spíš jako bráchu. Ben mě fascinuje, ale taky mě dokáže rozčílit k nepříčetnosti. Jen málokdy se mi podaří odhadnout, co se děje za jeho neproniknutelnou tváří. Občas mám pocit, že mu ze všech členů naší smečky rozumím nejmíň. Když jsme zabalili pruty, sešli jsme do lesa pod útesem. Sotva jsem došlápla na jehličí, zpoza stromů se vyřítila šedá koule. „Coope, k noze!“ Nestála jsem o přímý zásah do hrudníku. Vlčák, dbalý nového výcviku, zpomalil vražedné tempo a přisedl mi k boku. „Hodný kluk.“ Podrbání za uchem. „Kde máš rodinku?“ Mou otázku zodpovědělo šustění listí. Otočila jsem se a spatřila Šeptu, jak se krčí u velkého cedru za mými zády. Šedá vlčice mě tiše pozorovala, pak ustoupila a objevil se její druh, německý ovčák, jehož jsem pojmenovala Polo. Coopův bratr Buster za nimi okusoval klacek. „Volno,“ vydala jsem povel. Coop se vrhl zpátky do křoví, následován svými psími druhy. „Hrát si s vlčí smečkou je magořina, Coope.“ Ben si otřel předloktím čelo. Potil se, přestože nebylo velké horko. „I když do ní patří tvoje chlupatá máma.“ „Nebuď jak malý,“ utahovala jsem si z něj. „Jsou to skoro domácí mazlíčci.“ „Mazlíčci ti neurvou kus obličeje. A nesežerou tě.“ „Hele, my jsme přece taky vlčí smečka, zapomněl jsi?“ Našla jsem úzkou stezku, po níž jsme chodili na Tern Point, a vydala se do lesa. „Proč bychom se měli jeden druhého bát?“ Ben neodpověděl. Pořád nemohl skousnout, jak se věci mají. Na rozdíl ode mě. O co jde? Vloni na jaře mě i mé přátele napadl ošklivý supervirus. Mě, Hirama, Sheltona a Bena. A vlčáka Coopa, samozřejmě. Na vině byl patogen, který vytvořil doktor Marcus Karsten, bývalý šéf mého otce ve výzkumném ústavu na ostrově Loggerhead. V lehkomyslné snaze zbohatnout Karsten zkombinoval DNA dvou různých typů parvoviru a náhodně stvořil úplně nový kmen. Raritu. Naneštěstí pro nás byl ten zákeřný malý bacil infekční. Nakazili jsme 13

se, když jsme zachraňovali Coopa ze spárů Karstena, který ho zavřel k sobě do laborky, aby na něm mohl provádět své experimenty. Nejdřív přišla nemoc. Bolesti hlavy. Horečky. Výpadky vědomí. Pojmenujte si to, jak chcete. Následovaly změny. Začali jsme se vyvíjet. Anebo degenerovat? Dodnes pro mě není snadné to popsat. Mysl se mi zkroutí a zohýbá a ponoří do nových hloubek podvědomí. Smysly se přepnou na hyperpohon a stanou se mnohem citlivějšími, než je u člověka možné. Občas ztrácím kontrolu a podléhám pravěkým instinktům. Cizím impulzům. Zvířeckému nutkání lovit, jíst, bojovat. Ostatní to mají stejně. Většinou. Choroba časem pominula, ale změny ne. Naše těla se proměnila. Maličký virový vetřelec přepsal náš genetický kód a do lidské dvoušroubovice vložil psí DNA. Posunul nás někam jinam. Ukryl do naší buněčné matrice vlky. A spojil nás do smečky. Teď jsme viráti. Až do morku kostí. Děsivé na tom je, že nevíme, jestli nemoc opravdu odešla. Ani zda jsou proměny trvalé. Mohly by se projevy ještě zesílit? Vymizí časem? Nemám zdání. Karsten, který byl naše jediné pojítko s virem, už mezi námi není. To ovšem neznamená, že jsme se vzdali. Neznáme odpovědi, ale máme v úmyslu je odhalit. Jak? Tak na tom se pracuje. S Benem jsme kráčeli po stezce vedoucí na malou mýtinu. Píp! Píp! Ben na mě vrhl vědoucí pohled. Já místo odpovědi obrátila oči v sloup. Hi to evidentně ještě nevzdal. Píp! Píp! Píp! Vešli jsme na mýtinu a já zaslechla vzrušené hlasy. „Jak dlouho ještě?“ Shelton Devers si posunul brýle v černých obroučkách na kořen nosu. „Přestalo to být zajímavé, už když jsi s tím začal.“ Shelton je malý a hubený, má tmavě čokoládovou pleť a rysy, které potkáte na ulici v Kjótu. Otec černoch. Matka z Asie. Už máte představu? Shelton stál uprostřed mýtiny, paže zkřížené, ve tváři znuděný výraz. Na sobě měl žlutou retro mikinu s obrázkem Pac-Mana a obří basketbalové kraťasy, které na jeho útlém těle visely jako šaty na ramínku. „Odkud se v tobě bere tolik nenávisti?“ odpověděl Hiram Stolowitski. „Už jednou jsme našli ukrytej poklad, ne?“ 14

„Což je ten nejlepší důvod, proč teď přestat,“ opáčil Shelton. „Naplnili jsme celoživotní kvótu.“ „Ještě ne.“ Hi obrátil pozornost zpět k přístroji, který držel v rukou. „Ta keška má být přímo tady. Někde. A já ji musím najít.“ „Zatím jsi našel víčka od lahví, kleště a plechovku coly bez cukru.“ „Už jsem to přenastavil, takže to ignoruje odpadky. Žádný falešný poplach.“ Měl na sobě úchvatnou kombinaci: červenou čelenku Adidas, modrou havajskou košili a bílé koupací kraťasy. V rukou držel detektor kovů Fisher Labs F2, který dnes ráno vybalil z krabice. Už půl hodiny pročesával mýtinu a trval na tom, že je tam něco zakopané. Hi s baculatými rudými tvářemi sice jen pomalu chodil sem a tam do čtverce, ale vypadal, jako by měl za sebou sprint. Občas dokáže být otravný, to je bez debat, ale všichni si ceníme jeho vědecké zvídavosti. Hi miluje pokusy i nejrůznější udělátka a rád přichází věcem na kloub. Obvykle jeho závěrům věřím. Dnes jsme však v tak optimistické náladě nebyli. „Je to kravina.“ Shelton je spíš přes počítače a mnohem víc než chodit po lese ho baví hackovat internetové stránky. „Zkontroluj znova gépéesku. Klidně můžeme být na špatným místě. A vůbec, kdo by tady něco schovával? Je to soukromý pozemek.“ Ostrov Loggerhead je soukromá výzkumná veterinární rezervace plná volně se pohybujících tlup makaků. Nic je tu neruší, protože mimo hlavní komplex LIRI nestojí žádné budovy. Jezdíme sem často. Loggerhead je jedním z mála míst, kde můžeme být úplně sami. „Geocachingový stránky na netu uváděly tyhle souřadnice,“ opakoval tvrdošíjně Hi. „Je to první keška umístěná na Loggerheadu a já ji prostě najdu.“ „Kdy ses dostal k tomuhle novýmu úchvatnýmu koníčku?“ zeptal se ho Ben. „Když jsem si objednal detektor. Takže asi před měsícem. A teď už přestaňte otravovat, ať můžu prohledat celou mýtinu. Keška musí být v okruhu třiceti metrů.“ Líná neděle. Protože jsme neměli jiné plány, zvolili jsme tradiční zábavu – potloukat se po Loggerheadu. Našem bezpečném útočišti. Jako obvykle jsme sem dopluli na Sewee, pak vylezli nahoru do lesa u Tern Pointu, což je kónická skála na jihovýchodním konci ostrova. Hi na tom trval. 15

„Vysvětli mi to ještě jednou,“ požádala jsem ho, protože jsem si nebyla docela jistá, že jsem pochopila smysl toho všeho. „Hledám kešku,“ začal Hi s nekonečnou trpělivostí. „Je to hra. Někdo schová nebo zakope krabičku s nějakým předmětem a pak hodí na web souřadnice.“ „Jak víš, že je tady zakopaná krabička?“ ozval se skepticky Shelton. Hi pokračoval volným tempem a mával před sebou detektorem ze strany na stranu. „Protože můj iPhone říká, že jsme přesně na uvedenejch souřadnicích. A navíc tam byla nápověda, že se má hledat pod povrchem.“ „Takže sečteno a podtrženo,“ prohlásil Shelton, „je to pěkně pitomá hra.“ „Sám jsi pitomec,“ odpálil ho Hi. „Zatímco bude Hi hledat, já budu trénovat propojení,“ navrhla jsem a věděla, že se jim to nebude zamlouvat. Trojí zaúpění. Přesně podle očekávání. „Musíme rozvíjet své schopnosti,“ nedala jsem se. „K čemu nám jsou, když je nedovedeme ovládat?“ Hi zavrčel, oči přilepené k LCD displeji svého detektoru. „Nahání mi to hrůzu.“ Shelton se zachvěl, i když bylo teplé říjnové odpoledne. „Není to normální.“ Ben přisvědčil. „Neměla by ses cpát druhým do hlavy.“ Supervirus měl ještě jeden… vedlejší účinek. Výhoda? Prokletí? Říkáme tomu „záblesky“. Když to přijde, naše mozky se zkroutí, pak cvaknou a schopnosti se uvolní. Naše smysly fungují neskutečně jasně. Zrak. Čich. Sluch. Chuť. Dokonce i hmat. Objeví se vlk a my jsme vnímavější a silnější. Viráti. Jenže se to neřídí ustálenými pravidly. Virus má na každého z nás jiné účinky. Možná že zmutoval podle našich individuálních genetických sekvencí. Ať už je důvod jakýkoli, naše silné stránky se liší. Hiram má oči jako ostříž po laserové operaci. Shelton slyší třepotání pírek, když vrabčák zamává křídly. Ben je nejsilnější a nejrychlejší jako býk na steroidech. A můj nos je tak citlivý, že dokážu vycítit lidské emoce, podvod i strach. A ještě další věci, o kterých ani nechtějte vědět. Nedávno se naše schopnosti posunuly na úplně novou úroveň. Tedy aspoň v mém případě. Kluci to neumějí. Nelíbí se jim to. Ale když má celá smečka záblesk a jsme pohromadě, občas se dokážu dotknout myslí ostatních virátů. 16

Slyším jejich myšlenky a umím jim předat svoje. Tahle dovednost se nám už několikrát hodila. Zachránila nám život. „Jenom jeden pokus, prosím,“ řekla jsem neústupně. „Potřebuju zjistit, jakou roli v tom hraje Coopova přítomnost.“ Další dramatické vzdechy. Ale všichni zůstali na chvíli klidně stát. „Dobře.“ Hi. „Mně je to fuk.“ Shelton. „Jenom jednou.“ Ben zvedl prst. „Jednou.“ Přikývla jsem, zavřela oči a uklidnila mysl. Hluboký nádech a pak… pak se pohroužím do sebe způsobem, který neumím tak docela popsat. Myšlenky směřují dovnitř, hluboko do prvotních center mozku. Představila jsem si vlákno DNA. Podloží mého genetického bytí. Ještě víc jsem se soustředila a vizualizovala si, jak rozpojuji dvoušroubovici. KLAP. Záblesk mnou projel jako řeka roztavené lávy. Zalapala jsem po dechu. Z pórů se mi valil pot a vlk se dral na povrch. Vyvolat záblesk se mi daří čím dál líp, ale první příval je pro můj obranný mechanismus stále velká výzva. Jako když se v nervové soustavě utrhne divoké zvíře. Kontrola je křehká a chatrná. Přinejlepším. Zaměřila jsem svou pozornost dovnitř a nořila se do hlubin podvědomí. Objevovaly se obrázky virátů, jednoho po druhém, a jejich kontury se postupně zostřovaly. Nejprve Hi, pak Shelton. Po chvíli mi v myšlenkách vykrystalizoval Ben. Cítila jsem, jak Coop v nedalekém lese zbystřil. Ohnivé provazy propojily skupinu. Každého člena obklopila zlatavá aura. Viráti. Poslouchejte. Můj vzkaz narazil na neviditelnou bariéru. Zkusila jsem to znovu s větším soustředěním. VIRÁTI. POSLOUCHEJTE. Tentokrát se mi podařilo zprávu protlačit ven a poslat po planoucích lanech. Kluci se zachvěli, jako by je někdo uhodil. Lesklé oči se jim překvapením doširoka rozevřely. Zkoumala jsem psychickou bariéru, která nás oddělovala. Hledala slabá místa. Najednou zeď zeslábla a pak se rozpadla. Mysl ostatních virátů se otevřela a ke mně se valily myšlenky a pocity. Obavy. Čiré emoce. Kousky cizích vzpomínek. Příval informací mi skoro vymyl mozek. 17

Bojovala jsem s invazí a cítila, že je v ohrožení mé duševní zdraví. Co prorazilo bariéru? Jak jsem se přes ni dostala? „Jakou bariéru?“ vyštěkl Hi. „Proč řveš?“ „Tory!“ Sheltonovi vyletěly ruce k hlavě. „Bolí to. Přestaň.“ Ben stál jako skála, oči upřené do prázdna. „Vypadni!“ vyhrkl. Oči mi nechápavě těkaly. Mysl cosi blekotala v marné snaze zablokovat povodeň myšlenek, která se mi valila do mozku. Viděla jsem stromy. Oblohu. Coopa, jak přibíhá na mýtinu a dívá se mi do očí. Jako kdyby vycítil nebezpečí, Coop narazil do Sheltona a ten se s překvapeným zafuněním svalil na zem. Zlaté světlo mu zmizelo z očí. Útok na mou nervovou soustavu polevil. Coop pak přiskočil k Hiovi a zaštěkal mu přímo do tváře. Hi začal vyděšeně couvat, upustil detektor a upadl. I jeho záblesk zmizel v okamžiku, kdy se dotkl tělem země. Další vlna odplula. Naráz jsem cítila pevnější půdu pod nohama, zklidnila jsem myšlenky a uhasila záblesk. KLOP. Bombardování smyslů ustalo. Klesla jsem na koleno a všimla si, že Ben udělal totéž. „Sakra, Tory!“ vyštěkl skrz zaťaté zuby. „Hraješ si s ohněm.“ „To Coop,“ vydechla jsem a srdce mi bušilo. „Když je poblíž, moje schopnosti získávají obrovskou sílu. Ale nedokážu to ovládat.“ „Tak to nedělej!“ Shelton si tričkem otíral skla brýlí a ruce se mu třásly. „Ječela jsi mi v hlavě. Jsem z toho fakt mimo.“ Hi si mě prohlížel znepokojeným pohledem. „Mělas velkej problém, Tory, to poznám. Musíš být opatrnější. Tyhle hrátky s mozkem jsou nebezpečný.“ „Budu.“ Ale téhle záhadě přijdu na kloub. Poslední myšlenku jsem si nechala pro sebe, i když by kluky určitě nepřekvapila. Navzdory nebezpečí jsem byla rozhodnutá odhalit plný rozsah našich schopností. Musím vědět, co se stalo s našimi těly. Co dokážeme. Co se může přihodit příště. Pošramocená genetika nám dává dovednosti, které nikdo jiný nemá. Úžasné smyslové schopnosti. Ale změny v nás jsou mnohem hlubší. Prolnutí buněk člověka a zvířete otevřelo dveře do našich myslí. A já cítila povinnost dozvědět se, kam to povede. 18

I když musím připustit, že z představy čtení cizích myšlenek mi naskakovala husí kůže. Určitě by se mi nelíbilo, kdyby se někdo hrabal v mojí hlavě. Každý má svoje tajemství a právo si je uchovat. Jenže najít hranici mezi komunikací a duševní invazí se zatím ukazovalo být velmi zapeklité. Můj pevný disk konečně naskočil. Hlava se mi vyčistila a já zaslechla pulzující tón vycházející z Hiova detektoru kovů odhozeného v trávě. Bim! Bim! Bim! Hi sebral svou drahocennou hračku a pak s ní zakýval nad kouskem hnědé hlíny. BIM! BIM! BIM! „Bingo!“ zakřičel. „Ten mizernej krám funguje!“

19

Druhá kapitola o dvaceti minutách Hiova lopata narazila na pevný předmět. „Konečně!“ Hi si klekl a prsty šmátral na dně díry, kterou jsme vykopali. „Proč to schovává tak zatraceně hluboko?“ „Bylo načase.“ Shelton odhodil rýč. „Kolik těchhle…,“ zvedl ruku, „…věcí jsi už našel?“ „Říká se jim kešky a tahle je moje třetí.“ Hi opatrně páčil ze země zablácenou hroudu. „Ty předchozí nebyly zakopaný, jen schovaný. První na Morrisu, kousek od mostu. Druhou nacpali do živýho plotu u pošty ve Folly Beach.“ „U pošty?“ Dívala jsem se Hiovi přes rameno. „Divný místo. Proč to tam dávali?“ „Tak to funguje.“ Hi metodicky odhraboval hlínu. „Schováš kešku… někde… kdekoli a pak hodíš na web souřadnice. Ostatní hráči si stáhnou informace a pokoušejí se ji najít.“ „Je to oblíbená hra?“ Ben seděl na bedně s rybářským náčiním ve stínu velkého jilmu. „Mně to připadá pěkně ujetý.“ „Všichni se nemůžeme učit ptačí hlasy jako ty.“ Hi smetl hlínu z plastové krabičky. „Po celým světě jsou poschovávaný miliony kešek a na desítkách internetových stránek najdeš jejich umístění. Takže asi jo, je to hit.“ „Klídek, Blue.“ Shelton se usmál a vycenil zuby. „Tohle není Hiův první zakopaný poklad. Jedeme v tom s ním. Já věděl, že je to dobrý nápad.“ Při Sheltonově bleskurychlém obratu o sto osmdesát stupňů jsem jen obrátila oči v sloup. „Obsah nebude mít velkou cenu,“ varoval nás Hi. „Jde o to, věc najít, ne získat. Vevnitř bývají většinou samý kraviny.“ „Tomu bych věřil,“ ucedil Ben. Shelton jenom zvedl dlaň s roztaženými prsty. Keška byla velká asi jako krabice od bot a pečlivě zalepená páskou. Měla jasně purpurovou barvu a všude byly samolepky tančících klaunů. Na jejich zkřivených komiksových tvářích se rýsovaly široké úsměvy. „Klauni,“ zamumlal Shelton. „Tyhle přiblblý pitomce nesnáším.“ Hi uvážlivě přikývl. „V létě jsem četl To od Stephena Kinga. Nikdy nevěř nikomu, kdo si na ksicht maluje úsměv.“

P

20

„Vy jste fakt magoři.“ Ben vytáhl z kapsy nůž a hodil ho Hiovi. „Tak se kouknem, co nám tu ten cvok schoval.“ Hi nůž neobratně chytil a pak vysunul čepel. Čtyřmi tahy rozřízl pásku a odklopil víko. „Že by zase zlato?“ Shelton zamrkal. „Letos začnou prodávat nový X-Box.“ „Nebude to mít velkou cenu,“ zopakoval Hi. „Prostě si jen užívej pocit, žes něco dokázal.“ „Správně,“ poznamenal Ben s vážnou tváří. „Dokázal.“ „To stačí,“ luskla jsem prsty. „Sezame, otevři se.“ V krabici byly dvě věci: obálka a malý balíček zabalený do látky. Hi mi podal obálku a soustředil se na balíček. „Nic to nebude.“ V balíčku byl obdélník složený z malých, do sebe zapadajících kousků kovu švestkové barvy. Velký jako krabička od cigaret, pomalovaný dalšími skotačícími šašky s chlípnými pohledy. Jenže tihle se nesmáli. Mračili se. Tvářili se vztekle a měli vyceněné zuby. Vypadalo to strašidelně. „Děsivý.“ Hi otáčel krabičkou v ruce. „A nejde to otevřít.“ Coop natáhl čenich a krabičku očichal. Podrbala jsem ho za ušima a cítila, jak se pod mými prsty pokládají k hlavě. Z vlčákova hrdla vyšlo hluboké zavrčení. „Co se děje, hochu?“ Pokusila jsem se ho pohladit po tlamě. „Něco tě vystrašilo?“ Coop zakňučel, očividně vyvedený z míry. Pohledem sjel k Hiovi. Ke krabičce. Zpátky k Hiovi. „Nelíbí se mi, jak se na mě ten čokl kouká,“ Hi udělal nervózně krok vzad. „Přicházím v míru, bratře.“ „Coope, k noze!“ nařídila jsem. „Buď hodný.“ Vlčák dvakrát blafnul, oči upřené na Hie. Pak se otočil a sedl si vedle mě. „Přečti ten dopis,“ navrhoval Shelton. „Určitě v něm bude něco o té krabičce.“ Přejela jsem prsty po obálce. Papír byl silný, krémový a na první pohled drahý. Na přehybu zalepený tmavě červeným pečetním voskem. Ozdobnou kaligrafií tam bylo vyvedené jediné písmeno – úchvatné velké H. „H?“ podívala jsem se na Hie. „Znamená to něco?“ „Hustý?“ zakřenil se Hi. „Ale ať to sem zakopal kdokoli,“ pokračoval 21

vážně, „dal si s tím mnohem větší práci než většina ostatních hráčů. Musí to být dobrá keška.“ „Tak to otevři,“ naléhal Shelton. Rozlomila jsem pečeť, rozevřela obálku a vytáhla dva listy v barvě lila. Luxusní papír. Prvotřídní kvalita. První stránka byla vyzdobená dalším ozdobným H, ze kterého se táhla dlouhá čára až k okraji. „To je registrační list,“ prohlásil Hi. Podívala jsem se na zadní stránku, ale ta byla prázdná. „Takže jsme první, kdo kešku našel?“ Hi přikývl. „Na webu moc informací nebylo. Žádný vodítka, žádná historie ani zmínka, kdo to zakopal. Jen souřadnice. Byla to první keška na Loggerheadu, tak mě nepřekvapuje, že ji zatím nikdo neobjevil.“ „A co ten druhý papír?“ zeptal se Ben. Na něm byla jediná věta vyvedená stejně okázalým rukopisem. Himitsu-bako. „Himitsu-bako,“ četla jsem nahlas. „Říká to někomu něco?“ „Čínsky?“ zadumal se Hi. „Japonsky? Barmsky?“ Prázdné pohledy. Nikdo neměl ani tušení. „Co teď?“ zeptal se Shelton. „Prodáme to na e-Bayi?“ Hi potěžkal krabičku v ruce. Uvnitř něco zachrastilo. „Myslím, že se to dá otevřít,“ řekl. „A my máme přijít na to jak.“ „Tak si to strč do batohu.“ Ben hlasitě zívl. „Od začátku je to komedie.“ „Filištíne.“ Hi vytáhl z batohu zmačkaný výtisk časopisu Sports Illustrated. „Nic jinýho na výměnu nemám,“ řekl a pokrčil rameny. „Máme se tu podepsat?“ Zvedla jsem první list z obálky. Hi chvíli přemýšlel. „Podepiš to pod H a pak to strč zpátky. Ten druhej papír si nech. Určitě je to nápověda.“ Vytáhla jsem z kapsy pero, na vodorovnou linku napsala své jméno a vrátila list do krabice, kde už ležel časopis. „Férový obchod to tedy není, Hii,“ poznamenala jsem. „Já vím. Můžete někdo něco přidat?“ „Tady.“ Shelton popošel k nám a hodil dovnitř své omlácené zelené timexy. „Byly za babku. A navíc dostanu k narozeninám nový. Ale mám to u tebe, Stolowitski.“ „A co jako?“ ohradil se Hi. „Kdo dneska nosí hodinky? Pralidi?“ Teď už jsem byla s výměnným obchodem spokojená. Zavřela jsem krabici a hodila ji zpátky do jámy. Ben a Shelton se chopili lopat a rychle ji zasypali. 22

Hi si zrovna strkal kovovou krabičku do batohu, když jeho pozornost upoutalo další zavrčení. Coop. Pár centimetrů od něj. Vyceněné zuby. „Sakra!“ Hi upustil batoh. „A já myslel, že jsme kámoši.“ „Koukej.“ Ukázala jsem na Coopa, který upíral oči na batoh. Svaly po celém těle měl napjaté. Očichal batoh, zakňučel, znovu nasál vzduch a pak začal vrčet. „Asi nemá rád kešky,“ prohlásil Shelton, sebral Hiův detektor kovů a vypnul ho. „Není sám,“ zamumlal Ben. „S váma je teda sranda,“ ucedil Hi. „K popukání. A teď si někdo zavolejte toho zabijáka.“ Zapískala jsem. „Ke mně.“ Coop se naposledy ohlédl za Hiovým batohem a pak ke mně neochotně doklusal. „Coopovi se ta krabička fakt nelíbí.“ Klekla jsem si a podrbala vlčáka na čumáku. „Doufám, že v tom nejsou nacpaný mrtvý veverky nebo tak něco.“ „To by mě vůbec nepřekvapilo,“ zavrčel Ben, ale přitom na mě mrkl. Jen chtěl Hie vytočit. „To není žádná rakev pro hlodavce,“ naježil se Hi. „Je to normální keška. Uvidíte, vy barbaři.“ „Tak jo.“ Zvedla jsem rybářský prut. „Pro dnešek končíme. Kit chtěl, abych se za ním zastavila v LIRI. Už před půl hodinou.“ „Velkýho šéfa nesmíme naštvat,“ řekl Shelton. „Makáme.“ Jeden po druhém jsme opustili mýtinu.

23

Tøetí kapitola adní brána LIRI se s tichým vrčením otevřela. „Jestli jdete dovnitř, tak si pospěšte,“ mručel Carl. Metr padesát dva, sto čtyřicet kilo, brunátné tváře. Krátkou chůzí přes areál se strážný udýchal. „Magnety se uvolňují jen na třicet vteřin.“ „Díky, Carle,“ řekla jsem vesele, protože jsem znala jeho pichlavé nálady. „Omlouvám se, že jsme vás sem vytáhli. Kit asi neměl objednávat ty nové automatické zámky, viďte?“ „Ředitel Howard k tomu měl jistě své důvody.“ Carlův tón naznačoval, že mezi ty hlavní patříme právě my, viráti. Vešli jsme za plot obklopující celý pozemek a Carl namačkal pár čísel na nově instalované digitální klávesnici. Brána se za námi zavřela. Nahoře se otočily dvě bezpečnostní kamery sledující náš pohyb. „Můžu předpokládat, že se tudy už dneska nebudete vracet?“ zeptal se Carl. „Unavuje mě honit se pořád přes celý dvůr.“ „Mizíme,“ řekl Hi. „Klidně to můžete zabalit a vyrazit do posilovny.“ Carl věnoval Hiovi přezíravý pohled. Modrá uniforma se mu na obrovském těle nebezpečně napínala. „Za chvilku půjdeme domů.“ Ramenem jsem Hie popostrčila. „Jen potřebuju na minutku mluvit s otcem. Ještě jednou díky.“ Carl se odkolíbal směrem k budově číslo čtyři a něco si mumlal o mladých bláznech. „Pravidelně obchází automaty na jídlo a pití,“ zašeptal Shelton. „Vyžadují nepřetržitou bezpečnostní kontrolu.“ „Blbec.“ Ben už vykročil na cestu. LIRI tvoří tucet budov z oceli a skla obklopených dva a půl metru vysokým drátěným plotem. Moderní stavby stojí ve dvou řadách a mezi nimi se rozkládá pěkně upravený dvůr. Jsou tu jen dva vstupy: velká hlavní brána vedoucí k jedinému přístavišti na ostrově a menší vchod vzadu. V komplexu se soustřeďují téměř všechny budovy na Loggerheadu. Přešli jsme dvůr a mě znovu zarazilo, jak je tu rušno. Tucet vědců v bílých pláštích; někteří přebíhali z jedné laboratoře do druhé, jiní se shromáždili v hloučcích u laviček a diskutovali o výzkumu, svačili anebo si jen tak užívali odpolední slunce. Jen co se Kit stal ředitelem, LIRI ožil čerstvou energií a novými cíli.

Z

24

Počet zaměstnanců se zdvojnásobil a ty tam byly doby, kdy se tu člověk mohl procházet, aniž by potkal zahloubaného veterináře, který spěchá dokončit svůj projekt. Jelikož financování ústavu bylo jednou provždy zajištěné, LIRI se opět zařadil mezi přední světová zařízení zabývající se přírodovědným výzkumem. „Musíme jít dovnitř?“ Hi si rukou zaclonil oči a díval se na budovu číslo jedna. Se třemi patry to byla nejvyšší stavba LIRI a nacházely se tu nejlépe vybavené laboratoře a administrativní vedení ústavu. „Táta mění centrifugy a určitě by mě tam nerad viděl.“ Hiův otec Linus Stolowitski je hlavní laboratorní technik LIRI. Kit ho před měsícem povýšil. Od chvíle, kdy nastoupil do nové funkce, je pan S. přehnaně horlivý, pokud jde o puberťáky z ostrova Morris hrající si s vybavením ústavu. „Přestaň fňukat,“ řekl Shelton. „Naši jsou tady oba.“ Sheltonův otec Nelson Devers je v LIRI ředitelem oddělení informačních technologií. Kancelář má hned v přízemí. Sheltonova matka Lorelei pracuje jako veterinární technička v laboratoři jedna. „Bude to jen chvilička,“ ujišťovala jsem je. „Kit má poslední dobou spoustu práce. Skoro ho nevídám.“ To je pravda. Před dvěma měsíci Kita jmenovali ředitelem ústavu a od té doby pracuje nonstop. Schůze správní rady, shromáždění zaměstnanců, jednání o rozpočtu. I když ho to stojí hodně sil, vypadá šťastně. A stejně tak všichni ostatní pracovníci ústavu. Na ostrově Loggerhead je Kit něco jako bůh. Když hrozilo, že kvůli nedostatku financí LIRI zavřou, Kitova velkorysost jim všem zachránila zadek. Tedy, mysleli si to… Kromě Kita nikdo neví, kdo ústav ve skutečnosti financuje. Že já a kluci jsme našli ztracený poklad pirátky Anne Bonnyové a věnovali ho LIRI. Že jen díky čtyřem puberťákům, co se pletou pod nohy, zůstaly dveře LIRI otevřené. Nám virátům to vůbec nevadilo. Čím méně pozornosti se nám dostane, tím lépe. „Čekej tady, hochu.“ Připnula jsem Coopovi vodítko, které jsem jindy skoro nepoužívala, a omotala ho kolem zábradlí u vchodu. „Hafani dovnitř nesmí.“ Coop si lehl na břicho, položil čumák na přední packy a měřil si mě nesouhlasným pohledem. Vážil už přes třicet kilo a stále rostl, takže to bylo hodně velké zvíře. Jeho napůl vlčí původ mu dodával hrůzostrašný vzhled. Až do chvíle, kdy vám začal olizovat tvář. Měla jsem podezření, 25

že při čekání na můj návrat pěkně vyděsí pár duchem nepřítomných kolemjdoucích. O nic nešlo. Aspoň budou mít zážitek. Prošli jsme hermeticky uzavřenými dveřmi a přistoupili k bezpečnostní kukani. Druhá polovina frontální obranné linie LIRI seděla za stolem. Sam byl Carlův pravý opak. Vyhublý na kost a úplně holohlavý. Ačkoli byl starší a šíleně sarkastický, obvykle se choval příjemněji. „Ale, tuláci se vracejí.“ Samovy rty se protáhly do mírného úsměvu. „Už jste dneska něco rozbili?“ V ruce neměl časopis o střelbě ani o lovu, což mohlo znamenat jedinou věc – nový šéf je nablízku. Jako na povel se z kanceláře za Samovým stolem ozval hlas. „Co chcete?“ Objevil se šéf ostrahy David Hudson. Něco přes čtyřicet, šednoucí, nakrátko zastřižené vlasy a pohled dravce, který nikdy neuhýbá. Uniformu měl dokonale vyžehlenou, boty i kovová jmenovka se jen leskly. Po nedávných událostech se Kit rozhodl úplně přepracovat ostrahu LIRI. Nové ploty. Nové kamery. Nové zámky. Moderní protokoly. Lepší vybavení. A neoblomný šéf, který na všechno bedlivě dohlížel. Hudson tu pracoval necelý měsíc a už nyní byl nejméně oblíbenou Kitovou akvizicí. „Potřebuju mluvit s otcem, pane Hudsone,“ začala jsem zdvořile. „Jen pár slov.“ „Moment.“ Hudson sáhl na stůl po psací podložce. „Zapiš se, prosím.“ „Opravdu se nezdržím dlouho,“ řekla jsem a vykouzlila odzbrojující úsměv. „Nechci vám zahlcovat oficiální záznamy kvůli rychlé návštěvě.“ Hudson zaťukal prsty. „Zapiš se.“ Podržela jsem ve tváři úsměv a načmárala na papír své jméno. „V pořádku?“ Hudson se neusmál. Nikdy se neusmíval. „A žádné courání.“ Poslušně jsem přikývla a všichni čtyři jsme se vydali k výtahu. „Stát!“ Než jsem se otočila, na vteřinku jsem zavřela oči. „Ano?“ „Jenom ty.“ Hudson si měřil Hie, Sheltona i Bena. „Pokud chlapci taky nechtějí mluvit s tvým otcem.“ „Ne.“ Ben vyšel raději ven. „Pane Hudsone,“ začala jsem. „My jenom…“ „To je dobrý, Tory.“ Shelton se vydal za Benem, Hi zavrtěl hlavou a následoval ho. „Počkáme s Coopem.“ 26

„Díky, kluci. Pět minut. Maximálně.“ Povytáhla jsem obočí a podívala se na Hudsona. Jen stroze přikývl. Došla jsem k výtahu, nastoupila a stiskla tlačítko pátého poschodí. „Žádné courání!“ vyštěkl znovu Hudson, když se zavíraly posuvné dveře. „Blbečku,“ zamumlala jsem a vzápětí si uvědomila, že mě Hudsonovy kamery stále sledují. Výtah se zastavil v prvním patře, kde přistoupili dva muži v bílých pláštích. Vyššího jsem znala jménem. „Dobrý den, Andersi.“ Snažila jsem se nečervenat. „Tory. Jdeš za Kouzelníkem?“ Anders Sundberg měl světle zelené oči a vlnité hnědé vlasy. Určitě to byl nejhezčí chlap v LIRI. Těsně po třicítce, bývalý olympijský plavec. Vypadal jako vyšší a svalnatější Justin Timberlake. Jinými slovy, děsně sexy. Anders nastoupil do Kitova týmu mořských biologů vloni v létě. Specializuje se na přirozená místa výskytu mořských želv. Co ho Kit povýšil, dočasně řídí celé oddělení. Jeho jmenování do funkce pocuchalo peří několika služebně starším zaměstnancům, ale on bezesporu odvádí dobrou práci. Svou pozici si určitě udrží. „Asi myslíte Kita,“ řekla jsem. „Takže ano.“ „Sedí si schovaný za oponou a tahá za všechny nitky,“ šklebil se Anders. „Velký a mocný doktor Howard.“ Druhý muž vypadal asi o deset let starší než Anders. Řídnoucí černé vlasy měl sčesané na přehazovačku, oči posazené blízko u sebe a nos skoro tři centimetry dlouhý. Když čekal, až se zavřou dveře, netrpělivě podupával nohou. „Tenhle smíšek je Mike Iglehart.“ Anders šťouchl loktem do svého společníka. „Pozdrav přece Tory Brennanovou.“ „Rád tě poznávám,“ řekl Iglehart mdle. „Exkurze po ostrově? Asi bys neměla opouštět skupinu.“ Rychle ztratil zájem a podíval se na Anderse. „Potřebuju větší prostor na serveru. Program Triton takhle běží jen polovinu času. Jestli chceme…“ „To je dcera ředitele Howarda, Mikeu. Co kdybys byl trošku zdvořilejší?“ „Kitova holka?“ Iglehart se na mě poprvé pořádně podíval. „Určitě jsi nadšená, že tvůj táta sedí v ředitelské kanceláři. Škoda že jsem já nenašel ztracený poklad.“ Otevřela jsem ústa, ale nic z nich nevyšlo. Co má ten chlap za problém? 27

Výtah pípnutím oznámil druhé patro. Dveře se otevřely a Iglehart vystoupil, aniž by se ohlédl. „Nevšímej si ho.“ Anders na mě opravdu zamrkal. „Mike přišel do LIRI asi ve stejné době jako tvůj otec a moc na kariérním žebříčku nepostoupil. Takže se chová, jako když spolkl citron.“ „O nic nejde,“ prohlásila jsem žoviálně a přistihla se, že stojím rovně, protože mě Anders pozorně sleduje. „Mějte se.“ „Pitvám tři neděle starou mrtvolu želvy,“ řekl Anders, když se dveře pomalu zavíraly. „Takže se budu mít.“ „Mějte se,“ zopakovala jsem v prázdné kabině. „Ubohý, Brennanová.“ Výtah pokračoval do horního patra. Vystoupila jsem do krátké chodby vedoucí ke dveřím s mléčným sklem. Ředitelské apartmá. Za Karstena byla celá tahle oblast městem duchů. Nesnášel vyrušování, a tak byl v kanceláři jen on sám. Dnes bylo všechno jinak. Celé patro hučelo aktivitou. Pracovali tu hostující výzkumníci. Kit k sobě přestěhoval i administrativní síly LIRI. Finance. Marketing. PR. Správu nadace. Jednou jsem se Kita zeptala, proč si je k sobě nabral. „Je lepší, když mám všechny kancelářský krysy u sebe, než aby otravovaly vědce v laborkách,“ vysvětloval mi. „A chci, aby všichni pracovali na Loggerheadu, ne v nějakém nóbl mrakodrapu v centru. Aspoň nezapomenou, co tady vlastně děláme.“ Prošla jsem dveřmi a narazila na poslední překážku: Cordelii Hokeovou. Dračici. Za Karstena byla Hokeová jedinou další osobou v ústavu sídlící v pátém poschodí. Ačkoli ji nepotěšilo, že Kit narušil její kdysi soukromé království, snažila se nedávat to najevo. A obvykle se jí to nedařilo. Hokeová jako Kitova osobní sekretářka? Podle mě je prostě moc velký srab na to, aby ji vyhodil. Kit se pokusil Hokeové zatrhnout pravidelné přestávky na cigaretku, které si dopřávala jednou za hodinu. LIRI bylo vždycky nekuřácké zařízení, ale dokonce i já jsem věděla, že Cordelia si zapálí, kdykoli má příležitost. Ačkoli dnes to bylo asi méně často než za bývalého vedení. Snížený přísun nikotinu ovšem Dračici náladu nezlepšil. Měřila si mě nad obroučkami bifokálních brýlí. „Co pro tebe můžu udělat, Tory?“ Z jejího tónu se dalo soudit, že by mi nejradši viděla záda. „Doufala jsem, že si na mě Kit udělá chvilku času.“ „Tvůj otec má hodně práce.“ Hokeová pohnula svým impozantním 28

tělem, smetla si drobečky od sušenek z rukávu obnošeného kašmírového svetru. Na každý den měla jeden. Dnes vládla fialová. „Nemůže přiběhnout pokaždé, když sem strčíš hlavu.“ Grrrr. „Ráda bych s ním probrala plány na večeři.“ Prázdný výraz. Žádná reakce. „Abych se podle toho mohla zařídit.“ Nic. „Prostě jen tátovi řekněte, že jsem tady.“ Hokeová se zamračila. „Zlatíčko, za našich časů děvčata takhle se staršími nemluvila. My jsme totiž měli způsoby.“ Už jsem se chystala ještě víc pošramotit mínění o svém vychování, když se zvedla clona do Kitovy kanceláře. Otec stál za sklem, telefon u ucha, ve tváři znuděný výraz. Černý oblek a hnědá kravata byly na hony vzdálené ošoupanému bílému plášti, který až do letoška nosil každý pracovní den svého života. Kit udělal pár pohybů, které znamenaly „teď nemůžu mluvit, mám toho moc, najez se sama“. Přikývla jsem a zamávala mu. Kit smutně pokýval hlavou a neslyšně pronesl: „Promiň.“ Zvedla jsem oba palce a usmála se, jako že chápu. Hokeová si odkašlala. „Ještě něco?“ „Ne.“ Už jsem brala za kliku.

29

Ètvrtá kapitola oktor Michael Iglehart kráčel halou a svému společníkovi nevěnoval pozornost. Doktor Sundberg cosi vysvětloval o problémech s přihlašováním a přidělováním prostoru na serveru, ale Iglehart ho nevnímal. Ta Brennanovic holka ho dožrala. Teď si musí něco vyřídit. „Můžu ti nabídnout volné minuty jenom po pracovní době,“ pokračoval Sundberg. „Záloha je dočasná, začátkem příštího měsíce by se měl server rozšířit. Doktor Howard podepsal objednávku, která nám zdvojnásobí kapacitu počítačů.“ „Skvělé.“ Spolkl hořkost, kterou cítil v hrdle. Už to, že musel žádat Anderse Sundberga o dovolení, byla dost velká urážka. A jestli potřebuje ještě souhlas Kita Howarda, tak to už je k nesnesení. Život není fér. Nikdy. Iglehart do LIRI nastoupil dřív než oba tihle kašpaři. Všichni tři mají takřka totožné profesní životopisy. A dnes jeden řídí oddělení a druhý celý podělaný ústav. Proč? Protože Kit Howard našel v nějaké žumpě starý poklad. A co zbyde na doktora Igleharta? Nic. Prd. Nada. Ti dva podvodníci prostě předpokládají, že jim bude vděčný, když ho nechají na jeho místě. Jenomže to se přepočítali. Hodně. „Mikeu?“ Iglehart se vrátil do přítomnosti. Procházeli kolem zasedačky. „Schůze se pořád ještě konají tady,“ zakřenil se Sundberg a držel mu otevřené dveře. „A s Tritonem si nedělej starosti, dáme to do pořádku.“ Iglehart vyloudil na tváři úsměv. „Promiň. Zapomněl jsem jeden soubor, který potřebuju. Bude to chvilička…“ „Jasně.“ Sundberg ledabyle mávl rukou. „Zdržím to o pět minut. Nemusíš spěchat.“ „Díky.“ Taková velkorysost od jeho lordstva. „Hned jsem zpátky.“ Iglehart spěchal do své kanceláře velikosti telefonní budky. Stiskl mezerník na klávesnici počítače. Tuhle mrňavou díru bez oken nesnášel. Kovový stůl. Židle s rovným opěradlem. Uniformní poličky na knihy. Nikdy tu neměl dost místa.

D

30

Aby mohl pracovat na skutečném výzkumu, musel hledat volnou zasedačku. A to znamenalo nekonečné vyrušování ze strany idiotů, co se motali kolem. Idiotů s vyššími funkcemi. K vzteku. Takže učinil jistá opatření. Howard a Sundberg si myslí, že bude zobat drobečky z jejich stolů? Ale no tak. Howard je ředitelem už dva měsíce, a Iglehart pořád zůstává v téhle díře. Zapomenutý v přístěnku na košťata se zastaralým počítačem Dell. Už to ale nebude dlouho trvat. Vzrušeně znovu ťukl do klávesnice. Na obrazovce se konečně objevilo logo ústavu. Vložil pokoutně získaný kód a dostal se na hlavní server LIRI, kde deaktivoval bezpečnostní protokoly. Jakmile zmizel z radaru, začal psát. E-mail byl stručný a k věci. Věděl, co ten člověk chce, i když důvody mu unikaly. Iglehart odeslal zprávu, znovu nastavil protokoly a zavřel notebook. Neměl jsi mě ignorovat, Kite. Se spokojeným úšklebkem se vydal na schůzi s kolegy, kterými pohrdal.

31

Pátá kapitola ycítila jsem trable v okamžiku, kdy jsem otočila klíčem. Coop vrazil dovnitř a vyběhl po několika schodech do malého obýváku. Tam ztuhl, vztyčil ocas a naježil se. Takovou reakci v mém vlčákovi vyvolává jediná osoba. Přítelkyně mého otce. Blé. Vystoupala jsem po schodech a spatřila Whitney Duboisovou schoulenou na kraji mé pohovky, jak si měří Coopa jako vraha se sekyrou. Oči zvýrazněné řasenkou se upřely na mě. „Tory, zavolej si to zvíře!“ „Uklidni se.“ Mlaskla jsem. Coop se na mě podíval, odťapkal k pelíšku, třikrát se otočil dokola a sedl si. „Je jenom překvapený, že tě tu vidí. V našem domě. Samotnou. Bez ohlášení.“ „Přišla jsem tě nakrmit.“ Dokonale upravená ruka zajela do odbarvených blond vlasů. „Bůh ví, co poslední dobou jíš. Tvůj otec tráví tolik času v práci. A dokonce i o víkendu!“ „Kit je ředitel,“ řekla jsem hluše. „Je to náročná funkce.“ „Ale vždyť je šéf.“ Whitney nakrčila nos, v modrých očích nechápavý výraz. „Může přece odejít, kdy chce.“ „Tak to nefunguje.“ Potlačila jsem vzdech. „Aby postavil LIRI zpátky na nohy, musí zařídit tisíc maličkostí. Předsedá schůzím správní rady, řídí rozšiřování ústavu a pořád přitom musí dohlížet na každodenní provoz. A je zodpovědný za nadaci. Je v jednom kole.“ „Měl by úkoly rozdělovat,“ pokračovala Whitney s přesvědčením člověka, který nemá ponětí, o čem mluví. „Být aktivnější.“ „To nejde.“ Tentokrát mi vzdech unikl. „Kit bude mít hodně práce, dokud se LIRI úplně nevzpamatuje. A to bude trvat měsíce, ne týdny.“ Kit o tom se mnou mluvil, než funkci přijal. Dlouho. A já mu to odsouhlasila. Protože jeho ředitelování znamenalo, že se nikdo nebude muset stěhovat. Že rodiče mých přátel nepřijdou o zaměstnání. Že všichni zůstaneme v Charlestonu. Byla bych souhlasila i s něčím horším, než je zaneprázdněný otec. Jen abych uchránila smečku. Ale jak vidno, stejný rozhovor s Whitney neproběhl. „Musí trávit víc času s rodinou,“ řekla neoblomně. Ale to jsem já, ne ty.

V

32

„To je jedno.“ Mou pozornost upoutalo něco jiného. Na pohovce, kde se Whitney usadila s nakousnutou broskví, se válely malé polštářky. Limetkově zelené s šílenou růžovou výšivkou. Nové. S volánky. Tohle by Kit nikdy nekoupil. Rozhlédla jsem se po pokoji a všimla si dalších znepokojivých změn. Černobílá porcelánová váza na poličce s knihami. Fotografii Kitova bowlingového týmu na krbové římse vystřídal zarámovaný obrázek Kita s Whitney na pláži. Měli na sobě úplně stejné modré svetry. V obýváku se objevily i další drobnosti. Malý fíkus. Keramické zarážky na knihy. Proutěný stojan na časopisy. Co to má sakra znamenat? S Kitem bydlíme v domku na Morrisu, ostrově o velikosti deseti kilometrů čtverečních, který tvoří jižní polovinu brány do charlestonského přístavu. Je to úzký třípatrový dům, vyšší než širší. V přízemí je pracovna a garáž pro jedno auto. Kuchyně, jídelna a obývák jsou v prvním poschodí a ve druhém spíme. Když jsem se přistěhovala, Kit se přemístil do zadního pokoje a uvolnil mi větší vepředu s výhledem na oceán. V posledním patře je Kitovo království – úžasné mediální centrum s dveřmi na střešní terasu, odkud se báječně kouká na Atlantik. Veškerý nábytek pochází od dobrých lidí z Pottery Barn nebo IKEA. Je tu hezky, tedy pokud zvládáte schody. Vedle nás je deset úplně stejných domků uvnitř padesátimetrového betonového opevnění, dříve známého jako Fort Wagner. Za občanské války to byla předsunutá základna Charlestonu. Místní komunita je tak malá, že si lidi z města myslí, že Morris není obydlen. Až na nás, samozřejmě. Nejsou tu žádné další moderní stavby. A vede sem jen jedna asfaltka, která se klikatí na jih dunami před přejezdem na ostrov Folly. Naše jediné spojení s civilizací. Fond Loggerhead nedávno zakoupil celý ostrov a domky pronajal vědcům pracujícím v ústavu. Bydlí tu i rodiny Stolowitských, Blueových a Deversových, což z naší party dělá nejizolovanější puberťáky na světě. Morris je dost odlehlý, takže sem přijíždí minimum návštěvníků. Jenže teď tu je Whitney, válí se mi na pohovce a chová se tu jako doma. A trénuje si u nás výzdobu interiérů. Pocítila jsem horký příval zlosti. Tentokrát to peroxidová královna přehnala. Nemá právo mi tu krášlit dům, aniž by se předem zeptala. Nebydlí tady. A není moje matka. Jo… a bylo to tady. Vlna emocí udeřila a já musela přemáhat pláč. O kousek se vrátím. Ke Kitovi jsem se přistěhovala před devíti měsíci, 33

když maminku zabil opilý řidič. Bolest z její ztráty stále číhala těsně pod povrchem. Po většinu času skrytá. Dokud mě něco nezaskočilo. Jako nechtěné polštářky na gauči. S Kitem jsem se poprvé potkala týden po nehodě. Měli jsme dost krušné začátky, ale poslední dobou nacházíme společnou řeč. Tedy když na mě zrovna někdo nestřílí anebo nemám domácí vězení. Kit jednou prohlásil, že mu naháním strach. Myslel to dobře. Tedy myslím. Vím. I když jsme ještě světelné roky daleko od běžného vztahu dcery s otcem, už si nejsme úplně cizí. Pokrok. Po malých krůčcích. Jako kdybych věděla, co to je normální vztah mezi otcem a dcerou… Ale jedna věc byla jasná hned od začátku. Pokud jde o Whitney, neshodneme se. Ta ženská mi připadala nudná, netaktní, vlezlá a panovačná. Pro Kita to bylo okouzlující stvoření. Pak se v tom vyznejte. Sečteno, podtrženo, musím snášet její přítomnost. Zatím se mi to docela dařilo. Skoro. Jenže ona prostě nikdy nedá pokoj. Později to proberu s Kitem. Nemá smysl se teď hádat. Z myšlenek mě vytrhl periferní pohyb. Coop ucítil jídlo a připlazil se ke konferenčnímu stolku. Whitney si ho všimla ve stejný okamžik. „Zpátky! Zpátky!“ ječela a mávala plátěným ubrouskem. „Jdi pryč, ty vořechu.“ Whitney pleskla Coopa po čenichu a zároveň se posunula na pohovce co nejdál. Coop na ni upřel modré oči a šedohnědá srst na hřbetě se mu naježila. „Tory!“ vypískla Whitney. „On na mě chce zaútočit.“ „Možná.“ Došla jsem do kuchyně a vytáhla si z lednice colu bez cukru. „Zkus si chránit krk.“ „Tory!!!“ „Uklidni se, prosím tě.“ Vyděšená Whitney mě sice bavila, ale věděla jsem, že Kit by moje pobavení nesdílel. „Coope, k noze.“ Vlčák ke mně přiběhl a sedl si. Nemůžu to dokázat, ale přísahala bych, že měl sám ze sebe radost. Whitney si urovnala šaty, obrátila oči v sloup, jako by hledala zbytky trpělivosti, pak vstala a vešla do jídelny. „Je čas na večeři.“ Začala chystat na stůl. „Přinesla jsem obložené bagety se smaženou rybou po cajunsku. A k tomu fazole.“ Jedna věc se Whitney musí nechat, v jídle se vyzná. Obvykle dovedu její společnost tolerovat, pokud mě uplatí lahůdkami místní kuchyně. 34

Dojídala jsem bagetu, když přišla další pecka. „Dnes jsem mluvila s Dámským výborem.“ Roztomile si olízla lesklou rudou rtěnku ze zubů. „Nebylo by praktické, aby tě přeřadili do skupiny pro příští rok. Pozvánky jsou už vytištěné a soupis odeslali i do místních novin. Tvůj debut se přece jen uskuteční ještě letos!“ Hlava mi poklesla. „Cože? Ale vždyť je mi teprve čtrnáct. Budu tam nejmladší. Všechny ostatní debutantky jsou minimálně o dva roky starší.“ I když jsem si usilovně přála pravý opak, donutili mě zapojit se do staré jižanské tradice debutantských plesů. Byl to Whitneyin nápad, ale Kit ji plně podpořil. Žvásty o tom, že potřebuju „vytříbené chování“ a „víc času v holčičí společnosti“. Jako kdybych mohla za to, že na Morrisu nebydlí žádný dospívající tvor se dvěma chromozomy X. Posledního půl roku chodím do tanečních a kromě společenských tanců se tam učím šíleně důležité věci, jako stát s rovnými zády, správně používat příbor a uspořádat čajový dýchánek v souladu s pravidly etikety. Nesnáším přetvářku, ale není úniku. Whitney se rozhodla, že mě přetaví v řádnou mladou dámu. Upřímně, zas tak hrozné to vlastně není. Poznala jsem pár nových přátel a cítím se líp mezi elitou na Boltonově přípravce. A parádit se je docela zábava. Kromě toho je součástí programu i charita, takže hodně času trávíme tím, že konáme dobré skutky pro komunitu. Jenže podle toho, kolik mi je, bych měla být mladší debutantka a můj debut by měl počkat až na příští sezonu. „Ano, jsi o něco mladší než ostatní, to připouštím, ale nejsi zdaleka první.“ Její jižanský přízvuk zesílil. „Musela jsem zatahat za hodně nitek, abych tě tam protlačila, když jsme si ještě mysleli, že se budeš stěhovat z Charlestonu. Teď už se to prostě nedá změnit.“ Rychle jsem uvažovala. „Kdy je ples?“ „Přespříští pátek.“ Whitney se vzrušeně zahihňala. „Musíme si pospíšit a tebe čeká několik důležitých rozhodnutí.“ Ach jo. „O čem?“ Whitney mi věnovala shovívavý úsměv. „O pobočnících a uvaděčích, Tory. Musíš si vybrat doprovod na ples.“ Vyhýbavost? Cílená slepota? Sama nevím. Ale mohu čestně prohlásit, že mě to až do téhle chvíle vůbec nenapadlo. „Cože? Koho? Kolik?“ „Jednoho pobočníka a jednoho uvaděče. Můžeš klidně i víc, jestli chceš. Ale minimálně jednoho pobočníka při uvedení do společnosti prostě musíš mít.“ 35

Zalapala jsem po dechu. Koho proboha můžu zatáhnout do takové maškarády? Proč by tam se mnou měl vůbec někdo chtít chodit? Whitney to jako obvykle špatně pochopila. „Souhlasím, že je to velice významné rozhodnutí. Klidně si to rozmysli. Ale potřebuju to vědět brzy, zlato. Jak to vypadá, pozvánky se zpozdí, a ti chlapci si budou muset obstarat smokink, pokud už ho nemají.“ Whitney vstala od stolu a začala sklízet talíře. Polohlasně jsem poděkovala za večeři a po schodech jsem zmizela do svého pokoje. Padla jsem na postel a dokázala myslet jen na jediné. Koho? Nesdílela jsem Whitneyiny zkreslené představy a ples jsem nevnímala jako skvělou příležitost k randění. Ani jsem tam nechtěla jít. Podobně jako na většině akcí od tanečních strávím celý večer tím, že se budu vyhýbat ostatním a dávat si pozor, abych se neztrapnila. Mým cílem je tyhle akce přežít, ne si hledat kluka. Jedna malá zpověď: ještě nikdy jsem s nikým nechodila. Tedy, abyste mě špatně nepochopili, nevyrůstala jsem v klášteře nebo tak něco. Ve Westborough jsem se za Dunkin’ Donuts líbala se Sammym Bransonem, i když si moje máma myslela, že je to hrozný flákač. Ale nikdy jsem neměla opravdického kluka. Jako vážně. Oficiálně. A kdy jsem ho taky měla mít? Když jsem byla malá, s mámou jsme se potloukaly po Massachusetts a nikde se dlouho nezdržely. Ona byla moje jediná jistota. V době nehody mi bylo teprve třináct. Maminka umřela a já se odstěhovala na jih ke Kitovi. První rok v Charlestonu milostným románkům taky moc nepřál. V Boltonově přípravce jsem byla od samého začátku podivínská nová holka, která měla chodit do prváku, ale nastoupila o ročník výš, takže byla mladší než všichni ostatní. Minus kolik bodů? Se svými spolužáky jsem neměla nic společného. Můj otec nebyl členem žádného z místních klubů ani neseděl ve správní radě nemocnice. Většina pozornosti, které se mi dostávalo, nebyla příjemná. Mimo školu celý můj svět tvořil odlehlý ostrov, Kit a mí kamarádi. Žádné vyhlídky. Hi, Shelton a já jsme si byli blízcí, jak si přátelé mohou být, ale představa nějakého rodícího se vztahu by v nás všech nejspíš vyvolala záchvat smíchu. Ne, to se nestane. Ale Ben… s Benem je to jiné. Sama sobě to přiznám, ale ostatním ne. Je starší, zkušenější a bezesporu moc hezký. Jediný potenciální plavec v mikroskopickém randícím rybníčku ostrova Morris. Když jsem se sem nastěhovala, trošku jsem se do něj zakoukala. 36

Jenže po nemoci se z nás stala smečka. A pro mě je smečka jako rodina. Je to tak lepší. Čistší. Bezpečnější. Blé. Zírala jsem do poznámek a nebyla o nic blíž odpovědi na Whitneyinu otázku. Potřebuju doprovod. Jenže kdo to má být?

37

Šestá kapitola veře u skříňky vedle mě bouchly. „Proč máme první hodinu matiku?“ Hi si hrál s kravatou. „Proč ředitel nepochopí, že do školního dne by měl člověk vplouvat pomalu a poklidně?“ Pondělí ráno. Boltonova přípravná akademie. 7.26. Za chvíli poprvé zazvoní. I já měla na sobě uniformu: modrou kostkovanou kravatu a sukni, bílou halenku, černé podkolenky a jednoduché černé boty. Nebyla jsem velkou vyznavačkou nošení uniforem, ale na druhou stranu tahle tradice bránila bohatším holkám, aby ze školních chodeb dělaly přehlídková mola. A za to jsem byla vděčná. „Aspoň to budeme mít brzy za sebou.“ Zavřela jsem dvířka a zatočila zámkem s číselným kódem. „Kromě toho v matice nejsou žádné fígle, musíš se prostě naučit pravidla.“ „Ty pravidla jsou fígle.“ Ben měl na sobě standardní chlapeckou uniformu – námořnicky modré sako s nášivkou gryfona, bílou košili, hnědou kravatu, béžové kalhoty a mokasíny. „Jakmile přestalo platit rovná se, matika mi už nedává smysl.“ „Támhle je Shelton,“ upozornil nás Hi, sako oblečené svým osobitým způsobem: naruby s hedvábnou podšívkou navrch. Učitelé už dávno vzdali snahu donutit ho, aby si sako obrátil na líc. „Tak to přece jenom stihnul.“ „Mám to!“ Shelton těžce oddychoval, pod paží svíral učebnici matematiky. „Běžet zpátky k přístavišti trvá dýl, než jsem si myslel. Příště si ji prostě půjčím a tu svou si pak vyzvednu od tvého táty.“ „Já ti to říkal,“ prohlásil Ben. Jeho otec Tom Blue nás každý všední den vozí na lodi do města i z města. „Máš štěstí, že Hugo ještě neodplul. Touhle dobou táta obvykle míří už podruhé na Loggerhead.“ Rodičům, kteří žijí tak daleko od města jako naši, LIRI jako bonus hradí školné dětí v Boltonově přípravce, nejprestižnější charlestonské soukromé střední škole. Shelton, Hi a já jsme byli už dva měsíce ve druháku, Ben o ročník výš. Jelikož cesta do školy autem by trvala asi hodinu, LIRI dal k dispozici i lodní dopravu. Není to špatné. Pokud bychom sem zapadli. Což se nám nepodařilo.

D

38

Většinu studentů na Boltonu tvoří potomci z nejbohatších místních rodin. My čtyři tu vyčníváme jako prostitutky v kostele. Nepatříme do jejich zhýčkaného privilegovaného světa a většina spolužáků nám to často a s potěšením dává najevo. Utahovat si z „převozníků“ je vlastně oblíbený sport. Pro skupinku podivínů, které zajímá věda, je Bolton minovým polem. A pro mě to platí dvojnásob, protože jsem ve třídě nejmladší. Maminka, kterou oslnily mé vynikající výsledky na prvním stupni, rozhodla, že bych měla přeskočit šestou třídu. Což o čtyři roky později znamenalo, že jsem byla jediná čtrnáctiletá druhačka v Boltonově přípravce. Šikana začala hned od prvního dne. A když spolužáci zjistili, že tahle „malá holka“ má nejlepší prospěch, byli ještě hnusnější. Prvák byl těžký. Školu jsem nesnášela. Ale pak… se to změnilo. Vloni se mi ostatní studenti otevřeně vysmívali. Šeptali si o mně za zády. Říkali mi „nula“, „uprchlice z ostrova“ nebo „holka z Buranova“. Šikana ve škole dokáže být dost brutální a já to schytávala ze všech stran. Neustálé zesměšňování mě naučilo ostražitosti. Stačilo na nanosekundu polevit a místní mrchy okamžitě udeřily, aby mi ukázaly, „kde je moje místo“. Jenže to bylo před letními prázdninami. Než jsem toho už měla opravdu dost a rozhodla se bránit. Než jsem se přestala ovládat. Jako kdybych je přivolala myšlenkou, ze třetích dveří vyšly moje protivnice. Madison Dunkleová vplula do chodby v doprovodu svých patolízalských krasotinek. Na dálku zářila luxusem, počínaje dokonalými vlasy, momentálně hnědými s kouřově plavými pramínky, a konče stylovými šperky, jejichž cena se pohybovala v pětimístných sumách. Courtney Holtová šla po její levici. Blondýna s modrýma očima a bujnými křivkami vyzařovala absolutní hloupost, kterou nejde napodobit. Vybrali ji za kapitánku roztleskávaček. Dodnes jsem nepochopila, jak je možné, že ještě nepropadla. Z druhé strany vedle Madison kráčela Ashley Bodfordová, taky pěkná zmije. Jako pravý opak Courtney měla Ashley lesklé černé vlasy, opálenou pleť ze solárka a rázný dlouhý krok. Její oblíbenou činností bylo hledat slabá místa ostatních a útočit řezavými poznámkami. Velká trojka. Nesnášely mě. Já je nenáviděla. 39

V minulém pololetí mě pohled na tuhle trojici naplňoval hrůzou. Z prvního roku ve škole mi udělaly peklo. Ale to už je pryč. V srpnu jsem se Velké trojky na jedné akci od tanečních jednou provždy zbavila. A byla u toho skoro celá škola. Díky záblesku jsem dokázala vycítit jejich emoce, vyčenichat jejich slabá místa. A pak jsem bez milosti udeřila. Všechny tři byly v šoku, beze slova a se vzteklým pláčem vyklidily pole. Výsledný dojem byl impozantní. Od toho výstupu mi ostatní „vysmátí“ spolužáci prokazují trochu větší respekt. Skoro by se dalo říct, že se ke mně chovají slušně. Ne vyloženě kamarádsky, ale otevřené nepřátelství ustalo. Popularita na střední je prostě vrtkavá. Spolužáci mě najednou mají o něco víc rádi, protože jsem vystrčila drápy. Protože jsem zaútočila na ty, které mezi ně patří. Nad dětinskostí toho postoje bych skoro ječela. Onoho dne jsem konečně vyzrála na Velkou trojku. Jenže pak jsem udělala chybu. Vlk vypuštěný z klece mi rozpumpoval krev. Záblesk jako by posílil mou agresivní stránku. Zastihlo mě to nepřipravenou, a já se dopustila něčeho příšerně pošetilého. Katastrofálního. Zvedla jsem sluneční brýle a ukázala své zlaté zorničky. Courtney a Ashley si toho nevšimly, jenže Maddy to schytala z první ruky. S hrůzou v očích se dala na útěk. A od té doby se mi vyhýbá. Za jiných okolností bych to pokládala za vítězství na celé čáře. Trojku mám nadobro z krku. Nemilosrdná šikana skončila. Jenže já si dělala starosti. Má Madison podezření? S kým o tom bude mluvit? Pokud se roznesou povídačky o našich schopnostech, do oběda druhého dne se z nás stanou laboratorní krysy. Kvůli mojí tuposti je teď pro nás Madison velkou hrozbou. V tu chvíli si mě Madison všimla. Zbledla a zpomalila krok. Ashley a Courtney do ní zezadu narazily. Zaváhání včelí královny je zmátlo, a sledovaly směr jejího pohledu. Madison pevně sevřela knihy, proletěla kolem mě a zmizela na toaletě. Courtney a Ashley spěchaly za ní a na mě vrhaly nervózní pohledy. „Páni.“ Hiovi dění na chodbě neuniklo. „Pěkně jsi Madison vyděsila, jen co je pravda. Doufejme, že nenapíše dopis do Cosmpolitanu.“ O svém kiksu jsem virátům pověděla. Neměli radost. Ani v nejmenším. 40

Už jsem se chystala zareagovat na Hiovu poznámku, když se zpoza rohu vynořil Jason Taylor. „Tory.“ Jason si pohrával s kravatou. „Doufám, že se máš… ehm… dobře. Že sis užila víkend a tak…“ Ben se ušklíbl. Obrátil oči v sloup a odkráčel. Hi s Sheltonem se posunuli o pár kroků. Jason má modré oči a světle plavé vlasy severských bohů. A tělo taky. Velký, silný, rozený sportovec a kapitán školního lakrosového týmu. Navíc to je slušný kluk a na Boltonu od začátku můj spojenec. Nikdy jsem nevěděla, co si mám o Jasonovi myslet. A pořád to nevím. Jason je jediný kluk ve škole, který si mě všímá. Je hezký. Přátelský. Zábavný. Velmi oblíbený. Lepšího kluka by si holka nemohla přát. Tedy, aspoň mně to tak připadalo, protože jsem v tomhle ohledu neměla žádné opravdové zkušenosti. A přesto… nic. Z nějakého důvodu to na mě nefungovalo. Nepřitahoval mě. Ruce se mi nepotily. Pulz se mi nezrychloval. Nedávalo to smysl. Nedokázala jsem to vysvětlit ani sama sobě. Čímž se celá situace stávala… trapnou. Neměla bych si stěžovat. Většina holek by za kousek Jasonovy pozornosti dala všechno na světě. A já si ho cenila jako kamaráda. Ve škole se o mě staral a držel mi od těla většinu nejhorších bohatých hajzlíků. „Ahoj, Jasone,“ pozdravila jsem rozpačitě. „Víkend byl fajn. Co u tebe?“ „U mě? Skvělý. Vyjeli jsme si na lodi, hráli golf. Bylo hezké počasí, že jo?“ „Každopádně.“ Přenesla jsem váhu z nohy na nohu a zcela zbytečně přitáhla popruh na tašce. „Sluníčko.“ Nervozita při setkání s Jasonem byla daň, kterou jsem platila za lehkomyslné odhalení před Madison. Po onom výstupu jsem byla zmatená a naprosto nepřipravená na Jasonův návrh, že mi bude dělat doprovod na debutantském plese. A protože jsem se zlobila sama na sebe, vyjela jsem na něj. Znovu jsme se potkali až v novém školním roce a tomuto tématu jsme se opatrně vyhýbali. Chození po špičkách se táhlo už druhý měsíc a konec byl v nedohlednu. Skutečnost, že Madison má oči jen pro Jasona a mě pokládá za sokyni, to všechno ještě zhoršovala. A Ben ho nesnáší. Nic není jednoduché. 41

Další trapné chvilky nás ušetřil zvonek. „Musím běžet,“ řekla jsem a v duchu děkovala za vysvobození. „Tak zatím.“ „Zatím.“ Jason kývl hlavou na Sheltona a Hie, když je míjel. Oba umělci gesto nemotorně zopakovali. Shelton se ke mně přimotal s šibalským úsměvem. „Tos sehrála dobře.“ „Zmlkni.“ Trapný rozhovor mi připomněl Whitneyiny rozkazy. Potřebuju kluky na ten pitomý ples a nemám vůbec žádný plán. Jason se sám nabídl, jenže to bylo před několika měsíci a já ho odmítla. Hrubě. Platí to ještě? Vybrat si takovéhle eso by nebyl špatný krok. Jason mě vždycky bránil, když mohl. Jenže já ho totálně znemožnila. Proč by měl teď souhlasit? Shelton si poklepal na hodinky. „Je čas, Brennanová.“ V tu chvíli se chodbou přihnal Hi. „Slyšeli jste tu novinku, lidi?“ „Jakou?“ Shelton se zatahal za ušní lalůček. Dělá to vždycky, když je nervózní. „Už teď vím, že se mi to nebude líbit.“ „Je toho plnej Twitter. Je venku! O víkendu ho pustili!“ „Koho?“ Odpověď jsem znala předem. Bez nejmenší pochybnosti. „Chance Claybournea.“ Hi zavrtěl nevěřícně hlavou. „Vrací se na Bolton.“

42

Sedmá kapitola a paže mi dopadaly droboučké kapky. Převozní člun Toma Bluea Hugo rozrážel hladinu, z níž se zvedala jemná sprška. Vypluli jsme z přístavu a mířili domů. Stála jsem sama na přídi a pozorovala vzdalující se město. Myšlenkami jsem byla na Broad Street, v luxusním domě známém jako sídlo rodiny Claybourneů. Vsadím se, že je v tom obrovském baráku sám. Právě teď. Ve škole jsem se nedokázala soustředit na výuku. Chance Claybourne. Venku z nemocnice. Zpátky v Boltonově přípravce. Vina na mě padala jako studená mokrá deka. Ta příšerná věc, co jsem udělala. Jak jsem si hrála s Chanceovou myslí, abych chránila naše tajemství. A on se teď vrací. Za zády se mi ozval Benův hlas. „Neměla jsi na vybranou.“ „Já vím.“ S povzdechem jsem se otočila. Ben často uhodne, na co myslím. „Jenže pohrávat si s jeho mozkem. Nechat ho, aby si myslel, že je cvok… Cítím se od té doby příšerně.“ Jestliže Chance nebyl nejbohatším mužem v Charlestonu, určitě byl hodně vysoko na seznamu. Syn bývalého senátora Hollise Claybournea a dědic obrovského rodinného jmění. Chanceovo nervové zhroucení bylo skandálem desetiletí. Jeho nervový kolaps propíral tisk do nejbarvitějších detailů. Pět měsíců byl v hospitalizaci. Z ústavu se dostal jen jednou, když nám pomáhal při hledání pirátského pokladu. Chance byl dvakrát svědkem našeho záblesku. Viděl naši vlčí rychlost. Sílu. Zlaté oči. Po druhém incidentu za mnou přišel, zmatený a zranitelný. Potřeboval odpovědi. Místo abych mu pomohla, ještě jsem zakroutila nožem v ráně. Zradila jsem jeho důvěru. Abych chránila viráty, přesvědčila jsem Chance, že se mu všechno jen zdálo. Že to, co popisuje, se nestalo. Že je to jen výplod jeho zdeptané fantazie. Otřesený a vyděšený se vrátil do léčebny.

N

43

Pomstila ses. Narovnala jsem se. Odkud se ta myšlenka zjevila? Znovu mě přemohla vlna viny. Moje vlastní zraněné city přece neměly nic společného s tím, že jsem Chanceovi lhala… anebo ano? S Chancem to totiž bylo úplně jinak než s Jasonem. O nejbohatším synkovi v Charlestonu jsem každopádně mívala mládeži nepřístupné představy. Chance byl úchvatný, vychovaný a galantní. Postava gladiátora, způsoby prince. Stejně jako všechny ostatní holky ve škole i já snila o tom, že budu pozorovat východ slunce v jeho náruči. Huso pitomá. Teď už je to stejně jedno. Na konci prvního ročníku si se mnou Chance zahrál nepěknou hru. Zmanipuloval mě a využil toho, že jsem do něho byla zabouchnutá, aby skryl temné rodinné tajemství. Skoro mu to vyšlo. Přitažlivost mladého pana Claybournea se mi už podařilo překonat. Myslím. Doufám. „Pustili ho, ne?“ Hi se svalil vedle mě na lavici, kravatu nakřivo, modré sako složené na kolenou. „Takže se určitě vyléčil. Není nebezpečnej, nic neprovede.“ „Asi jo.“ Tak proč se cítím jako zbabělec, co bodá lidi do zad? „Je to milionář, ne?“ Ben mávl pohrdavě rukou. „Bude v pohodě.“ „S Chancem máme nevyřízené účty,“ řekla jsem. „Ale to bude muset počkat. Dneska jedeme do bunkru. Chci se dostat do tý pitomý šaškovský krabičky.“ Jakmile jsme byli na Morrisu, převlékla jsem se do polo trička a kraťasů, zapískala na Coopa a spěšně se vydala zpátky k přístavišti. Kluci už čekali na palubě Sewee. Shelton s Hiem odrazili od břehu a Ben kormidloval mezi písčinami na otevřené moře. Když jsme objeli nejsevernější bod ostrova, Ben přidal plyn. Rozhlédl se, aby zjistil, zda jsme tu sami, pak prudce stočil loď zpátky ke břehu a projel se Sewee mezerou ve skalách, která nebyla o moc širší než trup člunu. Po obou stranách se zvedaly vyčnívající kameny a vytvářely kruhovou zátoku s bělostným pískem. Bonus navíc. Tyčící se výstupky zakrývaly útulné kotviště, které nebylo z proplouvajících lodí vidět. Pokud jde o tajná místa, tohle byla bomba. Ben uvázal Sewee k potopenému sloupu. Shelton vyhodil kotvu. Hi, Coop a já jsme vyskočili na břeh a vydali se po prudké úzké stezce do písčitého kopce nad skrytou zátokou. Kousek pod vrcholem jsme 44

zahnuli doprava a obešli kopec. Klekla jsem si a prolezla dírou vykopanou v úbočí, do které se vešel právě jeden člověk. A byli jsme v klubovně. Ostrov Morris kdysi býval klíčem pro obranu charlestonského přístavu. Dodnes je tu plno starého vojenského opevnění. Bunkr jsme objevili náhodou, když jsme hledali zakutálené frisbee. Je prakticky neviditelný a klidně by mohl sloužit jako bezpečný úkryt pro agenty CIA. Pokud víme, nikdo jiný nemá o jeho existenci zdání. A my to tak chceme zachovat, i když poslední dobou je to těžké. Shelton se vsoukal dovnitř a dosedl na ergonomickou židli před novou počítačovou sestavou. Přísahám, ta věc vypadá jako ze Star Treku. Shelton přejel prsty po klávesnici, dalším kousku kouzelné bezdrátové technologie. „Zapni ventilátory, až systém naběhne,“ připomněla jsem mu. „Aby se počítač nepřehřál.“ „Budu tu jen vteřinku.“ Shelton se natáhl pod stůl a stiskl vypínač. „Potřebuju zkontrolovat software, který jsem přidal na disk. Polezou ti z toho oči z důlků.“ V posledních týdnech jsme to tady celé předělali. Pirátské zlato vydrží dlouho, když člověk utrácí rozumně. Na podlaze ležel koberec. Dělovou střílnu směrem k přístavu zajišťovalo zatahovací okno. Chatrný dřevěný nábytek nahradily pěkné kousky z IKEA. Pod oknem u stěny pořád stála stará dlouhá lavice, ale Ben ji obrousil, nalakoval a namořil na tmavě višňovou barvu. Ze tří lamp se linulo jemné bílé světlo. V jednom rohu stála miniaturní lednice. Na té trval Hi. I zadní místnost prokoukla. Důlní šachty a střílny pro děla jsme zazdili. Pořádně jsme se u toho zapotili. Kabely vedoucí zepředu se vinuly až ke kovovým policím plným externích disků, routerů a ethernetových spínačů, audio-video přístrojů a dalšího vybavení propojeného s dobíjecími bateriemi. Ze zadního rohu se stal psí hotel pro Coopa: pelech, hračky na kousání a automatický dávkovač granulí a vody. Coop tam doťapkal, stočil se a okamžitě usnul. Po týdnech hledání na internetu, objednávání, tajných dodávek, namáhavého přemisťování a šíleného sestavování byla naše klubovna zařízená jako řídicí věž na letišti. A na účtu pořád ještě zbývala slušná sumička. 45

Díky, Anne Bonnyová. „Opravil jsi WiFi?“ zeptal se Hi, když se hrabal v lednici. „Včera jsem nemoh najít IP adresu.“ Shelton přikývl. „Uvolněný kabel. Router pořádně nečerpal elektřinu z generátoru. Už je to v pohodě.“ Nejdražším přídavkem do sbírky byl solární generátor. Nad vchodem do bunkru jsme v hustém křoví schovali čtyřpanelovou sestavu, která shromažďovala sluneční světlo. Díky půltuctu akumulátorů jsme měli elektřinu čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. O solární panely jsem si dělala neustále starost, protože to byl náš nejdražší nákup. Zatím však bez úhony přečkaly dvě bouře. Bylo to hodně nákladné zařízení, aby se jen tak povalovalo venku bez dozoru, ale co se dalo dělat? Solární panely potřebují sluneční světlo. A navíc nikdo jiný o jejich přítomnosti nevěděl. „Testuješ nový software?“ Ben pohlédl na obrovský sedmadvacetipalcový LED monitor, který připomínal plátno v kině. „Anebo stahuješ Vtipálky Crank Yankers?“ „Zvládám víc věcí najednou,“ odpověděl Shelton. „Když jenom pracuju a nehraju si, tak se šíleně nudím.“ „Ne abys zaplácal místo na disku,“ varovala jsem ho a přes rameno mu koukala na monitor. „Koupili jsme to pro výzkum parvoviru, ne proto, abys mohl koukat na Nehrajte si s dynamitem dvacetkrát denně.“ Dohodli jsme se, nač věnujeme peníze: na zjištění všeho, co se dá, o vetřelci, který nám pochroumal DNA. Naše schopnosti byly nespoutané a z velké části záhadné. A když nemáme Karstena, nikdo jiný neví, že virus existuje. Odpovědi si musíme vypátrat sami. „Kdo má krabičku z kešky?“ Nemohla jsem se dočkat, až se na ni podívám. „To budu asi já.“ Hi ji vyndal z batohu a položil na stůl. Všichni jsme si vzali židle. A pak se kluci jako jeden muž podívali na mě. „Klidně. Mně to nevadí.“ Zvedla jsem a otočila podivný purpurový předmět. Nedalo se rozeznat dno ani víko a nebyl tam žádný zámek. Šklebící se klauni byli rozmístěni v pravidelných rozestupech. Všichni stejně velcí. A stejně děsiví. Když jsem krabičkou zatřásla, uvnitř cosi zachrastilo. Po několika minutách bezvýsledného klepání a osahávání jsem tu věc podala Benovi. Mačkal boky, tiskl okraje a jezdil palci po povrchu. Pak ji předal dál. Hi do ní šťouchal a dloubal celou věčnost, než konečně vzdychl a odevzdal krabičku Sheltonovi. 46

„Líp to neumíte?“ Shelton se zamračil v předstíraném pohrdání. „Slabota.“ „Myslíš, že to zvládneš?“ Ben žertoval jen napůl. „Nemyslím, brácho. Vím.“ Široký úsměv. „Já mám totiž plán.“

47

Osmá kapitola imitsu-bako.“ Shelton zamával listem papíru, který jsme našli v kešce. „Himso backo?“ zašklebil se Hi. „Co to je?“ „Himitsu-bako,“ zopakoval Shelton. „Je to japonsky a znamená to osobní tajná krabička. To musí být ono.“ „Takže uvnitř něco je.“ Sebrala jsem mu papír a trošku se styděla, že jsem na něj zapomněla. „Ta dvě slova jsou nápověda, jak se dostat dovnitř?“ „Přesně tak.“ Shelton vstal a vrátil se k počítači. „Trošku jsem googloval. Tyhle hlavolamové skříňky vznikly v Japonsku v devatenáctém století. V oblasti Hakone. Je to vlastně hra a většinou v sobě skrývají talisman.“ „Ještě že máš wikipedii,“ usadil ho Hi. „A jak se to otevírá?“ „Není to tak jednoduché.“ Shelton se posadil k nám ke stolu. „Himitsu-bako se otevře jen při konkrétním sledu manipulací. Někdy stačí zmáčknout na správném místě, jindy je potřeba víc pohybů najednou. Každá krabička je originál. Trik je v tom, přijít na správný postup.“ Oči jsem upírala na tančící a šklebící se šašky. Připadalo mi, že po mně chlípně pošilhávají. „Jsou vždycky kovové?“ chtěla jsem vědět. „Ne,“ odpověděl Shelton. „Obvykle jsou ze dřeva. Tahle mrška je moderní verze.“ „Fascinující.“ Ben se opřel a založil paže. „A dál?“ „Pár nápadů bych měl.“ Shelton se otočil k Benovi. „Pokud se toho nechceš ujmout sám.“ Ben zvedl obě ruce. „Tohle je vaše představení, maestro.“ „Tak jo.“ Shelton položil krabičku před sebe a my ostatní ho tiše pozorovali. „Začnu od toho nejjednoduššího,“ prohlásil Shelton. „Čtyři rohy.“ Prsty stiskl nejbližší dva a pak oba na druhé straně. Nic. Otočil krabičku a zkusil to znovu. Nada. „Víko a dno,“ zavrčel Shelton. Držel krabičku v dlaních, zatlačil a přejel rukama dopředu a dozadu. Podruhé.

„H

48

„Ze strany na stranu.“ Nic. „Otočit víkem.“ Nět. „Dno.“ Nic se nedělo. Všechny pokusy byly marné. Krabička dál střežila své tajemství. Hi zklamaně vstal a došel k počítači. „Kouknu na e-maily.“ „A já se zabiju,“ zamumlal Ben. Shelton jim nevěnoval pozornost. „Hýbou se jen tři strany. Tenhle obdélník, nevím, jestli je to víko nebo dno, a obě krátké svislé.“ „A to nám pomůže?“ Snažila jsem se nedávat najevo netrpělivost. „Co to zadat do vyhledávání?“ „Jdu na to,“ zavolal Hi. Za pár minut zavrčela tiskárna. Hi vyškubl stránku a podal ji Sheltonovi. Shelton si pročetl návod a pokrčil rameny. „To by mohlo fungovat.“ Otočil krabičku, aby měl delší stranu vepředu, a jemně stlačil levou bočnici. Kov se o pár milimetrů posunul dolů a zastavil. Jednou rukou přidržel bočnici na místě a horní stranu vzadu stiskl směrem doleva. Tentokrát víko vyjelo. Krabička byla otevřená. „Jo!“ S Sheltonem jsme si ťukli pěstmi. „Dobrá práce, Hii.“ „Na webu je toho o těchhle krabičkách tuna.“ Hi prohlížel seznam odkazů. „Člověče, jak lidi mohli před internetem vůbec fungovat?“ „Museli přemýšlet,“ odpověděl Ben. „Švindlovalo se těžko.“ Ironickou poznámku jsem ignorovala, sáhla jsem do krabičky a vyndala další tlustou krémovou obálku. Stejně jako ta předchozí byla ozdobená už dobře známým protáhlým H, tančícími klauny a voskovou pečetí. „Pan Neznámý má jedinečnej smysl pro humor,“ prohlásil Hi. „A na prachy nekouká.“ Najednou do místnosti nahlédl Coop. Přiblížil se, ztuhl a zavrčel. „Coope, ne!“ Pokusila jsem se ho pohladit po čumáku, ale ucukl, zaštěkal a chňapl po obálce. „Lehni!“ Ostře. Reagoval dost neklidně. „To je fuj!“ Coop znovu zavrčel, pak se stáhl do rohu a sedl si. Ztichl, jak měl nařízeno, ale oči nespouštěl z obálky. „Asi nesnáší klauny,“ poznamenal Shelton. 49

„A ty se mu divíš?“ opáčil Hi. „Ještě nikdy se takhle nechoval.“ Zavrtěla jsem hlavou, rozlomila pečeť na obálce a vytáhla další dva listy sešitého papíru. Na prvním byl černý půlkruh, který vypadal jako úsměv s vyceněnými zuby, mezi nimiž byly mezery. Dole uprostřed byl velký černý čtverec. Podél křivky půlkruhu bylo rozmístěno deset obdélníků, na každé straně po pěti. Devět z nich směřovalo dovnitř jako zuby spodní čelisti z komiksu. Poslední nalevo ale vybíhal ven z půlkruhu. Jako vyčnívající zub. Pod podivným obrázkem se táhla přes šířku stránky dlouhá řada čísel.

32,773645 –00,065437

„Paráda,“ řekl Hi. „Další ujetá hádanka.“ Druhý list papíru vypadal jako dopis, ale slova nedávala smysl. Jediné, co se dalo přečíst, byl podpis úplně dole.

Pán hry „Cože?“ Shelton se zatahal za ušní lalůček. „Kdo to sakra je ten Pán hry?“ „Kretén, co má moc volnýho času,“ odpověděl mu Ben. Zamyšleně jsem si ťukala prstem do rtu. „Dopis je nějakou hatmatilkou, ale očividně ho máme přečíst.“ „Je to šifra,“ prohlásil Shelton. „Text je zakódovaný.“ Obrátila jsem oba listy, zkontrolovala obálku a prohlédla krabičku. Žádné další stopy. „A jak to máme dekódovat bez klíče?“ „Snadno!“ Shelton si teatrálně promnul dlaně. „Tenhle oříšek rozlouskneme. A já vím jak.“ 50

„Dneska seš nějakej sebejistej, co, tygře?“ Hi se opřel v astronautské židli. „Tak spusť.“ „S tímhle.“ Shelton přiložil nad podpis krátký řetězec písmen: H klawizevm. „To je fakt užitečný,“ pronesl Hi. „Připomíná mi to spíš nějakou sexuální polohu.“ „To je ten klíč,“ nafukoval se Shelton. „Koukni, kde to slovo je. S předložkou, přímo nad podpisem. Úplně jasný.“ Předložka, pak devět písmen a hned pod tím podpis. Samozřejmě. Ukradla jsem Sheltonovi pointu. „S pozdravem.“ „Že jo?“ Shelton si ťukl prstem do spánku. „A pokud známe klíčové slovo, můžeme to celé hodit do šifrovacího programu a rozluštit.“ „Internet, kotě.“ Hi se zasmál. „Srdce mi zpívá radostí.“ „Víš určitě, že to bude fungovat?“ zeptal se Ben. „Ne,“ odpověděl Shelton, „ale myslím, že to je základní substituční šifra. Táta mi nechával podobné kódované vzkazy, když jsem byl menší.“ Otevřela jsem pusu a zas ji zavřela. Hi zasténal. Ben se na Sheltona podíval přivřenýma očima. „Možná bys nám to mohl trochu víc osvětlit,“ vybídla jsem Sheltona. „Koukni se,“ Shelton ukázal na klíčové slovo. „Všichni víme, jak se píše ‚s pozdravem‘, že jo? Předložka je s,“ vysvětloval a prstem jel po stránce. „V šifře je to h. Na místě z je a a obráceně. Takže to vypadá, že jsou prohozený.“ Fajn, tohle jsem chápala. „Vlastně…“ Shelton se široce usmál, „…jsem toho zmetka už rozluštil.“ „Kecy.“ Věčně skeptický Ben. „Dokaž to.“ „S radostí.“ Shelton vzal čistý papír a napsal abecedu. „a je z a z je a. Hádejte, kolikáté písmeno abecedy je s? A kde stojí?“ „Devatenácté.“ Šedé buňky mozkové už chápaly spojitost. „Osmé od konce.“ „Přesně tak. Je to obrácená šifra. Přehozené a a z, b a y, c a x. Stačí jen pokračovat až doprostředka. Zkontrolujte si to. Poslední písmeno klíčového slova je m a to je přesně uprostřed.“ „Tak jo,“ prohlásil Ben. „Fakt jsi na mě udělal dojem.“ „Nepřeháněj, je to superlehký.“ Shelton začal psát a dešifrovat zprávu. „Dejte mi vteřinku.“ 51

Naklonila jsem se blíž, abych viděla. Shelton ke mně zvedl oči. „Minutku, Tor.“ Posunul si brýle výš na nos. „Je to těžší, když mě máš pod dozorem.“ Ustoupila jsem, trošku uražená, ale nechtěla jsem mu překážet v práci. Došla jsem ke Coopovi a podrbala ho na hlavě. Vlčák byl pořád napjatý a nervózní. „Je to v pořádku, hochu. Šašci jsou hloupí, víš?“ Naposledy jsem ho pohladila a sedla si k počítači vedle Hie, abych si s ním zahrála Angry Birds. Uběhlo pět minut. Dalších pět. „Hotovo.“ Sheltonův hlas byl vysoký a napjatý. „Nebudu vám lhát, z toho dopisu mi naskakuje husí kůže.“ Cooper v rohu znovu hluboce zavrčel.

52

Devátá kapitola

T

ext byl krátký. Čtyři věty. Osmadvacet slov. Čtení zabralo jen pár vteřin.

Dobrodruzi, gratuluji! Složili jste Zkoušku a dokázali, že jste hodni této Hry. Má výzva je prostá: chcete hrát? Sledujte stopy a odhalte poslední překvapení. S pozdravem Pán hry „Hm.“ Hi se podrbal na bradě. „Máš pravdu, není to normální.“ „Co tím myslíš?“ Ben se zamračil. „Já myslel, že týhle geocachingový blbosti rozumíš.“ „Rozumím,“ opáčil Hi upjatě. „Jenže takhle to obvykle nefunguje.“ „Vysvětli nám to,“ vyzvala jsem ho a složila paže na hrudníku. „Existujou jasný pravidla.“ Hi se vrátil k počítači a začal ťukat do kláves. „Tohle jsou stránky geocaching.com, jedny z největších.“ Na monitoru se objevila zeleno-modrá domovská stránka. „Je tu seznam souřadnic všech aktivních kešek a rady, jak je najít.“ „Kolik se těch kešek venku válí?“ zeptal se Shelton. Hi se podíval na monitor. „Momentálně přes jeden a půl milionu. Po celém světě je asi pět milionů hráčů.“ „To myslíš vážně?“ Shelton zavrtěl hlavou. „To je šílený!“ „Tolik pitomců,“ zamumlal Ben a jeho uhlově černé obočí vytvořilo písmeno V. „Obrovská armáda magorů, co si navzájem schovávají plastový krabičky, aby měli co hledat.“ „Zato všechno, co děláš ty, je fakt hustý,“ ucedil Hi. „Ještě pořád máš ten ninjovskej kostým, co sis vzal na oslavu mejch dvanáctejch narozenin?“ „Vrať se k tomu, cos říkal předtím,“ požádala jsem Hie. Jejich slovní výměna se pohybovala na ostří nože. „Co na tom není normální?“ „Ukážu ti to.“ Hi se znovu otočil ke klávesnici. „Zapíšu náš nález kešky na Loggerheadu.“ 53

S různým stupněm nadšení jsme se shromáždili u počítače. „Vložím název místa, adresu a tak a stránka vygeneruje seznam.“ Mluvil a prsty mu běhaly po klávesnici. „Zmapujou se okolní kešky. Minulý týden jsem zadal naše směrovací číslo a našel překvápko.“ Na obrazovce se objevil satelitní snímek ostrova Morris. Hi ukázal na červenou ikonku na jihozápadním konci. „Tady. Někdo schoval kešku v morriským majáku. Našel jsem ji před pár týdny, byla nacpaná pod spirálovitým schodištěm.“ „Ale to je nedovolený vstup na soukromý pozemek.“ Ben si sedl ke stolu a začal pročítat dešifrovanou zprávu. „Maják je veřejnosti nepřístupný.“ „To nám nikdy nevadilo,“ připomněl Shelton s úsměvem. Hi pokrčil rameny. „Kešku může do databáze vložit kdokoli. Stránky nezkoumají, kde je krabička schovaná ani jestli má hráč povolení ke vstupu.“ „Co tě dovedlo na Loggerhead?“ zeptala jsem se. „Vždyť nemá ani směrovací číslo.“ „Řekl jsem si, proč se nepodívat? Třeba někteří lidi z LIRI hrajou mezi sebou.“ Pomocí kurzoru Hi posunul mapu na východ přes Atlantik, až se objevil obrys ostrova Loggerhead. Stejně jako na Morrisu i tady svítila jediná červená značka, a to u paty Tern Pointu. „Pán hry moc informací neposkytl.“ Hi dvakrát klikl na ikonku. „Není tu žádná úroveň obtížnosti. Informace o velikosti. Ani jméno uživatele, což jsem si myslel, že ani není možný. Jen přesný souřadnice GPS a poznámka: Určitě se podívej pod zem.“ „A takhle by to mělo vypadat.“ Hi se vrátil na Morris a přejel myší kolem majáku. „Vidíte? Tahle má kompletní informace. Hráč Nebezpečná myš schoval balíček před třemi měsíci a označil obtížnost, terén a velikost kešky. Všechno jsou to čtyřky na stupnici od jedný do pěti. Je tu i celá stránka pokynů. Přesně takhle by to mělo fungovat.“ „Co Nebezpečná myš schoval?“ byla jsem zvědavá. „Hračku. Plachetnici,“ odpověděl Hi. „Nechtěl výměnu, takže jsem jen podepsal záznam a vrátil kešku na místo. Pak jsem se přihlásil sem, nahlásil úspěšnej nález a připojil poznámku.“ „K čemu ti to je?“ utrousil Ben. Ale věděla jsem, že pozorně poslouchá. „Stránka sleduje tvoje statistiky. Kolik kešek jsi našel, kolikrát byla keška lokalizovaná a tak. Je to hustý, kámo. Naskoč na palubu.“ „Krabičku z Loggerheadu našel už někdo před námi?“ zeptala jsem se. „Třeba už ten dopis není aktuální.“ 54

„Nikdo,“ řekl Hi. „Minimálně to nikdo nezapsal online, což dělá téměř každej hráč. Je to věc cti, když najdeš úplně novou kešku.“ „Takže jsi ji prostě musel najít.“ Shelton to nemyslel jako otázku. „Hm, jo. Vlastně…“ Hi znovu načetl mapu Loggerheadu. „Zrovna si tady připisuju první skalp.“ „A jak jsi věděl, že je keška pod zemí?“ zeptala jsem se. „Vždyť se to tam psalo,“ culil se Hi. „A taky jsem si chtěl vyzkoušet detektor kovů. Souřadnice ukazovaly na mýtinu, takže mi připadalo dost pravděpodobný, že bude zahrabaná.“ „Počkej chvíli.“ Shelton se zamračil. „Potřebuješ k tomu gépéesku, že jo? Abys mohl zkontrolovat souřadnice a mít jistotu, že jsi na cílovém místě.“ Hi přisvědčil. Ben se naklonil dopředu a zpříma se na Hie podíval. „Když si venku hraješ na schovku, celou dobu tě někdo sleduje. A ví, kde právě teď jsi. V naší tajný klubovně.“ To upoutalo mou pozornost. Hlavou mi proběhlo pár špatných vzpomínek. Hi svou hrou riskoval odhalení bunkru. Z té myšlenky jsem byla nervózní. „To není pravda,“ odpověděl Hi. „Když nehraju, odhlásím se, takže gépéeska není aktivní. Nebojte se. Jsem opatrnej.“ „To bys teda měl,“ varoval ho Ben. „Do tohohle místa jsme investovali víc než dost.“ Z napětí v místnosti mi nebylo dobře, a tak jsem se podívala na druhý kus papíru, co ležel na stole. Obrázek ve tvaru úsměvu zůstával tajemstvím, ale čísla pod ním na mě vyskočila: 32,773645 -00,065437. Vytvořila se synapse. „Kluci.“ Zvedla jsem list papíru. „Jestli Pán hry jede v geocachingu, tak by přece mohl uvést další souřadnice, ne?“ Hi vystřelil ze židle. „Jasně! Můžeme vložit čísla do databáze.“ Napřáhl ruku a já mu vyhověla. Naťukal údaje a stiskl „hledat“. Nic. „Sakra.“ Hi se poškrábal na spánku. „Čísla neodpovídají žádný kešce ze seznamu.“ Hi nafoukl rty a pak klikl na příkaz „ukázat souřadnice“. Objevila se mapa světa s červenou vlaječkou zobrazující přesné umístění. Severní Alžírsko. „Hm,“ zakřenil se Hi. 55

„To abych začal hledat pas,“ ucedil Ben. „Na saharskou výpravu fakt nejedu,“ prohlásil Shelton. „Takže pokud nevíte o nějakým dobrým místě pro lekce jízdy na velbloudu, myslím, že tohle můžeme vyloučit.“ „Ale určitě to jsou souřadnice.“ Hi zklamaně zabušil klouby prstů o stůl. „Ty čísla přesně odpovídají zeměpisný šířce a dýlce. Druhý číslo je záporný, krucinál. To nemůže být náhoda.“ „Souhlas.“ Na náhody nevěřím. „Něco nám očividně uniká.“ „Pán hry ani nehraje podle pravidel,“ zavrčel Hi. „Kešky se mají uvádět jednotlivě, a ne že posíláš hráče od jedný ke druhý. To je jiná hra a v tý bys protokol umístil do poslední krabičky, ne do první.“ „Ten blbeček si hraje s tebou,“ opáčil Shelton. „Je to beznadějný.“ „Co ty víš?“ Hi si prohrábl vlasy, takže mu na hlavě vzniklo číro. „Proč by si s tím dával tu práci? Pro nic za nic? Cílem hry přece je nechat věc na místě, kde ji ostatní najdou.“ Najednou mě napadlo další řešení. „Vzkaz Pána hry byl kódovaný,“ řekla jsem. „Co když jsou čísla taky?“ „To je možný,“ souhlasil Shelton. „Večer můžu vyzkoušet nějaký numerický šifry.“ „Počkejte.“ Ben se díval z jednoho na druhého. „Opravdu se chceme tímhle nesmyslem zabývat? Fakt nám najednou záleží na tom, co tenhle magor někam schoval do krabičky?“ Benova otázka mě zaskočila. Kdy jsem se rozhodla, že budu hrát? Ve chvíli, kdy sis přečetla dopis. „Jdu do toho,“ řekla jsem. „Přiznávám, že tu hádanku chci rozluštit.“ „Já taky,“ přidal se okamžitě Hi. „Mám chuť si na tohohle divnýho klauna pořádně posvítit.“ Shelton pokrčil rameny. „Mohla by to být zábava. Šifry luštím rád.“ Ben zavrtěl hlavou. „Mně je to fuk.“ Znovu jsem si prohlédla výzvu Pána hry. Číselná řada. Záhadný obrázek. Takže jsme složili Zkoušku a dostali pozvání ke Hře? Cožpak tohle se dá odmítnout? „Tak se ukaž, frajere,“ zašeptala jsem.

56

Desátá kapitola ylekalo mě zabzučení v kapse. Zpráva. Od Kita. Abych se uráčila dostavit na večeři. „Musím běžet, kluci. Někdo naskenujte obrázek a rozešlete ho e-mailem. Chci si ho dneska večer důkladně prohlídnout.“ Významně jsem se podívala na Hie. „A nezapomeň pořádně zavřít dveře bunkru. Aby nám to tu nenavlhlo.“ „Stalo se to jednou,“ zamumlal Hi a cpal přitom papír do tiskárny. „A furt mi to mlátíš o hlavu.“ „Dovezeš mě zpátky?“ požádala jsem Bena a ten přikývl. Hi a Shelton budou muset jít skoro dva a půl kilometru pěšky. „Žádný strachy.“ Shelton napnul vychrtlý biceps. „Do rána ten oříšek rozlousknu.“ „O tom nepochybuju.“ Palce nahoru. Coop, Ben a já jsme vylezli ven a sešli k zátoce. Za patnáct minut jsme uvazovali Sewee v přístavišti na Morrisu. „Měj se, Tor.“ Ben se vydal k domu, kde bydlel s otcem. „Já se na ty čísla taky podívám. Shelton není jediný, koho občas něco napadne. Pak se připoj na síť.“ „Jasně. A díky za odvoz.“ Plácla jsem se do stehna, aby mě Coop následoval, a vykročila k našim hlavním dveřím. Zastavila jsem se. „Tak co myslíš?“ poškrábala jsem ho na čumáku. „Poctí nás Kit dnes večer její přítomností?“ Coop škubl hlavou. Z tlamy mu vyjel jemný růžový jazyk. „Bohužel souhlasím. Ale dovnitř musíme.“ Naše psí instinkty se nepletly. Whitney poletovala kolem jídelního stolu v žlutých letních šatech a prostírala. Aspoň bude dobré jídlo. „Whitney. Ráda tě zas vidím.“ Svalila jsem se na pohovku. Cooper se mi stočil u nohou. „Jak je to dlouho? Čtyřiadvacet hodin?“ Whitney se usmála. Detektor sarkasmu měla jako vždy rozbitý. Kitovi to ovšem neuniklo. „Tory, jdi se umýt. Hned.“ Obrátila jsem oči v sloup a pomalu se vlekla nahoru. V polovině

V

57

schodů jsem se zastavila. Otočila. Na stěně vedle mě viselo velké bílé plátno s podivně tvarovaným modrým psem. „Co to je?“ Whitney se objevila u dolního schodu. „Ach tohle, zlato. To je můj oblíbený obraz. Modrý pes od Dana Kesslera. No není úchvatný?“ Vlastně se mi to líbilo. Jenomže hlavou mi vířila jiná otázka. Co to tady dělá? Co to tady dělá? Co to tady dělá? Mlčky jsem pokračovala nahoru. Opláchla jsem si obličej. Nepříjemná fakta se začínala spojovat. Obraz. Váza. Růžovo-zelené polštářky. Whitney v našem domě. Sama. Neohlášená. Kitova barbína začínala pomalu okupovat můj prostor. Jako plíseň ve sklepě. To. Se. Mi. Nelíbí. Zírala jsem na obraz v zrcadle. On na mě. Pat. „Tory!“ volal naštvaně Kit. „Čekáme na tebe.“ „Blééé.“ Dosedla jsem ke stolu ve chvíli, kdy Whitney odtajnila menu. Krabí placičky, vařená kukuřice, dušená kapusta, broskvový dezert. Šíleně dobrý. Dospělí se mě pokoušeli zapojit do hovoru, jenže mě děsilo podezřelé hromadění Whitneyiných věcí. Nacpala jsem se, vystřelila do svého pokoje a zamkla se tam. Mac byl vzhůru a na monitoru poblikával nový vzkaz. Od Bena. Chtěl videohovor. Načetla jsem iFollow a zjistila, že jsem poslední. Ben zaplňoval levou horní čtvrtinu obrazovky. Jako obvykle se povaloval v teplákách v otcově dílně, která připomínala skladiště. Staré časopisy, náhradní díly k lodím, tábornické vybavení a rybářské pruty na hromadách, které se mohly každou chvíli zřítit. Sheltonův obrýlený obličej visel vpravo vedle Bena, orámovaný dvěma plakáty Avatara na stěně nad postelí. I když bylo sotva šest, už měl na sobě pyžamo. Hi zabíral obdélník pod Sheltonem. Seděl u stolu, na sobě měl tričko s nápisem Wolfman’s Got Nards! a cpal se sýrovými nachos. Můj vlastní obličej se na mě díval ze čtvrtého rohu. „Už je tady,“ oznámil netrpělivě Shelton. „Takže teď nám konečně řekneš, co se děje?“ „Nechtěl jsem se opakovat,“ odpověděl Ben, ale černé oči mu hořely nedočkavostí. 58

„Tak spusť,“ vyzval ho Hi. „V televizi dávají pořad o vaření.“ Ben šel rovnou k věci. „Vyřešil jsem souřadnice.“ „Nene!“ Shelton vypadal šokovaně a patrně i trochu žárlil. „Jak?“ Benovi přeletěl po tváři lehký úsměv. „Výjimečný záblesk geniality.“ „Pokračuj.“ Ben měl mou plnou pozornost. „Přemýšlel jsem o tom, co předtím říkal Hi.“ „Chytrý,“ vtipkoval Hi. „Většinou ne,“ opáčil Ben. „Ale tentokrát jsi měl pravdu. Ta čísla musejí být souřadnice. Problém je, že nedávají smysl.“ „Pokud nechceme surfovat na dunách v Africe,“ přisadil si Shelton. Ben ho ignoroval. „Kolik toho, lidi, víte o systémech souřadnic?“ „Moc ne,“ přiznala jsem. „Vím, že zeměpisná délka a šířka se na mapě sbíhají v jednom bodě, ale to je asi tak všechno.“ „Správně,“ řekl Ben. „Souřadnice jsou jen sady čísel a s jejich pomocí se označuje konkrétní místo. Nejvíc se využívá systém zeměpisné délky, šířky a výšky.“ „Délka označuje směr východ–západ,“ doplnil Hi. „Šířka sever–jih, od pólu k pólu.“ Ben přikývl. „Aby systém fungoval, musí být dohodnutý výchozí bod. Referenční roviny definující zeměpisnou šířku a délku jsou rovník a nultý poledník.“ „To ví každý.“ Shelton si otřel brýle a znovu si je nasadil. „Rovník dělí sever a jih. Nultý poledník východ a západ.“ „Neprotíná nultý poledník nějakou observatoř v Anglii?“ zeptal se Hi. „Greenwich,“ souhlasil Ben. „Zeměpisná délka se počítá právě od tohohle města.“ „Ve stupních, že jo?“ ujišťovala jsem se. „Východ je kladný a západ záporný.“ „Za jedna,“ pochválil mě Ben. „Takhle vypočítáš délku, počet stupňů na západ nebo východ od Greenwiche.“ „S šířkou je to stejný,“ souhlasil Hi. „Sever je kladnej a jih zápornej.“ „Ale musíte pochopit,“ Ben se naklonil dopředu k obrazovce, „že výběr nultého poledníku nemá vědecký základ. Na rozdíl od rovníku, který je stejně vzdálený od obou pólů, takže je jenom jeden. U nultého poledníku se kartografové prostě dohodli, že jako univerzální referenční bod použijou starý anglický teleskop.“ „Fakt?“ Překvapilo mě to. „A kdy?“ „V osmdesátých letech devatenáctýho století,“ zamumlal Hi s plnou 59

pusou. Jasně že on to ví. „Spojený státy uspořádaly konferenci a většina zemí hlasovala pro Greenwich. Od tý doby se to nezměnilo.“ „Jde o to,“ pokračoval Ben, „že volba byla naprosto nahodilá. Před konferencí se používaly pro nultou délku desítky jiných míst. Řím. Paříž. Rio. Mekka. Většina zemí si prostě sama vybrala svůj nultý poledník.“ „Dobereš se k něčemu?“ Shelton potlačil zívnutí. „Jako souřadnice jsme ty čísla už vyzkoušeli. A dostali se na podělanou Saharu, pamatuješ?“ „Řekněme, že to jsou souřadnice.“ Ben zvedl svou kopii dopisu. „První číslo by měla být šířka. 32,773645. Druhé délka. -00,065437.“ „A nejbližší město je…,“ Hi se podíval dolů, pusu plnou oranžových drobků, „…Bou Semghoun. Vesnice v oáze, oblast Ghardaia, jižní Alžírsko. Myslíš, že tam chytaj DirectTV?“ Benovi zasvítily oči. „A hádej, který další místo má šířku 32,773645?“ „Který?“ Cítila jsem, jak mi naskakuje husí kůže. „Centrum Charlestonu.“ Ben tleskl. „Jo!“ „Nech toho!“ Hi vykulil oči. „Jak to víš?“ „Rybařím,“ Ben se samolibě zašklebil. „Když najdu dobrý místo, uložím si ho do GPS systému na Sewee. A 32,77 jsem tam viděl už stokrát. Mělo mě to napadnout hned, jak jsem to na papíře přečetl, ale zmátly mě ty ostatní čísla.“ „Ale pořád ještě potřebujeme délku,“ připomněl Shelton. „Když neznáme obě čísla, nenajdeme nic.“ Ben se usmál. „Tu mám taky.“ „Tak to vysyp,“ dožadovala jsem se. „Proto jsem mluvil o nultém poledníku,“ pokračoval Ben. „Nula stupňů zeměpisné délky nemusí být v Greenwichi na rozdíl od nulté zeměpisné šířky, která je na rovníku a nejde s ní pohnout.“ Už jsem chápala, kam Ben míří. „Takže souřadnice délky může vycházet z jiného nultého poledníku. Z úplně jiného výchozího místa.“ Ben se opřel a založil ruce za hlavou. „Bingo.“ „Ale to může být kdekoli,“ kvílel Shelton. „V podstatě kterýkoli bod na zeměkouli.“ „Počkej, počkej!“ Hi ve svém vzrušení vyprskl kousek lupínku na klávesnici. „Nápověda byla schovaná v kešce. Na Loggerheadu! A to je jediný pevně stanovený místo, který nám Pán hry dal.“ „Přišel jsi na to,“ zavrčel Ben. „Občas mě fakt štve, jak jste chytrý, lidi.“ 60

Hi vztyčil paže, jako by chtěl nadzvednout strop pokoje. „Takže první číslo použijeme jako běžnou šířku.“ Začínalo se mi to spojovat. „Pak budeme předpokládat, že druhá souřadnice značí délku, ale nultým poledníkem bude místo, kde jsme našli kešku.“ Ben přikývl. „Jo, to je naše nultá zeměpisná šířka.“ „Bene, ty jsi hvězda!“ Najednou se začervenal. „O nic nejde. Bylo to jednoduchý, fakt.“ „Kam teda…,“ rychle jsem se podívala, „nás -00,065437 zavede?“ „Koukni se do pošty.“ Ben zaťukal na myš. Zpráva přišla téměř okamžitě. Otevřela jsem přílohu a načetla si obrázek JPEG do počítače. A bylo mi to jasné.

61

Jedenáctá kapitola evnost Castle Pinckney?“ zopakoval Shelton skepticky. „Je opuš-

„P těná už spoustu let.“

„Souřadnice jsou správný,“ prohlásil neústupně Ben. „Určitě to není náhoda.“ „Ale tam nic není.“ Shelton se mračil do webkamery. „Jen hromada starýho kamení.“ „Kus ještě stojí.“ Čtvrtinu obrazovky zaplnilo Hiovo břicho, jak se postavil a cosi hledal nad stolem. „Někde tady mám knížku.“ „Není to špatný místo, když chceš něco schovat,“ řekla jsem a přitom načítala obrázky. „Co o té pevnosti víme?“ „Vydrž moment,“ volal Hi kdesi mimo kameru. „Asi to mám ve skříni.“ Výsledky mého vyhledávání moc povzbudivé nebyly. Pevnost Castle Pinckney je každopádně prázdná a řádně zanedbaná. Povalené, polámané zdivo a plevel do výše hrudníku. Zchátralá pevnost stojí na maličkém atolu uprostřed charlestonského přístavu. Hlavní budova má kruhový půdorys a její vysoká plášťová zeď míří k ústí přístavu. Zakrslé stromky rostou okolo jako divoký prales. Rozpadající se kámen je porostlý tmavými popínavými rostlinami, které svírají pevnost v dusivém, stinném objetí. Ačkoli ostrůvek leží sotva tři sta metrů od poloostrova, na němž se rozkládá centrum města, ruiny opevnění vypadají jako ztracené v čase. Nikdo tam nechodí. Nikdy. „Nejdřív tam Britové věšeli piráty.“ Hi byl zpátky před kamerou a listoval jakousi vojenskou encyklopedií. „V roce sedmnáct set osmdesát jedna tu vybudovali na příkaz George Washingtona pevnost.“ Otočil stránku. „Konfederační armáda používala Pinckney jako tábor pro válečné vězně. Potom byla na ostrově dělostřelecká jednotka a nakonec maják.“ „A teď kuličky proti molům.“ Shelton mávl rukou, jako by odháněl dotěrný hmyz. „Město duchů.“ „Mockrát jsem tamtudy plul na člunu,“ podotkl Ben. „Prdel světa.“ „Dokonalá schovávačka,“ řekl Hi a mlaskl. „Dobrá práce, Pane hry.“ „Fajn.“ Shelton si vzdychl, jako by tahal vzduch až z palců u nohou. „Co kdybychom si ujasnili, co dál.“ 62

Očima jsem zaletěla k obrázkům na monitoru. Pevnost Castle Pinckney mi připadala zlověstná a skličující. Osamělá. Hrozivá. Lákalo mě to. Pohled na hodinky: čtvrt na sedm. Ještě máme čas, než se setmí. „Za deset minut se sejdeme v přístavišti,“ řekla jsem. „Fajn.“ Hi odstrčil židli, natáhl nohu a začal si zavazovat adidasku. „Počkat! Cože?“ Shelton zvedl obě ruce. „Dneska večer? Proč?“ „Minimálně ještě hodinu bude světlo.“ Stáhla jsem si vlasy do culíku. „Takže ukážeme Pánovi hry, jak rychle viráti řeší hádanky.“ Ben chvíli přemýšlel, pak pokrčil rameny. „Připravím Sewee.“ „Musíme zapracovat na našem způsobu rozhodování.“ Shelton třásl hlavou. „Zrovna teď totiž následujeme Tory na kraj útesu.“ „Ale no tak, srabe,“ utahovala jsem si z něj. „Hejbni sebou.“ „Už se vezeš, klaune.“ Hi tleskl rukama. „Tory, nezapomeň na nápovědu. Pořád ještě nevíme, jak s tím souvisí ten obrázek.“ „Beru ho.“ Okýnka zablikala a já prudkým pohybem zavřela notebook. „Vezmu Coopa na procházku!“ Kitova hlava vykoukla z kuchyně. „Teď?“ Přikývla jsem a doufala, že se nebude dál vyptávat. Nezklamal mě. „Dobře, ale do tmy doma. Zítra jdeš do školy.“ „Slibuju, čau.“ Coop a já jsme seběhli ze schodů a vyrazili rovnou k přístavišti. Slyšela jsem, jak se otevírají další dveře, a když jsem se ohlédla, spatřila jsem Sheltona, jak vybíhá z domu. „Myslím to vážně, Brennanová.“ Převlékl se do bílých kraťasů Nike a černé mikiny s kapucí Walking Dead. „A říkám to naposled. Už žádné večerní únosy na poslední chvíli.“ „Jak si přeješ.“ „To si piš.“ Nechal to být. Nebrala jsem Sheltona moc vážně. I když žádný z kluků by to nikdy nepřiznal, myslím, že se jim ve skutečnosti líbilo, že je komanduju. Většinou. Každý zástup musí mít někoho v čele. Hi a Ben už byli na palubě. Odrazili jsme od břehu, obepluli ostrov Morris a zamířili do charlestonského přístavu. Večer byl příjemně teplý. Rackové poletovali vysoko nad našimi hlavami a sledovali Sewee, která minula Fort Sumter a pokračovala k centru města. 63

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.