ISBN

Z anglického originálu Armageddon in Retrospect, vydaného roku 2008 nakladatelstvím G. P. Putnam’s Sons v New Yorku, přeložil Zdeněk Beran. Předmluvu napsal Mark Vonnegut. Odpovědná redaktorka Tereza Mlčáková. Obálku navrhl Pavel Růt. Graficky upravil Libor Batrla. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, [email protected], www.argo.cz, roku 2010 jako svou 1362. publikaci. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání první. ISBN 978-80-257-0257-4 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS, sklad: KOSMAS s.r.o., Za Halami 877, 252 62 Horoměřice, tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387, e-mail: [email protected], www.firma.kosmas.cz. Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz.

Ë

Ë 2

Ë

Úvod

Svým textům věřím nejvíc a také ostatní jim patrně věří nejvíc, když píšu jako obyčejný člověk z Indianapolisu, což také přesně jsem. Právě tak jsme po sobě mohli házet šlehačkovými dorty. KURT ODHADUJE SKUTEČNÝ VLIV PROTIVÁLEČNÉHO HNUTÍ NA PRŮBĚH VIETNAMSKÉ VÁLKY

Psaní bylo pro mého otce duchovním cvičením, tím jediným, v co doopravdy věřil. Chtěl napravit svět, ovšem nikdy ho ani nenapadlo, že svým psaním pozmění běh věcí příštích. Za své vzory pokládal biblického Jonáše, Abrahama Lincolna, Hermana Melvilla a Marka Twaina. Neustále jen přepisoval a přepisoval, přitom si polohlasem pořád dokola přeříkával, co právě napsal, kýval hlavou dopředu dozadu, mával rukama, měnil výšku hlasu i rytmus slov. Pak najednou přestal, zadumaně vytrhl sotva popsaný papír z psacího stroje, zmačkal ho, vyhodil a začal znovu. Že by dospělí měli takhle trávit čas, mi připadalo zvláštní, ale byl jsem ještě dítě a neměl z věcí pojem. ËËË Měl úžasnou jazykovou výbavu. I po osmdesátce vyplňoval křížovky v New York Times rychle, perem a nikdy se neptal na radu. Stačilo mu říct, že sloveso se klade na konec, a byl schopen mi na první podívání přeložit úkol z latiny, a přitom se latinu nikdy neučil. Romány, proslovy,

Ë

Ë 3

povídky i obyčejné propagační texty na přebaly knih komponoval s obrovskou pečlivostí. Kdo si myslí, že Kurt sypal své vtipy nebo články z rukávu, nikdy sám nezkusil psát. Měl jeden oblíbený vtip o člověku, který pašoval ruční vozíky. Po léta den co den tomu člověku celní úředník důkladně vozík prohledával. Když už měl před důchodem, povídá mu ten úředník: „Jsme staří kamarádi. Tolik let jsem ti dennodenně prohledával vozík. Co to vlastně pašuješ?“ „Kamaráde, já pašuju vozíky.“ Kurt se svým vtipům kolikrát smál tak, až se celý prohýbal, a pak ustrnul v předklonu a zíral na vás s hlavou kdesi v oblasti klína. Pokud se k tomu ještě rozkašlal, nahánělo to vážně hrůzu. ËËË Když jsem si mu stěžoval, že za článek, se kterým jsem se psal týden, dostanu padesát dolarů, řekl mi, ať si spočítám, na kolik by mě vyšlo podat si dvoustránkový inzerát, že umím psát. ËËË Každého, kdo psal nebo se o to pokoušel, si Kurt nesmírně vážil. A chtěl mu pomáhat. Kolikrát jsem ho slyšel, jak pomalu a trpělivě vysvětluje kdejakému opilci, který měl to štěstí, že se mu dovolal, jak na to, aby příběh nebo anekdota zabraly, aby ten vozík fungoval tak, jak má. „Kdo to byl?“ „Nevím.“ ËËË Když Kurt psal, bylo to, jako by se vydával na dobrodružnou výpravu. Ze zkušenosti věděl, že když se nezastaví, podaří se mu narazit na něco cenného a bude to opracovávat tak dlouho, až z toho vznikne cosi jedinečného. Jenže zároveň neměl dostatek sebevědomí. Bál se, že každý dobrý nápad může být ten poslední a že jeho zdánlivý úspěch může jednoho dne splasknout jako bublina. Trápil se i tím, že má vyzáblé nohy a neumí pořádně hrát tenis. Dalo mu zabrat, než dosáhl naprosté spokojenosti, ale na druhou stranu nedokázal skrývat nadšení, když mu psaní šlo od ruky.

Ë

Ë 4

Pravá muka – trvající měsíce a někdy i celý rok – prožíval, když se mu psaní nedařilo, když měl „bloky“. Aby se jich zbavil, vyzkoušel snad úplně všechno, ale byl nervózní a psychiatrii nedůvěřoval. Když mi bylo něco přes dvacet, svěřil se mi s obavou, že by z něho po skončení léčby mohl být normální, přizpůsobivý člověk, a to by byl konec psaní. Snažil jsem se ho přesvědčit, že takoví borci naši psychiatři zdaleka nejsou. „Když nedovedeš psát srozumitelně, pak asi ani nedovedeš myslet tak dobře, jak si myslíš,“ řekl mi. Pokud vám některé jeho texty připadají užvaněné, máte možná pravdu, ale být vámi, pro jistotu bych si je přečetl ještě jednou. Malý kluk vyrůstající v Indianě v době krize si vezme do hlavy, že se stane spisovatelem, slavným spisovatelem, a ono se mu to vyplní. A jeho vyhlídky? Zaséval spoustu semínek a vypěstoval si přesný cit pro to, která z nich se ujmou. ËËË Když mi bylo šestnáct, nepodařilo se mu získat místo učitele angličtiny při vyšší odborné škole na mysu Cod. Maminka mi vykládala, jak tehdy chodila po knihkupectvích a pod smyšleným jménem tam objednávala jeho knihy, aby v těch obchodech byly aspoň k mání a někdo si je třeba mohl koupit. Pět let nato mu vyšla Jatka č. 5 a on dostal smlouvu na milion dolarů pod podmínkou, že několik svých dalších knih vydá u téhož nakladatele. Chvíli mu trvalo, než si na to zvykl. Že je Kurt úspěšný, ba dokonce slavný autor, bere dneska většina lidí jako samozřejmost. Mně to spíš připadá jako cosi, k čemu hravě vůbec nemuselo dojít. Často říkával, že se musel stát spisovatelem, poněvadž mu nic jiného nešlo. Zejména pravidelné zaměstnání nebylo nic pro něho. V půlce padesátých let byl krátce zaměstnaný u časopisu Sports Illustrated. Přišel do práce a dostal za úkol napsat kratičkou zprávu o tom, jak jistý závodní kůň přeskočil ohradu a pokusil se utéct. Kurt celé dopoledne civěl na prázdný list papíru a pak na něj naťukal: „Ten kůň přeskočil tu posranou ohradu,“ načež se sebral, odešel a skončil opět na volné noze. Neznám nikoho, kdo by projevoval menší zájem o jídlo. Souviselo to s jeho silným kouřením. Když reptal, že už je tady moc dlouho, řekl jsem mu, že pánaboha zajímá, kolik toho člověk dokáže vykouřit, a že jistě nevychází z úžasu, co se Kurtovi vyvalí z pusy příště. Bylo taky

Ë

Ë 5

těžké brát ho vážně, když tvrdil, že je na dně a nemá už co říct, poněvadž tohle začal tvrdit už někdy kolem pětačtyřicítky a přitom ještě dlouho po osmdesátce uměl své čtenáře překvapit a nabídnout jim docela slušné čtení. Snad nejradikálnější a nejnestoudnější je představa, že má smysl se lopotit, usilovně něco vymýšlet, usilovně číst, usilovně psát a snažit se tak někomu prospět. Kurt jako spisovatel věřil v kouzlo samotného psaní – jak účinkovalo na něho a jak asi účinkovalo na čtenáře. Čtenářův čas a pozornost mu byly čímsi posvátným. Kontakt s ním navazoval jaksi pudově, neboť si byl vědom, že obsah není všechno. Kurt v tomto ohledu působil a nadále působí jako iniciační droga nebo lžíce na boty. Jak jednou čtenář překročí práh, začne rozumět i jiným autorům. „Jestlipak mě ještě čte někdo jiný než středoškoláci?“ ËËË Učil, jak se vyprávějí příběhy, a učil čtenáře číst. Tím se budou jeho texty vyznačovat ještě hodně dlouho. Kurt v sobě měl a pořád má cosi podvratného, ale ne v tom smyslu, jak si to představovali jiní. Jestli někdo nebyl bohém, tak on. Nebral drogy. Nezajímala ho rychlá auta. Vždycky se snažil vidět všechno z té lepší stránky. Myslel si, že k válce v Iráku nedojde, až k ní nakonec došlo. Sebralo ho to, ale ne proto, že by mu šlo o Irák, ale že miloval Ameriku a věřil, že země a národ Lincolna a Twaina se bude umět chovat správně. Tak jako jeho předci, kteří sem přišli z Evropy, byl přesvědčen, že se Amerika může stát světlem ve tmě a rájem na zemi. Byl toho názoru, že všechny ty peníze vynakládané na to, abychom bůhvíkde vyhazovali do povětří, co nám přijde pod ruku, a zabíjeli lidi, aby z nás měl celý svět strach a nenáviděl nás, by se daly mnohem lépe investovat do vzdělání a veřejných knihoven. Neumím si představit, že by mu dějiny nedaly za pravdu, pokud se tak již nestalo. ËËË Čtení a psaní je samo o sobě podvratná činnost. Obrací totiž naruby představu, že všechno musí být takové, jaké je, že jsme osamělí, že nikdo nemá takový pocit jako my. Při četbě Kurtových textů lidem dochází, že se jim toho kolem nich nabízí mnohem víc, než si mysleli.

Ë

Ë 6

Svět se maličko změnil jenom tím, že si přečetli nějakou zpropadenou knížku. Jen si to představte. ËËË Je všeobecně známo, že Kurt trpěl depresemi, ale jak už to u takových všeobecně známých věcí bývá, lze o nich s úspěchem pochybovat. Nestál o to, být šťastný, a říkal spoustu deprimujících věcí, ale já si upřímně myslím, že depresemi nikdy netrpěl. Budil dojem extroverta, který chce být introvertem, velmi společenského člověka, který by nejradši ze všeho byl sám, šťastlivce, který by ochotně vzal zavděk nějakou tou smůlou. Optimisty hrajícího si na pesimistu v naději, že si toho někdo všimne. Teprve během irácké války, na samém sklonku života, ho přepadl opravdový smutek. Při jedné bizarní, surreálné příhodě se předávkoval léky a skončil na psychiatrii, ale ani tehdy se nezdálo, že by byl v ohrožení. Už druhý den hopsal po oddělení, hrál ping-pong a přátelil se s ostatními. Vyhlíželo to jako nepříliš přesvědčivý pokus o předstírání duševní choroby. Psychiatr z oddělení mi řekl: „Váš otec trpí depresemi. Nasadíme mu antidepresiva.“ „Dobře, ale nezdá se mi, že by měl symptomy, které vídám u deprese. Nemá zpomalené pohyby, netváří se smutně a myslí mu to perfektně.“ „Pokusil se o sebevraždu,“ řekl na to psychiatr. „Jak se to vezme.“ Dávka, kterou spolykal, nebyla ani u jednoho léku toxická. Panadolu nevzal ani tolik, kolik se běžně předepisuje pacientům. „Vy si tedy myslíte, že bychom antidepresiva nasazovat neměli? Ale něco podniknout musíme.“ „Já jsem jen považoval za nutné upozornit, že na depresi nevypadá. Je ovšem těžké určit, jak na tom doopravdy je. Netvrdím, že skvěle.“ ËËË Rozdíl mezi mými a Kurtovými příznivci spočívá v tom, že ti moji vědí, že jsou duševně nemocní. ËËË Kurt uměl skvěle vtipkovat, hůře už vtipy přijímal. Stalo se pro něho běžným zvykem psát o lidech z rodiny věci provokativní a ne vždy

Ë

Ë 7

příjemné. Naučili jsme se přes to přenést. To byl prostě celý on. Když jsem se ale v jednom článku zmínil, že Kurt v touze stát se slavným pesimistou zřejmě záviděl Twainovi i Lincolnovi, že jim zemřely děti, vybuchl. „Jen jsem se snažil čtenáře pobavit. Nikdo kromě tebe to nebude brát ani trochu vážně.“ „Ty mě nebudeš učit dělat vtipy.“ „Ty mě taky ne.“ Cvak, cvak, zavěsili jsme. ËËË „Kdybych umřel, nedej pámbu.“ Vždycky jednou za pár let mi poslal dopis s instrukcemi, co mám dělat v případě jeho úmrtí. Pokaždé, až na ten poslední, za dopisem následoval telefonát s ujištěním, že se rozhodně nechystá sáhnout si na život. Den předtím, než mi naposledy poslal to své „Kdybych umřel...“, dopsal projev, který měl přednést v Indianě při příležitosti zahájení roku Kurta Vonneguta. Dva týdny nato upadl, praštil se do hlavy a v té jeho báječné kebuličce se to všechno naráz nenapravitelně pomíchalo. Ten jeho poslední projev jsem musel prostudovat bedlivěji než většinu ostatních, protože mě požádali, abych ho přednesl za něj. Napadalo mě při tom: „Jak mu takovéhle srágory mohou projít?“ Ale posluchači to přijali báječně. Rázem jsem si uvědomil, že jeho slova čtu obecenstvu a vlastně všem, kteří mého otce milovali a šli by za ním na kraj světa. ËËË „Celibát dodržuju asi tak jako padesát procent heterosexuálních katolických kněží.“ Tahle věta naprosto nedává smysl. „Lemrouch je blbec, který si strčí do zadku falešné zuby a ukusuje knoflíky na zadním sedadle taxíku.“ „Šňup je ten, kdo očichává sedačky dámských kol.“ Kam, proboha kam se to ubírá můj milovaný otec? A pak pronese něco, co pronikne až na samu dřeň, tak je to provokativní a pravdivé, a vy tomu věříte zčásti i proto, že předtím blábolil o celibátu, lemrouších a šňupech. ËËË

Ë

Ë 8

„V životě bych nechtěl být doktorem. To musí být ta nejhorší práce na světě.“ ËËË Jeden z našich posledních rozhovorů: „Kolik je ti, Marku?“ „Padesát devět, tati.“ „To je hodně.“ „Jo, to je, tati.“ Nemohl jsem ho nemilovat. ËËË Následující texty, většinou nedatované a vesměs dosud nepublikované, si bohatě vystačí samy o sobě. Není třeba, abych je nějak komentoval. I když vám třeba obsah některé povídky bude připadat nezajímavý, zaměřte se na její strukturu, rytmus a výběr slov. Pokud se od Kurta nenaučíte číst a psát, měli byste asi přece jen dělat něco jiného. ËËË Na rozloučenou mohou posloužit závěrečná slova jeho posledního projevu, stejně ovšem jako kterákoli jiná. Děkuju vám za pozornost a končím. Mark Vonnegut 1. září 2007

Ë

Ë 9

Odesilatel: Voj. K. Vonnegut, Jr. 12102964 Arm. USA Adresát: Kurt Vonnegut Williams Creek Indianapolis, Indiana

Moji nejdražší, doslechl jsem se, že jste o mně patrně nedostali jinou zprávu, než že jsem „pohřešován v boji“. A asi k Vám ani nedorazily dopisy, které jsem Vám posílal z Německa. Mám tedy hodně co vysvětlovat – takže stručně: Od 19. prosince 1944 jsem byl válečný zajatec, protože tehdy, při Hitlerově posledním zoufalém úderu v Lucembursku a Belgii, byla naše divize rozsekaná na maděru. Zaútočilo na nás sedm fanatických obrněných divizí a odřízlo nás od zbytku Hodgesovy 1. armády. Ostatním americkým divizím na křídlech se podařilo uniknout, jen my museli zůstat a bojovat. Jenomže bodákem proti tanku moc nepořídíš. Střelivo, jídlo a léky nám došly a mrtvých a raněných už bylo víc než nás, co jsme byli ještě schopní boje – a tak jsme se vzdali. Sto šestá prý dostala pochvalu od prezidenta a nějaký britský metál od Montgomeryho, ale ať visím, jestli to za to stálo. Já byl jeden z mála, komu se vyhnulo zranění. Díkybohu. Potom nás ti slavní nadlidi nechali mašírovat bez jídla, bez vody a beze spánku až do Limbergu, nějakých sto kilometrů, myslím, tam nás naložili a zamkli po šedesáti do malých, nevětraných a nevytápěných dobytčáků. Hygiena veškerá žádná – podlaha plná čerstvých kravských výkalů. Neměli jsme ani dost místa, abychom si mohli všichni lehnout. A tak půlka spala a druhá stála. Na té vedlejší koleji v Limbergu jsme takhle přečkali několik dní včetně Vánoc. Na Štědrý večer náš neoznačený vlak bombardovalo a ostřelovalo britské letectvo. Asi sto padesát nás při tom přišlo o život. Na Boží hod jsme dostali trochu vody a pozvolna

Ë

Ë 10

- 2 jsme se přesunuli přes celé Německo do zajateckého tábora v Mühlbergu, na jih od Berlína. Z vagonů nás vypustili na Nový rok. Nato nás Němci prohnali horkou odvšivovací sprchou. Hodně chlapů po desetidenním hladovění, žízni a útrapách ten šok ze sprchy nepřežilo. Ale já ano. Podle Ženevské konvence nejsou důstojníci a poddůstojníci povinni jako zajatci pracovat. Jak víte, já jsem vojín. Proto sto padesát nás podřadných 10. ledna přepravili do pracovního tábora v Drážďanech. Díky tomu, že umím trochu německy, ze mě udělali předáka. Naneštěstí k nám nasadili sadistické a zfanatizované dozorce. Nárok na lékařskou prohlídku a ošacení nám zamítli, ale zato jsme si užili nekonečné hodiny nesmírně těžké dřiny. Dávky potravin se skládaly z dvě stě padesáti gramů černého chleba a půl litru nemastné neslané bramboračky denně. Když jsem se po dva měsíce zoufale pokoušel naše postavení vylepšit a setkal se leda s chladným úsměvem, řekl jsem dozorcům na rovinu, co jim provedu, až přijdou Rusové. Kapánek si mě podali. A taky mě zbavili místa předáka pracovní čety. Bití nestálo za řeč – ale jeden kluk nám umřel hlady a dva zastřelili esesáci za to, že kradli jídlo. Kolem 14. února se objevili Američané a za nimi britské letectvo. Spojeným úsilím připravili během čtyřiadvaceti hodin o život 250 000 lidí a srovnali se zemí celé Drážďany – zřejmě nejkrásnější město na světě. Já ale přežil. Potom nás nasadili na vynášení mrtvol z protileteckých krytů: žen, dětí, starců – lidí zabitých výbuchem, sežehlých ohněm anebo udušených. Když jsme nosili mrtvoly na obrovské pohřební hranice ve městě, civilisté nám nadávali a házeli po nás kamením. Poté co generál Patton dobyl Lipsko, evakuovali nás pěšky do Hellexisdorfu na sasko-československých hranicích. Tam jsme zůstali až do konce války. Naši dozorci

Ë

Ë 11

práskli do bot. Během toho šťastného dne se Rusové rozhodli rozprášit zbytky nelegálního odporu v našem sektoru. - 3 Bombardovaly a ostřelovaly nás jejich letouny (P-39), čtrnáct lidí to odneslo životem, ale já ne. Osm nás ukradlo koňský potah. Jezdili jsme s ním osm dní po Sudetech a po Sasku, rabovali a žili si jako králové. Rusové jsou z Američanů celí na větvi. Nás Rusové zhaftli v Drážďanech. Odtud jsme jeli na pronajatých nákladních fordkách k americkým liniím v Halle. A pak nás letecky přepravili do Le Havru. Píšu vám z klubu Červeného kříže v zajateckém repatriačním táboře v Le Havru. Starají se tady o mě po všech stránkách báječně. Lodě do Států jsou samozřejmě narvané, takže musím být trpělivý. Počítám, že domů dorazím tak za měsíc. V Atterbury pak dostanu jednadvacet dní na zotavenou, asi šest set dolarů ušlého žoldu a – představte si – šedesát (60!) dní dovolenky. Mám toho ještě tolik na srdci, zbytek musí počkat. Poštu tady přijímat nemůžu, tak mi nepište. 29. května 1945 Zdraví Kurt – Jr.

Ë

Ë 12