ISBN

ARGO

Z anglického originálu Boo vydaného nakladatelstvím Vintage Books roku 2015 přeložila Dominika Křesťanová. Obálku navrhl Štěpán Dančo. Graficky upravil a sazbu zhotovil Daniel Trojan. Redigovala Šárka Krejčová. Korektorka Ludmila Böhmová. Odpovědná redaktorka Alena Pokorná. Technická redaktorka Alexandra Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, [email protected], www.argo.cz, roku 2016 jako svou 2811. publikaci. Vytiskla Těšínská tiskárna. Vydání první. ISBN 978-80-257-1706-6 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: [email protected] www.firma.kosmas.cz

Přeložila Dominika Křesťanová

© Argo, 2016 Copyright © 2015 by Neil Smith Published by arrangement with The Cooke Agency Cover art © Štěpán Dančo, 2016 Translation © Dominika Křesťanová, 2016 ISBN 978-80-257-1706-6

1

H

Vodík 1,01

P řemýšlíte někdy nad tím, drahá matko a drahý otče, jakou pastou si čistí zuby andělé v nebi? Povím vám to. Sypeme si na kartáčky jedlou sodu. Chutná slaně, což není žádné překvapení, protože jedlá soda je druh soli známý jako hydrogenuhličitan sodný. Nikdy nepřemýšlíte nad pastou v nebi, že? Koneckonců nejste věřící. Ale ani věřící příliš často nedumají nad prkotinami v posmrtném životě. Když si představují nebe, přijdou jim na mysl jednoduše pocity lásky a míru. Neuvažují, zda ananas, který tu budou jíst, bude čerstvý nebo z plechovky. (Ve skutečnosti dostáváme oba, i když rozhodně je víc toho konzervovaného.) Tato kniha, kterou vám píšu o svém životě po smrti, bude o prko­ tinách. Doufám, že se mi jednou podaří přijít na způsob, jak vám svůj příběh doručit. Jak víte, zemřel jsem před svou skříňkou na druhém stupni ­Základní školy Helen Kellerové dne 8. září 1979, což bylo přesně před měsícem. Těsně před svou smrtí jsem odříkával sto šest prvků periodické tabulky. Inspirovalo mě k tomu číslo mé skříňky (106), a mým cílem bylo naučit se všechny prvky nazpaměť v patřičném pořadí. Když jsem se dostal k číslu 78, platině (Pt), vyrušil mě ovšem Jermaine Tucker tím, že mě praštil do hlavy. „Co to sakra děláš,

Bubu?“ houkl. Jednou jsem vám vyprávěl, že mi spolužáci říkají Bubu kvůli mé nepřirozeně bledé kůži a mým vyšisovaným blond vlasům, které mi odstávají od hlavy, jako by byly nabité statickou elektřinou. Někteří si dokonce mysleli, že jsem albín, což samozřejmě nejsem:

5

opravdoví albíni mají oči tmavě červené až do fialova, kdežto moje jsou světle modré. „Bubu! To je ironie,“ mohli byste říct. „Vždyť teď je z našeho syna doopravdy duch.“ Pochopitelně byste se mýlili, protože tohle není ironické. Ironické by bylo, kdyby Jermaine Tucker řekl: „Tyjo, Bubu, skutečně si tě vážím a obdivuji, že ses naučil periodickou tabulku nazpaměť!“ Váženost a obdiv jsou totiž přesným opakem pocitů, které jsem v Jermainu Tuckerovi vzbuzoval, a když už jsme u toho, platí to i o většině mých spolužáků. Uvědomovali jste si vůbec, že jsem ve škole za černou ovci (haha)? Pokud ne, omlouvám se, že jsem to nikdy jasně neřekl, ale nechtěl jsem, abyste si lámali hlavu něčím, co byste stejně nemohli ani v nejmenším ovlivnit. Už tak jste si dělali dost starostí s neoperovatelnou dírou v mém srdci a často jste mě varovali, abych si příliš nenamáhal srdeční svaly. Jermaine odešel na hodinu a já mohl nerušeně pokračovat ve vyjmenovávání prvků. Sledovali mě při tom jen vědci Richard Dawkins a Jane Goodallová, jejichž fotografie jsem měl vylepené na zadní straně dvířek. Poprvé v životě jsem dospěl až k číslu sto šest, což je seaborgium (Sg), aniž bych se byť jen jednou kradmo podíval na periodickou tabulku, která visela hned pod fotkami Richarda a Jane. Nadšení z takového výkonu nicméně nejspíš bylo pro mé defektní srdce příliš velkou zátěží, protože jsem v příštím okamžiku zkolaboval a skácel se k zemi. Mohl bych říct „vypustil jsem duši“, už proto, že by to pěkně sedlo k mé přezdívce, ale nemám rád eufemismy. Radši říkám pravdu prostě a bez přikrášlování. Prostá, nepřikrášlená pravda zní: moje srdce se zastavilo a já zemřel. Netuším, kolik času uplynulo mezi posledním úderem mého srdce ve školní hale a chvílí, kdy jsem otevřel oči na onom světě. Kdo vůbec může vědět, ve kterém časovém pásmu nebe leží? Když jsem se ale rozhlédl po pokoji, kde jsem se ocitl, rozhodně nic neodpoví-

6

dalo obvyklým představám, které lidé o nebi mají. Žádní vlídně se usmívající andělé v bílých róbách, kteří by se snášeli zpoza velkých načechraných mraků a libozvučně zpívali. Místo toho jsem uviděl chrápající černošku, která spala v otáčecí židli s vysokou opěrkou. U nohou se jí válela knížka. Okamžitě mi bylo jasné, že jsem mrtvý. Zaprvé: viděl jsem tu holku úplně bez potíží, ačkoli jsem neměl brýle. Dokonce jsem byl schopný rozeznat i název její knížky (Chaloupka strýčka Toma). Skutečně, viděl jsem všechno kolem sebe velmi zřetelně. Dívka na sobě měla seprané modré džíny a tričko, na kterém bylo natištěné klubko angorských koťat. Na konečcích copů se jí houpaly barevné korálky a připomínaly mi počítadlo, které jsem od vás dostal v pěti letech. Ležel jsem v posteli přikrytý prostěradlem a tenkou bavlněnou dekou. Pokoj neměl žádná okna a kromě postele a židle tu nebyl jiný nábytek. Na stropě nade mnou se točil větrák. Po stěnách byly rozvěšené abstraktní obrazy – čáranice, cákance a skvrny. Moje obnažená hruď vypadala bledší než obvykle a na ramenou mi zřetelně vyvstávaly modré žilky. Nakoukl jsem pod přikrývku a zjistil, že na sobě nemám ani kalhoty od pyžama, ani žádné spodní prádlo. Samotná nahota mě neznervózňuje: osobně nevidím důvod, proč bych se měl za penis stydět víc než za ucho nebo nos. Přesto si nemyslete, že by pro mě byly například sprchy ve škole Helen Kellerové příjemným místem k pobytu. Společné sprchy jsou líhní lidského papilomaviru, který způsobuje bradavice na ploskách nohou. A Kevin Stein tam při dvou příležitostech přišel na to, že by bylo naprosto k popukání, kdyby se mi vymočil na nohu. „Haló? Promiň!“ zavolal jsem na holku v otáčecí židli. Vytrhla se ze spánku a vytřeštila na mě oči. „Mohu předpokládat, že jsem mrtvý?“ zeptal jsem se.

7

Prudce vyskočila z křesla a přispěchala ke mně, přičemž omylem odkopla svou knížku pod postel. Chytila mě za ruku a zmáčkla ji. Ucukl jsem, protože jak víte, nesnáším, když na mě někdo sahá. „Nejsi mrtvý, zlato,“ řekla. „Prošel jsi, ale nejsi mrtvý.“ „Prošel?“ „Říkáme tady ,projít‘ místo ,zemřít‘. Projít, jako když dobře napíšeš písemku z matiky.“ Usmála se na mě, čímž odhalila díru mezi předními zuby tak širokou, že by se do ní dalo strčit brčko. Posadila se na pelest a postel se pod její váhou nahnula na stranu. Jednou jsem v časopise Věda četl článek o dlouhověkosti, kde se psalo, že hubení lidé žijí déle. Abych kompenzoval riziko, které představovalo moje děravé srdce, udržoval jsem si od té doby štíhlou postavu. Nemusím ani dodávat, že to byla marná snaha. „Dovol mi, abych se představila,“ řekla holka. „Jmenuju se Thelma Ruddová a pocházím z Wilmingtonu v Severní Karolině. Moje rodina tam vlastní bufet U Podkovy.“ Nato se zeptala, jak se jmenuji a odkud jsem já. „Oliver Dalrymple z Hoffman Estates v Illinois. Mým rodičům tam patří kadeřnictví jménem Hbité nůžky.“ „Víš, jak jsi prošel, Olivere Dalrymple?“ „Myslím, že jsem zemřel na díru v srdci.“ „Na víru v srdci?“ Vypadala zmateně. „My tady nahoře máme všichni víru v srdci.“ „Ne, díru. Měl jsem v srdci otvor.“ „Ale to je hrozné,“ řekla a poplácala mě po noze. Pak začala vysvětlovat, že patří do skupiny dobrovolníků, kterým se říká „dobrodějci“. „Vždycky se hlásím sem, do Nemocnice Meg Murryové, na službu u znovuzrození,“ řekla. „Ráda vítám novorozence, jako jsi ty.“ Zeptal jsem se, jak dlouho takové „znovuzrození“ trvá.

8

„To je hned, ani nemrkneš,“ Thelma mrkla hned několikrát. „Proto je tady v Meg vždycky nějaký dobrodějec ve službě. Nikdy nevíme, kdy dostaneme novou zásilku.“ Poplácala matraci, zatímco já jsem si pozorně prohlížel postel se zmuchlanou přikrývkou a polštář, ve kterém zůstala proleženina po mé hlavě. Nic z toho nevypadalo ani v nejmenším záhadně nebo zázračně. „Prostě se tu zhmotníme?“ zeptal jsem se. Thelma přikývla. Zkoumavě si mě prohlížela hluboko posazenýma očima, až jsem usoudil, že i ona dřív nosila brýle. „Představ si, zlato, ty jsi to nejklidnější novorozeně, jaké jsem kdy viděla,“ řekla. „Nevěřil bys, jaké scény jsem za těch devatenáct let ve Městě zažila.“ „Devatenáct let?!“ opakoval jsem. „Vždyť vypadáš stejně stará jako já.“ „Jo, nám je tady všem třináct.“ Tohle konkrétní záhrobí, vysvětlila mi, je vyhrazené Američanům, kteří prošli ve věku třinácti let. „Říkáme tomu tady Město,“ pokračovala. „A jsme přesvědčení, že v nebi je spousta dalších měst. Pro každý věk jedno – jedno pro lidi, co projdou v šestnácti, jedno pro ty, co projdou ve třiadvaceti, další pro ty, co zemřou ve čtyřiceti čtyřech letech, a tak dál a tak dál.“ „Třináct,“ vyhrkl jsem, úplně zmatený. „Vám je všem třináct?“ „Měšťani nikdy nestárnou. Zůstáváme třináctiletí po celý poživot. Vypadám přesně stejně, jako když jsem sem před devatenácti lety přišla.“ Bude vám to připadat nesmyslné, matko a otče, ale tato stagnace v posmrtném životě mě rozesmutnila daleko víc než vědomí vlastní smrti. Nikdy nedospěju, nikdy nebudu chodit na vysokou školu a nikdy se nestanu vědcem. A popravdě, třináctiletých jsem měl už z Ameriky až po krk – jich i jejich hlouposti, krutosti a nedospělosti. Thelma si všimla, jak mě to sebralo. „Ale rozhodně jsme aspoň moudřejší, čím tu jsme déle,“ prohlásila. „Tedy, aspoň někteří z nás.“

9

„Ono je to asi logické rozdělit posmrtný život podle věku,“ podotkl jsem srdnatě. „Přeci jen, kdyby byli všichni mrtví ubytováni na jednom místě, Město by bylo hrozně přelidněné.“ Pak jsem se zeptal: „Tady zůstanu už navěky?“ Zavrtěla hlavou. „Ne. Každý Měšťan tady pobude jen pět desetiletí. Jakmile náš čas uplyne, jednou večer prostě usneme a už se neprobudíme. V noci zmizíme. Jediné, co tu po nás zbude, je pyžamo.“ „No nazdar,“ řekl jsem. „A kam jdeme potom?“ „Někteří říkají, že se posouváme do vyšší úrovně nebe, do nějaké s lepším jídlem, bytelnějším potrubím a slunnějším podnebím,“ odpověděla Thelma. „Jiní tvrdí, že se třeba znovuzrodíme zpátky v Americe. Ale nikdo neví, jak je to doopravdy.“ Thelma vstala z postele a otevřela dveře šatníku. Vytáhla odtamtud džíny, tričko, trenýrky a ponožky a všechno mi to položila na postel. „Jakou máš velikost bot?“ „Dvacet tři,“ řekl jsem. Vrátila se do šatníku, aby mi našla boty. „Nebyly by nějaké kožené polobotky?“ zeptal jsem se, protože takové jsi mi, matko, vždycky kupovala. „Ve Městě nemáme žádné kožené boty,“ houkla Thelma. „Kůže je mrtvá kráva, a nebe není místo pro mrtvé.“ Zatímco štrachala v šatníku, natáhl jsem si trenýrky a džíny posázené červenomodrobílými nášivkami z oslav dvousetletého výročí vyhlášení nezávislosti, které se konaly před třemi lety. „Takže sem přicházejí jen Američani?“ zeptal jsem se. „Jo. Nedostáváme žádné cizince. Jen lidi, co žili ve Spojených státech amerických.“ Vzpomněl jsem si na absurdní sci-fi filmy, kde postavy ze vzdálených planet mluvily plynnou americkou angličtinou, ale nikdy švédsky nebo svahilsky.

10

„A co různá náboženství?“ zeptal jsem se, zatímco jsem prohlížel pět šest triček ležících na posteli a nakonec si vybral batikované. „Tak podle náboženství rozdělení nejsme. Máme tu úplně všechno: baptisty, katolíky, mormony, židy, svědky Jehovovy. Cokoli tě napadne, zlato.“ Vyšla ven s odrbanými teniskami, které měly na špičkách napsáno L a P. Podala mi je. „Jakého jsi vyznání ty?“ zeptala se. „Ateista.“ Pobaveně se rozesmála. „Taky se mi mnohdy nechce věřit, že nějaká bytost nad námi existuje,“ řekla. Posadil jsem se na postel a obouval si tenisky. Sedla si vedle mě a obírala mi z trička volné nitky. „Nejsem věřící, ale jsem duchovně založená,“ řekla. „Jsi duchovně založený, Olivere?“ „Nepamatuju si jediný den, kdy bych měl nějaké duchovní sklony.“ Usmála se na mě a odhalila přitom díru mezi předními zuby. „Tak vidíš, zlato, tvůj americký život skončil,“ řekla. „Ale tvůj poživot právě začíná. Třeba nějaké duchovno objevíš tady.“

11

2

He

Helium 4,00

Co vlastně lidé tím „duchovnem“ myslí? Znamená to, že instinktivně cítí přítomnost vyšší moci, která řídí jejich život a okolní svět? Nebo prostě chtějí vyjádřit, že tváří v tvář krásnu pociťují posvátný úžas a obdiv? Přičemž krásno může být například violoncellový koncert v e moll (jaký máš ráda ty, matko) stejně jako sedimentární vrstvy prachovce, pískovce a břidlic v pruhovaných skalách arizonské pouště (které se líbí tobě, otče). Vzpomínáte si, jak jsme na vyhlídkové plavbě na Aljašce pozorovali polární záři? Ohromeně jsme tehdy žasli při pohledu na plynné částice, které se v atmosféře srážely s elektricky nabitými částicemi slunečního větru a vytvářely přitom oblouky přízračného zeleného a růžového světla klenoucí se přes celou hvězdnou oblohu. Ani na vteřinu jsme ale u toho neprožívali ten druh duchovna, který ­předpokládá, že se za mrakem krčí nějaké božstvo (například obrovitý Zeus s kučeravou hlavou) a svítí na oblohu sadou barevných baterek. Věřící se nikdy nezabývají záchody nebo zubní pastou na nebesích, ale s oblibou si představují místní krajinu. Malují si ji plnou zurčících potůčků, zasněžených vrcholků hor, hřmících vodopádů a svěže zelených lesů. Dosazují si do ní místa, kde žasli nad krásou přírody a cítili se zduchovněle. Takže, na potůčky, hory, vodopády a lesy zapomeňte. Nejpřesnější obrázek o Městě si uděláte, když si představíte obrovské sídliště. Dvoupatrové cihlové ubytovny, kde žijeme, představují nižší zástavbu, kdežto další budovy – školy, knihovny, jídelny, komunitní středis-

12

ka, skladiště – jsou bytelné, jednoduché stavby, jaké se vcelku neliší od podobných domů v Illinois. Je tu nicméně jeden zásadní rozdíl. Budovy ve Městě se samy opravují. Prasklina ve zdi se začas zacelí, křivý schod narovná a uvolněná prkna podlahy zpevní. Když například někdo nešťastnou náhodou kopne míč do okna, skleněná tabulka během několika týdnů doroste zpátky. Někdy Měšťané z nudy dokonce sami rozbijí okno svého pokoje, aby mohli sledovat, jak se sklo pozvolna rozrůstá od rámů ke středu. Tři týdny po svém příchodu jsem schválně jednu tabulku rozbil, ne z nudy, ale v zájmu vědeckého pozorování. A protože mám slabý spánek a nechtěl jsem, aby mě rušil hluk zvenčí, praštil jsem kladivem raději do okénka budky, která stojí na střeše mého ­bydliště, ­U bytovny Franka a Joea Hardyových. Každý den brzy po ránu ­v ycházím na střechu pozorovat východ slunce a zkontrolovat narůstající sklo. Pravítkem měřím vzdálenost mezi rámem a koncem skla, abych zjistil, jestli se zvětšuje konstantní rychlostí. Zatím to tak nevypadá: některé dny sklo poporoste o dva centimetry, jindy o sedm. Záhada. Kapesním nožem jsem se tenhle týden řízl do levého předloktí. Jen klid, matko a otče, provádím pokus, za kolik dní se rána zahojí. Zdá se totiž, že v nebi se uzdravujeme rychleji. Navíc jsme imunní vůči vážným nemocem, takže děti, které umřely dejme tomu na leukemii, nemusí mít obavy, že by znovu trpěly. Ve Městě také ne­ existuje slepota a hluchota. Jistě si dokážete představit, jak se musí divit někdo jako Helen Kellerová, když se probudí do světa, v němž vidí a slyší. Vzbuzuje ve mně Město posvátný údiv? Ano, mnohdy ano. Ale za celý měsíc, co jsem tady, jsem nepotkal moc lidí, kteří by sdíleli moje nadšení z banálních věcí, jako jsou záchody, vypínače a odpadní šachty. Co se stane s močí, když spláchnete záchod? Kde se

13

bere elektřina, když rozsvítíte stolní lampu? Když hodíte do odpadní šachty plechovku od ananasu, kam až spadne? Někteří Měšťané tvrdí, že naše odpadky končí zpátky v Americe. Věří, že šachty jsou něco jako portály domů a že tu možná někde jsou i další podobné tunely. Abych něčemu takovému uvěřil, musel bych mít nezvratný důkaz. Nedávno jsem se pokusil změřit hloubku šachty kyblíčkem na pískoviště, který jsem uvázal na klubko provázku a spustil do šachty. Rozvěsil jsem předtím po celé ubytovně lístečky informující o probíhajícím pokusu, ale moji spolubydlící ve Frankovi a Joeovi bez ohledu na to vesele vyhazovali celé pytle odpadků, takže se kbelíček utrhl a můj pokus skončil nezdarem. Ale nevadí. Zkusím to jindy. Pro dopravu po Městě slouží kola s desetirychlostní přehazovačkou. Většinou jsou oprýskaná a tu a tam jim spadne řetěz, ale na přesun z bodu A do bodu B úplně stačí (pozor, nesmí se jezdit po chodníku). Kola patří všem, jinými slovy, když se vám některé líbí, nemůžete si ho nechat. Včera jsem si v bicyklovém depu jedno zarezervoval, dojel jsem do Knihovny Guye Montaga a celé odpoled­ ne prohlížel, co je tu k mání. Přesně podle instrukcí jsem uvázal na řídítka červenou stužku, což znamená, že kolo někdo používá, nicméně když jsem navečer vyšel ven, moje půjčené kolo bylo pryč. Člověk by myslel, že andělé budou dodržovat pravidla a nebudou krást, co jim nepatří. Bohužel mají místní obyvatelé tytéž slabosti jako naši spoluobčané z Hoffman Estates. Další zklamání: v knihovnách tu máme jen beletrii. Nic bych si nepřál víc než nějakou pěknou příručku o entomologii nebo astronomii! Ale ne, musím se spokojit s detektivkami, komiksy, romány (třeba Pána much tu máme desítky výtisků) a knížkami pro mládež, kde se řeší otázky jako těhotenství nezletilých a drogová závislost. Pravda, ve Městě nemáme hmyz, takže entomologická příručka by zde nebyla moc platná, ale nemáme tu ani těhotenství nezleti-

14

lých (jediný způsob příchodu na svět je znovuzrození), ani drogy (marihuana tu pochopitelně není, ale jeden kluk v naší ubytovně prohlašuje, že se „vyjíždí“ kouřením heřmánku). Vůbec ve Městě chybí leccos, co v Americe považujeme za samozřejmé: telefony, televize, noviny, výškové budovy, auta, semafory, samoobsluhy, poštovní schránky a spousty dalších věcí. Naopak tu je něco, co v amerických městech nenajdete, a to jsou obrovské betonové zdi – jsou čtyři a říká se jim Severní zeď, Jižní zeď, Východní zeď a Západní zeď. Táhnou se kolem celého Města a odhadem jsou vysoké asi pětadvacet pater. Občas z vrcholu některé z nich padají kusy betonu velké jak talíře a tříští se o zem. Spodní část je pokrytá nástěnnými malbami, které vytvářejí umělecky nadané děti, a někdy se skupina Měšťanů sejde u zdi a všichni křičí nebo zpívají v naději, že se jim z druhé strany třeba někdo ozve. Zatím se to nestalo. Místní šťastné číslo je třináctka (s ohledem na náš věk), a tak je Město rozdělené na třináct zón uspořádaných do jakési mřížky: Jednička, Dvojka, Trojka, Čtyřka, Pětka a tak dál. (Frank a Joe mimochodem stojí v Jedenáctce nedaleko Severní zdi.) Někteří Měšťané si Město představují jako betonové terárium, ve kterém žijeme místo myší my. Spekulují, jestli terárium na jih od nás třeba není vyhrazené třináctiletým Mexičanům a to na severu třináctiletým Kanaďanům. Představují si našeho boha jako vědce, který v olbřímí laboratoři provádí za pomoci andělských asistentů nekonečné pokusy. Jak bych si jen přál, aby náš bůh opravdu byl vědec, jako třeba evoluční biolog Richard Dawkins nebo odbornice na primáty Jane Goodwillová. (Kolikrát jsem vám říkal, že vy dva jako byste z oka vypadli Richardovi a Jane, nicméně matka prohlašovala, že vypadá spíš jako blonďatá Olive Oylová z Pepka námořníka.) Podle mého názoru není náš bůh vědec, ale spíš nějaký výstřední hippie umělec. Říkám mu Zig, protože to jméno zní tak senza bájo

15

epesně (pročež, matko a otče, pokud někdo použije slovo Bůh ve smyslu „bůh, který řídí naše nebe“, změním ten výraz ve vyprávění pro vás na „Zig“). Představuji si Ziga jako hubeného chlapíka s dlouhými vlasy a vousy, tak trochu podobného Kristovi, ale bez dlouhého roucha. Zig spíš nosí vybledlé džíny, tričko potištěné kopretinami a symboly jin a jangu, a na nohou má žabky, což je tady ve Městě nejoblíbenější obuv. Představuji si ho, jak kouří marihuanu (ne heřmánkový čaj), pálí vonné tyčinky a na rukou má hned několik takových těch prstenů, co mění barvu podle nálady. Zig nebude žádné bůhvíjaké božstvo, pan Správný a Dokonalý, protože bohové jsou obecně pokládáni za neomylné, kdežto náš Zig dělá ve všem pořádný chaos. Tak například záchody jsou věčně ucpané a přetékají. Jak říkají Měšťané: „Zig ví o kanalizaci úplný h*vno.“ (Vzhledem k tomu, že neschvalujete vulgární mluvu, matko a otče, aspoň tu ránu zmírním hvězdičkou.) Zig nám nikdy nepošle chemickou sadu, učebnici astronomie, úhloměr nebo periodickou tabulku. Místo toho dostáváme plakátovací barvy, pastelky, křídy, tužky a fixy, všechno v plném spektru barev. Dokonce občas dorazí i barvy ve spreji (čímž se vysvětlují ty spousty graffiti všude). Umělče náš, jenž jsi na nebesích. Zig nám posílá také hudební nástroje jako ukulele, akustické kytary, trombony, housle, tamburíny a harmoniky. Děti jsou tu dost muzikální a já bych se rád přidal, nemít hudební hluch, hlásek jako konipásek a obě nohy levé. Co vám to tu vykládám? Nešel bych do toho, ani kdybych trsal jako Travolta a zpíval operním barytonem. Kromě toho od Ziga dostáváme sportovní vybavení – míče na fotbal a na košíkovou, baseballové pálky, badmintonové rakety, hokejky na pozemní hokej. Musím přiznat, že mi tyhle předměty nahánějí hrůzu, protože v Helen Kellerové jsem při tělocviku pravidelně zažíval nanejvýš ponižující chvíle. Například při vybíjené

16

jsem vždycky schytal ty nejbrutálnější rány, takže jsem kolektivním sportům nikdy nepřišel na chuť. Ve stručnosti, doma v Americe jsem se řídil jednou zásadou: od druhých se drž co nejdál. Stejnou strategii hodlám, když Zig dopustí, dodržovat i tady ve Městě.

17