ISBN

argo 2014

Z anglického originálu Meet me Under the Mistletoe vydaného nakladatelstvím Quercus v roce 2012 přeložila Jitka Jeníková. Přebal navrhla a graficky upravila Gabriela Ryšková. Odpovědná redaktorka Marcela Wimmerová. Jazyková korektura Ludmila Bartošová. Technická redaktorka Saša Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, roku 2014 jako svou 2396. publikaci. Sazba Vladimír Fára. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání první. ISBN 978-80-257-1291-7 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail: [email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

Kapitola první

Pondělí 20. listopadu „Vždyť ještě není ani půl sedmé, Laurie,“ dobíral si ji mladý člen ostrahy. „Copak si nikdy nepřispíš?“ „Dneska mám velký den,“ opáčila a otevřela prosklené dveře do kanceláře. V druhé ruce pevně svírala latte. „Při troše štěstí se vyspím příští týden.“ Laurie přešla prázdnou vstupní halou zalitou zimním sluncem, které dopadalo dovnitř francouzskými okny, a nastoupila do přivolaného výtahu. Zmáčkla tlačítko druhého poschodí, otočila se k zrcadlu a upravila si dlouhou ofinu tmavého mikáda. Dveře se začaly zavírat; zhluboka se nadechla a pak pomalu vydechla, vděčná, že dorazila dřív, než v budově začne shon. Po třech hodinách spánku se její schopnost nezávazně klábosit snížila na minimum – chtěla se soustředit výhradně na práci. První patro… druhé – CINK! „Dobré ráno, Laurie,“ pozdravil ji Jacques z recepce Seamless, jakmile vystoupila z výtahu. Jako nový zaměstnanec u luxusní módní značky se Jacques, elegantně oblečený Francouz, snažil chodit do práce posledních pár týdnů brzy, aby udělal dobrý dojem. Laurie mu zdvořile kývla na pozdrav a prošla kolem něj. Cestou do své rohové kanceláře míjela řady prázdných stolů. Rozhlédla se kolem. Její šéf Danny ještě nedorazil, zdálo se, že je tam jen Gillian, jejich nekompromisní generální ředitelka. Laurie ji zahlédla, jak za zástěnou z mléčného skla s někým telefonuje. Laurie za sebou zavřela dveře kanceláře a letmo se podívala z okna. Po Strandu se ploužily patrové autobusy a taxíky. Míjely třpytivé vánoční výlohy a chodníky plné místních pospíchajících

–9–

do práce a turistů na cestě na Trafalgarské náměstí. Ze své kanceláře ale neslyšela nic než tiché hučení dopravy a připadala si jako v oáze klidu. Odložila si kabelku na zem, posadila se na otáčecí židli a zapnula počítač. Než naběhl, uvelebila se u perfektně uklizeného stolu. Jeho povrch na dotek chladil a lehce voněl po citronovém čisticím přípravku. Po pár dnech v cizině – další smršti letišť, nových tváří a anonymních hotelových pokojů – bylo příjemné být zpátky v Londýně. Počítač se spustil se známou elektronickou melodií a Laurie zabloudila pohledem k nástěnce – viselo na ní pár vzorků látek, nápady na jarní paletu doplňků Seamless a její kalendář. Jedno datum vynikalo: pondělí 20. listopadu, dnes. Kabelky Navajo! zakroužkovala červeně a zvýraznila už před několika měsíci. Laurie se usmála. Navajo představovalo novou exkluzivní řadu zimních doplňků Seamless a ona ji celou měla na starosti. A kabelka, kterou dnes plánovala představit, byla jejím pilotním modelem, jenž vystihoval nedbalou eleganci celé výrobní řady. Snila o tomhle dni už od léta, kdy se pustila do prvních návrhů. Půjde-li všechno hladce, mohla by si dnes udělat jméno. Zahájení prodeje provázela nebývalá pozornost – ve všech luxusních módních časopisech vyšlo plno článků a chvalozpěvů a marketing Seamless rozesílal kabelku jako pozornost spoustě největších celebrit. Laurie si usrkla kávy, zatímco se jí na obrazovce otevřely e-maily. Po měsících práce, od návrhů po dohled na výrobu kabelky, měla dnes konečně dorazit z Číny první várka. V pátek se vrátila z dvoudenní cesty do továrny u Pekingu, kde kontrolovala střapce na kabelkách, které kolem ní uháněly zběsilým tempem na výrobním pásu. Plán na dnešní den zněl prostě: zběžně prohlédne čerstvě doručené kabelky a dá zelenou jejich rozvozu do obchodů, aby stihli předvánoční nákupní horečku. Pak se vypraví na opačný konec města, aby novou řadu zpropagovala na

– 10 –

večírku u příležitosti uvedení do prodeje. Navajo bylo nejexkluzivnější výrobní řadou, na níž pracovala od chvíle, co se ujala pozice vedoucí doplňků, a na svůj velký okamžik se důkladně připravila. Kvůli party si oblékla úzké břidlicově šedé šaty a černé kozačky ke kolenům, mikádo vyfoukala tak, aby měla vlasy rovné a lesklé, nanesla si spoustu tekuté oční linky a tmavě šedých stínů, aby zamaskovala, jak má z nevyspání zarudlé oči. Většinu noci totiž probděla a průběžně na iPhonu sledovala, jak zásilka postupuje. Technický problém v továrně je už takhle zpozdil o tři dny, takže to bylo všechno jen tak tak – na chybu nezůstal vůbec žádný prostor. První dodávka tisíce kabelek měla dorazit v osm hodin ráno. Poklepávala nehty o stůl a sledovala, jak ubíhají minuty. „Víte jistě, že tam nic nemáte?“ ptala se Laurie, jednou rukou držela sluchátko a druhou klikala na webovou stránku doručovatele. „Mohl byste se podívat ještě jednou?“ Kousla se do rtu. „Měly dorazit už před půl hodinou.“ Srdce jí bilo jako o závod. Podle online sledování zásilky se zdálo, že balíky už dorazily. „Nic tu není,“ odpověděl chlapec z pošty. „Pokud ovšem… vy děláte pro Dannyho Grahama, že ano? Vždycky je tu možnost, že je poslali přímo jemu.“ Laurie zaslechla hluk z openspacu, před její kanceláří se někdo nahlas dohadoval, pak se ozvalo zaklepání na dveře. Přes mléčné sklo viděla, že je to její šéf Danny. Poděkovala pošťákovi a položila telefon. „Dále,“ zavolala. Danny otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Nepřestávalo ji udivovat, jak se se svými načerno obarvenými vlasy, špatně padnoucími obleky a huňatým obočím vůbec dostal přes vstupní dveře Seamless – natož že se vypracoval na jejího ředitele. Cit pro obchod v Seamless výjimečně přebíjel cit pro módu.

– 11 –

„Ahoj, Laurie.“ „Danny, ahoj,“ odpověděla a hned si všimla, že nese jednu krabici se zásilkou. Položil ji na stůl mezi ně. „Jsou tady.“ Když vyndával první ze světlehnědých kabelek splétaných z proužků kůže, na kterých posledních šest měsíců pracovala, zakryla si Laurie nervózně rukou ústa. Kabelka měla elegantní křivky, kůže se lehce leskla a malý střapeček zavěšený na straně byl tou dokonalou třešničkou na dortu. Laurie se natáhla, aby se kabelky dotkla, a mimoděk se usmála – byla dokonalá. „Páni. Je nádherná, že?“ vydechla a přejela prstem po zlaté sponě. „A to jsi říkal, že klokaní kůže je jedno veliké ne-ne? No tak, Danny, ten materiál je úžasný. Jemný a nezničitelný. Tihle Skippy budou díky řadě Navajo nesmrtelní.“ „No,“ nadechl se Danny a do tváří se mu nahrnula krev. Z nějakého důvodu nevypadal tak nadšeně a uvolněně, jak čekala. „Tím si nejsem tak jistý.“ Ukázal na logo Seamless. Nebo spíš tam, kde mělo být. Když Laurie zaostřila, aby si pořádně prohlédla nápis, došlo jí, co se stalo, a zůstala jako opařená. Zalapala po dechu. Ne. Ne. To ne. Logo Seamless – typické velké zakroucené „S“ – mělo být vyražené v levém dolním rohu stejně jako na všech ostatních doplňcích. Jenže nebylo. Místo toho stála na kabelce Navajo z drahé klokaní kůže z dovozu nesmazatelně vytištěná slova: SEM PŘIJDE LOGO. „Můžeš mi to vysvětlit, Laurie?“ zeptal se Danny, a jak se tvářil ustaraně, obočí se mu spojilo v jedinou huňatou linku. Laurie naklonila lampičku na stole tak, aby ozářila nápis na kabelce, a zastrčila si tmavé vlasy za ucho. Podívala se na nápis zblízka a připomněla si, že nesmí zapomínat dýchat. Sakra. Bylo to příliš velké, než aby se to dalo přerazit. „Nemůže to být na všech,“ prohlásila s hrudníkem jako ve svěráku. Odložila kabelku a sáhla do krabice. Ale jak tahala na světlo

– 12 –

další a další totožné tašky, neviděla nic jiného než chybu, která se zas a znovu, naprosto očividně, opakovala. Jak se to mohlo stát? Laurie byla přímo u toho, letěla dokonce do Číny. Vrátila se zpátky ke čtrnáctihodinovým pracovním dnům stráveným v začouzené továrně, kde se snažila, jak nejlépe dovedla, domluvit se zaměstnanci. Ujišťovala se, že používají správné materiály, chodila sem a tam podél výrobní linky, kontrovala střapce na prvních kusech a náhodně zapínala a rozepínala spony, aby se ujistila, že všechny fungují. Pak si na něco vzpomněla. Na e-mail, který poslala majiteli čínské továrny poslední den svého tamějšího pobytu a v němž popisovala finální úpravy hromadné vánoční objednávky. Sevřel se jí žaludek. Protože nemohla najít odpovídající obrázek v jpegu, ve spěchu místo toho instrukce pro logo jen napsala. Pohledem se setkala s Dannym a zaplavila ji vlna studu, když si uvědomila, co provedla. Laurie věděla, že majitel umí anglicky jen trochu. Udělala takovou hloupost. A co hůř, pěkně drahou hloupost. Ano, trpěla pásmovou nemocí. Ano, nové kolo dohadování o cenách se protáhlo, takže nemohla pořádně dohlížet na výrobu. Ale při předchozích projektech se jí stejné potíže podařilo zvládnout. Celé to pomalu začínalo dostávat jasnější kontury. Tahle pracovní cesta se od těch předešlých lišila v jednom jediném. Myslela během ní na Jaye. Myšlenkami byla jinde od okamžiku, kdy odstartovali z Heathrow. Pořád musela myslet na Jaye, svého kamaráda, souseda – muže, o němž až donedávna uvažovala jako o někom, kdo by se pro ni mohl stát něčím mnohem víc. Nedokázala to přestat řešit, v letadle, v továrně, v hotelu. Snažila se přijít na to, kde se to celé pokazilo. Podívala se na nepoužitelnou hromadu kožených kabelek narovnaných v krabici před ní. To ona zodpovídala za to, že zakázka na doplňky bude v pořádku. Celé to padalo na její hlavu. „Dorazila už tisícovka vadných kabelek,“ oznámil jí Danny.

– 13 –

„Gillian je viděla a dští oheň a síru. Zbytek dodávky jsem zastavil a zavolal do továrny, aby přestali vyrábět. Musíme zajistit, aby okamžitě začali s novou várkou a bez prodlení nám ji poslali. Jak dobře víš, ta kabelka měla být na pultech poslední pátek v měsíci.“ Danny schoval tvář do dlaní, a odhalil tak zvětšující se pleš na temeni. Pak se na ni znovu podíval. „Už teď máme zpoždění, a tímhle tempem riskujeme, že přijdeme o vánoční zákazníky.“ „Jistě,“ přitakala Laurie pomalu, jak jí začínal docházet plný rozsah jejího přehmatu. „Nechte to na mně,“ prohlásila a snažila se přitom zachovat navzdory narůstající panice dojem klidu. „Ještě dneska to vyřeším, Danny. Domluvím se s továrnou, navrhnu…“ usilovně se snažila přijít s nějakým použitelným řešením. „Nevím, třeba nějaké záplaty nebo…“ zadrhla se. V krku jí vyrostl knedlík a došla jí slova. „Laurie,“ podíval se na ni Danny přímo se zjevnou otázkou v očích. „Totiž… tohle se ti vůbec nepodobá. Děje se něco?“ „Ne, všechno je v pohodě,“ opáčila a při pohledu na šéfa, kterého zklamala, se jí do očí nahrnuly slzy. „Chci říct, že to můžu dát do pořádku. A Gillian…“ Pomyslela na rozzuřenou generální ředitelku, na ženu, na niž se celé ty roky snažila udělat dojem. Zastyděla se, když si uvědomila, že hlavní nápor jejího vzteku už schytal Danny. „Nemůže se takhle strašně zlobit moc dlouho. Určitě si vzpomene na bronzové pásky, no ne? Na ty, co jsme prodávali loni v létě a které lámaly maloobchodní rekordy?“ „Určitě na ně nezapomněla,“ přitakal Danny, ale napětí v jeho tváři nepolevilo. Laurie zachvátila nová vlna strachu. Věděla – během loňského roku se toho stala několikrát svědkem –, že nikdo v Seamless není nenahraditelný. Akcionáři požadovali vyšší zisky, větší tlak na výsledky firma ještě nezažila. Od každého zaměstnance se očekávalo, že něčím přispěje, a poslední kolo propouštění pro nadbytečnost jim to všem připomnělo. Laurie bylo jasné, že přesně

– 14 –

tohle je ta drahá chyba, která ji může stát židli, na niž dosedne nějaká nová tvář s čerstvým diplomem z módního návrhářství – jako třeba Jacques – dřív, než stihne vystydnout. Danny se zatvářil přívětivěji. „Laurie, vážně, co se děje?“ Začaly se jí vybavovat vzpomínky na život během posledních pár měsíců: Čína, New York, Paříž, Berlín, Řím. Od léta zápasila s jednou pásmovou nemocí za druhou, horečnatě se zarudlýma očima v letadlech skicovala a posílala e-maily na iPadu, aby byla připravená na jednání. Přestože se jí většinou pod tlakem dařilo, tentokrát ji to ničilo, nesoustředila se. A mělo to jasný důvod: když viděla před dvěma týdny vcházet do Jayova bytu blondýnu, která udělala tlustou čáru za vším, co spolu mohli mít, musela vynaložit veškeré úsilí na to, aby se nesesypala. „Danny, vím, že jsi riskoval, když jsi mě povýšil. Ale svoji oddanost téhle společnosti jsem přeci dokázala, ne? Posledních pár týdnů bylo zkrátka…“ Došla jí slova, nedokázala tu větu dokončit. Práce, kvůli které tak dřela, visela na vlásku, ale co mohla říct na svou obhajobu – že jí zlomilo srdce zjištění, že muž, na němž jí záleželo, jehož dost možná i milovala, šel o dům dál? Že měla celou dobu v hlavě jen Jaye a nedokázala se soustředit na loga, zapínání ani nic jiného? „Laurie,“ ozval se Danny po chvíli ticha, „nikdo nezpochybňuje tvoje nasazení, ale tak jako tak tě budu muset z řady Navajo stáhnout.“ „To ne!“ vykřikla zoufale. „Vážně, to nemůžeš. No tak, Danny. Vím, že jsem to zvorala, ale nech mě to napravit. Tohle byla výjimka.“ „Navajo je naše nejexkluzivnější řada, Laurie, a nemůžeme riskovat další potíže,“ sdělil jí se sklopenýma očima. „Potřebujeme někoho, na koho se budeme moct stoprocentně spolehnout.“ „Na mě se můžete spolehnout,“ trvala na svém. „A ty to víš.“ „Mrzí mě to, Laurie,“ prohlásil a znovu se jí podíval do očí.

– 15 –

„Vím, že máš talent, viděl jsem, co dokážeš, ale obávám se, že tohle nebyla žádná výjimka. Když jsi odletěla do Číny, přišla do zákaznického oddělení řada stížností.“ Po Dannyho slovech zůstala stát jako přimražená. Stížnosti? Dřela od nevidím do nevidím, aby měla jistotu, že jsou její doplňky bezchybné. Vyhledávala prvotřídní materiály. Dohlížela na každou fázi výroby. Byla hrdá na kvalitu svých výrobků pod hlavičkou Seamless. Nemohla… na své výtvory nikdy neslyšela nic než chválu. „Jaké stížnosti?“ vysoukala ze sebe silou vůle. „Kozačky Sinaloa – odpadávají jim podpatky.“ Danny si položil ruku na čelo, jako by ho bolelo rozebírat detaily. „Jedna zákaznice si v nich vyvrtla kotník.“ „Dobře…“ zamumlala Laurie a v duchu se snažila oddělit jednotlivé kroky výrobního procesu. Připadala si úplně ochromená. Nedokázala přemýšlet. „Najdu způsob, jak…“ Tohle se nemohlo dít. Seamless představoval celý její život. Navrhování bylo to, co dělala, to, v čem byla dobrá. Co si počne, jestli ji vyhodí? „Laurie, Gillian obdivuje tvoji práci stejně jako já, ale má pocit, že je značka poškozená. Podařilo se mi ji přesvědčit, že potřebuješ pauzu, že když si dáš dva měsíce volna, začneš se znovu soustředit a budeš podávat ty nejlepší výkony.“ „Dva měsíce?“ vydechla a do očí se jí nahrnuly slzy. Natáhl ruku a dotkl se její paže. „Laurie, udělej to pro mě. Dva měsíce volna. Co ty na to? Prosím, dokaž, že jsem se tentokrát nemýlil.“ „Ale já nepotřebuju odpočívat,“ namítala v rozrušení tenkým hláskem. Podíval se ke dveřím. „Řeknu Jacquesovi, aby ti zavolal taxíka,“ navrhl. „Aby ses dostala v pořádku domů.“ „Cože, ty chceš, abych teď jela domů?“ zeptala se Laurie nevěřícně.

– 16 –

„Bude to tak nejlepší. Dneska nemůžeš přijít Gillian na oči, to mi věř.“ Laurie si vzala kabát a Danny jí otevřel dveře. Když spolu procházeli openspacem, důvěrně známý hluk utichl a rozhostilo se tíživé ticho. Návrháři, studenti na praxi a asistenti po ní vrhali kradmé pohledy a pak se vraceli ke svým monitorům. Zaplavil ji náhlý pocit studu, když si uvědomila, co se stalo. Všichni v kanceláři museli slyšet Gillianinu tirádu. Všichni její spolupracovníci věděli, jak hrozně to zpackala. Než došla na recepci, utírala si horké slzy, které jí stékaly po tvářích. „Laurie, drahoušku,“ vydechla tetička Clara se silným španělským přízvukem a uchvátila neteř v pevném objetí a oblaku Chanelu. „To je ale příjemné překvapení, že tě tu vidím.“ Na chvilku o krok ustoupila a držela Laurie na vzdálenost paže, aby si ji mohla prohlédnout. „Ale… co se stalo? Vypadáš příšerně! Jsi unavená – a děsně hubená. A potřebuješ nosit víc barev, zlatíčko.“ Laurie se cítila příliš vyčerpaná a rozrušená, než aby něco namítala. Přes veškerou únavu věděla, že tetička Clara v leopardím tričku a růžových džínech, s nehty ozdobenými flitry a bujaře vyčesanými tmavými vlasy nepatří k těm, kdo by měli rozdávat módní rady. Nedávno oslavila pětapadesátiny, byla o dva roky starší než Lauřina matka Caroline. Ta ovšem střední věk přivítala s grácií, kdežto její sestra s ním bojovala na všech frontách. „Potřebuješ dovolenou, zlatíčko. Co takhle výlet do Španělska? Mohla bys navštívit svou matku, pořád říká…“ Zatímco ji Clara vedla chodbou, přestala Laurie poslouchat a promítla si, jak se tu vlastně ocitla. Odmítla Dannyho nabídku, že jí nechá zavolat taxíka, a rovnou ze Seamless odkráčela do nemilosrdně ledového listopadového větru. Přitáhla si vlněný kabát blíž k tělu a šla po Strandu, dokud nestála na Charing Cross

– 17 –

a nepřistihla se, jak stojí uprostřed nádraží a sleduje tabuli s odjezdy. Nedokázala si představit, že se vrátí do svého bytu v Brixtonu, bude zírat do čtyř stěn a čekat, až se vrátí její sousedka Siobhan z práce. Rozhodla se, že raději navštíví tetu a sestřenici. Jednala rychle, aby si to náhodou nerozmyslela, utřela si slzy a nasedla na vlak do Bromley. „Laurie!“ Andrea se rozběhla ke dveřím a vřele ji objala. Laurie jí objetí oplatila. „Nevěděla jsem, jestli tu budeš,“ vydechla Laurie. „Včera jsem měla noční,“ vysvětlila Andrea a kývla ke koši s prádlem, kde ležela uniforma zdravotní sestry. Laurie brala Andreu spíš jako sestru než jako sestřenici. Oběma bylo pětatřicet a vyrůstaly společně. Jedna jako druhá podědily po svých španělských matkách tmavé vlasy a bronzovou pleť, ale podobnost mezi Andreou a tetičkou Clarou tím končila – všechno ostatní na Andree bylo přirozené, od ženských křivek po tmavé oči bez jediné stopy make-upu. „Pojď, posaď se,“ vyzvala ji Andrea a udělala Laurie místo na gauči, aby si mohla sednout – všude se povalovalo takové množství naducaných polštářků, že se pod nimi květinový vzor sedačky téměř ztrácel. „Copak se děje? Co tě sem přivádí v…“ podívala se na hodinky, „… v půl jedenácté dopoledne? Myslela jsem, že to já mám ujetou pracovní dobu.“ Laurie se zabořila do měkké květinové pohovky a události dnešního rána ji znovu zaplavily. „Udělala jsem v práci něco příšerného.“ „Měla jsem za to, že jde všechno skvěle?“ „Já také,“ přitakala Laurie a kousla se do rtu. „Jenže ono ne.“ Palčivé ponížení bylo ještě příliš čerstvé. Laurie pracovala v Seamless čtyři roky, postupně si budovala pověst a teď se zdálo, že se všechno bortí kvůli několika hloupým chybám.

– 18 –

„Co se stalo?“ zeptala se Andrea se starostlivým pohledem. „Zvorala jsem to, fakt hodně,“ přiznala Laurie. Když ji Andrea objala, aby ji utěšila, slzy, s nimiž celou dobu bojovala, se vrátily a ona se zase rozvzlykala. „To nic,“ uklidňovala ji Andrea. „Všechno se srovná.“ Ve vřelém sestřenčině objetí plakala, dokud ji nezačalo pálit v krku. Nakonec se odtáhla. „Chceš o tom mluvit?“ ozvala se Andrea. „Nevím,“ odpověděla Laurie. „Teď ne. Je to hrůza.“ Andrea přikývla. „Jasně. Jak chceš. Teď jsi mezi svými. Co kdybys zůstala přes noc?“ „Díky,“ vypravila ze sebe Laurie, narovnala se a utřela si oči. „Možná toho využiju, pro tentokrát.“ Přinutila se usmát a pokusila se odlehčit atmosféru. „A co ty, jak se ti vede?“ „No, tohle ti spraví náladu,“ zasmála se Andrea. „Už zase bydlím tady, šetřím na kauci na byt. Máma, dennodenně, bez přestávky.“ Kývla ke kuchyni, kde Clara chystala čaj, a zatvářila se, jako když omdlívá. „Umíš si to představit? Táta se vyplížil, aby vyvenčil psa – dneska už podruhé –, nikdo mu to nemůže mít za zlé.“ Laurie se usmála a rozhlédla se po pokoji. Fotky zdobily police i krbovou římsu – všimla si dokonce jedné, na které s Andreou jako děti společně pózovaly jako popové hvězdy. Tolik se to tu lišilo od jejího moderního minimalistického bytu. Clara se vrátila do pokoje s čajem a sušenkami a položila je na stůl. „O víkendu jsem mluvila s tvou matkou,“ prohlásila. „Vážně?“ Laurie si uvědomila, že už je to pár týdnů, co byla naposledy s mámou ve spojení. „Jak se jí vede?“ „Ach, Laurie, ti muži, které si vybírá,“ vzdychla Clara. „Tvůj otec, co ten nadělal paseky tím svým grandiózním odchodem. Při tom, čemu tvoji matku vystavil, je zázrak, že je vůbec ještě tady – jenže teď je to ještě horší, drahoušku.“ „Nepřeháněj, mami,“ poznamenala Andrea, vzala si z podnosu

– 19 –

sušenku a podívala se na Laurie. „Když jsem s ní mluvila, byla v pohodě.“ „V pohodě?“ zopakovala Clara. „Evidentně ti neřekla všechno, Andreo. Věř mi, do pohody má daleko. S Javierem se rozešli a je hrozně osamělá.“ „S Javierem?“ zeptala se Laurie. „Ano – stará láska. Chodili spolu jen pár měsíců. Ale víš, jak to je, pro tvou matku je to další zlomené srdce do sbírky,“ deklamovala Clara, zvedla ruce a zavrtěla hlavou. Laurie si všimla, jak jí Andrea pantomimicky naznačuje, aby si jí nevšímala. Další zlomené srdce, pomyslela si Laurie. Celý život se snažila, aby byla jiná než její máma – nezávislejší, úspěšnější, odolnější. Její štěstí nebude nikdy záviset na muži. Ale když teď v pětatřiceti zůstávala nezadaná, měla zlomené srdce a zuby nehty se snažila nepřijít o práci, musela se v duchu ptát, jestli přece jen nemají společného víc, než si kdy chtěla přiznat.

– 20 –