ISBN

Z finského originálu Kissani Jugoslavia, vydaného nakladatelstvím Otava v Helsinkách v roce 2014, přeložila Jitka Hanušová. Přebal navrhl Jaakko Ollikainen. Jazyková redakce Michal Švec. Odpovědná redaktorka Hana Zahradníková. Jazyková korektura Marcela Wimmerová. Technická redaktorka Alexandra Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, [email protected], www.argo.cz, roku 2016 jako svou 2858. publikaci. Sazba Vladimír Fára. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. Vydání první. ISBN 978-80-257-1753-0 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail: [email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

0:01 blackhetero-hki: chce se někdo pobavit????????+ 0:01 Chubby-Sub28: Starší submisivní, okolí 09? 0:01 cvička jkl*: ... 0:02 ouHpäiTop: ...... někdo štíhlejší v okolí Oulu? 0:02 Kalle42_hki: Turku někdo mladší příští týden? Kuřba a tak? 0:02 jäkessä: järvenpää+okolí? 0:02 Hki_na_skok: v Helsinkách mužnej chlap, kterej by chtěl kuřbu teď hned...? 0:02 Rauma BTM: macatej zadek by rád tvrdou kládu 0:02 tampere hledá mladýho: tampere 0:02 n_oulu: společník do trojky? oulu? 0:02 tampere hledá mladýho: tampere 0:02 Cam30: někdo na webku? 0:03 06e, btm24: MUŽ?? MÍSTO MÁM! 0:03 VilleHKI: štíhlý vers/top 185/72/18/5 hledá štíhlýho vers/btm LIVE hned Když se na monitoru objevila zpráva od Villeho, přestal jsem číst. Do hodiny mi Ville ve dveřích řekl ahoj a já řekl ahoj a pohledem mě chvíli sjížděl od hlavy až k patě. Teprve pak sesbíral dostatek odvahy a vešel dovnitř. „Seš hezkej,“ prohlásil jsem. Ville zabručel a začal se nemotorně ošívat, ustoupil o krok zpátky a pravou ruku měl chvílemi za zády a chvílemi se o ni opíral. Ale tuhle hru já uměl a řekl jsem, ale fakt, seš vážně hezkej, překvapilo mě to hned, jak jsi vešel do dveří, protože jsem čekal něco jinýho, žes o sobě napsal samý lži. Tak bych to udělal já.

11

„Můžu odejít, jestli chceš.“ Hlas měl plachý a nevtíravý, skoro dětský, odvrátil pohled a trochu demonstrativně odsekl, jako kdyby se mě snažil o něčem ujistit. Nemám ve zvyku dělat takový věci, například. Nebo: Vlezl jsem na ten chat ve slabý chvilce, nevím, co jsem si myslel. Jako kdyby chtěl, abych věděl, že si předem promyslel všechno, co by se mohlo stát. Může mít pohlavní chorobu, kdo ví, co je zač, může mi ublížit, nikdy nevíš. „Nechci, abys odešel,“ řekl jsem a zkusil ho chytit za ruku, ale on ji rychle stáhl a znovu schoval za zády. Rozuměl jsem mu líp než kdo jiný. Proč někdo jako on tohle dělá? Proč se nevrátí, odkud přišel? Měl něco málo přes třicet, na první pohled úspěšný muž, vlasy si sčesal dozadu a od šály a límce saka se mu zvedal krásně hranatý obličej, s nímž mohl dostat kohokoliv, vejít do jakéhokoliv podniku a vybrat si ze všech přítomných toho nejhezčího. Vyzul si zánovní kožené boty a svlékl draze vyhlížející kabát a pověsil ho na věšák. Oblečení vonělo čistotou, košile s úzkými proužky byla ze silné a hladké látky, ani džíny se mu u kolen ještě nepomačkaly, i když mu přiléhaly k nohám jako punčochy. Stál přede mnou a chvíli nic neříkal, ale pak mu mlčení začalo vadit, vklouzl mi rukou na bedra, silou mě přitiskl ke zdi a drsně políbil. Dlaněmi mi sevřel zápěstí a stehno vrazil do rozkroku, jako kdyby se bál, že stihnu něco říct. Že jsem do něj zamilovaný, nebo že vím, jak ho to štve a jak mu rozumím, i světu, ze kterého pochází: rodiče inženýři, no jo, nemohls jim říct, že jsi na kluky, já vím, no, to se neříká jen tak. Já to taky nenávidím, všecko tohle, chtěl jsem se mu přiznat, zeptat se, jak jsme k tomu vlastně přišli a proč to musí být takové, co se nám to stalo, jenže to se nehodí říkat někomu, kdo má výčitky, protože nenávist je mnohem horší než hněv. Hněvu můžeš ustoupit; můžeš se přes něj přenést nebo mu obětovat život, ale nenávist funguje úplně jinak. Zaleze ti pod

12

nehty a nevyleze, i kdyby sis prsty ukousal. Ale neřekl jsem mu nic, protože mezi muži neexistují otázky, ani týrání, ani vysvětlování. Dlouhými nehty mě škrábal po zádech a po ramenou, rovnými zuby narážel do mých, krk mu voněl výraznou kolínskou a v podpaždí byl cítit ještě vlhký deodorant. Pevně se ke mně přitiskl a nohama mě obemknul, svalnatá stehna mi zmáčkla boky a oblá ramena měl plná odhodlání. Na chvíli jsem si pomyslel, jak je hezký a jaké mám štěstí, že přišel. Zápěstí řídce porostlá světlými chloupky, hřbety rukou plné vystouplých žilek, rovné a souměrné prsty s pěkně upravenými nehty, na několik horních knoflíčků rozepnutá přiléhavá košile, pod níž ucítím jeho vůni, klíční kost podpírající pevné prsní svaly, elegance zužující se hrudi a přitažlivost pasu a pánve, těsné, ale padnoucí kalhoty, které mu stahují stehna, až svaly připomínají ostří bruslí. Jak jen někdo může být tak dokonalý. Políbil mě na krk v tmavé předsíni, a i když nás nikdo neviděl, i když ani my se úplně neviděli, jakmile mi teplou a pevnou rukou vklouzl pod triko, uviděl jsem ho najednou jinak. Chtěl jsem si namluvit, že se mu vzdávám proto, že jsme koneckonců jen zvířata, nic s tím nezmůžeme, patří to k základním rysům naší povahy. A podle síly jeho stisku a vzrušeného dechu asi uvažoval stejně. Trhnutím si rozepnul košili už v předsíni a zakousl se mi do trička, takže jsem přes látku ucítil teplo jeho dechu. Na chvíli jsem ho odstrčil, vymanil se z jeho sevření a on nejprve narazil do zdi a pak se na mě zadíval těma svýma velkýma modrýma očima. Potom jsem ho odtáhl za sebou do postele, povlečení ještě vonělo pracím práškem, podíval jsem se na něj a zařekl jsem se, že z toho vytěžím co nejvíc. Teď když na to konečně došlo. Svlékl si zbytek oblečení a začal se usmívat. Chceš, zeptal se, mrkl na mě a chytil mě za rameno, aby mě stáhl dolů.

13

„Všechno oukej?“ zeptal se, když jsem skončil. „Všechno oukej,“ odvětil jsem a pomyslel na všechny ty zprávy, které Villemu na chatu přišly. A z těch všech si vybral tu moji, protože moje zpráva byla ze všech nevýraznější, ze všech nejžádostivější, moje strategie ta nejlákavější. Všichni ho chtěli, a on chtěl jen mě, a to jsem miloval. Otočil si mě vzhůru nohama, aby na oplátku obsloužil on mě. „Líbí se ti to?“ zeptal se s hbitým jazykem napůl vystrčeným z úst. „Je to super,“ odvětil jsem a instinktivně mu zatlačil hlavu níž. „Seš hezkej,“ řekl. „Co říkáš?“ „Že seš hezkej,“ zopakoval. Pak to v pokoji začalo být cítit. Já a on. Nás bylo cítit. To, co jsme právě udělali. Naše myšlenky. Vůně latexu se přilepila na kůži, na prostěradlo, na všechny povrchy, prostoupila všechen vzduch v místnosti. Prostěradlo nasáklo potem, když si dal ruce za hlavu, všiml jsem si, že mu deodorant vypověděl službu, i dech se mu změnil. Ztěžkl, páchl po cibuli a masu. „Díky,“ prohodil konečně. „Za nic.“ „Seš v pohodě?“ „Jasně.“ „Prima,“ řekl a odkašlal si. „Bylo by fajn se zas někdy vidět.“ „Jo, možná,“ odvětil jsem. „Dáš si kafe?“ zeptal jsem se pak rychle a ještě rychleji se zvedl, škubnutím za kliku jsem otevřel okno, jeho věci rozházené po podlaze jsem skopl na hromadu, zvedl deku, která spadla z postele, a rozsvítil jsem. „V tuhle dobu?“ podivil se a trochu vyplašeně se posadil, natáhl deku přes nohy, položil ruku na podbřišek a zmateně mhouřil oči.

14

Kůže se mu v jasném světle leskla jako právě dopečená šunka. Poškrábal se na rameni a požádal mě, jestli bych nezhasl. „Jo, v tuhle dobu. Dáš si?“ „Nemůžu,“ pronesl. „Budeš muset jít,“ řekl jsem. „Cože?“ „Chci, abys hned odešel.“ Začal si sbírat svršky a já jsem šel do kuchyně zapnout konvici. Na linku jsem postavil hrnek, nasypal do něj dvě lžičky instantní kávy, dvě sladidla a kapku mléka. „Mohl bys už jít?“ zeptal jsem se. Zhasl světlo a zdálo se, že se lekl buď otázky, anebo hlasu, který přerušil ticho, anebo toho, jak jsem se náhle zjevil v ložnici. „Celou dobu jsem na odchodu,“ odvětil a přitom si teprve urovnával druhou ponožku na palci. Vrátil jsem se do kuchyně, nalil vodu do hrnku, promíchal kávu a ochutnal. Pak jsem ji vylil do dřezu.

15

1 Postupoval jsem sotva znatelnými kroky, jako bych si nebyl jistý, co hledám. Jednou už jsem tam zašel, ale tehdy jsem se neodvážil dál než mezi dveře. Tam ale byli, pokud jste je chtěli. Dali se koupit, prostě jen tak. Kdokoliv si ho mohl pořídit a dělat si s ním, co chtěl. Nikoho se neptali, aby vysvětlil, proč a kam si ho pořizuje, zda jde o momentální impulz, nebo zda koupi delší dobu zvažoval. U kasy mohl kdokoliv zalhat: ano, pořídil jsem vše nezbytné, bude mít dobrý a milující domov, terárium o rozměrech metr krát metr krát dva. Mám všechno, co potřebuje. Větev na lezení, nádobu na vodu, skrýše a dřevěné štěpky, všechno, i myši. Uvažuju o něm tak dlouho, co si jen pamatuju. Cítil jsem jejich přítomnost v chodidlech, která se mi napětím svrašťovala. V tom se nelze zmýlit. V tom chvění, které se vine přes bedra do nohou a kroutí se podél šíje až k temeni, svaly se napnou, až jsou celé ztuhlé a neposlušné, chlupy jakoby zhoustnou a postaví se do útoku. Žena, která stála za pultem, ke mně rychle přistoupila. Postával jsem u pískomilů a podivoval jsem se – ne, obdivoval jsem složitý tvar jejich těla a jejich schopnost přežít s tak krátkými nožkami a dlouhým ocasem. „Uvažujete o pískomilovi?“ zeptala se. „Je to dobrý a nenáročný domácí mazlíček, nevyžaduje mnoho péče. A snadno ho zas prodáte.“ „Ne, o hadovi,“ odpověděl jsem, podíval jsem se jí do tváře a čekal jsem jiný výraz, překvapený nebo podezřívavý, ale ona mě jen požádala, ať ji následuju. „O velkém hadovi.“ Sešli jsme o poschodí níž, prošli kolem mrazáků a regálů

16

s granulemi, kolem klecí na drůbež a hraček na míru, kolem skleněných krychlí pro teráriová zvířata, šváby, sarančata, octomilky a cvrčky polní. Všude byla cítit smrt, kterou se snažili rozmělnit teplými vůněmi dřeva a sena a chladnou vůní kovu. Měli je potmě v suterénu, protože tam bylo větší vlhko a podmínky, které napodobovaly jejich přirozené prostředí. Dveře se tam zrovna netrhly a ani je nevystavovali všem vyloženě na očích. Mnozí lidé tam nevešli možná jen kvůli obavám, že by tam na hady narazili. Už jejich vzhled vyvolával u spousty lidí paniku. Sekce hadů byla rozdělena do dvou kategorií: na jedovaté a škrtiče. Měli jich tam desítky, plné regály, a byli rozmístění nad sebou, největší a nejsilnější ve spodních regálech a ti nejmenší v horních. Měli různé barvy: limetkově zelené krajty zářily jako jasná neonová světla, tlustí jamajští hroznýši se žlutými pruhy se roztahovali před očima jako ty nejchutnější dorty na slavnostním stole a malé oranžové užovky a hnědě pruhované krajty se na sebe vrstvily jako kulatá zapletená klubka. Ve skleněných teráriích vypadali jako svlečení ze své moci, obtočení kolem větví na lezení; někteří z nich leželi natažení přes celé terárium, zvlhčovali si kůži v nádobce s vodou a trávili potravu. Spojovala je jakási bezedná sklíčenost. Pomalu otáčeli lenivými hlavičkami, jako by byli znudění, anebo spíš ponížení. Bylo to smutné. Neznali nic jiného. „Tihle pochází od zahraničního chovatele, nesmí se lovit v přírodě,“ spustila prodavačka. „Takže s nimi můžete zacházet úplně volně, ale měl byste pamatovat, že hadi si nejlépe vystačí sami.“ Mysl mi zachvátil obraz míst, odkud je do prodejny dovezli, protože jsem si předem na internetu pouštěl videa z chovu. Vypadala jako zázemí restaurací s rychlým občerstvením. Místnosti s vysokými regály až po okraj zaplněnými černými kójemi, kde hadi žili, dokud nedorostli do velikosti k prodeji. Na dně

17

kójí měli pár bezprašných dřevěných štěpků a jednu větev. Nikdy neviděli denní světlo, ani se nedotkli opravdové země, a tady je teď naaranžovali do výstavky, která imitovala přírodní podmínky. Dozví se někdy, že ne všechny životy mají stejnou cenu? Rovnou jsem si jednoho objednal. Hroznýše královského. Nejprve přišlo terárium, které jsem musel složit. Jeho obyvatele dopravili v přenosném boxu až do domu. Kam s tím? Zeptal se doručovatel. Prý kam s tím. Jako by na tom vůbec nesešlo, jako by v krabici byla nějaká sestavitelná knihovna, a ne téměř dospělý škrtič. Požádal jsem ho, aby krabici položil doprostřed obývacího pokoje. Had byl dlouho zticha a nehýbal se. Slabě syčel a ostýchavě se pohnul, až když jsem lehce nadzdvihl víko a dovnitř proniklo světlo. V tu chvíli se mi naskytl pohled na jeho líné, slizké tělo, trojúhelníkové černé obrazce a hnědou kůži – vznešené pohyby. Jak se tam sám o sebe třel, suchá kůže šustila jako porouchaný reproduktor. Představoval jsem si, že bude jiný. Silnější, hlasitější a větší. Ale zdálo se, že se mě bojí víc než já jeho. Teď tě vlastním, řekl jsem. Sbíral jsem odvahu, abych víko nadzvedl úplně. A když jsem to konečně udělal, had se rozhýbal tak zuřivě, že jsem nepoznal, kde ten pohyb začíná a kde končí. Z úzké trojúhelníkové hlavičky mu do všech stran vystřeloval rozeklaný jazyk a celý se roztřásl, jako by byl v mrazáku. Krátce nato vystrčil hlavu z krabice a malé černé oči se kmitavě otevíraly a zavíraly, jako by ho trápil tik. Když položil hlavičku pomalu na podlahu, naklonil jsem krabici, abych ho dostal rychleji ven, a on žuchl na zem jako plastelína a na místě ztuhl. Teprve po chvíli se dal do pohybu. Kroutil se rovnoměrně vpřed jako poklidné vlnky. Byl to neskutečný, křehký a pomalý

18

pohyb, ale přitom rozhodný a energický. Prozkoumával nohy stolu a pohovky, zvedl hlavu, aby si prohlédl květiny na okenním parapetu, zimní krajinu rozprostírající se za oknem, stromy s bílými kapucemi, hrbolaté prostěradlo z šedavých mraků na obloze a pestrobarevné domy. Vítej, řekl jsem mu a usmál se, vítej do nového domova. Když se po chvíli zkroutil do klubíčka, jako by ho můj hlas vylekal, zastyděl jsem se za to, na jaké místo jsem ho přivedl. Co když se mu tady nebude líbit, co když se bude cítit spoutaný, ohrožený, smutný, osamělý? Bude mu stačit, co mu můžu nabídnout? Tenhle malý byt, studené podlahy a pár kusů nábytku. Byl to živý tvor, za kterého jsem teď nesl odpovědnost a který nemluvil jazykem, jemuž bych rozuměl. Pak jsem se k němu začal přibližovat. Několikrát jsem se v odrazu jeho malých černých očí ubezpečil, že mě má v zorném poli, teprve pak jsem se pomalu usadil na pohovku před něj a čekal, až přijde. A konečně se roztočil z klubíčka a připlazil se mi k nohám, očichal prsty a nakonec se mi kolem nohou omotal. Pak mi položil hlavu do klína, strčil mi ji do rozkroku, do podpaždí a na záda, všude. Chytil jsem ho oběma rukama a obtočil kolem krku, a když se mě dotkl na holé pokožce svojí šupinatou kůží a špičkou jazyka mi prozkoumával šíji, naskočila mi husí kůže. Pomalé sunutí po mém holém těle mi připadalo jako dlouhé a teplé olíznutí. Chvíli jsme tak spolu zůstali, seděli jsme na pohovce, hlavičku měl pod mojí bradou, tělo kolem mého těla jako kovové brnění, já měl ruce roztažené do stran, rytmické, vzrušující, promyšlené šťouchy jeho rozeklaného jazyka na mojí rozechvělé kůži. Myslel jsem si, že spolu budeme navždy, já a on. Nikdy se nepřestaneme milovat. Nikdo se o tom nikdy nesmí dozvědět – budu ho opatrovat jako svou vlastní duši, pomyslel jsem si.

19

Dám mu domov, vše, co potřebuje, a on se mnou bude šťastný, protože já vím, co chce. Naučím se ho znát tak dobře, že nebude třeba ani slova a já ho nakrmím a budu se dívat, jak tráví svou potravu, a budu sledovat, jak roste a roste a roste.

20