ISBN

doktora Gordona Livingstona

Příliš

brzy

snirý,

příliš

pozdí'

moudrý přilákal desetitisíce čtenářů, kteří si tři­ cet skálopevných pravd o životě vzali k srdci. V této své v pořadí druhé knize Naše životy ovládají paradoxy

Gordon

Livingston,

viet­

namsky válečný veterán, psychiatr a rodič, který přišel o dva syny, nabízí dalších třicet životné důležitých moudrostí. Doktor Livingston se mimo jiné zabývá násle­ dujícími pravdami: Odpuštění je dar. který dáváme sami sobě. Manželství ničí mnohé dobré vztahy. Formuje nás to. čeho se bojíme. Všichni plujeme po proudu řeky. Jeden z nejtěžších životních úkolů je vidět sami sebe lak. jak nás vidí druzí. Jak stárneme, krása se vytrácí dovnitř. Mnoho lidí umírá a jejich vnitřní hudba stále ještě hraje. /.novu se zde projevují ryzí kvality doktora Livingstona: hluboké porozumění našim emoč­ ním zmatkům - skrytému pokrytectví, touhám a výmluvám: neomylný smysl pro podstatné (neztrácí ani okamžik psaním o nedůležitých věcech): a vlastní schopnost uchovat si víru ve svět. o němž ví. že je schopen podrobit nás nespravedlivému celoživotnímu utrpení. Tyto kvality plus dokonale vyvážený sm\>-l pro humor přispěly ke vzniku další výjimečné knihy, která, stejné jako ta předešla, nabízí las­ kavou, velkorysou a

nezvyklou alternativu

k cestě pokusu a omylu, která činí moudrost tak drahocenným zbožím.

Copyright © 2 0 0 6 by Gordon Livingston Translation © Viktorie Košnarová, 2 0 0 7 Copyright © for Czech edition Beta - Dobrovský Všechna práva vyhrazena.

ISBN 9 7 8 - 8 0 - 7 3 0 6 - 2 9 2 - 7

Mým

dětem

Kirsten,

Michaelovi,

Emily

Nině, a

Andrewovi, Lucasovi

O m n o h o přicházíme, ale mnoho zůstává A Tatianě,

vnoučatům Karlovi a

Felipe

našim darům 2 1 . století

Na diskotéce v Tel Avivu zabila bomba dva tucty mla­ dých lidí. Izraelská mládež se nedala zastrašit. Dále se oddávala čilému nočnímu životu. Dnes je na místě činu deska se jmény obětí a na ní prostý nápis: LO N A F S E E K L I R K O D . Z n a m e n á to „A nikdy nepřestaneme tancovat". Gene Weingarten, The Washington Post

Obsah

P o d ě k o v á n í • 11

1

Naše životy ovládají paradoxy • 13

2

Víme, že většina našich myšlenek je nepravdivá • 21

3

Odpuštění je dar, který dáváme sami sobě • 25

4

Manželství ničí mnohé dobré vztahy • 31

5

Hněvat se je snazší než truchlit • 3 8

6 7

Činy hovoří za nás • 44 Je lepší vyčerpat se než se šetřit • 49

8

Máš-li co říct, řekni to hned, protože nevíš, kdy zmlkneš navždy • 55

9 10 11 12 13 14 15

Naše obavy nás formují • 60 Dobrý nevlastní rodiče zasahuje co nejméně • 67 Jeden z nejtěžších životních úkolů je vidět sebe tak, jak nás vidí druzí • 72 O d m ě n o u pravého věřícího je morální jistota • 77 Důstojnosti se vzdej až naposled • 84 O m n o h o přicházíme, ale m n o h o zůstává • 88 Na důležité otázky nenacházíme odpověď • 97

16

Vztahy působí m n o h o utrpení • 1 0 2

17

Všichni plujeme po proudu • 1 1 3

18

Můžete se změnit, aniž bystezanevřeli na t o , jací jste byli dřív • 1 1 9

19

Smysluplný život posiluje duši • 1 2 4

20

N e n í dobře býti člověku samotnému • 1 2 8

21

Hlavní rozdíl mezi inteligencí a hloupostí spočívá v tom, že inteligence má své hranice • 1 3 4

22 23 24

Uši jsou hlavními orgány svádění • 1 4 0 Na nespavost ještě nikdo nezemřel • 1 4 8 Hrdinství je otázkou vkusu • 1 5 5

25

Všichni jsme schopni všeho • 1 6 1

26

Topíme se v informacích, ale prahneme po vědění • 1 6 4

27

Štěstí vyžaduje schopnost snášet nejistotu • 1 7 0 J a k stárneme, krása se vytrácí dovnitř • 1 7 7

29

Každá sněhová vločka v lavině tvrdí, že je nevinná • 183

50

M n o h o lidí umírá a jejich vnitřní hudba stále ještě hraje • 1 8 7 O autorovi • 1 9 1

Poděkovaní

T

ato kniha obsahuje myšlenky mnoha lidí. T o , že

je všechny nevyjmenuji, neznamená, že jsem ne­

vděčný. Je jich tolik, že bych nevyhnutelně vynechal někoho, jehož myšlenky jsem si vypůjčil. Musím však vzdát hold vynikajícímu redaktorovi a vydavateli Matthewovi Loreovi. Za jeho přátelství, vlídnou podporu, nakladatelský ostrozrak a ochotu věřit v tuto knihu i v její předchůdkyni má můj ne­ hynoucí vděk. J e n málo autorů mělo takové štěstí. Mé díky patří rovněž váženému Rafe Sagalynovi, mému agentovi, který mě podpořil i v době, kdy prožíval velkou osobní zkoušku. Dále jsem zavázán

Jimu Finefrockovi, redaktorovi přehledu San Fran­ cisco Chronicle a Richardu Grossovi, redaktoru prv­ ní stránky Baltimore Sun; oba mi laskavě poskytli

Naše

životy

ovládají paradoxy

prostor, abych se v jejich listech mohl vyjádřit k vě­ c e m , které pro mě byly důležité. Děkuji příteli a k o ­ legovi Tomu Fergusonovi, který si v mém výzkumu povšiml užitečných pravd a jako první mě vybídl, abych je sepsal. Své dceři Emily, která je sama nadaná spisovatelka, vděčím za kritické připomínky k ruko­ pisu a za t o , že mě inspiruje svým zaujetím a toleran­ cí k mým rodičovským slabostem. A nakonec děkuji své manželce Claře, jež ztělesňuje vše, co obdivuji, a po dvaatřiceti letech mě stále ještě každý den udi­ vuje svou ochotou sdílet se mnou život.

1.Naše životy ovládají paradoxy

Za třicet šest let naslouchání pacientům jsem zjis­ til, že většina z nás má potíže při zjišťování, co to znamená být šťastný a jak tohoto žádoucího stavu dosáhnout a udržet si ho. Člověk by řekl, že život v nejbohatším státě na svě­ tě se zajištěným blahobytem, prakticky žádnými při­ rozenými nepřáteli, kde je většina infekčních cho­ rob, které ohrožují lidský život, potlačena, by nám měl zaručit štěstí a spokojenost. Fakt, že tomu tak není, poskytuje lidem, jako jsem já, živobytí. Jaký přesně je náš problém? Co nám brání žít tak, jak toužíme? J a k o člověk, který pracuje hlavou a srdcem, jsem vždy obdivoval ty, kdo pracují rukama. Když jsem byl mladý, žil jsem delší dobu na farmě a mimo jiné 13

Naše

životy

ovládají paradoxy

jsem se naučil proměňovat mrtvé stromy v palivo. Před pár lety jsem koupil dům na předměstí, poří­ dil jsem si do něj kamna na dřevo a začal jsem shánět dříví na topení. J e d n o h o dne jsem šel kolem domu, kde na předním dvorku usychal dub. Zeptal jsem se majitele, jestli by ho nechtěl pokácet výměnou za dřevo. M o j e nabídka ho zjevně potěšila. Tak jsem strom pokácel a během dne jsem ho pro­ měnil ve velkou hromadu polínek. Když jsem odvá­ žel poslední náklad, majitel domu mi poděkoval a svě­ řil se mi, že jedna dřevařská firma za tuto službu požadovala 5 0 0 dolarů. A tak jsem se rozhodl, že se pustím do podnikání. Abych se stal „koncesovaným odborníkem na stromy", musel jsem složit písemnou a ústní zkoušku. V určený den jsem odjel do hlavní­ ho města našeho státu a ocitl se v místnosti plné mladých mužů ve flanelových košilích a s třídenním strništěm na bradě. Písemná zkouška byla docela lehká, ale pak jsme museli chodit se zkoušejícím po městě a určovat stromy. Vždycky na jeden ukázal a my měli zapsat jeho název. Bylo to v zimě, takže zatímco ti, kdo na tom byli lépe než já, vesele psali, já se plazil po kolenou a hledal nějaký zatoulaný lístek. Zkoušku jsem nakonec udělal, dal jsem si inzerát 14

Naše

životy

ovládají paradoxy

do novin a v příštích dvou letech jsem porazil spous­ tu stromů. Připadalo mi to jako daleko užitečnější cvičení než mučit se v posilovně. Později jsem zapla­ til skutečnému odborníkovi, aby mě naučil lézt na stromy, což ještě znásobilo mé potěšení. Někteří majitelé zahrad se však dost divili, když se mi v kapse ozvalo pípátko a já musel slézt ze stromu a zatelefo­ novat do nemocnice. Mé exhibice na stromech a jejich prořezávání ob­ vykle přilákaly dav čumilů. J e d n o u jsem lezl na bílý ořešák, větev, za kterou jsem se chytil, se ulomila a já sletěl z výšky devíti metrů na trávník. M ě l jsem štěstí, protože jsem málem skončil na dlážděném chodníku mezi diváky. J a k jsem tam tak ohromeně ležel, přiskočil ke mně jakýsi muž a začal mi ohma­ távat ohryzek, přičemž mě uklidňoval: „Ničeho se nebojte, já jsem d o k t o r . " „Jaký druh d o k t o r a ? " zají­ mal jsem se. „Dermatolog," odpověděl. To už se z dál­ ky ozvala siréna přijíždějící sanitky. Krátce poté, co se mi zahojila zlomená páteř, jsem dřevařinu pověsil na hřebík. Vyprávím tuto historku proto, že obsahuje, stejně jako naše životy vůbec, spoustu dobrých i špatných zpráv. Sny o tom, že si budu vydělávat na chleba 15

Naše

životy

ovládají paradoxy

v potu tváře, se sice naplnily, ale utrpělo tím mé zdraví. Abyste se mohli elegantně zhoupnout na le­ zeckém laně, musíte napřed vylézt na strom. Lidé se obdivují těm, kdo dokážou fyzicky riskovat, ale stej­ ně zábavné je, když spadnou na zem. M á m spoustu dříví, ale bolavá záda mi brání odnést ho do domu. A tak dále. Nabyl jsem dojmu, že v lidských životech působí jedna mocná síla, kterou by bylo možné nazvat ur­ čující úloha paradoxu. Někdy se nám cosi přihodí a teprve po letech zjistíme, zda to bylo prospěšné, nebo katastrofální. Tuto pravdu vyjadřuje řada na­ šich lidových rčení: „Příliš m n o h o dobrého škodí." „Člověk, který chce všechno, riskuje všechno." „Bůh nás trestá tím, že vyslyší naše modlitby." Jsme úspěšní v práci na úkor vlastních rodin. Lásky našeho mládí jsou zhoubou našeho stáří. Zkušenostmi moudříme, ale zdolává nás čas. Čím víc se věci mění, tím zůstá­ vají stejnější. Největším rozčarováním je zjištění, že „řídit se pravidly" nepřináší pokaždé, nebo alespoň většinou, uspokojení, ba právě naopak. Přicházíme na t o , že mnohá z pravidel, jimiž se řídíme, mají chránit zájmy někoho jiného, než jsme my. Právě proto se řada lidí 16

Naše

životy

ovládají paradoxy

cítí být v zajetí vlivů, které nedokážou ovlivnit: ne­ přehledné byrokracie, velkých společností, ekono­ mických sil - což jsou všechno společenské motory, které umožňují honbu za štěstím, ale na cestu k němu kladou m n o h o překážek. Při definování „normálnosti" a popisu přijatelné­ ho chování hrají svoji roli instituce pečující o naše mentální zdraví. Psychiatrie přispěla sestavením Dia­ gnostické

a

statistické

příručky

mentálních

poruch,

nyní už ve čtvrtém vydání. Tento rozsáhlý seznam obsahuje popis různých druhů chování, které společ­ nost pokládá za abnormální. Jsou zde definovány závažné duševní choroby - schizofrenie, maniodepresivní psychóza, deprese, různé formy chorobných obav a úzkostí, které nutí lidi vyhledat p o m o c . Pří­ ručka rovněž popisuje obtížné a těžko přizpůsobitel­ né vzorce chování známé pod souhrnným názvem „poruchy osobnosti" - což lze chápat jako diagnózu lidí, kteří dráždí, využívají a znepřátelují si své spo­ luobčany. Zřejmě jsme geneticky vybaveni pro nejrůznější varianty chování. Jednovaječná dvojčata vyrůstající odděleně budou pravděpodobně trpět stejnými du­ ševními poruchami. Existuje rovněž svědectví o znač17

Naše

životy

ovládají paradoxy

né shodě jejich charakterových vlastností, zejména asociálního chování. T o , jakými jsme, určuje jak pří­ roda, tak výchova, což není nijak překvapující. Mezi vším tím diagnostikováním a popisováním lidského chování jsme neustále konfrontováni se zá­ kladními otázkami: jak žít, jak rozeznat, co můžeme ovlivnit a čemu se naopak musíme přizpůsobit. Dá se to přirovnat k náchylnosti k srdeční chorobě. Je jasné, že nás některé věci, především naše rodové a genetické zázemí, předurčují například k onemoc­ nění srdeční chorobou, kterou nejsme schopni kon­ trolovat. Pokud jste muž a pocházíte z rodiny, jejíž člen předčasně zemřel na infarkt, udělal byste dobře, kdybyste nekouřil, hlídal si dietu a pravidelně cvičil. I přesto je dost pravděpodobné, že vás postihne in­ farkt. Takže si můžete říct „K čertu s tím vším" a jíst, pít a kouřit po libosti? To záleží na vás. Jeden autor definoval štěstí jako poměr mezi vý­ sledkem a očekáváním. Pokud je čitatel tohoto zlom­ ku dostatečně vysoký - pokud jsme v životě dosta­ tečně uspěli, ať už si pod tím představujeme cokoli -, máme naději, že bychom mohli být šťastní. Pokud jsou však naše očekávání příliš vysoká, mohou pře­ vážit nad našimi úspěchy a budeme nespokojení. Co 18

Naše

životy

ovládají paradoxy

se týče subjektivního pocitu štěstí, jsou obě složky samostatně

definovatelné.

Co

pro

nás představuje

uspokojující stupeň? Je v souladu s očekáváními, kte­ rá v sobě chováme? O d p o v ě ď na tuto otázku nám umožní pochopit, proč lidé, které považujeme za materiálně hůře zajištěné, často žijí šťastněji než my že tudíž za peníze štěstí nekoupíš. (Přestože M a l c o l m Forbes trvá na tom, že ten, kdo tomu věří, nenaku­ puje na správných místech.) Nejlepší životní strategií je proto kontrolovat jen t o , co můžeme, a nedělat si přitom iluze, že můžeme kontrolovat úplně všechno. Snad je možné to vyjád­ řit

dalším

když

si

paradoxem:

přestaneme

Maximální kontrolu

namlouvat,

že

můžeme

získáme, kontrolo­

vat vše. Pohybujeme se po tenké čáře mezi bezmocí a všemohoucností. Z n í to jako obhajoba umírněnosti a asi tomu tak opravdu je. Raději o tom však uvažuji takto: M á m e li být šťastní ve světě plném špatných a nečekaných událostí, musíme uvažovat rozumně a vytvořit si vůči tragédiím odolnost, která nás ochrání před zou­ falstvím. Musíme se naladit na paradox dobré zprá­ vy/špatné zprávy a vytvořit si kapacitu pro přijímání nevyhnutelného. Musíme se také naučit věci vypouš19

Naše

životy

ovládají paradoxy

tět - minulost, neřešitelné křivdy, chyby mládí. Z to­ h o t o světa nikdo neodchází živý. Jestliže je pro nás realita důvodem k zoufalství, nebo nás nutí každý den ráno sebrat odvahu a vstát - to záleží na přístu­ pu. A my v tomto případě máme možnost volby.

20

2.Víme, že většina našich myšlenek je nepravdivá

Všichni máme svá bolavá místa - věříme o světě i o sobě něčemu, přestože skutečnost svědčí o ně­ čem jiném. Podle mých zkušeností psychiatra má o sobě většina lidí přiměřené mínění. (Pochopitelně se rovněž setkávám s velkým počtem depresivních pacientů.) Když se někoho zeptáte, jak starý se cítí, většinou od svého skutečného věku odečte deset let, ale jen málokdo tím ošálí sám sebe. Dobře víme, jak jsme doopravdy staří. Víme, že lžeme, pokud to od­ mítáme přiznat druhým. J e n málo dospělých je o sobě přesvědčeno, že jsou výrazně přitažliví, že mají naprosto správnou výšku, jsou nadprůměrně inteligentní a čeká je velká bu­ doucnost. Díky Freudovi máme pro lidi, kteří si o so­ bě moc myslí, příhodné slovo: narcisistický. (Neboj21

Naše

životy

ovládají paradoxy

te se, nezapomínám na to, že za narcisistickou se tradičně pokládá „jakákoli osoba, která vypadá lépe nez ja . S výjimkou těch, jimž platíme za t o , že nás baví, má většina lidí sklon podceňovat svoje síly. Zvažte například, jak byste odpověděli na následující otáz­ ky: Jste bystrý/á? M á t e smysl pro humor? Jste dob­ rý/á řidič/ka? Zkuste se zeptat své rodiny a přátel a povšimněte si, jak málo z nich na ně odpoví zápor­ ně. I ti nejméně sebezpytující lidé, s nimiž jsem se kdy setkal, si připisují obrovský dar introspekce. Nesnažte se jim to vymluvit. Slyšel jsem nejrůznější vysvětlení všemožných forem emočních nesnází, ale jen zřídka mi někdo přiznal: „Domnívám se, že pro­ blém je v mé osobnosti, nikdy jsem se doopravdy nesnažil proniknout pod povrch svého života; jsem pouze autopilot." Někdy se mi podaří lidi přemluvit, aby uvažovali o takových věcech, jako jsou podvě­ domé motivy či nepřizpůsobivé chování, někdy se mi to nepodaří. Schopnost smát se (zejména sami sobě) je cenný obranný mechanismus a jedna z nejúčinnějších pro­ tilátek proti mnoha životním tragédiím. Byly doby, kdy jsem žádal pacienty, kteří o sobě tvrdili, že mají 22

Víme, ze většina našich myšlenek je nepravdivá

skvělý smysl pro humor, aby mi řekli nějaký vtip. Bylo to nefér a vlastně to o ničem nevypovídalo, jen o paměti. T e ď pouze nadhodím pár řádek ze slav­ ných rozhovorů a požádám je, aby je dopověděli. J e n to zkuste: „To neřeš." „Nepotěšil jste mě, ani já vás nepotěším." „Štěstí je muška jenom zlatá." „Hliník se odstěhoval do H u m p o l c e . " Legrace, co? Ne pro každého. Pokud si nevíte rady, najděte si GordonLivingston.com a klikněte na „vtipy". (Je to hra pro znalce humoru. Prosím, ne­ riskujte nejbližší vztahy a nezkoušejte to doma.) O řidičských schopnostech není třeba dlouze mlu­ vit. Lidé mi vyprávějí historky o tom, jak byli předvo­ láni k soudu za překročení rychlosti, o nejrůznějších řetězových nehodách, jak byli odsouzeni a uvězněni za řízení pod vlivem alkoholu. Všichni si jsou jistí, že jsou vynikající řidiči a že se stali obětí nešťastné ná­ hody nebo příliš přísných dopravních předpisů. Kdo z vás někdy nejel po dálnici a neznervózňovala ho 23

Naše

životy

ovládají paradoxy

představa, že ta žena vedle, která si zrovna maluje pusu, nebo ten chlap, co vám právě udělal myšku, jsou zaručeně o sobě přesvědčení, že jsou ti nejlepší řidiči? Stejně jako ony tři slavné lži („Sek už je v p o š t ě " , „Miluji t ě " , a „Let bude zpožděn asi o h o d i n u " ) , i ty tři otázky, které jsem uvedl, nám něco řeknou o nás samých a o životě vůbec. Můžeme toužit po výhře v loterii nebo po t o m , abychom se objevili v televizi. Naše životy by se však o hodně zlepšily, kdybychom se víc smáli, častěji uvažovali o tom, proč na světě jsme, a s ostatním si nelámali hlavu.

24

3. Odpuštění je dar, který dáváme sami sobě

Po masakru v roce 1 9 9 9 stálo na kopci nad C o lumbinskou střední školou patnáct křížů připo­ mínajících jména obětí i pachatelů. Pak otec a ne­ vlastní otec jedné z obětí odstranili dva kříže se jmény viníků. Nezdálo se jim vhodné, aby se vrahové při­ pomínali na stejném místě jako oběti. A tak zatímco jsme si stále ještě nedokázali poradit se smyslem této tragédie, pokud vůbec nějaký měla, museli jsme k ní zaujmout nějaké stanovisko. Po po­ hřbech a zádušních mších začaly události uvadat stej­ ně jako moře květin u školy. Naši veřejní komentá­ toři se obrátili při hledání nových informací jinam a příběh o tom, jak se dva předměstští výrostci roz­ hodli oslavit Hitlerovy narozeniny, splynul s proudem událostí, které kolem nás neustále plynou, a upadl 25

Naše

životy

ovládají paradoxy

v pozapomnění, snad jen s výjimkou rodin zabitých žáků. J e n pozůstalí vědí, jaké to je, žít ve světě, který si nevšímá jejich nezhojených ran. Pokud jsme stvo­ řeni tak, abychom dokázali zapomínat, měli bychom uvažovat i o odpuštění. Nejsme příliš smířlivý národ. Většina našich záko­ nů, takříkajíc základy naší spravedlnosti, je založena na odplatě, na trestu. Naše kultura má v sobě hlubo­ ce zakořeněnou myšlenku vyrovnání, i když dosáh­ nout toho je zcela zřejmě nemožné. Dva příklady za všechny: sedmdesát čtyři procenta Američanů straní trestu smrti a dalo by se říct, že žijeme v nejsvárlivější společnosti světa. Netoleruje se žádná chyba, af" už skutečná či virtuální, která způsobila jiným škodu. Pronásledování a obviňování patří k národním ra­ dovánkám. N e n í divu, že odpouštět je v takovéto atmosféře nemoderní. Podle jedné definice toto slovo znamená „vzdát se oprávněných důvodů ke stížnosti". Často bývá zaměňováno za zapomínání či smíření, ale není to ani jedno, ani druhé. Odpuštění je propuštění, odstoupení. Neuděláme to pro druhé, obdarovává­ me tím sami sebe. Střelci v Columbinské střední ško­ le se odsoudili k smrti. Co jim máme ještě udělat? 26

Odpuštění je dar,

který dáváme sami sobě

Odpuštěním je trestu nezbavíme, jen se sami opros­ tíme od hořkosti. V tomto smyslu je odpuštění spíš sobecký než lidumilný akt. Lidé podstupují psychoterapii, protože jsou plni křivd. Zneužívání v dětství, rodiče alkoholici, špatná manželství, neštěstí všeho druhu - to vše nabízejí jako vysvětlení svého současného chování. Nevýho­ da takovýchto formulací spočívá v tom, že i když nás všechny minulost do jisté míry formovala, není v na­ šich silách změnit, co se již událo. Vyvázat se z moci minulosti od nás vyžaduje vědomou volbu a para­ doxně k tomu není třeba žádné síly, jenom odvahy. Takové vyvázání nezbytně zahrnuje i odpuštění, ne­ jen pro ty, kdo nás zranili, ale také pro nás samotné, za ta mračna chyb, nedostatků a promarněných pří­ ležitostí, která naše životy provázejí. Prostřednictvím televize jsme se všichni vykoupali v krvi neviňátek. Snímky z Colorada vystřídaly zá­ běry z Dárfúru a Iráku. Existují hříchy, které nelze odpustit? Předpokládám, že ano. Kdo může mít za zlé otci, že odstranil kříže připomínající vrahy jeho dcery? V jistém smyslu však lze na onen masakr po­ hlížet jako na selhání schopnosti odpouštět. Protože oba ty chlapce jejich rodina nemilovala a zneužívala, 27

Naše

životy

ovládají paradoxy

vypěstovali si v srdcích nenávist. Jejich zločiny jsou neomluvitelné, ale chceme-li správně porozumět to­ mu, co se opravdu přihodilo (tvrdíme, že ano), pak k tomu nesmíme přistupovat ve stejném duchu jako oni ke svému hrůznému činu. Odpuštění a spravedlnost nejsou neslučitelné cíle. Můžeme činit lidi zodpovědnými za jejich činy, aniž bychom si namlouvali, že zlo existuje jen mimo nás, nebo že je život tak jednoduchý, jak nám třeba tvr­ dili. V roce 2 0 0 5 se šestadvacetileté svobodné matce Ashley Smithové podařilo vyprosit si život a součas­ ně pochopit pohnutky a ztotožnit se s emočními i duševními potřebami Briana Nicholse, který střílel v soudní budově v Atlante a toho dne už měl na svědomí čtyři lidské životy. Hovořila s ním několik hodin, načež ji nechal odejít a klidně se vzdal policii. Kdybychom zásluhu za její vlastní záchranu připi­ sovali jen jí samotné, ignorovali bychom mezilidské vztahy, které vznikly mezi těmito dvěma velmi od­ lišnými lidmi. J e j í rozhodnutí spojit se s Nicholsem na základě rodiny a víry jí zachránilo život a zároveň se tím odhalila i složitost jeho osoby. (Její vlastní 28

Odpuštění je dar,

který dáváme sami sobě

složitý psychický stav vyšel najevo, když později přiz­ nala, že se s ním podělila o svou malou zásobu ile­ gálních drog. Byl to údajně násilník a zcela jistě vrah, ale na ni nezaútočil. Stala se pro něj osobou zasluhu­ jící si život a úctu. Když ji propouštěl, byla si jistá, že je mu jasné, že zavolá policii. Pokud si má dotyčný uchovat podobu netvora bez svědomí, musíme ignorovat skutečnost, že jeho ru­ kojmí přežilo. Abychom si my uchovali naši černo­ bílou představu o životě (v tomto případě doslova), musíme v něm vidět ztělesnění vlastních obav ze zla a násilí a tu ženu považovat za hrdinku, třebaže se celou dobu chovala jen tak, aby zůstala naživu. D o ­ mnívala se, že když s ním bude zacházet jako s lid­ skou bytostí a získá jeho důvěru, mohl by ji propust­ it, což také udělal. Vypadá to, jako by Brian Nichols na svém útěku před zákonem cosi hledal, cosi, co se ukázalo být důležitější než jeho svoboda. V průběhu té dlouhé noci, kdy spolu rozmlouvali, pochopil, že za tím, že si tu ženu vybral jako rukojmí, je ruka Boží. „Řekl, že jsem anděl, kterého mu seslal Bůh. Byla jsem jeho sestrou a on byl můj bratr v Kristu." Ve skutečnosti byla spíš jeho dobrá matka. Naslouchala mu, rozmlu29

Naše

životy

ovládají paradoxy

vila mu sebevraždu, nabídla mu svého druhu odpuš­ tění a uvařila mu jídlo. Náš výběr hrdinů o nás hodně vypovídá: hasiči, kteří vnikají do budov, které na ně mohou spadnout, vojáci nahodile umírající v boji, křesťanka, která si zachránila život díky své intuici a víře. Co s tím? Ashley Smithová nám poskytla důleži­ tou lekci o schopnosti vcítit se a doufat v to nejlepší i v zoufalé situaci. Brian Nichols nám ukázal, že ani ti největší násilníci nejsou imunní vůči laskavosti, humánnosti a lívancům k snídani.

30

4.Manželství ničí mnohé dobré vztahy

Toto

je

tyranie

manželství:

nám

umožňují chovat

se

co

třískání dveřmi, grimasy jako bývá

součástí

nikdo

neřekl.

existuje

jen

mezi

rodičem

nou

však

můžete

se

Neexistuje

C

manželské Nikdo jediná a

není

sliby, nejhůř. u

smlouvy.

nám

neřekl,

dítětem...

Vášeň

nekonečná. za

nás

vážou,

Házení nádobím,

vzteklých dětí- to

bezpodmínečná

pokládat

které

Jenomže že

na

láska, mezi

Pokud

to

vše nám

tomhle světě a

to

mužem

vydrží

tisíc

láska a že­ dní,

šťastlivce...

větší osamělost

než

v

manželství.

- Dani Shapiro, Picturing the Wreck

o to je, co nás tak neodolatelně táhne k man­ želství? Nepochybně je to očekávání, se kterým

vyrůstáme: - že najdeme n ě k o h o , s nímž utvoříme

31

Naše

životy

ovládají paradoxy

pár, což má celou radu praktických výhod - daňo­ vými úlevami počínaje a konče dělbou práce, která zjednodušuje výchovu dětí. Manželství pro řadu lidí také znamená konec dlouhého hledání partnera a únik z neklidné oblasti plné úzkosti a sebepodceňování, v níž se pohybují nezadaní lidé. Ať už jsou výhody svobodného života jakékoli nezávislost, pružnost, možnost vzrušujícího sexu s růz­ nými partnery -, pohled na kteroukoukoli populární seznamovací stránku na internetu prozradí, že prak­ ticky každý touží navázat pevný vztah. Když už se nakonec rozhodneme, že skoncujeme se svobodou, všichni kolem nás se radují. Nastoupí­ me do svatebního rychlíku, který nás neúprosně od­ veze k tomu největšímu (a nejnákladnějšímu) dni na­ šeho života. Setkal jsem se s mnoha lidmi, jejichž manželství se rozpadalo a oni stáli na pokraji rozvo­ du, a ti hovořili o tom, jak jejich obavy s blížícím se dnem svatby rostly. Jejich rodiny, které byly odhod­ lané je za každou cenu provdat nebo oženit, nad jejich úzkostmi mávly rukou. Slyšel jsem to znovu a znovu: „Už jsme rozeslali pozvánky" nebo „Květi­ ny jsou zaplacené" - to bývá vysvětlení, proč tenkrát neposlechli onen tichý hlásek pochybností. 32

Manželství

ničí mnohé dobré vztahy

A tak tito nejistí ženichové a nevěsty pokračují ve svazku dál, aby posléze v nejméně polovině případů zjistili, že se z té osoby, kterou si vzali, stal někdo jiný, někdo, koho již nemilují. Co je vedlo k tomuto objevu? Nevěra, hrubost, někdy pouze nuda. „Odci­ zili jsme s e , " říkají; „Našel jsem si někoho j i n é h o " ; „Už ty hádky nesnesu". A když se jich zeptám, o co se hádají, je to pokaždé to samé: děti, peníze, sex, tchán nebo tchyně, všechny ty věci, které ničí man­ želství, když už se partneři nemilují. Selhávající man­ želství je jako špatné jídlo: příliš málo t o h o , co máme rádi, příliš m n o h o t o h o , co nesnášíme. Pak přijde hořký rozvod, při němž bojují najatí náhradníci v bitvě, kterou nikdo nevyhraje. N a k o ­ nec jsou bývalí milenci rozvedeni a mohou se znovu pustit do nejistého dobrodružství hledání spřízněné duše. Fakt, že se z celého t o h o bolestivého procesu nepoučí, je zřejmý ze skutečnosti, že druhá manžel­ ství selhávají ještě častěji než první. Proč je tak těžké udělat to správně? M o ž n á za to mohou naše matky. B u ď nás milovaly tak m o c , že se s nimi žádný dospělý nemohl rovnat, nebo nás milo­ valy tak málo, že jsme nedospěli a stále ještě hledáme ten bezpodmínečný souhlas, který nám může poskyt33

Naše

životy

ovládají paradoxy

nout jen velmi málo partnerů. Snad to vše souvisí s očekáváním nereálného. M o ž n á za to může Holly­ wood. M n o h é z nás do manželství přivede romantická představa, že jsme našli osobu, která nás doplní. Vzhledem k tomu, že se jen málo z nás cítí být kom­ pletní, není divu, že hledáme p o m o c . Potíž je v tom, že v době, kdy pátráme po někom, kdo na sebe vez­ me ten náročný úkol, jsme ještě - jak to jen vyjádřit delikátně? - příliš hloupí. N e b o alespoň bez zkuše­ ností, nevíme, jak to na světě chodí a co můžeme od jiných rozumně očekávat. Většinou nemáme dost informací o tom, jak poznat, který mládenec či dívka je dobrý/á či špatný/á, a tím hůř dokážeme odhad­ nout, jaký/á bude za dvacet let, ba i za deset nebo za pět. A tak děláme chyby. Když hodiny a hodiny po­ slouchám, jaký strašný člověk je něčí partner nebo partnerka, často nakonec řeknu něco jako: „Patrně se změnil tak, jak byste to nikdy neočekával/a." O d ­ pověď obvykle zní: „Ano, přesně tak to j e . " Já na to: „Oukej, tomu se říká chyba. Jedním z životních pra­ videl je, že za chyby se musí platit. T o , co právě cítíte, je vaše splátka za tu chybu." 34

Manželství ničí mnohé dobré vztahy

Tento druh rozhovoru nebývá vždycky přijímán dobře. Člověku, který si stěžuje na chyby druhých, je nepříjemné, když mu někdo připomene, že si tu osobu vybral sám z tisíců možných kandidátů. T í m , že na sebe vzal tuto zodpovědnost, zároveň udělal první krok k další zodpovědnosti za to, co se později v manželství přihodí. Všichni děláme chyby, které si musíme promíjet a z nichž se musíme snažit poučit, nicméně výběr nevhodného partnera patří k těm nejzávažnějším. Základní otázka svědčící o naší připravenosti k manželství zní: Je možné milovat jiného dospělého stejně jako sebe sama? J a k zjistíme, jestli jsme toho schopni? Nejlépe se to pozná z toho, jak se chováme v jeho přítomnosti. Můžeme pravdivě říct, že nikdy záměrně neuděláme nic, co by jej mohlo zranit? Pří­ buzná a stejně důležitá otázka je: J a k nás tato osoba nutí o sobě smýšlet? Chováme se v její přítomnosti co nejlépe? Následuje zhodnocení, jakou má ta osoba schop­ nost lásky. Hlavní kvality, které v tomto případě oceňujeme, je laskavost a nezištnost. Ta druhá vlast­ nost na první pohled vypadá jako sebeobětování, avšak v kontextu skutečně milujícího vztahu se hra35

Naše

životy

ovládají paradoxy

nice mezi dáváním a přijímáním zamlží a přání a tou­ hy toho druhého nabudou stejné závažnosti jako naše vlastní. Je na místě povšimnout si, že to, co se ve většině manželství pokládá za náklonnost, připomíná spíš smlouvu a naše ochota dávat závisí na t o m , jak m o c od partnera sami dostáváme. To vyžaduje hodně účtování: já byl nakoupit posledně, teď je řada na tobě. Takové rozhovory naznačují, že je vztah v krizi. Podobně když dochází k handrkování o sex, o jeho kvalitu či frekvenci, stojíte před velkým problémem. Stejně jako v jakékoli jiné oblasti mezilidských vzta­ hů platí základní pravidlo: Máme nárok na stejný obnos,

jaký jsme

sami

připraveni

vydat.

Obligátní moudrost o manželství říká, že každý intimní vztah je dřina a vyžaduje ochotu k nekoneč­ ným kompromisům. Tento názor mi vždycky připa­ dal spíš jako banální výrok „manželského e x p e r t a " než jako cíl, jehož mají páry dosáhnout. Třebaže riskuji, že budu vypadat jako beznadějný romantik a snílek, trvám na t o m , že dobré manželství závisí na tom, jak chytře si oba partneři vyberou. Pokud jsme si vybrali druha, který je laskavý a ochotný udělat z nás střed svého života, a pokud jsme tyto ctnosti 36

Manželství

ničí mnohé dobré

vztahy

v dostatečné míře pěstovali i v sobě, můžeme tu teo­ rii o manželství jako o dřině odmítnout, odhodit lo­ paty a krumpáče a ponořit se do nekonečné rozkoše stále se obnovující lásky.

37

5.Hněvat se je snazší než truchlit

Standardním

omylem populární psychologie je, že

otevřený projev hněvu ve všech oblastech našeho života, zejména při psychoterapii, má být podporo­ ván. Přece bychom nechtěli, aby lidé potlačovali své pocity. Každý ví, jak je to škodlivé a dokonce nezdra­ vé. Stěžujete si na něco? Poslechněme si to. Zlobíte se na někoho? Dejte mu to pocítit. Když se mu to nebude líbit, je to jeho problém. Tohle platí zejména pro terapii párů, k níž lidé přistupují s pocitem, že když dají průchod hněvu, který obvykle špatná manželství charakterizuje, „pro­ čistí se tím vzduch" a vydláždí cesta k usmíření. Pravdou je, že hněv plodí hněv. Když je někdo napa­ den, je pro něj velmi obtížné reagovat rozumně. Ptávám se lidí, jak spolu (a často i s dětmi) obvykle 38

Hněvat se je snazší než truchlit

komunikují, a slyším historky o opakovaných kon­ fliktech, při nichž každý zúčastněný pociťuje potřebu se hájit. Všichni víme, že nejlepší obrana je útok. Takové bitvy obvykle začínají kritikou. Žasnu nad tím, jak snadno a bezmyšlenkově lidé přijímají jako samozřejmost, že žít s někým znamená být zdrojem i terčem kritických připomínek. „Vždycky nechává špinavé nádobí na kuchyňské lince." N e b o : „Děti prostě trousí své věci po celém d o m ě . " Pokud k podobným prohřeškům dojde, dotčená strana ni­ kdy neváhá na ně upozornit, většinou podrážděně a s častým použitím slov jako „vždycky" a „nikdy". A tak se jich ptávám: „Jaký by asi byl váš život, kdybyste se navzájem nekritizovali a nerozkazovali s i ? " Tato otázka pokaždé vyvolá skeptické pohledy, jako bych je požádal, aby přestali dýchat nebo si už nikdy nečistili zuby. O čem t o , propánakrále, mluví? Kdybych nepoukázal na její chyby a bezohlednost, kde bych byl? N á d o b í by se hromadilo, olej by nebyl nikdy vyměněn a v domě by zavládl chaos. Pokud se podaří dosáhnout dohody o zdržování se kritiky, atmosféra v domě se rozjasní. Vztahy se změní a primárním úkolem už nebude zaznamenávat navzájem své prohřešky, nýbrž udržovat pořádek 39

Naše

životy

ovládají paradoxy

natolik, aby byly věci k nalezení a mohli se zvát hos­ té. Vyloučí se tím pasivně agresivní chování, jímž se projevují lidé, kteří se cítí bezmocní a ukřivdění. Laskavost

vyvolává

laskavost.

Z n í to snadněji, než se to provádí. Tam působí síla zvyku. Většina lidí pochází z domovů, které jejich ro­ diče socializovali p o m o c í „disciplíny" a kritizování. (Po případě potomky rozmazlovali a nevedli k zod­ povědnosti.) Tento způsob výchovy dělá z dětí, které jsou ponechány samy sobě, vzpurné nepořádníky. Když rodiče hovoří o svém mezkovitém potomkovi, často říkají: „On prostě neposlouchá!" nebo „Pořád jí to opakuju, ale ona zkrátka nedokáže pochopit, jak důležitá je tvrdá práce a dobré známky." Za podobných okolností se stává hněv normálním způsobem komunikace s blízkými. Ve chvíli, kdy za mnou lidé přicházejí, už do jisté míry chápou, že způsob, jakým spolu běžně jednají, je poněkud vad­ ný. Změnit to je jiná věc. Ve vztazích, které nefun­ gují, převládá smutek. Lidé, které jsme chtěli milovat navěky, nás najednou rozčilují. (Případně nudí, což je horší, ale prozatím zůstaňme u hněvu.) Takže za bojem o moc a nepřátelstvím, jímž se navenek pro­ jevuje naše nespokojenost, leží hluboký zármutek 40

Hněvat se je snazší než truchlit

z nenaplněného očekávání. Takhle jsme si to nepřed­ stavovali. Bývaly někdy časy, kdy i drobný projev hněvu mohl způsobit velký problém? Pokud ano, jsou definitivně pryč. Z e m ě je ve válce, děláme si starosti s násilím na silnicích, zábavní průmysl nás zásobuje nekoneč­ ným proudem krve, oblíbené divácké sporty ukazují srážky aut a lidi utloukající se do bezvědomí. Naše národní dějiny, vlastně světové dějiny, jsou nekoneč­ ným sledem konfliktů. Většina z nich se týká t o h o , jaké božstvo uctívat. Žijeme ve společnosti, která má víc zbraní než obyvatel. Ve skutečnosti mi připadá, že za tím hněvem, kte­ rý je zjevný a často záměrně vyvolaný, se skrývají dvě emoce, které je daleko obtížnější vyjádřit: strach a smutek. Na oba tyto velmi běžné lidské city pohlí­ žíme jako na slabost a netolerujeme je. J e d n o u ces­ tou, jak jim uniknout, je rozzuřit se a někoho obvi­ nit. Podaří-li se nám najít cíl, můžeme si vychutnat hněv a svalit vinu za vlastní utrpení na někoho jiné­ ho. Tak se z nás stane oběť. S tím se dostaví nej různější privilegia, z nichž nejdůležitější je ujištění, že t o , co se nám přihodilo, není naše chyba. Dostali jsme licenci na stížnosti (často 41

Naše

životy

ovládají paradoxy

i veřejnou platformu, na níž je můžeme vyvolávat.) Vzpomínám si, jak jsem se jako dospělý dozvěděl, že jsem byl adoptován. Do pochyb o totožnosti a obav, jež doprovázely toto šokující odhalení, se mísilo per­ verzní uspokojení, že po letech života privilegované­ ho bělocha jsem se nyní stal členem ukřivděné mi­ nority dospělých osvojenců. Začal jsem si veřejně stěžovat na legální překážky, které mi brání zjistit, kdo jsou mí biologičtí rodiče. Hlasitě jsem kritizoval nespravedlnost t o h o , že neznám zdravotní historii své rodiny. Neúspěšně jsem se pokoušel přimět le­ gislativu státu, v němž žiju, aby mně, dospělému mu­ ži pátrajícímu po svých rodičích, zpřístupnila zázna­ my o adopci. Rozzuřilo mě, že o mně noviny, které o mém příběhu psaly, hovořily jako o „adoptova­ ném dítěti". Zlobil jsem se. Nakonec mě ten zápas unavil a jako m n o h o osvo­ jených přede mnou i po mně jsem začal pátrat sám a objevil jsem svoji biologickou matku. Později jsem si uvědomil, že ta obtížná cesta, kterou jsem musel absolvovat, učinila naše shledání ještě sladším. Ona věděla, čím jsem musel projít, než jsem ji našel, a mně to hledání poskytlo čas na úvahy, proč to vlastně podnikám, a na t o , abych se vyrovnal se smutkem 42

Hněvat se je snazší než truchlit

z tak dlouhého odloučení. N e m o h u však popřít o n o uspokojení z příslušnosti k utlačované menšině, tře­ baže trvalo jen krátce. Takže až se příště na něco nebo na někoho rozzlo­ bíte, zejména je-li to někdo, s nímž byste se chtěli sblížit, zeptejte se sami sebe, jestli ta zloba není spíš náhražka jiného pocitu - ztráty či bezmoci. Dále se sami sebe zeptejte, jestli byste nemohli něco udělat, abyste to změnili. Pokud nemůžete změnit lidi kolem sebe, můžete je alespoň překvapit.

43

6.

Činy

hovoří za

nás

B

yl jsem na předsunutém plukovním velitelském stanovišti, když zapraskalo rádio a oznámilo, že

se k 9 3 . vojenské nemocnici blíží helikoptéra se zra­ něným. Skočil jsem do džípu a ujel desetiminutovou

vzdálenost do Long Binh, zrovna když přistávala. Čekali na ni dva zdravotníci s nosítky. Připojil jsem se k nim a pomohl jim naložit zraněného levého střel­ ce na vozík. Dostal to do břicha a šeptal, že nemůže hýbat nohama. Zdravotníci ho rychle připoutali a rozběhli se s ním k příjmu. Než jsem se vydal za nimi, ohlédl jsem se zpátky k helikoptéře. Pilot Kurland se na mě díval a v jeho očích byla otázka. Věděl jsem, že zraněný Heyser bude v několika minutách na sále; v tu chvíli už jsem pro něj nemohl nic udělat, a tak jsem se 44

Činy hovoří za nás

vrátil. Když jsem lezl do otevřených dveří helikopté­ ry, uklouzly mi boty na krvi. Kurland zvedl helikop­ téru do vzduchu. Připojil jsem se k interkomu. Byl ve spojení s velitelstvím. „Potřebuju střelce H N E D . Přepokládaný přílet za tři minuty." Jakmile jsme se ve víru prachu dotkli země, přiběhl mladý střelec s leteckou přilbou v ruce. Skočil na palubu a při pohledu na krví potřísněné sedadlo u kulometu zbledl. Sedl si, připoutal se a přezkoušel zbraň. Už jsme byli zase ve vzduchu a mířili k místu střetu. Kurland křikl na průzkumné letadlo. „Chci zprávu o situaci!" „Oukej, šéfe. Momentálně přestali střílet. Asi od­ táhli. Zůstali tam dva rákosníci." „ C o dělají?" „Jen tak sedej pod stromem." „Oukej, budem tam tak za pět." Vršek kopce, kde se bojovalo, byl rozstřílený napadrť. Zjevně tam vykonalo návštěvu letectvo. Ze stromů zbyly pahýly a půda byla plná kráterů. Když jsme se přiblížili, viděli jsme dvě průzkumná letadla kroužící kolem jako vážky a nad nimi dvě kobry. Kurland zpomalil - a opravdu, uprostřed té měsíční krajiny seděly dvě temné postavy a opíraly se zády 45

Naše životy

ovládají paradoxy

o strom. Neviděl jsem u nich žádné zbraně. Otáčeli za námi hlavy. „Zabte j e , " řekl Kurland. „Rozu­ m í m , " odpověděl jeden z pilotů kobry a změnil kurz. „Počkej, F r a n k u , " ozval jsem se do interkomu. „Nebojujou. Proč je nezajmeme?" V t o m kobra za­ útočila a místo, kde ti dva seděli, vybuchlo v oblaku prachu. „Kapku jste se opozdil, d o k t o r e . " „ C o kdybychom přistáli a přesvědčili s e , " navrhl jsem. Věděl jsem, že výzvě lékaře své letky neodolá. „Přestaňte střílet a kryjte nás. Sebereme j e . " Na úpatí kopce byla malá mýtina, sotva tak velká, aby na ní mohla helikoptéra dosednout. Věděli jsme, že ještě obtížnější bude znovu vzlétnout, obzvlášť s větším zatížením. Nechali jsme tam druhého pilo­ ta a velitele posádky a Kurland, já a chudák střelec, který ještě před třiceti minutami poklidně obědval, jsme se vydali do kopce. Les při úpatí byl hustý, takže jsme práskání výstře­ lů ostřelovačů zaslechli, až když jsme se dostali k roz­ střílenému vrcholu. Bůhví, odkud to přicházelo, ale stejně jsme nebyli ve spojení s bojovými vrtulníky kroužícími nad námi. Kurland a střelec měli M 1 6 . Já byl vyzbrojený jen brašnou první pomoci a svou 46

Činy hovoří za nás

osvědčenou frází, kterou jsem chtěl použít na zajat­ ce: „Toi la bac-si." Zajímalo by nějakého vietkonga, že jsem doktor? Silně jsem o tom pochyboval. Když jsme se přiblížili k dvěma tělům pod stro­ mem, k mému překvapení na nás jedno nich divoce zamávalo. Střelec byl tak ohromený, že vystřelil, ale minul. „Ale no tak, k á m o , " řekl jsem mu. „Vypadají, že s tebou chtějí b o j o v a t ? " Opravdu, když jsme při­ šli ještě blíž, viděli jsme, že jeden z mužů má po útoku kobry prostřelené stehno. Druhý jako zázra­ kem zůstal nezraněný a zíral na nás rezignovaným pohledem člověka, který ví, že bude popraven. Ten zraněný muž byl optimističtější a naznačil, že chce napít. Podal jsem mu svou polní láhev a on vděčně pil. „Sakra, pohněme odtud," vrčel Kurland a gestem vybídl nezraněného vietkonga, aby vstal. Já zatím rychle obvázal raněného a vytáhl jsem ho na nohy. Když se mi to podařilo, znovu se sehnul a sebral plátěnou mošnu. Podíval jsem se do ní. Byla plná léků, obvazů a zápisníků. Zjevně to byl zdravotník. Pomalu jsme se vydali z kopce a nervózní střelec nám kráčel v patách. Raněný se občas zapotácel, ale nedával najevo bolest. Kdykoli jsem se na něj podíV

47

Naše životy

ovládají paradoxy

val, usmál se, jako kdyby naše setkání na tomto pe­ kelném kopci bylo předem dojednané. Vrátili jsme se k čekající helikoptéře a vznesli jsme se. Hlavní vrtule urazila cestou vzhůru pár větví a na okamžik jsme si mysleli, že hoříme. Naši zajatci vy­ padali, jako že letí v helikoptéře poprvé. Když jsme doletěli na velitelství pluku, dohadoval jsem se se zpravodajci o tom, že by neměli vyslýchat raněného vietkonga předtím, než bude odvezen do nemocnice. J a k o obvykle jsem prohrál. Než ho odvlekli, ještě jednou se na mě usmál a podal mi svou brašnu s prv­ ní pomocí. V zápisnících jsem objevil nádherné ana­ tomické kresby mozku a krevního oběhu. Ještě je mám schované. Doufám, že přežil válku. Pokud si přečte tento příběh, přál bych si, aby o sobě dal vědět a já mu mohl vrátit jeho kresby.

48

7. Je lepší vyčerpat se než se šetřit

Často se ptám pacientů: „Pro co se šetříte?" Lidé tráví spoustu času schraňováním energie, za­ tímco čekají na nějaký vnější popud, který je pohne k akci. Někdy to vypadá, že čekají na mesiáše. Vždyc­ ky jsem si myslel, že ti, kdo věří v blaženost na věč­ nosti, jsou šťastní. Ani ne tak proto, že budou spase­ ni, zatímco my ostatní budeme trpět, ale protože tím mohou ospravedlnit to čekání, kdy mají na práci jen uctívání a velebení a připravují se na přímou cestu do nebe. Ti z nás, kteří nemají útěchu víry, si musí pro nečinnost vymýšlet omluvy. Pro některé je to výzva. Pasivita je nepřítel pokroku v terapii. V případě, že se někdo snaží změnit si život, konvenční model lékaře poskytujícího pacientovi léky a instrukce ne49

Naše

životy

ovládají paradoxy

účinkuje. Proces objevování t o h o , co není v pořádku s naším vnímáním, jak funguje svět (což je v proti­ kladu s tím, jak by se nám líbilo, aby fungoval), a oprava našich představ, je časově náročný. A často rovněž nepohodlný, protože musíme konfrontovat události a osobnosti, které nás zformovaly, a překo­ nat sílu netečnosti a zvyku, která nám brání stát se takovými, jakými bychom chtěli být. Poté co jsem před časem vydal knihu o lidském životě, řada lidí, někteří i ze vzdálených míst, mi zatelefonovala a domluvila si se mnou schůzku. Na­ šli v mé knize porozumění i poučení a očekávali ode mě p o m o c . Jeden z nich mi řekl: „Už jsem byl u mnoha psychoterapeutů. Vy jste moje poslední na­ děje." Lichotilo mi to a doufal jsem, že těmto pa­ cientům poskytnu nové a kvalitní zkušenosti. Ve sku­ tečnosti byla většina z nich zklamaná a po několika sezeních přerušili terapii. Nesplnil jsem jejich očeká­ vání. Vzpomínám si, že J o h n Updike kdesi napsal, jak ho jako mladíka otrávilo, když se setkal se spisova­ teli, jejichž díla obdivoval. Vyklubali se z nich opilci, náfukové a vůbec se velmi lišili od jeho představ. Později, když se sám stal obdivovaným spisovatelem, 50

Je lepší vyčerpat se než se šetřit

viděl stejné zklamání v očích lidí, kteří toužili po setkání s ním. Necítil se dostatečně hlubokomyslný ani vtipný, aby naplnil očekávání obdivovatelů svých děl. T i , kdo hledají pokyny, jimiž by změnili svůj život, mimo sebe, čeká podobné zklamání. Pokud se oprav­ du chceme změnit, musíme všichni zmobilizovat svo­ ji vlastní kapacitu, musíme si upřesnit, čeho chceme dosáhnout a jak budeme postupovat, a nepředstavo­ vat si, že nás zachrání někdo jiný. Většinou se dokážeme přinutit ke změně, teprve když se náš současný stav stane natolik bolestivý, že už ho nedokážeme dále snášet. Když nám začne do­ cházet, že život není žádná divadelní zkouška. Náš čas, jakkoli nejistý, je omezený. Každý den umírají lidé nejrůznějšího věku a většina z nich za sebou ne­ chává hodně nedokončených věcí. Každý z nás si v sobě nese představu o tom, jak by měly naše životy vypadat. Obrazy úspěchu, jimiž jsme bombardováni, jsou většinou povrchní a ne­ reálné. Vytrvalost a odhodlání nejsou tak obdivovány, jak by zasluhovaly. Konzumní společnost ve skuteč­ nosti holduje rychlým řešením, lékům, které rychle uleví, staré nahrazuje novým, dává přednost formě 51

Naše

životy

ovládají paradoxy

před obsahem. Tyto skutečnosti, které nás obklopují jako vzduch, jejž dýcháme, nás matou a nemáme jasno o t o m , co nás činí šťastnými. M á m ještě jednu oblíbenou otázku: „Rozpakujete se dělat věci jinak; pokládáte se za příliš zranitelné?" Vyhlídka na změny téměř vždy budí úzkost, a tak není divu, že se do nich lidem nechce. Stále nám opakují, jak důležité je napřed „vychladnout"; slý­ cháme rady, abychom „nedělali z komára velblou­ d a " a „pluli s proudem". N e n í proto divu, že lidé považují úzkost za něco abnormálního a snaží se jí vyhnout. Celý rozvinutý farmaceutický průmysl žije z t o h o , že není potřeba snášet úzkost déle než po dobu, než stačíme spolknout pilulku. V jistém smyslu se tato svůdná myšlenka stala základem medializace lidské­ ho utrpení. Nedávno se u mě objevil jeden pacient. Byl to ve­ terán několika psychiatrických terapií a konzument značného množství léků. Své problémy vyjmeno­ val následujícím způsobem: „Úzkost, deprese, poru­ cha pozornosti, nespavost, dočasná zástava dechu ve spánku, narkolepsie." Bral samozřejmě antidepresiva a léky tlumící úzkost. Navíc ještě metamfetamin 52

Je lepší vyčerpat se než se šetřit

pro zlepšení pozornosti a hypnotika, aby mohl spát. Nechal si operovat měkké patro, aby se zbavil chrá­ pání, a každý večer se připojoval k dýchacímu apa­ rátu, aby se ujistil, že ve spánku nepřestane dýchat. Psychoterapie ho vlastně příliš nezajímala. Byl plně medikalizovaný. Někde uprostřed tohoto prosazování pilulek, kte­ ré podporují nejen výrobci léků, ale i společnosti, jež ovládají fondy péče o duševní zdraví, jsme částečně ztratili schopnost nést odpovědnost za své životy a vypořádat se se změnami nálad, které jsou součástí normální existence. T í m nechci říct, že léky nejsou pro lidi trpící du­ ševními chorobami, jako je schizofrenie, bipolární choroba a těžká deprese, nezbytné. Léky také m o ­ hou dočasně pomoci u problémů se životem: žalu, obav o zaměstnání, posttraumatického stresu. Po­ kud však jediné, co psychiatr pro pacienta udělá, je, že mu předepíše nějaké léky, pak obětoval to pod­ statné ze své profesní identity. Dává tím rovněž pa­ cientovi najevo, že pokládá tento pasivní způsob léčby psychických problémů za ideální. Osobně raději vyzývám lidi, aby se vzchopili, pře­ stali čekat na odpovědi zvnějšku, zmobilizovali od53

Naše

životy

ovládají paradoxy

vahu a rozhodnost a zkusili zjistit, jaké změny by je přiblížily ostatním a udělaly z nich lidi, jakými by chtěli být.

54

8. Mdš-li co říct, řekni to hned, protože nevíš, kdy zmlkneš navždy

Tento dopis jsem napsal své nejmladší dceři Emily, když absolvovala střední školu: Drahá Emily, nacházíme se v období, kterému říkám „hloupá sezona", kdy se hovoří o budoucí kariéře a mno­ ho mladých lidí „usiluje o dokonalost". To sice je hodnotný cíl, ale přál bych si, aby některý řečník také oslavoval kvalifikovanost. Ve světě, v němž se běžně setkáváme s nedokonalými výkony, bych si přál, aby byli lidé prostě natolik dobří v t o m , co dělají, aby nás svou neobratností nepoškozovali nebo dokonce neohrožovali. Všichni kolem nás mají sklon přehánět, a tak jsou lidé, kteří ze sebe sotva vypraví tón, předsta55

Naše

životy

ovládají paradoxy

vováni jako „umělci", o někom stěží gramotném se hovoří jako o „autorovi" a politikovi bez inteli­ gence a morálních zásad se říká „vůdce". Tato de­ gradující tendence, podporovaná kulturou celeb­ rit, která vede pouze k cynismu a znehodnocení vkusu, křiví naše vnímání lidí, kteří skutečně něco dokázali. Pokud upadají naši hrdinové, stejně upa­ dá i náš smysl pro velké, odvážné činy. Právě proto mám rád sporty. Profesionální atleti sice mohou být nemravně přeplácení a často lidsky vadní, ale přece jen nám poskytují představu o své kvalitě a někdy dokonce výjimečnosti. Víš, jak obdivuji Charlese Lindbergha. Přeletět Atlantik v roce 1 9 2 7 v jednomotorovém letadle vyžadovalo značnou dávku odvahy, ale ještě víc si cením, že po letu dlouhém 1 5 0 0 mil přistál na irském pobřeží jen s třímílovou odchylkou od sta­ noveného kurzu. Jistě v tom sehrálo roli štěstí, ale já to pokládám za výjimečný příklad skvělé na­ vigace. Kdybychom všichni dělali svou práci tak dobře, svět by fungoval lépe. (Stejně jako já se dobře oženil.) Později sice zabloudil k antisemitis­ mu, ale vykoupil ho jeho zájem o životní prostředí. Zestárl důstojně. 56

Máš-li co říct, řekni to hned.

Sdílíme spolu skepticismus a potřebu pochy­ bovat o autoritách. V situacích, kdy jde o život v záchranném člunu, když se ztratíš v divočině, v boji -, se člověk naučí, že pravá autorita se pro­ jeví, že je to přirozený vztah mezi věděním a nein­ formovaností. Takže toto je chvalozpěv na kompetentnost. Vy­ niknout dokáže jen málokdo. Všichni však jsme povinni (a rozhodně to pomáhá žít déle) vytrvat, dělat svou práci co nejlépe a pečovat o sebe a o ty, kdo na nás závisí. Dále bych se rád zmínil o důležitosti humoru, ale rozpakuji se, protože ty jsi jím dostatečně ob­ dařená a navíc dokážeš rozesmávat i druhé. Často jsme se na sebe s tvou matkou v noci usmáli, když jsme za tvými dveřmi zaslechli mumlání telefonic­ kého rozhovoru následované tvým nakažlivým smíchem. To je jedna z věcí, kterou budu hodně postrádat, až nás opustíš. Když jsem někdy klesal na duchu, často jsem z tvého optimismu a schop­ nosti radovat se znovu načerpal sílu. Kdysi kdosi řekl: „Smysl pro humor nemáš ty, smysl pro humor má t e b e . " Myslím, že je to prav­ da. Často jsem - i v těch nejsmutnějších situacích 57

Naše životy

ovládají paradoxy

- zažil, jak lidé překonali strach smíchem. Pama­ tuješ se na ten falešný titulek, jemuž jsme se smáli po jedenáctém září? „Amerika je silnější než kdy­ koli předtím, říkají důstojníci Quadragonu." Neexistuje nic, co by se nedalo parodovat. (Pře­ čti si někdy Skromný návrh od Jonathana Swifta.) Já si, jak jistě víš, rád dělám legraci z vážných lidí a vážných věcí. Smrt dodává životu jak naléhavost, tak i nezbytnou absurditu. Naše nejsvětější ideály, nejsilnější vášně a nejvytouženější sny se všechny jednou promění v prach. T o , že je pokládáme za důležité a zároveň se můžeme smát jejich (a naší vlastní) pomíjivosti, je - alespoň pro mě - znám­ kou odvahy. Další druh humoru, který miluju, je stavět věci vzhůru nohama. M ů j oblíbený příklad tohoto humoru je citát Abbieho Hoffmana z šede­ sátých let: „Správná otázka týkající se svobody projevu není, zda je legitimní křičet , H o ř í ! ' v pl­ ném divadle, nýbrž zda je dovoleno křičet d i v a d ­ l o ! ' v plném o h n i . " J e d e n popis člověka říká, že je to „zvíře, které se směje". Může to být pochopitelně další z našich omylů. (Možná že se psi smějí nám, a my ten vtip nechápeme.) Myslím si však, že jsme mezi pozem58

Máš-li co říct, řekni to hned...

skými stvořeními unikátní v tom, že jsme si vědo­ mi své smrtelnosti a můžeme si vybrat, jak vážně se bereme. Je m n o h o forem důstojnosti - fyzická, intelek­ tuální, sociální, duchovní - a každá z nich je svým způsobem ohromující. Avšak vyrovnat se s nevy­ hnutelnou ztrátou, čelit životu ve všem jeho zmat­ ku a absurditě, a přesto si uchovat schopnost ra­ dovat se, smát se a věřit, že naše snahy mají smysl, to je vítězství. S láskou táta

59

9. Naše obavy nás formují

Strach je silný stimul chování, ale zřídka nás do­ vede tam, kam bychom chtěli. Je pravda, že lidé trpící vážnými úzkostnými stavy pro to v mnoha případech mají biologické dispozice, ale úzkost se dá také naučit. Děti vyrůstající v rodinách, v nichž oba rodiče dávají najevo zvýšené obavy, jsou samy náchylné k nejrůznějším strachům. Počet dospělých, kteří se bojí létat, pobývat v uzavřených prosto­ rách, přecházet mosty nebo řídit, je překvapivě vy­ soký. Těsně pod povrchem zjevných fobií je často skryto zkreslené vnímání světa jako nebezpečného místa. J e d n o u , když jsem zpovídal rodiče úzkostlivého teenagera, jsem se zeptal, jestli iracionálními obava­ mi trpí ještě nějaký jiný člen rodiny. M a t k a odpově60

Naše obavy nás formují

děla: „Ne, jenom jsme opatrní, například se nikdy nesprchujeme za bouřky." Když jsem se zeptal, jestli už někdy slyšela nebo četla o někom, do koho udeřil blesk ve sprše, odvětila: „Ne, ale stát se to m ů ž e . " Takovýto přístup k možnostem, které nejsou prav­ děpodobné, nahrává loterii. T i , kdo si dělají starosti s věcmi, k nimž nikdy nedochází, často své obavy přenášejí na své okolí. V riskantním světě je důležité, abychom předali svým dětem informovaný přehled o nebezpečí, jimž čelíme. Podaří-li se nám přesvědčit je, aby si zapínaly bezpečnostní pásy, nosily přilbu, když jedou na kole, nekouřily, moc nepily, nehrály si se zbraněmi, vy­ zbrojíme je proti potenciálnímu ohrožení jejich živo­ tů. Chceme-li být opravdu dobrými rodiči, přidáme pár lekcí o tom, jak rozeznat lidi, kteří by jim mohli zlomit srdce. Podle t o h o , jak dalece dokážeme čelit obavám, se dá posoudit míra naší odvahy. Amerika sice miluje oslavy hrdinů, ale na události reaguje jako pacient trpící úzkostnými stavy. Okamžitě po jedenáctém září byl v N e w Yorku otevřen nový obchod. Prodá­ valo se v něm užitečné zboží jako ochranné oděvy, čističe vody, antibiotika a padáky pro skoky z výško61

Naše životy

ovládají paradoxy

vých budov. Poté co se naše panika vyvolaná tero­ ristickými útoky změnila v chronické obavy, zase za­ nikl. T o , že vůbec existoval, je hold našim strachům. Jistou odpovědnost za rozdmýchávání našich obav nesou média, zejména kanály vysílající zprávy čtyřia­ dvacet hodin denně. Záleží na tom, čemu věnujeme pozornost, podle toho se pozná, jak jsme bázliví. Někdy to vypadá, jako by mělo zpravodajství jediný úkol: vyděsit nás. Snad to dělají proto, aby nás za­ ujali, ale řada zpráv, zejména lokálních, působí, jako by měly spíš lekat než informovat. Velmi významným měřítkem našich obav je prodej osobních zbraní. Po jedenáctém září se celonárodně zvýšil. Nezáleží na tom, jak absurdní je myšlenka chránit se před teroristickým útokem revolverem. Jakmile se cítíme ohroženi, nakupujeme zbraně. To z nás dělá Američany. Většina z nás žije chráněným klimatizovaným ži­ votem zasvěceným snižování rizika. Když hovořím s úzkostlivými depresivními pacienty, často se jich ptám, jakou nejriskantnější věc kdy udělali. Bývají překvapeni. Myšlenka, že by mohli riskovat, jim vů­ bec nepřišla na mysl. N e n í to však úplně planá otáz­ ka. Deprese je „bezpečný" stav, který se m n o h o lidí, 62

Naše obavy nás formují

lhostejno jak moc trpí, bojí opustit. Úkolem psycho­ terapeuta je zmobilizovat jejich odvahu, aby se k to­ mu odhodlali. Tady funguje rčení rodilých Američanů: „Kdyby­ chom žili věčně, neexistovala by odvaha." Vědomí naší smrtelnosti nás činí lidskými a nutí nás čelit nevyhnutelným ztrátám nás samých i těch, které mi­ lujeme, nutí nás uvažovat o velkém tajemství života a být odhodláni žít tak dobře a tak dlouho, jak do­ kážeme, beze strachu. Když hovořím s rodiči, slýchám o jejich obavách, že své potomky nedokážou chránit před různými nebezpečími: drogami ve školách, násilím ve filmech, sexu v televizi, útočníky v obchodech nebo na inter­ netu. Ptávám se jich, jak podle nich tyto obsedantní obavy působí na jejich děti. Policie v mém městě každý rok o Halloweenu doslova rentgenuje pohoš­ tění a pátrá (zatím marně) po oné příslovečné žiletce ukryté v jablku. J a k é poselství tím našim dětem pře­ dáváme o tom, jak pohodlně žít? Necítíte ironii i v tom, že společnost, často charakterizovaná jako „soustředěná na děti", je zcela lhostejná k tomu, že její zbytečná snaha o dokonalé bezpečí může přená­ šet virus strachu? 63

Naše

životy

ovládají paradoxy

Časté předvádění vlastenectví a opěvování hrdinů je vlastně „statečnost v zastoupení". J a k o by nás osla­ vování odvážných těšilo, aniž bychom museli dělat víc, než klanět se a mávat vlaječkami, namísto aby nás inspirovalo k jejich napodobení. Zvlášť nápadné je to při některých ceremoniích, kdy můžeme pozo­ rovat vůdce národa, kteří se vyhnuli všem válkám své generace, jak vzdávají čest těm statečným smolařům, kteří za nás položili životy. Takové oběti si vážíme, ale nedokážeme si představit, že by byla požadována od nás. T o , že dokážeme tolerovat nejistotu života, aniž bychom upadli do úzkostného stavu či deprese, je svým způsobem zázrak, a že to většina z nás dokáže, je příkladem konstruktivního odmítnutí a potvrzuje, že druhá možnost, život ve strachu, připravuje život o potěšení. Snad nejdestruktivnější úzkostí je strach z důvěr­ ností. Někteří lidé by udělali cokoli, jen aby se ne­ museli otevřít druhé lidské bytosti. Opakovaně slý­ chám osamělé lidi hovořit o tom, jak opatrný člověk musí být, aby nebyl zraněn. Na internetu lidi od kontaktu odrazuje záhadný vrah. T i , kdo prožili zklamání v lásce, jsou zcela zaujatí strachem z další64

Naše obavy nás formují

ho odmítnutí. Často je preferována osamělost před rizikem něčí blízkosti. Na strach jsme si zvykli. Než nás začal děsit tero­ rismus, báli jsme se zabijáckých včel, žraloků, pan­ demie chřipky, sexuálních útoků a nukleární zkázy. Nikdy nebyl nedostatek nebezpečí či lidí, kteří s ná­ mi mají špatné úmysly. Za sledování děsivých filmů platíme peníze. D o k o n c e je možné tvrdit, že existuje hluboká lidská potřeba nějakého symbolu zla, který nás současně děsí i sjednocuje. Mohli bychom se hodně naučit od občanů Izraele, kteří dennodenně žijí s terorismem takového stupně, jaký by nás zcela jistě paralyzoval. J e n si představte, jak by veřejný život ve Spojených státech ovlivnilo pár výbuchů v nákupních střediscích nebo vypuštění biotoxinu do vzduchu. Musíme zmobilizovat síly, abychom dokázali čelit skutečným hrozbám a pře­ stali se děsit fantomů. J e d n a pacientka mi vyprávěla následující příhodu. V roce 2 0 0 3 byla na koncertě Baltimorského symfo­ nického orchestru. Hráli Brahmsův houslový kon­ cert, když najednou zhasla světla. V naprosto temné koncertní síni ji okamžitě napadlo, že v Baltimore 65

Naše

životy

ovládají paradoxy

došlo k teroristickému útoku, a tuto obavu s ní ne­ pochybně sdílelo m n o h o přítomných posluchačů. N e n í si jistá, jak dlouho byli ve tmě, než se rozsvítila mdlá nouzová světla - patrně to bylo jen pár vteřin -, ale připadalo jí to delší. Nejvíc ji však ohromilo, že orchestr hrál dál. Hudebníci seděli ve tmě, neviděli ani noty, ani dirigenta, ale pokračovali v hraní. Bez sebemenší chybičky. Nikdo z publika ani nehlesl a ovace po koncertě byly obzvlášť mohutné. Nestává se často, že musíme dokazovat odvahu s nasazením vlastního života. Tichým odhodláním tváří v tvář úzkosti však posloužíme vlasti i sami sobě. Atmosféru, v níž žijeme, vytváří náš přístup a chování a to ovlivní konečný výsledek boje proti terorismu více než vojenská akce. V tomto procesu v sobě můžeme objevit vlastnosti, jimiž bychom se mohli oprávněně chlubit.

66

10. Dobrý nevlastní rodič zasahuje co nejméne

V

dnešní době se všemi těmi rozvody a novými manželstvími hodně lidí vychovává cizí dítě.

Nebývá to pokaždé snadné. Když se vyptáte dětí z rozvedených rodin, většina z nich vám řekne, že by si ze všeho nejvíc přály, aby se k sobě jejich rodiče vrátili, třebaže jejich manželství nebylo šťastné. Lidé obvykle rozvod odůvodňují tím, že není rozumné vychovávat děti v rodině plné partnerských hádek a rozporů, ale děti téměř všeobecně touží po tom, aby jejich rodiče žili spolu, a sní o tom ještě dlouho poté, kdy je jasné, že k tomu už nikdy nedojde. Nejviditelnějším důkazem, že je rozvod konečný, je nový sňatek rodičů. Tento krok bývá mnohdy stejně obtížný i pro zúčastněné dospělé. Dobře se pamatuji, jak mi moje bývalá žena dva roky po roz67

Naše životy

ovládají paradoxy

vodu oznámila, že se znovu vdává. Kvůli dětem jsme udělali, co jsme mohli, abychom uchovali přátelské vztahy, takže jsem ze sebe vypravil: „Víš, setkali jsme se, zamilovali jsme se do sebe, pak jsme se vzali a měli děti, později jsme se přestali milovat, rozvedli jsme se a já se znovu oženil a teď se znovu vdáváš i ty. M á m pocit, že se od sebe vzdalujeme." Pokud se jedná o nenávistný rozvod, v němž byly děti používány jako figurky na šachovnici, vzniká další riziko, že budou mít potíže s přijímáním no­ vých rodičů. „Ty nejsi můj o t e c ! " nebo „Ty nejsi moje m a t k a " - to jsou odpovědi, jež mnozí nevlastní ro­ dičové často slýchají jako reakci na své pokusy o ká­ zeň. Skrývá se v nich veškerá bolest a protesty dětí, které prožily rozčarování z rozvodu svých rodičů, zlost z přehazování od jednoho k druhému, a roz­ dělená loajalita způsobená vzájemným osočováním dospělých, které nejvíc milovaly. Je daleko snazší a emočně bezpečnější zuřit na nevlastního rodiče než na skutečného otce či matku. Nevlastní rodiče mezitím zápasí s vlastními po­ tížemi: učí se milovat děti někoho jiného a bojují s frustrací z nejasných rolí, které se uvolili hrát. Běž­ ně bývají zastánci odlišné výchovné metody než je68

Dobrý

nevlastní rodič zasahuje

co

nejméně

jich partneři a musí to sladit a přitom se vypořádat s mnohdy nepřátelskou opozicí dětí, jejichž životy byly převráceny vzhůru nohama. V případě „smíše­ ných rodin", v nichž si do nového svazku přivedli děti oba partneři, je to ještě komplikovanější a vel­ kým problémem se tu stává obviňování z protěžová­ ní vlastních potomků. J a k o u strategii má tedy zaujmout člověk, který vychovává cizí děti? Podle mých zkušeností je nejlepší

ponechat

udržování disciplíny

na

vlastním

ro­

diči dítěte. Bude to asi vyžadovat značnou dávku sebeovládání, obzvlášť má-li nevlastní rodič pocit, že je provokován, nebo je-li přesvědčen, že je vlastní rodič příliš laxní. „ C o si mám počít, když dítě začne vyvádět a můj manžel není p ř í t o m e n ? " Odpověď: N i c ; to není váš problém. Jakýkoli zákrok nevlastní­ ho rodiče dítě rozzuří a následný konflikt poškodí vyhlídky na zdvořilý a láskyplný vztah mezi nevlast­ ním rodičem a dítětem. Proč myslíte, že mezi standardní pohádkové ničemnice patří „zlá macecha"? Protože tohle není nový příběh a nevlastní rodiče děti vždy braly ja­ ko podřadné. Kdo je pokládán za typického sexuál­ ního zneuživatele dětí? Nevlastní otec. Přetrvává po69

Naše

životy

ovládají paradoxy

věra, že člověk nemůže cizí dítě milovat jako vlastní. M ě l o by být samozřejmé, že se nevlastní rodiče nikdy nedají svést ke kritizování pravých rodičů dí­ těte. Je zřejmé, že by to mohlo vzbudit velkou hoř­ kost. Děti mají obecně sklon své rodiče chránit, a jakmile zjistí, že se je nevlastní rodič snaží nahradit, zareagují útočně. Už jen otázka, jak mají svému ne­ vlastnímu rodiči říkat, může být ošidná. Většinou bývá nejlepší používat křestní jméno. Pokusy přinu­ tit dítě, aby nevlastnímu rodiči říkalo „tati" nebo „mami" mohou vyvolat bouřlivý odpor. Ve většině případů nejlépe funguje strategie mají­ cí za cíl vytvořit přátelský neautoritativní vztah, v němž je nevlastní rodič emočně přístupný, ale ne­ nechá se zatahovat do typického konfliktu rodič dítě. To ponechává skutečnému rodiči. M n o h a ne­ vlastním rodičům, kteří zaujali tento postoj, se ule­ vilo, když nebyli nuceni napomínat, poučovat, ukázňovat

a

vůbec

vychovávat

vzdorné

dítě.

Když

hovořím s dospělými, kteří v dětství žili s nevlastním rodičem, slýchám od nich jako největší kompliment následující: „Byla tu vždycky pro mě, byla mi vždyc­ ky k dispozici." Jinými slovy, bez nutnosti projevo­ vat se jako skutečný rodič je nevlastní rodič schopen 70

Dobrý

nevlastní rodič zasahuje

co

nejméně

poskytnout dítěti cosi unikátního: přátelský neodsu­ zující pohled na svět. M n o h o průvodců po výchově dětí nevlastním ro­ dičem se řídí základním pravidlem všech mezilid­ ských vztahů: Je to tvrdá dřina plná stresů, tak se do toho opři a modli se, ať máš sílu. Překvapuje mě, jak málo rádců říká také: „Život jako takový a dobré vztahy mezi lidmi zvlášť nemusí být obtížné. Pokud ano, měli byste zvážit svůj přístup." Často mám dojem, že celý ten rádcovský svépomocný průmysl je zalo­ žen na heslu „Život je těžký, tak umři". Mají-li prav­ du, pak ovšem potřebujete spoustu rad a vedení. To sice zvýší prodej nejrůznějších knih rad, ale očekává­ ní lidí to podle mě nenaplňuje a probouzí to v nich stres. Součástí této neblahé filozofie je výchova ne­ vlastních dětí. Pokud si myslíte, že vyžaduje neustá­ lou dřinu, železnou disciplínu a časté střety názorů, podlehli jste jednostrannému pohledu na věc. Pokud se dokážete uvolnit, najít kapku humoru a přátelství, možná zjistíte, že život s dětmi někoho jiného nemusí být tak krušná zkušenost, jak se nám snaží namluvit. Chtěl bych na co své

vím o

tomto místě oznámit,

výchově nevlastních dětí,

manželky

ze doslova vše,

jsem

se naučil od

Claře. 71

11. Jeden z nejtěžších životních úkolů je vidět sebe tak, jak nás vidí druzí Většina z nás nenávidí zrcadla. Patrně p r o t o , že když se do něj podíváme, býváme se svým vzhle­ dem nespokojení. Kdo je ta osoba? Kdy jsem tak zestárl? Kde se vzaly ty vrásky? Kdo kromě mé matky mohl tenhle obličej milovat? Konvenčnímu ideálu krásy se blíží jen málokdo a většině z nás se nelíbí, když je nám to připomínáno. Radu lidí jejich nedokonalost trápí natolik, že jsou ochotni utratit spoustu peněz, jen aby to napravili. Vůbec máme sklon posuzovat lidi podle jejich vzhle­ du. Na internetových seznamovacích stránkách sice lidé hovoří o svých zájmech a výkonech, nicméně o tom, zda na jejich nabídku někdo odpoví, většinou rozhoduje věk a vzhled. (Existuje zde jistá odlišnost mezi pohlavími. Výzkum naznačuje, že se ženy zají72

Jeden

z

nejtěžších

životních

úkolů...

mají víc o t o , jaké mají muži zaměstnání, než jak vypadají.) Jakmile někoho poznáme blíž, začnou nabývat na významu další rysy jeho osobnosti. Náš pohled na vlastní osobu však jen zřídka souhlasí s tím, jak nás vidí ostatní. Většina lidí se pokládá za poctivé, spo­ lehlivé a soucitné. Podle mých zkušeností z praxe však tyto obdivuhodné vlastnosti nejsou mezi popu­ lací příliš rozšířené. Když lidé reagují při nějakém hromadném neštěstí, jen málokdo se chová dobře. Před pár lety kupříkladu došlo v baltimorském vnitř­ ním přístavu k nehodě. Poryv větru převrhl vodní taxi s dvaceti lidmi na palubě. Stalo se to brzy na jaře a voda byla studená. Když se objevily záchranné člu­ ny, většina lidí byla na převržené pramici a křičela na ně, že pod ní jsou uvězněni další cestující. Nikdo zjevně nepoložil otázku, která byla nasnadě: „Tak proč tam jen tak stojíte?" Když zachránci konečně prám obrátili, vyplavala čtyři mrtvá těla. J e d n o z nich bylo dětské. Kdo z nás může říct, jak by se zachoval v takovéto situaci? Rádi bychom věřili, že bychom se zachovali statečně, zvlášť byly-li ohroženy životy dětí. Tváří v tvář nebezpečí však obvykle zavládne taková pani73

Naše životy

ovládají paradoxy

ka, že musíme zapochybovat, zda bychom dokázali jednat nesobecky. D o k o n c e i v obyčejnějších situacích, s nimiž není spojeno velké riziko, je někdy těžké najít lidi ochotné zachovat se v rozporu s vlastními zájmy. Před něko­ lika lety jsem byl požádán, abych svědčil v případu pěstounské péče, v němž jsem posuzoval oba rodiče. V průběhu terapie vyšlo najevo, že matka udržuje mimomanželský homosexuální vztah. Manžel se to pokusil použít proti ní, aby získal dítě do své péče. J e h o advokát na mě naléhal, abych potvrdil, že to je pravda. M o j e profesionální čest mi velela, abych neřekl nic, co by mohlo poškodit rodiče nebo jejich děti; také jsem pochyboval o tom, že by matčina aféra ně­ jak ovlivnila její péči o dítě. Takže jsem se rozhodl vypovídat tak, abych neporušil důvěru mezi pacien­ tem a lékařem. Soudce mě přísně upozornil, že podle marylandských zákonů jsou případy svěření dítěte do péče jednoho z rodičů z tohoto privilegia vyňaty a on mě může „přinutit", abych odpověděl. Roz­ hlédl jsem se, kde má mučicí nástroje, ale pak mi došlo, že mi vyhrožuje obviněním z pohrdání sou­ dem a následným vězením. 74

Jeden

z

nejtěžšťch životních

úkolů...

Zajímavé bylo, že tento právník vůbec neměl po­ chopení pro etickou stránku věci, kterou jsem já pokládal za podstatnou. Bylo jasné, že je natolik zvyklý na t o , že lidé jednají hlavně ve svém vlastním zájmu, že nedokázal jiné chování vůbec pochopit. Pro něj jsem byl jenom smítko v hladkém fungování jeho soudu a nedokázal si představit, že bych risko­ val vězení tím, že bych se mu protivil. Nakonec moje klientka, když viděla, co mi hrozí, svolila, abych svědčil. Z chování tohoto soudce vyplývá, jak snad­ no může být každý z nás zastrašen. Ať už je důvod selhání našich dobrých úmyslů jakýkoli, cesta do pekla je dlážděná pokrytectvím. J a k často nás napadne, že mezi tím, jak se vidíme sami, a tím, jak nás vidí ostatní, může být rozpor? Hodně licoměrnosti a antagonismu, které cítíme vů­ či těm, kdo se od nás názorově liší, se dá připsat částečné slepotě, s níž pohlížíme na vlastní chyby. Psychoterapie pochopitelně přitahuje lidi, kteří se ocitli v nesnázích. Kromě rutinní konfrontace s cho­ robnou úzkostlivostí a depresí se každý psychotera­ peut denně setkává s lidmi, kteří musí skrývat své skutečné touhy a sklony, aby si neohrozili pohodlný život. Manželství, které ztroskotá poté, co vyjde na75

Naše

životy

ovládají paradoxy

"

V

jevo nevěra, nedostatek lásky, nesoulad mezi slovy a činy, to vše naše nejbližší vztahy nenávratně ničí. T o , co mi lidé vyprávějí o své výchově, není po­ každé plné obdivu k rodičům. Rodičovství je pole, na němž nadělá pokrytectví nejvíc škod. Tady je v sázce nejvíc. V rodině je nejtěžší skrýt to, v co opravdu věříme, a rozpor mezi slovy a činy je tu nejzjevnější. Pro rodiče, kteří se snaží chovat se ke svým dětem lé­ pe, než jak se jejich rodiče chovali k nim, jsou typické srdceryvné příběhy o alkoholismu, sexuálním zne­ užívání, zanedbávání a sobectví. Připadá vám příliš smělé žádat od vás, abyste žili tak, aniž byste ubližovali druhým? Tvrdit, že jste dělali, co jste mohli, když vaše okolí svědčí o opaku, nemá smysl. A také moc nesejde na tom, jestli něko­ mu ublížíme záměrně, nebo bez zlého úmyslu. Když někoho přejede náklaďák, může být oběti jedno, jestli to řidič udělal schválně. Na druhé straně nelze před­ stírat nevědomost, pokud se jedná o následky naše­ ho chování, které postihly ty, o něž máme povinnost pečovat. Rodičovství je posvátné poslání a soudy o našich nejbližších si musíme vzít do hrobu.

76

12. Odměnou pravého věřícího je morální jistota

Víra

pak jest

nadějných

věcí podstata

a

důvod nevi­

ditelných. Epištola sv. Pavla k Židům ( 1 1 , 1) Vyrůstat jako katolík ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století bylo jako cvičení v ovlá­ dání strachu. Cítil jsem, že mě má církev v moci na základě slibů, že budu spasen, pokud budu dbát zá­ kazů. Jinak mi hrozí tresty. Zajišťovalo to, že budu tvárný, úzkostlivý a provinilý. Nejvíc mě zastrašovala neustále zdůrazňovaná jed­ nota „myšlenek, slov a činů". Sny a city se nepovolovaly. Když jste jim přece jen podlehli, bylo to pokládáno přímo za zločin. O b ­ chodní génius církve byl zjevný z t o h o , že jediná 77

Naše životy

ovládají paradoxy

cesta k úniku pro naše nesmrtelné duše vedla přes zpovědnici. Každý týden jsem před ní sedával a pátral v paměti po hříších, které by působily přesvědčivě, ale nevy­ nesly větší pokání než pár růženců. Namlouval jsem si, že kdybych prozkoumal ohavné hlubiny své mla­ distvé fantazie, objevil bych hříchy, za které by mě čekalo

přinejmenším veřejné bičování.

Pravidel­

ně jsem se zpovídal z trestuhodného pojídání masa v pátek, kterýžto hřích měl tu výhodu, že sice patřil k těm smrtelným, ale napravilo ho pár Otčenášů a Zdrávasů. J e d n o u ročně kongregace v kostele svatého Pavla apoštola povstala a slíbila poslušnost církevnímu or­ gánu, jenž rozhodoval, které knihy a filmy jsou ne­ vhodné pro věřící. J e d n o u v neděli, když mi bylo šestnáct, jsem se konečně odtrhl od katolické víry své matky tím, že jsem odmítl povstat a přísahat, že budu respektovat rozhodnutí katolické cenzury. Byl jsem totiž ve své adolescenční posedlosti sexem odhodlán zhlédnout nový film Psanec ( „ S E N Z A C E ! To se nedá p o p s a t ! " ) , kde se vyskytovala scéna, v níž plně oblečená J a n e Russellová leze do postele s Billy Kidem (Jack Beutel). Tenkrát mě ve skutečnosti nej78

Odměnou

pravého

věřícího je

morální jistota

víc zaujala speciální visutá podprsenka slečny Russellové, zkonstruovaná Howardem Hughesem. Touha vidět nějaký film se může jevit jako triviální důvod pro odtržení od víry, v níž byl člověk vycho­ ván, ale tak tomu bylo. Myslím, že mě prostě unavo­ valo pořád se cítit provinile kvůli myšlenkám a po­ hnutkám, které byly, jak jsem věděl, naprosto běžné. (Tenkrát jsem si ovšem neuvědomoval, jak dalece jsou rozšířené - a někdy i provozované - samotnými kněžími, kteří tak ovládali naše duchovní životy.) Když jsem byl na West Pointu, očekávalo se, že budeme v neděli chodit do kostela, a tak jsem si vybral protestantskou kapli, kde se hrála lepší hudba, nikdo nemluvil latinsky a text písně „Vzhůru, křes­ ťanští vojáci" se dal chápat doslovně. O pár let poz­ ději jsem se ocitl ve Vietnamu. Asi by mě nemělo překvapit, že sbor vojenských kněží, stejně jako lékařský sbor, je plnohodnotnou součástí armády a zabývá se teologickým ospravedl­ ňováním bezprostředních vojenských úkolů. Místo aby prostě pečoval o duše vojáků. Večerní brífink pravidelně každý den uzavírala modlitba. J e d n o u se náš velící důstojník, plukovník George S. Patton III., obrátil na kaplana a zeptal se h o : „Za co se dneska 79

Naše

životy

ovládají paradoxy

pomodlíme, kaplane? Co takhle abychom pobili vel­ ký počet nepřátel?" Kaplan mu vyhověl následujícím způsobem: „Pomoz nám, ó Bože, naplnit trvalý pří­ kaz našeho pluku. D e j , ať najdeme ty bastardy a dá­ me jim co p r o t o . " Proč si z těch klamů, jimiž ovlivňujeme své životy, nevybrat nějaký, který ostatním škodí co nejmé­ ně? Problém s jakoukoli hluboce zakořeněnou vírou spočívá v t o m , že její stoupenci a vyznavači na ni pohlížejí jako na jedinou správnou. Nejenže je tako­ vý předpoklad arogantní, ale mezi fundamentalisty navíc často panuje přesvědčení, že mají právo vnu­ covat svou víru jiným. V nejneškodnější formě se tato touha obracet na víru stává snahou „sdílet dobré zprávy" o spasení. Výhoda tohoto přístupu z hlediska širší společnosti spočívá v tom, že ti, které to nezajímá, mohou pře­ pnout kanál; nikdo není nucen naslouchat. Jedince naplněné Svatým duchem však naneštěstí neuspoko­ juje pouhé přesvědčování. Dříve či později se u nich projeví potřeba přinutit ostatní, aby jim naslouchali. A tak vnucují veřejné sektářské modlitby student­ stvu, začínají atletické soutěže vzýváním Krista nebo 80

Odměnou

pravého

věřícího je

morální jistota

trvají na tom, aby byl Bůh zapojen i do o n o h o vel­ kého světského náboženství, jímž je vlastenectví. D o k o n c e i kdybychom byli všichni nuceni k veřej­ ným modlitbám (člověk si říká, jestli ten všemohoucí Bůh opravdu vyžaduje tak časté modlení), nebylo by to nesnesitelné. Slova ovšem obvykle nestačí. T i , kdo jsou zasvěceni, požadují, aby ti, kdo odmítají poslou­ chat, byli přinuceni řídit se slovem Božím. Nestačí jim, že nevěřící přijdou o duše a naději na věčný život, musí ztratit právo žít i na tomto světě podle své vůle. Každá nátlaková fundamentalistická víra, ať už je to víra v islám nebo ve starozákonního pánaboha, požaduje, aby všechny sociální a vládní složky jed­ naly podle předpisů koránu či bible (tak jak si je vy­ kládají praví věřící). Taliban v Afghánistánu a mulláhové v Iránu nám poskytli představu o tom, jak taková společnost, v níž církev rovná se stát, vypadá. Není to hezký obrázek a kupodivu hodně připomíná společenskou strukturu ateistického komunismu so­ větských vůdců ve dvacátém století. Podstata demokracie (a shodou okolností i dušev­ ního zdraví) tkví ve svobodné volbě, možnosti žít svůj život podle libosti, pokud tím neporušujeme 81

Naše

životy

ovládají paradoxy

práva druhých. Základem fundamentalistické víry je však omezení výběru (všechna přikázání začínají sla­ bikou n e . . . ) . Šedé zóny morálního relativismu odsu­ zují jako laický humanismus. Trvají na morálních pravdách vyjádřených jejich osobním výkladem bible. Hluboce věřící lidé jsou si svými soudy o základ­ ních otázkách lidského bytí jisti. Věřící se vůbec vy­ značují naprostou důvěrou v (neověřitelnou) exis­ tenci toho kterého boha a jistotou o správnosti svého vlastního výkladu toho kterého souboru rukopisů, jimiž onen bůh vyjevil svoji vůli. Jakýsi podivný důvod, možná láska k dobrému příběhu, vede lidstvo k vytváření metafyzických ztě­ lesnění vybraného božstva, ztělesnění zla, které jen tak z ničeho vysvětluje korupci a snaží se získat naše nesmrtelné duše. Právě tento vesmírný konflikt, kte­ rý zapříčinil dvojznačný výklad lidského života, tak neblaze zapůsobil na mezilidské a mezinárodní vzta­ hy v tomto znepřáteleném nepřehledném světě. Toto je jedna z lekcí jedenáctého září: sebevražed­ ní teroristé byli přesvědčeni, že svým útokem na srdce nevěřících vykonali hluboce náboženský čin. O tom nelze pochybovat, stejně jako o tom, že jejich poslední slova byla Alláh akbar, „Bůh je velký". 82

Odměnou

pravého

věřícího

je

morální jistota

Podstata demokracie spočívá v jistotě, že nikdo ne­ má patent na pravdu. Všichni jsme chybující a omyl­ ní a snažíme se vytvořit svět, v němž bude respekto­ váno právo na to, aby všichni mohli hledat odpovědi na základní životní otázky podle svého a jak jim to nejlépe vyhovuje. Pokud existuje ještě něco mimo tento svět, pak to nemůže být místo, kam bude vpuš­ těna jen nepatrná část lidstva, která se narodila na správném místě a ve správné víře. V průběhu dlouhých dějin lidstva bylo vymyšleno mnoho příběhů vysvětlujících původ a příčinu živo­ ta, které nám pomáhají smířit se s neštěstími a ne­ spravedlností, jež nás obklopují, a dodávají nám na­ ději a sílu čelit smrti. Člověk prahne po příběhu, který bude prosazovat myšlenku, že naše pojetí Boha a jeho role v našich životech je rozličná a kulturně determinovaná. Ať už jsou naše představy o nebi jakékoli, snahy povyšovat jednu víru nad druhou vytvářejí na zemi peklo. Už dlouho toužím po tom, aby se objevila víra obsahující pokoru a toleranci. Základní myšlenkou takovéto církve by bylo, že si Bůh víc cení dobré práce než zbožnosti. A nejdůležitější přikázání by znělo: „Svoje náboženství si necháš pro sebe." 83

13. Důstojností se vzdej až naposled

Ve Spojených státech nyní žije třicet pět milionů lidí starších šedesáti pěti let - to je třináct pro­ cent populace. Jejich počet neustále roste a se zdráhavou p o m o c í výjimečně plodné minulé generace tu v roce 2 0 3 0 bude sedmdesát milionů starých lidí. V poslední době jsem stárnutí z pochopitelných důvodů věnoval větší pozornost. J a k o psychiatr ví­ dám vybraný vzorek seniorů, avšak mohu rovněž čerpat ze zkušeností svých přátel a vrstevníků. Obec­ ně to není m o c příjemná vyhlídka. Jedním z rizik, jimž v životě čelíme, je, že se z nás může stát kulturní klišé. Může k tomu dojít v kaž­ dém věku: vzpurní puberťáci, naivní novomanželé, zištní mladí zbohatlíci, obezřetní lidé ve středním věku, neteční důchodci. V posledním stadiu života 84

Důstojnosti se vzdej až naposled

je však riziko nejvyšší. Hrozí nám, že se z nás po všech ztrátách a hlodání času stanou bezvýznamní starci, které jsme litovali v mládí. V průběhu let přicházíme o řadu zástěrek, pod ni­ miž jsme ukrývali své pravé já. Bojíme se mnoha věcí, ale nejvíc nás děsí neúprosnost smrti. Snažíme se ze všech sil vymazat viditelné příznaky své smrtelnosti, o čemž svědčí miliardy dolarů vydané na kosmetiku, rekonstrukční chirurgii a absurdní konzumaci „potra­ vinových doplňků". Jediné, co pochopitelně potře­ bujeme, je však odvaha čelit tomu, co se z nás stalo: starci. Staří lidé jsou přehlíženi společností, snášeni v malých dávkách - svými dospělými dětmi, a tak mají sklon se sdružovat se sobě rovnými, s lidmi, kteří mají také spoustu volného času a nedostatek představivosti. Když přestaneme pracovat a skončí nám rodičovské povinnosti, stáváme se nepotřebný­ mi jak sobě, tak i společnosti. To je podle mého názoru důvod, proč si staří lidé právem vysloužili pověst kverulantů. Pokud se pře­ hnaně zabýváme svým tělesným stavem v mládí, po­ kládají nás za hypochondry. Uvažujeme-li a hovoří­ me především o svých bolestech ve stáří, jsme prostě 85

Naše

životy

ovládají paradoxy

špatní společníci. Často se setkávám s dospělými, kteří se děsí rozhovoru se svými rodiči prostě proto, že vědí, že budou vystaveni litanii neduhů, kterou už slyšeli tolikrát. Nic není tak nezajímavé, dokonce i u osob, které milujeme, jako opakované odříkávání c h o r o b , na které nestačí ani lékařská věda, natož lapený posluchač. Nevadí-li nám, že nudíme ostatní, co se stane, až začneme nudit sami sebe? Z n á m jednu ženu ve středních letech, kterou už naslouchání matčiným stížnostem a nevyžádaným radám natolik unavuje, že kdykoli spolu telefonují, drží sluchátko tak daleko od ucha, aby slyšela hlas, ale nerozuměla slovům. Jakmile se matka odmlčí, řekne „Ano, m a m i " a pak zase sluchátko oddálí od ucha. A tak dál. Tuto techniku jsem doporučil něko­ lika dospělým dětem, jejichž rozhovory s rodiči po­ strádají t o , co se obyčejně rozumí slovem komunikace. J a k stárneme, naše fyzické schopnosti se snižují a s nimi mizí i radost ze života. Překvapuje mě ku­ příkladu, jak málo starých lidí, které znám, umí pra­ covat s počítačem. Podle jednoho průzkumu jen jed­ natřicet procent lidí starších šedesáti pěti let vůbec někdy bylo na internetu či obdrželo nebo poslalo e-mail. (V další generaci, dnes mezi padesáti a šede86

Důstojnosti se vzdej až naposled

sáti pěti, to je sedmdesát procent.) M í t jako jediné okno do světa televizní obrazovku je nesnesitelně smutné. Když vyšla má poslední kniha, mezi kritikami se ozvalo, že vlastně nepatří mezi svépomocné příruč­ ky, jichž jsou v knihkupectvích plné regály. T e ď tedy následuje několik rad pro ty, kdo se zaručeně hodlají dožít vysokého věku: 1. Přestaňte si stěžovat. O pár generací dřív už byste byli deset let mrtví. 2. Pokud se nezabýváte něčím, co vás přiměje zapo­ menout na čas, musíte si něco najít. 3. Chodíte-li k doktorovi častěji než desetkrát do roka a nemáte nějakou smrtelnou nemoc, měli byste si najít jiného koníčka. 4. Už celých třicet let nesložili žádnou dobrou hud­ bu. Vaše děti i vnuci ale o tom nechtějí ani slyšet. 5. Kdyby někoho zajímalo, jaký byl život, když jste byli v jeho věku, zeptal by se vás na to. 6. Nedělejte si starosti s vyhýbáním se pokušení. J a k stárnete, začnou se vám vyhýbat sama. 7. Vykašlete se na důstojné umírání; snažte se dů­ stojně žít. 87

14. O mnoho přicházíme, ale mnoho zůstává

Šance zúčastnit se Transpacifického závodu pla­ chetnic z Los Angeles do Honolulu, který se koná každé dva roky, je v sedmdesáti letech mizivá. Lloyd Sellinger udělal t o , co by udělal každý pořádný sedmdesátník, který se chce dostat na Havaj: lhal o svém věku. „Řekl jsem kapitánovi, asi tak čtyřicát­ níkovi, že je mi devětašedesát. Lip to z n ě l o . " Když ho přesto odmítl, Lloyd se mu dokonale pomstil. Pro Transpac 2 0 0 5 vystrojil vlastní dvanáctimetrovou plachetnici a všichni členové její posádky museli být starší šedesáti pěti let. Když zveřejnil své plány v kalifornském jachtařském časopise, přihlášky se jen hrnuly. První zatele­ fonoval Andy Szasz, stáří šedesát sedm. Andy byl členem maďarského olympijského družstva, třída 88

O mnoho přicházíme,

ale mnoho zůstává

Finn v roce 1 9 5 6 , a pětadvacet let obchodoval s jachtami a plavil se na svém Petersonu 30 u newportského pobřeží. J m é n o jeho lodi je Babe a to vám řekne všechno, co o Andym potřebujete vědět. M i k e Gass, šedesát šest, je odborník na optometrii a žije se svou ženou na třináctimetrové dvoustěžňové plachetnici Suzannah ve stejném přístavu na Seal Beach, kde kotví i Lloyd, i když se nikdy předtím nesetkali. Byl zapsán jako navigátor. Herb Huber, šedesát sedm, dodavatel vybavení a lodní inženýr ze San Franciska, veterán mnoha závodů plachetnic, který se nyní plaví na svém Ericsonu 35 v Sanfranciském zálivu, a J i m Doherty, še­ desát sedm, spojovací technik, dědeček třinácti vnu­ ků a majitel Islandera 36 z Los Angeles, byli další dva členové posádky, kteří byli přijati na základě kon­ kurzu. V té době jsem se o tom dobrodružství doslechl i já v dalekém Marylandu a taky jsem se přihlásil. Lloyd měl tehdy několik dalších uchazečů, a tak mi napsal, abych mu zaslal svůj životopis. Naštěstí pro mě os­ tatní kandidáti buď na lodi rozbíjeli věci, viditelně se třásli nebo trvali na tom, že na příď polezou po čtyřech. A tak mi Lloyd e-mailoval a já v lednu 2 0 0 5 89

Naše

životy

ovládají paradoxy

přiletěl do L. A., abych se zúčastnil zkušební plav­ by. Zdůrazňoval jsem svoji pětatřicetiletou zkuše­ nost v závodění na malých plachetnicích, ale o tom, že jsem se nikdy neplavil na ničem delším než devět metrů, jsem raději pomlčel, stejně jako o tom, že jsem nikdy nebyl z dohledu pevniny. V můj prospě­ ch zapůsobilo, že jsem lékař, třebaže fakt, že jsem psychiatr, vyvolal jisté (většinou nevyslovené) obavy. Zkušební plavba dopadla dobře. Rozeznal jsem pravobok od levoboku, nespadl jsem přes palubu a dalo se předpokládat, že dva týdny na moři prav­ děpodobně přežiju. Byl jsem vybrán do kolektivu, který později proslul jako „Půltucet špinavců". Sou­ hlasil jsem, že každý měsíc přiletím do Kalifornie trénovat či závodit, než bude v červenci odstartován Transpac. Slíbil jsem taky, že si opráším své znalosti praktické medicíny a první pomoci a přestanu hovo­ řit o všech potenciálních zdravotních potížích a zra­ něních jako o „psychosomatických". Nejdůležitější bylo, že jsme spolu nakonec všichni dobře vycházeli. Nebyli mezi námi žádní drsňáci ani lidé, kteří si mysleli, že sežrali všechnu moudrost. Při zpětném pohledu se Lloydův intuitivní výběr posádky a tole­ rantní velení ukázaly být správné. Za celý půlrok, co 90

O mnoho přicházíme,

ale mnoho zůstává

jsme byli spolu, mezi námi nepadlo jediné hrubé slovo. Přestože jsme se na začátku mezi sebou vůbec neznali, na konci z nás byli přátelé. Jakmile náš plán vyšel ve známost, museli jsme se pochopitelně vypořádat s vtípky o viagře. Sponzo­ ruje nás její výrobce? (Ne, ale požádali jsme jej o to.) Nakonec jsme si vymysleli uspokojivou odpověď: Bereme si nějaké pilulky viagry na cestu, ale jen proto, abychom nepadali z kójí. Dlouhá zámořská cesta, jako každá výprava, v so­ bě skrývá naději i cestu do hlubin vlastní duše, pod­ stoupenou z důvodů, které mají málo co do činění s výsledkem. Při našich raných zkušebních plavbách do M e x i k a a kolem ostrova Sv. Barbary jsme zjistili pár věcí. Zaprvé, naše plachetnice z roku 1 9 6 9 , dvanáctimetrováBwfrű/ű (což v jidiš znamená „ M i l á č e k " ) , a její obstarožní oplachtění nám prakticky znemož­ ňovaly udržovat krok s lehčími loděmi, zkušenějšími posádkami a vyššími rozpočty. Zadruhé, vůbec to nevadilo. Byli jsme tu, abychom dopluli na Havaj, jak nejrychleji to dokážeme. Žádný z nás se dosud Transpac nezúčastnil. M ě l a to být naše životní cesta a stačilo nám se toho zúčastnit. Závod dlouhý dva tisíce pět set mil začínal u Point 91

Naše

životy

ovládají paradoxy

Fermin západně od Los Angeles. Vál jen lehký větřík, a jak den pokročil, skoro utichl. Za normálních okolností bychom obeplouvali ostrov Catalina asi v pět odpoledne, ale při rychlosti dvou uzlů jsme míjeli blikající maják na západě až ve dvě ráno. Dru­ hý den nás proud zahnal o míli zpátky k pobřeží. Nakonec se zvedla lehká bríza a my jsme učinili roz­ hodnutí, které se ukázalo jako špatné - že zamíříme na sever k ostrovu Sv. Mikuláše, poslednímu severo­ americkému bodu před otevřeným Pacifikem. Když jsme se v noci blížili k ostrovu, rozhodli jsme se, že poplujeme ještě kus na sever kolem shluku roztrou­ šených skalisek. Vítr se změnil a najednou nás hnal na severozápad, směrem k Aleutským ostrovům. Když jsme zase byli schopni křižovat zpátky a kolem těch skal, ztratili jsme na lodě, které v silnějším větru mířily na jih, celé hodiny. Tou dobou jsme také zjistili, že některé nové bate­ rie na lodi nefungují. To nás donutilo vypnout všech­ na světla a omezit rádiové spojení na ranní hlášení pozice a večerní „kontrolu před spaním". Také to zkřížilo naše plány spojit se občas s rodinami na krátkých vlnách a přijímat zprávy o počasí z našich počítačů. 92

O

mnoho přicházíme,

ale mnoho zůstává

Jakmile jsme zavedli systém hlídek - tři hodiny služba/tři hodiny volno -, začali jsme vnímat nové zkušenosti. M n ě poskytl nekonečný oceán lekci o mé vlastní nepatrnosti. Bylo nemožné uvažovat o svém okolí, aniž by si člověk naléhavě neuvědomil vlastní zranitelnost. Měli jsme co jíst, vodu k pití a jeden druhého k rozhovorům, ale celých čtrnáct dní jsme nezahlédli jediný náznak lidské existence - ani loď, ani letadlo. Jiní, zejména osamělí mořeplavci, proží­ vají daleko hlubší izolaci, ale pro mě to jako připo­ menutí naší odloučenosti, bezmoci a závislosti na nepředvídatelných pohybech větru stačilo. L o ď je, podle Samuela J o h n s o n a , jako vězení s do­ datečnou možností utonutí. Malá loď na širém moři je vlastně mikrokosmos lidských zkušeností: osamě­ losti, spolupráce a stálé víry, že obratností, odhodlá­ ním a s trochou štěstí dokážeme překonat síly daleko mocnější, než jsme sami. Jsme smítko vědomí ve vesmíru, který je k našemu osudu naprosto lhostej­ ný. Přesto můžeme zvítězit, najít zemi a další přísluš­ níky lidského druhu. Jakmile jsme se dostali do oblasti severovýchod­ ních pasátů, ověřili jsme si, že to je nejspolehlivější systém počasí na zeměkouli; přesto jsme se modlili, 93

Naše

životy

ovládají paradoxy

aby vydrželo. Chvílemi jsme se ocitali na hranici svých sil, když vítr vál rychlostí třiceti uzlů a my se řítili po zpěněném moři jako blesk. Udržet kurz v no­ ci v těchto podmínkách vyžadovalo divoký taneček u kormidla a hodně balancování. Závod přes Pacifik na sklonku života je přesvědči­ vou metaforou o t o m , jak nejlépe čelit perspektivám naší západní společnosti - při maximálním výkonu, pod napnutým spinakrem, s vyskakujícími delfíny po boku, ve společnosti spřízněných duší. Co může být lepší? Polovinu cesty jsme oslavili šampaňským a přitom se zamysleli nad tím, že se nacházíme na místě, kte­ ré je vůbec nejvzdálenější od pevniny na celé země­ kouli. Přestali jsme poslouchat hlášení o pozici z ostat­ ních lodí, protože nijak nepomáhala naší morálce ani našim dalším plánům. Pasáty vály silněji či slaběji, ale nikdy nás nezradily, a večer patnáctého dne jsme spatřili záři světel z havajského ostrova Maui. Už nám zbývala jen u sousedního Molokai poslední změna kurzu a posledních dvaatřicet mil. Ukázalo se však, že taky musíme naposledy čelit smrti. Rozhodli jsme se vytáhnout relativně malý spi94

O mnoho přicházíme,

ale mnoho zůstává

nakr, který byl na lodi od šedesátých let. Když jsme se v noci blížili k ostrovu M o l o k a i , bylo stále obtíž­ nější plachtu ve větru o rychlosti dvaceti uzlů ovládat a nakonec se omotala kolem čelní podpěry stěžně. Všichni vyběhli na palubu a snažili se plachtu stáh­ nout. Tři byli na přídi a tři v kokpitu, když kormidelník najednou na chvíli přestal dávat pozor. Vítr se opřel do hlavní plachty a se zvukem, na jaký do smrti nezapomenu, ji přehodil z jedné strany lodi na dru­ hou. Ve chvíli, kdy mi ráhno přesvištělo nad hlavou, jsem si pomyslel, že to někoho zabilo a spadl přes pa­ lubu, nebo jsme přišli o stěžeň. Ukázalo se, že k žád­ nému z těch neštěstí nedošlo, a tak jsme přitáhli spinakr a pod blednoucím měsícem vpluli do svítání. Když jsme dorazili na úroveň O a h u , vyšlo za námi slunce a zaplavilo Diamond Head jasnou září nové­ ho dne. Za zvuků starého hitu Eagles „Už je to vyří­ zeno" z nás léta jako by spadla a na okamžik jsme se cítili silní jako zamlada. Skončili jsme víc než dva dny za první lodí v naší třídě; ztratili jsme na rychlosti, ale nikoli na duchu či v srdci. Konečně, bylo nás šest starých mužů na staré lodi a spěchali jsme do náručí těch, kdo nás milují, a v jejich očích jsme už stejně byli hrdinové. 95

Naše

životy

ovládají paradoxy

Již světla míhají se ve skaliskách, den bledne, měsíc vstává pomalu, hloub mnohohlasně sténá. Pojďte druzi, čas ještě máme hledat nový svět! Dost možná, že snad pohltí nás proud, dost možná, šťastné ostrovy že stihnem... Alfred Tennyson, (překlad

96

Jaroslav

Odysseus Vrchlický)

15. Na důležité otázky nenacházíme odpověď

L

idé přicházejí za psychiatrem s mnoha otázkami. Už samotný psychoterapeutický proces vyžaduje

sokratovskou metodu otázek a odpovědí. Terapeu­ tovým úkolem je formulovat doplňkové otázky. N e ­ očekává přitom definitivní odpovědi, nýbrž doufá, že se osoba hledající jeho pomoc zamyslí nad svým životem způsobem, který jí umožní změnit jej k lep­ šímu. Veřejnost však od terapeutů naneštěstí očekává rady. Je celkem jasné, kde tato mylná představa pra­ mení. Lidé, kteří se objevují v televizi a píšou knihy typu „pomoz si s á m " , většinou vystupují velmi sebe­ jistě, jako kdyby byli obdařeni zvláštní moudrostí, která je opravňuje radit ostatním, jak mají žít své životy, jak vychovávat děti a řídit vztahy. N e n í tudíž 97

Naše

životy

ovládají paradoxy

nic zvláštního, když mi pacient, zejména na počátku léčby, vypoví svůj příběh a zeptá se: „ C o bych měl dělat?" Někdy je otázka o něco konkrétnější: „Mys­ líte, že bych se s tím chlapem měla rozvést?" Pacienti většinou nemají rádi, když jim tu otázku vrátíte: „Co myslíte vy, že byste měl/a dělat?" Předpokládají, že to vím, ale z nějakých tajemných důvodů chci, aby na to přišli sami. Ve skutečnosti to pochopitelně nevím. Domnívat se, že lidé jsou schopni rozhodnout se, co je pro ně nejlepší, je věc důvěry. V tom spočí­ vá můj problém s televizními léčiteli. Přestože jejich rady obvykle znějí rozumně, s člověkem, který sedí před nimi, se většinou právě seznámili, ačkoli by ho měli znát natolik dobře, aby rozpoznali, co je v jeho zájmu a že by řešení měl najít sám. Potíž je v tom, že skutečná psychoterapie vyžaduje čas, a to se před televizní kameru nehodí, zatímco poradit je možné hned na místě. Pokud je obecenstvo s odpovědí te­ levizního léčitele spokojeno, zatleská mu; osoba, kte­ rá u něho hledala p o m o c , spokojeně přikývne a za pár minut je vše vyřízeno. J e n zřídkakdy se takové pořady k jednotlivým případům vracejí a zjišťují, co bylo dál. 98

Na

důležité otázky

nenacházíme

odpověď

Otázky, které klademe sami sobě, jsou odstup­ ňovány. Ty triviální se týkají každodenních rozhod­ nutí: Do čeho se mám pustit? Jakou barvou si vyma­ luji ložnici? Zvolím papírové, nebo plastové tapety? Otázky vyššího stupně se týkají zásadnějších věcí: Kde budu žít? S kým se ožením? J a k á práce by se mi líbila? A v pozadí se tyčí ty nejdůležitější otázky: J a k dodám smysl svému životu? Co se s námi děje po smrti? Proč se hodným lidem stávají zlé věci? Právě otázky druhého, vyššího stupně jsou vodou na psychoterapeutův mlýn, přestože v centru pozor­ nosti jsou většinou symptomy:

Proč jsem pořád

smutný? Proč ve mně určité situace vyvolávají úz­ kost? Proč mě ta osoba, s níž jsem se oženil, rozčilu­ je? Proč jsou naše děti tak nevychované? Při hledání odpovědí na tyto otázky často zjistíme, že hovoříme o smyslu života, třebaže tyto velké otázky patří do kompetence náboženství a příliš se netýkají praktic­ kých zájmů, které mají lidé obvykle na mysli, když touží, abychom je zbavili emočních nejistot. Naše životy a štěstí jsou však s velkými otázkami bytí neoddělitelně spojeny. T o , že na ně nelze odpo­ vědět způsobem použitelným pro všechny, dělá hle­ dání odpovědí tak důležitým. Například vědomí 99

Naše

životy

ovládají paradoxy

vlastní smrtelnosti dodává času na závažnosti a nalé­ havosti. Víme, že úsloví „a pak žili na věčné časy" platí jen v pohádkách. Obyčejní lidé mají čas vyme­ zený a je pro ně výzvou využít jej co nejlépe. Toužíme po všem, o čem se domníváme, že by nás učinilo šťastnými. Oblíbené je hromadění peněz, přestože není jasné, zda jsou bohatí šťastnější než ti chudší. Sníme o nekonečném vzrušení a jsme zkla­ máni, že se nám jej nedaří dosáhnout. Když se lidé diví, proč někdo užívá drogy, které mu nevratně ničí život, vždycky si myslím, že odpověď je zřejmá: tyto látky způsobují, že se cítí dobře, tak jak toho nelze jiným způsobem dosáhnout. (Nosíval jsem s sebou samolepky, a kdykoli jsem objevil na parkovišti auto s nápisem na nárazníku LÁSKA JE LEPŠÍ N E Ž DÁV­ KA, nechal jsem na předním skle vzkaz: „Zkusili jste obojí?") Nejúpornějším snem je hledání dokonalé lásky. K přiživování této chiméry bohatě přispěl Holly­ wood. Lidé se věnují většinou marné honbě za oso­ bou, která je má spasit svou bezbřehou podporou a obdivem, po němž všichni tolik toužíme. J e n má­ lokdy je součástí tohoto hledání otázka: Co bych měl udělat sám se sebou, abych se stal hodným takové 100

Na

důležité otázky

nenacházíme

odpověď

lásky? Rádi bychom se hřáli na výsluní lásky, která přehlíží, ba dokonce se kochá našimi chybami. S vý­ jimkou našich matek těžko najdeme n ě k o h o , kdo by nám takovou lásku poskytl. Chci tím říct, že pokud se soustředíme na malé či středně důležité otázky a budeme ignorovat ty oprav­ du zásadní, jen stěží dosáhneme t o h o , po čem touží­ me. Je t o , jako kdybychom se dívali na obraz nebo ho malovali a soustředili se pouze na popředí. V po­ zadí naší existence je duchovno. Můžeme se držet nějakého náboženského dogmatu (lhostejno jakého) a družit se se stejně smýšlejícími lidmi, nebo můžeme hledat odpovědi, které nám umožní smysluplný ži­ vot, jinde. Ať už budeme či nebudeme odměněni na nebesích, stejně získáme cosi, co nás povede ma­ toucím labyrintem, jímž musíme denně proplouvat. Opravdu ztraceni jsme, jen když jsme příliš tupí, vy­ lekaní nebo šílení a nedokážeme si položit ty správné otázky.

101

16. Vztahy působí mnoho utrpení

Žal

lze jen těžko vyjádřit slovy. Co jiného však

máme k dispozici, chceme-li, aby nám druzí ro­ zuměli? Truchlícího člověka nelze utěšit běžnými triky ani jinými prostředky. Je to proto, že se indivi­ duální reakce na osobní ztrátu liší stejně jako naše tváře a osobnosti. Největší naději na úspěch má osobní přítomnost u truchlícího, ochota být s ním, naslouchat mu a sdílet jeho bezmoc. N e n í dobré truchlit o samotě. Často se stává, že naši nejbližší, kteří se zdají nejvhodnější k tomu, aby s námi sdíleli náš žal, jsou sami natolik zasaženi ztrá­ tou, že dokážou myslet jen na sebe. Proto mají děti, které ztratily sourozence, často pocit, že je truchlící rodiče opustili. A částečně je to i důvodem, proč se rodiče, kteří přišli o dítě, tak často rozvádějí. 102

Vztahy

působí mnoho

utrpení

Smrt je náš velký nepřítel. Vysmívá se iluzím o tom, že máme vše pod kontrolou, a ukazuje nám, jak jsme bezmocní. I když je očekávána - v hospicích, domo­ vech důchodců -, přesto nás děsí. O to horší je, když k ní dojde nečekaně, na porodním sále, na místě radosti. Tady bývá naše odvaha podrobena opravdo­ vé zkoušce. Vkládáme své naděje do dětí. Doufáme, že nás budou milovat, jak to jenom děti dokážou, přenesou naše geny do dalších generací, vyrostou ve šťastné dospělé, kteří o nás budou pečovat, až zestárneme. Stávají se naší součástí, ještě než jsme je poznali. Dřív než se narodily, změnily náš pohled na nás i na naše místo na světě. Ať už máme či nemáme jiné děti, čerstvá miminka zabírají velké místo v našich životech. Chránit je po­ kládáme za nejpříjemnější povinnost. Představujeme si, jak se z nich pomalu, s naší pomocí, stávají své­ bytné osobnosti. Zatímco se sny o našich vlastních životech scvrká­ vají a mění podle zkušeností, sny o nenarozených dětech jsou čisté a nemají hranic. Jsou neověřené skutečností a patří do říše nekonečných možností, kde vládne mládí a krása, kde se nevyskytují žádná 103

Naše

životy

ovládají paradoxy

zlomená srdce, kde stáří přináší pouze moudrost a kde čas není naším nepřítelem. Tyto děti budou dokonalé, tak jak jsme my nikdy nebyli. Budou skvěle prospívat ve škole. Budou žít pod naší ochranou, dokud samy nebudou mít vlastní děti, naše vnoučata, která budou rovněž úžasná. N e ­ narozené děti jsou nevyzkoušené přísliby, ale už pře­ dem je milujeme. Den, kdy se s nimi konečně setká­ me, by měl být plný radosti a pocitu naplnění. Dětský pokoj září novostí, nad novou koléb­ kou visí chrastítka. Je tu i přebalovací stůl a plenky. Uklidňující barva stěn byla pečlivě vybrána a houpa­ cí křeslo je připravené ke kojení. A po ruce je i hrací skříňka s oblíbenou ukolébavkou. V autě čeká dět­ ská sedačka, v níž se dítě poveze z porodnice. Rodi­ na se těší na příchod nového člena. A p a k . . . jsme pokřtěni ledovou vodou nečekané smrti a nepředstavitelné bolesti. A nejhorší je vědo­ mí, že už nikdy nebudeme stejní, že tato ztráta je nenapravitelná, bolest nikdy nezmizí a jediné, v co můžeme doufat, je jakési otupělé smíření s osudem. Ať už jsme, jací jsme, nebo se z nás stane cokoli, navždy zůstaneme truchlícími rodiči. Zaplaví nás velká vlna zoufalství a osamění a bezbřehý smutek. 104

Vztahy

působí mnoho

utrpení

Snad by bylo milosrdnější, kdyby i nám přestalo bít srdce. J a k truchlit a jak utěšovat truchlící, nás nemůže nikdo naučit. Někteří lidé umějí tišit zármutek lépe než jiní, ale tak je to u všech mezilidských vztahů. Snad bychom v tom byli úspěšnější, kdybychom ten proces lépe pochopili a dokázali do něj přenést své životní zkušenosti. Žal a truchlení obklopují nejrůznější mýty. Za prvé, lidé tyto výrazy používají jako synonyma, přes­ tože to jsou dva odlišné pojmy. Žal jsou myšlenky a hnutí mysli, které prožíváme, když zemře někdo, koho jsme milovali. Je to intimní pocit ztráty. Truch­ lení je přenesení žalu navenek. Tento proces úzce souvisí s konkrétním kulturním prostředím. V dneš­ ní Americe je nutné „dostat se z t o h o " . V kapitole o osobních

ztrátách v Diagnostické a statistické pří­

ručce duševních chorob Americké psychiatrické spo­ lečnosti se mimo jiné píše: „O chorobné depresi obyčejně nehovoříme, pokud symptomy nepřetrvávají alespoň dva měsíce po ztrátě." Jinými slovy, na žal máte dva měsíce a pak se koukejte vzpamatovat, jinak budete prohlášeni za duševně nemocné. Podle dalšího rozšířeného mýtu truchlení probíhá 105

Naše

životy

ovládají paradoxy

podle jistého řádu. Tato domněnka je založena na popisu Elisabeth Kiibler-Rossové, jak lidé reagují na katastrofální zprávy: napřed je popřou a nakonec se s nimi smíří. Lidé, kteří utrpěli ztrátu, ve skutečnosti trpí pod náporem nejrůznějších protichůdných emo­ cí v naprosto nepředvídatelném sledu. Jsou ztráty, s nimiž se musíme smířit, ale nikdy je opravdu nedo­ kážeme „přijmout". Podle dalšího mýtu je žal cosi, čemu bychom se měli vyhnout. Vyhnout se mu však nelze; nelze jej přemoci, pouze prožít. Jedinou „léčbou" je naučit lidi snášet zvláště zdrcující emoce, včetně úzkosti, zmatku a touhy po smrti. Lidé v raném stadiu žalu si běžně myslí, že „se zblázní". T i , kteří utrpěli ztrátu, chtějí vědět: „Jak dlouho mi bude tak strašně? Jaký má tenhle hrozný stav ú č e l ? " Faktem je, že ztráta někoho blízkého nás ne­ zvratně změní. N e n í zde žádný „ k o n e c " , pouze ztlu­ mení. Dean Koonitz ve své knize Sole Survivor (Je­ diný, kdo přežil) píše: Pokaždé, když zavítal na schůzky Soucitných přá­ tel, lidí, kteří ztratili své blízké, slyšel, jak ostatní zdrcení rodiče hovoří o nulovém bodu. Byl to oka106

Vztahy

působí mnoho

utrpení

mžik, kdy jejich dítě zemřelo, od něhož datovali jakoukoli další událost, ten okamžik, v němž je ztráta srazila na kolena. Je to chvíle, kdy je vaše chatrná krabička nadějí a přání - která vám kdysi připadala jako nádherná skříňka plná zářivých snů - obrácena dnem vzhůru a vyprázdněna a vy jste zůstali bez vyhlídek. V jediném tiknutí hodi­ nek přestala být budoucnost královstvím možností a zázraků a stala se místo toho obtížnou povinnos­ tí. Jediným místem vhodným k životu se vám jeví nedosažitelná minulost. V tom nulovém bodu existoval déle než r o k . . . Další součást kulturní mytologie vážící se ke ztrátě tvoří to, co nazývám „laciný žal". Ti z nás, kdo pro­ žili nejhlubší formu žalu krátce po smrti dítěte, oka­ mžitě rozpoznají výstižnost slov Teda Kennedyho, který popsal smutek rodiny po smrti J o h n a F. Ken­ nedyho mladšího jako „nevýslovný". Co si pak má­ me myslet o kolektivním názoru na smrt tohoto mla­ dého muže.'

1

Stejně jako po smrti princezny Diany, emoce vyjád­ řené veřejností po smrti J F K mladšího byly výjimeč­ ně výmluvné. Vlastně jsme se přímo topili ve slovech 107

Naše

životy

ovládají paradoxy

televizních, rozhlasových a tiskových komentátorů, různých učenců i lidí na ulicích, tvrdících před tele­ vizními kamerami, že „pro mě ztělesňoval styl a ele­ ganci", nebo „měl jsem pocit, jako by to byl můj přítel". Viděli jsme bezpočet fotografií jeho syna, ukazovaných jen proto, aby evokovaly alespoň stín pocitu ztráty, který jsme cítili nad smrtí jeho otce. Obecně vzato, na tom, že se někdo citově váže k celebritám, včetně těch, které jsou slavné pouze proto, že jsou slavné, není nic špatného. Nicméně mnozí lidé, kteří je nemohou znát jinak než z obráz­ ků, k nim přesto lnou stejně silně jako nereálně. Pro lidi kolem padesátky byl Kennedy pohledný syn muže, v něhož kdysi vkládali velké naděje. Mlad­ ším ztělesňoval symbol kultury, která oslavuje mládí a krásu, nerozlišuje mezi hvězdami a úspěchy a dává přednost emocionálním zkušenostem v podobě tele­ vizních a filmových prefabrikátů. V tomto smyslu byla jeho smrt přijata jako další podívaná, jako druh zábavy, který někomu umožní vychutnat si intenziv­ ní a krátkodobý zármutek. Co je na tom špatného? Pokud lidé chtějí sami sebe přesvědčit, že smrt někoho cizího pro ně znamená něco strašného, kdo může tvrdit, že na citech, které 108

Vztahy

působí mnoho

utrpení

chtějí vyjádřit, je něco neautentického? Tak tedy: těm, kdo opravdu utrpěli ztrátu, to připadá jako žal bez následků. Lidé si vychutnávají pláč a vědí, že za pár dní, nanejvýš týdnů, se otřepou a budou žít dál bez rozdrásaného srdce, které mívají ti, kdo přišli o někoho opravdu drahého. T ě m , kdo takto trpěli, veřejné projevy žalu provázející smrt celebrity připa­ dají prázdné. Jakmile se zpráva o vraždě Kennedyho dostala na veřejnost, zaznamenala America Online jednu zprávu za vteřinu. Všechny vlastně byly varia­ cemi na slova „jeho smrt se mě hluboce dotkla". K podobným poselstvím se často druží vyjádření sympatií rodině a povrchní přání, aby byli zase všich­ ni brzy šťastní. Pokud měli ti laciní truchlící v úmyslu někoho skutečně utěšit, udělali by lépe, kdyby to napsali a poslali těm, kdo zesnulé znali a milovali. Jejich vzkazy znějí jako samolibá forma skupinové terapie: jsme všichni smutní, musíte nás obdivovat. Takový „žal" je parodií na citové zpustošení, tiché a nenápadné, pociťované těmi, kdo ztratili dítě, sou­ rozence, rodiče. Kam se poděla nekonečná bolest, bezesné noci, jistota, že je život navždy omezen ná­ hodnou, nevyzpytatelnou smrtí? Kde je ten nevýslovný žal? 109

Naše

životy

ovládají paradoxy

Ztráta je nevyhnutelným průvodcem lidské exis­ tence. Čím déle žijeme, tím více ztrát utrpíme. Přiro­ zenou reakcí na ztrátu je žal - který hodně připomíná depresi: smutek, pláč, nedostatek energie, nespa­ vost, nechutenství, problémy se soustředěním. Pro depresi je také charakteristická ztráta sebeúcty. Truchlíme-li pro někoho drahého, jsme smutní, avšak vět­ šinou se pokládáme za plnohodnotné lidi. Lidem, kteří trpí dlouhým či opakovaným smut­ kem, se snažíme nabídnout naději. Naše vlastní zku­ šenosti se ztrátou nám p o m o h o u stimulovat v sobě schopnost utěšovat jiné. Truchlící jsou obzvlášť citli­ ví na klišé, jimiž se ti, jež osobní ztráta nepostihla, snaží tišit jejich žal. Na internetu jsou stránky osob, které ztratily někoho blízkého, plné hněvu lidí, kteří se v nejhorších chvílích života setkávají s dobře mí­ něnými, ale neúčinnými pokusy o útěchu. Některé z nich - a myšlenky, jež vyvolávají u truchlících jsme zaznamenali: - Nachází se na lepším místě. (Ale já tam s ním ne­ jsem.) - M á t e štěstí, že máte ještě jiné děti. (Nejsem šťastný.) - Vím, jak se cítíte. (Copak vám taky umřelo dítě?) 110

Vztahy

působí mnoho

utrpení

- Co nás nezabije, to nás posílí. (Proč se tedy necítím silnější?) - Bůh na nás nenakládá víc, než můžeme unést. (To se lehko řekne.) - Jste tak silný; já bych to nesnesl. (Mám snad na vybranou?) - Můžete mít další dítě. (Takže tohle bylo na jedno použití?) T o , jak každý z nás prožívá žal, svůj osobní i dru­ hých, nás definuje daleko lépe než jiné vlastnosti. Pokud se nám nepodařilo z vlastních životů tváří v tvář nesmiřitelnému osudu vydestilovat cílevědo­ most, jak bychom dokázali přenášet naději na ty, kdo se cítí zdrceni bezmocí a zoufalstvím? Všichni bez rozdílu se s pomocí všech náboženských i filozofic­ kých názorů, které máme k dispozici, snažíme vypo­ řádat s vlastní smrtelností. Na t o m , zda ti, u nichž hledáme p o m o c , vyznávají podobnou víru, hodně záleží: jen tak nám mohou být užiteční. Člověk ne­ musí být zastáncem nějaké zvláštní doktríny, ale po­ máhá, když v něco věří - třeba jen v ušlechtilost lidského ducha tváří v tvář neznámu. Být smrtelným znamená nést strašné břemeno času 111

Naše

životy

ovládají paradoxy

a osudu. T í m , že toto břemeno s někým sdílíme, po­ máháme sami sobě stejně jako těm, jimž jsme nápo­ mocni. Děláme to v atmosféře bolesti i naděje, že naše snahy nakonec probudí radost, která je rovněž životním darem.

112

17. Všichni plujeme po proudu

Snaha

bránit sami sebe i ty, jež milujeme, je na-

prosto přirozená. Abychom toho dosáhli, budu­ jeme si životy tak, aby byly chráněné před nebezpe­ čím, jak přirozeným, tak umělým. Domy si obvykle stavíme mimo záplavové území, dáváme své děti očkovat proti nakažlivým nemocem, snažíme se žít (pokud je to možné) v lokalitách, kde se vyskytuje co nejméně zločinů, zamykáme dveře a instalujeme do domů poplašná zařízení, trváme na t o m , aby vláda kontrolovala jídlo, které požíváme, a určila bezpečnostní normy pro auta, jimiž jezdíme, zapíná­ me si bezpečnostní pásy, používáme ochranné opa­ lovací krémy, vyhýbáme se cigaretám, cvičíme a mě­ říme si krevní tlak. Navzdory těmto snahám o sebeochranu je vše113

Naše

životy

ovládají paradoxy

obecně známo, že dokonalé bezpečí je iluze a že naše kolektivní vůle vytvořila svět, v němž jsou rizika vyš­ ší než kdykoli dříve. Nějak se stalo, že díky indivi­ duálním potřebám a touhám lidstva vznikla situace, kdy spalujeme fosilní paliva rychleji než dříve, ničí­ me vzduch, který dýcháme, a rozpouštíme ledové čepičky na pólech. A přesto žijeme dál a obáváme se daleko nepravděpodobnějších hrozeb: násilných zlo­ činů, nemoci šílených krav, pandemie chřipky, tero­ ristických útoků. V jistém hlubším smyslu závisí náš život na zá­ chranném člunu jménem Z e m ě na tom, jak spravu­ jeme svět, který je naším dědictvím. Součástí širší pravdy je,

že je těžší tvořit a uchovávat než ničit.

Každého osmnáctiletého mládence nebo dívku mů­ žete v několika týdnech dokonale vycvičit ve střílení na lidi a vyhazování věcí do povětří. Naučit je za­ chraňovat lidi trvá podstatně déle. Žijeme ve světě, v němž mají všechna naše rozhod­ nutí okamžité následky. Koupíme-li si jednu věc, nebudeme si moci koupit něco jiného; dáme-li si panáka, budeme se hned cítit skvěle; pojedeme-li rychleji, budeme dříve u cíle; koupíme-li si větší dům, uděláme dojem na ostatní. Dosah našeho myšlení je 114

Všichni plujeme po

proudu

očividně krátkodobý. K získání dlouhodobějšího vý­ hledu, například naplánování odchodu do důchodu, je zapotřebí jisté úsilí, které m n o h o lidí odmítá vy­ naložit. Oč těžší pak je žádat po lidech, aby uvažovali o tom, jak bude vypadat planeta, na níž budou žít jejich děti a vnuci? Lidskou existenci nejvíc ohrožuje touha přizpůso­ bit svět okamžitému uspokojení všech přání. Což je pochopitelně základem filozofie konzumní společ­ nosti. J e n se podívejte na vzkazy zašifrované v rek­ lamách, jež nás zahlcují. Znovu a znovu nám ukazují obrázky lidí, kteří si zjevně užívají daleko víc než my. Jsou mladší, atraktivnější, mají víc přátel a nekoneč­ nou spoustu volného času. J a k bychom se jim mohli přiblížit? Utrácením více peněz, samozřejmě. Když si koupíme lepší auto, módnější šaty, budeme brát správný lék proti pálení žáhy, zhubneme o patnáct kil, zbavíme se těch nepěkných vrásek, naše životy se dramaticky zlepší. Všichni snad máme tolik rozumu, abychom po­ znali, že t o , jak vypadáme a co máme, nás na stránky bulvárních časopisů nedostane. Přesto jsme poháně­ ni chronickou nespokojeností. Navíc je těžké žít ve světě, kde jsou všichni lidé daleko spokojenější než 115

Naše

životy

ovládají paradoxy

my. To vytváří jakýsi druh nevratné společnosti, spo­ lečnosti na jedno použití, která neustále touží po něčem „novém a lepším". A tento stav mysli plodí chamtivost a závist, hříchy, jež jsou oprávněně nazý­ vány smrtelnými. Náš neúnavný hon za posledními novinkami je m o t o r e m , který pohání konzumní kulturu, jejíž ved­ lejší produkty a jevy jsou hrozivé. Patří mezi ně i zře­ telné zhoršování životního prostředí a kvality naše­ ho života. Oč bezpečněji bychom se cítili, kdybychom nebyli závislí na cizí ropě? J a k é by byly naše vztahy se zbytkem lidstva, kdyby tato potřeba neovlivňovala naši zahraniční politiku? Co by byl každý z nás ocho­ ten udělat (či obětovat), abychom dosáhli žádoucího stavu energetické nezávislosti? Tyto otázky bychom si měli klást místo těch, jimiž se nyní zabýváme. V současné době se chováme jako národ poháněný strachem. Proč nás islámští fundamentalisté nenávi­ dí? Co máme dělat, abychom jich co nejvíc zabili nebo zavřeli? Kolik mučení je přijatelné pro naši ochranu? Spojitost mezi nenasytným využíváním světových zdrojů a naší náchylností používat zbraně pro zajiš116

Všichni plujeme po

proudu

tění národních zájmů nemusí být na první pohled zřejmá. Život nás však učí, že vše souvisí se vším. Toto je jedno velké poučení z psychoterapie: Dokud si nepřestaneme logicky vysvětlovat důvody, proč se snažíme zbavit zodpovědnosti, nedokážeme pocho­ pit základní pravdu, že jsme stále stejní ve všech oblastech našeho života. Strážný v koncentračním táboře se nemůže očistit tím, že byl dobrý rodič a manžel. Vojáci ve Vietnamu často hovořili o tom, co budou dělat, až se jednou vrátí do normálního života, jako by nic z t o h o , co dělali během války, se zbytkem je­ jich života nesouviselo. Teprve později, když je trá­ pily noční můry a vztahy s nejbližšími byly narušeny, pochopili, jak moc byla tato domněnka klamná. Stejně je tomu i s národem. Nemůžeme konzumo­ vat věci a hromadit odpad a znečišťovat prostředí, aniž bychom za to zaplatili. A stejně tak nemůžeme bombardovat a mučit a pošlapávat lidská práva, aniž bychom dali v sázku zdravý rozum. Lidé, kteří mají strach, se obvykle nerozhodují správně. Proto potře­ bujeme vůdce, kteří zváží důsledky války, dříve než ji začnou. Potřebujeme od nich, aby se rozhodovali uvážlivě a říkali nám pravdu. 117

Naše

životy

ovládají paradoxy

Násilí má na světě své místo, pokud je používáno k sebeobraně a ochraně hodnot, pro něž stojí za to žít. Pokud se z něj namísto posledního útočiště stane jakýsi reflex, automatická reakce na nejhlubší děsy, riskujeme stejně jako ti, koho chceme zničit. Žádné podnikání, které je primárně destruktivní, nám ne­ zajistí bezpečí. Násilí je svůdné, protože - jako všech­ ny nejjednodušší nápady - funguje okamžitě. Mrtví nám nemohou ublížit. Co když nás však proces za­ bíjení nějakým základním způsobem změní? Co se stane, když zabijeme nevinné? Co když z nás zabíjení udělá stejné tvory, jako jsou ti, které nenávidíme? Jonathan Shell v článku o národní reakci na obrázky z masakru v My Lai v časopise Life říká: Ať

už

se

nám

jen

zamrazí,

naší součástí. když to dřív,

naše

potlačit

masakr do

vstoupil a stal se

Volá po

jako

by se nic

avšak

nás

sebezpytování a

volání potlačíme a

které nikdy telné,

ten

podaří zármutek

pokusíme

nestalo,

nevyprchá,

v

nás

nejcennější schopnosti

a

akci,

nás ale

se

chovat jako

vědomí o

té události,

způsobí nepostřehnu­

rozhodující vnitřní změny, zničí naše

tože jestliže se smíříme s tímto, 118

po

nebo

které oslabí duše.

Pro­

smíříme se se vším.

18. Můžete se změnit, aniž byste zanevřeli na to, jací jste byli dřív

Nedávno

jsem se vrátil do West Pointu na setkání

po pětačtyřiceti letech. N á m z ročníku 1 9 6 0 je už šedesát sedm let. Prožili jsme toho hodně: přistání na Měsíci a válku ve Vietnamu, konec studené války, do níž jsme se zapojili v roce 1 9 5 6 , nástup internetu, pouštní války. J e n polovina z nás si odsloužila dva­ ceti či třicetiletou službu v armádě. Zbytek zvolil civilní zaměstnání jako obchodníci, inženýři, právní­ ci a dokonce se našel i jeden či dva básníci. Z pěti set padesáti absolventů je dvaaosmdesát mrtvých. Prvního spolužáka jsme ztratili při autonehodě týden po ab­ solutoriu; poslední zemřel na rakovinu plic dva týdny před setkáním. Dvanáct z nás přišlo o život ve Viet­ namu. T e ď už, jak se dalo čekat, umíráme rychleji. Bylo užitečné vrátit se po tolika letech do té pev119

Naše

životy

ovládají paradoxy

nosti našeho mládí. Vypadá to tam skoro stejně. Pseudogotická žulová kasárna byla rozšířena, aby pojala více kadetů. Protestantská kaple stále vévodí areálu z vršku. Vyrostly tu nové stavby a fotbalový stadion se vylepšil, na rozdíl od fotbalového muž­ stva. Při přehlídce vypadají oddíly kadetů stále ještě jako nejlépe vycvičené na světě, ačkoliv je mezi nimi, dokonce i v jejich čele, vidět pochodovat ženy, což je pro nás starší absolventy, vychované v až klášterní uzavřenosti výhradně mužského společenství, poně­ kud zarážející. O t o m , že se to místo opravdu změnilo, jsme se přesvědčili až v pátek večer při večírku v Eisenhowerově sále, kde J o n Stewart předváděl execírku před stovkami kadetů. Všichni byli nadšení. Katedra historie shromažďuje ústní vyprávění ab­ solventů, kteří se zúčastnili boje, patrně ve snaze poskytnout současným kadetům informace, jež by jim posloužily v budoucích válkách. Z t o h o důvodu se i mě mladý seriózní major vyptával na mé zkuše­ nosti vojenského lékaře ve Vietnamu. Nějaké otázky mi poslal předem. (Jak se mají kadeti nejlépe připra­ vovat na plnění důstojnických funkcí v nestandard­ ním prostředí?) Já však chtěl hovořit o něčem jiném: 120

Můžete

se

změnit..

Co si má počít voják, který zjistí, že odůvodnění války, do níž byl poslán, vůbec neodpovídá tomu, co vidí na místě? Já jsem se ve Vietnamu přesvědčil, že se, navzdory proklamacím o naší snaze „získat jejich srdce a du­ š e " , k Vietnamcům chováme opovržlivě. Všeobecně se jim říkalo „rákosníci" a „šikmoocí". J a k o lékař jsem měl za úkol pečovat o zajatce, kteří byli mučeni při výslechu. Zpravodajský důstojník našeho pluku mě požádal, abych zajatcům podával prostředek, který dočasně paralyzuje dýchací svaly, aby promlu­ vili. Bylo mi to silně proti mysli a po šesti měsících, při předávání velení novému velícímu důstojníkovi, jsem proti tomu veřejně protestoval. Byl jsem zatčen za „chování nevhodné pro důstojníka" a moje karié­ ra ve vojenské medicíně skončila. Tentokrát to bylo poprvé od chvíle, co jsem se před šestatřiceti lety vrátil z Vietnamu, kdy West Point projevil zájem o t o , co se mi tam přihodilo. A tak jsem ze sebe na videokameru vychrlil vše, co jsem za hodinu stačil, o tom, co jsem tam viděl, dělal a naučil se. Kadetům jsem toho m o c neporadil. J e n jsem odvyprávěl svůj příběh a požádal je, aby uvažovali o tom, kdo jsou a zda se jejich povaha dokáže smířit 121

Naše

životy

ovládají paradoxy

s povinnostmi vojáka, co snesou a co ne. Netuším, zda tuto nahrávku vůbec kdy nějaký kadet spatří, ale stejně to pro mě byl významný okamžik. Byla to zpověď muže, který čelil neřešitelnému konfliktu mezi loajálností k armádě a nejhlubším přesvědče­ ním o poslání lékaře, amerického vlastence a svo­ bodného muže. A vším tím se prolínala má láska k West Pointu, která mě přivedla zpátky, abych oslavil své pouto k místu, kde jsem se naučil, co znamená čest a po­ vinnost. Snažil jsem se tím celý život řídit, byť za cenu t o h o , čím jsem chtěl být. Odpoledne, když jsem odjížděl z domova na toto setkání, jsem dostal e-mail od matky mladého absol­ venta West Pointu, který nedávno padl v jižní Asii. Přečetla si moji knihu a chtěla, abych ji utěšil v jejím zármutku. Poslal jsem jí modlitbu, kterou jsem složil pro truchlící rodiče po smrti svého šestiletého syna: Kéž bychom všichni našli klid v naději, že naše děti, jejichž

krátké

životy

jsou nyní hosty andělů, lásku, bezpečně 122

nám

tolik

radosti,

že nás stále milují,

cítí naši

očekávají náš příchod a uzavřeny

v

našich

přinesly vědí, srdcích.

že jsou

navěky

Můžete

se

změnit...

V průběhu setkání se konala vzpomínková b o h o ­ služba za naše zemřelé spolužáky, při níž jejich jména vyvolávali ti, kdo byli jejich nejbližšími přáteli. M o d ­ lili jsme se za jejich nesmrtelné duše a zazpívali jsme školní hymnu. Poslouchali jsme obligátní vzpomíná­ ní starých generálů ve výslužbě, plná klišé o cti a po­ vinnostech a svobodě, které jsou pro muže, ať už zemřeli hrdinsky či ne, zcela nepodstatné a tak vzdá­ lené jejich dávným myšlenkám a obavám, jež nijak nesouvisely s vlasteneckým hávem, do něhož chce­ me nyní zahalit jejich duše. V kapli ve West Pointu, stejně jako před černou žulovou zdí ve Washingtonu, jsem si vzpomněl na své spolužáky padlé ve Vietnamu, věčně mladé, ne­ smrtelné v mé smrtelné mysli. Ti nezestárnou a nezeslábnou jako my ostatní. Nebudou dohasínat na bolestných lůžkách. Snad měli prese všecko štěstí. Co ale ty nezazpívané písně, nenarozené děti a vnukové, klidné radosti dlouhotrvající lásky? To vše jim bylo odepřeno. Kruh se, jak se zdá, nikdy neuzavře. Obávám se, že mladí muži a ženy stále ještě umírají z důvodů, které za čtyřicet pět let ode dneška přimějou další skupinu starých absolventů vzdát čest jejich památce. 123

19. Smysluplný život posiluje duši

Ze všech důvodů, proč pracujeme, je snaha zanechat po sobě stopu nejzávažnější. Během praxe mezi lidmi, kteří se k vám obracejí o p o m o c , lze snadno upadnout do lékařského stereotypu diagnó­ za - léčení. Rozeznat depresi a úzkost, dvě nejobvyklejší poruchy, kvůli nimž lidé vyhledávají psychiatra, není nic těžkého. Skutečnost, že nyní máme léky, které dokážou odstranit toto těžké břemeno, může poněkud zamlžit fakt, že štěstí je daleko víc než nepřítomnost deprese. Často lidem říkám, že lék, který jim předepíšu, jim má pouze ulevit od deprese: od té tíhy, temného mraku, okovů, které olupují jejich životy o radost, noci o spánek a nejbližší vztahy o potěšení z druž­ nosti a důvěrnosti. M n o h a lidem to stačí. Jsou vděč124

Smysluplný život posiluje

duši

ní za vytouženou úlevu od bolesti. Pro mnohé je to jako vysvobození z vězení, přestože důležitá otázka zůstává: osvobozeni k čemu? A přece, radost není nedostatek žalu a zdraví není nedostatek bolesti. Šťastnými nás činí t o , co dělá­ me a s kým jsme. Naše smrtelnost nás konfrontuje s otázkou po smyslu života. Jaký smysl má každo­ denní pachtění? Většina z nás má nyní čas na to, aby zvážila důvody pohánějící naši práci i naše hry. Z prosté rovnice mezi prací a konzumací čiší prázd­ nota. („Nakupuji, tedy jsem.") Žádný z nás není tak mladý či bohatý, aby dokázal žít jako ikony, které si vytváříme, abychom přiložili pod kotle obchodu. Nikdo není vůči těmto vlivům imunní, všichni jsme ohroženi jejich plytkostí. Obrázky lidí, kteří po sobě v obchodech doslova šlapou, aby získali výhodný nákup, zejména o trefně pojmenovaném „černém pátku" po Díkůvzdání, jsou výmluvné a znepoko­ jivé. V každodenním životě se otázky hodnoty osob­ nosti často vracejí, ale málokdy bývají vysloveny. Nejvíc je to patrné na životech čerstvých penzis­ tů. J s m e natolik definovaní naší prací, že je bez ní ohrožena naše identita. Pokud nemáme něco jiného, 125

Naše

životy

ovládají paradoxy

u čeho bychom mohli zakotvit, hrozí nám, že zmizí­ me, že začneme být pro ty, kdo jsou ještě produktivní, neviditelní. Nejsamozřejmější spojení se smyslupl­ ným životem představují naše rodiny. V této společ­ nosti je však postavení postarších občanů natolik znehodnocené, že jsou i rodinná pouta zatížena men­ tálním a fyzickým úpadkem. Základy tohoto nezáviděníhodného stavu jsme položili volbou v mládí. Povaha většiny práce - opa­ kující se a neuspokojivé - působí, že svá zaměstnání nepokládáme za víc než prostředek k obživě, který nám umožňuje ve volném čase dělat t o , co se nám skutečně líbí, takže obecně příliš nepřispívají k naše­ mu sebevědomí. Krátce řečeno, strádáme nedostat­ kem smyslu. J s e m přesvědčený, že tato prázdnota může za to, že máme tak rádi náboženské organizace. Jsme ne­ spokojení, znepokojuje nás smysl života, bojíme se konečnosti smrti, zoufale toužíme po vysvětlení své existence a dychtíme po ujištění, že za naším každo­ denním pachtěním je nějaký záměr. T í m , že přijme­ me boží soubor pravidel, vyžadující pouze, abychom se pravidelně scházeli se spoluvěřícími, abychom se utvrdili ve víře, ujistíme se, že nejsme sami tváří 126

Smysluplný život

posiluje

duši

v tvář velkým mystériím života a smrti, a ať jsme v životě jakkoli nešťastní, nakonec nás čeká spása. Víra však nepředstavuje jedinou cestu ke smyslu­ plnému životu. Našeho světa a lidí, kteří tu žijí, je možné si vážit, přijmout nejistotu, která je pro něj příznačná, a věřit v naše lepší stránky. A navíc by nám prospělo, kdybychom netrvali jen na vžité kon­ cepci etiky a byli ochotni přijmout nenásilně hlásané jiné pojetí, byť je nám v podstatě cizí. Pokud doká­ žeme spasit vlastní duše, ať už to pro každého z nás znamená něco jiného, můžeme to pokládat za obrov­ ský úspěch.

127

20. Není dobře býti člověku samotnému

Manželské páry tvoří méně než polovinu ame­ rických domácností. M n o h o lidí žije v jakémsi „netradičním" uspořádání. Pro některé je to dočasná situace, období, kdy hledají vhodného partnera. J i n í zůstávají svobodní úmyslně a dobrovolně. Největší pozornost je věnována svobodným lidem mezi dvaceti a třiceti lety. Ti bývají tématem zábav­ ního průmyslu. Záměrně oddalují manželství a od­ dávají se „kmenovým zábavám" mezi důvěrnými přáteli. Na lidech, kteří mě vyhledávají nejčastěji, nic fascinujícího není. Obyčejně jsou ve středním věku a pokoušejí se po letech prožitých v manželství vy­ rovnat se se samotou. Ať už někdo někoho opustí sám, nebo je opuštěn, rozpad vztahu, do něhož jsme vložili mnohé naděje 128

Není dobře

býti

člověku

samotnému

a dlouhé roky života, je skličující zkušenost. Fakt, že to může znamenat i finanční katastrofu a kompliku­ je to výchovu dětí, má za následek, že řada lidí raději setrvává v nešťastném svazku. Jsme natolik společenští, že pokládáme za normál­ ní, aby se vesmír skládal z lidí, kteří žijí v párech, a nebýt součástí páru s sebou nese společenské stig­ ma. Svobodní lidé se po dosažení určitého věku cítí méněcenní. M a j í sklon sdružovat se v organizacích, jejichž hlavním cílem je najít jim partnera. Čtyřicet milionů Američanů používá internetovou seznamku a osobní inzeráty na internetu představují pětisetmilionový obchod. Inovace jako „rychlé rande", „tiché rande" a „schůzky p o t m ě " slouží lidem s nedostat­ kem času či trpělivosti pro tradiční způsob setkávání jako zkratky. Zábavné televizní pořady ze skutečné­ ho života, reality show, zobrazují proces hledá­ ní partnera jako emotivní ekvivalent kontaktních sportů. T i , kdo se rozhodli zůstat svobodní, se mohou připojit ke společenstvím, která si mezi sebou posi­ lují sebevědomí, jako quirkyalone.net nebo agresiv­ ní leatherspinsters.com. Tato společenství hlásají, že lidé mohou žít šťastným svobodným životem, aniž by 129

Naše

životy

ovládají paradoxy

byli omezováni „tyranií dvojic". Jediné, co by měli udělat, je zapojit se do sítě stejně smýšlejících lidí. Všechna tato hnutí mají společný problém: co je podstatou štěstí a za jakých okolností ho lze dosáh­ nout. Ze všech věcí, po nichž lidé touží - finanční zajištění, smysluplná práce, uspokojivé trávení vol­ ného času, přátelství -, se nejvíc pídí po dlouhodo­ bém důvěrném vztahu s jinou lidskou bytostí, obvyk­ le - ale ne nezbytně - opačného pohlaví. Uspokojení z takového vztahu je založeno na rozmnožovacím instinktu a překonává všechny ostatní pudy, které nejsou přímo spojeny s přežitím. D o k o n c e i v době, kdy už lidé po rozmnožování netouží či už není možné, neztrácí psychická potřeba intimního vztahu na síle. J e n málo z nás dokáže být šťastných, když jsme delší dobu sami. T i , kdo to dokážou, obvykle mají nějakou stejně mocnou ná­ hražku, jako třeba náboženství, řešení nějakého vý­ znamného úkolu či jinou zajímavou dobrodružnou činnost. Většina z nás cítí potřebu milovat a být milován víceméně neustále. Pokud jsme o tuto zkušenost při­ praveni, stáváme se zahořklými a znechucenými. Lidé, kterým zemřel druh nebo družka, si mohou 130

Není dobře

býti

člověku

samotnému

lásku a věrnost ztracenému partnerovi uchovávat ce­ lá léta. Přestože již nejsou součástí páru, nikdy se nepřenesou přes svůj žal a celá léta žijí ze vzpomínek a naděje na shledání na věčnosti. Po rozvodu se něco podobného vyskytne jen málokdy, pro tuto situaci je charakteristický pocit marnosti a vztek. Někdy není lepší milovat a ztratit. Třebaže se to snažíme popírat („Jsme svobodní a h r d í ! " ) , jen málokdo netouží po tom, být součástí páru. M o ž n á jako svobodní fungujeme stejně dobře, pracujeme stejně produktivně a máme stejně uspo­ kojující přátele, ale k hledání někoho, koho bychom mohli hýčkat, nás v každém věku pohání něco silněj­ šího než nátlak rodičů nebo společnosti. Je to víc než touha po společnosti. M á m e potřebu odrážet se v očích někoho, kdo nás bere jako nepo­ stradatelnou součást svého života. Hledáme (a jen málokdy nacházíme) bezvýhradnou lásku. Hodně se diskutuje o tom, zda je vůbec možné něco takového očekávat od dospělého, který není naším rodičem. Často musíme ve svých požadavcích o hodně slevit. Nejdůvěrnější vztahy, zvláště ty dlouhodobé, mají charakter dohody a jeví se víceméně jako nepsaná přátelská smlouva o vzájemném poskytování služeb. 131

Naše

životy

ovládají paradoxy

Z hlediska tradice je to celkem logické: muž se staral o prostředky k životu a žena poskytovala do­ mácí a vychovatelské služby. Na oplátku tvořily obě strany společenství zahrnující pravidelný (třebaže nudný) sex, ekonomicky životaschopný svazek, sta­ bilní prostředí pro výchovu dětí, které pak naplňo­ valy naše osobní i společenské očekávání. Manželská fronta se začala hroutit s dostupností spolehlivé antikoncepce a větší ekonomickou nezá­ vislostí žen, které často z důvodu budování kariéry odkládaly porod na později. Od mužů se začala oče­ kávat pomoc v domácnosti a o m o c a rozhodování se museli dělit se ženami, které už nebyly finančně vázány na manželství. Rozvod se stal snadnějším a méně stigmatizujícím, a tak bylo vidět stále víc mužů a žen, kteří pochopili, že není důvod žít a být nevěrný lidem, jichž už si neváží a nic k nim necítí. Ironií tohoto vývoje je, že namísto aby přibylo svo­ bodných, máme nyní více lidí v druhých a třetích manželstvích. Rada nadějných dobrých nápadů z šedesátých let minulého století se však nikdy neosvědčila: napří­ klad život v komuně, který měl zrušit důvody k žár­ livosti. N e b o formální svatební smlouvy specifikující 132

Není dobře

býti

člověku

samotnému

odpovědnost obou stran. N e b o sliby, že zůstane­ te s tím druhým „dokud se oba budeme milovat". O tom už se teď nemluví ani nepíše. Lidé dávají zjevně přednost trvalým slibům, které plní jen polo­ vina z nich. N e m á smysl stále opakovat, že by věci mohly být jiné. Ze bychom měli být všichni spokojení sami se sebou, radovat se, že máme spoustu přátel a tolik příležitostného sexu, kolik se nám zachce, aniž by­ chom zatížili vztahy manželstvím. V touze po jiné osobě, která nám s vážnou tváří slíbí, že nás bude milovat věčně, nehraje logika žádnou roli. I když to asi tak dlouho nevydrží, alespoň chvíli budeme vy­ padat jako „normální" lidi. Ostatně, vždyť to může­ me zkusit znovu.

133

21. Hlavní rozdíl mezi inteligencí a h l o u p o s t í s p o č í v a v tom, že inteligence má své hranice Lidé

hodně sází na lidský rozum. Domníváme se,

J ž e právě rozum nás odlišuje o d všech stvoření pobývajících na zemi. Proč tedy většina našich debat na národní úrovni zní jako schůzka spolku oslů? Vzpomeňme na dlouze se vlekoucí dohadování o instalaci pomníku Deseti přikázání. Nechce se věřit, že konflikt mezi křesťanskými fundamentalisty a námi ostatními je jaksi stejně legitimní jako rozpravy o svo­ bodě vyznání a ustanovení prvního dodatku ústavy. Napřed proberme uctívače pomníku. (Lepší pří­ klad „zlatého telete" aby pohledal. Kde je ten Mojžíš, když ho potřebujeme?) M ů j spolužák z West Pointu a vrchní soudce Nejvyššího soudu v Alabamě, R o y M o o r e , dal před několika lety umístit v předsálí soudní budovy v Montgomery pomník Deseti přiká134

Hlavní rozdíl

mezi

inteligencí a

hloupostí...

zánř, vážící skoro patnáct centů. (V současné době pomník putuje po zemi na plochém valníku.) V sou­ vislosti s tím prohlásil, že ta přikázání jsou „morál­ ním základem amerického práva". Hloupější odůvod­ nění snad už neexistuje. Sedm z deseti přikázání má s americkým právem společného jen pramálo. Až na zákaz vraždy, krádeže a falešného svědectví nám zůstávají pouze instrukce ohledně klení, rytí obrazů, dychtění po něčem, cizo­ ložství a ctění rodičů. Žádná z posledně jmenova­ ných není předmětem současného zákonodárství. Pro křesťany (a židy) je pochopitelně nejzákladnější: „Já jsem Hospodin, Bůh tvůj. Nebudeš míti bohů jiných přede m n o u . " Pro muslimy to zní „Není Boha kromě Alláha a M o h a m e d je jeho p r o r o k . " Můžete si vybrat, jste-li pravý vyznavač jednoho z těchto náboženství, buď toto přikázání přijmete, nebo jste ztraceni. Víra dodávala lidem odvahu a morální jistotu bě­ hem boje za lidská práva a posilovala protestují­ cí a jejich vůdce v boji proti zastáncům segregace, z nichž mnozí, například členové Ku-klux-klanu, se odvolávali na vlastní verzi křesťanství, údajně ospra­ vedlňující jejich odpor proti rovnosti ras. 135

Naše

životy

ovládají paradoxy

Lidé, kteří se shromáždili v M o n t g o m e r y , aby pro­ testovali proti odstranění pomníku Deseti přikázání, jsou duchovní nástupci segregacionistů, což dokazu­ je vlajka konfederace, kterou se ohánějí. Na rozdíl od všezahrnující, nenásilné a všeodpouštějící víry, která inspirovala účastníky pochodů za lidská práva, je víra fundamentalistů násilná, povýšenecká a sou­ zní s postojem dalšího alabamského hrdiny z roku 1 9 6 3 , guvernéra George Wallace, který inicioval ob­ čanskou akci proti desegregaci státní univerzity, po­ věstné „stání ve školních vratech". Zdánlivým pilířem konzervativní víry je omeze­ ní vměšování vlády do lidských životů. Stejně jako v případě deseti přikázání však konzervativní funda­ mentalisté touží vnutit své názory na společnost os­ tatním, obvykle na morálním a náboženském zákla­ dě. Trvají na určitém výkladu bible, což někdy silně připomíná íránské teokraty. Nedbají na t o , že si je­ jich výroky protiřečí. Kupříkladu jsou striktně proti ničení nenarozených

životů,

zatímco podporují,

a dokonce by i rádi rozšířili trest smrti. Podle mě je důležité si uvědomit, že politická pře­ svědčení neexistují vedle sebe, nýbrž v jakémsi kru­ hu, v němž k sobě mají extremisté na protilehlých 136

Hlavní rozdíl

mezi

inteligencí a

hloupostí..

koncích blíž než ke středu. Extrémní konzervatismus je fašismus, extrémní liberalismus je komunismus. Hitler a Stalin - teoreticky na opačných stranách politického spektra - oba vytvořili totalitní státy a zavraždili miliony lidí. Geniálnost amerického vlád­ ního systému spočívá v tom, že už více než dvě stě dvacet let funguje jako jakýsi politický gyroskop, který se zatím vyhýbá extrémům a všem nám umožňu­ je svobodně prožít své životy a - s výjimkou občan­ ské války - nesouhlasit jeden s druhým bez krveprolití. Významné diskuse, které v této zemi probíhají, mnohdy nevedou liberálové s konzervativci, nýbrž extremisté a umírnění. Harrisův průzkum veřejného mínění z roku 2 0 0 4 je poučný. Nijak nepřekvapuje, že devadesát procent dospělých Američanů prohlašuje, že věří v Boha. Za­ jímavější však je, že polovina Američanů věří v du­ chy, třetina důvěřuje astrologii a čtvrtina je přesvěd­ čená, že se do nich převtělili jiní lidé. Dvě třetiny věří v ďábla a peklo (ale nikdo neočekává, že se tam sám ocitne). Jiný výzkum odhalil, že třikrát více Ameri­ čanů (osmdesát tři procenta) věří, že se Ježíš zrodil z panny, než v evoluci (dvacet osm procent). Ach j o . Evoluce. Kreacionisté, neschopní přijmout 137

Naše životy

ovládají paradoxy

vědeckou teorii, která tolik odporuje jejich výkladu bible, nyní přišli s alternativním výkladem: byl to inteligentní záměr a spletitost světa svědčí o existen­ ci jakéhosi kosmického designéra, nejvyšší tvůrčí by­ tosti. Proti jasným fyzickým důkazům Darwinovy teorie sesmolili biblický příběh, který nemůže být vědecky ověřen, a proto ani nemůže být „teorií" ve vědeckém slova smyslu. Neexistují žádné experi­ menty ani soubor svědectví, které by ukázaly, že myšlenka inteligentního záměru není pravdivá. Celé to spočívá ve víře. T o , že prezident podporuje vy­ učování jak této teorie, tak i evoluce, „aby lidé vědě­ li, o čem je ř e č " , je ohromující příklad ignorance. Bylo by nespravedlivé malovat všechny konzerva­ tivní myslitele stejným štětcem. Inteligentní lidé s dobrými úmysly se mohou politicky lišit. S lidmi, kteří jsou si tak jisti svou pravdou, že se cítí povinni vnucovat ji těm, kdo s nimi nesouhlasí, se setkáváme u většiny filozofických škol. H n a c í silou této tou­ hy po moci často bývá náboženství. Ospravedlňovat vnucování osobních názorů na svět silou vyžaduje jistotu pravého věřícího. Ze všech práv, která nám zaručuje naše ústava a zákony, se právo nebýt obtěžován sice málo probí138

Hlavní rozdíl

mezi

inteligencí a

hloupostí...

rá, ale je všeobecně oceňováno. J e h o uplatňování znamená nejen právo volby náboženského vyznání, ale i právo nic nevyznávat. N e n í snad dostatečně varující, že nám fundamentalisté darovali preziden­ ta, který nás vzal na „křížovou výpravu" proti „zlosynům", z nichž se celkem nepřekvapivě - vyklubali fundamentalisté jiného ražení? Smiřování tohoto napětí v americké společnosti, napětí mezi náboženskými konzervativci, kteří jsou v současné době u vesla, a těmi, kdo by uvítali tole­ rantnější, pluralističtější prostředí, potrvá ještě dlou­ ho. Přesto se objevily jisté náznaky, že se kyvadlo vzdaluje od extremismu, který v posledních letech dominoval národnímu dialogu. Katastrofa v Iráku, ekonomická nespravedlnost společenských lupičů, snaha prostřednictvím daní převést více bohatství na bohaté, opovrhování občanskými právy a lhostej­ nost k mínění zbytku světa, neschopnost vlády a so­ ciální nerovnost odhalená hurikánem - to vše se spojilo a vyvolalo jistý druh celonárodního odporu k filozofii, která obsahuje tolik sobectví, netolerantnosti a smrti. Pokud už se kyvadlo opravdu pohnu­ lo, byl nejvyšší čas.

139

22. Uši jsou hlavním orgánem svádění

Každý den se setkávám s potížemi, které mají systematicky myslící lidé s tím, že život je do značné míry procvičováním metody pokusů a omy­ lů. Rodiče, kteří své dítě v zájmu disciplíny plácnou, často překvapí jeho vzpurná reakce. Řídí se myšlen­ kou (kterou obvykle převzali od svých vlastních ro­ dičů), že bolest a zastrašování účinně zvládnou ne­ vhodné chování, a ignorují skutečnost, že metoda, kterou používají (násilí), je v rozporu s kýženou me­ tou (zdvořilost a poslušnost) a že tím jen zvyšují zmatek a odpor dítěte. Nejčastěji se jich ptám, jestli se to osvědčilo, a rodiče na tuto otázku většinou nedokážou odpovědět. Pragmatické, na důkazech založené, logické pří­ stupy k řešení problému, zejména z oblasti mezilid140

Uši jsou hlavním orgánem svádění

ských vztahů, jsou výjimečné. Daleko častěji se cho­ váme podle dlouhodobých zvyků. Změnit je vyžadu­ je nejen nové znalosti. Musí tu být i e m o č n í závazek. Frustrace, hněv, strach, obavy, dokonce i zoufalství - to vše jsou pocity, které mohou lidi přimět, aby se zamysleli nad svými životy a zejména nad nejbližšími vztahy. Primární pohnutkou ke změnám je naděje, že se tím tyto emoce vyřeší. Terapeut má v takovém případě za úkol poskytnout v tomto obtížném pro­ cesu změny chování podporu a porozumění. Nejprve ovšem musí v pacientovi vzbudit důvěru. Terapeutovi jsou kromě společensky ustálené role pomocníka připisovány i další úlohy - zpovědníka, učitele, rodiče a soudce. Představy lidí o psychotera­ pii se zrodily z dlouholetého sledování tohoto pro­ cesu v televizi a v kinech. Psychiatři bývají často vy­ obrazeni jako zločinci (například Hannibál Lecter z filmu Mlčení jehňátek) nebo jako směšní pomaten­ ci (Mel Brooks jako dr. Richard Thorndyke ve Veleúzkosti). Terapeuti vystupující v rozhlase a v televizi jsou borci, kteří bleskově tasí své rady, a jejich pri­ márním cílem je pobavit diváky a posluchače. To vše pacientovy představy zkresluje. Proč by měl člověk někomu platit za rozhovor? 141

Naše

životy

ovládají paradoxy

Tato zásadní otázka visí nad každým prvním kontak­ tem s pacientem. Za potřebu vyhledat p o m o c při citových problémech se už není nutné stydět. V po­ sledních padesáti letech bylo vyvinuto m n o h o účin­ ných antidepresiv, takže jsou lidé ochotnější zamys­ let se nad tím, že by se jejich životy mohly zlepšit, kdyby jim lépe rozuměli. Přesto musí ještě často uplynout dlouhé období emočního utrpení, než se určitý jedinec odhodlá vyhledat p o m o c . První, nač pomyslím, když se setkám s novým pa­ cientem, j e : J a k je ten člověk připraven na změnu? Lidé často vyhledají psychiatra na nátlak jiných, nej­ častěji členů rodiny, které jejich chování obtěžuje. Zeny vyhrožující rozvodem, rodiče s rozumem v kon­ cích, rozzuření šéfové a spolupracovníci, ti všichni mohou donutit jedince, aby se poradil s lékařem. Pokud se však pacient sám nerozhodne, že nadešel čas ke změně, terapie pravděpodobně úspěšná ne­ bude. Když se setkám s někým novým, nejprve poslou­ chám, co mi chce říct, a přerušuji ho co nejméně. Vypadá to jako samozřejmost, avšak v éře organizo­ vané zdravotní péče, kdy je na každého pacienta vymezeno patnáct minut, k tomu lékaře nic nevede. 142

Uši jsou hlavním orgánem svádění

Už před mnoha lety mě překvapilo, jak mocným nástrojem změny je naslouchání. Domnívám se, že je to proto, že lidé všeobecně touží po t o m , aby jim někdo naslouchal. Většina našich zábav vyžaduje jen pasivní účast, vlastně jen poslouchat někoho jiného. Politikové k nám promlouvají, jako by byli jediným zdrojem užitečných vědomostí. D o k o n c e i naši nejbližší jsou často tak zaměstnaní, že nemají čas (nebo zájem) si s námi v klidu popovídat. Za těchto okol­ ností je pro mnohé zkušenost, že jim někdo naslou­ chá, velmi uspokojující. Každý náš příběh si zaslouží být vyprávěn, ale komu? Když někomu nasloucháme, projevíme a potvrdí­ me tím svůj zájem. Běžná stížnost žen (které bývají lepšími posluchačkami, a proto mívají víc přátel než muži) na jejich partnery je, že je neposlouchají, to jest nevěnují jim pozornost. Stejně jako m n o h o ji­ ných kulturních klišé, i toto v sobě skrývá hodně pravdy. Muži jsou od přírody soutěživí a navzdory vývoji vztahů mezi pohlavími v posledních dekádách se jim dosud příčí odhalit před jinými, zejména mezi sebou, cokoli, co by mohlo být pokládáno za slabost. Třicet let jsem vedl mužskou psychoterapeutickou skupinu a bylo vzrušující sledovat je, jak hledají po143

Naše životy

ovládají paradoxy

moc jeden u druhého a jak nepřítomnost žen změni­ la dynamiku prostředí. Projevily se tu všechny vlast­ nosti, které muže izolují od jiných lidí, i jejich vlastní pocity: soutěživost, fetiš soběstačnosti a ohromující neschopnost byt" i jen pojmenovat vlastní emoce. Vědecký název pro tyto potíže s pojmenováváním zní „alexithymie". Naznačuje odtažitost, která lidem brání vzít na vědomí, a tudíž i pocítit disharmonické emoce. Pokud někdo není schopen používat slova jako hněv, radost, strach či láska, je velmi obtížné rozmlouvat s ním o jeho vnitřním životě a pochopit ho. Kupříkladu Eskymáci mají třicet slov pro sníh a žádné pro válku, což naznačuje něco víc než jen t o , že žijí v chladných oblastech. Pro terapeuta, který se snaží, aby se pacient změnil, je důležité mít to, čemu říkám „vliv". Je těžké důvě­ řovat psychoterapeutovi od prvního setkání a věřit, že člověku nějak prospěje. Prese všechna společenská uznání, diplomy visící na stěnách a adresu ve žlutých stránkách je to přece jen cizinec a člověk je vůči němu přirozeně skeptický. Teprve když projeví zá­ jem a kompetenci, vytvoří se mezi ním a pacientem vztah, na jehož základě mu pacient otevře své nitro a bude poslouchat, co mu terapeut říká. Nejdůleži144

Uši jsou hlavním orgánem svádění

tější je, aby bylo pacientům naprosto jasné, že je nikdo nesoudí a že je lékař na jejich straně. O našich mezilidských vztazích vypovídá i to, že tolika lidem není jasné, jestli je jejich partner podpo­ ruje, nebo s nimi nesouhlasí. Všeobecné přijímání myšlenky, že se všichni manželé hádají, je produktem nevysloveného přesvědčení, že manželství je jistý druh boje o m o c , v němž se partneři musí naučit vyjednávat a „bojovat fér". Myšlenka, že by druhá osoba mohla být spolehlivým přítelem, který klade vaše zájmy naroveň svým, je obecně považována za naivní. Žijeme ve společnosti toužící vítězit. Ve sportech, v politice, v obchodě i ve vztazích, všude se snažíme mít navrch. Tento zjednodušující přístup - vítězství, či prohra - může fungovat ve fotbale, nicméně igno­ ruje fakt, že se většina našich rozhodnutí rodí z mi­ liard možností. Pokud to nepochopíme, má to za následek, že lidé jednají s ohledem na t o , že jako jedinou alternativu vidí akci opačnou. Kupříkladu když požádáte přísného trestajícího rodiče, aby zvá­ žil své chování, často odpoví: „A co tedy navrhujete? M á m snad nechat dítě dělat, co se mu zlíbí?" Tyto dvě alternativy, uvažování ve stylu výhra/pro145

Naše životy

ovládají paradoxy

hra, černá/bílá, ignorují jemnosti a odstíny šedé, kte­ ré jsou charakteristické pro reálný svět, a brzdí naši schopnost úspěšně se v něm orientovat. Právě pro­ to proces psychoterapie postrádá jasnost a přesnost, která je nezbytnou součástí populární zábavy. Větši­ na lidských konfliktů je plná nejistoty a nejedno­ značnosti. Řešení rozporů tudíž vyžaduje dívat se na věci i z pohledu druhého a vzdát se uspokojení ze zjištění, že měl člověk „pravdu". To každý nedokáže, což je příčinou, proč tolik lidí shledává tak těžkým uchovat si fungující vztah. Dalším nečekaným vedlejším efektem populární kultury je omezování rozpětí zájmů. Vzhledem k naší lásce k dálkovému ovládači jsme si zvykli na t o , že i komplikované a konfliktní situace bývají vyřešeny během jedné, nanejvýše dvou hodin. Pomalé řešení skutečných konfliktů nás dohání k šílenství a k smrti nás nudí. Všude kolem nás jsou příklady rychlého úspěchu a okamžitého zbohatnutí. Pomalý proces budování něčeho trvalého, zejména vztahů, nám při­ padá staromódní. Upoutává nás pozlátko, třpyt a pr­ chavá krása pokoušejí naši obrazotvornost. Měníme se podle t o h o , co vidíme v časopisech a v televizi. Probouzí to v nás nespokojenost a touhu, které jsou 146

Uši jsou hlavním orgánem svádění

v protikladu k daleko méně vzrušující realitě našeho každodenního života. Proto se zajímáme o filmové hvězdy, kupujeme si lístky do loterie, soudíme se jeden s druhým a ztrá­ címe trpělivost se svými partnery. Tak se projevuje nespokojenost s tím, co máme a čím jsme. N e n í divu, že neposkytujeme svým blízkým tolik, kolik bychom mohli, a nejsme schopni vybudovat a udržet vztah. Takovýto přístup rovněž brání změnám, lhostejno, jak m o c si je přejeme. Vzhledem k tomu, že tak moc­ ně toužíme po tom, co nemůžeme mít - po bohatství, kráse a nekonečném štěstí -, nedokážeme logicky uvažovat o tom, jak dosáhnout prozaičtějších, ale déle trvajících a dosažitelnějších potěšení. Člověk se dokáže soustředit vždy jen na jednu myšlenku. Pokud se zabýváme podružnostmi, unika­ jí nám důležité věci. Dáváme-li přednost zábavě před poučením, riskujeme, že nepochopíme, o co skuteč­ ně jde. Proto nedovedeme přizpůsobit své chování zkušenostem, což je podstata učení. Nedokážeme-li se učit, stává se z nás pouhá sbírka neověřených ná­ vyků a jsme odsouzeni k bezmyšlenkovitému opako­ vání starých chyb. Z n í to snad jako recept na štěstí?

147

23. Na nespavost ještě nikdo nezemřel

idé, kteří vyhledají pomoc psychiatra, si často stěžují na potíže se spaním. Někdy je to jejich jediná stížnost. „Kdybych se mohl alespoň jednou pořádně vyspat, všechno by bylo pořádku." Vzhle­ dem k tomu, že nespavost často provází depresi a úz­ kostné stavy, zdálo by se rozumné zaútočit na ni a léčit ji. Já však považuji nespavost za „zvládnutelný p r o b l é m " a vybízím pacienty, aby přemýšleli o svých životech a snažili se objevit, jaká je její příčina. Ta­ kovýto přístup však bledne tváří v tvář okamžité úlevě, kterou lidem slibují farmaceutické společnosti vyrábějící prášky na spaní. Nedávno jsem se zúčastnil setkání psychiatrů v jed­ né z nejlepších místních restaurací (pochopitelně sponzorovaného farmaceutickou společností), jehož 148

Na

nespavost ještě nikdo

nezemřel

tématem byla nespavost. M o j i kolegové diskutovali o svých přístupech k tomuto problému, ale soustře­ dili se pouze na to, jakým lékům dávají přednost. Když jsem se zmínil, že se obvykle snažím pacienty orientovat na příčiny jejich potíží se spaním a hned jim nepředepisuji návykové látky, koukali se na mě, jako kdybych navrhoval nějaký směšný staromódní způsob léčby - něco jako pouštění žilou nebo pijavky. Bylo zjevné, že dávat lidem prášky na spaní je podle nich nejúčinnější a cenově nejvýhodnější mož­ né řešení. Fungovalo to, splňovalo to očekávání pa­ cientů a umožňovalo to rychle přijmout dalšího na řadě. Bylo jasné, proč se té farmaceutické firmě vy­ platilo zaplatit nám jídlo, které jsme právě snědli. Paradox spánku je v tom, že nepřichází, dokud pro vás není nezbytný. Protože jde o aktivitu nezávislou na vůli, nelze ho vynutit. To samozřejmě popouzí lidi, kterým bylo vštěpováno, že těžkou prací lze vše překonat, a kteří rádi vše ovládají. Ve skutečnosti platí, že čím víc se snažíte usnout, tím víc vám spá­ nek uniká. Proto obvyklá strategie nespavců - ležet v posteli, sledovat budík a uvažovat o tom, jak bu­ dou ráno unavení - zaručuje, že neusnou. Když po mně pacienti žádají okamžité řešení svého 149

Naše

životy

ovládají paradoxy

problému, řeknu jim o tom paradoxu a navrhnu jim, aby přestali spánku přikládat tak obrovskou důleži­ tost, čímž ho přilákají. Všem nám zdůrazňovali, jak velký význam pro nás spánek má. Podobně jako lékařská prohlídka alespoň jednou do roka, vyhýbá­ ní se průvanu a zákaz plavání po jídle patří i nezbyt­ nost osmihodinového spánku mezi mýty. M n o h a lidem stačí daleko méně hodin a navíc můžeme dů­ věřovat svému tělu, že si spánkový deficit vynahradí, dřív než padneme únavou. Dodavatelé a předepisovatelé prášků na spaní nás neustále varují, že nespavost je nebezpečná epidemie naší společnosti, že je příčinou smrtelných doprav­ ních nehod a pohromou pro výkonnost amerických studentů a pracujících. Před časem se v novinách ob­ jevil článek, v němž se podle nejnovějšího vědeckého výzkumu „nedostatečným spánkem zvyšuje riziko vážných nemocí včetně rakoviny, srdečních c h o r o b , diabetu a obezity". Stejně jako většina jiných forem úzkostných stavů i nespavost žije sama ze sebe. Ať už jsme úzkostliví z jakéhokoli důvodu, nyní jsme úz­ kostliví z t o h o , že jsme úzkostliví, bojíme se, že se bojíme. T e ď už neusneme, jedině po naprostém vy­ čerpání nebo pod narkózou. (To doporučuji lidem, 150

Na

nespavost ještě nikdo

nezemřel

jejichž prvotní příčinu nespavosti nelze vystopovat.) Lidem tedy říkám následující: (1) nespavost není příliš zajímavým tématem k rozhovoru; (2) můžete důvěřovat svému tělu, že vás nenechá zkolabovat; (3) neusnete, dokud se spánek pro vás nestane nedů­ ležitým. Nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je ne­ zůstávat v posteli déle než třicet minut vzhůru. Pokud neusneste do té doby, vstaňte a dělejte něco užiteč­ ného - čtěte, pracujte, vydrbejte podlahu v kuchyni. Nejméně pětačtyřicet minut si znovu nelehejte do postele. Tento cyklus opakujte podle potřeby. Místo abyste leželi v posteli ve stavu úzkosti, která brání spánku, poskytujete svému tělu dvě možnosti: spá­ nek, nebo nějakou jinou konstruktivní činnost. T í m se zmenší úzkost a v mnoha případech zlepší kvalita spánku. Kromě toho požaduji, aby pacienti omezili stížnosti na spánkové problémy na pět minut z kaž­ dého sezení. Nejenže to zmenší moji nudu, ale zajistí to dost času na důležitější věci. Jsou-li naše životy šťastné či smutné, uspokojivé či ne, záleží velkou měrou na t o m , čemu věnujeme pozornost. Pro ty, koho život děsí a považují svět za nebezpečné místo plné utrpení a korupce, není těžké pro to najít dostatek důkazů. Stránky novin jsou 151

Naše

životy

ovládají paradoxy

doslova nepřetržitou kronikou smrti, zkázy a svě­ dectví o těch nejhorších stránkách lidského charak­ teru. Některé lidi čtení takových „zpráv" natolik zasáhne, že ovlivní jejich náladu i pohled na život. Většina t o h o , čeho se bojíme, je odrazem t o h o , co vidíme na televizních obrazovkách. Právě tak jako mívají pesimisté nakonec pravdu, tak i těm, kdo vidí svět filtrem médií, jejichž motto zní „ C o krvácí, to přitahuje", se jejich cynické a hrůzyplné názory na svět potvrdí. A naopak, pokud by­ chom trávili co nejvíc času v přítomnosti krásy a vel­ korysosti, pravděpodobně bychom se pokládali za šťastlivce a jiným lidem bychom připisovali jen dob­ ré úmysly. Totéž kupodivu platí i pro způsob, jakým posuzu­ jeme své fyzické a duševní zdraví. Jestliže nás media přesvědčí, že nám hrozí nemoc šílených krav, možná si odepřeme potěšení z pojídání bifteku. (Omlouvám se vegetariánům, kteří nás všechny po zásluze přeži­ jí.) Protože letadla padají, i když ne moc často, ně­ kteří lidé nikdy necestují dál, než kam je dovezou jejich auta. T i , kdo mají základní povědomí o statis­ tice, jedí lépe a cestují dále. Ze stejného důvodu důvěřujeme-li svým tělům 152

Na

nespavost ještě nikdo

nezemřel

a duším, že se o sebe dokážou postarat, ušetříme si m n o h o zbytečných cest k lékaři. Vstoupí-li člověk na ambulanci v nemocnici v jakoukoli denní dobu, zjis­ tí, že je čekárna plná lidí s drobnými potížemi, které je momentálně obtěžují, ale nevyžadují žádné ošet­ ření. T i t o lidé, „zdraví n e m o c n í " , jsou ochotni čekat hodiny, aby je prohlédl přepracovaný lékař, který většinou buď nemá tušení, co jim chybí, nebo by je stejně nedokázal léčit. Lidé sem přicházejí a snášejí tyto podmínky, protože se obávají, že by jejich symp­ tomy mohly naznačovat vážnou nemoc („Mám ka­ šel, tak si říkám, jestli to není S A R S " ) , nebo protože nedokážou snášet nepohodlí („Nemáte něco proti tomu bolení hlavy?"). Celé průmyslové podniky žijí z lidského dojmu, že všechny příznaky nemocí je možné diagnostikovat a na každou bolest existuje pilulka. Systém zdravotní péče sám o sobě podporu­ je hypochondru. („Pro jistotu vám udělám několik testů.") D o k o n c e i hnutí za „holistické zdraví" s ob­ chody plnými „přírodních léků" podporuje názor, že musíme být ve střehu před věcmi, jako je „syn­ drom narůstající n e m o c i " a otrava těžkými kovy. Dost už! J s m e skvěle vyrobeni a naše těla dokážou zázračně regenerovat a hojit se. Důvěřujte jim. Čím 153

Naše

životy

ovládají paradoxy

méně se motáte kolem doktorů, tím lépe se budete cítit. Máte-li potíže se spánkem, naučte se těšit z ti­ cha a míru časných ranních hodin, kdy nezvoní tele­ fon a nikdo vám neposílá e-maily. Přečtěte si tu kníž­ ku, na kterou už se tak dlouho chystáte, a věřte, že vaše tělo usne, až bude dostatečně unavené. Pokud to nefunguje a vy už další bezesnou noc nesnesete, najděte si heslo „insomnie" na internetu. Za okamžik se ocitnete na serveru se spoustou nových přátel.

154

24. Hrdinství je otázkou vkusu

N

ěkterá anglická slova přílišným užíváním zasta­ rala nebo ztratila původní význam. Například

slovo awesome (nahánějící hrůzu, děsivý, strašlivý) bylo zdiskreditováno dospívající mládeží a dospělý­ mi, kteří se snaží mluvit jako dospívající mládež. Dokonalé příslovce hopefully (slibně, optimisticky, nadějně) se změnilo (zejména v rozhovorech s atlety) v náhražku slov I hope (doufám). Z utilize (upotře­ bit, využít, zužitkovat) se stala snobská náhražka use (užít). Policejní hantýrka nás naučila hovořit o li­ dech odtažitě jako o jedincích. („Jedinec opustil vo­ zidlo" zní daleko úředněji než „Muž vylezl z auta".)

Jsme ochromeni počítačovým slangem (input, out­ put, interface). Z té degradace jazyka, kterou jsme museli akcep155

Naše

životy

ovládají paradoxy

tovat, je ztráta významu slova hrdina patrně nejpolitováníhodnější. Nyní se takto označuje prakticky každý, kdo zemře v uniformě. J e d n a z věcí, kterou se člověk v bojové akci rychle naučí, je, že ten, kdo je raněn nebo vyletí do vzduchu, bývá jen zřídkakdy spojován s odvahou, kterou přitom prokázal. Po pravdě řečeno, smrt na bitevním poli je téměř výluč­ ně otázkou štěstí. Platí to zejména o naší současné válce, v níž většina obětí zahynula při výbuchu bomb na ulicích. T o , zda zemřete, nebo budete žít, závisí na tom, v jakém vozidle jedete. Válek se samozřejmě účastní lidé, kteří konají sta­ tečné činy, na čemž je založen vojenský systém vy­ znamenání za chrabrost. (Přestože i zde smrt obvykle zajistí padlému nějaký druh medaile.) Nechat se zabít však podle mě ještě z člověka hrdinu nedělá. Chybí zde možnost volby. Někdo by mohl namítnout, že vzít na sebe riziko a vstoupit do dobrovolnické ar­ mády je samo o sobě volbou, ale co všichni ti záložáci a národní gardisté a ženy, které se upisují na jednu akci (studentští dobrovolníci, humanitární akce, dva týdny aktivní služby v roce) a ocitnou se v nečeka­ ných situacích - ve skutečném boji? Jestliže upíráme statut hrdiny těm, k o h o zasáhly zbloudilé kulky, 156

Hrdinství je

otázkou

vkusu

nebo kteří vyletěli do vzduchu cestou po silnici, zů­ stane nám daleko menší skupina lidí, kteří stateč­ ně zemřeli při riskantních akcích. M o ž n á by měla televize přejmenovat část svých celonárodních zpráv z „padlých hrdinů" na „smolaře". Bylo by to pravdi­ vější, ale nezní to tak zvučně. Před lety bylo několik amerických letců krátce zajato v Číně po střetu jejich výzvědného letadla s agresivní čínskou stíhačkou. Jejich repatriace se odehrála podle scénáře připomínajícího návrat vá­ lečných zajatců na konci vietnamské války - včetně záběrů rodinných příslušníků vrhajících se do náručí vracejících se letců. (Měli jsme si myslet: „Dobrý Bože, tihle muži neviděli své děti c e l é . . . dva týdny?") 3 0 . srpna 2 0 0 2 bylo Mezinárodní letiště v Newarku přejmenováno na Newarkské svobodné letiště „na počest obhájců svobody a hrdinů z 1 1 . září". T o h o osudného dne se nepochybně vyskytla řada hrdinů (většinou neznámých), ale ty tři tisícovky obětí teroristických útoků zkrátka měly strašnou smůlu. Byli to burzovní makléři, sekretářky, údržbá­ ři, zaměstnanci restaurací a další, kteří prostě přišli do práce. Nevystavili se ohrožení dobrovolně, takže žádnou rozhodnou zkoušku hrdinství nepodstoupi157

Naše životy

ovládají paradoxy

li. (Zaslouží si jejich rodiny vůbec všechny ty peníze, celkem přes tři miliony dolarů?) Proč neudělat totéž pro stejně nešťastné rodiny obětí bombového útoku v Oklahoma City nebo různých přírodních katastrof? A co těch čtyři sta šedesát hasičů a policistů, kteří zahynuli, když se pokoušeli zachránit civilisty? Výběr těchto povolání znamená přijetí rizik s nimi spoje­ ných. T i , kdo se pro ně rozhodnou, jsou jako celek stateční lidé, odhodlaní v případě nutnosti bránit a zachraňovat nás ostatní. Když však na vás nečekaně spadne dům, nejste ani více, ani méně stateční než ti, komu se náhodou podařilo utéct. Když jim blaho­ přáli k jejich hrdinství, většina hasičů a policistů od­ povídala: „Dělal jsem jen svou práci." Z n í to skrom­ ně, ale obvykle je to pravda. Před několika lety jeden pilot nouzově přistál lin­ kovým letadlem se zamrzlými kontrolkami, které mohl sledovat jedině tak, že střídavě zapínal motory na křídlech. J e h o dovednost zachránila dvě třetiny cestujících. Hrdinství? Ani nápad (jak nás několikrát ujistil). Opět - on si tuto situaci nevybral. Pouze se neobyčejně dobře vypořádal s obtížemi. Takže základem hrdinství je svobodná volba a od­ hodlání riskovat ve prospěch ostatních. Smrt sama 158

Hrdinství je

otázkou

vkusu

nestačí. Hledáte hrdiny? Co takhle cestující letu 93 společnosti United Airlines? Celili teroristům ozbro­ jeným noži, a přesto se semkli a spěchali do kokpitu. Zachoval by se někdo z nás tak skvěle? Nevím, jestli bych to dokázal. Takové jednání z nich pro mě dělá hrdiny. (Proč jejich rodiny nedostaly „prémii za sta­ tečnost"?) A co lidé, kteří se chovají neobyčejně statečně nejen pár minut, nýbrž po celá léta? J a k o senátor J o h n M c C a i n , který jako zajatec ve Vietnamu odmítl předčasné propuštění a zůstal ve vězení se svými dru­ hy. Rodiče nemocných a invalidních dětí běžně pro­ jevují takovou obětavost s oddanost, až to bere dech, a nikdo si toho valně nevšímá. Lidé bojující se ztrá­ tou svých drahých či čelící vlastní smrtelnosti s nad­ hledem a velkorysostí zasluhují obdiv, ale zřídkakdy se jim ho dostává. Vlastně jsou v naší celebritami posedlé společnosti prakticky neviditelní. Je to iro­ nie, protože život je takový, jaký je, a každý z nás dříve či později dostane příležitost zachovat se sta­ tečně - nebo zbaběle. Proč jsou tyto věci důležité? Proč neudělit status hrdiny posmrtně každému vojákovi, který měl tu smůlu a padl? J e h o či její rodina by to určitě ocenila. 159

Naše

životy

ovládají paradoxy

Tady však jde o víc než jen o devalvaci jazyka. Vždy jsme se dívali na hrdiny jako na vzory. Rádi si na­ mlouváme, že bychom se v nebezpečných situacích také zachovali dobře, že bychom byli schopni překo­ nat strach a osobní zájem a pomohli ostatním. Po­ chopitelně nemůžeme vědět dopředu, jak bychom se zachovali v krizi ohrožující život, ale pokud doufá­ me, že bychom jednali statečně, potřebujeme oprav­ dové hrdiny, abychom podle nich přizpůsobili své chování. To od herců a sportovců, které běžně obdi­ vujeme, nezískáme. Zoufale potřebujeme skutečné hrdiny a musíme si je vybírat obezřetně.

160

25. Všichni jsme schopni všeho

Vyrůstal

jsem na severu státu N e w York. Můj otec

měl rád střelné zbraně. První pušku, starou dva­ advacítku Mossberg s ručně ovládaným závěrem, mi dal, když mi bylo sedm let. Trávil jsem s ní dlouhé hodiny sám v lesích. Napřed jsem střílel jen na ple­ chovky na plotě. Pak jsem přešel na menší zvířata, většinou veverky a sviště. Zvykl jsem si na krev a po­ dobně jako mnoho mých přátel jsem chtěl být kov­ bojem nebo vojákem, lovcem lidí. Otec byl pyšný na moji přesnou mušku. Pušky byly symbolem moci, ovládání, mužnosti - vlastností, po nichž kluci touží. J e d n o u , to mi bylo jedenáct, jsme s otcem sázeli borovice na svahu u naší farmy. M ě l jsem s sebou pušku pro případ, že by se objevil rys, jako se to stalo, když matka před pár týdny pracovala v jabloňovém 161

Naše

životy

ovládají paradoxy

sadu. Den byl horký. Strkali jsme sazeničky do země celé hodiny a já byl z toho hrabání a sázení v kame­ nitém nerovném svahu celý uondaný. Otec však byl neúnavný. Neměl košili a já sledoval, jak mu pot stéká po svalnatých zádech. Při práci jsme téměř nemluvili a já cítil, že z té bez­ duché dřiny není úniku, dokud nebudou všechny stromky v zemi. O t e c by mě sice nechal odejít do chladného domu, ale pomyšlení, že by muž o čtyřicet let starší pracoval usilovněji než já, bylo nesnesitelné. Udělal jsem si přestávku, přešel k místu, kde ležela v trávě moje puška, a sedl jsem si vedle ní. Bezmyšlen­ kovitě jsem ji zvedl a zamířil na strom v rohu pozemku. Pomalu, jako ve snu, jsem cítil, jak se puška po­ hnula, až mířila na otcova záda. Ten se právě pár metrů ode mě sehnul, aby zasadil další borovičku. M ě l jsem prst na spoušti a odjistil jsem zbraň. J a k dlouho jsem tam takhle seděl, jako ztělesnění lásky a nenávisti mezi otcem a synem? Pamatuji si jen po­ cit moci, který jsem později pochopil jako jistý druh šílenství. M o ž n á bych nevystřelil. V tom transu, v bezdechém vedru pozdního dopoledne a vrzání cvrčků jsem cítil jenom prázdnotu nekonečného léta, neradostného a nesmyslného. 162

Všichni jsme schopni

všeho

Kdyby se v tu chvíli otec otočil, vyšlo by to strašné tajemství na světlo a oba naše životy mohly na tom svahu skončit jako jakýsi druh nevysvětlitelné a ne­ morální primitivní oběti. Postupně, jakoby o své vlastní vůli, hlaveň klesla. Zajistil jsem pušku a položil jsem ji do trávy. Otec se obrátil a odhodil rýč. „Tak c o , kámo? Co takhle poobědvat?" „To nezní špatně, tati."

163

26. Topíme se v informacích, ale prahneme po vědění

Kolik z toho, co „víme", jsou jen nesouvislé útržky informací? J e n uvažte, kde čerpáme informace o světě. Většinou z televize či z internetu. Stále méně jich pochází z knih, novin, časopisů a jiných tisko­ vin. Je to proto, že jako národ čteme stále méně. Problém se získáváním informací z televize tkví v tom, že jsou prezentovány příliš lineárně. Po zprá­ vách o válkách a přírodních katastrofách následují novinky z medicíny, moudra politiků či informace o známých osobnostech. Z této směsi je obtížné vy­ brat si, čemu se věnovat a co ignorovat. Vzhledem k tomu, že čtyřiadvacetihodinový zpravodajský ka­ nál má víc času, než dokáže naplnit, bombarduje nás zprávami, které mohou, ale nemusí být zajímavé, ale jen málokdy jsou důležité: o pátrání po nezvěstných 164

Topíme se v informacích, ale prahneme po vědění

běloškách, lesních požárech, novinkách ze zábavní­ ho průmyslu o lidech, kteří vypadají lépe než my a někdy bývají obviněni z trestných činů nebo něče­ ho jiného. To vše jsou „šumy", které odvádějí naši pozornost od událostí hodných povšimnutí. Obrovskou spoustu vysílacího času dále zaplňuje skupinka lidí, kteří byli z nepochopitelných důvo­ dů vybráni, aby nám vykládali, co si o tom oceánu informací, v němž plaveme, máme myslet. T i t o „analytikové" a „experti" většinou na denní události pohlížejí zvláštním politickým či filozofickým priz­ matem. Často spolu diskutují (většinou mluví najed­ nou a zvýšenými hlasy) dva či tři z nich, přičemž každý zastává protichůdný názor. To se děje v zájmu zachování rovnováhy za předpokladu, že každá věc má dvě strany, a tím, že se vezmou v potaz obě, se veřejnosti umožní, aby si utvořila vlastní názor. Potíž je v tom, že některé otázky dvě strany nemají. N a ­ příklad debata prezentující názory lidí, kteří se do­ mnívají, že je přijatelné mučit jiné lidské bytosti, nemůže být instruktivní. Náš mozek má velkou, avšak nikoli neomezenou kapacitu. Naplníme-li jej veteší, nezbude místo pro důležité věci. Není také možné věnovat pozornost 165

Naše

životy

ovládají paradoxy

víc než jednomu tématu najednou. Kdykoli jsou zkoumány znalosti lidí, ať už zeměpisné, politické, matematické, historické či z oblasti současných udá­ lostí, všechny nás překvapuje zjevná nevzdělanost našich spoluobčanů. Rada lidí nemá ponětí o tom, kdo jsou jejich zvolení senátoři a poslanci; většina nezná Listinu základních lidských práv a často po­ kládá její obsah za nepřijatelný; nedokážou najít Irák na mapě; mnozí nevědí, kdo bojoval ve druhé světo­ vé válce. Jestliže je obtížné rozeznat, čemu věnovat pozor­ nost v pomíjivých událostech, oč těžší musí být za­ řadit tyto poznatky mezi užitečné znalosti? Znalost znamená schopnost umístit informace do rámce umož­ ňujícího pochopení. Abychom to dokázali, musíme si udělat celkovou představu a zjistit, kam jednotlivá fakta patří. Například setkáme-li se s fotografiemi dokumentujícími zneužívání vězňů v Iráku, můžeme je interpretovat jako ojedinělou odchylku od vojen­ ské taktiky humánního přístupu k zadrženým. N e b o si můžeme vybavit nedávná zvěrstva spáchaná oku­ pačními vojsky včetně našich ve Vietnamu a usoudit, že takové zločiny jsou nevyhnutelnými důsledky po­ dobných válek. 166

Topíme se v informacích, ale prahneme po vědění

Je obtížné průběžně třídit a chápat události, pro­ tože nevyhnutelně existují lidé, kteří mají přístup k veřejnému megafonu a přímo dychtí interpretovat fakta tak, aby to vyhovovalo jejich záměrům. Tako­ vému tlaku býváme často vystaveni v právních zále­ žitostech, kdy jsou porotě předkládány dva proti­ chůdné názory v naději, že obžalovaného shledá, či neshledá vinným. „Zabila ho, ale on ji zneužíval." „Jako výkonný předseda společnosti se obohatil, ale netušil, že se děje něco nezákonného." „Ano, jeho D N A byla nalezena na místě činu, ale nastražila ji tam policie." A tak podobně. Dlouhá zkušenost ukazuje, že je-li nová informace v rozporu s našimi osvědčenými předsudky, buď ji ignorujeme, nebo ji popřeme, nebo se ji pokusíme interpretovat tak, aby byla v souladu s naším světo­ vým názorem. Jestliže někdo věří v určitou politic­ kou filozofii či náboženskou doktrínu (kupříkladu v neomylnost bible), přetvoří fakta, která jsou s jeho vírou v rozporu. A tak se z homosexuality, která je téměř jistě vrozenou orientací, stane „zvolený život­ ní styl", který lze změnit převýchovou. Existence fosilií, jejichž stáří bylo radiokarbonovou metodou stanoveno na miliony let, nesmí ohrozit biblický vý167

Naše

životy

ovládají paradoxy

klad stvoření světa v šesti dnech, k němuž došlo před šesti tisíci lety. Sebevětší množství studií o neexisten­ ci odstrašujícího efektu trestu smrti nepřesvědčí jeho obhájce, aby změnili názor. Zdá se, že většina t o h o , co se pokládá za vědomosti, jsou jenom zkostnatělé předsudky a že fakta jsou používána pouze k ospra­ vedlnění našich pověr. Pokud někdo uvěřil, že jeho národ či etnická skupina je nadřazená všem ostat­ ním, žádná nová informace tuto víru nezmění. Ne­ dovolilo by mu to' jeho sebevědomí. Nejvýše na žebříku poznávání, nad informacemi a znalostmi, stojí moudrost. Je výsledkem hlubokých úvah a dlouholetých zkušeností a je těžko dosažitel­ ná. Kéž by byla moudrost neodmyslitelným doplň­ kem vyššího věku! Chování většiny starších lidí tomu však nenasvědčuje. Pokud celý život nedokážeme kultivovat a pozměňovat své názory na základě no­ vých informací, těžko si na to zvykneme ve stáří, a proto také nebudeme mít pro svá „moudra" důvě­ ryhodné důkazy. Známkou moudrosti je umění vy­ těžit z životních zkušeností představu o tom, jak svět funguje, která by byla prospěšná ostatním. Taková schopnost nám umožňuje lépe posuzovat nové situ­ ace a správně odhadovat jejich řešení. Například 168

Topíme se v informacích, ale prahneme po vědění

chování některých lidí mívá předvídatelné následky. Pokud dokážeme odhalit, jaké ty následky budou, a přesvědčit ty, kdo se takto chovají, kdo opakují stále stejné chyby, aby své chování změnili, pak stojí za to si nás vyslechnout. Postoupit z místa sběratele informací na místo do­ davatele vědomostí, který doufá, že jednou zmoudří, je důležitý krok. Přestože toho dosáhne jen málokdo, touha zmoudřet nás šlechtí i zušlechťuje a činí z naší existence cosi víc než pouhé hromadění materiálních věcí a neúnavné sledování vlastních zájmů. T í m , že se o to snažíme, se o trochu přibližujeme odpovědi na základní otázku lidské existence: Proč tu vlastně jsme?

169

27. Štěstí vyžaduje schopnost snášet nejistotu šichni si přejeme, aby byl život jednodušší. Prakticky každé citové hnutí, které prožíváme - strach, úzkost, deprese, zaujatost -, je v podstatě reakcí na spletitosti okolního světa. Jedním ze způ­ sobů, jak se vypořádat se zmatkem a nejasnostmi každodenního života, je osvojit si bohorovný, suve­ rénní přístup, který umožňuje v každé situaci pouze dvě alternativy. Můžeme svět pojímat jako boj me­ zi dobrem a zlem, správným a špatným, vhodným a nevhodným, námi a jimi. Vzpomínám si na své zasvěcování do kodexu cti na West Pointu. „Čest," říkali nám, „je jako těhoten­ ství: buďto jste čestný, nebo n e . " Kadet nesmí lhát, podvádět či krást, ani to tolerovat ostatním. Co může být prostšího a uspokojivějšího? jakékoli po170

Štěstí vyžaduje

schopnost

snášet

nejistotu

rušení tohoto kodexu znamenalo vyloučení; jakmile jste se jednou zachovali hanebně, nebyli jste hodni žít mezi čestnými muži. Problém je v tom, že je to nereálné měřítko. J a k má člověk například odpově­ dět na otázku: „Nevypadám v těch šatech tlustá?" Odpověď „Ano, vypadáš; ty jsi tlustá" sice může být pravdivá, ale jen stěží upevní manželství. Když jsem byl na počátku šedesátých let ve Fort Braggu, navštívil nás prezident Kennedy. Někdo při­ šel s nápadem, že se 8 2 . letecká divize shromáždí na letišti a každá jednotka bude vystrojena pro jiné bo­ jové prostředí. Takže jsme tam stáli v polních unifor­ mách do džungle, jiní byli oblečeni do pouště a ta moje byla v bílém s lyžemi. Pekli jsme se pod horkým karolínským sluncem, řada z nás sníh nikdy neviděla a tvářili jsme se, že jsme připraveni bojovat v Arkti­ dě. Pamatuji se, že jsem si tenkrát myslel, že je to ještě větší podvod se závažnějšími následky, než kdyby někdo zalhal, že si ráno vyčistil boty, což byl přestu­ pek, za který vyhazovali mé spolužáky z West Pointu. Problém s nepružnými morálními pravdami a ty­ ranským kodexem chování spočívá v tom, že jsou dlouhodobě nedosažitelné, a proto v nás probouzejí pocit viny, pokud je svými činy nenaplňujeme. Krát171

Naše

životy

ovládají paradoxy

ce řečeno, přímo vyzývají k pokrytectví. Když se z nějakého duchovního vyklube sexuální deviant, nebo když se ukáže, že je autor knihy o ctnostech nenapravitelným hazardním hráčem, nebo když vy­ jde najevo, že známý hlasatel morálky bere drogy, naskytne se nám podívaná na lidi, jejichž touha vy­ dávat soudy o jiných se dostala do konfliktu s jejich lidskou křehkostí. Dokladem tolerantnosti (nebo hlouposti) naší veřejnosti je, že tito lidé většinou uniknou následkům svého pokrytectví a podvodů a nadále nám vykládají, jak máme žít. Praxe psychoterapeuta vyžaduje ochotu tolerovat značnou dávku nejistoty. (Pokud ovšem nemáte to štěstí a neprovozujete tuto praxi na veřejnosti, v kte­ rémžto případě nikdy nesmíte být nejistí.) Problémy, které lidé terapeutovi předkládají, jsou běžně těžko pochopitelné i řešitelné. Kdyby byly snadné, pa­ cienti by se na něj neobraceli. Proto dobří terapeuti šetří radami. Nedělají to ze skromnosti; jsou pře­ svědčeni, že lidé dokážou své problémy nejlépe řešit sami. A projevují tím také důvěru v jejich schopnost s trochou pomoci a aktivního naslouchání všechno sami pochopit. Další vlastnost, která bývá často těžce zkoušená, je 172

Štěstí vyžaduje

schopnost

snášet

nejistotu

odolnost. Všichni prožíváme ztráty, zvláště jak stár­ neme. Způsob, jakým na tyto útoky na náš smysl pro pořádek a předvídatelnost reagujeme, ovlivňuje naše duševní rozpoložení a životaschopnost. Jinými slo­ vy, způsob, jakým přijímáme, co se stalo (nebo co se mohlo stát), ovlivňuje naši reakci. D o k o n c e i událos­ ti ohrožující život vyvolají u rozdílných jedinců roz­ dílné reakce, krátkodobé i dlouhodobé. Například ne každý, kdo se zúčastnil bitvy, trpí posttraumatickou depresí. J e d n o u jsem léčil mladého muže, který jel v autě, které zastavila policie. Podle tvrzení policisty dělal na strážce pořádku neslušná gesta užívaná řidiči ná­ klaďáků. Mladík byl agresivní a trval na tom, že gestikulovat prostředníkem na policii není nezákon­ né. Nebylo divu, že ho zatkli za výtržnictví a strávil pár hodin ve vězení. Okamžitě po propuštění policii zažaloval a mimo jiné tvrdil, že následkem uvěznění trpí posttraumatickými obtížemi provázenými ne­ spavostí, depresemi a děsivými vzpomínkami. Upo­ zornil jsem ho, že si o n o „trauma" z větší míry zavinil sám a že údajný posttraumatický syndrom nemůže v žádném případě ohrožovat jeho život. Nepřekva­ pilo mě, že si našel jiného psychiatra, který u soudu 173

Naše životy

ovládají paradoxy

svědčil v jeho prospěch. Porota byla také na jeho straně a přisoudila mu bolestné jeden dolar - roz­ hodnutí hodné krále Šalomouna. Snad nejzávažnější (a nejvděčnější situace, při níž se musíme smířit s nejistotou), je, když se zamiluje­ me. Tehdy naše schopnost důvěřovat a odevzdat se koliduje s životní zkušeností, která je plná svědectví o prchavosti lidských náklonností. O nabídce k sňat­ ku se říká, že je t o , jako když člověk za tmy směřuje k útesu a očekává měkké přistání. Nic v životě není nejistější. A přece lidé stojí ve frontě, aby to mohli podstoupit, v očekávání, že právě oni zvítězí. M o ž n á je k tomu vedou stejné pohnutky, jaké plní letadla do Las Vegas. Naše nutkání hazardovat, často s ne­ patrnými vyhlídkami na úspěch, se zakládá na pot­ řebě vzrušení a nevyčerpatelné síle naděje. V jedné mé oblíbené písni se zpívá: „Přál bych si, abych nevěděl ani teď, co jsem nevěděl tenkrát." Život nás neustále překvapuje, často nepříjemně. J a k na tuto nejistou atmosféru reagujeme, do značné míry ovlivňuje, jak jsme šťastni. Pokud musíme jako jediným jistotám čelit smrti a daním, je zázrak už jen to, že sebereme odvahu, abychom ráno vstali. Jenže ani ložnice není nějak zvlášť bezpečné místo. (Kolik 174

Štěstí vyžaduje

schopnost

snášet

nejistotu

nenapravitelných chyb jsme udělali právě tam?) Zde se opět projeví příslovečná síla paradoxu: ti, kdo improvizují, jsou na tom lépe než ti, kdo dokážou jednat jen

podle

předem připraveného

scénáře.

N e b o jinak řečeno: pokládáme-li se za autory vlast­ ních životních dramat, užijeme si je lépe než ti, kdo čekají na instrukce od druhých. Ve skutečnosti lidé, kteří hlásají zjednodušenou variantu způsobu života, mají sklon nutit okolí, aby se drželo jejich verze. Naneštěstí je život složitý jak v molekulární, tak i filozofické rovině. Každého, kdo studoval biologii a pokoušel se rozluštit Krebsův cyklus struktury D N A , musí ohromit složitost che­ mických procesů společných všem živým bytostem. To rozhodně není studium pro ty, kdo se pídí po jednoduchých odpovědích. Stejně složité je studium lidského chování, a proto máme těžkosti s předvídáním, jak se lidé v daných okolnostech zachovají. Lze se tudíž divit, že jsou naše pravidla chování a pojetí morálky tak komplikova­ ná? Jsou to koneckonců „mapy", jimiž se řídíme. Je vůbec naděje, že nějaký jedinec nebo stejně oriento­ vaná skupina lidí vytvoří tu jedinou správnou mapu, vhodnou pro všechny, která nám umožní žít v míru 175

Naše

životy

ovládají paradoxy

a spokojenosti? To je bohužel velmi nepravděpo­ dobné. J a k tedy sladíme všechny ty různorodé názory na to, jak máme žít? Ať už dospějeme k jakémukoli závěru, osobně se domnívám, že je třeba být tolerant­ ní k chování druhých, k chování, které nám nebrání sledovat vlastní štěstí.

176

28. Jak stárneme, krása se vytrácí dovnitř

Existujeme vše

proto,

abychom

ostatní je jen jistý druh

objevovali

krásu;

čekání. - Chalíl Džibrán

S výjimkou smrti nás nic neděsí tak jako stárnutí. S pokročilým věkem si spojujeme ztrátu tělesné přitažlivosti, zvýšenou neduživost, ztrátu nezávislos­ ti, úpadek rozumových schopností. Na to vše pohlí­ žíme s děsem jako na nezvratné svědectví stáří. D o ­ konce ještě relativně mladí pátráme po prvních vráskách, lysinách a přibývajících kilech. Abychom tyto projevy chátrání potlačili, nelitujeme námahy ani finančních prostředků. Po třicítce pro nás není nic lichotivějšího, než když nám někdo řekne, že nevypadáme na svůj věk. Je to další důkaz, pokud je 177

Naše

životy

ovládají paradoxy

ještě nějaký zapotřebí, že žijeme v kultuře, která upřednostňuje formu před obsahem. Když uvážíme, že většina z nás touží po dlouhově­ kosti, je ironií, že se tolik bojíme stáří. Opravdu ne­ existuje žádná kompenzace našeho tělesného úpad­ ku? Jedna postarší pacientka mi vyprávěla, jak vtipně zareagovala na ujištění prodavačky, že nevypadá na svých pětasedmdesát: „Přesně takhle vypadá pětasedmdesátnice," řekla jí. Proč všichni nedokážeme čelit svým stárnoucím tělům se stejnou vyrovnaností? Cestu ke stáří nazýváme eufemisticky „zlatá léta". Ta jsou zdrojem černého humoru mezi starými lidmi, zejména když musí čelit nevyhnutelným ztrátám, které ke stáří patří. Termín „starší o b č a n " je urážlivě shovívavý popis, který postrádá útěchu a ironizuje postavení. Není těžké odhalit jakýsi druh vzájemné zášti mezi generacemi. Vtipy o pomalosti a neschopnosti star­ ších osob, debaty o t o m , kdy je člověk tak starý, že už by neměl řídit, tendence přehlížet a izolovat lidi kvůli věku, to vše prozrazuje neochotu mladých vzít na vědomí, co se z nich nevyhnutelně v průběhu času stane. Staří jsou zase netolerantní vůči vkusu a chování 178

Jak stárneme,

krása se vytrácí dovnitř

nastupujících generací. Nelíbí se jim jejich šaty, jejich hudba ani jednání. Zcela jistě tu působí závist a lítost nad tím, co ztratili. Kdo z nás nezáviděl lidem, kteří mají to, po čem jsme my nejvíc toužili? Pokud t o , po čem toužíme, později získáme, můžeme se utěšovat svojí trpělivostí. Jestliže však závidíme mladým jejich mládí, jaká útěcha nám zbývá? Existuje nějaká kompenzace za ztráty, které s se­ bou nese stáří? Volný čas} Jak ho naplnit? Finanční zabezpečení? K čemu? Úleva od věčného snažení? Co nám

zbude?

Základní urážkou naší lidskosti v každém věku je být ignorován. To dobře vědí děti. Raději jsou tres­ tány než ignorovány. Pocit, že si vás nikdo nevšímá, hraničí s šílenstvím a je nesnesitelný. Lidé, kteří se cítí bezmocní a přehlížení, jsou schopni páchat straš­ livé zločiny. A přece je tento pocit údělem většiny starých lidí. Zbaveni smyslu života a vážnosti, kterou společnost přikládá placené práci, jsou staří lidé čas­ to odkládáni do skladišť nabízejících obraz zkázy a smrti, kde se cítí dokonale umlčeni. Jediné pozor­ nosti se jim dostává ve formě návštěv nevrlých ro­ dinných příslušníků, které jsou řídké, krátké a kona­ né z musu. 179

Naše životy ovládají paradoxy

Jářku, kam se poděla krása? J a k o všechny hodnot­ né lidské vlastnosti - odvaha, laskavost, rozhodnost, půvab - i krása existuje jen v očích těch, kdo ji do­ kážou ocenit. Jelikož žijeme v povrchním světě, kon­ venční pohled limituje lidskou krásu mládím. Vše­ obecně se uznává, že krásní lidé mají snazší život. Doslova i obrazně se před nimi otvírají všechny dve­ ře a často se nesprávně předpokládá, že mají ještě další vlastnosti, které obdivujeme - například inteli­ genci a soucit. M n o h o herců patřících do této vybra­ né skupiny obdivovaných idolů si veřejnost plete s postavami, které hrají. N e n í divu, že jsou tyto ikony naší představivosti ochotny udělat cokoli, včetně vstřikování jedů do žil, aby si uchovaly mladistvý vzhled. A my je napodo­ bujeme. Jsou to pochopitelně předem ztracené bitvy. N a d našimi dušemi i těly pokaždé zvítězí čas. Přesto však stárnutí přináší i kompenzaci průvodních ztrát, jen kdybychom se z ní dokázali radovat. Erik Erikson ve své knize Eight Stages of Psychological Development popisuje

léta po

pětašedesátce

jako období „zralosti". Tvrdí, že základním konflik­ tem těchto let je „integrita versus beznaděj" a že důležitým úkolem je „uvažovat a přijmout život 180

Jak stárneme,

krása se vytrácí dovnitř

i smrt". Je zapotřebí naplnit a vyřešit vztahy s těmi, které milujeme a kteří nás přežijí. V tomto výroku chybí jakákoli zmínka o t o m , že by součástí tohoto stadia mohla být i energie a krea­ tivita. Podle konvenčních představ se důchodová léta vyznačují spoustou volného času až do chvíle, kdy nás přemůže mentální či fyzická sešlost a my už se nedokážeme věnovat svým koníčkům. Také se v něm vůbec nehovoří o tom, jaké vědomosti a moudra by­ chom měli předat následujícím generacím. N e n í pro­ to divu, že staří lidé přežívají s pocitem, že mohou okolí nabídnout jen málo, a proto si potřebují užít co nejvíc „legrace" a pak se připravit na smrt. J a k á je v tom krása? Napadlo mě, jestli by toto životní období nemě­ lo obsahovat méně golfu a více komunikace. Dá se předpokládat, že by to vyžadovalo nějaké úvahy o smyslu života, jistou velkorysost vůči vlastním chy­ bám a nesplněným snům, což by nakonec vedlo ke smíření s minulostí a umožnilo nám důstojně opustit tento svět. Jedním z prostředků, které nám to umožňují a kte­ rý některé rodiny pěstují, je ústní vyprávění o rodin­ ných dějinách. Každý starší člen rodiny vypráví 181

Naše

životy

ovládají paradoxy

o svém životě. Všechny vzpomínky jsou sebrány a za­ znamenány. Svázaný rukopis ilustrovaný starými fo­ tografiemi poté putuje mezi rodinné příslušníky. Po­ učná a hojivá cena takového činu je nepřekonatelná. Osobu, která je pro tento účel zpovídána, těší, že o ni děti a vnuci projevují zájem. Dává jí to příležitost zamyslet se nad sebou a uspořádat a pochopit svůj život. A výsledné vzpomínky se pak mohou stát pou­ tem mezi generacemi. J e d n o takové vzpomínání našeho přítele končí ná­ sledovně: Navzdory tomu, jaký jsem byl sám mizerný otec, z mých dětí vyrostli dobří lidé. Všichni jsou úspěš­ ní a milující rodiče, daleko lepší, než jsem byl já. Zdá se, že jsou se svými životy spokojení. Scházíme se o prázdninách a při zvláštních příležitostech. Dobře spolu vycházíme, je to zkrátka skvělé. J s e m hrdý na to, čeho jsem dosáhl, a jsem hrdý na své děti a na to, jak žijí. M o h u klidně a s uspokojením prohlásit, že jsem prožil plný a bohatý život.

182

29. Každá sněhová vločka v lavině tvrdí, že je nevinná

Pokud jsou naše životy míněny jako cvičení v osobní zodpovědnosti, jak by měl vypadat život ná­ roda? Z našeho současného chování by se dalo sou­ dit,

že jsme povýšenci,

kteří často a otevřeně

prohlašují, že Amerika je ochránkyní plamene svo­ body, poslední nadějí lidstva ve věčném zápasu dob­ ra se zlem. Hřeje nás pomyšlení, že se Bůh usmívá na nás i na naše dílo. A on dokonce podporuje naše snahy rozšířit požehnanou svobodu a demokracii na zbytek světa, ať už o to stojí, či ne. Není pochyb o t o m , že naše země byla v posled­ ních dvou stech letech v mnoha významných kon­ fliktech na správné straně. Právě tak není pochyb o tom, že jsme se ve stejné době dopustili řady poli­ továníhodných špatností. V tom smyslu je naše exis183

Naše

životy

ovládají paradoxy

tence jako národa variantou staré dichotomie dobrá zpráva/špatná zpráva, která v lidských záležitostech funguje celkem zákonitě. V našem zakládajícím do­ kumentu jsme tolerovali otroctví a pak jsme vybojo­ vali krvavou občanskou válku, abychom je zrušili. Přesto stále ještě žijeme s jeho dědictvím. Ctíme prá­ va menšin, a přitom tolerujeme nejrůznější druhy diskriminace. Ve druhé světové válce jsme porazili totalismus, a přesto jsme v následujících letech pod­ porovali mnoho totalitních režimů. A tak dále. Víme, že nejsme dokonalí, že v konfliktech s jiný­ mi národy nemáme pokaždé pravdu, a přesto jsme schopni rychle odsoudit ty z nás, kteří poukazují na časté rozpory mezi našimi ideály a činy. M á m e ve velké oblibě vojenská řešení problémů. Je to důsle­ dek filozofie, která na lidské bytosti pohlíží jako na v zásadě zkažené hříšníky, kteří mohou být ovládáni jedině pod pohrůžkou trestu. Tato myšlenka souvisí s dominantním náboženským přesvědčením, že nás sem umístil Bůh, abychom ho uctívali a aby nás mohl zkoušet. Za vůdce si obvykle vybíráme lidi, z nichž vyzařuje sebejistota a kteří vypadají, že znají řešení takových problémů, jako jsou bída, drogy a národní bezpeč184

Každá sněhová vločka v lavině tvrdí, že je nevinná

nost - problémů, které přetrvávají i poté, co celé generace opakovaně volily ty, kdo slibovali, že je vy­ řeší. Všichni tito vůdci nás nemohou zachránit před námi samotnými. J e n málokdy slyšíme politika říkat: „Na tyto neřešitelné otázky neznám odpověď. M o h u dělat jen t o , co mi dovolíte." Tohle zřejmě nikoho nezajímá. A přece je to pravda. J s m e jenom tak dobří, chytří či mocní, jak nám umožní chování kolektivu. Pokud dovolíme vůdcům, aby bez dostatečně pádných dů­ vodů (nebo, což je ještě horší, na základě lží a chyb­ ných předpokladů) posílali vojáky do cizích zemí, můžeme se divit, když se některý z nich dopustí vá­ lečných zločinů? Můžeme se zbavit odpovědnosti tím, že odsoudíme pár ničemů v uniformě? Účel světí prostředky. Nemůžeme bojovat se zlem prostřednic­ tvím zlovolných akcí ve jménu chvályhodných cílů. Jakmile začneme debatovat o tom, zda je mučení jiných lidských bytostí ospravedlnitelné, znamená to, že bloudíme. Proč jsme tak nepoučitelní? V soukromém životě bychom se neodvážili hájit zločin jako prostředek k prosazení vlastních zájmů nebo osobní filozofie. Ve skutečnosti jsme vytvořili komplikovaný legální 185

Naše

životy

ovládají paradoxy

systém, abychom mohli potrestat ty, kdo se o něco podobného pokusí. Proč se tedy jako národ neřídíme stejnými pravidly? V jednom z nejošidnějších okamžiků této země Abraham Lincoln řekl: „Spoluobčané, nemůžeme uniknout dějinám. B u d o u . . . se nám připomínat na­ vzdory našemu přání. Zkouška ohněm, jíž prochází­ me, ukáže i té nejposlednější generaci, zda jsme v ní obstáli se ctí či nikoli." Povšimněte si, že neřekl slova „vítězství nebo porážka". Zmínil se jen o cti. V nejkrvavějším konfliktu našich dějin se zabýval těmito hodnotami, protože znal evangelium: „Jak muži po­ slouží, získá-li celý svět, když přitom přijde o duši?" Kritizovat tuto zemi, když její vláda (vždy dočasně) porušuje základní lidská práva a důstojnost, je vyso­ ce vlastenecké. T i , kdo hlásají myšlenku „stojím za svou vlastí, ať se mýlí či nikoli", jsou rozvratníci, kteří mávají vlajkou, aby nás oslepili.

186

30. Mnoho lidí umírá a jejich vnitřní hudba stále ještě hraje

Jednou ze známek stárnutí je, že začnete číst nekrology lidí, které neznáte, zejména těch ve vašem věku. Stejně jako pohřební proslovy i nekrology mají sklon zdůrazňovat pozitivní stránky života zemřelé­ ho. Je to přirozené; koneckonců už je po něm, tak proč vytahovat jeho alkoholismus, sukničkářství a za­ nedbávání dětí? Snad je to tím, že psaní nekrologů nepatří mezi příliš oblíbené novinářské činnosti, ale člověk se z nich moc nedozví. To je škoda, protože by mohly obsa­ hovat užitečné informace. Oč zajímavější by bylo, kdyby si místo těch nadsazených životopisů nekrolog psali sami nebožtíci. Vlastně by nám prospělo, kdy­ bychom se o to pokusili. Začněme dvacátými roky svého života a pokračujme po jednom až dvou le187

Naše

životy

ovládají paradoxy

tech. Je snad nějaký lepší způsob, jak zjistit, kdo jsme, co děláme, co to všechno znamená a zda se z nás stávají lidé, jakými jsme si přáli být? Čas od času své pacienty požádám, aby si vlastní nekrolog napsali sami. I tohle bývá poučné cvičení, právě tak jako psaní vlastního epitafu. Co napíšeme o sobě, může být, stejně jako když o nás píše někdo jiný, naprosto fiktivní. T o , jak si přejeme, aby na nás lidé vzpomínali, však zaostří naši pozornost na t o , co jsme se svými životy udělali, nebo - což je důleži­ t ě j š í - na to, co jsme neudělali. Nekrology v místních novinách tam, kde žiji, ztotožňují lidi s jejich povo­ láním - profesor, hostinský, půdní znalec, žena v do­ mácnosti -, jako by právě podle toho měli být zapa­ matováni. Když si lidé píšou nekrolog sami, většinou se prezentují jako rodiče, dobrovolníci či opraváři oldtimerů. Lidé mají rovněž tendenci o svých životech psát vyrovnaněji než typický autor novinových nekrolo­ gů. T i , kdo překonali nějakou závislost, o tom píší jako o svém jediném úspěchu. Chyby, kterých se dopustili jako rodiče, často následují slova lásky a pýchy na děti. Lidé jsou rovněž moc dobří ve sdí­ lení t o h o , co se, často velmi bolestně a nákladně, 188

Mnoho

lidí umírá..

naučili. Skutečná síla těchto cvičení však spočívá v tom, že v nich mnozí z nás vyjádří politování (které v oficiálních nekrolozích nikdy není zmiňováno) nad nenaplněnými sny. Ukazuje se, že jen málokdo žil tak, jak si předsta­ voval v mládí. Často jsme na tom finančně lépe, než jsme očekávali, ale nebývá obvyklé, aby někdo pro­ hlašoval, že je daleko šťastnější, než si v mládí myslel. Lidé ve středním věku a starší se povětšinou vyzna­ čují jistou nostalgií, souvisící s přáním, aby bývali žili prostším životem, který by skýtal víc možností než ten, který ve skutečnosti prožili. Psaní vlastního nekrologu je výhodné i v tom, že ho vždycky můžete změnit nebo k němu něco dodat. Někteří lidé praktikují cosi, co se stalo známým jako „etické závěti". Na rozdíl od skutečných závětí, ur­ čených k dělení majetku a peněz, je etická závěť vy­ jádřením hodnot, o nichž se autor domnívá, že by mohly zajímat a vést ty, kdo ho přežijí. Sepisování podobných posledních vůlí je dobrý nápad, ať už je píšeme pod dojmem hrozící smrti nebo jako inventář zkušeností v půli svého života. Chyba některých závětí, které jsem četl, je v tom, že obsahují příliš m n o h o rad. Domnívám se, že je to 189

Naše

životy

ovládají paradoxy

další příklad mezigeneračního dialogu, v němž mají starší pocit, že musí těm mladším vykládat, co mají dělat. Oč lepší by bylo, kdybychom prostě vyprávěli své zážitky a nechali na posluchačích, aby se z nich poučili. V lekcích pro začínající autory se říká „uka­ zuj, nepopisuj". O skutečných hodnotách se lépe po­ učíme sledováním činů než příkazy jako „následuj své touhy", nebo „nečiň... to a t o " , nebo „žij čest­ n ě " . Většina z nás dobře ví, co by měla dělat; potře­ bujeme pouze příklad, jak ti, kdo žili před námi, naplnili své předsevzetí. Nikterak nepřekvapuje, že při úvahách o vlastní smrtelnosti nás trápí, zda a jak na nás budou vzpo­ mínat. „Zrození je snadné, smrt je namáhavá," řekl B o b Dylan. Jeho hudba ho přežije.

190

O autorovi

G O R D O N L I V I N G S T O N , M . D . , absolvent West Pointu a Lékařské fakulty Univerzity J o h n a Hopkinse, praktikuje medicínu od roku 1 9 6 7 . Je psychiatr a spisovatel a pravidelně přispívá do listů Washing­ ton

Post,

a Reader's

San

Francisco

Digest.

Ve

Chronicle,

Vietnamu

byl

Baltimore

Sun

vyznamenán

Bronzovou hvězdou za statečnost. Je rovněž auto­ rem

knih

Only

Spring a Too

Soon

Old,

Too Late

Smart, česky Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý (Beta - Dobrovský 2 0 0 6 ) . Žije a pracuje v Columbii, ve státě Maryland.

Gordon Livingston Naše životy ovládají paradoxy Z anglického originálu And Nevěr Stop Dancing vydaného nakladatelstvím Avalon v New Yorku přeložila Viktorie Košnarová Odpovědná redaktorka Anna Staňková Vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský - BETA (Praha 4, Květnového vítězství 332) PRAHA 2 0 0 7 www.dobrovsky.cz www.knihycz.cz e-mail: [email protected] Sazba SF SOFT, Praha Tisk Ekon Jihlava Vydání první

G O R D O N LIVINGSTON, M. D. Absolvoval West Point a lékařskou fakultu a jako lékař pracuje od roku 1967. Je psychi­ atr a jako spisovatel často přispívá do Was­ hington

Post.

San

Francisco

Chronicle,

Baltimore Sun a Reader's Digest. Je nosite­ lem Bronzové hvězd) /a statečnost ve Viet­ namu a autorem knih Only Spring a Too Soon Old, Too Late Snuiri (česky Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý, Pavel Dobrovský Hela 2006). Ž i j e a pracuje v Columbii \e sláié Maryland.