ISBN

Z anglického originálu While Mortals Sleep vydaného nakladatelstvím Dial Press v New Yorku v roce 2012 přeložil Petr Štádler. Obálku navrhl Pavel Růt. Grafickou úpravu navrhl Libor Batrla. Odpovědný redaktor Robert Kubánek. Korektury Ondřej Horák. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, [email protected], www.argo.cz, roku 2014 jako svou 2117. publikaci. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání první. ISBN 978-80-257-1012-8 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877 252 62 Horoměřice telefon: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: [email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

Ë

Jenny

George Castrow, zaměstnanec společnosti na výrobu domácích spotřebičů, se do domovského závodu vracíval jen jednou ročně – aby své zařízení namontoval do schránky nového modelu lednice. A vždy, když se tam objevil, vhodil do krabičky na připomínky zaměstnanců návrh – pokaždé tentýž: „Co takhle příští rok vyrobit lednici ve tvaru ženy?“ Připojil i náčrt lednice tvarované jako žena, opatřený šipkami ukazujícími, kam by přišla zásuvka na ovoce a zeleninu, kam přihrádka na máslo a kam kostky ledu. George takovou lednici nazýval StravoMatka. Všichni StravoMatku považovali za mimořádně zdařilý vtip, protože George trávil celý rok na cestách, kde tancoval, mluvil a zpíval s lednicí ve tvaru ženy. Jmenovala se Jenny. George Jenny navrhl a sestavil ještě v době, kdy coby opravdový příslib do budoucna pracoval ve výzkumné laboratoři své firmy. Jenny mohla klidně být Georgeovou ženou. Žil s ní v nákladovém prostoru stěhovacího vozu, jejž z větší části zabíral její elektronický mozek. Měl tam lehátko, vařič, trojnohou stoličku, stolek a skříňku. A také rohožku, a když někde zaparkovali na noc, položil ji ven na zem. „Jenny a George,“ stálo na ní. Nápis zářil do tmy. Jenny a George putovali po celých Spojených státech a Kanadě, od jednoho prodejce spotřebičů k druhému. Tancovali, zpívali a vykládali vtipy, dokud se v obchodě nesrotil pořádný dav. Potom se jali vychvalovat všechny spotřebiče své firmy, které nečinně stály kolem. Takhle to Jenny a George spolu táhli od roku 1934. Když jsem po vysoké do firmy nastoupil, Georgeovi bylo čtyřiašedesát. Slyšel jsem, kolik vydělává, jak svobodně si žije a jak umí lidi rozesmát a přimět k nákupu, a přišlo mi, že ve firmě nemůže být spokojenějšího člověka. S Jenny a Georgem jsem se však setkal teprve poté, co mě přeložili do kanceláří v Indianapolis. Jednoho rána jsme tam obdrželi telegram, že se Jenny s Georgem pohybují v našich končinách – mohli bychom je prosím vyhledat a vyřídit Georgeovi, že jeho bývalá žena je na tom velice zle? Nedávají jí příliš naděje, že by přežila. Chce ho vidět.

Ë

Ë 3

Nemálo mě překvapilo, že George býval ženatý. Pár starších lidí v kanceláři však o jeho ženě vědělo. George s ní žil pouhý půlrok – pak vyrazil na cesty s Jenny. Jeho exmanželka se jmenovala Nancy. Nancy se tehdy otočila na podpatku a vzala si Georgeova nejlepšího kamaráda. ËËË Úkolem vypátrat Jenny a George pověřili mne. Kde přesně se ti dva zrovna pohybují, se ve firmě nikdy nevědělo. George si vytvářel vlastní rozvrh. Společnost mu ponechávala volnost. Přibližný přehled si o něm nadřízení udržovali podle jeho výloh a nadšených dopisů, které dostávali od distributorů a prodejců. A téměř každý nadšený dopis se zmiňoval o nějakém novém Jennyině kousku, jakého do té doby nebyla schopna. George ji nedokázal nechat na pokoji. Každou volnou minutu věnoval úsilí co nejvíce Jenny polidštit; vrtal se v ní jako o život. ËËË Zavolal jsem našemu distributorovi pro centrální oblast Indiany Halu Flourishovi. Zeptal jsem se ho, jestli neví, kde Jenny s Georgem najdu. Vypustil salvu smíchu a přisvědčil, že samozřejmě ano. Jenny a George jsou přímo v Indianapolis před jednou z prodejen spotřebičů. Když se k ní časně ráno ubírali po North Meridian Street, zablokovali prý dopravu. „Jenny měla na sobě nový klobouk, živůtek a žluté šaty,“ vykládal. „George si zase vykračoval ve večerním obleku, žlutých psích dečkách a s hůlkou. No to by vás položilo. A to víte, jak ji teď vylepšil, aby věděl, kdy jí dochází baterie?“ „Nevím,“ odvětil jsem. „Začne zívat,“ vysvětlil, „a těžknou jí víčka.“ ËËË Když jsem k prodejně dorazil, Jenny a George právě zahajovali první vystoupení. Bylo nádherné ráno. George stál na chodníku ve světle slunečních paprsků a opíral se o blatník stěhovacího vozu ukrývajícího Jennyin mozek. Dvojhlasně zpívali „Indiánskou píseň lásky“. Docela jim to šlo. George skřehotavým barytonem pěl: „Věřím, že hlas

Ë

Ë 4

tvů-ů-ů-ůj…“ a Jenny mu slabounkým dívčím sopránem odpovídala ze dveří obchodu. Vedle ní stál majitel prodejny Sully Harris, jednu paži přehozenou přes Jenny. Kouřil doutník a přepočítával shromážděný dav. George měl na sobě frak a žluté psí dečky, jimž se tolik smál Hal Flourish. Šosy tahal po zemi. Bílou vestičku měl zapnutou kolem kolen, náprsenku vyhrnutou pod bradou jako roletu a na nohou boty v podobě bosých chodidel velikých jako pádlo a s křiklavě červenými nehty. Hal Flourish je ovšem typ člověka, který uvažuje tak, že má-li být něco vtipné, pak to taky vtipné je. Jenže když jste si George prohlédli pozorněji, vtipný nebyl. A já si ho prohlédnout pozorněji musel, protože jsem nepřišel za zábavou. Přinášel jsem mu smutné zprávy. A když jsem si ho pozorně prohlížel, viděl jsem stárnoucího človíčka, který tím naším slzavým údolím kráčí zcela sám. Viděl jsem človíčka s velkým nosem a hnědýma očima, v nichž se zračila jakási mizérie. Většina lidí v davu však měla za to, že je k popukání. Jen tu a tam jste zahlédli pár lidí, kteří viděli to, co já. Usmívali se, ale ne posměšně, spíš rozpačitě a mile. A taky tázavě – nejspíš jim vrtalo hlavou, na jakém principu funguje Jenny. ËËË Jenny se ovládala bezdrátově, a to z Georgeových pseudobot. Prsty mačkal tlačítka, boty vysílaly signály do Jennyina mozku ve stěhovacím voze a ten následně instruoval Jenny, co má dělat. Žádné dráty se mezi Jenny, Georgem a vozem netáhly. Nechtělo se věřit, že by George s Jennyiným počínáním mohl mít co do činění. V uchu měl drobné růžové sluchátko, aby slyšel vše, co kdo Jenny řekne, i kdyby stála třicet metrů od něj. A na rámečky brýlí si opatřil malá zpětná zrcátka, aby neustále viděl, co Jenny dělá, i když se k ní otočí zády. Jakmile dozpívali, Jenny si mě vyhlédla v davu a začala se mnou šprýmovat. „Zdravíčko, fešáku,“ oslovila mě. „Vyštvala tě tvoje naditá špajzka z domu?“ Nahoře na dveřích měla obličej z mechové gumy, v něm zabudované pružiny a za ním schovaný reproduktor. Tvář vypadala tak skutečně, až bych málem uvěřil, že se v lednici vážně skrývá krásná žena a otvorem ve dveřích vystrkuje obličej.

Ë

Ë 5

Odpověděl jsem jí taky žertem: „Koukněte, paní Frankensteinová, co kdybyste se uklidila někam do kouta a vyrobila trochu ledu? Rád bych si mezi čtyřma očima promluvil s vaším šéfem.“ Růžová tvář jí zbledla. Rozechvěly se jí rty. Potom jí povisly a pokroutily jí celý obličej. Zavřela oči, aby se nemusela dívat na někoho tak příšerného. A pak, Bůh je mi svědkem, vymáčkla dvě obrovské slzy. Skutálely se jí po lících a dále po bílém smaltovém plášti na zem. Usmál jsem se a mrkl na George, abych mu naznačil, jak bravurní mi jeho číslo připadá a že s ním opravdu potřebuji mluvit. Úsměv mi neopětoval. Způsobem, jakým jsem s Jenny mluvil, jsem ho popudil. Jeden by si myslel, že jsem snad musel plivnout do oka jeho matce či sestře nebo něco podobného. ËËË K Georgeovi přistoupilo asi desetileté dítě a prohlásilo: „Pane, vsadím se, že vím, jak ta lednice funguje. Ukryl jste do ní trpaslíka.“ „Nikdo před tebou to nedokázal uhodnout,“ opáčil George. „Teď, když to všichni vědí, ho klidně můžu pustit.“ Pokynul Jenny, aby za ním vyšla na chodník. Čekal jsem, že se Jenny bude kolébat a rachotit jako traktor, protože vážila tři sta padesát kilogramů. Nesla se však lehkým krokem, který pasoval k té její pohledné tvářičce. Takový případ vítězství ducha nad hmotou jsem ještě neviděl. Že jde o lednici, jsem úplně zapomněl, viděl jsem v ní jen a jen Jenny. Přitočila se k Georgeovi. „Copak je, broučku?“ zacukrovala. „Je po parádě,“ pravil George. „Tenhle chytrý klučina ví, že máš uvnitř trpaslíka, takže ho můžeš klidně pustit na vzduch, ať si taky užije tohohle sympatického obecenstva.“ Na chvíli se odmlčel a zachmuřil, tak akorát, aby diváky přesvědčil, že asi opravdu uvidí skřeta. Následovalo zavrčení a cvaknutí a Jenny se rozletěly dveře. V útrobách neměla nic než chladný vzduch, nerezovou ocel, porcelán a sklenici pomerančového džusu. Pro všechny to byl šok – zvenčí všechna ta krása a charakter, uvnitř jenom takové studené nic. George upil pomerančového džusu ze sklenice, vrátil ji do Jenny a dveře zase zavřel. „Ráda vidím, že o sebe pro jednou dbáš,“ pravila Jenny. Bylo vidět, že je do něj blázen a že si kvůli němu co chvíli zoufá. „Vážně,“ obrátila

Ë

Ë 6

se k publiku, „vzhledem k tomu, jak se stravuje, už ho, chuděru, měly dávno skolit kurděje a křivice.“ Když se nad tím zamyslíte, obecenstvo je potrhlá sorta. George dokáže, že je Jenny uvnitř prázdná, a o dvacet vteřin později už ji diváci stejně zase berou za živou lidskou bytost. Ženy vrtěly hlavou, že chápou, jaká svízel je přinutit muže, aby se o sebe staral, muži zase kradmo pomrkávali na George, že vědí, jaká je otrava, když s nimi žena jedná jako s malým dítětem. Jediný, kdo se spokojeně nepřidal, kdo se nechoval jako pitomec, byl kluk, který soudil, že se v Jenny ukrývá trpaslík. Hnětlo ho, že se spletl, a nyní moc toužil odhalit pravdu – Pravdu s velkým „P“ – a výstup překazit. Jednou z něj vyroste vědec. „Fajn,“ prohlásil, „jestli tam tedy není trpaslík, vím přesně, jak to funguje.“ „Jak, zlatíčko?“ zeptala se Jenny. Byla jedno velké ucho – pozorně naslouchala, s čím chytrým tohle děcko přijde. Opravdu mu lezla na nervy. „Rádiové ovládání!“ vyhrkl hoch. „Óóóóóó!“ vydechla uchváceně Jenny. „To by byla paráda!“ Chlapec znachověl. „Klidně si vtipkujte,“ odvětil, „ale je to tak a vy to dobře víte.“ Obrátil se na George: „Jak jinak byste to vysvětlil?“ „Před třemi tisíci lety,“ spustil George, „se sultán Alla-Bakar zamiloval do nejmoudřejší, nejoddanější, nejnádhernější ženy, která kdy žila – do otrokyně Jenny. Starý sultán věděl, že v jeho říši krev poteče proudem,“ vyprávěl George, „protože každý muž, jehož zrak spočinul na Jenny, zahořel šílenou touhou po její lásce. A tak starý sultán poručil svému dvornímu čaroději, aby Jenny vyňal z těla duši a vložil ji do láhve. Tu zamkl do své pokladnice. V roce 1933,“ pokračoval George, „Lionel O. Heartline, prezident naší společnosti na výrobu domácích spotřebičů, na obchodní cestě do bájného Bagdádu zakoupil zajímavou lahvičku. Přivezl si ji domů, otevřel ji… a vypustil z ní Jennyina ducha, tři tisíce let starého. V té době jsem pracoval ve firemní laboratoři a pan Heartline mne požádal, jestli bych Jenny nemohl pořídit nějaké nové tělo. Tak jsem vzal schránku lednice a dodal jí obličej, hlas a nohy – a ovládací jednotku, kterou Jenny obsluhuje pouze vůlí.“ Byla to tak praštěná historka, že jsem se jí jen uchechtl a hned ji pustil z hlavy. Teprve po několika týdnech jsem si uvědomil, že když ji

Ë

Ë 7

George tak spatra vyprávěl, nebylo to od něj čisté divadélko – pravdě o Jenny se přiblížil natolik, nakolik si jen troufl. Poeticky kolem ní kroužil. „A ejhle! Tady ji máme,“ uzavřel George. „Blbost!“ zaječel malý vědátor. Publikum si však nezískal, a ani neměl šanci získat. Při pomyšlení na tři tisíce let v láhvi si Jenny zhluboka povzdechla. „No jo,“ utrousila, „tuhle životní etapu už mám za sebou. Nemá cenu plakat nad rozlitým mlíkem. Jedeme dál.“ Vplula do obchodu a všichni až na George a mě napochodovali za ní. George zapadl do kabiny stěhovacího vozu; i nadále přitom prsty na nohou ovládal Jenny. Následoval jsem ho a strčil jsem hlavu do okénka. Seděl tam, pseudoboty se mu seshora vlnily, jak prsty rozehrával Jennyinu vyřídilku uvnitř prodejny. Bylo slunečné ráno, devět hodin, a George si z láhve vydatně přihýbal alkoholu. ËËË Když mu doslzely oči a přestalo ho pálit v krku, obořil se na mě: „Co na mě tak civíte, synku? Copak jste neviděl, jak jsem se předtím poslušně napil pomerančového džusu? Před snídaní přece nepiju.“ „Promiňte,“ reagoval jsem a odtáhl se od vozu, aby se mohl sebrat. Chtěl jsem mu dát trochu času – a sobě taky. „Když jsem ve výzkumné laboratoři spatřila tu nádhernou lednici,“ vykládala Jenny v prodejně, „řekla jsem Georgeovi: ‚Tohle dokonalé bílé tělo je přesně pro mě.‘“ Pohlédla nejprve na mě, pak na George, a zmlkla. Její nacvičený úsměv se na pár vteřin rozplynul. Potom si odkašlala a pokračovala. „Kde jsem to skončila?“ zeptala se. George se k opuštění kabiny neměl. Civěl teď čelním sklem na něco nadmíru deprimujícího tisíce kilometrů daleko. Klidně by tak strávil celý den. Jenny mezitím vyčerpala běžná témata, odebrala se ke dveřím a zavolala na něj: „Broučku, jdeš už?“ „Jen klid!“ opáčil George, ani se na ni nepodíval. „Je… Je všechno v pořádku?“ ujišťovala se. „V náramným,“ odpověděl George, zrak nadále upřený před sebe. „Prostě náramným.“

Ë

Ë 8

Usilovně jsem přesvědčoval sám sebe, že to patří k vystoupení, pokoušel jsem se na tom najít něco důmyslného a vtipného. Jenže Jenny teď nehrála pro publikum – ani jí nevidělo do tváře. A nehrála ani pro mě. Hrála pro George a George pro ni. Tenhle výstup by mezi nimi probíhal stejně, i kdyby se ocitli sami někde na Sahaře. „Broučku,“ naléhala Jenny, „uvnitř čeká spousta milých lidí.“ Styděla se; zatraceně dobře věděla, že jsem ho přistihl, jak nasává. „Hurá,“ ucedil George. „Zlatíčko,“ pokračovala, „my přece musíme hrát dál.“ „Proč?“ odvětil George. Do té doby jsem netušil, jak neradostně může znít takzvaný neradostný smích. Jenny se neradostně zasmála, aby si diváci mysleli, že je tahle scénka prostě k popukání; připomínalo to zvuk šampusek rozbíjených kovotepeckým kladívkem. Přeběhl mi z toho mráz po zádech – a všem ostatním zrovna tak. „Potřeboval… Potřeboval jste něco, mladíku?“ zeptala se mě. Čert to vem – s Georgem nebyla řeč, a tak jsem to vyklopil jí. „Jsem z indianapoliské pobočky. Musím… Musím Georgeovi něco vyřídit. Jde o jeho ženu,“ vysvětlil jsem. George otočil hlavu. „O mou co?“ „O vaši bývalou ženu,“ upřesnil jsem. Diváci se mezitím vyrojili zpět na chodník a teď tam zmateně postávali a lámali si hlavu, kdy přijde něco vtipného. Tohle byl vážně ulítlý způsob, jak prodávat lednice. Sullyho Harrise už to přestávalo bavit. „Dvacet let o ní nemám zprávy,“ odtušil George, „a když o ní nebudu mít zprávy dalších dvacet let, nijak mě to nezarmoutí. Ale i tak děkuju.“ A znovu se čelním sklem zahleděl do dáli. V publiku to vyvolalo nervózní smích, a jak se zdálo, Sullymu Harrisovi se ulevilo. Jenny ke mně přistoupila, až do mě vrazila, a koutkem úst špitla: „A co je tedy s Nancy?“ „Je na tom moc špatně,“ zašeptal jsem. „Asi umírá. Chce George ještě naposledy vidět.“ Někde v nákladovém prostoru vozu ustalo hluboké hučení – zvuk Jennyina mozku. Obličej jí mrtvolně ztuhl v mechovou gumu s výrazem tuctové figuríny v obchodním domě. Zelenožlutá světýlka ve skleněných modrých očích jí pohasla.

Ë

Ë 9

„Umírá?“ zopakoval George. Otevřel dveře kabiny, aby se nadechl čerstvého vzduchu. Velký ohryzek na vyzáblém krku mu poskočil nahoru a dolů, nahoru a dolů. Chabě rozhodil ruce. „Představení skončilo, vážení,“ oznámil. Nikdo se však zatím nehýbal. Všechny celý tenhle záblesk neveselé životní reality uprostřed maškarády šokoval. George z nohou setřásl pseudoboty, aby ukázal, že představení opravdu skončilo. Už ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. Seděl v kabině, natočený bokem, oči upřené na své bosé nohy na stupátku, útlé, kostnaté a zmodralé. Obecenstvo se odšouralo; to jim ten den ale začínal neutěšeně. Okouněli jsme se Sullym Harrisem u vozu a čekali, až George zvedne hlavu z dlaní. Sullyho to, co potkalo diváky, zdrtilo. George si do dlaní zamumlal něco, čemu jsme nerozuměli. „Cože?“ zeptal se ho Sully. „Když vás někdo takhle požádá, abyste přišli… Musíte přijít?“ chtěl vědět. „Jestli… Jestli je to vaše bývalá, jestli jste ji před dvaceti lety opustil, tak jak to, že se kvůli ní teď hroutíte…“ zajímalo Sullyho, „před mými zákazníky, před mojí prodejnou?“ George mu neodpověděl. „Jestli chcete rezervovat jízdenku na vlak nebo letenku nebo potřebujete služební vůz,“ obrátil jsem se na něj, „zařídím to.“ „A nechat tu náklaďák?“ namítl George. Tón, kterým to pronesl, jako by naznačoval, že to byl ode mě úplně tupý návrh. „Mám v něm zařízení za čtvrt milionu dolarů, synku,“ dodal. Zavrtěl hlavou. „Nechat tu všechno to drahocenné vybavení, aby ho někdo…“ Větu nedokončil. Viděl jsem, že nemá cenu se s ním dohadovat, protože ve skutečnosti se za tím skrývalo něco jiného. Ten náklaďák byl jeho domov a Jenny a její mozek byly smysl jeho života. Představa, že se po všech těch letech někam vydá bez nich, ho k smrti děsila. „Pojedu náklaďákem,“ rozhodl. „Bude to rychlejší.“ Vystoupil z kabiny a pokusil se nás pro svou volbu trochu nadchnout – aby nikdo nepoukázal na to, že stěhovací vozy nejsou zrovna pověstné coby rychlý způsob přepravy. „Pojeďte se mnou,“ vybídl mě, „a můžeme to urazit na jeden zátah.“ (…)

Ë

Ë 10