ISBN

ARGO

Z anglického originálu Secrets from the Eating Lab. The Science of Weight Loss, the Myth of Willpower, and Why You Should Never Diet Again vydaného nakladatelstvím HarperCollins Publishers v roce 2015 přeložila Alena Heroutová. Přebal navrhla Zlata Podlucká. Graficky upravil Libor Batrla. Odpovědná redaktorka Markéta Nová. Korektury Dorota Müllerová. Technická redaktorka Alexandra Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, roku 2016 jako svou 3047. publikaci. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání první. ISBN 978-80-257-1942-8 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail: [email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

KAPITOLA 1

DIETY NEFUNGUJÍ

Diety nefungují. Ano, tvrdím, že nefungují. Možná to nechcete slyšet, ale já jsem tady, abych vám řekla pravdu, vědecky podloženou pravdu, a ne abych vám mazala med kolem pusy. Stejně jako většina jednoduše znějících vědeckých výroků, je to samozřejmě komplikovanější, než to vypadá. Ta komplikace se skrývá ve slově „fungovat“. Když říkáte, že dieta „funguje“, máte na mysli něco jiného než ředitel společnosti, která prodává redukční přípravky, nebo vědec zabývající se obezitou. Domnívám se, že podle vás dieta funguje, když se vám podaří dosáhnout velkého úbytku na váze a udržet si ho. Pokud jde o tohle, můžu vám říct s jistotou: diety nefungují. Výrobce dietetik bude slovo „fungovat“ definovat odlišně: z jeho hlediska dieta funguje, když lidé během jakkoliv dlouhého časového období vůbec zhubnou. A pro vědce, který se zabývá obezitou, dieta funguje, když testovaný subjekt dosáhne lehce vyššího úbytku na váze oproti tomu, kdo dietu nedrží. Ředitel společnosti i vědec prohlásí, že dieta funguje, a technicky vzato ani nelžou, protože při většině diet lidé během prvních měsíců opravdu hubnou – a víc než ti, kteří dietu nedrží. Od 40. let dvacátého století potvrdily stovky studií, že člověk dietou shodí v průměru 2 až 8 kg během prvních čtyř až šesti měsíců.1 Zdá se, že jde právě o tohle, a nezáleží na tom, jakou dietu zkoušíte, jestli nízkokalorickou, nízkotučnou, s nízkým obsahem sacharidů nebo jestli se snažíte držet nějakou další módní dietu, která je právě teď populární. Existují diety, kdy máte jednou za čas držet půst několik hodin nebo dní2, diety, kdy máte přijímat pouze tekutou potravu, nebo jíst jako pračlověk, nebo dokonce nejíst nic jiného než grapefruity, zelnou polévku nebo tyčinky Snickers.3 Jiné dietní systémy vás zase 17

TRACI MANNOVÁ Proč diety nefungují

veřejně zostudí, když neuspějete,4 nebo vám dají elektrický šok, když se pokusíte sníst určité jídlo. Ještě v roce 2014 (!) jeden doktor ve Spojených státech přišíval lidem na jazyk záplatu, aby při jídle cítili bodavou bolest.5 Ředitel společnosti a vědec, kteří schvalují takové diety, technicky vzato nelžou, když říkají, že diety jsou účinné, protože téměř při každé dietě lidé za krátké období shodí pár kil. Ale tvrdit, že diety fungují, je problematické ze dvou důvodů: váhový úbytek není dostatečný a není udržitelný.

CO TO ZNAMENÁ, ŽE DIETA „FUNGUJE“? I když to skoro všem, kdo drží dietu, musí připadat jako naprosto triviální otázka, pro lékaře je překvapivě těžké určit, kdy je dieta úspěšná. Už jen rozhodnout, co je vlastně normální váha, není tak snadné, jak si možná myslíte. Světová zdravotnická organizace (WHO) v současné době klasifikuje váhu člověka pomocí indexu tělesné hmotnosti6 (body mass index, BMI), což je ukazatel, který bere v potaz i výšku. Používání BMI je kontroverzní, protože vzorec pro výpočet se nezakládá na pochopení toho, jaké jsou vzájemné vztahy mezi výškou a váhou, a protože lidé, kteří mají více svalové hmoty, bývají zařazení mezi lidi s nadváhou, přestože mají velmi málo tuku.7 Nicméně podle WHO8 tvoří hranici mezi tím, co je normální váha9 a nadváha, hodnota BMI 25 a mezi nadváhou a obezitou hodnota 30. Vše pod 18,5 se považuje za podváhu. Původním cílem diety bylo dosažení takzvané „ideální váhy“. Od 40. let určovaly tuto váhu výškové a hmotnostní tabulky, které měl v ordinaci každý doktor. Podle nich měla žena robustnější postavy ideální váhu vyšší než žena střední postavy (a ta měla váhu zase vyšší než žena drobné postavy). Většina z nás při pohledu na takovou tabulku musela nutně dojít k závěru, že je určitě robustní postavy. Podle těchto tabulek (které vědci kritizovali a následně zavrhli, protože byly metodologicky pochybené)10 by průměrně vysoká žena (164 cm) drobné postavy měla vážit 53 až 59 kg, a žena postavy robustní tak mezi 62 a 70 kg.11 Problém byl v tom, že obézní lidé, kteří 18


začínali s dietami, vážili mnohem víc, než udávala tato poněkud nerealistická ideální čísla, a málokdy shodili tolik, aby ideálu dosáhli. Vědci a lékaři si to nakonec uvědomili a využili jedinou možnost, jak počet úspěšných dietářů zvýšit: změnili definici úspěchu tak, že bylo snazší ho dosáhnout, stanovili tedy úbytek na 18 kg. Jako kdyby si skokan o tyči snížil výšku překážky, když si uvědomil, že takhle vysoko položenou laťku nedokáže přeskočit. Podle jedné důležité studie z 50. let se však 95 % lidí nepodařilo dietou dosáhnout ani tohoto standardu.12 Lékařská komunita na to reagovala dalším snížením laťky. Takže po několik dalších desetiletí byla za úspěšnou považována dieta, při níž člověk zhubl o 9 kg.13 Samozřejmě že shodit 9 kg znamená něco diametrálně odlišného pro 135kilového muže a pro 45kilovou dívku. V 70. letech vědci začali docela rozumně určovat cílový úbytek na váze ve vztahu k počáteční váze jedince (a později do toho začali započítávat i jeho výšku). Podle těchto kritérií je dieta úspěšná, když se podaří shodit 10 % z počáteční váhy. Dosáhnout tohoto cíle se ovšem dařilo pouze 20 % lidí na dietě,14 a tak americký Institut medicíny v roce 1995 tuto laťku opět snížil. Vědci rozhodli, že cílový úbytek váhy musí tvořit 5 % z počáteční váhy,15 což je pro 90kilového muže pouze 4,5 kg. V tomto okamžiku skokan o tyči svoji tyč ke skoku přes laťku ani nepotřebuje. Přestože vědci stále snižují svoje standardy, ti, kdo diety drží, je nesnižují. Žádný člověk ze vzorku 130 lidí na dietě při průzkumu neřekl, že by byl spokojený, kdyby shodil 5 % ze své výchozí váhy, a jen jeden uvedl, že by byl spokojený, kdyby zhubl o 10 %.16 Dojemný důkaz o vysokých (a nenaplněných) laťkách dietářů pochází ze studie, ve které 60 obézních žen uvedlo svůj cíl na začátku nové diety. O rok později jejich váhu kontrolovali a zjišťovali, kolik shodily.17 Před zahájením diety si ženy v dotazníku stanovily svou cílovou váhu a potom také vysněnou váhu, přijatelnou váhu (s kterou by se smířily, i když by z toho nebyly moc nadšené) a váhu, která by pro ně byla zklamáním – tedy takovou, kterou nemůžou považovat za úspěch v žádném případě, i kdyby byla nižší než jejich současná váha. Ženy začínaly s dietou na průměrné váze 99 kg a jejich cílem bylo zhubnout o 32 kg. Jako přijatelný označovaly úbytek 25 kg a méně než 17 kg 19


by pro ně bylo zklamáním. Nakonec ženy při této dietě zhubly v průměru o 16 kg, takže to byla vlastně neuvěřitelně úspěšná dieta v porovnání s tou, jejíž výsledky jsme zmiňovali výše (s průměrným úbytkem na váze necelých 7 kilogramů). Ale přestože to byl relativní úspěch, jen velmi málo žen bylo s výsledkem spokojeno. Jak je vidět na grafu č. 1, žádná žena nedosáhla váhy, která by byla podle výškových a hmotnostních tabulek ze 40. let ideální (proto už je laťka níž), žádná nedosáhla své vysněné váhy a jen 9 % z nich dosáhlo cílové váhy. Dvacet pět procent žen dosáhlo přijatelné váhy a 20 % bylo ze své váhy zklamaných. To znamená, že 47 % žen – tedy skoro polovina – nezhublo ani tolik, aby dosáhly váhy, která by pro ně byla zklamáním. To je první důvod, proč nemůžeme říct, že diety fungují. Přestože lidé téměř vždy zhubnou dost na to, aby vědci mohli považovat dietu za úspěšnou, málokdy je úbytek tak vysoký, aby uspokojil toho, kdo dietu držel. Druhý důvod, proč nemůžeme říct, že diety fungují, je, že si dietující dosaženou váhu neudrží.

Ideální váha Vysněná váha Cílová váha Přijatelná váha Váha, která je zklamáním Nepodařilo se dosáhnout žádné z uvedených 0

5

10

15

20

25

30

35

40

45

50

Uvedeno v procentech

Obr. 1 Úspěšnost v dosažení ideální váhy, vysněné váhy, cílové váhy, přijatelné váhy, váhy, která byla zklamáním, nebo žádné z výše uvedených.

20


FUNGUJÍ DIETY DLOUHODOBĚ? Člověk většinou nedrží dietu proto, že by chtěl zhubnout jen dočasně nebo snad dodržovat přísný stravovací režim po zbytek života. Jenže po většinu minulého století se výzkumy zaměřovaly především na výsledky dosažené během prvních tří až šesti měsíců diety – což je období, kdy člověk něco málo shodí poměrně rychle – ale dále už účastníky výzkumu nesledovali. Hubnou i nadále? Naberou něco z toho, co shodili, zpátky? Přiberou někteří víc, než zhubli? Těmito důležitými otázkami se většina studií o dietách nezabývá. Není vlastně ani divu, komerční dietní společnosti jako Weight Watchers, Jenny Craig nebo Nutrisystem, které by mohly dodat spoustu údajů o tom, jak se měnila hmotnost jejich zákazníků v průběhu mnoha let, tvrdí, že dlouhodobě sbírat data o účinnosti svých diet nedokážou.18 Takže se nabízí otázka: nedokážou, nebo nechtějí? Když Federální obchodní komise (FTC) začala v 90. letech zvyšovat dohled nad dietním průmyslem a jeho marketingovými praktikami, svolala komisi odborníků, kteří měli vytvořit směrnice pro reklamu na prostředky k hubnutí. V této skupině odborníků byli představitelé několika komerčních dietních programů, a ti trvali na tom, že reklama by neměla obsahovat informace o jejich účinnosti. Tvrdili, že nemohou poskytovat údaje o účinnosti svých diet v krátkodobém nebo dlouhodobém horizontu, ani informovat o počtu lidí, kteří program zahájili a dokončili,19 což je docela exaktní údaj, který by potenciální zákazníci mohli chtít znát. Představitelé těchto společností udávali neuvěřitelně nepřesvědčivé důvody, proč tyto informace nemohou uvádět. Zaprvé tvrdili, že shromáždit takové informace by bylo příliš nákladné a náročné, přestože mnozí z nich už takové informace měli k dispozici. Zadruhé, tvrdili, že jejich zákazníci takové informace nepotřebují, protože mají s dietami mnoho zkušeností a vědí toho o nich hodně. Jejich třetí argument však byl nejpřekvapivější. Podle zprávy FTC by prý „poskytnuté realistické údaje o výsledcích zákazníky odradily“.20 To je vlastně dokonalé přiznání, že jejich programy nejsou účinné. Dietní společnosti bitvu vyhrály – ve svých reklamách žádnou z těchto informací stále nemusejí 21


uvádět. Ale jejich neochota informovat o účinnosti vlastních diet jasně vypovídá o tom, že ve své produkty nemají moc důvěry a nechtějí, abyste se o tom dozvěděli. Kdyby byly jejich produkty účinné a vedly k dlouhodobému zhubnutí, samozřejmě by brzy přišli na buben. Návrat zákazníků je pro existenci těchto společností zásadní: Richard Samber, dlouholetý finanční ředitel společnosti Weight Watchers přirovnal držení diet k loterii. „Pokud nevyhrajete, hrajete znovu. Možná vyhrajete příště.“21 Na otázku, jak může být byznys úspěšný, když si dosaženou váhu udrží pouze 16 % zákazníků,22 odpověděl: „Je to úspěch, protože ostatních 84 % se musí vrátit a zkusit to znovu. Na tom je náš byznys založený.“23 A lidé se opravdu vracejí. Jak stojí v podnikatelském záměru společnosti Weight Watchers: „Naši zákazníci se v průběhu času chovají podle stejného vzorce a opakovaně se zapojují do programu po několik let. V průměru … se naši zákazníci hlásí do čtyř nenavazujících programových cyklů.“24 Je jasné, že kdyby dosáhli dlouhodobého úbytku na váze, nemuseli by znovu začínat.

Důkaz Přestože ve vědecké literatuře se studie o dietách objevují už od 20. let, bylo až do 90. let provedeno jen velmi málo dlouhodobých studií, a ještě méně jich bylo od té doby publikováno.25 Sledovat člověka i několik let poté, co dietu ukončí, je zcela zásadní, protože pak, jak mnozí dietáři vědí, se stává, že shozená kila se zase vrací. Čím víc času uplyne, tím víc kil se vrátí. V jedné studii například skupina obézních dobrovolníků hladověla (v nemocnici) asi 38 dní.26 Po tomto období byli různě dlouhou dobu sledováni. Z těch, kteří byli sledováni méně než dva roky, jich 23 % více přibralo, než shodilo, a z těch, kteří byli sledováni dva a více let, to bylo dokonce 83 %. Dokonce i ve studiích, kdy jsou lidé sledováni po delší časové období (čtyř nebo pěti let), se počet kilogramů, které lidé nabrali zpátky, neustálí.27 To je závažný poznatek, protože to vypadá, že kdyby je sledovali po delší dobu, mohlo by se ukázat, že přibírali i nadále. Vzniká tak dojem, že váha respondentů na konci studie je ta nejvyšší, které 22


mohli dosáhnout, ale konec takové studie vlastně znamená jen to, že výzkumníci pouze přestali sledovat, kolik respondenti ještě přiberou – a ne to, že již dál nebudou přibírat. V semináři Psychologie stravování jsme s postgraduálními studenty chtěli zjistit, jak jsou diety účinné dlouhodobě, a tak jsme se rozhodli vyhledat všechny studie, které sledovaly respondenty alespoň po dobu dvou let po zahájení diety. Během diskuze ve třídě jsme již předtím došli k závěru, že na dietách je nejdůležitější to, jestli si váhu udržíte, a ne jen jestli nějaká kila vůbec shodíte, a byli jsme zvědaví, co o tom říkají výzkumy. Předpokládali jsme, že najdeme mnoho článků, které vyhodnocují výzkumy na toto téma, protože se vždy zdálo, že již byla publikována nějaká práce i o těch nejodbornějších a nejúžeji zaměřených výzkumných problémech. Šokovalo nás, když se ukázalo, že v případě tak jednoduché, samozřejmé (pro nás) a důležité otázky v oboru, kde se provádí ohromné množství výzkumů, žádné takové shrnutí neexistuje. A tak jsme provedli vlastní. Kdybychom tušili, že se z tohoto zdánlivě jednoduchého projektu stane tak náročná akce, asi bychom to vzdali. Ale protože jsme byli ohledně výzkumu diet naivní, pustili jsme se do toho. Většinu studií o dietách provádějí odborníci, kteří mají silný zájem na určitém výsledku. Netvrdím, že tito badatelé záměrně pozměňují svoje výsledky, aby ukázali, že diety fungují, ale přes nejlepší úmysly se zaujatost do výzkumu vloudí.28 To platí pro všechny výzkumné pracovníky všech dob, takže když jsme u tohoto projektu neměli zájem na určitém výsledku, pomáhalo to v našem úsilí o co největší objektivitu. Pátrali jsme po studiích, v nichž byli účastníci sledováni alespoň dva roky po zahájení diety a které používaly zlatého standardu výzkumných postupů, čili po kontrolovaných randomizovaných studiích. V takové studii jsou dvě skupiny účastníků: první začne dodržovat dietu hned a druzí budou na čekací listině a začnou někdy v budoucnu. Výzkumníci pak mohou porovnat výsledy obou skupin v čase. Zásadním faktorem, který odlišuje randomizovanou klinickou studii od jiných typů studií je, že ani účastníci ani výzkumníci nemohou nijak ovlivnit, kdo začne s dietou a kdo bude na seznamu čekatelů. To se děje náhodným výběrem. I když se může zdát, že je to proti zdravému rozumu, vznikají tím skupiny, které jsou si navzájem velmi 23


podobné. Kdyby si účastníci vybírali, do které skupiny by chtěli být zařazeni, pak by si ti nejvíce motivovaní, kteří nejvíc touží držet dietu, ocitli v jedné skupině, a ti s menším zájmem by zůstali na čekací listině. Pak by nebylo správné tyto dvě skupiny porovnávat, protože by v nich od začátku byly dva různé typy lidí. Existují stovky studií o dietách, ale přestože nás všech šest pátralo všude možně, podařilo se nám najít jen jednadvacet studií, které splňovaly naše požadavky.29 Jejich předmětem byly nejrůznější diety: 800 kalorií denně, velmi nízký příjem kalorií, nízký příjem kalorií, nízkotučná dieta, nízký příjem sacharidů nebo kombinace těchto metod, a mnohé také zahrnovaly další dietní opatření jako omezení příjmu sodíku, snižování cholesterolu nebo omezení příjmu alkoholu. Součástí některých diet byla také podpora, buď skupinová sezení, nebo telefonní rozhovory každý týden. Studie, které jsme zkoumali, trvaly od dvou do deseti let (v průměru to bylo 3,6 roku) a zjistili jsme, že po uplynutí této doby byli dietující lehčí o pouhopouhý necelý kilogram.30 Téměř polovina účastníků nebo asi 40 % z nich dokonce vážilo později víc než před zahájením diety. Výzkumníci, kteří se zabývají obezitou, vědí, že dietáři shodí jen pár kilogramů, ale ospravedlňují tento malý váhový úbytek předpokladem, že kdyby tito lidé dietu nedrželi, určitě by hodně přibrali. To je dost rozumný argument, který stojí za úvahu. Typ studií, které jsme potřebovali pro náš přehled, randomizované klinické studie, měl právě tuto otázku prověřit, a zjistili jsme, že to rozhodně není pravda. Účastníci, kteří dietu nedrželi, v rámci dané studie přibrali pouze půl kilogramu. Dietáři, kteří vynaložili tolik úsilí a sebeodpírání, na konci vážili jen o něco málo míň (1,36 kg) než nedietáři.31 A teď opravdu špatná zpráva. Pravda je, že většina diet je zřejmě ještě méně účinná, než jak naznačují tyto chmurné poznatky. Výsledky, které jsem právě popsala, téměř určitě úspěšnost daných diet přehánějí. Přestože používají zlatý standard výzkumné práce, mají tyto studie tři závažné nedostatky – chyby, kterým se většinou nelze vyhnout a které je posunují směrem k tomu, aby dokazovaly, že diety fungují.32 Každá z těchto chyb přispívá k falešnému dojmu, že si člověk může dosaženou váhu udržet. 24


Prvním z těchto nedostatků je, že lidé, kteří se studií účastní, nemusejí nutně být typičtí dietáři. Mnoho lidí, kteří se hlásí jako dobrovolníci do studií o hubnutí, jsou odmítnuti ještě dřív, než studie vůbec začne. Do některých studií zahrnují výzkumníci třeba pouze lidi, kteří jsou schopní držet danou dietu úspěšně ve „zkušební“ době, například měsíc nebo i déle před zahájením studie.33 V takovém případě se ti, kdo mají s dietami největší problémy, do studie vůbec nedostanou. Je to jako zadat ve školní třídě test, ale předem vyloučit čtyřkaře a pětkaře. Průměr třídy pak bude vypadat moc pěkně, ale jen díky tomu, že jste předem vyloučili ty, kteří by měli nejhorší výsledky. A to není jediný důvod, proč se účastníci výzkumu liší od typického dietáře. Mnoho lidí, kteří se do studií dostanou, to nevydrží až do konce jejího trvání. Často drží dietu prvních šest nebo dvanáct měsíců, ale potom nepřijdou na následná měření po jednom roce či dvou. V podstatě ze studie vypadnou. V těchto studiích se to týká v průměru asi 20 % účastníků.34 Tento jev se vyskytuje tak často, že se výzkumníci pečlivě zabývají otázkou, jak můžou odpadlíci měnit výsledky. Výzkumníci například srovnávají účastníky, kteří se vrátili a nechali se zvážit dva roky po zahájení diety, s těmi, kteří se nevrátili. Došli k závěru, že lidé, již se vrátili, měli vyšší váhový úbytek35 a udrželi si ho déle36 než lidé, kteří se nevrátili. Zdá se to logické, že? Představte si, že jste se před několika lety účastnili nějaké dietní studie a teď jste znovu hodně přibrali. Nebyli byste v pokušení pozvání výzkumníků na další vážení ignorovat? Možná je vám trapně, že jste zase přibrali, a asi se s nimi nebudete chtít setkat. Je to pochopitelné, ale musíme vzít na vědomí, že když se budeme zabývat jen lidmi, kteří byli pro studii vybráni a dokončili ji celou, získáme falešný dojem o tom, jak diety u většiny lidí fungují. Vypadá to pak, že diety jsou mnohem účinnější, než jak je tomu ve skutečnosti. Druhou závažnou chybou těchto studií je, že na konci studie většinu účastníků neváží přímo sami výzkumníci. Účastníci se váží sami a hodnoty sdělují výzkumníkům buď telefonicky, nebo prostřednictvím e-mailu. Více než polovina dietářů ve studiích, které jsme analyzovali, údaje o své váze výzkumníkům hlásilo, místo toho, aby je vážili v laboratoři. 25


Problém spočívá jednak v tom, že lidé mohou svou váhu jen odhadovat, aniž by se opravdu zvážili, nebo se váží na nepřesné váze. I v případě, že použijí velmi přesnou váhu, stejně nemusí svou skutečnou váhu přiznat. Lidé mají sklony říkat, že váží méně než ve skutečnosti. To bylo zdokumentováno v několika studiích, kdy se výzkumníci ptali účastníků na váhu po telefonu a za chvilku se nečekaně objevili za dveřmi s vlastní váhou. Když srovnali to, co jim lidé řekli o své váze s číslem na vlastním přístroji, zjistili, že neobézní lidé nahlásili, že váží v průměru asi o 2,3 kg méně, než byla skutečnost, a obézní lidé udávali váhu asi o 3,6 kg nižší, než skutečně vážili.37 Pamatujte, že účastníci takových studií (většina z nich byla obézní) většinou shodili asi 0,9 kg. Pokud tedy vážili o 3,6 kg víc, než udávali výzkumníkům, je možné, že průměrně spíš 2,7 kg přibrali, než 0,9 kg zhubli. Třetím nedostatkem v těchto studiích je, že 20 až 65 % účastníků v době, kdy daná studie probíhá, drží nejméně jednu další dietu. Proto to vypadá, jako by původní dieta vedla k úbytku váhy, i když vlastně lze úbytek váhy téměř s jistotou přisoudit počáteční fázi druhé diety. Váha nezůstává stejná: zvyšuje se a snižuje stále dokola. V jedné ze studií účastníci udávali, že nezačnou s další dietou dřív, dokud nepřiberou zpátky všechna kila, která shodili na dietě, na niž byla studie zaměřená.38 A v jiné studii výzkumníci uvedli, že kdyby nebrali v potaz, kolik účastníci vážili, když začali s další dietou, došli by k nesprávným výsledkům, že dieta, kterou studují, funguje.39 Protože však téměř ve všech studiích se toto chování nebralo v potaz, diety nakonec vypadají efektivnější, než ve skutečnosti jsou.40 I když tyto nedostatky opomineme, tak i ty nejpřísnější studie o dietách uvádějí, že čtyři až pět let po skončení diety asi polovina sledovaných osob váží víc, než vážily před zahájením diety. Tento závěr musíme bohužel považovat za nejnižší odhad počtu neúspěšných dietářů, protože pochází ze studií, které jsou velmi silně zkreslené v touze ukázat, že diety fungují. Skutečný počet lidí, kteří s dietami neuspějí, je pravděpodobně mnohem vyšší.

26


ISBN

Recommend Documents